Listopad 2016

Parantropové měli zřejmě jiný jídelníček, než se předpokládalo

20. listopadu 2016 v 9:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Parantropové nebyli našimi přímými předky, jelikož v době, kdy žili, existovali i první skutečné lidské bytosti. Avšak před 2 až 1 milionem let byla východní Afrika bojištěm několika druhů hominidů. Byla to doba, kdy hominidů na jednom místě žilo více, než kdy předtím a potom. Mohutný, robustní Paranthropus byl zastoupen alespoň dvěma odlišnými druhy: P. boisei a P. aethiopicus. Z lidského rodu s ním soupeřil Homo ergaster, člověk dělný, který na rozdíl od nepříliš vynalézavého Parantropa vytvářel i pracovní nástroje-nalezené pěstní klíny jsou toho více než patrným důkazem. Nový výzkum vedený několika španělskými paleontology a antropology odhalil, že tito hominidi se však velmi lišili v získávání potravy. Už předem bylo známo, že Homo ergaster pojídal především maso. To se může zdát překvapivé, neboť měl poměrně úzkou lebku a malé čelisti. Zuby Homo ergaster též nebyly příliš silné. Zato Paranthropus měl velkou hlavu, silné skusové svaly a robustní čelisti. V seriálu Putování s pravěkými lidmi byl ukázán při pojídání bambusu, který je celkově drsný a tuhý. Avšak na maso se příliš neodvážil. Jednak k tomu neměl prostředky a dostatek vynalézavosti ani mozkové kapacity, byl však také celkově pomalý a v porovnání s Homo ergaster nebo s Homo habilis nemotorným. Avšak především rostlinná potrava všeho druhu tohoto hominida udržovala při existenci. Nové nálezy to však mění. Paranthropus byl co se týká potravy ještě vybíravější. Nejen, že to nebyl lovec. I mezi rostlinami si vybíral. Opracování zubů, o čem svědčí mikroskopické tečky ve zkamenělé sklovině, dokázaly, že Paranthropus drsné, brusivé rostliny téměř nepožíral. Mohl je občas konzumovat jako spestření jídelníčku, jinak se však specializoval na pojídání méně drsných, křehkých rostlin. Živil se hlavně měkkými listy a případně křehkými stonky. Jen stroze se na jeho jídelníčku vyskytovala potrava, která mu byla experty tak dlouho připisována. Naopak výzkum mikroskopických teček na zubech Homo ergaster ukázal, že tento primitivní lidský druh, jak se dalo předpokládat, konzumoval tuhou potravu. Ať už šlo o tuhé rostliny, nebo maso zvířat, mezi nimiž mohli být i pakoně nebo antilopy... Tento objev byl učiněn díky dlouhému snažení španělských vědců, kteří podrobně studovali 167 fosilních exemplářů afrických hominidů. Nálezy jsou cenné, protože mohou poskytnout nové informace o tom, proč Parantropové vůbec nebyli úspěšní a po krátké době vyhynuli, zatímco rod Homo se rozvíjel dál. Nepochybně v tom hrála roli potrava, jenže to není vše. Přizpůsobivost Parantropů byla nízká, kdežto první lidé, schopní se například potit při velkém horku, dokázali osídlit všechna příhodná i nepříhodná místa. Potomci člověka druhu Homo ergaster se pak rozšířili do Asie, ale to už je jiný příběh...


Jak vidíte, i svět pravěkých lidí a našich pravěkých příbuzných z čeledi hominidů nás stále dokáže překvapovat... Co asi bude zjištěno příště?

Lovci kryptidů: Skotsko (2/2)

19. listopadu 2016 v 10:36 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
K Pierrovi, Sabine a Jackovi se minule přidal mladík jménem Sam Weber, původem z Německa. Sabine si ho ihned oblíbila, Pierre na něj žárlil, jelikož odváděl pozornost jeho sestry, zato Jack, nejprve nezaujatý výzkumem skotského jezera Loch Ness, zřejmě začal brát výpravu vážně. Alespoň se tak dá usuzovat podle jeho vážnějšího, jako vždy rozvážného chování. Ale najdou naši přátelé bájnou lochnesku?

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST DRUHÁ:
"Ech, tady je ale zima!" vyhrkl Pierre, jakmile ráno vystrčil hlavu z teplého stanu. Nad lesy, jež lemují břehy jezera Loch Ness, stoupal velký oblak mlhy. Pierre nezalezl zpět do stanu, ale chvíli si zvykal na chladný vzduch, a nakonec celý vylezl. Byl sice jen v pyžamu, teplákách a svetru, vůbec mu to však nevadilo. Ze včerejšího nezdaru při koupání v jezeře ho trochu škrábalo v krku, ale nic si z toho nedělal. Protáhl se, zapálil oheň, potom kolem něj chvíli běhal, aby se zahřál, a nakonec si uvařil čaj. Zrovna když ho dopíjel, vyrušil ho Jackův hlas: "Ty jsi teda pěkný nezbeda. Nemohl jsi uvařit čaj nám všem? Haha, typický Pierre. No co, asi sis na nás prostě nevzpomněl." "Jé, promiň, Jacku! Mě nenapadlo, že tady se mnou někdo je... Vlastně jsme tu čtyři. Jo, čtyři, s tím ohromným vtipálkem Samem. Leze mi na nervy!" řekl na to Pierre. "Co kdybychom ho trochu poškádlili a vzbudili ho nějakým rámusem? Jeho stan je ten zelený... Pojď Jacku, něco vymyslíme!" dodal po chvilce Pierre. Jack se nahlas zasmál. "Sam a Sabine odešli v šest ráno na druhý břeh ke kamerám, aby zkontrolovali záznam. Nejprve by ses musel vrátit zpět v čase o čtyři hodiny, abys ho poškládlil," informoval ho s úsměvem Jack. "Cože, ono už je deset? A vůbec, proč šel zase s mou sestrou?!" naštval se Pierre. Na druhém břehu jezera Sam znovu sledoval jeden ze záznamů. "Sabine, něco tam určitě proplouvalo. Jen škoda, že záběry jsou zelené," řekl se zájmem Sam. "No jo, Same, vypadá to jako krk s hlavou... Jako by to byl plesiosaurus," řekla na to Sabine, "co kdybychom tu nechali kameru přes den?" "Dobrý nápad," odpověděl Sam. Pak se usmál. Očividně měl velkou radost z toho, že si všiml přítomnosti něčeho zvláštního. "Víš co, Sabine? Zůstanu tu přes den a budu jezero sám pozorovat. Mám tady fotoaparát, když se tedy něco objeví, vyfotografuji to," navrhl pak Sam. "Výtečný nápad! Nebudeš se tu ale bát sám?" optala se Sabine. "Vůbec ne. Studoval jsem medvědy hnědé v Evropě, a řeknu Ti, teprve ve chvílích, kdy se deset metrů přede mnou objevila matka s mláďaty, jsem se začal bát," informoval Sam. Sabine se ho hned začala ptát na jeho zážitky. Takto u jezera seděli několik hodin. Sabine vůbec neodešla, protože ráda poslouchala Samovo vyprávění. Během těch několika hodin též pečlivě pozorovali hladinu jezera. Pak se Sabine rozhodla vyfotografovat si celé jezero z jedné vysoké skály. "Nechoď tam, víc, co říkal ten angličan?" varoval ji Sam. "Angličan? Jo, myslíš Jacka! Ale prosímtě, přece si nevyrazím dech jako on ve svých pěti!" smála se Sabine. Začala tedy šplhat na skálu. Sam ještě chvíli sledoval vody Loch Ness, potom si vytáhl mobilní telefon, psal zprávu nějakému kamarádovi, a v tom uslyšel křik! Mobil hodil na zem a utíkal ke skále. Uviděl, jak se Sabine sotva drží pomalu se pohybujícího balvanu, zatímco nohama kope ve vzduchu ve snaze zachytit se o příkrou skalní stěnu!


"Sabine, drž se!" zvolal Sam, schodil ze zad batoh a vytáhl lano. Sabine mu neodpověděla, neboť věděla, že s výkřikem by pohnula rukama a spadla by. Samovi to nevadilo, hlavně, že ho poslechla a nepřestávala se držet kulovitého kamenu. S každou vteřinou se však mírně posunul. Sam s nesmírnou šikovností vyhodil lano se smyčkou. Ta se hned na první pokus zachytila o výstupek ze skály. Pak začal šplhat. Trvalo jen tři minuty, než se dostal k Sabine. Ta byla nad úrovní lana, ale Sam byl zřejmě zkušeným horolezcem, a neměl problém s vyšplháním tak vysoko. Chytil Sabine za ruku a pomohl jí dolů k lanu. Oba potom slezli. "Už v životě nepolezu na skálu!" řekla jen Sabine a sedla si. Bylo jí špatně, tam nahoře měla závratě a navíc mohla přijít o život. Samovi samozřejmě poděkovala. Ovšem za chvíli si povídali, jakoby se nic nedělo. Sam pak zkontroloval záznam z kamery a zjistil, že v době, kdy zachraňoval Sabine, objevil se na břehu podivný tvor. Jakási hlava chvíli vykukovala z vody a dívala se přímo do objektivu. Sam zajásal! Bylo to úžasné! Navečer se vrátili do tábora... Pierre a Jack se brodili studenou vodou a do sítí chytali ryby. Ne proto, aby je snědli. Byl to vědecký výzkum. "Jacku, další ryba se čtyřma očima!" hlásil Pierre. Sama a Sabine, zrovna příchozí, to překvapilo. "Hmm... To už je pátá. Tohle jezero mi začíná připadat podivné. Nějaká mutace, co?" řekl Jack. Pak si Pierre všiml Sabine a Sama. "Hej!" vyhrkl, "Tohle se dělá, nechat tady svého bratra jen tak postávat?" "Vlastně chytat ryby?" utrousil něco Jack. "Promiň, Pierre. Zkoumali jsme Loch Ness. Tady se Samem jsme pořídili skvělý záznam. Hned Vám ho ukážeme. Sam mi kromě toho zachránil život, skoro jsem totiž spadla ze skály," povídala Sabine. Pierre nevěřícně kroutil hlavou. Na Sama se díval nesnášenlivě. Ten se však začal usmívat. "Pierre, neboj. Vím, že mě nemáš rád, ale rozhodně nemusíš mít strach, že bych nějak těžil z Vašeho projektu. Vždyť já teď patřím mezi Vás," řekl pak Sam poklidně. Ale Pierrovi se skoro kouřilo z uší, jak byl rudý a naštvaný. Jack stál opodál a chvíli přemýšlel. Snad doufal, že odhalí tajemství čtyřokých rybek... Brzy se setmělo a naši přátelé znovu ulehli do stanů. Když se Pierre ráno probudil, nevěřil vlastním očím. Právě viděl cosi nepředstavitelného. A byl celkem dost vyděšen...

Konec páté části. Co uviděl Pierre?! Existuje skutečně lochneská příšera? A co Sabinin záznam? Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Milník v historii parku

18. listopadu 2016 v 11:06 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dlouho očekávaná událost v Dinosauřím parku! Přečtěte si, jak vše proběhlo!

Milník v historii parku

"Dinosauří park, kde minulost ožívá..." tvrdí jedna z uvítacích cedulí na pobřeží ostrova. Měli byste vidět, jak se to kolem ní včera štosovalo... Přijela loď plná nových návštěvníků, prvních návštěvníků... Charles během patnácti minut pronesl svůj projev. Přišel mi mnohem lepší, než minulý týden, když jej poprvé zkoušel prezentovat. Všichni návštěvníci byli naprosto nadšení, jeho slova vyvolala bouřlivý potlesk a my, tým z Dinosauřího parku, jsme se přidali. Pak došlo k otevření brány za slavnostní famfáry, která je odteď hlavní znělkou Dinosauřího parku. Lidé jen s úžasem hleděli, jak se dřevěná brána pomalu otevírá a za ní se rýsuje samotný park. Jakmile se brána otevřela, turisté jí začali pomalu procházet. Do toho už hrála poklidná jazzová hudba. Všichni jsme si na chvíli oddychli. Tričko jsem měl propocené, ne proto, že bych byl tolik nervózní, ale spíše kvůli tomu, že jsem musel během projevu stát na místě na Charlesem a pařilo na mě slunce. Včera byl totiž opravdu horký, slunný den. Takže první místo, na které jsem zavítal po otevření parku, byl můj skromný domek. Leptoceratopse Dina jsem vzal z ohrady k sobě domů, aby mu nebylo horko a on se náhodou nepřehřál. Pak jsem si oblékl svou pracovní košili, a šlo se do práce. Naštěstí jsou naše domky v bezpečné vzdálenosti od jakýchkoliv turistů. A stejně tak Dino, jediný dinosaurus, kterého většina návštěvníků neuvidí. Dino je totiž můj. A já patřím zase jemu. Charles i Oliver to moc dobře vědí. Zvláště Olivera z vědeckého hlediska mé dinosauří přátelství nadchlo. Spatřuje v tom příležitost, jak zkoumat dinosauří inteligenci, jež je v některých případech až překvapivě vysoká. Nedovolím, aby byl Dino podroben jakýmkoliv testům, ale dovolil jsem Oliverovi, aby za námi občas přišel na kávu a podíval se, jak se Dino chová. Náš přírodovědec tohoto pozvání jistě využije. Už jen kvůli tomu, aby si ze mě udělal legraci tím, že něco hodí do kávy, ona vybuchne, a já budu muset utírat stůl... Po poledni jsem šel nakrmit Erythrosucha. Nezačali jsme sice s žádnými komentovanými programy o krmení zvířat, tak jako v mnoha zoo, ale chystáme se k tomu. Každopádně se kolem mě nahrnula řada lidí, zvědavých na to, jak tomu zvířeti budu házet fláky masa. Překvapilo je, že Erythrosuchus po nich skoro až skákal, tak jako někteří krokodýlové. Maso vždy chytil na první pokus do tlamy, hbitě si s ním poradil ostrými zuby a v pár vteřinách jej slupl jako malinu. Lidé mu tleskali. Erythrosucha to naštěstí nerušilo. Po krmení si spokojeně lehnul do stínu nevysoké aurakárie ve středu ohrady, a usnul...

Zato Oliver, ten už první návštěvníky provázel jako expert na dinosaury. Spousta lidí se zastavila u výběhu nezbedných Tsintaosaurů, když jim Oliver vyprávěl o tom, jak se kdysi paleontologové nemohli shodnout na správném umístění jeho podivného hřebínku. Oliver hrdě prohlásil, že Dinosauří park poslední, a správnou teorii, potvrdil tím, že dva Tsintaosaury chová. Dále náš přítel vyprávěl o tom, jak se Tsintaosauři několikrát probourali skrze ohradu. Turisté se smáli. Oliver k tomu přidával vtipy, některé situace až zveličoval a zesměšňoval, což všem přišlo nesmírně vtipné. Podle mě to bylo trapné: Oliver neumí dělat vtipy, jasné?! Je to pravdilo. Nicméně výběhům Siamotyranna a Deinotheria se většina lidí vyhnula, takže se to obešlo přinejmenším bez řevu rozzuřených zvířat. Dnes je park otevřen též, opět je tu spousta lidí. O víkendu bude uzavřen, ačkoliv plánujeme, že v budoucnu bychom sem návštěvníky pouštěli i v soboty, a kdo ví, možná jednou i v neděle. Každopádně víkend je k odpočinku, tak bychom si rádi oddychli. Myslím, že zítřejší oddych nám přijde vhod. Jen dnes to tady křičí, volá, raduje se... Je skvělé, že si lidé užívají pohled na dinosaury a jiná pravěká zvířata. Kdybyste věděli, kolik peněz jsme za ty dva dny vydělali. Je to minimálně tolik, abychom Clarkovi splatili vystavení nových chodníků na ostrově. Za týden už budeme mít tolik peněz na to, abychom mu splatili sedm procent z toho, co stálo maso pro naše masožravce. A za rok, pokud vše půjde dobře, budeme ještě dál. Musím podotknout, že rangeři, posílení novou hlídkou, jsou stále ve střehu. Bezpečnost v parku je vysoká. Incidenty jsou nepravděpodobné...

Obrázek je spíše ilustrační, brána v Dinosauřím parku vypadá jinak... Doufám, že se Vám tato část, popisující milník v historii parku, líbila!

Lovci kryptidů: Skotsko (1/2)

17. listopadu 2016 v 10:43 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pierrovi, Sabine a Jackovi se podařilo vyfotografovat zvíře, po kterém tak dlouho pátrali-tajuplného savce z Kostariky. Jejich výprava ale ještě nekončí. Jsou úplně na začátku neuvěřitelných dobrodružství, která je potkají. Ale ne všechna budou tak lehce překonatelná...

LOVCI KRYPTIDŮ: SKOTSKO, ČÁST PRVNÍ:
Na lavičce před hotelem, nad jehož dveřmi bylo křiklavě napsáno Soho Hotel, seděl jeden mladík. Měl bílou, neopálenou pleť, černou bundu zapnutou až ke krku, čepici na hlavě a přivřenýma očima upřeně hleděl do novin, jež držel v černých rukavicích. Titulek dnešního vydání novin Daily News byl více než křiklavý: "Trojice dobrodruhů objevila v Kostarice nový druh savce!" Při pročítání článku, opatřeného několika barevnými fotografiemi, se mladík sám pro sebe usmíval. Tento článek nečetl poprvé. Od rána si jej očima projel už nejméně pětkrát. Věděl moc dobře, co má dělat. Čekal tu na Pierra a Sabine Leroyovi a na Jacka Owena. Od někoho se dozvěděl, že se zde dnes ubytují. Někteří kolemjdoucí se občas podivovali, proč tu ten člověk jen tak sedí. Na lavičce, bez deštníku. Dle jejich úsudků muselo něco velmi důležitého tohoto mladíka pudit zůstat venku i přes sychravé podzimní počasí. Pak se v dálce objevily tři postavy. Leroyovi táhli po zemi těžké kufry, Jack se na ně usmíval a povídal si s nimi. Mladík složil noviny, hbitě je schoval do tašky a jakmile Leroyovi a Owen prošli kolem něho, oslovil je. "Zdravím Vás, nejste náhodou ta skupinka kryptozoologů, co objevila tu opici v Kostarice?" optal se jich se zájmem. "No jistě, samozřejmě. Čím Vám můžeme být nápomocní?" zeptal se ho Jack. V mladíkově tváři uviděl trochu nejistoty. Snad se trochu styděl, když se setkal s tak významnými osobnostmi. Trochu nesměle a tišším hlasem řekl: "Rád bych se k Vám přidal. Jsem totiž zoolog. Jmenuji se Sam Weber a jsem z Německa." "Vy byste nám chtěl pomoci při hledání kryptidů?" zeptala se ho s úžasem Sabine. "Nevím, zda to půjde, pane. Vůbec Vás neznáme," řekl na to s úsměvem Jack. "Čekal jsem tu na Vás s touto nabídkou," mluvil dále Sam, "dozvěděl jsem se totiž o Vaší chystané výpravě do Skotska." "Zdá se, že budete naším velkým fanouškem, když jste se to dozvěděl. Určitě nebylo lehké sehnat tolik informací," zasmál se Pierre. Jack trochu nesmělého Sama pozval do hotelu, kde se měli ubytovat. Soho Hotel patří mezi luxusní londýnské hotely a předtím, než naši hrdinové měli začít svou novou výpravu, měl pro ně být ubytováním. U trošky limonády si Sam s kryptozoology více popovídal. "Věc se má tak," informoval ho Jack, "že my míříme do Skotska k Loch Ness. Nevěřím, že by tam žili nějací pravěcí plazi, to ne. Jsem zoolog a vím, že tamní vody jsou na plazy moc studené. Ale tadyhle Leroyovi hrozně toužili podívat se tam a provést tam výzkum. Chtějí najít to zvíře, které Skotové vídají, když prožijí otravu skotskou whisky." "Vždycky jsem toužil setkat se s kryptidem. Myslím, že toto je má šance. Pokud byste mě vzali do party, rád Vám pomohu. Mám letité zkušenosti s hledáním savců po evropských lesích," řekl na to Sam. Tak se tedy k našim přátelům přidal další lovec kryptidů...


Cesta vlakem z Londýna do Edinburghu nebyla tak luxusní, jako hotel v centru Londýna. Když dorazili do Drumnadrochitu, postěžoval si Pierre: "Už v životě nepojedu drncákem. Rozumíte?!" Sam se mezitím s novými kolegy více zkamarádil. S Jackem se moc nebavil, snad jej považoval jako opravdového vůdce a někoho, s kým není moc legrace. Sabine si Sama oblíbila, protože vyprávěl skvělé vtipy. Pierre ho respektoval, ovšem trochu na něj žárlil, jelikož pořád odváděl pozornost jeho sestry. Zatím však Pierre čekal a nenechal na sobě nic znát. Po krátké cestě z Drumnadrochitu dorazili k jezeru Loch Ness. "Tak, tady to je. Když jsem byl malý a poprvé jsem s rodiči navštívil Skotsko, vzalo mi to dech. Doslova, protože jsem z jedné malé skalky spadl na záda a nebýt pohotového zásahu mého otce, udusil bych se. Takový pád nesmí být brán na lehkou váhu, proto vás zapřísahám, nelezte tam! Pohybujte se jen při břehu," vyprávěl chvíli Jack. Pierre se díky své dobrodružné povaze odvážil ke smělému kroku. Skočil do jezera. Horší věc snad udělat nemohl. "Hej, vytáhněte mě! Ta voda je příšerně studená!" křičel. Samovi a Sabine to bylo k smíchu, vlastně si pak celé odpoledne vyprávěli jenom o Pierrově hlouposti. Jack nemeškal a hodil Pierrovi samonafukovací záchraný kruh, který pro všechny případy složil mezi vybavení. "Pierre, ty se nikdy nepoučíš. Buď rád, když budeš mít jenom rýmu," vyčetl mu to Jack. "No, neboj," pokusil se o úsměv zmrzlý Pierre, "já jsem... otužilý! Hepčík!" Navečer Sabine a Sam nastražili na břehu jezera tři kamery. Sledovaly pohyb hladiny. V případě, že by se z vody vynořilo něco neobvyklého, velkého a živého, začal by u jedné z kamer pískat klakson. Ten by výzkumníky vzbudil a poukázal na místo, kde se tvor pohybuje. Jakmile se setmělo, sešli se všichni čtyři u táborového ohně obklopeného čtyřmi teplými stany. "Teda, stanovat na podzim a ještě k tomu ve skotské divočině... No dobrá, téměř v divočině-protože ten hrad za námi moc divoce nepůsobí-ehm... Prostě je to něco," usmíval se Sam. Jack se ho ptal na jeho práci v kontinentální Evropě, ale Sam mu moc neodpovídal. Spíše se bavil se Sabine, která se mohla potrhat smíchy díky jeho vtípkům. Pierra to docela štvalo. Aby už Sam přestal, Pierre suše prohodil: "Lochneska neexistuje. Ta voda je tak ledová, že tam nic nežije. A jestli to, ať si třeba dostanu rýmu." Nato si kýchl. Sama to rozesmálo. Byl takový veselý. Pierre to nakonec vzal z lepšího konce a také se tomu pousmál. Jack tolik radostný nebyl, naopak, choval se vážněji. Asi ho snad výzkum jezera Loch Ness přece jen sebral...

Konec čtvrté části příběhu. Jakým nebezpečím budou naši hrdinové muset čelit? To se dozvíte příště...

Dinosauří park Chausuyama

16. listopadu 2016 v 15:51 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Minule jste se dozvěděli o úžasném dinosauřím muzeu, teď se pro změnu podíváme do dinosauřího parku podobného Dinoparkům. Nachází se však tisíce kilometrů odsud-ve východní Asii...

Dinosauří park Chausuyama se nachází ve stejnojmenném městečku zhruba na půli cesty mezi japonskými městy Neba a Toyone. Park je spojen se zoo, která chová například pandy červené a podílí se tak na ochraně těchto ohrožených savců. Dinosauří park samotný je plný modelů zvířat, která po 65 milionů let na naší planetě nebyla viděna. Je postaven tak, aby zaujal všechny generace-od dětí po dospělé. Modely nejsou úplně nové, takže se Vám občas může zdát, že jde o rekonstrukce dinosaurů z doby před několika desítkami let. Ale je to právě tento fakt, který z Dinosauřího parku v Chausuyamě dělá tak zajímavé místo. Někteří dinosauři jsou i zajímavě zbarveni. Například Triceratops, u kterého je na končetinách a na krčním límci zvýrazněna tvrdá plazí kůže s malými kulovitými výstupky, má oranžovou bradu, listnaté výrůstky vybíhající z kanýru jsou zelené a horní část zobáku je dokonce bílá, zatímco zbytek zvířete je hnědý! I přes toto netypické zbarvení je Triceratops opravdu okouzlující, ovšem rozhodně není sám. Modrý Brachiosaurus, tmavě modrý (a z určitého úhlu pohledu až fialový) Pteranodon nebo třeba druhově zbarvený Iguanodon (s modrým krkem, červenými končetinami a žlutým ocasem) jsou též pozoruhodní. Protože jde o zábavní park, jsou některé modely upraveny do podoby různých atrakcí: například modrý sauropod postrádá část svého ocasu-možná proto, že se zničehonic, zatímco si dopřával šťavnatou rostlinnou večeři, přeměnil na skluzavku! V tomto ohledu určitě není sám, protože zelenému sauropodovi se stalo stejným osudem... Na webu TripAdvisor si většina lidí tento park pochvaluje, někteří dokonce se slovy, že "je tam toho víc, než na co měli čas". Samotná lokace je také velmi zajímavá: na zalesněné hory v pozadí je krásný pohled. Pokud někdy zajedete do Japonska, především do blízkosti měst Neba či Toyone, zkuste si najít cestu do tohoto parku.

Snad se Vám pohled na další zajímavou atrakci s dinosaury zalíbil...

Zadní končetiny ptakoještěrů

15. listopadu 2016 v 12:39 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Ptakoještěři byli králi vzdušného prostoru, ale na zemi se pohybovali spíše neohrabaně, opíraje se o svá křídla. Zadní končetiny ptakoještěrů však musely být dostatečně silné, aby jejich mnohdy velká těla na zemi unesly. Ačkoliv většina pterosaurů trávila mnoho času ve vzduchu při hledání potravy, hledání hnízdišť a dalších činnostech, stále se museli vracet na zemi jako ptáci. Byli to aktivní letci, ale někdy se museli trochu rozběhnout, aby vzlétli. Zároveň při doletu na zem museli zadníma nohama zabrzdit. Nešlo, že by jen tak hladce přistáli na jednom místě a už se z něj nehnuli. Různí ptakoještěři se svými zadními končetinami lišili. Drápkaté nožky Pterodactylů, Rhamphorhynchů, Peteinosaurů či jiných malých létajících plazů ukazují, že tato zvířata se klidně mohla přichytit i na kůře stromů. Tito pterosauři byli navíc malí a sedali si i na větve. Přistát na nich nebylo složité, a tak se při příletu prostě zachytili, drápky se zasekly, a ptakoještěř byl na místě. Zato velcí pterosauři přistávali na skalách nebo kdekoliv jinde na zemi. Například Ornithocheirus měl celkem velká chodidla, takže když přistával, zadržely po několika krocích jeho tělo. Pak složil křídla a pochodoval. Tito velcí ptakoještěři opravdu rychle nechodili, pomalu se sunuli dopředu a jejich kroky byly jen několik desítek centimetrů dlouhé. Stylem chůze mohli trochu připomínat dnešní tučňáky, jen to na nich díky jejich dlouhým blanám sepjatým mezi křídly a nohama nebylo vidět... Toto se týkalo chodidel, jenže co další kosti zadních končetin? Paleontologové zjistili, že dopředu namířené stehenní kosti jsou typické pro rané pterosaury. Kost vycházela z kloubu zvaného acetabulum laterálně. To dokazuje, že byli schopní se zaháknout na kůře stromu, jak jste se již dočetli nahoře. Pozoruhodné je, že například Eudimorphodoní kost stehenní měla kulatou hlavičku oproti ose ve tvaru písmena Z. Jinak řečeno, zadní končetiny vybíhaly z těla maličko do stran. Nebylo to tak poznatelné, ale je to přinejmenším neobyčejné. Na rozdíl od těchto "na stromy sedajících pterosaurů" byli ti větší a pokročilí lépe přizpůsobeni chůzi po rovném povrchu díky speciálně vyvinutým chodidlům se značně velkými prsty. Při chůzi měli tito ptakoještěři všechny prsty položené na zemi, až na jeden, který až nepohodlně směřoval dozadu a země se opíral jen krátkým článkem, přičemž špička vybíhala zase nahoru (viz. obrázek)... Ptakoještěři jako Pteranodoni měli silné stehenní kosti, kdežto Ornithocheirové, Anhanguery a příbuzní je měli užší a štíhlejší. Samozřejmě docela dlouhé zadní končetiny měli Quetzalcoatlus, Haztegopteryx a další megapterosauři, kteří nemalou část svého života trávili na zemi a pojídali i dinosaury (byly nalezeny stopní dráhy dokazující, že tito obrovští létající plazi mnoho času strávili chůzí)... Všichni pterosauři měli pravděpodobně mezi prsty na zadních končetinách tenkou blánu. A nedokázali s pomocí svých málo citlivých drápů zvednout těžké předměty, jako třeba lidi ve filmech-představa je to skvělá, ale tito tvorové nebyli uzpůsobeni ke sbírání kamenů nebo těžkých klád...

Tento článek neoplývá mnoha informacemi, přesto však doufám, že se Vám trochu líbil...

Neobyčejná 230 milionů let stará fosílie

14. listopadu 2016 v 16:51 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před čtyřmi dny byl ohlášen parádní objev z Jižní Ameriky! Lovci zkamenělin totiž nalezli pozoruhodnou 230 milionů let starou zkamenělinu, která je zajisté unikátní. Společně ji totiž tvoří dva dinosauři, ležící vedle lagerpetida. Lagerpetidi byli dinosauromorphové, příbuzní dinosaurů a jejich prekurzoři. Dinosauři se vyvinuli z lagerpetidům podobných archosaurů, ale tyto dvě skupiny si byly stavbou těla tak podobné, že je jednoduché je zaměnit. Z této zkameněliny nicméně zcela jistě vychází, že dva plazopánví dinosauři rodu Buriolestes zkameněli hned vedle lagerpetida Ixalerpetona. Je to vůbec první kdy nalezená zkamenělina dinosaurů a jejich prekurzora zachovaných společně na jednom kusu horniny! Zvířata možná nezemřela v jeden moment, snad jejich těla s časovým rozdílem i několika let klesla ke dnu mělkého jezera, jež jejich těla pohřbilo navždy, tedy až do té doby, než brazilští vědci jejich kosti odkryli. Samozřejmě je zde i možnost, že zvířata zahynula společně při nějaké přírodní katastrofě, možná když se vody řeky nebo jezera zvedly jako výsledek prudkých dešťů. Buriolestes a Ixalarpeton, dva zcela nové rody popsané na základě této neobyčejné zkameněliny, žili před 230 miliony let v pravěké Brazílii pospolu. Nebyla to velká zvířata: Ixalerpeton byl průměrným lagerpetidem, a ti měřili jen asi 30 centimetrů. Buriolestes byl přinejmenším čtyřikrát až pětkrát větší, což bylo na rané dinosaury obvyklé. Jeho zuby nasvědčují tomu, že se živil takřka vším. Byl to všežravec a bez výhrady přijímal jak rostliny, tak maso jiných zvířat. A právě zde vidíme nejprimitivnější verzi Diplodoků, Brachiosaurů a Argentinosaurů. Možná tomu s těží uvěříte, ale Buriolestes byl sauropodomorph. Nyní je nejstarším sauropodomorphem, tedy členem skupiny prosauropodů a sauropodů, jakého kdy věda poznala. Jeho lebka se ale více podobá té theropodí. Může se to zdát být podivné, ale theropodi a sauromodomorphové měli společné předky-ví se to už hodně dlouho. Byli to plazopánví dinosauři, ale že se od sebe tyto dvě velké skupiny začaly dělit už před 230 miliony let, to jsme dosud mohli jen odhadovat, poněvadž důkaz pro to nebyl. Buriolestes byl bipední, chodil po dvou nohách, a to platilo i pro Ixalerpetona... Pospolný nález těchto zvířat se zapsal do historie paleontologie. Ale kdo ví, třeba pravěké horniny přinesou více takových impozantních fosílií. Pro tuto chvíli se alespoň seznam dinosaurů rozrostl o jedno nové jméno, stejně jako nepříliš dlouhý seznam jmen lagerpetidů...


První obrázek: Ixalarpeton, druhý obrázek: čelist Buriolesta. O tomto úchvatném objevu jsem se dozvěděl díky webu Science Daily, druhý obrázek z tohoto webu pochází též, zatímco první je původně z Wikimedia Commons.

Původ ichtyosaurů (2/2)

13. listopadu 2016 v 9:48 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Vítejte u druhé části cyklu Původ ichtyosaurů... Minule jste viděli rané ryboještěry, nyní se posuneme do období Jury a Křídy a uvidíme, jak jejich vývoj pokračoval...

Původ ichtyosaurů

Pokročilí ryboještěři

Ichthyosauři jsou spolu s plesiosaury nejznámějšími zvířaty z druhohorních moří. Tito plazi, u nichž se během evoluce objevil rybí, vlastně až delfíní tvar těla, se zprvu vyskytovali spoře. Avšak již v polovině Triasu tvořili nedílnou součást mořských ekosystémů. Mezi nimi byli dokonce i ti největší, jaké známe, kupříkladu dvacetimetrový Shonisaurus. Stále to však byla primitivní zvířata, a ne všichni první ichthyosauři byli dobrými plavci. S koncem Triasu se však začali vyvíjet ti, kteří předurčili vývoj skupiny na další stovku milionů let...

Nejznámější z ryboještěrů, Ichthyosaurus, se objevil dříve, než byste čekali. Už na konci Triasského období proplouval tento jako blesk rychlý tvor vodami, chytaje ryby, amonity a belemnity. Dokazují to koprolity, zkamenělý trus, jenž se skvěle zachoval. Ichthyosaurus byl jen 2 metry dlouhý, zato to byl gigant ryboještěřího vývoje. Patřil mezi základní tuňákové ještěry, nebo-li Thunnosauria... Ichthyosaurus byl zcela prvním členem této skupiny, všichni jeho potomci nesli jeho základní znaky. Dalším původním tuňákovým ještěrem byl Stenopterygius, který se ale objevil až před 180 miliony let v období střední Jury... Ichthyosaurus měl již hřbetní ploutev, takže vzhledem opravdu připomínal delfína. Není divu, že si lidé v minulosti mysleli, že tato zvířata patřila mezi savce. Nicméně existovali ichtyosauři, kteří se delfínům tolik nepodobali. Takže proč taková zarážející podobnost? Proč se o nich všude píše, že připomínali delfíny, ačkoliv některé druhy hřbetní ploutve neměli?


Odpověď není nijak složitá. Ichthyosaurus byl totiž prvním kdy objeveným ryboještěrem a zrovna on se delfínu hodně podobal. A tak si lidé brzy všimli, že i ostatní ichtyosauři připomínají delfíny. Někteří více, někteří méně, jedna věc je však jistá: byl to dokonalý výtvor evoluce. Jenže v době, kdy byl ichthyosaurus nalezen, vědci o evoluci sotva něco věděli. Charles Darwin s ní přišel na konci 50. let 19. století ve své knize O původu druhů. Dobře zachovalý Ichthyosaurus byl ale na anglickém pobřeží nalezen Marry Anningovou už v roce 1811. Je to možná k nepochopení, ale Anningovi, ani tehdy dvanáctiletá Mary, neuvažovali o tom, že by šlo o pozůstatky delfína. Napadlo je, že 1,2 metru dlouhá lebka, kterou našli, patřila pravěkému krokodýlovi. Jméno Ichthyosaurus se objevilo o 20 let dříve, než slovo dinosaurus.

Ichthyosaurus opravdu znamená ryboještěr, ale první nálezy (i ty již stovky let staré, například z roku 1719, které ale nebyly tak dobře zachovalé, jako ty od Mary Anning) byly též považovány za nějaké dávnověké krokodýly. Tehdy lidé ještě o minulosti naší planety mnoho nevěděli a geologové nedokázali určovat stáří pravěkých zvířat. My dnes však víme zcela s jistotou, že Ichthyosaurus byl úspěšný druh žijící před 205 až 180 miliony let. Další tuňákoví ještěři však byli ještě úspěšnější. Vítejte v pozdní Juře, kdy je rozmanitost ichtyosaurů větší než kdy předtím. Svižně prorážejí hejny ryb a belemnitů, vyvíjejí se jim velké oči s nimiž dobře vidí i ve tmě, a navíc jsou rychlejší, štíhlejší a přizpůsobivější...


Ophtalmosauři byla krásná zvířata žijící hlavně na území pravěké Evropy. Ta však byla před 149 miliony let zalita mořem. Některé nálezy však byly učiněny i v Argentině, a několik exemplářů je mimořádně dobře zachovalých. Ophtalmosaurus měl mezi tehdejšími obratlovci největší oči. Musel mít neobyčejně dobrý zrak. Lovil hlavně olihně a ryby. S délkou 5 metrů patřil ke středně velkým mořským zvířatům. Délka lebky činila 1 metr, velkou část však zabíral podlouhlý zobák. V něm se nacházely malé zoubky skvělé k zachycení kluzké kořisti. Ophtalmosaurus dokázal zadržet dech na 20 minut. Víme to, protože paleontologové jej mohli zkoumat opravdu výtečně. Provedli také výpočty, které ukázaly, že Ophtalmosauři se potápěli do hloubky až 600 metrů. Tam už dobrý zrak opravdu potřebovali. Na dně mělkých moří bývá v takové hloubce celkově tma. I když slunce někdy vody prosluní, mnozí hlubokomořští živočichové jsou zvyklí na tmu. Je to hlavně případ olihní. Ophtalmosauři je lovili, a výborný zrak, stejně jako hbitost a rychlost, opravdu potřebovali.

Ophtalmosaurův příbuzný je patagonský Mollesaurus, ten však žil už před 170 miliony let. Naopak jiný z jeho příbuzných, nesoucí název Maiaspondylus, žil až před 110 miliony let v pravěké Kanadě. Bylo nalezeno několik koster, jsou téměř kompletní, jen byly během fosilizace nebo eroze trochu narušeny. Nálezy vlastně tvoří osm obratlů dospělce a dvě embrya mláďat, takže je tu další důkaz, že ichtyosauři rodili živá mláďata. Samozřejmě byly nalezeny i kostry dospělých a mladých ichtyosaurů, kteří zemřeli ve chvíli, kdy se mláďata rodila, což celou věc jen potvrzuje...


Na obrázku nad tímto textem vidíte nejúspěšnějšího Křídového ryboještěra. Jmenuje se Platypterygius a žil od začátku až do svrchní doby Křídové. Ne však do samého konce etapy. Vyhynul před 95 miliony let, zrovna na začátku pozdní části této geologické periody. Dlouho byl tento sedm metrů dlouhý, stovky kilogramů vážící ichtyosaur považován za posledního zástupce skupiny. Ichtyosauři totiž v Křídě nebyli tolik dominantní jako v Juře. Vody teď ovládali mosasauři, jejichž nejbližší příbuzní dnes patří k největším plazům současného světa: Mosasaurus měl příbuzensky co dočinění s varanem komodským...

Již víte, že Platypterygius byl po dlouhou dobu považován za nejmladšího ryboještěra. A tento status mu zůstává. Je sice možné, že se ještě po něm objevily nějaké druhy, rozhodně však nebyly tak velké, tolik bizarní a tak dominantní, jako tento celkově veliký predátor. Před 95 miliony let se příběh ichtyosaurů v podstatě uzavírá. Nikdo si není jistý, jestli nežili ještě na konci Křídy. Je to možné, takže by vyhynuli před 65 miliony let spolu s dinosaury, plesiosaury, mosasaury, ptakoještěry, amonity a dalšími zvířaty typickými pro druhohorní svět...



Premiéra Planety Země 2!

12. listopadu 2016 v 10:14 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Před deseti lety, v roce 2006, měl na BBC One premiéru úžasný cyklus Planeta Země (Planet Earth), vyprávěný Sirem Davidem Attenboroughem. Byl to jeden z prvních, snad i vůbec první seriál, ve kterém se objevila spousta scén se zvířaty ve slow-motion, tedy zpomalené záběry ukazující mnoho detailů. Seriál byl tehdy velmi populární a velké oblibě se těší dodnes. Jen v době premiéry ho ve Spojeném království v průměru sledovalo 9 milionů lidí, což je velký úspěch. A nové pokračování není výjimkou... Planeta Země měla ještě několik pokračování, tedy devadesát minut dlouhý film Země a také seriál Planeta Země živě (Planet Earth Live) provázený Richardem Hammondem. Nicméně nyní, v roce 2016, britské obrazovky ukazují seriál Planeta Země 2 (Planet Earth II)! Sir David Attenborough, který tento rok oslavil devadesátiny, rozhodně nehodlá být zpomalen. První díl začal pohledem na Alpy, nad kterými Sir David Attenborough letěl v horkovzdušném balonu (kromě toho nyní Sir David chystá tour po Austrálii a Novém Zélandě, což je neuvěřitelné a zaslouží si za to obrovskou poctu). Planeta Země 2 je prvním seriálem televize BBC, který byl natočen výhradně v Ultra-high-definition. Je to obrovsky drahý proces, zvláště pak, vzpomenete-li si na všechny ty zpomalené záběry. Natočit tyto pořady vždy znamená mít obrovský počet kameramanů, velké množství času (z mnoha hodin pokusů o záběry se do seriálu nakonec dostane třeba jen pět šest minut, a to v lepším případě) a hodně peněz na jejich zaplacení. BBC to ale neodradilo. Planeta Země 2 opravdu navazuje na úspěch první série. Za těch deset let tvůrci zjistili, že řada příběhů, jež nebyly v první sérii ukázány, skutečně stojí za to, aby byly divákům zprostředkovány pomocí dokumentárního cyklu... Vysílání Planety Země 2 započalo na BBC One dne 6. listopadu 2016. Bylo v něm například ukázáno, jak galapážští hadi, jež jsou velmi plaší a není jednoduché je natočit, loví mláďata slavných mořských leguánů. Tuto neděli poběží druhý díl. A počet sledujících? Neuvěřitelných 9,2 milionu, větší sledovanost měl snad jen krátký speciál Strictly (soutěž, ve které tančí známé osobnosti, tento formát pořadu určitě dobře znáte). Mnohé záběry v Planetě Země 2 byly pořízeny z bezpilotních letounů, ovládaných ze země. V posledních několika letech se takto letecké záběry často natáčejí, poněvadž záběry z vrtulníku bývají někdy trochu roztřesené (mě osobně to ale vůbec nevadí, stabilizace kamery není podle mě vždycky úplně nutná)... Ačkoliv Planeta Země měla jedenáct epizod, druhá série jich má šest. To však nic nemění na tom, že to bude skvělá podívaná. V Americe poběží seriál BBC America od ledna 2017, v kontinentální Evropě určitě během příštího roku. Můžeme si být jisti tím, že v ČR bude seriál vysílán jak na ČT2, tak na Prima Zoom...

Snad se Vám tento informační článek líbil. Mnozí z Vás o tomto seriálu již slyšeli, někteří z Vás možná už viděli první díl (já zatím ne, nicméně ten klip s galapážskými užovkami ano). Že je to něco neskutečně zajímavého?

Správce dinosauřího parku - Bráno do parku, otevři se!

11. listopadu 2016 v 15:23 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Otevření parku se již blíží... Ale co více mohu prozradit? Chcete-li vědět více, dám Vám dobrou radu: přečtěte si další část Danova týdeníku...

Bráno do parku, otevři se!

"Pan L. C. Clark našemu parku pomohl z krize a nakonec to byl jeho nápad-skvělý, nepředstavitelný a nepřekonatelný. Dámy a pánové, Dinosauří park je otevřen!" tolik Charles dnes před ve dvanáct hodin, v pravé poledne. Stáli jsme v přístavu a dívali se na bránu, jak se otevírá a za ní se rýsuje svět zvířat, jež nikdo nikdy předtím neviděl. Slavnostní hudba byla též skvělá. "Tak fajn lidi, rozejděte se! Jde se na oběd!" zařval do mikrofonu údržbář Joe, a všichni jsme se rázem vydali do hlavní budovy, abychom si po tvrdé práci dali dobré jídlo. Pochopitelně, že to celé byla jen zkouška. Charles otevření parku a pronesení svého slavnostního projevu ještě několikrát procvičí během příštích pár dnů. Avšak příští týden, ve čtvrtek, bude Dinosauří park nadobro otevřen veřejnosti. Každopádně, ne navždy. Neustálý příliv turistů bychom asi nevydrželi. U oběda jsme celou akci neustále dokola řešili. Všichni jsou nadšení, a já také. Oliver se také těší, až do parku jen tak pozve nějaké své vědecké kamarády z celého světa (jmenovitě ty z Indie, Srí Lanky, Filipín, Kostariky, Brazílie a dalších zemí, po kterých se před začátkem dinosauří kariéry proháněl). Já do parku jistě také pozvu své známé. U oběda jsme se nasmáli, když jsem navrhl pozvání jednoho mého spolužáka, který dnes sedí v britském parlamentu. Nikdo to neví (jen jeho nejbližší přátelé a ti, co ho znají dostatečně dlouho), ale moc tam toho nedělá a místo toho má pod stolem zásobu sendvičů, které mu zaručují, že nikdy nemá hlad. Na druhou stranu všichni obdivovali mého kamaráda z Austrálie, který provádí výzkum jedu taipanů ve spolupráci s Australian Reptile Park. Takový odvážný člověk by se nám v parku mohl hodit. Několikrát už prohodil, že by rád zkusil práci s dinosaury, ale nikdy jsem to nebral vážně. Až teď si uvědomuji, že zvláště co se týká bezpečnosti v parku, mohl by můj kamarád sehrát docela významnou roli. Proč? Dinosauři jsou tento týden klidní, o tom není pochyb. Siamotyrannus sice v noci řve na celé kolo, a nikdo neví proč, jinak se však zvířata chovají celkem klidně. Máme však strach o vody kolem ostrova. Přítomnost velkého Kronosaura bude nyní z pohledu turistů spíše nežádoucí. Ochránci pravěké zvěře, organizace, jež nám dosud pomáhala, se na otevření parku nijak nepodílí. Stále s nimi pracujeme, hlídkujeme vody, vysíláme malá letadla na okružní lety, abychom zaregistrovali případnou kriminalitu na zvířatech ze strany Operace Hon na Kronosaura. Již před pár měsíci bylo nařízeno, aby byl Kronosaurus v okolí našeho ostrova zastrašován s pomocí velkých bójí. Skoro nikdo (kromě v poslední době opravdu bláhového Charlese) nevěří v to, že by mohly ochránit jakoukoliv loď prostě tím, že se Kronosaurus bójí zalekne...

Návštěvníci budou proudit do parku především z našeho přístavu, takže riziko by tu bylo. Nicméně rozšíření letiště již také probíhá a například z Fidži budou na Tedův ostrov dvakrát týdně mířit letadla. Je jasné, že lidmi budou přeplněna k prasknutí. O tom není pochyb. Vždyť jen na našich nově vzniklých webových stránkách máme řadu dotazů typu: "Nekoušou ti dinosauři?" "Co udělá Troodon, až mu dám ruku do pusy? Doufám, že ho cvičíte k tomu, aby nestiskl, a já si mohl sáhnout na jeho zuby." (kdo tohle psal?!) nebo "Park bude skvělý, pozvu celou svou rodinu, přátelé atd." Zájem o park je už teď obrovský. Charles dostává spoustu dopisů od dětí, které mu píší, jaký dinosaurus je jejich oblíbeným. Stejně tak činí paleontologičtí nadšenci jakéhokoliv věku (tomu nejstaršímu, co psal o tom, že bychom měli chovat stádo Diplodoků, je osmdesát)... Práce máme nad hlavu. Aspoň ráno, v poledne a večer mám čas na Dina. V tu dobu mu totiž dávám krmení. Dostává saláty, většinou jde o mix kapradin, různých výhonků a také vitamínů v tekuté i pevné podobě. Dino miluje saláty, nerad dostává jen jeden typ jídla. V úterý jsem si s ním trochu hrál-je to už velký Leptoceratops, délkou se rovná mé posteli. Každopádně, je poměrně něžný, jde-li o kousání. Asi už se naučil, že tím silným zobanem nesmí stisknout moc, protože by jeho kamarád přišel o prsty. Někdy do mě ale pořádně švihne ocasem, když se otáčí, tak to už dinosauři mají. Ale když si ke mě večer, potom, co si vyčistím zuby, lehne a hlavu mi skoro položí na rameno, jako by se mi tím omlouvá. Dino je opravdu jako pes, je inteligentní. Začínám si říkat, že kdybych ho od jeho útlého věku učil nějakým příkazům, pamatoval by si je. A co když na to má i dnes? Kdo ví? Co si vlastně ten dinosaurus myslí? Odpověď na tuto otázku naleznu jen s těží. Ovšem na jinou otázku nebude tak těžké najít odpověď. Otevře se park? Ano!

Jak ten slavnostní okamžik proběhne, co bude následovat a jaké mají naši přátelé plány do budoucna, to budete vědět za týden!