Květen 2017

Florentino Ameghino

31. května 2017 v 16:08 | HAAS |  Slavní paleontologové

Florentino Ameghino (18. září 1854 - 6. srpna 1911) byl slavný argentinský přírodovědec, paleontolog, zoolog a antropolog, aktivní především od roku 1887 ve výzkumu pravěkých savců Patagonie. Ameghino se narodil v Lujánu, městě vzdáleném osmašedesát kilometrů od Buenos Aires, a jeho rodiče pocházeli z Itálie. Od mala se Florentino Ameghino učil o přírodě především sám. Byl ovlivněn Charlesem Darwinem, Lamarckem i Charlesem Lyellem a ve své době byl jedním z mála argentinských přírodovědců, kteří se zabývali stejnými záležitostmi, jako on. V Argentině však příliš známý nebyl, naopak ve světě, to už byl odlišný příběh... Byly to ovšem objevy, jež učinil doma, v Argentině, jež pak i jeho zemi proslavily. Mezi lety 1887 až 1902 se vydal na 14 cest do odlehlých oblastí argentinské Patagonie za hledáním fosílií dávných savců. Jedním z nejpozoruhodnějších prasavců, které popsal, bylo Pyrotherium, argentinsko-bolívijský savec, připomínající tvarem těla hrocha, na hlavě měl však chobot a velmi výrazné kly a spodní zuby vycházely z čelistí. V dnešním světě už nemají žádné potomky; Pyrotheria patřila do vlastní savčí skupiny, která vymizela v Oligocénu, a právě tehdy Pyrotherium žilo. Ameghino zhotovil jeho popisek roku 1888. Pojmenoval ho Pyrotherium romeroi podle kapitána Antonia Romera, který mu fosilní pozůstatky poslal. Mezi nimi byl i jeden z klů zvířete. Jedním z nejvýznamnějších Ameghinových děl byla Paleontologia argentina, které vydal roku 1904. Ačkoliv sestávala pouze ze 79 stran, alespoň tak to tvrdí různé zdroje, byla to jedna z prvních ucelených publikací o paleontologii v zemi, jež je dnes doslova rájem paleontologů-a místem, kde jsou nalézáni největší dinosauři, kteří kdy žili... Ke sklonku života se Ameghino vrátil zpět ke svému původnímu zájmu, opustil studium pravěkých savců a navrátil se ke studiu pozůstatků původních argentinských obyvatel, kultury a průmyslu. Zjevně velmi ovlivnil Juana Bautistu Ambrosettiho, který se později aktivně věnoval antropologii v Argentině. Důležité je však též to, že Florentino Ameghino byl jednou z klíčových postav vývoje fylogeneze a zasloužil se o další porozumění evoluční teorii. Od roku 1957 se v Argentině vydává paleontologický žurnál nazvaný Ameghiana, byl tedy pojmenován po něm, a právě v něm byly představeny objevy pozdějších obrů jako byl Argentinosaurus. A konečně, kráter Ameghino na Měsíci byl pojmenován po tomto slavném vědci. Snad by mělo být na závěr uvedeno, že Florentino Ameghino vyslovil teorii vzniku člověka v Jižní Americe, která však byla vyvrácena a jak dnes, po objevech australopitéků i jejich předchůdců dobře víme, lidský rod se vyvinul v Africe. Výzkumy a popisy 9000 pravěkých zvířat, z nichž mnohá nalezl on, však tento malý omyl jistě překrývají. Florentino Ameghino zesnul v roce 1911 na následky cukrovky.

Základní údaje o čeledích-Alxasauridae

30. května 2017 v 15:50 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Můj projekt Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Alxasauridy...

Název čeledi: Alxasauridae,
Autoři názvu a popisu: Dong Zhimming a Dale Russell,
Nejznámější zástupce: Alxasaurus (Alšasaurus),
Doba výskytu: Asi před 100 miliony let-střední Křída.
Alšasaurus byl zřejmě jediným dosud nalezeným zástupcem této čeledi. Oddělila se od vývojové větve therizinosaurů před asi 112 miliony let, a zanikla o nějakých dvanáct či třináct milionů let později. Důvod, proč se od ostatních therizinosaurů Alxasauridi oddělili, není zcela jasný. Navíc se ani přesně neví, zda se od nich přímo oddělili. Dokonce začíná být velmi pravděpodobné, že Alšasaurus a Alxasauridi byli vlastně předky Therizinosauridů. Ti se totiž objevili před 95 miliony let, což bylo po Alšasaurovi. Proto je dosti možné, že byl jejich společným předkem. Alxasauridi se Therizinosauridům významně podobali: byli to všežraví theropodi, chodili pouze po zadních, byli zřejmě opeření, hlavu a čelisti měli protáhlé, měli též dlouhý krk a mohutné drápy na předních končetinách. Zároveň se ale podobali masožravým theropodům: zvláště pak jejich zápěstní kost byla hodně podobná zápěstním kostem maniraptorů, což byli Velociraptor, Deinonychus a jejich příbuzní, anebo také dnešní ptáci. Pozdější Therizinosauridi měli ještě mohutnější drápy a mnozí z nich se začali specializovat na spásání vegetace, např. Therizinosaurus je toho dokladem. Alšasaurus byl zřejmě všežravcem, své zahnuté drápy možná využíval k rozhrabávání termitích a mravenčích hnízd, aby se ke kořisti dostal dlouhým jazykem. Je též možné, že už se živil rostlinami, ale Alxasauridi i Therizinosauridi byli celkově všežraví, takže je pravděpodobné, že se zkrátka živil čímkoliv, na co narazil. Jakožto jediný zástupce čeledi Alxasauridae měřil tento živočich až 4 metry na délku, a s váhou 400 až 500 kilogramů nebyl mezi dinosaury zrovna těžkou váhou, ba naopak, na svou velikost mohl být i poměrně rychlý. Jeho zavalitost mu však rychlý běh neumožňovala...

Doufám, že se Vám popis Alxasauridů líbil, pokud ano, napište o tom do komentářů...

Aorun

29. května 2017 v 16:49 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Aorun (čtěte órůn) byl prapodivný masožravý dinosaurus, který se pravděpodobně řadil mezi ty opeřené. Neví se přesně, do které skupiny patřil, ale vše nasvědčuje tomu, že to byl nějaký coelurosaur. Tato tetanura byla malá, měřila jen 1 metr na délku a vážila jen okolo deseti kilogramů. Nalezený exemplář je však těžký pouze 1,5 kilogramu, avšak bez masa a svalů, které kosti objímaly. Tento pozoruhodný dinosaurus byl nalezen ve Wucaiwanu, Sin-ťiangu, Číně, a roku 2006 se stal už pátým theropodem (masožravým dinosaurem) popsaným z této oblasti. Jeho vědecký popis byl ovšem vydán až roku 2013... Aorun byl mrštný dravec a patřil do příbuzenstva Allosaurů a Yangchuanosaurů, i když to nebyl allosaurid. Pokud byl opeřený a měl peří i na předních končetinách, mohl podobně jako Velociraptor rychle měnit směr, zatímco při běhu peří různě natáčel a to mu usnadňovalo prudčí pohyby do stran. Je však možné, že peří ani neměl a místo něj byl pokryt typickými plazími šupinami. To však neznamená, že by nebyl čilý, naopak šlo o vysoce výkonného zabijáka ještěrů, savců a možná i dinosauřích mláďat. Lovil také hmyz a malé ptakoještěry. Velkým sauropodům jako byl Shunosaurus a Mamenchisaurus se však raději vyhýbal, neboť byl pod jejich ohromnými těli zranitelný. Také se nevyskytoval na otevřených čínských pláních, ale spíše v hustých lesích. Ještěry zase lovil ve skalnatém prostředí. Zuby doslova neměly zoubkování, nebyly vroubkované. Proto si paleontologové myslí, že jediný nalezený jedinec, tedy ten, jenž je metr dlouhý, byl jen mládětem. To by ale znamenalo, že dospělí Aorunové byli mnohem větší, a mohli být třeba třikrát nebo čtyřikrát delší. Takové zvíře by už pronásledovalo malé býložravé ornithopody a napadalo mláďata sauropodů. Ať už to s Aorunem bylo jakkoliv, jisté je, že byl nadmíru pozoruhodný... Za svůj název vděčí čínskému dílu Putování na západ z 16. století, které napsal Wu Cheng'en. Ao Run byla totiž uctívaná nadpřirozená bytost, která je v díle označena Dračím králem Západního moře...
Popis Aoruna najdete na webu Prehistoric Wildlife.

Příště něco o Suzhosaurovi!!!

Zachraňte sviňuchy kalifornské

28. května 2017 v 10:19 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Vaquita nebo-li sviňucha kalifornská je možná nejvzácnějším savcem na světě. Podle sčítání uskutečněného v listopadu 2016 je známo, že na celém světě zbývá už jen 30 jedinců. Jejich počty se už v posledních dvou desetiletích radikálně snižovaly, druh byl klasifikován jako kriticky ohrožený už v roce 1996 a tento status mu zůstal dodnes, přestože před jednadvaceti až dvaceti lety žilo na Zemi 600 sviňuch kalifornských. Počet jedinců žijících dnes je dvacetkrát menší. Za všechno může nadměrný lov-kvůli rybářským sítím, do kterých se často připlétají, jsou vaquity drženy pod vodou, nemohou vyplavat na hladinu a nadechnout se, a proto umírají. Podle všech výzkumů je jisté, že jediný způsob, jak tento druh zachránit, je skončit s žábrovými sítěmi, které celou katastrofu způsobují... Sviňucha kalifornská se vyskytuje pouze v Cortézově moři. Jedná se o nejmenšího kytovce na naší planetě, dorůstajícího délky asi 140 centimetrů v případě samic, samci bývají o něco menší. Obvykle se vyskytují v malých skupinkách tvořených dvěma až třemi jedinci. Při hledání potravy se nepotápějí příliš hluboko, zůstávají spíše při hladině, a když se potopí, nikdy to není dále než do hloubky 30 metrů. Ale právě fakt, že své oblíbené korýše, chobotnice a rybky chytají při hladině a v lagunách, kde se korýši a ryby loví do sítí, stávají se čím dál ohroženějšími. Ačkoliv v severní části Kalifornského zálivu (nebo-li Cortézova moře) byla vyhlášena velká přírodní rezervace, která je i na seznamu světového dědictví UNESCO, a v níž vaquity žijí a jsou tam chráněny, stále jsou na tom špatně. Pokud chcete přispět k záchraně tohoto nádherného malého kytovce s černýma očima a nádhernými černými kruhy kolem nich, můžete. Podepište petici na https://secure.avaaz.org/campaign/en/save_the_vaquitas_21/?pv=77&rc=fb . Já sám ji podepsal již před nějakou dobou, asi před měsícem či dokonce před dvěma, ale stále není pozdě. Nezapomeňte, že každý hlas, včetně toho Vašeho, se počítá... Nezapomeňte také, že moře a oceány ničí plastové sáčky, proto si jich neberte velké množství, nevíte, kde mohou skončit, a zjišťujte si též informace o tom, kde byly loveny ryby či další mořští živočichové, jež jíte k obědu-nekupujte ty, které pocházejí z ohrožených lokací... Doufám, že vaquita nebo-li sviňucha kalifornská přežije-musíme ji zachránit dříve, než bude kvůli lidskému druhu pozdě...





Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (5/5)

27. května 2017 v 9:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack, Pierre a Akihiko byli u toho, když obrovský, dvanáctimetrový krokodýl napadl vesnici. Zabil tříletého chlapce, avšak naši přátelé jej poté takřka dostali. Ačkoliv nakonec unikl, v rezervaci, nedaleko zničeného mostu, už byla postavena obrovská klec. Podaří se do ní lidožravého superkrokodýla chytit, nebo způsobí smrt dalším?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST PÁTÁ:
Auto zaparkovali kousek od centra rezervace. Jeden z pracovníků je zde upozornil na to, že Fahad a Roger jsou právě u klece a že jsou tam jen sami dva. Jack navrhl, že by se k nim měli okamžitě vrátit. Při odchytu krokodýla budou potřebovat pomoc více lidí. Zároveň přikázal Karthikovi, aby sehnal nějaké další pomocníky. Ten odběhl do budovy centra a začal je přesvědčovat o tom, že právě potřebují jejich síly. Ve chvíli byli Jack, Pierre a Akihiko u řeky. Jaké to bylo překvapení, když zde viděli Fahada s Rogerem, jak se jen tak poflakují. "Nazdar kámo," protáhl Roger, opíraje se loktem o strom, "jak se vede?" a zazíval. Fahad seděl u starého rádia, ze kterého plynula pomalá, líná hudba. "Proč tady odpočíváte? Měli byste dávat pozor, zda se ve vodě neobjeví obrovské tělo krokodýla! Chápete to? Ehm!" řekl naštvaný Pierre. "Máš pravdu, kámo," řekl Roger. Vyskočil, utíkal ke kleci a náhle byl jako proměněný. Také Fahad se protáhl a přiběhl ke břehu. "Myslím, že ho vidím. Opravdu, je tam," řekl Roger a ukázal na obrovskou hlavu krokodýla trochu vyčnívající z vody. Plaval proti proudu řeky, přímo ke kleci. "Tak fajn, lana!" vykřikl Jack. V těchto chvílích už ke břehu přiběhl tucet pomocníků s Karthikem v čele. "Dobrá práce, kámo, teď ho zvládnem," řekl Jack a poplácal ho po rameni. Krokodýl uviděl masitou návnadu u klece a zakousl se do ní. V tuto chvíli Jack hodil první lano. Perfektně se obtočilo kolem horní čelisti zvířete. Karthik a další dva muži vyhodili několik lan zároveň, jen jedno se však obtočilo kolem krokodýlových čelistí. Obr zuřil. Dělal ve vodě smrtící otáčky a dva muže stáhl do vody. "Pusťte safra to lano!" řval Jack a udělal dobře, protože jen na tento povel oba muži lana nechali lany a rychlým kraulem se vydali ke břehu předtím, než je mohl zasáhnout mocný krokodýlí ocas, řádící ve vodě jako by byl krokodýl zbaven života a mrskal sebou v posmrtných křečích. Ale zdání může klamat. Krokodýl byl živý jako nikdy předtím. Následovalo ještě pár hodů lanem, většinou již úspěšných. Megaplaz se brzy unavil. Dotáhnout ho do klece nebylo složité. Stačilo se jen držet při břehu a táhnout za lana. Obří krokodýl usoudil, že klec asi není tak špatná, jak se mu zdála. Jakmile v ní byl zavřen, všichni zajásali, skákali do vzduchu, objímali se a Jack prohlásil: "Teď už zbývá jediné. Kam bude odvezen?" "Do jedné z místních zoo," řekl Karthik. Tak se také stalo. Pro obra přiletěl velký vrtulník, zvedl celou klec s neuvěřitelně těžkým krokodýlem a odletěl s ním do zoo. Jack, Pierre, Roger, Akihiko a Fahad strávili v rezervaci ještě jeden den, prozkoumávali místní lesy a k jejich překvapení se setkali s poměrně velkou zmijí řetízkovou. O den později se vydali do zoo, vzdálené několik desítek kilometrů odsud, aby se na obra podívali. Zrovna ležel u jezírka ve svém výběhu, rozpláclý na kamenitém povrchu se slunil a syčel, jak otevíral tlamu, aby se ochladil. "Pořádný macek, to Vám teda řeknu. Jsem rád, že už je tady, v zoo. Tady nikoho nesežere. A vlastně snad už nikdy nenapadne člověka," řekl ostatním Jack. "Je na čase vrátit se domů, do Londýna," sdělil jim pak...


V této době byl v základně Lovců kryptidů na pokraji Londýna jediný člověk. Byla to sekretářka Pauline Jetkinsová, mladá úřednice, kterou Jack Owen znal z univerzity a rozhodl se jí zaměstnat v týmu. Pauline vyplňovala formuláře a získávala data, která pak Jack, Pierre, Fahad, Akihiko a Roger využívali při plánování dalších expedic. Momentálně vyplňovala formulář o pobytu v jednom hotelu v Arizoně, kam se tým měl vypravit a hledat podivné dvounohé ještěry, kteří prý byli viděni v arizonské poušti. Pauline byla pracovitá a kancelář opouštěla vždy až večer, dokonce z ní i po celý den takřka nevyšla. Tentokrát však uslyšela podivné, dupavé zvuky. Po několika hodinách zvedla od psaní hlavu a zadívala se na dveře. Věděla, že zvuk jde z chodby. Pravděpodobně z přízemí. Náhle počítači, který měla po pravé ruce, přišla zpráva-byly vysunuty laserové pušky. Někdo se vloupal do budovy. Pauline obezřetně otevřela dveře a vydala se ke schodům. Uslyšela strašný náraz. V přízemí laserová puška vystřelila ránu přímo proti zdi. Útočník se ráně vyhnul. Teď střílely i další zbraně. Pauline zahlédla útočníka. Byl malý, a nebyl to člověk. Pomalu se blížila ke dveřím kanceláře. Když uviděla, že útočník obratně vyběhl schody a dostal se do patra, zavřela se v pracovně. Zvíře však proskočilo dveřmi. Pauline stála u širokého okna, ale vyskočit z něj nemohla. Zapnula další bezpečnostní opatření a ze zdí se vysunula obrovská elektrická zbraň. Vystřelila po dvounohém vetřelci, ale ten uhnul. Rychle se k Pauline blížil a náhle se před ní zastavil. V poslední chvíli popadla do rukou židli a dala mu takovou ránu do krku hned za hlavou, že odletěl ke zdi. Byl mrtvý... Když se za dva dny tým vrátil ze své mise v Indii, byl už o všem informován. Při poradě v Paulinině kanceláři se o všem radili. "Tady máte fotografie toho vetřelce, které pořídila policie, a tady jsou některé z mých fotografií. Pořídila jsem je potom, co jsem se mu ubránila. Mám tu taky záznam z kamery u dveří. Proskočil je jako by nic," vysvětlovala Pauline. Jack se na ně zadíval. "Není pochyb," řekl tajemně a pak na ni pohlédl, "byl to dinosaurus." "Ale co by propána dělal tady, v Londýně?" zeptal se nechápavě Pierre a zakroutil hlavou. "Pravda, jak by nějaký dvounohý raptor, mimochodem vypadá jako nějaký Velociraptor z jednoho britského seriálu, přežil desítky milionů let v Británii?" přidal se k němu Roger. Jack položil fotografie na stůl a urovnal je do hromádky. Pak se podíval na ostatní a řekl: "On nebyl z Británie. Byl z jiného místa. Ale někdo ho sem přivezl, aby se dostal do naší pracovny a možná zabil Pauline. Celé to bylo důmyslně naplánováno." "Takže chceš říct," řekl hned poté Pierre, "že sem toho raptora pustil nějaký člověk?" "Přesně tak," zněla odpověď. Všichni se na sebe vystrašeně podívali. "Toho jsem se obával," řekl Jack.

Další díl Lovců kryptidů již brzy!!!

Správce dinosauřího parku - Šavlozubý sirotek

26. května 2017 v 15:21 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je na čase dát opět slovo Danu Jamesonovi, Správci dinosauřího parku, který pokračuje v psaní svého týdeníku!!!

Šavlozubý sirotek

Malým Brachylophům se skvěle daří. Mláďata se samozřejmě vylíhla plně vyvinutá, dýchající vzduch a schopná si obsarat potravu, což je typické pro všechny plazy. S pravěkými leguány to není takové jako s dinosaury, snad jedinými plazy, kteří se o svá mláďata starají. Malí Brachylophové rychle rostou a zanedlouho jistě opustí svá dočasná terária. Za týden povyrostla snad o centimetr, všechna jsou silná a později by spolu mohla v teráriu soupeřit. Sice o jejich potravní konkurenci nic nevíme, ale raději je později oddělíme, aby zbytečně nedocházelo k problémům. I nadále se o ně stará Rod... Další velkou zprávou je, že park přijal další zvíře. Jelikož je nyní Dinosauří park útulkem a ne velkou atrakcí pro návštěvníky, vyskytuje se v něm čím dál více zvířat, která byla zubožena nebo přišla o rodiče. Novým přírůstkem, který se za ohradou svého výběhu objevil teprve v úterý, je malý Smilodon. Je to neuvěřitelné, ale my od úterka máme v Dinosauřím parku šavlozubou kočku! Co víc si milovník zvířat může přát... Avšak tento malý Smilodon, kterému jsou sotva tři měsíce, neměl dosud život jednoduchý. Oliver ho nalezl na planinách na východě Isle of Die, kde stál u své roztrhané, zabité matky a skučel. Za ním se nacházelo velké množství kopytníků, například Macrauchenie a Toxodoni, a za nimi pak už druhohorní dinosauři jako Parasaurlophové, Corythosauři, Iguanodonti a malí ornithopodi. V hluku vydávaném těmi všemi byl hlas malého Smilodonta sotva slyšitelný. Oliver na něj narazil ve chvíli, kdy si poblíž lesa tým postavil tábor a náš dobrodruh se vydal na planiny, aby fotografoval zdejší zvířata. Zakopl a proletěl porostem vysoké trávy, až spadl před mládě. To ani neuteklo-stále se drželo matky. Když si Oliver všiml všech těch ran, usoudil, že matka byla roztrhána jiným šavlozubákem. Rány na jejích slabinách, ramenech, bocích a krku byly způsobeny ostrými drápy kočičími. Olivera napadlo, že by se útočník mohl vrátit. Zřejmě je to jiný Smilodon, možná samice, která si dělá nároky na toto teritorium. Mládě by nepřijala za vlastní, mohla by ho zabít. Je dost pravděpodobné, že cizí samice zabila matku mláděte, jež bylo zrovna jejímu zraku skryto. Samice odešla značkovat nově získané teritorium, mládě opustilo ukrýt a žal zaplavil jeho hlavu. Oliver nejprve pochyboval o tom, že by matku zabila jiná samice, vždyť Smilodonti lovili ve skupinách. Avšak poté, co přivedl Tima a společně střelili do mláděte uspávací šipku s pomocí pistole, přesvědčil se, že jeho úsudek byl nanejvýš správný. Jen dvě stě metrů od tábora se brzy objevila velká Smilodontí samice. Každý si myslel, že jde o samce, avšak bližší pohled jasně ukázal, že šlo o samici...

Pravděpodobně byla vypuzena ze své smečky nebo jako jediná přežila po útoku jinou. Nyní si zoufale hledala nové teritorium. Isle of Die je velký ostrov, ale pořád patří mezi typické malé tichomořské ostrovy, a i když je to nejneporušenější divočina na světě, najít si zde místo je pro jednotlivce vždy těžké. Proto zabila matku mláděte. Na planinách ulovila Macrauchenii, vyžrala maso z jejího břicha a večer se nebezpečně přiblížila k táboru. Tým ji musel odehnat s pomocí světlic. Zalekla se a utekla. Olivera to trápilo. Bál se, že nové teritorium opustila. Další den však tábor napadla a srovnala se zemí tři stany, zničila kameru přichystanou k natáčení a celkově způsobila velký rozruch. Tým ve středu v poledne ostrov opustil. Nyní je tedy v parku malý Smilodontí sirotek. Rozhodli jsme se pojmenovat ho Star, Hvězda. S tímto nápadem jsem přišel já, protože když jsem ho uviděl, byly už na obloze hvězdy. Já se na ně podíval a řekl si: "Jé!". Někteří se mě pak ptali, proč říkám takové citoslovce, když se dívám na noční oblohu (ten darebák Oliver si ze mě zase dělal srandu!), ale zanedlouho jsme měli jasno ohledně sirotkova jména. Malý Star byl umístěn do speciální klece, už je mu však budována ohrada. Budeme se o něj dobře starat, to slibuji. Možná si ho budu brát k sobě domů, snad se nepopere s Dinem. Určitě jsem však z jeho příjezdu nadšen!

Tak zase za týden u dalšího Správce dinosauřího parku!

Coniopteris

25. května 2017 v 17:55 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Coniopteris byla kapradina, která se na naší planetě vyskytovala po celé druhohory, tedy v Triasu, Juře i Křídě. Byla rozšířena po celé zeměkouli: její fosílie se našly v Severní Americe (Britská Kolumbie a Nunavut v Kanadě, Utah a Montana v USA), Austrálii, Číně, Rusku, Indii, Japonsku, Mexiku, Antarktidě i Evropě (Rumunsko, Polsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska). Pro tuto nízkou, stálezelenou rostlinu, která hojně rostla ve světlých i tmavých lesích, obývaných po celé druhohory širokou škálou jiných kapradin, kapraďorostů, jehličnanů a v neposlední řadě velkou spoustou dinosaurů, je typický především jeden znak. Její lístečky byly na horním okraji zubaté, až vytvářely jakousi pilku. Lístečky Conipterise vyrůstaly na spirálovitě rostoucím stonku. Ten rostl pod ostrým úhlem (méně než devadesát stupňů). Z tohoto druhu rostliny se zachovalo jen málo. Většina zkamenělin, které máme k dispozici, jsou vzorky dlouhé jen 20 milimetrů, výjimečně však bývají delší. Obvykle se zachovaly jen otisky listů v horninách. Z měkkých částí rostliny zbyla jen tenká vrstvička černého uhlí... Coniopteris byl kosmopolitně rozšířeným rodem, sestával však z řady druhů, které obývaly pouze určité oblasti. Zatímco druh Conipteris murrayana nalezneme v druhohorních sedimentech Spojeného království, zkameněliny C. frutiformes byly objeveny pouze ve 105,3 až 99,7 milionů let starých horninách Antarktidy (v oblasti Triton Point nedaleko slavného ledovce Venus). Coniopteris byl mimořádně úspěšný. Vyhynul až s koncem období dinosaurů. Jeho listy živily za celé druhohory nesčetné množství veleještěřích býložravců. Kapradinami se živili především mladí sauropodi, potulující se ve školkách po lesích a spásající nízko rostoucí vegetaci, přičemž jen rostli a rostli. Také různí menší ornithopodi, jako byli jurští Dryosauři nebo křídoví Thescelosauři se zaměřovali na kapradiny a jim vzrůstem blízké rostliny, s jejichž malými, zubatými lístečky si jejich keratinové zobáčky hravě poradily...
Popis kapradiny rodu Coniopteris naleznete v knize "Průvodce přírodou-Zkameněliny".

Příště Eupecopteris!

Nodosauří mumie-Nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě!

24. května 2017 v 15:53 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před pár dny byla zveřejněna zpráva, kterou některé anglojazyčné weby označily jako nález, k jehož objevení je šance jedna ku bilionu. Právě totiž byla odhalena pravděpodobně nejzachovalejší dinosauří zkamenělina na světě. Je to úžasně zachovalá mumie Nodosaura, středně velkého nodosaurida, jednoho z Ankylosaurů, který měřil na délku asi 5 metrů. Podobně jako u předchozích dinosauřích mumií, především u hadrosaurů Leonarda (druh Brachyolophosaurus) a Dakota (Edmontosaurus), i v případě tohoto Nodosaura se tělo zachovalo v perfektních detailech-včetně zkamenělé kůže na většině částí těla, včetně hlavy. Díky tomu má tato fosílie skutečně neobvyklý vzhled. Hlava působí takřka živě, žádná taková nodosauří nebo ankylosauří zkamenělina zkrátka neexistuje, nebo zatím dosud nebyla objevena. Avšak k nálezu této obdivuhodné mumie došlo už v roce 2011. Byla tehdy objevena v ropném dole Millenium v severní Albertě, provincii Kanady. Tehdy jeden operátor s těžkým vybavením k dolování narazil na podivný objekt, který byl pokryt zkamenělou kůží. Jeho dozorce přímo na místě prozkoumal tuto podivuhodnost a uvědomil si, že nalezli něco neuvěřitelně vzácného. Následovalo mnoho let preparace-pět let ji sponzorovala společnost National Geographic. Nyní, po 30 000 hodinách, které preparátoři a paleontologové nad fosílií strávili ve svém pracovním čase, byla vzácná Nodosauří mumie poprvé odhalena veřejnosti v Royal Tyrrell Museum v Albertě (viz. rubrika Muzea, výstavy, zoo a dinoparky). Je vystavena v expozici, která se zaměřuje na důležitost spolupráce těžařů a paleontologů. Jedním z vědců, jež zasvětili studiu této mumie tolik času, byl i Jakob Vinther, známý specialista na dinosaury z anglické Univerzity v Bristolu, který se již proslavil nálezy barev dinosauřího peří. Nodosaurus však mezi opeřence určitě nepatřil: naopak jeho mohutné tělo bylo pokryto tvrdými kostěnnými destičkami, které tvořily neprostupný pancíř. I pro největšího predátora bylo obtížné prokousat si jím cestu, svedl-li to vůbec. Nodosauři se pravděpodobně při obraně vystavili nepříteli, ukázali mu svá tvrdá záda a nechali si do nich i kousat, zatímco se schoulili k zemi a kryli si měkké bříško... Náš Nodosaurus žil před 110 miliony let. Jak je možné, že jeho tělo bylo tak skvěle mumifikováno a později tak skvěle fosilizovalo? Odpověď je jednoduchá: zvíře bylo rozdvodněnou řekou odplaveno až do moře. Možná tehdy ještě žilo, možná již bylo mrtvé. Poté však mrtvé tělo kleslo k mořskému dnu a bylo zakryto velkým množstvím sedimentu. Vzduch ani bakterie se k tělu nemohli dostat, nemohli jej poškodit. Do těla se později začaly dostávat specifické typy minerálů, jež jej tak skvěle zachovaly. Po 110 milionech let se poloha kontinentů a moří změnila, starý mořský sediment se stal součástí později vybudovaného dolu a nakonec byl Nodosaurus po tak dlouhém čekání znovu odhalen světlu světa, tentokráte již ne dinosauřího, avšak toho, jemuž vládnou lidé. Celá zkamenělina měří 5 metrů, váží 1134 kilogramů (zvíře s masem a svaly bylo asi tak dvakrát, možná i třikrát těžší) a jeho pancéřování poskytne vědcům nové informace o tom, jak přesně k obraně sloužilo. Desky jsou tvořeny keratinem, podobně jako u krokodýlů... Tento úžasný mumifikovaný dinosaurus by se možná dal označit přízviskem "nejzachovalejší dinosauří fosílie", i když to nemusí být zrovna pravda, jelikož některé z ostatních zkamenělin jsou též skvěle zachovalé. Rozhodně je to však jedna z nejúžasnějších dinosauřích zkamenělin dosud objevených...


Za informace i poskytnutí obrázků vděčím webům Smithsonian Mag a Deník Plus. V neposlední řadě chci poděkovat Matějovi za to, že mě na něj jako první upozornil!!! Řekněte, není to úžasná zkamenělina?

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Hadrosauridae

23. května 2017 v 15:52 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Můj seriál Základní údaje o čeledích dinosaurů pokračuje! Tentokrát s Hadrosauridy...

Název čeledi: Hadrosauridae,
Autor názvu a popisu: Edward Drinker Cope, 1869,
Nejznámější zástupci: Hadrosaurus, Parasaurolophus, Lambeosaurus, Corythosaurus, Claosaurus, Tsintaosaurus, Saurolophus aj.
Doba výskytu: pozdní Křída.
V pozdním období Křídy byli Hadrosauridi nejrozšířenější skupinou dinosaurů. Obývali prakticky celý svět, jejich spolehlivé fosilní nálezy se dosud nenašly jen v Africe a Austrálii. Všude jinde dominovali mezi býložravci, zvláště díky způsobu příjmu potravy. Hadrosauridé totiž třeli dolní čelist o horní, zatímco žvýkali ukousnutou vegetaci. Většina býložravých dinosaurů jen strhávala větve ze stromů a listy polykala. Iguanodontidi byli jedinými dinosaury se stoličkami, ale Hadrosauridi měli též výhodu speciálního zpracování potravy. Nedocházelo k tomu jen díky tření čelistí o sebe. Velký podíl na tomto úspěchu měl i počet zubů: Hadrosauridi měli zřejmě nejvíce zubů ze všech dinosaurů. Mohlo jich být více než tisíc a byly poskládány v tzv. bateriích. Neustále se obměňovaly: vypadlé zuby okamžitě nahrazovaly nové. Každý zub byl fixován oběma vedlejšími, tudíž rostly jeden vedle druhého bez sebemenšího náznaku prostoru mezi nimi. Na každé zubní pozici byly vždy čtyři zuby, usazeny vertikálně ve sloupci, a ty spodní pak nahrazovaly ty nahoře, zuby dole dorůstaly, a takto výměna zubů probíhala celý život dinosaura... Hadrosauridům se též říká kachnozobí dinosauři, jelikož se v přední části jejich čelistí nacházel jakýsi bezzubý zoban, kterým uštipovali svou rostlinnou potravu. Dříve se paleontologové domnívali, že žili podobně jako kachny a hledaly si potravu v rybnících, dnes však víme, že tato představa je mylná. A že Hadrosauridé se živili suchozemskou vegetací. Byli to výhradně vegetariáni, a též stádová zvířata. Některé nálezy jsou tak hojné, že je jisté, že žili v obrovských stádech. Například Edmontosauři putovali z arktických oblastí Kanady daleko na jih v milionových stádech-byly to největší dinosauří migrace vůbec (viz. Putování dinosaurů z roku 2011). Hadrosauridi nebyli žádnými drobečky. V průměru měřili 8 až 10 metrů, i když se mezi nimi našly i výjimky. Někteří kachnozobci byli menší, jiní naopak zase mnohem větší-tak například Shantungosaurus měřil 13 až 14 metrů... V souvislosti s kachnozobými dinosaury si mnoho lidí vybaví Parasaurolopha, Corythosaura, Lambeosaura nebo Hypacrosaura, vybavené typickými hřebeny na vršku hlavy. Ačkoliv u některých zvířat, jako byl Parasaurolophus, působily až hrozivě, nesloužily k obraně. Samci s jejich pomocí pravděpodobně lákali samice, tudíž byly hřebeny pestře zbarveny, a stejně tak s jejich pomocí zastrašovali predátory. Nejdůležitějším rysem hřeben je však jeho dutost. Nozdry hadrosauridů byly propojeny s nosohltanem, díky čemuž dýchali i při žvýkání potravy. Nosní cesty pak procházely dutinou uvnitř hřebene. Po vtažení vzduchu do dutiny vyluzovali kachnozobí dinosauři hlasité zvuky jeho vydechnutím spolu s užitím hlasivek. Dutý hřeben zvuk zesílil. Celá stáda dinosaurů tak mohla chránit ostatní jedince tím, že se postavili masožravému dinosaurovi a pořádně nahlas mu zahráli, až utekl. Hadrosauridy dělíme do dvou velkých podčeledí: Saurolophinae (bez hřebene, občas s malým výrůstkem na hlavě) a Lambeosaurinae (s typickými hřebeny). Tato skupina dinosaurů se pravděpodobně vyvinula z Iguanodontidů jako byl Protohadros. První kachnozobí dinosauři se na Zemi objevili asi před 90 miliony let, tedy ve střední Křídě, a započali svou dominanci mezi býložravci o nějakých pět miliónů let později. Možná se od sebe lišili stavbou hřebene nebo jeho absencí, ale stavba jejich těla byla vždy stejná. Většinou chodili po čtyřech (byli kvadrupední), jen když utíkali, chodili po dvou. Zadní končetiny byly delší než přední a byly opatřeny výraznějšími prsty. Prsty předních končetin trochu připomínaly kopýtko (dříve se paleontologové domnívali, že Hadrosauridi měli blány mezi prsty k plavání, to však není pravda). Tuhý ocas vyvažoval tělo. Dodnes je známo už velké množství Hadrosauridů a nové druhy jsou neustále objevovány. Otázkou však zůstává, kde přesně se vyvinuli-všechno zatím nasvědčuje tomu, že kolébkou kachnozobých dinosaurů je střední Asie. Odtud se pak šířili dál do Evropy a dalších částí Asie, odkud přes Beringovu úžinu přešli do Ameriky... Mezi Hadrosauridy se řadí i několik úžasně zachovalých dinosauřích mumií. Jedná se o exempláře Brachylophosaura (jedinec Leonardo) a Edmontosaura (Dakota), kteří zahynuli v nánosech bahna a při fosilizaci došlo k zachování jejich kůže. Díky tomu známe i strukturu kůže Hadrosaurů... Vyhynuli s koncem Křídy před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...








Doufám, že se Vám popis této rozmanité čeledi líbil. Vězte, že známých informací je o ní ještě mnoho-některé další naleznete v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velcí dinosauři, Dinosauři-Průvodce 270 rody, Velká obrazová encyklopedie-Dinosauři, Dětská encyklopedie-Dinosauři, Obrazová encyklopedie-Dinosauři a v dalších publikacích!

Museo Nacional de Costa Rica

22. května 2017 v 16:36 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po několika měsících se vracíme k rubrice Muzea, výstavy, zoo a dinoparky, abychom se podívali na další zajímavé místo-tentokrát v jedné z mých oblíbených zemí...

Museo Nacional de Costa Rica, tedy Národní muzeum Kostariky, bylo otevřeno roku 1887 při Univerzitě svatého Tomáše, nicméně roku 1950 bylo kompletně přestěhováno do Calle 17. Jakožto národní muzeum se pochopitelně nachází v hlavním městě středoamerické Kostariky, San José. Nachází se v budově, jejíž zdi byly v roce 1948 doslova pokropeny kulkami z pušek při velké Kostarické civilní válce... Muzeum se zaměřuje především na historii Kostariky. Vystavuje artefakty z doby předkolumbské, kdy americký kontinent a jeho obyvatelstvo nebyli známi východnímu světu. Mezi pozoruhodné vystavované předměty se řadí například velký balvan opracovaný původním, dávným obyvatelstvem Kostariky, stejně jako různé sošky jimi vyrobené. Některé z nich jsou malé, jiné jsou už výšky poloviny lidského těla a jsou uspořádány před nádhernými obrazy, jež rekonstruují dávná obydlí středoamerických Indiánů. Mezi předměty se nachází jak celé sošky, tak třeba jen samotné hlavy... Muzeum se dále zaměřuje na seznámení návštěvníků a obyvatel země s předměty koloniální éry. Ty zahrnují španělský nábytek, po dlouhou dobu do země dovážený, dále různé zbraně z minulých století novověku, nebo také tradiční Indiánské čelenky z peří ptáků a odznaky. V neposlední řadě vystavuje také staré kamenné stoly, které Indiáni kdysi používali... Museo Nacional de Costa Rica se tedy zaměřuje na lidskou historii této nádherné země, která je domovem čtyř procent všech živočišných druhů na naší planetě. Z prehistorických ani současných živočichů v muzeu neuvidíme pravděpodobně žádného, přesto jde však o zajímavou lokaci, jež přispívá ke vzdělávání lidí jak v Kostarice žijících, tak i těch, které lidská historie střední Ameriky zajímá...