Prosinec 2016

Tseajaia

12. prosince 2016 v 16:46 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Tseajaia ("srdce ze skály") byla permský obojživelník, kterého takto pojmenoval P. P. Vaughn roku 1964. Na základě několika tělních fragmentů popsal jediný dosud známý druh tohoto tajemstvím opředeného zvířete. Tímto druhem je T. campi a známo je o něm jen velmi málo. Tseajaia byla anthracosaurian, takže šlo o obojživelníka vzhledem velmi podobného plazům. Tato skupina obojživelníků se objevila už na konci Devonu a přežila až do Triasu, ale na fosiliích Tseajaie je až pozoruhodné, jak moc se podobá prvním plazům. Bezesporu je to důkaz toho, že tyto dvě skupiny jsou evolučně zpřízněny, jelikož se plazi vyvinuli z obojživelníků. Tseajaia žila v první polovině Permu, byla již příbuzná prvním amniotům (zvířatům, která kladou vejce) a vzhledem hodně připomínala leguána. Měla 90 až 100 centimetrů na délku, soudě podle jediného dosud objeveného exempláře. Není úplně jisté, zda Tseajaia byla čistě býložravcem, nebo všežravcem. Její zuby ale poukazují na to, že žrala rostliny. Zuby jsou totiž tupé, nikterak ostré, což je u býložravých zvířat obvyklé. Pokud by se však tento obojživelník příležitostně masem živil, šlo by spíše o malé tvory-hmyz, jeho larvy, možná malí obratlovci a mláďata těch větších. Tseajaia žila v Severní Americe spolu s Dimetrodony, Edaphosaury a dalšími pelykosaury, ale také se svými příbuznými suchozemskými obojživelníky, jako byla masožravá Seymouria. Zkameněliny tohoto obdivuhodného anthracosaura byly nalezeny v Cutlerově formaci v americkém státě Utah...
Popis tohoto méně známého permského zvířete najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Arganaceras!!!

Oxfordské muzeum přírodních věd

11. prosince 2016 v 10:43 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Tento článek pojednává o Oxfordském muzeu přírodních věd, dalším skvělém místě, které jistě stojí za to navštívit...

Toto muzeum, nacházející se v prostředí Oxfordské univerzity v Oxfordshire, tedy na jihovýchodě Anglie, patří mezi ty známé. V jeho sbírkách nalezneme spoustu exponátů z vědních oborů jako je geologie, zoologie, botanika, paleontologie, medicína, astronomie atd. Z Oxfordského muzea přírodních věd se také dostanete do Pitt Rivers Museum, které se věnuje archeologii a antropologii (historii lidského rodu). Oxfordské muzeum bylo otevřeno už v roce 1850, tehdy totiž přírodní vědy, hlavně o zvířatech a rostlinách, zasáhl prudký vývoj. Poté, co Charles Darwin v roce 1959 publikoval knihu O původu druhů, stala se muzea jako toto ještě důležitější, neboť právě v těchto místech si veřejnost všímala podobností mezi příbuznými druhy. V roce 1860 v tomto muzea proběhla i slavná debata, v níž anatom, vynikající řečník a "Darwinův buldok" Thomas Henry Huxley porazil Darwinovy odpůrce, protože jej uráželi, ale on jim odpověděl takovými slovy, že se studem neměli co říci... Oxfordské muzeum je historicky důležité ještě jednou menší událostí. Charles Dodgson tam totiž často chodíval a díval se na různé exponáty, včetně vycpaniny ptáka doda nebo-li dronte mauricijského. Když se z Charlese Dodgsona stal Lewis Carroll, tedy když začal používat tento pseudonym, a když napsal Alenku v říši divů, napsal v ní i o ptáku dodo, který patří ke známějším postavám z knihy. To vše díky tomu, že byl inspirován exponátem tohoto vymřelého ptáka vystaveného v Oxfordském muzeu... Kromě ptáka doda (ten se nachází na logu instituce) v muzeu naleznete i exponáty dalších zajímavých zvířat. Mezi ně patří dinosaurus, který k Oxfordshire neodmyslitelně patří, a to první kdy popsaný a pojmenovaný dinosaurus vůbec-Megalosaurus. Muzeum vystavuje jen několik jeho kostí, ale bez nich by Oxfordské muzeum nebylo Oxfordské muzeum! Vystavuje též kosti Cetiosaura, prvního kdy nalezeného sauropoda. To však stále není vše. V muzeu se nachází mnoho animatronik, jež byly vyrobeny pro natáčení seriálů Putování s dinosaury a Putování s pravěkými zvířaty! Uvidíte zde tedy slavnou hlavu Tyrannosaura ze seriálu, ale nechybí ani Ornithocheirus nebo-li Tropeognathus, nebo povedený model hlavy Eustreptospondyla. Návštěvníci mohou obdivovat i krásně zhotovené animatroniky savců, se kterými si tvůrci seriálů dali velmi záležet, a to především na srsti. Tak například Andrewsarchus-hlavu pokrývají tisíce a tisíce chloupků. Pokud jde o zoologické kolekce, pak má muzeum co nabídnout: 250 000 exponátů zvířat, z nich asi 1000 patří k typovým exemplářům-tedy těm, podle nichž byly dané druhy popsány. Jedním z těch, kteří vystavovaná, avšak již mrtvá zvířata sbírali, byl i Charles Darwin, ale dále také William Burchell a Thomas Bell. Dále je v budově vystaven včelí úl a tak mohou návštěvníci sledovat živoucí včely při práci na plástvích medu. Ještě nesmím zapomenout zmínit dobře zachovalé ostatky oxfordshireského pliosaura rodu Peloneustes, jehož kosti tam také uvidíte, a samozřejmě fosilie trilobitů. Dále jsou zde Tyrannosauři, kachnozobí dinosauři a další známí veleještěři. Zde se také natáčela úvodní scéna prvního dílu dokudramatu Prehistorický park, ve které se Nigel Marven přišel do muzea podívat na zkameněliny zvířat, jež pak z pravěku přivezl do současnosti...


Na prvním obrázku se nacházejí vystavované fragmenty Cetiosaura, zatímco na druhém slavná kostra T-Rexe, za ní vidíte sochy několika slavných přírodovědců včetně Charlese Darwina, a v okolí spoustu dalších kostí pravěkých zvířat... Do tohoto muzea bych se jednoho dne rád podíval, už jen kvůli Tyrannosaurům...

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (2/3)

10. prosince 2016 v 12:12 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule se Jack, Sabine a Pierre vydali do Konga, aby pátrali po nechvalně proslulém Kongamatovi-kryptidovi, jenž by mohl být přežívajícím pterosaurem nebo-li ptakoještěrem. Na malém letišti se setkali s Ewetem, kterého Leroyovi znali už od školy. Chvíli pobyli v malé vísce, než se vydali na průzkum Konžského pralesa. Už první odpoledne přineslo úspěch. Jack totiž chytil malého plaza s dlouhým krkem a drobnou hlavičkou. Nepochybně to byl malý sauropod. Za chvíli se setkal s jeho matkou...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST DRUHÁ:
"To je Mokele Mbembe!" vyhrkl Pierre, když se Sabine dorazil k Jackovi. "Takže je to sauropod! Není to plesiosaurus nebo tak něco..." zašeptal ještě. Sabine se začala třást strachy. Jack se snažil vypadat klidně, aby zvířata nevyplašil. Mládě, schované za matkou, stále hlasitě pištělo. Matka skrčila svůj dlouhý krk a její hlava stanula přímo před Jackem. Ten se trochu bál, aby mu nedala hlavičku. To by totiž bylo nepříjemné. Samice Mokele Mbembe se však na něj jen zlostně zadívala, skoro jako když maminka, přispěchající dítěti na pomoc, naštvaně hledí do očí tomu, kdo jejího syna či dceru otravoval. Pak mu frkla do obličeje a s dupotem odešla. Mládě samozřejmě zmizelo v porostu spolu s ní. Pierre se začal chechtat. "No co, dinosauří sopel," řekl na to Jack, utřel si obličej kapesníkem a pak si jej ještě polil troškou vody z láhve. "Musíme to zvíře sledovat, pojďte!" navrhla Sabine. Všichni se vydali za tím podivným tvorem. "Není o tom pochyb, dinosauři tu přežili. Mokele Mbembe je sauropod, a támhle... Podívejte, támhle ji máme!" říkal Jack. Skupinka našla samici Mokele Mbembe u vodního toku. Zrovna se s mládětem napájela. Tato řeka byla již větší a ústila dolů do údolí, jež bylo velice neprostupné vzhledem k množství popínavé a píchavé vegetace. "Vrátíme se k potůčku, vezmeme vybavení, obejdeme údolí, natáhneme nad něj lano a potom budeme jezdit z jednoho konce údolí k druhému. Přitom uvidíme, co se v údolí pod námi děje. Když budeme mít štěstí a dostaneme se tam, kde větve stromů nebudou tvořit takovou hustou síť, možná natočíme Mokele Mbembe z výšky. V batohu mám skvělou HD kameru," sdělil Leroyovým svůj plán Jack. Hned se tedy vydali zpět k potoku, sebrali vybavení a pomalu šli k údolí. Jakmile se k němu dostali, natáhli na jedné vysoké skále lano. Jack pak šel hlouběji do lesa, obešel celé údolí, a uvázal lano na druhém konci. Nešlo o jedno lano, ale o spleť velké spousty lan. Údolíčko nebylo příliš široké, ale chtělo to pár stovek metrů provazu. Není divu, že to vše zabralo týmu celé odpoledne. Skončili až pozdě večer, v jedenáct hodin, jelikož si několikrát museli do vesnice zajít pro provazy, aby jich měli dostatek. "Jacku, jestli jsme se tu dřeli marně, tak půjdeš na trestnou," poznamenal Pierre. Všichni byli unavení. "Nebojte, Mokele Mbembe je tam dole v údolí. Několikrát jsem je viděl. V šest si oba jedinci lehli ke stojaté tůni a usnuli. Zítra ráno je z výšky natočíme," usmál se Jack. Tým se utábořil v lese. V noci pršelo, a tak se trojice ráno probudila do vlhkého lesa. Každá prohlubeň mezi listy byla až po okraj naplněna kalnou vodou. Jack nemeškal, zavěsil se na lano a prosvištěl až ke druhému konci údolí. "Haha, moc si to uvolnil! Nemohl se na tom laně ani zastavit!" vyhrkl Pierre a smál se, až se za břicho popadal. Jack však lezení na laně brzy ovládl a za chvíli již natáčel Mokele Mbembe, jak se probouzí. Matka s mládětem pak putovala dál, směrem ke svahu vedoucímu k táboru. Jack ji teď na laně sledoval a stále ji natáčel. Takový záběr z výšky byl skvělý. Jack si navíc uvědomil, že toto údolíčko je jen nočním doupětem Mokele Mbembe. Pak se samice s mládětem vydávala zpět k řece. Jakmile Jack skončil s natáčením, Pierre a Sabine už zvířata pozorovali, skryti mezi křovisky, a fotografovali je. Jack mezitím sám sbalil tábor, zašel za nimi, podal jim jejich věci, a pak všichni pokračovali v cestě k řece. Celou tu dobu šli souběžně s Mokele Mbembe, drželi se však v dostatečné vzdálenosti od něj. Už teď měli tolik materiálu na to, aby se z nich brzy stali milionáři...


Ranní slunce vysílalo paprsky skrze malinké otvůrky v korunách stromů, jinak hustě pokrytých svěže zelenými listy. Obě zvířata pochodovala společně proti proudu řeky. Matce voda sahala nad kolena, zatímco mládě mělo ve vodě ponořeny nohy celkově. Sluneční paprsky se přitom odrážely od jejich oplátování. Pohled to byl skvělý, ale naší trojici přicházeli na obtíž komáři, neustále na ni dotírající. Přesto Pierre, Sabine a Jack pokračovali v cestě. Mokele Mbembe vyšlo na břeh a zpozornělo. Z dálky se začaly ozývat zvuky. "Hej, tohle jsem včera slyšel," poznamenal Jack, "předtím, než jsem našel Mokele Mbembe." Opět to byly ty Jackovi již známé zvuky, připomínající něco mezi syčením hada a řevem lva. "Možná, že jsem mládě našel osamělé proto, že je něco pronásledovalo. Matka pak přišla na pomoc ve chvíli, kdy jsem mládě držel já a ne ten predátor. A ten proto utekl," zamyslel se Jack. Také to tak bylo. Mládě se včera odpoledne zatoulalo od matky a bylo pronásledováno dravcem, předtím, než ho Jack našel. Mezi stromy se začala rýsovat ohyzdná hlava. Nepochybně masožravý dinosaurus. Měl krátké přední končetiny, velkou kulatou lebku s krátkými čelistmi a na hlavě měl několik boulí. Kůže mu pod bradou a na krku plandala. Hbitě prošel řekou. Mokele Mbembe měla strach, ale ten tvor se blížil ke trojici lidí. "Je jako nějaký abelisaurid, Rugops či něco takového. A teď už nebudu mluvit. Padáme!" vykřikl Jack. Všichni tři začali s bezhlavým útěkem. Ten tvor, neuvěřitelně silně páchnoucí, a také nečekaně rychlý, jim byl v patách. Chvíli se naše trojice držela pospolu, ale pak se Jack rozhodl dinosaura odlákat. Mával na něj rukama. Jeho odhad byl správný. Dinosaur se vydal za tvorem, který se hýbal více než ostatní. Jack utíkal zpět k řece, zatímco Pierre a Sabine k místu původnímu táboření, až k malému potůčku. Jack hodil svůj batoh s cennými záběry kryptidů na břeh a skočil do vody. Masožravec se překvapivě hnal za ním! Jack se musel vynořit, aby se nadechl. Hned si povšiml toho, že kousek odsud je menší peřej. Plaval proti ní. Proud mu v tom samozřejmě pomáhal. Velký masožravec měl s chůzí ve vodě trochu problémy a ve svém živlu zde rozhodně nebyl. Jack si v rychle tekoucí vodě natloukl rameno o skalku, překonal peřeje a rychlejší proud ho táhl dál a dál. Dravec jen zasupěl zlostí a se znechucením se ztratil v zelenožlutém kaleidoskopu lesa...

Výprava do Konga je nebezpečnější, než jakékoliv předchozí dobrodružství, jež Lovci kryptidů zažili. Již nalezli dva kryptidy. Nyní čelili velké hrozbě, ale všichni unikli živí. Setkají se však znovu? Jak se Jack dostane z rychle proudící řeky? A co Kongamatové a Lebeční hora, kde se údajně vyskytují?

Správce dinosauřího parku - První safari let

9. prosince 2016 v 10:40 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Rychle ubíhá první celý prosincový týden... A tak dnes, v pátek 9. prosince, Dan Jameson přináší další část svého týdeníku!

První safari let

Asi před půl rokem jsme zamýšleli, že návštěvníci parku by si mohli užít parádní okružní cestu letadlem okolo Isle of Die. To je nyní nemožné vzhledem ke špatné situaci ostrova, který byl pod nátlakem několika zemí a též mafiánů. V současnosti je pod ohrannou rukou Ochránců pravěké zvěře, kteří ostrov přísně střeží. Je to dobře, protože je tak zamezena možnost, že by se na něj dostali nějací nevyzpytatelní pytláci či ničitelé přírody... Isle of Die je tedy turistům uzavřen, dokonce i ze vzduchu. Ale to neznamená, že by safari lety nesměly začít. V pondělí jsme odstartovali první safari let kolem Tedova ostrova. Návštěvníci si tak budou moci prohlédnout Dinosauří park z pterosauří perspektivy! Tapejarové, kteří občas prolétají nad ostrovem, dělali letadlu společnost. Bylo to pozoruhodné, ale Charles si nervózně okusoval nehty. Musel jsem ho zarazit. Plácl jsem ho přes ruku a řekl: "Co to děláš? Proč máš takovou chuť na keratin?" Naštval se na mě a zasupěl. Věděl jsem, že jsem v maléru. "Ale Charlesi, přece si nemyslíš, že by na ně ti Tapejarové zaútočili... Vždyť jsou to tak mírná stvoření," řekl jsem mu. V zápětí na to se celá skupina Tapejarů přiblížila letadlu a jeden z nich v letu klovl do jeho křídla. Letadlo se zahoupalo. Charles začal vzteky řvát... Na mě... Už si nepamatuji, co na mě křičel, ale pamatuji si, jak nahlas to bylo. Hodně nahlas... Jako by Vám slon troubil přímo u uší. K tomu však musíte přidat i řev rozzuřeného Tyrannosaura a hlas dominantního samce vřešťana... Nyní jste si vytvořili dobrý obrázek o tom, co mé uši musely překonat. "Charlesi," řekl jsem polohlasitě, "nemusíš se bát. Oni na ně vážně nezaútočí. Podle mě jen zkoumají letoun." Charles se otočil a zase let pozoroval. Bolely mne uši, tak jsem si zašel pro led. Nevím proč, ale hodil jsem ho do skleničky se studenou vodou, opustil jsem restauraci a když jsem se vrátil na letiště, letoun již přistával. Popíjel jsem studenou vodu, zatímco Charles návštěvníkům přátelsky vysvětloval, že měl trochu strach a že byl na správce parku trochu naštvaný, když ho snažil uklidnit. Jo, byl na mě dost naštvaný. A víte, co jsem proto udělal? To neuhádnete... Urazil jsem se! Jo, odešel jsem ho svého domku, zavřel jsem se tam a celý den jsem nevyšel (akorát na večeři, ale to se nepočítá). To byl pro Charlese trest! Aspoň jsem si to myslel, jenže jsem pak zjistil, že mě celý den nesháněl, a já v úterý musel dodělávat to, co mi bylo v pondělí zadáno... Ale to nevadí, hlavně, že safari let byl úspěšný, turistům se líbil a setkání s Tapejary označili prostě za adrenalinové...

Další safari let byl uskutečněn včera, ale kvůli povětrnostním podmínkám se letadlo muselo vrátit na letiště už za patnáct minut. Návštěvníci přesto viděli většinu výběhu se zvířaty z výšky a samozřejmě se jim to moc líbilo. Náš nový pilot, Jake, je skutečný expert. Dokáže vše, jakékoliv akrobatické kousky... Ale musím říci, že je to především velmi klidný letec schopný řídit letadlo tak bezpečně, že se nemusíte ničeho bát. Pokud jde o chování zvířat v parku, začínám mít pocit, že jsou nedočkavá co se týče Vánoc. Tak třeba dva Cryptoclidové jsou nějak neklidní, občas na sebe dorážejí a když přijde krmič s rybami, okamžitě je hltají a pak na sebe vrzají (jejich zvuky se trochu podobají těm lachtaním či tulením), jako by se o ryby hádali. Deinotherium se také nemůže dočkat Vánoční nadílky. V poslední době je sice klidné, ovšem jeho postoj k lidem je stále stejný. Je agresivní. Ale jak jsem již napsal, těší se na Vánoce, neboť právě tehdy dostane speciální balíček s dárky v podobě krásných šťavnatých rostlin. Dnes po desáté hodině totiž v našem přístavu přistála loď, jež dovezla většinu zásob na prosinec a leden. Mezi nimi jsou i speciální dárky pro naše zvířata. Většinou se jedná o speciální krmení. V parku bude brzy postaven Vánoční stromeček. Umělý jehličnan byl totiž do parku dopraven se všemi těmi zásobami a dnes odpoledne jej půjdeme postavit před hlavní budovu. Mohlo by trochu nasněžit, ale vzhledem k tomu, v jakém podnebném pásu se nacházíme, je šance, že bychom si zaskotačili v závějích sněhu, velmi mizivá...

Tak zase u další části Správce dinosauřího parku, příští pátek!

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 6.: Cesta mamutů

8. prosince 2016 v 9:58 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Poslední část cyklu BBC s názvem Putování s pravěkými zvířaty sleduje migraci tvorů, kteří patří mezi nejznámější vyhynulá zvířata. Pojednává o mamutech, kteří žili ještě před několika tisíci lety. Poprvé se v tomto seriálu setkáváme s lidským rodem, který již není daleko od své současné podoby, ale stále žije v odlišném světě, kterému vládne doba ledová...

Šestý díl pojmenovaný Cesta mamutů je skvělým zakončením této série. Odehrává se před 30 000 lety, kdy spolu s Evropě žily dva velice rozdílné druhy lidí. Prvními byli neandrtálci, houževnatí lidé přizpůsobení chladu. V této epizodě uvidíme i scénu s neandrtálcem, který se dostal do přílišné blízkosti nosorožce srstnatého. Huňatý nosorožec zaútočil na možného nepřítele a způsobil mu strašlivé zranění... Dalším druhem člověka, který v této epizodě uvidíme, je kromaňonavec. Už na začátku dílu je skupinka těchto pravěkých lovců vidět na travnatých pláních, které kdysi tvořily dnešní Severní moře. Tam také začíná příběh stáda mamutů, kterým lidé připadají dost zvláštní. Na obrovských lukách jsou vidět i zubři a sajgy. S nastávajícím chladem však stádo mamutů musí traviny opustit a vydat se dál na jih. Tato cesta je nebezpečná, zvláště pak pro nejmladšího člena stáda, benjamínka narozeného teprve nedávno. Při migraci na jih zasáhne stádo sněhová vánice, pak hrozí další nebezpečenství ze strany jeskynních lvů a nakonec i samotní neandrtálci zkusí své štěstí při lovu osrstěných chobotnatců. Poté, co mamuti dorazí na jih, stráví tam nějakou dobu... A pak se zase vydají zpět na sever... Jak již bylo zmíněno, v této epizodě si zahrají též lidští lovci. A jejich současností příběh seriálu také končí. Lidé postavili muzea, v nichž si připomínají minulost. Celý seriál končí pohledem do muzea, kde lidé pozorují pozůstatky zvířat, jež náš předešla, a zazní slova: "Žádný druh tu není věčně..." Podle mě je tato epizoda skvělá, má nádhernou hudbu od Benjamina Bartletta a krásný příběh...

Pravěcí tvorové z tohoto dílu jsou: Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius), nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis), lev jeskynní (Panthera leo spelaea), neandrtálci (Homo neanderthalensis), kromaňonci (Homo sapiens sapiens) a Megaloceros.

Příště v této rubrice popíši Putování s pravěkými monstry-Život před dinosaury! Těště se tedy na popisek prvního dílu trilogie!

O původu lemurů

7. prosince 2016 v 10:45 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
O počátku vývoje lemurů jsem psal již ve čtvrté části projektu Cesta pravěkým Madagaskarem v srpnu 2014. Nyní mne však napadlo vytvořit o jejich původu delší článek... Doufám tedy, že se Vám bude líbit a přinese Vám nové informace...

Ačkoliv lemuři připomínají opice, nepatří mezi ně. Jedná se o poloopice, a jejich nejbližšími příbuzními jsou další primitivní primáti jako komby a outloni. Při pohledu na ně se člověku vybaví vývojová větev primátů, ze kterých vzešli i naši dávní předkové. Ti totiž vypadali podobně jako komby a outloni-byli malí, šlo o noční lovce s velkýma očima a chytali hmyz v korunách stromů. Někteří odborníci si myslí, že vývoj poloopic začal už v dobách dinosaurů, někdy před 80 miliony let. Ale zatím nejstarší fosilie poloopic pocházejí z doby před 50 miliony let. Tehdejší primitivní poloopice rodu Djebelemur obývala lesy Tuniska. Poté nenásleduje nic než postrádání zkamenělin těchto zvířat ve fosilním záznamu. Ale někdy v té době se už museli začít vyvíjet lemuři, a to na Madagaskaru. Tito tvorové se nevyskytují nikde jinde na světě, jen na "osmém kontinentu" (Madagaskaru se tak přezdívá, neboť je už po asi 80 milionů let odtrhnut od afrického kontinentu). Jak se tam však dostali? Jakým způsobem se pak začali lemuři vyvíjet, a co vedlo k takové rozmanitosti druhů mezi lemury? Celý příběh začal na africkém pobřeží, které je dodnes sužováno tropickými cyklonami. A co se děje dnes, dělo se v Indickém oceánu i před cca 60 miliony let. Malí, kombám podobní primáti, byli takovou cyklonou zasáhnuti. Byla to malá populace žijí na pobřeží Afriky, strašlivý vítr a bouře je odnesli daleko na moře na kusech dřeva. Malí primáti museli na moři bojovat o přežití... Anebo snad ne? Nejprimitivnějšími lemury jsou makiovití. Každý maki má velkou výhodu: dokáže přežít nepříznivé podmínky. Tito malí lemurci v období nepřízně upadají do stavu strnulosti, během něhož nemusí přijímat sladkou vodu. Na moři k ní samozřejmě neměli přístup, a tak jen spali. Poté co urazili ohromně dlouhou cestu z afrického pobřeží na Madagaskar, probrali se a začali pátrat po potravě a vodě. Mezi savci je tento způsob přežití poměrně unikátní, nedá se zrovna přirovnat ani k hibernaci. Makiům to umožnilo přežít cestu na Madagaskar, a tam se z nich vyvinula celá větev lemurů. Profesorka Anne Yoder, jež patří k uznávaným genetikům, provedla před několika lety výzkum lemuřího DNA a její tým tak zjistil, že všichni dnešní lemuři, tzn. asi 100 druhů, se vyvinulo ze skupinky těch malých primátků, kterých bylo pouze 12! Dva jedinci z tuctu byly samice... Dnešní genetika už dlouholetým výzkumem dokáže přijít i na to, z kolika jedinců všechny druhy vznikly. Během 60 milionů let se pak lemuři vyvíjeli dál a dál. Nejprve se vyvinuli ksukolové, podivní, děsivně vyhlížející lemuři s až mimozemsky prodlouženými prsty adaptovanými k hledání hmyzu pod kůrou stromů, ale též vody v plodech tropických stromů. Druhá vývojová větev, která se objevila o něco později než ksukolové, už zahrnuje lemury, makie i indri...


Proč se však lemuři stali tak hbitými a obratnými? Vždyť na Madagaskaru dlouho neměli přirozené nepřátele... Po milionech let se však na ostrov obdobným způsobem, jako kdysi lemuři, dostaly promyky. Z nich se vyvinula jedna šelma nápadně připomínající kočku, ačkoliv to kočka není. Je to fosa. Typický madagaskarský masožravec ze savčího plemene... Je pravděpodobné, že s příchodem fosy, tak dokonale vybavené k zabíjení lemurů, musely poloopice udělat další evoluční krok. Byly k tomu donuceny novým nepřítelem. A tak se z indriů stali skvělí skokani, a mnozí jiní lemuři začali obývat vyšší patra pralesa, třeba i vrcholky stromů... Jiné lemury vedl k evolučnímu pokroku hon za potravou... Je však podivuhodné, že ze skupinky 12 jedinců jakéhosi pradávného primáta se vyvinula stovka druhů, a to za zhruba 60 milionů let izolace na podivném ostrově jménem Madagaskar...

Za inspiraci k napsání tohoto článku vděčím seriálu Planeta mutantů (Mutant Planet) z kanálu Animal Planet, který mi též poskytl některé důležité informace. Pokud se chcete dozvědět více o genetickém výzkumu DNA lemurů, podívejte se na následující video: http://blogorgonopsid.blog.cz/1106/planeta-mutantu-lemuri-dna .

Jaká bude letošní zima?

6. prosince 2016 v 10:38 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Vždy před Vánoci, nebo před začátkem zimy, přináším článek o možném počasí v tomto ročním období. Včera chodil Mikuláš a počasí bylo podle mě celkem dobré, jelikož ráno byla námraza a ta se ještě nyní drží na střechách některých domů... Napadne však na Vánoce sníh? Nyní Vám představím možný průběh této zimy...

Budou letošní Vánoce bílé?
Bohužel se zdá, že sníh tyto Vánoce nenapadne. Stále je to jen dlouhodobá předpověď a ani týden před samotnými Vánocemi nebudeme vědět jistě, zda budou na sněhu či na blátě. Je tu také možnost, že budou suché, a třeba bude slunečno, takže se budou podobat spíše únorovým dnům...

Zima jako vloni?
Určitě si pamatujete, že prosinec byl minulý rok spíše deštivý a připomínal podzimní dny. Tento rok to sice může být trochu jiné, ale přesto nemůžeme očekávat hory sněhu. Letošní prosinec bude zřejmě suchý, jinak řečeno srážkově podprůměrný. Teplotně bude naopak nadprůměrný, jen v příštích dnech se budou teploty pohybovat okolo 1°C až 4°C, což stačí na námrazu a občas může i zasněžit, ovšem v porovnání se zimami před 50 lety je to něco velice odlišného. Nasněžit by mohlo spíše na samém konci prosince, v období kolem Silvestra a Nového roku. Tedy stejně, jako minulý rok.

V lednu a únoru by mohlo být chladněji
Pokud se tato zima v ČR bude podobat té předchozí, pak by mělo sněžit hlavně v lednu a únoru. Také by se mělo ochladit. Jak už jste si ale přečetli, jsou to dlouhodobé předpovědi, a nikdo s jistotou neví, co od počasí očekávat. Platilo to už od dob, kdy lidé začali počasí předvídat. Nicméně v dnešní době jsou zimy tak mírné a až "nezimní" kvůli jednomu jevu...


Tímto jevem je globální oteplování. Dokud budou spalována fosilní paliva a dokud bude člověkem znečišťováno ovzduší, nedočkáme se pořádné pravé zimy. V Kanadě a Spojených státech možná už sněží několik dnů či týdnů, alespoň v některých oblastech. Když jste však blíže Arktidě, stále můžete očekávat sněhové srážky. My v Evropě závisíme hlavně na tom, co přivane ze Sibiře. A když je málo sněhových srážek i tam, ukazuje to, že naše planeta na tom kvůli lidské činnosti není zrovna dobře...

Podzimní a zimní záplavy ve Velké Británii
Tento rok, stejně jako ten minulý, bohužel dochází k záplavám ve Spojeném království. Průtrže mračin zasáhly třeba i jih Skotska. V Cumbrii se zase včera 700 rodin nemohlo vrátit domů kvůli velké vodě... Tyto záplavy jsou vážně extrémní. Místo sněhových srážek stále přicházejí jen ty dešťové, a to navíc v obrovském množství, což je jednak škoda, a je to též opravdu destruktivní a děsivé. Kromě mnoho britské záplavy z minulé zimy bývají přirovnávany k podobným událostem z roku 1947. Za poslední století je to největší záplava v zemi...

Zvířecí aktivita v ČR
Havrani přiletěli tento rok v době okolo poloviny října, tak to má být. Sám jsem je sledoval a stejně jako mnohým dalším pozorovatelům se mi tak naskytl skvělý pohled na velká hejna. Když Vám létají nad hlavou a krákají na sebe, je to opravdu skvělý zážitek... Tato zima by neměla být nějak podprůměrná, to se dá alespoň soudit z včasného příletu těchto ptáků. U nás na zahradě máme také ježka západního. V listopadu jsme ho několikrát viděli pátrat po potravě za tmy. Jinak mám představu, kde by se mohl ukrývat-za plotem v zahradě sousedů, kde se nachází opravdu pěkné místečko pro takového malého hmyzožravce. Ježci západní upadají do stavu hibernace obvykle v říjnu a probouzejí se v březnu. Tento si tedy své aktivní období prodloužil o měsíc, ale předpokládám, že s teplotami v posledních pár dnech (už před pár dny sněžilo) se prostě schoval a začal přečkávat zimu. Venkovní teploty už začínají být nízké, a tak se hibernující zvířata pomalu uchylují k zimnímu spánku. V tomto měsíci je to už opravdu obvyklé...

Snad se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Jaká bude zima, to však budete muset posoudit sami, až ona sama skončí... Zítra již přinesu klasický článek o pravěku...

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (1/3)

5. prosince 2016 v 11:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část Lovců kryptidů byla spíše vyřešením celého případu se samozvaným a krátkodobým členem týmu Samem Weberem. Tento díl, Obr z pralesa, který bude rozdělen na tři části, však bude mnohem dobrodružnější. Doufám, že se Vám bude líbit...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST PRVNÍ:
Bylo sedm hodin večer. Obláčky kolem Slunce rudly a tak byla celá krajina ponořena do nádechu růžové až červené. Po parném dni se začínalo mírně ochlazovat. Ze západu, odkudsi z moře, proudila k lesu vlna studeného vzduchu. Pohrávala si s vrcholky stromů, až to někdy vypadalo, že větve postupně popadají. Ale nikdo tím nebyl znepokojen. Mladý Konžan stál u mikrofonu ve své pracovně. Okna byla dokořán otevřena, aby studený vzduch vtrhl do této místnosti, jelikož elektrický větrák, zavěšený na stropě, neměl mladík v oblibě. Pomalu mluvil do mikrofonu, usmíval se u toho, občas si upil pomerančové šťávy z malé skleničky, a po několika minutách vyšel z boudy ven. Toto letiště bylo chudé. Kam až oko dohlédlo, rozkládal se jen deštný les, na východ od letiště několik domků tvořících malou vesničku, a obdělávaná půda porostlá suchými travinami, jež rudá hvězda zbarvovala dorůžova. Konečně na malé betonové ploše přistálo letadlo. Konžan se začal usmívat od ucha k uchu a přistoupil k již zabržděnému letadlu. "Ewete, stará vojno!" vykřikl Pierre Leroy, prudce otevřel dveře malého osobního letadélka a objal svého přítele. "Jak dlouho jsme se neviděli?!" optal se ho pak. "Od základní školy," usmíval se na něj ten mladý Konžan, Ewet. Leroyovi se s ním znali ze školy, neboť kdysi desetiletý Ewet vkročil do jejich třídy a kamarádil s nimi po několik let, dokud se rodina z Francie opět nepřestěhovala do rodného Konga. "Vidím, že se Ti daří. Tohle je tvůj soukromý podnik?" řekla Sabine. "Daří se nedá říct," zasmál se Ewet, "za den sem přiletí jedno letadlo. Dneska ale dvě. Jinak sem létají chlapi od humanitární pomoci. Kromě toho už nikdo. Nemám ani peníze na zaplnění děr v betonu, koukněte." To už se z letadla dral Jack. "Těší mě, že Vás poznávám. Vy jistě víte něco o těch místních kryptidech, že?" řekl mu přátelsky Jack. Ewet trojici ukázal domek ve vesničce, kde se měli ubytovat. Sabine se tam ale moc nelíbilo. "Propánajána, proč je tam na okenním rámu ten bičovec? Vypadá dost děsně," řekla s úzkostí v hrdle. "Ale to je přece Damon johnstonii, západoafrická specialita! Když byl můj kamarád Robert před několika lety v Nigérii, spadl do nějaké pytlácké pasti na zvěř a byl těmito bičovci přímo obklopen. Je to nádhera! Ale abys neřekla, Sabine, odnesu ho ven," řekl radostně Jack. V noci bylo dusno a zdálo se, že by mohlo začít pršet. Počasí se ovšem nakonec uklidnilo a černé mraky, jež o půlnoci zahalily úplněk, byly větrem odneseny kamsi do hlubin pralesů. Pierre a Sabine se zajímali především o Kongamata, podivného ptakoještěru podobného kryptida. Ze západní Afriky, a především pak z Konga, už bylo hlášeno mnoho pozorování tohoto neuvěřitelného tvora. "Hmm... Hlava připomínající lebku... Musí to být zvláštní tvor," řekl ráno u snídaně Pierre, prohlížeje si několik rozmazaných fotek pořízených předešlými kryptozoologickými expedicemi. "V lese se nachází jedno místo, kde by Kongamatové mohli přežívat. Slyšel jsem nějaké zkazky o 'lebeční hoře', kde jich prý žijí tucty. Zabíjejí tak netopýry a jejich krví si pomazávají záda, aby se jim na ně nelezli paraziti," informoval své přátele Ewet, když Jackovi naléval do hrnečku yorkshireský čaj. "Thank you gentleman," řekl Jack, "vy jste někdy nějakého kryptida zahlédl? Třeba Mokele Mbembe?" "Ále... Kdepak. Já do pralesa jen párkrát vkročil. Pokud nemáte důvod, proč tam jít, tak tam nemáte co dělat. A já nikdy žádný důvod k tomu, abych hledal kryptidy, nebo jak tomu říkáte, neměl," zasmál se Ewet. "Leroyovi," usmál se lišácky Jack, "třeba tam nic nežije." "No jo, Jacku, ty seš prostě zoolog. Na záhady nevěříš..." rýpl si do něj Pierre a Sabine se zasmála. "Ale děti, já jsem vědec, a ne posluchač horrorových pohádek," vrátil to Jack Leroyovým. "Každopádně, vyrazíme ještě dnes!"


Po obědě se vydali do pralesa. Z vesnice k nejbližšímu potoku, obklopenému pralesními stromy, vedla úzká stezka. Bylo výhodné vydat se po ní, poněvadž dobrodruhům nebránily v pochodu liány a další rostliny. Jen občas šlehla Pierra do obličeje nějaká větvička, ale obešlo se to bez větších nadávek. Před třetí hodinou odpolední dorazili k potůčku. "Čekal jsem, že se tu budu moct vykoupat! Místo toho abych si tu jen namočil paty," řekl z legrace Pierre. Potok byl ve skutečnosti zoufale proudící strouhou. Bahnitá voda se ani nedala pít, takže kolem něj Jack a Leroyovi nenašli jediné větší zvíře. "Můj bože! Co to je?" vykřikla zanedlouho Sabine. "Co se děje? Zahlédla jsi Kongamata?" optal se Pierre. "Ne, něco horšího. Podívej, na ruku se mi přichytila pijavice!" odpověděla Sabine. "Jo, tak ji tam nech. Ona se zas pustí," zavtipkoval se správným úsudkem Pierre. "Ty dokážeš člověka potěšit, brácho," odvětila Sabine a hleděla si svého. Ve chvílích, kdy spolu bratr a sestra vtipkovali, všiml si Jack nápadně velkých stop ve vrstvě bahna necelých dvacet metrů od potůčku. Vydal se po nich dál. Pak uslyšel nějaký zlověstný řev. Znělo to jako zasyšení obrovského hada zkombinované se zařváním lva. "Leroyovi se nemýlili. Něco tu skutečně žije," pomyslel si Jack. Šel po těch stopách dál. Byly podobné těm sloním, jen s výstupky ostrých drápů, jež se do bahna při chůzi jasně zařezávaly. Pak Jack zahlédl nějaký dlouhý krk a malinkou hlavu, vyčuhující z křoví. Bylo to mládě jakéhosi plaza! Jacka si brzy všimlo a tak zmizelo. Jack proskočil křovím a zvíře chytil. Zprvu bojovalo a snažilo se jej i kousnout, ale Jack ho chytl za hlavou jako hada a zbytek těla podpíral jako trup varana. Byl to asi půlmetrový sauropod... Ano, sauropod. "Propána, tohle není možné," řekl nahlas Jack, neboť byl nesmírně překvapen. "Hej, pojďte sem, lidi! Neuvěříte, co jsem našel!" zařval Jack. Mládě náhle zapískalo. "Tak co jsi, Diplodokus nebo Apatosaurus?" smál se Jack. "Potřebovali bychom dospělce..." řekl ještě. Náhle se země otřásla. Jack se otočil a mládě úlekem upustil. To dopadlo na všechny čtyři a překvapivě rychle utíkalo pryč, aby se schovalo za tělem něčeho mimořádně velkého. Dlouhokrká maminka totiž přišla mládě bránit. Leroyovi vletěli do scény v nejhorší možnou chvíli...

Konec sedmé části. Příště půjde o život!

Kdy byli koně domestikováni?

4. prosince 2016 v 11:31 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Evoluce koní byla skutečně pozoruhodná. Vyvinuli se z malých Propaleotherií, velikostně srovnatelných s kočkami. První prehistoričtí koně, obývající deštné lesy rozkládající se na území dnešní Evropy, neměli ani kopyta, ale drápy. Za 50 milionů let se však vzhled koní velmi změnil. Tato skupina lichokopytníků je často uváděna jako jeden z nejlepších zdokumentovaných příkladů evoluce, jelikož známe téměř každý detail vývoje koní. Před 20 miliony let se z malých, spíše lesních savců, stali obyvatelé rozlehlých travin. Klima se totiž v té době změnilo a rozsáhlé lesy už nadobro zmizely (začaly však mizet už patnáct milionů let předtím). Z koní se stali trávožrouti, a takoví jako severoameričtí koně Merychippus z doby před 17 miliony let a Pliohippus z doby před 12 až 2 miliony let, nápadně připomínali dnešní koně. Jen byli o něco menší, asi metr dlouzí. Dnešní kůň, rod Equus, se poprvé objevil před 4 miliony let. Dlouhý může být až 3 metry, a jeho mozek je očividně mnohem větší, než u spousty jiných pozdních savců. Protáhlá hlava, hříva, ohon a dlouhé končetiny umožňující rychlý běh nejsou ničím cizím pro nikoho na naší planetě. Koně znají lidé už od útlého dětství, vždyť patří mezi zvířata, která nás obklopují. Nejsou to takoví domácí mazlíčci, jako psi, kočky a hadi, ale přesto nejsme nijak velmi překvapeni, když kdesi na louce uvidíme jezdce na koni. Ovšem kdy byli koně domestikováni? Kdy se stali společníky lidí? Naši předkové, lovci mamutů, znali koně velmi dlouhou dobu. Je pravděpodobné, že je také lovili pro potravu, ačkoliv chytit koně pro ně muselo být extrémně obtížné-zvláště pak uvážíte-li, že koňovití běhají velice, velice rychle, cítí-li se ohroženi. Některé paleolitické jeskynní malby z doby před 30 000 lety zobrazují koně stále jako divoká zvířata. Proháněli se tehdy po planinách zamrzlé Eurasie i Severní Ameriky, kam se dostali přes Beringovu úžinu. Avšak koně byli domestikováni zřejmě někde v Asii. Travnaté pláně Vnitřního Mongolska si dnes sotva dokážeme představit bez jezdců na koních, pobíhajících kolem velkých stád krav a ovcí. V té oblasti přece lidé také pijí koní mléko. První domestikovaní koně se v mnohém podobali koni Převalskému, což je dnes ohrožený druh. Mohli se však též podobat tarpanovi. V dnešní době je tento druh koně vyhynutý, to je obrovská škoda, protože by genetické analýzy poddruhu mohly odhalit něco o původu koní, jež my dnes známe. Každopádně, k domestikaci koní došlo v době 3500 let před naším letopočtem na eurasijských pláních. V současné době se zdá, že nejpravděpodobnějším místem originální domestikace je Kazachstán. Kazaši tato zvířata určitě potřebovali k pomoci. 2000 let před naším letopočtem už koně jistě zdomácnělí byli. Avšak v povaze mnohých koní, například amerických mustangů, je stále cosi divokého. Jejich žilami proudí divoká krev a tak se nemůžeme divit, že někteří z těchto savců jsou občas trochu nepředvídatelní... V minulosti však spousta koní pod lidskou rukou padla. Zvířata, o která se začali lidé starat, po staletí padala ve strašných válkách, tak jako bojoví sloni či jiná zvěř, kterou lidé využívali jako zbraně. Dnes už tomuto neohleduplnému zacházení příliš nečelíme: jen občas někteří zlí lidé zvíře zabijí, ať už je to kůň, anebo třeba jedovatý had... V současném světě žije už přes 400 vyšlechtěných plemen koní a jejich počet roste. Divokých koňovitých je však na světě jen sedm druhů, včetně zeber a oslů. A ty musíme chránit, poněvadž změny v jejich prostředí jsou nebývalé a ohromné. Koně Převalského se naštěstí těší velké ochraně, v tomto ohledu musíme poděkovat skvělé práci odvedené Pražskou ZOO. Doufejme, že v případě těchto a dalších divokých koňovitých se nebude opakovat tragický případ již vymřelého tarpana, za jehož vyhynutím stál stejný druh, který koně kdysi domestikoval, a to člověk...


Na prvním obrázku vidíte Anchitherium, miocénního koně vysokého jen asi 60 centimetrů. Na druhém se pak nachází skupinka současných koní Převalských, potomků Anchitheria a dalších pradávných lichokopytníků koního plemene...

Dinosauří hnízdiště 1.: Patagonie

3. prosince 2016 v 13:15 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V tomto novém seriálu uvidíte největší dosud objevená dinosauří hnízdiště, a dozvíte se o fascinujících příbězích zvířat, která je budovala... Začíná nový cyklus Dinosauří hnízdiště!

Píše se rok 1997. Skupina paleontologů z Amerického přírodovědného muzea v New Yorku a argentinského muzea Carmen Funes Municipal pátrá po zkamenělinách po zkamenělinách v usazených horninách patagonských pustin. Netuší, že horniny z období Křídy stupně campan, brzy odhalí jedno z největších tajemství života dinosaurů vůbec. Tým vědců ani nedoufal, že nalezne něco výjimečného. A pak začnou někteří členové kopat na jílovcové plošině, neboť si všimnou několika úlomků zkamenělin. Trvalo jen pět minut, než se před nimi objevila spousta zkamenělých skořápek... Skořápek z vajec, jež zde před asi 80 miliony let byla pohřbena, a čekala na své objevení... Skořápek z vajec, které patřily těm nejúžasnějším zvířatům, která kdy po naší planetě kráčila-dinosaurům, obrovským dlouhokrkým sauropodům... Zkamenělých vajec nebylo málo, takže paleontologové ihned usoudili, že narazili na významné dinosauří hnízdiště. Dodnes jsou nálezy dinosauřích vajec poměrně raritou, ačkoliv ne tak mysl ohromující vzácností, jakou byla ještě ve 20. letech minulého století, kdy byla vůbec první kdy nalezená dinosauří vejce odkryta v Křídových horninách Mongolska. Nicméně tento nález byl fantastický. Oblast pojmenovaná Auca Mahuevo byla jedním z mála dosud objevených hnízdišť dinosaurů a rozhodně měla co nabídnout. Naleziště se rozprostírá na velikém území: 2,6 kilometry čtvereční jsou pokryty nejen skořápkami, ale tu a tam i celými vejci. Místo jimi ale není úplně přeplněné, vlastně jsou mezi jednotlivými skupinkami vajec, tedy jednotlivými hnízdy, několikametrové rozestupy. Takže vejce nebyla na jednom místě nashromážděna nějakou prudce proudící řekou, která by je zasáhla a z různých míst odnesla na jedno. Místo, kudy paleontologové roku 1997 poprvé prošli, bylo opravdu tím samým místem, kudy chodili velcí sauropodi a kladli tam svá vejce. Že šlo o sauropody se dalo poznat už jen z pohledu na vejce: s těží do Vaší mysli vkročí dinosaurus jiný než sauropod při pohledu na ta veliká vejce, jež jsou velikostně srovnatelná s fotbalovými míči... Vajec bylo celkem několik tisíc, a spousta jich byla nevylíhnutých. Některá z nich pak obsahovala embrya ještě nevylíhnutých sauropodů. Mláďátka, dosud vězněná v malém, stísněném prostoru tvrdých vajíček, měla na kostech dokonce mimořádně dobře zachovalou kůži. Drobné nosní otvory a několik dalších charakteristických znaků jednoznačně pomohly určit, že to byla titanosauřátka. Nejspíše patřila k rodu Saltasaurus. Embryím chybělo Saltasauří opancéřování zad, což značí, že se pancíř vyvíjel až poté, co opustila relativní bezpečí vejce. Vejce samotná jsou kulatá, 11,5 až 13,5 centimetru dlouhá, a na vnitřku skořápky lze pozorovat i zkamenělé stopy po vnitřní membráně... Na tomto nalezišti byly objeveny i fosilie masožravých dinosaurů, Aucasaura a Skorpiovenatora. Oba měli v oblibě obcházet hnízdiště, jen občasně střežená několika dospělými sauropody, a hledali sotva vylíhnutá mláďata, aby ukojili hlad. Skorpiovenator samotný měl dosti silný skus, o Aucasaurovi ani nemluvě-oba to byli abelisauridi. Ty zuby ostré jako břitva, krátká a takřka kulatá lebka s rýhami a boulemi a mocné čelisti se hodily k požírání malých saltasauřátek. Bohužel mnozí malí sauropodi skončili i v břichu ptakoještěrů: Chaoyangosaurů... Proč se však hnízdiště tak skvěle zachovalo, to je zajímavou otázkou. V seriálu Planeta dinosaurů z roku 2003 jsme mohli vidět, jak pláň s hnízdy Saltasaurů přikryla voda. Ta s sebou ale nesla i měkké bahno a tak všechna hnízda zakryla. Voda později ustoupila, ale bahno zůstalo, a vejce zůstala ochráněna před jakýmikoliv vnějšími vlivy. Mrchožrouti se k nim již nemohli dostat, takže zůstala neporušena do dnešních dnů. Je ale dosti pravděpodobné, že tento cyklus se opakoval po asi jeden milion let. To znamená, že mnohá hnízda z Auca Mahuevo ještě nebyla odkryta. Snad na tomto území hnízdili i další dinosauři, ornithopody nevyjímaje. Auca Mahuevo bylo skutečným hnízdištěm dinosaurů, a díky němu víme mnohé o tom, jak začínal život těchto krásných zvířat...



Na prvním obrázku vidíte velkého titanosaurida Argentinosaura, který také vytvářel velká hnízdiště. Na druhém se nachází naleziště Auca Mahuevo, zatímco na třetím už vidíte rekonstrukci malinkého sauropodího mláďátka ve vajíčku... Další část tohoto seriálu napíši již brzy...