Listopad 2016

Diplom za Strašidelnou poznávačku

10. listopadu 2016 v 17:22 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Nedávno jsem od majitele skvělého webu www.martinoraptor.blog.cz dostal diplom, neboť jsem soutěžil v krátké soutěži s názvem Strašidelná poznávačka. Spolu s jinými soutěžícími bylo mým úkolem uhodnout, které zvíře popisuje krátký text. Uhodl jsem tři ze čtyř, ta poslední byla nejen pro mě trochu těžší. Martinoraptorovi děkuji za krásný diplom...

Jinak bych Vás chtěl upozornit, že sám také napíši nějakou menší soutěž, pravděpodobně v průběhu listopadu...

Ostrovní trpaslíci-Buvolí zdrobnělina

9. listopadu 2016 v 16:35 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Zdá se, že Ostrovní trpaslíci ještě neskončili! V této epizodě uvidíte zvíře, o kterém možná většina z Vás ani neměla ponětí... Další příklad ostrovního nanismu, vymizelý teprve nedávno...

Místo: Filipíny,
Čas: Pleistocén až Holocén,
Příklad ostrovního nanismu: Bubalus cebuensis.
Známé asijské vodní buvoly reprezentují druhy jako je arni, kriticky ohrožený tamarau nebo anoa. Domestikovanou formou je též buvol domácí, který je hojně rozšířen v jižní a jihovýchodní Asii. Stále je to téměř divoké zvíře, ovšem jeho prehistorický příbuzný byl ještě divočejší. A také mnohem menší, neboť na Filipínách se ještě před pár tisíci lety vyskytoval miniaturní buvol. Bubalus cebuensis je jméno, které dali paleontologové kostem buvola Pleistocénního až Holocénního stáří. To znamená, že toto zvíře žilo na Filipínách ještě s koncem doby ledové. Pak vymizelo, zřejmě kvůli globálnímu oteplení, které na konci würmské doby ledové jasně zasáhlo všechny ekosystémy, dokonce ty ledu nejvzdálenější, jako jsou tropy. Dnešní domácí buvol měří na délku okolo 2 metrů a váží až tunu. Velcí vodní buvoli, vysazení na indonéské ostrovy jako Komodo a Richa, dokáží nasytit celou skupinu hladových Komodských varanů, kteří je prokazatelně loví s pomocí svého vysoce účinného jedu. Avšak Bubalus cebuensis byl ze všech vodních buvolů snad nejmenší, výškou v kohoutku se totiž rovnal výšce krocana. 75 centimetrů nečinilo tohoto kopytnatce obzvlášť vysokým, a s váhou okolo 150 kilogramů se rovnal dvěma dospělým mužům. Žil ve skrytu deštného pralesa poblíž vodních toků, kalných stojatých vod a pomalu proudících říčních toků, tak jako jiní pozemní kopytnatci žijící v dnešních deštných pralesích. Mohl se též zdržovat při okraji těchto lesů, kde měl více prostoru k manévrování... Bubalus cebuensis byl popsán roku 2006, ale kosti byly nalezeny už o 50 let dříve. Po dlouhou dobu je nikdo nezkoumal, a tak byly až roku 1995 odvezeny do Amerického přírodovědného muzea, kde byly podrobeny důkladnému průzkumu. Pozoruhodné je, že nalezený jedinec byl objeven v krasové jeskyni, na filipínském ostrově Cebu (odtud tedy druhové jméno tohoto tvora). Zvíře tam pravděpodobně zahynulo kvůli stáří. Uchýlilo se do skrytu jeskyně v naději, že se mu snad uleví od možné bolesti kloubů či nějaké nemoci. Zvířata, jež uhynula v krasových jeskyních, bývají většinou dobře fosilizována, což je důvod, proč je tento kopytnatec celkově dobře prozkoumán... Důvod, proč se Bubalus cebuensis v průběhu evoluce zmenšil a stal se z něj zřejmě nejmenší vodní buvol, jakého věda zná, je jednoduchý. Přítomnost v ostrovním ekosystému na toto zvíře během vývoje silně působila. Vše kolem bylo menší, a tak se i tento býložravec, jenž pravděpodobně neměl žádné přírozené predátory, zmenšil...


Na prvním obrázku vidíte buvola pralesního, žijícího ve středu Afriky, kdežto na druhém se nachází srovnání velikostí asijských buvolů. Vidíte, že Bubalus cebuensis byl o něco menší, než nejmenší současný zástupce rodu...

Massospondylus

8. listopadu 2016 v 17:01 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Massospondylus byl nejhojnější prosauropod v jižní Africe před 205 miliony let. S koncem Triasu byli už někteří dinosauři opravdu velcí, zvláště pak prosauropodi jako byl devítimetrový Plateosaurus. Massospondylus se neřadil mezi titány, přesto to však nebyl žádný drobeček: měřil 4 až 5 metrů na délku, vážil asi půl tuny a v kohoutku člověku sahal zhruba po pás. Kosti Massospondyla byly nalezeny v Zimbabwe, v Jihoafrické republice, Namibii a Lesothu, ale také v Arizoně v Severní Americe. První nález byl však čistě jihoafrický: několik zlomených obratlů bylo odtamtud odesláno do Londýna, kde je v roce 1854 popsal sir Richard Owen. Od té doby se nálezy Massospondyla zmnohonásobily. Owenův název pro toto zvíře znamená "mohutný obratel", nicméně později se ukázalo, že na prosauropoda byl tento dinosaur docela lehce stavěný. Často bývá rekonstruován jako štíhlejší z prosauropodů, s dlouhým krkem vztyčeným nahoru, i když je také možné, že jej nesl spíše vertikálně k tělu. Na předních končetinách měl tento dinosaurus pět prstů, tlapy byly mohutné a nesly ostré, zakřivené drápy na palcích. Massospondylus je používal buď na obranu, nebo k hrabání. Dráp mohl přehnout přes druhý a třetí prst, takže přední končetiny byly obratné. Zajímavé je, že čtvrtý a pátý prst jsou velmi malé. Klíčovým znakem tohoto dinosaura jsou však jeho zuby. Přední zuby byly velmi vroubkované a kulaté, kdežto zadní zuby byly ze stran ploché. Byl to tedy býložravec, avšak vroubkovanost některých zubů vedla paleontology k domněnce, že mohl také trhat maso. Někteří ho tudíž považují za všežravce. Ve tvářích ústily cévy zásobující zuby, a čelistní kloub ležel nad úrovní horní řady zubů. V zadní části dolní čelisti se nacházel hrbolek. Horní čelist délkou přesahovala dolní, což bylo považováno jako znak přítomnosti rohovinového zobáku. Žádní jiní prosauropodi ho ale zřejmě neměli, proto je složité soudit, zda jím byl Massospondylus vybaven. Krk i ocas byly dlouhé, hlava je ve srovnání se zbytkem těla neuvěřitelně malá. Lebka měla velké očnice a na prosauropoda průměrnou moznovnu... Massospondylus většinou kráčel po všech čtyřech, ale v případě, že se potřeboval rozhlédnout, nebo dostal chuť na šťavnaté listy stromů, postavil se na zadní. Přitom však pokládal svůj ocas na zem, takže připomínal většinu dinosaurů ze starých rekonstrukcí. Možná dokázal také kráčet po zadních, byl při tom však pomalý a neohrabaný. Na jihu Afriky se na konci Triasu vyskytovali i jiní prosauropodi, stejně jako malí býložraví ornitopodi a první celkem velcí predátoři, stejně jako poslední zástupci synapsidů. Byl to úplně jiný svět, ale nelišil se příliš od prehistorické Arizony, kde se Massospondylus pravděpodobně také vyskytoval. Své nejbližší příbuzné měl však na zcela opačném konci planety: v Číně. Jingshanosaurus a Yunnanosaurus byli možnými členy čeledi Massospondylidae, ale neví se to zcela přesně. Jasné je však to, že například Lufengosaurus byl jistě massospondylidem (některými znaky silně připomíná jak Plateosaura, tak Massospondyla)... Perfektně zachovalé kostry Massospondyla svědčí o tom, že tento dinosaurus polykal kameny, gastrolity. Umožňovaly trávení potravy, tak jako tomu bylo u sauropodů. Tyto kameny Massospondylus polykal, jenže po určité době se uvnitř jeho těla ohladily a tak je vyvrhoval ven. Pak sháněl nové, s ostřejšími hranami... Bylo to nádherné zvíře, které možná žilo ve skupinách anebo rovnou ve stádech, a v ekosystému pravěké jižní Afriky patřilo k větším tvorům...
Massospondylus je populární dinosaurus, jeho popis najdete v knihách "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové, "Velká kniha o dinosaurech" od Davida Lamberta, "Dinosauři Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona, "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů včetně Barryho Coxe, "Dinosauři Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnsonové, "Speciální průvodce Dinosauři" od Gerrieho McCalla a v mnoha dalších.

Příště Technosaurus!

Paleon Museum

7. listopadu 2016 v 15:28 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Do rubriky o muzeích a dalších skvělých místech budu psát mnohem častěji! Snad to začne tímto článkem, který Vám ukáže další pozoruhodné místo...

Paleon Museum, nebo celým názvem Glenrock Paleontological Museum, je skvělým výstavištěm fosílií v Glenrocku, Wiomyngu, USA. Právě tato místa patří k těm, kde byly v minulosti nalezeny kompletní kostry úžasných a populárních dinosaurů. K nálezům mnoha dinosaurů na západě Spojených států pomohl také Robert Bakker, celosvětově známý paleontolog, kterého znají i nezájemci o prehistorii. Muzeum v Glenrocku je spojeno se Vzdělávacím centrem Roberta Bakkera, což z celého místa činí nezapomenutelnou lokaci. Obě budovy zahájily své fungování v listopadu 1994, v době, kdy se už lidé velice zajímali o dinosaury hlavně díky Jurskému parku atd. Avšak hlavním důvodem pro jeho založení byl objev Stephanie, samice Triceratopse staré 65 milionů let. Pocházela ze samého konce období Křídy, z doby, kdy dinosauři vymírali. Kostra Stephanie byla ve velmi dobrém stavu a tak se její nálezci rozhodli, že bude vystavena veřejnosti. Dinosaurus z ranče Merle Dunhama se krátce po svém nálezu stal wiomyngskou celebritou. Zvláště vystavená lebka lákala do muzea spoustu rodičů s dětmi, a dnes v tom nová generace pokračuje. Za tu dobu se Paleon Museum velmi rozrostlo: v muzeu uvidíte kosti Megalosaura, Apatosaura, Allosaura, Camarasaura, Edmontosaura, Thalassomedona a dalších. Poslední jmenovaný svědčí o tom, že to nejsou jen dinosauři, ale i plesiosauři a vlastně celá řada dalších pravěkých plazů, jež muzeum vystavuje. Samozřejmě dnešním největším lákadlem jsou asi ostatky T-Rexe. Ne všichni dinosauři v Paleon Museum pocházejí z Wyomingu, Megalosaurus z Anglie je toho dobrým příkladem. To ale nemění nic na tom, že v celém státě asi jen s těží najdete další podobně zaměřenou instituci... Dinosaurů bylo ve Wyomingu objeveno mnoho, a mnoho ještě na objevení čeká. Paleon Museum dává mladým nadšencům skvělou šanci. Provozuje totiž "kopáčskou školu", tedy týdenní kurzy s cílem hledání fosílií. Jednou se dokonce stalo, že několik amatérů čirou náhodou objevilo obrovské obratle patřící dosud nepojmenovanému druhu Sauropoda. Důvodem, proč si muzeum může dovolit pořádat takové kurzy, je fakt, že jeho okolí je tvořeno usazeninami z doby Jurské a Křídové. Proto je tato budova tak vyjímečná. Nejen, že v sobě ukrývá poklady ztacené po miliony let. Ty neobjevené se stále nacházejí v jejím okolí, které vždy může překvapit něčím záhadným a prehistorickým...



Na prvním obrázku vidíte části lebky Triceratopse Stephanie, zatímco na druhém se nachází jeden z pravěkých savců... Doufám, že se Vám tento pohled do Paleon Museum líbil!


Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Dromaeosaurus vs. Parksosaurus

6. listopadu 2016 v 10:33 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Pravěká Kanada, především provincie Alberta, byla před 75 miliony let velkým bojištěm. Souboje spolu sváděla nejděsivější monstra, která se kdy severoamerickou krajinou potulovala. Byli mezi nimi obři i trpaslíci, dravci i býložravci... Ne vždy byly souboje vedeny ve velkém měřítku, ale jistě byly zuřivé. To je případ i této bitvy mezi dvěma menšími kanadskými dinosaury...

Dromaeosaurus je dobře známý dinosaurus, kterého proslavil například seriál Putování s dinosaury i fakt, že po něm byla pojmenována celá čeleď dinosaurů-Dromaeosauridae. Tento dinosaurus byl predátor a podobně jako Velociraptor nebo Deinonychus, i on měl zakřivené drápy na zadních končetinách. Jedním prudkým seknutím se mohl zatnout do kůže dinosaura, uchytit se na ní a zbytek dokonaly Dromaoesaurovy zuby. Při útoku však dráp mohl být použit též, kupříkladu při zatnutí se do krku kořisti. Dromaeosaurus představoval rychlého, hbitého a téměř inteligentního masožravce, dva metry dlouhého, 1,3 metru vysokého a vážícího okolo 15 až 20 kilogramů. Je možné, že byl opeřený, nicméně žádná zkamenělina toto dokazující ještě nebyla objevena. Tento dinosaurus byl popsán W. D. Matthewem a Barnumem Brownem (objevitelem T-Rexe) roku 1922...


Na druhé straně potravního řetězce byl v té době Parksosaurus. Malý ornitopod žil ve skupinách poblíž řek a jezer, kde hledal potravu různého typu. Stádečka Parksosaurů se plížila za hadrosauridními dinosaury a požírala semínka spadlá z větví stromů, které hadrosauridi okusovali svými kachními zobáky. Parksosaurus byl také dinosaurem z Alberty a Dromaeosaurus byl zřejmě jeho hlavním nepřítelem. Ale malá velikost mohla znamenat vysokou rychlost. Parksosaurus jen jeden až dva metry, zato však dokázal utíkat rychlostí vyšší než 40 kilometrů v hodině. A to rozhodně není málo k tomu, aby utekl dravému Dromaeosaurovi, zvlášť, když byl ve skupině, jelikož v množství je síla...


Vrátili jsme se zpět v čase. Nacházíme se uprostřed jehličnatého lesa. Kolem malého, sotva čtyři metry širokého jezírka, do něhož vtéká poklidně tekoucí potůček, pobíhá skupinka Parksosaurů. Vůdce stáda je trochu nervózní, ostatní sbírají lístky rostlin ze země a pojídají je. Náhle zahouká. Je ale pozdě, protože z lesa vyběhne dravý Dromaeosaurus a po bleskurychlém skoku přistane na hřbetě mladé Parksosauří samice. Ta je vyděšená k smrti a okamžitě padá na břicho, zatímco se dráp nepřítele zasekává do jejího krku. Bohužel nemohla utéci a tak se stala jeho kořistí. Toto byla první možnost. I ta druhá je velice jednoduchá. Dromaeosaurus zaútočil, nicméně všichni ornitopodi vzali nohy na ramena a než bys řekl švec, byli pryč. Dromaeosaurus zaskočeně sýpá a hledí na prach, který se ve vzduchu víří-to jediné, co zde po přítomnosti Parksosaurů zbylo...

V této části jsme se podívali na soupeření Dromaeosaurů a Parksosaurů. Snad se Vám tento díl líbil...

Lovci kryptidů: Kostarika (3/3)

5. listopadu 2016 v 10:07 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části Pierre, Sabine a Jack poslouchali vyprávění Josého, majitele domku, v němž byli ubytováni, jenž jim pověděl o kočko-pso-opičáku a s tím zřejmě související smrtí jednoho mladíka. Poté se již vydali do pralesa, aby to tajemné zvíře nalezli. Pierre a Sabine byli neúspěšní, zato Jack nalezl zvláštně postavené hnízdo v koruně stromu, sebral vzorky chlupů a kosti prstu člověka. Nyní se naši dobrodruzi nemohou dočkat chvíle, kdy si toho tvora vyčíhají...

LOVCI KRYPTIDŮ: KOSTARIKA, ČÁST TŘETÍ:
"Začíná mi být zima," řekla Sabine. "Prosímtě, ty nic nevydržíš!!! V noci je tu přes dvacet stupňů a ty nedokážeš na chvíli vydržet v tomto stanu?" řekl jí Pierre, sedíce vedle ní, kousek před kamerou. Jack seděl po jeho levé ruce a zrovna držel v ruce termovizi, s jejíž pomocí prohlížel okolí. "Nic nevidím," řekl po pár minutách ticha. "To zvíře už asi spí," řekla Sabine. "Nespí," zasmál se Pierre, "v noci má moc velký hlad. Kdyby tu byla lednička, chodil by na sendviče." "Už zase začínáš? Takhle jsi mě strašil, když jsme byli malí!" bránila se Sabine. Pierre se smál: "A hned jak by sis lehla a usnula, přišlo by to zvíře a kouslo by tě do nohy." "Seš blbej, Pierre! Víš co? Kdyby jsi toho kryptida před rokem chytil, už jsme tu nemuseli být, v tomhle malým stanu plným hmyzu!" začala už také trochu z legrace Sabine. "No jo, nějací moskyti tu jsou. Zrovna jsem jednoho švihl rukou, takhle!" zasmál se Pierre a názorně to ukázal. Rukou se trefil do Jackova obličeje. "Můžete toho konečně nechat?!" supěl Jack. "Co je, Jacku? Neříkej, že nemáš dobrou náladu. No jo, to ten váš anglický humor, vy se smějete jen suchým věcem. Anebo sušinám? Vždyť sušina se přidává do mléčných výrobků! Hahahaha!!!" Pierre se nemohl od vtipných poznámek odtrhnout. "Na monitoru něco je," řekl vážně Jack. Pierre se probral a hned se na něj podíval. Kamera opravdu něco zachytila. Keře se mírně pohupovaly s rostoucí silou větru, ale přece jen občas s nějakou větvičkou cosi trhlo. Pak z křoví vykročila jedna noha, pak druhá, zničehonic se objevil čumák toho zvířete a o chvilku později celá hlava. Zvíře se celé třáslo, jako myška. "To je šílený. Co když na nás zaútočí?" zašeptala Sabine, hledíce upřeně do monitoru. "To tak. Je to aguti. Podívej, teď vylezlo celé," řekl trošku zklamaně Jack. "Ale nález to byl dobrý. Jsou to hlodavci ze stejné čeledi, jako akuči. Když jsem začínal jako zoolog, akuči bylo subjektem mého výzkumu," dodal. "Víte co? Až něco uvidíte, vzbuďte mě," zasmál se Pierre a nešikovně si ve stanu lehnul. V té chvíli se stan zřítil. "Panebože!!! Ty vždycky musíš vymyslet něco blbýho!!!" ozýval se ze zbořeného stanu Sabinin hlas. Nejprve vylezl Pierre. Smál se na celé kolo a okamžitě přiběhl k nejlibžšímu stromu, poněvadž se musel o něco opřít, jinak by smíchy padl. "Vidíš Jacku? Co mám na to říct... Asi se trochu napil," řekla Sabine. "Propána, čeho?" zeptal se ustaraně Jack. "Asi limonády. Ne, myslím, že ničeho. Dělá to schválně. Nechápu ho," odpověděla. "Pierre, nehýbej se!" vykřikl náhle polohlasitě Jack. "Támhle, támhle v křoví, podívejte!" dodal ještě. Pierre se přestal smát. Hrůzou mu stuhl obličej, když necelé tři metry od sebe zahlédl velké svítící oči. Ve tmě rozpoznával i tvar uší a hlavy celkově. Jack pomalu vytahoval z pouzdra fotoaparát...


Stačilo pořídit jediný snímek s bleskem, aby se kryptid dal na útěk. "Teď ho nesmím ztratit!" vykřikl Pierre, hbitě vyskočil a zapomínaje na trapné chvilky, které přivodil svým přátelům, vydal se v rychlosti za tím zvířetem. "Počkej, Pierre, vždyť nemáš, co čeho ho chytit!" volal na něj Jack. Nemělo ale smysl se za Pierrem hnát, alespoň podle něj. Proto se zastavil. Nicméně Sabine okamžitě vzala baterku a běžela do lesa. Jackovi tedy nezbylo nic jiného. Ještě předtím však popadl termovizi. Z celého týmu teď viděl ve tmě nejlépe. Prosekat se hustým porostem mu zabralo deset minut, ale pak si všiml nějakého světla na termovizi, vydávaného zahřátým objektem. Zvíře bylo vysoko na stromě. Jack se dostal až pod ten strom a na vlastní oči toho tvora uviděl. Okamžitě pořídil další fotografii. Kryptid sebou škubnul, skočil na jiný strom a zmizel. Skok samotný však připomínal vřešťana. Jack se podíval na fotografii a vyděsil se. To, co vyfotografoval, a navíc mnohem jasněji než prve, nebyla žádná opice, ale skutečný kočko-pso-opičák. Na obrázku byla krásně vidět jeho tlama, svítivé oči, kočičí uši, opičí tvar hlavy... A ocas, ovinutý kolem větve tam nahoře. "Připadám si jako Pete Parker, který právě udělal naprosto jednoduchou fotku a dostane za ní majlant," pomyslel si Jack. Vydal se hledat své přátele. Termovize mu to usnadnila. Sabine nalezl s nohou zaklesnutou v husté vegetaci, musel jí odtamtud pomoci. Použil mačetu, aby všechny ty rostlinky od její nohy bezpečně odsekl. Pierra našli na stromě. "Brácho, bojíš se? Jestli jo, tak k tomu není důvod, to zvíře je už pryč!" volala na něj s radostí Sabine. "Já a bát se? V žádném případě!" vyhrkl Pierre. "Ale, ale... Bráško, proč si vyšplhal na strom? Aby ses schoval?" reagovala na to Sabine. "Ne," řekl vážně Pierre, "našel jsem jeho hnízdo. Je tu lidská lebka. Chytejte!" Jack se zasmál. "No dobrá, nebudu Vám ji házet z úcty k tomu mladíkovi, nicméně jsem si jistý, že je to jeho ostatek," pokračoval Pierre. "Počkej, lebka? Vždyť ten mladík přišel jen o ruce... To znamená, že na Ose zahynul ještě někdo, a o tom případu jsme neslyšeli. Přitom tohle hnízdo tomu monstru určitě patří," informoval Jack. Všichni si uvědomili, že teď odhalili další tajemství. Ale je-li kočko-pso-opičák lidožravý, mohl by být velice nebezpečný. Jakmile Sabine uviděla Jackovy fotografie, byla zděšena. Pierre však nikoliv. "Před rokem jsem viděl ten stejný obličej. Je to on. Dostali jsme ho!"

Konec třetí části. Kostariku naši přátelé opustí, ale vydají se za dalším kryptidem. Jejich dobrodružství se ukážou být nebezpečnějšími, než bychom předpokládali, a navíc se setkají s velkou konkurencí... Již brzy!

Správce dinosauřího parku - Neočekávaná akce

4. listopadu 2016 v 15:38 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dan Jameson má pro Vás překvapující zprávy z Tedova ostrova! Tak pozorně čtěte, ať Vám nic neunikne!

Neočekávaná událost

Poslední týdny před otevřením parku připomínají jízdu na horské dráze. Musí být splněn jeden úkol za druhým, po úpravě chodníků musí být proveden test osvětlení, v muzeu v hlavní budově dochází k posledním úpravám, když do toho náhle přijde zpráva, že Deinotherium nedostalo před hodinou krmení a někdo to musí napravit... Nechci se vychloubat, ale řekl bych, že jsem jediný, kdo se v tom vyzná. Ani ředitel parku Charles pořádně neví, kam dřív skočit. Včera večer si mě k sobě zavolal na čtvrthodinovou poradu a ptal se mne, na čem má následující den pracovat. Nečekal bych, že se mě bude ptát samotný ředitel, ovšem kdybyste byli na jeho místě, zřejmě byste si též nevěděli rady. L. C. Clark je na ostrově též, a to už od pondělí. Věřte tomu nebo ne, tento boháč, o němž se někdy tvrdí, že na nic nesáhne, pomáhal při úpravách hlavní restaurace! Zapojil se především do nošení židlí a těžkých, dřevěných stolů do hlavního sálu. Potom dokonce ukázal své šplhařské schopnosti, když pomáhal údržbářům při práci na střeše budovy-dostat se tam nahoru znamenalo překonat deset metrů dlouhý provaz táhnoucí se ze středu střechy, a Clark neměl sebemenší strach toto podniknout. Je vidět, že nemá strach. Také proto asi šel do tohoto slibného projektu. Přestávám si myslet, že to s Dinosauřím parkem dopadne špatně, pokud sem budou proudit davy turistů. S Clarkem jsem o tom mluvil a on mi pokorně řekl: "Nebojte se, vždyť to nebude napořád. Park se otevře jen proto, aby se mi vrátily peníze, kterými jsem Vás za uplynulá léta zásoboval. Jakmile se mi vše vrátí, a řekněme, že třeba i vynese, park bude opět přírodní rezervací. Nápad Charlese Teda je mnohem lepší než ten můj." Vypadal, že to myslí upřímně. To se ovšem nedá říci o Charlesově nezbedném synu. Charlesova rodina přiletěla na ostrov na neděli, pondělí a úterý (díkybohu, že už tu nejsou!). Charlesův synek si ze mě dělal legraci, říkal, že jsem "špinavý zametač toho, co dinosauři ve výbězích nechávají" atd. Hned jakmile se Charles vzdálil, chytal jsem kluka za límec a třásl jsem s ním nad zemí. Dobrá, tak to nebylo, ale rád bych ho trošku ztrestal. Trošku se mi to povedlo se mi to před jeho úterním odletem. Na sedadlo v letadle jsem mu přilepil žvýkačku. A výsledek? Charles ve středu u oběda řekl, že jeho syn musel celé dopoledne drhnout špinavé kalhoty, že prý mu je nějaký nevychovanec znehodnotil. Cha cha cha!!!

Ve středu se však stalo něco naprosto neočekávaného. Chlapi na letišti zachytili nouzové volání osobního letadla mířícího z Fidži na Havajské ostrovy. Letadlo muselo okamžitě přistát z důvodu toho, že se v nádrži objevila díra a většina paliva během letu vytekla. Chlapi nemeškali a okamžitě dali letadlu povolení k přistání na našem letišti. Letadlo bylo na dobré cestě. Poslední zbytky paliva vytekly ještě před možným pokusem o přistání, a tak se o to piloti museli pokusit klouzavým letem. Vítr ale hrál proti nim. Přeletěli letiště, aniž by vůbec sestoupali tak nízko, jak potřebovali. Prudce se řítili do vody. V poslední chvíli se jim podařilo letadlo otočit, letěli nahoru, pak dolů, a pak prudkým nárazem o vodní hladinu skončil život pilotů i všech cestujících. Byl jsem přitom, když náš tým zamířil k plovoucím zbytkům letadla. Potápěči na mořském dně (ne hluboko pod hladinou) našli nehybná lidská těla. My udělali vše proto, aby letadlo přistálo, dali jsme mu povolení a prsty v tomto rozhodně nemáme. Okamžitě se začalo prošetřovat, proč letadlo spadlo, co mu do nádrže udělalo díru. Nikdo neví, ale námi nalezené černé skříňky brzy ukáží pravdu. Neočekávaná akce však nepřinesla mnoho dobrého: ztratili jsme dva dny času, které byly naplánovány k opravě několika výběhů, nalakování laviček a nainstalování několika atrakcí pro děti. Začíná se to prodlužovat. Máme skluz a asi ho nedoženeme...

Dan své vyprávění končí. Ale vzkazuje Vám jedno: Zase za týden!

Adelospondylus

3. listopadu 2016 v 17:41 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Adelospondylus byl obojživelník z pořádu lepospondylů a čeledi Adelogyrinidae. Žil v mladších prvohorách, v období Karbonu stupně serpukhov, tedy před 330 až 323 miliony let. Některé údaje o něm jsou dosud prakticky neznámé vzhledem k malému množství nálezů. Byla objevena a popsána pouze lebka. Měřila 5 centimetrů, z čehož lze však v případě lepospondylů jen s těží určit celkovou těla. Tento exemplář nese název Adelospondylus watsoni a pojmenoval jej R. C. Carroll roku 1967, nedlouho poté, co byl živočich objeven. Bažiny pravěkého Skotska se v období Karbonu hemžily obrovským hmyzem a roztodivnými obojživelníky všech možných velikostí. Lespondylové jako Adelospondylus svým tvarem těla připomínali cecílie nebo-li červory, současné beznohé obojživelníky žijící především hrabavým způsobem života. Takže Adelospondylus byl asi hrabavý! Lebka nebyla zepředu tupá, byla spíše vyostřená, takže trochu připomínala vrták. Brada byla zepředu vypouklá. Očnice byly umístěny v přední části lebky, a byly trochu vyvýšeny, takže se nacházely téměř na svrchu lebky (avšak ne úplně nahoře). Z tvaru lebky a zubů lze usoudit, že tento obojživelník byl hmyzožravý. Požíral pravěké šváby, larvy obrovského hmyzu i jakékoliv další malé bezobratlé. Zda měl však zakrnělé končetiny, nebo mu chyběly úplně, to zatím nevíme. Kvůli tomu, že opravdu neznáme zbytek jeho těla, dostál svého jména, které znamená "temná páteř"...
Popis tohoto málo známého obojživelníka nalezneme na stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Diploceraspis!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Chaoyangsauridae

2. listopadu 2016 v 15:53 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tentokrát Vám představím jednu méně známou čeleď dinosaurů, ovšem neméně zajímavou!

Název čeledi: Chaoyangsauridae,
Autoři názvu a popisu: Zhao, Xu a Cheng, 1999,
Nejznámější zástupce: Chaoyangsaurus youngi,
Doba výskytu: Pozdní Jura.
Nejstarší známí marginocephalosauři patří právě do čeledi Chaoyangsauridae. Marginocephalia byla velká vývojová větev, která zahrnovala ceratopsidy, pachycefalosaury a jim podobné, tedy dinosaury s brněním na hlavě. Zrod hlavových štítů Triceratopse nebo kulovité lebeční struktury Prenocephale má svůj původ u této malé skupiny nepříliš velkých dinosauřích druhů. Objevili se v období pozdní Jury. Mluvíme nyní o Chaoyangsaurovi, prvním známém zástupci čeledi (proto po něm nese název). Někteří lidé ho znají především díky problémům spjatým s oficiálním uvedením jeho jména: jednou byl popsán jako Chaoyoungsaurus, jindy zase jako Chaoyangosaurus. I když se ve vědeckých novinách objevil už roku 1985, trvalo čtrnáct let, než byl oficiálně uznán. Byl to malý, sotva metrový dinosaurus. Žil v lesním porostu. Lesy prehistorické Číny byly bohaté na pozdně jurskou vegetaci, kterou se Chaoyangsaurus živil, a v níž se ukrýval. Už na první pohled tento druh připomíná Psittacosaura, mnohem známějšího a též většího dinosaura, jenž žil na stejném místě o 20 milionů let později. Chaoyangsaurus byl jeho předchůdcem. Už u něj byl patrný téměř papouščí zobák, sloužící k louskání ořechů a dalších plodů s tvrdou ochrannou slupkou. Psittacosaurus ale do této čeledi nepatří, nicméně do stejné vývojové větve ano. Ale existovali i nějací starší marginocefaliani? Odpověď je jednoduchá: jistě. Xuanhuaceratops, skvělé jméno pro dinosaura, kterého by ne každý považoval za krásného. Ve tmě sice mohl vypadat trochu strašidelně, byl to však býložravec. Z horní čelisti, z toho papouščího zobáku, mu trčely dva krátké hlodáky. V porovnání se svým pozdějším bratrancem byl však tento dinosaurus poměrně primitivní... Chaoyangsaurus a Xuanhuaceratops jsou jedinými dosud známými zástupci této čeledi, Psittacosaurus už patří do čeledě vlastní. Ve druhé polovině Křídového období se mezi ceratopsidy objevila velká druhová rozmanitost a postupně vznikla celá řada čeledí. Svůj původ však mají zde...

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte...

Lawrence Witmer

1. listopadu 2016 v 16:47 | HAAS |  Slavní paleontologové
Zdroj obrázku: Ohio Expert .

Lawrence M. Witmer (narozen 10. října 1959) je známý americký paleontolog, zaměřující se především na pravěké obratlovce. Studuje dinosaury, ptakoještěry a další druhohorní zvířata. Zasloužil se o založení nového typu fylogenetického třídění, označovaného EPB. Nám dnes přijde toto řazení zcela jasně pochopitelné: k vyhynulému druhu jsou řazeny jemu vývojově nejbližší taxony, např. dinosauři, krokodýli a ptáci jsou takto seskupeni do jedné vývojové linie. Byl to právě Witmer, který přišel s tímto výtečným nápadem, a paleontologie na něj dodnes navazuje. Pokud jde o jeho práci, působí Lawrence Witmer na Univerzitě v Ohiu, kde je profesorem anatomie a paleontologie, stejně jako Prezidentální výzkumný učenec. Stal se velmi dobře známým svými výzkumy vnitřku těl a kostí dinosaurů za pomocí účinných a vědecky přesných CT skenů. Uskutečnil řadu výzkumů, například pohledy do Tyrannosauřích lebek právě pomocí počítačové tomografie. Trojrozměrné modely, jež počítač vyrobil, vždy posloužily k dalšímu vědeckému bádání. Jiný z jeho výzkumů se týkal zase čichu Diplodoka-trojrozměrný model mozku dinosaura, spolu s jeho nasálním aparátem, ukázal, jaký měl tento obrovský sauropod čich. Kromě dinosauřího mozku se Witmer zabývá i komunikací mezi dinosaury, regulací tělesné teploty a dýchacími procesy druhohorních veleještěrů. Kromě toho však Lawrence patří mezi přední světové odborníky na měkké tkáně dinosaurů. Těch bylo dosud nalezeno po málu, ale každý objev je ceněný a je jen málo lidí, kteří se jimi dopodrobna zabývají. Zde se jeho zájem protíná se studiem dinosauřích mozků, neboť právě zkoumání zvrdlé hrudkovité hmoty, která se v ojedinělých případech uchovala v lebkách dinosaurů, je tím, čím se zabývá... Lawrence Witmer se také objevil v řadě dokumentů o dinosaurech, například Jurassic Fight Club, Megazvířata, Prehistorická monstra, Prehistoričtí lovci, Daily Planet (často vysílaný pořad na kanadské verzi Discovery), ale také v Kriminálce Miami.