Leden 2017

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2016

9. ledna 2017 v 16:53 | HAAS |  Naše soutěže
Na konci roku jsem připravil už tradiční velkou soutěž, jinak Soutěž Dinosauři 2016. Již jsem ji uzavřel a tak je čas na vyhodnocení, tentokrát podstatně dříve, než jsem měl obvykle ve zvyku... Zúčastnili se Vás čtyři, Alfaraptor, Ankylosaurus, Dinosaurss a Martinoraptor-všem Vám za to děkuji! S klidným srdcem Vás mohu ujistit, že výsledky jste měli všichni bravurní... Ale teď již k samotnému předání diplomů!

17 bodů získal Ankylosaurus! Dařilo se Ti skvěle, jen několik odpovědí nebylo úplně správně, pokud jde o bonus, nemohl jsem ho uznat, jelikož jsi nenapsal název třetího pořadu. Nicméně výsledek je to skvělý a já doufám, že diplom s Ankylosaurem se Ti bude líbit! Zde je...


S těsným výsledkem 17,5 bodu skončil Martinoraptor! Na bonus jsi neodpověděl, bylo tu i několik dalších chybiček, například na jméno Eugene Duboise jsi si v souvislosti s Pithecanthropem nevzpomněl. To však vůbec nevadí. Je vidět, že pravěk znáš také vážně dobře a tento výtečný výsledek to jen potrvrzuje... Snad se Ti bude diplom líbit, dal jsem Ti na něj Timurlengii!


Další dva soutěžící už získali plný počet bodů, tedy 20 plus 1 za bonus. Nejprve je tu diplom pro Alfaraptora, který si na něj přál Longisquamu... Doufám, že Tě potěší, a gratuluji k super-výsledku! Aktualizace: Diplom odebrán.


Dinosaurss také získal 21 bodů, což je opravdu krásný výsledek! Na diplom jsi si přál Alectrosaura z Planet Dinosaur, tak jsem Ti vybral tuto momentku se dvěma jedinci... Doufám, že se Ti bude líbit. Gratuluji k super-výsledku!!!


Snad se Vám diplomy líbí, vězte, že výběr obrázků na diplomy nebyl jednoduchý, tak věřím, že jsem nalezl nějaké uspokojivé...

Na další podobnou soutěž si budete muset počkat až na konec roku, nicméně v příštích měsících bych mohl vytvořit nějakou novou. Zřejmě by šlo spíše o kvíz sestavený třeba z pěti otázek... Ať už to bude jakkoliv, doufám, že se zúčastnítě i příště!

Jedovatí obojživelníci

8. ledna 2017 v 10:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další z mých článků o jedovatých zvířatech, tentokrát zaměřený na jed u obojživelníků. I mezi nimi se skrývají smrtící variety...

Lidé obvykle žáby, mloky a čolky nepovažují za nebezpečná zvířata. Také, že jimi nejsou. Žijí většinou skrytě, především obyvatelé měst je vidí jen málokdy a pokud náhodou nějakého obojživelníka zahlédnou, nejspíše je to malá žabka, jež rychle odhopsá k nejbližšímu potůčku. Někteří herpetologové, vědci studující plazy a obojživelníky, Vám však řeknou, že v podstatě nikdy neslyšeli o obojživelníkovi, který by nebyl jedovatý. Neznamená to, že by byl nebezpečný lidem, jde pouze o látky na jeho kůži. Všichni obojživelníci mají totiž na kůži různé látky, proto jsou někteří trochu slizcí, jiní kluzcí... Tyto látky třeba ani nemají odpuzovat predátory. Je jisté, že skokani vlastně jed nemají, proto je užovky obojkové bez problémů loví. Oficiálně však jejich kůže obsahuje látky, které by pro lidský jazyk byly nechutné. Proto nikdy neolizujte žáby! Ačkoliv člověk tak jen málokdy učiní, pro některá zvířata může takové ochutnání jedovaté žáby představovat i smrt. Existují totiž obojživelníci, kteří mají na kůži či v kůži dost jedu k tomu, aby zabili svého predátora. Tímto způsobem se brání a většinou jde o pestrobarevné obojživelníky-ostatně, když v divočině narazíte na výrazně zbarvené zvíře, existuje velká pravděpodobnost, že ten tvor je jedovatý. Tímto způsobem i obojživelníci říkají okolí: "Nejez mě, jsem jedovatý, a když to náhodou zkusíš, riskuješ smrt." Pralesničky nebo-li šípové žáby jsou zřejmě nejslavnějšími prudce jedovatými obojživelníky. Tyto malé žabky z tropů střední a Jižní Ameriky zdobí překrásné barvy: fialová, modrá, žlutá, červená a jejich odstíny... Milovník žab by si pomyslel, že nic krásnějšího už ani neexistuje. A také snad nic nebezpečnějšího. Phylobattes terribilis, příhodně pojmenovaná pralesnička strašná, je endemickým druhem žijícím pouze na tichomořském pobřeží Kolumbie, a její jed je upřímně řečeno příšerný. Občas se uvádí, že malé množství by stačilo k zabití deseti lidí, pak si tedy představte, kolik hadů-lovců žab by zemřelo po zakousnutí se do její jedovaté kůže. Ta totiž obsahuje silný batrachotoxin, což je kardiotoxický a neurotoxický alkaloid (zastavuje srdce, dýchání a nervovou činnost). Vrátíme-li se k číslům, jed pralesničky strašné je dost silný na to, aby zabil 10 000 myší. Přepočtěte si jejich hmotnost na hmotnost největšího suchozemského savce planety, slona afrického, a vyjde Vám, že dva velcí samci tohoto chobotnatce by byli obětí jedu pralesničky strašné!!! Ve střední a Jižní Americe žije velké mnoství druhů pralesniček. Již zmíněný název "šípové žáby" jim byl dán proto, že byly a dodnes zřejmě jsou používány tamními domorodými obyvateli k natírání šípů jedem a následnému použití těchto šípů k zabití kořisti. Stačí, aby šíp natřený jedem pronikl do krve savce či ptáka, kterého chce lovec zabít, a smrt nastane za několik okamžiků. Jiný, prudký jed, jenž u obojživelníků nalezneme, je bufotoxin. Je typický pro ropuchy (jejich vědecký název je Bufo) a může být též velice silný. Dříve se věřilo tomu, že když se člověk dotkne ropuchy, narostnou mu bradavice. To samozřejmě není pravda, nicméně pokud by se jed ropuchy dostal do pusy, mohl by mít člověk problémy s dýcháním nebo by mu bylo velmi zle. Bufotoxiny se totiž nacházejí i u některých jedovatých hub. Jedové žlázy, které u ropuch bufotoxin vylučují, se jmenují parotoidové či příušní žlázy. Například u původně jihoamerické ropuchy obrovské, jež je nyní invazivním druhem v Austrálii, jsou značně velké...


Jedovatí jsou i někteří ocasatí obojživelníci. Jeden z nich žije i zde, v Evropě, i když je v současnosti ohrožen ničením přirozeného prostředí a vypouštěním jedovatých plynů například při jízdě auty, ostatně jako většina obojživelníků na naší planetě. Je to mlok skvrnitý, u něhož jsou příušní žlázy více než patrné. Pro člověka pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí, nicméně černo-žluté zabarvení je varováním pro možné dravce, že je jedovatý. Jed může na nepřítele vystříknout a zdravotní problémy jsou pak na místě. Proto také mlok skvrnitý postrádá přirozené predátory. Je to však krásné, plaché zvířátko a my mu nyní musíme pomoci, aby nevyhynulo... Zatím jsme mluvili o těch obojživelnících, kteří mají buďto jedovatou kůži (pralesničky jed získávají požíráním mravenců a následným ukládáním těchto látek do kůže) nebo příušní žlázy. Vždy se jedná o jed sloužící pouze k obraně. Obojživelníci nemají jedové zuby jako hadi nebo pavouci, aby jedem zabíjeli kořist. Existuje však několik málo obojživelníků, kteří jsou schopni do krevního oběhu nepřítele vypustit jed, a to při obraně. Nejde tedy jen čistě o poison, ale o venom (čeština nemá pro tyto dva odlišné názvy slova, vždy se uvádí jen jed, ale je mezi nimi podstatný rozdíl, neboť ne každý poison je venom). Žebrovník Waltlův ze Španělska skutečně dostává svého jména, neboť v ohrožení, hlavně při chycení predátorem, vystrčí svá žebra skrze kůži a bodne útočníka, zatímco do něj vypustí jed. Existuje také jeden himálajský čolek, který dokáže to samé. Je to skutečně bizarní způsob obrany. Jedovatá žebra sice prorazí jeho vlastní kůži, ale jemu samotnému nijak neublíží, a to platí i pro žebrovníka. Zato predátor už si příště dvakrát rozmyslí, zda není lepší nenechat tento druh na pokoji...

Zdroje obrázků: ARKive a BBC Earth.
Mám v plánu i nadále psát o jedovatých zvířatech!

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (2/3)

7. ledna 2017 v 10:23 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Z minulé části víte, že se Jack, Pierre a Sabine vydali na sever Austrálie, jižně od Darwinu. V Arnhemské zemi od 50. let řádí nějaká ještěří obluda, která by mohla stát za občasným mizením ovcí místních farmářů. Tým již nachystal řadu fotopastí k případnému zdokumentování existence tohoto netvora. Nicméně ještě během první noci si někteří povšimli, že starý farmář, oficiální vlastník zdejší farmy, zmizel... Proč?!

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST DRUHÁ:
Jamie, Sabine i Pierre vyběhli ze dveří a prohlíželi si okolí farmy. Všude jen černočerná tma, oko nedohlédlo ani na dva metry. "Tohle se mi nelíbí..." řekl si pro sebe Pierre. Jen co to dořekl, rozsvítil Jamie světlici. Dosvítila až na půl kilometrovou vzdálenost, což jim nyní bohatě stačilo. "Strejdo, jsi tu někde?!" volal Jamie a mával světlicí ze strany na stranu. Napadlo ho, že se strýci mohlo udělat špatně a tak si vyšel na procházku ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vždyť už je starý a občas mu je nevolno. Sabine pomýšlela na něco jiného. "Pane Arlondsi," oslovila po chvíli Jamieho, vyplašeně pobíhajícího kolem domu, "kdy jste ho viděl naposled?" "Někdy před večeří," odpověděl ve zkratce Jamie. Sabine se ho ptala, kam tak mohl jít, ale Jamieho nenapadaly odpovědi. Vlastně se ani nemohl soustředit na Sabininy otázky, jelikož zmizení strýce ho stále děsilo. "Třeba je ještě v domě," řekl s úsměvem Pierre. "To tak," zamyslel se Jamie, "spíše si myslím, že odešel někam k lesu. Možná se ztratilo další jehně. To je nápad, mohl bych obhlédnout ohradu!" Všichni tři zamířili k ovcím, poklidně ležícím na nízké trávě uprostřed prostorné ohrady. "No, nějaká dírka by tu v plotě byla," řekl Pierre po chvíli, prohlížeje si pečlivě všechny dřevěné tyčky v plotě. Jamie se bezmyšlenkovitě rozběhl k lesu. "Takže tu máme jednoho zmizelého pána + jednu ztracenou ovečku + díru v plotě + možná žijícího kryptida v lese... Čemu se to rovná, Sabine?" řekl s trochou ironie Pierre. "Možná něčí smrti," vyhrkla Sabine a rozběhla se za Jamiem. "Propána, vždyť my nemáme baterky..." vzpomněl si teď Pierre. Už ani nevěděl, kam Sabine utíkala. Rychle se vrátil do domu, v němž byli ubytováni, popadl hned dvě světla a jednu čelovku, kterou si okamžitě nasadil na hlavu, a běžel směrem k lesu. Když utíkal směrem od farmy, náhle si na někoho vzpomněl. "Jacku!" vykřikl a otočil se nazpět. Zkušený dobrodruh však ve své místnosti nebyl. Pierrovi se konečně zapálila žárovička v mozku. Už zase běžel tím směrem, kudy se vydala Sabine. Les nebyl hustý, ba naopak, byl velice řídký. Tu a tam nějaký strom, čas od času keřík nevelkého vzrůstu... A taky smrtonoši. Pierre si stoupl před nějaký klacík, když tu se z klacíku stal jedovatý had a prudce sebou trhnul. Smrtonoši nejsou nijak agresivní, jejich název je opravdu přeceňuje. Pierra to ale trochu vyděsilo, hada obešel velkým obloukem a neustále si pro sebe opakoval: "Musím být opatrnější, musím být opatrnější..." Stopovat neuměl, tudíž nalézt jakékoliv šlápoty Jamieho nebo Sabine nebylo možné. Kupodivu se však v lesíku za chvíli zorientoval. Brzy dorazil k místu, kde Jack nastražil jednu ze dvou nočních kamer. Jen nějakých sto metrů od ní se v koruně stromu nacházel stan, takový, jaký používají horolezci k přespání na svislé stěně. "Hej!!!" zařval z plna hrdla Pierre. Ze stanu nevykoukl ven nikdo jiný, než Jack. "Nešli tudy náhodou jeden místní a jedna cizinka?!" volal na něj Pierre. Jack byl dost vysoko a Pierre chtěl, aby ho slyšel. "A když jo?" zeptal se lišácky Jack. "Tak šli?!" zvolal Pierre. "Počkej, hned jsem dole! Špatně tě slyším!" vyhrkl Jack a po druhé větě se nahlas zasmál. Pierre si připadal opravdu trapně. Vyřvával si tu hlasivky a pak mu někdo řekne, že ho skoro neslyší. Jakmile se Jackovy paty dotkly země, Pierre mu ve zkratce vše vylíčil. Jack se zatvářil podivně. Něco tu nebylo v pořádku. "Ty o tom nevíš?" optal se ho Pierre. "Farmáře jsem neviděl od večeře... Chápu, proč jsi tu. Hledáš je a vzpomněl sis, že bych tu mohl být taky a že jste mě od večeře též neviděli. Takže jsi si myslel, že jsem odešel s farmářem. Jenže... Já ho tady už taky hledal," vysvětlil mu vše Jack. "Tak tohle je ale malér," řekl trochu naštvaně Pierre. "Nechám toho stanování tam nahoře a půjdeme je všechny hledat," navrhl v mžiku Jack. Za pár minut už se prodírali lesem. Šli mlčky, dívali se jen před sebe a oba od sebe dělily tak tři, čtyři metry. Netrvalo dlouho a Jack si všiml kapky krve na listu. Dále šel rychleji. Sevřelo se mu hrdlo, když na zemi uviděl velkou krvavou skvrnu. Chvíli před ní jen tak stál a prohlížel si ji. Pierre si toho všiml, za Jackem přišel a strachem skoro omdlel. "Ta je lidská," řekl jen. "Jasně," přikývl Jack, "pane farmáři?!" "Haló! Pomoc!" ozvalo se z nedaleké houštiny. Jack tam okamžitě vtrhl. "Propána, tohle je vážně špatné!" zněla jeho další slova. Farmář byl uvězněn v pytlácké pasti. Večer šel hledat ztracené jehně, chytil se do pasti, ušel pár metrů, proto vlastně ta krvavá skvrna kousek odsud, a zůstal zde ležet. V noze měl strašnou ránu. "Nenávidím pytláky, kdybych mohl, tak je střílím," řekl naštvaný Pierre. Okamžitě odvedli zraněného farmáře do domu. "Pierre, ty se o pána postaráš, já běžím zpět do lesa hledat Jamieho a Sabine!" informoval velitelsky Jack a zmizel. Farmář jen stačil říci, že je v lese neviděl. Jack se opět prodíral všelijakými houštinami, sám našel několik smrtonošů a prošel už kolem obou kamer, jež zde nastražil. A pak to uviděl...


Byl to Jamie. Ležel na zemi a vůbec se nehýbal... Jack zjistil, že již nežije. Někdo nebo spíše něco jej muselo zabít. V krku měl strašnou ránu, jako by mu jej sevřel krokodýl. Jack správně usoudil, že původcem takové rány musí být Burronjor. Nedaleko se nacházela jedna z těch kamer a tak se k ní okamžitě vrátil a podíval se na záznam. To, co viděl, bylo majestátní. Dvě dlouhé zadní končetiny si to kráčely lesem. Zbytek těla nebyl vidět. Záznam samozřejmě nebyl barevný, ale nazelenalý, jak už to u nočních kamer bývá, avšak Jack poznal, že tvor má světle zbarvenou kůži. Ještě předtím, než se si přehrál záznam, zavolal vysílačkou do farmy, že Jamie nežije. Ještě té noci se do lesa vydala místní policie. Jack popsal okolnosti nálezu mrtvého Jamieho. Sám si lámal hlavu s tím, jakou spojitost může mít smrt Jamieho a velké ublížení na zdraví jeho strýci. Snad žádnou, snad by se nějaká našla? Pytlácká past a Burronjor... Co když spolu tyto dvě věci souvisí? Také policii informoval o tom, že Sabine nebyla nalezena. Prohledal celý les a nenašel po ní jedinou stopu. Nenašel však ani jedinou stopu po Burronjorovi. Šel si lehnout, i když s těží usínal. Svůj tábor v lese už samozřejmě zbořil, přespal na farmě. Časně zrána se vydal na obhlídku ohrady s ovcemi. Chvíli přemýšlel o tom, co udělat dál. Sabine nikdo už deset hodin neviděl, kde by tak mohla být? O všem informoval Pierra, ten zasouhlasil s tím, že si vezmou auto a pojedou ji hledat. Starý farmář byl mezitím převezen do nemocnice, neboť rána v lýtku vyžadovala ošetření. O půl jedenácté dopoledne si to Pierre a Jack razili po lesní cestě. Jeli celkem rychle. Podle Jacka se Sabine v lese nenacházela, ale mohla se zatoulat někde za ním. "Jsou to míle odsud, ovšem možné to je. Každopádně, u vás Leroyových člověk nikdy neví," promluvil konečně Jack po mnoha minutách mlčenlivé jízdy. "No, to máš pravdu. Nicméně u tebe člověk taky nikdy neví, vzpomínáš na Kongo a tvůj útěk před abelisauridem?" zasmál se konečně Pierre. "Raději nevzpomínejme a věnujme se hledání Sabine," řekl už trochu nervózně Jack. Pierre s tím souhlasil. V tu chvíli oba ještě nevěděli, co jejich pátrání přeruší. Někdo či snad něco leželo na silnici...

Ale co?! Kde je Sabine? Proč byl farmář zraněn? Existuje Burronjor a pokud ano, jde opravdu o přežívajícího dinosaura? Kam se ztratilo malé jehně a opravdu ten záhadný kryptid způsobil Jamieho smrt? Odpovědi na tyto otázky Vás čekají ve třetí části tohoto dílu. Napíši ji už brzy!

Správce dinosauřího parku - Podrápán Megalancosaurem

6. ledna 2017 v 15:32 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Doufejme, že Dan bude mít v tomto roce více štěstí a nebude čelit takovým potížím, jakým čelil doposud. Práce v Dinosauřím parku totiž nikdy není jednoduchá a člověk často neví, kam skočit. Ostatně, můžeme se o tom přesvědčit přečtením další části jeho týdeníku...

Podrápán Megalancosaurem

Do Dinosauřího parku opět proudí davy turistů. Lidé se nemohou dočkat, až uvidí zvířata, která po 65 milionů let nikdo nespatřil, jde-li tedy o dinosaury a ne o prehistorické savce. Charles i Oliver se už vrátili a opět pracují tak, jako před Vánoci. Socha Santy Clause se oběma moc líbila, Oliver trochu litoval, že na Štědrý den v parku nezůstal, ovšem já jsem v podstatě velice rád, že jsme nemuseli být v jeho společnosti. Alespoň tu nikdo netropil neplechu. Oliver navíc v únoru odjede do střední Ameriky na velkou herpetologickou expedici. Už se nemůžu dočkat. Měsíc mě nikdo nebude otravovat. Věřte my, já moc dobře vím, o čem píši. Oliver je nenapravitelný a navždy mi bude dělat naschvály. Jen co se vrátil, dal mi Vánoční dárek. Podle stylu zabalení jsem poznal, že se opravdu snažil tuto krabičku zakrýt papírem, ovšem Oliver na takové věci není zrovna šikovný a tak jsem skrze malinkou skulinku v rohu balení uviděl červenou barvu. Jako by to snad byla výstraha. Říkal jsem si, zda jde o bombu nebo o šaška, který vyletí z krabice dřív, než si ji stačím prohlédnout. S pevnými nervy jsem dárek pomalu rozbaloval. Krabice byla celá červená, ani jediný nápis na ní nebyl. Otevřel jsem ji a nic v ní nebylo. Nahlas jsem si oddechl. A pak, jako kdyby Oliver mávl kouzelnickou hůlku, začala krabice hořet. Přímo v mých rukou! Ani nevíte, jak jsem byl vylekán. Zadupal jsem ji i s plameny a Oliverovi vynadal. Nazval jsem ho tupým prosauropodem a pratupým sauropodem!!! Pak jsem se zavřel ve svém domku. Byl jsem nesmírně uražen. Nevím, jak dlouho jsem jen tak seděl na posteli a díval se z okna ven, ale pak jsem musel jít nakrmit Dina, tak jsem toho nechal. Příští týden povezu Dina na veterinární kliniku, kde ho změří a zváží. Chci si udělat obrázek o tom, zda ještě roste nebo už dosáhl plné velikosti. Dino jako všichni Leptoceratopsové není moc vysoký, ale přece jen měří na délku víc než jsem vysoký já, tedy asi dva metry. Olivera kdysi dříve napadlo, že podobně jako dnešní hadi, i někteří dinosauři mohli růst po celý svůj život. Pokud bude Dino jednoho dne o půl metru delší, chtělo by to vystavit mu novou ohradu. Ta, v níž je zatím ubytovaný, hned za mou zahrádkou, se mu ale zatím líbí. Nevadí mu ani hluk motoru sekačky, když tam kosím trávu. Když Dino nespí v mém domku, přespává teplé noci v období sucha na hladkém trávníčku svého výběhu. V úterý jsem Dinovi donesl malý Vánoční dárek od Olivera. Měl jsem podezření, že mu podstrčí něco, jako mě, ale takový Oliver není. Má rád všechna zvířata a z lidí si tropí legraci... Dino od něj dostal nějaké speciální krmení. Oliver si dal tu práci, že během své dovolené ve Spojeném království hledal krmení pro naše zvířata, pečlivě zkoumal každou složku těchto cenných krmiv a dokonce se sešel se dvěma nebo třemi předními britskými odborníky, kteří je vyrábějí. Dino je dinosaurus a tedy plaz, takže Oliver pro něj koupil nějakou speciální plazí stravu. Původně je vlastně pro želvy, pro ty velké suchozemské, jež jsou býložravci. Oliver mi řekl, že "Dino je jim v podstatě podobný svými stravovacími návyky". Zatím jsem mu nové krmivo nasypal jen dvakrát, nechci mu ho dávat moc, aby se náhodou nestalo, že by se nějak přiotrávil. V tom by už Oliver neměl prsty, jde prostě o to pozorovat, zda nová strava Dinovi svědčí nebo ne. Pokud mohu za uplynulý týden Oliverovi za něco poděkovat, je to tato obětavost. Koneckonců, je to ta jediná věc. Vtípků si ze mě udělal víc...

Mnozí z turistů mířících nyní do Dinosauřího parku dostali vstupenky k Vánocům. Především se to týká našich přátel z Ameriky a Kanady. Když však nadšeně pozorují dinosaury v ohradách, občas podivně se chovající (naši Tsintaosauři si stále otírají ocasy o plot a návštěvníci z toho mají zábavu), neuvědomují si, že naše práce může být občas nebezpečná. Včera jsem navštívil terária. Obhlédl jsem velkého a stále rostoucího Gigantophise, přinesl rybí pokrm Pachyrhachisovi a chvíli pozoroval Ardeosaury. Ti mimochodem mají mladé a jedna samička už nakladla další vajíčka, takže se dočkáme dalších pragekonků. Nicméně při hlazení Megalancosaura, který velice rád leze po ramenech a hlavě lidí (zatím jsme ho ale k turistům nepouštěli, nicméně L. C. Clark si myslí, že bychom jednoho dne mohli), jsem obdržel pár jizev. Držel jsem Megalancosaura v náruči a drbal ho na krku. Celkem se mu to líbilo. Oči zavíral jako kočička, když jí drbete na hlavičce. Pak jsem asi trošku přitlačil a Megalancosaurus se po mém obličeji v mžiku ohnal. Velkými drápy, uzpůsobenými ke šplhání po stromech, mi způsobil krvavý šrám. Vypadalo to, jako kdybych si po tváři rychle přejel žiletkou v době, kdy je třeba se rychle oholit a vyrazit na pracovní schůzi. Pak Megalancosaurus trochu zapištěl, natáhl ocas, ovinul ho kolem stromku v teráriu, pustil se mě končetinami, chvíli vertikálně visel ve vzduchu a pak se opatrně přitáhl nahoru. To jsem pozoroval jen koutkem oka, protože jsem si utíral crčící krev. Naštěstí už bylo devět večer a nikde žádný návštěvník, spolupracovník či Oliver, který by k tomu měl rádoby vtipné poznámky. Můžu ale říci, že bolest to byla velká. Nevím, zda někdo z Vás viděl zblízka drápy Megalancosaurů (pokud ne, přijeďte do Dinosauřího parku, srdečně Vás zvu), ale jedno je Vám snad jasné: jsou ostré jako břitvy. Asi budu mít na obličeji jizvu. Tak si ostatně spousta lidí představí veteránského lovce dinosaurů: člověka s větrem ošlehaným obličejem a jizvou. Bylo však mou chybou, že jsem při mazlení se s Megalancosaurem učinil něco špatně, s tím se nedá než souhlasit...

Všimněte si, jak ostré jsou drápy Megalancosaurů, a jak se s nimi tento pradávný plaz drží na větvi stromu. Takovou ránu bych tedy dostat nechtěl, to Vám řeknu... Jedno Vám ale slíbím, Dan tu pro Vás bude zase příští pátek!

Rhyniognatha

5. ledna 2017 v 17:51 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Jakmile byla souš pro život obyvatelná, okamžitě se na ni rozšířil. Po stovkách milionů, ba i po miliardách let, se živé organismy odvážily dobýt suchou zem. Do té doby nehostinná krajina se později stala jejich největším útočištěm. Tam dominovali. První rostliny se odvážily na souš už v Siluru, pak následovali členovci a v pozdním Devonu už existovali i první obojživelníci. Členovci, odvěcí nepřátelé obratlovců, však byli těmi prvními, kdo učinil ten důležitý krok a to z vody na pevninu. Po určité době se členovci souši přizpůsobili tak skvěle, že už nemuseli trávit žádný čas ve vodě... Rhyniognatha je nejstarší známý hmyz, který kdy existoval. Žila před 400 miliony let v Devonu. Moc toho o ní není známo, protože dobrá zkamenělina zatím nebyla objevena. Podle tvaru čelistí, které se nápadně podobají těm, jež mají vážky, je dost pravděpodobné, že Rhyniognatha byla okřídlená. Možná jde o nejstarší známý hmyz, ale určitě měla i jiné suchozemské předky. Pokud měla křídla, museli být její předkové zcela bezkřídlí a po milionech let evoluce se vyvinula křídla dostatečně silná k letu. V případě, že je neměla, je možné, že byla mnohem primitivnějším typem hmyzu a to by z ní činilo kandidáta na vůbec nejstarší suchozemský hmyz kdy žijící. Vědcům se dosud nepodařilo nijak blíže Rhyniognathu zařadit, víme, že patřila do třídy hmyzu a tady znalost taxonomie zatím končí. Pokud však ve 396 až 407 milionů let starých vápencích ve Skotsku bude nalezeno více zkamenělin, mohlo by se vše změnit. V roce 2004 byl americkými paleontology veden výzkum, který téměř potvrdil, že šlo o okřídlený hmyz, i když to není zcela jisté. Je ale dost možné, že se u těchto tvorů vyskytovaly i larvy a ty křídla neměli, tak jako je tomu u vážek. Pokud je Rhyniognatha vážkám vážně blíže příbuzná, mohly toto zdědit už po ní. A to by koneckonců znamenalo, že larvy Rhyniognathy byly vodní a samozřejmě velmi dravé. Pozoruhodné je, že tento druh hmyzu byl v roce 1926 omylem popsán jako Rhyniella, což je latinský název pro chvostoskoky, což jsou zvláštní šestinožci žijící v humusu a opadu. Pravdou ale je, že omyl byl na místě jen čirou náhodou. Zkamenělina, podle které byl ten tvor popsán, sestávala z částí těl několika bezobratlých a až roku 1928 se zjistilo, že jedním z nich je 400 milionů let stará Rhyniognatha. Tehdy pro ni byl vymyšlen tento název...
O tomto hmyzu toho není moc známo, proto se o něm v knihách moc nepíše, ale dobrý popis nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Carcinosoma!

Jak dlouho trvalo, než se vylíhlo dinosauří mládě?

4. ledna 2017 v 15:55 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
U pštrosů trvá 42 dní, než se z největšího vejce, jaké současní živočichové kladou, vylíhne malý pštrosík. Inkubace krajtích vajec zase zabere dva až tři měsíce po nakladení, během nichž se matka kolem vajec obtočí a cuká svými svaly, aby je zahřála... Paleontologové v posledních letech zkoumají některé aspekty života prehistorických zvířat a daří se jim odhalovat neuvěřitelnou pravdu o těchto pozoruhodných, ale vyhynulých tvorech. Dosud jsme věděli, kolik vajec kladli dinosauři jako Maiasaura a Troodon, protože byl objeven bezpočet jejich hnízd. Dokonce je známo, jaká byla úmrtnost jejich mláďat. Ale zatím nebylo známo, jak dlouho to trvalo, než se dinosauří mládě vylíhlo z vejce. Tedy až doteď... Greg Erickson ze Státní univerzity na Floridě, který se dříve podílel na výzkumu Predátora X nebo na sestrojení obrovské ocelové Tyrannosauří hlavy pro Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích, nyní zjistil něco ohromného. On a jeho tým vybádali, za jak dlouho po nakladení vejce se malý dinosauřík vylíhnul. O embryologii dinosaurů se toho moc neví, proto je to důležitý krok směrem k novým objevům. Výzkumu byli zatím podrobeni dva dinosauři, jejichž vejce a mláďata znají paleontologové snad nejlépe. Jsou to Protoceratops z Mongolska a Hypacrosaurus ze Severní Ameriky. Skenováním a přibližováním skořápek vajec se ukázaly prstence podobné letokruhům, podle nichž se dá zjistit, jak dlouho už vajíčko bylo v hnízdě a na slunci. Ještě před pár týdny, ba možná i dny, jelikož výsledky tohoto výzkumu byly publikovány 2. ledna, si mnozí odborníci mysleli, že inkubace dinosauřích vajec zabrala podobně dlouhou dobu, jako ta ptačí. To znamená 11 až 85 dní, v závislosti na druhu. Nyní víme, že dinosauři to s vejci zdaleka neměli tak jako ptáci. I když skořápka byla tvrdá a mláďata se pod ní vyvíjela podobně jako u ptáků, přímých potomků dinosaurů, inkubace trvala mnohem déle-spíše jako u primitivnějších plazů než jako u ptáků. To dokazuje podivuhodnou směsici těchto skupin, kterou dinosauři jistojistě byli. Zkracování doby, za kterou se mládě vylíhne, začalo zřejmě až malými opeřenými theropody typu Velociraptora a jemu podobných... Protoceratops čekal na své vylíhnutí 3 měsíce, obrovský kachnozobý Hypacrosaurus dokonce 6 měsíců. Během této doby tito dva dinosauři svá hnízda hlídali. Paleontology a další, kteří se na výzkumu podíleli, celkově zarazila doba inkubace Hypacrosauřích vajec, protože dinosauři jako takoví kladli opravdu velká vejce. Jak dlouho pak na vylíhnutí čekala ta sauropodí? To zatím nevíme, ale je možné, že to bude brzy zjištěno. Každopádně, vědci se dosud domnívali, že velké vejce potřebuje krátký čas inkubace a potom by se mělo vylíhnout a to by mělo platit i pro obrovské sauropody, nicméně fakt, že Hypacrosaurus, který byl oproti největším sauropodům tak třetinové délky, čekal na malé dinosauří hlavičky koukající ze skořápek tak dlouho dokazuje, že to tak nebylo... Dlouhá doba inkubace znamenala risk pro dinosauří rodiče. Protože se mnozí o svá vejce a mláďata starali, museli na ně neustále dohlížet. Pohybovat se kolem hnízda bylo nebezpečné. Predátoři toho hojně využívali. Rodiče občas museli odejít, aby si našli potravu a nechali na hnízdišti jen několik hlídek. Představte si scénu v pravěkém Mongolsku před 75 miliony let. Protoceratopsové už tři měsíce hlídali svá hnízda obsypaná kulatými vajíčky, jen na chvíli odejdou a pasou se na nízkých rostlinách nedaleko od hnízdiště, přiběhne tlupa Velociraptorů a v krátkém čase jejich tříměsíční úsilí zničí tím, že vejce sežere... Vzhledem k tomu byli dinosauři občas v nebezpečí, zvláště když měli smysly napjaty na pískání svých potomků, kteří se už co nejdříve měli vylíhnout...


1. obrázek: Malý Protoceratopsík, 2. obrázek: Kosti Hypacrosauřího mláděte. Snad Vás tento skvělý objev nadchnul! Dozvěděl jsem se o něm díky webu Science Daily... Druhý obrázek pochází z tohoto webu též...

Alvarezsaurus

3. ledna 2017 v 16:58 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Alvarezsaurus ("Alvarezův ještěr") patří mezi populární jihoamerické dinosaury a byl ztvárněn v Planetě dinosaurů, čímž proslul. Tenhle malý dinosaurus připomínal v mnohém ptáky, byl opeřený, zřejmě měl na hlavě pernatou chocholku a dlouhá pírka mu vyrůstala také z konce ocasu. Jeho fosilní nálezy jsou poměrně vzácné, vlastně jich bylo objeveno jen velmi málo. Úplná kostra dosud nebyla nalezena. V roce 1991 ale José F. Bonaparte v Argentině popsal tento rod, jelikož byl v té době objeven. Pojmenoval ho Alvarezsaurus podle historika Dona Gregoria Alvareze. Po dlouhou dobu byl potom Alvarezsaurus zobrazován se tříprstými předními končetinami, tak jak je to typické pro většinu theropodů. Až pozdější nálezy ukázaly, že se od celurosauridů, ke kterým byl původně řazen, značně odlišoval. Alvarezsaurus a další později objevení alvarezsauridi měli totiž jediný prst na předních končetinách. Byl to krátký, ale silný dráp vyrůstající přímo z "ruky". Není zrovna jisté, proč se u alvarezsauridů vyvinul. Pravděpodobné je ale to vysvětlení, že se hodil k vyrývání děr do termitích hnízd. Takové hromady mohou být tvrdé jako beton, ale dráp, který nahrazoval předchozí tři, byl vlastně neuvěřitelně zesílen a tak s proniknutím dovnitř neměl problém. Potravou se Alvarezsaurovi stávali menší živočichové, od mláďat dinosaurů přes ještěrky až po větší hmyz. Pozoruhodný byl ocas Alvarezsaura: byl bočně stlačený a stejně dlouhý jako zbytek těla. Krk byl hodně ohebný, takže tento dinosaur mohl strkat hlavu do různých škvír, když hledal kořist... Alvarezsaurus žil na patagonských pláních před 80 milióny let. Vyskytoval se v sušších oblastech. Stálý přísun potravy mu zajišťovali hnízdící sauropodi, ti totiž hnízdili v koloniích. Je pravděpodobné, že tento lehce stavěný predátor procházel mezi jednotlivými hnízdy, když se sauropodí hlídky nedívaly a soustředily se na něco jiného, a požíral vejce. Silný dráp se hodil i k proniknutí skořápkou vajíčka a Alvarezsaurus pak mohl vypít jeho tekutý obsah. Požíral ale i dinosauří mláďata. Byl asi 2 metry dlouhý, takže svou délkou překonal výšku dospělého člověka, zato však jeho výška nečinila o moc víc, než metr. Byl však velice rychlý. Alvarezsaurus dokázal na otevřeném terénu vyvinout značnou rychlost. Utíkat mohl rychlostí přes 30 km/h a vděčil za to dlouhým zadním končetinám, díky nimž při běhu dělal dlouhé kroky. Proto si také paleontologové nejprve mysleli, že to byl nějaký podivný jihoamerický příbuzný Ornithomima. Je ale pravdou, že Alvarezsaurus a jemu podobní byli dobrými běžci a navíc s Ornithomimy, Gallimimy a dalšími pštrosími dinosaury mohli být příbuzní...
Popis Alvarezsaura můžete najít v knihách "Obrazová encyklopedie Dinosauři" a "Dinosauři Průvodce 270 rody". Uvidíte ho také v Planetě dinosaurů, v epizodě Alfiino vejce...


Příště Guanlong!

Paul Sereno

2. ledna 2017 v 10:45 | HAAS |  Slavní paleontologové

Paul Callistus Sereno (narozen dne 11. října 1957 ve městě Aurora, Illinois, USA) je významný americký paleontolog, pracující jako profesor paleontologie na Univerzitě v Chicagu. Kromě toho je i známou televizní osobností a patří mezi rezidentní průzkumníky společnosti National Geographic, díky čemuž se objevil v mnoha filmech a seriálech o dinosaurech a životě v pravěku. K těm nejnovějším patří film Větší, než T-Rex (Bigger Than T-Rex) ze série NOVA na stanici PBS a National Geographic Channel. Tento hodinový film se zabývá pravou podobou Spinosaura jakožto více vodního živočicha, než si předtím vědci mysleli. Kromě toho se Paul Sereno objevil v dalších dokumentech, například Nebeská monstra, Když dinosauři vládli světu nebo Když krokodýli požírali dinosaury. Sereno objevil a popsal celou řadu dinosaurů, především pak těch afrických. Mezi ně patří Deltadromeus, Kryptops nebo Nigersaurus. Vedl několik expedic do afrického Nigeru a stal se jedním z mála paleontologů, kteří vtrhli do tamních nehostinných, avšak na fosilie bohatých krajů. Byla to Paulova expedice, jíž se podařilo objevit perfektně zachovalou lebku Sarcosucha, 12 metrů dlouhého krokodýlům příbuzného plaza. Právě díky těmto nálezům se po mnoha letech povedlo určit, jak velký Sarcosuchus byl. Paul Sereno v letech 1997 až 2000 uskutečnil několik výprav za nálezy pravěkých krokodýlů, během nichž nalezl Anatosucha, Laganosucha a nezvykle stavěného Kaprosucha. Pokud jde o nálezy dinosaurů z jiných částí světa, pak Paul popsal čínsko-mongolského Raptorexe, čínského Erliansaura, nebo megaraptorana z období Křídy, Aerosteona. Mezi jím významné popsané rody dinosaurů patří i severoafrický spinosaurid Suchomimus. Popsal však mnohem více dinosaurů či jiných pravěkých zvířat. V roce 2008 pátral po dinosaurech na Sahaře, neúspěšně. Nalezl však něco přinejmenším stejně tak cenného-pozůstatky mnoha pravěkých lidí, kteří na Sahaře kdysi žili, a to v dobách, kdy tato poušť byla tvořena velkými, bujnými a zelenými planinami. O dva roky dříve, tedy roku 2006, zase Paul Sereno vedl paleontologickou expedici do Tibetu. Výsledkem byl například nález stop nějakých neznámých theropodů, dobře otisknutých ve skále. Zatím poslední z jeho velkých expedicí se konala roku 2011 (není myšleno pozdější natáčení filmu Bigger Than T-Rex v Maroku o několik let později) a tým se vydal do Nigeru. Avšak jeho velmi významnou prací byly i popisy vůbec nejstarších dinosaurů, žijících před 230 miliony let v Argentině. Mezi nimi to byl i Eoraptor, zřejmě nejproslulejší z raných dinosaurů... Paul Sereno je následovníkem Roye Chapmana Andrewse, muže, který spojil dobrodružství, průzkum a paleontologii v jedno. Serenovy expedice mířily do celého světa a přinesly světu paleontologie bezpočet důležitých objevů. Sereno také založil společnost Project Exploration, a to v roce 1999. Společnost má ve znaku sauropoda a vytváří několik vzdělávacích a průzkumnických programů. V roce 2010 byl Project Exploration oceněn Prezidentskou cenou od Baracka Obamy v Bílém domě... Paul Sereno tedy patří mezi přední světové paleontology a jak jste již zjistili, na svém kontě má opravdu mnoho objevů...

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (1/3)

1. ledna 2017 v 10:01 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Nastal nový rok 2017 a já mám pro Vás první část dalšího dílu Lovců kryptidů, s názvem V zemi Burronjora. Tento příběh bude nadále pokračovat, ale v budoucnu se zde objeví další povídka zaměřená na život prehistorických zvířat... Nyní však uvidíte, jak se naši přátelé pokusí vypořádat s podivným zabijákem dobytka...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST PRVNÍ:
"Dobrá, ta Vaše farma je tedy jen dvě míle jižně odsud?" říkal Jack, zatímco řídil auto. Mobilní telefon měl uchycený vedle volantu a mluvil k člověku, který je do této části světa pozval. Na zadních sedadlech byli Sabine a Pierre, oba si četli knížky o spatření jednoho mimořádně podivného tvora. "Jsme tam za vteřinku. Pokud můžeme zaparkovat před tím Vaším rančem, tak je to v pořádku. Mějte se!" rozloučil se Jack s mužem, s nímž hovořil. "Nikdy předtím jsem v Austrálii nebyl... Vlastně nebyli..." řekl Pierre a při druhé větě se rozpačitě podíval na Sabine. "Ale jo, brácho, copak si nepamatuješ minulé Vánoce?" řekla Sabine. "Propána, my už jsme v Austrálii byli? Ale... To né! Já si nic nepamatuju!" začal trochu zmatkovat Pierre. Sabine se tomu smála. "Dal jsi si tu australskou pizzu, pamatuješ? Ne? Pierre, ty máš v hlavě černou díru!" mluvila dál. "Počkat, australská pizza? To existuje? Ty si ze mě děláš legraci! V Austrálii jsme nikdy nebyli!!!" rozzlobil se Pierre a urazil se. Trochu vztekle se teď díval na krajinu, kterou projížděli. Bylo tu sucho, stromy lemující prašnou silnici byly sice zelené, ale jinak byla krajina spíše smutná. Sem tam přes silnici přeběhl nějaký ten ještěr, kromě toho však nebylo nic k vidění... Lovci kryptidů dorazili do severní Austrálie, na jih od Darwinu. V 50. letech se v těchto oblastech, v Arnhemské zemi, začalo mluvit o zabijákovi požírajícím dobytek. Místní farmáři nacházeli stopy dvounohého tvora a lámali si hlavu s tím, co je to začč. Avšak pověst o tajemném, plazím vrahounovi je v těchto oblastech tradována už odnepaměti. Původní australští obyvatelé mluví o Burronjorovi či Burrunjorovi. A právě ten Burronjor se zřejmě chystá k návratu... "Takže jste ho viděl?" ptal se Jack farmáře, který je k sobě na farmu pozval. Byl to už starý pán, musel mít osmdesát let a byl již v důchodu, jenže farmu pořád vlastnil a čas od času přidal ruku k dílu, když zde jeho synovec, neoficiální majitel, stříhal vlnu ovcím. "Well," protáhl ten pán se svým silným australským přízvukem, "viděl jsem ho jenom z dálky. Taková dvounohá potvora. Ne, nebyl to klokan. Ne, určitě to nebyl klokan. Ten táhne ocas po zemi. Tahle potvora ho měla nad zemí, jak kdyby ji balancoval. Víte, co myslím..." Pierre a Sabine se na něj dívali trochu vyděšeně. "Vidíš, další kryptid, co asi existuje," řekla Sabine Pierrovi. Ten pokýval hlavou a položil pánovi otázku: "Projevilo se zde působení té stvůry?" "Ano, v 50. letech, ach ty staré časy... To byly doby. Běhal jsem po krajině... Ale zpět k odpovědi. Ano, v 50. letech... Ach, ty staré časy... Počkejte, o těch Vám musím vyprávět..." odpověděl ten pán. "Zabil nějaké ovce?" zeptal se rychle Pierre, aby zabránil farmářovi vyprávět o svých zážitcích nespojených s kryptozoologií. "Ano, jedné ovci něco ukouslo hlavu. Bylo to jednou v noci. Bylo tehdy příšerné horko a já nemohl usnout. Tak jsem se šel někdy ve dvě, ve tři, projít ven. A co nevidím. Vyrazilo mi to dech. Ani nevíte, jak jsem byl šokovaný. A kolem pár stop, asi tak dvě stopy dlouhých..." odpověděl dlouze farmář. "Ovšem můj synovec to zvíře viděl zblízka před dvěma týdny. Taky proto jsme Vám napsali. Dokonce má jeho fotku, jen je trochu rozmazaná," mluvil dále starý pán. "Rozmazaná? To je mi ale škoda," řekl si pro sebe Jack. Po obědě složeném z čínských nudlí se všichni čtyři vydali k ohradě, na které seděl zhruba čtyřicetiletý vousáč. "G'day!" řekl a seskočil z ohrady. "Tohle je můj synovec, Jamie," představil ho ten starý farmář. "G'day mate!" pozdravil Jamie nejprve Jacka. Jack se z legrace pokusil o stejný pozdrav. "To nebylo špatné, kámo. Akorát to takhle jako my dokáže říct jenom rodilý Australan!" zasmál se Jamie. "Co si to říkali?" otočil se na Sabine vyděšený Pierre. "To je jenom australský slang. A nebuď furt tak vyděšený!" zasupěla Sabine. Pierre na ní vyplázl jazyk. Pak se otočil a uviděl před sebou Jamieho, podávaje mu ruku. "G'day stranger!" řekl mu. Jamie se propadl v hlasitý, dunivý smích. "Pokazil jsem něco, pane?" zeptal se ho opět vyděšený Pierre. "Ne, nic, nic..." řekl Jamie a podal mu konečně ruku. Potřásl mu jí takovou silou, že měl Pierre pocit, jako by svou ruku vložil do čelistí varana komodského. Naproti tomu Sabine potřásl Jamie rukou tak lehounce, že Pierre začal závidět. "No počkej, Sabine. Ty ještě uvidíš," říkal si zlomyslně v duchu Pierre. Jamie jim dále pověděl o tom, jak v lese nedaleko od farmy nalezl hromádku trusu. Byla nezvykle velká, tak ho zajímalo, jaké zvíře ji tam zanechalo. Pak najednou uviděl nějakého spícího tvora. Byl podlouhlý, zadní končetiny měl o moc delší než přední, hlava tvarem skoro připomínala varana, měl dlouhý, tuhý ocas a ležel na břiše. "Chrápal?" zeptala se Sabine. "Ale ne, Sabine. Dinosauři nechrápou!" napomenul jí Pierre. "Dinosaurus? No, taky mě napadlo, že by to mohl být nějaký dinosaurus..." zamyslel se Jamie. "Určitě to byl dinosaurus. Jo, já to totiž vím, víte?" řekl Pierre a hned se za svá slova zastyděl. Sabine se mu hlasitě smála. "Děkuji za výpověď, pane Arnoldsi. Mám plán," promluvil konečně Jack...


Tým se rozhodl nastražit v okolí ohrady řadu fotopastí. Celkem jich bylo patnáct a tým s nimi pokryl poměrně velké území. Zatímco Jack, Sabine a Pierre pracovali, Jamie jim řekl, že se čas od času zatoulá nějaké jehňátko. Většinou se už nenajde, protože v divočině nepřežije. Sabine a Pierre z toho vyvodili, že by mohlo jít o potravu Burronjora. Podle nich to byl Tyrannosaurus Rex, alespoň tak to říkali. Jack si myslel, že by spíše mohlo jít o nějakého allosaurida. Avšak na existenci toho tvora stále nechtěl věřit. Ostatně, proto mu Sabine a Pierre často říkali, že je "pravý zoolog" a nevěří na záhady. Ani minulá výprava do Konga Jacka příliš nepřesvědčila. Nicméně finanční náklady na tuto daleko a dlouhou cestu do australské divočiny si lovci kryptidů mohli dovolit jen proto, že získali spoustu peněz výzkumem Mokele Mbembe v západní Africe. Před večerem nastražil Jack v lese dvě noční kamery. Doufal, že by tamtudy třeba to záhadné zvíře, pokud tedy vážně žije, mohlo projít. Jakmile nadešla noc, stalo se něco zvláštního. "Hele, Sabine?" zeptal se Pierre své setry, když ležel na nepohodlé matraci na zemi. "Co zas chceš? Máma ti vždycky říkala, ať se napiješ před spaním a že ti nikdo vodu nosit nebude! A já Ti jí nedonesu!" řekla Sabine a dala si polštář na hlavu. "Ale ne, ty hloupá. Totiž, promiň!" vyhrkl Pierre. "Co?! Teď už s tebou v životě nepromluvím!" řekla Sabine. "No jo, ty se máš. Hlavně, že jsi na takovém pohodlném lehátku! Já tady ležím na zemi a brní mi kosti!" naštval se Pierre. Pak konečně řekl to, co jí původně chtěl sdělit: "Sestřičko, my jsme se toho pána nezeptali, jakou má to zvíře barvu? Ani nevíte podrobnosti!" "Máš pravdu, jdeme se ho zeptat," navrhla Sabine. Sešli do přízemí, kde spal ten starý pán. Mysleli si, že ho nevyruší. Zaklepali na dveře a vešli do jeho pokoje. Nikdo tam nebyl. Vyšli tedy ven a hledali ho v okolí domu. Ale ten starý pán zde nikde nebyl. Vrátili se tedy zpátky do domu. Tam potkali trochu vyplašeného Jamieho. "Neviděli jste strejdu? Nikde ho nemůžu najít!" sdělil jim důvod svého bdění. Sabine a Pierre se na sebe podívali. "Tak tohle nevypadá dobře," řekli téměř současně.

Příště se naši přátelé dostanou do pořádných malérů... Nejprve je však třeba zjistit, proč starý farmář v noci odešel? Má něco za lubem? Je možné, že v okolí farmy vážně žije Burronjor a pokud ano, může být nebezpečný? Pokračování příště!