Březen 2017

Správce dinosauřího parku - Útěk z Giganotosauřího výběhu

31. března 2017 v 15:19 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Končí březen, a jelikož se tak stává v pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku! Je zde tedy poslední díl tohoto měsíce...

Útěk z Giganotosauřího výběhu

Othnieliím se daří dobře. Nejen, že nastávající matky staví hnízda, mnohé do nich dokonce kladou vejce. Zkoumat je raději nebudeme, nerad bych, aby to dopadlo jako před třemi lety, kdy jsem od Othnielie schytal kopanec do hlavy. Na tu chvíli v životě nezapomenu. Od toho okamžiku mi čelo zdobí nevýrazná jizva a pokaždé, když pomyslím na to, že přišla ideální šance změřit Othnielií vejce a vůbec je prostudovat, podívám se na sebe do zrcadla a nahlas si opakuji: "Už ne! Už ne! Už ne! Už ne! Už ne, Dane! Slyšíš mě? Do Prčic, říkám Ti to jasně, ty jeden!!!" Někdy mne sousedé napomínají, že řvu moc nahlas... No dobrá, možná se usmíváte a říkáte si, že jsem blázen, ale řeknu Vám, na mém místě byste asi byli úplně vymydlení! Zato já jsem ještě stále při rozumu, jsem Dan Jameson jako vždy předtím! Ale legraci stranou (stejně jsem to myslel vážně!). Podle posledních kalkulací vychází najevo, že Othnielií samičky nakladly během posledních pěti dnů rekordních dvacet tři vajec. Protože jsou podmínky v parku pro vylíhnutí mláďátek příhodné, je velice pravděpodobné, že devadesát procent všech mláďat se úspěšně vyklube z vajec. To ani nepočítáme ta vejce, která ještě nakladena nebyla (navíc Othnielie nakladou druhou snůšku k květnu či červnu). Tento rok si tedy v Dinosauřím parku žádná nová Othnielií mláďata trvale nenecháme. Všechna mláďata i s matkami budou přemístěna na Isle of Die. Včera jsem si telefonoval s Oliverem, který je momentálně v centru Amazonského deštného pralesa a zkoumá šípové žáby, a řekl mi, že je vše připraveno. Podotkl, že ne pouze na přesun, ale i na mne... Tak to jsem se tedy urazil! Oliver na mě zase něco chystá a ještě mně o tom informuje, to je drzost sama! Zavřel jsem se ve svém domku a dvě hodiny jsek z něj nevyšel. Mezitím mi veterinář Roger dal vědět o pohromě ve Wuerhosauřím výběhu. Samice Wuerho se totiž pásla na listech stromu, stoupla si na zadní končetiny, což je pro tato těžkopádná zvířata dost neobvyklá pozice, a nechtěně vyvrátila strom. Jedna končetina jí z kůry stromu sjela, Wuerho se sklátila k zemi a zranila si ji. Nakonec nešlo o zlomeninu, jak se Roger, který celou záležitost zrovna pozoroval, domníval. I tak však bylo nutné lékařské ošetření. Musel jsem svůj domek opustit a konečně jsem zapomněl na Oliverovo ošklivé varování. Mým úkolem bylo asistovat při nakládání Wuerho do velkého vozu, kterým byla odvezena do pozorovacích ohrad. Tam ji veterináři v čele s Rogerem vyšetřili. Nyní se stále nachází v pozorovací ohradě, na přesun do jejího výběhu je ještě moc brzy. Snad se nehody tohoto typu nebudou opakovat...

Největší problém tohoto týdne se vynořil z hlubin neznáma teprve dnes dopoledne. V deset hodin jsem si dával čaj. Měl jsem v úmyslu vypít ho včera o páté, ovšem v teráriu mne kousl do nosu Megalancosaurus a tak jsem na to jaksi zapomněl. V klidu jsem ho popíjel, když tu náhle zazvonil telefon. Příšerně jsem se lekl. Čajem jsem si polil celý obličej! Všelijak jsem nadával a přitom jsem omylem strčil do konvice. Teď byl čajem zalit i můj telefon. Bylo mi krátce oznámeno, že můj kamarád Henry se nachází v Giganotosauřím výběhu. Na utření obličeje či stolu jsem nemyslel. Vystartoval jsem k autu, nasedl do něj, nahodil motor a ve chvíli jsem se ocitl u Giganotosauřího výběhu. Bohužel jsem přijel příliš pozdě. Henry už byl zachráněn. Do háje, taková šance stát se hrdinou a nějaký Gerard mi ji vyfoukl! Giganotosaura odlákal s pomocí světlice, jeho přátelé otevřeli bránu a Henry včas vyběhl ven. Alespoň jsem měl čas zjistit, jak se to celé přihodilo. Henry mi pověděl, že vystoupal na lištu u ohrady. Házel z ní do výběhu kusy masa, když tu náhle dostal závrať a spadl z lišty za plot. Když vstal, příšerně ho zabolela hlava. Chvíli si myslel, že mu pád způsobil otřes mozku, ale po chvíli už byl v pořádku. Giganotosaurus vyšel ze svého úkrytu. Uviděl Henryho. Zaměřil se na něj. Henry utíkal k ohradě a zkusil po dřevěných kůlech vylézt nahoru, ale pochopitelně to nešlo. Vytáhl vysílačku a zavolal rangerovi Gerardovi. Ten nasedl do vrtulníku a v mžiku byl u ohrady. Giganotosaurus nejprve sežral všechny kusy masa, které mu předtím Henry hodil. Pak konečně natlačil Henryho k výběhu. V těchto chvílích už vrtulník kroužil nad výběhem. Gerard vytáhl světlici a hodil ji ke stavení, jež je Giganotosaurovi úkrytem. Dinosaurus byl hlukem vrtulníku i dopadem světlice zmaten, a vydal se za ní. Gerard s padákem vyskočil z helikoptéry. Po dopadu na zem doběhl k výběhu, zmáčkl spouštění zařízení, vrata se otevřela, k smrti bílý Henry vyběhl ven a Gerard vrata zase jednoduše zavřel. Tolik celá akce. Musím říci, že Gerard je velmi zkušený ranger a ví, co dělat v každé situaci s nebezpečným dinosaurem. Velmi ho obdivuji pro jeho odvahu. Nevím, jak bych Henryho zachránil já sám. Takže palec nahoru Gerardovi!

Dan už se nemůže dočkat další části Správce dinosauřího parku, kterou pro Vás napíše zase za týden!

Palaeohatteria

30. března 2017 v 17:35 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Nazvodry svému jménu nebyla Palaeohatteria nikterak blízce příbuzná s dnešními hatériemi nebo-li tuatarami z Nového Zélandu. Zatímco dnešní hatérie, poslední dva druhy zbylé z dob dinosaurů, tvoří čeleď Sphenodontidae, Palaeohatteria pro změnu patřily mezi tzv. Sphenacodontiany. Jejich zuby se pravděpodobně mírně podobaly zubům hatérií, díky čemuž obdrželi toto jméno ("odon" znamená zub). Mnohem více se však jejich zuby podobaly zubům savců. To proto, že tito Sphenacodontiani byli savcovitými plazy, nebo také synapsidy či therapsidy (obě jména se synonymy). Tento obdivuhodný plaz, "pradávná hatérie", tedy byla spřízněna i s námi, jelikož se savci vyvinuli ze savcovitých plazů... Paleohatérie žila před 290 miliony lety v období raného Permu. V této době se setkávala s velkými pelykosaury jako byl Edaphosaurus. Na rozdíl od něj neměla Paleohatérie plachtu na zádech. Obě zvířata ale žila ve stejné době na stejném místě. Edaphosaurus se potuloval prehistorickou Evropou (i Severní Amerikou) právě tehdy. Jeho pozůstatky byly nalezeny jak v České republice, tak v Německu, především v Durynsku. Právě z této velké země pocházejí jediné fosilie Paleohatérie. Byly nalezeny v 19. století poblíž Drážďán v Niederhäslichsých vápencích. Zvířeti dal jméno německý geolog Carl Friedrich Henrich Credner roku 1888. Zvíře pojmenoval podle hatérie, která už tehdy byla 57 let vědecky známá, neboť se domníval, že Paleohatérie byla jejím přímým předchůdcem. Jak již víte, ve skutečnosti byla savcovitým plazem... Nebyl to velký živočich. Měřil pouhé dvě stopy, tj. 60 centimetrů na délku. Asi polovinu délky jeho těla tvořil ocas, podobně jako u dnešních ještěrů-vždyť je to jeden z typických znaků mnoha takto stavěných plazů. Hmotnost těla se odhaduje jen na 3 kilogramy. Byl to pozemní živočich. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců, ale byly typicky umístěny po stranách těla. Na krátkou vzdálenost mohla Paleohatérie vyvinout značnou rychlost, ovšem zřejmě měla studenokrevný metabolismus a tak dlouho rychlost neudržela. V lebce byly posazeny velké oči. Z tlamy vybíhaly ven dozadu zatočené zuby. Byla masožravá, ale čím se Paleohatérie přesně živila, to s jistotou paleontologové neví. Celý popis tohoto Permského rodu je založen na nálezech několika lebek. Podle všech studií náleží mladým jedincům, nikoliv dospělcům...
Některé cenné informace o tomto živočichovi můžete najít na anglické verzi webu Wikipedie.

Příště rod Cutleria!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Oviraptoridae

29. března 2017 v 15:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minule jsme se podívali na podivné různozubé Heterodontosauridy. Nyní se v čase posuneme blíže současnosti a podíváme se na některé z posledních dinosaurů, Oviraptoridy!

Název čeledi: Oviraptoridae,
Autor názvu a popisu: Henry Farfield Osborn, 1924,
Nejznámější člen: Oviraptor,
Doba výskytu: Křída.
Oviraptoridi byli dinosauři výrazně podobní ptákům. Někteří paleontologové dokonce spekulují o tom, zda by nebylo lepší je řadit mezi pravé ptáky, než mezi dinosaury jakožto skupinu zvířat, kterou si spojujeme s masivními zvířaty a jejich šupinatým pokryvem těla, ačkoli řada dinosaurů byla opeřená. Ať už to s Oviraptoridy bylo jakkoliv, jisté je, že se ptákům opravdu podobali. Byli opeření, chodili pouze po zadních končetinách. Jejich typickým znakem byla krátká hlava, většinou vyzdobená hřebínkem vycházejícím ze zobáku nebo pokrývajícím celý vršek hlavy. Jejich zobák byl bezzubý, i když například Oviraptor měl v tlamě dva ostré výběžky. Tito dinosauři nebyli příliš velcí: obvykle měřili okolo 1,5 až 2 metrů. Týká se to vůbec těch nejznámějších zástupců čeledi, jako byla Nomingia, Khaan nebo už zmíněný Oviraptor. Přesto někteří oviraptoridi své bratrance přerostli. Gigantoraptor měřil na délku 8 metrů a vážil okolo 2200 kilogramů-bohužel se v současnosti ukazuje, že to nebyl pravý Oviraptorid, ale spíše jejich blízký příbuzný. Stále ovšem patřil do skupiny Oviraptosauria... Pro Oviraptoridy bylo typické ještě něco: tvar jejich vajec. Velikostí byla podobná žemlím. Byla protáhlá, ne tedy kulatá. Oviraptoridi na vejcích seděli. Důkazem je krásně zachovalá kostra Citipatiho z Mongolska, z doby před 75 miliony let. Věřte či ne, tento dinosaurus zahynul přímo při sezení na vejcích. Předními končetiny, opeřenýma "rukama", vejce zakrýval, a to zřejmě před pískem, který způsobil jeho smrt. Oviraptoridi však vejcím také stínili. Vytvářeli hnízda a zřejmě se na péči o vejce střídali samci i samice... Oviraptoridi byli čistě asijskou skupinou dinosaurů: ze Severní Ameriky jsou známí jejich příbuzní, například Chirostenotes nebo Hagryphus, ale ti nespadali přímo do této čeledi, i když měli s Oviraptoridy společného předka. Oviraptoridi dominovali především na pláních pravěkého Mongolska. Není pravda, že by se živili kradením vajec jiných dinosaurů. Jméno Oviraptor ("zloděj vajec") bylo tomuto zvířeti, a tím pádem i celé jeho čeledi, dáno jen proto, že si dříve paleontologové mysleli, že tento dinosaurus požíral vejce Protoceratopse. Ve 20. letech minulého století totiž Americká paleontologická expedice v Mongolsku nalezla jeho kostru u hnízda, o němž se vědci domnívali, že patří malému rohatému dinosaurovi. H. F. Osborn proto dal Oviraptorovi toto jméno. Až mnohem, mnohem později se ukázalo, že vejce nepatřila Protoceratopsovi a tudíž nešlo o jejich zloděje, nýbrž o matku starající se o svá vlastní vajíčka. Díky tomu mají dnes Oviraptoridi pověst dobrých dinosauřích rodičů... Byli to rychlí běžci a při napadení predátorem, jako byl Velociraptor, spoléhali především na své smysly a poté tedy na útěk... Vymřeli až před 65 miliony let, kdy do Země narazil desetikilometrový asteroid a způsobil velké vymírání druhohorních plazů...




Pokud se Vám článek líbil, komentujte...

Sassafras

28. března 2017 v 16:01 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Sasafras (latinsky Sassafras) je opadavý strom střední velikosti. Obvykle dorůstá výšky 6 až 12 metrů, ale výjimečně může dosáhnout výšky až 35ti metrů. Dnes roste pouze v Severní Americe a východní Asii. Znali ho už dinosauři, protože se vyvinul v druhohorách, v období Křídy. Nejlepší zkameněliny, tedy otisky listů zachované v pradávných horninách, ovšem pocházejí z Eocénu. Velké množství vzorků bylo objeveno hlavně v Britské Kolumbii v Kanadě a kousek na jih, ve státu Washington ve Spojených státech amerických. Pro sasafras, pravěký i ten dnešní, je typický tvar listu: první a třetí výběžek se zužují, až vytvoří jakousi špičku, kdežto prostředí výběžek je skoro oválný. Pravěké sasafrasy měly tento výběžek mnohem vystouplejší, než zbylé dva. Sasafras má nápadnou oranžově hnědou kůru a také křehké větve. Často se lámou. Přesto se tento strom se nedá jen tak vyvrátit. Musel by ho zkustit porazit opravdu jen dřevorubec, nebo v době prehistorické, velký dinosaurus. Sasafras má totiž silné dřevnaté kořeny. Ale zpět k listům... Listy sasafrasu jsou nádherně zelené, a to zvláště na jaře a v létě. Na podzim už začínají rudnout nebo hnědnout a potom opadnou. Není jisté, jakou barvu měly květy pravěkého sasafrasu, ale je možné, že se výrazně podobaly těm dnešním. Dnešní sasafras má žluté květy. Plody jsou červené a v zeleném listoví působí jako lákadlo pro ptáky. Stejně tak působily jako lákadlo i pro Křídové a poté různé třetihorní ptáci, kteří semena pojídali a v trusu pak roznášeli po krajině. Kůra sasafrasu sloužila i jako potrava pro některé dinosaury. Dnes se jí živí někteří savci. Větvičky sasafrasu například pojídají dikobrazi. V pravěku ale klidně listy tohoto stromu končily v tlamách kachnozobých dinosaurů-Hadrosaurů. Nejlépe známý druh sasafrasu vyskytující se na naší planetě v 21. století je kašťa bělavá...
Popis tohoto nádherného stromu můžete najít v knize Úžasný svět dinosaurů od nakladatelství Svojtka & Co.

Příště Williamsonia!

Hagryphus

27. března 2017 v 16:47 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Hagryphus je nepříliš populární, ale zajímavý Oviraptorosaur. Patřil do příbuzenstva slavného mongolského Oviraptora, i když mnohem blíže měl k severoamerickému Chirostenotesovi. Stejně jako on, byl to severoamerický dinosaurus. Nalezištěm fosilií je stát Utah v USA. V roce 2005 tohoto středně velkého dinosaura pojmenoval známý paleontolog Scott Sampson, který byl také vědeckým poradcem pro seriál Discovery Planeta dinosaurů. Rozhodl se dát zvířeti jméno Hagryphus z neobvyklého důvodu. I když to byl americký dinosaurus, jeho název je odvozen z egyptského slova Ha. Šlo o pojmenování boha západních pouští. Gryphus znamená griffin, tedy mytologický pták. Takto se tedy zrodilo jeho vědecké jméno... Hagryphus žil v suchých pouštích a polopouštích amerického západu. Byl 3 metry dlouhý a řadil se tak mezi největší Oviraptorosaury. Na severoamerickém světadílu je zatím největším popsaným členem této skupiny, ačkoli v Asii byl nalezen ještě větší Oviraptorosaur, Gigantoraptor... Kromě pouští a polopouští zřejmě obýval i bažiny. Před 75 miliony let se ve své domovině setkával s Daspletosaury, předchůdci Tyrannosaurů, i různými obrněnými a rohatými býložravci, jako byl Utahceratops. Jeho úhlavními nepřáteli byl Talos sampsoni. V pravěkém Utahu kromě nich žili i různí malí krokodýlové, ještěři či mloci, stejně jako již vymřelí multituberkuláti (pradávní savci) podobní rejskům. Hagryphus byl se svými 50 kilogramy váhy a bezzubými čelistmi oportunistou. Živil se vším, čím mohl, od dinosauřích vajec, která kradl z hnízd, po malé ještěrky a samozřejmě také semena, plody a listy rostlin. Pravděpodobně byl opeřený, i když pro to není zkamenělý důkaz. Pokud však měl peří, určitě s ním nedokázal létat. Zřejmě mu vyrůstalo především z předních končetin a tvořilo podivuhodné vějíře. Hagryphové se jejich máváním vzájemně zastrašovali. Pozornost ostatních jedinců upoutával také hřebenovitý výběžek na hlavě. Za života byl asi potažený pestře zbarvenou kůží, možná v jeho okolí vyrůstala i pírka a tvořila chocholku. Dospělý Hagryphus musel vypadat majestátně...
Jeho popis můžete najít na stránkách London Natural History Museum.

Příště Talos!

Lovci kryptidů: V pasti (4/5)

26. března 2017 v 10:41 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Velké dobrodružství Pierra a Jacka v Chile pokračuje! Jackovi se sice podařilo osvobodit Pierra, který byl ještě před chvílí zajatcem tajemných nepřátel Lovců kryptidů, stále však oběma hrozí velké nebezpečí... Monstrum z Aricy si zde také zahraje...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST ČTVRTÁ:
Konečně uviděli svůj džíp s prostřeleným sklem. Rychle k němu doběhli, Jack byl u něj první a otevřel dveře od auta, do kterého vlezl unavený Pierre. V těchto chvílích oba slyšeli, jak se z tábora jejich nepřátel ozývá řev vystrašených lidí mísící se s neobyčejně silným syčením a kvíkáním monstra z Aricy. "Měli jsme namále!" vyhrkl Pierre. "Musíme rychle odsud!" řekl mu Jack a nastartoval motor auta. Džíp se rychle rozjel, ale přes všechen hluk motoru byly stále slyšet střely z brokovnice. Nepřátelé se monstru z Aricy bránili. Jack i Pierre doufali, že ho nezastřelí. Ujížděli tmavou pouští dál a dál. Viděli jen písek, na který svítila přední světla. Všude kolem vládla noc. "Jacku, nevíš jak se to zvíře dozvědělo o jejich táboře?" zeptal se už trochu zklidněný Pierre. "To fakt nevím, kámo," odpověděl Jack, "snad mě následovalo. Asi se vydalo za mým džípem. Monstrum z Aricy je schopno uhánět neuvěřitelnou rychlostí, to mi teda věř. Ještě jsem Ti nepověděl o mé včerejší konfrontaci s tímto netvorem. Odehnal jsem ho, ale potom za mnou asi běželo, následovalo mé auto a nakonec dorazilo do tábora, kam jsem měl namířeno." Po několika hodinách džíp zastavil. Jack musel doplnit benzín. Pierre mezitím spal na sedadle. Jack byl trochu nervózní. Po doplnění benzínu se zastavil napravo od auta a začal do nosu vtahovat vzduch. Cítil něco otřesného. Byl to zvláštní puch, podobající se pižmu savce. Byl tak silný, že za chvíli vzbudil i Pierra. "Fuj, co to má znamenat?" zeptal se Jacka. "Vůbec nevím. Vlastně mě napadá, že... Počkej!" řekl Jack a aniž by svou domněnku vypověděl, utíkal dál od auta. Pomalu už svítalo, ale Jack se přesto brzy ztratil Pierrovi z očí ve tmě. Pierre samotný byl moc slabý na to, aby jej následoval. Jack uběhl jen několik desítek metrů. Najednou se stal svědkem neuvěřitelné podívané. Smečka monster z Aricy táhla krajinou! Pochodovali suchým pískem padesát metrů od Jacka. Muselo jich být devět dospělých a jedno mládě! Jack stál jako solný sloup. Nechtěl se pohnout, aby si ho smečka dravých zvířat nevšimla. Jen pomalounku couval. Pak si konečně vzpomněl, že má v kapse svůj mobilní telefon. Vytáhl jej z kapsy a spustil natáčení. Záznam nebyl kvalitní, ale přesto na něm šlo rozpoznat siluety dvounohých, opeřených velikánů. Zvlášť jeden z nich velikostně dominoval. Byl vyšší než všichni ostatní, převyšoval je alespoň o dvacet centimetrů, takže měřil tak dva metry na výšku. S vycházejícím sluncem si Jack povšiml, že oba jeho výrazné, srpovité drápy jsou zbarveny krví. Také na jeho zubech se leskla červená tekutina. "Tohle musí být monstrum, které pozabíjelo některé z našich nepřátel," zašeptal si pro sebe Jack. Natáčel smečku pomalu jdoucích zvířat už dvacet minut. Na další záznam neměl v mobilním telefonu už žádné místo. Rozhodl se tedy, že se vrátí k džípu, popadne kameru a vrátí se sem. Na půli cesty náhle uslyšet výstřely. "To na mne z támhletoho kopce někdo střílí!" vykřikl pro sebe. Hned skočil za nejbližší dunu. Sjel dolů a zasypal ho písek. Urputně se snažil vyprostit se z něj. Po deseti vteřinách uslyšel hlasy. "Nevím, kde je! Ještě před chvílí byl tady na duně! Prozkoumáme to tu!" říkal někdo. Pod pískem dobře slyšel, stejně jako člověk dobře slyší pod sněhem, když jej zavalila lavina. Zaslechl každé slovo těch mužů a odhadl, v jaké vzdálenosti od něj se nacházejí. Byli dva, to už poznal. Nejen podle hlasů, ale i podle toho, kolik nohou odlišným stylem chůze vířilo písek. Jeden z mužů se brzy přiblížil k úpatí duny, kde byl Jack, zasypaný pískem. Druhý muž šel opodál, směrem od Jacka. Teď nebo nikdy! Jack vyskočil z mohutné hory písku a svému pronásledovateli vlepil do obličeje ránu pěstí tak silnou, že se muž okamžitě svalil k zemi a plival krev. Jack nemeškal a vzal do ruky jeho pušku. Pažbou mu do temena zasadil strašnou ránu. Druhý muž po něm hned začal střílet. Jack skočil za hromadu písku, která ho před chvílí kryla. Odtamtud na muže jednou vystřelil, ovšem nezasáhl jej. Nepřítel se dal na rychlý ústup a brzy zmizel v poušti. Zvuk auta prozrazoval, že ujel.


Jack neměl čas na to, aby křísil zraněného darebáka. Utíkal zpět k autu. Pierre se ho zděšeně ptal, co se stalo. "Myslím, že bychom odsud měli co nejrychleji zmizet!" informoval ho Jack a krátce mu vše vysvětlil. Pierre však navrhl, že by se měli postarat o zraněného. Tak tedy v rychlosti doběhli zpět k duně. Muž zde již neležel. Alespoň ne celý. "To ne!!!" vykřikli oba zároveň. V písku se nacházela utržená noha. Kolem ní se rozprostírala spousta krve. "Smečka monster z Aricy, rychle tam!" navrhl Jack. Za chvíli už spatřili skupinu strašných dromaeosauridů. Všech devět jedinců i s malým mládětem hltalo maso i krev zabitého. "Tohle je hrozné místo! Lidští darebáci a zvířecí predátoři, predátoři z dob dinosaurů..." zašeptal Pierre. "Myslím, že bude lepší, když Atacamu opustíme," řekl mu Jack. Rychlým sprintem se vraceli k džípu. Nasedli do něj, ale dříve, než Jack stačil nahodit motor, začaly se okolo auta opakovat skřeky. Byla tu další smečka monster z Aricy. Tentokrát to bylo pět jedinců. "Teda, kámo, nevím, kolik z našich nepřátel ještě žije. Pokud tady má tolik netvorů chuť na lidské maso, pak jsou naši nepřátelé nejspíše odrovnáni," řekl Jack. "A my můžem být taky!" vykřikl Pierre. Zrovna v tu chvíli totiž jeden z raptorů kopl do okna a prorazil ho svým srpovitým drápem. Pierre se uchýlil doprostřed zadního sedadla. Netvoři na auto stále doráželi. Jack si už přichystal pistoli a po jednom z nich vystřelil. To ale vůbec neměl dělat. Zvíře nebylo zasaženo, místo toho bylo zničeno jen další okno a raptorova hlava jím teď mohla dokonale projít. Jedna z příšer začala Jacka tahat za rukáv košile. "Ne! Ne! Ne!!!" křičel Jack.

Vrátí se naši přátelé z této expedice živí? Přemohli už své nepřátele, nebo je finální souboj teprve čeká? Přečkají útok monster z Aricy, nebo Jack podlehne ostrým zubům nebezpečných zabijáků? A proč se ukazuje, že monstra z Aricy loví lidi? To vše v poslední části!!!

Sklípkaní jestřáb

25. března 2017 v 11:00 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Sklípkani, také nazývaní tarantulemi podle italského tance Tarantella, jsou mocnými zabijáky. Ve světě hmyzu a pavoukovců mají jen málo nepřátel. Dorůstají různých velikostí: ti největší sklípkani, jako je gigantická goliášská tarantule, zvaná též sklípkan největší, dokáží ulovit i nejsmrtelnější jihoamerické hady, tedy křovináře. Živí se i ještěrkami, velkými cvrčky, hlodavci a žábami. Sice k tomu může dojít jen zřídka, ale jsou schopni zabít i ptáka. Mnozí sklípkani nevynikají silným jedem, tedy ne tolik silným na to, aby jím zabily člověka. Většina druhů i při konfrontaci s lidmi odmítá kousnout... Tito predátoři si však musejí krýt záda. V Severní, Střední i Jižní Americe totiž žije smrtonosný nepřítel sklípkanů. Jeho vztah k tarantulím je tak bizarní, že se někdy zdá, že to vše pochází z jiné planety... Tímto nepřítelem je sklípkani jestřáb, anglicky tarantula hawk wasp. Její český název-vosa hrabalka. Latinský název-Pepsis formosa. Vyskytuje se v celé variaci prostředí, od pouští po deštné pralesy. Najdeme ji jak v suchých, kaktusy porostlých oblastech Baja Californie, tak v teplých listnatých lesích na úpatí And. Jde o největší vosu na světě. Dospělci měří 15 až 60 milimetrů na délku. Mají obrovská křídla a velké tělo, a samozřejmě též velké žihadlo. Podle Schmidtovy stupnice nejbolestivějších hmyzích bodnutí patří štípnutí vosy hrabalky na druhé místo. Horší už může být jen žihadlo od býčích mravenců ze Střední a Jižní Ameriky. Pokud Vás vosa hrabalka v sebeobraně štípne, pocítíte otřesnou bolest, nebudete schopni vidět, budete tedy oslepeni. Bolest je navíc šokující až elektrická.


Takové štípnutí je noční můrou pro každého sklípkana. To ale neznamená, že by se velká americká hrabalka tarantulemi živila. Místo toho se živí nektarem a plody, tedy alespoň v dospělosti. Zato larvy vyrostou na sklípkaním mase. Ale jak k tomu dojde? Když má vosa hrabalka naklást vajíčka, začne pátrat po sklípkanech. Pátrá po nich s pomocí vysoce vyvinutého čichu, Jakmile nějakého najde, na stromě či na zemi, případně i v doupěti, odkud ho vyžene, na tom nezáleží, zaútočí. Bránící se pavouk se často nezmůže na více, než na obranný postoj s předními končetinami vysoko zdviženými. Hrabalka ho napadne, převrátí na záda a bodne jed do měkkého břicha. Jed sklípkana ohromí během několika vteřin. Nezemře však, je stále živý. Hrabalka ho zavleče do jeho vlastní nory, kde se stane něco děsivého. Je to až mimozemské. Ochromený, avšak stále živý sklípkan, se stane hostitelem vetřelce. Na tělo pavouka uloží hrabalka vajíčko, pak z nory vyleze a uzavře ji. Sklípkan se už odtamtud nikdy živý nedostane. Z vajíčka se brzy vyklube larva, která sklípkana začne požírat. Přesněji řečeno, prokousne pavoukův karapax a začne vysávat jeho tělesné tekutiny, a to stále ještě tehdy, když je pavouk živý. Když je tělesná tekutina vysáta, zvětšená larva se proklube do pavoukova těla a sežere jeho vnitřní orgány. V těchto chvílích už pavouk umírá. Poté, co larva doroste určité velikosti, zakuklí se a nakonec si proklestí cestu uzavřeným východem pavoukova doupěte. Na světlo světa se tak doslova vyhrabe mladá hrabalka... Vosy hrabalky jsou neuvěřitelně silné. Někdy jsou jen poloviční velikosti oproti svým sklípkaním obětem. Navzdory jakýmkoliv hrozivostem vypadají nádherně. Jejich oranžová křídla dokonale kontrastují s temně modrým tělem. Toto výrazné zbarvení je varováním. Hrabalka v sebeobraně zaútočí na cokoliv. Samci mezi sebou dokonce svádějí urputné souboje...

Doufám, že se Vám článek o tomto hororu světa drobných zvířat líbil...

Správce dinosauřího parku - Jaro je ve vzduchu

24. března 2017 v 13:50 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek znamená dalšího Správce dinosauřího parku! Před pár dny nám začalo jaro, což v tropických podmínkách úplně neplatí... Přesto nás však Dan informuje o jarních novinkách!

Jaro je ve vzduchu

Myslím, že jaro je ve vzduchu. Ne že bych pokaždé, když svou pracovnu ve svém malém skromném domku opustím, cítil něco zvláštního. Ba naopak, přímo odporného. Opravy kanalizace znamenají, že hrozivý zápach se často trefí přímo do mého nosu i tehdy, když jsou okna mého domku zavřena. To se přesto nestává často, neboť v tropickém vedru musí být okna takřka neustále otevřena. A to i tehdy, když pět dnů neustále prší. Tento je jedním z nich. Ať je to jak chce, v Dinosauřím parku jaro skutečně začíná... Vždycky si vzpomenu na své začátky v Anglii a na to, jak jsme s kluky chytali užovky hladké v polovině března na jihu UK. Dnes bychom něco takového s nejvzácnějšími plazy Británie zřejmě nebyli oprávněni dělat. Ale tehdy do bylo skvělé. Ptáci si prozpěvovali a včely začaly bzučet. Tady v parku ale bzučí jen komáři! Jakmile je vlhko, vletí kamkoliv... Nicméně poblíž jednoho z výběhů Othnielií je cosi cítit. Je to rozhrabaná, mokrá půda. Othnielie totiž, jako již každoročně, kladou svá vajíčka. Silnýma nohama odkopávají hrudky mokré hlíny, v zobáčcích do nich nosí a pouštějí větvičky i trávu a nakonec, příští měsíc, nakladou první snůšku. Některé samičky jsou o poznání tlustší než před pár týdny. Mají v sobě několik vajec s mláďátky, která už brzy nakladou. Nemůžu se toho dočkat, pípání malých Othnielií je jednou z nejkrásnějších věcí na celém světě. Ovšem s jejich příchodem na svět pro nás začíná složitý úkol: přepravit je i s jejich matkami na Isle of Die. Othnielií za posledních několik let tolik přibylo, že bychom je dnes nebyli schopni chovat všechny. Proto už minulý rok začaly přesuny malých skupinek, obvykle tvořených matkami a novorozenými dinosauřátky, na ostrov. Celá letošní snůška tam bude též přesunuta, tedy poté, co se mláďata vylíhnou. Často teď chodívám kolem Othnieliího výběhu a sleduji, jak pečlivě matky připravují svá hnízda. Myslím, že v divočině by čelily různým problémům. Najít ideální místo pro hnízdění uprostřed tropické džungle vyžaduje dávku trpělivosti. Ale zde v parku není třeba se obávat, že by půda nebyla dostatečně teplá či něco podobného. Charles nedávno zakoupil nové přepravní boxy pro malé až středně velké dinosaury. Snad budou dobře fungovat a zajistí, že Othnielie budou při nadcházejícím odjezdu z Dinosauřího parku v bezpečí a pohodě...

I dalším obyvatelům Dinosauřího parku nastává nové období, tentokráte jsou to ale podstatně hrozivější záležitosti, než jen stavění hnízd. Samci Palaeotisů, pravěkých pštrosů, se navzájem pronásledují, jako by jeden druhého chtěl zabít. Každou chvíli, kdy někdo kolem jejich výběhu projde, semele se mezi nimi strašná bitka. Její vítěz pak poraženého pronásleduje tak dlouho, dokud vysílením nepadne. Nedivil bych se, kdyby to jednomu ze samců přivodilo smrt. Taková honička může trvat i dobrých dvacet minut! Jsem přesvědčen, že je budeme muset co nevidět oddělit. Bojují samozřejmě o samičky, ale jak! Brzy můžeme skončit s jediným samcem, který ostatní pozabíjí... Jeden z nich už je dost dominantní na to, aby tak učinil... Musíme jednat rychle. Ještě dnes odpoledne tam s chlapy vyrazím a zkusíme je od sebe dostat. Zároveň by bylo lepší učinit nějaké vyšetření všech Palaeotisů. Využijeme toho... Včera jsem se byl podívat na mladého Gallimima, kterého Oliver přivezl před takřka dvěma lety. Už je téměř dospělý a skoro tři metry dlouhý! Je tak vysoký, že se mi dívá do očí, ale prý bude ještě vyšší. Samotný Oliver, který se o Gallimima občas chodívá starat, je momentálně mimo Tedův ostrov, vlastně i mimo celý Pacifický oceán. Nachází se v džunglích Jižní Ameriky, zrovna na jihu Kolumbie, tedy v Amazonském deštném pralese, a pátrá po tajemných šípových žábách spolu s jedním z největších odborníků na tyto pověstně nebezpečné tvory. Vsadím se, že až přijede do parku, bude chtít z Isle of Die přivézt nějakou pravěkou žábu...

Tak zase v pátek u dalšího Správce dinosauřího parku!

Největší mořští predátoři pravěku-Mosasaurus

23. března 2017 v 13:05 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minule jsme se potápěli s dravými Basilosaury... Tentokrát se přesuneme hlouběji do minulosti naší planety, abychom stanuli tváří v tvář s obávaným mořským predátorem Mosasaurem! Přímo v jeho podvodní domovině!

Jméno predátora: Mosasaurus
Období: Křída, před 75 miliony let
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší předchozí výpravy uplynulo téměř čtyřicet milionů let. Kontinenty jsou sice uspořádány podobně, jako dnes, stále se však mezi nimi nacházejí vodní plochy, které později zanikly, pouště, jež dnes známe, jsou mělčinami a rostlinstvo i živočišstvo je též velmi odlišné. Když jsme se vrátili do Eocénu, měla se záhy vyvinout snad nejúspěšnější rostlina historie naší planety-tráva. Nyní ji od jejího zrodu dělí další čtyři desítky milionů let a planetě dominují cykasy, jehličnany, jinany, břízy, buky a první kvetoucí rostliny. Na západním pobřeží Severní Ameriky, kam jsme právě dorazili, žijí tucty dinosaurů. Jsou to různí býložravci, od Parasaurolopha počínaje po Struthiomima konče. Pláže křižují i nenasytní lovci, téměř inteligentní Troodoni. Často se vrhají do hnízd býložravců, vyhrabaných v sypkém písku, a odnášejí si cenné, kulaté úlovky, utíkajíce před navracejícími se matkami, obvykle nahlas bučícími na znamení nesouhlasu. Nás však zajímá svět pod vodou. V této době se moře hemžila velkými predátory. Některé ryby, jako děsivý Xiphactinus, připomínaly velkou, dravou rybí verzi buldoka. Mořští plazi byli v této době ve svém rozmachu. Někteří Plesiosauři jako například Elasmosaurus dorůstali až třináctimetrové délky a značnou část jejich útlého, štíhlého těla, tvarovaného k rychlému pronásledování ryb, zabíral krk. Ale ani největší Elasmosaurus nebyl v bezpečí před Mosasaurem, skutečným králem Křídového oceánu. Jeho vědecký název je Mosasaurus hoffmani. Byl 17 metrů dlouhý, největší z mosasaurů, vývojově zpřízněných s varany. Oproti nejmenšímu mosasaurovi, třímetrovému rodu Carinodens, délkou shodnému s autem, byl gigantem. V obrovských čelistech měl tento nestvůrný plaz obrovskou sílu. Jediným sklapnutím dokázal překousnout krk Elasmosaura a oddělit ho od zbytku těla. Čelisti byly lemovány strašlivými zuby, dozadu zatočenými... Zahlédnout Mosasaura není mistrovský kousek. Krátce po ponoru jsme spatřili veliký černý stín v hlubině. Král vod se připlaval nadechnout. Podobně jako všichni obratlovci se suchozemskými předchůdci, musí i tento leviathan dýchat vzduch. Jakmile se jeho plíce naplnily kyslíkem, jenž bude chod těla zásobovat na dalších několik hodin, rozhodl se Mosasaurus najít kořist. Vidíme, jak se vrhá po velké rybě, dlouhé jako osobní automobil! A ta rychlost! Mosasauři byli přizpůsobeni na velké zrychlení. Tak rychle dokázali plavat díky silnému, svalnatému ocasu. Mosasaurus ho prohýbal ze strany na stranu a poháněl tak celé tělo...


Ani si nás nevšimnul a po malé suši svačince se ztratil v hlubině... Ale Mosasaurus nelovil jen ryby. Napadal i žraloky, na které útočil zespoda, zrovna tak jako dnešní žraloci bílí útočí na lachtany. Ohromná rána zespodu kořist ochromila a Mosasaurus ji pak jen dorazil svými zuby. Kousek odsud se nachází další Mosasaurus. Je to menší jedinec, zcela jistě nedospělý. Své zuby zatíná do schránky čehosi podivného a tolik typického pro druhohory. Ano, je to amonit. Jde o nějaký velký druh. Tento sedmimetrový Mosasaurus používá své zuby k prokousnutí amonitovy spirálovitě zatočené schránky. Dříve či později se mu to podaří a zhltne pak měkký, měkkýší obsah ulity... Byly nalezeny schránky amonitů, do kterých se Mosasauři zakousávali. To jen potvrzuje, jak silné jejich zuby byly, když si s tímto materiálem dokázaly tak hravě poradit. Mosasaurus však napadal i řadu jiných zvířat... Byl kosmopolitně rozšířený. Jeho fosilie se do těchto dnů našly už v Severní Americe, Africe, Austrálii a také na Novém Zélandě, ale především v Evropě, kde byl tento plaz objeven. Když se tak stalo roku 1786, byli tím lidé nadšeni i zhrozeni zároveň. V té době totiž lidstvo neznalo pravěk tak dobře jako dnes, vlastně tehdy ani nevědělo, co byli dinosauři nebo hroziví mořští plazi. Nález byl učiněn nizozemskými dělníky v jednom lomu poblíž Maastrichtu. Trvalo několik let, než tehdejší vědci zjistili, že šlo o plaza. Jeden holandský přírodovědec, Pieter Camper, například zprvu soudil, že muselo jít o velrybu. Byl to až jeho syn, kdo jej identifikoval jako plaza... Název Mosasaurus je odvozen od řeky Mázy... Avšak západ Severní Ameriky před ním též nebyl v bezpečí. Právě jsme se potápěli s největším zabijákem Křídového oceánu! Dravcem delším, než byl Tyrannosaurus Rex...


Naše další výprava za mořskými zabijáky prehistorie skončila... Ale další bude brzy následovat, o to nemějte strach! Tak zase příště na dalším ponoru!

Ten Deadliest Snakes III na Nat Geo Wild

22. března 2017 v 15:20 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Slavný dobrodruh a milovník jedovatých hadů Nigel Marven se v Deseti nejnebezpečnějších hadech (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven) vydal na cestu po celé zeměkouli, aby našel a natočil deset nejnebezpečnějších v každé zemi, kterou navštíví. Přitom potkává další zajímavá zvířata, obvykle další herpy, ale také některé větší živočichy. Nigelova dobrodružství se stala velmi populárními a seriál Ten Deadliest Snakes letos v lednu dosáhl tří sérií a 12 epizod, které pokrývají 120 jedovatých hadích sekvencí, byly natáčeny na všech kontinentech, na nichž hadi žijí, a mnozí fanoušci hadů a Nigela Marvena, jako jsem já, si jej velmi oblíbili... První dvě série vyrobil Image Impact pro Eden Channel a Animal Planet. Broadcasterem třetí série je však Nat Geo Wild. Už jsem psal, že 3. sezóna Deseti nejnebezpečnějších hadů, kterou v lednu a únoru vysílal kanál Nat Geo Wild UK, bude na jaře i na Nat Geo Wild Europe. Nigelovy zprávy se potvrdily! A tak i vy budete mít šanci sledovat tato skvělá nová dobrodružství zde, v kontinentální Evropě. Třetí série má jako obvykle čtyři díly (Filipíny, Brazílie, Mexiko a Arábie-natáčeno ve Spojených arabských emirátech a Ománu). První z nich, celkově už devátý díl celého seriálu, poběží v ČR na Nat Geo Wild v pondělí 10. dubna v 18:00. Zároveň pak bude reprízován v hlavním vysílacím čase ve 20:25. Stejně tak to bude o týden později, 17. dubna, s epizodou o Brazílii. Na českých stránkách kanálu National Geographic sice ještě není uvedeno, kdy bude vysílán třetí a pak čtvrtý díl, ale je téměř jisté, že to bude v podobném čase vždy s týdenním odstupem... Ve Spojeném království bylo nicméně vysílání čtvrté epizody oddáleno o týden, jelikož v den, kdy měl film Deset nejnebezpečnějších hadů: Arábie běžet, se zrovna konal Národní den Austrálie a Nat Geo Wild proto vysílání pořadu odsunulo o týden, neboť celý ten den (byl to čtvrtek na konci ledna) docházelo k vysílání dokumentů o australské divočině... Nigelova oblíbená epizoda z Ten Deadliest Snakes III je ta poslední, Arábie. Dostalo se mu totiž prozkoumat rozlehlé, sluncem rozpálené pouště Arabského poloostrova, plné ještěrek, škorpiónů, zmijí a kober. Tato epizoda určitě bude i má oblíbená, i když se strašně těším na všechny! Distributor Fremantle dokonce píše, že tato série je ze všech tří nejlepší... Už se vážně těším! Tak nezapomeňte, od 10. dubna na Nat Geo Wild!

Na obrázku: Nigel s neotropickým chřestýšem, přezdívaným cascabel, v Brazílii. Natáčení epizody o Brazílii nebylo snadné, trvalo jen devět dní, během kterých se Nigel vydal na velkou cestu ze Sao Paula až do Amazonie. Více ve druhé epizodě třetí série! Zdroj obrázku: Image Impact Ltd.
Snad si nové díly nenecháte ujít! Já tedy rozhodně ne, vždyť je to jeden z mých nejoblíbenějších seriálů!