Říjen 2016

Cetiosaurus

31. října 2016 v 17:08 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Cetiosaurus ("velrybí ještěr") byl první kdy popsaný sauropodní dinosaurus a žil v době střední Jury stupňů bajok až bathon. Před 170 miliony let však svět vypadal zcela jinak než dnes, a Anglie, severní Afrika a Portugalsko (které je též možným nalezištěm Cetiosaura) byly součástí kontinentu Laurasie. Podnebí bylo mnohem vlhčí a teplejší a dinosauři v průběhu evoluce rostli. Cetiosaurus patřil mezi primitivní sauropody, ale byl již veliký-byl 14 až 18 metrů dlouhý a vážil 9 tun. Byl to tedy těžký, čtyřnohý býložravec. Krk nesměřoval vertikálně nahoru jako u Brachiosaura, držel se totiž s tělem téměř horizontálně. Nicméně krk byl krátký, a stejně tak ocas. Velikostně se délka krku rovnala délce trupu (bez ocasu), což bylo mezi pozdějšími sauropody netypické (u Diplodoků délka krku přesahovala délku trupu). Cetiosaurus patří do čeledi Cetiosauridae, která byla v Juře a v rané Křídě rozšířena po celé planetě. Cetiosaurus a jeho příbuzní měli dva základní znaky: jen částečně duté obratle, a páteř spojenou čtyřmi bederními obratli. Jejich kosti byly poměrně křehčí. Obratle Cetiosaura jsou pozoruhodné i z jiného pohledu: na rozdíl od těch Brachiosauřích z nich vybíhaly krátké příčné výběžky (Brachiosauři je měli dlouhé). Tzv. tělo obratle bylo mnohem širší, a neurální trn byl zase užší, ne tolik zavalitý. Cetiosaurus bývá jako primitivní sauropod s pokročilým Brachiosaurem často srovnáván, protože právě u těchto dvou dinosaurů lze na pohled rozlišit zásadní rozdíly... Cetiosaurus měl tupou, malou hlavu, velmi malou mozkovnu, dobře viditelné dolní spánkové okno na lebce a velice silné končetiny, připomínající ty sloní. Ramenní klouby byly velké a umožňovaly zvířeti dobrou chůzi, když mohutné končetiny nesly těžké tělo. Cetiosaurus nebyl příliš rychlý, ale stáda těchto dinosaurů putovala cestovní rychlostí až 15 kilometrů v hodině. To je sice méně, než rychlost utíkajícího člověka, přesto byli Cetiosauři velmi úspěšní. Právě život ve stádech jim pomáhal vyvarovat se útoků mnoha predátorů, jako byl Megalosaurus, se kterým se tento sauropod běžně setkával. Oba patří mezi nejznámější britské dinosaury... Ironií však je, že Cetiosaurus původně vůbec nebyl považován za dinosaura. Když Richard Owen roku 1842 tohoto živočicha popsal, domníval se, že je to velký vodní plaz podobný krokodýlovi. Všiml si též, že páteř a především pak obratle, vystlané spongiózní strukturou, připomínají kytovce. Spongiózní struktura je totiž na obratlech velryb a delfínů charakteristickým znakem. Zajímavé ovšem je, že zrovna v době popisu zavedl Owen i název "dinosaur", který začal užívat pro Megalosaura a Iguanodonta. Původní zkameněliny Cetiosaura však byly objeveny mnohem dříve, a to už roku 1809 v Oxfordshire (a odtamtud později přišla i řada dalších skvělých objevů). Kosti získal William Buckland, objevitel Megalosaura. Francouzský srovnávací anatom Georges Cuvier se pak domníval, že jde přímo o kosti velryby, což ale o několik let později Owen zpochybnil. Oba muži si konec konců konkurovali, a byl to Owen, který měl pravdu. Ovšem ten, kdo v Cetiosaurovi rozpoznal dinosaura, byl až Darwinův buldok Thomas Henry Huxley. Roku 1869 se již správně identifikované kosti Cetiosaura staly jedním z Huxleyových argumentů, jimiž hájil Charlese Darwina. Od té doby byly fosilie tohoto dinosaura nalezeny ještě v Yorkshire, Northamptonshire, Nottinghamshire, Gloucestershire, a v dalších částech Anglie, a prokazatelně také v Maroku. Právě marocký exemplář, nalezený v roce 1979, přesně 110 let po správném Huxleyově určení, ukázal, jak velký Cetiosaurus skutečně byl. Anglické nálezy totiž tvořily jen samostatné kosti. Stehenní kost marockého exempláře měřila 1,8 metru (tolik, co člověk) a jediná lopatka 1,5 metru na délku... Není divu, že tak velké kosti kdysi lidé považovali za pozůstatky velryb. V dobách, kdy ještě slovo dinosaurus nebylo známo, mohly tyto nálezy mást i geology, kteří kosti Cetiosaura nalézali v mořských usazeninách. To jen dosvědčuje, že tito obři žili v blízkosti řek nebo dokonce na pobřeží, kde se nacházely velké zásoby rostlinné potravy-cykasy, kapradiny, kapraďorosty, jehličnany a jinany. Cetiosaurus jejich listy zpracovával lžícovitými zuby. Denně musel spořádat mnoho kilogramů, aby udržel svůj tělesný metabolismus...
Cetiosaurus je populární. Jeho popis naleznete kupříkladu v knihách "Velká kniha o dinosaurech" od Davida Lamberta, "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů včetně Barryho Coxe, "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona nebo "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové.


Příště Massospondylus!

Lovci kryptidů: Kostarika (2/3)

30. října 2016 v 9:44 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Obsah minulé části: Pierre a Sabine Leroyovi se přidali k přírodovědci Jacku Owenovi, aby společně našli podivné zvíře vyskytující se v nejodlehlejší části Kostariky-na poloostrově Osa. Tvor údajně připomíná něco mezi kočkou, psem a opicí, a je rozhodně velmi záhadný... Po přistání na Ose se naši přátelé ocitli obklopeni deštným lesem...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST DRUHÁ:
Majitel ubytovacího domku pověděl Pierrovi, Sabine a Jackovi strašidelný příběh o tom zvířeti. Sabine to nahnalo strach, Pierre se trochu držel, ale moc dobrý pocit z příběhu neměl, jen Jack se usmíval a pokyvoval. Byl to příběh mladého muže, který se v noci vydal do lesa, protože na jeho pokraji uviděl něco světélkovat. Informoval o tom Josého, vypravěče tohoto hororu, a pak zmizel. Když ho druhý den José našel, ležel mrtvý v pralese a chyběly obě ruce. O něco později zahlédl José na střeše tohoto domku zvíře s opičím vzezřením, ale jeho tvář byla kočičí a vrtící ohon připomínal psa. Strašný skřek, který zvíře vydalo, vyděsil Josého natolik, že se schoval do sklepa a nevyšel další tři hodiny. Všechno se to vždy událo v noci, za tmy. Když José příběh dopověděl, setmělo se. Všichni šli spát. Sabine si lehla a rychle zavřela oči, aby usnula. Pak se jí o tom monstru zdálo. Pierre zase půlku noci hleděl z okna ven, strašně ho lákala představa, že to zvíře přijde k domku a on ho uvidí! Vždyť už ho spatřil kdysi a pamatoval si, že tak strašné není. Konec konců, tehdy před ním ten netvor utíkal, a kdyby se Pierre onehdy neztratil v lese, jistě by ho chytil. Jack spal zcela klidně, zdály se mu sny o vanilkové zmrzlině a ocenění zoologa roku... Hned druhý den se tým vydal do lesa. "Půjdeme radši všichni spolu, souhlasíte?" navrhla Sabine a svěřila se oběma druhům, že má z kočko-pso-opičáka docela strach. "Jen se neboj, Sabine, přede mnou vždycky uteče. Che che, bojí se mě všechno a já ničeho," chlubil se její bratr. "Počkej, máš něco za límcem. Proboha, vždyť to je pavouk!" vykřikl nato Jack. "No a co... No... To... To snad není dobře? Nebo... Pomoc!" vyhrkl Pierre. Jack mu z košile vytáhl malou skákavku. "Děláš si ze mě srandu, Jacku? Já myslel, že mi za límec vlezla nějaká dvaceticentimetrová tarantule, a ne tohle. Che, toho se teda nebojím," řekl na to naštvaně Pierre. Po chvíli narazili na stopy, dokonale uchované v blátě. "K ránu pršelo, a půda je zde rozbahněná teprve pár hodin. Tohle zvíře tu prošlo před nedávnem," konstatoval Jack. "To je sice hezké, ale jako opičí, kočičí či psí stopy to nevypadá," pousmál se Pierre. "Samozřejmě, že ne. Poloostrov Osa je jedním z posledních míst ve střední Americe, a zřejmě posledním v Kostarice, kde se ještě prohánějí tapíři. A tohle jsou jednoznačně stopy tapíra. Jinak jsou tu i jaguáři," informoval Jack. Chvíli šli po tapířích stopách a doufali, že uvidí alespoň tohoto vzácného savce, ale stopy mizely kdesi u velkého jezera a tak bylo hledání bezvýsledné. Pokračovali tedy pátráním po kryptidovi. Rozdělili se. Pierre a Sabine šli společně hlouběji do lesa, zatímco Jack se držel spíše při jeho okraji-tam, kde se nachází letiště. Věřil, že tajemný kryptid se vyskytuje především zde. Vždyť José vyprávěl o světélkování na kraji pralesa. Pak ten netvor dokonce vyšplhal na střechu domku. To znamená, že musí žít poblíž! Ale Pierre a Sabine spoléhali na své staré zkušenosti z lovu tohoto zvířete. Před rokem ho totiž nalezli dále od civilizace. Jak tak šli, prohlíželi každou díru ve stromě, každou jámu v zemi, ba dalekohledem se dokonce dívali do koruny každého stromu. Jakmile nalezli strom vyčnívající na všechny ostatní, rozhodli se na něj vylézt. Sabine vyhodila nahoru lana, zatímco Pierre se jimi obmotal a ve chvíli už lezl nahoru. Za chvíli překvapeně vykřikl: "Je tady! Je tady!!! V koruně stromu!" Sabine to trochu vyděsilo. "Co teď? Co mám udělat?" křičela. Ale Pierre neodpovídal. Zmizel v hustém pokryvu listí, mezi větvemi, a Sabine ho už neviděla. Zničehonic začal řvát: "Drží mě za ruku!!! Kde mám palec? Bože, kde mám palec?!"


Teď se Sabine zarazila. "Můžeš přestat s tou šaškárnou, Pierre?!" vykřikla na něj. Nato se Pierre, smějící se od ucha k uchu, prudce spustil dolů. "No, ale vtip to byl dobrý, ne?" zeptal se, zatímco se mohl potrhat smíchy. "Nech si to na Halloween. Nejsem na to zvědavá," řekla mu jeho sestra vážně. "Ale Halloween je už brzy!" snažil se z toho s legrací vymotat Pierre, přičemž se snažil opravdu vymotat i z těch lan. "Přes den asi nemáme žádnou šanci na nalezení toho netvora. Co to zkusit za tmy? Ty jsi ho přece viděl v noci," řekla po chvíli Sabine, když už se pomalým krokem vraceli ke stavení, prosekávaje se mačetou silným porostem. Sabinin návrh byl opravdu dobrý. Tento kryptid je jistě noční tvor. Jack souhlasil. Navíc informoval dvojici o svém úžasném objevu. Zavedl je na kraj lesa, jen dvacet metrů od letiště. Mlčky ukázal na shluk větviček a listí v koruně nevysokého stromu. "Hnízdo? Nebo postel z větviček? Orangutani z jihovýchodní Asie si takové staví," zašeptal Pierre. "Možná," řekl klidným hlasem Jack, "každopádně, je už opuštěné. Ale tam nahoře jsem našel pár ptačích pírek, nějaké chomáče srsti a kost." "Kost čeho?" zeptala se neklidně Sabine. Teď Jack opravdu zvážněl: "Vypadá to jako malíček z lidské ruky. Samozřejmě jsem všechny vzorky vzal a hodil do krabiček. Po obědě se na ně podíváme." "To abych na ten oběd neměl ani chuť," zamračil se Pierre. "A teď Vám něco řeknu: myslím si, že se nacházíme v jeho teritoriu. O tom asi nikdo nepochybujeme. Ovšem, to znamená, že tudy to zvíře chodí. Nejspíš teď přes den odpočívá v jiném hnízdě. A potom ve tmě obchází své území a hledá něco k snědku," sdělil svým přátelům Jack. Jakmile se setmělo, skryli se všichni tři v provizorním stanu, vyrobenému k pozorování ptáků. Byli vybaveni termovizí, speciální kamerou, která natáčí i za nejčernější tmy, a pro případ obrany i puškou...

Konec druhé části. Spatřili kočko-pso-opičáka? Co je na příběhu zabití mladíka pravdy? Může být kost, kterou Jack našel, jeho? Třetí část již brzy!

Původ ichtyosaurů (1/2)

29. října 2016 v 10:18 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po projektech Původ plesiosaurů a Původ pliosaurů přináším dvoudílný seriál Původ ichtyosaurů. Uvidíte, jak se vyvíjeli tito pozoruhodní obyvatelné pravěkých moří!!!

Původ ichtyosaurů

Začátek vývoje

Ichtyosauři jsou spolu s Plesiosaury nejznámějšími druhohorními mořskými plazy. Nebyli to dinosauři, ale zástupci vlastní skupiny plazů, kteří byli v druhohorách též velmi rozvinutí. Objevili se však nějaký čas před nimi, na začátku Triasu. Avšak kteří ichtyosauři byli těmi prvními? Zajímavé je také to, že se ichtyosauři velice podobali dnešním delfínům nebo částečně rybám, a to svým rybovitým tvarem těla. Proto si také vysloužili název ryboještěři. Tento tvar těla se u nich vyvinul právě kvůli tomu, že žili ve vodě. Jenže předci ichtyosaurů tak přece nevypadali. Jaký byl jejich vzhled?!

V minulosti se vědci přeli, co byli ichtyosauři zač, a někteří je považovali opravdu za pravěké delfíny, jiní dokonce za obojživelníky (například Friedrich von Huene v roce 1937 napsal, že ichtyosauři by mohli být velmi zvláštní skupinou obojživelníků). To však není pravda, byli to plazi stejně jako ještěrky, hadi, želvy nebo plesiosauři. Jejich původ je však zahalen rouškou tajemství. Jejich předkové museli být připraveni vkročit do vodního světa už na konci Permu, ještě předtím, než došlo k obrovskému vymírání. Ovšem dodnes nebyl nalezen žádný suchozemský předchůdce ichtyosaurů. Přitom je jasné, že předkové těchto plazů byli suchozemští, protože po období Karbonu se všichni plazi vydali osídlit souš a teprve ve druhé polovině Permu se někteří začali vracet do vody (dobrým dokladem je krokodýlu podobný Mesosaurus z Brazílie)... Byly už učiněny výzkumy, které ukázaly, že Ichtyosauři se vyvinuli z nějakých diapsidních plazů. Diapsid je označení pro zvířata, která mají dvě spánkové jámy, dnes jsou to například krokodýli nebo ptáci. Také primitivní plazi byli diapsidní, v tomto případě je interpretace jasná. Předchůdcem všech Ichtyosaurů byl rod suchozemského plaza se dvěma spánkovými jamkami. Vydal se do vody, možná žil blízko ní, začal v ní hledat potravu a jak pokračoval jeho vývoj, začaly se u něj končetiny měnit v ploutve...


Nejstarší známý ichtyosauři, které paleontologové označují jako Ichthyopterygia, žili před 248 miliony let, tzn. na samém začátku Triasu a tedy i druhohor. Jedním z těchto raných ryboještěrů je Utatsusaurus, který žil před 248 až 245 miliony let na území dnešního Japonska a Britské Kolumbie v Kanadě. Bylo u něj potvrzeno, že má vývojově celkem blízko k ještěrům a k archosaurům. Na to, že šlo o primitivního ichtyosaura, byl docela velký-měřil 3 metry na délku, takže byl stejně dlouhý, jako osobní automobil. Kromě toho u něj byly vyvinuté podlouhlé čelisti sloužící k chytání ryb, takže Utatsusaurus byl nejspíše rybožravý. Podobá se mu čínský Chaohusaurus, který byl ale podstatně menší-byl dlouhý asi 1,8 až 2 metry, a byl také štíhlejší. Na nález tohoto tvora navázala řada nejasností: původně byl pojmenován Anhuisaurus, pak Chensaurus... Rod Chaohusaurus faciles může být pochybný, "Chensaurus chaoxianensis" může být neplatný, dva celkově uznávané druhy možná nestačí k výzkumu...

Špicberské ostrovy, Grónsko, Čína, Kanada i Norsko vydaly zkameněliny zvířete, které kdysi žilo ve všech těchto zemích, takže bylo globálně rozšířené. Byla to Grippia. Mezi prvními ichtyosaury sotva najdete zvíře tak dobře prozkoumané a zrekonstruované, jako je ona. Grippia žila už před 235 miliony let, od objevení původních druhů tedy uplynulo už nejméně 13 milionů let. Přesto však měla primitivní znaky. Vzhledem připomínala něco mezi ichtyosaurem a mosasaurem: byla zavalitá, měla podlouhlé zubaté čelisti. Měřila možná jen metr na délku, ale byla postrachem všech ryb...


Všechny tyto rody, kterým se, jak již bylo zmíněno, říká Ichthyopterygia, měli nepochybně suchozemské předchůdce. Svědčí o tom struktura jejich končetin i jejich tělo, které ještě připomíná nějaké zavalité tvory ze souše... Měli však už jeden typický ichtyosauří znak. Nejen, že byli pravděpodobně teplokrevní, oni k tomu rodili živá mláďata. Fosílie ichtyosauřích samic, které zemřely v době, kdy se jim zrovna narodilo mládě, jsou slavné. Většinou náležejí křídovým ryboještěrům, nebo těm jurským. Ale Chaohusaurus z Číny už také rodil živá mláďata. Důkazem jsou nálezy z roku 2014, protože právě tehdy byly objeveny tři kostry Chaohusaurů se zachovanými embryi! Proč se u nich objevila živorodost? No, jelikož již byli přizpůsobeni životu ve vodě. Ichtyosauři se nevraceli na souš, aby kladli vejce. Byli plně vodní. Od této chvíle, kdy se u nich vyvinula živorodost, se už nikdy nevrátili na suchou zemi.

A vývoj šel dále. Ichtyosauři začali růst a objevovala se mezi nimi monstra takových rozměrů, že i ten největší Nothosaurus raději odplaval pryč, aby se schoval v síti korálových útesů. Střední až pozdní Trias, vody severní polokoule. Osm druhů jednoho velkého rodu, který patřil k největším mořským predátorům té doby. Ten nejmenší z osmi druhů byl velikostně srovnatelný s velkým bílým žralokem. Ten největší pak s kosatskou. Můžete si udělat dobrý obrázek o tom, co tak velké zvíře požíralo. Dnešní žraloci bílí a kosatky žerou teplokrevnou kořist, a Cymbospondylus též. Mohl útočit i na pterosaury nebo-li ptakoještěry, kteří létali nízko nad hladinou. I tak byl ale více přizpůsoben na lov amonitů, belemnitů a ryb.


Ze všech prvních ichtyosaurů je právě Cymbospondylus nejlépe prozkoumaným. Objevil se i v seriálu BBC Monstra pravěkých oceánů, kde byl ukázán jako vodní šelma, která se jen tak nevzdává. Opravdu byl takový, byl to rozený predátor. Také to byl skvělý plavec. Jeho ocas měl úhoří tvar, a Cymbospondylus jej používal stejně jako úhoř nebo jako mořští hadi. Mával s ním ze strany na stranu, a to jej ve vodě tlačilo vpřed. Ocas byl mohutný, tvořil třetinu délky těla.

Ale budoucí ichtyosauři tento znak ztratili úplně. Nebo by se to dalo říci jinak, během evoluce byl jejich ocas vylepšen a začal připomínat ocasní ploutev ryb. Před 228 miliony let se objevil Californosaurus. On a jeho příbuzní (čeleď Toretocnemidae) byli pokročilými triasskými ryboještěry. Jejich ocas ostře směřoval dolů, jeho spodní strana byla stejného tvaru, jako široká dýka. Californosaurus měřil 3 metry a jak napovídá jeho jméno, zkameněliny rodu byly objeveny v Kalifornii v USA. To se však nedá říci o Mixosaurovi, jenž byl objeven v Číně, na Timoru, v Indonésii, na Špicberkách i v Kanadě, a dále též ve Spojených státech. Mixosaurus je nejznámějším ryboještěrem období Triasu a jeho skvěle zachované fosilie (a též jejich velké množství) dokazují jeho pokročilost. Je však zajímavé, že byl zřejmě pomalým plavcem...


Cymbospondylus ani jeho předkové samozřejmě neměli zádovou ploutev. Californosaurus, Mixosaurus a jejich příbuzní jí však byli vybaveni. Byla krátká, připomínala spíše malý hrbolek na zádech. Byla však viditelně rozeznatelná. Budoucí ryboještěři měli zádové ploutve vyšší a vyšší, například jurský Stenopterygius.

S koncem Triasu se ve vodách objevil největší ichtyosaur všech dob. Dvacetimetrový Shonisaurus byl spolu s křídovým Kronosaurem nebo dinosaurem Spinosaurem největším predátorem všech dob! Žil sice ve stejné době, jako Californosaurus a Mixosaurus (pozdní Trias), ale nepatřil do jejich nejužšího příbuzenstva. Byl to zřejmě poslední zástupce primitivních ryboještěrů bez ploutve na zádech, zato byl však ohromný. Už nikdy v druhohorách ichtyosauři nedorostli takové velikosti...

Na obrázku má sice Shonisaurus zádovou ploutev, nicméně ve skutečnosti mu chyběla...

V juře se mezi ichtyosaury objevili ti, kteří skupinu nejvíce proslavili... O těch příště...

Správce dinosauřího parku - Naši noví ještěří přátelé

28. října 2016 v 9:36 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku pokračuje... Otevření parku se blíží... Všichni začínají být nervózní... Co se může přihodit?

Naši noví ještěří přátelé

Oliverovi se podařilo přivézt do parku jeho zřejmě poslední nové přírůstky před otevřením. Máme opičí ještěry! Jsou docela roztomilí, vlastně jsem si ani nemyslel, že to budou takoví mazlíci. Bál jsem se, aby Oliver nepřivezl něco děsivého a nebezpečného. Ovšem trojice Megalancosaurů, které teď máme v parku v našem teráriu, s námi určitě bude vycházet dobře. Ale od začátku. Ve středu se Oliver znovu vypravil na Isle of Die, vybaven doslova pouze pár krabicemi k převozu menších zvířat. Jeho společníci nalezli nový druh rostliny, který na Isle of Die ještě nebyl studován. Oliver však mezitím učinil ještě významnější objev: po kmeni nevysokého, fíkovníku podobného stromu, přeběhl nějaký plaz. Měl asi půl metru na délku a připomínal mu Drepanosaura, kterého zkoušel odchytit minulý týden. Ovšem tento ještěr vypadal jinak, ačkoliv to byl jistě jeho příbuzný. Olivera okamžitě napadlo, že jde o Megalancosaura. Byl to hbitý plaz a brzy zmizel v koruně stromu. Oliver nemeškal ani chvíli. Vylezl na strom a po pár děsivých momentech, kdy se mu pod nohama zlomilo pár větví, konečně dosáhl svého cíle. Popadl Megalancosaura za hlavou, nechal ho, ať se drápy zachytí na jeho rukou, a pak, přidržuje se kmenu jen jednou rukou, v druhé držíc plaza, slézal opatrně dolů. Donesl Megalancosaura do tábora, všichni byli naprosto nadšení a Oliver si umínil, že jich odchytí ještě několik. Brzy zjistil, že Megalancosauři zde žijí v kolonii. Chvíli se procházel po jejich území a náhle zahlédl dvě samice, jak leží na větvi vedle sebe, a jejich záda zrovna osvětluje sluneční svit. Jejich krásné, nazelenalé šupiny se blyštily jako ty nejkrásnější drahokamy na světě. Oliver vyskočil, zachytil se větvem vyhoupl se na ni a obě samičky chytil. Nevypadaly moc naštvaně. Jedna prý dokonce zazívala, asi byla unavená. Oliver s nimi opatrně slezl dolů a přemístil je do přenosných krabic. Cíl byl splněn, tým nasedl do helikoptéry, a odletěl. Na letišti na Tedově ostrově způsobila přítomnost Megalancosaurů trochu rozruch. Všichni chtěli ta nádherná zvířata vidět, včetně mě... Tlačil jsem se dopředu, abych je zahlédl. Někdo byl ale rychlejší. "Páni, jsou nádherný! Koukněte na to!" říkala ta osoba. Pak mě dala loktem do pusy. To byla rána! Raději jsem nic neříkal, i když v hlavě se mi odehrávala spousta myšlenek, jak to tomu člověku vrátit. Když jsem ale pomyslel na to, že to byla naše nová veterinářka (která je až příliš nadšená, když vidí nějaké pro ni roztomilé zvíře), nechal jsem si to pro sebe. Přece jen mi ale jedna nadávka ulítla ("banánová slupko!"), ale nikdo si toho nevšiml a jsem za to docela rád. Megalancosauři se však chovali skvěle. Veterinářka si je vytáhla z krabice, a všichni tři po ní lezli úplně v klidu! Byli jako chameleoni, jako velmi klidní chameleoni. Neodolal jsem, a jednoho Megalancosaura jsem si vzal na rameno. Nejprve se mi zdálo, že mě kousne, protože pomalu natahoval hlavu k mému uchu, otevíral tlamu a jemně syčel. Ale pak z tlamy vystrčil dlouhý, štíhlý jazyk a "pohladil" mě s ním po hlavě. Úplně jako pes! Megalancosauři se mi líbí, určitě to s nimi nebude nikterak složité... No, snad...

Chodníky v parku jsou postaveny, spraveny a též upraveny. Stály nás docela dost peněz, tak doufám, že je nějaký drzý návštěvník hned nezničí. Snad také nové lampy budou dobře fungovat. Doufám, že je nějaký vzteklý turista nerozkope proto, že v parku nechováme Tyrannosaury. Na letišti již byly vystaveny uvítací cedule s nápisy typů "Vítejte v Dinosauřím parku, kde minulost ožívá!" nebo "Vítejte v ráji dinosaurů. Toto místo bude Vaším nejoblíbenějším!". Konkrétně k tomu druhému bych ještě přidal "a taky tím posledním, které kdy navštívíte". Nedoufám v to, naopak, nepřeji si to! Ale mám prostě strach, aby tu nedošlo k nějakému incidentu. Včera večer jsem nakrmil Leptoceratopse Dina a hned na to si pustil Jurský park 2. Doufám, že se nám nestane stejným osudem, jako mnoha postavám v tom filmu. Chováme v parku zvířata, která jsou svou nebezpečností srovnatelná s raptory v Jurském parku... Na druhou stranu musím říci, že zajištění Siamotyrannova výběhu, stejně jako pěkné chování Erythrosucha, mě uklidňuje. Pokud tito hoši nebudou zlobit, nedojde k ničemu strašnému... V otevření parku má dojít v polovině listopadu. Do té doby nás ještě navštíví Charlesova rodina, několik Oliverových přátel, L. C. Clark, který si přijede obhlédnout konečnou verzi parku, a několik britských, německých a amerických vědců...

Jen aby Charlesův syn zase nezlobil! Dan má strach oprávněně-Dinosauří park bude brzy přístupný veřejnosti. Několik lidí v něm však již zemřelo. Nebude se to opakovat s těmi, kteří se přišli na zvířata jen podívat?!

Titanosauři připutovali do Austrálie přes zemi ledu

27. října 2016 v 9:49 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přes jedenácti lety, roku 2005, objevil chovatel ovcí a farmář David Elliott kosti velkého dinosaura v savaně na svém ranči v australském Queenslandu. Nedávno byl živočich popsán a pojmenován jakožto Savannasaurus. Jedná se o jednoho z mála australských sauropodů, které známe. Žil v období Křídy, asi před 95 miliony let, spolu se svými příbuznými Wintonotitanem a Diamantisaurem. Australští sauropodi obvykle nebývají bráni jako obrovští v porovnání se svými jihoamerickými příbuznými. Ovšem Savannasaurus měřil až 15 metrů a řadil se tak mezi středně velké titanosauridy. Vážil až 20 tun a na výšku měřil okolo 6 metrů, díky čemuž byl větší, než například Wintonotitan. Možná to byl jeden z největších jižních dinosaurů své doby. Každopádně, nedávno uskutečněný popis Savannasaura ukázal další pozoruhodnost. Paleontologové se domnívají, že již vědí, jak se sauropodi, konkrétně titanosauři, dostali do Austrálie. Jejich původ musíme hledat na zcela odlišném kontinentu: v Jižní Americe. V době asi před 105 miliony let, kdy migrace sauropodích druhů začala, byla již Gondwana, nebo-li Velký jižní kontinent, na rozpadu. Sauropodi neputovali do Austrálie přes kus Afriky, který tehdy tyto kontinenty spojoval jen chabě. Jižní Amerika a Austrálie však byly obě pevně připojeny k jinému kontinentu. Dnes bychom se divili, kdyby se nějaká skupina zvířat dostala z jednoho místa na druhé přes Antarktidu. Tehdy ale nepanovalo na ledovém kontinentu tak extrémní podnebí: střídala se sice období zimy a léta, ale nejnižší teploty určitě nedosahovaly ani z poloviny takových hodnot, jako dnes. Antarktida byla tehdy zalesněná, a poskytovala všechno, co sauropodi potřebovali: hojnost zeleně. Dostatek potravy byl důležitý, ale sauropodům se na Antarktidě dařilo. Jejich migrace z Jižní Ameriky přes Antarktidu našla svůj cíl v Austrálii. Přes zemi ledu se tedy do Austrálie dostali všichni titanosauři původně z Jižní Ameriky. Antarktida byla tehdy, na samém konci rané Křídy, zhruba před těmi 105 miliony let, opravdu jedinou možnou cestou po suché zemi z Jižní Ameriky na kontinent protinožců. Paleontologové stojící za tímto nálezem však říkají, že by tuto skutečnost neodhalili nebýt Savannasaurových kostí. Právě ty poskytly cenné informace. Kosti byly porovnány s kostmi jihoamerických sauropodů a byla odhalena překvapivá podobnost. Také nedávno objevená lebka Diamantisaura prozradila mnohé o evoluci a utváření lebek australských titanosaurů. Podle odborníků je kromě toho možné, že spousta jiných zástupců tehdejší australské fauny měla původ v Jižní Americe. K těmto trans-polárním migracím dinosaurů totiž mohlo dojít vícekrát. Savci pak tento krok zopakovali: vždyť předchůdci dnešních vačnatců se vyvinuli v Jižní Americe a též se do Austrálie dostali stejnou cestou, a to asi před 50 miliony let. Je tedy zřejmé, že k takovému velkému putování došlo v historii zvířat jižní polokoule hned několikrát...

Doufám, že se Vám článek líbil, do komentářů napište, co si myslíte!

Lovci kryptidů: Kostarika (1/3)

26. října 2016 v 10:19 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Již s koncem příběhu Ve stínu přízraků jsem sliboval nástup nového příběhu, který bude zřejmě delší a složen z více příběhů, týkajících se jedné skupiny lidí, která zažívá neuvěřitelná dobrodružství. Když jsem s tímto nápadem přišel, napadlo mě jednoduše ho nazvat Lovci kryptidů. Sami se dozvíte, o čem bude, a kam Vás zavede... První tři díly tohoto příběhu budou z Kostariky, a naši noví hrdinové tam budou muset čelit čemusi podivnému... Snad se Vám příběh bude líbit!

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST PRVNÍ:
Hlubiny lesa byly ztraceny ve tmě. Skrze silný porost tvořený vysokými stromy foukal jen slabý vítr a nepohrával si s jejich listy. Spadané listí bylo mokré kvůli nedávnému dešti. Jako by byl v lese klid. Náhle však keře prorazila lidská postava. Utíkala rychlostí vyplašeného koně, občas uklouzla, hbitě se postavila a pokračovala v běhu. Větvičky pod silnýma botama toho člověka praskaly jako Vánoční prskavky. Člověk rychle doběhl k mohutnému stromu, vysokému asi dvacet metrů, avšak rozvětvenému jen dva metry nad zemí. Muž se opřel o kmen pod jeho košatou korunou. Už dále nemohl. Sotva popadal dech, rukama si chytal rozbolavěný hrudník, hlasitě sípal a kašlal. Po chvíli se posadil. Chytl se za hlavu a promnul si oči. Z čela si otřel pot a pak své ruce bezvládně položil podél těla. Ještě chvíli popadal dech, pak se však postavil. Náhle si uvědomil, co se stalo. Je uprostřed deštného lesa, při běhu někde ztratil svou svítilnu, je celý zablácený a všude je tma. Ten tvor, za kterým utíkal, mu někam zmizel. Byl asi rychlejší a unikl mezi spletité výtvory lián, nebo se vyšplhal někam vysoko do korun stromů. Teď náhle dostal muž strach. Co když ho ten tvor sleduje? Může být schován někde v záloze a čekat, až jeho pronásledovatel projde kolem. Mohl by ho napadnout, protože je nebezpečnější, než si muž myslel. V té tmě se člověk s těží orientoval. Kdyby aspoň souvislým pokryvem listí na větvích vysokých stromů pronikl paprsek měsíce, který byl dnes v noci v úplňku! Muž nahmatával drsnou kůru tropických stromů a snažil se zorientovat v tomto zrádném terénu. Každý strom byl teď pro něj příšerou. Viděl v každém obličej toho hrozného monstra, jako by se na něj každý z těch stromů zlověstně smál a lákal ho k sobě. Houbovití paraziti na kůře stromů působily jako oči. Tomu člověku se zdálo, že na něj mrkají. Byl naprosto vystrašený a začaly se mu třást ruce. I když si oči začaly zvykat na tmu lesa, nebyl schopen pokračovat. Trvalo mu několik minut, než se vzchopil a došel zpět na lesní cestu, po které se původně dal. Tam konečně spatřil svou svítilnu, položenou na zemi, osvětlující trs trávy, a také batoh, který ležel pár metrů od ní. Než se ale ten muž vrátil do civilizace, zabralo mu to celou noc...


"Vzpomínáš si, jak jsme před rokem přiletěli do Kostariky s cílem najít to podivné zvíře připomínající něco mezi kočkou, psem a opicí?" zeptala se mladá dívka jednoho mladého muže, když společně se svými kufry vycházeli z letiště. "No jistě, jak jsem byl v tom pralese a ztratil jsem se tam. Byl jsem tehdy dost vyděšený. Haha!" řekl ten muž. "Škoda, že jsem tam nebyla, Pierre. Mohli jsme ho vyfotografovat," řekla ta dívka. "To pochybuju. Stál ode mě tak deset metrů a viděl jsem jen jeho oči. Potřebovali bychom lepší foťák než tuhle starou krabici! Tátův foťák, co používal, když jsme byli malí, ten fungoval stokrát líp!" prohodil s úsměvem ten muž. Byli to bratr a sestra, Sabine a Pierre Leroyovi. Pocházeli z Francie, z malé vesničky na severu země, ale už léta společně pracovali na zoologickém výzkumu v Přírodovědném muzeu v Paříži. Právě se podruhé v životě dostali do Kostariky, a na Mezinárodním letišti v San José čekali na svého kamaráda, který se k nim měl přidat na této výpravě. Stáli před vchodem do hlavní haly a znuděně sledovali palmy vysázené podél nejbližší ranveje. Foukal do nich silný vítr a jednomu z turistů odfoukl klobouk. "Chyťte ho! Chyťte ho! Stál mě majlant!" řval ten muž se silným anglickým přízvukem. Pohotový Pierre okamžitě ožil, vyskočil a utíkal za kloboukem. Udělal dobře, protože vítr foukal proti němu a tak mu klobouk narazil do obličeje. Trochu se zasekl. "Promiňte, tohle je moje. Děkuju, že jste ho zachránil," řekl majitel. "Nemáte zač," řekl trochu zmateně Pierre. Na to se na něj Angličan podíval: "Vy jste z Francie! Nejste náhodou..." "Jo, jsem. Váš obličej mi taky někoho připomíná, a jistě jste z Anglie." Takto se Leroyovi seznámili se svým novým přítelem, Jackem Owenem. Byli s ním v kontaktu již předtím, ale teprve nyní se potkali osobně. Při cestě do hotelu spolu hovořili o této výpravě. "Dobrá, takže vy jste byli v Kostarice minulý rok a hledali jste toho kočko-pso-opičáka. Pierre ho viděl, jenže ho nevyfotografoval. A teď jste zpátky a chcete ho najít, a popsat jako nový druh. A jak už jsem Vám psal před pár měsíci, já dělal výzkum v jedné knihovně v San José a našel jsem tam asi sto let staré zprávy o potvoře podobného vzezření. Musí v tom být souvislost!" říkal Jack. "Teď se vydáme na sever poloostrova Osa, kde se nachází jeden z nejnedotčenějších lesů jak v Kostarice, tak na celém světě. Pokud žije, pak to zvíře najdeme!" řekla k tomu Sabine. Hned druhého dne malé bílé osobní letadlo přistálo na "golfovém trávníku" toho nejdivočejšího letiště, jaké by si člověk uměl představit. A Pierre, Sabine a Jack byli uprostřed lesa plného tajemství...

Konec první části. Pokračování příště! Dozvíte se více o kočko-psu-opičákovi, po kterém tři mladí nadšenci jdou. Ale nic nebude tak jednoduché, jak se zdá...

Jedovatí ptáci

25. října 2016 v 13:00 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V září jsem psal o jedovatých savcích, teď popíši jedovaté ptáky! Rubrika o současné přírodě se po tomto článku na nějakou dobu odmlčí... Podívejte se však do světa ptačího jedu!

Ptáci nejsou skupinou zvířat, u kterých by lidé obvykle očekávali přítomnost jedu. Jedovatí hadi, včely, rejnoci nebo rejsci, o kterých se dobře ví, že jsou jedovatí, to pro většinu lidí není nic překvapivého. Avšak jed u ptáků není zrovna častý a lidé o něm slýchají jen málokdy. Vlastně je to v ptačím světě docela vzácnost. Žádný pták na naší planetě neprodukuje jed jakožto toxin, který by vbodl do své oběti s cílem zabít ji přes pozřením, nebo s účelem obrany. Avšak někteří ptáci mohou být jedovatí na dotyk, nebo je případně jedovaté jejich maso. Možná byste čekali, že takové ptáky uvidíte kdesi v tropech, a že jsou velmi vzácní. Nedaleko Vašeho domova ale možná žije jeden pták, jehož maso může být jedovaté. Je to křepelka polní, ten menší pták z polí a luk. Samci se ozývají krátkými tóny. Křepelky požírají hmyz a semínka, tak odkud se bere jed, který se dostává do jejich těla? Určité rostliny, jež spořádají, u nich způsobí vývin jedu. Zoologové stále debatují o tom, které konkrétní rostliny to vlastně jsou. Pokud něco nevíme o křepelkách, je to právě způsob, jak se do nich jed dostává, především do jejich masa. Zcela jiným případem je pižmovka ostruhatá. Je to nádherná husa, v případě větších samců vážící až 6 kilogramů, a vyskytuje se v subsaharské Africe. A jak se maso a tkáně tohoto ptáka stávají jedovatými? Pižmovka ostruhatá hojně požírá majky, známé též jako puchýřníci. Jed u většiny druhů majek produkují jen samci, takže přísun jedu do těla pižmovek není neustálý. Navíc ptáky nezabíjí, jen se ukládá v jejich mase. Jed, který pak maso pižmovek a tedy i tělo majek obsahuje, se nazývá cantharidin. Stejnou látku produkují například páteříčkovití, brouci, kteří výrazně připomínají mravence. Pozoruhodné je, že cantharidin se hromadí i v tělech dropů velkých, kteří jsou kandidáty na nejtěžší létající ptáky na světě. Ačkoliv proti němu nejsou imunní, přežívají jeho pozření a jed pak dokonce zabíjí jejich parazity. Je to skutečně obdivuhodné...


Jak uvedl paleontolog Darren Naish ve svém článku na Science Blogs v roce 2010, kdyby člověk ochutnal maso pižmovky, zemřel by. Cantharidin je neuvěřitelně silný jed. K zabití dospělého člověka ho stačí 10 miligramů. Není divu, že pižmovky patří mezi druhy "nejméně ohrožené"-lidé opravdu nemají důvod je zabíjet pro maso... Avšak někteří ptáci na naší planetě dovedli pojem "jedovatý pták" ještě dále. Pitohui, skvělé jméno pro novoguinejského ptáka z čeledi žluvovitých. Jeho křiklavé, téměř nažloutlé zbarvení jako by přímo varovalo potenciální útočníky. Kůže a peří těchto ptáků totiž obsahují neuvěřitelně silný jed, zvaný batrachotoxin. Mnohé to může zarazit: batrachotoxin je spojován s kůží jedovatých žab, jako jsou jihoamerické pralesničky. Tak jak k němu přišli tito ptáci? Stejně jako u hus, i tito neobyčejní ptáci získávají jed díky tomu, že požírají brouky. Původní obyvatelé Nové Guineje říkají pitohui také "odpadní ptáci". Prý není dobré je jíst. Ale kdo by chtěl takové krásné zvíře sníst? Ať už má na obranu jed (pitohui jej používá k odrážení hadů, dravých ptáků i miniaturních parazitů), nebo jím vybaven není, je každý pták naprosto úžasný.


Mám v plánu napsat i články o dalších jedovatých zvířatech!

José F. Bonaparte

24. října 2016 v 17:01 | HAAS |  Slavní paleontologové
Zdroj obrázku: www.raresource.com .

José Fernando Bonaparte (nar. 14. července 1928) je nejvýznamnější argentinský paleontolog, který proslul objevením a popsáním nejznámějších jihoamerických dinosaurů vůbec. Patří k velmi ceněným osobnostem paleontologie a jeho tvář je často spojována s obrovskými kosti, a jejich nálezy. Bonaparte není příbuzným Napoleona, ovšem jeho otec byl italský námořník a tak se rodina Bonapartů ocitla v Jižní Americe. José Bonaparte se už v Argentině narodil, ve městě Rosario, v provincii Santa Fe, která sousedí s Uruguayem. Už když byl malý, sbíral fosílie, jež ho okouzlily. Když vyrůstal, rozhodl se, že ve svém městě založí muzeum se zkamenělinami, a také tak učinil. V 70. letech byl již seriózním vědcem v argentinském Přírodovědném muzeu v Buenos Aires. Mezi vědci proslul především tím, že velmi tvrdě pracuje. Také proto většina z jeho vědeckých popisů nových rodů dinosaurů byla tak detailní, a rekonstrukce zvířat na nich založené jsou platné i dnes. Popsal a pojmenoval následující rody: Abelisaurus, Argentinosaurus, Amargasaurus, Andesaurus, Riojasaurus, Piatnitzkysaurus, Guibasaurus, Carnotaurus, Coloradisaurus (pozor, jedná se o argentinského dinosaura, nikoliv severoamerického) a další. Bonaparte také pomáhal svému následovníkovi, Rodolfovi Coriovi, při popisu obrovského Giganotosaura. Pokud jde o další výzkum, zasloužil se Bonaparte o rozšíření našich znalostí ohledně rozdělení Pangaei. Zaznamenal, jak se život, a především pak dinosauři, vyvíjeli po vzniku Laurasie a Gondwany, a jaké se mezi nimi začaly utvářet rozdíly. Bonaparte si dále všiml, že stáda velkých křídových titanosauridů nahradila v Jižní Americe severoamerické hadrosaury, kteří také putovali v obrovských stádech. Díky němu též víme, že Jižní Amerika byla i v pozdní Křídě rájem sauropodů, kteří jinde na Zemi spíše vymírali (ačkoliv ti poslední, jež známe, žili též v Severní Americe, například Alamosaurus). Ačkoliv je Bonaparte známý pro výzkum dinosaurů, má větší zájem o prehistorické savce...

Ohrožení listonozi

23. října 2016 v 10:27 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Listonozi jsou živoucí fosílie. Jejich zkameněliny sahají 300 milionů let zpět v čase ve fosilním záznamu. Patří mezi ty skupiny zvířat, které se během své dlouhé existence změnily jen málo, anebo téměř vůbec. Listonozi trochu připomínají trilobity, avšak kromě faktu, že jde o členovce, s nimi vývojově moc společného nemají. Jsou to korýši. Vypadají však zvláštně. Listonoh jarní je někdy v angličtině přezdíván tadpole shrimp. Tadpole znamená pulec, a tento živočich Vám opravdu může připomínat larvy obojživelníků, alespoň vzdáleně. Při bližším pohledu však zjistíte, že mu ze zadečku vycházejí jakési dva ocásky. Tyto tvory můžete doma chovat v akváriu, není to nic složitého. Ale ve volné přírodě začínají být ohrožení. Mnozí se vyskytují po celém světě: listonoh jarní (Lepidurus apus) se například vyskytuje jak v ČR a Maroku, tak na Novém Zélandě a samozřejmě v řadě zemí mezi nimi. Je to sladkovodní živočich. A právě úbytek sladkých vod v České republice znamená, že listonozi jsou v nebezpečí. Nyní se využívá nové metody, jak zachránit jejich prostředí. Závody s těžkými automobily mají za následek rozšíření stojatých louží a malých jezírek, a na pneumatiky se lepí listonozí vajíčka. Jsou tak roznesena do nových kaluží. Jakmile se příští rok na jaře vylíhnou, bude vše v pořádku. V tomto případě těžká technika pomáhá zvířatům k přežití: více stojatých jezírek znamená, že počet listonohů vzroste. Skupiny jedinců také nebudou mít tak velkou konkurenci, protože spousta z jejich sourozenců se už vylíhne a bude žít jinde. Listonoh jarní je kriticky ohrožený. Pokud se dostanete do oblasti, kde žije, dávejte pozor při procházení kalužemi! Tohoto drobného korýře můžete lehce zašápnout, pokud se bude pohybovat u dna. Měří jen 3 až 5 centimetrů, takže pozor! Podstatně lépe je na tom listonoh americký, který se vyskytuje v řadě biotopů od středoseveru Kanady po jih Jižní Ameriky a také za Tichým oceánem, tedy v Japonsku a dokonce i na Nové Kaledonii. V Japonsku je listonoh americký dokonce používán jako agent k požírání plevelí v rýžovích polích! Někdy se mu dokonce říká "aquasaurus", protože je populárním domácím mazlíčkem... Na listonozích je pozoruhodné to, že připomínají jakousi zmenšenou verzi dalších živoucích fosílií: ostrorepy. Nemůžeme si dovolit tato zvířata ztratit, jsou příliš cenná. Protože jim v některých oblastech hrozí vyhubení (jak už jste zjistili, v ČR je listonoh jarní zvláště ohrožen), musíme je chránit, stejně jako vody, které obývají. Důležité je tyto vody neznečišťovat a zachovávat nejlépe bez jakýchkoliv lidských zásahů. Pak splníme přinejmenším částečné podmínky pro záchranu těchto živoucích fosílií, živočichů, kteří zažili svět dinosaurů...

K napsání tohoto článku mě inspirovala včerejší reportáž v Událostech na ČT24, v níž bylo ukázáno, jak jsou listonozi v České republice chráněni. Tato úžasná zvířata obývají velkou část naší planety si rozhodně zaslouží ochranu!

Největší mořská rezervace!

22. října 2016 v 10:20 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Před dvěma lety se na internetu objevila petice za vytvoření největší mořské rezervace všech dob. Rozlohou by se rovnala Mexiku, a zachránila by tisíce druhů mořských živočichů a rostlin. Proti tomuto nápadu bujeli především komerční rybáři a majitelé společností, jež tamní zvířata loví. Jedno z posledních útočišť tak ohrožených zvířat, jako jsou tuňáci, mělo stále nejistou budoucnost. V roce 2006 se objevily první náznaky toho, že by rezervace mohla být vytvořena, ale muselo se počkat dalších deset let, než byl nápad schválen. Možná, že i vy jste tuto petici podepsali. Já osobně tak učinil a rozeslal ji svým přátelům a známým, a oni ji také podepsali. Americký prezident Barack Obama na konci srpna tohoto roku ohlásil, že této žádosti vyhoví, a skutečně tak učinil. Expandoval národní monument na západ od Havaje a vytvořil tak největší mořskou rezervaci v celé lidské historii! Původní Bushův nápad se tak díky němu stal realitou, a také díky nám. Někdy totiž opravdu může rozhodnout jediný hlas, a když se jich v petici nacházely miliony, včetně toho mého a možná i toho Vašeho, pak rozhodnutí bylo o to jednodušší. Národní monument zvaný Papahanaumokuakea zabírá 1,5 milionu čtverečních kilometrů, což je dvakrát tak víc jako Texas! Podle Bílého domu tato expanze území, které bylo částečně chráněno už předtím, pomůže ochránit 7000 druhů, jež tam žijí. Některé zdroje uvádějí, že na tamních atolech, jež jsou jedinou souší široko daleko, hnízdí sta tisíce až miliony mořských ptáků, především terejů... Vytvoření největší oceánské rezervace bylo oceněno i společností Greepeace, která se neustále rve za životní prostředí, a popsáno jako "tučné rozhodnutí, které ukončí komerční rybaření a extrakci minerálů v tom regionu". Je totiž pravdou, že kromě vylovení ryb hrozila tomuto území i těžba minerálů a dalších přírodních bohatství, a to všechno by Papahanaumokuakeu poznamenalo a později i zničilo. Korálové útesy jsou na tom místě v ohrožení již desítky let, a přitom se jedná o jeden z největších korálových útesů na světě (dosahující možná až poloviny rozměrů Velkého bariérového útesu na pobřeží Queenslandu v Austrálii). Tímto krokem by měla být ochráněna velká spousta živoucích organismů, z nichž mnohé nenajdeme nikde jinde na světě... Barack Obama byl na postu prezidenta USA po 8 let a za tu dobu vytvořil nebo rozšířil 26 přírodních monumentů, což není malé množství. Spojené státy také s ochranou přírody začaly: byl to Theodore Roosevelt, jeden z nejrespektovanějších prezidentů americké historie (jeho tvář je vytesána ve slavné skále spolu s obličeji Lincolna, Jeffersona a Washingtona), kdo aktivně chránil severoamerickou přírodu. Ještě předtím, v roce 1872, byl ve Spojených státech vytvořen historicky první národní park, a to Yellowstone. Nyní však Spojené státy chrání přírodu i mimo své území, nebo v jeho blízkosti (jako v tomto případě, "nedaleko" Havajských ostrovů). Podle mě je to skvělý úspěch! Byl jsem jedním z milionů, kteří návrh podpořili, a moc mě těší, že se stal skutečností!!!

Popis k obrázku: Tmavě modrý barva označuje původní rozlohu monumentu, zatímco světle modrá ukazuje území, jež bylo tento rok rozšířeno...
Do komentářů napište své názory! Podle mě je to naprosto skvělý úspěch v ochraně přírody!