Červenec 2016

Jak se měnily představy o vzhledu pravěkých zvířat: Troodon

31. července 2016 v 10:21 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
TROODON ("zraňující zub") je populární masožravý dinosaurus ze svrchní Křídy Severní Ameriky. Na délku měřil okolo 3 metrů a byl vyzbrojen ostrými drápy, jež byly na zadních končetinách zahnuté podobně jako u raptorů. Troodon byl jedním z nejchytřejších dinosaurů, kteří kdy žili (předčil ho snad jen Bambiraptor). Ještě před několika desítkami let se to však o něm nevědělo. Rekonstrukce Troodona prošla od doby objevu tohoto tvora velkou řadou změn. Jak jsme se tedy dostali až k pravým faktům? Po kolika letech můžeme říci, že Troodon byl opeřený? Nyní to zjístíme!

OBJEV TROODONA:
V polovině 19. století byl v Judith River Formation, geologické formaci v Montaně, objeven zub. Horniny, v nichž byl nalezen, odpovídají stáří 75 milionů let (takto staré jsou horniny v celé Judith River). Roku 1856 se popisu tohoto zubu ujal první americký paleontolog Joseph Leidy. Zvíře nazval Troodon formosus, jméno Troodon opravdu odkazuje na jediný zub, který byl tehdy paleontologům k dispozici. Právě v tom byl ten háček. Podle jediného zubu nelze vyčíst vše ohledně anatomie zvířete. Zde se tedy vynořila spekulace o tom, jak tento tvor vypadal, a spekulace to byla poměrně odvážná... Troodon byl považován za lacertida. Lacertidae je čeledí ještěrů žijících v Evropě, Africe a Asii. Jsou to v podstatě ještěrkovití, patří mezi ně evropské ještěrka obecná, ještěrka živorodá, ještěrka zední z jižní Evropy atd. Podle prvních představ byl tedy Troodon velkým ještěrem. Jinak o něm nebylo známo takřka nic. Paleontologové nevěděli, že před sebou mají zub dinosaura a že ten tvor bude jednou právem považován za prvního kdy popsaného amerického dinosaura... Přišel rok 1901, a vše se změnilo...


CHYBNÉ DOMNĚNKY O VZHLEDU TROODONA:
Roku 1901 se výzkumu Troodoních pozůstatků ujal baron Nopcsa (známý především díky popisům rumunských trpasličích dinosaurů z ostrova Hateg). Uvědomil si, že Troodon nebyl velkou ještěrkou, ale dinosaurem. Rozpoznal, že to byl masožravý dinosaurus, theropod. Zařadil ho mezi megalosauridy. V minulosti to bylo typické, neboť řada dinosaurů (např. Carcharodontosaurus) byli považováni buď za nový druh Megalosaura, nebo za zástupce jeho čeledi. Troodon se však od megalosaurů v mnohém lišil, to se ukázalo po čase. Americký paleontolog Charles W. Gilmore (jenž pojmenoval Alamosaura, Bactrosaura, Thescelosaura a další známé rody) vyslovil domněnku, že původně nalezený zub z Judith River Formation patřil tlustolebému dinosaurovi. Konkrétně mluvil o rodu Stegoceras. To byl asi 2,5 metru dlouhý, bipední (dvounohý) býložravec z čeledi Pachycephalosauridae (dinosauři s tlustou, tvrdou lebkou, čehož užívali při zápasech). Protože byl ale Stegoceras pojmenován později než Troodon, pravidla určila, že Troodon bude jménem tohoto živočicha. Tak bylo tedy jméno Troodon používáno pro tlustolebého, býložravého dinosaura. Gilmore ho roku 1924 popsal jako Troodon validus... Ačkoliv Troodon a Stegoceras byli opravdu velmi odlišní, nemusíme se Gilmorově domněnkám podivovat. Všiml si totiž, že jejich zuby jsou si v mnohém podobné. Později byl některými lidmi Troodon považován za hypsilophodontida, malého býložravého ptakopánvého dinosaura...



O KROK BLÍŽE K PRAVDĚ:
V 80. letech 20. století se konečně podařilo zařadit zub Troodona k celé kostře jednoho masožravého dinosaura. Stalo se tak roku 1987. Závěrem bylo, že zub Troodona je identický se zuby Stenonychosaura. Samotný Stenonychosaurus byl popsán roku 1969 kanadským paleontologem Dalem Russellem. Skutečné identifikace Troodona a Stenonychosaura se pak ujal další kanadský paleontolog, Phil Currie. A byly to právě jeho závěry z roku 1987, které potvrdily, že Troodon formosus je vlastně Stenonychosaurem a několika dalšími, menšími masožravými dinosaury. Proto zůstalo platné jen jméno Troodon. Nutno dodat, že Stenonychosaurus byl v 80. letech poměrně populární a lidé věděli, že výzkumy dokázaly jeho inteligenci. Dale Russell také v 80. letech vyslovil své teorie o dinosauroidovi, to je však již jiný příběh. Později byla ještě nalezena vejce Troodona s embryi uvnitř... Troodon, původně ve své podobě nazývaný Stenonychosaurus, byl tedy rekonstruován jako ptáku podobný dinosaurus pokrytý šupinami...


DNES UZNÁVANÝ VZHLED TROODONA:
Zdá se, že příběh zde mohl skončit. Troodon byl ptáku podobný, hbitý a lehce stavěný dravec. Některým lidem by ovšem dnes chybělo ještě něco: peří. Neexistuje zřejmě prokazatelný důkaz toho, že Troodon byl nutně opeřen. Většina jeho příbuzných, maniraptorů, však zřejmě peří měla. Není chybou, když je tento dinosaurus zobrazován bez peří ani s ním. Důležité však je, že dnes víme, jak skutečně vypadal. Víme, že to nebyla ani velká ještěrka, ani megalosaurid, ani pachycefalosaur, ani hypsilofodont. Byl to dravec podobný Velociraptorům, ale přesto se od nich trochu lišil... Dnes můžete Troodona vidět v televizních seriálech jako Prehistorický park (neopeřený Troodon) nebo Putování dinosaurů (opeření Troodoni).



Jak vidíte, tento projekt se po dlouhé době vrací... Sliboval jsem sice, že popíši historii rekonstrukcí Efraasie, ale nakonec jsem se rozhodl pro Troodona... Sami vidíte, jakými proměnami jeho rekonstrukce prošly!

Ve stínu přízraků-část 6.

30. července 2016 v 9:29 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule se ukázalo, že obrovitý Ahool není jedinou záhadou jávského pralesa. James a jeho tým narazili na skupinku budov a vědci, kteří se v nich zdržují, jim bylo řečeno, že jsou tam klonována pravěká zvířata. V kleci zahlédli jedno, ale po útěku zmateného Adasaura se ven dostalo i stádo větších zvířat a ještě jeden dvounohý tvor... Co bude dál?!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST ŠESTÁ:
James, Andrew, Yan, Alice a John seděli na kmeni padlého stromu již desítky minut. Nikdo z nich se nemohl zvednout. Byli totiž velmi unavení a vyčerpaní... "Chci Vám něco říct," začal pak John, "mám pocit, že se nám něco zdálo. Nebo aspoň mě..." "Nezdálo, Johne, a vzpamatujte se konečně," řekl na to James, "ten pruhovaný Adasaurus byl skutečný dinosaurus. Živý jako všechno, jako třeba támhleten motýl, nebo tamty oči... Počkat?!" Za trsem kapradin se nacházela velká hlava, oči toho tvora nespouštěly Jamese z očí a z tlamy tomu zvířeti občas vyšel dlouhý vidlicovitý jazyk. "To je zase ten varan, tak tady je!" vyhrkl Andrew. Obrovský varan, Megalania, vyšel týmu vstříc. Díval se na všechny zlostně. "Už víme, proč jsi tady, zvířátko. Protože tě taky naklonovali. Hej, lidi, musíme zjistit, jak to dělají a kde získávají to DNA nebo co..." řekl Andrew. "Pitomče, nechtěl bys někdy to přemýšlení na chvíli odložit!!!" zařval James, když varan po Andrewovi vyběhl. Yan a James popadli klacky, které sebrali v okolí, a postavili se před obrovského ještěra. Yan varanovu hlavu klackem odstrčil, ovšem plaz sebou po chvilce prudce trhl a klacky jim teď nebyly nic platné. Andrewovi se už třásly nohy strachem! Když tu náhle prosvištěla vzduchem šipka a zasáhla varanovu levou zadní končetinu. Někdo po něm vystřelil z uspávací pušky! Z houštin okamžitě vyběhla skupina vojáků a obklopila varana. "Utíkejte, všichni, rychle!" vyhrkl James a zmizel v hloubi lesa. Ostatní ho následovali. Vojáci jim nevěnovali pozornost. Megalania z klonovacího střediska zřejmě utekla, proto se pak pohybovala volně po lese... Tým mezitím utíkal lesem. Při útěku Johna šlehla jedna větvička do oka. "U všech lochneských příšer, moje oko! Moje oko!!!" řval teď na celý les. Alice se za ním jen ohlédla a naznačila mu, že musí utíkat. John se tedy s nelibostí zvedl ze země, oprášil si kalhoty a utíkal dál. Těsně před vesnicí se všichni zastavili. "Něco Vám řeknu, uch," začal zase James, snažíce se najít dostatek dechu na to, aby to dopověděl, "musíme... Pff... Ti vojáci... Ta helikoptéra, pamatujete?" Tým se na něj nechápavě díval. "Přiletí sem! Vlastně, támhle jsou," řekl k tomu. Nad vesnicí už kroužila helikoptéra. Pro místní to bylo něco neobvyklého, na rozdíl od letadel totiž vrtulníky nad vesnicí příliš často viděny nebyly. "To už nemá cenu. Rád bych se těch mužů na něco zeptal. Vždyť oni znají tajemství klonování těch zvířat, ne? Není to příležitost?" mluvil pomalu a tajemně Andrew. James se na něj obrátil: "Co tím myslíš? Nezbláznil ses náhodou?" "Ale ne, vůbec!" zasmál se Andrew a rozběhl se proti vrtulníku, který zrovna přistál nad rýžovým polem. Bylo očekávatelné, že z helikoptéry vylezou Alan a Edward, pochopitelně chráněni svou četou. Andrew je přátelsky přivítal. James jen překvapeně hleděl...


Jeden voják po Andrewovi vyběhl a dal mu pěstí do obličeje. Andrew si to nenechal líbit a kopl ho do břicha, ale pak se na něj svalila hromada dalších vojáků. Alan je všechny okřikl. "Vždyť ten člověk nás chtěl přivítat!" řval na ně. Andrew se postavil až celý potlučený. Byl pořádně naštvaný, každý to na něm viděl. Teď si James uvědomil, že Andrew určitě není žádný zrádce, jenž chce těm darebům podat ruku, ale jen někdo, kdo chce o nich zjistit víc. Vojáci to přehnali, a Andrew jim to chtěl ukázat. Ale ještě předtím chytl pod krkem Alana. "Tak teď mi hezky povíš, ty blbečku, jak klonujete ta zvířata! Já tady na Jávě pracuju dvacet let!!! Dvacet let!!! Musím to vědět!" řval mu do obličeje. Alan mu dal ránu pěstí, Andrew se postavil a hlavou narazil do jeho břicha. Vojáci čekali na rozkaz, kdy mají střílet. Mezitím jednomu na hlavu skočil Yan. "Dost!" křikl Alan. "Nikomu o tom nepovíme, rozumíte? Tak teď, jak to děláte s těmi zvířaty? Jak je sem dostáváte?" řekl Andrew. "Klonujeme je. Mějte se. A pokud někdo něco řekne nebo se vrátíte, tak Vás odděláme. Až se nás budou ptát, proč jsme to udělali, něco si najdeme," řekl zlostně Alan. Vrtulník odletěl. Vesničané nic nechápali. A John, léčící si zraněné oko, ani nic nevnímal. "Za každou cenu to musíme zjistit..." zašeptal pak Andrewovi James. Už pochopil, o co mu jde... Nazítří ráno přiběhl do vesnice chlapec, jenž zrovna hlídal krávy pasoucí se poblíž jezera. Prý se tam objevilo stádo nějakých velkých tvorů. James mu za zprávu poděkoval, byl ovšem zaujat něčím jiným. Po snídani si totiž zapnul notebook a přečetl si pár zpráv z internetu. Jedna z nich tvrdila, že na jižním pobřeží Jávy řádí "mořský ďábel". Expedice už se pomalu rozpadala a nevypadalo to, že by někdo z týmu chtěl zkoumat hmyz jávského pralesa. James jim však nařídil, ať zůstanou ve vesnici. Zaplatil si let letadlem až na jih Jávy, kde se měl na dva dny nalodit na jednu rybářskou jachtu. S její pomocí chtěl odhalit pravdu za tou záhadou...

James tedy na pár dnů své spolupracovníky opustí. Co se však během té doby stane? Jak se lidé na Jávě vypořádají s útěkem několika monster z hlubin pravěku? Nezaplatí za to někdo životem? O tom zase příště!

Správce dinosauřího parku - Pravěký leguán

29. července 2016 v 9:49 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme tu dalšího Správce dinosauřího parku! Červenec se už blíží ke konci, ale to vůbec nevadí... Avšak zatímco my stále máme volno, náš přítel Dan má plné ruce práce (jako vždycky)...

Pravěký leguán

Mise za záchranou uprchlých Adelobasileů skončila docela dobře. Nakonec jsme našli ještě další dva, kteří se přidali k původní skupině. Teď má Charles ve výběhu na zahradě 21 těchto malých savců. Původně jich však bylo 28, a ti zbylí tedy nebyli nalezeni. Ukázalo se, že naše předtuchy byly správné. Několik jich vniklo do výběhů predátorů, kde byli zabiti. V ohrádce Lagosuchů jsme našli okousanou kostričku nedospělého Adelobasilea. Je to smutné, nicméně udělali jsme pro jejich záchranu opravdu hodně... Brzy jsem se však musel potýkat s dalším problémem. V pondělí náš samec Deinotheria, věčně ubytovaný v pozorovacím kotci, zacpal vchod do své ohrady. Sice tam skoro nikdo nechodí, ale někdy je třeba tam nahlédnout (zatímco je Deinotherium uspáno). Před vchodem se nacházela velká hromada trusu, na kterou sesedaly tisíce much. Já, poté veterinář Tom a ostatní to museli uklidit. Trvalo nám to dlouho. Samozřejmě jsme předtím Deinotherium uspali, jinak bychom se do ohrady ani nedostali. Brzy se o všem doslechl Oliver a přišel si z nás dělat legraci. Nikdo z nás ale náladu na žerty neměl. Myslím, že jsem poprvé viděl Olivera otráveně odcházet, jelikož vypozoroval, že jeho super-vtípků si nikdo nevšímá. Rovnou jsme využili situace a po odklizení té hromady trusu jsme vyčistili i zbytek výběhu. Byly tam například hnijící listy a další zbytky potravy, kterou Deinotherium nesežralo, a která by tam správně neměla co dělat. Jakmile se obr probudil, utíkali jsme všichni pryč. Tom sice řekl, že si tam ve spěchu zapomněl čepici, ale nakonec se ukázalo, že jen vtipkoval...

Ve středu Oliver přivezl další podivuhodné zvíře. Tentokrát to není živočich tak vzdálený naší současnosti, jako třeba dinosauři. Tohle zvíře vyhynulo teprve nedávno. Není to dronte mauricijský, ale něco, co Vás také opravdu hodně vzruší. Pravěký leguán!!! Je to Brachylophus gibbonsi. Toto 1,2 metru dlouhé zvíře žilo ještě před pár tisíci lety na ostrově Tonga, což je nedaleko od našeho ostrova. Jak se ukázalo, velcí pravěcí leguáni (jejichž vyhynutí je často spojováno s příchodem lidí na ostrovy v Pacifiku), přežili na Isle of Die. Daří se jim na jihozápadní straně ostrova (která je nasměrována právě k pobřeží Tongy a dalších ostrůvků). Oliver odchytil dva jedince, samce a samici (samice je menší). Jakmile byl tento plaz přivezen do parku, skončilo pro mě setkání s ním bolestí hlavy. Mnoho ještěrů se brání tím, že švihají ocasem. Jakmile Oliver a jeho pomocníci zvířata opatrně vyndali z přenosné krabice, jeden z ještěrů to po mě vypálil. Měl jsem štěstí, že špička ocasu nezasáhla mé oko-v té rychlosti by to bylo účinné (a já bych přestal vidět). Oba Brachylophové byli ubytováni v našem "plazím domě", kde pro ně již dávno bylo připraveno terárium. Snad se jim bude dařit dobře...

Příště se dozvíte, co péče o vyhynulé, nám nepříliš známé leguány, znamená... A Oliver bude muset čelit pořádnému nebezpečí!

Krátkokrčka Irwinova-Velmi vzácný druh želvy

28. července 2016 v 10:22 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Mezi popisy současných plazů nyní zařazuji i jeden vzácný druh želvy, která je pojmenována po legendě... Je to krátkokrčka Irwinova!

Latinský název: Elseya irwini,
Rozšíření: pouze severní Queensland, Austrálie,
Velikost: délka asi 30 centimetrů.
Krátkokrčka Irwinova je velmi vzácnou želvou, vyskytující se pouze v řekách Broken River and Bowen River, které jsou přítoky mnohem známější Burdekin River. O této želvě toho není známo tolik, jako o některých jiných druzích. Jasné je však to, že jde o sladkovodní želvu. To se dá poznat i podle toho, že končetiny nemá přeměněny v ploutve a stále z nich vystupují drápy, nicméně končetiny jsou více placaté a to pomáhá želvě při plavání. Tyto želvy jsou známy také jako australské kajmanky, ačkoliv se od pravých amerických kajmanek odlišují svým jídelníčkem. Krátkokrčka Irwinova je podobně jako její australské příbuzné býložravá. Některé z jejích sestřenic se kromě listí živí i ovocem, spadlým na hladinu vody. Krátkokrčka Irwinova dokáže také jednu pozoruhodnou věc: na hladině nabere vzduch do své kloaky a žábrům podobné výrůstky pak spotřebovávají kyslík, zatímco je želva ponořena. Díky tomu mohou krátkokrčky zůstat pod vodou poměrně dlouhou dobu. Původními nepřáteli této želvy jsou krokodýlové, varani a případně zdivočelá prasata... Krátkokrčka Irwinova je pojmenována podle dvou mužů, kteří ji nalezli. Byli to Bob a Steve Irwinovi! Během rodinného kempu na severu Queenslandu v roce 1997 chytil Bob, Stevův otec, podivnou želvu. On ani Steve ji nedokázali rozeznat, přestože plazy oba znali výtečně. Steve pořídil množství fotografií, jež pak poslal expertu na želvy Johnu Cannovi. Ten okamžitě poznal, že jde stoprocentně o nový druh. Proto ještě téhož roku želvu pojmenoval Elseya irwini. Steve Irwin, majitel Australia Zoo, si takovou poctu zasloužil, jelikož učinil mnohé pro plazy skrze svůj televizní seriál, Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter), a jeho pokračování. Zároveň to byl velký ochránce přírody, který peníze ze svých filmů posílal na ochranu deštných lesů Queenslandu, Vanuatu a Fidži, a také některých oblastí v USA... Krátkokrčka Irwinova je v současnosti silně ohrožena stavbou přehrad a znečištěním řek, ve kterých žije. Ačkoliv je již dlouho plánována stavba přehrady na severu Queenslandu, nedaleko od jejího domova, diskutuje se o tom, zda je tento krok správný. Ekolog Ivan Lawler přišel s faktem, že krátkokrček Irwinových zbývá ve volné přírodě jen 4000 až 5000. Výzkumníci pak odchytili 82 jedinců, z nichž jen pět byli mladí. Zbytek tvořila stará generace. To znamená, že mladých želv je méně než starých, což není pro budoucnost tohoto druhu dobré. Jediným místem mimo Austrálii, kde je krátkokrčka Irwinova chována, je National Aquarium v Baltimore. Pro budoucnost této pozoruhodné želvy, krátkokrčky Irwinovy, musíme udělat ještě mnoho. Steve Irwin učil lidi o ochraně divokých zvířat prostřednictvím vzdělávání veřejnosti, to je velmi důležité. A jak řekl Steve Irwin, "Ochrana přírody je pro tyto tvory vším."

Příště krajtovka dvoubarvá!

Nové objevy ve světě současné přírody

27. července 2016 v 10:02 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Za poslední měsíc došlo ve světě současné přírody k několika skvělým objevům, a tak jsem se rozhodl Vám některé z nich představit v tomto článku... Doufám, že Vás tyto objevy nadchnou...

Někteří z Vás už vědí, že na Moravě byl objeven nový druh pavouka. Jmenuje se snovačka moravská (Enoplognatha bryjai) a podařilo se ji zatím najít jen u Lednických rybníků a u Stibůrskového jezera, což je přírodní rezervace. Nový druh popsán Milanem Řezáčem z Výzkumného ústavu v Praze-Ruzyni a na výzkumu a konečném pojmenování tohoto pavouka pracovali tamní entomologové několik let. Určitě museli nejprve zjistit, zda pavouk není pouze oddělenou populací jiného druhu. Každý nový objev živočicha, a to i bezobratlého, v Evropě je poměrně vzácný. Zdejší příroda už byla dávno prozkoumána, alespoň se nám to tedy může zdát. Snovačka moravská potvrzuje, že vzácní a neobjevení živočichové v Evropě stále žijí. V 19. století byly v oblasti, kde byla nalezena, slaniska a tak to vypadá, že by této snovačce mohlo vyhovovat slanější prostředí. Snovačky ze slanišť u Bajkalu, tisíce kilometrů od domova snovačky moravské, jsou jejími nejbližšími příbuznými...
Zdroj informací i obrázku: www.novinky.cz, foto Jan Dolanský.


Za Atlantikem a dokonce až za Karibikem došlo k objevu dalšího vzácného a pro nás nového zvířete. Tentokrát je to však obratlovec! Vyskytuje se pouze v jedné izolované oblasti uprostřed bujných, vlhkých a zelených lesů Kostariky. V Kostarice žije okolo 20 druhů hadů, jejichž jed je dost silný na to, aby zabil člověka. Celkový počet hadů, z většiny nejedovatých, je v této zemi 150. Nyní se k nim přidává nový druh, křovinář talamancanský (Bothriechis nubestris). Křovináři rodu Bothriechis žijí převážně na stromech (patří mezi ně i slavný barevný, a někdy dokonce zlatý, křovinář ostnitý). Produkují sice hemotoxický jed, kvůli kterému po uštknutí můžete mít problémy s krví a tkání, ale většinou nejsou útoční a koušou jen v sebeobraně, když jsou vyprovokováni. Křovinář talamancanský měří 61 centimetrů na délku a je nádherně zbarvený. Jeho šupiny jsou světle zelené, s černými pruhy a tečkami. Vzhledem se trochu podobá křovináři černozelenému, se kterým je blízce příbuzný... Vyskytuje se pouze na severu Talamancanských Cordiller v Kostarice, v opravdu odlehlých oblastech daleko od civilizace. Je to skvělý objev! Ačkoliv ve střední i Jižní Americe může nadále docházet k objevům obratlovců, vypadá to, že tato oblast je lépe prozkoumána než například Kongo a africké pralesy vůbec. Proto je nález nového druhu hada, krásného křovináře talamancanského, tak úžasný!!!
Zdroj některých informací i obrázku: www.sci-news.com .


Poslední novinka se týká zjištění amerických a filipínských zoologů, kteří 15 let studovali zvířenu Luzon, který je součástí Filipín. V podstatě jde o nejlidnatější ostrov Filipín, ovšem jak ukázal výzkum, stále může být plný překvapení... Výsledkem práce, která byla ukončena nedávno, bylo nalezení 28 druhů savců-neuvěřitelné číslo. Jsou to především hlodavci, jako například čtyři nové druhy stromových myší, které na první pohled připomínají rejsky, ale skutečně se jedná o myši. Vyskytují se jen ve vysokohorských pralesích. Zoolog Eric Rickart z Utahu řekl: "Na Luzonu jsou samostatné hory, na kterých žijí savci, jež nenajdete nikde jinde na světě. To je víc unikátních druhů na jedné hoře, než jich žije v jakékoliv zemi kontinentální Evropy." Kromě toho se tým snažil zjistit, jak to vypadá s počty divokých netopýrů, kterých na Luzonu žije 57, včetně ohrožených kaloňů... Filipíny jsou celkově domovem unikátních savců, mezi ně patří i tajuplní nártouni (na obrázku). Teď, když bylo objeveno tolik nových druhů, zbývá jediné: najít způsob, jak je zachránit před destruktivní lidskou činností.
Zdroj informací: www.news.mongabay.com, zdroj obrázku: WikiMedia Commons.


Přidám ještě jednu zprávu: v Pacifiku byl možná objeven nový druh velryby, i když zoologové si zatím nejsou jistí. Určitě se brzy dozvíme více, vypadá to, že další objev je skutečně možný... Doufám, že se Vám článek líbil!

Bactrosaurus

26. července 2016 v 21:01 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Bactrosaurus byl jedním z nejmenších hadrosauridů (kachnozobých dinosaurů). Měřil 4 až 4,5 metru na délku, oproti svým příbuzným jako Shantungosaurus či Edmontosaurus byl tedy třetinové velikosti. Žil v pozdní Křídě na pláních Mongolska a Číny a patří mezi starší hadrosauridy. Vlastně jde o jednoho z nejstarších zástupců této čeledi, která byla v pozdní Křídě po celém světě tak hojně rozšířena a dodnes jsou objevovány nové druhy kachnozobých dinosaurů. Bactrosaurus byl primitivní hadrosaurid, ale měl všechny důležité znaky této čeledi. Především to byly výkonné čelisti vhodné k trhání a žvýkání rostlin. Živil se listy a možná občas okusil i nějaký ten květ (v pozdní Křídě nebyly kvetoucí rostliny vzácností). Hlava byla nízká a plochá, neměl na ni hřeben a tím se trochu podobal Hadrosaurovi nebo Edmontosaurovi. Zato stavba trupu, především končetin, odpovídala spíše Parasaurolophům, Lambeosaurům a dalším kachnozobým dinosaurům s hřebeny... Bactrosaurus byl tedy podivnou směsicí obou skupin. Byl to jeden z jejich předchůdců. Možná se vyvinul z iguanodontů typu Probactrosaura (zde dokonce sedí i název). Oba tito dinosauři žili na stejném místě, ale dělilo je od sebe pár milionů let. Je pravděpodobné, že Probactrosauři ve vývoji kachnozobých dinosaurů sehráli nějakou roli... Bactrosaurus byl rychlý běžec, který se při běhu pohyboval po zadních. Snad dokázal utíkat rychlostí okolo 30 km/h a pokud si včas všiml blížícího se dravce, měl dobrou šanci k útěku. Svaly nacházející se při stehnech byly poměrně silné, skvělá adaptace k běhu. Ocas, kterým dinosauři vyvažovali své tělo, byl tuhý jako u ostatních hadrosauridů...
O Bactrosaurovi si můžete přečíst například v knížkách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnsonové či "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů, včetně Barryho Coxe.

Příště Borogovia!

Vývoj želv, 3. část

26. července 2016 v 8:55 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části projektu "Vývoj želv" se posuneme dále do Jurského období a podíváme se i za raně Křídovými želvami...

Vývoj želv, 3. část:
Několik raných želv pochází z počátku Jurského období, poté se však ve fosilním záznamu nachází mezera. Ta zatím nebyla vyplněna, ačkoliv je jasné, že jednoho dne i z těch časů budou objeveny vyhynulé želvy. Želví krunýř se postupně stával silnějším a odolnějším. U předků želv, jako byl Eunotosaurus, mohl sloužit jak k ochraně těla, tak i k hrabání (nové výzkumy před pár týdny potvrdily, že Eunotosaurus byl hrabavý). Želvy z Triasu a Jury však měly krunýř zřejmě výhradně k obraně. Po africkém Australochelysovi přichází na scénu další podivuhodná želva. Pochází z Británie, kde žila před 164 miliony let. Paleontologové ji nazvali Eileanchelys. Nejen že jde o nejlépe prozkoumanou želvu ze střední Jury, Eileanchelys je zároveň nejstarší kdy objevenou vodní želvou. Nežila však v moři, jako dnešní karety a kožatky. Mnohem více se podobala tzv. terappinům (termín někdy užívaný pro částečně vodní a částečně suchozemské želvy), jež se vyskytují ve sladkých vodách. Fosilie Eileanchelyse pocházejí z jedné geologické formace ve Skotsku. Víme, že v těch místech byly laguny a rozlehlá jezera. Většina živočichů, jejichž zkameněliny tam byly nalezeny, byla částečně vodní. Proto se také tak dobře zachovali: po smrti jejich těla klesla k bahnitému dnu, zfosilizovala a perfektně se zachovala. U suchozemských zvířat je toto velmi vzácné a skotská formace Kilmaluag se jejich množstvím pochlubit nemůže... Eileanchelys měla plastron a karapax (tedy spodní a vrchní část krunýře) pevně spojené, tak jako dnešní želvy. Zároveň měla poněkud protáhlý čenich. Bylo to přizpůsobení se k životu ve vodě. Některé dnešní želvy, jako některé druhy sladkovodních kožatek nebo karetka novoguinejská, mají také jakýsi "rypáček". Může sloužit jako šnorchl, když se želva potápí. Eileanchelys byla malá a sotva dorůstala třiceticentimetrové délky. Poskytla nám však skvělý doklad toho, že vodní želvy existovaly už ve střední Juře. Její příbuznou byla argentinská Condorchelys, žijící ve zhruba stejné době. V pozdní Juře se pak objevily rody jako Eurysternum (na obrázku). Jedná se o jednu z prvních mořských želv, které se kdy objevily. Zajímavé však je, že původně nalezený exemplář byl ztracen...


Více známých jurských želv žilo na konci tohoto období, příkladem je Sinaspideretes z Číny, Dinochelys ze Severní Ameriky (Morrisonská formace) či Caribemys z Kuby. Želva Dorsetochelys, pojmenována podle místa nálezu v anglickém Dorsetu, též nesmí být zapomenuta. Žila před 145 až 143 miliony let, tzn. na hranici Jury a Křídy... Tyto želvy nebyly příliš zvláštní a skutečně spadaly do "klasické" vývojové linie těchto plazů. Potvrzují nicméně, že v této době už byly želvy rozšířeny takřka po celém světě. Podivná Liaochelys z rané Křídy Číny je toho též dokladem. Před 155 miliony let se však objevil jeden zvláštní druh, který přetrval až do doby před 99 miliony let. Možná šlo o nejúspěšnější pravěkou želvu, když vydržela oněch 56 milionů let. Byla pojmenována Glyptops a nepopsal ji nikdo jiný, než slavný Othniel Charles Marsh. Jeho protivník, Edward Drinker Cope, jej však přece jen předčil, když o třináct let dříve uveřejnil publikaci, v níž zprvu uvedl jméno tohoto tvora. Glyptops byl objeven v Severní Americe během Války o kosti, kterou spolu tito dva velcí paleontologové sváděli. Byl nalezen dobře zachovalý krunýř. V jeho středu se táhly tvrdé, úzké šupiny, vedle nich byly umístěny šupiny širší. Lebka byla úzká... Před 120 miliony let se objevila jedna čeleď želv (která vyhynula o celých 50 milionů let později), do níž patřily některé obrovské mořské želvy. Jedna z nich by se svou délkou dala srovnat se dvěma osobními automobily...

Na tu obrovskou želvu a její příbuzné, stejně jako na želvy, které zažily poslední slávu dinosaurů, se podíváme v příští části...

Nový megaraptorid z Patagonie

25. července 2016 v 8:26 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Paleontologové Rodolfo Coria z Argentiny a Philip Currie z Kanady popsali nový druh masožravého dinosaura, který žil na jihoamerických pláních v období Křídy. Žil zde před 80 miliony let, ve stejné době jako někteří velcí sauropodi typu Saltasaura a jim podobných. Nově objevený predátor byl středně velký, ačkoliv se zdá, že nalezený jedinec byl ještě nedospělý a nedosáhl tedy plné délky. Paleontologové se rozhodli nazvat ho Musuraptor barrosaensis. Je jedním z mála masožravých dinosaurů, kteří patřili do čeledi Megaraptoridae. Jejím nejznámějším členem je argentinský Megaraptor a jeho jihoameričtí příbuzní Aerosteon a Orkoraptor. Několik druhů ale pochází i z Japonska a Austrálie. Pro tuto skupinu masožravců je typické, že měli pozoruhodně veliké drápy. Měli také duté kosti, velmi podobné těm ptačím. Megaraptoridi byli takovými "velkými zloději" (to znamená jejich název v překladu do češtiny). Musuraptor v budoucnu poskytne nové informace o fyziologii, anatomii a vývoji megaraptoridů, jelikož dosud bylo o vývoji této skupiny zjištěno jen nemnohé. Jedním z lehce rozeznatelných znaků, které Musuraptora odlišují od Megaraptora a jeho příbuzných, je jinak tvarovaná pánevní kost. Výzkumníci tedy věří, že brzy odhalí, proč byla takto formována. Jinak nový nález může pomoci k určení, zda předky megaraptoridů byli příbuzní Allosaura nebo coelurosauridi...


Snad se Vám novinka líbila. Pokud ano, budu rád za Váš komentář...

Tajemství komodského draka

24. července 2016 v 10:17 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po delší době přináším článek o současné přírodě. Napsat jej mě napadlo již dávno, ale učinil jsem tak až nyní. Nikdy bych jej však nenapsal, nebýt jednoho rozhlasového programu (více pod článkem)...

Varanus komodoensis-varan komodský nebo také komodský drak, patrně nejznámější ještěr na světě. Žije jen na několika indonéských ostrovech, včetně ostrova Komodo, na němž se nachází i národní park. Tento ohrožený obratlovec je mezi plazy skutečně výjimečný. Donedávna však skrýval několik tajemství... Varan komodský dorůstá délky až 3 metrů a vážit může i 70 kilogramů, což z něj činí největšího ještěra na naší planetě. Je dokladem toho, že někteří živočichové se neuvěřitelně zvětší pro pobyt na relativně malých ostrovech. Ale proč zrovna komodští varani dorůstají takové velikosti? Vždyť některá zvířata žijící na malých ostrovech se během evoluce zmenšují, aby se vypořádali s malým prostředím. Odpověď nemusí být snadná, při pohledu na tyto obří predátory je však zjevná. Jakmile se předci varanů komodských ocitli na ostrovech, neměli zde žádné nepřátele. Generace po generaci zvětšovala své tělesné rozměry, až se nakonec tito varani stali neomezenými vládci ostrovů. Kde se však vzali? Dalo by se říci, že varan komodský je zvětšenou verzí varana skvrnitého (Varanus salvator), poměrně běžného dvoumetrového ještěra žijícího po celé jihovýchodní Asii. Oba tito tvorové ale zřejmě patří mezi potomky ještě větších zvířat. Nové paleontologické výzkumy ukázaly, že v Indonésii ještě v Pleistocénu, před pár set tisíci lety, žilo více zástupců takové megafauny. Její původ bychom mohli hledat v Austrálii. Tam ještě relativně nedávno, v pozdním Pleistocénu, žil obrovský varan zvaný Megalania (Varanus priscus). Byl ale velký jako kosatka a byl to největší varan, jaký kdy na Zemi žil. Varan komodský patří bezpochyby do jeho příbuzenstva. Jako druh se komodský varan objevil už v Pliocénu, před téměř 4 miliony let...


Čím se varani komodští živí? Při pohledu na mnohé fotografie či při sledování filmů nám přijde odpověď docela zjevná. Dospělí varani komodští loví buvoly, jeleny, kozy a další velké savce. Komodo a přilehlé ostrůvky jsou proto jediným místem na světě, kde plazi doslova vládnou. I velcí savci v podstatě žijí v jejich stínu, jelikož je varani mohou kdykoliv přemoci. Čím se ale varan komodský živil původně? Tato otázka je zarážející... Buvoli, kozy a další velcí savci nejsou na Komodu původní. Byli tam přivezeni lidmi před pár stovkami let. Varani komodští však toto území obývali po několik milionů let. Co tedy pojídali? Na ostrovech žijí menší ještěři, hadi i ptáci a ti se obvykle stávají kořistí malých varanů komodských. Člověka však zarazí skutečnost, že tato malá kořist jen sotva stačí velkým varanům k ukojení hladu. Je možné, že se pojídali navzájem... Varani komodští jsou kanibalové, to není překvapením. Často si jdou jeden po druhém. Mláďata obvykle unikají do větví stromů, kam velcí dospělci nevylezou. Avšak bitvy mezi dospělými také nejsou ojedinělé, a nebyly zvláště v minulosti. Velcí dospělci se tedy zřejmě požírali navzájem. Přežili jen ti nejsilnější. Nemohli však varani v minulosti lovit také člověka? Víme, že před stovkami tisíců let žili na ostrově Flores miniaturní lidé, zvaní Homo floresiensis. Jejich pozůstatky se našly společně s pozůstatky komodských varanů, kteří dodnes žijí na západní části Floresu. Otázkou je: lovili lidé varany, nebo varani zabíjeli lidi? Těžko říci. Varan komodský má pověst mrchožrouta i dravce, a občas se objeví zpráva, že napadl člověka. Proto také lidi na Komodu staví své domy na kůlech-aby jim do nich varani nevnikli. Když Sir David Attenborough v 50. letech minulého století navštívil Komodo (on a jeho štáb byli prvními, kdo tyto varany natočil pro televizi) a zeptal se místních, zda varani zabíjejí lidi, řekli mu: "Jeden vesničan byl kdysi nalezen v houští. Byl mrtvý a kolem něho byli varani. Možná ho zabili. Muž byl ale také starý a nemocný, třeba venku zemřel a varani se jen shromáždili kolem jeho těla jako mrchožrouti." Jasné je to, že při své velikosti a rychlosti je varan komodský schopen přemoci člověka, neschopného obrany...


Donedávna si zoologové i veřejnost mysleli, že varani zabíjejí velkou kořist hryznutím, při kterém se do oběti dostaví bakterie. Dokonce byl udán i počet bakterií žijících v tlamě varana komodského. Nyní víme, že tito tvorové jsou jedovatí. Nemají sice jedové zuby, ale jed se z jedových žláz dostává do slin a poté působí podobně jako ony bakterie... Varan komodský donedávna skrýval ještě jedno tajemství. Před pár lety o něm bylo zjištěno něco unikátního. V Londýnské zoo samice nakladla snůšku vajec, ve výběhu ovšem po dva roky nebyl žádný samec. V Chesterské zoo se pak stalo něco podobného. A k tomu, když byl samec k samici vypuštěn, stalo se něco strašného. Samice svého druha pokousala tolik, že zemřel, ačkoliv byl z výběhu vytažen ještě živý. Samice komodských varanů tedy mohou klást vejce jen tak! Mezi plazy bývá rok od roku objevováno čím dál více druhů, které tohle dokáží. Někteří mexičtí a brazilští ještěři jsou známi tím, že v jejich populacích neexistují samci... U varanů komodských tomu takto není. Samice, které jen tak samy nakladly vejce, měly mezi svými potomky pouze samce. Je to však velmi zajímavé. Vypadá to tedy, že i v krajním případě, kdyby byli varani komodští na pokraji vyhubení, jsou schopni přežívat právě díky tomuto podivuhodnému chování... Varan komodský je dnes ohrožen lidskou činností, ale my si nemůžeme dovolit ztratit takového žijícího dinosaura. Přece jen, tento ještěr je živou vzpomínkou na doby dávno minulé...

Zdroje obrázků:
www.arkive.org (autor fotografie Conrad Maufe)
WikiMedia Commons

Mnohé užitečné informace mi poskytl:
BBC Radio 4, David Attenborough's Life Stories: https://www.youtube.com/watch?v=OMhoO0NxvYg .

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, budu rád za komentáře...

Ve stínu přízraků-část 5.

23. července 2016 v 9:59 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Je čas na další část mého příběhu! Z minula víte, že James a jeho tým nalezli nějaké podivné středisko přímo uprostřed jávanské džungle. Všichni byli omráčeni místními vojáky a ocitli se v té budově, kde se seznámili s jedním genetikem. Poté se do všeho vložil obří netopýr!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PÁTÁ:
"Utíkejte, všichni!!!" zařval Edward a vyběhl směrem k otevřeným dveřím budovy. Ten důstojně oblečený muž zakřičel něco na vojáky, kteří si okamžitě přichystali své zbraně a začali po Ahoolovi pálit co to jen šlo. Obrovského netopýra však nedokázali trefit. Pronásledovaný voják už padal na zem! Jeho společník sáhl po pistoli a okamžitě po Ahoolovi vystřelil. Zasáhl ho do oblasti ramene. Ahool však vojáka, po němž šel, chytil mezi drápy a odnesl do výšky. Všichni teď stříleli jako šílení. "Co to děláte, vy pitomci?! Nevidíte, že když to zvíře zastřelíte, poletí s ním dolů i ten chlap?!" řval James, zatímco palba pokračovala. Ahool, vyděšený střelbou, vojáka pustil a ten spadl z výšky patnácti metrů. Jednou se ještě od země odrazil, již definitivně mrtvý. Obrovský netopýr odletěl. "Tak tohle jsou ti lidé, které jste tu včera odchytili! Tento muž je, zdá se, velmi dobrý co se týká rozkazů... Bohužel vás mí vojáci neposlechli," řekl ten důstojně oblečený člověk a představil se jako Alan Reeve. Byl to očividně Angličan. "Alespoň víme, s kým máme tu čest," řekl James, když mu potřásl rukou. "Celé to tu vedu," řekl Reeve, "a vy jste nám trošku pokazili plány. Ale to nevadí. Nechci, aby s vámi můj velevážený pomocník Edward jednal jako s někým, kdo tu nemá co dělat. Jste vítanými hosty, pod jednou podmínkou. Určitě vám to už řekli. Nesmíte to nikde sdělit, rozuměno?" James se na něj díval pochybovačně, stejně jako ostatní. Andrew se snažil projevit nadšení, protože ho zajímalo, o co zde kráčí. "Předtím, než to zde opustíte, ukážu vám pár z našich zvířat," řekl Alan. "Tak tohle bylo v té kleci!" vyhrkl Yan, když tým došel ke kleci s pestře zbarveným tvorem. "Toto je Vetroceratops... Ehm... Vetroceraptor... Ehm... Edwarde, jak se to jmenuje?" řekl Alan. "Adasaurus! Adasaurus!" opravoval svého šéfa Edward, vracející se z budovy. Všichni mohli spatřit opeřeného dinosaura dlouhého asi dva metry, na jehož zadních končetinách se nacházely smrtící drápy. Živočich nebyl očividně nadšen ze svého pobytu v kleci, a k Alanovi se projevoval zlostným pohledem. "Vy tady klonujete dinosaury, že?" optal se pak James. "No, ne zrovna tady, ale... Víte co, to bych vám raději neprozrazoval. Přece jen nejste s tímto projektem natolik spjati, aby vám to mohlo být prozrazeno," odpověděl Alan. "A co Ahool? Ten je také naklonovaný? Je to jen nějaká příšera z Paleocénu?" řekl pak John. "Ne, Ahool je jediné současné zvíře, kterým se tu zabýváme. Dříve jsme jich měli pět, ale všichni se rozutekli. Teď létají po ostrově a my se snažíme je odchytit. Protože je kácen místní prales, jsou Ahoolové nuceni hledat potravu blíže lidským sídlům. Dochází k problémům. Zrovna včera ve vesnici Ahool zmasakroval člověka. Proto ho naši dva vojáci pronásledovali, chtěli ho chytit. Tenhle Ahool, Superbat, je ale větší než všichni ostatní. A jedna věc je jistá: nejde po ovoci nebo listech, on se živí masem. Někteří vědci mi říkali, že je to jiný druh zvířete, že prý Ahool je název pro dva druhy netopýrů s odlišným apetitem," rozpovídal se Alan. Edward začal trochu dráždit Adasaura v kleci, a ten svůj dráp zabodl do jeho kalhot. Potom drápem látku sevřel, a tak Edward zůstal "připoután" ke kleci. "Chacha! Edwarde, ty seš asi fakt blbej..." smál se Alan. Edwardovi však moc do smíchu nebylo. Adasaurus rázem chytil jeho doktorský plášť mezi zuby a začal jej trhat na cucky. James a Andrew pohotově zasáhli a silou Edwarda odtáhli od klece. "Poškrábal mě! Au!Pokousal mě!" řval vyděšený Edward. Bylo to tak. Adasaurus poprvé v životě okusil pár kapek lidské krve. Začal v kleci šílet. Nahlas řval, syčel a dělal prudké pohyby. Než stačil kdokoliv zavolat vojáky na pomoc, prorazil vchod do klece, jenž byl patrně špatně zajištěn, a skočil po Johnovi. Ten v tu chvíli omdlel strachem!


"Propána ne! Ne!" křičela Alice. James po Adasaurovi skočil zrovna tak, jak skáčou zápasníci s aligátory na své šupinaté přátele. Chytil Adasaura za hlavou, ale ten jej shodil. John se mezitím trochu probral. Postavil se, komicky se otočil a začal utíkat. Na místo hned přiběhli tři vojáci a Adasaura uvěznili v síti. "Drahoušku, nestalo se Ti nic?" ptala se Johna starostlivá Alice. "Padám odsud! Nemyslete si, že Vám tohle projde! Vaše mozky musí být velké jako shnilá jablka, vy vřešťani! Podám o tom zprávu doma..." rozčiloval se John. Ani James, Andrew a Yan nebyli nadšeni. "Musíme odsud zmizet," řekl James. Ani nepodal Alanovi ruku, a už byl na útěku. Andrew, Yan, Alice a John běželi za ním. Nestarali se ani o to, zda mají všechno. Většinu své výbavy si totiž nechali v budově, kam byli po omráčení odtaženi. Utíkali jak nejrychleji jen mohli. Měli k tomu dobrý důvod. Vojáci se za nimi hnali jako dravé šelmy! Alan, Edward a několik dalších nasedli do vrtulníku, aby zahájili pátrání po těchto lidech. Ve zmatku si nikdo nevšiml toho, že se Adasaurus prosekal sítí a přiběhl k další kleci. James a jeho společníci o této kleci nevěděli. Mysleli si, že je tu jen jedna klec, a to ta s Adasaurem. Ve skutečnosti bylo však místo pokryto klecemi a ještě více budovami. Adasaurus vyděsil obrovské částečně dvounohé a částečně čtyřnohé býložravce, kteří v té velké kleci byli natěsnáni jako sardinky. Tolik se vyděsili, že také prorazili vchod do klece a utíkali pryč. Byli to Massospondylové, velcí prosauropodi. Okamžitě zadupali vojáka, který se jim postavil na odpor. Když zvedající se prach odkryl mrtvé tělo vojákovo, ukázalo se, že jeho lebka byla promáčknuta jako míč. Adasaurus svou přítomností vyprovokoval k útěku ještě jedno zvíře. Byl to poměrně velký predátor. Okamžitě zmizel v pralese. Tento tvor byl velmi nebezpečný a s jeho útěkem byla spojena jen panika a několik mrtvol. James a jeho přátelé mezitím doběhli k místům, kde se poprvé setkali s obrovským varanem. Tam se uklidnili a posadili se na padlý kmen stromu, aby si odpočinuli. Věděli, že spatřili něco, co neměli. Tady, uprostřed jávanského pralesa, pravěk ožívá. Ale proč a jak, to zatím přesně nevěděli. V myšlenkách se na to snažili přijít a ani nevěděli, že je zpoza toho kmenu sledují hladové oči...

Pokračování příště!!!