Březen 2017

Lovci kryptidů: V pasti (1/5)

11. března 2017 v 10:25 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulém dílu se počet hlavních postav zúžil smrtí Sabine Leroyové, která byla v kanadském Yellowknife zastřelena podlým Samem Weberem. Samotný Weber je ale jen kolečkem ve stroji, složeném z darebáků, kteří by si s tajemnými zvířaty, kryptidy, nejraději dělali, co chtějí. Jack Owen a Pierre Leroy již vědí, že si na ně někde počíhají. Otázkou je, zda to nebude na další expedici...

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST PRVNÍ:
"Skoro jako bych se ocitl na nejkrásnějším místě na světě..." řekl Pierre a obdivně pozoroval vše kolem sebe. "Také že to je to nejkrásnější místo na světě," pokýval hlavou Jack, "všechny ty aurakárie, tvořící husté lesy, zčernalá půda, nádherné hory v pozadí, velké, modré nebe..." "A všechny ty pabuky... Vsadil bych se, že támhle za tou říčkou roste Fuscuspora alessandri. Musí mít tak třicet metrů, ne-li víc!" usmíval se Pierre. "Řekl bych, že i pětatřicet. Je to ohrožený druh. Vyskytuje se jen tady. Jen tady, v národních parcích středního Chile." Nacházeli se v podhůří And. Prehistorická krajina, působící jako živý výjev z geologické periody Křídové, je naprosto okouzlila. "Člověk by si pomyslel, že se vrátil tak o pětašedesát milionů let zpátky v čase... Tady se čas zastavil, doslova. Chybí tu jen dinosauři," řekl Jack svému příteli, stále si prohlížejícímu obrovský pabuk, dobře viditelný i z místa, kde stáli, a jež bylo od něj vzdáleno nějakých padesát metrů. Pierre se usadil na prašném kopečku, na němž dosud stáli a prohlíželi si odsud krajinu. "Možná, že tu nějací dinosauři jsou... Che che, třeba monstrum z Aricy," zasmál se teď Pierre. "To ale musíme do Atacamy, nejsušší pouště světa..." usmál se na něj Jack. Poté se zvedli a pomalu odcházeli do kempu... Předtím, než opustili Evropu, ohlásil Jack místo a čas konání nové expedice, jejímž cílem má být nalézt tajemného dvounožce ze silně aridních oblastí Chile, světovému tisku. Sledoval tím záměr. Má-li někdo zájem nalézt tohoto kryptida, toto monstrum z Aricy, bude následovat Jacka a Pierra, osvědčené hledače kryptidů, jež mnohokrát uspěli. A ten někdo nemůže být nikdo jiný, než osoba, případně osoby, jež stojí za Weberem a jeho odporným zločinem, k němuž došlo v Severozápadních teritoriích v Kanadě. Od minulé výpravy uběhly tři měsíce. Za tuto dobu se mohli nepřátelé lovců kryptidů dokonale připravit. Stejně tak plánoval Jack. Do Chile odletěl s přesvědčením, že konečně bude vykonána spravedlnost. Domníval se, že právě zde budou zločinci zadrženi. Bude tak odhaleno více o smrti členky týmu, o ukradených záběrech Lochneské příšery, o nichž zatčený Weber odmítal cokoliv říci... Pierrovi se ale tato cesta zdála být zcela poklidnou a nijak se nevymykající z linie těch předchozích. Chyběla mu zde jen jeho sestra, nad jejíž smrtí stále smutnil. Pro něj byl však hlavní cíl cesty daný: monstrum z Aricy. Musí ho přece najít. Jack se při jakékoliv akci ohlížel kolem sebe, pátral po Pierrovi nesrozumitelných záležitostech... Cestovat z podhůří And do Atacamy vůbec není snadné. Po opuštění kempu na hranici národního parku si Pierre a Jack vypůjčili jeep a vydali se na cestu s minimem zásob. Mnozí jim říkali, že je to šílené, že nemohou v Atacamě nic najít. Že zprávy o monstru z Aricy jsou jen povídačky...


Utábořili se poblíž malého městečka Mina Aguas Blancas, daleko od samého středu extrémní pouště. Už se setmělo, jen na horizontu se láskyplně mačkaly červánky, které každou minutu tmavá obloha tlačila dál a dál, že mizely. Pierre v té tmě svítil baterkou na různé obrázky, které si sem přivezl. Nejvíce ho zajímaly rekonstrukce Dakotaraptora, obrovského opeřeného dinosaura, příbuzného Velociraptorovi, který žil v Dakotě, v Severní Americe na konci dinosauří éry. Jack si nebyl jistý, zda monstrum z Aricy může vypadat zrovna tak. Tentokrát nepochyboval o tom, že tajemné zvíře mohou nalézt. Stále však myslel na darebáky, kteří jim už jistě musí být v patách. Mezi dvěma stany, vzdálenými od sebe tak deset metrů, rozdělal oheň a začal vařit polévku. Mlčky ji oba snědli. Až po večeři chtěl Pierre něco říci, ale vzdálené houkání jej vyrušilo. Ve chvíli zapomněl na to, co chtěl Jackovi sdělit. Za deset vteřin se volání zopakovalo. Bylo to snad ptačí houkání. Ale zde? Nějací ptáci zde přece žijí, ovšem tento zvuk byl čímsi zvláštní. Jack vytáhl magnetofon a zkusil jej nahrát. Zdroj zvuku byl však nesmírně daleko. Na magnetofonu byl sotva zachycen. Navíc nahrávání bránilo bzučení hmyzu. Pierre a Jack se krátce poté odebrali do svých stanů. Pierre si ještě stále prohlížel obrázky, na nichž se nacházeli srpodrápí dinosauři. "Monstrum z Aricy má prý také srpovité drápy na zadních končetinách. Musíme být na stopě nějakému superdravci," pomyslel si. Pak zhasnul lampičku, kterou si ve stanu svítil, a usnul. V noci slyšel nějaké kroky. Něco opatrně, hbitě našlapovalo po písečné půdě. Za chvíli rozeznal ťukavý zvuk. Něco se snad jemně, lehounce dotýká okna v autě? Pomalu vylezl ze stanu s připravenou baterkou a fotoaparátem. Zapnul svítilnu a něco sebou trhlo. Prudce se postavil, aniž by však zpozoroval další pohyb. Věděl jen to, že něco před ním neskutečně rychle uteklo do temnoty noci...

Pokračování Pierrova a Jackova dobrodružství v Chile zase příště! Doufám, že se Vám první část nového dílu líbila...

Správce dinosauřího parku - Halisaurův stav

10. března 2017 v 15:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek znamená dalšího Správce dinosauřího parku! Doufám, že se Vám zalíbí...

Halisaurův stav

Minulý týden Ochránci pravěké zvěře přivezli do Dinosauřího parku nový přírůstek: zraněného Halisaura. Zvíře na tom bylo velmi špatně a krátce po umístění do akvária bylo operováno. Naštěstí se povedlo zachránit jej. Nyní si již spokojeně proplouvá svým akváriem a dívá se na okolní svět. Akvária nejsou přístupná návštěvníkům a nikdy nebudou. Dinosauří park se totiž definitivně zavře, ale o tom až později. Halisaurovi ale klid a ticho vyhovuje, stejně jako ostatním mořským živočichům, včetně dvou Cryptoclidů hned vedle. V pondělí jsme s naším nováčkem měli malé potíže, jelikož odmítal žrát. Také jsme museli zjistit, jakou potravu preferuje. Nepřijímal potravu zřejmě proto, že nešlo o maso, které by pojídal. Teprve tresky mu zachutnaly. Zdá se, že je to potravní specialista. Během týdne jich spořádal celou hromadu. Asi tedy budeme muset začít objednávat tresky a krmit ho jimi. Včera jsem se byl na Halisaura podívat a musím říct, že se chová skvěle. Kdysi sice byli Halisauři obviněni z toho, že na pobřeží Fidži zabili několik lidí, což je koneckonců pravda. Avšak svou hrozivou reputaci si nezaslouží. Jsou na tom podobně jako žraloci... Věříme, že tehdy to byla jen nehoda... Halisaurus prospívá, ale máme strach z toho, že si z moře mohl odnést nějaké okem nerozpoznatelné parazity, kteří by se pak mohli dostat do vody v akváriu. To bychom neradi. Něco takového by mohlo způsobit smrt našeho Halisaura. Proto ho o víkendu uspíme a znovu a podrobněji prohlédneme. Všechna ostatní zvířata, která žijí ve svých akváriích v parku, takovými testy již prošla. Přesto se občas musí učinit znovu. Je to jistota. Stejně si myslím, že náš nový plazí kamarád je v pořádku... Jen po ráně nožem, kterou mu nějaký darebák zasadil do břicha, mu zbyla velká jizva. Když ho Ochránci pravěké zvěře našli, měli problémy se zastavením krvácení. Náš kamarád takřka zahynul, tak špatně na tom byl. Ochránci nyní usilovně pátrají po tom, kdo za tím zločinem stál. Který podlý člověk vytáhl Halisaura na loďku, bodl ho a hodil zpět do moře-to je otázka, na kterou už brzy budeme znát odpověď...

Také už známe odpověď na otázku: "Bude park zavřen?" Jistěže. Po několika měsících je čas na klid. Abych řekl pravdu, už se nemohu dočkat. Konečně tady zase bude klid!!! Přesný termín sice stanoven není, ale k zavření parku dojde v průběhu příštích týdnů až měsíců. Clark ještě potřebuje něco uhradit a potom se park definitivně zavře. Bude fungovat spíše jako rezervace, pozorovatelna a útulek zároveň, tak jako vždycky. Staré časy se zase vrátí... Ách! Pokud jde o další ze zvířat v našem parku, jsou relativně neproblémová. Jen Giganotosaurus včera večer hrozně nahlas řval. Sice jsem si dal na hlavu tři polštáře, zatímco jsem usínal, ale nepomohlo to-jeho řev byl stále stejně hlasitý. Nakonec jsem vstal a začal na něj řvát (z okna svého domku samozřejmě, mimochodem, jeho výběh je až na druhé straně ostrova, tudíž jsem byl v bezpečí a kdyby mé nadávky náhodou slyšel, nic by nezmohl, neproboural-li by svou ohradu). Štěstí mi nepřálo. Můj soused, jeden veterinář, ty nadávky slyšel a myslel si, že nadávka "hloupý zubatý šupináči" patří jemu. Má totiž protézy a myslel si, že si dělám z legraci z jeho zubů. Když hrál basketball ve škole, říkali mu "šupináč", ani nevím proč. Tak se tedy můj soused strašlivě naštval a hodil po mne botu. Po výsledné ráně jsem už raději zavřel okno a spokojil se s Giganotosauřím řevem, jenž byl zdaleka lepší, než bolavá boule na čele... Dnes ráno jsem vyklízel výběh Wuerho, naší Wuerhosauří samice. Bohužel se znovu ukázala být agresivní. Když jsem se přiblížil, švihla po mě ocasem. Jen doufám, že Wuerho v budoucnu nebude nebezpečná. Nerad bych, aby mne zabila...

Vrátí se vše do starých kolejí? Nebo Dinosauří park skončí úplně? Těžko říci... Další část za týden!

Velký tučňák z Paleocénu!!!

9. března 2017 v 17:45 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Tučňáci se zřejmě vyvinuli z nějakého ptáka, který se podobal albatrosům, osídlil zdánlivě neosidlitelná území na dalekém jihu a s postupem času ztratil schopnost létat. Poté se tučňáci začali šířit dále na sever, až dokonce dosáhli Galapážských ostrovů. Avšak tyto ptáky, kteří chtěli být rybami a naučili se skvěle plavat, si většina lidí spojuje s Antarktidou. Není překvapením, že nejstarší tučňáci jsou též známí z ledového kontinentu, ačkoliv tam dnes žijí pouze 4 ze 17 současných druhů. Nedávno byl objeven nový druh tučňáka z Paleocénu!!! Žil na Antarktidě před 61 miliony let! Stává se tak úplně tím nejstarším tučňákem, kterého věda zná! Ještě před pár týdny byl za toho nejstaršího považován Waimanu, nyní ho však vystřídal ten nově objevený, jenž zatím nebyl pojmenován. S délkou těla a tedy i výškou 150 centimetrů byl téměř stejně velký jako vyhynulý Anthropornis nordenskjoeldi, vůbec největší tučňák. Především kosti tučňáčích nohou, navíc neobvykle velkých, byly nalezeny v usazeninách řeky Waipara na Novém Zélandu. Cca před 60 miliony let byl Nový Zéland spojen s Antarktidou, stejně jako Austrálie, proto se uvádí, že nový druh pravěkého tučňáka přebýval hlavně na Antarktidě. Nový Zéland totiž ležel jižněji a tvořil tehdy součást velké jižní pevninské masy... Tento obrovský tučňák žil jen 4 miliony let poté, co dinosauři vymřeli: další důkaz toho, že život se na Zemi po vyhynutí veleještěrů celkem rychle vzpamatoval. Zatímco v jihoamerických pralesích na rovníku plazi opět dorůstali do mohutných velikostí, dosahujíce dvanáctimetrové délky jako v případě notoricky známé Titanoboi, daleko na jihu rostli i praví potomci dinosaurů, ptáci. Je ale možné, že předci nově objeveného druhu byli ještě většími tučňáky... Nyní zbývá odhalit, jak tento tučňáčí obr žil. Není z něj známo o nic více než pár kostí, proto bude třeba zjistit, zda se už adaptoval k životu ve vodě, nebo byl spíše suchozemským. Bude se muset bádat po tom, zda se už naučil dobře plavat. Jedno je ale jasné: paleontologům i zoologům se rozšířil seznam prehistorických druhů tučňáků o nejstarší dosud známý druh. Už to samo výmluvně svědčí o tom, že v brzké době dopadne více světla na počátek evoluce těchto nádherných zvířat...

Na obrázku vidíte donedávna nejstaršího známého pravěkého tučňáka, již výše zmíněného Waimanu. Až bude rekonstruován nový druh, pravděpodobně ji sem vložím... Pokud se chcete dozvědět více o evoluci tučňáků, podívejte se na první díl seriálu Ptačí řády a jejich evoluce: http://blogorgonopsid.blog.cz/en/1406/ptaci-rady-a-jejich-evoluce-tucnaci .

James Kirkland

8. března 2017 v 15:39 | HAAS |  Slavní paleontologové

Jim Kirkland, vlastním jménem James Ian Kirkland, je světoznámý americký paleontolog. Narodil se 24. srpna 1954 ve Weymouthu, jednom z měst státu Massachussetts. Vystudoval paleontologii a geologii a stal se mezinárodně uznávaným vědcem, jenž popsal mnoho dinosaurů. Někteří z nich dokonce patří mezi jeho vlastní objevy... Asi nejznámějším dinosaurem, kterého vykopal a pojmenoval, je Nothronychus. Jakožto jeden z pouze dvou amerických Therizinosaurů, byl to skutečně skvělý objev, který zachvátil svět vědy v roce 2001. O čtyři roky později přišel nález ještě zajímavější: Falcarius. Byl to předek Nothronycha, ale žil o třicet milionů let dříve. Na obrázku vidíte Jima stát vedle sestavené kostry Falcaria. Ještě před nálezem těchto Therizinosaurů ale Jim Kirkland objevil Zuniceratopse, nejstaršího severoamerického rohatého dinosaura. Žil ve stejné době jako Nothronychus, před 90 miliony let, a také v Novém Mexiku. Kirkland se vůbec celkově věnuje dinosaurům z této části Spojených států... A tak není divu, že se mu podařila spousta skvělých dinosauřích nálezů. Mezi ně patří i malí Coelurosauři z období Křídy, kteří byli pravděpodobně opeření. S Robertem Gastonem pojmenovali Utahraptora a Gastonii, oba protivníci, jeden srpodrápý a druhý obrněný, pocházejí z Utahu. Z jurských dinosaurů pojmenoval James Kirkland jednoho obrněnce z pozdní Jury. Byl nalezen v Morrisonském souvrství v Coloradu, USA. Šlo o jednoho z nejstarších předků Ankylosaura. Mezi Kirklandem nověji popsané druhy patří třeba Diabloceratops, známý svým podivuhodným obličejem. Ke konci 90. let však dal jméno i Eolambii, jejímž jménem ctí Lawrence Lambeho, významného kanadského palentologa z počátku 20. století... V současnosti Jim Kirkland pracuje pro Utah Geological Survey, kde působí jako paleontolog i geolog. Je expertem na Mezozoikum, dobu dinosaurů a na toto téma již napsal 75 odborných prací. Kromě dinosaurů se věnuje ještě druhohorním měkkýšům a rybám, mezi nimiž nalezl velké množství pro vědu nových druhů. Věnuje se ale i spolupráci na rekonstrukcích pravěkých pevnin a podmořského života...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Vulcanodontidae

7. března 2017 v 15:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Je na čase vrátit se k Základním údajům o čeledích dinosaurů... Snad se Vám tento článek bude líbit!

Název čeledi: Vulcanodontidae,
Autor názvu a popisu: Michael Cooper, 1984,
Nejznámější člen: Vulcanodon,
Doba výskytu: Raná a střední Jura.
Tito sauropodi se vyskytovali ve Starém světě. Je jich známo jen několik a všichni žili v Africe nebo Asii. Vulcanodontidi byli podivuhodnou čeledí sauropodů, jejíž členové dorůstali délky od 9 do 18 metrů. Řadili se mezi středně velké až velké Sauropody. Na rozdíl od diplodocidů, kteří se měli záhy objevit na scéně v pozdní Juře, byli Vulcanodontidi robustněji stavění. Neměli tak dlouhý krk, ani bičíkovitý ocas. Od ostatních Sauropodů se také odlišovali tím, že hřbetní obratle měly hluboký kanál pro míchu. Zvláštních, ne zrovna typicky Sauropodích znaků však nesli více. Vulcanodon byl objeven v Zimbabwe v 70. letech minulého století a již roku 1972 ho Raath popsal jakožto "sopečný zub" (dinosaurus byl nalezen v sopečných uloženinách starých 180 milionů let). Po tři roky si ale paleontologové nebyli jistí, zda šlo vůbec o Sauropoda. Nakonec to neprokázal dlouhý krk, ocas ani slonovité končetiny, ale takový nepatrný detail, jako je tvar kostí palců. Jen díky tomu bylo usouzeno, že Vulcanodon byl opravdu jedním z dlouhokrkých veleještěrů. Dnes o tom není pochyb, ale Vulcanodontidi nejsou dobře známí. Vulcanodonovi, jen 6,5 metru dlouhému býložravci, se nejvíce podobá Barapasaurus z Indie. Žil ve stejné době, krk měl jen o něco málo delší než tělo, byl robustně stavěný a měřil přinejmenším tolik co náklaďák. Měl lžícovité zuby, dlouhé zadní končetiny (delší než přední) a úzké pánevní kosti. Poslední jmenovaný znak sedí spíše k Cetiosaurům, kteří byli nalezeni v Evropě. Proto není jisté, zda byl Barapasaurus spíše vulcanodontid či cetiosaurid. Také čínský "Kunmingosaurus" není zrovna jistotou. Mohl mít sice až 11 metrů na délku, ale dosud nebyl vědecky popsán. Proto je jeho jméno uváděno v uvozovkách, jako nomen dubium. Jeho kostra byla smontována, ale je také možné, že jde o kosti více jurských dinosaurů. Když byly v roce 1954 jeho kosti objeveny v jednom lomu v Číně, byly roztroušeny a dosud se nepotvrdilo, jestli patřily jedinému zvířeti. Kotasaurus je však jedním z jistějších nominantů na člena čeledi Vulcanodontidae. Měl jednoduché obratle, štíhlé kosti nohou a úzké ramenní kosti, což jsou typické znaky raných Sauropodů. Opravdu patřil k těm starým, jelikož existoval ve spodní Juře stupně toark. Z úplně stejné časové periody v historii naší planety je znám i marocký Tazoudasaurus. I on by mohl být Vulcanodontidem... Problém je v tom, že paleontologové o čeledi Vulcanodontidae občas říkají jedno: je parafyletická. To znamená, že je to skupina zvířat souhrnně označovaná jako čeleď, ale ne všichni členové této čeledi mohou mít stejného předka. Vulcanodon samotný do této čeledi téměř určitě patřil, ohledně ostatních zde jmenovaných si nejsme tolik jisti...

Zase se vracím k tomuto projektu a mám v plánu ho v co nejbližší době dokončit!!!

Lycideops

6. března 2017 v 17:12 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Lycideops longiceps byl v roce 1931 pojmenován významným jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem. Byl to savcovitý plaz stejné skupiny jako Therocephalian a byl pravděpodobně stejně velký. Bohužel se nikdy nenalezla úplná kostra, takže paleontologové si nemůžou být zcela jisti, i tak se ale délka zvířete zdá být asi jeden metr. Lycideops byl rychlý, mrštný, měl celkově krátké končetiny posazené pod tělem, prodložený čenich a také mohutný chrup. Zvláště špičáky byly výrazné. Therocephalian byl jedovatý, svou kořist zabíjel jedovatým uštknutím. Možná i Lycideops disponoval jedem. Jeho nejbližším příbuzným je sice pravděpodobně Choerosaurus, u kterého se přítomnost jedu neprokázala, nelze to však ani vyloučit. S Lycideopsem a Choerosaurem patřil do čeledi Lycideopidae ještě Tetracynodon, o němž se toho z těchto rodů ví asi nejvíc. Vesměs to byli permští savcovití plazi nebo-li térapsidi. Lycideops byl nalezen v Jihoafrické republice v jedné ze subdivizí superskupiny Karoo, kde byla nalezena celá řada permských zvířat. Lycideops jakožto rod pochází Dicynodon Assemblage Zone, tedy z konce Permu a začátku Triasu. Nejspíše se zdržoval poblíž jezer, kam se přicházeli napít různí dicynodonti. Lovil ale také obojživelníky nebo malé plazy žijící u vody. Někteří Lycideopsové se vyskytovali i ve skalách, kde číhali na procházející zvířata a vrhali se na ně ze zálohy. Když po nich velká býložravá oběť šla, jednoduše vyšplhali na skálu nebo utekli, jelikož byli dost mrštní. Stejně jako jeho příbuzní, byl i Lycideops masožravý...
Jeho popis můžete najít na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Ianthasaurus!

Užovka indigová-Lovec jedovatých hadů

5. března 2017 v 9:25 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po takřka měsíci je čas na další popis hada. Tentokrát se zaměříme na užovku indigovou...

Latinský název: Drymarchon corais,
Rozšíření: jih Spojených států amerických, střední Amerika, ostrov Trinidad až po střed Jižní Ameriky,
Velikost: délka až 2,9 metru.
Užovka indigová je největší užovkovitý had. S délkou téměř tři metry se s ní nemůže rovnat ani musurana černá, která bývá obvykle o půl metru kratší. Donedávna byla užovka indigová jakožto Drymarchon corais považována za jediný druh s velkým množstvím poddruhů, ale dnes se D. corais uvádí jen jako jeden z mnoha druhů, kterým se ale stále česky říká užovka indigová. Zaměříme proto spíše na rod Drymarchon, tedy užovky indigové celkově... Užovka indigová není jedovatá, zabíjí zcela jiným, snad ještě krutějším způsobem. Loví jiné hady, především ty jedovaté, jako jsou chřestýši a křovináři, ale nepohrdne ani hroznýši a dále aktivně loví širokou škálu dalších obratlovců. Je imunní vůči hadímu jedu, takže nemusí mít strach, že zemře na následky křovinářího uštknutí. Užovka indigová má pravděpodobně nejsilnější čelistní skus ze všech hadů. Je tak silný, že jedním kousnutím tato užovka přelomí páteř hada, kterého uloví. Tímto způsobem ho okamžitě paralyzuje a zabije. Když jste had, požírat ostatní hady je výhodné, neboť jejich polykání pro Vás není složitou záležitostí. Tak jako ostatní hadi, i užovka indigová polyká svou kořist od hlavy po ocas. Drymarchon je anglicky nazýván indigo snake na Floridě, kde se ale jeho konkurentem stává krajta tmavá, jež je invazivním druhem. Pochází z jihovýchodní Asie, dorůstá větších délek než původní největší americký had a to sice užovka indigová, a tak tohoto rychlého, mrštného plaza vytlačuje z původních teritorií. Floridský druh je uhlově černý se svítivě červenou, krémovou či růžovou bradou. Pokud na jeho šupiny svítí slunce, odráží se krásná indigová barva. Pro druhy indigové užovky nalézané v Texasu, střední a Jižní Americe se používá název cribo. Druhy se barevně velmi odlišují, mohou být červené, černé, hnědé, dokonce i zelené, díky čemuž dokonale splývají s okolním prostředím. Ocas je ale většinou černý. Některé z cribos mají na těle i pálené nebo hnědožluté skvrny, případně i tmavší skvrny a proužky ve tvaru písmena X. Díky své barevné rozmanitosti nejsou jednotlivé druhy užovky indigové jednoduše identifikovatelné, ovšem určit se dají vždy podle velikosti, lehce trojúhelníkovitého průřezu tělem a velkých lesklých šupin. Zvláště poslední jmenované je charakteristickým znakem tohoto rodu. Kde všude tento had žije? Obývá velké množství habitatů. Na Floridě a v Texasu se vyskytuje v mokřadech i písečných oblastech, líbí se jí také na vývyšeninách s borovým porostem nebo na mýtinách. V Latinské Americe je jejím přirozeným prostředím tropický deštný les. Občas se vyskytuje poblíž řek, protože výborně plave... Užovka indigová je aktivní ve dne. Floridský druh není příliš agresivní, je-li chycen. Středoamerické a jihoamerické druhy však mohou být poměrně agresivní, proto je při práci s nimi třeba dávat pozor. Jediné kousnutí silnými čelistmi tohoto hada může snad způsobit i zlomení prstu. Jsou to ale velmi ostražití hadi a před jakýmkoliv nebezpečím se hbitě odplazí. Tito hadi jsou vejcorodí, kladou zhruba 4 až 11 vajec. Mláďata po vylíhnutí vypadají jako zmenšeniny dospělých, jsou samostatná jako u všech plazů a brzy se vydají na lov. Dospělosti dosáhnou ve věku 2 nebo 3 let... Floridský druh užovky indigové je chráněný. Texaský druh je státem Texas považován za zranitelný, ale jeho ochraně se mnoho lidí nevěnuje. V Texasu jsou pro něj největším nebezpečím silnice. Každoročně je mnoho texaských užovek indigových zajeto auty. Latinskoamerické druhy jsou na tom, zdá se, dobře. Podle IUCN jim bezprostřední nebezpečí ze strany člověka nehrozí...

Příště užovka mandarínská!

Časté evropské fosilie-Trilobiti

4. března 2017 v 10:30 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
První část seriálu Časté evropské fosilie pojednávala o ježovkách, zajímavých ostnokožcích žijících na naší planetě od Ordoviku. Ve druhé části se podíváme do světa evropských trilobitů. Ukážeme si některé takřka speciálně evropské druhy, na které sběratelé zkamenělin občas mohou při svém bádání narazit...

Trilobiti byli raní členovci, dokonce jedni z prvních, kteří se kdy na naší planetě objevili. Představovali velmi úspěšnou skupinu bezobratlých, členovců pohybujících se převážně po mořském dně, a to po stovky milionů let. Vlastně by se dalo uvést, že po celé prvohory. Neboť trilobiti se řadí mezi nejúspěšnější živočišné skupiny vůbec. Žili bezmála 300 milionů let. Objevili se už v období Kambria, kdy se moře zcela náhle začala překypovat životem. Sloužili jako potrava pro první velké dravce, jako byl Anomalocaris a jeho příbuzní. Po celou prvohorní etapu byli trilobiti důležitou součástí moří a oceánů. Jsou s touto částí prehistorie naší planety neodmyslitelně spjati. Vyhynuli až s koncem Permu. Tehdy na Zemi došlo k prudkým změnám: nastalo největší vymírání druhů, které kdy naše planeta pocítila. Celých 90 % všech živočichů i rostlin zmizelo a trilobiti byli překvapivě mezi nimi. Ti, kteří přežili předchozí velká vymírání, jako to Ordovicko-Silurské, tu náhle padli za oběť. Druhohorní dinosauři ani tehdejší mořští plazi už éru trilobitů nezažili. Ani my je samozřejmě neznáme jako živá zvířata, ale studium jejich zkamenělin poskytlo paleontologům tolik informací, že nyní víme o trilobitech tolik, jako o málo dalších skupinách pravěkých, vymřelých členovců. Nedávno byl dokonce učiněn nález trilobita se stopami po vajíčkách uvnitř těla. Sběratelé zkamenělin měli trilobity vždy rádi. V geologických formacích, jejich horniny vznikaly při mořském dně, bylo vždy k nalezení mnoho jejich pozůstatků...


Tělo trilobitů se dělí na tři části: hlavový štít (cephalon), trup (thorax) a ocasní štít (pygidium). Prostřední část je ještě rozdělena na další tři části, na tři laloky: střední lalok (střed těla) je lalok vyvýšený nebo-li vřeteno, dva postanní se nazývají pleury. Podle počtu jednotlivých článků těchto laloků nebo podle velikostních rozměrů tří hlavních částí těla lze určit, o jaký druh trilobita jde. Nyní si představíme v Evropě často nalézané trilobity...

Ogyginus
Období: Ordovik.
Tento čistě evropský trilobit, žijící na naší planetě v Ordovickém období, mohl měřit až 3,8 centimetru na délku. Patří k často nalézaným druhům. Bohužel se jejich těla často ulamují, takže je poměrně vzácné nalézt kompletní exeplář. Pokud jej budete chtít zakoupit, pak bude určitě dražší než nekompletní zkameněliny. Vřeteno z trupu pokračuje až na pygidium, kde je dobře vidět a pomalu se v pygidiu zužuje (viz. obrázek). Cephalon a pygidium mají stejnou velikost a na obou stranách hlavy jsou dobře viditelné oči. Lícní trny, vycházející z hlavy trilobita, jsou krátké...


Peronopsis
Období: Kambrium.
Fosilie tohoto trilobita jsou mimo Evropu nacházeny i v Severní Americe a na Sibiři. Byl to rod velmi malých trilobitů, měřili jen asi 6 milimetrů! Měli jen dva trupové články mezi pygidiem a cephalonem, jež jsou naopak veliké. Tento rod prakticky nelze s žádným jiným zaměnit, podobný je mu jen Agnostus, ale ten má na pygidiu dva trny.


Paradoxides
Období: Kambrium.
Zkušeným sběratelům fosilií nebo zájemců o trilobity asi netřeba tento rod představovat. Přesto pro ty nezasvěcené, jedná se o snad nejpopulárnější rod trilobitů vůbec, jehož pozůstatky pocházejí z Evropy, Turecka, ale v menším množství i z Ameriky. Měl až 510 milimetrů, žebra se často zužovala do špičky, mohly z něj vybíhat trny, po stranách hlavy se nacházely půlměsícovité oči.


Ogygiocarella
Období: Ordovik.
S délkou až 82 milimetrů patří k větším sbíraným trilobitům. Občas se mu říká i Ogigia nebo Ogigiocaris, bývá tak i vystavován v muzejích. Cephalon je široký s dlouhými lícními trny. Na trupu se vřeteno mírně zužuje, na pygidiu se zase zužuje velmi rychle a výrazně. Na glabele se nacházejí půlměsícovité oči.


Na závěr menší zajímavost: trilobiti se dokázali stáčet, tedy alespoň většina jejich druhů. Byl to zřejmě způsob obrany, podobný tomu užívanému dnešními stínkami, které možná máte na zahradě. Občas takový stočený trilobit zkameněl a pak se zachoval ve velmi neobvyklém tvaru. I na stočené trilobity můžete při koupi zkamenělin, případně jejich odlitků, narazit... Tak zase u další části Častých evropských fosilií!

Správce dinosauřího parku - O krok blíže konci?

3. března 2017 v 15:03 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Minule jste dozvěděli, že Dinosauří park může být zavřen. L. C. Clark, jenž ho po léta financoval, chce, aby byl znepřístupněn turistům, jelikož minulý týden došlo k nehodě s Masiakasaurem. Jak se situace vyvíjí? Dávám slovo Danu Jamesonovi...

O krok blíže konci?

Už celý týden se o nešťastném incidentu s Masiakasaurem píše ve světovém tisku. Hemží se titulky jako "Opravdu je možné chovat dinosaury v jednadvacátém století?" či "Dinosauří park se stal dějištěm hrozné události." Realita za těmito titulky je jiná-tisk se snaží čtenáře zaujmout do očí bijícími zprávami. Vždyť při útěku Masiakasaura nikdo nezahynul, pouze čtyři lidé byli raněni. Dvanáctiletý chlapec, kterého Zuboun kousl do ruky, je již naprosto v pořádku a dokonce pro noviny řekl, že by si rád prohlédl zvířata, jež ještě v parku neviděl, a že se tedy hodlá vrátit. Ostatní tři z nás vymáhali odškodné, ačkoliv vymáhali není zrovna dobré slovo, kterým bych to popsal. Tak to uváděly spíše jedny americké noviny. My jim odškodné dali bez problémů a bez zdržování. Clark se byl v pondělí poradit se svými známými a dospěl k závěru, že park opravdu uzavře. Charlesovi jakožto řediteli se to vůbec nelíbí. V době, kdy park nepotřeboval financování, byl zde nejvýše postaveným Charles. Ostatně, je také ředitelem. Ale od té doby, co park potřebuje pomocnou ruku, jež mu podal Clark, je zde velením on. Dluh sice ještě není zplacen, stále jsme nevydělali tolik peněz, kolik dal Clark do parku. On však říká, že nechce, aby byla poškozena jeho pověst, že většina peněz se mu vrátila a že tedy prodělal málo. Na těch pár milionech dolarů mu údajně nesejde. Tak by Dinosauří park mohl skončit. Původně rozsáhlá rezervace, ve které jsme se pohybovali jen my, pracovníci, starající se o zvířata. Jezdili sem vědci, prohlíželi si je a studovali. Nyní se na pár měsíců park zaplnil davy turistů, což již brzy skončí. Dobu, kdy Dinosauří park byl světu otevřen, nakonec svým slovem skončí Clark. V úterý se po telefonu s Charlesem hádal. Charles byl prý tak naštvaný a z rozmrzelý z jejich dialogu, že hovor ukončil prásknutím sluchátka o stůl. Pak se Clarkovi krátkou zprávou omluvil, ovšem se vůbec se mu nedivím, já bych z diskuse s někým, kdo chce zničit mou mnohaletou práci, přímo šílel a asi bych mu jednu vypálil mezi oči. Avšak Charles je přece jen klidnější. To všechno každopádně může znamenat, že by park skončil úplně. Už by prý nemělo cenu se mu věnovat. Zvířata by asi byla vypuštěna zpět na Isle of Die...

Mě jako správci se tento scénář nelíbí. A stejně tak se nelíbí Ochráncům pravěké zvěře. A tak se může Dinosauří park stát něčím novým. Už to nemusí být jen rezervace, nebude to zábavní park, mohl by to útulek. Ochránci pravěké zvěře minulý týden nalezli zraněného Halisaura při pobřeží Fidži. Pravděpodobně byl odchycen, vytáhnut na palubu malé loďky, potom do něj nějaký ohavný darebák bodl nožem, a hodil nebohé zvíře zpět do vody. Ochránci i my to považujeme za otřesný zločin. Doufám, že Ochránci vyšetří, kdo to udělal. Zraněného Halisaura si pak povšiml kapitán nákladní lodi. Prý viděl ve vodě kolečko krve a protáhlou tlamu lapající po dechu. Neváhal a zavolal Ochránce. Ti zvíře odchytili, s trochou problémů uspali a zavezli do parku, kde byl tvor umístěn v akváriu. Ze zranění se dostal. A tak máme v parku nováčka. Pro něj, stejně jako pro již dříve odchyceného Pteranodonta, je Dinosauří park skutečně útulkem. Ve světě se jistě najde spousta lidí, kteří by park podporovali jako místo, kde se pomáhá pravěkým zvířatům... Stále je však otázkou, zda Clark neřekne: "Sem mé peníze už nikdy nepůjdou a vše ruším." Pokud by se tak stalo, museli bychom se odsud vystěhovat. Neříkám, že Clark tu moc opravdu má, přece jen by proti němu stála spousta lidí, ale chápu jeho obavy. Já sám doufám, že práci Správce dinosauřího parku neztratím...

První březnový Správce dinosauřího parku je za námi, doufám, že jste si ho užili! Pokračování snad zase za týden...

Orontium

2. března 2017 v 18:04 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Orontium, česky vodoklas, je áronovitá rostlina (tzn. patří do příbuzenstva okřehku), která patří mezi nejdéle žijící, prakticky nezměněné rody rostlin vůbec. Vyvinula se na konci období Křídy. Před 65 miliony let, v době, kdy vymřeli dinosauři, existovaly už dva druhy Orontia: O. mackii se vyskytovalo na území Nového Mexika, zkameněliny početnějšího druhu O. wolfei byly zase odkryty ve státu Washington, USA, a dále na sever v Britské Kolumbii, v Kanadě. O něco starší O. mackii měla listy 275 milimetrů dlouhé, ale skutečná délka celé rostliny bohužel není známá. Šířka listů činila 6 až 9 centimetrů. Orontium wolfei přežila až do středního Eocénu a její listy měřily až 450 milimetrů, byla tedy zřejmě větší, než O. mackii. I zde však není známa úplná délka, vychází se jen ze zkamenělých listů. Těmto rostlinám se dařilo ve vlhkých mokřadech či v bažinách, nebo se vyskytovaly v jezerech... Vodoklas však existuje i dnes, jeho název je Orontium aquaticum, a to, jak jste uhodli, znamená, že je vodní. Je k nalezení pouze na východě Severní Ameriky. Jako pravá vodní rostlina se s listy drží nad hladinou a pozoruhodné je, že žlutě kvete. Na jaře tedy mokřady nádherně zdobí. V minulosti semena vodoklasu pojídali Indiáni, sušili je a vytvářeli z nich podivuhodnou škrobovou směs. Před 65 miliony let mezi tuhými listy vodoklasu dosedali na vodní hladinu i první ptáci a pod nimi proplouvali krokodýlové, ovšem také dinosauři byli zvířaty, jež ještě vodoklas zažila. Dva pravěké druhy a jediný současný druh Orontia jsou jen málo odlišné, proto je tato rostlina úspěchem evoluce-díky své anatomii na naší planetě úspěšně přežívá už desítky milionů let...
O této rostlině se můžete dozvědět také na anglické verzi encyklopedie Wikipedie.

Příště Sassafras!