Únor 2017

Sinocalliopteryx

28. února 2017 v 15:40 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Sinocalliopteryx ("krásné čínské křídlo" či "krásné čínské pero") byl skutečně gigantický Compsognathiid z Číny spodní Křídy. Pro Compsognathiidy bylo typické, že byli malí, dokonce to byli jedni z nejmenších dinosaurů. Compsognathus neměřil ani metr na délku, Huaxiagnathus měl na délku tolik, co měří dospělý člověk... Avšak Sinoccaliopteryx byl 2,4 metru dlouhý, což z něj činí největšího člena této čeledi. Huaxiagnathovi byl blízce příbuzný. Kromě toho je to jeden z největších dosud známých dinosaurů, o kterých prokazatelně víme, že byli opeření. V pravěké Číně před 125 miliony let byl Sinocalliopteryx jedním z hlavních predátorů. Nelovil jen savce nebo ještěrky. Lovil totiž dinosaury. Ve střevech na fosilii se našla noha raptora. Není pochyb o tom, že Sinocalliopteryx tuto končetinu sežral, protože se nachází mezi žebry. Určitě to není žádná kost, která by odpadla a zavalila fosilizující kostru. Toto potvrzuje, že Compsognathiidi požírali svou kořist celou nebo pojídali velké části jejího těla, a nervali z něj malé kousky masa jako většina masožravých veleještěrů... Sinocalliopteryx žil v hustých lesích a občasně lovil ve skupinách, jindy se zase po lesích proháněl sám a všelijakým zvířatům v okolí naháněl hrůzu. Pravděpodobně měl zlověstný pohled. V roce 2010 bylo zjištěno, jaké zbarvení měl Sinosauropteryx, pro kterého Sinocalliopteryx představoval obzvlášť velkou hrozbu. Je jisté, že podivuhodné zbarvení žíhaného Sinosauropteryxe sloužilo ke splynutí s okolími rostlinami, takže jej Sinocalliopteryx nerozeznal. Přesto to byl brutální predátor... Měl sice peří, ale jako většina opeřených dinosaurů nelétal. Neměl letky, jeho tělo pokrývalo jen primitivní peří podobné chmýří ptáčat... Sinocalliopteryx gigas byl nalezen v Liaoningu v roce 2007... Je to jeden z impozantních čínských dinosaurů...
Popis tohoto opeřeného ještěra najdete v knize "Obrazová encyklopedie-Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z" od Michaela K. Bretta-Surmana.

Příště Avimimus!

Správce dinosauřího parku - Seznam všech zvířat k 27. 2. 2017

27. února 2017 v 16:43 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Po roce a dvou dnech opět přináším seznam zvířat, která jsou chována v Dinosauřím parku. Správce Dan, který píše páteční týdeník, s nimi má obyčejně plné ruce práce. Je to neuvěřitelné, ale když Dinosauří park začínal jakožto rezervace i jakožto samotný týdeník, měli v něm jen čtyři druhy zvířat. Ostatně, jsou to ty druhy, které se nacházejí na samém vrcholku seznamu. Pod nimi už zvířecích jmen jen přibývá... Tento seznam poslouží lépe spíše mě, autorovi (oficiálně je jím Dan, ale někdo mu musí dát schopnost psát), při vytváření dalších zápletek. Jednoduše se na seznam podívám a vymyslím, co se s tím kterým obyvatelem parku právě děje. Pro Vás však může být též dobrý, abyste v příběhu zorientovali...

Seznam zvířat chovaných k parku k tomuto dni:
Leptoceratops,
Tsintaosaurus,
Othnielia,
Rhamphorhynchus,
Cryptoclidus,
Erythrosuchus,
Archaeopteryx,
Lagosuchus,
Siamotyrannus,
Dsungaripterus,
Adelobasileus,
Testudo atlas (Colossochelys),
Wuerhosaurus,
Ardeosaurus,
Teleoceras,
Palaeotis,
Pachyrhachis,
Gallimimus,
Gigantophis,
Anqingosaurus brevicephalus,
Cryptolacerta,
Cobelodus,
Mesembriornis,
Ammonites,
Plesiosaurus,
Deinotherium,
Belemnit,
Abrictosaurus,
Giganotosaurus,
Pulmonoscorpius,
Troodon,
Mesothele,
Arthropleura,
Pterygotus,
Coelophysis,
Masiakasaurus,
Protoceratops,
Brachylophus,
Estesia,
Pteranodon,
Megalancosaurus,
Purgatorius.

Za poslední rok v parku přibyli jen Brachylophus a další pod ním. Tým v parku tedy chová dvojici Brachylophů, jednu Estesii, jednoho Pteranodona, který byl do parku přivezen spíše náhodou (nepřivezl jej Oliver, ale muži, kteří ho při menší náhodičce nalezli), trio Megalancosaurů a také dva samečci druhu Purgatorius... Momentálně je park otevřen veřejnosti, ačkoliv v páteční části jste se dozvěděli, že se to brzy může změnit (především kvůli nenadálému útoku Zubouna Masiakasaura). Pokud však Dinosauří park bude existovat i nadále, otevřen či zavřen veřejnosti (nebude-li zruinován), Oliver přiveze další zvířata!

Úžasné objevy ve světě přírody

26. února 2017 v 10:50 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jelikož v posledních několika dnech bylo ohlášeno hned několik významných zoologických objevů, rozhodl jsem se sepsat si je do jediného článku...

Prvním velkým objevem je nález nového druhu primáta v západní Africe! Galagoides kumbirensis (podle lesa Kumbira v Angole) je název pro tuto kombu, která je podle vědců opravdovým gigantem mezi malými primáty! Měří totiž 17 až 20 centimetrů na délku, a to je mezi kombami opravdu dost. Je možné, že česky se jí bude říkat komba angolská, jelikož se vyskytuje právě v této zemi. Studium primátů dosud v Angole zaostávalo, což je důvod, proč si nového druhu povšimli až nedávno. Od roku 2000 je to teprve pátý druh primáta popsaný na africkém kontinentu, a zároveň teprve druhá komba. Komby, nebo také galago, se v afrických pralesích vyskytují celkem hojně. Důvodem objevů nových druhů je především fakt, že bývají často považovány třeba jen za poddruh už popsaného druhu, ovšem pak se potvrdí, že tomu tak není a jsou samostatným druhem. Pralesy Afriky navíc ještě mohou skrývat další nepoznané savce. Objev nového druhu komby ale není tak šokující, jelikož tito malí primáti jsou neuvěřitelně rozmanití a mezi těmi, které už známe, stále lze najít nový druh... Prales Kumbira, sahající až k angolskému pobřeží, je bohužel značně ohrožen. Mezi lety 2001 až 2014 se ho ztratilo 5 procent zejména kvůli nadměrnému farmářství spjatém s kácením lesů. Doufejme, že se ho podaří zachránit, stejně jako jeho majestátní obyvatele, skutečné obry mezi kombami! Za informace vděčím webu Mongabay.


Předevčírem se na internetu začaly objevovat zprávy o podivném živočichovi, jenž byl vyplaven na pobřeží Filipín. Jedná se pravděpodobně o hlubinného tvora. Jeho nehybné tělo je celé pokryto zvláštní srstí. Těmto s těží identifikovatelným živočichům se často říká "globster". Kdysi dávno bylo například cosi podobného vyplaveno na pobřeží Tasmánie. Co však může tento neuvěřitelně podivný živočich být? Proč nemá hlavu ani ocas? Je to snad zvíře, které obývá hloubky a je přežívajícím zástupcem skupiny bezobratlých živočichů, kteří mořskému dnu vládli v období Kambria? Někteří by možná řekli, že ano. Úsudek mnoha lidí by byl: "Je to nový druh zvířete!" Tento skvělý nález však není nálezem nového druhu, ale spíše skvělým pohledem na dekompozici těl mořských savců. Lucy Babey z ORCA (pro více informací navštivte orcaweb.org) potvrdila Newsbeatu a BBC, že jde o mršinu mořského savce, nejpravděpodobněji velryby. Tato mršina měří šest metrů, buď jde tedy o velrybu nebo o dugonga. Důvod, proč zvíře nemá ocas, je jednoduchý: již odpadl. Ale velryby a dugongové přece nemají srst? Jak toto vysvětlit? Odpověď je jednoduchá: protože je tato mršina v rozkladu, rozpadají se i svalová vlákna. Kvůli tomu pak, možná i v koncentraci s vodou, působí jako srstnatý pokryv těla. Podivný "globster" tedy není tak podivným, jak se může zdát. Přesto je na takové tělo zajímavý pohled. Zvíře bylo na pobřeží vyplaveno zřejmě kvůli zemětřesení, jež způsobilo velký příliv...


Třetí objev popsaný v tomto článku byl ohlášen 10. února National Geographic. Psohlavec Cropaniův byl v brazilské přírodě spatřen po 64 letech! Tento hroznýšovitý had, žijící na stromech a blízký příbuzný psohlavců zelených či dalších stromových hroznýšů, byl popsán a pojmenován v roce 1953. Od té doby jej v Brazilském Atlantickém lese nikdo neviděl. Někteří si už mysleli, že jde o vyhynulý druh. Atlantický les v brazilském státě Sao Paolo se bohužel rapidně zcvrkává. Těžba dřeva je zde intenzivní. Psohlavec Cropaniův (Corallus cropanii) je nyní nejvzácnějším hroznýšovitým hadem na světě. Tento 1,5 metru dlouhý, nejedovatý had, živící se buď ptáky, nebo savci a zabíjející je škrcením, a zároveň had, který jako všichni jeho příbuzní přivádí na svět živá mláďata a je vybaven tepločivnými jamkami, však dokáže člověka skutečně překvapit. Vždyť někteří už ani nedoufali, že jej uvidí! Případ psohlavce Cropaniova je vzácností, ale ne extrémní raritou. Minulý rok v létě se objevily zprávy o tom, že překrásně zbarvený papoušek ara škraboškový byl v brazilské přírodě spatřen poprvé po 15 letech! Byl už též považován za vyhynulého v divoké přírodě (v zajetí naštěstí existují chovné populace, před dvěma lety jich takto žilo asi 100), pak se však ukázalo, že několik z nich stále divoce přežívá... Snad všechny tyto druhy ochráníme! Nezapomeňte, že každý z Vás může pomoci!

Do komentářů můžete napsat, co si o těchto objevech myslíte... Pokud se Vám článek líbil, komentujte též!

Lovci kryptidů: Hledání medvědí nestvůry (4/4)

25. února 2017 v 10:53 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Poslední část dílu Hledání medvědí nestvůry je zde! Jak víte, naši přátelé vážili dlouhou cestu z Banks Island do Yellowknife... Ale co bude dál?

LOVCI KRYPTIDŮ: HLEDÁNÍ MEDVĚDÍ NESTVŮRY, ČÁST ČTVRTÁ:
Nad Yellowknife vyšlo únorové slunce a celé město ozářilo. Sabine ležela ve svém apartmánu a z hlubokého spánku po mnoha útrapách ji vzbudil sluneční svit, něžně se opírající do její tváře. Pomalu se posadila. Nedokázala si představit, co jí v brzké době čeká. Chvíli jen tak seděla a vzpomínala na vše, co se na misi v Kanadě přihodilo. Zanedlouho uslyšela dva hlasy. Jistě to byli Pierre a Jack. Otevřela dveře a spatřila je, jak se spolu o něčem baví. Jack si Sabine okamžitě všiml a vysvětlil jí to, co právě sdělil Pierrovi: "Letoun, který zamířil na jih od Banks Island, se na ostrov zase vrátil. Je to neuvěřitelné, ale tuto cestu jsme sem vážili zbytečně. Zdá se, že to byla past. Okamžitě vyrážím za Mikem zpět do Sachs Harbour. Vy zůstanete tady v Yellowknife a budete dávat pozor na Webera!" zavelel a předal Sabine pásku s nahrávkou, kterou v noci pořídila policie. Weber se potuloval kolem jednoho obchodu, díky čemuž byla jeho přítomnost ve městě zaznamenána noční kamerou. Jack dál nemeškal a okamžitě se vydal zpátky na sever. Ještě toho odpoledne stanul v Inuviku, kde si domluvil večerní let s jedním soukromým pilotem. Pierre a Sabine byli celí otrávení. Reptali, že jsou na lovu kryptidů, zvláště pak pátrají po velkém medvědu krátkočelém. Místo toho teď vězí v Yellowknife a mají sledovat člověka, který se poděl neznámo kam. Byli však poměrně překvapeni, když ho potkali na náměstí. Weberův pohled se nejprve střetnul s očima Sabine. Bylo v něm cosi zlého. Sabine poplácala Pierra po zádech a rychle na Webera ukázala. Ten začal hbitě utíkat. Pierre se hnal za ním, Sabine trochu zaostávala. Zakopla o kachličku a v momentu ležela na zemi. Weber a Pierre se jí ztratili z očí. Pierre se za proradným darebákem hnal několik minut, až ho nahnal do úzké uličky. Weber byl u vysoké zdi a nemohl uniknout. Přese všechno úsilí si až doteď Pierre nebyl jistý ohledně toho, co má s Weberem dále dělat. Blížil se k němu a chystal se omráčit ho ránou pěstí, ale namísto toho on sám schytal několik pořádných ran a zůstal ležet na zemi. Darebák unikl. Než se Pierre vzpamatoval, uběhly desítky minut. Bloudil pak po městě a hledal Sabine. Brzy nastal večer a tak usoudil, že se vrátila do hotelu. Ani tam však nebyla... Mezitím Jack dorazil do Sachs Harbour. Mike vskutku nebyl překvapen, když jej spatřil. Ukázal na jediné další letadlo momentálně se nacházející poblíž osady. Bylo to letadlo těch darebáků. "Mysleli si, že zde budou zabíjet další medvědy a posílat je do své výzkumny. Proto nejprve přeletěli do Inuviku a pak se vrátili, aby Vás zmátli. Jakmile se ale ocitli zpět na Banks Island, dostali jsme je," oznámil vše Mike. Jack pak uviděl pětici mužů s pouty na rukou. Všichni byli zavřeni do malého domku. Následujícího dne měli být přemístěni do vnitrozemí. Mike potom Jackovi ukázal zvíře, jež zastřelili. "Propána!" vykřikl Jack. Byl to medvěd krátkočelý. Nešlo o dospělce, spíše to byl mladý dorost. Nebyl o nic větší, než mladý lední medvěd. "Ta barva, ta srst... Nepodobá se žádnému z žijících medvědů!" říkal Jack a údivem i překvapením se držel za pusu. "Určitě je jich na Banks Island více. Zítra najdeme jeho rodinu. Už víme, kde tohoto medvěda zastřelili. Je to v jednom průsmyku nedaleko odsud. Jen málo lidí tam kdy stanulo, proto tihle medvědi přežívají," řekl Mike.


Ráno tedy konečně došlo k expedici, na kterou naši přátelé čekali. Jack a Mike se vydali do průsmyku, chráněni dvěma ozbrojenými muži. V okolí průsmyku se nacházela spousta stop. Chodilo sem jen málo lidí. Děsivé bouře, každou chvíli ovládající krajinu, neumožňovali mnoha lidem, aby stanuli na tomto místě. V průsmyku zahlédli Jack s Mikem obrovského medvěda. Byl takřka černý, ale na onom krátkém čele měl bílý proužek. Jack vše nadšeně natáčel. Netušil, že v Yellowknife se mezitím stalo něco příšerného... Pierre ještě večer upozornil místní policii, že Sabine je nezvěstná. Ráno jej probudil telefonní hovor. "Vaše sestra byla včera odpoledne zastřelena na okraji města. Dvě těžké olověné rány přímo do srdce ji okamžitě zabily. Upřímnou soustrást, pane Leroyi," ohlásil mu policista přímo ve francouzském jazyce. Pierre tomu nedokázal uvěřit. To přece nemůže být pravda! Sabine nemohla zemřít! Na policejní stanici se o této hrozné skutečnosti bohužel přesvědčil. "A vrah?" optal se jich zkroušený Pierre. "Pojďte s námi," řekli mu policisté. V cele seděl Sam Weber. "Chytili jsme ho včera večer, když se opět potuloval městem. Hledal Vás," řekli mu. Weber se na Pierra nenávistně díval. Pierre dále vysvětlil, že se za Weberem včera hnal. "Když Vás omráčil, utekl na okraj města, kde jej hledala Vaše sestra. Tam teprve popadl pistoli, kterou předtím mohl klidně zranit Vás samotného, a zastřelil ji. Je to tak, pane Webere?" řekl policista. "Nezbývá mi, než souhlasit. Chtěla mi dát přes nos, ale já ji dal dřív do srdce," usmál se zlověstně Sam. Za vraždu bude tvrdě odsouzen. Pierre tomu však stále nedokázal uvěřit. Dalšího dne se z Banks Island vrátil Jack se spoustou materiálu, ale nadšen nebyl. O smrti Sabine se také dozvěděl. Bylo mu to moc líto, teď už lovci kryptidů nebudou, jakými bývali. Z dvoučlenného klanu Leroyových zbyl již jen jeden... Jackovi nedával spát motiv vraha Sabine i medvěda krátkočelého. Věděl však, že z Webera všechny informace brzy dostane. Pak konečně bude moci stanout tváří v tvář smrtelně nebezpečným nepřátelům lovců kryptidů!

Čekali jste smrt Sabine? Členka týmu byla bohužel při svém hrdinském činu zastřelena... Jack a Pierre se ale jen tak nevzdají! Čeká je další dobrodružství!!!

Správce dinosauřího parku - Bude park zavřen?

24. února 2017 v 14:38 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pracovní týden je u konce, a další Správce dinosauřího parku je pro Vás psán! Naši milí přátelé z Tedova ostrova v poslední době čelí problémům... A tento týden se vynořil další...

Bude park zavřen?

"Ne! To se nesmí stát!" řval Charles na dnešní poradě. L. C. Clark totiž navrhl, aby byl Dinosauří park uzavřen. "Věř mi, Charlesi, bude to tak lepší," uklidňoval ho. Všichni jsme s údivem zírali na Charlese vytrhávajícího si vlasy z hlavy (i když jich tam moc nemá). "Nikdy! Nik-dy!" křičel Charles. "Ale Charlesi..." snažil se jej Clark přemluvit, marně. "Nikdy se to tu nezavře!!!" skočil mu do řeči Charles a vše umocnil bouchnutím do stolu pěstí. "Au!" zahučel jsem. Chtěl jsem uvolnit celkovou atmosféru dnešního meetingu. Místo toho jsem sklidil vskutku mimořádné pohledy. Asi tak pět minut bylo ticho a všichni se dívali na toho, kdo měl prozatím poslední slovo, tedy na mne. Připadal jsem si trapně. Každých třicet vteřin (stopoval jsem to) mi oči ujely na Olivera. Jeho posměváčský, zlověstný výraz mi naháněl takovou hrůzu, že mi mráz běhal po zádech, až jsem byl takřka nucen zajít si pro zimní bundu. Naštěstí k tomu nedošlo. "Tak, to je pro dnešek všechno. Hezkej víkend!" řekl najednou zcela klidný Charles, papíry rozházené po celém stole zasunul do složek, sbalil je do kufru a odebral se do své kanceláře. Zase jsme chvíli seděli a mlčeli. "Jamesone!" ozval se někdo. "Předveď nám zase něco!" vykřikl na to. Byl to Tim. To jsem se ale urazil! A tak jsem se stal druhou osobou, která z místnosti odešla. Za mnou okamžitě následoval Clark. Předběhl mě a dorazil do Charlesovy pracovny. Nedalo mi to a postavil jsem se před dveře, přitiskl ucho ke dveřím a chvíli je poslouchal. Mluvili spolu naprosto klidně, pak ale jeden z nich nesrozumitelně něco vykřikl a pak to přišlo... "Co tady děláte?" zeptal se mě Clark. Dveře byly otevřeny, já ležel na zemi, rukou jsem si zdržel zarudlé ucho... "Jenom jsem dělal dřepy," řekl jsem jen tak a zdvihl jsem obočí. Clark se na mě jen s naštváním podíval a odešel. Asi za deset minut všichni mlčící účastníci meetingu opustili místnost a pod vedením Olivera se hnali za mnou. Prý jsem se zase předvedl. Byl jsem opravdu naštvaný. Zavřel jsem se do svého domku, sedl si na postel a chvílemi jsem si říkal, že by nebylo špatné vytáhnout starou pistoli a trošku se Oliverovi pomstít. Ze všech akčních představ mě vytrhl až lísající se Leptoceratops Dino. Dal jsem mu krmení a když se svým obědem skončil, venku už bylo prázdno. Oliver a ostatní to už asi nevydrželi. Někdy se vyplatí ty vtipálky ignorovat. Přesto si myslím, že ještě více je k odchodu dohnal ukrutný hlad. Když jsem vtrhl do naší skromné restaurace, Oliver vyskočil, přivítal mne a někdo mi mezitím zezadu hodil za krk balónek naplněný vodou... Ale to už je jiný příběh!

O co tedy jde? Proč Clark přemlouvá Charlese, aby byl park uzavřen? Vše se odvíjí od včerejší nehody v centru parku. Ke zděšení návštěvníků totiž unikl jeden poměrně bizarní obyvatel naší prehistorické zahrady. Zuboun, také zvaný Rex, tedy vědecky zástupce rodu Masiakasaurů, se dostal ven z ohrady a začal zlobit. Důvodem jeho úniku bylo špatné zajištění vchodu do ohrady, v případě Masiakasaura samozřejmě fungoval jako východ a náš zubatý kamarád zjistil, že stačí jen malinko zatlačit a je na svobodě! Zuboun se velmi rozrušil, když uviděl několik lidí. Dvanáctiletému chlapci skoro ukousl prst, když kolem něj proběhl. Ten v šoku i se svými rodiči utíkal do hlavní budovy, aby nehodu nahlásili. V okolí výběhu nebylo mnoho lidí. Ale u restaurace se jich štosovaly stovky. Zuboun mezi ně vletěl jako střela z kanónu, švihal ocasem, až padaly klobouky a čepice, skákal lidem přes hlavy, tři lidi pokousal svými hroznými zuby a pak proskočil oknem, aby stanul uvnitř restaurace. Tam způsobil neuvěřitelný zmatek. Kuchaři a číšníci se běželi schovat do kuchyně, návštěvníci se tlačili ven, sledujíce zmateného a vzrušeného dinosaura pobíhat sem a tam, skákat na stoly a ládovat se rybami, jež měli k obědu. Rangeři zasáhli velmi rychle, za deset minut bylo po všem. Tato nepříjemnost skončila bez vážnějších zranění. Mnozí z našich podporovatelů ale okamžitě počali mít strach, zda je park dosti bezpečný. Opatření jsou nyní, v době přístupnosti parku, nebývale výkonná. Avšak někteří ze sponzorů si myslí, že incidenty z dob, kdy byl park "jen pro nás" se mohou zopakovat. A tedy že toto mohl být jen začátek. Co když unikne Deinotherium a pošlape desítky lidí? Co když relativně klidný Giganotosaurus opustí svůj velký výběh a někoho popadne mezi zuby? Nebo nevrhlý Siamotyrannus a zvláště agresivní Erythrosuchus jistě patří ke zvířatům, jejichž útěk a následné řádění by vyvolaly katastrofu... Proto Clark tlačí na Charlese, aby byl park uzavřen. Teď už se nehraje na bezpečnost výběhů nebo jejich případné zlepšení. O tom, co se včera stalo, se moc dobře ví úplně všude. Pro Dinosauří park začínají krušné časy. Uběhlo jen několik měsíců, co je park zpřístupněn. Něco mi říká, že se právě dostáváme do finální hry... Kéž bych se mýlil...

Běhá mi z toho husí kůže. Dan má strach jistě oprávněně! Příště se určitě dozvíme více...

Jedovaté ryby

23. února 2017 v 9:45 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je tu další ze série článků o jedovatých zvířatech... Ukáži Vám v něm svět jedovatých ryb. Pravděpodobně se bude jednat o druhy, se kterými by se většina z Vás nechtěla při potápění v moři setkat... Avšak jsou to fascinující tvorové!

Jedovatých ryb žije na naší planetě opravdu mnoho. Pokud rozlišíme jed (poison) jako otravnou látku nacházející se například v těle ryb, jež může způsobit smrt predátora po pozření ryby, a jed (venom) jakožto toxin, jenž je do kořisti či predátora vstříknut ostny, pak zjistíme, že na světě existují stovky, ba i tisíce zástupců každé z těchto skupinek. Ryb, jež mají například jedovaté vnitřnosti, existuje velké množství druhů. Přes všechno riziko je někteří lidé jedí. Počet ryb, jež mají jedovaté ostny převážně k obraně, je odhadnut na 1200. To znamená, že na naší planetě žije více druhů jedovatých ryb, než jedovatých hadů (také hadi mají jed jakožto venom, v angličtině lze poison a venom dobře rozlišit). Co je pak opravdu zajímavé, je fakt, že jedovatých ryb je v podstatě více, než jakýchkoliv jiných jedovatých živočichů... Nejprve se však podíváme na ty ryby, které je pouze nebezpečné sníst. Jejich tělo je plné látek, které nejsou stravitelné a způsobují smrt. Zvláště čtverzubcovití mohou člověku či jakémukoliv jinému predátorovi způsobit nemalé zažívací potíže. Do čeledi čtverzubcovitých patří takifugu, rod zahrnující okolo pětadvaceti druhů čtverzubců. Zvláště v Japonsku je maso této ryby pochoutkou, ale připravit ji mohou jen kuchaři s licencí. Objednat si takifugu na oběd je riskantní. Většinou se ale nic nestane, protože zkušení kuchaři všechny jedovaté orgány dobře odstraní. Přesto však někteří lidé množství jedu této ryby podcení a každoročně tak několik lidí zahyne, to jen proto, že maso takifugu snědli. Problémem je, že takifugu obsahuje tetrodotoxin, což znamená, že se ještě při jasném vědomí oběť udusí. Některým lidem byl zachráněn život umělým dýcháním, ale protijed neexistuje. Proto si dobře rozmyslete, zda si takovou rybu dáte na oběd... A ještě jeden fakt: neexistuje žádný protijed. Jed samotný je u takifugu vytvářen bakteriemi převládajícími v její trávicí soustavě... Vypadá to, že čtverzubci by mohli být nejjedovatějšími obratlovci žijícími na Zemi. Jejich jed je ještě silnější, než jed šípových žab-pralesniček... Avšak jed může zabíjet i tehdy, když je predátor na vrcholu potravního řetězce snězen něčím větším. Když je muréna obrovská napadena, brání se. Je to největší predátor korálových útesů při pobřeží Nové Kaledonie, Austrálie a vůbec této části Pacifiku. Když člověk murénu obrovskou zabije, nahromadí se u ní jed. Jakmile je člověkem snězena, způsobí jed halucinace, silné bolesti hlavy i zvracení. Takto se asi dravé mořské ryby brání tomu, aby je predátoři, jež v jejich domovině nemají co lovit, nezabíjeli, myšleno tedy jejich druh. Samozřejmě existují i další ryby, jejich tělo obsahuje jedovaté látky a je rizikem tyto ryby pojídat...


Další typ jedu, toxin, který je do oběti či dravce vpuštěn pomocí ostnů či trnů, je tedy přítomen u 1200 druhů ryb. Avšak které z nich jsou ty nejnebezpečnější? Do mysli člověka jako by okamžitě vpadnul odranec. Tato tichomořská ryba je zvláštní hned několika znaky, např. nemá typické rybí šupiny. To jí pomáhá při číhání na kořist na mořském dně. Loví ze zálohy, a to tak, že kolem plující kořist ve chíli pohltí. Je brilantně maskována, takže ji kořist jen s těží zahlédne. A stejně tak člověk kráčející po mořském dně, chystaje se od něj odrazit nohy a začít plavat, může nevědomky na odrance narazit. Stoupne na něj a odranec vypustí jed. Je to zřejmě nejjedovatější ryba na světě. Záda odranců jsou vybavena 13 jednotlivými ostny, jež vstříknou jed do lidské nohy, když tedy člověk na odrance šlápne. To způsobí nejen velkou bolest, ale i smrt. Člověk může být s pomocí protijedu zachráněn, ovšem v okolí bodnutí dojde k nekróze, kvůli čemuž lze přijít o část končetiny. Odranci disponují jedem pouze k obraně. Neútočí na člověka či jiné živočichy cíleně, pouze se brání. Jakmile na rybu někdo šlápne, bolí jí to, a ona instinktivně vypustí jed. Ostny jsou dost dlouhé na to, aby prošly i plaveckými botami. Podle některých informací lze však po bodnutí touto rybou učinit jednoduchý trik. Oblast těla, většinou tedy nohu (málokdy ruku, když potápěč sáhne na odrance), kde k bodnutí došlo, je třeba nechat omýt vodou o teplotě 45°C. Člověka to nezachrání, ale účinky jedu může tento krok zpomalit. Také perutýn je jedovatý a též je vybaven dlouhými ostny. Zároveň je nebývale agresivní. Potápěčům se údajně snaží probodnout potápěčské brýle či masku s pomocí svých trnů, jež dokáží vyloučit jed silou i toxicitou srovnatelný s jedem korálovcovitých hadů, jako jsou kobry, bungaři, korálovci, smrtonoši atd. Setkání s takovou rybou nesmí být podceněno...


Popisky k obrázkům: na 1. fotografii se nachází zvědavý čtverzubec, na 2. fotografii vidíte Steva Irwina s odrancem (film Zabijáci oceánu, Ocean's Deadliest).
Další články o jedovatých zvířatech napíši v příštích týdnech...

Ptakoještěři živící se korýši

22. února 2017 v 14:11 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Často si lidé představují pterosaury, též zvané ptakoještěři či létající plazi, jako rybožrouty. Spousta druhů měla v tlamě ostré, malým nožíkům podobné zuby k chytání kluzkých rybek. U některých se vyvinuly dlouhé zobáky k zachycení i velkých ryb, které chytali při brázdění vzdušným prostorem nad rozbouřenými moři pravěku... Ale stejně jako se mezi ptakoještěry vyskytovala řada požíračů ovoce, například Tapejara a jeho příbuzní, existovalo i množství létajících plazů přizpůsobených živit se malými živočichy. Víme, že někteří pterosauři se specializovali na lov maličkých tvorů, mezi nimiž byli i korýši. Spousta malých korýšů obývajících dno mělkých jezírek či říček byla potravou pro tyto neuvěřitelné, druhohorní létající stroje... Nejprve se podíváme na impozantního Pterodaustra. Žil ve spodní Křídě a byl nalezen v Argentině. Co do vzhledu se ze všech známých pterosaurů vymykal. Zobák měl prohnutý vzhůru, jeho špička se tak nacházela výše, než vršek hlavy. Zoubky na horní, tolik prohnuté čelisti byly velice malé a připomínaly takové maličkaté kolíčky. Zato spodní čelist byla doslova přeplněna množstvím zvláštních, štětinovitých výrůstků. Nebyly to štětiny, nebyla to srst. Ve skutečnosti to byly dokonale modifikované zuby sloužící k procezování vody a zachycení potravy. Skoro jako by tento pterosaur toužil stát se velrybou! Pterodaustro se živil plantkonem, řasami, měkkýši a také korýši, kteří jistě patřili k největším živočichům, jaké dokázal pozřít. Keratin, který tvořil štětinaté zuby na spodní čelisti (stejná látka tvoří naše nehty nebo třeba nosorožčí rohy), tyto malé korýše zachytil, kdykoliv se dostali do Pterodaustrovi tlamy, ponořené ve vodě. Tyto zuby byly navíc až čtyři centimetry dlouhé! Ani malý ráček neuniknul. Je pravděpodobné, že raci tvořili složku Pterodaustrovi potravy. Jedná se o skupinu korýšů, které samozřejmě dobře známe, a zajímavé je to, že se vyvinuli právě v Mezozoiku. Samozřejmě i řada jiných, menších korýšů, unášených vodou, stávala se Pterodaustrovou potravou. Takový létající plaz musel mnoho hodin strávit krmením se, zatímco seděl na břehu jezírka, občas poodletěl na jiné místečko, ale stále se krmil. Malí korýši i jakákoliv drobná zvířátka mohou udržet při životě oproti nim poměrně velkého živočicha. Znamená to však, že jich musí denně sežrat velké množství... Avšak Pterodaustro, bizarní, okouzlující talent mezi létajícími plazy, nebyl jediný, kdo se specializoval na požírání korýšků. Dsungaripteridae je název čeledi jursko-křídových ptakoještěrů, mezi něž patří známý Dsungaripterus. Tento tvor bývá občas zobrazován jako šelma prohánějící se po nebi. Také vypadal podivně. Krátký hřeben vystupující z hlavy a končící zhruba ve tříčtvrtině délky zobáku byl tvořen kostí. Zobák samotný byl opět zahnut nahoru. Zdá se, že specialisté na lov korýšů či jiných drobných živočichů se v ptakoještěřím světě přizpůsobili takto, tedy přizpůsobili vzhled svého zobáku k jejich nabírání. Dsungaripterus, raně křídový ptakoještěř z Číny, Mongolska a Korejského poloostrova s rozpětím křídel 3 metrů, také část svého života proseděl u břehů jezer a řek sbíráním malých živočichů. Jeho zobák se podobal kleštím. Zakončení zobáku bylo velmi úzké. Mohl jím vytahovat korýše ze skalních štěrbin pod vodou. Podle některých ale také mohl vysedávat na skalách a odlupovat korýše z nich. Také mohl jednoduše zobákem korýše odlupovat od kamenů pod vodou, když měl ve vodě ponořené zobák. Tvrdé tělesné schránky korýšů nebo případně i některých měkkýšů jako vodních plžů drtil silnými, plochými zuby v zadní části čelistí. Pak už jejich měkký obsah skončil v jeho břiše... Někteří vědci si nicméně myslí, že Dsungaripterus byl celkem obstojně adaptován na pohyb po souši. Podle nich to byl všežravec hledající vše, co se dalo sežrat. Pokud opravdu nebyl na zemi tak nemotorný a mohl například rychleji chodit nebo lépe vzlétnout z jakékoliv plochy, kde hrozilo nebezpečí od masožravých dinosaurů, potom by to znamenalo, že nemusel trávit tolik času na březích řek, případně jejich brozením...


Snad se Vám článek zalíbil, pokud ano, budu moc rád za Vaše komentáře... Co myslíte, byl Dsungaripterus spíše všežravcem, než požíračem korýšů, jak si jej mnozí paleontologové představují?

Expedice do kráteru Masaya

21. února 2017 v 14:33 | HAAS |  Vědecké výpravy
Mnoho sopek na naší planetě je vyhlaslých. Pokud si však lidé představí aktivní sopku, nejčastěji se jim asi vybaví proslulá, avšak devastující a přímo smrtící sopka Masaya ve středoamerické Nikaragui. Masaya se nachází jen 20 kilometrů na jih od hlavního města země, Managui. Je součástí národního parku rozléhajícího se na ploše čtyřiapadesáti čtverečních kilometrů. Zahrnuje dvě sopky a pět kráterů. Dokonce je v parku speciální tunel uzpůsobený pro netopýry, to aby přežili kruté výrony lávy a zároveň je určen turistům, kteří zde mohou tato zvířátka sledovat. O Masayi samotné toho již hodně víme, ale stále je otázkou, jaké plyny se neustále dostávají do ovzduší vlivem jejich vypouštění z kráteru... Právě na to se pokusí najít odpověď chystaná vědecká expedice, která do Nikaragui vyrazí za rok. 25. února 2018 započne čtrnáctidenní zkoumání, jež tedy skončí 10. března téhož roku. K vulkanologům se samozřejmě budou moci přidat dobrovolníci. Pro ně tento "obvyklý expediční výlet" organizuje Earthwatch (pro více informací o tomto instutu se podívejte na eu.earthwatch.org). Dobrovolníci ve věku 15 až 17 let budou muset být pod dohledem rodičů, starší už ne. Cena se může zdát vysoká, kolem 2000 liber, ale každý dobrovolník, který si ji zaplatí, bude moci pomáhat při vědeckém výzkumu v kráteru Masaya a zároveň bude mít opravdu na co vzpomínat. Earthwatch chce zjistit, jak sopka ovlivňuje krajinu, lidi a zvířata v okolí. Součástí výzkumu bude cesta lesem, sbírání informací o oplylujícím hmyzu, vzorků půdy, vody a hornin s pomocí nejmodernější techniky... Rozhodně se bude jednat o skvělou expedici, která možná odhalí mnohá z tajemství kráteru Masaya v Nikaragui...

Obrázek je pouze ilustrativní, nebyl pořízen v kráteru Masaya...

Western Australian Museum

20. února 2017 v 14:29 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Do rubriky o různých zajímavých místech, jakými jsou muzea nebo zoologické zahrady, budu psát více a více článků a vy tedy nyní máte možnost nahlédnout do Western Australian Museum...

Western Austalian Museum, tedy hlavní muzeum v Západní Austrálii, se nachází ve městě Perth. Zabývá se především přírodovědou a přírodní historií, takže je plné exponátů ze světa živočichů i rostlin, pravěkých i současných. Sbírky jsou samozřejmě obrovské, ačkoliv jen část z nich je vystavována-mnohem více preparovaných exemplářů slouží k výzkumu a vědeckým účelům a je proto skryto před zraky veřejnosti v depozitářích. Jednou z velmi bohatých sbírek Western Australian Museum je kolekce terestriální zoologie, tzn. zvířat žijících na suché zemi. Zejména herpetologická sbírka má co nabídnout; vycpané exempláře žab ze severní Austrálie, mnohé druhy obojživelníků z jihovýchodní Asie, ale také pohled na druhy, jež se domácky vyskytují v Západní Austrálii. Většina těchto žab, uhynulých před preparací, se nachází v alkoholu. V lihu jsou samozřejmě křehká těla těchto vodu milujících zvířat bezpečná. Avšak návštěvníci mohou obdivovat i kostry žab nebo některé vysušené exempláře. V lednu 2015 se však v herpetologické sekci muzea nacházel i jeden krásný, živý exponát. Jednalo se o Pokey, samičku varana druhu Varanus sparnus, který byl jako nový druh identifikován roku 2014. Je to jeden z malých varanů a žije pouze v Západní Austrálii, v prosululém regionu Kimberley. S délkou 23 centimetrů jsou tak desetkrát menší než varan komodský, největší žijící varan, a ještě k tomu váží 16 gramů. Pokey byla živým svědectvím toho, že nové druhy malých varanů stále čekají na své objevení. Zoologické sbírky nabízejí také pohled na pavoukovce, hmyz a další bezobratlé ze Západní Austrálie, včetně množství štírů. Mammalologie a ornitologie jsou zde také zastoupeny. Jde-li o akvatickou zoologii, tato část je zpřístupněna veřejnosti jen z části. Velké množství exponátů je skutečně propůjčováno vědeckému výzkumu nejen v Austrálii, ale i v jiných zemích světa. Tímto způsobem pak mohou být objevovány nové druhy, díky studiu pečlivě zachovalých těl mořských živočichů... Z dinosaurů toho však v muzeu mnoho k vidění není. V roce 2014 Western Australian Museum pořádalo velkou výstavu modelů dinosaurů, mezi nimi byl i obrovský Spinosaurus. Experti z muzea nicméně pracují v západoaustralském terénu na výzkumu zkamenělin žraloků z druhohorní éry, z dob dinosaurů. Doktor Mikael Siversson, kurátor paleontologie ve Western Australian Museum, už rozsáhle studoval pozůstatky pražraloků z okolí Exmouthu. V roce 2012 byl v muzeu umístěn model Australovenatora, se kterým se návštěvníci mohli vyfotografovat. Dříve také bylo možné udělat si v muzeu narozeninovou párty s dinosaury, tedy spíše se 20 modely v životní velikosti-pro děti jistě skvělý zážitek! Neméně zajímavou částí je muzea je i ta, v níž se seznámíte v archeologií a antropologií v Austrálii, především pak s historií Aboriginců, ale i jiných etnických skupin, například domorodých obyvatel Nové Guineje nebo také Afriky... Tato část nabírí asi 10 000 objektů pouze ze Západní Austrálie, plus dalších 5000 z dále jmenovaných částí světa... Western Australian Museum je určitě skvělým místem ke zjištění více o Západní Austrálii... Velmi rád bych ho jednou navštívil...

Na obrázku vidíte model Carnotaura muzeem vystavovaný... Doufám, že se Vám popis zalíbil!

Nový žralok a ochrana vod Belize

19. února 2017 v 11:24 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Bariérový útes na pobřeží Belize je rájem vodních zvířat a rostlin. Obývá jej úžasných 1400 druhů, od nejmenších korálů a mlžů přes mořské želvy až po rejnoky či žraloky. V tomto měsíci, tedy v únoru 2017, byl v Belize zřejmě objeven nový druh žraloka. Doplňuje tak tuto úžasnou sbírku živočichů, která oplývá velkou diverzitou barev i velikostí. Zoologové z Floridy už potvrdili, že by to měl s největší pravděpodobností být nový druh kladivouna. Nyní zbývá jediné: pojmenovat ho. Tento kladivoun, stejně jako spousta jiných zvířecích obyvatel vod Belize, závisí na mangrovových porostech a bažinách. Malí kladivounci jsou v mangrovech v bezpečí a navíc nacházejí dost menších zvířat, která pak požírají. Mangrovové bažiny pro ně představují ideální školku. Podle Světového fondu na ochranu divokých zvířat (WWF) by objev zřejmě nového druhu žraloka mohl vést k ochraně mangrovů i části bariérového útesu při pobřeží Belize. Je zarážející a zároveň ohromující, že se jedná o největší bariérový útes na severní polokouli a vůbec o jeden z největších na této planetě. WWF uvedl, že přítomnost těchto kladivounů poukazuje na nutnost chránit toto území. To vše by mohlo urgovat vládu Belize, aby vydala nové zákony o ochraně svého pobřeží a své části bariérového útesu. Důležité je především to, aby se na pobřeží přestalo pracovat s olejem, protože právě to je důvod, proč je část podmořské divočiny ohrožena... Záchrana divoké přírody pomáhá i místním obyvatelům, poněvadž polovina ze 190 000 lidí žijících v Belize získává příjmy z turismu a ekoturismu. Například deštné pralesy na jihu země, nedaleko hranice s Guatemalou, označil lovec krokodýlů Steve Irwin za "jednu z největších a nejlepších divočin na světě". Teď záleží na tom, zda se jí mohou stát i slané vody omývající břehy tohoto malého středoamerického státu, jediného státu v Latinské Americe, kde je úředním jazykem angličtina...


Pokud se prokáže, že tento žralok (na obrázku) je nový druh, zřejmě se bude jednat o blízkého příbuzného kladivouna tiburo. Jeho charakteristickým znakem je totiž okrouhlá hlava, jejíž šířka je podstatně menší ve srovnání s velkými hladivouny. Tiburo také měří jen 149 centimetrů, takže si nezadá s pravými žraločími giganty. Pravděpodobně nový druh také není příliš velký. Všichni kladivouni ale mají hladkou, okrouhlou hlavu ve tvaru kladiva a žijí v teplých mořích. Například kladivoun tiburo obývá hlavně vody o teplotě 20 až 24°C. Kladivoun z pobřeží Belize je na tom podobně. Je možné, že bude zařazen do rodu Sphyrna, který zahrnuje i tibura. Pro takové menší kladivouny je většinou typické, že se potápějí velmi hluboko. Pro zajímavost, tiburové obvykle žijí v hloubce 80 metrů. I tomuto vyobrazenému druhu se daří spíše v hlubších vodách, proto byl identifikován až teď...

Tento objev ze současné přírody mne velmi nadchl! Doufám, že i vy jste z něho nadšení... Děkuji webu WWF za cenné informace o ochraně přírody v Belize, za zprávu o možném novém objevu i za obrázek (zdroj wwf.panda.org).