Duben 2017

Williamsonia

10. dubna 2017 v 16:51 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Williamsonia byla cykasovitá rostlina žijící v období Jury. Šlo o kosmopolitně rozšíření benetit, tzn. zástupce řádu semenných rostlin typických pro všechna období od Triasu až po Oligocén. Williamsonia se řadí mezi jedny z nejrozšířenějších a vývojově nejúspěšnějších benetitů, jaké kdy existovaly. Původně byla popsána anglickým paleobotanikem Williamem Clawfordem Williamsonem jako jeden z mnoha druhů zemie, což je druh cykasu, který jen v současnosti zahrnuje 58 druhů vyskytujících se v Novém světě. Až později skotský botanik William Carruthers zjistil, že se nejedná o typický cykas, ale benetit a pojmenoval rostlinu Williamsonia gigas. Rodové jméno má po autorovi původnímu popisu, třebaže oba významní botanikové nesli jméno William... Williamsonia měla keřovitý až stromový vzhled. Vypadala jako palma s tlustým kmenem, což je pro cykasovité rostliny charakteristické. V Jurském období, ve zlaté éře dinosaurů, tvořily Williamsonie husté lesy. Především na západě Spojených států, na území dnešního Colorada, Wyomingu a Utahu, se rozkládaly světlé i tmavé lesy překypující roztodivnými živočichy, od Dryosaurů přes Ornitholesty až po Allosaury. Na listech Williamsonie se pásli Diplodokové i Apatosauři. Nikdy nebyl nalezen kompletní fosilizovaný vzorek. Většinu nalézaných vzorků tvoří listy o délce 3,2 centimetru nebo zkamenělé otisky krásných květů, měřících asi 10 centimetrů. Šišky, jež byly též nalezeny, byly ještě delší, celých 15 centimetrů. V jedné šišce se mohlo nacházet až 30 zárodečných květů. Kvetoucí Williamsonie byly obvykle pokryty listeny. Listy Williamsonie byly často nalézány složené. Měly lístečky podél obou stran hlavního vřetene listu. Téměř vždy se dobře zachovaly, a to jako tenounké, černé vrstvy uhlíku... Williamsonie dorůstaly několikametrové výšky... Nejvíce zkamenělin tohoto benetitu bylo nalezeno ve Spojených státech amerických, v Brazílii, Indii i Spojeném království. Vždy se jedná o ten stejný druh, Williamsonia gigas. To potvrzuje, jak úspěšný a hojně se vyskytující tento benetit byl... Pro benetity byly typické zpeřené listy. Vzhledem k podobnosti s dnešními cykasy byly benetity, známé jen z fosílií, dlouho s cykasy zaměňovány...
Popis této nádherné rostliny naleznete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny"!


Příště Neuropteris!

Užovka mandarínská-Nádherný had z Dálného východu

9. dubna 2017 v 10:52 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Seznamte se s jedním z mých nejoblíbenějších hadů. Je to krásný druh, jenž je zároveň ohrožený... Slíbený popis užovky mandarínské je tu!

Latinský název: Elaphe mandarina (nově se ale uvádí Euprepiophis mandarinus)
Rozšíření: Východní Asie (včetně Číny),
Velikost: 1 až 1,6 metru.
Nádherná užovka mandarínská se řadí mezi nejkrásnější hady. Její zbarvení je jako malířská paleta. Základní zbarvení tohoto hada je šedé, na zádech má pak černé kosočtverečné znaky a žlutými "volskými oky", které tvoří jejich střed. Někdy však může být základní barva i červenohnědá či hnědá. Také velikost a tvar hřbetních šupin jsou velice proměnlivé. Jednotlivé šupiny mohou být buď hladké, nebo kýlnaté (tzn. každá šupina má ve středu výstupek). Na hlavě se nacházejí černo-žluté šípy, skvrny ve tvaru písmena V. Hlava je úzká, jen o něco málo širší než krk. Přes oko přechází tmavě černá linka, která pravděpodobně pomáhá zamaskovat oko před nepřáteli. Zorničky tohoto hada jsou velké a černé. Obvykle platí, že hadi s velkými kulatými zorničkami loví ve dne, ale užovka mandarínská patří mezi výjimky. Je aktivní v noci; je to krepuskulární druh, což znamená, že je nejaktivnější za soumraku a poté za úsvitu, podobně jako třeba jezevci. V porovnání s mnoha dalšími východoasijskými užovkami je tento druh výrazně štíhlejší... Kontrastní žluté a černé barvy jako by už samy o sobě napovídaly, že tento had pochází z Orientu. Vždyť také jméno má užovka mandarínská více než přiléhavé. Do divočiny Číny patří stejně tak jako pandy velké, dokonce se jí líbí stejný typ prostředí. Vyskytuje se převážně v horských lesích, často tvořených bambusy. Vystoupá až na suťoviska 3000 metrů nad mořem, mnohem výše než většina hadů (přesto ve východní Asii žijí hadi, kteří se vyskytují i o dva tisíce metrů výše). V nižších polohách ji nalezneme též, a to v zemědělské krajině. Poblíž usedlostí a na rýžových polích loví svou oblíbenou kořist. Jsou to myši a jiní hlodavci, především jejich mláďata. O biologii užovky mandarínské se mnoho neví, ale předpokládá se, že úzkou hlavou proniká do nor hlodavců, odkud krade myší mláďata. K člověku je velice lhostejná, když je chycena, většinou je v klidu. Není jedovatá a svou hlodavčí kořist zabíjí škrcením. Výborně leze po stěnách, často pro člověka či jiné primáty nezdolných. Při odpočinku se vyskytuje v dutinách pod velkými kameny... Užovce mandarínské je blízce příbuzný jedna japonská užovka, druh. E. conspicillatus... Užovka mandarínská se rozmnožuje kladením vajec. Ve snůšce jich bývá od 3 do 8... Bohužel je ohrožena. Ačkoliv podle IUCN nepatří mezi přímo ohrožené druhy, moc dobře víme, že ničení bambusových lesů si na těchto hadech vybralo svou daň. A stejně tak na pandách velkých i červených, na bambusových krysách a dalších unikátních zvířatech, většinou endemicky se vyskytujících ve střední Číně. Ačkoliv užovka mandarínská obývá například i Barmu, Laos a Vietnam, všude je v možném nebezpečí. Pokud ale bude její přirozené prostředí chráněno, pak naprosto přirozeně přežije...

Příště užovka hladká!

Největší mořští predátoři pravěku-Liopleurodon

8. dubna 2017 v 11:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V minulé části jsme se potopili za gigantickým predátorem Mosasaurem... Nyní budeme cestovat dále proti proudu času za setkáním s tajemným zabijákem, který panoval mořským hlubinánem na konci Jury!

Jméno predátora: Liopleurodon,
Období: Jura, před 149 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Při naší poslední výpravě se již pomalu schylovalo ke konci druhohor, období plazů. Dinosaurům i gigantickým mořským plazům se sice ještě dařilo, daleko ve vesmíru se však obrovský meteorit s jistotou blížil Zemi. O deset milionů let později vymazal z povrchu zemského všechna ta úžasná stvoření... Na této cestě však míříme ještě dál do minulosti. Do dob, kdy mocní Mosasauři neexistovali, a suchozemský zabiják Tyrannosaurus Rex měl teprve jednoho dne vzejít z podivných, opeřených dinosaurů žijící ve zcela jiné části světa, než později on sám... Právě jsme se vrátili o 149 miliónů let zpět v čase na pobřeží Anglie. V této době mu nedominovaly pobřezní skály Devonu či Jurassic Coast. Tyto usazeniny měly jednou vzniknout právě ze dna prosluněných, tmavě modrých vod, obklopujících Anglii roztroušenou na desítky, možná i stovky malých ostrůvků. V této době byla většina dnešní Evropy zalita mořem. Vyskytovalo se v něm nepřeberné množství podivných druhů, mnozí z nich nezanechali žádné potomky. Zde se jim však dařilo. Z jižní Tethydy, legendárního moře, směřovaly proudy na sever, do chladnějšího severního oceánu, který se tehdy rozprostíral nad Velkým severním kontinentem, Laurasií. Atlantský oceán teprve vznikal a nebyl ani z poloviny tak široký, jako dnes. Na pólech tehdy nebyl žádný led-Jura byla teplá a vlhká. Z tohoto důvodu se na souši dařilo dinosaurům. My se však chystáme na ponor do hlubin moře. Malý písečný ostrůvek porostlý druhohorními jehličnany nám bude základnou. Na pobřeží prozpěvují Rhamphorhynchové a Pterodactylové, malí ptakoještěři, kteří zde loví ryby a hmyz. Občas také z písku hrabou vejce ostrorepů, starodávných členovců s modrou krví, kteří vylézají na souš jen za účelem nakladení vajíček. Ponořili jsme se pod hladinu. Toto je domov největšího z místních zabijáků-Liopleurodona. Už při vyslovení jména tohoto děsivého mořského predátora běhá člověku mráz po zádech. Zvláště pak, když se nachází v jeho domovině. Liopleurodon dorůstal maximálně 8 metrů délky, i když podle některých paleontologů mohl být ještě menší, asi pětimetrový. Tolik nicméně tvrdí fosilní nálezy. Zkameněliny Liopleurodonta byly nalezeny v Anglii, Francii a snad i Chile, pokud tedy jihoamerický Liopleurodon není jiným rodem mořského plaza. Byly nalezeny jak úlomky kostí, tak i takřka celé kostry. Všechny poukazovaly na to, že Liopleurodon nebyl jedním z největších mořských zabijáků. To ale vyplývá jen ze zkamenělin... Ve skutečnosti pátráme po zvířeti, které může být mnohem delší. Plazi rostou celý život. Pokud narazíme na Liopleurodonta, kterému je více než sto let, pak existuje šance, že bude dvakrát či třikrát tak dlouhý, jako mladí dvacetiletí jedinci... Mladí Liopleurodonti lovili ryby všech velikostí, zřejmě se občas odvážili i na Ichtyosaury a Plesiosaury. Byli příbuznými Plesiosaurů, Pliosaury, a občas mohli zaútočit i na dalšího Pliosaura. Zuby uspořádané v přední části čelisti byly u velkých, monstrózních dospělců dvakrát tak dlouhé, jako zuby Tyrannosaura. Rozpáraly prakticky cokoliv. Proto není divu, že velký mořský plaz mohl zaútočit i na Leedsichthyse, největší rybu, která kdy žila...


Z hlubiny se náhle vynořil přízrak. Je to mladý Liopleurodon, dlouhý pět metrů. Pronásleduje mořského krokodýla Metriorhyncha. Není ale tak rychlý, jako krokodýl, který má na rozdíl od dnešních druhů na ocase ploutevní lem. Čtyřploutvému Liopleurodontovi, který je též schopný značného zrychlení, hbitě uplaval. Znechucený Liopleurodon se na chvíli zaměřil na nás. Ale jak vidíte, nyní již odplouvá. Nejsme to však my, kdo jej vyděsil... Pokud Liopleurodonti dosáhli sta i více let, museli být ohromní. Velikostí by se možná dali srovnat s Kronosaurem. To byl velký, jim podobný zabiják, žijící ale o dvacet milionů let později... Mladý Liopleurodon se zalekl stínu dvacetimetrového obra. Tento Liopleurodon je pánem celého moře. Možná, že i největší jedinec, který kdy žil. Člověk by se měl raději vsoukat do škvíry mezi korálovými útesy, aby po něm ty gigantické, čtyřmetrové čelisti nechňaply. Velký, dvacetimetrový obr se zaměřil na svou kořist, Leedsichthyse. Obrovitá, pětadvacetimetrová ryba nemá žádnou šanci uniknout. Liopleurodon jí ještě za živa ukousl jednou z břišních ploutví a sežral ji. Leedsichthys brzy zahynula na ztrátu krve... Pozoruhodné je, že velcí Pliosauři jako Liopleurodon dokázali rychle plavat. Pohybem předních ploutví byli poháněni vpřed, zatímco ty zadní sloužily spíše jako kormidlo... Celá show u konce, raději bychom měli vyplavat. Ne každému se naskytl takový nebezpečný pohled...



Výprava za Liopleurodonem skončila. Naštěstí se nám podařilo ji přežít... Avšak příště nás čeká další podmořské dobrodružství s mořskými zabijáky!

Správce dinosauřího parku - Ploutev vyčnívající z vody!

7. dubna 2017 v 15:57 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dnes je 7. dubna, a jelikož je pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku!!!

Ploutev vyčnívající z vody

Celý týden jsem to měl těžké... Všechno to začalo v sobotu... V pět hodin ráno mi Tim přinesl speciální balíček, který mi byl doručen od neznámého odesílatele. S nadšením jsem jej otevřel. Nacházelo se v něm něco barvy lidské kůže. Sáhl jsem na ten podivný předmět, a náhle z balíku vyskočila umělá lidská ruka na pružině! Dostal jsem ránu do nosu, balík i s dárkem, neobyčejně těžkým, jsem pustil z rukou a on dopadl přímo na mou nohu. Chvíli jsem skákal po jedné noze, chvíli nadával, potom bil pěstí do omítky mého skromného domku, a při tom všem se Tim strašně nahlas smál, jako by na celé planetě Zemi neexistovalo nic tolik k popukání, jako to, co jsem právě předváděl. Když jsem se po několika desítkách minut uklidnil, a uklidnil se také Tim, řekl jsem mu, ať se stydí, balík jsem mu hodil na hlavu (výsledek se podobal tomu, co se stalo mne) a jen tlumeným hlasem jsem slyšel: "Apríl!". Zamkl jsem se ve svém domku, byl jsem uražen! Takto uražen jsem snad ještě nikdy v celém svém dlouhém životě nebyl! Po nějaké chvíle jsem ovšem usnul. Až v osm, když jsem se probudil, stále uražen z Timova čísla, vzpomněl jsem si na Oliverovo varování. Vyskočil jsem z postele, peřinu odhodil až k oknu, přeskočil spícího Dina, otevřel dveře a popadl znovu ten balík, který ležel na zemi (Timovi se asi nějakým mne neznámým způsobem podařilo dostat ho ze své hlavy). A zase! Ruka mě praštila do obličeje, tentokrát to odneslo mé levé oko. "Safra!" křičel jsem a běhal po celé uličce, až jsem doběhl k hlavní budově, kde stáli turisté a pozorovali mne s neskutečným údivem. Co se dalo dělat? Vrátil jsem se k té krabici, abych si konečně něco ověřil. A zase! "Do Prčic! To snad není pravda!" řval jsem a zakrýval si pravé oko. Někde jsem sehnal mačetu, celou krabici i s umělohmotnou rukou na pružince jsem rozflákal a mezi zbytky našel pár útržků papíru, jenž jsem složil dohromady a bylo mi tak dáno přečíst si následující text: "Pozdrav z Amazonie! Tvůj nejlepší přítel O." Zuřil jsem. Aprílových žertíků jsem toho dne zažil ještě několik. Veterinář Roger ke mne třeba přiběhl, držel si zápěstí a bolestně křičel: "Uštknul mě Pachyrhachis! Uštknul mě Pachyrhachis! Dejte mi taipaní protijed, rychle!" a já mu na to pochopitelně skočil. Ještě si ze mne někdo utahoval, že prý v hlavní budově stojí Deinotherium a stříká z chobotu vodu na kolemjdoucí návštěvníky, ale tomu už jsem nevěřil... Večer jsem byl uražen ještě více, než ráno. 2. dubna se už ale vše vrátilo do normálu...

Jediná zajímavá, ovšem také hrůzu nahánějící událost, jež se za poslední týden udála, vyšla na světlo světa ve středu odpoledne. Chlapi z přístavu mi zavolali, že se ve vodách okolo ostrova pohybuje podivná, obrovská ploutev, čnící nad vodou. Nepochybně nějaký druh velkého pravěkého žraloka, řekl jsem si. Když jsem dorazil do přístavu, narazil jsem na jednoho opilého dělníka. Pracoval zde na opravě nákladního jeřábu. Protože byl opilý, neustále mi říkal, ať se podívám na hladinu moře, že tam uvidím "pomstu". Dokola mi říkal: "Pomsta! Pomsta za zády! Máte za zády pomstu!!!". Dal jsem mu vyhazov a naštval se na chlapy z přístavu, že mu věřili a okradli mne o čas. Až po pár minutách jsem zjistil, že si nikdo nevymýšlel, ani ten opilec. Po hladině moře se skutečně pohybovala pomstychtivě působící ploutev. Nepatřila žraloku. To jistě ne. Zato jsem si vzpomněl na zvíře, které se u nás v parku ohřálo jen na několik krátkých týdnů, neboť péče o něj byla neuvěřitelně komplikovaná. Spinosaurus! Druh dinosaura, který mezi masožravci dorůstal největších rozměrů, a také vrah pilota Rodrígueze! Spinosauři často plavou, loví ryby a ponoří obvykle pod vodu celé tělo, kromě plachty. Ta krásně září na hladině. Každý, kdo ji uvidí, je však zachvácen strachem. Měl jsem to štěstí, že jsem po několika minutách z přístavního mola zahlédl hlavu Spinosaura, to když se dinosaurus nadechl a poté zase ponořil. Byl dost daleko, vsadím se, že neplaval k Tedově ostrovu, ale někam dál. Snad za rybami? Nebo kolonizovat nová území? To by ovšem bylo podivuhodné! A znamenalo by to, že můj otravný přítel a skvělý přírodovědec Oliver se ani trochu nemýlil! Zdá se, že je jen otázkou času, kdy pravěká zvířata začnou přirozeně opouštět Isle of Die a vydají se do našeho světa. Až pak vystoupí na souš, prve možná na malých Tichomořských ostrovech, nastane něco děsivého... Ale to je přece strašlivé!!!

Další část Správce dinosauřího parku očekávejte jako vždy v pátek, 14. dubna!

Cutleria

6. dubna 2017 v 18:13 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Cutleria byl permský plaz, který se o své jméno dělí ještě s rodem hnědých řas. Každý paleontolog si však při zaznamenání jejího jména vybaví tohoto živočicha... Cutleria žila před 295 až 290 či 289 miliony lety, tedy na samém začátku poslední geologické periody prvohor, Permu. Byl to plaz z řádu pelykosaurů, stejně jako v té době žijící Edaphosaurus, Ctenorhachis nebo Dimetrodon. Cutleria byla blízkým příbuzným Dimetrodona, nepyšnila se ale jeho hrozitánskou zádovou plachtou. Přesto však nejspíše stejně jako Dimetrodon byla studenokrevná. Končetiny byly vytočeny směrem od těla, tak jako u dnešních plazů. Byla vybavena silnými drápy. Hlavu měla protáhlou, s typickým Dimetrodoním zjevem. Oči naháněly hrůzu. Se zavřenou tlamou vypadala, jako by se zlověstně usmívala, ostatně též jako Dimetrodon. Na krátké vzdálenosti dokázala utíkat značně rychle... Přes své příbuzenství s Dimetrodonem byla ještě blíže příbuzná Haptodovi a Ophiacodonovi, kterým se více podobala... Cutleria byla masožravá. Její zuby byly uzpůsobeny k pozření jakéhokoliv typu kořisti. Nebyla příliš velká, měřila jen kolem jednoho metru na délku, její kořist byla tedy ještě menší... Cutleria byla pojmenována podle formace Cutler v Coloradu, kde byla nalezena roku 1965. Tehdy ji dvojice paleontologů Lewis a Vaughn pojmenovali. Z hlediska nalezených fosilií však o Cutlerii nemůžeme říci nic víc. Pozůstatků se našlo tak málo, že nelze učinit žádné další závěry o životě tohoto pelykosaura. Bylo to až v 90. letech, kdy se alespoň zjistilo, díky práci paleontologa obratlovců Michela Laurina, známého svou prací v Mezinárodní společnosti fylogenetické nomenklatury, že patřila do čeledi Sphenacodontidae (která zahrnuje už zmíněného Dimetrodona)...
Popis tohoto obdivuhodného, ale velmi málo prozkoumaného živočicha naleznete na anglické Wikipedii nebo na webu Reptile Evolution.

Příště Gephyrostegus!

Výprava za západoasijskými dinosaury

5. dubna 2017 v 15:40 | HAAS |  Vědecké výpravy
V únoru bylo ohlášeno, že se uskuteční nová paleontologická expedice za dinosaury a dalšími prehistorickými tvory, kterými překypují horniny západní Asie. Tato část světa je paleontologicky prakticky velmi málo prozkoumána. Před třemi lety byl uskutečněn vůbec první objev dinosauřích kostí v Saúdské Arábii. To bylo velmi neobvyklé, protože západní Asie byla v druhohorách pod hladinou moře, ovšem ne celá. Byla totiž rozdělena na několik samostatných ostrovů, kde tato zvířata žila... Nadcházející paleontologická expedice v čele se slovenskými paleontology se pro změnu vydá do Íránu. V této zemi proběhlo jen málo vykopávek. Důsledkem tedy je, že neznáme téměř žádné prehistorické živočichy z tohoto či okolních států. Je ovšem poznatelné, že současní paleontologové se zajímají už i o tuto část světa, která může nabídnout mnoho nových fosílií k probádání... Slovenští paleontologové se zaměří na horniny z přelomu Permu a Triasu, a tedy i z přelomu prvohor a druhohor. Existuje naděje, že objeví nové druhy zvířat, které tehdejší velké vymírání přežily, vyhynuli při něm nebo se naopak vyvinuli krátce po celé katastrofě. Jednou z priorit paleontologů však bude podívat se i na sedimenty z Jurského období. Nejzajímavější je to, že právě v Juře byl Írán součástí několika samostatných ostrovů, což již bylo zmíněno. Je pravděpodobné, že na těchto ostrovech žili dinosauři úplně jiní, než na Laurasii a Gondwaně, pevninských masách, dvou velkých kontinentech, které byly velmi vzdáleny od těchto samostatných arabských ostrůvků... Doufejme tedy, že tato expedice objeví mnoho pro vědu dosud neznámých pravěkých zvířat!


Nový druh pravěkého korýše

4. dubna 2017 v 16:09 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Včera jsem do rubriky Nejnovější zkameněliny napsal o nálezu pravěkého ve Španělsku. Dnes pro změnu napíši o pozoruhodném bezobratlém z prvohor, jenž má slavného jmenovce... Britští paleontologové objevili a pojmenovali nový druh korýše z období Ordoviku, z doby vzdálené té naší 430 miliónů let. Malá fosilie, sotva 1 centimetr dlouhá, byla nedávno nalezena v lomu v anglickém Herefodshire, hrabství při hranici s Walesem. Tato zkamenělina byla skvěle zachována. Jejího popisu se ujal paleontolog a profesor David Siveter z Univerzity v Leicesteru. Rozhodl se pojmenovat korýše po velkém britském hlasateli a televizním přírodovědci, Siru Davidu Attenboroughovi! Nový druh korýše nese název Cascolus ravitis... Mnozí lidé se ptají: proč je oficiálně tento korýš pojmenován po Siru Davidovi, když nenese jeho jméno? Druhové jméno není "attenboroughi", jak je to možné? Právě zde se dostáváme k největší zajímavosti. Cascolus ravitis je opravdu pojmenován po Davidu Attenboroughovi a ctí jeho jméno. A to poměrně neobvyklým způsobem. "Cascolus" je totiž první slovo, které v Latině vykresluje staroanglický ekvivalent příjmení Attenborough. Druhový název, "ravitis", je odvozen od římského pojmenování pro Leicester, který již v době římské kolonizace existoval. Právě v Leicesteru Sir David vyrůstal. Jako malý bydlel s rodiči na campusu Univerzity v Leicesteru, a často chodíval sbírat zkameněliny do přírody Leicestershire. David Siveter nyní pracuje na té stejné univerzitě, a jelikož byl Sirem Davidem inspirován, rozhodl se hned z několika, a to sice těchto důvodů pojmenovat nově nalezeného korýše po něm... Sir David tuto pozornost ocenil. "Největší kompliment, který může biolog nebo paleontolog darovat jinému je pojmenovat zkamenělinu na jeho počest, a já toto beru jako velký kompliment," řekl Sir David Attenborough. Po skvělém přírodovědci a televizní osobnosti, muži, jenž příští měsíc oslaví své 91. narozeniny, už bylo pojmenováno několik dalších výrazných druhů prehistorických i současných zvířat: od paježury Attenboroughovy (Zaglossus attenboroughi) přes vzácný druh motýla Eptycha attenboroughi až po dlouhokrkého Plesiosaura zvaného Attenborosaurus. Chcete-li vidět krátké video o nově nalezeném prakorýši, podívejte se na http://www.bbc.com/news/science-environment-39348150 .


Když kajmani obývali Španělsko...

3. dubna 2017 v 16:41 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Kajmani jsou jihoameričtí aligátoři. Spolu s dalšími dvěma druhy dnešních aligátorů patří do čeledi aligátorovitých, která je jednou ze tří čeledí řádu krokodýlů; dalšími dvěma čeleděmi jsou krokodýlovití a gaviálovití. Dnešní kajmany si spojujeme v neotropy, tedy se střední a Jižní Amerikou, a je to tak správně. V Jižní Americe žije jak nejmenší zástupce kajmanů a vlastně řádu krokodýlů vůbec, tak i jeden z největších-kajman černý dorůstající až 6 metrů délky. Ale v pravěku nebylo vše tak, jako dnes... Prehistorická Evropa byla ještě v pozdních třetihorách obývána plazy, s nimiž si náš kontinent dnes vůbec nespojujeme. Nejen, že v Podkrušnohoří žili prakrokodýlové a hornatou krajinou Řecka se pohybovali varani. Také dnešní Iberský poloostrov byl domovem úžasných a velkých plazů. Kajmani mezi ně patřili též... Pravěký kajman druhu Diplocynodon ratelii byl popsán už v 19. století. Hojně se fosilie tohoto plaza nalézaly ve Francii a dokonce i v Rakousku. Na sklonku 90. let minulého století tým vědců vykopal několik s těží identifikovatelných kostí ve Španělsku. Dlouho čekaly na analýzu, ovšem nyní už víme, kterému zvířeti patřily. Byl to právě Diplocynodon, jemuž se nyní díky práci paleontologů zvětšil areál rozšíření, ačkoliv tuto větu musíte brát s velkou nadsázkou. Pravěcí kajmani byli ale ze Španělska už známí: jenže se jednalo o druhy staré 23 milionů let, jinými slovy, z Oligocénního období. Diplocynodon žil před 16 miliony let, tedy v Miocénu. Je to zatím nejmladší španělský prakajman. Alespoň se to týká druhu D. ratelii. Samotný rod Diplocynodon existoval bezmála 40 milionů let a věřte či ne, byl rozšířen po většině Evropy... Nově identifikované fosilie prehistorického kajmana z Iberského poloostrova značí ještě jedno. Teploty byly tehdy v dnešním Španělsku mnohem vyšší, než dnes. To obecně platí i o celé Evropě. Vždyť i ve střední Evropě se tehdy, v časech Miocénních, dařilo velemlokům a krokodýlům-v jednadvacátém století najdeme velemloky (Andrias) pouze ve východní Asii a krokodýlové se stáhli nejblíže do Afriky... Ve Španělsku bylo před 16 miliony let tropické klima. Jako dnešní kajmani, i pravěký Diplocynodon žil v močálech, mokřinách a bažinách, obklopených hustými, vlhkými lesy. Hemžily se podivuhodnými živočichy, takovými, jež do Evropy z našeho dnešního pohledu stejně jako kajmani nepatřili. Španělsko bylo domovem nosorožců, Deinotherií, různých variací jelenů, Anchitheria, dokonce i dalšího latinskoamerického savce: pekari... Je podivuhodné, že Španělsko, domovina jazyka, jenž se díky conquistadorům rozšířil do Latinské Ameriky, bylo v pozdních třetihorách domovem latinskoamerické zvěře... Jak ale nasvědčují veškeré fosilie, Diplocynodon ratelii byl posledním iberským kajmanem. Později, s příchodem čtvrtohor a dob ledových a meziledových, nebyly už pro tato zvířata podmínky v Evropě vůbec příznivé...

Popis obrázku: Diplocynodon útočí ze zálohy na svou oběť, malého savce, který se přišel k vodě napít. Tímto způsobem loví i dnešní kajmani, krokodýlové a aligátoři. Obrázek namaloval José Antonio Penas.

Putování s pravěkými monstry, 2. epizoda

2. dubna 2017 v 9:16 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Ve druhém díle Putování s pravěkými monstry uvidíme zápasící obojživelníky, obří hmyz i první velké plazy v historii naší planety Země. Boj o nadvládu nad světem se definitivně přesunul z vody na souš, kterou teď kolonizují všichni velcí tvorové, s páteří i bez ní. Která skupina zvířat nakonec tyto bitvy vyhraje? Druhý díl slavného cyklu BBC.

Ve druhé epizodě se podíváme do Karbonu a Permu, kdy už suchozemští živočichové nebyli malí. Nejprve nás čeká cesta do Karbonu. Zdejší klima je přehustěno kyslíkem, což znamená nárůst velikosti členovců. Vyvinuly se největší druhy, které kdy existovaly. Budeme sledovat příběh pavouka Mesotheale, který sice uloví Petrolacosaura, ale kořist mu brzy ukradne Meganeurit. Navíc výška vod stoupne a pavoukův brloh se zatopí, což znamená, že musí evakuovat. Jelikož neumí hrabat, musí si najít jiný úkryt. Nad karbonským pralesem začne řádit bouřka a blesky v překysličené atmosféře lehce zapálí některé rostliny. Oheň se šíří dál. Blesk je potom spoustěčem výbuchu... V této části uvidíte také úžasný souboj Proterogyrina s Arthropleurou! Nakonec to není obří hmyz, ale plazi, kteří se dostatečně přizpůsobili na to, aby v následujícím časovém období, Permu, ovládli planetu. Druhá část této epizody nás zavede do Permského období za dvěma tzv. pelykosaury, velkými plazy s plachtou na zádech. V údolí žije skupina Edaphosaurů, ale poblíž se nachází Dimetrodoní nebezpečí. Matka Dimetrodona, kterou budete sledovat, tráví mnoho měsíců péčí o svá vejce. Musí o své hnízdo dokonce bojovat s jinou samicí a tvrdě za to zaplatí... Na konci druhého dílu se už Dimetrodon vyvine do nového plaza, silnějšího a rychlejšího než kdy předtím-Gorgonopsid!

Zvířata z této epizody: Mesotheale, Meganeurit, Petrolacosaurus, Proterogyrinus, Arthropleura, Dimetrodon, Edaphosaurus a Seymouria.

O závěru trilogie napíšu článek už brzy!

Lovci kryptidů: V pasti (5/5)

1. dubna 2017 v 10:48 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pierre a Jack unikli z nepřátelského tábora, zachráněni lidožravou nestvůrou, monstrem z Aricy. Proč však toto zvíře zaútočilo na lidi? Prahne snad po lidské krvi? Dříve, než naši přátelé budou moci učinit jakékoliv závěry, musí se dostat z auta obléhaného těmito netvory... To se ale zdá být nemožné!

LOVCI KRYPTIDŮ: V PASTI, ČÁST PÁTÁ:
"Nechte ho, vy pyromani!!!" řval Pierre a ze zadních sedadel vystrčil ruku dopředu, a skleněnou láhev prudkou ranou rozbil o hlavu monstra, které právě drželo Jackův rukáv. "Díky brácho," zasýpal k smrti vystrašený Jack. Okamžitě nastartoval motor auta. To se okamžitě rozjelo. Téměř narazilo do jednoho z raptorů. Obratný opeřenec jen o setinu vteřiny dříve uskočil. Jeep konečně ujížděl z místa, které mohlo být Pierrovi a Jackovi osudným. Pierre teď po svém hrdinském činnu oddechoval, rozvalen na zadních sedadlech, sypaje z ruky střepy skleněné láhve. Jack se už vzpamatoval z nenadálého útoku a zvyšoval rychlost. Moc dobře v zrcátku po své levici viděl, jak se za autem celá smečka monster z Aricy žene naprosto neuvěřitelnou, gepardí rychlostí. "Propána, Jacku, oni jsou za náma!" vykřikl Pierre po dvou minutách, kdy se konečně ráčil ohlédnout zpět. "To vím už přinejmenším sto dvacet sekund! Mají hroznou výdrž! Co budeme dělat?!" zařval na to Jack. "Nevím!" zařval Pierre. "Přestaň řvát!" vyhrkl Jack. "Ty taky!" odpověděl Pierre. Jack se chytl za čelo a začal klít. Přitom se jeho loket dotkl troubení na volantu. Náhlý zvuk je oba příšerně vyděsil, až zároveň poskočili na sedladlech. Jack se podíval do zrcátka. Monstra z Aricy stála jako solné sloupy, jako by je někdo přibyl k zemi. Nepochybně je zvuk troubení vystrašil. Do Atacamy zavítalo tak málo lidí, a ještě méně z nich tato monstra z Aricy viděla. Sotva kdy zahlédla auto. Jak pak měla reagovat na tak silný, do uší bijící zvuk? "Unikli jsme..." oddychl si Pierre. "Hele, něco Ti řeknu," začal o chvíli později, "když jsi byl pryč, nainstaloval jsem na zadní část džípu kameru. Máme teď skvělé záběry monster z Aricy, teda jak nás ti zlověstní tentononc pronásledovali." Jack se na něj usmál, ovšem více teď přemýšlel o tom, jak se z Atacamy dostat. Po poledni se zastavili ve stínu vysokých, zářivě bílých skal. Pomalu jim docházely zásoby vody. Navíc nevěděli, kde přesně se nacházejí. Do chvíle, kdy Pierra zajali nepřátelé, věděli oba přesně, kudy jedou. Vždy se dívali na mapu a na GPS. Ovšem nyní GPS nefungovala a Pierre ani Jack si nebyli jisti, kam ukázat prstem na mapu. Po asi hodině pečlivého prostudování mapy nalezli cestu, kterou se původně dali. Vyrazili hned. Nemělo cenu se zdržovat. Toto je nebezpečné místo. Poušť, kde ročně padne méně srážek, než kdekoliv jinde na světě. Domov otřesných zabijáků z minulosti. "Myslím, že jsme si sáhli na dno. Tohle byla naše poslední hranice," pověděl Pierre svému příteli. Jack náhle zabrzdil a zašeptal: "A já zase myslím, že jsme nebyli jediní. Koukni." Vystoupili z auta a uviděli ohlodané mrtvoly všech, kteří byli tehdy monstrem z Aricy usmrceni v táboře. "Ti, kteří uprchli a pak na nás znovu zaútočili, už asi také na živu nebudou," řekl dále. "Proč si to myslíš? Vždyť jeden ujel autem!" odporoval Pierre. Jack ukázal na auto zaparkované kousek od zdemolovaného tábora. "Vrátil se?" napadlo Pierra. Z auta, jehož dveře byly po obou stranách vpředu otevřené, vykukovala zakrvácená hlava. Poslední z nepřátel Lovců kryptidů také padl za oběť monstrům z Aricy. "Tuším, že na něj zaútočili dříve, než na nás. Proto pak věděli, jak nás z auta dostat. Kdybys mi nezachránil život tou skleněnou láhví, asi bych už byl nebožtík. A ty taky," konstatoval Jack... Teď už nebyl čas na povídání. Jeep se znovu rozjel. Velkou rychlostí putoval zpět k nejbližší civilizaci... Jelo se i přes noc... Ráno kolem deváté měli Jack i Pierre pocit, že je smečka nelítostných zabijáků znovu pronásleduje. Utíkali za autem tak rychle! Doháněli ho! Dýchali na zadní sklo!


Jack vykřikl hrůzou a posadil se. Do malé místnosti pronikalo světlo několika zlatými paprsky. Svítilo na obličej Pierrovi, který před ním neustále mával, jako by se snažil odehnat nepříjemný hmyz. Jack se nejprve zasmál, když svého přítele uviděl. Pierre se konečně také probudil. Konečně se otevřely dřevěné dveře. Stáli v nich dva pánové, jistě z Chile. "Už jste se probrali. To je dobře. Neseme Vám čaj. Nebojte, je vychlazený," pověděl jim s úsměvem jeden z nich. "Co to má znamenat? Co zde děláme? Neměli jsme být v poušti? V Atacamě?" zeptal se Jack. "Dojeli jste do Mina Aguas Blancas. Dnes ráno zde Váš džíp zastavil. Prudce narazil do oblého balvanu. Místní, včetně nás dvou, utíkali k autu. Našli jsme Vás živé, ale v bezvědomí. Byli jste oba hrozně zpocení a špinaví. Určitě jste jeli autem moc dlouho a pak jste už nevnímali, kam jedete," vyprávěl jim vše ten muž. "Ach tak. Proto ten hrozný sen o monstrech z Aricy, která se znovu dala do pronásledování našich dvou maličkostí," zamyslel se Jack. Pierre jen pokýval hlavou. Jak záhy zjistili, s džípem to nebylo tak zlé. A především záběry ve všech kamerách byly neporušeny. Jacka jen napadlo, jak celá tato výprava vlastně dopadla. Doufal, že konečně stane tváří v tvář svým nepřátelům. Všichni ale byli pobiti hrozivým kryptidem... Od konce expedice už uplynuly čtyři dny. Jack s Pierrem seděli každý na svém lehátku na jedné kamenité pláži při pobřeží Chile. Oba měli nasazeny černé brýle a hleděli do dálek. Čas od času se nad mořskou vodou mihl obrys nějakého ptáka, což celému odpočinku dodávalo na zajímavosti. "Seňor. Toto Vás zajímat," řekl mužík, který vlastnil hotel, v němž oba právě přečkávali a relaxovali po těžkém dobrodružství. Jack popadl do rukou noviny a gestem Pierrovi naznačil, ať se přijde podívat. Titulek uváděl: "Zhou Len: naši pracovníci jsou nezvěstní. Pátrali v Chile po tajích přírody. Nikdo nepřežil." Oba se na sebe podívali. "Zhou Len? Tak přece už budeme na stopě," usmál se Jack...

Pokračování Lovců kryptidů zase příště!