Srpen 2016

Krajtovka dvoubarvá-Okouzlující středoamerický had

11. srpna 2016 v 9:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Přináším popisek slíbené krajtovky dvoubarvé. Také si říkám, že bych v blízké době mohl začít s popisky ptáků, které jsem sliboval už dávno, ale zatím jsem se k nim zde na blogu nedostal... Nyní se však podívejte na tohoto překrásného plaza!

Latinský název: Loxocemus bicolor,
Rozšíření: střední Amerika, od Mexika po Kostariku,
Velikost: délka 1 metr.
Tento had bývá někdy označován jako "mexická podzemní krajta" (Mexican burrowing python), je to jeden z anglických názvů. Někdo by však mohl namítnout, že není úplně pravdivý. Krajtovka totiž není pravou krajtou. Vědci studující plazy usoudili, že ji zařadí do čeledi Loxocemidae (krajtovkovití), do které ale nepatří žádný jiný žijící had. Krajtovka se v jednom podobá jiným primitivním podzemním hadům, jinak je však od nich odlišná. Krajtovka dvoubarvá může být posledním žijícím druhem jedné vývojové větve hadů, její příbuzní už vyhynuli. Tento okouzlující had je zároveň obestřen tajemstvím. Je to hrabavý druh žijící částečně pod zemí. Má špičatý čenich, pohnutý tvar očí a hladké šupiny, to vše je skvělé k hrabání. Na vršku hlavy má také velké šupiny, čímž se liší např. od slepanů. Kvůli zakrnělým očím je krajtovka nucena hledat svou potravu hlavně pomocí čichu. Její tělo je robustní a svalnaté a pokud se chycená kořist svíjí, krajtovka ji udusí. Jinak však byla spozorována, jak požírá leguání vejce. Předpokládá se, že se živí i vejci jiných ještěrů a možná i želv. Také zabíjí hlodavce. Velice zajímavé je, že krajtovka dvoubarvá má pletenec pánevní trochu podobný tomu hroznýšímu (skládá se totiž ze dvou malých kostí). Krajtovka je svrchu nejčastěji černá až hnědá, dospělci mají po těle roztroušené bílé skvrny v nepravidelných odstupech. Skvrny údajně přibývají s věkem hada. Zato bílý proužek, jenž mají mláďata, s věkem mizí. Byly zdokumentováni i jedinci, kteří tvořili barevné odchylky, jelikož po svlečení své kůže (hadi svlékají kůži několikrát do roka) zůstaly jejich šupiny bílé a černá zůstala třeba jen hlava. Krajtovky kladou vejce s malých snůškách. Dlouho se přesně nevědělo, kolik vajec však kladou. Odpověď přišla teprve nedávno, a víme, že ve snůšce jsou 2 až 4 vejce. Není jasné, zda člověk představuje bezprostřední nebezpečí pro tento druh hada z vlhkých i suchých tropických lesů. Jisté je však to, že s pokračujícím ničením přirozeného prostředí budou tato zvířata uvržena v nebezpečí. Pro krajtovky rozhodně není pozdě, ovšem kácení a vypalování středoamerických lesů může vést ke ztrátě jejich kořisti nebo predátorů...

Příště duhovec jednobarvý!

3. série Ten Deadliest Snakes v produkci!

10. srpna 2016 v 11:13 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Po několika měsících sledování novinek ohledně tohoto tématu Vám sem konečně musím napsat, že se připravuje 3. série známého seriálu Deset nejnebezpečnějších hadů s Nigelem Marvenem (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven). Tento populární seriál, natáčený Nigelovou společností Image Impact se sídlem v Bristolu, dosud dosáhl dvou sérií s osmi díly. První díl měl premiéru v listopadu 2013, další tři potom v červnu 2014 a celá druhá série o čtyřech dílech byla premiérována v září a říjnu 2015 na Eden Channel. V mnoha zemích světa však tento seriál vysílá Animal Planet... V tomto seriálu se přírodovědec a dobrodruh Nigel Marven vydává na cesty po světě a v každé zemi, kterou navštíví, odpočítá deset nejnebezpečnějších hadů. Často se dostává do nebezpečných situací, ale zároveň Vám ukáže i další zvířata, která při svých cestách potká... 3. série bude představovat čtyři nové epizody. Tentokrát si Nigel vybral poměrně nebezpečnější země k cestování, od nebezpečného Mexika přes deštné lesy a podzemní jeskyně Filipín až po drsné pouště Blízkého východu. Zbytek Vám zatím neprozradím... Natáčení začalo na konci února 2016 a probíhalo během celého jara a začátku léta. Teď už se pracuje na střihu, mixu, čtení komentáře, atd. To však může zabrat několik měsíců. Proto není úplně jasné, zda se 3. série objeví v televizi ještě tento rok. Nigel vystupoval 30. července ve Fossils Galore, výstavišti zkamenělin v anglickém městečku March, a při svém setkání s fanoušky, zatímco mluvil o krajtě tmavé lezoucí mu po rukou, řekl důležitou věc: 3. série Ten Deadliest Snakes bude v televizi asi až v lednu 2017. Kromě toho pak 31. července vyrazil na lov fosilií v okolí městečka March... Okolnou zajímavostí je, že kameramanem minimálně dvou epizod 3. série byl Chin Hor, malajský kameraman, který už s Nigelem spolupracoval na seriálu Eating Wild a Deset nejnebezpečnějších hadů: Malajsie. Na Filipínách se Nigel setkal a natáčel s Neptuniem Donatem, hvězdou filipínského dokumentárního seriálu o zvířatech Born to be Wild, a společně hledali kobry. I ve 3. sérii se tedy Nigel přidá k dalším slavným osobnostem na lovu hadů... Doufám, že Vás tato zpráva potěšila. Já sám jsem velkým fanouškem Nigela Marvena a už se nemůžu dočkat, až dojde k premiéře 3. řady mého oblíbeného seriálu! Na obrázku vidíte Nigela s nádhernou kobrou samarskou z Filipín, fotka byla pořízena v březnu tohoto roku...

Picture credit: © Nigel Marven & Image Impact, www.nigelmarven.com .

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Saurornitholestes vs. Struthiomimus

9. srpna 2016 v 10:07 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V kanadské Albertě žilo před 75 miliony let množství dinosaurů, velkých i malých, masožravých i býložravých... Tato zvířata spolu neustále bojovala. Mnohé z těchto soubojů byly nelítostné, kruté a krvavé. Predátor i kořist využívali různých taktik, jak takové souboje na život a na smrt vyhrát. Kdo z nich zvítězil? Mnohdy záleželo na štěstí, jindy na dobrých zbraních... Tentokrát se podíváme na dva menší dinosaury, kteří spolu zápolili...

Známým kanadským dinosaurem byl Saurornitholestes. Tento dravý dinosaurus byl maniraptor, příbuzný ptáků. Na délku sice měřil jen 1,8 metru, což je shodné s výškou člověka, ale přesto byl velmi schopný. Byl to rychlý, krutý a inteligentní lovec. Raptoři jako on často lovili ve smečkách. Smečka Saurornitholestů mohla představovat nebezpečí i pro velkého býložravého dinosaura. Když zrovna nelovili ve smečkách, soustředili se Saurornitholestové na zabíjení ještěrek a malých savců. Na zadních končetinách měli smrtonosné drápy, perfektní zbraně k probodnutí malé kořisti nebo přidržení se na kůži velké kořisti. Pokud takový dráp pronikl krční tepnou, zabíjené zvíře bylo mrtvé. Saurornitholestes byl lehkou váhou mezi kanadskými dinosaury z období Křídy. A stejně tak jeho možný protivník...


Poměrně lehký (vážil jen okolo 80 kilogramů) byl i Struthiomimus. Tento pštrosí dinosaurus, jinak také ornithomimosaur, byl dlouhý 3,5 metru. Byl to výkonný běžec utíkající rychlostí sprintera! Jeho nohy, nápadně podobné těm pštrosím, sloužily jako pružiny k odrážení útlého těla s dlouhým krkem a malou hlavou. Struthiomimus byl do roku 1972 vědci považován za Ornithomima, ale pak se zjistilo, že byl odlišný. Přesto to byl Ornithomimův blízký příbuzný, byli zhruba stejně velcí. Struthiomimus preferoval cypřišové porosty a říční břehy, bohaté na různé typy potravy. Byl to všežravec, i když se asi více specializoval na rostlinnou potravu...


Před 75 miliony let byly planiny pravěké Alberty pokryty kapradinami, cypřišovými porosty, jehličnany, primitivními kvetoucími rostlinami a cykasy. Po nebi už létali první ptáci. Pod pravěkým nebem s sebou bojovali Struthiomimové a Saurornitholestové. Ale kdo z nich takovou bitvu vyhrál? Jednou mohl Struthiomimus utéci, jindy zase smečka krutých predátorů rozpárala svou nebohou oběť... Struthiomimus měl několik výhod oproti velkým karnivorům. Byl rychlý, dokázal utíkat svižně, hbitě a doslova bleskurychle. Mohl kličkovat, hledat při úteku jakoukoliv cestu, kterou by se pronásledovatelům vzdálil. Snad to byl i skokan, překonávající různé překážky, od keřů po velké balvany. Saurornitholestes byl ale také rychlý, i když si musel dávat pozor na své srpovité drápy. Jeden špatný pohyb by znamenal pád a tím pádem i zlomení této smrtonosné zbraně. Oba tito dinosauři žili ve skupinách. Struthiomimové mohli mít při stádě hlídky, bedlivě pozorující okolí. Při sebemenším nebezpečí se všichni dali na útěk. Stejně tak Saurornitholestové mohli svou kořist nenápadně sledovat a se svým zbarvením, splývajícím s okolím, se dostat jak nejblíže to jen šlo. Co se však stalo, když na jednoho Struthiomima zaútočila celá smečka Saurornitholestů? Pokud rychle neutekl, stal se jejich večeří. Stejně tak Saurornitholestové mohli představovat nebezpečí pro vejce Struthiomimů a krást je z jejich hnízd... Je možné, že tito dva dinosauři se při zápasech jeden s druhým vyrovnávali...

Tento díl se věnoval srpodrápému Saurornitholestovi a pštrosímu Struthiomimovi. Doufám, že se Vám část líbila. Pokud ano, komentujte... Další část snad příští týden!

Ve stínu přízraků-část 8.

8. srpna 2016 v 9:53 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule byl James svědkem strašlivé bitvy mezi jávskými námořníky a skupinou dravých mořských plazů zvaných murénosauři. Nakonec se podařilo vylovit dva mrtvé murénosaury z moře. Může to být důkaz, který James a ostatní použijí k usvědčení tajemné společnosti, která údajně naklonovala několik z těch tvorů... Ale co záhadný Ahool, o něhož se naše expedice též zajímá?

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST OSMÁ:
Jeden muž přišel do své pracovny. Na měkké křeslo odhodil plášť, z ledničky si vzal jogurt a pak si do křesla sedl. Zapnul si televizi. Bylo to poměrně neobvyklé, protože tak hluboko v džungli se signál chytal jen s těží. Ale televize fungovala dobře. "Speciální televizní vysílání: dvě mořská monstra vylovena při jižním břehu Jávy, víme, že..." začalo se náhle ozývat z televize. Ten muž znejistěl a pak začal vzteky křičet. Byl to Edward, genetik, který údajně naklonoval pár pravěkých tvorů. Okamžitě opustil svůj příbytek a vydal se ke svému šéfovi, Alanovi. Bylo to stále v onom komplexu oprostřed vypáleného pole, obklopeného pralesem. Alan byl tou zprávou minimálně tolik bez sebe, jako Edward. "V televizi mluvili o nějakém jihoafrickém vědci, díky kterému to bylo objasněno. Alane, vždyť to je ten surovec, kterej tady byl!" vykřikoval Edward, když vše Alanovi vysvětloval. "Myslíš toho Stevensona a jeho tým? Ale kdepak, surovci. Byli to docela slušní lidi, jen se nám prostě zapletli do projektu," řekl mu na to Alan. "A co teď jako budeme dělat? Půlka našich lidí bloudí po jávské džungli a hledá nějaké tvory. A pak... Velký John. Víš, co mám na mysli," reagoval na jeho slova Edward. Alan pokývl hlavou. Oba si začali uvědomovat, že zde kráčí o mnoho, a že v sázce jsou lidské životy... Mezitím v daleké vesnici, kde byl tým vědců utábořen, došlo k menší hádce. John a Alice na sebe křičeli jako děti. "Proč jsi mi zasedl mou židli?!" křičela Alice na svého manžela. "A jak jsem asi mohl vědět, že ta židle je tvoje?!" "Nevidíš, že je víc prohnutá?!" "No jo, já zapomněl, že jsi těžší než já, Alice..." "Co si to dovoluješ?! Chceš jako říct, že jsem tlustá?! Jen se na mě podívej, ty kouzelníku! A vůbec, jsi borovicová šiška!!!" řvala na Johna Alice. "Borovicová šiška" byla u Campbellových největší nadávkou, nikdo však nevěděl, proč. Náhle to místnosti vlétl Andrew. "Hej, skotská rodino! Musíte se tady pořád hádat?!" křičel na ně. "Odprejskni, Američane," řekla drze Alice. Andrew se musel ovládat, aby nepopadl nějaký z blízkých předmětů, a nehodil ho na ni. Zabouchl za sebou dveře takovou silou, že vypadly z pantů. "No? A kdo za to může, Alice? Ten pán? Ne! Ty! A ty a ty a ty!" začal řvát John. Andrew raději utekl z vesnice. Při cestě na kopec potkal Jamese a Yana. "Andrew, rychle, pojď s námi!" řekl James. Všichni tři přišli k jezeru. Stále u něj bylo několik velkých dinosaurů. Byli to ti Massospondylové, kteří kdysi utekli z podivného komplexu. Pohled na prosauropody brodící se vodou spolu s místním dobytkem, byl opravdu velmi exotický. "Místní zoologická zahrada si je odchytí," řekl s radostí James a Andrew zajásal. "Už čekají tam na druhém konci, mají uspávačky. Všechno, co musíme udělat, je nahnat ta zvířata do houštin za jezero," řekl pak James. Nato vyběhli. Mávali kolem sebe klacky a v rychlosti utíkali dolů z kopce, až se jejich nohy ocitly ve vodě. Massospondylové byli zděšeni. Nikdy nic takového neviděli. Jako velká neforemná masa se začali pohybovat vpřed a pomalu opouštěli mělké vody jezera. Bohužel byl s nimi vyplašen i dobytek, což situaci značně zkomplikovalo. Stádo dinosaurů utíkalo vpřed a ani se neohlíželo. Dinosauři měli prostě strach. Andrew a Yan po chvíli nemohli a nechali Jamese, aby zvířata sám odehnal. Bylo to až groteskní. Pár mužů, nakonec vlastně jen jeden, odehnali celé stádo tak osmimetrových dinosaurů. Důvod, proč se Massospondylové zalekli lidí, byl prostý. V komplexu byli lidmi drženi v těsných klecích a kdo ví, zda na nich nebyly páchány i nějaké nelidské pokusy. Uspání Massospondylů už bylo pro pracovníky místní zoologické zahrady jednoduché. Po čase se však na obloze objevil vrtulník...


Ve chvíli, kdy všechna zvířata byla uspána a přemístěna do několika velkých náklaďáků, helikoptéra přistála. Už přirozeně z ní vystoupili Alan, Edward a několik vojáků. "Hej, co se to tady děje? To jsou přece naše zvířata!" vyhrkl Edward a běžel k týmu ze zoo, který právě odjel. Pochopitelně se Edwardovi nepodařilo náklaďáky, nebo spíše jejich řidiče, zastavit, natožpak dohonit. Zůstal jen stát a hleděl, jak se řada aut prodírá houštinami poblíž rýžového pole. "Vy jdete jako na zavolanou!" řekl James Alanovi. "Omlouváme se za to, že rušíme. Jen jsme chtěli vědět, jak to s Vámi vypadá. Víme, že jste to prozradil. Dneska ráno s Vámi běžel v televizi rozhovor, krátce poté, co byly uveřejněny zprávy o zabitých murénosaurech. Ano, odpovím Vám už předčasně, murénosauři patřili nám a my je vypustili do slané vody proto, že jsme chtěli pozorovat jejich adaptaci k životu ve volnosti," začal zdlouha Alan. "A oni přitom zabili pár lidí," řekl mu na to James. "Nechci být necita, ale tak to prostě chodí," řekl s odstupem Alan. "Kdo si myslíte že jste, blboune jeden?!" vyhrkl Andrew a rozběhl se proti Alanovi. Útok si však brzy rozmyslel kvůli vojákům, kteří jej obklíčili a mířili na něj samopaly. "Je konec, Reeve," řekl Alanovi James, "jen mi teď řekněte, kolik jste naklonovali zvířat?" Do diskuse se však rychle zapojil Edward, který koneckonců věděl všechno lépe. "Jeden Adasaurus, toho jsme už chytili a je zpátky v komplexu. Stádo Massospondylů, předpokládám, že lidi ze zoo je všechny chytli. Nevím, co s nima v té zoo budou dělat. Ale to je Vaše chyba, blbečku!" "Jaký blbečku, ty jeden trogoglyte? Kdo si myslíš, že jsi?!" řekl James tomu vědci a musel se držet, aby mu nevrazil pěst do obličeje. Edward se podíval na Alana s otázkou, zda má Jamesovi říci ještě něco. Alan pokýval hlavou. "A potom je tady... Ehm... Velký John. Ano, slyšíte správně." Na otázku, co to ten Velký John je, však Edward neodpověděl. "Nechte to na nás, my sami Velkého Johna zadržíme," řekl Alan, aby Jamese a ostatní uklidnil. Pak helikoptéra odletěla. "Brzo půjdete všichni za mříže, Reeve," pomyslel si James. "Tak, a my teď půjdeme po Ahoolovi, rozumíte? Ne proto abychom ho zastřelili, jako ty Andrew. Musíme to zvíře ochránit před těmito dareby. Pokud vím, mají kontrolu nad několika jedinci. Jednoho z nich, toho Superbata, už jsme viděli. A to je skutečný obr. Zkusíme prohledat džungli a třeba ho najdeme. Vymyslíme, jak ho zachránit před zkázou, kterou představují tihle ničemové..." sdělil ostatním svůj plán James. Andrew a Yan zasouhlasili. Teď bylo na čase zachránit Ahoola.

Nevím, kdy napíši pokračování, ale nebude to za dlouho! Snad se Vám tato část líbila. Ta příští bude poměrně akčnější...

Mike Benton

7. srpna 2016 v 14:48 | HAAS |  Slavní paleontologové

Mike Benton je britský paleontolog a profesor zabývající se vyhynulými obratlovci. Narodil se 8. dubna 1956 ve Skotsku, kam chodil na Univerzitu v Aberdeenu. Později začal působit v Anglii, kde studoval na Univerzitě v Newcastle, a již mnoho let působí na Univerzitě v Bristolu. Tam učí studenty, avšak zároveň provádí vědecký výzkum. Mike Benton proslul především svými pracemi o masových vymíráních, nutno zmínit především jeho zjištění o velkém Permském vymírání (největším vymírání v dějinách světa). Zabývá se však i archosaury, kvalitou fosilního záznamu a diverzifikací života, dále i vývojem ekosystému v období Triasu, stejně jako dalšími tématy. Kromě vědeckých publikací vydal také řadu knih, v češtině z nich vyšly například "Kapesní atlas: Dinosauři a jiná prehistorická zvířata" nebo "Poznávej svět kolem sebe: Dinosauři". Benton byl také jedním z vědců, kteří byli odbornými poradci při natáčení cyklu televize BBC "Putování s dinosaury" z roku 1999. Dostalo se mu také několika ocenění, mj. Lyellovy medaile. Mike Benton je však veřejnosti známý také tím, že vedl výzkum, jehož cílem bylo zjistit barvy opeřených dinosaurů, jako byl Sinornithosaurus...

Ventastega

6. srpna 2016 v 13:59 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Ventastega byla obojživelníkem a jedním z prvních tetrapodů (čtvernožců). Žila před 365 miliony let, tedy v pozdním Devonu stupně Famen (podle Famenne, přírodní oblasti na jihu Belgie). Ačkoliv se může zdát, že o tomto tvorovi je známo nemálo, přesto nám určité poznatky chybí. Kosti Ventastegy jsou ale dost dobře zachovalé na to, abychom z nich mohli vyčíst mnohé o životě tohoto tvora. Těch kostí sice není mnoho, ale důležité znaky se mezi nimi najdou. Tak například končetiny: víme, že je Ventastega měla a proto patřila mezi čtvernožce. Jejich délka však není nijak úctyhodná, vlastně by se dalo říci jedno: Ventastega sice byla obojživelníkem, žila však nejvíce ve vodě. Tím se lišila od Tiktaalika, který ji v té době předběhl a stal se jedním z prvních obratlovců, kteří se kdy vyhrabali na souš. Kromě končetin se zachovala i lebka. Byla dlouhá 20 centimetrů. Zvíře pak celkově měřilo okolo 1 metru na délku. V lebce se zachovaly i některé zuby, dosvědčující, že Ventastega byla masožravá. Živila se rybami a příležitostně zaútočila i na nějakého obojživelníka. Zuby byly k chytání této kořisti ideální, přestože většina jich byla malá. Pokud šlo o kladení vajec, měla to Ventastega poměrně jednoduché. Jelikož žila hlavně ve vodě, nemusela vodu složitě vyhledávat k nakladení svých měkkých vajíček. Zajímavé je to, že Ventastega byla jedním z prvních čtvernožců, kterým se říká stegocephalové (tento název vymyslel slavný paleontolog Edward Drinker Cope už roku 1868). Česky se jim říká krytolebci, což je moc hezký název. Ventastega ve vývojové řadě krytolebců následovala za podivným Elginerpetonem, čtyřiceticentimetrovým skotským čtvernožcem... Ventastega žila na území dnešního Lotyšska, kde byly nalezeny její zkameněliny...
Popis Ventastegy není v knihách o pravěku příliš častý, ale popisky můžete najít na internetu, například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Gogonasus!

Správce dinosauřího parku - Oliverův malér

5. srpna 2016 v 11:40 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První sprnový Správce dinosauřího parku v tomto roce je tu! Co asi naši hrdinové zažili nového během uplynulého týdne? Dan Jameson Vám to vše poví v novém vydání týdeníku...

Oliverův malér

Po vyřešených problémech se skupinkou Adelobasileů se situace v parku neuklidnila. Ukázalo se, že čtyři jedinci jsou nakaženi nějakou chorobou, kterou na ně pravděpodobně přenesla místní klíšťata. Vlastně se to dalo očekávat. Když Vás mazlíček opustí a prodírá se po celé dny houštím plným parazitů, je jasné, že nějací z těch cizopasníků si ho najdou. Adelobasileové nejsou nijak zvláště nemocní, jen bývají občas malátní. A to je ten problém! Nemohla by je ta nemoc zabít? Těžko říci. Čas to všechno ukáže, samozřejmě po pečlivých veterinářských prohlídkách, které už probíhají... Brachylophům, dvojici pravěkých pacifických leguánů, se daří. Jsou ale oba nevrlí. Zvláště samec je poměrně agresivní ke krmičům a uklízečům terária. Je tomu tak, neboť to místo považuje za své nové teritorium a vadí mu každý nový příchozí. Je nemilosrdný především k lidem, kteří se k němu přiblíží na dva kroky daleko. Potom švihá svým ocasem jako o závod! Veterináře Toma tím pořádně zastrašil. Když mi to Tom řekl u oběda, smál jsem se a řekl jsem mu, ať si vezme chrániče na holeně. Pak jsem se šel do výběhu podívat sám a smích mě přešel. To proto, že mě Brachylophus také zasáhl. Jenže ne do nohy!!! Sklonil jsem se k němu a něco hezkého jsem mu povídal, abych ho uklidnil. A on mě vypálil jednu přímo do čela! Chytil jsem se za hlavu, protože bolest to byla otřesná. Jenže jakmile jsem pohnul rukou, považoval to leguán za útok a vypálil mi ještě jednu. Špička ocasu mě zasáhla do brady! Chvíli jsem to všechno proklínal a vzteky jsem se nemohl udržet... Kdyby mi někdo dal železnou tyč, tak budu práskat do země! Po chvíli jsem se naštěstí uklidnil. Tentokrát se smál zase Tom. "Tak chrániče holeně, jo? Ty bys měl zase nosit cyklistickou přilbu, jak vidím!" řekl mi, přičemž se smál až se za břicho popadal. Péče o Brachylophy jistě nebude patřit k pěkným stránkám mé práce. Nicméně jsem rád, že Siamotyrannus, Erythrosuchus, Troodoni a Deinotherium jsou v pořádku. A, propána, doufám, že Oliver už nic tak nebezpečného nepřiveze! A ať hezky skončí i s takovými velkými ještěry! Chystal jsem se mu to říci a vynadat mu, ale osud mi to nedovolil. Oliverovi se totiž přihodilo něco, co mi to nedovolilo...

Bylo to opět na Isle of Die, kde Oliver čelil velkému nebezpečí. Tentokrát však, jak později uznal, učinil hloupý krok. S pětičlenným týmem byl na severním pobřeží a hledal nové druhy zvířat, a pak se před půlnocí, když už všichni spali, rozhodl jít na průzkum na vlastní pěst. To byl ten problém. Oliverova baterka je skvělá, dosvítí skoro na kilometr daleko. Ale Oliver se tak nějak díval do korun stromů, kde přespávali ptáci a pterosauři, a nevšímal si země, po které kráčí. Pak se zastavil před nějakým srázem a hledal cestu, po níž by ho obešel. Náhle ho zaujal pohyb Icaronycterise, pranetopýra, a začal jej pozorovat. Když tu se náhle z lesa ozval strašný řev! To zařval nějaký dinosaurus. Oliver se lekl a spadl ze srázu. Jeho první reakcí tam dole byl výkřik bolestí. Zlomil si totiž nohu. A to nebyl jediný malér. Nejenže byl kilometry od tábora a nikomu o svém odchodu nic neřekl. Rokli obývala skupina masožavých dinosaurů. Byli to Oliverovi (a vlastně i mí) staří známí (vzpomeňte si na týden, kdy jsem s Oliverem zůstal na Isle of Die ztroskotalcem, a tihle dinosauři nás neustále pronásledovali). Ano, byli to Velociraptoři. Ale byla jich tam celá tlupa, podle Olivera tak třináct jedinců. Vedla je velká alfa samice. Oliver se přitiskl ke skále a přemýšlel, jak je zastrašit. Rozhodně prý neuvažoval o tom, že by měl zemřít. Snažil se však najít způsob, jakým raptory postrašit a odehnat. Raptoři se k němu blížili a jeden se dostal tak blízko, že Olivera sekl drápem přední končetiny do ruky. Olivera to naštvalo, ale raptorovi to neoplatil. Věděl, že by ho jen vyprovokoval. A Oliver potřeboval čas, každá vteřina byla drahá. Nakonec ho napadlo něco nesmírně prostého. Říkal mi, že si přitom vzpomněl na mě a na všechny ty fóry, kterými mě straší. Tak si baterku dal pod bradu a posvítil si na obličej. "Dane, měl jsi vidět reakci těch raptorů!" řekl mi a zlověstně se při těch slovech smál. Jakmile raptoři uviděli Oliverův "strašidelný" obličej, rozutekli se. Během noci se sice párkrát vrátili, ale neuvěřitelně, vždycky to zabralo. Tým našel Olivera v šest hodin ráno. Dostat ho na vrchol srázu nebylo nic jednoduchého, ale naštěstí byl po ruce vrtulník a klec na zvířata. Tam Oliver vešel, a helikoptéra ho přenesla výše. Tam byl následně ošetřen, a expedice skončila odletem na Isle of Die. Nyní má Oliver nohu v sádře. Zranění bylo dosti bolestivé a vážné. Náš přítel se ke všemu neštěstí na Isle of Die ještě dlouho nepodívá. Aspoň nikdo nebude vozit nová zvířata...


Další část týdeníku zase za týden! Do té doby se v parku určitě zase něco semele...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Albertosaurus vs. Edmontonia

4. srpna 2016 v 10:12 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Z Alberty, jedné z kanadských provincií, je známa řada dinosaurů. Mnozí z těch, kteří byli v pravěké Kanadě objeveni, žili v pozdní části Křídy. Nešlo ale o jeden, dva nebo tři druhy. Je jich celá řada, byli různých velikostí, byli to býložravci i masožravci... Jen si představte, co by bylo, kdybyste se vrátili v čase a stanuli před všemi těmi zvířaty... V tomto seriálovém projektu, který budu psát tak třikrát do měsíce, si představíme predátory a kořist pravěké Kanady. Nejčastěji to budou právě dinosauři, kteří s sebou soupeřili v Albertě...

Pravděpodobně není lepší volby jmen, se kterými bychom mohli začít. Před 75 miliony let žil v Severní Americe jeden velký masožavec z rodiny Tyrannosauridů, jmenoval se Albertosaurus ("ještěr z Alberty"). Byl to cca 10 metrů dlouhý karnivor s mohutnými čelistmi, dlouhými dýkovitými zuby a mohl dosahovat překvapivě velké rychlosti. Pokud tento predátor dohnal svou kořist, měla obrovský malér. Podle fosilních dokladů dokonce Albertosauři lovili ve skupinách. Tento předchůdce Tyrannosaura Rexe si v pravěké Kanadě vyžadoval velkou pozornost. Byl to jeden z největších dravých dinosaurů, které zdejší býložravci mohli potkat.


Seznamte se s dalším skvěle pojmenovaným kanadským dinosaurem: Edmontonia. Jméno jí bylo dáno na počest místa nálezu, kanadského města Edmonton (hlavní město provincie Alberta). Tento těžkopádný živočich patřil do rodiny Nodosauridů (blízkých příbuzných Ankylosaura a ostatních ankylosauridů, ale neměli na ocase kyj). Původní exemplář Edmontonie byl objeven roku 1924 sběračem fosílií Georgem Patersonem. Edmontonia měla dlouhou a úzkou lebku skloněnou šikmo dolů, protažený ocas a její záda byla pokryta tvrdým pancířem. Nad ramenní oblastí vystupovaly z kraje pancíře ostré rohy, které možná dosahovaly poloviny délky předních končetin (špičkou sahaly totiž zhruba ke kolennímu kloubu). Tento 7 metrů dlouhý herbivor, specializující se na nízko rostoucí vegetaci včetně kapradin, byl skutečně neporazitelným protivníkem. Ale mohl být v bezpečí před Albertosaurem, respektive celou smečkou?


Tahle otázka si vyžaduje jistou dávku představivosti. Jak by dopadl souboj takových monstrózních tvorů? Albertosaurus byl vybaven ostrými zuby, mocnými čelistmi a byl docela rychlý. Edmontonia byla zase opancéřovaná, její ramenní ostny dokázaly nepříjemně zranit. Švihnutí ocasem bez kyje by bylo též bolestivé, pokud by se trefila do útočníkovy nohy. Mohl se takový souboj odehrát? Dejme tomu, že ano, tito dinosauři spolu před 75 miliony let sdíleli stejné prostředí. Přímý fosilní důkaz sice nemáme, ale je to možné. Mezi žijícími zvířaty se také odehrávají strašlivé souboje. A tahle bitka musela být pěkně divoká... Albertosauři by se mohli snažit povalit Edmontonii na záda, měla totiž nechráněná břicho, do kterého by se mohli snadno zakousnout a zabít ji. Ale zřejmě nebylo tak jednoduché povalit na záda tvora, který se zapře a přitiskne se k zemi. A když už má toho dost, klidně se třeba rozběhne proti útočníkovi. Potom by ramenní ostny dokázaly uštědřit strašný bodanec, možná by prorazily i kost. Kdyby bylo Albertosaurů víc, alespoň dva, druhý by mohl té situace využít a zaútočit na Edmontonii zezadu, ovšem pravděpodobnost, že by byl úspěšný, není zrovna velká. Možná, že by Edmontonia vyhrála, pokud by zrovna nebyla slabá či zraněná a nedala by se položit. Někteří by i řekli, že Albertosauři se tomuto tvorovi raději vyhýbali a že nechtěli plýtvat energii při pokusu o zabití tak obrněného tvora... Svět pravěku byl však krutý, a někdy snad hlad Albertosaura donutil k tomu, aby zkusil své štěstí...

V prvním dílu jsme si představili masožravce a býložravce, kteří spolu žili na stejném místě ve stejném čase. Setkávali se však i s dalšími. Edmontonia čelila i dalším dravcům, stejně tak Albertosaurus měl konkurenci, ale měl také širší výběr kořisti. Příští část se bude věnovat další dvojici, která spolu v pravěké Albertě bojovala... Doufám, že se Vám první část projektu líbila...

Vývoj želv, 4. část

3. srpna 2016 v 11:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Pravěké želvy se vracejí! V této části se podíváme na úžasné obrněné plazy, kteří žili spolu s dinosaury a nakonec, na rozdíl od nich, na konci Křídy přežili a jejich vývoj pokračoval!

Vývoj želv, 4. část:
Pouze v Křídě žily na Zemi želvy, pro které byly typické redukovaný karapax a občas i plastron, velká hlava a krátký krk. Zároveň měly velmi krátký ocas, a některé přitom dorůstaly do monstrózních rozměrů... Paleontologové pojmenovali tyto želvy Protostegidae. Byla to čeleď žijící ještě před 70 miliony let, ale pak vyhynula. Vrcholem jejích evoluce byla obrovská želva, na kterou se nyní podíváme. Vlastně to byla největší želva, která kdy žila. Dokonale přizpůsobena životu v moři, proklouzávala vodami Křídového oceánu ovládaného mosasaury a dalšími obávanými plazy. Na dně Křídového moře byly kosti těchto želv skvěle zachovány a po sedmdesáti milionech let byly vyňaty ze sedimentových schránek Jižní Dakoty a Wyomingu. Dostaly jméno Archelon... Tato želva měla více než 4 metry na délku, rozpětí předních končetin (delších než zadních) činilo 5 metrů a váha, ta byla ohromující. Tato želva vážila takřka 2,5 tuny. Nejspíše se živila medúzami, chobotnicemi, olihněmi a dalšími mořskými živočichy. Archelon si právem drží titul největší kdy žijící želvy a zároveň neuvěřitelně pozoruhodného tvora. Ale pro nás, kteří putujeme při proudu času směrem k současnosti a sledujeme vývoj želv, je ještě něčím zajímavá. Neměla totiž krunýř v pravém slova smyslu. Její záda byla totiž vyztužena kostmi a pokryta kůží. Dnešní kožatky však také nemají příliš tvrdý krunýř. Možná je to přizpůsobení k životu ve vodě. Každého napadne, že s těžkým krunýřem by se Archelonovi opravdu těžce plavalo. Archelon měl ještě několik bratranců, například želvu Protostegu měřící tři metry. Ta byla tedy druhou největší mořskou želvou, která kdy žila... Jak vidíte, čeleď Protostegidae zahrnovala skutečné obry. Ale snad to bylo důsledkem pádu meteoritu na konci Křídového období, že tito želví giganti spolu s dinosaury, pterosaury a mořskými plazy nadobro zmizeli... Ale želvy jako řád přežily. V čem tkvěl jejich úspěch?


Roli v tom hrála velikost. Malá zvířata se po pádu meteoritu byla schopna skrýt do různých štěrbin, děr v zemi a jednoduše uniknout smrtícímu žáru, požárům a dalším katastrofám. Meteorit jich spustil celou řadu. A tak zatímco dinosauři a obrovské želvy zmizeli, ty malé katastrofickou událost na přelomu druhohor a třetihor přežily. A my dokonce několik z nich známe konkrétně! Compsemys, seznamte se s malou, 30 centimetrů dlouhou želvou. Byla jedním z těch zvířat, která přežila katastrofu před 65 miliony let. Fosilie Compsemyse se totiž našly jak pod, tak i nad geologickou K-T hranicí. Její lebka by Vám mohla připomínat hlavu dnešních kajmanek, dravých amerických želv. Zobák Compsemyse byl zaoblený s malým háčkem-perfektní k chytání ryb. Compsemys má v současném světě jednu příbuznou, je to středoamerická dlouhohlávka mexická! Tato půvabná želva je dnes bohužel ohrožena, neboť její přirozené prostředí je lidmi ničeno. Všichni ostatní příbuzní Compsemyse už vyhynuli a tato vývojová linie želv je dnes zastoupena jen onou dlouhohlávkou mexickou... Mohlo tedy přežití některých želv na konci Křídy záviset na velikosti? Je možné, že ano. Compsemys možná právě díky své velikosti přežil. Dokladem toho je už jen fakt, že jeho zkameněliny byly nalezeny jak v horninách z konce Křídy, tak ze začátku Paleocénu. A tento rod želv byl nedaleko od centra neštěstí, žil v Americe, nedaleko od dopadu meteoritu (ten spadl k dnešnímu Mexiku). Jiné želvy, jako dvoumetrová Toxochelys, která také žila na konci Křídy, vyhynuly. Samozřejmě, že přežití želv záviselo i na potravě, ale je známo, že katastrofu tehdy přežili malí živočichové. V třetihorách se pak želvám naskytly nové možnosti...

Na prvním obrázku se nachází Archelon z Monster pravěkých oceánů, zatímco na druhém je zkamenělina Toxochelyse. O třetihorních želvách v příští části!

Ve stínu přízraků-část 7.

2. srpna 2016 v 9:27 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
A je to tu, James míří k vodám na jih od Jávy! Setká se s tajemným "mořským ďáblem"? A má onen tvor něco společného s incidentem, ke kterému právě došlo v jednom pralese na Jávě? Nyní se to dozvíte...

VE STÍNU PŘÍZRAKŮ-ČÁST SEDMÁ:
James si podal ruku s šedesátiletým Indonéšanem, který byl kapitánem menší rybářské jachty. Ta měla být Jamesovým domovem po následující dva dny. "Jsem zoolog z Jižní Afriky," představil se mu trochu nesměle James. Viděl totiž, že kapitán k němu neprojevuje přílišnou úctu. Stisk jeho ruky nebyl příliš silný. Že kapitán neuměl dobře anglicky a spíše se s ním dorozumíval posunky nebo k němu mluvil svým rodným jazykem, to Jamesovi nevadilo. Sám sebe se však ptal, jak bude moci spolupracovat s někým, kdo si jej téměř nevšímá? Kapitána očividně zajímaly hlavně peníze, které měl dostat až po těch dvou dnech. Na jachtu po osmé hodině ranní doslova naskočilo několik rybářů, a loď vyplula. Rychle opouštěla jávské břehy a malý, otrhaný přístav páchnoucí rybinou. Mořský vzduch Jamesovi vyhovoval. Doma v Jihoafrické republice často prováděl výzkumy kytovců žijících na jih od Kapského cípu, a pobyt na moři jej vždy dokázal nadchnout. Avšak jakmile se pevnina proměnila jen v nepatrný zelený bod v dálce, začalo být Jamesovi zvláštně. Rybáři hodili do vody několik sítí a začali s lovem. "Mohu se Vás na něco zeptat, pane?" zeptal se James jednoho z rybářů, který kolem něj prošel s velkým hákem. "Ano, pán, vy zeptat. Ale já povědět za peníze," řekl mu ten muž. James poodstoupil a raději se zeptal kapitána. Ten konečně projevil trochu ochoty a odpověděl Jamesovi na pár otázek. Tak se James dozvěděl, že už dva měsíce terorizuje rybáře v místních vodách podivný tvor, ten "mořský ďábel". Často se prý chytí v rybářské síti, ale není ho vidět do té doby, kdy je síť vytažena na palubu. Tam prý občasně někoho sežere. Prý je to obr měřící dvacet metrů... "Rybářské povídačky," řekl si James, "co podle nich měří dvacet třicet metrů, bude mít normálně tak osm. Ach jo..." Loď se kymácela ze strany na stranu po mnoho hodin. Krátce po šesté večer se rybáři rozhodli obhlédnout úlovky, a hodit do vody opět prázdné sítě. Počasí se začalo kazit. Obloha ztmavla, začaly se z ní na palubu lodi snášet velké, prudké kápance a v dálce už bouřilo. Rybáři se rozhodli přiblížit se k pevnině. Když tu náhle jedna síť, jež byla vytažena z poloviny na palubu, začala mizet ve vodě. Na jejím konci něco bylo, a bylo to dost silné na to, aby se to samo vyprostilo. "To ten mořský ďábel, pán zoolog! Ty koukat!" vykřikl kapitán. Muži začali síť tahat zpět na palubu. Jeden z nich si připravil pušku, aby to zvíře zastřelil. Ale ten tvor byl silnější. Celá síť byla prudce stržena do vody, a stejně tak všichni, kdo ji drželi v rukou, včetně kapitána! James hleděl s otevřenými ústy! Voda se zbarvila do červena. Bouřka sílila, počasí bylo hrozné, a z vody se ozýval řev rybářů mísící se s řevem toho tvora. James popadl nějakou tyč a uhodil s ním na vodní hladinu. Chtěl, aby se rybáři chytili a vyšplhali zpět. Naštěstí to pochopili. Jeden z nich však krvácel a očividně s ním něco hýbalo. Nikdo se ho neodvážil dotknout, nikdo nechtěl upozornit toho dravce na svou přítomnost, když byl zabrán do hodování na živé oběti! James to však nedokázal sledovat. Popadl jinou tyč a trefil se do vody přímo vedle rybáře. Z vody se náhle proti Jamesovi vynořila obrovská hlava se strašlivými zuby! Byla napojena na dlouhém krku a brzy se ocitla před jeho obličejem! James byl v šoku a nevěděl, co má udělat...


Jediný muž, který byl zrovna na palubě spolu s Jamesem, v rychlosti vystřelil. Zvíře však nezasáhl. Prudký výstřel však toho predátora vystrašil natolik, že se úplně stáhl. Zraněného, šokovaného a polomrtvého rybáře nechal ve vodě a ani si ho nevšiml. Zato muži ano. Rychle ho vytáhli na palubu. Měl ošklivé kousnutí na stehnu pravé nohy. Ztratil už velké množství krve a šance na to, že by přežil, nebyla velká. Loď zamířila ke břehu. Při plavbě však rybář zemřel, vykrvácel. Jakmile se loď ocitla necelý kilometr od přístavu, zaútočil ten tvor znovu! Jeho dlouhý krk doslova vyletěl z vody a hlava přistála na palubě. "Je to jako muréna! Je to murénosaurus!" křičel James, jelikož si právě uvědomil, co je to za zvíře. Mělo tak šest metrů na délku, krk byl přes dva a půl metru dlouhý a ty kolosální čelisti... James popadl fotoaparát a zvíře vyfotografoval! Blesk jej však rozrušil, zvíře se ponořilo a náhle se celá loď otřásla! Kolem ní se teď nacházelo mnoho těl mořských plazů. Muraenosauři na ni zaútočili. Kapitán okamžitě se okamžitě ujal volání SOS. Rybář s puškou střílel kam mohl, ale skoro nikdy se netrefil. Je však pravdou, že menšího murénosaurovi prostřelil krk, poněvadž se predátor přiblížil k boku lodi na dosah. Krk jiného Muraenosaura v mžiku stáhl stejného rybáře do vody. James se odhodlal k tomu, že ho zachrání. Puška zůstala ležet na palubě, ale James si jí v chaosu všiml. Skočil do vody, nehledě na nebezpečí, a podal rybáři ruku. Ten však začal bolestně křičet, protože ho již zespodu ohlodávali murénosauři. Teď si James uvědomil, proč to vlastně dělají. Chovají se jako nenasytné piraně! Ponořil pušku do vody a na jednoho mořského plaza vystřelil. A zasáhl ho! Jenže zraněný murénosaurus Jamese kousl do nohy a hned se kolem něj ostatní shromáždili! James měl však pušku, a tak střílel jako blázen! Napodruhé se už netrefil, všechna ta cákající voda však murénosaury zahnala. Nad lodí se teď objevilo letadlo. Volání o pomoc tedy bylo úspěšné... Jachta nakonec doplula do přístavu pod dohledem letadla. Zraněný byl ošetřen leteckým lékařem přímo na palubě, ale již nikdy se na moře nevrátil. Přišel o obě nohy. James měl štěstí, ošetřit jeho kousnutí nebylo nic složitého a navíc ho kousl jen mladý jedinec. Nevyrval z Jamesovy nohy žádný kus masa, rána prostě jen pořádně krvácela. Po půlnoci se James dostavil do hlavní budovy přístavu a informoval o celé události své spolupracovníky. Ti byli nemálo překvapeni. Druhého dne vyplula na moře velká loď a podařilo se jí chytit dva murénosaury. Bohužel při tom oba zemřeli, protože se kvůli rybí návnadě zachytili mezi háčky na sítích a vykrváceli. Jamesovi bylo jasné, že za existencí murénosaurů v současnosti stojí zase ti podlí genetici, Edward, Alan a další. Jakmile se vrátil do vesnice, přemýšlel, jak jim to vrátit. Docházelo mu, že svět se o jejich pokusech brzy dozví. Proč ale murénosauři byli v moři? Že by je ti genetici někde naklonovali a pak vypustili do vody na svobodu? Před Jamesem stála další záhada. Byl však odhlodlán přijít tomu na kloub!

Snad se Vám část s murénosaurem líbila, pokud ano, budu rád za Váš komentář... Co dalšího Jamese a jeho druhy čeká? To se dozvíte příště...