Červen 2017

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (2/6)

10. června 2017 v 12:20 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po útoku na newyorského údržbáře, kterému nějaký neznámý netvor ohlodal maso z hlavy, se Lovci kryptidů vydali do "světového hlavního města", aby přišli na to, co za tím stojí. Všichni kromě Pierra mají tušení, o co by zde mohlo kráčet. Jejich plánem je vkročit do temného světa kanálů a záhadu vyřešit. Mezitím policie zachycuje telefonáty lidí, kteří při hovorech umírají, a s nimi se do uší policistů dostávají podivné zvuky...

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST DRUHÁ:
Nastala noc. Padla tma. Jack si navlékl speciální výstroj ke slézání po laně. Akihiko, Roger a Fahad společnými silami otevřeli otvor do kanálu. "Tak, nikdo tu není, ani policie, je čas na průzkum," řekl Jack. V těchto chvílích už si výstroj oblékal také Pierre a Roger a Fahad je vzápětí následovali. Akihiko zůstal nahoře, aby hlídal. Nechtěli, aby se o jejich cestě do kanálu dozvěděla policie, jelikož by jim udělila pokuty za pohyb v prostoru, kde nedávno došlo k vraždě. Jakmile všichni stanuli dole, Akihiko na povrchu zajistil lana. Všichni čtyři zapnuli své baterky. Něco tím vylekali. Podivný pískavý zvuk se kanálem táhl jako houkání strašidla. Pierre zatnul zuby, dostal totiž strach. Jack posvítil na temnou černou kuličku pokrytou štětinami. Nacházela se v koutě chodby. Byla to krysa. Hned jak na ni posvítil, utekla. "Nebojte, a pojďte za mnou," řekl Jack. Když dorazili ke stoce, udělalo se Pierrovi špatně. Také Fahad takřka upadl do mdlob, neboť vzduch zde byl hustý a velmi nepříjemný. "Tady to doslova ohavně zapáchá," řekl, když se trochu uklidnil a napil studené vody. "A tady taky našli tělo toho muže," řekl Jack a posvítil na kalnou vodu protékající stokou. "Ať už je ten netvor čímkoliv, neštítí se takových špinavých míst. Ledaže by... Ledaže by ho sem někdo vypustil. Víte přece všichni, co mám na mysli," řekl Jack a Fahad s Rogerem pokývali hlavou, jen Pierre se na něj nechápavě podíval. Stále nevěděl, jaké vysvětlení mají všichni na mysli. Dostali se až k místům s elektrickým vedením, kde údržbář pracoval. "Můžou být nějaké stopy? Třeba tady v tom prachu?" zeptal se po chvíli Roger. "Nemyslím si," řekl mu na to Pierre, "ale co by to propána mohlo být za zvíře? Musí to bejt nějakej netvor." Roger nastavil svou svítilnu na strop nad nimi. "Tady jsou nějaké drápance..." zamyslel se. Jack to potvrdil. Fahad, který zkoumal druhou část chodby, k nim neočekávaně přišel. Říkal, že prý něco uslyšel. Šli za ním. Dovedl je do úzké chodbičky, kde hluk slyšel. Po desetivteřinovém čekání se zvuk ozval znovu. Byl velmi pronikavý. Roger a Fahad stáli jako přibití. Ale Jackovi a Pierrovi zasvítily oči. "Kámo?" otočil se Pierre pomalu na Jacka. Jack udělal totéž se slovy: "Není Ti to povědomé?" Pískání se ozvalo znovu. Pierre se chytl za srdce. S Jackem posvítili na konec chodbičky. To, co tam uviděli, je mírně zděsilo. "Kočko-pso-opičák!" vykřikl Pierre. Byl to kryptid, za kterým se hnali na své první výpravě do Kostariky, když byla ještě Pierrova sestra naživu. Pierre se s tímto netvorem setkal již rok před vznikem týmu Lovců kryptidů, a nebylo jiného tajemného zvířete, které by tak dobře znal. Jack Fahadovi a Rogerovi krátce vysvětlil, že toto zvíře před rokem a půl vyfotografoval v Kostarice. Po několika minutách čekání sebou chvějící se zvíře škublo. Náhle skočilo na Pierre. Ten vykřikl hrůzou a ohnal se po něm. Kočko-pso-opičák přeskočil na Fahada a škrábl ho do ruky. Roger vytáhl pistoli a vystřelil po zvířeti. To se hnalo pryč. Pierre teď sebral odvahu a tak jako kdysi v pralese, i nyní se kočko-pso-opičákem vydal. Jack pádil za ním. Před trubkou, která vedla výše, do nějaké chodby, kam by se již nedostali, otočil se na ně kočko-pso-opičák, nepěkně se zašklebil, až se ukázaly jeho tesáky, stále červené od lidské krve, pak začal po trubce šplhat a byl pryč. "Začínám to chápat. Ohlodaná lidská hlava, tak jako ta lebka v hnízdě kočko-pso-opičáka, co jsem našel před rokem a půl na Ose. Je to krvelačné zvíře. Ale co dělá kostarický kryptid v newyorských kanálech?" mluvil Pierre. Jack už šplhal nahoru, ven z kanálu, a řekl: "Myslím, že už to brzy zjistíš." Když uviděl světlo pouličních lamp, trochu se polekal. Spatřil totiž Akihika obklopeného policisty. Jejich kolegové měli zrovna výjezd do jiné části New Yorku a pochopitelně narazili na Akihika, jak hlídá u kanálu, a tak zavolali jiné policisty, aby zjistili, oč jde. Jack jim vše vysvětlil, ale policisté mu příliš nevěřili a mysleli si, že právě on by mohl být hledaným vrahem údržbáře. Pak ale jeden tlustý četník vykřikl: "Vždyť jsou to Lovci kryptidů! Ti chlapi, co hledají podivná zvířata!" a koneckonců to byla pravda. Policisté se chystali k odjezdu poté, co jim vše bylo vysvětleno, a Akihiko svým přátelům sdělil, že od policistů slyšel něco hrozivého. Byla to zpráva o telefonátech v jiné části New Yorku, a pak zpráva o tom, že po ulicích běhá smečka jakýchsi vysokých ptáků a zabíjí lidi. "Jedem tam," odpověděl četník na Jackovu otázku, zda se náhodou policie nechystá tam zakročit, "jestli chcete s náma, Kryptiďáci, nasedněte do těchhle dvou aut." Při jízdě Jackovi zavolala Pauline: "Nemůžu ven z bytu, všichni jsou jako na trní a venku běhají ostřelovači, střílí po nějakých dvoumetrových ptácích a je tam pár mrtvol. Je to hrůza!" Když dorazili na místo, stanuli v naprosté panice...


Nová policejní jednotka vyskočila z aut a kulomety a samopaly po zvířatech střílela. Bylo jich nejméně dvacet a ještě žádný z nich nebyl strefen. Tam mrštní byli. Teď Pierrovi i Jackovi opět zasvítily oči. "Monstrum z Aricy," vykřikl překvapením a šokem Pierre, stále ještě sedící v autě s ostatními, "ale to přece není možné! Kryptid z Chile v ulicích New Yorku a zabíjí lidi!" Ve chvíli, kdy větu dořekl, skočil jeden z raptorů na policejní auto, v němž Pierre s Jackem seděli. Ti raději vyběhli. Fahad, Roger a Akihiko vyběhli ven z druhého auta a po zvířeti stříleli pistolemi. Nedokázali ho však strefit. Jack popadl do ruky kulomet, jenž ležel u mrtvoly jednoho policisty, a po zvířeti, plížícím se teď tajně za skupinou urputně bojujících policistů, vypálil. Místo toho však odpálil ono auto. Raptor se teď hnal přímo proti němu. V poslední chvíli ho Pierre skolil ránou do hlavy železnou tyčí. "Díky kámo," vydechl Jack. Teď si všiml, že jeden raptor proskočil skleněnými dveřmi hotelu, v němž bydleli, a v němž byla i Pauline. "Běžím tam," oznámil. Vnikl do budovy a utíkal dál po schodech. Raptor se zastavil v prvním patře a zabil tam jednoho mladíka. Jack dravce odpálil kulometem, aniž by si tvor uvědomil, že má Jacka v zádech, neboť horlivě polykal teplou krev své oběti. Pak utíkal do pokoje k Pauline. Byla v pořádku, ale pro jistotu jí řekl, ať se schová v koupelně a podal jí svou pistoli k obraně. Nato vyběhl ven. Ulice byly plné chaosu. Akihiko bojoval s raptory Pierrovou železnou tyčí, a nyní se skutečně hodily jeho znalosti bojového umění. Skosil dva jednou ranou tyčí. Roger a Pierre se kryli za zničeným autem a stříleli po zvířatech. "Co tenhle chaos znamená?!" zeptal se Pierre, když se k nim Jack přidal. "Všechno jsou to zvířata, se kterými jsme se už setkali. Byla někým přemístěna z jejich původní domoviny. Jeden muž nás na našich misích nechával sledovat a poté ta zvířata unášel. Mysleli jsme, že byl zatčen, a asi byl, ale jak se zdá, nyní je na svobodě," vysvětloval Jack, zatímco se vzadu za nimi střílelo, krákalo, řvalo a uhýbalo. "Jeden čínský magnát se kdysi rozhodl vypustit do New Yorku kryptidy, pamatuješ, Pierre?" řekl Roger. Pak ještě dodal: "Ten, který nás držel ve svých sklepích a chystal se nás všechny zničit. Jako se teď bude snažit zničit celý svět." "Zhou Len!" došlo to Pierrovi. "Za mnou chlapi!" vykřikl Jack a dal se na běh na opačnou stranu. Roger běžel souběžně s ním, Pierre trochu zaostával. Blížili se k vysokému mrakodrapu s plochou střechou. Zastavili se několik desítek metrů před ním. Tam nahoře, na střeše, stál zabiják Zhou Len a díval se na zkázu...

Co znamená Zhou Lenova přítomnost v New Yorku? Proč uskutečnil svůj plán a nechal sem vypustit kryptidy? Chce skutečně ovládnout či zničit svět? Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Osm otáček

9. června 2017 v 14:28 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Tak, přichází víkend, konečně si trochu odpočineme... Ale Dan Jameson si asi jen tak neodpočine! Musí totiž dohnat vše, co měl učinit ve dnech, kdy se nenacházel v parku...

Osm otáček

Když jsem si minulý týden dopsal týdenní zápis, zrovna začalo nad atolem kroužit letadlo. Oliver bezhlavě vyskočil do vzduchu a mocně zamával. Unaven pobytem v horku na písčitém ostrůvku uprostřed oceánu, klesl brzy k zemi a sotva se zmohl na výkřik: "Tady jsme!" Ale jeho skok byl pozorován už dávno poté, co se o nás lidé v letadle dozvěděli. Přilétali totiž k atolu s jediným cílem: zachránit nás. Omdléval jsem a můj zápis z minulého týdne téměř spadl do vody, když zelený hydroplán přistál na vodě. Z letounu vyskočil jediný muž. Skočil šipku do vody a ve chvíli byl u ostrova. "Musíte s námi!" říkal. Nejprve odtáhl do letadla mne, ještě předtím však chytil můj zápisník, když jsem ho pouštěl do vody. Měl na zádech nepromokavý batoh, tak dal zápisník do něj. Dal mi napít vlažné, svěží vody a poté mne chytl za ruku a doplaval až k hydroplánu. Pilot mu pomohl posadit mne na zadní sedadlo. Byl jsem vyčerpaný. Zachránce pak plaval pro Olivera (letoun byl umístěn jen asi deset metrů od břehu atolu, tudíž doplavat k němu nebyl problém zabírající mnoho času), zatímco mi pilot sundal zpocenou košili a dal mi čisté zelené tričko. Pomalu jsem omdléval vysílením. Jen jsem si všiml, že na tričku stál nápis: "Lovci pravěké zvěře." A právě to mne zděsilo. Ležel jsem v mdlobách a jen jedním uchem jsem vnímal hluk motoru hydroplánu a lidské hlasy. Letěli jsme a letadlo se otočilo popvé, já otevřel oči a uviděl modrou oblohu, po chvíli podruhé, pak třikrát za sebou, pak někdo vykřikl: "No nazdar! Máme špatný počasí!" a pak ještě několikrát, a nevím jakto, ale asi to byla ještě skutečnost, neboť to všechno bylo tak reálné. Dohromady jsem otáček napočítal osm, byla to přímo aeroakrobacie, a někomu se asi udělalo i zle, což jsem poznal podle sluchu, ale pak se situace uklidnila a já zcela ztratil vědomí, a zase jsem jen vnímal hluk motoru a lidské hlasy. Zdály se mi příšerné sny. Letadlo s námi odlétalo, dostali jsme napít alkoholu, pak jsme se opili a nakonec jsme se probudili na tajemném mlžném ostrově plném vojáků a ozbrojených Carnotaurů s dělem na zádech. Nějaký zločinec v kukle mne zavřel do malé místnosti se dvěma darebáky, kteří mi chtěli dát co proto, ale pak přiběhl Oliver a odstřelil dveře cely. Učinil tak svýma rukama. Bylo to neuvěřitelné! Oliver mohl vysílat ohnivé vlny! "Jau!!!" vykřikl jsem, když mi pak jednu dal. Probudil jsem se na své posteli ve svém domku na svém ostrově... Tedy ne mém, ale Tedově, tedy Charlesově ostrově... Zjistil jsem, že jsem v bezpečí. Byla sobota odpoledne. Oliver mne musel vzbudit lehkou fackou, která ale pořádně bolela. Musel se spolu s několika doktory ujistit, že jsem v pořádku. "Ta facka fakt nebyla ohnivá," smál se pak Oliver, a já na něj výjimečně nebyl nijak naštvaný, "ale máš z toho slunce zpálený obličej, proto Tě to tak bolelo. A jestli se Ti o tom zdálo, tím líp. Aspoň vnímáš." Zbytek sobotního odpoledne a podvečer jsem strávil na mé zahrádce a trochu si hrál s Dinem. Musel jsem se pořádně rozcvičit, neboť jsem byl celý ztuhlý. Na otázku, co to jsou Ti "lovci pravěké zvěře" mi Oliver odpověděl se smíchem u večeře: "Ale kdežpak Lovci pravěké zvěře, vždyť to byli naši přátelé Ochránci pravěké zvěře! Krátce poté, co Rogerovo letadlo, mimochodem Roger též přežil a jí večeři támhle na druhé strany jídelny, tak tedy poté, co Rogerovo letadlo spadlo do moře, vyslali nad oceán několik hlídek a jedna nás pak našla. Byli rádi, že jsme přežili."

Já teď musím dohánět spoustu práce. Za těch pár dní, které nestráví v parku, nabere člověk velké zpoždění. O Dina se během několika dnů, kdy jsem byl nepřítomen, staral jeden veterinář, přesto bylo už krátce po probrání se z mdlob mou povinností Dina očistit od parazitů. Drbání má rád. Chová se při něm jako pejsek a je hrozně rád, když ho někdo drbe mezi očkama. Od neděle chodím krmit našeho Giganotosaura, který od svého příjezdu před nějakou dobou značně vyrostl. Také s Tsintaosaury to není jednoduché, konečně se však uskutečnila přestavba jejich výběhu, i když oba bratři se pořád rádi opírají o kůly v plotě a hned ve středu jsem s rangery musel jednoho z bratrů odchytávat, zatímco druhý si pohodlně stál na půli cesty ven z ohrady, přímo v díře v plotě, a spokojeně žvýkal nějaké byliny. Báli jsme se, že jsou jedovaté, a tak jsme jej museli odchytit a prohlédnout na veterinární stanici, jenže se ukázalo, že to byl normální jetel. Zvláštní, asi sem s lidskými osadníky, tedy námi, dorazily i cizokrajné rostliny. Naopak lesík ve středu Tedova ostrova si stále uchovává svůj tichomořský vzhled. Včera se tam ale ztratil jeden Lagosuchus, neboť se prohrabal pod klecí. Při odchytu jsem nebyl přítomen, naopak tam byl Oliver, a dnes ráno mi ukázal pořádný kousanec mezi palcem a prsteníčkem na pravé ruce. Kousanec nepříjemně otekl a Oliver se musel nechat vyšetřit, zda nedostal infekci. Naštěstí se ukázalo, že ne, ale dosti mne vyděsil, když mi u oběda řekl, že Lagosuchové kousnutím přenášejí nemoc, jež se pak lidskou mluvou přenáší na další lidi. Vzhledem k tomu, že na mne zrovna schválně mluvil z malé vzdálenosti, jsem téměř vyšiloval. Bál jsem se, že je to pravda, tedy samozřejmě do té doby, než jsem si uvědomil, že to není pravda, a že si to Oliver vlastně jen vymýšlí, aby mě vyděsil, a vůbec, že je to další z jeho pitomých vtípků. Urazil jsem se! Ale jinak jsem rád, že jsme náš pobyt na tolu přežili...

Tak zase příště u dalšího Správce dinosauřího parku!
To byl Dan Jameson a jeho týdeník Správce dinosauřího parku. Zítra se těšte na dobrodružství jiného charakteru!

Tulerpeton

8. června 2017 v 17:16 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Tulerpeton se řadí mezi primitivní tetrapody nebo-li čtvernožce. Byl to obojživelník žijící v geologickém období nejvyššího Devonu na území Ruska. Je pojmenován po regionu Tula Oblast v evropské části Ruska, kde byl v osmdesátých letech minulého století nalezen fosilní materiál, popsaný roku 1984 O. A. Lebedevem... Tulerpeton patřil k vůbec prvním obojživelníkům, tvorům, kteří v poslední etapě Devonu učinili ten tolik důležitý krok, a to ven z vody na suchou zem, čímž dali základ tak rozmanité skupině suchozemských obratlovců a mezi jejich potomky jsme i my lidé. Přestože byl objeven v sedimentech dávných estuárií (nálevkovité říční ústí do moře, pro něž je typický výskyt brakické vody), byl více suchozemský než například Ichthyostega či Acanthostega, kteří byli před 365 miliony let jeho současníky. Paleontologové to vědí díky tomu, že měl Tulerpeton robustní lopatkový pletenec. Další pozoruhodností tohoto dobyvatele souše je počet prstů: polydaktylie, nebo-li počet prstů převyšující číslo pět, je velmi dobře patrná. Ve skutečnosti měl šest prstů na každé z končetin. Byly nalezeny jen kosti přední a zadní končetiny, lopatkový pletenec, jeden obratel z páteře a též fragment lebky. Jsou to však kosti prstů, které vyvolaly zajímavé otázky. Slavný paleontolog Mike Benton z Univerzity v Bristolu prohlásil, že vyšší počet Tulerpetona by mohl poukazovat na redukci počtu prstů během vývoje čtvernožců, což se během evoluce v prvohorách nemuselo stát jen jednou, ale rovnou dvakrát, a Tulerpeton by toho mohl být dokladem. Redukce počtu prstů z šesti na pozdějších a obvyklých pět by se tak mohla udát jak při vývoji obojživelníků, což je potvrzeno, tak při vývoji primitivních plazích forem (reptiliomorfů). V druhém případě to není jisté a někteří zastávají názor, že k takové redukci došlo jen jednou a to přímo při vývoji Tulerpetona k dalším, vyvinutějším obratlovcům... Toto zvíře bylo 1,5 metru dlouhé, velikostně tedy srovnatelné s Hynerpetonem. Při svých prvních krocích po suché zemi mohli tito primitivní, již částečně suchozemští obratlovci pozorovat první rozvinuté suchozemské rostliny, jejichž evoluce se od prvních dnů v žáru silurského slunce urychlila a dala vzniknout mnoha novým druhům i skupinám. Zemi již kolonizovali bezobratlí, takže Tulerpeton nacházel masitou potravu i při svých toulkách po souši. Byl však neobyčejně pomalý v chůzi. Zato ve vodě dokázal vyvinout vyšší rychlost, zvláště díky speciálně uzpůsobenému, zploštělému ocasu (ten se sice mezi fosilními pozůstatky nenašel, lze však soudit, jaký tvar měl, díky zachovalým pozůstatkům příbuzných tetrapodů). Uzpůsoben byl tedy k částečnému životu na souši, mnoho času však trávil ve vodě. Svou pokožku musel udržovat vlhkou, což je pro obojživelníky typické. Zdržoval se především v mělkých vodách blízko pobřeží...
Jeho popisek naleznete v knize "Země před dinosaury" od Sébastiena Steyera.

Příště Elpistostege!!!

Suzhousaurus

7. června 2017 v 15:42 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Suzhousaurus byl therizinosauroidní dinosaurus, který žil v období spodní Křídy stupně alb před 113 až 100 miliony lety. Řadí se mezi nejstarší therizinosauroidy vůbec, ale nebyl to ještě Therizinosaurid, tedy zástupce čeledi, z níž později vyšel slavný Therizinosaurus, žijící minimálně o pětadvacet milionů let později. Suzhousaurus se řadí k dinosaurům, jejichž fosilní pozůstatky byly nalezeny v Číně. Stalo se tak v čínské provincii Gansu. Za své jméno vděčí místu objevu. Fosilie Suzhousaura byly nalezeny v městské prefektuře Ťiou-čchüan (Jiuquan), která byla dříve známa pod názvem Suzhou. Ačkoliv je od roku 2007, kdy byl popsán, klasifikován jako samostatný rod, může mít leccos společného s Nanshiungosaurem, dalším z velké skupiny therizinosaurů. Jediným problémem je, že výrazně podobný druh N. bohlini je velmi málo prozkoumán. Nanshiungosaurus žil navíc před 75 miliony let, v pozdní Křídě. Pokud by se prokázalo, že Suzhousaurus byl skutečně Nanshiungosaurem, a že nalezené kostry patří tomuto rodu nebo přímo druhu N. bohlini, pomyslně by se prodloužilo období, kdy Nanshiungosaurus žil, o desítky milionů let, což by z něj činilo pozoruhodně úspěšný rod. Problémem však je, že porovnání se může s těží uskutečnit, neboť roku 1997 popsaný exemplář N. bohlini byl ztracen. Suzhousaurus nese pozoruhodné druhové jméno: S. megatherioides. Svým vzezřením toži mohl připomínat obrovského pozemního lenochoda Megatherium. Jen neměl srst Megatheria, místo toho bylo jeho tělo pokryto peřím. Navíc měl dlouhý krk typický pro therizinosaury a dlouhé drápy na předních končetinách, s jejichž pomocí si k tlamě přitahoval větve stromů a svými zuby z nich pak snímal listy. Byl až 6 metrů dlouhý a vážit mohl až 2 tuny, i když hmotnost 1,3 tuny byla obvyklejší. Nebyl příliš rychlý, vlastně by se dalo říci, že šlo spíše o pomalého dinosaura, také pro jeho mohutnost, a tak jeho nejlepším způsobem obrany bylo postavit se útočníkovi. Pokud jej napadl dravý dinosaurus, zřejmě se snažil ho odrazit svými mocnými drápy...
Jeho popisek můžete najít v Acta Geologica Sinica, vydání z roku 2007, jedním z autorů je Li, autor popisu Suzhousaura.

Příště Sarahsaurus!

Vzácní novozélandští scinkové...

6. června 2017 v 15:33 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Herpetofauna Nového Zélandu, tedy plazi a obojživelníci na ostrovech se vyskytující, není zastoupena příliš mnoha druhy. Na Novém Zélandu byly zaznamenány tři druhy hadů, ale dva z nich se k Severnímu ostrovu pouze zatoulali nebo byli nalezeni na plážích již mrtví, vyplaveni mořem. Jediným novozélandským hadem je proto zřejmě i nejrozšířenější had na světě, tichomořský vodnář dvoubarvý. Z podtřídy ještěrů se na Novém Zélandě vyskytuje již větší množství druhů, především pak různé druhy gekonů, z nichž některé jsou až zářivě zelené. Kromě gekonů jsou snad jedinými dalšími ještěry na ostrovech scinkové, další skupina ještěrů rozšířená po celém světě, z nichž někteří mají končetiny, jiní ne, a dorůstají různých velikostí. Novozélandští scinkové jsou malí, avšak výjimku tvoří rod Oligosoma, kam patří až středně velké druhy (běžně však do deseti centimetrů délky) a jenž je rozšířen na Novém Zélandě a ostrově Lorda Howa, stejně jako na Norfolku. Právě do tohoto rodu spadá i dosud málo prozkoumaný, avšak velmi vzácný novozélandský scink, nazývaný cobble skink. Nemá zatím latinské jméno (snad kromě rodového), protože dosud nebyl vědecky popsán. V roce 2007 ho objevil Tony Jewell v hospodě Miners on Sea v novozélandském městečku Granity na západním pobřeží Jižního ostrova. Všiml si totiž, že mezi dlažebními kameny hospody se pohybují nějací zvláštní ještěři, a jako expert na plazy si už na pohled všiml jejich odlišnosti od ostatních novozélandských scinků, které dobře zná. Tak se roku 2008 rozhodl napsat o novém druhu scinka z hospody Miners on Sea do své publikace Fotografický průvodce plazů a obojživelníků Nového Zélandu (A Photohraphic Guide to Reptiles and Amphibians of New Zealand). Scink označovaný jako cobble skink je velmi podobný scinku druhu Oligosoma infrapunctatum, který má na Jižním ostrově značně větší areál rozšíření. Určitě s ním společného předka, to přece též vedlo k důvodu, proč je už řazen k rodu Oligosoma... Původně se myslelo, že nově objevený druh scinka obývá celé západní pobřeží nebo alespoň velkou část, ale později se ukázalo, že jediným místem, kde může být spatřen, je doslova za hospodou Miners on Sea. Je to specialita městečka Granity, jehož jedinými dalšími obyvateli je 300 lidí a jejich domácí mazlíčci. V letech 2015 a 2016 byl proveden výzkum druhu a jeho sčítání, který vedl k již očekávanému znepokojivému zjištění: tento scink je neuvěřitelně vzácný a pro svou izolaci a drobný areál rozšíření se řadí k těm nejohroženějším plazům na světě. Bylo potvrzeno, že divokých jedinců žije už jen třicítka, a proto byl zahájen chovný program v Aucklandské zoo, kde jsou někteří jedinci tohoto obdivuhodného druhu chováni teprve od minulého roku... Důvodem, proč jsou na pokraji vyhynutí, jsou jednak cizí predátoři dovezení člověkem, tedy kočky, lasičky a další savci, a také ničení přirozeného prostředí tohoto scinka. Minulý rok na jaře zasáhly západní pobřeží Nového Zélandu velké, silné přílivy a nával bouřkového počasí, což se projevilo na zavodnění a celkové devastaci části krajiny v okolí Granity. I proto byl tak rychle zahájen chovný program tohoto scinka, brzy by totiž mohlo být pozdě, a to jak kvůli špatnému počasí, tak kvůli predátorům. Nynější výsledky jsou úžasné: ze 38 jedinců se počet scinka označovaného jako cobble skink v Aucklandské zoo vyšplhal na 40. Přibyli tedy dva jedinci. Je to velký úspěch, protože ochrana tohoto druhu je teprve v začátcích a ne vždy jsou chovatelé obeznámeni s chovem vědecky nepopsaného nebo jen velmi málo známého druhu. Rozmnožování v zajetí se tedy daří a zdá se, že tomu tak bude i nadále...

Za námět pro tento článek i fotografii vděčím tomuto webu: https://www.theguardian.com/environment/radical-conservation/2017/jun/01/new-species-discovered-behind-a-pub-then-saved-from-extinction#img-2 . V článku najdete další informace o evoluci či ochraně tohoto druhu...

Eupecopteris

5. června 2017 v 16:41 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
O mnoha pravěkých rostlinách není zaznamenáno velké množství dat. Vzácnost některých druhů či rodů a neúplnost či malé číslo nalezených vzorků mnohdy může za strohost informací, jež můžeme o té či oné prehistorické rostlině vyslovit. Mezi ně se řadí i Eupecopteris, jenž byl na světě hojně rozšířen v období svrchního Karbonu stupně Pensylvánian, tedy asi před 323 až 300 (někdy se uvádí až 298) miliony let. Přestože Karbon byl nejzelenějším obdobím v historii naší planety a o některých z rostlin v tomto údobí existujících toho víme mnoho (např. Lepidodendron nebo Calamites), o Eupecopterisovi se toho tolik neví. Avšak překvapivě, jakožto zkamenělina není vzácný. Vlastně se řadí mezi obvykle nalézané karbonské zkameněliny. Patřil mezi kapraďosemenné, které už v Karbonu zaznamenávaly vzestup. Eupecopteris měl dřevnatý stonek a jemné listy. Nalézané vzorky listů bývají obvykle okolo 60 milimetrů dlouhé, ale délka se samozřejmě může lišit, závisejíc na konkrétní fosilii. Některé zkamenělé otisky listů se zachovaly v tzv. konkreci. Jedná se o útvar, jenž vznikl nahromaděním nerostné látky okolo zkameněliny. Existují vzorky Eupecopterise, které se nalezly přímo v železné konkreci, což vzhledu zkameněliny dodává na úžasu. Takové konkrece se mohou vytvářet v usazených horninách. Důvod, proč se z Eupecopterise zachovaly většinou zkamenělé otisky listů, je prostý, podobně jako u mnoha dalších pravěkých rostlin. Spadlé listy skončily na dně karbonských močálů, byly přikryty sedimentem a poté zkameněly. S fosiliemi Eupecopterise se můžeme setkat v Evropě, Asii i Severní Americe, zdá se tedy, že rod byl rozšířen především na severní polokouli. Koncem Karbonu však již existoval superkontinent Pangaea, a tak se rostlina mohla rozšířit i dále. S koncem tohoto období ji však postihlo vymření...
Popisek Eupecopterise můžete najít v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.



Příště Mariopteris!

Návrat plazů do vody

4. června 2017 v 10:06 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek by mne nenapadlo napsat, kdyby nebylo knihy "Velká obrazová encyklopedie Dinosauři", při jejímž prohlížení jsem pro tento článek získal námět... Doufám, že se Vám zalíbí...

První plazi se na Zemi objevili v období Karbonu, před více než 300 miliony let. Patřili mezi ně například Hylonomus nebo Petrolacosaurus. Tito plazi se pak stali předky vůbec všech dalších obratlovců-plazů, ptáků a savců. Ale plazi se vyvinuli na souši. Na rozdíl od svých předchůdců, obojživelníků, není jejich kůže měkká a nepotřebuje být často v kontaktu s vodou, protože nevyschne. Je totiž pokryta tvrdými keratinovými šupinami. Později se začaly objevovat i různé výstupky z rohoviny, pancíře a ještě později krunýře. Plazi dýchají vzduch plícemi a mají výkonné srdce k pohybu na souši. První plazi, kteří se kdy objevili, vypadali podobně jako dnešní ještěrky. Jednalo se o naprosto suchozemská zvířata. Přesto se někteří plazi začali postupně vracet tam, odkud vyšli jejich předkové, do vody. Byl to obdivuhodný krok, avšak u všech skupin později se vyvíjejících obratlovců k němu došlo (v případě ptáků to byli například Hesperornis nebo dnešní tučňáci, a v případě savců samozřejmě kytovci, tedy velryby a delfíni). Kdy však k tomuto návratu do vodního prostředí došlo? Může to být překvapivé, ale již v Permu. Ani ne šedesát milionů let poté, co se první plazi vyvinuli na souši, se někteří zástupci této třídy vrátili do moře. Dobrým příkladem byli například Claudiosaurus a Hovasaurus, oba se řadili mezi vodní eosuchy. A tato zvířata, obvykle kolem padesáti či šedesáti centimetrů dlouhá, měla zploštělý ocas podobně jako dnešní varani skrvnití z jižní a jihovýchodní Asie, a podobně jako oni trávili většinu času ve vodě. Tito eosuchové byli možnými předky dnešních ještěrů. Ve vodě se živili rybami. Je tedy dost pravděpodobné, že se plazi začali vracet do vody právě kvůli potravě. Možná však svou roli sehrála i změna prostředí, které se úspěšně přizpůsobili. Souš se postupně stávala mořem, zvířata vyskytující se na tomto území se tedy po generace měnila, až nakonec vznikli vodní plazi. Hovasaurus i Claudiosaurus byli přímo mistrovskými plavci. Zcela na konci Permu žil na Zemi ještě jeden dobře známý vodní plaz. Podobal se krokodýlům, ale neřadil se mezi ně. Říkáme mu Mesosaurus, a žil v Brazílii a Africe, jež byly tehdy součástí kontinentu Pangaea, na samém sklonku prvohorní éry. I on byl zcela přizpůsoben k životu ve vodě, jeho ocas byl dokonalý k rozrážení vody při plavání a pohonu těla vpřed, tak jako ho dnes používají krokodýlové. I Mesosaurus patřil mezi ty plazy, kteří učinili tak důležitý krok zpět do vody. V období Permu a Triasu se mezi plazy vyskytovalo čím dál více dobrých plavců. I suchozemští a nemotorní Dicynodonti, jako byl Lystrosaurus, dokázali dobře plavat. V dokumentu BBC Putování s pravěkými monstry bylo ukázáno, jak stádo Lystrosaurů přeplavalo na druhý břeh při hledání pastvin. Právě v těch dobách, na začátku Triasu, už docházelo k podobným událostem, jako dnes na řece Mara v Africe, kde krokodýlové loví pakoně, jež musí řeku přeplavat. Avšak před 245 miliony let byly takové události ryze plazího charakteru-predátor i kořist se řadili mezi plazy...



V druhohorách již na Zemi existovala celá řada mořských plazů. Lidé je obecně pokládají za vodní dinosaury, ale ve skutečnosti byli někteří pouze vzdálenými příbuznými dinosaurů. Jejich jedinečnost spočívala i v naprosté vládě nad oceány. Stali se zde dominantními. Druhohorní moře byla plná delfínům podobných ichtyosaurů (ryboještěrů), dlouhokrkých plesiosaurů, krátkokrkých, zato mnohdy gigantických pliosaurů, později varanům příbuzných mosasaurů, snad za zmínku stojí i druhy krokodýlů, které se specializovaly na život v moři. Metriorhynchus z období Jurského je toho dokladem, tento krokodýl trávil většinu svého života v moři. Vývoj želv nastal v období Triasu, skupina se vyvinula na souši, ale už v Juře se některé rody začaly vracet do moří a oceánů, a v období Křídovém již slané vody obývaly ty největší želvy všech dob, včetně mohutného Archelona. Jde-li o ichtyosaury, není přesně známo, jak se vyvinuli, ale jejich předchůdce byl zřejmě též suchozemským plazem. Ichtyosauři rodili živá mláďata, měli dokonalý rybí tvar těla a nevraceli se na souš. Zato dlouhokrcí plesiosauři, jejichž předchůdci byli částečně vodní notosauři, asi kladli vejce na souši podobně jako mořské želvy, v Jurském a Křídovém období jejich současnice. Zato velcí Pliosauři asi rodili živá mláďata, neboť byli příliš velcí na to, aby se vyškrábali na souš. Být vyplaven rozbouřeným mořem na suchou zem mohlo pro některé z nich znamenat i pohromu (viz. Putování s dinosaury: Kruté moře). I méně známé skupiny vodních plazů, jejichž zástupci jsou Tanystropheus a Dinocephalosaurus, zřejmě rodili živá mláďata. V případě Dinocephalosaura je to již vědecky potvrzeno, neboť byla nalezena fosilie se zárodkem uvnitř...






Gravitace je pro suchozemské živočichy poměrně energeticky náročnou realitou. Ti, kteří se naučili létat, se s tímto problémem jistým způsobem vypořádali. Avšak odpor vzduchu je pro nás všechny jen maličkým problémem. Ve vodě je naopak gravitace menším problémem. Voda je nadnáší, často díky tomu mohou dorůstat obřích rozměrů. Avšak voda jejich tělům klade odpor, pohybují-li se. A čím rychleji se pohybují, tím více energie ztrácejí. Proto si mořští plazi museli vyvinout metody, jak učinit svůj pohyb co nejefektivnějším. Proudnicové tělo je základem. Hydrodynamický tvar těla tvorů jako byli ichtyosauři jen pomáhal k vyřešení celého problému. Plesiosauři a pliosauři se pohybovali s pomocí mohutných ploutví. Přední obecně používali k celkovému pohybu, zadní ploutve pak ke kormidlování, anebo je též zapojili do prudšího pohybu, když potřebovali zrychlit. Mosasauři zase využívali svého ocasu, jenž je poháněl vpřed... Všichni plazi dýchají vzduch, evoluce se nemůže vrátit k tomu, aby se vodním plazům opět vyvinuly žábry, a tak se všichni pravěcí i současní mořští plazi museli a musejí vracet na hladinu, aby se nadechli. Ale u některých to znamená učinit takový krok jen jednou za čas. Velcí Liopleurodonti mohli vydržet na jedno nadechnutí pod vodou i několik hodin. Mořští hadi se zase vracejí na hladinu asi každou půl hodinu, aby se nadechli. U pravěkých mořských plazů se vyvinul ještě jeden znak: hyperfalangie. Mohli si dovolit mít více článků na prstech. Někteří jich mohli mít až sedmnáct. Silné ligamenty, jež je obklopovaly, vytvořily z nohou ploutve. Některým vodním plazům se nozdry posunuly na vrchol hlavy, stejně jako oči a ušní otvory. Krokodýlové už dvě stovky milionů let loví tak, že se ponoří do vody, pozorují kořist ze zálohy jen s pomocí očí umístěných na vrcholu hlavy, stejně jako ji cítí a slyší, a pak se k ní blíží, dokonale maskováni kalnou vodou, až nakonec zaútočí, často se smrtící účinností. Mnozí vodní plazi si vyvinuli chlopeň v zadní části tlamy. Říká se jí druhotné patro. Jelikož neměli pysky a nemohli tedy jako vodní savci bránit vodě ke vstupu do tlamy, využívali právě druhotného patra. To zamezovalo vodě, aby šla dále do plic. I dnešní krokodýlové a další vodní plazi nemají pysky, a přesto jsou ve vodě jako doma, aniž by se nějaké nalokali... Většina mořských plazů vymizela s koncem druhohor, ale v našem světě stále žijí plazi, kteří se i přes svůj suchozemský původ vrátili do vody a jsou v ní úspěšní. Jsou to tedy krokodýlové, mořské želvy, mořští hadi i některé druhy ještěrů, jako je například leguán galapážský. Nesmíme však zapomenout i na mnoho druhů plazů, kteří žijí ve sladkých vodách-právě zde najdeme většinu krokodýlů a aligátorů, mnohé malé, avšak nádherné sladkovodní želvy i různé užovky, například natriciny (Natricinae, podčeleď Colubridae, zástupcem je například užovka obojková) a ještěry, kteří ve vodě tráví značnou část svého života, od leguánů přes varany po krokodýlovce. Návrat plazů do vody byl jednoduše úspěšný...




Do komentářů můžete napsat, která ze skupin plazů, jejichž zástupci se přizpůsobili životu ve vodě, Vás fascinuje nejvíce... Jsou to mořští hadi, pliosauři či ryboještěři?

Lovci kryptidů: Svět před záhubou (1/6)

3. června 2017 v 12:27 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack Owen, Pierre Leroy, Roger Neill, Fahad Ghazalli, Akihiko Yukimura a Pauline Jetkins již ve svém životě zažili těsné úniky. Podařilo se jim vymanit se ze spárů smrti než vteřiny předtím, než je mohly navždy obejmout čelisti plné zubů, jimiž jsou vyzbrojena nebezpečná, lidem takřka neznámá zvířata, anebo lidé, kteří s nimi mají děsivé záměry... Zdá se, že bitva posouvá na samé hranice možností... Bude to skutečně konec světa?

LOVCI KRYPTIDŮ: SVĚT PŘED ZÁHUBOU, ČÁST PRVNÍ:
Temným kanálem proniklo světlo. Mladý údržbář posvítil na konec černé chodby a zpozoroval několik drátů. Vytáhl ze špinavého batohu několik pomůcek, s jejichž pomocí měl dráty opravit. Za ním stála údržbářka a pomáhala mu s vytažením obrovských kleští. "Dobře, ty tady teď zůstaneš a já se přesunu na povrch, odkud zavolám těm lidem z bytu. Až mě informují o tom, že všechno v bytě zase funguje, zavolám Ti a ty taky vyjdeš na povrch," řekla mu. "To je jednoduchý jako facka," usmál se na ni ten údržbář. Jeho pomocnice tedy kanalizaci opustila. Muž se mezitím přesunul k drátům. Začal konat svoji práci, nejprve dráty zkontroloval, pak je začal pomalu spravovat. Kolem si položil několik svítilen, aby na práci dobře viděl. Jinak tu byla černočerná tma. Náhle uviděl jakýsi zvětšený stín. Byl promítnut přímo na dráty. Trochu se lekl a otočil se. Posvítil tam, odkud stín zřejmě vycházel, baterkou. Nic tam ale nebylo, tak si pomyslel, že se mu asi něco zdálo. Pracoval dál. "Problém stále přetrvává," volala mu po chvíli kolegyně, "už jsi tam moc dlouho. Není ti z toho vzduchu špatně?" "Ne, v pohodě," odpověděl ten muž. Najednou všechny svítilny zhasly. Svítit zůstala pouze malá baterka, kterou měl v ruce. "Je tu někdo?!" zvolal údržbář. Místo odpovědi uslyšel kosti drásající skřeky. Byly jako z hororového filmu. V jeho mysli se vybavily obrazy zombie, které žijí v kanálech. "Asi netopýr," pomyslel si po chvíli, "přece se tu nebudu bát jako děcko." Nevěděl však, proč svítilny přestaly fungovat. Teď uslyšel dopad plochých nohou na vodu. Samým strachem vykřikl něco, čemu se ani nedalo rozumět. Špinavá voda se pod jeho nohama čeřila. O něco zakopl a spadl do ní. Ztratil baterku, a když se z vody vynořil, celý šokovaný uviděl příšeru, která se k němu rychlými skoky blížila. "Evane? Seš v pořádku?" ozývalo se z vysílačky, která zůstala ležet u vody v kanále. "Evane, slyšíš mě? Proč neodpovídáš?" Údržbářovo mrtvé tělo leželo v kanále, který opět ztichl... "Svět před záhubou je, zlo hrozí útokem, a vzdát to bez boje se nelíbí nám všem... Já byl vlk samotář, teď po boku mě máš... Bít se jako jeden muž, bitvu vyhrát, rvát se ostří jako nůž a zločin potrestat, jen spolu silní jsme, jak jeden muž se rvem!" ozývalo se, zesíleno na plné pecky, z pokoje s televizí. "Pierre, vypni tu televizi!" zvolal Jack, který ve vedlejší místnosti vyplňoval nějaké formuláře. "Počkej, tohle je můj oblíbený seriál!" bránil se Pierre. Jack vešel do pokoje. "Na Avengers se můžeš dívat o víkendech a ne teď. Stejně opakují díly, které jsi viděl už milionkrát," řekl Jack. Pierre zvuk alespoň zeslabil. Jack na něj byl trochu naštvaný, protože i Pierre musel vyplnit nějaké formuláře a měl to udělat teď, a on si místo toho zapnul televizi a ještě tak nahlas, že to všechny rušilo. Vždyť také Pauline přiběhla z prvního patra a poprosila Pierra, aby zvuk zeslabil. Lovci kryptidů byli opět v plném obsazení ve své základně na předměstí Londýna a plánovali novou expedici za dvounohými ještěry, kteří byli už v devatenáctém století údajně spatřeni hluboko v arizonské poušti. Jack o jejich existenci trochu pochyboval, zato Pierre doufal, že žijí a že budou nalezeni. "Tak jo, lidi, všechno jsem vyplnil, a jdu domů," řekl Pierre po hodině, když skončil se svou prací. Akihiko mu zamával, a když se dveře zavřely, vrátil se zpět ke své práci. Zrovna totiž instaloval nové zařízení, zbraň vycházející ze zdi. Po nedávných zkušenostech s dinosaurem, který se do budovy vloupal, což bylo před měsícem, chtěl mít jistotu, že už k ničemu takovému nenajde. Silný laser z nové zbraně by zastavil i Tyrannosaura Rexe, alespoň tak to Akihiko, expert na techniku, říkával. "Jacku, podívej se na tohle," řekla Pauline svému kamarádovi, zrovna když se též chystal k odchodu a oblékl se do kabátu. Titulní stránka novin, kterou mu Pauline donesla ukázat, byla šokující. "Elektrikář nalezen zabit v newyorském kanálu. Jeho hlava byla ohlodána." Jack titulek překvapeně přečetl nahlas a ve všech jako by udeřil hrom. Pauline se na něj nejistě podívala. "To bude nějaká příšera, že?" zeptala se ho a usmála se na něj. Jack položil noviny na stůl a přišel k oknu. Díval se ven, kde zrovna pršelo, a přemýšlel. "Proč New York?" položil si otázku. "Možná proto, že tam žije nějaká bestie. Co takhle ji chytit?" zeptal se se zájmem Fahad. "Znám jednoho muže, který toužil po akci v New Yorku. Víte, co mám na mysli?" řekl hned nato Jack a otočil se na ostatní. Jejich před chvílí ještě nechápavé pohledy se proměnily. Naprosto tomu porozuměli...


Druhého dne v osm hodin ráno se všichni setkali na letišti. Toto měla být první akce Pauline, do té doby pouze sekretářky. Jack ji však večer přes mobil přemlouval, aby nejela. "Zdravím, dámo a pánové, jak se máte? Zdravíčko Vám slouží? Už se těšíte na výpravu do AriZóny?" vtipkoval trochu Pierre a nejapně se usmíval. "Neletíme do Arizony, Pierre," znejistěl trochu Jack, neboť si vzpomněl, že Pierre u toho nebyl, když se včera odpoledne domluvili na něčem jiném. Na otázku: "Jak je to možné?" odpověděl Jack jednoduše: "Včera jsme četli noviny. V New Yorku nějaký netvor zabil údržbáře ohavným způsobem a nás napadá, o co by mohlo jít." "Takže neletíme do divočiny?" zeptal se zklamaně Pierre. "Bohužel ne, ale třeba někdy jindy se tam vydáme," usmál se na něj Jack. "No dobrá, tak si počkej New Yorku, však i ty Lovcům kryptidů neunikneš, protože tam letíme právě teď!" zněla Pierrova slova. Let z Londýna do New Yorku byl příjemný. Krátce po příletu se ubytovali v hotelu a druhého dne se vydali do té části města, kde k nehodě došlo. Pauline zůstala v hotelu, protože měla důležitý telefonní hovor s jedním podporovatelem Lovců kryptidů z Ameriky, který okamžitě chtěl využít situace a s týmem se setkat. Musela mu vysvětlit, že momentálně to nejde. Jack se jednoho místního policisty zeptal, co se stalo. "Muž byl nalezen v kanále mrtvý, maso na lebce bylo ohlodané a chyběla mu část mozku. Jeho kolegyně ho našla jako první, dlouho se totiž z kanálu nevracel. Doteď má z pohledu na jeho nehybné, zohavené tělo záchvaty zvracení. Byl to opravdu odporný pohled. Myslíme si, že to provedl nějaký chladnokrevný vrah, který se schovává v kanálech. Víc Vám nemůžu říct, ale myslím, že tak za dva týdny se dočtete víc v novinách, protože jsme na nejlepší cestě případ dořešit," vysvětlil vše poklidný policista s knírem a pak odešel. "Vypravíme se do toho kanálu a zjistíme, o co jde. Jsem si vcelku jistý, že tam dole je nějaký kryptid," řekl potom Jack ostatním. "Ale jak by se tam dostal?" zeptal se nechápavě Roger. "Vzpomeň si zase na to, co jste si všichni uvědomili. Existuje jeden muž, který s pomocí záhadných zvířat svede vše..." řekl mu na to Jack. Zatímco se chystali na noční sestup do kanálu, zachytila newyorská policie prapodivný telefonát. Někdo v něm křičel o pomoc, ale zahynul při tom. Do všeho se ozývaly krákavé zvuky, snad vydávané nějakým obrovským ptákem, ale zároveň připomínaly hadí syčení...

Pokračování příště!!!

Správce dinosauřího parku - Na atolu

2. června 2017 v 15:18 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je tu pátek druhého června a je tedy čas na další část Správce dinosauřího parku!!!

Na atolu

Ve chvíli, kdy toto píši, je mi velmi horko. Mám pocit, že již brzy zemřu. Proto bych chtěl uvést, že být správcem Dinosauřího parku pro mne byla čest. Mnoho let jsem v něm pracoval, až do této chvíle, kdy se vzdávám všech nadějí na své přežití... Všechno to začalo před dvěma dny, tedy ve středu. Měl jsem zrovna odpolední klid po obědě, seděl jsem na vyžehlené pokrývce postele a měl na klíně svůj notebook. Četl jsem si o katastrofě na Aljašce: obrovský ropný barel vybuchl a způsobil děsivé škody. Pak k mému domku přiběhl Oliver a horlivě ťukal na dveře. Celý rozmrzelý jsem se zvedl a šel jsem líně otevřít dveře. "Hele, kámo, není času na zbyt, dělej, jedem!" řekl mi rychle. Nechápavě jsem se na něj podíval. "Právě teď je jen kousek odsud, dál na moři, obrovský mořský plaz. Ochránci pravěké zvěře mne o tom informovali," vysvětloval. Letoun Ochránců pravěké zvěře totiž zpozoroval obrovského, třináct metrů dlouhého mořského plaza plavat při hladině. Pravděpodobně se nadechoval. Brzy by se mohl ponořit, vždyť už také od vydání zprávy uběhly dvě minuty-Oliver doběhl k mému domku překvapivě rychle. Řekl jsem si, to je skvělá příležitost vidět něco nového! Nasedli jsme do mého auta a tryskem odjeli na letiště. Za půl minuty už letoun přistával. "Rychle chlapci!" křičel Roger McGerard, pilot a jediný člověk, který do té chvíle v letadle byl. Vlezli jsme do něj během dvaceti vteřin a pak se vznesli. Rychlostí jsme mířili daleko od Tedova ostrova. "Teda, to je úžasné dobrodružství!" řekl jsem. Oliver jen pokýval hlavou. Brzy jsme dorazili k místu, kde údajně Roger zahlédl toho živočicha. Stále se nacházel pod vodní hladinou, plaval velmi pomalu. "Je to Elasmosaurus! Já to věděl, je to Elasmosaurus!" volal nadšeně Oliver. "Ajéje!" vykřikl náhle pilot. Letadlo se celé přetočilo. "Cvičíte na aeroakrobatickou soutěž?" řekl Oliver. Stiskl jsem pás, který byl kolem mne ovinut, protože jsem počínal mít zlé tušení. "Nedělejte si srandu! Je to s námi blbý!" zařval pilot. Letadlo začalo klesat. Uslyšel jsem krákání Pteranodontů. Byli dva, zahlédl jsem je, když jsem se podíval za sebe, nahoru, zadním sklem. "Padáky a skákat! Svižně!" zařval Roger. S Oliverem jsme vyskočili hned. Padáky jsme vysunuli poměrně brzy a zanedlouho jsme už klesli na hladinu. Pilot opustil letadlo krátce předtím, než se ve vzduchu vznítilo. Pak dopadlo do vody. To, co následovalo, se už dá popsat jen jako výbuch vody a ohně. Voda samozřejmě zvítězila. Pilot dopadl daleko od nás, a ne do vody, ale na malý atol...

Než jsme k němu doplavali, vytratily se z nás veškeré síly. Posledních dvacet metrů k písčitému ostrůvku mne musel Oliver pomáhat. Poté, co mne vytáhl na souš, jsem omdlel. Když jsem se probudil, byla vůkol tma. Vykřikl jsem strachy. Nepamatoval jsem si zprvu, co se stalo. Oliver mne uklidnil a vysvětlil mi, že se právě nacházíme na malém atolu uprostřed Pacifického oceánu, a že nemáme žádné vysílačky či cokoliv jiného. S hrůzou jsem tak zjistil, že atol je nejen liduprázdný, koneckonců pochopitelně, ale nerostou na něm žádné rostliny, nežijí na něm žádná zvířata, a přes den na něm pořádně praží slunce. Ve čtvrtek ráno jsem se seznámil s provizorním stanem, který Roger a Oliver postavili, zatímco jsem byl ve středu odpoledne v říši snů. Byli jsme skryti pod Rogerovým kabátem a Oliverovou větrovkou, jež se nacházely na dvou železných tyčích zabodnutých mezi kameny. Neměli jsme vodu a začal nás trápit hlad. Roger doufal, že brzy přiletí letadlo a všimne si nás. Ale žádný letoun Ochránců pravěké zvěře se neblížil. Jako by všude zapomněli, že se s námi mohlo něco stát. Je otázkou, zda Charles vůbec věděl, kam míříme. Z vyhlídkového letu se tak stal boj o přežití. Alespoň že jsme měli "střechu" nad hlavou. Nicméně včera v sedm večer přiletěl Pteranodon a napadl nás. Oliver po něm hodil svou botu, čímž ji ztratil, neboť létající gigant sice dostal ránu, bota však spadla do vody a ztratila se v nekonečné modři oceánu. Rozápelený písek atolu pak Oliverovo chodidlo pálil. Pteranodon si těsně před odletem vzal náš stan. Nyní jsme na slunci již značně dlouho. Sluníčko vysvitlo hodně brzy. Zastavily se mi hodinky, ani nevím, kdy to bylo. Ale počkat... Mám pocit, že támhle letí letadlo! No ano! Je 15:17 v pátek odpoledne a já vidím letadlo! Začíná kroužit nad atolem!!!

Mě nezbývá nic jiného, než doufat, že Dan Jameson, Oliver Marsh a Roger McGerard přežijí...

Největší mořští predátoři pravěku-Shonisaurus

1. června 2017 v 16:12 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minule jsme se potápěli s obrovitým Liopleurodontem... Dnes se opět posuneme hlouběji do minulosti, a setkáme se s tvorem, který byl jedním z největších ryboještěrů vůbec! Vítejte ve vodách dominovaných Shonisaurem...

Jméno predátora: Shonisaurus,
Období: Trias, před 220 až 215 miliony let,
Rozšíření: Celosvětové.
Od naší poslední výpravy se svět dramaticky změnil. Urazili jsme šestašedesát miliónů let a z geologické periody zvané Jura jsme pronikli přímo do světa Triasu. V této době byla většina souše bičována silnými větry nesoucími s sebou písek. Byl to svět, v němž písečné bouře byly časté. Značnou část prakontinentu Pangaea, jediné zemské masy na celém světě, tvořily pouště a polopouště. Avšak ve světlých i tmavých zelených lesích se to hemžilo Triasským životem. První dinosauři se chystali ovládnout svět, i když je stále překonávaly mocnější plazí formy, jediní přeživší z kdysi početných skupin, jež však z velké části vymřely. Při pobřeží pravěké Severní Ameriky také žili dinosauři. Právě se nacházíme v Nevadě. V jednadvacátém století je tento americký stát vnitrozemským, ale před 215 miliony let měl přístup k moři. Pláž je přímo poseta Coelophysisy. Tito hbití dinosauři, běhající po dvou končetinách, vypadají celkem chytře. Jejich protáhlá hlava a nalezelenalé oči nás mohou až vyděsit. Jeden se zrovna přiblížil k vodě, aby chytil do tlamy krabovitého korýše a odnesl si ho. Nebyl to však pravý krab, ti se v tuto dobu ještě nevyvinuli, patřilo jim až Jurské období. Toto vše, tedy masa korýšů v mělčinách, je důvod, proč je zde tolik Coelophysisů. Občas i vbíhají do vody a lapají malé, nevinné korýšky. My však přijeli za největším zabijákem, který těmto vodám vládl. Za ním se musíme vypravit mnohem hlouběji do Triasského moře... Tento tvor je zřejmě jediným Triasským ryboještěrem, latinsky ichthyosaurem, u něhož je známa celá kostra. Celá rozhodně nebyla malá. Pokud se mezi ichtyosaury někdy objevili obři, pak to bylo právě v pozdním Triasu, a Shonisaurus byl toho dokladem. Jmenuje se tedy Shonisaurus popularis a je patnáct metrů dlouhý, což je zřejmě dost na to, aby mohl spolknout člověka. Zřejmě se však živil menšími živočichy, například velkými amonity nebo rybami. Jeho dlouhý zobák byl k tomu uzpůsoben. Zřejmě se řadil k shastasaurům, kteří patřili k primitivním ryboještěrům, kteří na konci Triasu vymřeli bez potomků a uvolnili místo pro ty pokročilejší. Prvotní shastasauři plavali spíše jako úhoři, ale jak vývoj postupoval, měnil se jejich plavecký styl z úhořího až na velrybí. Shonisaurus byl vrcholem této plavecké evoluce. Nejen, že plaval podobně jako velryba, velikostí se velkým moderním kytovcům i blížil. Jakožto velká tělesná masa byl zřejmě pomalým plavcem a rychlost k dohnání amonitů, většinou nechávajících se unášet proudy, ani nepotřeboval. Podobně jako ostatní ryboještěři, i on vynikal dobrým zrakem. Důležité je tedy jedno: nevyprovokovat ho k útoku prudkými pohyby...


Právě jsme jednoho spatřili. Nacházíme se asi ve dvacetimetrové hloubce, kousek pod námi už je samotné dno pokryté korálovými útesy a mezi nimi plavou malí amoniti i belemniti. A náhle se čistota vody zhoršila, kvůli Shonisaurově velkému tělu se těsně nad dnem zvířil písek a celé nás zahalil. Obr pokračuje dál aniž by si nás všiml. Dlouhými zobákovitými čelistmi náhle chytil belemnita a spolkl ho! Shonisaurův ocas byl důležitým plovacím orgánem. Ocasní ploutev se ohýbala směrem dolů. Tak jako u pokročilejších ryboještěrů, kostra pronikala až do spodního laloku ploutve, nikoliv však do horního. Primitivnější ryboještěři, například Cymbospondylus, tento znak postrádali. Naopak od pokročilejších ryboještěrů se náš gigant lišil například tím, že v prodloužených čelistech se zuby nacházely pouze vpředu a ne dále. Protáhlé ploutve též nepatřily ke klasickým znakům ichthyosaurů. Shonisaurus dále neměl hřbetní ploutev, ale v minulosti se myslelo, že ano... Setkání s tímto gigantem byl skutečný zážitek. Podařilo se nám proniknout přímo do Shonisauřího světa a viděli jsme obrovského, patnáctimetrového jedince při sběru belemnitů... Nezbývá než doufat, že příští výprava bude zrovna tak vzrušující...

Připojte se k nám příště na výpravě za dalšími pravěkými mořskými zabijáky!!!