Prosinec 2016

Dinosauří hnízdiště 2.: Montana

22. prosince 2016 v 10:47 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Ve druhé části nového projektového seriálu Dinosauří hnízdiště se přesuneme s horkých plání Patagonie do horkých plání Montany, ačkoliv teplo je v nich jen během tamního krátkého léta... Právě odtamtud pochází zřejmě nejpodstatnější nález dinosauřích hnízdišť vůbec...

Koncem 70. let minulého století dva paleontologové procházeli mezi 75 milionů let starými horninami v geologickém souvrství Two Medicine, v americkém státě Montana. Byli to Jack Horner a Robert Makela. Nalezli zkamenělé pozůstatky dinosaura, který nepochybně patřil mezi kachnozobé dinosaury, též zvané hadrosauridy. Jejich kolega Marion Brandvold objevil také v roce 1978 úlomky skořápek vajec a několik pozůstatků mláďat těchto dinosaurů. Horner pak našel celé hnízdiště těchto pozoruhodných zvířat. Ve starých horninách, nacházejících se na pozemku bratrů Johna a Jamese Peeblesových, spatřil jakési násypy, původně vytvořené z písku. Nebylo pochyb, dinosauři si vytvářeli hnízda. Ve své době to byl objev naprosto neuvěřitelný a dokázal, že dinosauři hnízdili v koloniích... Horner a Makela nemeškali a v roce 1979 už zhotovili popis pro jimi nově pojmenovaného býložravce. Nazvali jej Maiasaura peeblesorum. Druhové jméno ctí bratry, na jejichž pozemku k tak významným objevům došlo, zatímco rodové jméno je snad ještě křiklavější. Znamená "dobrá ještěří matka", a to Maiasaura rozhodně byla... V Montaně bylo dodnes objeveno více než 200 exemplářů Maiasaury ve všech životních stádiích. Horner a několik dalších paleontologů podrobili tyto exempláře velmi detailnímu výzkumu. Dnes můžeme říci, že o životě Maiasaury víme více, než snad o životě jakéhokoliv jiného druhu dinosaura. Víme, jak mláďata vypadala po vylíhnutí, jak rostla, jak se Maiasauří samice chovaly předtím, než nakladly vejce-budovaly si hnízda. Po vylíhnutí mláďat matky nosily svým potomkům zetlelou vegetaci jako potravu. Víme, kolik vajec tento dinosaurus kladl. V každém z perfektně zachovaných hnízd v Two Medicine, konkrétně v místě díky nálezům Maiasaur nazývanému "Egg Mountain" ("vaječná hora"), se nacházelo 30 až 40 vajec. To je srovnatelné s tím, kolik v průměru naklade vajec krajta tmavá nebo krajta mřížkovaná, ačkoliv druhá jmenovaná občas může naklást i stovku vajec. Hnízda byla samozřejmě kruhovitá a v prohlubni uvnitř ležela vejce. Maiasaury je zakrývaly vegetací, takže na ně neustále nepražilo slunce. Rozkládající se vegetace v hnízdě také vejce inkubovala. Maiasaury na vejcích neseděly jako ptáci, mohly by je totiž lehce rozdrtit. Zvíře, které váží pět tun, si opravdu nemůže dovolit zahřívat vejce vlastním tělem... Protože Maiasaury hnízdily ve velkých koloniích, jak to dokazují hnízda s vejci nacházející se s určitými rozestupy od sebe, připojila se mláďata ke stádu hned po vylíhnutí. Možná ještě pár dnů zůstávala v bezpečí hnízda, v jehož okolí byla urputně chráněna matkou. Takové hnízdní kolonie byly baštou pro masožravce, od varanů, kteří byli v pozdní Křídě hojní, po menší masožravé dinosaury včetně téměř inteligentních Troodonů. Občas matka mláďata uchránila, jenže čas od času nějaké padlo. Je možné, že mnoho Maiasaur nepřežilo první rok života. Jejich úmrtnost činila skoro 90 %! V současném světě se mezi mnoha druhy živočichů odehrává něco zcela stejného... Druhý rok pak nepřežilo 12,7 procent jedinců. Avšak velký počet vajec znamenal, že vždy přežili ti nejodolnější. V osmém roce života údajně úmrtnost činila okolo 45 % procent. Všechna tato čísla jsou odvozena z pečlivých výzkumů vedených Hornerem a jeho kolegy, kteří provedli vitální práci co se týká popisu života těchto dinosaurů... Je možné, že Maiasaury na stejném místě hnízdily po celá tisíciletí, možná i déle. Tento rod dinosaura žil minimálně dva miliony let. V určitou dobu však bylo velké hnízdiště, kam se Maiasaury rok co rok vracely k nakladení vajec a následné péči o mláďata, zatopeno. Velký rozvodněný tok pohřbil hnízda s nevylíhnutými i čerstvě vylíhnutými mláďaty, se staršími jedinci a s matkami. Až po 75 milionech let bylo tajemství montanského dinosauřího hnízdiště odhaleno...


Na prvním obrázku se nachází Maiasauří matka pečlivě se starající o svá mláďata, zatímco na druhém je perfektně zachovalé malé Maiasauří mláďátko... Další část tohoto projektu očekávejte v brzké době...

Sidney Henry Haughton

21. prosince 2016 v 15:54 | HAAS |  Slavní paleontologové

Sidney Henry Haughton (7. května 1888 - 24. května 1982) byl významný paleontolog a geolog, jenž se stal proslulým zejména díky popisu Melanorosaura. S. H. Haughton se narodil v Anglii a nějakou dobu studoval na univerzitě v rodném Londýně. Byl zaměřen především na geologii, ale zároveň byl během školních let velkým sportovcem a byl oceněn jako vynikající kriketiska a fotbalista. V září roku 1911, ve věku dvaadvaceti let, emigroval do Jižní Afriky a začal pracovat jako asistent pro výzkum geologie v Kapském městě. Zbytek svého života prožil především v Jižní Africe, v Anglii nikdy jako profesionální paleontolog nepůsobil. Během 1. světové války narukoval k britským vojenským lékařů, ale v Indii dostal malárii a tak byl povinnosti pomáhat v bitvách nakonec zbaven. Díky tomu se dále mohl věnovat svému výzkumu. Ve 20. letech pak geologicky mapoval například Namibii, která se po 1. světové válce dostala pod později kontroverzní ochranu Jižní Afriky. Během 2. světové války pak v Jižní Africe zkoumal především naleziště fosilních paliv, čímž ho zaměstnávali ze Spojeného království. K pravěkým zvířatům se však dostal již dříve. V roce 1913 s Robertem Broomem popsal druh Scymognathus tigriceps, o jedenáct let později však usoudil, že tento druh patří ke zcela jinému, novému rodu, a vymyslel pro něj jméno Aelurognathus. Tento menší gorgonopsiant byl jen jedním z mnoha jihoafrických tvorů, kterým se věnoval. Tak například pozdně permský dicynodont Sintocephalus alticeps byl v roce 1913 též popsán Brommem a Haughtonem, a na počátku 30. let popsal druh Dicynodon huenei (pojmenoval po podle proslulého paleontologa, svého německého kolegy Friedricha von Huene). Avšak Melanorosaurus patří k jeho nejznámějším objevům. Tento pozoruhodný veleještěr, podle některých po čtyřech chodící prosauropod, podle jiných zase raný sauropod, je řazen mezi největší dinosaury z Triasu-měl 8 metrů. Sidney H. Haughton zhotovil paleontologický popis Melanorosaura v roce 1924. Ve své práci pokračoval po velmi dlouhá léta, napsal přes 200 vědeckých prací s geologickým a paleontologickým zaměřením, ty významné se týkaly například hornin Witwatersrandu... Zemřel ve věku 94 let v Johannesburgu. Jeho práce je však dodnes velmi oceňována...

Aelurognathus

20. prosince 2016 v 16:55 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Aelurognathus patřil mezi gorgonopsianty. Nebyl sice tak velký jako Gorgonops nebo Rubidgea, které konkrétně byl blízce příbuzný, ale stále měřil na délku okolo 1,5 metru, takže patřil mezi středně velké permské masožravce. Byly nalezeny lebky o délce zhruba 30 centimetrů. Aelurognathus neměl podlouhlou lebku jako někteří jiní gorgonopsianti, byla spíše kratší a tak při pohledu z dálky mohl Aelurognathus vypadat tak trochu jako pes nebo vlk. Vždyť také jeho příbuzný Gorgonopsid nebo-li Gorgonops longifrons si vysloužil přezdívku "permský vlk". Gorgonopsianti se totiž savcům podobali, ačkoliv šlo o synapsidy nebo též savcovité plazy. Aelurognathus žil před 260 až 254 miliony let na kontinentu Pangaea, který tehdy tvořil jedinou souši na Zemi. Jeho fosilie byly objeveny v Jižní Africe, v pánvi Karoo. Odtamtud pochází celá řada zajímavých permských zvířat, včetně Lycaenopsů, dalších, ovšem menších gorgonopsiantů. Z Karoo pochází i fosilie velkého množství dicynodontů, malých i velkých... Odborníci si povšimli, že v mezi kostmi jednoho dicynodonta byl zaklíněn zub, jenž identifikovali jako pozůstatek Aelurognatha. To znamená, že tento dravec se dicynodonty nepochybně živil. Avšak jeho krátké a nepříliš silné špičáky poukazují na to, že se nemohl zakousnout do kosti, podobně jako tomu bylo u slavných šavlozubých tygrů. Aelurognathus tedy požíral jen mršinu dicynodonta a býložravce samotného zabil jiný predátor. Těžko říci, zda byl Aelurognathus jen sběračem odpadků nebo také aktivně lovil, ale vzhledem ke štíhlé postavě gorgonopsiantů lze předpokládat, že byl stavěn na aktivní lov, neboť dokázal neuvěřitelně zrychlit při běhu... Se jménem Aelurognatha je to složité. Jihoafričtí paleontologové Robert Broom a S. H. Haughton v roce 1913 popsali zvíře jako Scymognathus tigriceps. Haughton pak roku 1924 popsal rod Aelurognathus, ke kterému byl tento druh přiřazen. Pak zase Broom roku 1948 přišel s názvem Tigricephalus, pak Sycosaurus, objevil se i název Smilesaurus, pak Dixeya a poté i Prorubidgea. Paleontologové popisovali nové rody a druhy gorgonopsiantů a nepovšimli si jejich vzájemné podoby, takže všichni patřili k Aelurognathovi, původně popsanému jako druh rodu Scymognathus (tento rod je nyní nepoužívaným synonymem Sauroctona). K tomuto rodu náleží minimálně osm druhů, mezi nejznámější patří A. ferox.
Popis tohoto zajímavého živočicha naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Rhyniognatha!

Dinosauří ocas v jantaru

19. prosince 2016 v 16:59 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
V první polovině prosince byl ohlášen velice zajímavý a cenný objev... V kusu jantaru byl totiž objeven dinosauří ocas! A nejen tak ledajaký... Dinosaurus kdysi zahynul na místě, kde bylo množství pryskyřice ze stromu. Jeho ocas byl odkapávající pryskyřicí zcela obalen a za miliony let ztvrdnul na jantar, uložený v podzemních vrstvách. Pak jej někdo nalezl, a úžasný objev byl na světě! Ocas je kompletní, s peřím a svalstvem, takže jsou na něm i měkké tkáně! To ale neznamená, že by zvíře mohlo být nějak klonováno, k Jurskému parku má tedy tento nález daleko. Jedno je však jasné: vědcům pomůže studovat vývoj peří u masožravých dinosaurů. Ocas patří velmi malému theropodovi starému 99 milionů let, to znamená, že žil ve střední Křídě. Peří je tvarované podobně jako u ptáků, což není překvapivé, ale stále může skrývat nějaká tajemství. Nejde sice o první nález dinosauřího peří v jantaru, ovšem rozhodně je to první objev ocasu dinosaura ve zkamenělé pryskyřici. Také proto se sešli paleontologové z Číny, Kanady a Spojeného království, aby nález studovali. Na výzkumu se podílí i známý skotský paleontolog Mike Benton, působící na Univerzitě v Bristolu. Benton v posledních letech řídil výzkumy barev dinosaurů jako je Sinosauropteryx a je možné, že se melanosomy podaří objevit i v tomto peří. Významným spoluautorem výzkumu je i čínský paleontolog Lida Xing. Ten je také vědeckým objevitelem tohoto tolik neobvyklého kusu jantaru. Ale věřte nebo ne, lokace, odkud nález pochází, není známá. Xing totiž narazil na kus jantaru na jednom trhu v Barmě. Bylo to minulý rok. Samozřejmě jej okamžitě koupil. Obchody s fosiliemi jsou bohužel ve východní a jihovýchodní Asii celkem časté, zvláště v Číně se s prodejem dinosauřích kostí, vydávaných za zázračné uzdravující kosti draků drcené na prášek, stále setkáváme... Je to škoda, spousta takových vzácných nálezů se dostane do rukou lidí, kteří si mnohdy neuvědomují důležitost nálezů. V tomto případě bylo štěstí na straně paleontologie, neboť neobvyklý nález zakoupil zrovna ohromený Xing... Někteří spekulují o tom, že dinosaurus mohl svůj ocas odhodit zrovna jako to dělávají ještěrky. To ale nemá přílišnou podporu paleontologů a tak je velmi pravděpodobné, že zvíře opravdu zahynulo v blízkosti kapalné pryskyřice celé. Je to možné, neboť dinosaurus to byl jen pár desítek centimetrů dlouhý, takže by jej pryskyřice mohla celého obalit. To by znamenalo, že by třeba mohly být objeveny i další části těla v jantaru, pokud by je tedy jantar pokryl. Nebyla to fascinující představa, vidět v jantaru zkamenělou hlavu dinosaura, s kůží, pernatou chocholkou a zuby? Vždyť i na ocase je pod peřím vidět kůže toho dinosaura... Tento skvělý nález určitě přinese zajímavá zjištění, ale výzkum potrvá roky, bude však stát za to...

Tento objev mě skutečně ohromil... Jaký je Váš pocit?!

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Chirostenotes vs. Prosaurolophus

18. prosince 2016 v 11:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Mezi dinosaury to občas vřelo. Bojovali spolu na život a na smrt, zrovna tak jako dnešní zvířata bojují o to, kdo vyhraje a kdo prohraje. Predátor a kořist se od nepaměti vrhali do strašlivých soubojů. V pravěké Kanadě to samozřejmě nebylo jiné... Z kanadské provincie Alberta známe řadu zajímavých dinosaurů, kteří společně na tomto místě žili před 75 až 70 miliony let. Nyní můžeme vybrat několik z nich, abychom si udělali obrázek o tom, jak jejich válčení mohlo vypadat...

Naším masožravcem je dnes Chirostenotes. Patřil mezi oviraptosaury, tedy do stejné skupiny, jako jeho asijští bratranci Oviraptor, Khaan, Nomingia, Citipati a další. V Severní Americe je však oviraptosaur raritou, ačkoliv nálezy stop z Hell Creeku v Montaně dokazují, že velcí oviraptosauři na tomto kontinentu žili též. Zřejmě se tam rozšířili z Asie, vše totiž nasvědčuje tomu, že oviraptosauři jsou původně asijskou skupinou dinosaurů. Chirostenotes byl popsán a pojmenován Gilmorem roku 1924. Skutečnému zkoumání byl však podroben až roku 1988, kdy byla v depozitáři jednoho muzea objevena kostra, jež tam nepovšimnuta ležela 60 let. Tak bylo zjištěno mnohé o tomto zvířeti. Chirostenotes měřil 2,9 až 3 metry na délku, vážil 50 kilogramů, a měl chápavé přední končetiny se štíhlými prsty a dlouhými drápy. Prostřední prst byl nejdelší. Není to ale nic překvapivého, vždyť Chirostenotes byl podle tohoto znaku i pojmenován-jeho jméno v překladu znamená "štíhlá ruka". Měl nápadný hřeben na hlavě a bezzubé čelisti, takže nemohl napachát tolik škody. Byl to zřejmě všežravec, takže se nespecializoval jen na maso. Jak ale záhy zjistíte, stále pro některé dinosaury představoval nebezpečí...


Před 75 miliony let pochodovala po pláních Alberty spousta dinosaurů. Mnozí z nich byli velkými býložravci, jejich rozmanitost pak byla složena z různých druhů rohatých dinosaurů (ceratopsidů) a těch kachnozobých (hadrosauridů). Patřil mezi ně i Prosaurolophus. Objevil se před 75,5 miliony lety a vymizel až před 71 miliony let, takže jako rod úspěšně přečkal několik milionů let změn. Byl to velký býložravec, 8,5 metru dlouhý a určitě tak 5+ tun vážící. Stával se častou kořistí velkých masožravců, predátorů jako byli tyrannosauridi nebo Troodoni. Každý dravec, který si na Prosaurolopha troufnul, musel být vážně opatrný. Hadrosauridi byla stádová zvířata, takže šlo o především o oddělení jedince od stáda a jeho následné zabití. A to nemuselo být jednoduché... Chirostenotes neměl proti třikrát tak dlouhému Prosaurolophovi žádnou šanci. Býložravec by ho zadupnul... Ale byl tu důvod, proč na ně útočit...


Dinosauři kladli vejce. Stejně jako v dnešním světě prahnou někteří dravci po vejcích plazů či ptáků, i tehdy pochopitelně existovali takoví zloději vajec. Vtrhli do hnízda, ukradli několik vajec, možná je někdy sežrali i na místě činu... Chirostenotes mohl krást vejce Prosaurolophů nebo jiných kachnozobců. Bezzubým zobákem by vejce prokousl, vypil jeho obsah a bylo by obědě. Jak idylická představa... Ovšem zaplést se do problémů s velkým vegetariánem není doporučeno. Chirostenotes byl rychlý a hbitý, ale Prosaurolophus také nebyl zrovna pomalý a je možné, že by se matka po zloději ohnala. Když taková dinosauří matka nalezla v hnízdě vetřelce, musela být velmi podrážděná. Možná se ho snažila zahnat i hlasitým troubením, které hadrosauridi tak skvěle ovládali. Chirostenotes proti velkému Prosaurolophovi nemohl nijak bojovat. Nemohl se ani bránit-jeho drápy byly dobré k popadání vajec, ještěrek nebo malých savců, a ne k obraně či útoku. Zuby neměl, takže by Prosaurolopha ani nezranil. Avšak mláďata těchto dinosaurů proti němu byla bezmocná, zvláště, když byla ještě ve vejcích... Tehdy měl Chirostenotes hody, pokud samozřejmě neselhal při hledání takového hnízda...

Snad se Vám tato část líbila, tentokrát jsem jako masožravce vybral trochu netradiční rod... Příští týden do této rubriky napíši další část Dinosauřích hnízdišť!

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (3/3)

17. prosince 2016 v 11:10 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pierre, Sabine a Jack už nalezli Mokele Mbembe, konkrétně matku s mládětem. Konžský prales se ukázal být skvělým domovem pro tato roztodivná zvířata, která společně přečkávala noc v malém údolíčku. Jackovi se podařilo dvojici zvířat natočit z výšky díky lanu, které tým nad tímto údolíčkem natáhl. Pak je následovali až k řece, kde se z pralesa vynořil obrovský predátor. Musel to být nějaký abelisaurid, zřejmě Rugops, jak to odhadl Jack. Pierre a Sabine utíkali k místu původního táboření, zatímco Jack dravce odlákal. Skočil do řeky, ale rychle proudící proud ho unášel neznámo kam...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST TŘETÍ:
Jack se marně snažil zachytit o nějakou kládu, které řeka ladně unášela. Občas se před ním vynořila nějaká skála a vyhnout se jí nebylo zrovna jednoduché. Kdyby mohl, zachytil by se Jack některé z těchto skalek, jenže jejich vršek byl obvykle tak ostrý, že by si rozřezal ruce. Proud byl stále rychlejší a prudčí a Jack si lámal hlavu, co s ním bude, zatímco se vyhýbal skalkám. Najednou se před ním objevila další peřej. Jack se lekl. Voda se tam o skály tříštila. Ne, to nebyla jen peřej. Musel tam být vodopád. Jack sebral všechny síly a s obrovským odhodláním plaval kraulem k levému břehu, který mu byl nejblíže. Snažil se seč mohl, ale řeka mu bránila v tom, aby se břehu přinejmenším letmo dotkl. Pak ucítil, že o něco narazil nohou. Nohama se k tomu přitiskl, a hned přidal i ruce. Byl to oblý balvan, ležící pod hladinou řeky, a byl připevněn ke dnu. Jack kašlal, několikrát se totiž vody nalokal. Jakmile se vydýchal, obhlédl okolí. Vodopád strašlivě hučel a voda bublala jen tak tři metry před ním. "Ještě čtyři metry a už jsem ležel tam dole pod vodopádem," pomyslel si Jack. Natáhl ruku k levému břehu a položil ji tam na písek. Chodidly stále tiskl balvan a tak se mohl pokusit dotknout se břehu i druhou rukou. Zachytil se tam klacku uvízlého v písku. "Teď nebo nikdy!" vykřikl nahlas Jack, aby si dodal odvahy, natáhl se, nohy opustily balvan a rázem byl na břehu. Tam si lehl na jemný písek, očima sledoval koruny stromů, ruce měl natažené a vydechoval. Po chvíli se ale posadil. "Měl jsem namále," pomyslel si, "jen doufám, že jsem tímhle krokem zachránil Pierrovi a Sabine život." Ještě udělal pár kroků směrem k peřejím a z výšky se podíval na vodopád. Tam dole bylo velké jezero. Hladina vody byla klidná, ale vodopád samotný byl přinejmenším třicet stop, tedy asi devět metrů, dlouhý. Kdyby Jack přežil pád z vodopádu, což by přece jen bylo možné, měl by pak problém s výstupem nahoru. Skály byly kluzké, tekly po nich spršky vody a po celém okolí vodopádu se dalo jen s těží lézt. Jack nemeškal, svlékl si svou modrou, avšak promočenou košili, a vracel se zpět tam, kde začal jeho útěk... Mezitím se Pierre a Sabine vrátili do vesničky. Byli trochu vyděšení, neboť takový útěk nečekali. Okamžitě přišli za Ewetem na letiště. Ve zkratce mu všechno vysvětlili a aby uvěřil jejich neuvěřitelnému příběhu, ukázali mu své fotografie Mokele Mbembe. Také podotkli, že Jack nechal svůj batoh s kamerou a cennými záběry na břehu řeky, ale že chtějí najít především svého přítele. "Když je to tak," řekl Ewet, stále šokovaný fotografiemi kryptida, "vezmeme mé letadlo a budeme po něm pátrat nad lesem. Viděli jste ho skočit do vody... Mnohé řeky jsou tu zrádné. Pokud se nezabil v některých peřejích, kterých je tu víc než prstů na rukou, pak by se měl držet při břehu některých z řek, případně tam uvízl mezi skalami. Zkusíme ho najít." Motor malého osobního letadla se čtyřmi sedátky byl okamžitě nastartován. Letadlo vzlétlo, mnozí vesničané ani nevěděli proč. Ťukali prsty na hlavu a říkali si mezi sebou, že ti cizinci Eweta přesvědčili k sebevraždě a další úsměvné příběhy nezaložené na pravdě. V těch chvílích se Jack vrátil k poklidnější části řeky. Mokele Mbembe už tam nebylo, ani dravec zde nebyl přítomen. Batoh s kamerou stále ležel na břehu. Jack k němu přiběhl a sevřel ho v prstech jako ztracené dítě. "Uf," oddechl si, "je v pořádku. Záběry na kameře jsou... Uff!" Za chvíli uslyšel hluk letadla. Nebylo zde však místa, kde by se letadlu ukázal. Napadlo jej, že ho hledají Pierre, Sabine a Ewet, ale nemohl jim to dát najevo. Tak se vracel do vesnice. K večeru tam byl. Vesničané anglicky moc neuměli. Někteří ovládali francouzštinu, takže Jackovi pomohly základní fráze, které se naučil v dětství. Zjistil tedy, že Ewet a ti cizinci s letadlem odletěli a ještě se nevrátili. Teď si začal Jack dělat starosti. Už museli být ve vzduchu celé hodiny. Buď nechtěli pátrání vzdát, anebo se s letadlem něco stalo. Jako policista v akci vtrhl Jack do Ewetovy pracovny a zapnul vysílačku. Mezi papíry poházenými na pracovním stole brzy našel informace o tom, jakou frekvenci má Ewetův letoun. Zkoušel jej kontaktovat hned několikrát, avšak bez úspěchu. Zavolal tedy na letové centrum v Kongu. Bylo mu oznámeno, že jmenované letadlo se už ve vzdušném prostoru nenachází-několik hodin se jim nikdo nehlásil...


Jack otevřel šuplík a vytáhl z něj mapu celé oblasti. Napadlo jej, že letadlo, pokud tedy nespadlo, přistálo na nějaké plošině. Po dvou minutách pečlivého studia mapy a výškové členitosti okolí si všiml, že tak deset hodin cesty odsud se nachází kamenitá plošina v horách. Na to, aby tam vyrazil, bylo už moc pozdě. Tak si šel lehnout do domku, kde byl tým ubytován. Byl celkem klidný a přesvědčený o tom, že své přátele nalezne, ačkoliv původně chtěli oni nalézt jeho. Jeho úsudek byl celkem správný, Pierre, Sabine a Ewet byli stále naživu a letadlo bylo opravdu "zaparkováno" na kamenité plošince. "Tady přespíme," navrhl Pierre. On a Sabine si na plošině postavili stany, Ewet přespával v letadle. Jack se vydal do lesa hned zrána. Ráno ještě odzkoušel vysílačku, ovšem bez odpovědi. Ewet si s přistáním letadla vysílačku omylem vypnul, proto neodpovídal. Jack tedy procházel lesem veden mapou a mačetou se prosekával těmi nejneprostupnějšími místy zarostlými vegetací. Sabine ráno vyšla ze stanu a šla se podívat, co se nachází pod plošinkou. Byla tam síť skal a jeskyní. Nedalo jí to, aby nešla ty jeskyně prozkoumat. Vzala si baterku a šla. Jakmile vkročila do jeskyně, uviděla spoustu netopýrů. Trochu se bála a tak vyšla ven a vkročila do jiné jeskyně. Našla tam trus nějakého zvířete. Okamžitě jej zabalila do sáčku a jeskyni opustila. Vrátit se na plošinku znamenalo trochu lezecké dovednosti. Sabine se škrábala nahoru, všechny ty skálky s jeskyňkami byly pod ní, a ještě níže byl deštný les. Sabine ale uklouzla a spadla. Náraz to byl docela silný a vyvrtla si kotník. "Pierre! Pomoz mi!!!" řvala. Pierrova hlava z plošinky vykoukla dříve, než by to ona čekala. "Pomůžu Ti nahoru, ale... Propána!!!" vyhrkl Pierre. "Co se děje?!" zařvala se strachem Sabine. "To za tebou je Lebeční hora! To místo s Kongamaty!" odpověděl Pierre. Vzbudil Eweta a společně pomohli Sabine nahoru. Pak jí zraněný kotník ošetřili a nechali samotnou v letadle. Vrátili se tam dolů. "Páni, v životě jsem si nemyslel, že bych uviděl nějaké z těch tajemných zvířat. Lebeční hora měla být jen místní pověst... Ale ona existuje a já v ní právě jsem," šeptal vzrušeně Ewet, když s Pierrem prolézali úzké chodbičky jeskyní, jež z dálky vypadaly jako oči na lebce ohyzdného netvora. Z dálky se ozvalo několik pískavých zvuků. Ewet i Pierre se roztřásli hrůzou. Úplně člověkem pronikaly, bylo to jako zesílené pískání netopýra zkombinované se zvuky krokodýlích mláďat. Ve tmě, jen deset metrů od dvojice, se zaleskly oči nějakého zvířete. Pierre vytáhl fotoaparát a vyfotografoval je. Ten tvor zmizel v hloubi jeskyně. Jak už to bývá, Pierre za ním utíkal, ale zjistil, že úzkou průrvou ve skále neproleze. Tak se tedy vrátili zpět na plošinku. Tam je čekalo překvapení. "Jacku! Konečně tě vidíme!!!" vyhrkl Pierre. Jack jim vysvětlil, jak unikl abelisauridovi a jak se je pak snažil najít. Ewet se chytl za hlavu, když zjistil, že omylem vypnul vysílačku... "Bylo to nezapomenutelné dobrodružství... A my máme tolik materiálu, že Mokele Mbembe, ten abelisaurid a ten podivný tvor s lesklýma očima budou brzy uznáni zoology za živoucí," řekl ještě Pierre, když všichni čtyři seděli v letadle a vraceli se zpět do vesnice. Pod nimi se rozkládal hustý Konžský prales, který stále nevydal všechna svá tajemství...

Dobrodružství v Kongu možná končí, ale Pierra, Sabine a Jacka čeká nějaké další... Jak navíc tito dobrodruzi zabrání tomu, aby se někomu zachtělo zbavit konžské kryptidy svobody a přivlastnit si je? Možná, že naši přátelé se v této divoké zemi ještě ocitnou...

Správce dinosauřího parku - Počasí se kazí

16. prosince 2016 v 15:19 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Vážení, je zde další část Správce dinosauřího parku! Dan Jameson Vás informuje o novinkách z této výtečné atrakce...

Počasí se kazí

Období dešťů nám dává pořádně zabrat. Kdyby nic jiného, tak už teď máme dost potíží s odčerpáváním vody z potrubí a kanalizace parku. Několik dnů pršelo neustále, od rána do večera, od začátku dne do půlnoci. Takové lijáky jsou tu časté. Ale návštěvníci, kteří do parku přijíždějí, rozhodně nečekali, že půjde o takové průtrže mračen. I já sám bych to tak označil, jelikož prší s neuvěřitelnou silou. Chci tím říci, že na zem dopadají velké, prudké kápance a zmáčejí všechno bez rozdílů. Na Isle of Die taky prší, ale když se schováte do nějaké dinosaurem neobydlené jeskyně v tamním pralese, nějakou dobu tam přečkáte suší. Návštěvníci parku se mohou uchýlit do hlavní nebo návštěvní budovy či do restaurace. Všem dáváme pláštěnky, aby nezmokli. Problémem je však kontrola pláštěnek předtím, než park opustí. Pláštěnky nesmí být poničené a měly by nám být vráceny. Jenže za poslední týden jich zmizelo už devětadvacet. Není to zanedbatelné číslo, protože do parku nejezdí tolik lidí. O tisících ani nesněte! Každý den tu máme pár stovek lidí, a to jen proto, že je teď o park zájem, neboť byl před měsícem otevřen... Ať je to jakkoliv, já si každý večer mohu posědět u svého pracovního stolu, vzít si k sobě Dina, který si lehne k mým nohám, a popíjím Vánoční kávu. Příští týden je totiž Štědrý den, takže nezahálím a chystám se na Vánoce. Strávím je opět v parku s několika spolupracovníky. Budeme na Tedově ostrově zase sami, žádní návštěvníci sem přijíždět nebudou. A naši přátelé, Charles, Oliver a tucty dalších, odjedou domů za svými přáteli a rodinami, aby Vánoce oslavili tam. My budeme svátky slavit v rodinném kruhu tvořeném našimi zvířaty. I když předpokládám, že mohutné Deinotherium Vánoční svátky rozhodně zajímat nebudou... Už teď je tento samec zase podrážděný. Nový výběh je sice postaven tak, aby neprorazil plot, vypadá to však, že mu nesvědčí. Deinotherium bylo dlouho ubytováno v pozorovacím kotci, protože se předtím vylámalo z každé ohrady a my ho s těží dokázali udržet někde jinde, než právě v kotci. Na nový výběh si zvyká už co několik týdnů, ovšem radost z něj očividně nemá. Pozorovací kotec byl jen písek a ohrady, krmení mu tam bylo házeno. V nové ohradě je tolik zeleně, to by se mu mělo líbit! Jenže Deinotherium ne a ne si zvyknout. Projevuje se to tím, že boky naráží do ohrady nebo nahlas troubí. Turisté k tomuto zvířeti, vzhledem k bezpečnosti a snadno projevitelné agresivitě Deinotheria, nesmějí. Sám jsem za to rád...

Dnešní ráno bylo obzvlášť mokré. Má zahrádka se stala jednou velkou bažinou. Sundal jsem si boty a vkročil do trávy, jinak pečlivě sekané. Jen to zamlaskalo. Zahrada je plná vody a tráva, která za několik posledních dnů o dost povyrostla, ji nemůže všechnu zpracovat. Ani stromek, který mám v rohu své zahrádky, nemůže využít tolik vody. Déšť je vážně stálý a nezdá se, že by nám v blízké době dal pokoj. Jsem už znuděn oblékáním se do pláštěnky, když jdu ven, ale zmoknout nechci. Tak mi nezbývá nic jiného, než si ji vzít. Většina zvířat, včetně agresivního Siamotyranna, tráví téměř veškerý čas schována v útulném, obytném přístřešku, jež je součástí jejich výběhů. Jen Deinotherium do deště nahlas troubí, jinak park utichl. Alespoň tedy ze strany zvířat, poněvadž návštěvníci jsou hluční dost. Jen když procházím kolem restaurace, slyším strašný hluk-několik let bylo na ostrově docela málo lidí, a tak na toto "velkoměsto" nejsem zvyklý. Musím však také říci, že mi to nevadí, protože rád vidím návštěvníky šťastné z pozorování zvířat, jež 65 milionů let nikdo neviděl. A oni je teď mají šanci spatřit v našem parku... Ve Spojeném království, v mé rodné zemi, ještě stále nenapadl sníh, ale přípravy na konec měsíce a tedy i roku tam už vrcholí. Také my v parku postavíme velkou sochu Santy Clause, a to už o tomto víkendu. Jen doufám, že nám ji pak neodnese velká voda...

Vánoce se sice blíží mílovými kroky, ale naši přátelé zažijí v Dinosauřím parku něco neobvyklého a nečekaného... Déšť zesiluje a schyluje se k pořádnému maléru... Více příště!

Arganaceras

15. prosince 2016 v 17:46 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Arganaceras ("roh z Argany") byl pareiasaur, takže šlo o příbuzného Scutosaura nebo Pareiasaura. Tento podivuhodný vzdálený příbuzný želv žil v pozdním Permu, před 260 miliony let, tam, kde se dnes rozkládá Saharská poušť a zvláště pak Maroko. Většina jeho příbuzných je známá spíše z Jižní Afriky nebo ze Sibiře, toto je ale jeden z mála severoafrických pareiasauridů, není-li vůbec jediný. V době, kdy žil, byly všechny kontinenty spojeny v Pangaeau, takže se vyskytoval i v jiných částech světa. Nebylo to malé zvíře. Na délku měřilo 2 metry a vážilo dobrou tunu. Byl to čtyřnožec a spásal pouštní vegetaci, především keře. Stejně jako Scutosaurus měl i Arganaceras výkonné čelisti k vymačkání každé životodárné kapky z chudých pouštních rostlin. Arganaceras dostal své jméno díky podivnému malému rohu na čenichu. Buď sloužil k upoutání pozornosti, nebo jej zvíře používalo jako zbraň. Jedna rána takovou lebkou a mocný Gorgonopsid měl potíže. Je ale dost pravděpodobné, že gorgonopsianti tyto býložravce lovili, jelikož i jinde byli pareiasauři na jejich jídelníčku. Výzkumy kostí Arganacerase potvrdily, že měl blízko k evropské Elginii. To se zprvu může zdát zvláštní, ale je to tak. U těchto pareiasauridů se vážně tvořily speciální struktury na hlavě... Arganaceras byl popsán v roce 2005 dvojicí paleontologů, včetně známého francouzského odborníka na prvohory Philippea Janviera. Učinili tak jen podle lebky a pár kostí. Je to marocká specialita...
Popis tohoto zvířete není v knihách příliš častý, ovšem na několik informací narazíte na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Aelurognathus!!!

Lawrence Lambe

14. prosince 2016 v 15:09 | HAAS |  Slavní paleontologové

Lawrence Morris Lambe (1863-1919) byl slavný kanadský paleontolog a geolog, který objevil mnoho populárních dinosaurů z Křídy. Pracoval v GSC (Geologický průzkum Kanady) a napsal spoustu vědeckých prací na téma kostí zvířat, jež se často objevovala v prastarých horninách. Lawrence Lambe se narodil v Montréalu, v letech 1880 až 1883 studoval v Kingstonu a pak se konečně vydal na průzkum hornin západní Kanady. Tam strávil důležitou část svého života. Nalezl tam dinosaury, které všichni zájemci o pravěk znají. Vůbec prvním popsaným dinosaurem Kanady byl rohatý dinosaurus Monoclonius, kterého Lawrence popsal v roce 1902. Pro vědu to však nebyl úplně nový nález: první popis zhotovil Edward Drinker Cope během americké Války o kosti. Lawrence Lambe však popsal zcela nové druhy Monoclonia, které se ve Spojených státech nevyskytovaly. Dva roky poté popsal Centrosaura, šest let nato následoval Euplocephalus a za tři roky, v roce 1913, i Styracosaurus. Pojmenoval Gorgosaura, Chasmosaura, Edmontosaura, Eoceratopse a nalezl i pojmenoval kachnozobého Gryposaura. Našel však i Leidyosucha, kterého pojmenoval po prvním severoamerickém paleontologi Josephu Leidym... Lawrence Lambe se zaměřoval na Albertu, která je dnes také velkým nalezištěm dinosaurů. Právě tamní křídové horniny jsou tak bohaté na fosilie dinosaurů, krokodýlů a želv. Ale jinak studoval i fosilie z Nového Brunšviku, a to hlavně prvohorní korály. Věnoval se i třetihornímu hmyzu a dalších bezobratlým z Britské Kolumbie. Velmi dobře známý je ovšem díky své práci v Albertě. Poté, co zesnul, byl po něm pojmenován proslulý kachnozobý býložravec Lambeosaurus, který měl na hlavě hřeben tvaru sekyrky... Zvláště během 1. světové války se paleontologové z celého světa, hlavně však z Evropy, zaměřili na výzkum Alberty, jelikož je tato provincie místem s mnoha zkamenělinami. Hlavní důvod jejich příchodu do Alberty byl ale také kvůli vyhnutí se válce. Lawrence Lambe v této době aktivně pracoval a napsal tehdy knihu Zlatý věk dinosaurů. Ta se stala dobře známou a možná některým paleontologům, kteří si ji přečetli, zachránila život před válkou, neboť odjeli z domova a vydali se do Alberty...

Andesaurus

13. prosince 2016 v 16:59 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Andesaurus ("ještěr z And") byl možná jedním z největších sauropodů, kteří kdy žili... V posledních třiceti letech se Argentina a zvláště pak Patagonie stala významným nalezištěm dinosaurů. Mnozí z nich byli objeveni jen čirou náhodou, když si například skupinka kamarádů vyjela na motorkách do pouště nebo když někdo o gigantickou kost přímo zakopl. Andesaurus byl objeven při podobné příležitosti. Alejandro Delgado si šel zaplavat do jezera, když tu náhle zahlédl kosterní pozůstatky určitě velikého zvířete, jak vyčnívají ze země. To bylo v roce 1991. Pojmenován byl tento dinosaurus ještě tehdy. Jméno mu dali José F. Bonaparte a Jorge O. Calvo. Druhové jméno A. delgadoi, které patří jedinému zatím známému druhu, bylo zvířeti dáno na počest nálezce. Delgadův nález tvoří dosud stále jediné známé kosti Andesaura, které patřily jednomu exempláři. Delgado objevil několik obratlů a pár kostí zadních končetin. Obratle měly kulový kloub, nebyly ploché jako u většiny sauropodů. Někteří paleontologové proto tvrdí, že toto zvíře mělo velmi ohebný ocas. Ze hřbetních obratlů vybíhaly vysoké trny, takže zvířeti ze zad vyrůstal dlouhý a vysoký hřeben, vyšší než u Diplodoka. Více o anatomii Andesaura není známo. Žil v Jižní Americe v Křídě stupně alb, před 100 miliony let. Tehdy po patagonských pláních pochodovali i další gigantičtí sauropodi: Argentinosaurus, Dreadnoughtus nebo jeden zatím nepojmenovaný, zato však gigantický rod. Porovnání zkamenělých kostí Andesaura a Argentinosaura ale nasvědčuje tomu, že tyto rody jsou bezesporu rozdílné. Andesaurus byl tedy dalším velkým sauropodem, který tehdy žil. Patagonie byla skutečnou zemí obrů a jelikož byli tak velcí býložravci, museli být velcí i jejich predátoři, například Giganotosauři. Andesaurus byl nepochybně velký, ale o jeho přesné délce hovoří jednotlivé výpočty a odhady jinak. Jelikož u něj neznáme, na rozdíl od nedávno objeveného obrovského titanosaurida, celou kostru, je složité odhadnout délku zvířete. Některé odhady uvádějí až 40 metrů, což by z Andesaura dělalo jednoho z největších dinosaurů vůbec. Jiné odhady jsou zdrženlivější a uvádějí pak 15 až 18 metrů. Andesaurus žil v nížinách v blízkosti řek a přilehlých lagun. Tam se dařilo jehličnatým lesům a kapraďorostům, takže tento dinosaurus byl obklopen vegetací, kterou se živil. Z takového vlhkého místa se po 100 milionech let stalo argentinské Comahue, kde kromě Andesaura byly nalezeny i stopy iguanodontidů a také Buitreraptor. Ale titanosauridům jako byl Andesaurus se zde také dařilo a toto skvělé zvíře je toho dokladem. Byl to jeden z nejmajestátnějších tvorů té doby!
Jeho popis naleznete například v knize "Dinosauři Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště v této rubrice Alvarezsaurus!