Květen 2017

Aorun

Včera v 16:49 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Aorun (čtěte órůn) byl prapodivný masožravý dinosaurus, který se pravděpodobně řadil mezi ty opeřené. Neví se přesně, do které skupiny patřil, ale vše nasvědčuje tomu, že to byl nějaký coelurosaur. Tato tetanura byla malá, měřila jen 1 metr na délku a vážila jen okolo deseti kilogramů. Nalezený exemplář je však těžký pouze 1,5 kilogramu, avšak bez masa a svalů, které kosti objímaly. Tento pozoruhodný dinosaurus byl nalezen ve Wucaiwanu, Sin-ťiangu, Číně, a roku 2006 se stal už pátým theropodem (masožravým dinosaurem) popsaným z této oblasti. Jeho vědecký popis byl ovšem vydán až roku 2013... Aorun byl mrštný dravec a patřil do příbuzenstva Allosaurů a Yangchuanosaurů, i když to nebyl allosaurid. Pokud byl opeřený a měl peří i na předních končetinách, mohl podobně jako Velociraptor rychle měnit směr, zatímco při běhu peří různě natáčel a to mu usnadňovalo prudčí pohyby do stran. Je však možné, že peří ani neměl a místo něj byl pokryt typickými plazími šupinami. To však neznamená, že by nebyl čilý, naopak šlo o vysoce výkonného zabijáka ještěrů, savců a možná i dinosauřích mláďat. Lovil také hmyz a malé ptakoještěry. Velkým sauropodům jako byl Shunosaurus a Mamenchisaurus se však raději vyhýbal, neboť byl pod jejich ohromnými těli zranitelný. Také se nevyskytoval na otevřených čínských pláních, ale spíše v hustých lesích. Ještěry zase lovil ve skalnatém prostředí. Zuby doslova neměly zoubkování, nebyly vroubkované. Proto si paleontologové myslí, že jediný nalezený jedinec, tedy ten, jenž je metr dlouhý, byl jen mládětem. To by ale znamenalo, že dospělí Aorunové byli mnohem větší, a mohli být třeba třikrát nebo čtyřikrát delší. Takové zvíře by už pronásledovalo malé býložravé ornithopody a napadalo mláďata sauropodů. Ať už to s Aorunem bylo jakkoliv, jisté je, že byl nadmíru pozoruhodný... Za svůj název vděčí čínskému dílu Putování na západ z 16. století, které napsal Wu Cheng'en. Ao Run byla totiž uctívaná nadpřirozená bytost, která je v díle označena Dračím králem Západního moře...
Popis Aoruna najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště něco o Suzhosaurovi!!!

Zachraňte sviňuchy kalifornské

Neděle v 10:19 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Vaquita nebo-li sviňucha kalifornská je možná nejvzácnějším savcem na světě. Podle sčítání uskutečněného v listopadu 2016 je známo, že na celém světě zbývá už jen 30 jedinců. Jejich počty se už v posledních dvou desetiletích radikálně snižovaly, druh byl klasifikován jako kriticky ohrožený už v roce 1996 a tento status mu zůstal dodnes, přestože před jednadvaceti až dvaceti lety žilo na Zemi 600 sviňuch kalifornských. Počet jedinců žijících dnes je dvacetkrát menší. Za všechno může nadměrný lov-kvůli rybářským sítím, do kterých se často připlétají, jsou vaquity drženy pod vodou, nemohou vyplavat na hladinu a nadechnout se, a proto umírají. Podle všech výzkumů je jisté, že jediný způsob, jak tento druh zachránit, je skončit s žábrovými sítěmi, které celou katastrofu způsobují... Sviňucha kalifornská se vyskytuje pouze v Cortézově moři. Jedná se o nejmenšího kytovce na naší planetě, dorůstajícího délky asi 140 centimetrů v případě samic, samci bývají o něco menší. Obvykle se vyskytují v malých skupinkách tvořených dvěma až třemi jedinci. Při hledání potravy se nepotápějí příliš hluboko, zůstávají spíše při hladině, a když se potopí, nikdy to není dále než do hloubky 30 metrů. Ale právě fakt, že své oblíbené korýše, chobotnice a rybky chytají při hladině a v lagunách, kde se korýši a ryby loví do sítí, stávají se čím dál ohroženějšími. Ačkoliv v severní části Kalifornského zálivu (nebo-li Cortézova moře) byla vyhlášena velká přírodní rezervace, která je i na seznamu světového dědictví UNESCO, a v níž vaquity žijí a jsou tam chráněny, stále jsou na tom špatně. Pokud chcete přispět k záchraně tohoto nádherného malého kytovce s černýma očima a nádhernými černými kruhy kolem nich, můžete. Podepište petici na https://secure.avaaz.org/campaign/en/save_the_vaquitas_21/?pv=77&rc=fb . Já sám ji podepsal již před nějakou dobou, asi před měsícem či dokonce před dvěma, ale stále není pozdě. Nezapomeňte, že každý hlas, včetně toho Vašeho, se počítá... Nezapomeňte také, že moře a oceány ničí plastové sáčky, proto si jich neberte velké množství, nevíte, kde mohou skončit, a zjišťujte si též informace o tom, kde byly loveny ryby či další mořští živočichové, jež jíte k obědu-nekupujte ty, které pocházejí z ohrožených lokací... Doufám, že vaquita nebo-li sviňucha kalifornská přežije-musíme ji zachránit dříve, než bude kvůli lidskému druhu pozdě...





Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (5/5)

Sobota v 9:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack, Pierre a Akihiko byli u toho, když obrovský, dvanáctimetrový krokodýl napadl vesnici. Zabil tříletého chlapce, avšak naši přátelé jej poté takřka dostali. Ačkoliv nakonec unikl, v rezervaci, nedaleko zničeného mostu, už byla postavena obrovská klec. Podaří se do ní lidožravého superkrokodýla chytit, nebo způsobí smrt dalším?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST PÁTÁ:
Auto zaparkovali kousek od centra rezervace. Jeden z pracovníků je zde upozornil na to, že Fahad a Roger jsou právě u klece a že jsou tam jen sami dva. Jack navrhl, že by se k nim měli okamžitě vrátit. Při odchytu krokodýla budou potřebovat pomoc více lidí. Zároveň přikázal Karthikovi, aby sehnal nějaké další pomocníky. Ten odběhl do budovy centra a začal je přesvědčovat o tom, že právě potřebují jejich síly. Ve chvíli byli Jack, Pierre a Akihiko u řeky. Jaké to bylo překvapení, když zde viděli Fahada s Rogerem, jak se jen tak poflakují. "Nazdar kámo," protáhl Roger, opíraje se loktem o strom, "jak se vede?" a zazíval. Fahad seděl u starého rádia, ze kterého plynula pomalá, líná hudba. "Proč tady odpočíváte? Měli byste dávat pozor, zda se ve vodě neobjeví obrovské tělo krokodýla! Chápete to? Ehm!" řekl naštvaný Pierre. "Máš pravdu, kámo," řekl Roger. Vyskočil, utíkal ke kleci a náhle byl jako proměněný. Také Fahad se protáhl a přiběhl ke břehu. "Myslím, že ho vidím. Opravdu, je tam," řekl Roger a ukázal na obrovskou hlavu krokodýla trochu vyčnívající z vody. Plaval proti proudu řeky, přímo ke kleci. "Tak fajn, lana!" vykřikl Jack. V těchto chvílích už ke břehu přiběhl tucet pomocníků s Karthikem v čele. "Dobrá práce, kámo, teď ho zvládnem," řekl Jack a poplácal ho po rameni. Krokodýl uviděl masitou návnadu u klece a zakousl se do ní. V tuto chvíli Jack hodil první lano. Perfektně se obtočilo kolem horní čelisti zvířete. Karthik a další dva muži vyhodili několik lan zároveň, jen jedno se však obtočilo kolem krokodýlových čelistí. Obr zuřil. Dělal ve vodě smrtící otáčky a dva muže stáhl do vody. "Pusťte safra to lano!" řval Jack a udělal dobře, protože jen na tento povel oba muži lana nechali lany a rychlým kraulem se vydali ke břehu předtím, než je mohl zasáhnout mocný krokodýlí ocas, řádící ve vodě jako by byl krokodýl zbaven života a mrskal sebou v posmrtných křečích. Ale zdání může klamat. Krokodýl byl živý jako nikdy předtím. Následovalo ještě pár hodů lanem, většinou již úspěšných. Megaplaz se brzy unavil. Dotáhnout ho do klece nebylo složité. Stačilo se jen držet při břehu a táhnout za lana. Obří krokodýl usoudil, že klec asi není tak špatná, jak se mu zdála. Jakmile v ní byl zavřen, všichni zajásali, skákali do vzduchu, objímali se a Jack prohlásil: "Teď už zbývá jediné. Kam bude odvezen?" "Do jedné z místních zoo," řekl Karthik. Tak se také stalo. Pro obra přiletěl velký vrtulník, zvedl celou klec s neuvěřitelně těžkým krokodýlem a odletěl s ním do zoo. Jack, Pierre, Roger, Akihiko a Fahad strávili v rezervaci ještě jeden den, prozkoumávali místní lesy a k jejich překvapení se setkali s poměrně velkou zmijí řetízkovou. O den později se vydali do zoo, vzdálené několik desítek kilometrů odsud, aby se na obra podívali. Zrovna ležel u jezírka ve svém výběhu, rozpláclý na kamenitém povrchu se slunil a syčel, jak otevíral tlamu, aby se ochladil. "Pořádný macek, to Vám teda řeknu. Jsem rád, že už je tady, v zoo. Tady nikoho nesežere. A vlastně snad už nikdy nenapadne člověka," řekl ostatním Jack. "Je na čase vrátit se domů, do Londýna," sdělil jim pak...


V této době byl v základně Lovců kryptidů na pokraji Londýna jediný člověk. Byla to sekretářka Pauline Jetkinsová, mladá úřednice, kterou Jack Owen znal z univerzity a rozhodl se jí zaměstnat v týmu. Pauline vyplňovala formuláře a získávala data, která pak Jack, Pierre, Fahad, Akihiko a Roger využívali při plánování dalších expedic. Momentálně vyplňovala formulář o pobytu v jednom hotelu v Arizoně, kam se tým měl vypravit a hledat podivné dvounohé ještěry, kteří prý byli viděni v arizonské poušti. Pauline byla pracovitá a kancelář opouštěla vždy až večer, dokonce z ní i po celý den takřka nevyšla. Tentokrát však uslyšela podivné, dupavé zvuky. Po několika hodinách zvedla od psaní hlavu a zadívala se na dveře. Věděla, že zvuk jde z chodby. Pravděpodobně z přízemí. Náhle počítači, který měla po pravé ruce, přišla zpráva-byly vysunuty laserové pušky. Někdo se vloupal do budovy. Pauline obezřetně otevřela dveře a vydala se ke schodům. Uslyšela strašný náraz. V přízemí laserová puška vystřelila ránu přímo proti zdi. Útočník se ráně vyhnul. Teď střílely i další zbraně. Pauline zahlédla útočníka. Byl malý, a nebyl to člověk. Pomalu se blížila ke dveřím kanceláře. Když uviděla, že útočník obratně vyběhl schody a dostal se do patra, zavřela se v pracovně. Zvíře však proskočilo dveřmi. Pauline stála u širokého okna, ale vyskočit z něj nemohla. Zapnula další bezpečnostní opatření a ze zdí se vysunula obrovská elektrická zbraň. Vystřelila po dvounohém vetřelci, ale ten uhnul. Rychle se k Pauline blížil a náhle se před ní zastavil. V poslední chvíli popadla do rukou židli a dala mu takovou ránu do krku hned za hlavou, že odletěl ke zdi. Byl mrtvý... Když se za dva dny tým vrátil ze své mise v Indii, byl už o všem informován. Při poradě v Paulinině kanceláři se o všem radili. "Tady máte fotografie toho vetřelce, které pořídila policie, a tady jsou některé z mých fotografií. Pořídila jsem je potom, co jsem se mu ubránila. Mám tu taky záznam z kamery u dveří. Proskočil je jako by nic," vysvětlovala Pauline. Jack se na ně zadíval. "Není pochyb," řekl tajemně a pak na ni pohlédl, "byl to dinosaurus." "Ale co by propána dělal tady, v Londýně?" zeptal se nechápavě Pierre a zakroutil hlavou. "Pravda, jak by nějaký dvounohý raptor, mimochodem vypadá jako nějaký Velociraptor z jednoho britského seriálu, přežil desítky milionů let v Británii?" přidal se k němu Roger. Jack položil fotografie na stůl a urovnal je do hromádky. Pak se podíval na ostatní a řekl: "On nebyl z Británie. Byl z jiného místa. Ale někdo ho sem přivezl, aby se dostal do naší pracovny a možná zabil Pauline. Celé to bylo důmyslně naplánováno." "Takže chceš říct," řekl hned poté Pierre, "že sem toho raptora pustil nějaký člověk?" "Přesně tak," zněla odpověď. Všichni se na sebe vystrašeně podívali. "Toho jsem se obával," řekl Jack.

Další díl Lovců kryptidů již brzy!!!

Správce dinosauřího parku - Šavlozubý sirotek

Pátek v 15:21 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je na čase dát opět slovo Danu Jamesonovi, Správci dinosauřího parku, který pokračuje v psaní svého týdeníku!!!

Šavlozubý sirotek

Malým Brachylophům se skvěle daří. Mláďata se samozřejmě vylíhla plně vyvinutá, dýchající vzduch a schopná si obsarat potravu, což je typické pro všechny plazy. S pravěkými leguány to není takové jako s dinosaury, snad jedinými plazy, kteří se o svá mláďata starají. Malí Brachylophové rychle rostou a zanedlouho jistě opustí svá dočasná terária. Za týden povyrostla snad o centimetr, všechna jsou silná a později by spolu mohla v teráriu soupeřit. Sice o jejich potravní konkurenci nic nevíme, ale raději je později oddělíme, aby zbytečně nedocházelo k problémům. I nadále se o ně stará Rod... Další velkou zprávou je, že park přijal další zvíře. Jelikož je nyní Dinosauří park útulkem a ne velkou atrakcí pro návštěvníky, vyskytuje se v něm čím dál více zvířat, která byla zubožena nebo přišla o rodiče. Novým přírůstkem, který se za ohradou svého výběhu objevil teprve v úterý, je malý Smilodon. Je to neuvěřitelné, ale my od úterka máme v Dinosauřím parku šavlozubou kočku! Co víc si milovník zvířat může přát... Avšak tento malý Smilodon, kterému jsou sotva tři měsíce, neměl dosud život jednoduchý. Oliver ho nalezl na planinách na východě Isle of Die, kde stál u své roztrhané, zabité matky a skučel. Za ním se nacházelo velké množství kopytníků, například Macrauchenie a Toxodoni, a za nimi pak už druhohorní dinosauři jako Parasaurlophové, Corythosauři, Iguanodonti a malí ornithopodi. V hluku vydávaném těmi všemi byl hlas malého Smilodonta sotva slyšitelný. Oliver na něj narazil ve chvíli, kdy si poblíž lesa tým postavil tábor a náš dobrodruh se vydal na planiny, aby fotografoval zdejší zvířata. Zakopl a proletěl porostem vysoké trávy, až spadl před mládě. To ani neuteklo-stále se drželo matky. Když si Oliver všiml všech těch ran, usoudil, že matka byla roztrhána jiným šavlozubákem. Rány na jejích slabinách, ramenech, bocích a krku byly způsobeny ostrými drápy kočičími. Olivera napadlo, že by se útočník mohl vrátit. Zřejmě je to jiný Smilodon, možná samice, která si dělá nároky na toto teritorium. Mládě by nepřijala za vlastní, mohla by ho zabít. Je dost pravděpodobné, že cizí samice zabila matku mláděte, jež bylo zrovna jejímu zraku skryto. Samice odešla značkovat nově získané teritorium, mládě opustilo ukrýt a žal zaplavil jeho hlavu. Oliver nejprve pochyboval o tom, že by matku zabila jiná samice, vždyť Smilodonti lovili ve skupinách. Avšak poté, co přivedl Tima a společně střelili do mláděte uspávací šipku s pomocí pistole, přesvědčil se, že jeho úsudek byl nanejvýš správný. Jen dvě stě metrů od tábora se brzy objevila velká Smilodontí samice. Každý si myslel, že jde o samce, avšak bližší pohled jasně ukázal, že šlo o samici...

Pravděpodobně byla vypuzena ze své smečky nebo jako jediná přežila po útoku jinou. Nyní si zoufale hledala nové teritorium. Isle of Die je velký ostrov, ale pořád patří mezi typické malé tichomořské ostrovy, a i když je to nejneporušenější divočina na světě, najít si zde místo je pro jednotlivce vždy těžké. Proto zabila matku mláděte. Na planinách ulovila Macrauchenii, vyžrala maso z jejího břicha a večer se nebezpečně přiblížila k táboru. Tým ji musel odehnat s pomocí světlic. Zalekla se a utekla. Olivera to trápilo. Bál se, že nové teritorium opustila. Další den však tábor napadla a srovnala se zemí tři stany, zničila kameru přichystanou k natáčení a celkově způsobila velký rozruch. Tým ve středu v poledne ostrov opustil. Nyní je tedy v parku malý Smilodontí sirotek. Rozhodli jsme se pojmenovat ho Star, Hvězda. S tímto nápadem jsem přišel já, protože když jsem ho uviděl, byly už na obloze hvězdy. Já se na ně podíval a řekl si: "Jé!". Někteří se mě pak ptali, proč říkám takové citoslovce, když se dívám na noční oblohu (ten darebák Oliver si ze mě zase dělal srandu!), ale zanedlouho jsme měli jasno ohledně sirotkova jména. Malý Star byl umístěn do speciální klece, už je mu však budována ohrada. Budeme se o něj dobře starat, to slibuji. Možná si ho budu brát k sobě domů, snad se nepopere s Dinem. Určitě jsem však z jeho příjezdu nadšen!

Tak zase za týden u dalšího Správce dinosauřího parku!

Coniopteris

Čtvrtek v 17:55 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Coniopteris byla kapradina, která se na naší planetě vyskytovala po celé druhohory, tedy v Triasu, Juře i Křídě. Byla rozšířena po celé zeměkouli: její fosílie se našly v Severní Americe (Britská Kolumbie a Nunavut v Kanadě, Utah a Montana v USA), Austrálii, Číně, Rusku, Indii, Japonsku, Mexiku, Antarktidě i Evropě (Rumunsko, Polsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Pro tuto nízkou, stálezelenou rostlinu, která hojně rostla ve světlých i tmavých lesích, obývaných po celé druhohory širokou škálou jiných kapradin, kapraďorostů, jehličnanů a v neposlední řadě velkou spoustou dinosaurů, je typický především jeden znak. Její lístečky byly na horním okraji zubaté, až vytvářely jakousi pilku. Lístečky Conipterise vyrůstaly na spirálovitě rostoucím stonku. Ten rostl pod ostrým úhlem (méně než devadesát stupňů). Z tohoto druhu rostliny se zachovalo jen málo. Většina zkamenělin, které máme k dispozici, jsou vzorky dlouhé jen 20 milimetrů, výjimečně však bývají delší. Obvykle se zachovaly jen otisky listů v horninách. Z měkkých částí rostliny zbyla jen tenká vrstvička černého uhlí... Coniopteris byl kosmopolitně rozšířeným rodem, sestával však z řady druhů, které obývaly pouze určité oblasti. Zatímco druh Conipteris murrayana nalezneme v druhohorních sedimentech Spojeného království, zkameněliny C. frutiformes byly objeveny pouze ve 105,3 až 99,7 milionů let starých horninách Antarktidy (v oblasti Triton Point nedaleko slavného ledovce Venus). Coniopteris byl mimořádně úspěšný. Vyhynul až s koncem období dinosaurů. Jeho listy živily za celé druhohory nesčetné množství veleještěřích býložravců. Kapradinami se živili především mladí sauropodi, potulující se ve školkách po lesích a spásající nízko rostoucí vegetaci, přičemž jen rostli a rostli. Také různí menší ornithopodi, jako byli jurští Dryosauři nebo křídoví Thescelosauři se zaměřovali na kapradiny a jim vzrůstem blízké rostliny, s jejichž malými, zubatými lístečky si jejich keratinové zobáčky hravě poradily...
Popis kapradiny rodu Coniopteris naleznete v knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Eupecopteris!

Nodosauří mumie-Nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě!

Středa v 15:53 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před pár dny byla zveřejněna zpráva, kterou některé anglojazyčné weby označily jako nález, k jehož objevení je šance jedna ku bilionu. Právě totiž byla odhalena pravděpodobně nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě. Je to úžasně zachovalá mumie Nodosaura, středně velkého nodosaurida, jednoho z Ankylosaurů, který měřil na délku asi 5 metrů. Podobně jako u předchozích dinosauřích mumií, především u hadrosaurů Leonarda (druh Brachyolophosaurus) a Dakota (Edmontosaurus), i v případě tohoto Nodosaura se tělo zachovalo v perfektních detailech-včetně zkamenělé kůže na většině částí těla, včetně hlavy. Díky tomu má tato fosílie skutečně neobvyklý vzhled. Hlava působí takřka živě, žádná taková nodosauří nebo ankylosauří zkamenělina zkrátka neexistuje, nebo zatím dosud nebyla objevena. Avšak k nálezu této obdivuhodné mumie došlo už v roce 2011. Byla tehdy objevena v ropném dole Millenium v severní Albertě, provincii Kanady. Tehdy jeden operátor s těžkým vybavením k dolování narazil na podivný objekt, který byl pokryt zkamenělou kůží. Jeho dozorce přímo na místě prozkoumal tuto podivuhodnost a uvědomil si, že nalezli něco neuvěřitelně vzácného. Následovalo mnoho let preparace-pět let ji sponzorovala společnost National Geographic. Nyní, po 30 000 hodinách, které preparátoři a paleontologové nad fosílií strávili ve svém pracovním čase, byla vzácná Nodosauří mumie poprvé odhalena veřejnosti v Royal Tyrrell Museum v Albertě (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky). Je vystavena v expozici, která se zaměřuje na důležitost spolupráce těžařů a paleontologů. Jedním z vědců, jež zasvětili studiu této mumie tolik času, byl i Jakob Vinther, známý specialista na dinosaury z anglické Univerzity v Bristolu, který se již proslavil nálezy barev dinosauřího peří. Nodosaurus však mezi opeřence určitě nepatřil: naopak jeho mohutné tělo bylo pokryto tvrdými kostěnnými destičkami, které tvořily neprostupný pancíř. I pro největšího predátora bylo obtížné prokousat si jím cestu, svedl-li to vůbec. Nodosauři se pravděpodobně při obraně vystavili nepříteli, ukázali mu svá tvrdá záda a nechali si do nich i kousat, zatímco se schoulili k zemi a kryli si měkké bříško... Náš Nodosaurus žil před 110 miliony let. Jak je možné, že jeho tělo bylo tak skvěle mumifikováno a později tak skvěle fosilizovalo? Odpověď je jednoduchá: zvíře bylo rozdvodněnou řekou odplaveno až do moře. Možná tehdy ještě žilo, možná již bylo mrtvé. Poté však mrtvé tělo kleslo k mořskému dnu a bylo zakryto velkým množstvím sedimentu. Vzduch ani bakterie se k tělu nemohli dostat, nemohli jej poškodit. Do těla se později začaly dostávat specifické typy minerálů, jež jej tak skvěle zachovaly. Po 110 milionech let se poloha kontinentů a moří změnila, starý mořský sediment se stal součástí později vybudovaného dolu a nakonec byl Nodosaurus po tak dlouhém čekání znovu odhalen světlu světa, tentokráte již ne dinosauřího, avšak toho, jemuž vládnou lidé. Celá zkamenělina měří 5 metrů, váží 1134 kilogramů (zvíře s masem a svaly bylo asi tak dvakrát, možná i třikrát těžší) a jeho pancéřování poskytne vědcům nové informace o tom, jak přesně k obraně sloužilo. Desky jsou tvořeny keratinem, podobně jako u krokodýlů... Tento úžasný mumifikovaný dinosaurus by se možná dal označit přízviskem "nejzachovalejší dinosauří fosílie", i když to nemusí být zrovna pravda, jelikož některé z ostatních zkamenělin jsou též skvěle zachovalé. Rozhodně je to však jedna z nejúžasnějších dinosauřích zkamenělin dosud objevených...


Za informace i poskytnutí obrázků vděčím webům Smithsonian Mag a Deník Plus. V neposlední řadě chci poděkovat Matějovi za to, že mě na něj jako první upozornil!!! Řekněte, není to úžasná zkamenělina?

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Hadrosauridae

23. května 2017 v 15:52 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Můj seriál Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Hadrosauridy...

Název čeledi: Hadrosauridae,
Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope, 1869,
Nejznámější zástupci: Hadrosaurus, Parasaurolophus, Lambeosaurus, Corythosaurus, Claosaurus, Tsintaosaurus, Saurolophus aj.
Doba výskytu: pozdní Křída.
V pozdním období Křídy byli Hadrosauridi nejrozšířenější skupinou dinosaurů. Obývali prakticky celý svět, jejich spolehlivé fosilní nálezy se dosud nenašly jen v Africe a Austrálii. Všude jinde dominovali mezi býložravci, zvláště díky způsobu příjmu potravy. Hadrosauridé totiž třeli dolní čelist o horní, zatímco žvýkali ukousnutou vegetaci. Většina býložravých dinosaurů jen strhávala větve ze stromů a listy polykala. Iguanodontidi byli jedinými dinosaury se stoličkami, ale Hadrosauridi měli též výhodu speciálního zpracování potravy. Nedocházelo k tomu jen díky tření čelistí o sebe. Velký podíl na tomto úspěchu měl i počet zubů: Hadrosauridi měli zřejmě nejvíce zubů ze všech dinosaurů. Mohlo jich být více než tisíc a byly poskládány v tzv. bateriích. Neustále se obměňovaly: vypadlé zuby okamžitě nahrazovaly nové. Každý zub byl fixován oběma vedlejšími, tudíž rostly jeden vedle druhého bez sebemenšího náznaku prostoru mezi nimi. Na každé zubní pozici byly vždy čtyři zuby, usazeny vertikálně ve sloupci, a ty spodní pak nahrazovaly ty nahoře, zuby dole dorůstaly, a takto výměna zubů probíhala celý život dinosaura... Hadrosauridům se též říká kachnozobí dinosauři, jelikož se v přední části jejich čelistí nacházel jakýsi bezzubý zoban, kterým uštipovali svou rostlinnou potravu. Dříve se paleontologové domnívali, že žili podobně jako kachny a hledaly si potravu v rybnících, dnes však víme, že tato představa je mylná. A že Hadrosauridé se živili suchozemskou vegetací. Byli to výhradně vegetariáni, a též stádová zvířata. Některé nálezy jsou tak hojné, že je jisté, že žili v obrovských stádech. Například Edmontosauři putovali z arktických oblastí Kanady daleko na jih v milionových stádech-byly to největší dinosauří migrace vůbec (viz. Putování dinosaurů z roku 2011). Hadrosauridi nebyli žádnými drobečky. V průměru měřili 8 až 10 metrů, i když se mezi nimi našly i výjimky. Někteří kachnozobci byli menší, jiní naopak zase mnohem větší-tak například Shantungosaurus měřil 13 až 14 metrů... V souvislosti s kachnozobými dinosaury si mnoho lidí vybaví Parasaurolopha, Corythosaura, Lambeosaura nebo Hypacrosaura, vybavené typickými hřebeny na vršku hlavy. Ačkoliv u některých zvířat, jako byl Parasaurolophus, působily až hrozivě, nesloužily k obraně. Samci s jejich pomocí pravděpodobně lákali samice, tudíž byly hřebeny pestře zbarveny, a stejně tak s jejich pomocí zastrašovali predátory. Nejdůležitějším rysem hřeben je však jeho dutost. Nozdry hadrosauridů byly propojeny s nosohltanem, díky čemuž dýchali i při žvýkání potravy. Nosní cesty pak procházely dutinou uvnitř hřebene. Po vtažení vzduchu do dutiny vyluzovali kachnozobí dinosauři hlasité zvuky jeho vydechnutím spolu s užitím hlasivek. Dutý hřeben zvuk zesílil. Celá stáda dinosaurů tak mohla chránit ostatní jedince tím, že se postavili masožravému dinosaurovi a pořádně nahlas mu zahráli, až utekl. Hadrosauridy dělíme do dvou velkých podčeledí: Saurolophinae (bez hřebene, občas s malým výrůstkem na hlavě) a Lambeosaurinae (s typickými hřebeny). Tato skupina dinosaurů se pravděpodobně vyvinula z Iguanodontidů jako byl Protohadros. První kachnozobí dinosauři se na Zemi objevili asi před 90 miliony let, tedy ve střední Křídě, a započali svou dominanci mezi býložravci o nějakých pět miliónů let později. Možná se od sebe lišili stavbou hřebene nebo jeho absencí, ale stavba jejich těla byla vždy stejná. Většinou chodili po čtyřech (byli kvadrupední), jen když utíkali, chodili po dvou. Zadní končetiny byly delší než přední a byly opatřeny výraznějšími prsty. Prsty předních končetin trochu připomínaly kopýtko (dříve se paleontologové domnívali, že Hadrosauridi měli blány mezi prsty k plavání, to však není pravda). Tuhý ocas vyvažoval tělo. Dodnes je známo už velké množství Hadrosauridů a nové druhy jsou neustále objevovány. Otázkou však zůstává, kde přesně se vyvinuli-všechno zatím nasvědčuje tomu, že kolébkou kachnozobých dinosaurů je střední Asie. Odtud se pak šířili dál do Evropy a dalších částí Asie, odkud přes Beringovu úžinu přešli do Ameriky... Mezi Hadrosauridy se řadí i několik úžasně zachovalých dinosauřích mumií. Jedná se o exempláře Brachylophosaura (jedinec Leonardo) a Edmontosaura (Dakota), kteří zahynuli v nánosech bahna a při fosilizaci došlo k zachování jejich kůže. Díky tomu známe i strukturu kůže Hadrosaurů... Vyhynuli s koncem Křídy před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...








Doufám, že se Vám popis této rozmanité čeledi líbil. Vězte, že známých informací je o ní ještě mnoho-některé další naleznete v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velcí dinosauři, Dinosauři-Průvodce 270 rody, Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři, Dětská encyklopedie-Dinosauři, Obrazová encyklopedie-Dinosauři a v dalších publikacích!

Museo Nacional de Costa Rica

22. května 2017 v 16:36 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po několika měsících se vracíme k rubrice Muzea, výstavy, zoo a dinoparky, abychom se podívali na další zajímavé místo-tentokrát v jedné z mých oblíbených zemí...

Museo Nacional de Costa Rica, tedy Národní muzeum Kostariky, bylo otevřeno roku 1887 při Univerzitě svatého Tomáše, nicméně roku 1950 bylo kompletně přestěhováno do Calle 17. Jakožto národní muzeum se pochopitelně nachází v hlavním městě středoamerické Kostariky, San José. Nachází se v budově, jejíž zdi byly v roce 1948 doslova pokropeny kulkami z pušek při velké Kostarické civilní válce... Muzeum se zaměřuje především na historii Kostariky. Vystavuje artefakty z doby předkolumbské, kdy americký kontinent a jeho obyvatelstvo nebyli známi východnímu světu. Mezi pozoruhodné vystavované předměty se řadí například velký balvan opracovaný původním, dávným obyvatelstvem Kostariky, stejně jako různé sošky jimi vyrobené. Některé z nich jsou malé, jiné jsou už výšky poloviny lidského těla a jsou uspořádány před nádhernými obrazy, jež rekonstruují dávná obydlí středoamerických Indiánů. Mezi předměty se nachází jak celé sošky, tak třeba jen samotné hlavy... Muzeum se dále zaměřuje na seznámení návštěvníků a obyvatel země s předměty koloniální éry. Ty zahrnují španělský nábytek, po dlouhou dobu do země dovážený, dále různé zbraně z minulých století novověku, nebo také tradiční Indiánské čelenky z peří ptáků a odznaky. V neposlední řadě vystavuje také staré kamenné stoly, které Indiáni kdysi používali... Museo Nacional de Costa Rica se tedy zaměřuje na lidskou historii této nádherné země, která je domovem čtyř procent všech živočišných druhů na naší planetě. Z prehistorických ani současných živočichů v muzeu neuvidíme pravděpodobně žádného, přesto jde však o zajímavou lokaci, jež přispívá ke vzdělávání lidí jak v Kostarice žijících, tak i těch, které lidská historie střední Ameriky zajímá...


Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (4/5)

21. května 2017 v 10:46 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lovci kryptidů už se s obrovským krokodýlem setkali. Zvíře měří na délku dobrých dvanáct metrů, zbořilo velký dřevěný most, Akihiko, Fahad, Roger a Karthik tak zcela zmizeli, Pierre a Jack si nyní neví rady, jeden ze tří policistů byl krokodýlem sežrán přímo před nimi... Jak se s netvorem vypořádat?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST ČTVRTÁ:
Jackovi náhle blesklo hlavou, že i přes pád mostu mohli jejich přátelé přežít. Přiběhl k tomu místu a opravdu spatřil Fahada, jak drží za paži Akihika, držícího se kousku dřeva. Hned za nimi se topil Karthik, ale během chvíle už ho podepíral Roger. Vyplavali na břeh zrovna včas. Netvor se potopil pod trosky mostu, mezi kterými se ještě před chvílí nacházeli. Jeho hlava se brzy vynořila kousek dál po proudu řeky a rychle si to mířila daleko odsud. "Tohle teda bylo, to Vám řeknu," řekl Karthik a omdlel. Roger ho musel vzkřísit. Policisté na ně mezitím volali. Po dvou hodinách se s nimi Lovci kryptidů setkali na druhém břehu, když se jim konečně podařilo celý kilometr proti proudu řeky najít další dřevěný most, který mohli přejít. Policisté litovali smrti svého kolegy. "Zvíře teď míří do vesnice. Ta se nachází támhle, po proudu řeky," informoval je policista. "Pak nám zbývá jediné: musíme je varovat. Krokodýl má hlad a nepohrdne lidským masem," řekl na to Jack. Vrátili se do centra rezervace. Všichni se tam divili, proč jsou tak mokří, a proč je Karthik tak vyděšený. Jack hodil do batohu lano, pušku s vystřelovací kotvou k uchycení prakticky na čemkoliv a plechovku s masem. On, Pierre a Akihiko se vydali do vesnice, provázeni stále vyděšeným Karthikem, který řídil džíp. Fahad a Roger zůstali v centru. Když džíp vjel do vesnice, všechno tu bylo v pořádku. Děti si hrály v polích za hranicí rezervace a chytali do rukou velké žáby a ropuchy, kterým se rýžová políčka zalíbila. Jack si zrovna všiml, jak jeden chlapec vyskočil snad dva metry do výšky, když takřka šlápl na kobru indickou. Ta zvedla první třetinu svého těla do výšky a syčela na něj. Chlapec utekl a kobra se pak také odplazila pryč. "Neviděli jste tu obrovského krokodýla?" ptal se Akihiko starého Inda. "Né," odpověděl dotčeně muž, a pak dodal: "Jste moc zvědavej." Náhlý křik od řeky je z rozhovoru vyrušil. "Všichni pryč od řeky!" křičel Jack. "Je tam obrovský, lidožravý krokodýl!" Někteří vesničané vyběhli ze svých stavení s připravenými zapálenými loučemi. Jeden držel pušku a chtěl zvíře zastřelit. Všichni v rychlosti přiběhli ke břehu řeky. Jedna žena, která v řece právě prala prádlo, hrozně nahlas křičela. Krokodýl prý sežral jejího tříletého syna, který se koupal jen tři metry od ní. Pak se zcela náhle z vody vynořila krokodýlova hlava. "Proč mi tak připomíná Deinosucha?" zeptal se sám sebe Pierre. "Teď není čas nad tím přemýšlet," řekl na to Jack. Přiběhl ke břehu a hodil do krokodýlových čelistí lano se smyčkou. Smyčka se utáhla kolem horní čelisti. "Super!" zvolal Jack a Akihiko mu zatleskal. Vesničané se však zvířete báli, a oprávněně. Superkrokodýl jen zatáhl a Jack, držící se lana, už letěl do vody. Přistál na hladině a pak pod ní zmizel. Ve vteřině se však jeho hlava objevila nad ní. Pierre skočil do vody též, vybaven Jackovou puškou. Oči monstra se brzy zaleskly nad vodou. Pierre po nich vystřelil, ale minul. Krokodýl se teď hnal proti němu. Ale Jack už vyběhl na břeh a táhl, jak jen mohl. Akihiko a pár vesničanů se k němu přidalo. Krokodýl ve vodě udělal smrtící otáčku a jen těsně Pierra minul. Ten už doplaval na břeh. Jack vzal do ruky tyč a pokusil se ji přiložit krokodýlovi na hlavu, doufal, že jej tak uklidní. Ale plaz se vzmohl na odpor. Trhl sebou tak, že Jack, Akihiko i dva vesničané vyletěli do vzduchu a byli teď přímo nad krokodýlem. Oba vesničané dopadli na jeho tvrdé osteodermy, na ten pancíř. Akihiko skončil před čelistmi krokodýla. Jack sice znovu spadl do vody, ale měl už v ruce další lano a podařilo se mu ho i z vody hodit přes obě krokodýlovy čelisti, když byly zavřené. Utáhl. I když to byl velký zabiják, je známo, že čelisti i toho největšího krokodýla by u sebe udrželo klidně třeba malé dítě. Třebaže měřil dvanáct metrů a stisk jeho čelistí se mohl rovnat dvěma tunám, nezmohl proti silnému lanu nic. To se však nedá říci o jeho ocasu! Švihl jím a vodou Jacka pocákal, pak se dostal ocasem blíž k němu a mocně švihl. Jack uhnul. Akihiko se přiblížil ke krokodýlově hlavě a rukama ji objal. Doufal, že zvíře přepere. Ale to sebou škublo tak, že Akihiko znovu vyletěl do vzduchu a těžce přistál na písčitém břehu řeky...


"Proti tomuhle nemáme šanci!" vykřikl Akihiko, když se trochu vzpamatoval poté, co jej vesničané trochu násilím postavili na nohy, odvedli dál od břehu a polili vědrem studené vody. Voda při břehu byla tak zčeřená a zpěněná, že šlo stěží rozpoznat, co se tam vlastně děje. Jedno však bylo jasné: dva vesničané, krokodýl a Pierre s Jackem jsou stále ve vodě a zápasí. Pak se stalo něco neuvěřitelného: krokodýl se ve vodě takřka postavil na ocas, jak to někdy krokodýlové dělávají, a vertikálně vyskočil vzhůru. To byl pohled! O to zajímavější byl, když se lana obmotaného kolem jeho čelistí držel Jack. Lana se včas pustil, spadl do vody a kraulem plaval pryč. Jen vteřinu potom obrovské tělo plaza dopadlo na vodní hladinu. Jack byl už v bezpečí, ale mohl skončit pod krokodýlím břichem. Lano kolem čelistí se však uvolnilo a obr jej náhle překousl. Zmizel... Pierre se doslova vyškrábal na břeh a Jack s Akihikem ho museli uklidnit, neboť neustále nadával. Vesničané, kteří se jim pokusili pomoci, se také z řeky vrátili živí a zdraví, i když velmi unavení. Ostatní vesničané je prohlašovali na hrdiny. "Co teď?" zeptal se Akihiko. "Zdá se, že se zvíře po zápasu vrací proti proudu řeky do Karthikovy rezervace. Zavolám Rogerovi a Fahadovi, ať tam na něj počkají. Pověřil jsem je postavením velké krokodýlí klece. Jsem zvědav, jestli stavbu dokončí včas-je to jistě pořádná fuška," odpověděl Jack. Nebylo času na zbyt. Nasedli do auta a vydali se honem zpět. Jack v autě zapnul vysílačku a o všem informoval své přátele. Ti mu sdělili jediné: tentokrát krokodýla dostanou. Ale co s ním bude potom?

Poslední část dílu "Hon na lidožrouta" příští týden!!!

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (3/5)

20. května 2017 v 11:51 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack již odhalil, že pana Hildebranda, filmaře z BBC, zabil obrovitý krokodýl. Za ním sem ostatně Lovci kryptidů přijeli. Jack i Karthik doufají, že zabijáka brzy naleznou. A kdo ví, třeba se to stane již brzy...

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST TŘETÍ:
Po návratu k ostatním, kteří si zrovna užívali skvělý pomerančový džus na verandě budovy v centru rezervace, Jack vše vysvětlil. Pracovníci rezervace byli notně zhrozeni. Existence obrovského krokodýla, nakonec zaznamenaná i v kameře zesnulého, každého vyděsila. Fahad jen poznamenal, že by si přál to zvíře vidět, a řekl, že by možná mohlo jít o velkého krokodýla bahenního. Ovšem Pierre si záběry důkladně prohlédl a ujistil se, že takto tvarovanou lebku nemá žádný žijící krokodýl. Totiž šlo o to, aby se pokusili identifikovat druh, v čemž všichni selhali, včetně Jacka, jenž byl studovaným přírodovědcem. Každý přespal ve svém apartmánu a nebylo jediného z této pětky, kdo by nepřemýšlel o obrovském krokodýlovi. Jack měl ve všem jasno a usnul ze všech jistě nejdříve, ale Pierre si dával zabrat neustálým přemítáním o smrti pana Hildebranda a neidentifikovatelnosti druhu krokodýla. "Jistě to musí být nějaký pravěký druh, nějaký záhadný tvor, tedy kryptid," řekl si nakonec, když už se mu oči klížily tak, že na temný strop nad postelí sotva dohlédl. Usnul ze všech nejpozději, a probudil se ze všech nejdříve. Při všem tom přemýšlení zapomněl v noci zavřít okno, a tak ho v pět hodin ráno vzbudilo otřesné bzučení komárů. Nebýt moskytiéry, asi by skončil se štípnutím... Časně zrána, už v sedm hodin, se Jack, Pierre, Fahad, Akihiko, Roger a Karthik vydali zpět ke břehu řeky. Karthik už pochopitelně dávno informoval policii o tom, co se zde přihodilo. Ta se měla do centra parku dostavit a případ vyšetřit. Fahad, Akihiko a Roger se zastavili na mostu, který o den dříve Karthik přeběhl, a pozorovali vodní hladinu. Karthik vzal mezitím Pierra a Jacka do malého člunu a pádloval dále po proudu. Rogera náhle něco znepokojilo. "Hej, chlapi, támhle máte krokouše!" zakřičel. Jack se ohlédl a spatřil krokodýla bahenního, jak si k nim razí cestu spletí vodní vegetace. Normálně by se krokodýl od člunu vzdálil, nespatřoval-li by v něm potenciální oběť, ale tento krokodýl byl nějak moc zvědavý. "Práskni ho pádlem!" křikl Pierre po Karthikovi, když se krokodýl přiblížil až přespříliš. "Bere tě horkost? Ubližovat zvířeti?" ohnal se slovy Karthik. Jack vytáhl z batohu kus chleba a hodil ho do řeky. Krokodýl se instinktivně zaměřil na předmět. "Tak, už jsem vám ho odehnal. Nebylo to tak složité, že ne? Ani nebylo potřeba rány pádlem. Nezapomeňte, že aligátoři a krokodýlové se zaměří na všechno, co spadne do vody, myslí si totiž, že je to k snědku... Což mi připomíná... Co když pan Hildebrand pustil něco do vody a nalákal tak k sobě toho obřího krokodýla?" zněla Jackova slova. "Pravda pravdoucí," řekl na to Karthik. Otočili člun a pluli proti proudu řeky. Mezitím si Fahad svlékl své zelené tričko a skočil do kalné vody přímo z mostu. Voda pocákala Pierra, a dopadla tak trochu i na ostatní ve člunu. "To snad nemyslíš vážně! Kdybych mohl, tak Ti jednu vlepím, ty jeden agente!" zlobil se Pierre a jak si tak chtěl utřít oči, neboť sotva něco viděl, spatřil na vodní hladině pohyb. "Počkejte, chlapi, vidíte ty oči? Zastav ten člun, Karthiku! Zastav ten člun!" volal Pierre. "Kruci, Fahade, z vody, dělej, okamžitě!!!" řval Jack. Karthik byl celý vystresovaný a snažil se člun otočit a připlout ke břehu. Fahad se ho chytil z levé strany a pokusil se do člunu vylézt, ale ten se málem převrhl. "Doplav ke břehu, ty slonbidlo!" přikázal mu Pierre. Cosi se ke člunu blížilo. Z vody byly vynořeny jen poměrně výrazně velké oči a nozdry. Fahad už skoro doplul ke břehu, ale náhle ho chytla křeč. Nemohl plavat dál a s bolestným výkřikem se snažil udržet na hladině...


"Podej mu pádlo, pitomo!" křičel Pierre na Karthika, kterému toto oslovení vadilo a tak dal Pierrovi pohlavek. Fahada už křeč opustila a vyškrábal se na břeh, stále si však držíce svou nohu. Člun už byl také téměř u břehu, když tu se náhle obrovská hlava krokodýla ponořila. "Safriš! Safriš!" křičel hystericky Pierre a skočil na břeh. Takový skok z místa, vlastně z rozhoupaného člunu, přes tři a půl metru vody, byl slušným výkonem. Jack a Karthik už nestačili nic udělat. Člun ve vteřině vyletěl do výšky a roztříštil se v polovině, to jak do něj krokodýl narazil svým čenichem. Karthik i Jack spadli do vody. Karthik úlekem omdlel. Jack pod vodou spatřil obrovské tělo gigantického krokodýla. Zvíře si to namířilo k němu. Jack hbitě doplaval na břeh. Megakrokodýl vystrčil z vody hlavu a jelikož stále považoval Jacka za potravu, začal z vody vylézat. Jeho obrovské, monstrózní, šupinaté, šedé a od vodních rostlin až nazelenalé končetiny se zarývaly do bahna. Když se na břehu objevila polovina jeho těla, měřila už dobrých šest metrů. "Fahade, ke Karthikovi!" zavelel Jack. Fahad skočil do vody a chytil do rukou Karthika, který se topil. Jack vzal do ruky klacek a plácl krokodýla do nozder. Dravec teď vylezl z vody celý. Sotva se na břeh vešel, protože nějakých třináct metrů za hranicí břehu a vody se už nacházely křoviny, a mezi ty se museli Jack s Pierrem vtěsnat. Fahad vynesl na břeh Karthika. Teď se krokodýl pro změnu zaměřil na ně. Fahad dal Karthikovi facku, aby se vzpamatoval, a ve chvíli brali nohy na ramena. Vylezli na most, odkud vše pozorovali Akihiko s Rogerem. Roger byl připraven po zvířeti vystřelit z pušky. Krokodýl brzy zjistil, že na souši nemá šanci svou kořist přemoci a jediným prudkým pohybem se otočil a vklouzl zpět do vody. Zčeřená vodní hladina už jen připomínala, co se zde stalo. "To teda bylo," poznamenal Pierre a utřel si pot z čela. "To teda teprve bude!" zařval se zděšením Jack. Krokodýl se vynořil z vody a hlavou narazil do dřevěné konstrukce mostu, který se celý zřítil do vody. "Ne!" křičel Pierre. Na druhém břehu se v těch chvílích objevili tři indičtí policisté. Okamžitě přispěchali ke zřícenému dřevěnému mostu. Jack a Pierre na ně mávali z opačného břehu a snažili se jim naznačit, ať se nepřibližují k vodě. Jeden policista však tuto chybu udělal. "Ne, vraťte se, pane, hrozí Vám nebezpečí! Je tam krokodýl!" volal buď Jack nebo Pierre, těžko říci. Policistovy nohy se naráz ocitly v zubech ohromného monstra, jež muže stáhlo do kalných vod. Na hladině se objevilo velké kolo krve. "Co teď?!" nevěděl si rady Jack. Nevěděl si však rady jen na chvíli...

Dobrodružství se stává nebezpečnějším, přežijí naši přátelé setkání s obrovitým krokodýlem, který požírá lidi? O jaký druh se jedná, je to skutečně zvíře z dob dinosaurů? A přežili Fahad, Akihiko, Roger a pracovník rezervace Karthik celou nehodu?