Červen 2016

Nový druh ichtyosaura z Anglie

20. června 2016 v 14:03 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nově identifikovaný druh ichtyosaura byl zřejmě britskou specialitou. Na své pojmenování, popis a zařazení mezi ryboještěry čekal tento tvor přes půlku století. Jeho fosilii získalo Leicesterské muzeum v Anglii už roku 1951, ale ta poté mnoho let ležela mezi četnými zkamenělinami a bylo na ní zřejmě zapomenuto. Fosilie byla nalezena v ceremoniálním hrabství Nottinghamshire ve vrstvách starých 200 milionů let, což byla již raná Jura. Objev je velmi cenný, neboť z té doby je známo jen několik druhů ichtyosaurů, z nichž mnozí jsou navíc jen málo prozkoumáni pro nedostatek zkamenělých pozůstatků. Ichtyosauři se nápadně podobali delfínům, i když to byli plazi. Jejich vzhled byl výsledkem konvergentního vývoje. Nově popsaný druh může vrhnout světlo na evoluční historii těchto zvířat, která žila v mořích po celé období druhohor. Název tohoto ichtyosaura je Wahlisaurus massarae (na počest paleontologů Billa Wahliho a profesorky Judy Massare). Výzkumu a popisu Wahlisaura se věnoval pětadvacetiletý Dean Lomax, známý paleontolog z Univerzity v Manchesteru. Už v únoru tohoto roku byl uveřejněn jím uskutečněný popis druhu Ichthyosaurus anningae, který podobně jako Wahlisaurus čekal na identifikaci několik desítek let. Wahlisaurus vykazuje některé primitivní znaky, jež se u pozdějších ryboještěrů nadobro ztratily. Samotný exemplář je vybaven ramenním pletencem, který prý Lomax neviděl u žádného jiného ichtyosaura. Také proto je objev tolik významný a zjevně poskytne nové informace o anatomii mořských plazů, v jejímž případě je určitě ještě mnoho co objevovat. Zajímavostí však je, že Wahlisaurus je první britský ichtyosaur z rané Jury popsaný od roku 1986. A co více, přidal se k více než 50 odlišným rodům ichtyosaurů, jež zatím známe. Bohužel jsou nálezy těchto plazů vzácnější, než nálezy dinosaurů. Alespoň se tak dá usoudit z počtu nových objevů, jelikož zatímco objevujeme nové typy druhohorních veleještěrů, ryboještěři trochu zaostávají a jejich výzkumu se paleontologové nevěnují tak často. Navíc se o ně veřejnost nezajímá tolik, jako o dinosaury, což je rozhodně škoda. Ovšem, není asi třeba dodat, že výzkum ichtyosaurů bude i nadále pokračovat. O Wahlisaurovi se možná brzy dozvíme více podrobností...



Pravěk v Čechách-Jeskynní hyeny

19. června 2016 v 8:58 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po velice dlouhé době se vracíme do doby ledové! V tomto projektu jsme se již seznámili s některými jeskynními šelmami, které kdysi obývaly Českou republiku. Nezmínil jsem se ale o obrovských hyenách... Ty však ve střední Evropě žily také!

Živočichové: Pachycrocuta brevirostris, Crocuta crocuta spelaea (hyena jeskynní),
Období: Pleistocén, doba ledová.
V době ledové žily v Česku hrůzu nahánějící predátoři z třídy savců. Patřili mezi ně šárečtí lvi, jeskynní medvědi i dýkozubci, šelmy se šavlovitě zahnutými špičáky. Lovci mamutů, kteří střední Evropu obývali, čelili mnoha nebezpečím ze strany těchto tvorů. Mezi velkými šelmami prehistorického Česka bychom však nalezli i další známé tváře. Byly to prehistorické hyeny, a nejen tak ledajaké, dokonce šlo o jedny z největších hyen, jež kdy žily. V Českém krasu bylo objeveno velké množství pozůstatků pravěkých hyen. Nejvíce jich patřilo hyeně jeskynní, obrovskému druhu, který žil po celé Evropě a také v části Sibiře. Tento druh měl mocné čelisti se silnými zuby, vhodnými k lámání kostí. I když hyeny nejsou striktními mrchožrouty a někdy i loví, nemají problém se štípáním kostí. Ty jsou často tím jediným, co po předchozím masožravci na mršině zvířete zbyde. Ale v Českém krasu se podařilo najít i zkameněliny jiné pravěké hyeny, známé jako Pachycrocuta. Žila zde ve středním Pleistocénu. Většina pozůstatků těchto dvou druhů hyen byla nalezena v jeskynních, například poblíž Tetína nebo Podolí. Jedná se hlavně o jeskyně s jejich pozůstatky, tedy o nesporné důkazy jejich pobytu na území. Existují ale i místa, kde paleontologové našli jen částečné stopy po životě pravěkých hyen. Poblíž Řeporyjí byly objeveny pozůstatky jejich možné kořisti, včetně ohlodaných kostí. Může se to zdát neuvěřitelné, ale z Českého krasu jsou dokonce známy kosti nosorožce srstnatého se stopami po ohlodání hyenou. Míst, kde došlo k podobným nálezům, je ale více. Nejpozoruhodnější jsou však hyení sídla. Hyeny jeskynní se opravdu ukrývaly v jeskyních, které pro ně představovaly skvělé útočistě. Z nálezů v Českém krasu vyplývá, že obývaly jak horizontální, tak vertikální jeskyně. Také si tam nosily svou kořist nebo nalezené mršiny. Jejich obětí se stávali divocí koně, kteří se před pár desítkami tisíc let v Česku hojně vyskytovali, dále zubři a další velcí kopytníci (nosorožci zřejmě také nebyli výjimkou, jak již bylo zmíněno výše). Jeskynní hyeny se ve svých doupatech často střetávaly i s jeskynními medvědy, jelikož pozůstatky těchto dvou druhů byly často nalezeny v jedné skalní proláklině... Jako čeleď psovitých jsou hyeny vemi zajímavými šelmami, existujícími už po 15 milionů let (od doby středního Miocénu) a předpokládá se, že se vyvinuly z cibetkovitých. Jejich přítomnost ve střední Evropě v době ledové je podivuhodným dokladem jejich velkého rozšíření v minulosti, ačkoliv dnes se vyskytují jen v Africe...


Na prvním obrázku vidíte kostru hyeny jeskynní, zatímco na druhém je její rekonstrukce. Druhý obrázek je z tohoto zajímavého webu: www.martinoraptor.blog.cz . Další část projektu Pravěk v Čechách napíši snad brzy!

Síla Stegosauřích čelistí

18. června 2016 v 8:42 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Stegosaura známe snad všichni. Velký opancéřovaný dinosaurus žijící v Severní Americe během pozdní Jury před 150 miliony let-neškodný býložravec, pokud tedy nebyl naštván. Víme, že jeho ocas opatřený ostny mohl být smrtící zbraní, zvláště když se v rychlosti dotkl například lebky Allosaura. Avšak donedávna jsme veděli jen velmi málo o síle Stegosaurova skusu. Tento dinosaurus paleontology i veřejnost opět překvapil jednou pozoruhodností. V roce 2010 došlo k výzkumu síly Stegosauřích čelistí za pomocí speciálních počítačových programů, podle nichž bylo vypočítáno, že čelistní skus zvířete nebyl příliš úctyhodný. Rovnal se asi polovině čelistní síly dnešního labradorského retrívra. Z toho se dalo usoudit, že Stegosaurus pojídal pouze měkký rostlinný materiál. Listy cykasů, kapraďorostů a dalších rostlin nebyly žádným problémem, pokud šlo o jejich utrhnutí a pozření. Vědci si však uvědomili, že se slabou čelistní sílou by Stegosaurus nedokázal ukousnout větvičku o průměru více než 12 milimetrů. Nyní nás však Stegosaurus překvapil. Asi před měsícem byly publikovány výsledky zcela nového, již detailního výzkumu. Toho se účastnil i známý paleontolog Paul Barrett. Klíčovou záležitostí bylo v tomto případě porovnání lebek tří dinosaurů: Stegosaura, Plateosaura a Erlikosaura. Vyšlo najevo, že Stegosaurus měl větší čelistní sílu, než ostatní. Lebky těchto tří dinosaurů se v podstatě podobají, jsou protáhlé. Paleontologové předpokládali, že skusové možnosti byly ve všech případech zhruba stejné. Ale Stegosaurus opravdu nebyl tím případem. Jeho čelistní síla by se dala přirovnat k čelistní síle ovce. Může se to zprvu zdát málo, ovšem ovce nemají problém se spásáním téměř jakékoliv vegetace. To automaticky značí, že Stegosaurus se živil širším množstvím druhů rostlin, než se předpokládalo. Možná se mohl dostat i k semenům cykasů, které poté roznášel po okolí ve svém trusu. Zároveň mohl ukusovat i občasně silné větvičky jehličnanů, a celkově byl velmi dobře přizpůsoben ke zpracování všemožných typů rostlinné potravy. Již víme, že vnitřek jeho těla pracoval jako fermentační mašina, která dodávala tomuto obrovskému živočichovi, asi 10 metrů dlouhému, energii. Kromě již zmíněného porovnání síly čelistí s Plateosaurem a Erlikosaurem byl též vyroben nový počítačový model, podle něhož bylo vše vypočítáno. Stále však o Stegosaurovi nevíme vše... Dr. David Button, který se na výzkumu také podílel, naznačil, že tato zvířata (myšleni jsou býložraví dinosauři celkově) byla komplexnější, než se dříve myslelo. Důkazem je právě síla Stegosauřích čelistí. Dinosauři s podobným tvarem čelistí měli například mnohem slabější skus. Variace mezi dinosaury tedy byly ohromné, to se týká i způsobu, jakým potravu zpracovávali, a čím se živili. Podle dalších výzkumníků, například dr. Lautenschlangera, bude v budoucnu zjištěno více, a to díky počítačovému modelování lebek dinosaurů. Již brzy tedy odhalíme další tajemství, stará desítky milionů let...

Jak vidíte, opět bylo o jednom ze známých dinosaurů zjištěno více... Do komentářů můžete napsat, zda se Vám článek líbil!

Správce dinosauřího parku - Archaeopteryx lupič

17. června 2016 v 16:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Pomalu se blížíme k pravému začátku léta a tím pádem i k prázdninám! Dnes je však čas na další vydání týdeníku Správce dinosauřího parku!

Archaeopteryx lupič

Poté, co se vysvětlilo dlouhodobé, velice zvláštní chování Masiakasaura, neměli jsme v Dinosauřím parku zrovna závažné problémy. Minulý týden jsme sice jen taktak unikli střelbě ze samopalů při boji proti "operátorům", ale od té doby nastal klid. Ochránci pravěké zvěře však stále hlídají základnu operátorů, takže nyní vědí o každé akci, kterou ti zlí lidé provedou. Naším cílem je teď Operaci Hon na Kronosaura zcela zneškodnit, ale jak to udělat? Bohužel zatím nevíme. Koupí ostrova a tedy i základny si operátoři vydobyli své... V parku nyní sledujeme inkubaci vajec Othnielií. Původně docela malé stádo se za dva a půl roku nesmírně rozrostlo. Právě nyní, zhruba v květnu až červnu, snášejí Othnielie vejce. Pro množství jedinců jsme je už rozdělili, a nynější nové matky také hodláme umístit do samostatného výběhu, v němž se budou starat o brzy nově vylíhnutá mláďata. Oliver si sice myslí, že tak zpřetrháme jejich důležité vazby se stádem, ale jinak to nejde. Velikost výběhu je velikostí výběhu, s tím již nic neuděláme. Mít dvacet zvířat v ohradě, původně vybudované pro sedm Othnielií, by opravdu nebylo hezké. Musím se však zmínit o jednom podivuhodném případu, který mě za uplynulý týden neminul. Ukázalo se, že předci dnešních ptáků byli přinejmenším tak chytří a vynalézaví, jako ptáci samotní. A když mluvím o ptaptáku, není to výjimka! V parku chováme tři Archaeopteryxe, jež jsou mimochodem studováni čínskými paleontology a pomáhají tak k objasnění některých teorií. Jeden Archaeopteryx, velice důmyslný samec, který před pár měsíci unikl z výběhu a mě pak dalo dost zabrat ho zase chytit, ukázal svou další silnou stránku. Lidé mají obecně straky za zlodějky, protože se jim líbí lesklé předměty. Může na tom být něco pravdy, a pokud mají straky opravdu zájem o blyštivé, cenné objekty, pak tato vlastnost musí pocházet od společného předka. Věřte nebo ne, Archaeopteryxové se chovali úplně stejně... Tedy alespoň ten jeden samec, kterého v parku chováme. V úterý jsem se vrátil z oběda a šel nakrmit Erythrosucha Erica, když v tu chvíli jsem uslyšel strašný řev!!!

Zooložka Ann křičela strachy! Vysypal jsem Ericovi do výběhu nějaké to maso, a okamžitě utíkal za Ann! Byla opravdu vystrašená-ani jsem se tomu nedivil. Sice ji nenapadl Siamotyrannus, ale v obličeji přesto měla drápy něčeho jiného. Popadl jsem síťovou pistoli a vystřelil po tom zvířeti! To ale v poslední chvíli uletělo s lesklým náramkem. Hned nato jsem se dozvěděl, že ten blyštivý předmět byl důvodem útoku zvířete na Ann. Ta zrovna pozorovala Archaeopteryxe odpočívající po obědě. Dvě spící samice ji zaujaly natolik, že si nevšimla Archaeopteryxího samce plížícího se zezadu. Praptáku se ten náramek skutečně líbil... Problém byl v tom, že šokovaný Archaeopteryx okamžitě po mém příchodu uletěl otevřenými dveřmi. Byla to má chyba, měl jsem dveře zavřít. Tak jsem tedy po krátkém rozhovoru s Ann svolal pár rangerů a společně jsme se vydali po stopách našeho zloděje. Poplach jsme nevyhlašovali, mysleli jsme si, že to není třeba. Archaeopteryx by přece nikoho nezranil... Ovšem, pořádně jsme se zmýlili. Náš lupič za půl hodiny navštívil dům jednoho z nás... Můj dům! Vletěl do ložnice otevřeným oknem, popadl do zobáku nějaký kus kovu a odletěl. Přistihli jsme ho zrovna ve chvíli, kdy se chystal vyplachtit z parapetu okna. Okamžitě jsem poznal, že kousek kovu pochází z mé staré tyče na krmení masožravých zvířat-později jsem tyč rozložil na menší části a ty používal k provizorním věcem (opravy oken atd.). Alespoň že Archaeopteryx nechal u mě v pokoji Annin náramek-naštěstí sliny těchto praptáků neobsahují žádné jed, takže po umytí ho Ann zase mohla nosit (prapták totiž náramek přemístil z pařátů mezi zuby). Teď bylo na čase dostat zpět můj kousek kovu a konečně, chytit toho nezbedu! Nebylo třeba jít daleko, i když jsem s rangery podnikl možná až zbytečně rychlý běh. Náš zloděj se mezitím usídlil na střeše hlavní budovy. Jakmile jsme do ní vnikli, všichni se zděsili. Nejvíce zděšen byl Charles, myslel si totiž, že zase jdeme informovat o velkých problémech. Když ale uslyšel příběh o našem Archaeopteryxovi, považoval to za dobrou historku a vtip dne, a dokonce se tomu i zasmál. Na poučování o sebemenší pravdivosti situace jsme neměli čas. Jeden z rangerů vylezl na střechu (nebylo to nic jednoduchého, minimálně z mého pohledu), a poté Archaeopteryxe lapil holýma rukama! Dostat zvíře do klece ještě zabralo pár minut, ale pak se náš Archaeopteryx lupič konečně ocitl doma!

Dalšího vydání se dočkáte zase za týden!

Secernosaurus

16. června 2016 v 17:21 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Secernosaurus ("oddělený ještěr") je jedním z mála hadrosauridů, kteří byli nalezeni na území Jižní Ameriky. Bývá k němu přiřazován i druh původně označovaný jako Kritosaurus australis, navíc dalším popsaným jihoamerickým kachnozobým dinosaurem je Willinakaqe. Secernosaurus je však prvním kdy popsaným jihoamerickým zástupcem této čeledi dinosaurů, která byla v pozdním období Křídy velice rozšířena a v podstatě obývala všechny kontinenty. Fosilie tohoto zvířete byly posbírány už roku 1932, ale v depozitáři muzea, do něhož byly uloženy, zůstaly až do roku 1979. Až tehdy byly důkladně prostudovány a přišlo se, že jde o nový druh. Do té doby nebyly pro paleontology předmětem zájmu. Přestože od doby popisu oběhla řada let, naše znalosti o tomto tvorovi jsou poměrně strohé. Zkameněliny patřící několika jedincům rozhodně nejsou kompletními kostrami, proto se také debatuje o vzhledu tohoto dinosaura. Neví se například, zda měl Secernosaurus na hlavě hřeben či ne. Zřejmě to byl saurolophin, ovšem fragmentární nálezy nám o jeho lebce příliš napovědět nemohou. I z několika kostí (zde předně díky pánevní kosti) však lze vypočítat délku zvířete. V tomto případě to byl 3 metry dlouhý, 180 centimetrů vysoký dinosaurus. Šlo o vegetariána živícího se kapradinami, prvními kvetoucími rostlinami a ve své domovině pátral i po jehličnanech. Žil v Argentině v období Křídy stupně maastricht (konkrétněji přímo na začátku tohoto stupně). Secernosaurus položil základ pro otázku: Jak se hadrosauridi dostali do Jižní Ameriky? Většinou si tyto dinosaury spojujeme se Severní Amerikou a Asií, vždyť tam také byly nalezeny ty nejznámější rody. Obecně se ví, že Severní a Jižní Amerika se střetly před asi 2,5 až 3 miliony let. Ale co když mezi oběma světadíly už dříve existovala nějaká spojnice? Mohlo by se jednat třeba o velmi úzký pevninský most. Podle jiné teorie tomu tak nebylo, a hadrosauridi se do Jižní Ameriky dostali z Afriky postupnou migrací. V době, kdy Secernosaurus žil, už Afrika a Jižní Amerika spojeny nebyly, takže by se dalo očekávat, že na kontinentu budou nalezeny i pozůstatky jeho předků. Způsob života Secernosaura se však i přes izolaci od známějších kachnozobých dinosaurů příliš nelišil. Bylo to stádní zvíře, seskupující se do velikých skupin. Secernosaurus byl částečně bipední (dvounohý) a částečně kvadrupední (čtyřnohý). Tuhý ocas pomáhal vyvažovat hmotnost těla...
Popis tohoto dinosaura najdete například v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Bactrosaurus!

Mořští hadi mají speciální senzor k určení vibrací

15. června 2016 v 15:20 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Mořští hadi jsou skupinou plazů, která se skvěle adaptovala k životu v mořích a oceánech. Vyvinuli se před 9 až 20 miliony let, z původně suchozemských předchůdců, kteří sdíleli společného předka s kobrami, korálovci, taipany, smrtonoši či bungary (čeleď korálovcovití). Během adaptace na vodní prostředí se u mořských hadů objevila řada nesmírně důležitých znaků. Je to například pádlovitý ocas, pohybující tělo vpřed ve vodě. Na hlavě se jim objevily žlázy vylučující přebytečnou sůl z těla-mořští hadi patří mezi nemnoho obratlovců s původně suchozemskými předky, kteří pijí slanou vodu, jelikož v ní žijí. Mnozí také rodí živá mláďata v moři, jen vlnožilové se vracejí na souš ke kladení vajec. Zároveň mají břišní šupiny uzpůsobené k pohybu na zemi, zato ostatní mořští hadi jsou na souši zcela bezmocní. Mají též silný jed k zabíjení rychle se pohybujících ryb, a dokonce vstřebávají kyslík z vody přes svou šupinatou kůži, ačkoliv se často musí nadechovat na hladině... To jsou tedy základní fakta o mořských hadech. Nyní se k nim přidává další. Australští zoologové mořské hady podrobně zkoumali a všimli si jedné zvláštnosti. Nazývá se scale sensilla. Jde o strukturu na šupinách. Díky té jsou hadi i někteří ještěři schopni zaregistrovat blízké objekty. Novým zjištěním však je, že scale sensilla u mořských hadů je mnohem vyboulenější, než u jejich suchozemských příbuzných. Zdá se, že byl objeven snad sedmý (někdo by možná napsal i osmý) smysl hadů... Podobně jako ryby mohou pomocí postranní čáry identifikovat pohyby předmětů v okolí, hodí se vyboulená scale sensilla mořským hadům při registrace pohybů kořisti, predátorů i celkového vodního proudu. Pohyb nepatrného množství vody, který svými ploutvemi způsobila například ryba, může mořský had pocítit na relativně velkou vzdálenost. Toto zjištění, jež bylo uveřejněno teprve před týdnem, naskytuje nový pohled do světa mořských hadů. I když víme, že ve vodě používají svůj mimořádně citlivý vidlicovitý jazyk k ochutnávání okolního prostředí, přesně tak jak to dělají na souši, a víme, že vidí pohybující se objekty, o jejich smyslech je známo jen málo. Také výzkum není jednoduchý. Zoologové, kteří se zabývali scale sensillou mořských hadů, museli porovnat 19 různých druhů hadů (nejen z moře, ale i těch suchozemských) a pustit se do studia sekvencí DNA, jež odhalí mnohé o evoluci a příbuznosti jednotlivých druhů. Jako výsledek by se nakonec dalo uvést, že scale sensilla se v případě mořských hadů přeměnila z "orgánu hmatu" na detektor vibrací. Takový senzor se ve vodě žijícm zvířatům opravdu hodí...

Doufám, že se Vám článek týkající se současné přírody líbil, pokud ano, komentujte... Podle mě jde o skvělý objev!

Spiclypeus-Nedávno popsaný rohatý dinosaurus

14. června 2016 v 16:48 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nově objevený ceratopsid, o kterém se v průběhu uplynulého měsíce hodně psalo a mluvilo, je Spiclypeus shipporum. Tento chamosaurin (podčeleď Chasmosaurinae) žil na zaplavených pláních Montany před 76 miliony let. Pozoruhodným znakem tohoto dávno vymřelého plaza byla lebka, výrazně se lišící od lebky jeho příbuzných (jako byl například Triceratops, žijící o deset až jedenáct milionů let později). Spiclypeova lebka byla vybavena rohy, které na límci mířily různými směry. Samci Spiclypea zřejmě používali těchto možných zbraní k odstrašení soka, ale z rohů (hlavně těch nad očima) mohla být pochopitelně i skvělá zbraň. Před 76 miliony let musel Spiclypeus čelit takovým predátorům, jako byl slavný Albertosaurus a jeho příbuzní. Byl to poměrně velký dinosaurus, měřil tak okolo pěti metrů. Šlo o býložravce... Nalezenému exempláři se říká Judith. Toto jméno vychází z Judith Geological Formation, tedy názvu formace, kde byly pozůstatky dinosaura objeveny. Rodové jméno "Spiclypeus" znamená "trnitý štít", druhové jméno "shipporum" bylo zvířeti dáno na počest rodiny Shippových, na jejichž pozemku došlo k jeho objevu. Stalo se tak už před 11 lety, tehdy totiž Dr. Bill Shipp nalezl zkameněliny Spiclypea. Samotný Shipp pak také investoval peníze do výzkumu tohoto druhu. A právě tento výzkum vedl k nesmírně zajímavému zjištění, které nám nabízí pohled na skutečný život objeveného jedince. Jedna z kostí totiž vykazuje známky infekce. Není jasné, proč k infekci došlo (buďto ceratopsida napadl predátor, nebo se sám nějak zranil), nicméně bolest to musela být velká. Z toho vyplývá, že Spiclypeus s názvem Judith zřejmě nebyl schopen našlapovat na levou přední končetinu... Spiclypeus shipporum je dalším ceratopsidem, který vědcům nabízí nové, tak důležité poznatky o evoluci ceratopsidů, především pak chasmosaurinů. V následujících letech snad o tomto dinosaurovi bude zjištěno více. Již nyní je však jasné, že jde skutečně o mimořádný objev!

Zdroj obrázku: www.sciencedaily.com . Více informací můžete nalézt na onom zajímavém webu... Snad se Vám můj článek o tomto objevu líbil!

Můj diplom za Jurský kvíz

13. června 2016 v 16:33 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Nedávno jsem se na blogu Jurassic Islands zúčastnil soutěže s názvem Jurský kvíz. Týkal se filmů o Jurském parku. Získal jsem 6 z 10 bodů, takže jsem se dostal na 2. místo. JPRexovi chci moc poděkovat za tento krásný diplom s Tyrannosaury z Jurského parku 2 (mého nejoblíbenějšího dílu)-je to snad první diplom psaný slovenštinou, který mi kdy byl udělen! Ještě jednou moc děkuji...


Pravěké antilopy-Stockoceros

12. června 2016 v 10:18 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulé části projektu Pravěké antilopy se zaměřily na rody Miotragocerus, Tragoportax a Gazellospira. Nyní se podíváme na další pozoruhodné zvíře, prehistorického kopytníka známého jako Stockoceros...

Mnoho lidí ví, že nejrychlejším suchozemským zvířetem je gepard. Avšak nemálo jich také zná druhého nejrychlejšího savce naší planety. Je to antilopa vidloroh, žijící na jihozápadě Severní Ameriky (západní státy USA a poloostrov Baja v Mexiku), která dokáže běžet rychlostí 88 km/h. Tito kriticky ohrožení sudokopytníci se v létě združují do malých skupinek, avšak v zimě stáda čítají až 100 kusů. Jejich jméno je opravdu výstižné: rohy vypadají opravdu jako vidle. Vidlorozi ale nepatří mezi tzv. "pravé antilopy", ty se totiž vyvíjely ve Starém světě. Antilopy vidlorozi se vyvíjely během posledních 20 milionů let, tedy déle, než jejich příbuzní ze zbytku světa...


Stockoceros onusrosagris je druhem pravěkého vidloroha, nepravé antilopy, která žila před 2,5 milionu až 10 000 lety. Představuje typického prehistorického předchůdce dnešních vidlorohů. Byla vybavena velmi podobnými znaky. Na hlavě se též nacházely charakteristické vidlovité rohy, rozvětvující se v tuto "vidli" jen kousek nad hlavou. Stejně jako jeho dnešní příbuzní, žil i Stockoceros v USA i v Mexiku. V některých arizonských souvrstvích byly nalezeny zuby tohoto sudokopytníka spolu s pozůstatky dalších pleistocénních zvířat. Stockoceros si musel dávat pozor na americké lvy a šavlozubé kočky, kterými se to tehdy v Severní Americe jen hemžilo. Nicméně na konci Pleistocénu se Stockoceros zcela jistě setkal s lidmi, paleo-indiány. Je možné, že ti se částečně podíleli na jeho vyhynutí, i když to zůstává stále velkou otázkou. Zajímavostí je, že tato pravěká antilopa zhruba stejné velikosti jako dnešní vidlorozi, byla objevena Quentinem Rooseveltem II. v jedné arizonské jeskyni. Tehdy bylo objeviteli pouhých 14 let!


Důkazy migrací pterosaurů

11. června 2016 v 10:46 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Stejně jako dnešní zvířata, i ta pravěká migrovala z místa na místo, ať už při hledání hnízdišť, nebo potravy. Určitě si všichni vzpomenete na 4. díl Putování s dinosaury, ve kterém Ornithocheirus migroval z Brazílie až na území, z něhož jednoho dne vzešlo Španělsko. Ptakoještěři, a nejen Ornithocheirové, takto opravdu migrovali. Navíc se objevují zkamenělé důkazy, že takových druhů migrovalo více... Před třemi lety zkoumali brazilští paleontologové, možná překvapivě, anglické ptakoještěry. Zkamenělé kosti byly stáří 110 milionů let, což byla raná Křída. V té době byli ptakoještěři hojně rozšířeni po celé planetě a zažívali snad nejlepší časy své vlády nad vzdušným prostorem. Jen z té doby známe tolik odlišných druhů... Brazilské paleontology tehdy však zaujalo, že se anglické druhy až záražlivě podobali těm brazilským. A to nebylo všechno. Nálezy některých druhů z východní Číny potvrdily, že i tam se nacházeli podobní létající plazi. Samozřejmě, že každá z těchto oblastí měla své vlastní rody a druhy, jež byly nějakým způsobem výjimečné a byly přizpůsobeny životu v tamním prostředí. Naskytla se zde však teorie a také možné důkazy, které tvrdí, že přinejmenším někteří ze zkoumaných ptakoještěrů mohli migrovat z místa na místo. Dr. Rodrigues řekl, že pokud opravdu šlo o migrující zvířata, přepokládá se nález stejných zvířat v naprosto shodných vrstvách, avšak na jiném místě. Pokud k tomu již došlo, tak zřejmě jen velmi zřídka. Ale zarážející podobnost anglických, brazilských a některých čínských ptakoještěrů nejen rozvíjí teorii o jakémsi rozšíření se jedné nebo více vývojových větví. Pokládá totiž otázku, zda některá z nalezených zvířat nepatřila k druhům žijícím jinde. A pokud ano, pak to byla migrující zvířata. Ani velikost není překážkou. Dnešní albatrosi také putují po jižní části Pacifiku, především z důvodu hledání potravy. V určitou část roku pak loví především pro mláďata, ke kterým se čas od času vrací s olejnatou, natrávenou polévkou složenou z nalovených rybek. Ptakoještěři se mohli chovat podobně. Představte si například, že se někteří angličtí létající plazi shromažďovali na území severovýchodní Brazílie ve velkých koloniích, kde matky vychovávaly mláďata, jež už od vylíhnutí uměla létat. Možná, že v budoucnu bude zjištěno i více. Třeba ty druhy, které paleontologové před třemi lety zkoumali, opravdu pravidelně migrovaly...

Námět i informace pro článek mi poskytl web www.sciencedaily.com .