Červenec 2016

Prehistorický park slaví 10 let!

22. července 2016 v 18:01 | HAAS |  Prehistoric park
Přesně před 10 lety, 22. července 2006 večer, měla na stanici ITV1 premiéru první epizoda seriálu Prehistorický park! Tento britský televizní seriál je dodnes ve Spojeném království velmi dobře známý a proslul i v celém světě. Dnes Prehistoric Park slaví své 10. narozeniny! Jak všichni víme, v tomto seriálu se dobrodruh a přírodovědec Nigel Marven vydává na cesty zpět v čase díky speciálnímu časovému portálu, aby zachránil pravěká zvířata na pokraji vyhynutí. V přírodní rezervaci v Jižní Africe jim pak dává novou šanci k životu s pomocí svého týmu, tvořeného i ošetřovatelem Bobem a veterinářkou Suzanne... Prehistorický park je mým nejoblíbenějším seriálem a jsem velmi rád, že je tak oblíbený i po deseti letech. Příběhy, ve kterých se lidé střetávají s pravěkými zvířaty, mám velice rád. Popřejme tedy Prehistorickému parku vše nejlepší!


Správce dinosauřího parku - Velký útěk Adelobasileů

22. července 2016 v 13:23 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek znamená další Správce dinosauřího parku! Zřejmě není co dodat, máte-li zájem, přečtěte si, co správce Dan prožil...

Velký útěk Adelobasileů

V pondělí se na ostrov vrátil Oliver, k našemu překvapení se Erythrosuchus Eric trochu uklidnil a ani se nepokoušel o útěk z ohrady. Přesto jsme byli rádi, že Oliver je zpět. Na tohoto člověka je spolehnutí. Tedy až na jednu věc, je to vtipálek. Když nepomáhá zabránit útěkům zvířat nebo neběhá po Isle of Die s cílem najít podivuhodné tvory, dělá si z nás legraci. Hned v pondělí mi u večeře dal dárek. Z krásně vypadajícího, zeleného diamantu, jenž prý našel přímo pro mě, se vyklubala zapáchající látka. Přilepila se mi na ruku a já nakonec musel použít nože k tomu, abych ji odsekl. Sebe jsem nezranil, ale nůž je dodnes nepoužitelný. Oliver říkal, že látka ztvrdne, ale zmýlil se, anebo to byl další vtip... V úterý přijel zpět na ostrov i Charles. Dovolenou si prý užil a příští týden sem přijede zbytek jeho rodiny. Děti se prý nemohou dočkat, až uvidí svého tatínka obklopeného pravěkými zvířaty. Bohužel, Charlesovi největší miláčci se ještě v úterý stačili vytratit. Normálně se drží u něj na zahradě a přebývají ve velké kleci porostlé rostlinami. Pod klecí mají spoustu nor, jež pak vedou ven do různých částí zahrady. Jakmile Charles klec otevřel, nespatřil jediného Adelobasilea! Nejprve je hledal na zahradě, pak i v obydlích pracovníků, jež jsou vlastně jeho sousedy. Byl opravdu v rozpacích a okamžitě mi zavolal, abych se chopil vedení akce na odchyt těchto malých tvorečků. Popravdě, když mi osobně sdělil, co se stalo, zamrazilo mě. Měl jsem černé svědomí, jelikož jsem na Adelobasilei v posledních dnech tak trochu zapomněl. Ani ostatní krmiči a ošetřovatelé se na ně nepřišli podívat. Nikdo jim nenosil potravu, a tak nebylo čemu se divit. O tom jsem ale pomlčel. Nechtěl jsem, aby Charles věděl něco o mém zapomnění na jeho mazlíčky. Hned jsem ohlásil všem veterinářům, ošetřovatelům a údržbářům, kterých v úterý bylo na ostrově dohromady jen osm, aby začali s hledáním. Běhali jsme po ostrově a hledali jedinou známku přítomnosti malých chlupatých savců. "Mám ho! Mám ho!" vykřikl toho dne v šest hodin odpoledne Jarrod, nový asistent veterináře. Za ocas držel svíjející se, chlupatou kouli, jež ani trochu nepřipomínala Adelobasilea. "To je jen krysa," vydechl jsem zklamaně. Jarrod pak strávil půl hodiny mytím rukou, což nás mírně zpomalilo. Během úterý jsme nanašli jediného z těch uprchlíků, jaká to škoda... Rozhodli jsme se pokračovat druhého dne.

Oliver se vše dozvěděl u snídaně. Bleskurychle jeho hlavou proběhla přímo geniální myšlenka. "Když si dělají nory, hledejte je! Samotná malá zvířátka asi nenajdete, protože jsou moc plachá a cítí vibrace vašich kroků. Kde ale budou nory, tam budou i Adelobasileové!" řekl nám. Byl to skvělý nápad a brzy se odvědčil. Veterinář Tom brzy jednu noru objevil. Problémem bylo, že byla přes dva metry hluboká. Zbývalo jediné: podívat se dovnitř. Jakmile se Tomův rýč ocitl v polovině zčásti vykopané jámy, vyběhli z ní dva Adelobasileové. Tom popadl síťovou pistoli a jednoho z nich dostal, ten druhý utekl. Vběhl však pod nohy samotnému Charlesovi, který nalezl síť jamek v blízkém lesíku. Charles až překvapivě hbitě skočil za malým savcem a pevně jej uchopil za zadní nožičky. Vystrašený Adelobasileus pískal, ale pak poznal, že jej drží Charles. Snad si uvědomil, že toho muže zná, a uklidnil se. V síti jamek bylo nalezeno dvanáct Adelobasileů, opravdu skvělý úspěch! Oliver a já objevili několik dalších na opačné straně ostrova. Pět Adelobasileů, včetně dvou březích samic, nalezly úkryt v malé skalní sutině blízko pobřežních útesů. Zde již žádný ryč nepomohl. Oliver zjistil, že sutina je poměrně hluboká. Po hmatu přišel na to, že nová nora je delší než jeho ruka. Malé savce jsme nakonec nalákali na několik šťavnatých červů, to si ovšem vyžádalo množství času. Než jsme tuto pětici dostali ven a ujistili se, že v sutině nejsou další jedinci, uběhlo půl druhé hodiny. Pokud vím, chytili jsme již 19 Adelobasileů, z osmadvaceti. Vynořily se spekulace o tom, že někteří Adelobasileové vtrhli do výběhů Troodonů, Siamotyranna, Erythrosucha nebo třeba i Lagosuchů, a pochopitelně nepřežili. Pátrání však pokračuje a já jsem ochoten strávit i několik dní hledáním zvířat, která Charles tolik miluje. Nechci, aby jeho rodina byla zklamána z toho, že neuvidí všechny Charlesovy mazlíčky...

Najdou Dan a jeho spolupracovníci zbytek skupinky Adelobasileů? Neskončil již jejich život setkáním s dravými zvířaty? To se dozvíte příště...

Gigantičtí pravěcí hadi Austrálie

21. července 2016 v 9:46 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Mnozí z nás mají rádi hady, skupinu plazů, která si během milionů let osvojila unikátní strategie k přežití. Pravěcí hadi byli přinejmenším stejně zajímaví jako ti dnešní, a mnozí dorůstali velkých rozměrů. Prostřednictvím tohoto článku Vám představím pár australských hadů, kteří byli skutečnými giganty...

Austrálie je zemí hadů, o tom není pochyb. V současnosti žije na kontinentu, který je zároveň státem, 140 druhů hadů. Asi stovka z nich je jedovatých a patří mezi korálovcovité hady, včetně legendárních taipanů, pakober, smrtonošů, pseudoploskolebců a dalších. Austrálii však obývá také několik poměrně velkých hadů. Krajta ametystová, která se vyskytuje na severním cípu Yorského poloostrova, žije v korunách stromů v hustě zalesněných oblastech. Tito hadi prý mohou být až 8 metrů dlouzí, i když obvykle dosáhnou délky okolo 4 metrů (výjimečněji i 6). Také krajta olivová, žijící především na severu země v kamenitých, skalnatých oblastech, může být velmi dlouhá. Dosahuje délky 4 metrů, existují však zprávy i o šestimetrových jedincích. V případě krajty olivové je délka šesti metrů možná něčím zvláštním... Nedá se to však říci o prehistorických hadech, jež kdysi Austrálii obývali. Dvojice obrovitých hadů, kteří se ve své vládě vystřídali během pozdních třetihor a dále i čtvrtohor, byla schopna zabít a uškrtit i velkého vačnatce. Tito hadi se řadí do čeledi zvané Madtsoiidae (podle paleogénního hada rodu Madtsoia), jež je dnes vyhynulou. V současnosti již zástupce této čeledi na světě nenajdete. V období Křídy byli hojní po celém světě, ale pak náhle vymizeli. Jen Austrálie byla jejich posledním útočištěm, posledním místěm, kde byste se ještě před pár tisíci lety s některými madtsoiidy setkali. První zástupci čeledi byli malí a žili ve stínu dinosaurů. Naši dva hadi však byli obři, a jeden z nich jako by zapadal do kultury australských domorodých obyvatel. Byl pojmenován Wonambi, "duhový had". V jejich mytologii je to nadpřirozená bytost, jež je velice význačná. Stejně tak podivuhodný byl i skutečný Wonambi (druhy W. naracoortensis a W. barrei). Při délce pěti až šesti metrů se snadno rovnal plně vzrostlé krajtě ametystové. Nebyl však tolik úzký, jako stromová krajta, byl to poměrně zavalitý had žijící zřejmě ve skalních štěrbinách. Tam čekal na svou kořist, a když se nějaká přiblížila, bleskurychle ji popadl mezi zuby a uškrtil ji svými masitými smyčkami. Kořistí se mohlo stát cokoliv od klokana a wallabyho až po menšího jedince Diprotodona. Wonambi vyhynul teprve před 50 000 lety, jakožto poslední zástupce čeledi Madtsoiidae. V této době dorazili do Austrálie lidé a je dost pravděpodobné, že se s Wonambim setkali. Takový obří had mohl představovat nebezpečí pro jejich děti. Ačkoliv dnešní hadi, jmenovitě krajta mřížkovaná a krajta písmenková, již zabili několik lidí pro potravu a je to velmi neobvyklé, vzácné chování (snad nejvzácnější události na světě), velký pravěký had mohl být schopen se na lidech přiživit. Je nicméně pravdou, že lebka Wonambiho byla poměrně malá, takže na dospělého člověka by si snad nedovolil (možná by ramena dospělého muže byla příliš široká na to, aby je vcelku spolkl).


Na obrázku vidíte Wonambiho číhajícího na pravěkého příbuzného (nebo snad i předka) dnešního ďábla medvědovitého... Wonambi nebyl jediným gigantickým hadem, který kdy v zemi u protinožců žil. V období před 15 až 11 miliony let, v pozdním Oligocénu a části Miocénu, poskytovala Austrálie domov pro dalšího madtsoiida, pro rod Yurlunggur. Y. camfieldensis byl 6 metrů dlouhý (někdy se uvádějí i větší míry, ale držme se lépe stanovených velikostí) s tělem tlustým 30 centimetrů. Z tohoto hada toho není známo tolik, jako z Wonambiho. Zatímco fosilie Wonambiho byly mnohem zachovalejší a našlo se více kostí, z Yurlunggura máme "pouze" lebku i se spodní čelistí. Není to však málo. Kosti hadů jsou křehké a obtížně se fosilizují, a nález lebky pravěkého hada je vzácností (i když tento nález zdaleka není jediný). Důvodem, proč se lebka tohoto hadího obra tak dobře zachovala, je fakt, že byla uložena v sedimentech, jež byly jednou dnem mělkého jezera. Jinak řečeno, had mohl zahynout ve vodě, nebo byla lebka vodním proudem dopravena na ono bahnité místo. Pokud však had opravdu zahynul ve vodě, mohlo by to znamenat, že byl alespoň částečně vodní. Je to jen domněnka, ale obrovské tělo Yurlunggura by bylo vodou dobře nadnášeno. Na to se ostatně spoléhají i dnešní velcí hadi, anakondy a velké krajty, které v dospělosti tráví nemalou část svého času ve vodě. Čekání na kořist mezi vodními rostlinami není špatnou taktikou lovu, a anakonda občas uloví volavku nebo kapybaru. Yurlunggur mohl podobným způsobem lovit miocénní savce... Wonambi i Yurlunggur patří do australské megafauny, jež z velké části vymizela celkově nedávno. Snad v tom mohl mít prsty i člověk, nový příchozí do Austrálie, ačkoliv se zdá být pravděpodobnější, že tato zvířata podlehla spíše přírodním zákonům. Izolovanost Austrálie však představovala pro tyto dva velké hady, oba žijící v jiné době, něco skutečně důležitého. Možná právě díky tomu dokázali dorůst takových rozměrů. Byli schopni pohltit relativně velkou kořist a přežít v prostředí, které jim též vyhovovalo, a jejich velká těla jim pomáhala udržet tělesné teplo. Wonambi a Yurlunggur jsou již jen stíny minulosti a jediné, co z nich máme, jsou jejich zkamenělé kosti, ale přesto to byli úžasní živočichové...


Zdroje obrázků:

Ve stínu přízraků-část 4.

20. července 2016 v 10:10 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po delší době je čas na další část příběhu Ve stínu přízraků! Andrew sice zastřelil tajemného Ahoola, ale vydal se dál do lesa, neboť tam zahlédl dým. Nakonec tým obklopili vojáci... Co to vše znamená?!

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST ČTVRTÁ:
Všichni stáli jako přibití. Vojáci se na tým dívali jako na nesmírně nebezpečné vetřelce, zatímco vědci byli vším pořádně vystrašeni. S každým mrknutím oka se napětí stupňovalo. James byl rozčilen, pokusil se ovšem promluvit. Dříve než stačil říci jediné slovo, voják přímo před ním vyhrkl: "Co tady děláte?" Několik slov trochu snížilo nervozitu a Andrew řekl: "Jsme vědci, kteří tady prověřují výskyt jednoho zvířete. Jsme na expedici a sbíráme vzorky a..." "Ha, to je Američan! Tak to bude jistě velmi rozumná diskuze," řekl ten voják, z jehož slov bylo poznat, že je také Američanem. Měl typický louisianský přízvuk. Ostatní vojáci byli však také Američané, anebo Indonéšané. "Jste ve vojenské oblasti. Víme, že jste si toho dosud nebyli vědomi," řekl ten louisianský voják, "ale musíte odsud zmizet." Po těchto slovech všichni vojáci sklopili své samopaly. John se konečně cítil bezpečněji. "No jo, pořád samí vojáci. Dneska jsou už i v pralese... Vždyť za chvíli nebudete moci jít na procházku! Všude se jenom cvičí a zbrojí... Vy mě jednou rozbrečíte, pánové," řekl John a Yan se na to již tradičně zasmál. Alice byla strachy bez sebe, až nyní se trochu uklidnila a něco zašeptala do ucha Johnovi. Ten se pousmál, udělal krok vzad a upadl. Yan se teď smíchy popadal za břicho. "Smíme se zeptat, proč je nutné oblast opustit?" zeptal se konečně James. "Protože zde nemáte co dělat," řekl již trochu přísněji ten voják. "Našli jsme tu žijícího kryptida, Ahoola. Byl zastřelen, bude zkoumán. Viděli jsme tu i dalšího jedince a chceme vědět, proč..." pokračoval James. "Ne," řekl suše voják, "opusťte oblast." "Smím se zeptat ještě na jednu věc?" přidal se do rozhovoru Andrew. "Co ten dým vycházející z lesa?" Odpověď však byla jiná: "Není v mé kompetenci vám toto sdělovat." Týmu nezbylo nic jiného, než místo opustit. Při výstupu na kopec si hned povšimli jedné skutečnosti. Tělo Ahoola zmizelo. "U všech klepítnatců a jávských makaků, proč jste ho aspoň nevyfotili?!" zlobil se Andrew. "Mě by spíš zajímalo, proč je ta mrtvola pryč. Buď nebyl mrtvý, což je nemožné, jelikož... Počkat! Vraťme se tam, tady něco nesedí! Tohle je fakt divné!" řekl na to James a opět seběhl z kopce. Ostatní ho tedy následovali. John byl už velice neochotný, bolely ho nohy a chtěl si lehnout. V lese se ozývala spousta prapodivných zvuků. Andrew k nim řekl jen jediné, a to že je nikdy neslyšel. Po chvíli narazili na prvního vojáka. Hlídkoval u řeky. Jamesovi mohl rozum stát. Nechápal to. Proč jsou tady všude vojáci? Proč hlídkují v pralese? Andrew podle přítomnosti dýmu usuzoval, že je zde prales kácen. Všichni se proplížili houštinami tak neslyšně, že si jich voják ani nevšiml. Dalšího znuděného vojáka potkali asi sto metrů na místem, kde byli předtím obklíčeni. Les začínal být řídčejší a při dosažení jeho okraje uviděli všichni, včetně Jamese, jenž tam byl první, něco neuvěřitelného. Kus lesa zde byl vypálen a vykácen, a ve středu obrovského nažloutlého pole, na němž nerostla jediná rostlina, stálo několik budov. Byly tu vrtulníky, vojáci i nějací prostěji odění lidé. Pomalu se stmívalo, ale tým na budovy dobře viděl. Za nimi se nacházela klec. Cosi tam bylo, nějaký pestře zbarvený živočich. Než však mohl kdokoliv něco říci, Andrew byl omráčen. James se otočil a spatřil vojáka, který pažbou samopalu míří i na jeho hlavu...


Rychle vstal a vší silou vojákovi vrazil pěst do obličeje. To však příliš nezabralo. Za chvíli i James padl po ráně pažbou do hlavy. Yan po vojákovi skočil, ale ten z hrdla vydal skřekavý zvuk omdlívajícího člověka. Nebyl moc slyšet, ale i to stačilo k tomu, aby všichni okolo budov zpozorněli. Yan neměl proti takové přesile šanci. Když se všichni probudili, nacházeli se v nějaké malé, tmavé místnosti. Malým kruhovým oknem procházelo do místnosti světlo měsíce. James se podíval na hodinky, byly čtyři hodiny ráno. Obratně vstal, ale pak se zase posadil, protože jej rozbolela hlava. Otevřel dveře. Tím vstoupil do dobře osvětlené části toho domu. Sedělo tam pár lidí, kteří se na něj dívali. "Dobré ráno, i když trochu časně," řekl jeden docela sympatický muž s šedým plnovousem, brýlemi a tmavě modrým kabátem. "Co má tohle znamenat?" zeptal se James. Muž se mu představil jako Edward Roxton, genetik. Při těchto slovech se James probral docela. Pouhé slovo genetik mu stačilo k tomu, aby si uvědomil, o co tady jde. Bylo to šílené, naprosto neuvěřitelné. Přiběhl k tomu vědci a chytil jej pod krkem. Ostatní lidé vstali a zamířili na Jamese samopaly. Většina z nich byli vojáci, i když několik mužů vypadalo spíše jako nějací nosiči nebo pomocníci, a byli to Indonéšané. "Chápu vás," řekl mu Edward a poprosil Jamese, aby se posadil. Hluk samozřejmě vzbudil všechny ve vedlejší místnosti a tak se brzy dostavil i Andrew a těsně za ním očividně naštvaný Yan. "Vy tady klonujete nějaká zvířata, že?" řekl James. "Nikdy jste o tom neměl vědět. Veřejnost o tom nemá vědět. Tohle je přísně tajný projekt. Nemohu Vám o tom říci nic dalšího. Prostě zmizte. Buďte rádi, že vás ti vojáci nezastřelili," řekl na to Edward Roxton. "Darebáci," pomyslel si James. Uvědomoval si teď, o co zde kráčí. Tito lidé vykáceli plochu pralesa, aby zde postavili malý komplex, daleko od civilizace. Ten pestře zbarvený tvor v kleci musí být nějakým klonem. Tříprsté stopy v pralese, nepatřily něčemu, v čem má tato organizace prsty? Ale co Ahool, který je snad skutečný? "Já na to všechno přijdu, i kdybyste mě měli zabít," řekl James genetikovi přímo do očí. "Ne, budete mlčet. Kdo by chtěl mluvit o tomhle?" řekl na to Edward Roxton. Jakmile vyšli ven, uviděli James, Andrew a Yan, stejně jako zrovna příchozí Alice a John, toho živočicha v kleci. Připomínal velkého ptáka, ale samozřejmě to byl dinosaurus. "Nic lepšího a originálnějšího jste nevymysleli?" řekl na to James. "Ale proč?" optal se pak. "To je tajné. A vy to o tom pomlčíte. Teď běžte a vraťte se tam, odkud jste přišli... Nebo snad... Máme použít náš vrtulník?" řekl na to ten vědec. "Tohle je ale úžasné! Naprosto!" řekl Andrew. James vycítil, že Andrew nemluví pravdu. Ale snad se obdivnými slovy chce dostat k tomu, proč zde dochází k tomuto projektu. Dříve než stačil kdokoliv něco říci, přiběhli z lesa dva vojáci. "Šéfe! Šéfe!!! Objekt Superbat se naštval! Letí přímo sem!" křičel jeden z nich. Z budovy vylezl důstojně oblečený člověk, na kterého byla slova mířena. James, Andrew a ostatní teď viděli něco naprosto neuvěřitelného. Z lesa za muži vyletěl obrovský netopýr, Ahool, mnohem větší než ten jedinec, kterého Andrew zastřelil. Jeho spáry směřovaly k obličeji jednoho z těch vojáků!

Co víc k tomu dodat?! Pokračování příště!!!

Vývoj želv, 2. část

19. července 2016 v 10:14 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
První část projektu Vývoj želv se věnovala počátkům této skupiny živočichů na začátku Triasu. Nyní se podíváme na slabě se rozrůstající diverzitu želv na počátku druhohor...

Vývoj želv, 2. část:
Poté co tvorové jako Eunotosaurus a Pappochelys dali základ řádu želv, objevila se v Triasu velmi primitivní želva Odontochelys. Krunýř, který měla pouze na břiše a ne na zádech, sloužil zcela jistě k ochraně před nepřáteli. Jak je známo, když se u druhu během evoluce objeví jistý znak, jeho potomci jej budou mít též a bude se vyvíjet spolu s nimi. To se tedy týkalo krunýře želv, který během milionů let začal nabývat na tloušťce a síle. Už to nebyl jen plastron, který se dal nazvat krunýřem. Brzy se objevil karapax (zádová část krunýře) a želvy tak byly plně chráněny. Odteď mohl jejich brnění rozdrtit pouze stisk toho největšího masožravého dinosaura, se kterým se mohly potkat... A překvapivě, jen deset milionů let poté, co se na Zemi objevil Odontochelys, došla evoluce krunýře k tomuto zásadnímu bodu. Nejstarší dosud nalezenou želvou se skutečným krunýřem byl rod Proganochelys. Tato želva žila před 210 miliony let a její rozšíření bylo zřejmě kosmopolitní. Lze tak usuzovat díky faktu, že její fosilie byly nalezeny v Německu, Thajsku a Grónsku. Tyto tři části světa jsou dnes nesmírně vzdáleny, nicméně v období Triasu byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Různí živočichové, ať už to byli savcovití plazi, dinosauři nebo právě první želvy, měli možnost rozšířit se po souši kamkoliv, aniž by narazili na souvislou vodní plochu, jež by jim v osídlování nových území bránila. Proganochelys je někdy nazývana Triassochelys, Psammochelys, Stegochelys či dokonce Chelytherium. Ať už si člověk oblíbí jedno nebo druhé jméno, je tato želva důležitým dokladem evoluce želv v Triasu. Proganochelys měla jeden metr na délku, byla plně obrněna svým krunýřem a překvapivě, na konci ocasu měla řádku trnů. Mohly sloužit k obraně. Zajímavé je, že výsledkem konvergentního vývoje (kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobně v závislosti na životě ve stejném prostředí) se podobná ocasová zbraň objevila nejen u ankylosaurů, ale také u pleistocénních, dnes již vyhubených, želv z Tichého oceánu...


Proganochelys neměla zuby, zato byla vybavena malými výběžky v čelistech, jež byly uchopovaly potravu. Těžko však říci, čím se živila... Po Proganochelysovi máme ve fosilním záznamu nevyplněnou linii, pokud jde o želvy. Jak již bylo zmíněno, Proganochelys žila před 210 miliony let. Další vyhynulá želva v pořadí pochází z doby před 196 miliony let a jmenuje se Kayentachelys. Její jméno je poctou geologické formaci Kayenta v Arizoně, kde byly objeveny její pozůstatky. Tento neobyčejný tvor měl pouhých 60 centimetrů na délku. Kayentachelys byla zemní želvou, což se dá poznat podle silných končetin zakončených tuhými drápy. Výzkumy naznačují, že Arizona byla na začátku Jury územím písečných dun a úzkých řek. To bylo prostředí, ve kterém želva Kayentachelys žila. Zda šlo o býložravce (což by mohlo být pravděpodobné) nebo snad o masožravce, to není úplně jisté. Jinou raně jurskou želvou byla Australochelys, žijící před 190 až 180 miliony let v Africe. V něčem se podobala Proganochelysi, neboť například neměla zuby, ale opět jen jakési malé útvary v čelistech. Lebka Australochelyse dokazuje, že tento plaz měl mimořádně dobrý sluch. V budoucnu se sluch stal jedním z hlavních smyslů, jež želvy využívají...

Pokračování příště...

Nová rubrika je tady!

18. července 2016 v 15:55 | HAAS |  Slavní paleontologové
Dnes otevírám na tomto blogu novou rubriku s názvem Slavní paleontologové! Budu do ní psát o paleontolozích dneška i minulosti, kteří výrazně ovlivnili dějiny paleontologie a našich možností mapování života v pravěku. Články budou zřejmě různě dlouhé, vždy se však budu snažit zaměřit se na nejvýznamnější práci určitého člověka. S něčím podobným jsem přišel již v roce 2011, když jsem začal psát seriál Lovci dinosaurů, napsal jsem však pouze o Jacku Hornerovi a dále již seriál nepokračoval. Tyto články se více zaměří na paleontology, jako Robert Bakker, John Ostrom, Paul Sereno a mnohé další...


Správce dinosauřího parku - Nový návštěvník

15. července 2016 v 10:00 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Momentálně jsem sice v západních Čechách (proto nebudu moci odpovídat na Vaše případné komentáře), ale Správce dinosauřího parku, výjimečně přednastaveného ke zveřejnění tento pátek, rozhodně nevynechám! Snad se Vám bude tato část líbit...

Nový návštěvník

Zase přišla doba, kdy většina pracovníků Dinosauřího parku odjela na týdenní dovolenou. Charles se svou rodinou zamířil na Havaj, aby se společně prošli po písečných plážích, zaplavali si v moři a prošli si některé z posledních nedotčených lesů těch ostrovů. Oliver si zajel na Filipíny na zoologickou výpravu, jejímž cílem je studovat nártouny, netopýry a další malé savce. Tim se jako jeden z mála rozhodl zajet si domů, do Velké Británie. Určitě teď leží na gauči ve svém bytě v Cornwallu a raduje se, jak má volno a nemusí nic dělat. Na rozdíl od Olivera, Tim není ten typ dobrodruha, který by za každou cenu jel kamkoliv. Rozhodně si totiž potrpí na dovolenou... Od pondělí jsem na ostrově jen já, dva veterináři a také jeden muž, který je odborníkem ve svém oboru, paleontologii. Je to Andrew Collins, náš starý přítel. Dlouho se na ostrově neukázal, ale nyní nás navštívil. Naštěstí zrovna v době, kdy může přiložit ruku k dílu, odklízet trus zvířat a také je pozorovat. Andrewa nyní zajímá hlavně chování Othnielií. Zaujaly ho mé poznatky o jejich hnízdění a také fakt, že své nepřátele odrážejí neuvěřitelně silnými kopanci. Tak jsem mu aspoň vysvětlil, jak jsem získal tu jizvu, co mám na čele. Andrew se tomu smál a děkoval mi, že jsem mu pověděl nějaký veselý příběh. Mě to moc veselé nepřišlo. Vždyť ten chlap ani neví, co to znamená, když Vás kopne Othnielia do hlavy! Nosí to neštěstí... Dobrá, nebudu pověrčivý, to slibuji. Ale neštěstí to nosí, poněvadž se po takovém kopanci dlouho rozspomínáte, jak se vlastně jmenujete. Přinejmenším to však nepřináší mezi lidi tolik nervozity, jako kousnutí jedovatého ještěra...

Estesia, prehistorický korovec, kterého Oliver přivezl minulý týden, je nevrlá. Veterinář Tom byl tímto jedovatým ještěrem kousnut do dlaně, zatímco zvíře vytahoval z terária. Estesia měla na hlavě klíště, jež během týdenního pobytu u nás dorostlo velkých rozměrů. Tom si toho všiml a chtěl ještěrovi pomoci. Jakmile však klíště odstranil, Estesia sebou trhla, kousla ho do dlaně a začala žvýkat, úplně jako dnešní korovci. Tom chytil ještěra za hlavou a jemně, avšak také silně jej z ruky odtáhl. Rána dosti bolela. Krvácení se nám povedlo zastavit brzy, ovšem byly to účinky jedu, z čeho jsme měli strach. Andrew, který Tomovi také pomáhal, řekl, že by bylo lepší podat nějaký protijed. "Kde ale sehnat protijed na korovce? Ten nejbližší bude někde v Mexiku a to je zapeklitě daleko!" řekl jsem mu na to. Tom navrhl, že si lehne a počká, až jed začne účinkovat. Předpokládal, že podobně jako jed Pachyrhachise, který před rokem uštkl jednoho pracovníka do kolena, nebude jed Estesie tolik silný. Nebyla to však síla jedu, nýbrž fakt, že prakorovec neměl dost času k vypuštění jedu do rány, co Toma zachránilo. Lékařské testy ukázaly, že se do jeho krevního oběhu dostalo jen pár kapek jedu. Toma však ruka velmi bolela po celý den. Ještě že však přežil... Ve dnech, kdy jsme na ostrově jen čtyři, jsou všichni mírně vyděšeni. Stačí jedno zařvání Siamotyranna, a každý je v pohotovosti. Velcí predátoři zatím příliš nezlobili, ačkoliv Erythrosuchus Eric se znovu snažil podhrabat kolíky v plotě (byly to fláky masa hozené do výběhu, jež ho od této činnosti nakonec odlákaly). Také péče o Charlesovy pravěké savce rodu Adelobasileus nebyla jednoduchá. Spočítal jsem, kolik jich je, a došel k číslu 28. To je o třináct více, než původně. Daří se jim výtečně. Opravdu doufám, že se do pondělí nic špatného nestane. Pak už přiletí Oliver, a s ním můžete počítat i v té nejhorší situaci. Pokud chtějí Siamotyrannus nebo Erythrosuchus něco provést, snad tak učiní až v pondělí. Nejlépe však bude, když nikdy...

Obrázek Erythrosucha z www.carnivoraforum.com . Ze západních Čech se domů vrátím zřejmě v pondělí, avšak nejsem si jistý, zda se v ten den dostanu k počítači. Vězte však, že články budu psát každý den zase brzy, pravidelně snad již od úterý...

Omluva na týden

11. července 2016 v 12:26 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Stejně jako každý rok v létě, i tentokrát odjíždím na týden do západních Čech za dědečkem. Jelikož odjíždím zítra a vrátím se zřejmě v pondělí (alespoň v to doufám), nebudou tu po celou tuto dobu žádné nové články. Výjimkou bude pouze pátek, protože představím Správce dinosauřího parku, kterého napíšu teď. Jinak však nebudu mít přístup k internetu, takže nebudu psát články, chodit na Vaše blogy a komentovat nové články. Všichni se mějte pěkně! Až se vrátím, zase budu psát každý den...

HAAS


Ptačí řády a jejich evoluce: Sovy

10. července 2016 v 10:36 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Sovy
Stratigrafický výskyt: Pozdní Paleocén (60-57 ma) až současnost
Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy.


CO TO VLASTNĚ JSOU TY SOVY?
Pro tento řád ptáků jsou typické tyto znaky: dopředu namířené oči, peří uspořádané v obličeji do závoje a většinou mocné drápy. Známo je celkem šest čeledí sov, čtyři z nich jsou vymřelé. Pro zbývající dvě současné, tedy sovovité a puštíkovité, jsou také typické znaky, díky nimž je od sebe navzájem odlišíme. Sovovití mají dlouhý zobák, kdežto puštíkovití ho mají krátký. Mnoho druhů sov má každé ucho jinak tvarované. To těmto dravým ptákům pomáhá při lovu. Jsou schopni takřka přesně určit polohu kořisti a její vzdálenost. Sovy jsou zároveň velmi přizpůsobivé. Některé žijí v trvale zaledněných oblastech severu, jiné se vyskytují v nejteplejších tropech na rovníku. Tak tomu bylo i v minulosti...

Výreček bělolící Grantův z Afriky

EVOLUCE ŘÁDU STRIGIFORMES:
Nejstarší sovy, jež máme z fosilního záznamu doloženy, žily před 60 až 57 miliony let, v období pozdního Paleocénu. Rozvinuly se tedy krátce po vymírání dinosaurů, které se odehrálo o pět až osm milionů let dříve. Z této doby známe dva rody: rod Berruornis ze severovýchodní Francie a rod Ogygoptorynx ze Severní Ameriky. Oba však nepatří mezi nejznámější pravěká zvířata, jelikož je toho o nich známo jen málo. Až fosilie z Eocénu a Oligocénu dokládají, jak přizpůsobivé sovy vlastně byly, dokonce přizpůsobivější než dnes. Během Paleogénu (starších třetihor) totiž zabraly snad všechny ptačí ekologické niky. Palaeoglaux ze středního Eocénu Francie a Německa byl zřejmě denním živočichem. Navíc měl peří, které mohlo sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas. Také Eostrix z raného Eocénu Severní Ameriky byl pozoruhodný. Tito ptáci a jejich příbuzní většinou tvořili vymřelé čeledi Ogygoptyngidae, Sophiornithidae, Protostrigidae a Palaeoglaucidae. Zástupci čeledí puštíkovitých a sovovitých se začali objevovat na přelomu Eocénu a Oligocénu...

Palaeoglaux

DNEŠNÍ SOVY:
Jak jste si již přečetli, dnes žijí na Zemi pouze puštíkovití a sovovití. Přesto je jich hodně, okolo 200 druhů. Setkáte se i s druhy aktivními ve dne, ale na rozdíl od mnohých prehistorických sov, ty dnešní bývají zpravidla noční. Proto také mají velké oči, aby dobře viděly. Tichý přílet ke kořisti, kterou mohou tvořit malí savci, ptáci nebo snad i obojživelníci či plazi, je pro sovy důležitý. Mnohé jsou dobře maskované. Díky speciálně utvořeným křídlům nevydávají některé sovy při letu téměř žádný hluk. Kořist zabíjejí silným sevřením prstů nebo klapnutím zobáku. Jen pokud je kořist větší, trhají ji. Malou totiž obvykle polykají vcelku. Čtvrtý prst mají navíc otočený dozadu, další výhoda při lovu kořisti. Současné sovy jsou velice inteligentní, což mnoho lidí překvapí. V podstatě jsou s krkavci a papoušky nejingeligentnějšími ptáky. Asi nejdůležitějšími smysly jsou pro ně zrak a sluch, přičemž mají binokulární vidění a ačkoliv je jejich zorný úhel překvapivě menší než u ptáků s očima postavenýma více po stranách hlavy, vidí skvěle (viz. o nočním vidění výše). Pokud jde o sluch, jsou schopny zaměřit kořist velmi dobře. Některé z dnešních sov se těší přísné ochraně, jiné v současnosti žijící druhy už byly téměř vyhubeny a bojují o přežití, jiné jsou na tom relativně v pořádku. Soví pytláctví, které se po léta rozvíjelo v Malajsii, je pro tyto ptáky stále velkým nebezpečím. Je ale nutné uvést, že tito tvorové jsou v ekosystému nezbytní. Jednak loví hlodavce, kteří jsou schopni se rychle přemnožit, jednak mají zajímavou historii...

Výřík ušatý ze střední a Jižní Ameriky

Ve stínu přízraků-část 3.

9. července 2016 v 9:27 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Uběhlo jen pár dnů od napsání druhé části příběhu, řekl jsem si však, že tu třetí musím napsat co nejdříve... A tak Vám ji nyní přináším! Ale proč se v jávské džungli vyskytuje prapodivný netopýří obr Ahool a neovykle velký varan?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST TŘETÍ:
"Kdybych neviděl ty fotky, tak bych Ti nevěřil ani slovo," snažil se moudrým tónem říci John Campbell, "taky kdo by věřil takovým báchorkám a pohádkám o obřích monstrech, že?" Alice jen pokyvovala hlavou. Yan raději seděl opodál, protože ho Johnova slova pořád dokola rozesmívala. James jim vysvětloval, co to s Andrewem vlastně viděl. Všichni seděli kolem stolu v domě, který byl jejich základnou. "Říkám Vám, ten varan byl obrovský. Hnal se za námi neskutečnou rychlostí. Nevím, zda to bylo proto, že jsme ho jen vyrušili. Možná měl i hlad," mluvil dále James. Náhle vstoupil do domu Andrew. "A mám to! Tři další lovecké pušky a jedna pistole, to se mi podařilo získat od toho chlapa vedle," informoval své společníky. Pak jim podal získané zbraně. "Kdo tady umí střílet?" zeptal se nechápavě John. "A po čem chcete střílet? Snad ne po těch krásných zvířatech?" vyhrkla Alice. "Ale ne, je to prostě na obranu... Jeden nikdy neví," řekl chladně Andrew a dodal: "Je na čase jít. Musíme vyrazit hned! Doufám, že věci máte zbalené a že jste tu nic nenechali, protože vesnici neuvidíte na několik dní!" Po těchto slovech všichni vyběhli do lesa. Nejprve šli rychlým krokem a nezdržovali se studováním malých zvířat, která potkávali. Nevypadali jako členové obyčejné expedice. Díky puškám připomínali spíše vědce studující zvířata ve válečné zóně. Po delší chvíli velmi rychlé chůze dorazili tam, kde včera James a Andrew poprvé potkali Ahoola. Doufali, že tu sídlí, ale v okolí nenašli žádné stopy jeho přítomnosti. Ani fotopast již nic nezachytila. "Dejte mi moment," řekl Andrew a zavedl Jamese k nedaleké řece. Přebrodili ji a ocitli se na bahnitém břehu, v němž se táhly stopy ocasu a drápů jakéhosi tvora. "Tohle není Ahool, ale ten varan je zanechat mohl, co ty na to?" zamyslel se James. To už je ale dohnali Alice, John a Yan. "Do té vody nevkročím. Je to špinavé!" řekl John. "Ty stopy můžou být od krokodýla," informoval Jamese a Andrewa Yan, který zrovna procházel rychle tekoucí vodou, "je to dost pravděpodobné." "Pro nás není Yane," řekl mu na to suše James. "Jdeme dál," pokračoval, "a vy, Johne, přebroďte tu řeku, nebo tu zkameníte na místě! My jdeme!" Opět chvíli běželi, až se dostali do vyšších poloch. Věděli, že jsou příliš daleko od hnízda Ahoola, ovšem pomalu se blížili k místům, kde se setkali s obřím varanem. Náhle uslyšeli skřeky. Vycházely z koruny blízkého stromu. Andrew k němu přiběhl a zamířil puškou nahoru, přestože kromě listí a větví neviděl nic. "To je on," zašeptal pak Jamesovi. Ve vteřině vystřelil. Obrovský tvor se vznesl do vzduchu a obratně mezi stromy plachtil dolů, k lidem. John, který zrovna líně přišel za všemi ostatními, měl zažít něco skutečně neobvyklého. Obrovitý netopýr doletěl až k němu a v mžiku ho srazil k zemi. John jen vyděšeně křičel, a nutno podotknout, že tentokrát to Yanovi k smíchu nebylo. Ahool ale brzy odletěl. "Dobrý, Johne?" optal se James. John jen naznačil, že se mu nic nestalo. Očividně byl však ve velkém šoku. "Nesmíme ho ztratit, jdeme! Pal!" vyhrkl Andrew a rozběhl se za Ahoolem. James ho následoval. Přidal se k nim také Yan, též vybavený loveckou puškou. Ahoolovo obrovské tělo bylo chvíli dobře viditelné, i když se zanedlouho ztratilo v hustém porostu. Andrew však věděl, kam letí. Po chvíli ho zase spatřil a vystřelil. Zvuky, které se v tu chvíli ozývaly z Ahoolova hrdla, byly jakoby z jiného světa. Náhle bezvládně spadl. Terén se už začal měnit. Yan téměř sklouzl ze strmého svahu. Naštěstí se zachytil kořenů nějaké rostliny, ale když odkryl listy kapradin nacházejících se před ním, spatřil velký sráz. Ahool spadl kamsi do toho údolí...


"Připomíná mi to spíš loveckou akci než vědeckou expedici," řekl James, když se po dlouhém běhu uklidnil. Hned nato pomohl Yanovi dostat se ze svahu na jeho úpatí, kde se dalo stát. "Už ho vidím," řekl náhle Andrew, "leží tam dole. Propána, co jsme to vlastně udělali?" Ve chvíli se ale spustil dolů, držíce se různých rostlin, až se dostal k Ahoolově tělu. Zjistil, že kulka zasáhla zvíře do krku. "Jestli jsem teď právě zabil nejvzácnější zvíře na světě, tak se tady na místě zastřelím. Žádný vědecký výzkum nenahradí život toho zvířete," začal trochu smutně Andrew. Mezitím se už na místo dostavili Alice a John. Také sklouzli dolů a stanuli před Ahoolovým tělem. Yanovi a Jamesovi nezbývalo, než je následovat. "Jak tohle dostanete do tábora? Mimochodem, znamená to, že ještě dnes se ohřejeme ve vesnici?" řekl John. Všichni si Ahoola prohlíželi. "Nejspíš velký druh kaloně. Koukněte na ty zuby, tohle se živí ovocem. Aspoň myslím," podotkl James. Andrew se mezitím chytal za hlavu. Ze zabití tak "úžasného, vzácného tvora", jak jej nazýval, mu bylo špatně. Mezitím si povšiml dýmu vystupujícímu kdesi z údolí. Bylo to daleko, ale nikdy nic takového neviděl. Většina lidí by řekla, že je to jen šedý mrak. Ale Andrewovi se to nezdálo. "Nechte ho tu a pojďte!" řekl nervózně a po bahně sjel dolů. "Tohle je celý pan Goodman. Něco zastřelí, pak toho lituje, najednou uteče... Co máme dělat?" začal zase John. James dal všem pokyn, aby Andrewa následovali. Dlouho jej však nemohli najít. James předpokládal, že Andrew utíkal vpřed. Tam také mířil a ostatní běželi za ním. Až poté nalezli u další řeky Andrewa, jak se sklání nad nějakými stopami. Bylo jich tu po málu, ale Andrewovi stačily k tomu, aby se nad nimi podivoval. Neřekl jediné slovo, přestože jich měl teď na jazyku stovky. Pak přeskočil řeku a utíkal dál. James ty stopy vyfotografoval. Jednoduše by se daly popsat takto: byly středně velké a tříprsté. Běh již trval asi půl hodiny a všichni byli unaveni. Pak se začalo ozývat další "a'Hool!" a každý zpozorněl. Větve vysokého stromu opustil další netopýr, byl dobře viditelný a rozeznatelný. "Kam nás to vedeš, Andrew? Není to úžasné?" zeptal se ostatních James. Asi za tři minuty dohnal tým Andrewa. "Tiše! Něco slyším!" řekl jim. Kolem expedice to v křoví začalo šustit. Něco se tamtudy pohybovalo a bylo to čím dál blíž. John asi na vteřinu uviděl něco zeleného. Raději na to místo namířil puškou. Už byl připraven vystřelit po tom zvláštním tvorovi. Ukázalo se to však být něčím, co nikdo nečekal. Z křovin vystoupily těžké boty, zelené kalhoty i bunda, přilba na hlavě a samopal. Byl to voják. Pohled zpět, a další voják. Tým byl jimi obklopen. Vojáci na ně mířili zbraněmi jako na nesmírně nebezpečné vetřelce. "Propána, co se to tady děje?" pomyslel si James...

Co má tohle všechno znamenat? Pokračování příště!!!