Červenec 2016

Správce dinosauřího parku - Jedovatý ještěr

8. července 2016 v 10:35 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Prázdniny nám pokračují, ale správce Dan tohle říci určitě nemůže. Pro něj je červenec měsíc jako každý jiný. A navíc se teď musí vypořádat s novým přírůstkem...

Jedovatý ještěr

Oliver již dlouho nepřivezl do Dinosauřího parku žádné nové zvíře. Chceme-li ale park otevřít veřejnosti, k čemuž se už delší dobu chystáme, je třeba mít hezkou sbírku zvířat. Pak se v parku bude lidem líbit. Oliver opět vyčerpal spoustu paliva z helikoptéry, když se rozhodl znovu zaletět na Isle of Die s cílem chytit nějakého podivného, bizarního tvora. Přistál na severním pobřeží, které je Tedovu ostrovu nejblíže, a začal s průzkumem lesa. Nalezl několik vajec v oválném hnízdě. Přiblížil se k nim, ale náhle byl vyrušen. Objevila se matka-samice Citipatiho-a odehnala ho. Oliver byl však nadšen. Viděl, jak tito dinosauři používají své opeřené přední končetiny k zastrašení predátorů. Jeho tým mezitím nalezl mršinu dinosaura, ke které se přiblížil nějaký druh raptora. Byl tak trochu zvláštní, měl totiž nezvykle krátkou lebku. Srpovitý dráp mu však na zadní končetině nechyběl. Až po návratu do Dinosauřího parku se Oliverovi povedlo zjistit, že to byl zřejmě Adasaurus. Toto zvíře rozhodně nemělo být tím tvorem, kterého chtěl odchytit. Hlouběji v lese Oliver narazil na úzkou jámu. Vzal si baterku a pronikl dovnitř. Jen asi metr za vchodem do úzkého tunelu uviděl hlavu s malýma očima, hledícíma upřeně na něj. Opatrně to zvíře chytil za hlavou a vynesl jej ven. Ukázalo se, že je to nějaký ještěr podobný současným korovcům. Vlastně to byl jeho přímý předek! Byla to Estesia! Tento "prakorovec" žil v Mongolsku v období Křídy a podobně jako jeho dnešní příbuzní ze západu Severní Ameriky, byl jedovatý. Estesia sebou začala v Oliverových rukou házet a pořádně ho podrápala. Naštěstí se Oliver vyhnul kousnutí. U korovců bývá velice bolestivé, i když jed člověka málokdy zabije. Co ale jed těchto pravěkých plazů? Nikdo si nemůže být jistý. Oliver zvíře opatrně přesunul do boxu k přenášení zvířat, odnesl jej do vrtulníku a pak se vrátil do parku...

Upřímně, byl jsem zděšen, když jsem to zvíře uviděl. Vždycky jsem obdivoval jedovaté tvory s vidlicovitým jazykem... Ale proč Oliver zase přivezl něco nebezpečného? Copak není na Isle of Die něco, co by nás nemohlo ohrozit? Dostat zvíře do terária nebylo nic obtížného, vlastně jen stačilo otevřít tam box a ještěr sám vylezl. Brzy se zabydlel ve svém novém domově. V teráriu má dřeva, po kterých může lézt, zároveň jsem tam pro něj vyhloubil podzemní noru, kde, jak se ukázalo, přečkává většinu dne. Asi je to noční živočich, který aktivně loví po setmění. S jeho krmením také nejsou potíže. Obden zhltne krysu... Pořádně velkou krysu... Je to velký plaz... Víte, kromě příchodu Estesie se stalo ještě něco. Přivezli nám na ostrov živé krysy! Rozutekly se po hlavní budově poté, co unikly z nějakých krabic nebo co. Kdo si řekl o živé krysy?! Pochytat ta zvířata bylo nemožné. Některá asi unikla ven. Asi skončí v čelistech našich dravců, pokud se dostanou do jejich výběhů... Jen doufám, že se Estesii bude dařit dobře a že svým jedem nikoho nezabije. Hlavně, abych tím zabitým nebyl já! Většina z mých spolupracovníků se totiž chystá vzít si dovolenou a já na ostrově zůstanu jen s pár lidmi, s nimiž budu muset zvládnout péči o všechna ta zlobivá zvířata!

Co všechno Dana čeká? Nebude muset čelit větším nebezpečím, než tuší?

Vývoj želv, 1. část

7. července 2016 v 10:15 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Kde hledat původ želv? Jakými změnami tato skupina plazů během svého vývoje prošla? Na tyto a mnohé další otázky si zodpovíme v novém projektu Vývoj želv. Sliboval jsem ho již před několika měsíci, avšak nyní jej konečně začínám psát... Nejprve nás čeká výlet do minulosti vzdálené přes dvě stě milionů let...

Vývoj želv, 1. část:
Želvy (Testudines) patří k tvorům, jež zná každý. Některé druhy jsou populární jako domácí mazlíčci, jiné současné želvy jsou kriticky ohroženy destrukcí přirozeného prostředí, sběrem a zabíjením. Mnohé se těší přísné ochraně, jiné jsou zase přes měnící se podmínky celkově v pořádku. Mezi asi 327 žijícími druhy želv nalezneme velkou variaci, od dravých kajmanek po obrovské aldabranské želvy, od sedmnácticentimetrové želvy skalní po dvoumetrovou kožatku. Kde však vývoj těchto plazů začal? Zvláště v poslední době se vynořila nová fakta, nebo alespoň teorie o vzniku některých z jejich znaků. Zdá se, že želvy pro nepřítomnost spánkových jam v lebce patří mezi anapsidy. Do této velké skupiny se řadili například pareiasauridi, již vymřelí permští plazi (např. Scutosaurus a jemu podobní). Avšak před pár lety se vynořily spekulace o tom, že spánkové jámy u želv mohly během evoluce vymizet. Původně snad jejich předci mohli být diapsidní, tzn. měli dvě spánkové jámy. Někteří vědci navíc pokládají želvy za bližší příbuzné šupinatých plazů (Squamata) než archosaurů. Proběhly již některé morfologické analýzy, avšak stále jde o diskutabilní téma... Evoluce želv začala zřejmě v Permu nebo Triasu. Je možné, že jedním z předchůdců želv byl Stephanospondylus pugnax, který žil v době před 300 až 290 (případně 285) miliony let na území Německa. Poměrně dobře zachovalá lebka a kosti končetin svědčí o tom, že to byl poměrně robustní živočich. Femur, kost stehenní, se díky zvláštně utvářenému krčku podobala té želví. Lze jen těžko říci, zda byl Stephaspondylus tvorem z vývojové linie želv. Co víme jistě je to, že jeden z jeho možných následovníků již do této linie spadal. Jako její člen byl popsán teprve minulý rok (originální popis však pochází z roku 1892), ale poskytl vodítko k hledání původu želv. Eunotosaurus, jehož pozůstatky byly odkryty v pánvi Karoo v Jižní Africe a nyní jsou uloženy v Paleontologickém institutu Bernarda Price v Johannesburgu. Jeho žebra byly unikátní. Byly velmi široké a podobaly se v mnohém jakémusi primitivnímu karapaxu (horní části želvího krunýře). Tento paraplaz (jak bývají tito tvorové někdy označováni) měl anapsidní lebku bez spánkových otvorů a byl blíže příbuzný želvám, než jakékoliv jiné skupině zvířat. Tolik zatím prozradily dosavadní výzkumy...


Někdy se také setkáme s tím, že předky želv mohli být plazi ze skupiny Procolophonia, mající silný "krunýř" z hřbetních desek. Jelikož jsou štíty želv velmi tvrdé a při fosilizaci se jen tak nerozpadnou (na rozdíl od jemných lebek primitivních savců nebo malých plazů), zachovala se jich řada. Díky tomu můžeme určit i velmi pritivní želvy. Ta dosud nejstarší žila před 220 miliony let... Byla nazvána Odontochelys, což znamená "zubatá želva s polokrunýřem". Její fosilie byly nalezeny v Číně a popsána byla teprve roku 2008. Odontochelys byla želvou, která ještě neměla skutečný karapax. Právě z toho je odvozena část názvu, "polokrunýř". Myšleno je to takto: karapax chyběl, ale spodní část krunýře zvaná plastron se už u Odontochelyse vyskytovala. Takže by se dalo říci, že tento tvor měl chráněné alespoň břicho. Byl to pravděpodobně vodní živočich. To dokazuje, že želvy vznikly v mořském prostředí. Někteří následovníci želvy rodu Odontochelys byly již suchozemskými formami. Adaptace na různá prostředí hrála ve vývoji želv velkou roli...

Zdroje některých informací: Velká kniha o pravěku, autor: Zdeněk V. Špinar.

Ve stínu přízraků-část 2.

6. července 2016 v 10:55 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Můj nový příběh, Ve stínu přízraků, pokračuje... Co je zač ten podivný tvor, jehož Andrew zachytil díky fotopasti? A proč se to zvíře později pohybovalo v ohradě s dobytkem?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST DRUHÁ:
Den poté, co Andrewův fotoaparát automaticky vyfotografoval zadní končetiny toho zvířete, rozhodl se tomu s Jamesem přijít na kloub. James již předtím mluvil o průzkumu lesa v okolí vesnice. Tímto tedy Andrew řekl konečné ano. Oba si řekli, že Campbellovi ani Yana s sebou nevezmou, raději. James si vzal fotoaparát a pár dalších potřebných věcí. Nezapomněl také na lupu, jelikož doufal, že objeví nějaký zajímavý hmyz. Andrew si od jednoho známého vesničana vypůjčil loveckou pušku. Okolo desáté hodiny dopoledne se vydali do lesa. Přes noc nepršelo, takže vyšlapaná cesta nebyla tvořena pouze blátem. Šlo se jim dobře. "Proč zrovna puška?" zeptal se starostlivě James svého společníka. "Kdyby tam něco bylo, tak to zastřelíme. A podíváme se na to," odpověděl mu Andrew. "Je pravda, že k vědeckému popisu zvířete musíš mít před sebou nejčastěji neživý exemplář, ale... V tomto případě by fotka stačila, ne? Kdo ví, jestli to zvíře není vzácné," řekl mu na to James. "A kdo ví, jestli vůbec je... Zda vůbec existuje," řekl překvapivě Andrew, ale pak se zarazil a vzpomněl na své fotografie, "ovšem já neříkám, že neexistuje. Vždyť jsme ho vyfotografovali." Poté šli mlčky. Za patnáct minut odbočili doprava a opustili lesní cestu. Kráčeli teď po mokrém listí, které se hemžilo různými tvory. James se občas zastavil kvůli nějakému bezobratlému, nebo kvůli obojživelníkům, aby je vyfotografoval. Andrew jej ale pobízel, aby šel. "Všechna tato zvířata jsou tu tak hojná, že jich během expedice uvidíš ještě triliardy. Pojď! Už jsme skoro tam!" poučoval ho. Mířili totiž ke stromu, kde byla nastražena první fotopast. Právě tam byla pořízena fotografie očí, jež Jamese tolik vyděsila. Netrvalo dlouho, a byli tam. Andrew fotoaparát okamžitě zkontroloval. "Propána, objektiv je poškozený! To asi silný vítr nebo co..." vykřikl a začal s nadávkami. "Podívej se na záznam," napadlo Jamese. Andrew tak učinil. Nejprve uviděl na fotografiích několik netopýrů, poté krysu a pak nějaké zuby. Skončily v objektivu a zničily ho! "Není to jasný?" pověděl nakonec Andrew a ukázal veškerý záznam Jamesovi. "Asi tady něco je," zašeptal James. Andrew nabil pušku. "To bude kousek pro muzeum. Pokud to není nějaký, nějaký..." Andrew větu nedořekl. Mezi stromy se začal ozývat slabý zvuk. Přes všechen zpěv ptáků a bzučení hmyzu jej takřka nešlo zaslechnout, nicméně stále se přibližoval. Oběma to přišlo jako nějaké houkání. Když už bylo docela blízko, ptáci přestali zpívat. Džungle naprosto ztichla. Mezi stromy se teď ozývalo hlasité "a'Hoool! a'Hooool!" Jedna hustě porostlá větev se zatřásla, jako kdyby na ni někdo v mžiku pověsil dvousetkilové závaží. Jako v horrorovém filmu, vykoukla zpoza těch listů šeredná hlava. James ji vyfotografoval. Blesk, který byl při tom vyvolán, se asi zvířeti nelíbil. Sneslo se dolů s podivnými skřeky. "Pryč! Dělej! Vypadni!" zařval Andrew a začal střílet. Trefil to zvíře do křídla. Úplně se protrhlo, ale létající obr přesto odletěl a usadil se na blízkém stromě. "Ernest Bartels, znáš ho? Popsal tohle zvíře..." říkal téměř neslyšně James, stále vystrašený tím, co se stalo. "Nemýlil se, existuje. Myslel jsem, že ty oči budou patřit jemu. Jmenuje se Ahool. Ta šedá srst, zvuky, velikost, všechno..." rozpovídal se Andrew. Příšera se na ně opět podívala. Znovu se snesla dolů. Nejspíše bránila své teritorium, nevypadalo to, že by tyto zvědy považovala za snídani. Andrew to do obřího netopýra zase napálil. Překvapila ho však rychlost, s jakou uhnul. Náhle zmizel v hloubi pralesa, ptáci zase začali zpívat, navíc se spustil deštík a Jamesi i Andrewovi mohl rozum zůstat stát...


"Co teď?" zeptal se James, když se trochu vzpamatoval. "Rychle za ním, ne? Máš málo fotek!" navrhl Andrew. Zároveň řekl, že by to zvíře mělo být zastřeleno a prozkoumáno. Jamesovi, který byl odjakživa milovníkem zvířat, se ten nápad příliš nelíbil. Na druhou stranu si uvědomoval, že bez hmatatelného důkazu nebude moci nikoho přesvědčit, že toto zvíře viděli. Rychlostí blesku utíkali oba lesem, uhýbali větvím a trnům a přeskakovali jednu kládu za druhou. Dostali se tak hluboko do lesa, že ani nevěděli, kde jsou. Andrew to tu možná znal dobře, ovšem zde byl v koncích. Avšak, nemyslel na to. Hlasité zvuky Ahoola byly tím jediným, na co se oba muži zaměřovali. Dívali se do korun stromů. Nikde však nic neviděli. Ten přízrak se někde schoval a nebyl vidět. Náhle James stoupl na kládu a spadl. Andrew se zasmál. Jamesovi ale do smíchu nebylo. Věděl, že neuklouzl. "To ta kláda se pohnula," řekl tajemně. Jakmile se otočil, spatřil před sebou obrovské drápy. Při pohledu za své rameno spatřil obrovský, dlouhý ocas, pomalu se táhnoucí po zemi. Nyní se James otočil dopředu. Zvíře se mu dívalo přímo do očí. Veliký jazyk zakmital před jeho obličejem. James se postavil. Ten čtyřnohý tvor zvedl hlavu a stále si ho prohlížel s jistou nervozitou. "Vypal odsud, Jamesi! Střílím!" vyhrkl Andrew. Našil do toho zvířete pár kulek, to však nebyl dobrý nápad. Obr se řítil vpřed neskutečnou rychlostí a kdyby muži nevyšplhali na strom, toho tvora by se nezbavili. I tak stál pod stromem a čekal, zda neslezou. Měl hrubé šupiny, obrovskou hlavu plnou zubů, mohutné končetiny a dlouhý vidlicovitý jazyk. "Tohle jsem v životě neviděl! Varani komodští a tady? To ani není možné!" křičel Andrew. "Taky že to není varan komodský. Koukni na ty barvy! A ta velikost, tohle zvíře má dvacet stop... Přinejmenším!" řekl na to James. Andrew nato: "Aha, ty chceš říct, že... Tohle mi připomíná jedno zvíře, které jsem jako evoluční biolog také studoval. Obrovský varan z Austrálie, Megalania, Varanus priscus. Na Jávě? Nemožné! Blbost!" Obří varan mezitím odešel a stejně jako Ahool, i on zmizel v džungli. Oba vědci slezli ze stromu. "Zpátky, okamžitě do vesnice!" navrhl Andrew, James jen souhlasně pokýval hlavou. Když se vrátili, bylo už šest hodin večer. Zprvu o tom nikomu neřekli a sami se dohadovali, co to má znamenat. Pak je napadlo, že tito tvorové zde mohli přežít po velmi dlouhou dobu, bez lidí a bez kácených lesů. Nyní se možná přibližují k lidským sídlům z důvodu ničení jejich pralesní domoviny. Nebo by to mohlo být jinak? James si začínal uvědomovat, že tato expedice půjde nakonec jiným směrem. Jen dosud nevěděl, do čeho se tím dostává. A že bude muset čelit veliké výzvě...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši ještě tento týden...

Hroznýš madagaskarský-Ohrožený lovec ptáků a savců

5. července 2016 v 10:40 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Slíbený popis hroznýše madagaskarského je tu. No posuďte, není to nádherný had?

Latinský název: Acrantophis dumerili,
Rozšíření: suché lesy Madagaskaru a Reunionu,
Velikost: 1,5 až 2 metry.
Hroznýš madagaskarský byl popsán již v roce 1860 a jméno mu bylo dáno na počest francouzského herpetologa A. M. C. Dumérila (odtud latinský název a také další český název, hroznýš Dumérilův). Dříve byl nazýván Boa dumerili, ale později se zjistilo, že k americkému Boa constrictor (hroznýš královský) má jako rod zřejmě příliš daleko, ačkoliv jsou to blízcí příbuzní, a proto byl rodový název změněn na Acrantophis. Jinak se však hroznýši královskému podobá jak vzhledem, tak barvou. Nádherné sedlovité vzory na kůži tvoří skrvny v několika odstínech hnědé. Mláďata se však rodí na svět (samice má v jednom vrhu až 15 mláďat) oranžová, narůžovělá nebo cihlově červená. V dospělosti však tyto barvy přejdou do hnědé. Neexistují dva jedinci hroznýše madagaskarského, jejichž kresba by byla identická. Tlamu lemují inkoustově černé skvrny.. Tělo tohoto hroznýše je robustní. Je to silný škrtič, který loví tak, že číhá v záloze na kořist a když nějaká kolem projde, v rychlosti po ní udělá výpad. Než se kořist naděje, je držena v tlamě plné dozadu zahnutých zubů, had kolem ní obtočí pár smyček a začne utahovat. Poté, co je uškrcena, najde její hlavu a od hlavy po zadní končetiny svou kořist spolkne. Živí se hlavně teplokrevnými zvířaty: ptáky a savci. Ti jsou v oblastech jeho výskytu často hojní. Jinak byl však pozorován i při útoku na ještěry. Hroznýš madagaskarský je aktivní především v noci. Někdy šplhá po stromech, ale častěji číhá na kořist na zemi... Tento nádherný had se zrnitými šupinami je bohužel čímdál vzácnější. Oficiálně sice není považován za ohrožený druh, ale vzhledem k ničení jeho přirozeného prostředí na Madagaskaru a Reunionu pochopitelně klesají jeho počty. Setkat se s tímto zvířetem ve volné přírodě není jednoduché, neboť obývá suché lesy často daleko od lidí. I tak mu hrozí velké nebezpečí. Z madagaskarských lesů totiž zbyly už jen jakési ostrůvky porostu, zbytek země je přeměněn na zemědělskou krajinu. Ačkoliv se v poslední době na Madagaskaru vysazují nové lesy, bude trvat stovky let, než se vše vrátí do normálu. Hroznýš madagaskarský, stejně jako další unikátní hadi tohoto ostrova, a dále i lemuři, chameleoni a další zvířata, jsou tak ve velkém ohrožení. Naštěstí v současnosti probíhá chovný program, jehož cílem je znovuobnovit počty hroznýšů madagaskarských. V blízké budoucnosti by jedinci ze zajetí mohli být reintrodukování do své původní domoviny...

Příště výjimečně želva, krátkokrčka Irwinova!

Původ pliosaurů (1/2)

4. července 2016 v 15:09 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Dnes začíná slíbený dvoudílný projekt s názvem Původ pliosaurů! Navazuje na můj předchozí, třídílný seriál o původu plesiosaurů, jehož poslední část jste měli možnost číst od 21. května... Nyní je na čase vrátit se do jurských oceánů a podívat se na jeho pozoruhodné obyvatele!

Původ pliosaurů

Zrod zabijáků

Představte si, že jste potápěčem zkoumajícím prehistorické moře. Kolem Vás proplouvají amoniti, belemniti a různé druhy jen málo známých ryb. Zároveň jsou tu s Vámi plesiosauři, kteří ryby loví. Celá hejna těchto plazů, třeba kolem čtyřech metrů dlouhých, vplouvají do rybích hejn a "kradou" jeho členy. Náhle je ale všemu konec. Plesiosauři znejistí, ucítí prudký proud vody, narážející na jejich těla. V mžiku nechají lovu ryb a prchají. Vy teď máte možnost sledovat lov obrovitého, patnáct metrů dlouhého zabijáka! Přiřítí se k jednomu z plesiosaurů, který vedle něho vypadá jako trpaslík, a jediným stiskem mocných čelistí rozdělí jeho tělo na dva kusy! Jeden sežere, druhý padne na dno moře, a predátor se k němu vrátí až později. Těžko říci, zda ho ještě bude mít v plánu sežrat. Právě jste pozorovali útok pliosaura na plesiosaury!

Pliosauři byla skutečně neuvěřitelná stvoření, živočichové představující tygry nebo snad i kosatky jurských a křídových moří. Za oběť jim mohlo padnout téměř vše. Jako mláďata naháněli hrůzu rybám i žralokům různých velikostí. V dospělosti sáhli po ještě větší kořisti, často ji tvořili ichtyosauři, snad i někteří primitivní mořští krokodýlové a je pravděpodobné, že i plesiosauři. Ale vždyť plesiosauři byli předchůdci pliosaurů! Tito obrovití predátoři pojídali i své blízké příbuzné...


Pliosauři, formálně Pliosauroidea, se dělili na dvě velké čeledě: Rhomaleosauridae a Pliosauridae. Celá skupina Pliosauroidea patří do velkého řádu Plesiosauria. Dalo by se tedy říci, že pliosauři byli plesiosaury, i když takto Vám tyto tvory jen málokdo popíše. Pliosauři se od klasických plesiosaurů v mnohém lišili. Evoluční historie obou jmenovaných čeledí pliosaurů začíná překvapivě již v pozdním Triasu, asi před 200 miliony let. Tehdy se na Zemi objevily dva rody: britská Anningasaura (pojmenovaná na počest Mary Anning, slavné sběratelky fosilií) z čeledi Rhomaleosauridae a její příbuzný Thalassiodracon z čeledi Pliosauridae, který byl nalezen v Somersetu v Anglii. Oba to byli tvorové, kteří byli teoreticky na 80 % identičtí s plesiosaury. Rozdíl mezi plesiosaury a pliosaury se však začíná projevovat při pohledu na jejich lebku a utváření krku...

Krk je jedním ze základních znaků pliosaurů (myšleno jeho délka a stavba). Víme, že pozdní pliosauři měli krátké krky, mnohdy pouze s 13 krčními obratli (pro srovnání, plesiosauři jich měli okolo 30, avšak plesiosaur Elasmosaurus jich měl 71!). Například Thalassiodracon měl 27 krčních obratlů, což je stále hodně. Jeho krk byl však v poměru k velikosti těla kratší než u plesiosaurů. Právě Thalassiodracon představuje zřejmě nejznámějšího raného pliosaura. Anningasaura je známa jen z pár kostních fragmentů a příliš toho o ní nevíme...


Z rané Jury britských ostrovů, konkrétně znovu Anglie, pochází další zajímavý rod. Ten je také velmi dobře známý a byl popsán na základě relativně velkého množství zachovalých kostí. Jméno tohoto zvířete je Macroplata. Zřejmě patřila do nadčeledi Pliosauroidea, lze to usuzovat z jejích tělesných znaků. Macropalta měla hlavu podobnou té krokodýlí, měla zavalité tělo a na pliosaura celkově dlouhý krk, což však u těchto raných zástupců skupiny není výjimkou. Krk byl vybaven 29 krčními obratli, jež však byly mírně zkráceny. Oproti jiným, dřívějším pliosaurům můžeme v případě Macropalty zpozorovat i větší počest prstních článků. Také ramenní kosti byly velké. Oba tyto znaky svědčí o jejích skvělých plaveckých schopnostech. Macropalta byla zároveň větším raným pliosaurem, měřila na délku 4,5 metru.

Stále tu však něco nesedělo... Byl to ten dlouhý krk... Jak jsme si již řekli, pliosauři měli později krátký krk. Rozdíl mezi 13 krčními obratli obrovského Pliosaura a 29 Macropalty je opravdu velký... V pozdní Juře se to vše změnilo. Tehdy dosáhli pliosauři bodu ve vývoji, při němž ztratili dlouhý krk a získali ten krátký. Zmohutněla jim hlava, vyvinuly se i delší zuby a někteří z nich začínali růst... Ale nepředbíhejme. Evropský Peloneustes, známý z Anglie a východní Evropy, měřil 3 metry, žil asi před 150 miliony let a jeho zuby vykazují přizpůsobení k chytání hlavonožců a drcení schránek amonitů. Jeho krk měl 20 obratlů a vzhledově byl již poměrně krátký.


V pozdní Juře se mezi pliosaury objevil i jeden velmi známý rod. Vlastně je to možná nejznámější pliosaurus vůbec. Zahrál si ve třetí epizodě seriálu Putování s dinosaury, kde byl vyobrazen jako obrovitý zabiják měřící 20 metrů. I když Liopleurodon, pokud víme, měřil spíše okolo 5 metrů, mohl být krutým zabijákem. Někteří plazi rostou po celý život, takže by ve věku 100 let mohl Liopleurodon dosáhnout takové velikosti, jako v seriálu. Ať tak či onak, Liopleurodon byl pokročilým pliosaurem. Avšak skutečný rozkvět pliosaurů započal až v Křídě...


Alespoň se to týká jejich velikosti. Křídoví pliosauři dorůstali úctyhodných rozměrů. Představíme si je příště...



Ve stínu přízraků-část 1.

3. července 2016 v 9:53 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Dnes začíná na tomto blogu další příběh, ve kterém se lidé střetávají s podivnými tvory. Zavede nás do oblastí vzdálených, které skrývají jedno velké tajemství... Nápad na tento příběh se v mé hlavě zrodil už před mnoha měsíci, kdy se na blogu www.martinoraptor.blog.cz objevil článek o jednom tvorovi (prozatím nenapíši, o jakém). To mě inspirovalo k vytvoření tohoto příběhu... Doufám, že se Vám bude líbit...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST PRVNÍ:
Slunce vysílalo své paprsky skrze větve obrovských, snad dvacetimetrových stromů. Na nebi se nenacházel jediný mráček, nevál žádný vítr a bylo jen horko. Nebýt stromů tropického pralesa, nedalo by se na takovém místě vydržet. Ale právě zde seděli na zemi čtyři lidé zabraní do zkoumání mapy. Na čas se zde ztratili a hledali cestu k místům, kam mířili. Mapu v rukou držel James Stevenson, vynikající jihoafrický zoolog britského původu. Byl to mladý, asi pětatřicetiletý vědec, od dětství nadšený přírodou. Po jeho levé ruce seděli manželé Campbellovi. Oběma jim bylo okolo padesáti let. John Campbell byl aplikovaný zoolog a geolog, jeho manželka Alice byla ornitoložkou. Campbellovi byli ze Skotska a oba celý život působili na tamních univerzitách. Konečně po pravé ruce, a přinejmenším stejně zabraný do studování mapy jako James, seděl Yan Hunt. Nebylo to jeho pravé jméno, ale říkal si tak. Byl to indonéšan, místní průvodce a nosič, který zde žil po celý svůj život. Narodil se, vyrostl a žil na Jávě. To byl ostrov, na kterém tato obvyklá vědecká expedice měla zažít něco zvláštního... Přivedlo je sem hledání nových druhů obratlovců, v což především nadšený James tolik doufal. "Měli bychom jít tamtudy, dát se na sever a když se zase neztratíme, tak jsme ve vesnici už v sedm!" řekl. "Tvůj úsudek je správný," chytl se za bradu John Campbell, "ale opravdu by nešlo jít touhle oklikou? Přejít po téhle travnaté pláni, bývalé mýtině? Komu se chce kráčet v bahně pralesa?" "Mě jo," zasmál se Yan. "Pojďme po mýtině," navrhla Alice. "Když hledáme nové druhy, hledáme je v pralese, jasné?" podíval se na ni trochu naštvaně James. "Tak se hned nezlobte... Máme na všechno měsíc, a vy nás ženete už od začátku... Kde jsou ty časy, kdy byl v zoologii ještě klid?" říkal nahlas John. "Nevzpomínej zase! Mysli na to, že jsme teď tady a tady máme nějaký úkol!" zasupěla Alice. Yan se tomu smál. Pak Jamesi navrhl, aby Campbellovým vyhověl a šli do vesnice přes mýtinu. Asi to vzhledem k jejich tvrdohlavosti bylo jediné možné řešení. Ta vesnice, do které expedice mířila, byla jen malým bodem na jejich seznamu míst, kam museli zavítat. V té vísce na ně totiž čekal evoluční biolog Andrew Goodman, který zde na Jávě žil už dvacet let, od té doby, co opustil svou rodnou Ameriku. Pokud výprava k zmapování minulosti místních živočichů, především nových druhů, někoho potřebovala, pak to byl Andrew. Byl to odborník, expert ve svém oboru a ten nejlepší, kdo jim mohl pomoci. Ani Yan neznal okolní lesy tak dobře, jako on. "Do Prčic! Klíšťata! Zase klíšťata!" vykřikoval John, když vešel do vysoké trávy. James a Yan se smáli. Zprvu si příliš nerozumněli, ale pohled na bláznivé Campbellovi, především tedy hysterického Johna, je vždy rozesmál a to měli společné... Navečer výprava došla k velkému rýžovému poli, zaplavenému kalnou vodou. Zapadající slunce zde vytvořilo nádhernou podívanou. Voda se leskla. Místní obyvatelé, kryjící si oči před stále spalujícím sluncem, na ně z dálky mávali. Čtyři výzkumníci došli do vesnice o půl hodiny později a seznámili se s Andrewem...


Po společné večeři, asi v deset hodin večer, začal Andrew vyprávět o svých výzkumech. "Myslíte, že máme šanci na nalezení nového druhu?" zeptal se ho zdvořile James. "Hmm... Šance by se našla. Vždyť jen já před rokem objevil jeden druh blanokřídlého hmyzu. Jen kdybych si vzpomněl, jaké bylo rodové jméno... Cha cha! Ale druhové bylo na mou počest! Každopádně, nalézt nový druh v tropickém lese není tak těžké," rozpovídal se Andrew. "Třeba bych mohl konečně něco objevit," zašeptal John co nejtišeji Alice. Ta se mu zasmála. Když je uviděl Yan, skoro se potrhal smíchy. "Začneme hned zítra?" optal se svého nového přítele James. "Není důvod, proč ne," odvětil Andrew, "jen chci, abychom se každou noc vraceli do vesnice." "Proč?" podivil se James. Měl totiž v plánu zůstat po několik dnů v pralese a nastražit tam pasti na netopýry, aby je pak mohl zkoumat. Andrew si chvíli rozmýšlel odpověď. "Víte," začal zdrženlivě, "tady něco je. Jak bych vám to řekl... Prověřuji tady výskyt jednoho zvířete." Jamese to příliš nepřekvapilo. Od Andrewa, který zde žil po dvě desetiletí, by se to přece dalo očekávat. "Něco vám ukážu," řekl pak Andrew. Z tašky vytáhl dvě fotografie. "Před nedávnem jsem tady nastražil past. Proč jsem to udělal? Místní lidi se bojí nějakého démona... Nebo co to je. Koukněte!" řekl a ukázal Jamesovi první fotografii. "To se kolem toho stromu asi něco mihlo, že? Vypadá to jako ptačí křídlo," konstatoval James. "Kdepak ptačí křídlo. Kde je peří? No, nevadí. Podívejte se na tuhle," řekl mu na to Andrew a nato ukázal Jamesovi tu druhou fotografii. "Fuj!" vykřikl James. Alice se na ní také podívala, ale nepřišla jí ničím podivná. Chvíli bylo ticho, nikdo nevěděl, co má říci. "No, stejně je to rozmazané. Není to náhodou levhart? V poslední době se jim tady v lesích daří?" pověděl nakonec James. "Nevím, ale ty oči, ty velké oči, kterých jste se tak lekl, vypadají fakticky zvláštně," ukončil rozhovor Andrew. Až druhého dne ostatním pověděl, že zde kolují vyprávění o nějaké létající příšeře, jež se nezdráhá zaútočit na dobytek. V minulosti prý dokonce zabila i několik lidí. Tehdy se s ní místní obyvatelé setkávali jen několikrát do roka. V poslední době však na Jávě probíhá intenzivní těžba dřeva. Snižující se plocha pralesa, a možná i nějaké další důvody, přivádějí toho tvora blíže k civilizaci. Jeden muž si myslel, že jde o démona, a čarovnými slovy jej chtěl odlákat. Když jej zahlédl před měsícem v úplňku, a spatřil jeho svítivé oči, utekl. Dnes se prý vesničané setkávají s tím tvorem každý měsíc. Andrew nastražil další fotopast, tentokrát u ohrady s dobytkem. Zachytil pak přítomnost nějakých nohou s drápy. První, komu o tom řekl, byl James. Expedice sice začínala, ale James se rozhodl udělat si malý výlet do blízkého lesa. Oba vědce zajímalo, co je ten tvor zač...

Pokračování příště! Zřejmě ho napíši již příští týden... Snad se Vám první část příběhu líbila...

Ocenění seriálu Záhady oceánů s Jeffem Corwinem

2. července 2016 v 8:10 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Jeff Corwin, světoznámý ochránce přírody a televizní moderátor a producent, v současné době vystupuje v populárním seriálu Záhady oceánů s Jeffem Corwinem (Ocean Mysteries with Jeff Corwin). Tento oblíbený seriál, vysílaný pravidelně v sobotu dopoledne na americké stanici ABC jakožto součást bloku Litton Weekend Adventure, měl premiéru 3. září 2011. Běží však dodnes, jen v současnosti už byste v USA měli možnost sledovat 5. sérii. Celkově tento seriál dosáhl přes sto dílů. Nezaměřuje se jen na oceány a jejich hlubiny, ale také na další vodní světy. Některé epizody pojednávají například o ostrovech a jeho suchozemských obyvatelích, řada epizod byla natočena v deltě řeky Okavango v Botswaně, několik nově vysílaných epizod je zase z Kostariky (Jeff mj. navštívil i slavný Institut Clodomira Picada, kde se z hadího jedu připravuje protijed)... Zřejmě není divu, že byl tento pořad několikrát nominován na věhlasnou cenu Emmy. V roce 2014 vyhrály Záhady oceánů dvě Emmy, a to za Nejlepší pořad o cestování a Nejlepší režii. V roce 2016 byl seriál nominován dokonce na čtyři Emmy, mj. i na cenu za Nejlepšího moderátora. Ačkoliv tentokrát již seriál nezvítězil, je skvělé, že byl alespoň nominován. Jeff samotný už jednu cenu Emmy za nejlepšího moderátora drží-a to za provázení seriálem Jeff Corwin na cestách (Jeff Corwin Unleashed) z roku 2003. Kromě cen Emmy získaly Záhady oceánů také cenu Telly za Nejlepší televizní pořad... Záhady oceánů s Jeffem Corwinem poskytují pohled na život zvířat v okolí vodních ploch, a na práci vědců a ochránců přírody, kteří se jim věnují. Mnohé epizody jsou o kriticky ohrožených druzích, jiné se zase zaměřují na záchranu divokých zvířat a jejich vypuštění zpět do moře. Nemálo epizod se také věnuje velkému akváriu Georgia Aquarium, jež je partnerem Záhad oceánů. Každá epizoda i s reklamními přestávkami trvá půl hodiny... Kromě toho se nedávno objevila skvělá zpráva. Jeff informoval o tom, že v současnosti natáčí nový seriál o oceánech a jeho zvířecích obyvatelích-máme se tedy na co těšit! Podle mě jsou Záhady oceánů, stejně jako další pořady Jeffa Corwina, krásným seriálem...


Zdroje obrázků:

Správce dinosauřího parku - Othnielie se vracejí do původní domoviny

1. července 2016 v 10:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Začínají nám prázdniny! To však nemůže říci náš přítel Dan, správce Dinosauřího parku. Každou chvíli je nucen vypořádat se s pravěkými zvířaty, která působí problémy...

Othnielie se vracejí do původní domoviny

Minulý týden jsme se já, Charles, Oliver a Tim dohodli na několika nových plánech. Jeden z nich jsme již začali realizovat. Jde o přesun několika skupin Othnielií z parku zpět na Isle of Die. Dosud jsme nevěděli, jak se jim bude ve volné přírodě dařit. Týkalo se to především mláďat, jež se narodila v zajetí. Jejich matky jsou nicméně stále divokými jedinci, usoudili jsme tedy, že se o své potomky budou i nadále dobře starat bez pomoci ošetřovatelů. Náš úsudek byl správný. Ale nebudu předbíhat. Nejprve k tomu, jak to vlastně začalo... V pondělí jsem se v hlavní budově setkal s Oliverem a sdělili jsme si, co si o plánu myslíme. Zároveň jsme vytvořili strategii, jak vše učinit. Oliver si ze mě bohužel dělal legraci. Na konec rozhovoru mi řekl, že vypadám jako Saltoposuchus vyválený v blátě... Velmi mě to urazilo... Zvláště pak, když jsem si zjistil, co to ten Saltoposuchus je. Malé zvířátko s hubenýma nožičkama, a vyválené v blátě? Nicméně, v úterý přesun Othnielií započal. Vybrali jsme čtyři matky, z nichž každá měla dvě mláďata. Některé Othnielie mají mláďat více, avšak my vybrali zrovna ty samice, které měly stejný (a nepříliš vysoký) počet mláďat. Matky jsme uspali střelami z uspávacích pušek. Bohužel se střel zalekly a v ohradě způsobily příšerný chaos. Celé stádo bylo vylekané a utíkalo sem a tam, bez jakéhokoliv řádu, každý sám za sebe. Někteří samci se dokonce přiblížili k plotu a kopali do něj zadníma nohama, pozorujíce nervózní ošetřovatele za ohradou. Situace se uklidnila až za půl hodiny. Aby se tak stalo, museli jsme její okolí opustit, protože naše přítomnost dinosaury doslova štvala... Až poté jsme se vrátili, opatrně vtrhli do výběhu a Othnielií matky přepravili. Mláďata s nimi dosud zůstávala, volajíce své spící matky o pomoc. Mláďátek nám bylo líto, ale takto to chodí. Matky se stejně zanedlouho probraly a s mláďaty se zase setkaly. Nyní bylo třeba přesunout Othnielie do klecí, jež poté odnesla helikoptéra. Přesun byl celkově jednoduchý, ačkoliv se při něm jedna samice probrala a kopla Jima, našeho veterináře, do hlavy. Zranění nebylo vážné, ovšem ošetření bylo nutné. Jimovi na čele zůstaly dvě krvavé rýhy. Musel jsem se smát, přišlo mi to hrozně vtipné. Až pak mě někdo pořádně praštil do zad a já se uklidnil. Teď se mi smál zase Oliver, že prý má křehká záda, podobná hřbetu Saltoposuchova, nic nesnesou. Tohle mě pořádně urazilo. Během letu vrtulníkem jsem se od Olivera držel co nejdál...

Přílet na Isle of Die byl problémový. Počasí se zhoršilo a my vletěli přímo do bouřky. Jen šedesát metrů od stanoviště příletu (konkrétně malé pláňky mezi lesem a řekou) uhodil do stromu blesk a zapálil ho. Nejprve se zdálo, že toto prostředí není k vypuštění Othnielií vhodné. Nakonec jsme se však rozhodli riskovat a využít šanci. Vypuštění zvířat do přírody nebylo nic těžkého. Jen jsme otevřeli klece a matky s mláďaty vyběhly ven. Po kamenech přehupkaly řeku, s opatrnými mláďaty za zády, a zmizely v otevřené buši poblíž vysoké stolové hory, nad kterou se zrovna vznášeli pterosauři. Akce se zdařila! Kvůli sílící bouřce jsme však nebyli schopni vzlétnout. Bylo to příliš riskantní... Proto jsme v helikoptéře museli strávit další tři hodiny. Když se bouřka proměnila v osvěžující letní deštík, ostrov jsme opustili. Doprovázely nás přitom Tapejary, ladně plachtící nad ostrovním pralesem. Za několik desítek minut jsme opět stanuli v Dinosauřím parku. Mise byla splněna! Nebylo to však jednoduché... Nevím proč, ale při pobytu na Isle of Die, byť krátkém, se mi vždycky roztřesou ruce. Těžko říci, co od toho místa očekávat... To se týká i jeho vyslanců do světa. Moře v jeho okolí už krřižují tajemní mořští plazi. Nikdy jsme se však nesetkali s případem, jenž se vynořil včera. V okolí jednoho malého atolu byl zaznamenán výskyt čehosi podivného. Šlo o obrovskou ploutev čnící přes dva metry nad vodou. Ti, co ji sledovali, zaznamenali, že se během dvaceti minut ani jednou nepotopila. Co to bylo zač?

Jak je zvykem, další část Správce dinosauřího parku, nyní již prázdninového, napíši za týden!