Potencionální kořist Deinonycha

21. června 2016 v 11:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Článek o tom, co by se mohlo stát kořistí určitého pravěkého predátora, jsem nenapsal již dlouho. Nyní se však k těmto článkům vracím! Tentokrát se podíváme na zabijáka jménem Deinonychus a na tvory, kteří jím byli ohrožováni...

Náš predátor: Deinonychus,
Druh: Deinonychus antirrhopus,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Oklahoma, Montana, Utah a Wyoming v USA),
Velikost: Délka 3 až 3,5 metru,
Geologický výskyt: Spodní Křída, před a okolo 115 miliony let.
Deinonychus, což znamená "hrozivý dráp", byl dromaeosauridní dinosaurus (raptor) stejné skupiny, jako populární Velociraptor. Měl blíže k filmovému vyobrazení Velociraptora v Jurském parku. V době natáčení filmu si totiž někteří vědci mysleli, že Velociraptor a Deinonychus jsou stejným druhem. Proto byl filmový Velociraptor nazýván V. antirrhopus (složení V. mongoliensis a D. antirrhopus). Ve skutečnosti to byl jen Deinonychus, který byl opravdu vysoký jako člověk, kdežto Velociraptor byl velký asi jako krocan. Deinonychus vážil 70 kilogramů a byl tedy rychlým lovcem. Přesně tak byl popsán i Johnem Ostromem v 60. letech minulého století. Nález Deinonycha roku 1964 byl úžasný, a Ostrom ho po pěti letech od objevu představil vědcům i veřejnosti jako hbitého, vitálního, teplokrevného tvora. To byl skutečně revoluční skok v paleontologii, poněvadž do té doby byli dinosauři považováni za pomalá, hloupá monstra. Deinonychus měl mnohé znaky ptáků, kterých si Ostrom při popisu všiml. Byl inteligentní a elegantní. Dnes je také rekonstruován s peřím. Toto zvíře bylo vybaveno smrtícími zbraněmi. Srpovitý dráp, kterým byly vybaveny obě zadní končetiny, byl 10 centimetrů dlouhý. Měl kostěnný základ a na povrchu byl pokryt rohovinou. Přední končetiny byly dlouhé, Deinonychus jimi dosáhl daleko před sebe. Mohly se hodit k přidržování si kořisti. Zuby byly zatočeny dozadu jako u dnešních krajt, takže se kořist dravci jen tak nevyvlekla. Když se zuby zlomily, dorostly Deinonychovi nové, což však probíhalo u všech masožravých dinosaurů (podobně jako dnes u žraloků). Zásadní jsou teorie o tom, jak zabíjel svou kořist. Srpovité drápy sice mohly proniknout krční tepnou kořisti ve vteřině, ale zdá se, že jich Deinonychus užíval spíše k zaháknutí se na kořisti. Pak již přišly na řadu zuby. Drápy samotné ale mohly způsobit oběti závažná, krvácející zranění. Lovené zvíře mohlo být šokováno už útokem samotným a po několika drápnutích a kousancích v agonii padlo na zem. Dříve se také předpokládalo, že raptoři by mohli drápem jednoduše kopnout, ale to se nyní nezdá být příliš pravděpodobným. V takovém případě by museli stát na jedné zadní končetině, ovšem je pravdou, že tuhý ocas by jejich hmotnost vyvažoval... Deinonychus byl krutý predátor. Dospělci zabíjeli mladé, jak můžeme vyčíst z fosilií. Krutý byl však i ke své kořisti. Existují zkameněliny, které nám to částečně mohou potvrdit...




Téměř jistá kořist: Tenontosaurus,
Druhy: T. tilletti, T. dossi,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Texas, Utah, Maryland, Montana, Idaho v USA),
Velikost: 7 metrů,
Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.
Tenontosaura také popsal John Ostrom na základě úžasně zachovalých pozůstatků v roce 1970. Byl to velký ornithopod. Po většinu času chodil po čtyřech, ale při běhu se pohyboval pouze po zadních končetinách. S jejich pomocí se však také mohl vztyčit, potřeboval-li dosáhnout na vysoké větve stromů. Severní Amerika mohla být v té době dobrým útočištěm pro takové velké ornithopodní býložravce. Avšak tento dinosaurus se v tamních lesích potkával s pravým zabijákem. Nejenže Deinonychus mohl potencionálně Tenontosaura ohrozit. Pravděpodobně ho Deinonychus i lovil... Podle všeho 20 až 40 % všech Tenontosauřích pozůstatků bylo nalezeno v blízkosti Deinonycha. Mezi některými kostmi Tenontosaura se našly i zkamenělé zuby Deinonychů. Nejúžasnější doklad setkání těchto dvou zvířat máme z Montany. Ten však není obyčejný, svědčí o možné hostině. Když byla objevena kostra 7,3 metru dlouhého Tentonosaura, jenž byl obklopen smečkou Deinonychů, vyvolalo to mezi vědci i na veřejnosti prudké diskuse. Do té doby se totiž nepředpokládalo, že draví dinosauři lovili ve skupinách. Mohl by toto být důkaz? Je tu jeden problém. Někteří vědci si myslí, že kostry Deinonychů a Tenontosaura byly v tomto případě zachovány na stejném místě kvůli tomu, že je s sebou vzal proud vody. Zvířata možná zastihla rozvodněná řeka v období dešťů. Dinosauři se utopili a zahynuli na místě společně. Proto můžeme Tenontosaura klasifikovat jen jako "téměř jistou kořist". Deinonychus ho pravděpodobně lovil, ale protože nevíme, jaké okolnosti opravdu postihly onu smečku shromážděnou kolem Tenontosauřího těla, nemůžeme říci, že je to stoprocentní důkaz.



Potencionální kořist: Zephyrosaurus,
Druh: Z. schaffi,
Nálezy zkamenělin: USA,
Velikost: 2 metry na délku,
Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.
Tento malý ornithopodní dinosaurus žil na stejném místě a ve stejné době, jako Deinonychus. Byl to rychlý běžec, o tom není pochyb. Zda dokázal utéci Deinonychovi, to je otázkou. Nemáme zkamenělé důkazy o tom, že by Deinonychus Zephyrosaura někdy zabil. Ale v prehistorii k tomu dojít mohlo. Proto je možné, že se Zephyrosaurus mohl objevit na jídelníčku "hrozivého drápa". Možná nemáme důkazy o tom, co měl jeden dělat s druhým, ale máme alespoň zkamenělé stopy Zephyrosaurů. Možná to byl také hrabavý druh dinosaura žijící částečně v norách...


Potencionální kořist: Cedarpelta,
Druh: C. bilbeyhallorum,
Nálezy zkamenělin: Utah, USA,
Velikost: Délka až 7 metrů,
Geologický výskyt: Před 116 až 110 (případně 109) miliony let, shodný s Deinonychem.
Cedarpelta byla ankylosauridním dinosaurem. Byla obrněná, zřejmě měla palici na ocase a kostěnná byla dokonce i její oční víčka. Ankylosauridi byli jako živočišné tanky. Ale i když byli pomalí, jejich brnění je chránilo před predátory. Možná i Acrocanthosaurus (obrovský, přes 10 metrů dlouhý theropod žijící v té době v Severní Americe) byl měl problémy s Cedarpeltou. Proto se zdá, že Deinonychus si na ni nemohl ani troufnout. Nevíme, zda někdy vůbec jeden činil něco s druhým. Avšak z nálezů jiných ankylosauridů víme, že brnění mláďat nebylo tak vyvinuté jako u dospělců. Stejně jako malí krokodýlové nejsou tak chráněni plátovitými šupinami na zádech, jako dospělci (u nichž jsou osteodermy opravdu tvrdé), tak malí ankylosauridi byli na rozdíl od rodičů nesmírně zranitelní. Je možné, že jedno proniknutí smrtícího drápu do zad by malou Cedarpeltu zabilo. Deinonychům by se tak naskytla možnost k hostině.

Do komentářů můžete napsat, jaké zvíře by se podle Vás mohlo objevit na jídelníčku Deinonycha! Podobné články, jako byl tento, přinesu již brzy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám videohra Putování s dinosaury?

Ano 12.5% (3)
Ne 4.2% (1)
Ještě jsem ji nehrál 83.3% (20)

Komentáře

1 Bleskobleska Bleskobleska | 21. června 2016 v 16:28 | Reagovat

Tenontosaurus! Klasika z každé encyklopedie :D

2 Martinoraptor Martinoraptor | Web | 22. června 2016 v 13:36 | Reagovat

Prostě úžasní dravci, nechtěl bych být na jejich jídelníčku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama