Červen 2016

Správce dinosauřího parku - Záchrana Shonisaura

10. června 2016 v 16:01 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Pomalu se blížíme k polovině června, školní rok se nám chýlí ke konci... Zato v Dinosauřím parku začíná sezóna nových potíží, částečně navazujících na ty, s nimiž se již Dan utkal!

Záchrana Shonisaura

Operace Hon na Kronosaura stále funguje, jak dosvědčuje její nově vybudované centrum na jednom malém Pacifickém ostrovu. Ten společnost odkoupila od jednoho ze států. Zprvu se zdálo, že taková koupě byla opravdu k ničemu a že nakonec organizaci přivede k zániku v podobě dluhů. Ale překvapivě, Operace Hon na Kronosaura získala nové členy i podporu jistých, nám dosud neznámých lidí. Výsledek je téměř katastrofální. Operátoři, jak členům organizace někdy "nesprávně" říkáme, mohou manévrovat kamkoliv a bez sebemenších problémů. Kronosaurus, (či Kronosauři, nevíme, zda problémy nepůsobí více jedinců tohoto druhu), již dlouho nikoho nenapadl. Lidé, zejména přeživší jeho útoků, však mají v živé paměti sílu tohoto neuvěřitelného a obrovského predátora. Když však není na obzoru Kronosaurus, zaměřuje se Operace Hon na Kronosaura i na další mořské giganty. V pondělí byl jeden jachtař, trávící dovolenou při pobřeží Fidži, napaden Shonisaurem. Ocitl se totiž v jeho teritoriu, a lovící mořský plaz tak natrefil na skutečnou příležitost. Vymrštil jachtaře do vzduchu, probodaje jeho jachtu jako list papíru! Jachtař byl na místě vážně zraněn, jelikož mu tlama mořského plaza poranila nohu. Přesto se ve strachu snažil doplavat ke břehu. Jeden jedenáctiletý hoch rázem popadl mobilní telefon a vše natočil. Několik odvážlivců se hned nato vrhlo do vody, aby k muži doplavali. Když už se s ním téměř střetli, a měli ho na dosah ruky, muž zmizel pod vodou. Prudce ho do ní něco strhlo. Jeden ze statečných se pro muže potopil, ale místo jeho samotného se na hladinu vrátila pouze jeho krev. Další tři se strašlivě vyděsili a kraulem plavali k pláži tak rychle, jak to snad dovedou olympijští plavci. Zachránit si život se podařilo všem. Chlapec, který to vše natočil, a kromě toho zaznamenal i Shonisaurovu ploutev vynořující se z vody asi pět minut poté, vložil video na internet. Operace Hon na Kronosaura tím získala šanci odchytit a zabít jednoho krvelačného tvora. Jejich domluva rychlá. Už v úterý před pátou ráno přiletěl na místo hydroplán, následovaný dvěma čluny plnými po zuby ozbrojených mužů, vybavených sítěmi a pistolemi, puškami a kýbly s návnadou. Byli perfektně připraveni k tomu, aby akce proběhla rychle a účinně. To by ale nebylo ono, kdyby se o všem nedozvěděli Ochránci pravěké zvěře...

Ti totiž poblíž základny Operace Hon na Kronosaura hlídkují takřka obden, a tak jim odchyt Shonisaura nemohl ujít. Okamžitě se spojili s námi. Byl jsem to překvapivě já, kdo v úterý po snídani, asi v osm ráno, zvedl telefon a dostal o všem zprávy. První, komu jsem vše oznámil, byl samozřejmě Charles. Ten nemeškal a nařídil poslat na místo helikoptéru. Fidži není od našeho ostrova příliš vzdáleno, i když je to pořádný kus cesty přes otevřený oceán. Přiletěli jsme ale pozdě. Už před polednem se podařilo Shonisaura odchytit. Muži prý do vody vpustili něco jako rybí polévku pro žraloky, jež obrovského ryboještěra přilákala k hladině. Ostatní bylo jednoduché-zabalit zvíře do speciálních sítí údajně nezabralo ani deset minut. Ochránci kroužili letadlem okolo a vyzývali operátory k vypuštění zvířete. Nedostalo se jim však žádné odpovědi. Naše helikoptéra přistála na pobřeží, okamžitě jsme s chlapi nafoukli pár člunů a též vyrazili na moře. Brilantní potápěč Murray pak šnorchloval vpřed, aby zjistil, jak moc je na tom Shonisaurus špatně. Abychom odvedli pozornost chytačů zvířete, začali jsme střílet do vzduchu puškami. Nečekali jsme však, že střelba bude opětována. Bohužel ne do vzduchu, ale na nás. V poslední chvíli jsem unikl jedné střele! Za chvíli nám byly naše nafukovací čluny k ničemu. Plavali jsme zpět ve strachu, že někdo z nás bude zastřelen. Ale operátoři nás nechtěli zabít. Stříleli opravdu jen proto, aby nám pořádně vyděsili a hlavně, zahnali... Murray mezitím skvěle přestříhal silné sítě a Shonisaurus se po krátkém nadechnutí ztratil v hlubokých vodách. Když Murrayho vytáhli, hezky jim sdělil, co právě udělal. Protože však nebyl ničím vinen, pustili ho. Operátoři si žádné drzosti nedovolili, nakonec se nám ještě megafonem omluvili za střelbu, zároveň však zopakovali slova vystihující jejich plány. A to, že se budou i nadále snažit dosáhnout svých cílů. Tak si říkám, že Shonisaurus měl tentokrát opravdu štěstí! Pro nás ale práce nekončí, musíme jim jejich úmysly překazit i příště!!!

Podaří se nějakým způsobem zneškodnit Operaci Hon na Kronosaura? Pokračování příští týden v pátek!!!

Bradavičník malý-Lovec ryb s drsnou kůží

9. června 2016 v 15:34 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Náhodou zrovna po měsíci píši další popisek v současnosti žijícího plaza, opět se jedná o hada, a ne jen tak ledajakého... Je to krásný druh, který však mnoho lidí nezná...

Latinský název: Acrochordus granulatus,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, Nová Guinea a sever Austrálie,
Velikost: 60 až 120 centimetrů.
Na Zemi žijí tři druhy bradavičníků, vyskytujících se od Indii až po severní Austrálii. Bradavičník malý je ze všech druhů nejmenší, jakož i jediný, který žije přinejmenším částečně v moři. Bradavičníci jsou zcela vodní hadi vyznačující se pytlovitou, plandavou kůží, jakoby o několik čísel větší. Jejich svaly jsou příliš slabé na to, aby se vůbec pohybovali po souši. Proto závisí jejich život na vodě, která je nadlehčuje, a kde se jim daří. Šupinatá kůže, která je na dotyk velmi drsná, je pokryta bradavicovitými výrůstky, s jejichž pomocí si bradavičníci ve vodě přidržují kořist. Bradavičníku malému se takové vybavení hodí, neboť loví hlavně kluzké ryby. Má však v oblibě i lov korýšů. Přirozeným prostředím tohoto nevelkého hada jsou mangrovové bažiny, sladkovodní močály, ústí řek a pochopitelně i moře. Často se zdržuje v blízkosti korálových útesů, jež mu poskytují dostatek potravy. Bradavičník malý má největší areál rozšíření ze všech bradavičníků. Má také velmi malé oči. Zbarvení je tmavě hnědé, někdy s příčnými světlejšími či dokonce oranžovými pruhy. Tento had je také jedním z mála, u nichž lze od sebe už na pohled rozlišit samce od samice. Samci bývají malí a štíhlí, kdežto samice jsou mnohem zavalitější. Podle některých pozorování je rozdíl i v taktice lovu. Samci jsou aktivními lovci, kdežto samice vyrážejí na svou kořist ze zálohy. Jsou to tvorové aktivní především po setmění. Bradavičník malý je místně běžný, ale v posledních letech počty těchto hadů ubývají kvůli odchytu-mnoho lidí si přeje tyto hady chovat jako domácí mazlíčky. Ještě horší je to však s lovem pro kůži. Proto jsou tito hadi také chytáni a poté chováni na speciálních farmách. Ve svém vodním prostředí jsou to ale opravdu důležití predátoři... Samice bradavičníka malého mohou mít ve vrhu 4 až 12 mláďat. Ta se rodí živá, zcela vyvinutá a nezávisla na rodičích. Mateřská péče se u těchto hadů nevyskytuje...

Příště hroznýš madagaskarský!!!

Zvláštní znaky dinosaurů-Oviraptoridi

8. června 2016 v 15:30 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části Zvláštních znaků dinosaurů se zaměříme na Oviraptoridy... Snad se Vám zalíbí, stejně jako jejich zvláštní znaky!

Oviraptoridi byli křídoví theropodi žijící hlavně v Asii a Severní Americe. Většina známých druhů je však známa z východu, jediný dobře prozkoumaný oviraptorid pocházející z Ameriky je Chirostenotes. Jinak jsou tito dinosauři obestřeni mnoha tajemstvími... Původně se mělo za to, že Oviraptor, nalezený v Mongolsku ve 20. letech minulého století, byl "zlodějem vajec". Odtud také jméno oviraptoridi, "zloději vajec". Stalo se tak proto, že byla nalezena zkamenělina tohoto dinosaura spolu s vejci, jež byly připisovány rohatému dinosauru Protoceratopsovi. Až mnohem později se zjistilo, že vejce patřila samotnému Oviraptorovi, a že 75 milionů let stará fosilie je živým dokladem toho, že rodič uhynul při sezení na hnízdě-byl nejspíše zasypán nějakou písečnou dunou, nebo zabit písečnou bouří. Oviraptoridi byli různě velcí. Oviraptor měřil 1,8 metru, ale Chirostenotes měl až 2,9 metru na délku. Naopak Citipati nebo Ingenia byli malí, něco málo přes metr dlouzí dinosauři. Byla to bipední zvířata, chodící po zadních končetinách. Přední končetiny byly opatřeny hrozivě vypadajícími drápy, ale ve skutečnosti asi nesloužily k zabíjení dinosaurů-avšak k uchycení myšky, ještěrky nebo vejce se určitě hodily. Oviraptoridi byli rychlí běžci, a zřejmě byli docela chytří (určitě ale ne tolik, jako dromaeosauridi nebo-li raptoři). Jako takřka každá skupina dinosaurů, i tito "zloději vajec" měli některé podivuhodné znaky...


Prvním bylo peří. To dnes již není tak velkým překvapením, mnoho menších dinosaurů bylo opeřených (v dnešní době zjišťujeme, že i někteří malí ornithopodi byli opeření, takže se pernatý pokryv netýkal jen masožravců). Důvod, proč jim byli vybaveni oviraptoridi, přesně neznáme. Avšak se pravděpodobné, že peří udržovalo zvířata v teple. To byla zřejmě jeho primární funkce, proto se vůbec kdy objevilo. Někteří oviraptoridi, jako Nomingia, měli dokonce na ocase pernatý vějíř-jeho otisky byly objeveny v pravěkých skalách (Nomingia žila v Mongolsku v pozdní Křídě stupně campan). Tento znak zcela jistě sloužil k předvádění se. Oviraptoridi pochopitelně nedokázali létat... Dalším zajímavým znakem těchto dinosaurů je jejich tlama. Čelisti ovládané mocnými svaly byly zakončeny zobákem. U některých oviraptoridů byl bezzubý, u jiných z něj vystupovaly dva zoubkovité útvary. Podivnými tvary byla vybavena i lebka. Není to případ všech oviraptoridů, např. Khaan nebyl vybaven žádným hřebínkem. Ale pokročilí oviraptoridi, včetně Ostromem popsaného Oviraptora ano. U Oviraptora si paleontologové všimli nápadné rozdílnosti ve tvaru hřebenů, může snad jít o důkaz, že existovalo více druhů Oviraptora, anebo snad známka určitých růstových fází zvířete. To by ale znamenalo, že mladí jedinci měli malý hřebínek, kdežto dospělci jej měli velký a používali jej k předvádění se, nebo k zastrašení útočníků. Lze si jednoduše představit Gigantoraptora, na kterého zaútočil Alioramus-aby se Gigantoraptor ubránil, začne syčet, vydávat nepříjemné zvuky, kroutit peřím pokrytým ocasem a ukazovat nepříteli hřebínek na hlavě. Alioramus by v takové situaci mohl utéci (zde by však Gigantoraptora zřejmě zachránila velikost, byl to jeden z největších zástupců skupiny či snad i největší oviraptorid). Ať už převážně bezzubé čelisti oviraptoridů a jejich nápadný hřebínek sloužily k čemukoliv, byli tito dinosauři skutečně výjimeční...

Příští části se dočkáte zanedlouho! Prozatím můžete do komentářů napsat, zda se Vám článek líbil...

Doryaspis

7. června 2016 v 16:50 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Doryaspis ("šípový štít") je vážně podivně vypadající pteraspid z období raného Devonu. Někdy se mu též říká Lyktaspis. Tento tvor je řazen do třídy Agnatha (bezčelistní), což jsou primitivní obratlovci žijící ve vodním prostředí, v současnosti reprezentovaní pouze dvěma skupinami-mihulemi a sliznatkami. Doryaspis patřil do skupiny zvané Heterostraci (štítoploutvé), přičemž šlo o zřejmě nejranější obratlovce (s výjimkou drobných ryb jako Haikouichthys). Tito primitivní bezčelistnatci byli jednou z nejrozmanitějších zvířecích skupin ve starších prvohorách. Jen málo z nich však vypadalo tak podivně, jako náš Doryaspis... Tento tvor byl malý. Měřil pouze 15 centimetrů na délku, zato byl však podivuhodný. Nápadně protažené rostrum (zobáku podobný útvar) bylo pokryto řadou kostěnných trnů, jež se táhly po obou stranách. Podobné vybavení mají i současní pilouni. Avšak Doryaspis, na rozdíl od žraloků, disponoval dalším zvláštním znakem. Ústa se nenacházela pod, ale nad rostrem. Čím se tedy tento tvor živil? Pteraspidi jako Doryaspis jsou obvykle známí jako požírači korýšů a planktonu. Užití rostra při víření bahna na dně vod by tedy bylo ideální. Zdá se však, že Doryaspis se živil i planktonem blízko hladiny. Důvodem je totiž fakt, že jeho tělo bylo tvarováno k aktivnímu plavání. Podivný výrůstek tedy mohl Doryaspisovi sloužit při víření bahna, nebo při rychlém pohybu ve vodě. Tlama tohoto zvířete opravdu nebyla velká k požírání rybek či dokonce větších vodních bezobratlých, proto se určitě živil malými tvorečky... Z hlavového štítu vystupovaly podivné, ploutvím podobné útvary. Jejich přední strany byly opět ostnité, tyto výrůstky se podobaly zubům. Zřejmě měly využití při plavání, protože díky nim mohl Doryaspis dosáhnout klouzavého pohybu. Vše tedy nasvědčuje, že tento pozoruhodný bezčelistnatec byl až překvapivě dobrým plavcem. Místo, kde byly nalezeny jeho fosilie a kde žil, je dnes po půl roku pod rouškou temnoty. Jedná se o Špicberky, ostrovy za severním polárním kruhem, kam dosud proniklo jen málo paleontologů. Špicberky jsou známy jako skvělé místo k hledání fosílií (obrovský predátor z období Křídy, Predátor X, byl také nalezen na Špicberkách). Nalezení jedinci Doryaspise byli vykopáni v geologické formaci zvané Wood Bay. Paleontologové rozlišili dva druhy: D. arctica a D. nathorsti. Tento tvor byl popsán a pojmenován Whitem roku 1935...
Popisy Doryaspise se v knihách o pravěku moc často neobjevují, výjimku tvoří například kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat. Popis najdete také na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Dinodontosaurus!

Knihy o pravěku: Od trilobita k člověku

6. června 2016 v 16:47 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Představím Vám další skvělou knihu o pravěku, kterou mám doma... Snad se Vám bude popis líbit...

Od trilobita k člověku je známá kniha od paleontologa Oldřicha Fejfara, a je stručně řečeno nádherná. Byla sice vydána v roce 1980, ale mnohé z informací se v ní stále drží při pravdě dodnes. Tato kniha byla také součástí velké edice, která byla tehdy vydávána Albatrosem, a jež se zaměřovala celkově na přírodu... Od trilobita k člověku vypráví příběh evoluce života na Zemi. V první kapitole Vám autor představí historii paleontologie a geologie, včetně jmen jako Joachim Barrande, Georges Cuvier, Lamarck, Charles Darwin, Othniel Charles Marsh, Edward Drinker Cope atd. V této kapitole se seznámíte s prapůvodními představami o vzniku Země a vesmíru, jež byly nahrazeny současnými fakty. Je zde popsána i Darwinova cesta kolem Jižní Ameriky, během které došel ke své evoluční teorii, a také slavná Válka o kosti. Další části knihy se věnují živoucím fosiliím, pak druhům a populacím, jak se druhy mění a přizpůsobují se na život v měnících se prostředích. Poté již následuje cesta od počátků života k současnosti, počínaje prvohorami až po čtvrtohory. V knize jsou nákresy koster dinosaurů, savcovitých plazů, ptakoještěrů, ryboještěrů i pravěkých savců, a také rekonstrukce podob měnících kontinentů. Mezi těmi fakty, jež dnes již nejsou platné, se setkáte s teorií považující sauropody za částečně vodní zvířata. To není pravda, při plavání nebo alespoň potápění se ve vodě by se tato mohutná, desítky tun vážící zvířata udusila. Jinak jsem však osobně v knize žádné další dnes již neplatné teorie nenašel, i když vzhledem k roku vydání se v ní asi ještě nějaké objevují. Nakonec se posuneme k původu člověka a celkově spletité cestě za jeho poznáním. Proto se velká část této kapitoly věnuje historii paleoantropologie. Zmíněna jsou zde snad všechna důležitá jména, jak Eugene Dubois a Pithecanthropus, tak i Australopithecus a vývojové fáze lidí. Poté se však dostáváme i k zvířatům doby ledové, včetně mamutů... Mě osobně se tato kniha opravdu velice líbí. Někdo by si možná pomyslel, že jakožto starší kniha nebude obsahovat úplně vše, ale mě to tak nepřijde. Opravdu se mi líbí, jak je celkově příběh života v této knize ukázán, stejně jako příběh vědců, kteří se jej snažili odhalit. Tuto knihu určitě doporučuji!

Údaje:
Autor: Oldřich Fejfar,
rok vydání: 1980 (k dostání v antikvariátech),
počet stran: 327.

Další popisy již v brzké době!!!

Pravěký mrož-Zabiják mořských savců?

5. června 2016 v 8:29 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Námět i informace pro tento článek mi poskytl web Science Daily, který v nedávné době informoval o něčem velmi zajímavém. Jedná se totiž o vyřešení jedné pravěké záhady...

Dnešní mroži jsou celkově poklidná zvířata, žijící ve studených vodách Arktidy. Na mnoha fotografiích či v mnoha filmech je uvidíme shromažďovat se na ledových krách. Živí se bezobratlými živočichy, obývajícími mořské dno. Jak samci, tak samice jsou vybaveni párem dlouhých klů, což jsou vlastně přeměněné horní špičáky. První mrožovití se zřejmě objevili ve středním Miocénu, zhruba před 15 miliony let... Jak už tedy bylo zmíněno, dnešní mroži požírají drobné živočichy. Avšak co jejich prehistoričtí příbuzní a předchůdci? Když byl v 80. letech v Kalifornii v USA nalezen jeden z nejstarších mrožů, vynořily se teorie o jeho neobvyklých potravních zvycích. Dostal jméno Pelagiarctos thomasi (popsán roku 1988) a žil před 13 miliony let. Jediné, co z tohoto živočicha známe, jsou čelisti. To se nezdá být mnoho, ale v případě savců jsou paleontologové často schopni určit, do jaké skupiny vlastně daný tvor patřil, a čím se živil. Pelagiarctos měl jakožto asi 2,5 metru dlouhý predátor poměrně ostré zuby. Lícní zuby pak dokonce měly dva kořeny. Tím nemálo připomínají zuby některých suchozemských šelem, jako jsou hyeny... Často se setkáme s interpretací Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, jehož zuby k tomu byly dokonale uzpůsobeny. Podle některých starých výzkumů snad byly jeho čelisti schopny drtit kosti. Takový tvor by byl zřejmě vrcholným predátorem miocénních vod Kalifornie. Tehdejší kytovci, jako pravěký vorvaň Aulophyseter dosahující délky až 6 metrů nebo ploutvonožci rodu Allodesmus mohli být vítanou kořistí. Nyní se však pohled na Pelagiarctose změnil. Novozélandští vědci z Univerzity v Otagu publikovali výsledky svého výzkumu, v nichž srovnávají strukturu zubů kalifornského Pelagiarctose a lachtanů a tuleňů obývajících pobřeží Nového Zélandu. Sklovina zubů všech zkoumaných ploutvonožců byla překvapivě podobná, dokonce by se dalo říci, že až na několik pod mikroskopem viditelných detailů stejná. Dnešní lachtani a tuleni jsou především lovci mořských bezobratlých, včetně krakatic. To vše tedy nasvědčuje, že Pelagiarctos zřejmě nebyl tím obávaným zabijákem pravěkých velryb a dalších mořských savců. Specializoval se spíše na lov kořisti s měkkým tělem. Pokud měl opravdu tak silný skus, jak se předpokládá, pak mohl měkkou kořist zabít ve vteřině jediným kousnutím. Ty masivní čelisti tedy zřejmě nesloužily k drcení kostí... Pelagiarctos asi nebyl zabijákem velkých obratlovců, nicméně svými potravními zvyky se stále nepodobal dnešním mrožům. Mnohá tajemství tohoto zvířete však ještě čekají na svůj objev...


Snad se Vám článek, popisující důkazy proti teorii Pelagiarctose jakožto zabijáka mořských savců, líbil. Do komentáře můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 7. část

4. června 2016 v 9:24 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Nadešel čas na poslední díl příběhu Svět opičích ještěrů! Po několik měsíců a v několika částech jsme sledovali život Megalancosaura Stephena, žijícího u napajedla v jednom z menších lesíků v jinak převážně suché, pouštní krajině prehistorické Itálie v období Triasu. Stephen čelil mnoha nebezpečím, ale žádné z nich se ještě nerovnalo tomu, jemuž se bude muset postavit tentokrát. Přežije, nebo zahyne?

Svět opičích ještěrů, 7. část:
Uběhlo pár suchých dnů. Z nebe nespadla ani kapka, vítr nepřestal nosit k napajedlu pouštní písek, a dění kolem jezera se nijak výrazně nezměnilo. Začínala doba, kdy měly začít zrát plody či semena některých stromů. V tomto období také Plateosauři kladli vejce. Po těch několika dnech se náhle zbytek stáda obrovských plazů dal do pohybu. Následoval tak již ty, kteří odešli předtím. Hnízdiště byla na dosah, Plateosauři jich dosáhli relativně brzy. Také Peteinosauři již vyvedli svá mláďata. Z vajec, která schovávali a tak pracně opečovávali v děrách v kůře stromů, se již vylíhla maličká mláďatka. Hned po vylíhnutí byla schopna letu, a tak se v průběhu těch pár dnů nad jezerem roztančila celá skupinka maličkých létajících plazů. Třepotali jemnými křídly a vytvářeli pískavé, někdy až roztomilé zvuky. Někteří Megalancosauři teď kladli vejce. Stephen neměl s ničím takovým starosti, byl totiž rád, že před pár dny vyvázl živý ze souboje s Drepanosaurem. Před ostatními Megalancosaury se sotva párkrát ukázal a k napajedlu chodil většinou po půlnoci, kdy si byl jist bezpečím vod. Samice Nothosaura se chovala nějak podivně. Poté, co zabila dva Megalancosaury bojující o samici, vůbec nebyla viděna. Také pro to měla dobrý důvod. Ve velké skalní puklině nakladla několik vajec. Nestalo se tak po útoku, ale už předtím. To byl tedy důvod, proč jakoby byla v několika posledních týdnech zcela nepřítomna. Z vajec se ke konci této periody začala líhnout mláďata. Malá Nothosauřata si prohlížela svou mámu jako si kuřata prohlíží slepici. Matka s mláďaty měla zůstat po několik dalších dnů. Eudimorphodoni a Peteinosauři pak viděli velké tělo vodního plaza následované sotva viditelnými zelenými skvrnkami na hladině. Malí Nothosaurci se nadechovali mnohem častěji než stará samice, a tak se čas od času na hladině jezera objevila zubatá tlama s nodzrami nasávajícími vzduch. Bylo paradoxem, že tato docela hezunká, jemná mláďata se jednoho dne měla stát vládci Triasských moří. Po několika dnech Nothosauři odpluli řekou právě do těch slaných vod. Na rok tu měl být od těchto predátorů klid... Megalancosauři si však stále dělali starosti, ačkoliv jejich mozek na to přímo uzpůsoben nebyl. S každým příchodem k vodě však byli nervózní. Mnozí měli ještě stále strach z toho netvora, skrývajícího se v hlubinách, ten byl však pryč. Jiní věděli, že nebezpečí se teď neschovává pod vodní hladinou, ale na břehu. Ticinosuchus! Všichni Megalancosauři ve chvíli vyšplhali na stromy. Třímetrový suchozemský krokodýl byl postrachem opičích ještěrů. V pozdním Triasu byl tento druh silně ohrožen, a již vymíral. Tento byl možná jedním z posledních desítek jedinců svého druhu, mrzutý samotář vyhýbající se Nothosaurům a Liliensternům, zato však pronásledující vše živé v době, kdy tu ti velcí vrcholní predátoři nebyli. S rychlostí na plné pecky utíkajícího varana přiběhl ke stromu a předními končetinami se opřel o jeho kmen. Nyní dosáhl na jedno z Megalancosauřích mláďat, popadl je za ocásek a jemným, avšak nesmírně účinným stiskem čelistí je zabil. Kořist pozřel na místě a pak se opět ztratil mezi nekonečnými školkami kapradin. Samice Megalancosaurů, momentálně se starající o vejce, okamžitě zkontrolovaly hnízda. Vejce nakladená mezi pukliny v zemi však nebyla poškozena. Ticinosuchové občas požírali i vejce různých zvířat, proto se jich opičí ještěři tolik báli. Stephen se Ticinosucha také zalekl. Stejně tak Drepanosaurus, žijící na vedlejším stromě. Oba vyšplhali do korun stromů... Večer byl toho dne rudý. Silně žluté slunce zacházelo mezi krvavě zbarvené červánky, táhnoucí se po celé délce oblohy. I jezero se z toho důvodu zbarvilo do ruda. Stephen se chystal na lov. Slezl ze stromu, vtrhl do kapradí a chytil švába. Náhle ucítil dusot něčích končetin. Otoči se a přímo za ním stál Ticinosuchus, opět připravený k útoku. Nejbližší stromy se nacházely desítky metrů od obou zvířat, co měl teď Stephen udělat? Neváhal a začal s útěkem. Ticinosuchus ho však v několika vteřinách dohnal. Popadl jeho ocas zakončený drápem mezi zuby. V poslední chvíli jím Stephen švihl a dráp zasáhl útočníka do jazyka. To však Stephenovi příliš nepomohlo. Ticinosuchus sevřel čelisti a opičího ještěra odhodil na vysušenou hlínu. Stephen měl mžitky před očima. Byla to opravdu silná rána. S Ticinosuchy se již ve svém životě setkal, ovšem nikdy nečelil nebezpečí tohoto rázu. Pomoc přišla v poslední chvíli! Ticinosuchus, mířící na Stephena s otevřenými čelistmi, byl zašlápnut a zardoušen jiným dravcem. Šlo o Liliensterna. Nezvykle pozdě slídil poblíž jezera. Obvykletito theropodi odcházeli s velkými prosauropody, ale tento se rozhodl zdržet. Zřejmě na svačinku, ale Ticinosuchus mu zdá se nestačil. Možná toužil po nějakém zákusku, nebo spíše předkrmu. Stephen se postavil na rozbolavěné nohy a utíkal, co mu jen stačily. Řev Liliensterna nepřipomínal nic jiného, než smrt. Stephenovi se podařilo vylézt na nejbližší stromek, ten byl však nepřesahoval výšku pěti metrů. Na tenké větvičky tam nahoře se opičí ještěr neodvážil. Zůstal tak jen několik centimetrů nad predátorovou hlavou. Liliensternus mohutným tělem vrazil do kmenu, strom se otřásl a Stephen téměř spadl. Jeho zraněný ocas, stále obtočený kolem větve, mu ovšem znovu zachránil život. Liliensternus tak učinil ještě jednou, tentokrát se kmen mladého stromu zlomil. Stephen však nespadl. Těsně před možným pádem se už zachytil větve mohutného jehličnanu, a tak když Liliensternus zjistil, kde je jeho předkrm, neměl již šanci. Zašel si pro zabitého Ticinosucha, sežral ho a pak zlesíka zmizel... Stephenovi se zranění zahojilo, ačkoliv měl na celý život v ocase pořádnou jizvu. Ostatně jako tomu bylo po soubojích s jinými zvířaty. Podařilo se mu však přežít zřejmě nejnebezpečnější etapu jeho života. Dobu, kdy se kolem jezera shromáždili velcí predátoři a ohrožovali takřka vše! Mnozí opičí ještěři nepřežili, to Stephen moc dobře věděl. Jemu se však díky obratnosti, síle i přizpůsobivosti podařilo přečkat tyto děsivé časy... Konec.

Upřímně doufám, že se Vám sedmidílný příběh Svět opičích ještěrů líbil... Do komentářů můžete psát své názory jak na tuto část, tak na příběh celkově. Budu za ně opravdu rád...

Správce dinosauřího parku - Masiakasauří problém

3. června 2016 v 9:10 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První červnový Správce dinosauřího parku, tedy alespoň v tomto roce, je tu! Dan Jameson Vás seznámí s problémy, jimž nyní čelí...

Masiakasauří problém

Přítomnost podivně se chovajících lidí na západu Isle of Die se během týdne téměř vůbec neřešila. Vyšel o tom sice novinový článek, který oběhl svět, letoun Ochránců pak na ostrově nezaznamenal již žádné lidi, ale kromě toho se ohledně tohoto případu nic nestalo. Snad už však bude konec těm strašným bitkám mezi námi a různými lidmi ze všech koutů světa, jež nám jdou po krku... Jak jsem už zmínil, my samotní jsme problém takřka neřešili. Za poslední dva týdny napršelo na Tedově ostrově víc vody, než kdy předtím. Množství vody zaplnilo především kanalizaci. Byla to i chyba údržbáře. Ale velký podíl na tom měla pochopitelně i dešťová voda. Jen odsát všechnu tu vodu zabralo mnoho času... Zvířatům množství vody příliš nevadí. Siamotyranna jako bychom nepoznali. Běhá po výběhu, drží se hlavně v jeho středu a vypadá velice šťastně. Také agresivní samec Deinotheria se s příchodem dešťů trochu uklidnil. Sucho asi na tato velká zvířata působilo opravdu hodně, což vedlo k jejich zuřivosti a možná i snaze dostat se ven z horkých výběhů (ačkoliv se přece mohli schovat do úkrytů). Hlavní problém se však týkal Masiakasaura. Znovu se ukázalo, že jméno, jež mu dal Oliver, se k němu hodí více, než to, kterým ho nazývám já. Joe, podle Olivera Zuboun, už několik měsíců polehává mezi křovinami a tak ho prakticky nevidíme. Až teď se ukázalo, že je aktivní hlavně v noci, a přes den se jednoduše skrývá. Zjistil to jeden ošetřovatel, který v noci dostal hlad a vydal se do hlavní budovy. Poté, co si v ledničce vybral sendvič, jen tak pro nic zkontroloval kamery. Záznam z kamer mu pak ukázal Masiakasaura hbitě běhajícího po výběhu. Hledal, kudy by z ohrady utekl. Ošetřovatele to moc nezajímalo. Mávl nad tím rukou a snědl si svůj sendvič. Potom v budově zhasnul, odešel z ní a nechal Masiakasaura, ať si dělá co chce. A právě to byla ta chyba...

Masiakasaurus přes noc našel nějakou škvíru ve výběhu a protáhl jí svou hlavu. Nápad to byl opravdu špatný, protože se jednak nedokázal protáhnout dále, a také se nemohl vrátit do původní polohy. Když šel Tim zkontrolovat ohrady masožravců, krátce po snídani, uviděl chudáka Joea (Zubouna) uvíznutého v kruhové díře, která mu div nesvírala krk. Dinosaurus zoufale pištěl, určitě mu to nebylo moc příjemné. Tim okamžitě zavolal na místo mě a další dva ošetřovatele. Jeden z nich byl právě ten pojídač sendvičů. Řekl nám, že asi ví, proč se to stalo. Pak se omluvil, a řekl, že už nám bude vždycky všechno hlásit. Tim se tomu podivil. Ne ošetřovatelově chuti na sendviče, ale spíše faktům o noční aktivitě Masiakasaura. Jen dostat zvíře z kruhové díry byl problém. Museli jsme ho uspat. Přišel jsem s dobrým plánem-část ohrady bude prostě zbořena. Jinak bychom ho odtamtud nedostali. Jenže poté, co ucítil ve své noze přítomnost uspávací šipky, začal sebou Masiakasaurus nebezpečně házet z jedné strany na druhou. Nakonec se z maléru dostal zcela sám. Nato použil své zuby k odtrhnutí šipky z nohy, což nás vyděsilo. Chvíli si nás prohlížel a pak vyběhl po Timovi. Ten okamžitě vylezl na nejbližší strom. Joe se obrátil ke mě a než jsem se nadál, kousl mě do ruky! Byla to strašná bolest! Představte si takové tesáky, vhodné k chytání ryb, projíždět Vaší rukou! Není divu, že jsem bolestí i šokem skoro omdlel. To už ale na Masiakasaura začala působit některá sedativa, jež se do něj předtím dostala. Malátný, upadl na zem, stále ovšem chňapal čelistmi. Tim seskočil ze stromu a zvíře okamžitě chytil za hlavou. To se ještě probralo, a téměř Tima koplo zadní končetinou do obličeje. Oba ošetřovatelé mu však pomohli tvora zajistit. Nakonec pomohli na nohy mě. Rána to byla dost hluboká, Masiakasaurus se mi do ruky zakousl pořádně. Musel jsem jít k lékaři, ten naštěstí vyloučil jakoukoliv otravu krve například kvůli nějakým hnijícím bakteriím, jež by měl dinosaurus v tlamě... Masiakasauří problém byl naštěstí tím jediným, který jsem během týdne musel řešit. Nemám ale nejmenších pochyb o tom, že brzy přijdou další...

Doufám, že se Vám tato část líbila. Pokračování napíši zase za týden!

Nový stříbrný had z Karibiku

2. června 2016 v 9:43 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jedním z nových druhů hadů objevených tento rok, jehož nález byl vlastně ohlášen teprve nedávno, je zářivě stříbrný hroznýšovec z Karibiku. Jeho vědecký název zní Chilabothrus argentum (někdy se uvádí i Epicrates argentum). České jméno zatím nemá, v angličtině se mu však výstižně říká silver boa. Jeho šupiny mají skutečně až kovovou barvu, mezi hady je to něco vzácného. Vyskytuje se pouze na Conception Bank Island, což je neobydlený ostrov, jenž je součástí Baham. Bahamská vláda již dávno vyhlásila tento a několik dalších malých zalesněných ostrůvků jako chráněné území. To by mohlo pomoci nově objevenému druhu i nadále přežít. Zářivě stříbrný hroznýšovec byl objeven až teď, což svědčí o malém počtu těchto hadů v divoké přírodě. Z důvodu toho, že obývá malé území, je tento druh nesmírně zranitelný. Proto je podobně jako většina docela velkých, nově objevených druhů zvířat, řazen mezi kriticky ohrožená zvířata. Lidská činnost se však těchto hroznýšovců téměř nedotkla. Chilabothrus argentum byl objeven herpetologickou expedicí z Univerzity v Severní Karolíně-jeden z hadů dokonce probudil člena expedice, když mu při spánku lezl po obličeji! Týmu se podařilo nasbírat i vzorky DNA. Následující výzkum ukázal, že se Chilabothrus argentum během evoluce odtrhl od svých příbuzných před 2,7 milionu let. Celkově tento druh měří asi 1 metr na délku. Je to silný škrtič, který loví ptáky a možná i plazy. Stejně jako jeho příbuzní, i tento druh čeká v záloze na blízko se pohybující kořist. Poté po ní udělá rychlý výpad, chytne ji mezi dozadu zahnuté zuby, drží a obtočí kolem oběti jednu nebo více smyček. Následně utahuje, a tak život kořisti končí. Ta je uškrcena, je pouze mýtem, že škrcení láme kosti-takovou sílu tito hadi nemají... Tento nádherný druh musí být zachráněn před vyhynutím, žije však na území, jež je chráněno. Jen doufejme, že tito hadi přežijí a snad o nich bude v blízké budoucnosti zjištěno i více! Jelikož jde o nový druh, stále neznáme některé aspekty jeho chování...

Informace o nálezu tohoto hada jsou z www.natureworldnews.com a www.carnivoraforum.com . Z druhého uvedeného webu pochází i obrázek... Do komentářů napište, co si o novém nálezu myslíte! Mě osobně skutečně nadchnul!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Ornithomimidae

1. června 2016 v 15:42 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Začíná červen, a s ním přichází i další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů!

Název čeledi: Ornithomimidae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1890,
Nejznámější dinosauři z čeledi: Ornithomimus, Struthiomimus, Gallimimus,
Doba výskytu: Pozdní Křída.
Ornithomimidi, nebo-li "napodobitelé ptáků", byli typickými pozdnokřídovými dinosaury. Vzhledem připomínali pštrosy, jelikož chodili po zadních, měli dlouhý krk a byli neobyčejně rychlí. Mezi ornithomimidy patřili zřejmě ti nejrychlejší dinosauři vůbec, schopni překonat rychlost 70 km/h i více. Čeleď Ornithomimidae se v pozdní Křídě úspěšně rozvíjela. První nám známí ornithomimidi žili před 95 miliony let. Konkrétně je jím Sinornithomimus, který v těch dobách žil v severní Číně. Avšak dobře známé druhy známe až z konce Křídy. Například Struthiomimus, žijící před 75 miliony let na území Kanady a Spojených států, byl dokonce největším severoamerickým zástupcem čeledi. Také Ornithomimus, proslavený seriálem Prehistorický park, patří mezi nejlépe prozkoumané ornithomimidy. Dalším populárním rodem je Gallimimus, nejen rychlý běžec z Jurských parků, ale i jeden z největších či dokonce největší ornithomimid. Žil v Mongolsku před 75 miliony let. V případě některých pštrosích dinosaurů (příkladem je opět Gallimumus) známe jak dospělce, tak i mladé, sotva odrostlé jedince. Pokud se ornithomimidi chovali tak, jako jejich dnešní příbuzní, pak pečovali o hnízda s vejci, a pak zřejmě i o mláďata. Byla to stádní zvířata. Již bylo zmíněno, že byli dobře stavěni k rychlému běhu-některé rody, např. Dromiceomimus z Kanady, byli velmi lehce stavěni. Nyní se vraťme k anatomii těchto zvířat. Dlouhý krk nesl malou hlavu s velkýma očima a se zobákem, který se možná trochu podobal tomu kachnímu. Protože šlo o všežravce, mohli ornithomimidi požírat jak rostliny, tak i mlže, plže či dokonce mršiny. Pokud jde o zuby, ornithomimidi je v průběhu evoluce ztráceli. Staří zástupci čeledi měli v dolní čelisti degenerované pozůstatky zubů, u mladších druhů vymizely úplně. Na předních končetinách měli tito dinosauři prsty postaveny proti sobě, což je důkaz toho, že manipulovali s potravou. Mohli předměty chytat a pevně svírat. Dalším důležitým znakem bylo peří. Pernatý pokryv měla zřejmě většina ornithomimidů. Ačkoliv jsou tito dinosauři prozkoumáni celkově dobře, stále je nejistý jejich původ. Dříve byl například za primitivního ornithomimida považován africký Elaphrosaurus, žijící už na konci Jury, avšak dnes víme, že šlo o theropoda podobnného např. Allosaurovi. Proto zřejmě i v blízké budoucnosti zůstane evoluční původ pštrosích dinosaurů záhadou...



Jako poděkování za různé informace pro článek bych chtěl uvést knihu Velcí dinosauři... Doufám, že se Vám článek o pštrosích dinosaurech líbil!