Říjen 2016

Diplomy za soutěž Ve stínu přízraků

11. října 2016 v 17:14 | HAAS |  Naše soutěže
Vyhodnocení soutěže sice mělo proběhnout mnohem dříve, snad už týden poté, co jsem ji odstartoval. Omlouvám se za prodloužení, ale snad Vám to nevadí... Jsou tu tedy diplomy za soutěž Ve stínu přízraků, jež jsem vytvořil podle svého letního příběhu na tomto blogu, který pojednával o skupince zoologů čelících děsivému nebezpečí v hloubi jávského pralesa, a to jak ze strany nebezpečných monster, tak krutých lidí. Zprvu mi napsalo více z Vás, že by se zúčastnili, nicméně nakonec tak učinili jen dva. Ankylosaurovi a Martinoraptorovi však moc děkuji za účast. Teď mám pro Vás diplomy!

Výsledky obou jsou skvělé, Ankylosaurus skončil s plným počtem bodů, tedy 12. Gratuluji!


Plného počtu bodů dosáhl také Martinoraptor. Děkuji za účast a gratuluji!


Snad Vám nevadí, že máte na diplomu oba stejný obrázek, nicméně to jsem již sliboval při zadání soutěže. Snad Vás náš milý Ahool potěšil... Doufám, že se Vám všem příběh Ve stínu přízraků líbil. Jen ještě dodám, že v soutěži byl jeden chyták: v příběhu vůbec nebylo nic o tom, že by se Velociraptor (který v něm nevystupoval) dostal do Jakarty. Ale Ankylosaurus a Martinoraptor moc dobře věděli, že o ničem takovém jsem v příběhu nepsal. Dále jsem si až dnes všiml vlastní chyby ve druhé otázce, napsal jsem totiž, že zoologové jeli na Borneo, ne na Jávu, kde se příběh odehrával. Myslel jsem však na Jávu, ne na Borneo, a rozhodl jsem se nepočítat toto jako chyták. Koneckonců, odpovědi byly správné na otázku, kterou jsem chtěl původně zadat... Další soutěž už brzy!

Úspěch rauisuchianů

10. října 2016 v 11:50 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V blízké době možná napíši více článků na téma úspěchu různých skupin živočichů. Začneme však s rauisuchiany, velkými triasskými predátory...

Rauisuchiani byli velicí predátoři příbuzní dinosaurům a krokodýlům. Žili pouze v období Triasu, a ti nejstarší a nejprimitivnější se objevili už před 249 miliony let, tzn. hned po velkém permském vymírání. Žili na naší planetě po více než 40 milionů let, za tu dobu narostli do skutečných velikostí a stali se z nich dominantní predátoři. Otázkou je, proč. Tato čtyřnohá, šupinatá monstra přece nebyla o nic lepší, než pokročilí savcovití plazi typu Gorgonopsida a jeho příbuzných, kteří vládli světu na konci Permu. Úspěch rauisuchianů však tkvěl právě v obrovském vyhynutí, které se na konci Permu uskutečnilo, a které vymítilo 90 % všeho života na Zemi. Přežila jen hrstka zvířecích skupin, a mezi plazy se začali vyvíjet právě tito predátoři. Předběhli dinosaury, kteří se vlastně tehdy ještě nevyvinuli, a tedy i archosaury, jejich předchůdce. Začali růst a brzy se z nich stala velká zvířata. To také znamenalo, že měla velkou chuť k jídlu. V pozdním Triasu, když už žili první dinosauři jako byl Coelophysis či Eoraptor, měli rauisuchiani skutečně navrch. Dvacet milionů let evoluce vykonalo své, kdežto dinosauři byli evolučně mladou skupinou zvířat. S těží se dokázali ubránit něčemu, co je velikostně překonávalo. Rauisuchiani měli 3 až 6 metrů na délku, a čím déle se vyvíjeli, tím větší byli. Například argentinský Saurosuchus dosahoval plné délky 6 metrů, to se rovná dvěma osobním automobilům. Jenže masožravý dinosaurus, který by tuto délku překonal, nežil dalších 20 milionů let! Postosuchus ze Severní Ameriky, z doby před 225 až 215 miliony let, byl dalším příkladem dominantního predátora. Lovil i Coelophysise, maximálně třímetrové masožravé dinosaury, kteří mohli být rychlejší, ale při blízkým setkáním s Postosuchem zkrátka neměli šanci. Avšak rychlost byla také jednou z výhod rauisuchianů. Podívejte se například na končetiny Postosucha. Nemá je podél těla jako varani nebo krokodýlové. Končetiny se nacházely pod tělem, spíše jako u savců nebo v případě běhu u varana obrovského. To znamenalo, že Postosuchus byl rychlý. Na krátké vzdálenosti mohl vyvinout relativně vysokou rychlost. Ani hbitý Coelophysis nemusel vždy utéci. Postosuchus ale lovil hlavně velké býložravce, například dicynodonty, kteří byli v pozdním Triasu stále ještě hojní. Saurosuchus z Argentiny činil stejně-tehdejší ekosystém oplýval kořistí, jakou byla Ischigualastia a její příbuzní. Rauisuchiani měli také obrovské čelisti plné zubů dozadu zahnutých, pilovitých. Díky tomu jejich hlava připomínala hlavu dinosaurů... Je opravdu zajímavé, že rauisuchiani dinosaury jakoby předběhli. Jejich masivní hlava, rychlost a velikost se nerovnala ničemu, co svět do té doby zažil. Ani gorgonopsianti neměli tak robustně stavěnou lebku, i když to byli výkonní predátoři zrovna tak nebezpeční, jako jejich nepřímí triaští následovníci... Rychlý růst v průběhu vývoje celé skupiny tedy znamenal hlavní úspěch rauisuchianů. Dnes nám tato zvířata mohou připadat jako monstra, ale první dinosauři z nich měli hrůzu mnohem větší...

Líbil se Vám dnešní článek? Pokud ano, napište mi. Můžete také diskutovat o tom, proč byli rauisuchiani v Triasu tak důležitými dravci.

Oranžoví krokodýli

9. října 2016 v 11:03 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
O této zajímavosti jsem se dozvěděl díky Britské herpetologické společnosti (BHS), děkuji jí tedy za inspiraci pro článek...

V západní Africe žije nejmenší druh krokodýla na světě, dorůstající délky pouhého 1,5 metru, ve výjimečných případech 2 metry. Je to Ostreolaemus tetraspis, krokodýl čelnatý. Ze všech krokodýlů má nejkratší hlavu, jež je také mnohem robustnější, než u jiných druhů. Díky tomu může trochu připomínat kajmana, ale s jihoamerickými aligátory není blízce příbuzensky spjat. I v knihách o plazech je často uváděno, že připomíná kajmany, což je mezi krokodýli obdivuhodné. Krokodýli čelnatí jsou celkem plaší a není lehké je nalézt, navíc obývají část světa, jež není přírodovědci prohledávána občasně. Západoafričtí krokodýlové proto skrývají mnohá tajemství. Avšak jedno se podařilo odhalit... Krokodýl čelnatý je černý, ačkoliv mláďata jsou pestřeji zbarvena: jsou hnědá s černými skvrnami a pruhy. Avšak tyto barvy mají daleko ke zbarvení jedné populace krokodýlů čelnatých, jež byla objevena docela nedávno. V roce 2010 se do Gabonu vypravila expedice s cílem prozkoumat tajuplné jeskyně zvané Abanda. Při výpravě se zoologům podařilo najít 50 000 netopýrů, miliony hmyzu a také... Oranžové krokodýli... Celkem jich bylo 9. Jejich křiklavé zbarvení rozhodně neodpovídalo barvám krokodýlů čelnatých, i když od začátku nebylo pochyb, že jde o stejný druh. Konec konců, žádný jiný krokodýl takto nevypadá. Ale proč oranžová barva? Proč tito krokodýlové nejsou klasicky černí? Život v jeskyních na tom určitě má svůj podíl. Toto je první zdokumentovaná populace krokodýlů čelnatých obývajících jen jeskyně. Abanda je rozsáhlou sítí jeskyň naplněných vodou, kde žije spousta ryb, hlavní potravy krokodýla čelnatého. Tito monstrózní plazi se přizpůsobili životu v temných tůních jeskyního systému a snad začali ztrácet pigment! Není to nic neobvyklého, například vzácný macarát jeskynní z jižní Evropy také během evoluce ztratil pigment a proto svou křiklavě růžovou kůží může připomínat křížence člověka s drakem! Také se mu někdy říká "lidská ryba". Oranžoví krokodýlové nemusí mít ke kompletní ztrátě pigmentu daleko. Když zvířata během vývoje ztrácejí své zbvarvení, stávají se čímdál světlejší. V tomto případě je jasné, že oranžová je světlejší než černá, takže nelze pochybovat o tom, že to celé je výsledkem dlouhého přežívání této populace v jeskyních. Avšak někteří zoologové si myslí, že je tomu jinak. Oranžová barva by mohla být jen výsledkem dlouhého života v tamní vodě. Chemické složení vody, nebo přesněji řečeno látky v ní obsažené, mají na "draky" tento vliv. Krokodýlové totiž nutně musí klást vejce mimo jeskyně. Tam je totiž chladno, kdežto venku je tepleji a na březích řek si navíc samice mohou stavět svá hnízda a střežit je tam... Nicméně, ukázalo se, že oranžoví bývají především samci. To není tolik překvapivé, jelikož samice tráví určitý čas kladením a hlídáním vajec mimo jeskynní systém, zatímco samci v něm mohou žít celý život. Po vylíhnutí z vejce a opuštění břehu řeky žijí jen tam, proto se změnila jejich barva... Je to skvělý objev ze světa krokodýlů. Dokazuje, že i tato zvířata, jež nám připadají tak známá, jsou zahalena rouškou tajemství. Krokodýli čelnatí jsou bohužel loveni pro maso, z toho důvodu jsou také ohroženi. Avšak populace z Abandy žije tak daleko od lidí, že se snad nebezpečí vyhne. Samozřejmě musíme poděkovat dobrodruhům, kteří se do Abandy vydali-pohybovat se v jeskyních plných krokodýlů nikdy není snadné!

Na obrázku vidíte rozdíly mezi oranžovým a černým krokodýlem čelnatým. Doufám, že se Vám článek líbil...

Výsledky globálního summitu CITES

8. října 2016 v 14:22 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Nedávná schůze globálního charakteru v jihoafrickém Johannesburgu může přinést skutečně skvělé výsledky. CITES, zkratka pro Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora, známá také jako Washingtonská konvence, totiž při velkém meetingu rozhodla o velkých věcech týkajících se některých z nejmajestátnějších zvířat naší planety. Těm však hrozí vyhubení. Jsou to velcí savci i tvorové nám obvykle skryti. Na těchto zvířatech jsou však páchány krutosti, jež musí být zastaveny. Velkému summitu je přezdíváno "game changer", nebo-li "měnič hry" či "změna hry". Je totiž nejvyšší čas zastavit násilí páchané na ohrožených zvířatech. 4. října k této schůzi došlo za přítomnosti více důležitých osobností z celého světa, než kdykoliv předtím. Prvním velkým rozhodnutím CITES je záchrana luskounů. Tito charismatičtí, obrnění savci žijící v Africe a Asii jsou silně ohroženi. Všech sedm žijících druhů začalo být klasifikováno jako nejvíce chráněných, tzn. Appendix I. Luskouni jsou zvířata, jež jsou pro své šupiny hojně lovena a jsou tak nejčastějším ilegálně exportovaným zvířetem. Někteří lidé v Číně a Vietnamu věří, že maso a šupiny jim pomohou k lepšímu životu. To však není pravda a proto je na těchto krásných savcích pácháno to nejhorší. Tisíce jich padly jen proto, že někteří považují jejich maso za "zázračné". Nosorožci jsou toho též případem. Každým rokem padne na jihu Afriky více než stovka těchto majestátních savců. Ve Východní Asii se věří, že jejich rohy jsou zázračné, přitom jsou tvořeny stejnou látkou jako naše nehty-neobsahují nic vitálního. Schůze CITES rozhodla o tom, že toto nelegální chování pytláků a exportérů by mělo být zastaveno. Sloni byli dalším horkým tématem summitu. Já sám jsem napsal evropskému komisaři krátkou zprávu, ve kterém jsem ho prosil o podporu těch, kteří proti zabíjení slonů bojují. Tito lidé riskují životy. Pytláci jsou k nim bezohlední, stejně jako ke slonům. Slonovina není ničím zázračným, tak proč tyto tvory lovit? Čína už podporuje kompletní uzavření prodeje slonoviny, což je dobře. Méně a méně Číňanů věří na "zázračné" účinky slonoviny či nosorožčích rohů, a věnují více pozornosti skutečné, nefalšované medicíně. Někteří ochránci přírody bohužel říkají, že pomoc CITES může nakonec způsobit obrovský nelegální trh se slonovinou. Ten existuje už nyní, ale někde je stále legální slonovinu odkupovat. Jakmile to bude nelegální i tam, může docházet k ještě horším zločinům. Jedno je však jasné: pomoc se ke slonům blíží... Na konferenci CITES se objevila spousta plyšáků žraloků a rejnoků, zvířat, jež jsou též krutě zabíjena. Otřesné zabíjení žraloků pro jejich ploutve je důkazem lidské bezohlednosti. Žraloci jsou obvykle ploutví zbaveni živí, vhozeni do moře a umírají na dně při strašných bolestech. To jen proto, že někteří lidé rádi jedí žraločí polévku-přitom žraločí ploutve nemají chuť a do polévky se musí dávat kuřecí vývar, aby lidem chutnala! Naštěstí se na konferenci podařilo najít nové řešení. Devět druhů paryb bylo přidáno mezi zvířata, jež mezinárodně nesmějí být zabíjena a prodávána. Tyto restrikce mohou pomoci. Rozhodnutí skončilo spoustou objetí a radostí... Smutnou zprávou je naopak fakt, že se nepodařilo přidat mezi taková zvířata lvy. Pytlačení divokých lvů, kteří si svými dnešními počty ani zdaleka nejsou rovni svým předkům před stoletím, je nelegální. To je jisté. Avšak někteří lvi jsou zabíjeni v zajetí, především soukromníky, kteří je často chovají ve strašných podmínkách. Jejich kosti jsou pak opět ve východní Asii používány k medicíně, která prakticky nemá výsledky. Toto bylo zklamáním, avšak záchrana stromu palisandru je skvělá. Všech 300 typů palisandru bylo na konferenci uznáno jako rostliny, jež nesmějí být ničeny, káceny atd. Snad i záchrana vysoce inteligentního papouška šedého bude mít dobré výsledky. Tito ptáci byli jednou hojní v Ghaně, dnes už tam vůbec nežijí. V Ugandě jich je po málu. I když je IUCN klasifikuje jen jako zranitelný druh, jsou v obrovském ohrožení. Na konferenci se rozhodlo, že mu bude věnována protekce nejvyššího typu, tedy již zmíněný Appendix I...

Jedna věc je jistá: Ještě není pozdě na změny... Do komentářů napište své názory.

Správce dinosauřího parku - Oliverovy plány

7. října 2016 v 15:10 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Pátek je tu, skvělé! Na tomto blogu to znamená dalšího Správce! Snad si tuto část užijete...

Oliverovy plány

Oliver konečně mohl říci "Konečně!". Nekonečné čekání se totiž nachýlilo ke konci. Možná jsem si tu teď trochu pohrál s jedním slovem, ale Oliver si pohrál mnohem víc, a nejen s ním. Začal totiž plánovat nové výpravy. Ale proč? No jistě, protože přiletěl doktor a zbavil ho sádry! Oliver konečně může chodit bez berlí, je naprosto v pořádku, noha se perfektně zhojila. Na tu příhodu s Velociraptory Oliver nikdy nezapomene-ten pád do rokle, která byla jejich doupětem, však mohl skončit mnohem hůře, než jen zlomeninou. Pro Olivera prý bylo toto čekání na zhojení nohy takovými prázdninami. Spíše odpočíval, nehnal se do expedic a četl si o svých oblíbených zvířatech. Také sepisoval publikaci o všech tvorech, které zatím viděl na Isle of Die. Je jich docela dost. Nevím kolik, to ví jen on sám. Oliver je skutečným průkopníkem. Nyní je jeho plánem odletět na Isle of Die a najít a přivést do parku nějakého pozoruhodného dinosaura či jiného dlouho vymřelého tvora. Mohl by k nám nalákat spoustu návštěvníků, to říká Clark. Já si to nemyslím. Zvířat máme v parku dost, stačí, že Othnielie každým rokem zdvojnásobí svůj počet, a o Adelobasilejích ani nemluvě. Zrovna mají mladé. Clark by si asi představoval něco typu Tyrannosaura Rexe, sám Charlesovi namítl, že v parku "nežije moc zajímavé zvířeny" a že "by to chtělo něco zajímavého, obrovského, s velkými čelistmi a zuby, čeho by se návštěvníci děsili a obdivovali to zároveň". Je to blázen, co více mohu říci, on nikdy nezažil nic vážného, žádný speciální stav při útěku dinosaurů, a to musím podotknout, že i ti malí bývají občas otřesně nebezpeční. Myslí si, že v parku ubytujeme něco patnáctimetrového a budeme to každý den krmit kozami a dobytkem jen proto, aby to jednou zesílilo natolik, aby to probořilo ohradu a sežralo mě jako jednohubku při loudavé procházce ostrovem, doprovázené křikem mých kamarádů? Oliver mi sám řekl, že něco takového se nestane. Nidky nepřiveze zvíře větší, než je náš Siamotyrannus. Naopak, chce hledat zajímavé malé tvory, a vybral si jednu skupinu zvířat, jež mu přijde nesmírně kuríozní. Říká se jim opičí ještěři. Nebyli to dinosauři, ale plazi z období Triasu, kteří žili na stromech trochu podobně jako chameleoni. Jenže jako chameleoni nevypadali, oni byli úplně jiní. Na Isle of Die ovšem nikdy nebyli spatřeni. Oliver chce proniknout do hustých lesů středu ostrova, kde se to hemží nebezpečnými dinosaury a jedovatými škorpióny, a kam se ještě žádný smrtelník nevydal. Asi to přeceňuje, rád by však studoval něco pro vědu zcela nového. Během svého uzdravování si umyslel, že na Isle of Die najde zvíře, jež ve fosilním záznamu nebylo nikdy nalezeno. A že on bude ten, kdo to zvíře spatří jako první. To je už příliš!

Správcovství parku jinak není lehké. Včera po jedenácté večer mě vzbudili kvůli tomu, že se Lagosuchové navzájem poprali. Jeden samec skončil se zkrvaveným stehnem, druhý se škrábancem na krku. Oba silně krváceli a byli jsme rádi, že nedostali nějakou infekci. Jejich zuby způsobily opravdu strašná zranění. Přitom Lagosuchové požírají hmyz a obvykle jsou klidní. Co je to popadlo? Také Archaeopteryxové se chovají nějak zvláštně. Pořád po sobě pískají, skřekají a dráždí jeden druhého. Často si sedají do kraje klece a romrzele tam sedí. Když některý přiletí, odeženou ho. Navzájem se střídají, jeden štve druhého, pak ten druhý zlobí toho prvního. Vím to jen z vyprávění krmiče Harolda. Budu se tam muset zajít podívat, nejlépe s nějakým expertem na ptačí chování. Co se týká našeho výzkumu života Archaeopteryxů, dostali jsme se celkem daleko. Naši kolegové z Číny nyní aplikují tyto znalosti na čínské opeřené dinosaury jako byl Microraptor. Oliver tvrdí, že by mohl nějakého odchytit, pokud tedy na Isle of Die přežívá. Naše přátele tento nápad nadchl. Hned nám slíbili financování expedice. Oliver se toho nemůže nabažit, já se na to dívám z jihého úhlu. Je to risk rovnající se setkání s rozzuřeným slonem. Ale Olivera prostě nic nezastaví...

Oliver zase rozjíždí své expedice. Nepřehání to však trochu? Minule se mu jeho zvědavost vymstila, a to měl ještě štěstí, že jej raptoři nezabili. Co když tentokrát stane tváří v tvář smrti? Správce dinosauřího parku bude samozřejmě pokračovat...

Pán hadů-V sevření obří krajty

6. října 2016 v 17:19 | HAAS |  Videa
V sevření obří krajty. V jihovýchodní Asii žije více druhů obrovských hadů, než kdekoliv jinde na Zemi. Fotograf divoké přírody Austin Stevens opustil svůj domov v Namibii, v jižní Africe, a vydal se na ostrov Borneo za nalezením gigantické krajty mřížkované. Rekordně velcí jedinci, kteří údajně byli spatřeni, měli až 10 metrů, i když to nikdy nebylo potvrzeno. Austin nedoufal, že by takového hada našel, ovšem kdyby měl alespoň 6 metrů, byl by to největší had, jakého kdy viděl. Poté, co hada našel, musel čelit velkému nebezpečí. Jak se mu podařilo vyhnout se tomu, aby jej krajta uškrtila, když jej už chytila mezi zuby? Pomohl nějaký trik, nebo náhoda?

Neuvěřitelná scéna ze seriálu Animal Planet Austin Stevens - Pán hadů (Austin Stevens: Snakemaster), z epizody Nejpozoruhodnější zážitky Austina Stevense-1. část.


Velcí teropodi se zvláštní výzdobou

5. října 2016 v 15:42 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Odborníci ze Státní univerzity v Severní Karolíně, USA, přišli s koncem minulého měsíce s výsledky zajímavého výzkumu. Zaměřoval se na velké teropody a možnou spojitost jejich velikosti s bizarními hřebínky a dalšími útvary na hlavě. Tito výzkumníci věří, že výzkumem jejich ozdob můžeme nalézt tajemství jejich úspěchu, a možná i důvod, proč byli tak velcí. Tým porovnal 22 největších masožravých dinosaurů, mezi nimi se nacházejí Spinosaurus, Tyrannosaurus, Allosaurus, Cryolophosaurus aj. a z nichž všichni zde vypsaní měli na hlavě nějaké útvary. Spinosaurus mohl okouzlit své okolí nebo vystrašit možnou kořist zvláštním útvarem na zobáku, jenž ale nebyl příliš výrazný, na rozdíl od zádové plachty. Tyrannosaurus měl na hlavě jen jakési růžkaté struktury, nepříliš vyčnívající, Allosaurus pak také. Zato Cryolophosaurus si díky svému hřebenu vysloužil přezdívku Elvissaurus. 20 ze 22 největších teropodů mělo na hlavě hřebínky či rohy. Mezi obry, kteří je kompletně pochyběli, je Acrocanthosaurus. Tento velký, 11 metrů dlouhý predátor, neměl v dospělosti žádné takové útvary. U mnoha masožravých dinosaurů je to celkem vzácné, pokud nejde například o dromaeosauridy (ale ti byli opeření, alespoň mnozí, a proto mohli mít pernaté chocholky). Ale mezi gigantickými teropody je to už skutečná vzácnost. Velkým theropodem, dorůstajícím 7 až 8 metrů délky, byl i francouzský Dubreuillosaurus z období Jury. Ten také neměl na hlavě žádné ozdoby, ačkoliv někteří vědci namítají, že nalezený exemplář nebyl dospělec a že se růžky mohly vyvinout až v dospělosti. U Acrocanthosaura jsme si však jisti tím, že je v dospělosti neměl. Jaký je závěr paleontologů ze Severní Karolíny? Ukázalo se, že 20 teropodů se stalo velkými, ba i obrovskými, během kratší doby. Acrocanthosaurus dosáhl délky 11 metrů po dlouhé době, jako druhu mu to trvalo miliony let. Zato T-Rex žil jen dva nebo tři miliony let, a přesto byl 13 metrů dlouhý. Jinými slovy, mít na hlavě nějaký útvar znamenalo rapidně vyrůst. Evoluce u těchto zvířat trvala kratší dobu. Zřejmě to má spojitost s tím, že přežívali opravdu jen ti nejpřizpůsobivější. Šlo o jedince, kteří dokázali nejvíce zaujmout a proto měli mláďata. To je možné vysvětlení. Je dost možné, že právě hřebínky na hlavách sloužily samcům k upoutání pozornosti samic anebo naopak k odstrašování jiných, mnohdy slabších samců. Slabé jedince to neodsuzovalo jen k tomu, že neměli žádné potomstvo, ale rovnou byli zabíjeni. Svět dinosaurů byl skutečně krutý, tak to ale chodí mezi zvířaty i dnes. Avšak zpět k pozoruhodným zjištěním paleontologů ze Severní Karolíny. Výzkum skutečně ukázal, že spojitost mezi strukturami na lebkách a rapidním nárůstem velikosti u druhů, jež jimi byli vybaveni, je možná. Není to sice definitivní závěr, jde ovšem o zajímavý pohled na evoluci dinosaurů skrze zcela nové poznatky...




Snad se Vám článek líbil, přijde mi to jako zajímavý objev ze světa již známých, ba dokonce proslulých giantů...

Hra Dinosaur Safari

4. října 2016 v 16:50 | HAAS |  Fotogalerie PC-CD her
Tentokrát přináším celkem výjimečný článek, a to o počítačové hře s dinosaury. Touto hrou je Dinosaur Safari, docela jednoduchá hra vytvořená v roce 1996. Byla vytvořena Oregonským muzeem vědy a průmyslu jakožto vzdělávací hra určená především pro děti. Hráčovým úkolem je cestovat v čase do různých geologických period a jednoduchým klikáním na ikonku s fotoaparátem fotografovat dinosaury a jiné prehistorické tvory. Ve hře se objevují Staurikosaurus, Baryonyx, Brachiosaurus a řada dalších dinosaurů. Animace je téměř ve 2D (i když v sobě má cosi prostorového), dinosauři jsou animovaní a jejich pohyby jsou spíše trhavé (na rozdíl od 3D dinosaurů z Trespasseru, který vyšel jen o dva roky později). Při svých cestách v čase používá hráč speciální vozidlo zvané Kronos Sphere, a průvodcem je Vám jakýsi zelený dinosauroid či podobná mimozemsky vzhlížející bytost. Tento dinosauroid k hráčovi ve hře mluví a popisuje mu dinosaury, pravěké rostliny a vše další. Fotografie, které hráč získá, jsou pak odeslány do National Chronographic Society, společnosti, které se zavázal k pořízení úžasných snímků... Dinosaur Safari rozhodně není těžká hra. Protože je určena dětem například okolo pěti let věku, není nijak složitá. Animace této hry není ničím převratným, což vydavatel hry již také píše, ale to vůbec nevadí. Stále je to pěkná hra...

Tuto hru si můžete stáhnout na internetu. Nevím, zda se mnou budete souhlasit, ale mě se tato hra celkem líbí, možná i pro svou jednoduchost...

Scaphonyx

3. října 2016 v 17:57 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Scaphonyx nebo-li Hyperodapedon byl rhynchosaur z čeledi Rhynchosauridae, žijící v období Triasu před 230 miliony let. Fosilie tohoto fascinujícího stvoření byly nalezeny po celém světě, od Indie přes Kanadu až po Jižní Ameriku, odkud také pocházejí nejlépe zachované exempláře. Název Scaphonyx byl dříve používán jen pro jihoamerického rhynchosaura, ale dnes si většina paleontologů myslí, že byl naprosto shodný s Hyperodapedonem (který byl popsán o 48 let dříve). Název Scaphonyx znamená v překladu z latiny "člunkovitý zub" a zřejmě odkazuje na vpředu ohnutý zobák na čenichu. Tento tvor byl malý, měřil 1,2 metru na délku a vážil jen 40 kilogramů, navíc svou výškou sotva člověku sahal po pás. Ocas byl poměrně dlouhý, tělo zavalité s velkou tělní dutinou. Končetiny byly krátké a silné zároveň. Rhynchosauři nebyli moc rychlí, zato byli houževnatí. Scaphonyx nebo Hyperodapedon samozřejmě kráčel po všech čtyřech, s hlavou svěšenou dolů hledal rostlinnou potravu. Tu tvořily hlavně semenné kapradiny, ale i jiné rostliny... Toto zvíře už zažilo příchod prvních dinosaurů. Před 230 miliony let se totiž Jižní Amerika stala kolébkou veleještěrů. Náš rhynchosaur se už setkával s tvory jako byl Eoraptor či Herrerasaurus. Zvířenu tehdejší Argentiny však tvořili i různí dicynodonti jako např. Ischigualastia...
Popis tohoto živočicha naleznete například v knížce "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové.

Příště popis Parasucha!

Ostrovní trpaslíci-Mamut ze Sardinie

2. října 2016 v 10:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
O zakrslých mamutech z Kréty či kalifornských ostrůvků známých jako Channel Islands jsem již napsal. Stále jsem se však nezmínil o neméně zajímavém druhu zakrslého mamuta, který obýval jeden slavný italský ostrov... Nyní se to mění, je tu další část Ostrovních trpaslíků!

Místo: Sardinie, Středomoří,
Čas: Střední až pozdní Pleistocén,
Příklad ostrovního nanismu: Sardinský mamut.
I když mamuti byli mnohdy obrovští (například mamut kolumbijský ze Severní Ameriky dorůstal výšky až 4 metrů), našli byste mezi nimi i malé druhy, sotva vyšší než člověk. Jedním z nich byl Mammuthus lamarmorai, pozoruhodný zástupce této skupiny savců, přežívajících v době ledové. Během poslední doby ledové se Mammuthus lamarmorai proháněl pláněmi Sardinie ve Středomoří, a vydržel tam po 410 000 let. Nešlo o jediného mamuta ze Středomoří, který se v průběhu času zmenšil. Evoluce stála i za zmenšením krétského mamuta, který žil zhruba ve stejné době. Také vyhynulí sloni z tropických ostrovů v Indonésii byli nesmírně malí. V porovnání s jejich předky je tato skutečnost zarážející, ale dlouhý pobyt druhu na ostrově mnohdy stojí za jeho zmenšením. Původ M. lamarmorai, tedy to, kdy se vyvinul, však není zcela známý. Je pravděpodobné, že před půl milionem let se mamuti dostali na Sardinii, která byla spojena s kontinentální Evropou. Pak zřejmě zůstali uvízlí na ostrově a začal se z nich vytvářet nový druh... M. lamarmorai dosahoval v kohoutku výšky 1,4 metru, což je srovnatelné s devítiletým dítětem. Bylo nalezeno několik stoliček tohoto mamuta, samozřejmě se výrazně podobají těm sloním. Humerus, nebo-li kost pažní, dosahovala u tohoto druhu délky 45 centimetrů. Došlo také k objevu několika klů, jež byly relativně tenké. Jejich šířka se rovnala zhruba 3,5 centimetrům. Váha M. lamarmorai je odhadována na 500 až 550 kilogramů, nyní si to porovnejte s dnešním africkým slonem, jenž může vážit 5 až 6 tun. Velcí mamuti stepní byli zhruba stejně velcí a těžcí jako dnešní afričtí sloni. Je tedy úžasné pozorovat zmenšování mamutů. Na Sardinii však nebylo mnoho velkých predátorů, kteří by šli zakrslým mamutům po krku, a proto nebylo problémem zmenšit se. Dodnes byla většina kostí tohoto mamuta objevena za západě či jihozápadě Sardinie, většina důležitých exemplářů tam byla vykopána v 19. století. Za vyhynutím sardinského mamuta stála především změna klimatu, na snížení počtů tohoto chobotnatce se však mohli podílet i nově příchozí lidé. Před 40 000 lety tento mamut vymírá...


Další část Ostrovních trpaslíků je za námi! Jak vidíte, zakrslých chobotnatců žila v minulosti celá řada...