Březen 2017

Lovci kryptidů: V pasti (3/5)

21. března 2017 v 16:11 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po několikadenní pauze od Lovců kryptidů je na čase pokračovat v příběhu! Minulá část tohoto dílu skončila dramaticky. Pierre byl unesen darebáky, jejichž zásahem se potvrdily Jackovy domněnky. On sám ale stanul před hrozným masožravcem...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST TŘETÍ:
Ten velký pták se na Jacka díval z výšky šesti stop, sto osmdesáti centimetrů. Vypadal výhružně, agresivně a podrážděně. Rudé oči žhnuly jako uhlíky. Natáčel hlavu a přitom Jacka nespouštěl z očí. Pomalu otevíral tlamu, z níž vystupovaly krátké, avšak již na pohled jako břitvy ostré zuby. Jacka napadlo, že se musí postavit. Hned tak učinil a stanul hrozivému predátorovi tváří v tvář. Nyní se na sebe oba dívali ze vzdálenosti pouhých dvou metrů. Oči měli v naprosto stejné úrovni. Děsivý živočich už nevypadal tak sebejistě. Jack byl jako kobra, která vztyčí třetinu svého těla nad zem a podívá se svému útočníkovi do očí. Jack se odhodlal k ráznému kroku. Prudce napřáhl ruku dopředu, což netvora vyděsilo. Pernatá chocholka na hlavě, tvořená peřím s černým základem a bílou špičkou, zachřestila. To bylo další varování pro Jacka. Ten však zároveň poznal, že netvor začal mít strach. Teď nebo nikdy, řekl si. Vystřelil do vzduchu svou pistolí a dřív, než se strašná rána rozezněla krajem naplno, přízrak vzal nohy na ramena. Utíkal pouští jako o závod rychlostí olympijského běžce. Byl ladný jako gepard a jeho skokům by se nikdo nevyrovnal. Vířil se za ním písek a tak monstrum po chvíli zmizelo z dohledu. Jack si sedl. Nahlas oddechoval a setřel si krev ze zraněného lýtka. Určitě to bylo monstrum z Aricy, pomyslel si. Zřejmě si obcházelo teritorium a narazilo na Jacka. Muselo to být zrovna v tuto chvíli? Za pár desítek vteřin už Jack dýchal zcela klidně. Postavil se, krev z lýtka, která mu potřísnila dlaně, zcela otřel do písku a celou velkou skálu obešel. Bylo mu jasné, že zlotřilci i s uneseným Pierrem už musí být daleko. Trochu frustrován, došel do tábora. Jeho bystrému, vnímavému zraku neunikla jedna skutečnost. Nalevo od plápolajícího táboráku ležely černé brýle. Při útěku je jeden ze dvou nepřátel ztratil. Jack byl připraven na cokoliv. Také proto s sebou vezl pinzetu a sáčky na uskladnění malých předmětů. Aniž by se brýlí dotkl, přemístil s pomocí pinzety černé brýle do samouzavíratelného sáčku a pečlivě ukryl pod sedadlem v autě. Je třeba mít důkazy, i s otisky prstů. Dále uhasil táborák, už jej nepotřeboval. Ke všemu štěstí zjistil, že zásoby vody jsou v pořádku. Pak strhl oba stany, sbalil je, nacpal do kufru auta a vydal se na cestu. To vše proběhlo celkem pomalu, ovšem Jack byl po celé akci tak vyčerpán, že to pro něj i tak byl takřka nadlidský výkon. Do auta si vzal petláhev, nastartoval auto a dal se po stopách nepřátelského jeepu. K místu, kde ještě před chvílí to auto stálo, dojel za chvíli. Dát se po stopách byla maličkost. I když se za hodinu setmělo, stále na ně viděl. Stopy od velkých pneumatik byly září předních světel Jackova vozu skvěle ozářeny. Zastavil asi po dvou hodinách cesty. S každou chvílí se jeho napětí stupňovalo. Zpomaloval, aby náhodou nevtrhl do tmou noci krytého tábora zločinců. Pak vyšel z auta a zapnul svítilnu. Nikde nic. Dobré zprávy. Vyšplhal na menší skalku, asi tak sedm metrů vysokou. Tam vytáhl z rukávu další trik. Byla to termovize, se kterou začal prohlížet okolí. Pierre ji zabalil do kufru, aby s její pomocí mohli hledat záhadné monstrum z Aricy, nyní již Jackem nalezené. Teď se termovize hodila i k něčemu jinému. Zářivě červený bod uviděl na termovizi už po několika sekundách. Nepřátelé si samozřejmě nerozdělali oheň, ale někde se v poušti utábořili. Jack přemýšlel, co podnikne. S tímto nepočítal, ale přece tam Pierra nemůže nechat celou noc. Bylo třeba jednat hned, nebo by Pierre mohl přijít o život...


Nešel k autu, neměl v plánu k táboru dojet. To by opravdu nebylo chytré. Místo toho se zapnutou termovizí pomalu přicházel k táboru. Byla to dlouhá štreka, musel přece jen ujít asi kilometr a půl, možná i více, sám to nevěděl. Stále mu probíhala hlavou jedna myšlenka: proč zatím nereagovali na hluk jeho jeepu. Sice jej kousek odsud zastavil, ale museli přeci něco slyšet. Když dorazil k táboru a uviděl jen maličké světýlko u zeleného stanu, obklopeného několika dalšími, téměř se ztrácejícími v temnotě, pochopil. V táboře byl velký hluk. "Tak budeš už mluvit, pitomče jeden?!" řval někdo. Určitě křičí na Pierra, pomyslel si Jack, ještě aby ho tak mučili. Proplížil se až ke stanům. Spatřil sedm mužů stát kolem Pierra, stále svázaného, volajícího o pomoc. Hrozně mu nadávali a ptali se ho na Jacka a na plány Lovců kryptidů. Když Pierre vykřikl Jackovo jméno při volání o pomoc, jeden z těch darebů ho ale hned kopnul do zad. Jack se pořádně naštval. Vypozoroval, že u velkého auta, do něhož se těchto sedm lidí v pořádku dokázalo natěsnat, nikdo nestojí. Vlétl do něj a nastartoval motor. Pak vjel přímo do středu tábora. Muži se rozprchli a nechali Pierra jen tak ležet. Jack při jízdě rozbil loktem okýnko a střílel z něho pistolí. Někdo příšerně zařval, asi to dostal. Jack z auta vyskočil a utíkal k Pierrovi. Z kapsy vysunul nůž a začal přeřezávat lana. Někdo mu ale při té příležitosti dal pěstí do hlavy. Zločinci se vrátili. Jeden z nich měl u sebe těžký kus dřeva a chystal se Jacka ještě jednou uhodit. Ovšem Jack hbitě vyskočil, svému prvnímu přemožiteli dal pět ran pěstí do břicha, až se s řevem skácel k zemi. Nepřítele s kyjem odrovnal kopnutím přímo do obličeje. Po dalších střílel z pistole. Jeden z nich doběhl ke stanu a vytáhl brokovnici. V té chvíli Jack přeřezal Pierrovi poslední lano. Pierre se dal na okamžitý útěk. A rovněž tak Jack, ještě předtím ale dvakrát vystřelil a zbořil tak poslední ze stojících stanů. Teď se ale darebové hnali za nimi. "Kam mám běžet?!" ptal se při útěku Pierre. "Neptej se a prostě utíkej, utíkej, kámo!" odpověděl jednoduše zadýchaný Jack. Ve tmě nebylo nic vidět, zapnul proto baterku. Otočil se a uviděl nepřítele s brokovnicí. "Jsou za náma!" vykřikl. Podivný vousáč se už chystal vystřelit, když tu náhle světlo jeho baterky zmizelo. Ozval se lidský vřískot, dvojice rychlých, ale nepřesných ran z brokovnice a pak otřesný sykot. Nebylo pochyb. Monstrum z Aricy Jackovi a Pierrovi zachránilo život...

Velký útěk ale ještě nekončí. Jack i Pierre jsou ve vážném nebezpečí. Monstrum z Aricy se také nachází ve větším nebezpečenství, než se může zdát. A to vše hluboko v Atacamské poušti, kde se jiná pomoc nenajde... Jak celé dobrodružství dopadne? Pokračování příště!

Ianthasaurus

20. března 2017 v 17:16 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Ianthasaurus byl maličký příbuzný proslulého Edaphosaura. Byl to pelykosaurus, plaz spřízněný se savci, a zároveň jeden z prvních větších plazů na Zemi. V Severní Americe se vyskytoval před 300 miliony let v období Karbonu. Pravděpodobně to byl předchůdce Edaphosaura a nakonec již žil ve stejné době, jako on. Šlo jen o jeho změnšenou verzi. Ianthasaurus měřil 75 centimetrů na délku, kdežto Edaphosaurus dosahoval délky až třímetrové. A zatímco Ianthasaurova hmotnost se pohybovala okolo pěti kilogramů, Edaphosaurus vážil šedesátkrát víc. Vzhledem se však od něj výrazně neodlišoval. Zádová plachta u něj byla přítomna též. Tato ploutev sloužila k termoregulaci: stačilo ji nastavit sluníčku, a studenokrevný plaz se hned ohřál. Když jeho tělesná teplota příliš stoupla, nastavil plachtu studenému větru a tělo se ochladilo. Tento výkonný "termoregulační systém" se vyvinul i u dalších savcovitých plazů, například u současníka permského druhu Edaphosaura, Dimetrodona. Samozřejmě známí dinosauři jako Spinosaurus a Ouranosaurus měli plachtu též... Zevnějškem se tedy Ianthasaurus od svého velkého příbuzného nelišil. Byl o dost menší, ale jinak mezi nimi nebylo tolik lehce rozpoznatelných rozdílů. Avšak zuby, to už je něco jiného. Edaphosaurus měl zuby typické pro býložravce. Drtil s nimi tuhou vegetaci, například jehlice prvních jehličnanů. Ianthasaurus byl určitě hmyzožravcem, neboť jeho zuby byly ostré a na špičce mírně zatočené vzad. Špičáky byly málo vyvinuté. Takovéto zuby se hodily k prokousnutí tvrdých krovek brouků nebo pancíře menších stonožek. V období Permu byla hladina kyslíku v atmosféře mnohem vyšší než dnes, což umožnilo nárůst velikosti členovců. Ianthasaurus byl v potencionálním nebezpečí ze strany velkých škorpiónů, dlouhých přes 1 metr, na druhou stranu si však pochutnával na velkých švábech, jež mu byli snadnou kořistí... Od Edaphosaura se odlišoval i tvarem lebky. Připomínala lebku Haptoda, což byl jeden ze Sphenacodontů... Pravděpodobně nebyl příliš rychlý. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců. Místo toho měl Ianthasaurus typický ještěrčí postoj s nohama vytočenýma z těla do stran. Na krátké vzdálenosti dokázal obstojně běžet, ale pravděpodobně dával přednost jiným únikovým metodám. Možné je i to, že své predátory zastrašoval pestře zbarvenou zádovou ploutví. Tvar ploutve se u jednotlivých druhů Ianthasaura lišil...
Jeho popis můžete v knize The Origin and Evolution of Mammals.

Příště Palaeohatteria!

Pokles počtu pterosaurů v pozdní Křídě

19. března 2017 v 10:22 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
V pozdním období Křídy se počet dinosauřích druhů snižoval, jak tomu nasvědčují fosilní nálezy ve slavných geologických formacích. Stejně tak klesal i počet pterosaurů, ptakoještěrů nebo-li létajících plazů, kteří už od začátku druhohor dominovali nebi. Paleontologové si povšimli, že postupné mizení ptakoještěrů bylo zaviněno několika příčinami. Ale proč tomu tak bylo, když přece jen šlo o zvířata, která obloze vládla po sto milionů let? Zní to neuvěřitelně, ale od počátku druhohor se na suché zemi, pod pterosauřími křídly, vyvíjel nepřítel. Vyspělí ptáci se vyvinuli z dinosaurů. Avšak dinosauři měli společného předka s ptakoještěry, a tak tedy noví rivalové pterosaurů byli z vlastního rodu... Ptáci se rozvinuli v období Křídy a brzy začali osidlovat mořská pobřeží. Mezi tyto praptáky s výraznými zuby v zobáku patřil například Ichthyornis. Ne všichni ptáci ovládli vzduch, mnozí, jako slavný Hesperornis, se nikdy nenaučili létat a místo toho lovili ryby v oceánech a jen s těží se pohybovali po souši. Ovšem ti, kterým se ve vzduchu dařilo a stali se z nich výteční letci, konkurovali dávným létajícím plazům. I technika létání ptáků předčila pterosaury. Navíc létaví ptáci nebyli na zemi nijak nemotorní, zatímco ptakoještěři se při chůzi museli namáhat a kráčeli jen velmi pomalu. Rozmanitost ptáků postupně narůstala. A v pozdní Křídě proto ptáci začali ptakoještěry vytlačovat. Někteří osídlili niky, které ještě pár desítek milionů let předtím patřily létajícím plazům. Proto i na konci Křídy existovalo už jen málo velkých a dominantních pterosaurů, mezi nimiž se nacházel například slavný Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel. Ptáci byli malí, dobře se jim dařilo a navíc byli později schopni přežít strašlivé vymírání na hranici Křída Terciér. Stali se tak i jedinou skupinou dinosaurů, která tuto hroznou katastrofu, způsobenou pádem gigantického meteoritu, přečkala... To však neznamená, že ptakoještěři byli ptáky úplně vytlačeni. Paleontologové jsou přesvědčeni, že kdyby se vymírání na konci Křídy neuskutečnilo, pterosauři by žili dodnes. Tak špatně na tom totiž s koncem Křídy nebyli. Navíc některé druhy s ptáky i koexistovaly, to znamená, že obě skupiny na určitých místech žily pospolu a nebyly si rivaly. Nedělo se tak všude, ptáci se totiž stávali úspěšnějšími, nicméně ptakoještěři byli vždy přizpůsobiví a vždycky se mezi nimi našly druhy, jež se dokázaly adaptovat... Před 65 miliony let už však mnoho ptakoještěřích druhů nepřežívalo. Nebýt katastrofy, přežili by dodnes, ale vymírání samotné těm mála skupinám učinilo zkázu. Po vymření pterosaurů nebe začalo nadobro patřit ptákům a s příchodem Eocénu i savcům-jediným aktivně létajícím savcům, netopýrům...

Popis obrázku: Quetzalcoatlus, jeden z největších ptakoještěrů, který žil na konci Křídového období... Doufám, že se Vám tento článek zalíbil!

Lovci kryptidů: V pasti (2/5)

18. března 2017 v 9:38 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jak již víte, Pierre a Jack se vypravili do slavné pouště Atacama v Chile. Pátrají po záhadném ptačím či dinosauřím zabijákovi, který je svým vzhledem přirovnáván k bratrancům veleslavného Velociraptora. Avšak Jack ví, že na této misi bude moci odhalit ještě další tajemství: kdo po nich po celé ty měsíce jde. Je přesvědčen, že zločinci se nachází blízko...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST DRUHÁ:
"Jacku, vylez!" volal Pierre na svého kamaráda před stanem. Jack z něj vykoukl s velkou svítilnou. "Něco tu bylo. Jenže nevím co..." šeptal Pierre. Jack se postavil a mlčky došel k autu. "Dvouprsté stopy," řekl, když se v písku, ozářeném svítilnou, vyrýsovaly takřka nepatrné stopy. Ten tvor, který tu byl na průzkumu, musel našlapovat neuvěřitelně tiše. Dva prsty se země sotva dotýkaly, z podlouhlých drápů zbyly jen úzké prohlubně v písku, zakončené ostrou špičkou. Po třetím prstu nebylo ani památky. Podle Jacka byl tento živočich dvounohý a při chůzi skutečně používal jen dva drápy. Třetí dráp, ten srpovitě zahnutý a tolik typický pro dromaeosauridní dinosaury jako byl Velociraptor, musel být při chůzi zdvižen. Jistě proto, aby se jeho ostrá špička, sloužící k proniknutí do masa oběti, neotupila. "To je všechno co máme. Všechny důkazy existence monstra z Aricy, tedy zatím," pověděl Jack svému vystrašeného příteli. "Zítra budeme pokračovat v cestě. Stopovat ho teď v noci nebudem," sdělil mu ještě a pak šel spát. I Pierre se zabalil do svého teplého spacího pytle, pod hlavu si dal polštář a snažil se usnout. Trvalo mu však ještě dvě hodiny, než zamhouřil oka. Stále myslel na monstrum z Aricy. Jak blízko muselo být? Možná, že kdyby ho nevyděsil, byl by schopen jej vyfotografovat. Mise by pak byla splněna. Byl tak blízko u cíle a minul ho... Zakončit cestu po Chile tak brzy by ale někomu nesedělo. A tím někým byl Jack. Místo přemýšlení o monstru z Aricy, kterému se při snídani o šesté ráno usilovně věnoval Pierre, vypočítával si Jack, kdy a kde se podle něj objeví zločinná banda. Asi o hodinu později začal s výšlapem na velkou, perleťově zbarvenou skálu. Měl u sebe jen dalekohled, to aby se porozhlédnul po krajině a spatřil zeměpisné body tolik důležité pro jejich expedici, a pistoli. Výprava do Chile začala před pár dny. Nepřátelé musí být na místě. Jack odhadoval, že do Atacamy zamířili o pár dnů dříve. Dle jeho úsudku by na ně měli spíše narazit. Stejně tak počítal s možností, že se je rivalové budou snažit vystopovat. V každém případě věděl, že je třeba mít oči na stopkách. Zamýšlel se nad tím při pohledu na suchou, jednotvárnou krajinu. Rozhodl se, že při každé zastávce, jež budou muset učinit s večerem, vystoupá na skálu a ověří si, zda se jeho domněnky naplnily... V osm hodin oba dobrodruzi nasedli do landroveru a vydali se směr sever. Přímo do středu Atacamské pouště. Ročně zde padne méně srážek, než kdekoliv na světě. Mnozí zoologové nikdy nevěřili na existenci šest stop vysokého ptáka, který by zde prospíval. Ovšem už nyní Jack a Pierre věděli, že čemusi na stopě jsou... Cestování jeepem nebylo nikterak napínavé. Jen ve tři hodiny odpoledne se auto náhle zastavilo. Motor fungoval, hlučel, kola se pohybovala, ale jeep přesto stál na místě. Úplně jako by ke kufru jeepu bylo nataženo lano s hákem, pečlivě zaseknuto, a nějaký velký tyrák se pak auto snažil k sobě přitáhnout. Pierre, který zrovna řídil, se snažil co nejrychleji ujet. Auto sebou cloumalo ze strany na stranu, až po chvíli Jack klidně řekl: "Vypni motor. Musíme ho odtamtud dostat." "Co?!" zeptal se nechápavě Pierre. "Přece kolo z písku. Uvízli jsme."


Nastal další večer. Jeep, jehož kolo se nakonec povedlo vytáhnout ze sevření písku, stál zaparkovaný hned vedle dvojice stanů. "Celé dopoledne jsme následovali stopy," řekl Jack, "po poledni už byly zaváty pískem. Přesto myslím, že jsme ve středu jeho teritoria." "Jo, ve středu toho nejsuššího teritoria, jaké může zvíře mít. Cheche, nikde ani trocha vody. Řeknu Ti, kámo, kdyby nám někdo probodal petláhve, asi tady umřeme," zasmál se Pierre. "No právě. To je jedna z věcí, se kterou počítám," pomyslel si Jack, ale tato slova nevyslovil, jen své myšlenky zamaskoval úsměvem. Začalo se smrákat. Jack si vyhlédl hezkou skálu asi padesát metrů od tábořiště. Vyšplhal nahoru a pozoroval okolí. Tento muž měl zrak jako málokdo. Přivřenýma očima jezdil po krajině a v šeru hledal sebemenší náznak čehokoliv, co sem od přírody nepatří. Také, že našel. Černý jeep asi dvě stě metrů odsud. Seběhl ze skály s obratností pumy a prudkým sprintem utíkal do tábora. Sem tam takřka klopýtnul o vytouplou skalku, avšak situaci pokaždé zachránil vysokým i dalekým výskokem. Už z dálky poznal, že v táboře něco nehraje. V době, kdy lezl na skálu, byl zřejmě přepaden. Pierre zde nebyl. Namísto toho kdosi zpoza jejich landroveru střílel. Písek kolem Jacka několikrát vyletěl na úroveň jeho hlavy. Jack s ještěrčí hbitostí zabočil k asi dva metry vysoké a zhruba čtyři metry široké hornině. Skočil za ní v poslední chvíli. Jen dva centimetry od jeho paty zasáhla kulka písek. Jack vytáhl svou pistoli a když střelba na chvíli ustala, vynořila se z úkrytu jeho ruka a prostřelila sklo landroveru. Hned nato uslyšel: "Chlapi, na ústup!" Využil situace a utíkal na skálu, z níž před chvílí vyhlížel. Při rychlém výstupu po něm stříleli jako diví, ale z takové dálky ho nezasáhli. Jack vyskočil na vrchol skály a na úzké plošince se položil k zemi. Pistolí vytřelil po dvojici mužů, kteří za sebou táhli jednoho spoutaného. Chudák Pierre, dostali ho. Teď už nemělo cenu střílet, ani on z takové dálky nemohl zasáhnout cíl. Riziko trefit místo toho Pierra za to nestálo. Jack sjel ze skály na opačné straně. Zavadil o ostrý výstupek a rozedřel si lýtko. Na zem dopadl těžce. "Zatracená práce, do Prčic!" zařval. Dále už nenadával. Přerušilo ho syčení. Stále ležel na zemi, na břiše, zvedl hlavu, a spatřil netvora s hbitýma nohama a obrovskými drápy, štíhlým tělem pokrytým chmýřím a hlavou s pernatou chocholkou, kterou však více než to zdobily dvě pekelně červené oči. Jack byl v pasti...

Pokračování příště! Pokud se Vám tato část líbila, dejte mi vědět...

Správce dinosauřího parku - Nové akvárium pro Pterygota

17. března 2017 v 15:07 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Polovina března je za námi a pomalu začíná jaro... Ale v Dinosauřím parku je vše nejisté. Zanikne, nebo bude existovat dále? Více informací v dnešní části týdeníku...

Nové akvárium pro Pterygota

Zatím to vypadá, že Dinosauří park bude v budoucnu skutečně existovat jako útulek pro prehistorická zvířata, která naši přátelé z organizace Ochránců pravěké zvěře zachrání. Náš Halisaurus je již naprosto v pořádku. Je to druhý živočich, který byl do našeho parku přivezen někým jiným, než Oliverem (tím prvním byl Pteranodon). Daří se mu velmi dobře, rány se naprosto zahojily (viz. minulá část) a s chutí pojídá tresky. Na jeho jídelníčku se zatím nic jiného nenachází, ale jsem si vcelku jistý, že později ještě najdeme něco, co by mu chutnalo... Ochránci nyní usilovně pátrají po možném vrahovi našeho Halisaura. Zvíře bylo už před pár týdny nalezeno v moři jedním kapitánem, který Ochránce zavolal a ti jej tedy zachránili před jistou smrtí. Dlouho předtím, než kapitán lodi krvácejícího Halisaura spatřil blízko hladiny, bylo zvířeti bodnuto do břicha nějakým zločincem. Tato osoba, případně osoby, pak zvíře hodily ze člunu zpět do moře, kde byl zločin proveden. Nebýt kapitánovy rychlé reakce a následné záchrany Halisaura, tento jedinec by již nežil. Přitom každý zástupce tohoto druhu je v jednadvacátém století vzácný. Na světě možná žijí už jen desítky Halisaurů a o to více je vzrušující fakt, že jednoho z nich chováme v Dinosauřím parku. Avšak v akváriích se vyskytují i jiní živočichové. Čas od času každému z nich musíme vyčistit akvárium, vypustit z něj vodu, vpustit do něj novou... Ve středu jsme stěhovali našeho Pterygota. Když jsme ho našli na pobřeží Tedova ostrova před několika lety, byl to droboučký kyjonožec, s těží jsme mohli identifikovat druh. Poté, co se ukázalo, že jde o Pterygota, byli jsme si jisti tím, že jednoho dne doroste gigantické velikosti. Pterygotus mohl být až čtyři metry dlouhý, což je délka krokodýla! A mořský škorpion dlouhý jako krokodýl či jako osobní automobil je jistě zvířetem, které při růstu musí měnit své akvárium. Ale odchytit ho nebylo tak snadné... Pterygotus za ta léta mimořádně vyrostl. Nevěděli jsme, jak přesně velký je, ovšem při jeho přesunu nám bylo umožněno jej změřit... Nejprve byl přemístěn do speciální sítě umístěné na pojízdném vozíku s jeřábem. Dokážete si snad představit, jak musela být síť na udržení tak obrovského a mrskajícího se škorpiona velká. Pak byl přesmítěn do provizorního akvária...

Ihned se musel dostat do vody, jelikož má žábry a na suchu nemůže dýchat. Přesun do provizorního akvária zabral pouhou minutu a deset sekund. Pterygotovi tedy nehrozilo nebezpečí udušení, vše proběhlo hladce. Vždyť také řidič vozíku, George, zažil takových přesunů na ostrově již mnoho a vždy ví, co má učinit. Z provizorního akvária byl asi o dvě hodiny později přemístěn do jednoho zcela nového, vytvořeného speciálně pro něj. Ještě před vypuštěním do akvária byl znovu odchycen do sítě, položen na zem, kde jsme ho změřili (i když po nás sekal klepety, ale nebylo to příliš nebezpečné) a pak konečně došlo k vypuštění... Nové akvárium je přizpůsobeno jeho velikosti. Nejen, že je velmi rozměrné, snad i více, než by bylo třeba k jeho spokojenému životu. Dno "nádoby" je velmi písčité, mnohem více, než tomu bylo u předchozího akvária. A tak se může pohodlně zahrabat do množství písku a hrát si na lov ze zálohy. Když je mu pak do vody hozena nějaká rybí potrava, vynoří se jako přízrak z písku, jenž se začne vířit všude kolem něj, a chytne ji mezi svá silná klepeta. Je to fascinující živočich. U samotného přesunu jsem jen asistoval, ale řeknu Vám, vidět, jak jej přeměřují, byl skutečný zážitek. Náš Pterygotus je podle středečního měření už 2,1 metru dlouhý. Očekáváme však, že by mohl dorůst ještě dalších devadesát centimetrů, než se z něj stane dospělec, a pak může nabrat ještě další metr!

Další Správce dinosauřího parku za týden! Brzy však napíši další část Lovců kryptidů, těšte se!

Avimimus

16. března 2017 v 17:51 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Avimimus ("napodobitel ptáka") navzdory svému jménu nepatřil mezi ornithomimosaury, ptákům a především tedy pštrosům podobným dinosaurům, ale šlo o blízkého příbuzného Oviraptora. Mnohými znaky se podobal jak dalším, menším a opeřeným dinosaurům, tak ptákům, kteří se z dinosaurů vyvinuli. Žil před 74 až 70 miliony let v semiaridních oblastech Mongolska. Jeho přirozené prostředí tvořily pouště, poloupouště, stepím podobné plochy (v té době však ještě neexistovala tráva, byly pokryty primitivnějšími rostlinami) a buše. Díky silnému, bezzubému a zašpičatělému zobáku požíral takřka vše, co se naskytlo. Od masité stravy až po výhonky rostlin. Nejvýznamnější část jeho jídelníčku však tvořili malí živočichové, hlavně ještěrky, možná i malí savci a hmyz. Avimimus byl charakteristický svými dlouhými zadními končetinami. Holeně byly štíhlé, ale na stehnech se upínaly vypracované svaly běžce. Tento dinosaurus se řadil mezi ty vůbec nejrychlejší. Pravděpodobně dokázal předběhnout Velociraptora, který byl jedním z jeho úhlavních nepřátel. Souboje mezi predátorem a kořistí byly před 75 miliony let v Mongolsku na denním pořádku. Avimimus se však případnému nebezpečí mohl vyhnout. Žil ve skupinách, což dokazuje nález několika koster zkamenělých pohromadě. Tato fascinující fosilie byla odkryta roku 2008. Někteří Avimimové ze skupiny hledali cokoliv k snědku, kdežto jiní obezřetně pozorovali, co se děje v okolí. V případě jakéhokoliv nebezpečí zahoukali a celá skupina se dala na útěk. Stejně tak to platí i v dnešní divočině... Ačkoliv byl opeřený a pera na předních končetinách působila takřka jako letky křídel u ptáků, nedokázal létat. Místo toho Avimimus používal své peří k zastrašování, předvádění se nebo k zakrytí vajec. Oviraptor a jeho příbuzní, včetně Avimima, o svá vejce pečovali. Avimimus mohl podobně jako Citipati, u něhož je to prokázáno, svými opeřenými předními končetinami zakrývat vejce, na nichž seděl. Na dlouhém krku se nacházela lehká lebka. Zádové obratle Avimima postrádaly vzduchové vaky, což paleontology vede k domněnce, že byl mnohem primitivnější než jeho bratranci. Celkově Avimimus dorůstal 1,5 metru délky a jeho hmotnost se pohybovala okolo 50 kilogramů. Jakožto všežravý theropod byl tento dinosaurus dokonale přizpůsoben životu ve své době... Nalezištěm jeho koster je poušť Nemegt v Mongolsku, kde jej poprvé nalezli ruští paleontologové na expedici roku 1981.
Popis Avimima můžete najít v knize "Obrazová encyklopedie: Dinosauři-142 vyobrazení dinosaurů od A do Z" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Hagryphus!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Heterodontosauridae

15. března 2017 v 15:45 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minule jsme se podívali na Vulcanodontidy. Nyní je na čase vtrhnout do záhadného světa Heterodontosauridů...

Název čeledi: Heterodontosauridae,
Autor názvu a popisu: Alfred Romer, 1966,
Nejznámější člen: Heterodontosaurus,
Doba výskytu: Trias až Jura.
Heterodontosaurus znamená "ještěr s rozdílnými zuby", protože neměl jen jeden, ale rovnou několik typů zubů. Řezákům podobné přední zuby byly ostré a nacházely vybíhaly z tlamy ven. Nacházely se jen na horní čelisti a na spodní měl Heterodontosaurus plochou lištu z rohoviny. Dále měl v zadní části tlamy velké a ostré špičáky a za nimi se nalézaly stoličkám podobné zuby (ale o pravé stoličky nešlo). Předními zuby nejspíše odtrhával kusy listů rostlin a zadní k trhání masa, jenže zatím nebylo zjištěno, jestli byl Heterodontosaurus striktní vegetarián, striktní masožravec nebo omnivor či všežravec. Všichni Heterodontosauridi měli takto pozoruhodné zuby. Tři páry ostrých špičatých zubů v přední části tlamy a za nimi se nacházející velké špičáky z nich dělali dinosaury, jakými byli. Navíc jejich zadní zuby kryly líce, takže žvýkané sousto z čelistí nevypadlo. Byl to skutečně důmyslný způsob jak se vypořádat s požíráním potravy. Vpředu měli rohovitý zobák... Podle některých vědců měli špičáky jen samci Heterodontosauridů. Používali je při zápasech např. o teritorium. Byly totiž nalezeny i lebky bez takových špičáků, jinak se zuby naprosto se shodujícími se zuby v lebkách se špičáky, z čehož lze vyvozovat, že se jednalo o samice. Heterodontosauridi nebyli moc velcí... Ti největší měřili 1,2 metru na délku (např. Abrictosaurus). Existovali i takoví, kteří mohli být ještě o osmdesát centimetrů delší, ale vždy byli drobečky ve světě obřích dinosaurů... Některým dokonce z hlavy vyrůstaly podivné štětiny. Buďto zvířata udržovala v teple, nebo byly používány k předvádění se a k zastrašování rivalů. Pegomastax africanus vypadal neuvěřitelně podivně. Žil na konci Triasu v Jižní Africe, krátce před rozdělením superkontinentu Pangaea. Byl sice nalezen teprve před pěti lety, ale stala se z něj paleontologická hvězda. Stejně tak Heterodontosaurus a Abrictosaurus pocházejí z afrického kontinentu, též z jihu... Paleontolog Tony Thulborn se na základě nálezu Abrictosaura domníval, že Heterodontosauridi přespávali horké pouštní léto obdobně jako některá z dnešních zvířat. J. A. Hopson s tím neopak nesouhlasil a proto pojmenoval Abrictosaura "bdící ještěr" (je to význam latinského jména). Podle něj byl on i ostatní Heterodontosauridi aktivní po celý rok... Mezi další známé Heterodontosauridy se řadí Lycorhinus, Lanasaurus a Tianyulong. Název posledního jmenovaného poukazuje na výskyt skupiny v Číně, takže Heterodontosauridi nebyli jen africkou specialitou. Mimoto se jejich výrazné zuby našly i v jurských horninách v Portugalsku. Vyhynuli bez potomků...





Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu moc rád! Pod článek můžete psát komentáře...

Nadcházející výprava do Amazonské džungle

14. března 2017 v 16:39 | HAAS |  Vědecké výpravy
Vědecká společnost The Scientific Exploration Society, existující již od roku 1869, chystá dvacetidenní expedici do nitra Amazonského deštného pralesa. Cílem této jistě náročné výpravy budou vesnice místních Indiánů, též Amerindiánů. Nová, vědecká i lékařská výprava, se zaměří především na původní obyvatele tohoto nesmírně rozmanitého regionu Jižní Ameriky. Lékaře výpravy budou zajímat především zubní nemoci místních domorodců, aby nalezli způsoby, jak je léčit, zatímco budou lidem pomáhat s nemocemi již stávajícími a dobře známými. Mnohé z tamních dětí též nemohou chodit do školy, ačkoliv by rády, proto bude cílem expedice přivést do vesnic více knih a také brýlí pro děti či dospělé, kteří trpí vadou zraku. Tyto vesnice, ačkoliv civilizované, se nacházejí velmi daleko od civilizace a lidé zde tedy mají omezené možnosti. Domorodci se též dozví, jak využít solární energii a nězatěžovat tak prales. Dále se výprava zaměří na studium zvířat. V Amazonii jsou neustále nalézány nové druhy hmyzu, občas se objeví i nově zkoumaný obojživelník či plaz, čas od času dokonce i nový druh netopýra... Expedice proběhne ve dnech 10. až 30. května 2017 a vyrazí do kolumbijské části Amazonie, nedaleko města Leticia. Jedná se o významný přístav na severním břehu řeky Amazonky. Tým se skládá jak z doktorů a jejich pomocníků, tak ze zoologů. Kromě již zmiňované náplně se ještě členové výpravy zastaví u ochránců přírody, které budou podporovat, například rozdáním nového oblečení... Práce to bude obtížná. V Amazonii je za rok v průměru 28°C, humidita nebo-li vlhkost činí až 90 % (výzkumníci z Nové Guineje by ale zřejmě jásali, neboť tam je humidita snad o devět procent vyšší, a na ostrově Gorgona při kolumbijském pobřeží je to zhruba podobné, pozn.). Jediným způsobem, jak se k Amerindiánským vesnicím poblíž Leticie dostat je nasednout do letadla nebo na loď a nechat se přepravit přes hustý pás lesa. Ten ale rychle mizí, Amazonie je jedním z nejohroženějších míst na světě a proto jsou expedice jako tato, poukazující na životy zvířat i místních lidí, velmi důležité. Snad si pak více lidí uvědomí, že brzy můžeme přijít o tak fantastickou lokaci...


Larry Martin

13. března 2017 v 16:51 | HAAS |  Slavní paleontologové

Larry Martin (8. prosince 1943 až 9. března 2013) byl americký paleontolog z Univerzity v Kansasu, kde působil jako kurátor. Proslavil se mnoha objevy a detailně zkoumal například Caudipteryxe nebo Dakotaraptora, o němž se však veřejnost dozvěděla až dva roky po úmrtí Larryho Martina. Proslavil ho jeho názor, že ptáci a dinosauři vůbec nejsou příbuzní, tak to alespoň tvrdil. Dokonce kdysi řekl: "Ukažte mi jediný společný znak, který spojuje ptáky s dinosaury!" Dle jeho názoru se ptáci vyvinuli z jiné, možná původně evolučně ne tolik úspěšné skupiny živočichů. Vedl výzkum Longisquamy, milovníkům pravěku dobře známého plaza z Triasu, který zřejmě dokázal plachtit s pomocí zvláštních výrůstků na zádech, i když si tím mnozí paleontologové nejsou zrovna dvakrát jistí. Zrekonstruoval ji jako tvora s dvěma "křídly" ze zádových útvarů a s peřím na ocase. Podle Larryho Martina se ale ptáci vyvinuli spíše nezávisle na dinosaurech. Toto už můžeme vyvrátit, protože víme, že ptáci se z dinosaurů vyvinuli. Přes velké diskuze, které názor Larryho Martina vyvolal, to byl velmi příjemný a přátelský pán. Stal se známým také svým vystupováním v několika dokumentech o prehistorii. Byly jimi Jurský bojový klub (Jurassic Fight Club), Prehistoričtí lovci (Prehistoric Predators) či Čtyřkřídlý dinosaurus (NOVA: Four Winged Dinosaur). V posledním jmenovaném především mluvil o své teorii nepříbuznosti ptáků a dinosaurů, zatímco hlavní aktér pořadu, zabývající se Microraptorem, poukazoval na opak... Larry Martin bohužel zesnul 9. března 2013 v úctyhodném věku 69 let po dlouhém boji s rakovinou. Rozhodně se zasadil o zajímavé objevy a patří tak k proslulým paleontologům...

Největší mořští predátoři pravěku-Basilosaurus

12. března 2017 v 10:36 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Startuje nový projekt o největších mořských zabijácích, jací kdy na naší planetě existovali... V první části našeho seriálu se ponoříme do Eocénského oceánu za dravou velrybou, která ve své době neměla nepřátele...

Jméno predátora: Basilosaurus,
Období: Eocén, před 36 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Právě jsme se vrátili zpět v čase o šestatřicet milionů let na egyptské pobřeží. Není to ale jediné místo, kde se lze setkat s největším dravým zvířetem starších třetihor. Tento gigant s hadovitým tělem, o němž si dříve vědci mysleli, že je to plaz, je obrovská dravá velryba. Procházíme se po pobřeží, v jehož písku jsou vyryty velké stopy. Nějaký savec nedávno vylezl z vody a s rychlostí od ní utíkal k blízkému lesu mangrovů. Zřejmě ho něco vystrašilo. Je pravděpodobné, že ho napadl Basilosaurus. Soudě podle stop ale oběť útoku nebyla drobná. Šlo o velkého býložravce stavěného skoro jako hroch. Buď to bylo Moeritherium, prapředek slonů vypadající zhruba jako tapír s krátkýma nohama, nebo Arsinoitherium, nosorožci podobný býložravec, jenž mu však není blízce příbuzný. Oba tito živočichové se po určitý čas zdržovali ve vodě. Basilosaurus asi zvíře napadl, když se páslo na podvodní vegetaci nebo když si jen tak plavalo. Basilosauři útočili ze zálohy a výsledek jejich výpadu se mohl schodovat s úspěšným výpadem kosatky na lachtana... Ovšem pod vodou se nacházelo mnohem více možné kořisti. Basilosaurus totiž lovil Dorudony. Byli to jeho menší příbuzní, trochu připomínající sviňuchy, byli však mnohem starobylejší. Oproti Basilosaurovi byli asi třetinové velikosti, nějaké 4 až 5 metrů dlouzí. Zato Basilosaurus samotný byl 18 metrů dlouhý, i když někteří velcí jedinci mohli mít i pětadvacet metrů na délku. To už by mohlo být přes osmdesát stop! Dorudon i Basilosaurus měli společného předka, prototyp kytovce, který byl ještě částečně suchozemský a částečně vodní. Kytovci se totiž vyvinuli ze savců, kteří opustili souš a vydali se do vody po vzoru svých starodávných rybích předků. Postupem času se jim vyvinul ploutvovitý ocas a začaly se jim ztrácet zadní končetiny. Dorudon i Basilosaurus měli ze zadních končetin jen rudimenty, které už neměly žádnou funkci... Nyní jsme se ponořili do legendárního moře Tethys. Na egyptském pobřeží Tethydy se Dorudoni shromažďovali, poněvadž zde rodili mláďata v bezpečných lagunách. Basilosauři toho občas využívali a útočili na ně. Basilosaurus byl sice velký a nemohl se dostat do jakékoliv laguny, protože mu to velikost nepovolovala. Přesto však neměl s vypátráním školek malých Dorudoníků problémy. Navíc mohl ve vodě dobře naslouchat. Pokládal například spodní čelist na dno, aby ucítil vibrace...


Právě jsme byli svědky útoku Basilosaura na malého Dorudona! Trpasličí kytovec neměl proti mocnému apex predátorovi žádnou šanci. Brzy skončil v jeho silně ozubených čelistech. Ty Basilosauři zdědili po suchozemských předcích... Ta protáhlá hlava a hydrodynamický tvar těla, třebaže dvacet metrů dlouhý, se vodou mihly jako torpédo. Nyní si Basilosaurus začíná všímat nás a to není dobré! Bylo by lepší se vrátit na pobřeží... Basilosauři nenaslouchali jen pokládáním čelisti na dno, měli i významně vyvinuty ušní kůstky-počátek echolokace. Zrak byl také dobrý a pokud jde o čich, též vyznamný smysl, nozdry se posunuly na temeno hlavy a začaly se redukovat. Dnešní kytovci už mají jen jeden otvor, jedinou dýchací nozdru. Basilosaurus měl ale stále dvě. Tělo Basilosaura se při plavání prohýbalo stejně, jako u dnešních kytovců. Je to neuvěřitelné, ale tento archaeocet, tedy starodávná velryba, jak se jim říká, už se v něčem podobala těm dnešním. Přesto však vypadala bizarně. Není divu, že si v devatenáctém století američtí vědci mysleli, že Basilosaurus je plaz, odtud název "král plazů". Až později bylo zjištěno, po studiu různých druhů zubů v čelistech, že jde o savce a dnes už nepochybujeme o tom, že náš Eocénský predátor byl velrybou... Basilosauři byli dominantními. V oceánu před 36 miliony let a ještě o něco déle neměli konkurenty. Lovili žraloky, Dorudony, částečně vodní a částečně suchozemské savce, velké ryby... Poté ovšem vyhynuli kvůli menšímu, avšak stále drastickému vymírání, které postihlo konec Eocénu a uvedlo náš svět do další geologické periody, do Oligocénu. V něm už ale Basilosauři nežili, vyhynuli bez potomků, proto v dnešních oceánech už žádného podobného kytovce nenalezneme...



Náš výlet do Eocénu za největším tehdejším mořským dravcem byl trochu strašidelný... Basilosaurus si nás všiml, ale my včas uplavali. Navíc asi neměl zájem testovat své čelisti na návštěvnících z jednadvacátého století... Připravte se však na další nebezpečnou cestu za vrcholnými mořskými predátory prehistorické éry! Další ponor již brzy...