Leden 2017

Alexander Kellner

31. ledna 2017 v 17:04 | HAAS |  Slavní paleontologové

Alexander Kellner (narozen 26. září 1961) je paleontolog a známý světový odborník na ptakoještěry nebo-li pterosaury. Narodil se ve Vaduzu, hlavním městě Lichtenštejnska, ale už v dětství se s rodiči přestěhoval do Brazílie. Má brazilské občanství a v zemi také žije a pracuje. Některé z jeho výzkumů však byly vedeny ve Spojených státech amerických. Tam Alexander Kellner stál za vytvořením Pterosauří pracovny v Pittsburghu a Ptakoještěřího sympozia v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku. Na přípravě těchto naučných "ptakoještěřích míst" pracoval v letech 1995 a 1996. Spolupracoval i s věhlasnou Columbia University. Roku 1997 se stal profesorem v Museum Nacional v Brazílii, národním muzeu shromažďujícím přírodní poklady této rozlehlé jihoamerické země. Ačkoliv jeho práce se ubírala i zoologickým směrem, Kellnerovým hlavním zaměřením stále zůstávají létající plazi druhohor. Ptakoještěři ho zajímali od malička. Už v době, kdy byl studentem, nacházelo se v jeho sbírce několik kostí ptakoještěrů, jejichž pozůstatky se v Brazílii dodnes poměrně hojně nacházejí. Na Federální univerzitě v Rio de Janeiru, kde studoval, byli ptakoještěři jeho hlavním zaměřením, přestože předmětem, jenž si vybral, byla geologie obecně... Alexander Kellner patří mezi významné paleontology, známé i řadou velkých expedic. Vedl výpravy směřující do Íránu, Chile, Liaoningu v Číně a také na ostrov Jamese Rosse, který je součástí Antarktidy. Kellner napsal již přes 500 vědeckých pojednání, ale proslavil-li se něčím v širší veřejnosti, pak je to popularizace světa pravěku. Propaguje svět paleontologie lidem všeho věku. Stal se také významným výzkumníkem, jde-li o fylogenii pterosaurů. Jeho hlavním rivalem je v tomto ohledu David Unwin, britský paleontolog působící v anglickém Leicesteru a také v německém Berlíně... Mezi ptakoještěry, které Kellner popsal, jsou rody Tupuxuara, Tapejara, Brasileodactylus, Thalassodromeus, Bergamodactylus nebo Nemicolopterus. Vesměs to byli létající plazi skutečně všech tvarů i velikostí, ze všech koutů světa, od Brazílie po Itálii. Kromě ptakoještěrů popsal některé suchozemské krokodýly, jako byl Coringasuchus, vzdálený příbuzný Notosucha. Z dinosaurů popsal zřejmého předka sauropodů, pozdně triasského Unaysaura, nebo poměrně velkého (asi 20 metrů dlouhého) brazilského sauropoda Maxakalisaura. Ten je podle Kellnera největším dosud popsaným dinosaurem z Brazílie. Dalším pozoruhodným, tentokráte masožravým dinosaurem, kterého popsal, je Santanaraptor. Ten navzdory svému jméno patřil do příbuzenstva T-Rexe, nikoliv raptorů. Alexander Kellner za svou práci již obdržel několik ocenění, včetně prestižní ceny udílené brazilskou vládou...

Falcarius

30. ledna 2017 v 16:54 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Často se jako severoamerický therizinosaur uvádí Nothronychus, který žil před 90 miliony let v oblasti Zuni. Therizinosauři se však do Severní Ameriky z Asie, své původní domoviny, dostali mnohem dříve. Když byl v roce 1999 objeven Falcarius, paleontologové zjistili, že velice raní zástupci rodiny therizinosaurů existovali na severoamerickém kontinentu už nějakých třicet milionů let před Nothronychem. Falcarius ("srpař" nebo "kosař") byl 4 metry dlouhý, bizarně vzhlížející býložravec nebo všežravec. Jako všichni therizinosauři, vyvinul se z masožravých předků. K této evoluci došlo zřejmě v Asii, jak již bylo zmíněno výše. Avšak tento první pravý severoamerický therizinosaur se již vyznačoval všemi typickými znaky svých příbuzných, i když byl na therizinosauří poměry docela primitivní. Především jsou to 12 centimetrů dlouhé drápy, připomínající svým vzhledem kosu. Některé teorie tvrdí, že je používal k rozrývání termitišť, podle jiných byly zase výtečné při strhávání listí z větví stromů. Ať tak či onak, Falcarius se zřejmě řadil mezi všežravce. Zuby měl okrouhlé. Krk byl dlouhý, takže jistě dosáhl výše, než většina zvířat. Měl peří a snadno si jej lze představit s pernatými chocholkami na temeni hlavy a na ocase. Falcaria popsal Jim Kirkland, slavný americký paleontolog. Na stejném území v americkém státě Utah, kde byl Falcarius nalezen, objevil Jim také pozůstatky jeho pozdějšího příbuzného nebo snad přímo potomka, Nothronycha. Ve stejných oblastech však nalezl i Gastonii a Utahraptora, dinosaury žijící ve stejné době, jako Falcarius. Vesměs to byli raně křídoví tvorové. Žili před 126 miliony let, v době rozvoje kvetoucích rostlin i některých později dominantních dinosauřích skupin. Ačkoliv byl Falcarius veliký, měl široké boky, vážil metrák a dosahoval délky osobního automobilu, nebyl zřejmě v bezpečí před takovými predátory, jako byl Acrocanthosaurus. I smečka raptorů byla schopna udolat jediného Falcaria. Protože ale therizinosauři žili ve skupinách a hnízdili dokonce v obrovských koloniích, což potvrzují úžasné fosilie nalezené v Mongolsku, Falcarius byl možná chráněn množstvím jedinců. Pozoruhodností je, že je známo mnoho jedinců Falcaria, podle jednotlivých kostí je toto číslo odhadováno až na stovky. Jen málo z nich však bylo prozkoumáno, takže zatím o Falcariovi nevíme úplně vše...
Popis tohoto dinosaura naleznete v knížce "Obrazová encyklopedie Dinosauři-142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z" od Michaela Brett-Surmana.


Příště Eocursor!

Nový Zéland v době ledové

29. ledna 2017 v 11:11 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Jakožto obyvatelé severní polokoule si dobu ledovou spojujeme s mrazy v našich končinách. Po celé Eurasii a Severní Americe putovala ještě před několika desítkami tisíc let velká stáda mamutů, kolem nich se potulovali huňatí nosorožci a slabé kusy sledovali bílí, sněžní lvi. Já se však rozhodl napsat článek o době ledové na zcela opačné části planety. Vítejte na antipodách, na Novém Zélandu, před několika tisíci lety...

Doba ledová odehrávající se v geologické periodě Pleistocén měla dramatický vliv na vývoj života na naší planetě a také na vzhled zemských mas. Na severní polokouli se z Arktidy až do Evropy, Asie a Severní Ameriky rozšiřovala trvalá ledová pokrývka. Průběh doby ledové mohl v některých časech připomínat jízdu na horské dráze. Měnící se klima zapříčinilo vznik nových druhů savců, schopných odolat nepříznivému chladu. S klesající teplotou se led rozšiřoval stále na jih. Mezi Severní Amerikou a Asií vznikla velká ledová plocha, pevninský most nazývaný Beringie. Právě přes něj přešli asijští lovci a osídlili tak severoamerický světadíl. Avšak na jihu byla situace odlišná a poněkud komplikovanější. Ledy Antarktidy se také rozšiřovaly, v tomto případě na sever. Okolo antarktického kontinentu se však nachází podstatně větší vodní plocha, než kolem severního polárního kruhu. Ledovce tak s těží zasáhly Austrálii. Velká souvislá masa ledu postupně vznikala v Patagonii a také na Novém Zélandu. Nebyly to však oba z ostrovů Nového Zélandu, jež byly postiženy ledovým sevřením. Severní ostrov si zachoval teplejší podnebí, což je také důvod, proč po skončení ledové doby obývá toto území větší složka herpetofauny. Mnozí gekoni přežívali právě na Severním ostrově, avšak s koncem Pleistocénu a s táním ledu se rozšířili i na Jižní ostrov, kde jsou dnes též poměrně hojní. Avšak Jižní ostrov čelil v době ledové náporu ze strany ledovců. Obrovské ledovce, jež se vytvořily v údolích, měnily vzhled krajiny. Na samém jihu Jižního ostrova dosáhly ledovce moře. Vodami plula spousta gigantických ledových ker. Při pohledu na samý jih Nového Zélandu v Pleistocénu by si dnešní člověk připadal jako u břehů Antarktidy. Teplota byla v těchto oblastech velmi nízká. Místní zvířata však byla přizpůsobivá, například albatrosi pravděpodobně v pozdním Pleistocénu hnízdili na jihu Nového Zélandu. Tak činí i dnes, ačkoliv teploty jsou tam oproti jejich antarktické domovině vyšší a klima příjemnější. Ovšem i tehdy nedosahovaly teploty tak nízkých extrémů, jako na Antarktidě, kterou v době ledové bičovaly hrubější mrazy než dnes. Pro nakladení vejce a vychování mláděte byl tedy jih Nového Zélandu stále dobrý. Dnes je v oblastech ještě o něco tepleji, takže se ještě více hodí k výchově albatrosích mláďat.


Kontinentální krusta Nového Zélandu byla v době ledové mnohem rozšířenější. Jak je známo, po většinu Pleistocénního období byla hladina moře nižší. Toto platilo po celém světě. Například kolem Austrálie bylo mnohem více souše, to byl také důvod, proč Tasmánie byla ještě před několika desítkami tisíc let s kontinentem spojena. Nový Zéland zabíral mnohem větší plochu, než v dnešních časech. Na severozápad od břehů Severního ostrova se formoval veliký prostor přezdívaný Norfolk Ridge. Je to neuvěřitelné, ale tato pevnina zasahovala až k Nové Kaledonii vzdálené 2388 kilometrů. Tato oblast je na mapách vykreslována i dnes, nachází se však pochopitelně pod mořskou hladinou. Některé teorie tvrdí, že hladina moří nebyla tak snížena, aby se Norfolk Ridge odkryl celý. V takovém případě by byla odkryta jen část pevniny, dnes ležící pod hladinou moře. Tato teorie je v současné době pravděpodobnější. Pokud však něco jisté je, pak je to fakt, že západ jezera Otago na Jižním ostrově byl trvale zaledněn. Každé z trojice jezer Ohau, Tekapo a Pukaki bylo ohraničeno morénami, masou skal a sedimentu tlačenou ledovci. Oblast Mackenzie, nacházející se poblíž středu Jižního ostrova Nového Zélandu, před několika stovkami let známá chovem ovcí, byla pokryta velkým ledovcem o rozměrech desítek kilometrů. Pokud je dnes Mackenzie Basin oblastí 100 kilometrů dlouhou, pak ledovec svírající toto území z velké části musel být skutečně obrovský. Ústup ledovců po skončení doby ledové znamenal další velkou změnu. Do dříve zaledněných oblastí Jižního ostrova se rozšířily teplomilné rostliny z nezaledněných lokací. Prvními rostlinami, které se vzpamatovaly natolik, že místa, jimž vládl led, samy ovládly, byly trávy a ostřice. Následovaly je buky. Dnes na Novém Zélandu žije pět druhů jižních buků. Nakonec se z nich staly lesy mírného pásma. V současné době však původní lesní vegetace zabírá pouhých 10 až 15 % plochy Nového Zélandu. Nejedná se pouze o buky, ale o řadu pozoruhodných rostlin, jako je například rimu. Dnes už Nový Zéland není ledovou soutěskou. Pokud však přijde další doba ledová, mohl by se tento stav změnit...

Mapa zobrazuje nejpravděpodobnější vzhled pobřeží Nového Zélandu v ledových dobách...
Toto téma mne velmi zajímá, doufám, že Vás zaujalo též...

Nejmenší tapír na světě

28. ledna 2017 v 10:31 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V roce 2016 se opět potvrdilo, že tapírů na naší planetě nežijí čtyři druhy, ale rovnou pět. V roce 2013 došlo k něčemu, co bývá občas nazýváno objevem století. Nález velkého savce v centru deštného pralesa, jenž byl však svou existencí pro zoology předmětem sporů po celé století. Dnes víme, že Tapirus kabomani je pátým a také nejmenším druhem tapíra na světě. Když byl v roce 2013 oficiálně vědecky popsán, stal se prvním lichokopytníkem objeveným po sto letech. K nálezům velkých zvířat dochází zřídkakdy, ačkoliv v minulém roce se zoologům podařil přímo astronomický objev, když byl nalezen nový druh menšího kytovce. Tapirus kabomani, malý tapír bez českého jména, byl však občas jako odlišný druh rozlišován už po velmi dlouhou dobu. Někteří odborníci si na počátku 20. století všímali rozdílů mezi populacemi tapíra jihoamerického. Některé populace se zdály být menší vzrůstem jedinců, takřka jako by mělo jít o odlišný druh. Už v roce 1914 americký prezident Theodore Roosevelt navrhl, aby byl Tapirus kabomani uznán za samostatný druh. Teddie Roosevelt byl velkým ochráncem přírody a jedním z nejpopulárnějších amerických prezidentů všech dob. Správně odhadl, že v Amazonii nežije jen jeden druh tapíra. I místní lovci zvěře, mnohdy však zvířata vybíjející, což je velmi smutné, rozpoznávali dva druhy tapírů. Návrh byl však zavržen, jak jinak to popsat? A pak, v roce 2003, byl Tapirus kabomani téměř prohlášen za nový druh též. Zkoumání lebky potvrdilo, že se nejedná o tapíra jihoamerického. Opět bez úspěchu, avšak o deset let později přišly téměř nezvratné důkazy. Navíc pozdější zkoumání DNA poukázalo na genetické rozdíly mezi tapírem jihoamerickým a tapírem druhu Tapirus kabomani. Nyní tedy spolehlivě víme, že na naší planetě zbylo z kdysi hojné evoluční linie překypující různými druhy lichokopytníků, pět druhů tapírů. Jakožto nejmenší tapír ze všech se Tapirus kabomani pyšní hmotností 110 kilogramů, měří 130 centimetrů na délku a vysoký je 90 centimetrů. Mezi samci a samicemi jsou rozdíly. Často je pohromadě nenalezneme, po většinu roku jsou samotářští. Jelikož je tento druh pro vědu relativně nový, nevíme ještě, zda je přímo kriticky ohrožen. Místní tapíry loví, navíc znečištění vod a ničení Amazonského pralesa, kde Tapirus kabomani žije pouze v několika odlehlých lokacích v Brazílii, Kolumbii, Francouzské Guyaně a snad i v Bolívii, si vybírá svou daň. O jeho životě toho není mnoho známo. Vzorky odebrané z trusu dokázaly, že se živí listy a semeny dvou rodů místních palem. Tento druh je tedy velmi význačným roznašečem semen rostlin. Prakticky nestrávená semena, jež prošla zažívacím traktem, se šíří do dálek. To pomáhá k nastolení biologické rovnováhy v ekosystému... Jde-li o evoluci tapírů, oddělil se Tapirus kabomani od tapíra jihoamerického před 500 tisíci lety. Patří tedy mezi relativně mladé druhy savců. Zde je také možné zaznamenat, proč bylo v minulosti tak těžké rozlišit tyto dva druhy; vždyť je od sebe dělí doslova jen pár vteřin geologického času! V budoucnu bude jistě zjištěno více o stávajících počtech tohoto malého tapíra. Snad se pak podaří najít způsob, jakým jej zachránit. Lidé bohužel v ničení deštných lesů pokračují, pokud by se však tento tapír ukázal být obyvatelem přírodní rezervace, nebo by území, jež obývá, bylo vyhlášenou rezervací, pak by tyto kroky jistě přispěly k jeho záchraně. Je dosti pravděpodobné, že status ohrožení tapíra druhu Tapirus kabomani budeme znát již za pár let...

Na obrázku se nachází samice (vlevo) a samce tapíra druhu Tapirus kabomani. Fotografie byla pořízena fotopastí v brazilském státu Amazonas.

Správce dinosauřího parku - Sněžné mostrum

27. ledna 2017 v 14:16 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Poslední lednový Správce dinosauřího parku v tomto roce! Jak asi dopadla Oliverova výprava na Isle of Die? Dočkal se Dan v parku nových zvířecích kamarádů?

Sněžné monstrum

Oliverova výprava byla ještě napínavější, než se čekalo. V sobotu ráno odeslal radiotelegrafistovi krátký vzkaz: "Zbraně nefungují, jsme obklíčeni! Prosíme, pomozte co nejrychleji!" Na jih Isle of Die byla okamžitě vyslána rangerská jednotka. Podle některých nových smluv s Ochránci pravěké zvěře nesmí být na ostrov posílány žádné ozbrojené jednotky. Toto pravidlo jsme směle porušili. Nakonec se ale ukázalo, že poplach byl planý. Před rangery se brzy po příletu na pláž začal rýsovat velký tábor. Oliver zrovna dával rozkazy: "Jack půjde do lesa! John v sedm hodin zapálí táborový oheň! Pepa uvaří palačinky!" Rangeři se na vše dívali s pusou dokořán. "No, co hledíte, vojáci?" dělal si z nich Oliver legraci. Rangeři mu vysvětlili, jak se to mělo s příchodem zprávy. Oliver na to odpověděl jen krátce: "Ta zpráva byla chybně odeslána. Jen tak jsem ji napsal pro případ, že by se vážně něco stalo. Omylem jsem ji odeslal. A teď kšš! Mám moc práce!" Rangeři si připadali trochu zklesle. Oliver na ně mluvil jako generál. Jakmile se obrátil a rychlým krokem se vracel do stanu, kde byla organizována nějaká operace, oba rangeři se automaticky vzpřímili, ruce k hlavě jako vojáci a čekali, než budou odvoláni. Oliver měl opravdu moc práce, proto nemyslel na to, že nás mohl trochu vystrašit. Rangeři pak vše vysvětlili na stanici, Charles se smál. Oliver se však rozhodl pokrýt jižní pobřeží ostrova velkým množstvím pastí na hlodavce, aby chytil Purgatoria. Právě v sobotu večer se to podařilo. Do jedné hezké, podlouhlé kovové pasti se chytil pár. Ukázalo se sice, že jsou to dva mladí samečci, ale Oliver je vzal. V neděli odpoledne se s nimi, jakožto se zbytkem expedice, vrátil do Dinosauřího parku. Zde nám vyložil další pozoruhodný příběh. Oliverovi se v neděli přihodilo něco skutečně podivného. Je to jasný důkaz toho, že Isle of Die skrývá více tajemství, než si kdokoliv myslí. I Oliver začíná zjišťovat, že některá tajemství nebude snadné odhalit. Ostrov totiž může být zakletý...

První zmínka o ostrovech duchů v centrálním Pacifiku pochází ze sedmého století a byla na dřevěnou desku zaznamenána několika Polynéšany. Dlouho trvalo, než byl tajuplný text, nalezený teprve před několika desítkami let ve špatném stavu, rozluštěn. Autoři krátkého kmenového oznámení se zmiňují o třech záležitostech: prokletém ostrově a sousedních duších (musí se též jednat o ostrovy), neprostupných lesích plných otřesných nestvůr, a o tajemném "Lo" žijícím v horách. Je Lo duch, dinosaurus či něco hrozivějšího? Zatímco v neděli tým skládal stany pod Oliverovým vedením, vydal se Tim na úpatí hor. Jejich zasněžené vrcholky ho lákaly k průzkumu. Dorazil až na malé plató oblečené v hustém závěji sněhu. Na jedné z vyšších hor si všiml podivné postavy. Viděl ji asi osm vteřin, než sebou švihla a zmizela. Podobalo se to velkému skoku z vrcholku strmé hory. Tim za horu okamžitě utíkal. Byla zde řada velkých stop. Okamžitě zavolal vysílačkou Oliverovi. Vrtulník přiletěl během chvíle, k horám to měl jen pár kilometrů. Po výstupu z helikoptéry byl Oliver stopami nesmírně zaujat. Poté Tima a Olivera vyrušilo řvaní. Byl to mohutný řev. Táhl se snad na míle daleko. Oba průzkumníci neohroženě postupovali směrem na severozápad, odkud volání vycházelo. Spatřili cosi podivného, kulatého a překvapivě velkého. Byl to chundelatý tvor, vypadal jako tělnatý člověk oblečený v kožichu. Otočil se, uviděl dva lidi a utekl. Oliver předtím pořídil fotografii. Vzhledem k tomu, že neměl teleobjektiv a tohoto tvora fotografoval z dálky, musí se objekt v počítači zvětšit a je tedy rozmazaný. Sám jsem ho viděl a nevím, co si mám myslet. Snad jen kus skály trčící ze sněhu? Oliver chce tajemství sněžného monstra objasnit. Je přesvědčen, že narazil na tajemství jménem Lo. Já jsem však prozatím nadšen z našich Purgatoriů-jsou skvělí!

Co je Lo zač? Je to specialita hor na jihu Isle of Die, nebo se vyskytuje po celém ostrově? Nenaloží si Oliver více, než může unést, když po něm bude pátrat? A co Purgatoriové, jak se jim bude dařit v parku? O tom zase příště!

Ctenopterus

26. ledna 2017 v 18:09 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Ctenopterus byl rod kyjonožce, nebo též eurypterida, žijícího v geologickém období Silur. Roku 1912 ho popsali paleontologové John Mason Clarke a Rudolf Reudemann. Žil ve světových mořích a byl aktivním lovcem. Obvykle neproplouval vodami, ale pohyboval se při dně, hledaje jakoukoliv masitou potravu. Jeho kořistí se stávali trilobiti, stejně jako velmi malí raní obratlovci. Ctenopterus je řazen do čeledi Stylonuridae, jejíž zástupci se vyznačovali redukovaným počtem plovacích končetin, nebo jim tyto končetiny zcela chyběly. Byla to specializace jedné vývojové skupiny kyjonožců sledující cíl kráčení po dně, raději než aby se pohybovali především plaváním. Stylonuridi měli také další charakteristický znak, jenž je odlišoval od ostatních kyjonožců. Byl jím velmi štíhlý ocas. Hlavohruď se od středu až ke špičce ocasu sbíhala do trnu. Tak se zužovala, že konec těla byl tvořen jen malým článečkem. Jedinými kráčivými končetinami, s jejichž pomocí se Ctenopterus pohyboval, byly dva páry končetin, jimiž byl kyjonožec vybaven. Jednalo se o první dva páry, vzadu vybavené nápadnými výrůstky. Tyto výčnělky se na fosiliích dokonale zachovaly. Existuje-li však část těla, jež se u nalezených Ctenopterů nezachovala, je jí původně první pár končetin přeměněný na smyslové orgány. Pravděpodobně byly velice křehké a proces fosilizace nepřečkaly. Oči tohoto kyjonožce byly velké, což bylo pro tuto skupinu bezobratlých, často nazývanou mořskými škorpióny, typické. Zrak měl tedy Ctenopterus velmi dobrý. Zjevně šlo o bystrého lovce. Není však jisté, jak přesně zabíjel svou kořist. Je možné, že podobně jako u brontoskorpiona a jeho příbuzných, vyvinula se už u Ctenoptera jedová žláza. Šlo by spíše o vnější shodu, konvergenci, jelikož brontoskorpioni nepatřili mezi kyjonožce a tyto skupiny tedy nebyly velmi blízce příbuzné. Je pravděpodobnější, že Ctenopterus svou kořist zabíjel omráčením svými předními končetinami. I trny z nich vybíhající, často sloužící k pohybu, mohly mít za účel omráčení či dokonce zneškodnění oběti. Tělní články Ctenoptera byly oblé a ve středu těla byl živočich kulatý. U tohoto bezobratlého byla dobře patrná i hlava, zužující se směrem dopředu. Při pohledu zezhora měla hlava zhruba srdcovitý tvar, připomínala snad i oblý zub. S koncem silurského údobí sice Ctenopterus vymírá, v pozdějším Devonu je však nahrazen jinými poměrně úspěšými stylonuridy. Tato čeleď přečkala až do permské geologické periody...
Dobrý popis kyjonožce rodu Ctenopterus můžete najít na anglické verzi portálu Wikipedie.

Příště Eudibamus!

Obrovská pravěká vydra z Číny

25. ledna 2017 v 14:39 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Dnešní vydra obrovská je nejdelším členem skupiny lasicovitých. Na délku měří okolo 1,8 metru, což je výška dospělého muže, a v případě větších samců může vážit až 30 kilogramů. Občas se jí říká "říční vlk", protože je výkonným zabijákem a nemá strach ani z kajmanů. Taková vydra obrovská by si ale musela krýt záda při setkání s prehistorickou vydrou, která byla mnohem větší. Nově objevený druh pravěké obří vydry nepochází z jihoamerického kontinentu, nýbrž z východní Asie, z Číny. Dnes tato vydra neproplouvá kalnými vodami, ale její fosílie jsou v rukou vědců. Před jejich dobytím z pradávných hornin byly součástí fantastické geologické formace. Jmenuje se Shuitangba. Tento název, jenž v překladu z čínštiny znamená "vodní rybníkovitá platforma", je více než výstižný. Před 6 miliony let bylo nynější fosilní naleziště velkou vodní plochou, kterou obrůstaly rákosy. Podle nálezů fosilizované vegetace i zkamenělin tamních živočichů, bylo usouzeno, že skutečně šlo o částečně vodní prostředí. V takovém případě se dá použít i názvu semiakvatický. Nově objevený druh pravěké vydry se stává jedním z největších, ne-li největším dosud objeveným zástupcem lasicovitých. Byly nalezeny kosti třech jedinců. Sestávají z částečních koster, čelistí i horní části lebky (kranium). Samotné kranium je pak mimořádně dobře zachovalé, přestože během procesu fosilizace došlo k jeho částečnému stlačení. Dle nalezených částí těla bylo však možné sestavit počítačový model zvířete, jehož měřením pak mohlo dojít k udání jasných čísel. Nový druh pravěké vydry se mohl pyšnit hmotností až 50 kilogramů! Tento gigant tedy vážil zhruba dvakrát více, než velcí samci soudobé vydry obrovské. Mezinárodní tým vědců, jenž stojí za vědeckým popisem, rozhodl pojmenovat toto zvíře Siamogale melilutra. Rod pravěkých vyder Siamogale byl předtím známý jen z jediného druhu, jímž je S. thailandica. Fosilie tohoto menšího druhu byly nalezeny na severozápad od thajského Bangkoku v horninách datovaných do doby před 18 miliony let. S. thailandica žila v období raného Miocénu, její čínská příbuzná se však vyvinula až na samém konci Miocénního údobí. Kosti vydry druhu Siamogale melilutra jsou datovány do času před 6,2 miliony let. Tento význačný savec však zdaleka není jediným živočichem, jehož zkamenělé kosti byly donedávna obsaženy v horninách naleziště Shuitangba. Již nyní je jisté, že v budoucnu budou z míst nepříliš vzdálených od lokace nálezů vyzdviženy další kosti. Pravděpodobnost, že dojde k objevení dalšího dosud neznámého zástupce prehistorické zvěře, je vysoká. Siamogale melilutra, velký vydří požírač korýšů a měkkýšů, rozhodně není posledním slovem řečeným místními hledači fosílií...

V popředí Simogale melilutra. Pozadí obrázku zdobí přítomnost již vyhynulého tapíra druhu Tapirus yunnanensis.

Vyhynutí australské megafauny zřejmě způsobili lidé

24. ledna 2017 v 11:07 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Dlouho se předpokládalo, že za zmizením velkých australských savců, plazů a ptáků, kteří na tomto kontinentu žili ještě před několika desítkami tisíc let, stála změna klimatu. Měnící se podnebí po celém světě, ale hlavně v Austrálii, by mělo za následek vyhynutí celé řady velkých, majesátátních zvířat. Byli to takoví tvorové, jako obrovský vačnatec Diprotodon, někteří mega-klokani mnohem větší než ti dnešní nebo dokonce varan velikosti kosatky. Před 50 000 lety se těmto zvířatům dobře dařilo, ale pak najednou zmizeli. Vyhynuli, ale proč? Měnící se podnebí nebylo vždycky úplnou odpovědí. Asi před 45 000 lety vkročili na australský kontinent lidé. Jakmile přišli, velcí tvorové, zvaní Australská pleistocénní megafauna, začali mizet. Aboriginců je dnes málo, takže často chyběly důkazy proto, že by právě oni způsobili vyhynutí megafauny. Dlouho se už ale vědělo o žďáření, se kterým před 45 000 lety v australské buši začali. Lidé tedy alespoň částečně způsobili vyhynutí těchto zvířat... Nebo i celkově? Tým vědců nyní zjistil, že 85 % všech velkých australských savců, ptáků a plazů zmizelo poté, co do Austrálie přišel člověk. Nebylo to jen žďářením. Lidé tato zvířata vybíjeli, dokonce snad i více, než bylo potřeba. Proto především neškodní býložravci rychle mizeli. Tím byl narušen celý ekosystém, pomalu vymírali masožravci na býložravcích závislí a nakonec se zmenšil i počet lidí žijících v Austrálii, protože velká zvířata, jež lovili, byla najednou pryč. V jihozápadní Austrálii tato demise megafauny proběhla před 45 000 až 43 100 lety... Toto neznamená, že bychom měli vinit lidi z vyhynutí těchto tvorů. Oni neměli rozum, ale my ho máme a na rozdíl od nich můžeme vzácná zvířata chránit. Ukazuje se ale, že původně žilo v Austrálii mnohem více lidí, kteří do ní před 50 000 lety přišli. Znamenalo to takový tlak na tamní zvířata, že ta začala mít problémy. A jak to vše bylo zjištěno? Vědci podrobili výzkumu několik druhů hub, například těch, které se vyskytují v trusu býložravců. Jejich úbytkem v době, kdy do Austrálie přišli lidé a tedy ubývalo i býložravců, se vše ukázalo být jasné. Podle nejnovějších závěrů byli tedy hlavním důvodem zmizení megafauny lidé. Měnící se podnebí sice mělo také nějaký vliv, ale ne tak velký, jak jsme si donedávna mysleli. Tyto závěry nejsou konečné, tudíž se ještě mohou změnit. Ukazuje se však jedno: lidé měli na vyhynutí pleistocénních australských mega-živočichů větší podíl...

Více informací můžete najít zde: http://www.sci-news.com/paleontology/humans-extinction-megafauna-04554.html . Do komentářů můžete psát, co si o těchto nových závěrech myslíte...

Pterosauří hřebeny

23. ledna 2017 v 8:46 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Mnozí ptakoještěři, zvláště pak ti krátkoocasí (pterodaktylové), byli vybaveni charakteristickým znakem: hřebenem. Byl to výrůstek kosti nebo keratinu, který vycházel z hlavy. Většinou se nacházel na temeni nebo rovnou na celé horní části lebky. Mohl vycházet už ze zobáku nebo z oblasti těsně za ním. Různí ptakoještěři měli různé hřebeny. U některých sloužily k namlouvání se, u jiných k upoutání pozornosti, jinde se s jejich pomocí zastrašovali pouze samci a u jiných ptakoještěrů zase takový hřeben mohl sloužit ke kormidlování ve vzduchu. Pterosauři byli totiž vynikajícími, lehkými letci (s dutými kostmi, čímž ulehčovali svou tělesnou hmotnost) a použití hřebenu se například u Pteranodonů mohlo využít při změně směru letu. Čas od času byla náhlá změna ve směru nutná, když si třeba ptakoještěr všiml velké vodní plochy, v níž se nacházela spousta šťavnatých rybek. Kormidlování se však uplatňovalo i jindy. Pteranodonův hřeben byl dostatečně dlouhý k tomu, aby tomuto zvířeti při letu pomáhal. Avšak takoví ptakoještěři, jako byla Tapejara, asi svůj hřeben ke změně v letu nepotřebovali. U nich byla jeho přítomnost k něčemu jinému, mezi samci k ukazování toho, kdo je v teritoriu pánem, u samic byly hřebeny velmi nízké a kdo ví, zda vůbec nějakou funkci měli. Je pravděpodobné, že za života měli mnozí ptakoještěři své hlavové útvary pestře zbarveny. Díky tomu byly dobře viditelné. Ptakoještěři byli příbuznými dinosaurů a měli s nimi i společné, dávné předchůdce. A protože dinosauři, kteří dnes existují už jen jako jedna skupinka a to ptáci, často disponovali nebo disponují úžasnými barvami a dobře barevně vidí, mohli či mohou tyto barvy používat k předvádění se. Ptakoještěři, podobně jako ptáci a krokodýlové, zřejmě také dobře barevně viděli. V takovém případě by červený hřeben Tapejary v kontrastu s černošedým tělem (tyto barvy jsou uvedeny jen pro představu, neznáme přesné zbarvení pterosaurů) působil jako pěst na oko. Každý jedinec by si tohoto hřebene všimnul. Jiní ptakoještěři dovedli vzrůst a tvar hřebenů ještě dále. Nyctosaurus ze Severní Ameriky pozdní Křídy měl snad ten nejpodivnější hřeben. Vzhledem k tomu, že Nyctosaurus nebyl nijak velkým pterosaurem, působil hřeben ještě zvláštněji v porovnání s velikostí těla. Hřeben sice nebyl tak dlouhý, jako tělo samotné, nicméně už se tělesné délce trochu přibližoval. Nyctosaurus měl podlouhlý, štíhlý útvar. Kousek nad hlavou z něj vybíhal malý výrůstek, snad jakýsi "trn". A směrem dále se hřeben maličko zužoval. Jeho konec nebyl ostrý, ale kulatý. Je možné, že mezi "trnem" a vrcholem hřebene byla napnuta blána. Mohl to být kus kůže, který byl krásně zbarven. Nyctosauři tyto útvary používali k předvádění se, podobně jako dnešní pávi využívají svého velkého, překrásného ocasu. Nicméně, u některých pterosaurů z rodiny krátkoocasých znamenalo mít hřeben pouze mít jakýsi výstupek ze zobáku. Ornithocheirové, Tropeognathové a jim příbuzní rozhodně nedisponovali okouzlujícími hlavovými hřebeny, zato zakulacený konec zobáku mohl být u dospělých samců mírně rudě zbarven, takže se například samci jednoduše poznali od samic. Mnohdy jsou barvy nebo dokonce funkce těchto hřebenů spíše spekulacemi. Avšak vězte, že ptakoještěři měli složité chování, neboť jejich mozek nebyl malý. Stačil pouhý pohled na hřeben a zvíře získalo představu o tom, na kterého jedince se dívá...

Na závěr malá otázka: Hřeben kterého ptakoještěra se Vám líbí nejvíce?

Pravěk v Čechách-České lilijice

22. ledna 2017 v 11:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Předchozí část projektu Pravěk v Čechách jsem napsal v červnu 2016. Od té doby však mnoho času uplynulo a já si řekl, že je na čase pokračovat. Při prohlížení knihy "Pravěká příroda" s ilustracemi Zdeňka Buriana jsem natrefil na další tvory, kteří kdysi v Čechách žili. Tímto se tedy Pravěk v Čechách dostává do čtvrtého roku své existence a bude i nadále pokračovat...

Živočichové: Scyphocrinites elegans, Ramseyocrinus (s různými druhy),
Období: Ordovik a Silur.
Lilijice jsou zvláštní skupinou ostnokožců, mořských živočichů, kteří se vyvinuli už v době počátků složitějšího života. Přestože vypadají jako podivné mořské kvetoucí rostliny, jsou to živočichové se stonkem, kalichem a rameny vytvořených z vápenatých destiček. Lilijice žijí přisedle při mořském dně, nepohybují se. V dnešní době byste se v některých teplých mořích museli ponořit hluboko, abyste jakoukoliv lilijici zahlédli. Jsou to již nadmíru vzácná stvoření, která v 21. století nenalezla přílišné uplatnění. Lilijicím se dařilo v prvohorách, kdy na Zemi existovalo nepřeberné množství druhů. Mnohé z nich do dnešních dnů určitě ještě nebyly objeveny. Mezi tehdejšími ostnokožci byly lilijice velmi specializované. Taková zvířata či rostliny však příliš dlouho nevydrží. Byly však rozšířeny po celém světě, o čemž svědčí krinoidové louky. Název je odvozen od latinského pojmenování pro lilijice-Crinoidea. Zkamenělé lilijice totiž po sobě zanechaly velké plochy z rozpadlých koster. Ty se pak fosilizovaly v podobě takových "mořských luk". Přítomnost Barrandienu na území České republiky znamená, že vědci studující vyhynulá zvířata zde mohli zkoumat české trilobity či jiná, slavná, prvohorní zvířata. Avšak na českém území byly nalezeny i lilijice. Jejich nálezy jsou poměrně vzácné v porovnání s trilobity, nicméně neznamená to, že by se v pravěkých Čechách vyskytovaly jen vzácně. Spíše jen jejich ostatků nebylo nalezeno mnoho. Velmi vzácnou českou lilijicí je rod Ramseyocrinus, hojně známý především z Ordoviku Maroka. Pozůstatky rodu Ramseyocrinus vážně nejsou v Čechách příliš běžné. Zato jiná lilijice, snad již opravdu oprávněná býti nazývána s přízviskem "česká", je už poměrně hojnější. Její druhový název je Scyphocrinites elegans. Její zkamenělé, vápenité schránky byly často nalézány v blízkosti pozůstatků korálu rodu Favosites (to byl korál tvořící trsy až keříčkovitého vzhledu, jednotlivé trsy byly tvořeny malými šestihrannými korality o průměru 2 či 2,5 mm). Korál rodu Favosites pochází z období mladšího Siluru, a tak je to i s horninami, v nichž byla česká lilijice druhu Scyphocrinites elegans objevována. Tento druh je ze všech českých lilijic největší a nejpočetnější. Její kalich byl veliký, hruškovitého tvaru o délce 10 centimetrů. Šířka kalichu činila 9 centimetrů. Na dně českého silurského moře, které v té době zabíralo většinu území tohoto malého středoevropského státu, rostly husté porosty této lilijice. V určitých místech nálezů totiž zkamenělé stonky lilijice druhu Scyphocrinites elegans vytvářejí krinoidové louky. To znamená, že fosilizovalo velké množství sobě blízkých lilijic. Není pochyb o tom, že hojnost tohoto druhu lilijice dokazuje, že silurská moře byla před 420 miliony let přímo vhodná pro takové formy života. Samotné nalezené stonky této lilijice byly velmi dlouhé a byly složeny z kruhovitých, až penízkovitých článků s jedním pětipaprsčitým otvorem. Dolní konec stonku byl zakončen dutou koulí, správně upevňovacím zařízením, kterému vědci říkají "lobolit". Byl rozdělen na čtyři až šest komor. Ačkoliv lilijice byly primitivní formou života, zcela jistě dokázaly uchvátit svými krásnými barvami. Nebyly úplně tak na okrasu, ale člověk by byl jistě rád, že tak zbarvené, pestrobarevné živočichy na dně jinak vcelku jednotvárných prvohorních moří vidí. Kališní desky nejen že byly klenuté, ale Scyphocrinites je měl i nádherně zdobené, a to ozdobnými zrnky či soustřednými pruhy jemných žeber. Scyphocrinites nepostrádal ani výrazná, dobře vyvinutá ramena... Ačkoliv se lilijicím dařilo a velkého rozmachu dosáhly ve spodním Karbonu, v průběhu Permu však začaly vymírat. V druhohorách už jejich místo, ať v českých či v jiných mořích, patřilo novým formám života. Dnešní lilijice už představují jen smutnou vzpomínku na doby, kdy tato skupina ostnokožců prosperovala...


První obrázek zobrazuje zkamenělinu rodu Scyphocrinites (tento kousek pochází z Maroka). Na druhém pak vidíte obrazovou rekonstrukci prvohorních lilijic... Projekt Pravěk v Čechách bude pokračovat, doufám, že si nenecháte ujít jeho další části...