Říjen 2016

Správce dinosauřího parku - Je tam T-Rex!

21. října 2016 v 15:21 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Již víte, že je plánováno otevření Dinosauřího parku. Nemůže to však něco ohrozit? Nebo snad bude tato část o něčem jiném? To se dozvíte jen od správce Dana..

Je tam T-Rex!

"Říkali, že je to absolutně nemožné, ale já se teď na něj dívám. Stojí tak sto stop, necelých třicet metrů, ode mě. Dívá se mým směrem, páni, má prostě výborný zrak. Jako vlk. Hledí přes ten nos dopředu skoro jako kobra královská. To mi připomíná jednu příhodu v Indii..." volal nám vysílačkou Oliver během úterního večera. Vše, co po nás chtěl, bylo hlavně to, abychom jeho vysílání zachytili a udělali z něj nahrávku. "Všichni si myslí, že Tyrannosauři vymřeli před 65 miliony let, a mají pravdu. O tom není pochyb. Ale tady přežili a..." pokračoval Oliver, ale větu nedořekl. Začalo se ozývat šustění, potom křik lidí mísící se s řevem dinosaura a po chvíli se vysílačka vypnula. "Zatraceně! Pitomec!" vykřikl Charles, jakmile se to stalo, a prudce vstal. Seděli jsme v radiocentrále na letišti v parku, já, Charles a radista Harley. Oliver se ozval až po patnácti minutách, nejprve nás informoval o tom, že tým je kompletní a nikomu se nic nestalo, a že je T-Rex jen napadl. Nevím, proč použil slovo "jen". Je však pravdou, že na Isle of Die žijí zvířata ještě hrůzostrašnější než T-Rex, například vše nenávidějící raptoři nebo ten Spinosaurus, který kdysi zabil pilota Rodrígueze. "V lesním porostu bylo pro T-Rexe prakticky nemožné za námi běžet. Navíc byl značně pomalý. Ale na otevřeném by byl parádně rychlý, kluci, to bych Vám už nevolal." skončil to celé Oliver. Ve středu se vrátil na oběd a zdržel se dodnes. Teprve před hodinou odletěl letadlem z Fidži do Spojených států amerických. Na výpravu na Isle of Die jej tentokrát neposlala jeho odhodlanost najít nějaké tajemné zvíře, ačkoliv po opičích ještěrech snažně pátrá a věří, že je do otevření parku je schopen odchytit. Důvodem, proč se na ostrov vydal, byla nabídka od BBC Radio 4. Ta bude asi za tři týdny vysílat všechny ty jeho zážitky. Také, že po své cestě do Spojených států se Oliver na čas vrátí domů do Spojeného království, aby BBC oficiálně předal nahrávku s těmi úžasnými zvuky. Řev T-Rexe byl prý Harleyem zachycen skvěle. Něco takového ještě posluchači rádia neslyšeli. Nikdy předtím, ale možná, že uslyší někdy potom...

Otevření parku je již téměř jisté. Zajištění výběhu Deinotheria probíhá poměrně dobře. Za týden bude s prací na ohradě hotovo. Také Siamotyranní výběh prošel kontrolou. Výsledkem je spousta opor jednotlivých kůlů, jež mu v podstatě znemožňují plot zevnitř prorazit. V neposlední řadě proběhla i kontrola Ericovy ohrady, ta je však v pořádku. Erythrosuchus už v parku také několik lidí zabil, ale v poslední době se nechová nijak nebezpečně a léta s ním nejsou žádné potíže... Jediné, co nás zarazilo, je zpoždění dodavatele kachliček na chodníky. Mezi výběhy totiž budou postaveny krásně zdobené chodníky. Jenže dodavatel kachličky neposlal včas. Měly jsme je obdržet už v neděli. Přišly však až dnes, krátce před obědem. Kapitán nákladní lodi, jež rozváží náklad po několika zdejších ostrovech, prohlásil, že o ničem neví. Zmínil se nám jen o tom, že nedávný tajfun mohl dodavatele zdržet. Vždyť náklad byl přece kapitánovi poslán letadlem. Dal jsem si tu práci, abych zjistil něco o zrušení letu toho nákladního letadla. Jediné, k čemu jsem se po hodinách pátrání dobral, bylo to, že letadlo vůbec nevzlétlo. Let byl odložen na neurčito. Náklad byl tedy dovezen jiným letadlem, ale kterým? Může to být zvláštní, ale jsem podezřívavý. Po tolika případech s traviči, zloději a špióny v parku si zkrátka dávám pozor. Dostavba chodníků započne hned zítra, aby vše bylo připraveno co nejdříve. Oliver se vrátí těsně před otevřením parku, to datum se už blíží...

Stane se ještě něco překvapivého během příprav? A co potom, jakmile bude park otevřen? Nedojde k nějaké nehodě? Naši přátelé z Dinosauřího parku jsou z většiny přesvědčeni, že ne. Doufejme jen, že se nemýlí...

Wodnika

20. října 2016 v 18:13 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Wodnika nebo-li žralok zechsteinský patří ke známějším prvohorním parybám. V pozdním období Permu to byl běžný mořský dravec z vod obklopujících tehdejší superkontinent Pangaea. Prosluněnými vodami Panthalassy tito žraloci, délkou shodní s dospělým člověkem, proplouvali jako torpéda slídící po všem, co by je nasytilo. Zkameněliny Wodniky, skvěle zachované, byly nalezeny v Anglii, Německu a Rusku. Na tomto území z oceánu Panthalassa vybíhalo Zechsteinské moře, které tehdy zabíralo většinu severní Evropy. A právě to byl domov tohoto žraloka. Sdílel jej s mnoha rybami, ale nejvíce jej zaměstnával sběr korýšů, měkkýšů s ulitami a dalších tvorů s pevnou schránkou. Dokazují to zuby, které nejsou tak špičaté a ostré, ale spíše poměrně zavalité. Jediným skusem dokázala Wodnika rozbít schránku své bezobratlé oběti a pochutnat si na mase uvnitř. Ačkoliv existuje minimálně jeden celý otisk Wodniky, uchovaný ve skále, jež se v horninu proměnila z mělkého mořského dna, většinou nalezených pozůstatků se tento žralok nijak neliší od těch dalších-fosilizované jsou nejčastěji zuby. Chrupavka, která tvoří kostru žraloků, rejnoků a dalších paryb, nezkamení, ale shnije. Proto také takového obra, jakým byl Megalodon, známe pouze ze zubů a čelistí, jediných částí těla tvořených skutečnou kostí nebo v případě zubů spíše sklovinou. Kompletní exemplář je nicméně 1,8 metru dlouhý. Tvar ocasu dokazuje, že Wodnika byla dobrým a zvláště rychlým plavcem. Horní polovina ocasní ploutve je mnohem větší a vystouplejší, než ta dolní. Ústí do špičky, a okraj ploutve takřka vytváří jakýsi useklý, nepravidelný půlměsíc. Navíc bylo o tomto žralokovi zjištěno ještě jedno: dá se u něj poznat rozdíl mezi samci a samicemi. U většiny pravěkých žraloků je to těžké posoudit, dobrých otisků jejich těl ve skále je málo. Ovšem u Wodniky je to dobře známo. Samci měli poblíž řitních ploutví zvláštní výběžky, kdežto samicím musely zcela určitě chybět. I mezi dnešními žraloky si toho lze všimnout... Tohoto permského masožravce, který s koncem prvohor nadobro vymizel z naší planety, popsal v roce 1843 Georg Graf zu Münster. Patřil mezi první paleontology, v době popisu Wodniky mu bylo 67 let, zesnul jen rok poté. Vytvořil však obsáhlou sbírku německých fosílií, především pak těch z Bavorska, které v pozdější části 19. století vydalo ještě senzačnější zkamenělé poklady...
Popis tohoto žraloka naleznete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Adelospondylus!

Vesmírná předzvěst globálního oteplení

19. října 2016 v 16:12 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Zprvu se může zdát, že mimozemská tělesa se jen s těží mohou stát předzvěstí následných změn na Zemi. Avšak 56 milionů let staré důkazy jasně potvrzují, že k tomu skutečně došlo. Stalo se to již několikrát, ovšem toto je jeden z nejvýznamnějších vědeckých důkazů. A možná, že celá událost měla i mnoho společného s těmi změnami, jež nebyly malé. Devět milionů let předtím způsobil pád jiného mimozemského tělesa, obrovské desetikilometrové kometky, sérii katastrofálních událostí, jež vedly k vyhynutí dinosaurů a dalších velkých zvířat, panujících v druhohorách. Před 56 miliony let zase dopad jiného meteoritu mohl zapříčinit velké globální oteplení. Tento jev, který měl nemalé důsledky, doslova obrátil atmosféru vzhůru nohama na přelomu Paleocénního a Eocénního období. Podnebí se velice oteplilo. Jen několik milionů let po vymření dinosaurů Země zažívala další extrémy. Pád kometky, jejíž velikost není známá, měl za následek velkou akumulaci, tedy nahromadění, oxidu uhličitého v atmosféře. Během 150 000 let se teplota na zeměkouli zvýšila o nějakých 5 stupňů Celsia, což není zanedbatelná hodnota. Savci, právě se vzapamatující po druhohorách, připraveni obsadit zaniklé niky mezi živočichy, a také ptáci, kteří rychle narůstali do velkých rozměrů, měli situaci o něco těžší. Možná však toto oteplení urychlilo jejich vývoj, jelikož se změnou prostředí byly rychle vymíceny formy živočichů, které se během té krátké doby nedokázaly přizpůsobit. Zvířata ze středního až pozdního Eocénu, ať už to byli Gastornisové, nebo masožraví kopytnatci, byli potomci tvorů, kteří oteplení úspěšně přečkali a dokázali se mu přizpůsobit doslova skvěle. Nyní si někteří odborníci myslí, že v souvislosti s Paleocénním-Eocénním oteplením lze najít analogii, jistou podobnost, s tím dnešním. Globální oteplování, ke kterému dnes dochází, sice nebylo způsobeno kosmickým tělesem, ale lidská činnost, která za ním stojí, má podobné následky. Jen během krátké doby, když se atmosféra kvůli jaderné energii a podobným dějím oteplila, vyhynula řada zvířat. Před 56 miliony let došlo k něčemu podobnému... Není vyloučeno, že v budoucnu bude ještě zjištěno, jaké konkrétní měl dopad třetihorního meteoritu na tehdejší život. Avšak důkazy v sedimentech, v pravěkých skalách, jasně vypovídají o tom, že následky nebyly zrovna malé. Jinak je však potřeba uvést, že k tomuto nálezu došlo spíše čirou náhodou při obvyklém vědeckém výzkumu...




Parasuchus

18. října 2016 v 16:48 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Parasuchus ("blízký krokodýlu") byl fytosaurus známý z Indie, z období pozdního Triasu. Patřil mezi pokročilejší triasové archosaury, a velice se podobal dnešním krokodýlům, i když s nimi byl spíše vzdáleně příbuzný. Fytosauři však mezi zvířaty v Triasu skutečně vynikali. Parasucha popsal známý vědec Richard Lydekker roku 1885 jakožto člena nově popsané čeledi Phytosauridae. V roce 1870 toto jméno použil "Darwinův buldok", přírodovědec Thomas Henry Huxley v seznamu fauny, ale od té doby bylo jméno Parasuchus považováno za nomen dubium. Dlouho tak nebylo používáno. Teprve od roku 2010 je naprosto jasné, že může být platné... Parasuchus žil před 220 miliony let v bažinách, jezerech a při říčních březích pevniny, jež se v budoucnu měla stát dnešní Indií. Byl dlouhý 2,5 metru, vážil až 200 kilogramů a požíral ryby a další malé obratlovce. K tomu měl silné čelisti s relativně malými, avšak zašpičatělými zuby. Stejně jako u krokodýlů se jeho nozdry nacházely na vrcholu čenichu, stejně jako oči. Pravděpodobně využíval stejné lovecké taktiky: ponořený číhal na kořist v záloze pouze s očima, nozdrami a ušima nad hladinou. Když nějaká suchozemská kořist přišla ke břehu, aby se napila, bleskurychle zaútočil a stáhl ji do vody, kde ji zabil. Ryby však lovil tak, že hbitě vplouval do jejich hejn a prodlouženými čelistmi je postupně zachytával. Krk a hřbet Parasucha byly pokryty kostěnnými deskami, osteodermami. Břicho bylo velice silné, břišní žebra tvořila hutnou síť. Když ho nějaký predátor se slabým skusem povalil na záda, mohl být problém s prokousnutím Parasuchova břicha... Parasuchus nebyl jediným archosaurem, který v Triasu žil při vodách Indie. Nedaleko míst, odkud pocházejí kosti tohoto zvířete, byly v 80. letech minulého století nalezeny i fosilie Tikisucha, který byl výrazně podobný Postosuchovi ze Severní Ameriky téže doby. Také pozoruhodný plaz Malerisaurus sdílel s Parasuchem tehdejší svět. Vzhledem k jeho velikosti je možné, že se tento metrový plaz, vzdáleně příbuzný dinosaurům, občas stával jeho kořistí...
Popis Parasucha můžete najít v několika knihách, mezi nimi je i krásná publikace "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové (od Dorling Kindersley, českou edici vydala Euromedia).


Příště Cetiosaurus!

Duhovec jednobarvý-Svalnatý hrabavý had

17. října 2016 v 16:50 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po více než dvou měsících je tu další popis hada, jde o slíbeného duhovce jednobarvého. Snad se Vám popis i had zalíbí...

Latinský název: Xenopeltis unicolor,
Rozšíření: Jihovýchodní Asie,
Velikost: délka 1 až 1,3 metru.
Duhovec jednobarvý je zástupcem monotypické čeledi duhovcovitých, tzn. že v čeledi je umístěn pouze jeden rod, a to Xenopeltis (česky duhovec). Na světě žijí jen dva druhy, oba nalezneme v jihovýchodní Asii: duhovec chajnanský žije jen v Číně, zato duhovec jednobarvý obývá celý region. Výzkumy DNA prozrazují, že nejbližšími žijícími příbuznými duhovců jsou středoamerické krajtovky dvoubarvé (Loxocemus bicolor). Jinak jde o skupinku hadů, kteří tvoří poslední žijící zástupce kdysi početné skupiny hrabavých plazů, kteří byli hojně rozšířeni i v jiných částech světa. Když však holandský přírodovědec C. G. C. Reinwardt roku 1827 duhovce jednobarvého popsal, zařadil ho do úplně jiné skupiny. Až později byly určeny hlavní znaky pro vytvoření nové. Reinwardt každopádně určil, že druh žije na Jávě, ovšem to je jen malá část jeho rozšíření. Najdeme ho i na Andamanách a Nikobarách, na jihu Číny, v Indočíně, Malajsii, Indonésii a na Filipínách... Duhovec jednobarvý je každopádně jediným výrazně se lesknoucím druhem hada. To mu ostatně vysloužilo české jméno duhovec, i anglický název sunbeam snake. Také pojmenování Xenopeltis znamená "podivně ošacen". Má svalnaté tělo, silnější, než většina hrabavých druhů. Hlava je klínovitá, zploštělá a vybavená malýma očkama. Temeno hlavy pokrývají velké opalizující štítky šupin. To vše pomáhá hadovi při pohybu sypkou půdou. Provrtává se jí a hledá ještěry, malé savce, žáby a další hady, jež požírá. Samozřejmě to není jedovatý had: svou oběť místo toho škrtí. Nalezneme ho v celé variaci přírodních prostředí, od mýtin a mokřin po zarostlé kopce, rýžoviště, příkopy, někdy je k nalezení i v městských parcích (například v Singapuru, "divokém městě"). Je-li na povrchu, lidé si ho obvykle velmi snadno všimnou díky jeho velikosti i silně zářícím šupinám. Ty jsou pokryty vrstvou tmavého pigmentu. Díky tomu je odraz světelných paprsků zesílen, a někdy můžeme na šupinách pozorovat duhové barvy. Základní zbarvení je ale hnědé, tedy alespoň svrchní část těla. Bříško je totiž bílé, což je podobné krajtovkám... Duhovec jednobarvý je vejcorodý, samice kladou okolo 10 vajec, ze kterých se po inkubační době vylíhnou mláďata, jež jsou, jako u všech plazů, plně samostatná...

Příště vinejš červený!

Indiánské příběhy o strašném monstru

16. října 2016 v 10:23 | HAAS |  Podivní netvoři
Indiáni ze Severní Ameriky znali pozůstatky pravěkých zvířat, vždyť také proto mluvili například o hromových koních, což byla ve skutečnosti brontotéria. Zkameněliny těchto neuvěřitelných zvířat z třetihor, ale také těch z druhohor, nalézali na západě Spojených států obvykle. V krajině Badlands, odkud je známo tolik dinosauřích fosílií, nalézali kosti podivných draků a kvůli tomu si vyprávěli příběhy o strašlivých monstrech a zuřivých, zlých démonech. Avšak žádný z nich se nerovnal Unktehi. Tak říkali hroznému vodnímu monstru, které bylo pozůstatkem "z doby, kdy lidé ještě neexistovali". Zajímavé je, že některé indiánské kmeny přišly s příběhy o tom, že před lidmi světu vládl hmyz a plazi. Buďto do dobře odhadli z pozorování zvířat, anebo z pohledů na zkameněliny, které jim musely nápadně připomínat ještěry. Ať tak či onak, Unktehi prý byla hrozivá příšera, jež se občas vrací na Zemi. Tyto příběhy se vyprávěly jak mezi Siouxy, tak později mezi Lakoty. Jeden Lakotský chlapec, svatý muž jmenovaný Chromý Jelen, prý kdysi v druhé polovině 19. století zažil bouři. Nebyla to ale bouře jen tak ledajaká. Pátral po ztracených koních, ale náhle jej začaly stíhat blesky. Bouře byla příšerná, on však neměl, kam jít. Pak se mu vybavil jeden z příběhů o kosmické bitvě, které si Indiáni vyprávěli. Měl pocit, že je při ní. "Hromoví ptáci" proti něčemu bojovali. Chromý Jelen se tiskl ke skále a vyčkal tam celou noc. A když se rozednilo, spatřil něco pozoruhodného. Bylo to mrtvé Unktehi. "Hromoví ptáci" ho porazili. Učinili tak, protože Unktehi, které se vrátilo na Zemi, chtělo chlapce zabít a sežrat. Oni jej však uchránili a monstrum zabili. Chromý Jelen se snažil na místo zavést bílé vědátory, ale nikdy jej už nenalezl. Nicméně, našel jiné pozůstatky Unktehi, které už vědci viděli. Kosti byly nachlup stejné... Co to bylo? Unktehi, které Chromý Jelen viděl, byla kostra. Byla to kostra něčeho mimořádně velkého, něčeho, z čeho i Indiáni měli respekt. A měli bychom i my, kdybychom takové zvíře zaživa potkali na ulici, nebo jako oni viděli jeho kosti v nějaké geologické formaci a náhle se stali objeviteli úžasného fosilního materiálu starého 150 milionů let. Byly to kosti sauropoda... Indiáni totiž věřili, že Unktehi byl jakýsi vodní netvor, a staré rekonstukce sauropodů zobrazovaly tyto dinosaury ve vodě. Indiáni i vědci to tedy z kostí dříve vyčetli dobře, i když dnes víme, že sauropodi byli suchozemští. Povídky u Unktehi jsou tedy založené na kostech pravěkých zvířat, konkrétně těch největších, jaká kdy v Severní Americe kráčela! Indiánských příběhů založených na pozorování obrovských kostí kdesi v horninách však bylo mnohem, mnohem více...

Toto není kryptozoologické téma, chtěl jsem však článek o těchto příbězích napsat, protože jsou stejně pozoruhodné, jako historie amerického osídlování a prehistorie amerického kontinentu...

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Albertosaurus vs. Mercuriceratops

15. října 2016 v 9:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Před 75 miliony let byla provincie Alberta v Kanadě krvavým bojištěm. Střetávala se na něm zvířata všech různých velikostí, od dvoumetrových zabijáků až po osmimetrové rohaté býložravce. Mnozí z těchto tvorů disponovali děsivými zbraněmi, které při bitvách používali, a často záleželo na taktice i na náhodě, kdo vlastně vyhrál. Mezi největšími zvířaty, která se v prehistorické Albertě střetávala, patřili dva odlišní dinosauři-vedli však spolu nemilosrdné boje...

Nejprve zde máme Albertosaura. Ten se již v našem seriálu objevil, v souvislosti s Edmontonií. Opancéřovaný býložravec však nebyl jediným, který musel Albertosaurům čelit... Albertosaurus patří mezi nejznámější a nejprozkoumanější dinosaury Severní Ameriky. S délkou více než 8 metrů patřil mezi velké theropody, byl to masožravec, pravděpodobně dravec, ale možná i občasný mrchožrout. Protože patřil k tyrannosauridům, měl zakrnělé přední končetiny a mohutné čelisti vyzbrojené dlouhými, dýkovitými zuby, zahnutými dozadu. Těmi svou oběť trhal. Mohl vyvinout překvapivou rychlost, nebyl totiž tak těžkopádný, jako jeho pozdější příbuzný T-Rex. Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách, výzkum tyrannosauridů z Alberty, vedený profesorem Philem Curriem, to dosvědčuje. Co když smečka Albertosaurů hledala před 75 miliony let nějakou oběť, a narazila na tučnou, ale také dobře vyzbrojenou kořist?


V roce 2014 Ryan a jeho spolupracovníci popsali nový druh býložravého dinosaura z čeledi Ceratopsidae a podčeledi Chasmosaurinae, a nazvali jej Mercuriceratops gemini. Byl to velký rohatý dinosaurus o délce 6 metrů, byl tedy srovnatelný se svým bratrancem Chasmosaurem, jemuž byl nápadně podobný. Mohl za to dlouhý, široký a plochý límec, chránící zezhora krk. Jako u jiných ceratopsidů, mohl Mercuriceratops tento límec používat při soubojích mezi samci. Rohy, směřující svými vrcholy trochu vzhůru od lebky, tak nezasáhly nechráněné oči, ale právě tento límec. Když Mercuriceratops žil, mohl být tento límec pestře zbarven například k upoutání pozornosti samice. Zároveň s jeho pomocí zastrašoval predátory. Musel to být děsivý pohled, podívat se na rozzuřeného býka Mercuriceratopse mířícího právě proti Vám, s těmi rohy a s tím límcem... Kromě Alberty byl Mercuriceratops nalezen i v sousední Montaně v USA. Před 75 miliony let patřil Mercuriceratops na obou územích k největším spásačům vegetace...


Albertosauři zřejmě lovili ve skupinách. Je pravděpodobné, že Mercuriceratops žil zase ve stádech. Mohla skupina Albertosaurů zaútočit na stádo dobře vyzbrojených býložravců? Důlažité bylo najít si nějaký zranitelný kus. Když se nějaký býložravec vzdálil od stáda, byl synem smrti. Albertosauři mu ihned odřízli cestu ke skupině a zabili ho. Mohla však skupina tyrannosauridů proniknout rovnou do stáda a vybrat si nějakého zraněného či nemocného jedince až tam? V Prehistorickém parku byla ukázána scéna, kdy Tyrannosauři takto pronikli do velké skupiny Triceratopsů. K něčemu podobnému mohlo docházet i mezi souboji mezi Albertosaury a Mercuriceratopsy. Bylo to skoro jako na afrických planinách, když lvi loví pakoně. Z ničeho nic se skupina Albertosaurů dostala přímo doprostřed stáda. Občas nějaký dravec podlehl, neboť byl zraněn ostrými rohy svých býložravých oponentů. Ovšem jindy došlo k zabití Mercuriceratopse. Dva nebo tři Albertosauři mohli jedince obklíčit a smrtelnými ranami svých čelistí jej během chvíle zabili. Nebylo však radno setkat se s rozzuřenými členy stáda, například s vůdčími samci, v takovém případě by byly šance vyrovnané, nebo by dravci ustoupili... Všechno toto je založeno na poznatcích ze současného světa, kde obdobné souboje probíhají mezi velkými savci neustále, alespoň tedy hluboko v divočině...

Doufám, že se Vám tato část líbila, byla možná trochu delší než ta předchozí, ale to by vadit nemělo... Tak zase příště u tohoto projektu!

Správce dinosauřího parku - Hledání opičích ještěrů

14. října 2016 v 16:11 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Pracovní týden končí, začíná víkend, a to znamená, že pro Vás píši další část Správce dinosauřího parku!

Hledání opičích ještěrů

Minulý týden se Oliver pevně rozhodl, že na Isle of Die nalezne opičí ještěry. Tito nadmíru pozoruhodní plazi, kteří ve skutečnosti nebyli ještěry, ale jinou, již vymřelou skupinou plazů, možná žijí v hustých pralesích uprostřed ostrova. Tam ale ještě nikdy nikdo nepronikl. Oliver se tento týden po dlouhé době vydal na Isle of Die. Když jsem se s ním loučil, suše prohodil, že je rád, že se mu zlomenina nohy zahojila a že může začít "řádit". Nevím, co si pod tím mám představit. Ten Oliver mě vždycky dostane. Jednou vleze Tyrannosaurovi přímo do tlamy jenom proto, aby si odebral kus masa kořisti z jeho zubu a mohl jej zkoumat. A pak to cvakne. Na Isle of Die se vydal s pomocí lodi. Brzy se však vrátili. "To ses na té výpravě vážně vyřádil!" říkal jsem mu a smál se při tom. Oliver byl naštvaný. Očividně se urazil a po celý zbytek dne se mnou nepromluvil. Až u večeře jsem zjistil, že radar lodi zachytil známý velký objekt proplouvající vodami. Byl to Kronosaurus, a navíc mířil proti lodi a tedy i proti našemu ostrovu. Tým se rozhodl nic neriskovat a vrátit se. Oliver byl z toho rozmrzelý a frustrovaný. Ovšem hned druhého dne naskočil do helikoptéry s cílem opakovat pokus. Tentokrát se nevrátil hned a rozhodně ne s prázdnou. Helikoptéra jej donesla na členitou, kamenitou horu na jihovýchodě ostrova. Oliver, Tim a horolezec Joe se pak po lanech spustili dolů z jinak velmi nebezpečných, nepřístupných srázů. Po seskočení do měkkého podrostu se ocitli v džungli plné tajemných zvířat. Brzy si povšimli toho, že je něco sleduje. Mezi nízkými, tak metr vysokými rostlinami podivného druhu, ještě nikdy neviděného, se cosi pohybovalo. Trojice pokračovala dál a až po půl hodině uslyšela zařvání raptora. Oliver mi vyprávěl, jak se mu v té chvíli zastavil dech a něco jej mocně zabodalo v zádech. Nebyl to raptoří dráp, ale strach, který se v něm nahromadil. I když Oliver se nebojí ničeho, z raptorů má velký respekt. Konec konců, když jsem se kdysi s Oliverem na Isle of Die ztratil, Velociraptoři nás pronásledovali od rána do noci. A nedávno Olivera téměř zabili, když si zlomil nohu při pádu do jejich rokliny... Jenže tentokrát Oliver nepřijel na Isle of Die nepoučený. Jakmile se v houštině objevila hlava prvního raptora, vypálil Oliver hlasitou ránu z raketové pistole. Prý jsem měl vidět ten rozruch. Raptoři pištěli strachem a hrůzou z nového a celé masy se jich stahovaly pryč z místa. Vypadalo to, jako kdyby keře běhaly. Občas nějaký ten raptor vyskočil do vzduchu, zastavil se, natáhl krk, aby viděl přes větve keřů, a začal sledovat skupinku. Dlouho to však nevydržel a nervózně se otočil, aby byl už pryč. Po celý zbytek výpravě neviděla naše trojice ani jednoho raptora. Cesta do centra ostrova nebyla jednoduchá, a vlastně se týmu vůbec nepodařila. Večer přišel brzy, avšak Oliverovi a jeho přátelům se podařilo dostat se na místo, odkud se dala zavolat helikoptéra, a kam zároveň mohla přistát. Než se však pilot se svým strojem dostal z heliportu v parku k nim, uběhla dlouhá chvíle. Chvíle ve tmě...

A právě v tu chvíli Oliver zjistil, že jeho úsudek byl správný! Totiž to, že ve středu, nebo při okraji středu ostrova, žijí opičí ještěři! Zahlédl jednoho ve větvích vysokého blahovičníku. Okamžitě se za ním pustil. Lezl nahoru, Joe mu zezdola asistoval a nakonec se k němu i přidal. Tim to celé natáčel s pomocí speciální kamery, která vše zaznamená ve tmě (a vůbec nevadí, že záznam je přes svou zelenost trochu nepřirozený). Opičí ještěr se ale brzy ztratil, vylezl kamsi na vrcholek stromu a Oliver jej tam nemohl najít. Když se mu pod nohou zlomila větev a on zůstal viset na deset vteřin do té chvíle, než mu Joe podal kus lana, aby se přichytil, byl už opičí ještěr ten tam. Podle Olivera to byl Drepanosaurus, ale Tim pak namítl, že mohlo jít o nějaký jiný typ, snad o Megalancosaura. Oliver chce toto zvíře do parku přivézt ať to stojí, co to stojí. Vždyť do otevření parku zbývá už jen měsíc! Není divu, že všichni mají spoustu práce. Já se sotva stíhám věnovat Dinovi, ale na pravidelné krmení a doplňování vody do jeho misky nezapomínám. Řeknu Vám, mít doma dinosaura jako mazlíčka, to je opravdu něco úžasného. V životě jsem si nedokázal představit, že se budu o takové zvíře starat. Ale kdo ví, o co se budu muset starat, až se Oliver slavně vrátí z nějaké úspěšné expedice?

Přiveze Oliver do parku opičí ještěry? Nestane se mu příště něco zlého? Uskuteční se otevření parku bez problémů? Co když se do té doby naši přátelé setkají s něčím, co jim bude schopno plány překazit? Ani já sám ještě nevím... Ale jasné je jedno: Pokračování bude zase za týden!

Myosaurus

13. října 2016 v 17:47 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Myosaurus patřil do nejúspěšnější skupiny plazů z hranice prvohorní a druhohorní éry. Tento dicynodont byl velmi široce rozšířen minimálně na území dnešního jihu Afriky a Antarktidy. Když v roce 1917 jihoafrický paleontolog Sidney Henry Haughton popsal tento rod plaza, pojmenoval ho Myosaurus gracilis. Haughtonovi se podařilo popsat i další plazy nalezené v Jižní Africe, ale žádný z nich neproslul tolik, jako Myosaurus. Jako u většiny tvorů, jež Haughton popsal, i u Myosaura vycházel pouze z neúplných fosilních pozůstatků. K dispozici měl pouze lebku, dodnes se nenašla žádná jiná další část těla Myosaura, ačkoliv lebek od roku 1917 bylo nalezeno ještě několik. Myosaurus žil na samém začátku období Triasu, ale pravděpodobně se objevil už na konci Permu a patřil mezi nemnoho zvířat, která přežila strašlivé vymírání, možná způsobené nadměrnou sopečnou erupcí na Sibiři. Myosaurus a všichni myosauridi měli širší lebky, než jakákoliv jiná skupina dicynodontů. Mohlo to být přizpůsobení ke žvýkání jiného typu potravy. Myosaurus měřil jen asi 1,5 metru, takže patřil mezi střední dicynodonty, určitě nedorůstal takových rozměrů, jako Lystrosaurus. Jak již bylo zmíněno, lebky Myosaura byly nalezeny v Jižní Africe a na Antarktidě. Antarktické pozůstatky pocházejí z formace Fremouw, což je fantastická transantarktická fosilní lokace. Právě tam byla nalezena spousta antarktických pozdně permských a raně triasských rodů, mezi nimi je kromě Myosaura i dobře známá pravěká rostlina rodu Glossopteris (kapraďosemenná). Jihoafričtí Myosauři pocházejí z formace Normandien. V době, kdy tento rod žil, byly kontinenty spojeny a tak mezi těmito Myosaury zřejmě nebyly rozdíly...
O tomto tvorovi se dočtete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Wodnika!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Neovenatoridae

12. října 2016 v 15:42 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po Dicraeosauridech a Megalosauridech popíši Neovenatoridy, čeleď dinosaurů, kterou je celkem nezvyklé uvádět. Sami se dozvíte proč...

Název čeledi: Neovenatoridae,
Autor názvu a popisu: Benson, Carrano, Bussatte, 2010!
Nejznámější dinosauři čeledi: Neovenator, Megaraptor,
Doba výskytu: Křída.
Jak vidíte, tato čeleď dinosaurů byla popsána nedávno a tak se s ní v knihách moc často nesetkáte. Důvodem je to, že její zástupci byli donedávna považováni za členy jiných skupin dinosaurů. Typickým příkladem je Megaraptor, velký theropod měřící 9 metrů na délku a žijící v pravěké Patagonii, Jižní Americe, před 90 miliony let. Ještě před pár lety byl považován za největšího raptora, tedy dromaeosaurida, který kdy žil. Jeho 30 centimetrů dlouhý dráp byl umisťován na zadní končetiny, jako je tomu s drápem Velociraptora, Deinonycha a dalších raptorů. Ovšem pak se zjistilo, že to byl omyl! Megaraptor měl tento dráp na předních končetinách, možná podobně, jako jemu nepříbuzný Baryonyx. V současnosti je považován za neovenatorida, ale některé nové výzkumy ukazují, že brzy bude ze skupiny vyjmut a zřejmě zařazen k tyrannosauridům či spinosauridům (takže by nakonec k Baryonyxovi neměl daleko)... Neovenatoridi byli příbuzní jurským Allosaurům. Patří do skupiny carcharodontosaurů, kam řadíme některé z největších masožravých dinosaurů vůbec. Oni samotní nebyli tak obrovští jako třeba Carcharodontosaurus, ale přesto dorůstali úctyhodných rozměrů. Například Orkoraptor z křídové Argentiny měřil až 6 metrů na délku a vážit mohl k jedné tuně. Byl to zuřivý predátor lovící menší ornithopody, a byl opeřený. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je rod, podle něhož byla pojmenována. Je to Neovenator, popsaný už roku 1996 díky pozoruhodně zachovalým zkamenělým kostem z ostrova Wight v Anglii. Původně byl považován za Megalosaura, konkrétněji za jeho nový druh. To se v minulosti stávalo mnohokrát: celá řada theropodů byla popisována jako Megalosaurus. Avšak Neovenator měl blíže k Allosaurům. Byl velký, délka byla vypočítána na 7 až 8 metrů, váha se pohybovala okolo dvou tun. Pozůstatky původně nalezeného exempláře byly objeveny spolu s kostmi Mantellisaura, takže je možné, že jedinec zahynul při hodování na mrtvole býložravce, nebo jejich kostry jednoduše pohřbila společně tekoucí řeka, do níž se dostaly... Minulý rok byl dokončen významný výzkum. Paleontologové, kteří se mu věnovali, zjistili, že Neovenator měl mimořádně citlivý systém neurovaskulárních kanálů. Sloužily mu jako senzory. Něco podobného bylo zjištěno i v souvislosti se Spinosaury a v budoucnu bude jistě odhaleno i ohledně dalších skupin masožravých dinosaurů...


Dále plánuji napsat o další málo známé čeledi, podrobnosti již brzy!