Květen 2017

Ornithopodní otázky

11. května 2017 v 18:05 | HAAS |  Naše soutěže
Nachystal jsem pro Vás krátký kvíz, s jehož pomocí můžete zjistit, zda opravdu dobře znáte Ornithopody. Mezi tyto dinosaury se řadí někteří z nejznámějších a nesměli chybět takřka v žádném z druhohorních ekosystémů... Na tyto otázky si můžete odpovědět sami pro sebe, správné odpovědi naleznete v komentáři pod článkem. Do pondělí 15. května však odpovědi viditelné nebudou a Ti z Vás, kteří by se této krátké soutěže zúčastnili, mohou své štěstí zkusit v komentářích, začež dostanou diplom. Soutěžte však každý za sebe a neopistujte odpovědi ostatních-mohou být špatně. Nyní Vám přeji mnoho štěstí...

1. Co znamená název Ornithopoda?
A) Ptačí nohy
B) Plazí nohy
C) Rychlí běžci.

2. Kdy žil Hypsilophodon?
A) V Juře, před 190 miliony let
B) V Křídě, před 101 miliony let
C) V Křídě, před 125 miliony let.

3. Kteří z dinosaurů patřících k Ornithopodům měli stoličky?
A) Therizinosauři a Hadrosauridi
B) Iguanodontidi a Dromaeosaurus
C) Iguanodontidi.

4. Chodili kachnozobí dinosauři nebo-li hadrosauři po dvou či po čtyřech?
A) Po čtyřech
B) Po dvou
C) Po dvou i po čtyřech

5. Ve kterém z těchto období nežili Ornithopodi?
A) V Triasu
B) V Juře
C) V Křídě.

Hodně štěstí!

Hranice stáří života se posunula hlouběji do minulosti...

10. května 2017 v 15:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulý rok jsme byli ohromeni, když bylo zjištěno, že život v pradávných oceánech existoval už před 3,7 miliardami let, tedy mnohem později, než jsme donedávna očekávali. Tím se výrazně posunula hranice stáří života na naší planetě, neboť do té doby byly mikroskopické pozůstatky nejstarších organizmů známy pouze z doby před 3,5 miliardami let. Je téměř jisté, že se život vyvinul ve vodě-právě tam k tomu byly nejpříhodnější podmínky. Nebo ne? Včera přišla velká zpráva z UNSW Sydney ohledně velkého nálezu australských vědců. Nález byl učiněn v Západní Austrálii, v pouštních podmínkách, části Austrálie, jež je bohatá především na menší zkameněliny. A právě tyto nově objevené zkameněliny posunuly hranici stáří života na souši o celých 580 milionů let. Věděli jsme, že nejstarší mikroorganizmy žijící na souši se vyskytovaly na Zemi už přibližně před 2,9 miliardami let-minulý rok tak bylo zjištěno v Jihoafrické republice. Avšak nové nálezy dokazují, že mikrobiální život existoval na suché zemi před 3 miliardami 480 milióny let. To je naprosto neuvěřitelné! Za tento objev vděčíme nálezu velmi speciálních zkamenělin z Pilbara Craton. Nyní se někteří vědci chystají předložit teorii, která by dokazovala vznik života ne ve vodě, ale na souši, nebo poblíž souše. Fosilie z Pilbara Craton totiž vznikly v sedimentech dávných horkých pramenů. Jednalo se o sladkou vodu, protékající tehdy horkým, pro život jen s těží obyvatelným prostředím. Přesto však některé mikroorganizmy mohly vzniknout právě v této sladké vodě nebo dokonce v půdě blízko ní. A co je ještě zajímavější je fakt, že usazeniny z Pilbara Craton v Austrálii jsou nápadně podobné usazeninám z planety Mars. Již mnoho, mnoho let se diskutuje o tom, zda na Marsu existuje život, nebo alespoň existoval (v minulosti byly oba póly Rudé planety pokryty ledem, pevným skupenstvím vody, ideální pro výskyt života). Nové nálezy tak nejen poukáží na možný vznik života na Zemi, nikoliv v moři, ale ve sladké vodě nebo na souši, tak na možný vznik a existenci života na Marsu. Je možné, že plánovaná expedice na Mars, která se uskuteční v roce 2020, by mohla využít podoboných dovedností, s nimiž nyní vědci odhalili dávné, 3,48 miliardy let staté fosílie v Austrálii. Mohli by tak zjistit, zda se na Marsu nenacházejí fosilie tamních, potenciálně existujících zástupců života... Ať už je to s životem na Marsu jakkoliv, je jisté, že nové nálezy poukazují na vznik života na Zemi-protože usazeniny z Pilbary byly před 3,48 miliardami let na povrchu souše, je jisté, že život tehdy žil už tam. Samozřejmě je též možné, že se přece jen vyvinul v oceánech, a za těch 220 milionů let se rozšířil i na souš a do horkých pramenů. A je každopádně velmi vzrušující, že život existoval na souši už tak krátce po vzniku naší planety...

Obrázek, který vše dokazuje, je z webu Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva zaujala, já jsem z ní naprosto nadšen!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Diplodocidae

9. května 2017 v 15:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po nějaké době přináším další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokráte o čeledi, která je velmi dobře známá... Vítejte ve světě Diplodocidů!

Název čeledi: Diplodocidae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1884,
Nejznámější členové čeledi: Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus,
Doba výskytu: Svrchní Jura až začátek Křídy.
Diplodocidi měli několik typických znaků: delší, ostré zuby ideální k trhání vegetace, vybíhající z tlamy, pak dlouhý krk a ocas, které nesli vodorovně s tělem, malou hlavu s velmi malým mozkem, silné sloupovité končetiny a značnou velikost těla. Někdy se uvádí, že Mamenchisaurus, jakožto zástupce čeledi Diplodocidů, měl nejdelší krk ze všech dinosaurů-jeho tělo bylo dlouhé 22 metrů a krk tvořil takřka polovinu jeho délky. Dnes už však někteří paleontologové tvrdí, že Mamenchisaurus, byť měl s Diplodocidy společného předka, byl již součástí jiné čeledi, a to Mamenchisauridae. Největší Diplodocidi, dlouzí až 45 metrů, žili na konci Jurského období, před 155 až 145 miliony let. Protože plazi rostou celý život, rostli tak i Diplodocidi a ostatní dinosauři. Stále však není jisté, zda dinosauři jako Supersaurus a Dinheirosaurus nejsou jen odlišnými druhy Diplodoka. Vzhledem k jejich velikosti (kromě toho, Supersaurus pochází ze Severní Ameriky, kdežto Dinheirosaurus z Portugalska) se však zdá, že ne. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je již zmíněný Diplodokus. Tento masivní dinosaur žil hlavně na pláních západních Spojených států, především v oblastech Wyomingu a Colorada, stejně jako Utahu. Stáda Diplodoků byla občas napadána dravými Allosaury, kteří jim byli nejnebezpečnějšími predátory. Slavnou scénu boje na solných pláních jsme mohli vidět i v cyklu BBC Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. Kromě velikosti však měli dospělí Diplodoci ještě jednu zbraň, kterou mohli dotěrné Allosaury odrážet. Byl to bičíkovitý ocas, jenž byl rovněž jedním z typických znaků zástupců čeledi Diplodocidů... Vraťme se ještě k velikosti. Je možné, že mezi Diplodocidy se mohli nalézat vůbec největší suchozemští živočichové všech dob, ale nejsme si tím jistí. Mluvíme o Amphicoeliasovi, podivuhodném dinosaurovi, který mohl, ale také nemusel existovat. Během Války o kosti v druhé polovině 19. století, kdy Othniel Charles Marsh popsal čeleď Diplodocidae, pojmenoval jeho rival jednoho ze zástupců této čeledi-dal mu jméno Amphicoelias. Učinil tak podle nálezu jediné, mohutné kosti, podle níž by celková délka živočicha činila 58 až 64 metrů! Bohužel se tato kost údajně ztratila, a tak se dochoval jen nález. Dodnes není jasné, zda kost opravdu existovala a zda nákres není jen zvětšeninou mnohem menšího nálezu, dost možná kosti Diplodoka... V rámci Diplodocidů musíme zmínit ještě jedno: po více než sto let se myslelo, že Apatosaurus a Brontosaurus jsou synonymy a že značí jediného živočicha. Až před dvěma lety bylo odhaleno, že Brontosaurus byl skutečně jiný rod... Diplodocidi byli velmi zajímavými sauropody, ale v období Křídy nakonec vymizeli, stejně jako poslední ranokřídoví zástupci Dicraeosauridů (např. Amargasaurus) a Brachiosauridů (např. Sauroposeidon), a zbyli jen Titanosauridi, kteří přežili až do konce dinosauří éry...




Doufám, že se Vám tento kratší článek o Diplodocidech líbil, pokud ano, komentujte prosím...

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

8. května 2017 v 10:18 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis),
Potrava: Traviny a další nízké rostliny,
Výskyt: Evropa a severní Asie (Sibiř).
Popis:
Nosorožec srstnatý je bezpochyby jeden z nejznámějších savců doby ledové. Byl to věrný průvodce mamuta-stáda huňatých nosorožců se často pásla v blízkosti mamutích stád, a tak tito dva velcí býložravci důvěrně znali jeden druhého. Nosorožec srstnatý žil v Pleistocénu. Jeho předkové z rodu Coelodonta se objevili už před 3 miliony let, tedy na samém konci Pliocénu, v Nihowanu v Číně. Další z jeho předků se v té době vyskytovali v Tibetu. Nosorožec srstnatý se vyvinul před 400 tisíci lety a vymizel teprve před 10 000 lety, s koncem poslední (würmské) doby ledové... Protože se zachovaly zmrzlé pozůstatky nosorožce srstnatého ve věčně zmrzlé půdě (permafrostu), ví se, že měl rudohnědou srst, která na šíji a krku tvořila jakousi vystouplou hřívu. Všechny ty dlouhé chlupy rostoucí po těle v obrovském množství chránili nosorožce před chladem. V době ledové bylo léto krátké, trvalo asi jen měsíc, ale právě v tu dobu nosorožci shazovali svou srst. Letní byla mnohem kratší a tak se nepřehřáli. Jakmile nastala zima, začala jim srst zase růst, až vytvořila teplý kožich. Stejně jako ostatní nosorožci (s výjimkou starodávných druhů jako bylo Indricotherium) měl i tento druh rohovinové rohy. Nad čenichem vyrůstal nejdelší ze dvou rohů: u samců byl až metr dlouhý. Často s jeho pomocí zápasili o samice-nedá se však říci, že by se přetlačovali. Spíše prudkými pohyby hlavy nebo třením rohu o trávu zastrašovali jeden druhého, až ten slabší nakonec ustoupil... S celkovou délkou těla 3,5 až 4 metry a výškou v lopatkách 160 centimetrů to byl opravdový obr. Proto je zvláštní a podivuhodné, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je vůbec nejmenší ze zbylých pěti dnešních nosorožců: "huňatý nosorožec" sumaterský. V době ledové však žili i větší huňatí nosorožci, například Elasmotérium. Nosorožec srstnatý měl špatný zrak, zato však jeho čich byl skvěle vyvinut. Tohoto zvířete se báli i neandrtálci, kteří jím mohli být zabiti. Zranění na jejich kostech to potvrzují. Přesto však pravěcí lidé, zvláště lovci mamutů, nosorožce zabíjeli. Možná je v některých oblastech i vyhubili, ale největším nepřítelem těchto nosorožců byla změna klimatu. Když k ní došlo, museli se začít stěhovat na sever až severovýchod, s ústupem ledovců zmizeli z Evropy a přežívali s posledními mamuty nedaleko od Uralu. I tam je však postihlo vyhynutí... Důkazem, že pravěcí lidé nosorožce lovili, jsou i jeskynní malby ve Francii, staré 30 000 let...



Brzy očekávejte další popisky zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!

Jedovaté paryby

7. května 2017 v 10:29 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další z mých článků o jedovatých zvířatech je tu... Nyní se zaměříme na skupinu dávných obyvatel moří, mezi nimiž se též nacházejí živočichové vybavení jedem...

Paryby jsou skupinou mořských obratlovců, která zahrnuje žraloky, chiméry a rejnoky. Mezi žraloky a chimérami se nenacházejí žádné jedovaté druhy-jed ke svému životu prostě nepotřebují. Právě žraloci jsou vybaveni ostrými zuby, které se po celý život obměňují. Nevyvinuly se jim žádné jedové žlázy, prostě stačí čelistmi stisknout a rybí potrava je usmrcena. Ani chiméry nepotřebují jed. Na rozdíl od velkého množství ryb, parybám, tedy "rybám s chrupavčitou kostrou", se jed takřka nevyvinul. Ovšem poslední zbývající skupina paryb, ta evolučně nejmladší, je už jedem vybavena. První rejnoci se objevili v Křídě asi před 120 miliony let a nevypadali příliš odlišně od těch, které známe z moří dnes. Je však třeba uvést, že většinou pravěké rejnoky známe přece jen ze zubů. Stejně jako u žraloků, i u rejnoků se zachovávaly především zuby, tvořené sklovinou, která může zkamenět, zatímco chrupavčitá kostra se jednoduše rozpadla... Rejnoci nás vždy fascinovali. Někteří jsou schopni elektrických výbojů, jako parejnok elektrický z Latinské Ameriky. Jedinou elektrickou ranou je schopen zabít i koně, o člověku tedy nemluvě. Avšak jed jako takový se vyskytuje u trnuch. Své jméno dostaly právě díky přítomnosti trnu, vycházejícího z ocasu. Je to dlouhý, ostrý výběžek, stejně ostrý jako nůž, a mnohdy dokonce i stejně dlouhý. Věřte nebo ne, některé druhy trnuch mají osten dlouhý až pětatřicet centimetrů. Je delší než obvyklé školní pravítko a může způsobit velkou bolest, je-li jím člověk zasažen. Trnuchy každý rok způsobí zranění až 1500 lidem na kalifornském pobřeží. Lidé se kopou ve vodách mělkých pláží, kde se trnuchám daří. Nehybně leží v písku, dobře zamaskovány, a pak, když na ně někdo šlápne, zahájí sebeobranu. Prudce mrští svým bodcem a zasáhnou nohu člověka, který si vše uvědomí až poté, co ucítí hroznou bolest. Trnuchy mají svůj bodec i jed pouze k obraně, nikoliv ke zneškodnění kořisti. Prudká rána však může opravdu velmi bolet. Je potřeba lékařská pomoc, avšak zřídkakdy dojde k vážnějšímu zranění. Jed trnuch je navíc vůči člověku většinou neškodný nebo má jen malý efekt. Dalo by se říci, že pokud nemá člověk alergii na nějakou složku v jedu, bude na něj jed působit podobně jako vosí štípnutí. Rozhodně však taková rána nesmí být podceněna. Kde se nachází na bodci jed? Odpověď je: na spodní straně. Tam vybíhají z kůže dvě jedové žlázy, jež jsou pokryty jemnou kůží. Jed se nachází pod touto jemnou pokožkou a poté se z ní může dostat...


V ojedinělých případech trnuchy zabily člověka. Jsou to velmi smutné případy. Do roku 1945 bylo trnuchami zabito jen 16 lidí. Od té doby nedošlo k žádnému dalšímu úmrtí. Až v roce 2006 došlo k velké tragédii. Lovec krokodýlů a australská ikona Steve Irwin natáčel poblíž Port Douglas v Queenslandu, Austrálii, scénu, ve které se přiblížil k jedné trnuše. Ta se neočekávaně pohnula, aniž by na něj vůbec zaútočila, a její trn probodl Stevovi hrudník. Tato strašná zpráva tedy zasáhla celý svět a vyvolala podobné reakce, jako při smrti princezny Diany v roce 1997. Je to obrovská škoda, že byl Steve trnuchou zabit-byl to skvělý bojovník za divokou přírodu. Sám by ale nechtěl, aby byly trnuchy kvůli takovému neštěstí zdemonizovány... Minulý rok došlo bohužel k podobnému incidentu v Singapurském akváriu, kdy dvaašedesátiletý potapěř Philip Chan zemřel po úderu trnem rejnoka. Pouze v akváriu zvířete pracoval a staral se o něj, ale trnucha jej považovala za útočníka a tak v sebeobraně zaútočila... Tyto případy jsou však velmi vzácné. Nebyl to jed, který napadené lidi zabil. Byl to dlouhý trn, ne však jed, ten je opravdu slabý a může zabít jen menší útočníky, například malého žraloka nebo dravou rybu, která by trnuchu napadla. Jinak jsou trnuchy a ostatní rejnoci mírumilovná stvoření...

Příště napíši článek o jedovatých plazech!!!

Lovci kryptidů: Černá stopa (6/6)

6. května 2017 v 12:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack, Pierre a agenti z Kanady a Japonska se konečně dostali do Šanghaje, aby informovali místní policii o nebezpečích v sídle Zhou Lena, vzdáleném několik kilometrů v hustém lese. Agent ze Spojených arabských emirátů měl mezitím Zhou Lena hlídat v jeho vile. Podaří se našim přátelům nebezpečného zločince dopadnout?

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST ŠESTÁ:
"Za chvíli jsme tam!" řekl Kanaďan, který krátce předtím Jackovi sdělil, že se jmenuje Roger Neill. Japonec se zase Pierrovi, s nímž si povídal, představil jako Akihiko. Auto jelo těsně před motorkou a s rychlostí se k policejní stanici přibližovali. Náhle nějaký muž skočil před Akihikovo auto. Nešlo včas zabrzdit. Akihiko okamžitě auto zastavil a přiřítila se k němu policie. "Ten muž je mrtvý! Přejel jste ho!" křičel policista na japonského agenta, který tomu stále nemohl uvěřit. "Ten muž před auto skočil! Viděl jsem to, přísahám!" řekl Pierre, ale policisté na něj neslyšeli. Oba muže okamžitě zavedli na policejní stanici. Roger s Jackem teď seděli na motorce, která stála v dlouhé koloně. "Viděl jste to? Nějaký sebevrah. Aby tak Zhou Len zavolal svým lidem, kteří jsou zde, v Šanghaji, a jeden z nich se za něj obětoval... Koukej, támhle ten muž s vysílačkou za rohem," mluvil. Okamžitě otočil motorku, ta nadskočila a vyjela po střeše luxusní červené limuzíny. Řidič i nějaká módní hvězda jedoucí na večírek se příšerně lekli. Motorka sjela z auta a pokračovala v cestě za roh. Tam se prudce zastavila. "Hele, šéfe, musím končit," řekl ten Číňan asi schválně anglicky, protože chtěl Rogera s Jackem vyprovokovat. "Tak dost, hra skončila, jste zatčen!" vykřikl kanadský agent. Muž však vytáhl pistoli a vystřelil po něm. Roger dostal přímý zásah. O vteřinu později kopl Jack muže do lokte a pistole mu vypadla z ruky. Následně ho kopancem do hlavy zbavil vědomí. Pak se přiřítil k Rogerovi. "Jsem v pohodě, škráblo mě to pod podpažím," řekl a křečovitě se usmál. Bylo to možná jen škrábnutí, ale tričko měl hned zakrvácené. Za Jackem a Rogerem náhle stáli dva policisté. Vyslýchali je, chtěli vědět, co se stalo. Nechtěli věřit tomu, že by po nich Číňan střílel a místo toho považovali za střelce Jacka, který měl v tu chvíli jeho pistoli. Oba též odvezli na policejní stanici. Až tam se dozvěděli, že Akihiko, Pierre, Jack a Roger patří k sobě. Bylo jim vysvětleno, co se děje ve vile Zhou Lena. Policie však nevypadala příliš zaujatě. "To není pravda. Zhou Len je poctivý podnikatel a vy jste sem přijeli, abyste ho okradli," zněla později odpověď policejního komisaře. "Takhle se tu chováte k cizincům?" řekl nebojácně Jack. "Vyšlete tam okamžitě nějaké jednotky," řekl již ošetřený Roger. "Jsem agentem z Kanady a tadyhle Akihiko je z Japonska. Copak nám nevěříte?" pokračoval. Jednání se táhlo příliš dlouho. Jack byl stále nervózní, neboť věděl, že již zajatý muž, jenž po Rogerovi vystřelil, byl spolu se sebevrahem informován Zhou Lenem o možném odhalení. A to znamenalo, že Zhou Len uprchl. Co je nyní s arabským agentem? Večer, tedy až po setmění, se konečně policejní auto vydalo k vile Zhou Lena. Na lesní cestě zastavilo. "Jdeme na záchod," řekli policisté. Jack, Akihiko a Pierre, natěsnaní vedle sebe na zadních sedadlech, div neotevřeli údivem pusu. "Vy jdete jako oba na záchod a tady?" řekl nevěřícně Jack. "My zpátky za minutku," usmál se policista. Nechali je odejít, a pak Jack vylezl z auta. V černočerné tmě nic neviděl. Tak rozsvítil baterku a posvítil na křoviny. "Přepadení," usmál se ten policista, na kterého posvítil. Rozhodně si neodskočil, naopak, někde vzal samopal a teď na Jacka mířil. Brzy přišel další. Zbraně vyhrabali někde v křoví. Auto pak obklopili ještě tři ozbrojenci. Jack vtrhl do auta a nastartoval ho. "U všech copánků!" vykřiklo pět ozbrojenců. Policisté totiž zapomněli vytáhnout klíčky z auta. Auto srazilo dva z ozbrojenců a pokračovalo v cestě k Zhou Lenově vile. "Tohle znamená jediné," řekl Akihiko, "ti policisté byli podvodníci." Brzy k vile dorazili...


Byl zrovna úplněk a tak celá zářila. Jack, Akihiko a Pierre vyběhli z auta a vrazili do vily. Nikdo zde nebyl. Jack se proto vydal do prvního patra. Tady našel arabského agenta. Byl spoutaný s roubíkem v puse a ponechán vlastnímu osudu jen tak ležel na podlaze. Jack ho osvobodil a agent mu řekl, že ani nečekal, že ho ještě uvidí. Prý měli být přepadeni. Slyšel to. Zhou Len je teď na heliportu kousek odsud a chystá se uniknout. "Dobrá," řekl Jack jako velitel, "dopadneme ho tam. Říkáte, že Mapusaura Xia si vzal s sebou. To je dobře. Nezahyne. V tomto domě také nikdo není? Dobře, že ne. Stačí už jen maličkost." Arabský agent, jménem Fahad, ukázal Jackovi, kde se nachází bomba. Dále už byla jen zapálena, naše čtyřka opustila vilu a ta vyletěla do povětří. "Tak, Zhou Lenova mučírna zničena," řekl Akihiko, dívaje se na hořící zbytky vily. Zřejmě se mu v hlavě promítaly nějaké vzpomínky. Zhou Len ho prý sám mlátil. Ve chvíli, kdy do lesa přijeli hasiči, aby požár uhasili, bylo už původně policejní auto blízko heliportu. Jack zaslechl kňourání Xia. Pak viděl velkou klec, přivázanou k vrtulníku, jak se s ní chystá vzlétnout. "Počkej, kámo, jdu s tebou!" křikl Pierre, uviděl totiž, že Jack se žene k helikoptéře. Skočil do ní ještě otevřenými dveřmi. Pak vzlétla. Pierre se chytil řetězu, který držel klec s vystrašeným Xiem. Šplhal nahoru. Na palubě vrtulníku mezitím docházelo ke strašné bitce mezi Jackem, Zhou Lenem a jeho pobočníkem. Jack už poněkolikáté zlomil Zhou Lenovi nos a jeho pobočník skončil s přeraženým palcem na levé ruce. Dveře helikoptéry byly stále otevřené. Pilot se na chvíli ze sedadla zvedl a uštědřil Jackovi ránu do hlavy. Ten mu to vše vrátil dvakrát tak silnou ranou. Usedl k řízení a tak vrtulník počal přistávat. Zhou Len však Jacka napadl zezadu a dal mu pěstí do oka. Jack se s bolestí svalil k zemi. "Ruce vzhůru," zaznělo. Pierre se konečně doškrábal na palubu. Vytáhl pistoli z kapsy a mířil na tři nebezpečné muže. Jack se vrátil k řízení. Dole už na ně čekala policie. Zhou Len byl zatčen... "Teda, řeknu Ti, kámo, tohle byla opravdu kryptozoologická výprava," řekl Pierre, když se s Jackem vrátili do Rakouska, a stáli na náměstí malé alpské vesničky. "To jo. Z Tatzelwurma jsme viděli jen málo. Zato jsme si užili nespoutané Mapusauří akce v Číně," odpověděl jeho kamarád a oba se nahlas rozesmáli...

Naši přátelé zažívají stále nebezpečnější dobrodružství! Kam se dostanou příště? Zjistí, proč Zhou Len zabil Pierrovu sestru? A je skutečně konec nebezpečím ze strany podlých lidí, nebo tato akce se Zhou Lenem všechno jen odstartovala? Možná, že se ještě budeme divit...

Tento den slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!!

5. května 2017 v 15:26 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Rok uběhl jako rychle proudící vodopád, a tak dnes, dne 5. května 2017, slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!! Jsem velice rád, že se mi daří články na tento blog psát už tak dlouhou dobu... Když počítám i dnešní článek, od 6. května minulého roku přibylo na tomto blogu 362 článků! Dohromady jsem jich tedy napsal už 2551, což je číslo, kterému sám nemohu uvěřit. Dosavadní rekord návštěvnosti je stále 409 lidí za jediný den, ale návštěvníků má tento blog opravdu hodně a já Vám všem děkuji, že jej navštěvujete. Děkuji všem za pochvaly, inspirace i vše jiné. Na tento blog píši díky velké podpoře, ze které jsem velmi potěšen, a vězte, že se jej budu snažit udržet ještě hodně dlouho...


Tentokrát poprvé Blogorgonopsid neslaví své narozeniny v hloubi srdci Pangaei, v nejsušší Permské poušti a též nejsušší poušti, která kdy na naší planetě existovala. Místo toho si užívá velký narozeninový dort v jednadvacátém století. Zdá se, že mu chutná, ale... Nebude přítomnost oslavence v našem dnešním světě příliš nebezpečná? Jen se podívejte na ty zuby! Nebylo by dobré, kdyby mu dort ze Scutosauřích krunýřů nestačil... A na co se zde můžete těšit v blízké době? Především chci psát více článků o ochraně přírody a o vzácných zvířatech, kterým hrozí vyhubení. Také mám v plánu několik velkých projektů a seriálů, stejně jako další velké příhody Lovců kryptidů. Také se můžete těšit na mnoho nových popisků... Ještě jednou Vám děkuji a doufám, že tu Blogorgonopsid vydrží ještě dlouhou dobu...

HAAS

Správce dinosauřího parku - Nebezpeční ostrované

5. května 2017 v 15:11 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tentokrát zajisté speciální, neboť je 5. května, což je pro Blogorgonopsida velké datum... Avšak nejprve ke Správci Danovi!

Nebezpeční ostrované

V pondělí se Oliver vypravil na Isle of Die. Z jižního pobřeží, nyní pokrytého hustou sítí močálů, které obývají pravěcí brodiví ptáci, zamířil přímo do vrcholků hor. Spolu s Timem a dvěma dalšími muži nalezl stopy tajemného huňáče. Ukázalo se, že Gigantopithecus nemusí být tak daleko. Po vkročení do temné, zasněžené rokle, náhle Oliver zvíře spatřil. Nevypadalo zrovna nadšeně. Stálo na zadních a mohutnýma rukama si bilo do prsou. Všichni čtyři začali s útěkem. Bohužel byl Gigantopithecus rychlejší. Neuvěřitelně obratně se k nim přiblížil, a než stačili vyběhnout prudký sráz, přičemž několikrát sjeli až dolů, měl je. Chytil Tima za ruku a vyhodil ho do vzduchu. Tim naštěstí spadl na nohy a do sněhu. I tak to byla pořádná rána. Pak se vzchopil a vstal, ale v tu chvíli na něj spadl Oliver. Bylo to jen taktak. Gigantopithecus je oba hodil poblíž ostrého skalního výběžku, na který by se mohli nabodnout. V jeho okolí se nacházely kosti menších zvířat: je pravděpodobné, že si Gigantopithecus nosí potravu do rokle a odštípává z ní kusy právě na této skalce. Zbylé dva muže pak nechal utéct, ale celou cestu do tábora slyšeli jeho hrozný řev. Ve chvílích, kdy Gigantopithecus vystoupal na vrchol jedné ze skal obklopujících rokli, vzali to Oliver a Tim oklikou a utíkali pryč jediným zbývajícím směrem. Museli se však dostat na sráz nad malou, avšak prostornou jeskyní, která tomuto "Yettimu" byla domovem. Jaké to bylo překvapení, když k ní doběhli a z jeskyně vyšla menší samice. Byla možná menší, ale neméně děsivá než samec. Začala na něj křičet, samec se otočil a už sbíhal dolů, aby dva vetřelce, kteří se nezabili, zničil. Samice po nich vyběhla též, ale Oliver jí cepínem podrazil nohu. Chudák lidoop trochu zaškobrtl a plácl sebou do sněhu, ovšem nic se mu nestalo. Jen se postavil a hudroval. Samec přiběhl jen chvíli nato. Teď záleželo na tom, zda Oliver s Timem vyšplhají nahoru rychleji, než jejich pronásledovatelé. Pro Gigantopithecy to nebyl problém. Ve šplhání po skalních stěnách jsou mistry. Ale stejně tak Oliver s Timem! Počali útěk dolů z hor. Vtrhli do neuvěřitelně mlžné džungle. Jaký to byl rozdíl oproti chladným horám. Sundali si své zimní bundy a nalezli tok potoka, který je měl zavést do bažin a odtamtud do tábora na pobřeží...

Bohužel se přihodilo neštěstí. Jen co se ocitli tam, kde stromy v okolí potoka nerostly tak hustě vedle sebe, začal je sledovat Pteranodon. Chvíli nad nimi jen tak kroužil, ale pak se vrhl na Tima. Oliver po pterosaurovi sekl cepínem. Minul, a Pteranodon se jen obrátil a už narazil v letu do Olivera. Oliver sebou sekl o pět metrů dál. Pteranodon se ve vzduchu zastavil s napřaženými křídly, klapal zobákem, vyluzoval nepříjemné, sykavé zvuky, a pařáty napřahoval k Timovi. Tim skočil do potoka. Pteranodon ho nechal být a zaměřil se na Olivera. Ten však vytáhl pistoli a dvakrát vystřelil do vzduchu. Pteranodon se lekl a uletěl. Oliver dále pomohl Timovi z potoka. Právě zde nastal problém, poněvadž si Tim vyvrtl kotník. Dalších dvacet minut šli pomalou chůzí k mokřadům. Už se stmívalo. To je na jihu Isle of Die ta nejhorší doba, je to doba, kdy vylézají na lov největší nestvůry, včetně těch nejinteligentnějších zabijáků, jaké kdy jih ostrova poznal. Mluvím o Velociraptorech. Oba si byli jisti, že jsou jimi sledováni, a tak Oliver neváhal, a při první příležitosti, kdy mohli dlouho běžet po suché zemi, zvedl Tima, hodil si ho na záda a upaloval, co to šlo. Jedině tak se snad zachránili. Velociraptoři se shromáždili u stojatého jezírka daleko za nimi. Pískali a houkali na ně, a všechno se to mísilo s neustálým syčením. Než došli oba do tábora, byla tma. Tim byl ošetřen, ale zranění bylo vážnější, než se původně zdálo, a tak musel být odvezen na Tedův ostrov. Stále nemůže pořádně chodit... Pokud jde o ty dva, kteří před Gigantopithecy unikli ještě před Oliverem a Timem, došli do tábora v pořádku... Já měl tento týden nabitý program, ale nejvíce mě zajímalo, jak se daří vajíčku žraloka rodu Stethacanthus. Stále se nevylíhlo. Podle Olivera může trvat dlouho, než se tak stane. Slanost vody v akváriu, v němž je uloženo, je však normální. Uvidíme, zda se nám narodí náš první žralok Stethacanthus!

Pokračování se dočkáte zase za týden! Dan Vám popíše, co nového se přihodilo... Teď zde ale přibyde ještě jeden článek!!!

Neuropteris

4. května 2017 v 17:44 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Neuropteris byla kapraďosemenná rostlina. Vyskytovala se na naší planetě v období svrchního Karbonu, tedy na samém konci éry gigantického hmyzu i pralesů pokrývajících celou planetu. Byla zhruba středně velká, ovšem nikdy se nefosilizoval celý exemplář, nebo alespoň nebyl nalezen. Nalézané listy jakožto otisky v dávných skalách jsou obvykle kolem 50 milimetrů dlouhé, i když mohly být i trochu větší. Nejčastěji jsou objevovány pouze lístky opadané z hlavního stonku. Tyto lístky odpadly a zapadly vody, kde byly na dně pohřbeny usazeninami a nakonec se díky tomu zachovaly. Stejným způsobem se například zachovala křídla prehistorického hmyzu, jako byly karbonské vážky. Neuropteris žila v době, kdy bylo na naší planetě velmi teplo a vlhko zároveň. Vysoké procento kyslíku v atmosféře podporovalo růst členovců. Všichni živočiční i rostlinní giganti suchozemského světa žili a rostli v rozsáhlých močálech. Neuropteris nebyla výjimkou... Jakožto bažinná rostlina vytvářela po uhynutí mnoho vrstev rašeliny. Ta se po stlačení přeměnila na černé uhlí, které dnes spalujeme... S fosiliemi Neuropterise se setkáme v Evropě a Severní Americe. V oblasti potoka Mazon v americkém státě Illinois je Neuropteris nejhojnější fosilizovanou listnatou rostlinou. Dále se její zkameněliny nacházejí v Pensylvánii. Tamní lesy vypadaly před 300 milióny let tak, jako ve slavném seriálu BBC Putování s pravěkými monstry...
Popis Neuropterise můžete najít v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Coniopteris!

Fascinující housenka, která požírá plasty

3. května 2017 v 11:00 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Velkým nebezpečím pro naši planetu jsou nyní plasty. Už na začátku školy se všichni učíme, jak dlouho může trvat, než se rozloží plastová láhev uložená do země. Například v Tichém oceánu je mnoho plastů a ty ovlivňují místní zvířata. Ale jeden nový objev by nám mohl pomoci vypořádat se s nerozkladatelnými plasty... Nyní totiž bylo zjištěno, že larva můry Galleria mellonella, zavíječe voskového, může pozřít a strávit plast. Je to neuvěřitelné, ale housenky tohoto podivuhodného motýla mají v žaludku speciální enzymy, které odbourávají a ničí i těžko stravitelné struktury, jako je právě polyethylen, který tvoří plast. Housenky zavíječe voskového byly předmětem vědeckého výzkumu a zájmu už hodně dlouho, ale teď se ukazuje, že budou opravdu schopny plast ničit. Každý rok lidé použijí trilion plastových sáčků, které pak ničí naši planetu. Ale housenka zavíječe voskového se jimi v klidu může živit. Plasty samozřejmě netvoří normální součást jejího jídelníčku. Jako většina housenek, živí se i tato rostlinami. Musejí, protože že později zakuklí a tak po krásné přeměně, metamorfóze, vznikne dospělý motýl, nebo v tomto případě spíše můra, možná by se dalo říci i mol. Včelaři nemají zavíječe voskového rádi, jelikož je tento motýl schopen zničit cokoliv, co jejich včelky vytvoří. Ovšem svět plastu nemá většího nepřítele... Zoologové nyní zjistili, že po 12 hodinách žvýkání plastového sáčku jediná housenka celý sáček naprosto zredukovala. Ale proč? Odpověď je jednoduchá: housenka zavíječe voskového požírá plast, neboť je schopna polyethylen přeměnit ethylenový glykol, což je stravitelná látka. Je to naprosto neuvěřitelné, ale tato housenka může vyrůst na požírání plastu. Tam, kde se usadí, si vždy najde potravu. Je to velmi přizpůsobivý druh. Mnoho lidí nyní jásá, protože se ukazuje, že problémy s plastem nejsou neřešitelné. Díky tomuto objevu se nám podaří chránit životní prostředí a přírodu... Jak však řekli výzkumníci v čele s doktorkou Fredericou Bertocchini, nebylo by oprávněné redukovat plasty jen proto, že víme, jak to udělat biologicky. Nesmí to být jen housenky zavíječů, ale také my sami, kdo budeme používat méně plastových sáčků a podobných pro náš svět potenciálně nebezpečných předmětů. Housenky totiž nemohou spotřebovat trilion plastových sáčků. Proto až půjdete do obchodu a nakoupíte si pečivo, neberte si nový sáček! Vezměte si nějaký, který už máte doma. Sáčky zbytečně nevyhazujte a používejte na nošení více zboží. Nebudete tak muset brát další a další...

Na obrázku vidíte housenku zavíječe voskového, jak se prokousává zbytky plastového sáčku... Snad Vás tento nový objev nadchl! Ukazuje, že někteří živočichové se překvapivě mohou živit tím, co lidé skutečně považují za odpad. Je úžasné, jak se u nich tato přizpůsobivost vyvinula...