Červenec 2017

Nový druh dinosaura nese jméno Philipa Currieho

Včera v 10:27 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nedávno byl objeven a identifikován nový druh masožravého dinosaura z období pozdní Křídy, z doby před 75 miliony let. Pochází z kanadské provincie Alberta, což mu vysloužilo rodové jméno Albertavenator. Druhové jméno je A. curriei. Zvíře bylo pojmenováno podle kanadské paleontologické ikony, jednoho z nejznámějších vědců zabývajících se dinosaury v celé Kanadě. Philip Currie je proslulý paleontolog, který je znám široké veřejnosti díky vystupování v mnoha různých dokumentárních filmech o dinosaurech, včetně těch, které poukazují na jeho práci (například Tyrannosauří smečky). Jméno nově objeveného dinosaura tedy znamená "Currieho lovec z Alberty". Jeho fosilie byly nalezeny u slavné Red Deer River. Původně se předpokládalo, že Albertavenator je vlastně jen Troodon, ale později došli výzkumníci k závěru, že jde o zcela nový rod a tedy i nový druh, a nyní je otázkou, zda budou v budoucnu nalezeny i nějaké další druhy rodu Albertavenator. Nicméně je jisté, že tento dvounohý masožravec byl Troodonům blízce příbuzný a patřil s nimi do stejné čeledi, Troodontidae. Byl to tedy inteligentní dinosaurus; troodontidi byli nejchytřejšími mezi dinosaury. Poměr velikosti mozku ku poměru velikosti jejich těla z nich činil mimořádně nadané dinosaury, ačkoliv se s dnešními vránami, sojkami nebo papoušky nemohli srovnávat. Uvažovali zřejmě podobně jako dnešní kasuáři. Zuby Albertavenatora se výrazně podobaly zubům Troodona. Je dost pravděpodobné, že se Albertavenator živil malými zvířaty, jako byly ještěrky, savci nebo mláďata dinosaurů. Možná také vykrádal dinosauří hnízda, kdo ví... Rozdíl mezi Troodonem a nově identifikovaným Albertavenatorem byl učiněn pouze díky anatomickým a statistickým porovnáním velikosti kostí v lebce. Albertavenatorova lebka byla kratší a robustnější. Jinak si byly tyto dva rody hodně podobné. Albertavenator byl podobně jako jeho bratranec lehká váha mezi dinosauřími predátory. Jakožto dravec výšky dospělého muže byl pokryt peřím a nejspíše byl velmi rychlý. To se při lovu malých a hbitých zvířátek, skrývajících se často v norách, obzvlášť hodilo. Na území, které Albertavenator obýval, žili také velcí kachnozobí dinosauři, stejně jako ceratopsidi. Před těmi se však Albertavenator nemusel mít tolik na pozoru, problém pro něj mohli znamenat spíše masožraví tyrannosauridi jako byl mohutný, osmimetrový Albertosaurus...

Obrázek ze Science Daily. Tomuto webu také děkuji za poskytnutí informací... Snad Vás tento objev nadchl!

Správce dinosauřího parku - Útok Deinotheria

Pátek v 10:07 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Prázdniny jsou v plném proudu a stejně tak řada projektů na tomto blogu! Pochopitelně však nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku... Tak se podívejme, co Dan Jameson zažil...

Útok Deinotheria

"Hele, Dane, vstávej! Musíš nakrmit želvy Testudo atlas!" křičel na mne dnes ráno jeden z těch mála pracovníků parku, kteří zde zůstali. Zbytek, asi stovka lidí, je na dovolené. "Slyšíš mě?! Vstávej!!!" řval a bušil na dveře. Dal jsem si polštář na hlavu a neposlouchal ho. "Jmenují se Colossochelys!" vykřikl jsem poté, když jsem jeho pronikavý hlas i přes polštář uslyšel. "A už jdu..." dodal jsem ještě. Oblékl jsem si pouze župan, neboť jsem měl v plánu se brzy do svého skromného obydlí vrátit. Leptoceratops Dino, který celou noc spal vedle mé postele jako poslušný pes, nepohnul ani svalem. Jakmile jsem otevřel dveře, můj obličej byl osprchován. Uviděl jsem před sebou plastovou vodní pistoli. "Co je tohle za levný vtípek?" ptal jsem se veterináře. "Někdo musí zastat roli Olivera Marshe," krčil rameny, "a myslím, že jsem na to vhodný adept." Vynadal jsem mu, že si tohle nesmí dovolovat! Spěšně jsem ho informoval o tom, že Oliver je můj nadřízený a proto si na mne takhle dovoluje, ale tento veterinář je můj podřízený, a proto si to dovolit nesmí! Vysmál se mi a řekl, že jestli toho nenechám, podá výpověď. Celé ráno jsme spolu nemluvili. Urazil jsem se tak, že jsem s nikým nepromluvil! Až teď, okolo desáté ráno, jsem ho potkal, jak nese maso Troodonům. Sdělil mi, že to celé byl vtip, že chtěl otestovat, jak pevné mám nervy. Teď se ale fakt naštval!!! Šel jsem k nejbližšímu stromu a kopl jsem do něj jak jsem jen mohl. Výsledek byl katastrofální. Jeden z mých přátel okamžitě přiběhl a ptal se mne, co se stalo. Musel jsem s pravdou ven. Ukázalo se, že mám namožený palec, ovšem nic vážnějšího se mi nestalo. To jsem zrovna musel kopnout do nějakého stromu se silnou kůrou! Ale nakonec jsem si řekl, že veterináře nepropustím, neboť je velmi schopný. Přesvědčil mne o tom ve středu. A řeknu Vám, vděčím mu za svůj život. Nebýt jeho zásahu, asi bych skončil rozdupán tlapami pravděpodobně nejnebezpečnějšího a nejzuřivějšího zvířecího svěřence, který se v parku nachází. Deinotherium totiž uteklo z ohrady. V parku je momentálně jediný ranger, všechna zařízení ho ve středu po obědě upozornila na to, že ohrada Deinotheria byla z velké části stržena. Obrovitý chobotnatec se potuloval v jejím okolí a zuřil. Ranger Joe nasedl do vrtulníku a odletěl na místo. Obhlédl celou situaci. Nasupěný samec Deinotheria se v těch chvílích hrnul k hlavní budově. Tam jsem seděl já a všichni ostatní kromě rangera, jenž jako jediný věděl o tomto problému. Náš život byl v ohrožení...

Joe popadl vysílačku a s její pomocí nám o všem řekl. Začali jsme panikařit. Přiběhli jsme k oknům hlavní budovy, kousek od vchodu, a spatřili, jak se k nám po asfaltové cestě hrne zvíře větší a zuřivější než slon. Nařídil jsem, ať se stáhneme do skladu zbraní, ale můj přítel vtipálek nás rychle přesvědčil o tom, že opustit budovu a schovat se do jiné nepřichází v úvahu. Kdyby nás jehom na chvíli uviděl, rozdupal by samec Deinotheria klidně celý sklad i s těmi trhavinami a nakonec by celý ostrov vyletěl do povětší. Proto jsme vyběhli do patra. Veterinář vzal uspávací pušku. Otevřel okno a chystal se z patra po Deinotheriu vystřelit, když tu se náhle objevil vrtulník, s jehož pomocí ranger celé dění pozoroval. Vrtulník Deinotherium naštval. Jeho hluk působil na zvíře jako dávka zuřivosti. Troubení, které ze sebe Deinotheirum vydalo, by bez pochyby rozbrečelo malé dítě. A nás také pořádně šokovalo. Bylo to bojovné troubení. "Do Prčic, já ho netrefím! Je moc rychlej!" řval veterinář. Pak se ozvala příšerná rána. Prásk!!! Přiběhl jsem ke schodům. Díval jsem se dolů, aniž bych ze schodů seběhl, a viděl toho obra, jak stojí v hlavním sále. Strop je tam docela dost vysoký, nějakých pět metrů, ale tohle zvíře prostor co se týká výšky podstatně vyplnilo. Zuřivě teď po hlavním sále pobíhalo. Bylo to jako mít slona na steroidech u Vás doma. Popadl zábradlí chobotem a pořádně trhl. Zábradlí odletělo a prorazilo jedno z oken. Jenže zábradlí jsem se držel i já! Skončil jsem přímo před Deinotheriem. Mohutná noha otřásla podlahou přímo vedle mě. Postavil jsem se a chtěl jsem se dát na útěk, ale když jsem před sebou viděl ty ostré, dolů směřující kly, nacházející se přímo nad mou hlavou, udělalo se mi špatně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Schodiště bylo mohutným zvířetem blokováno, já byl v blízkosti jeho klů a cítil jeho odporný dech. "Zelí," řekl jsem si, "zkažené zelí. Čím tě to krmili?" Zatroubení mne skoro ohlušilo. A pak se najednou ve dveřích objevil veterinář. Byl oblečen jen do půl těla, košili měl v ruce a mával s ní na Deinotherium. Obrovský chobotnatec se na něj obrátil. Já uskočil a vyběhl po schodišti, které mi odblokoval. Veterinář se teď dal na útěk. Přitom se na asfaltové cestě obrátil a střelil do zvířete uspávací šipku. Pak přiběhl k džípu, který byl zaparkován poblíž skladiště zbraní na západ od hlavní budovy, nahodil motor a rychle ujížděl pryč. Vyčerpané Deinotheirum za chvíli usnulo. Pak už následovalo jen připoutání Deinotheria k helikoptéře a jeho transport do provizorní ohrady. Ta je snad silnější než jeho původní, a proto snad "velký býk" neuteče. Veterinář mi zachránil život a proto nějaký ten vtípek s vodní pistolkou přežiji...

Brzy se dočkáte další části příběhu Útěk před časem, druhé části projektu Původ mosasaurů a také zcela nového seriálu, zatím však neprozradím, o čem bude... A za týden Vás samozřejmě čeká další část Správce dinosauřího parku!

Almas, divoký člověk z Kavkazu a Mongolska

Čtvrtek v 11:22 | HAAS |  Podivní netvoři
Mezi kryptidy, živočichy či rostlinami, jejichž existence není vědecky potvrzena a mnohdy vychází pouze z neověřených pozorování a mytologie, se nevyskytují jen tajemná zvířata, od Yettiho k Nessie, a obrovité masožravé rostliny. Mohou mezi ně patřit i prehistoričtí lidé jiného druhu než Homo sapiens sapiens, kteří možná přežili do současnosti... Právě tímto případem je Almas, také nazývaný Alma. Divoký člověk z Kavkazu, Mongolska a celkově ze střední Asie, který by údajně mohl být přežívajícím typem člověka z doby ledové nebo snad z doby před ní. Nic však není potvrzeno. Jako u všech kryptidů, i zde nemáme jediný spolehlivý důkaz, že údajné zkazky o existenci tohoto tvora vypovídají o jeho existenci. Je proto velmi pravděpodobné, že divoký člověk ze střední Asie neexistuje. Tvorové, kteří přežili vymírání na konci ledové, sice mohli přežít (i mamutům se to poštěstilo) vyhynuli však o pár tisíc let později, a jejich populace byly velmi malé. Pokud je Almas prehistorickým člověkem, nejspíše by neměl již tisíce let existovat... Jaká je tedy pravda? Almas se vyskytuje v legendách místních obyvatel jakožto tajemný člověk, dalo by se tedy říci, že je to pohádková bytost. Staré tibetské knihy představují celou řadu živočichů, jež z oblasti Tibetu a střední Asie známe, ale Almas mezi nimi rozhodně není. Almas byl údajně zahlédnut německým spisovatelem a cestovatelem Hansem Schiltbergerem roku 1420. O jeho vzhledu se však příliš nezmiňoval. V roce 1963 se do Mongolska vydal Ivan Ivlov a údajně se s Almasy viděl. Také se snažil dokázat, že se mongolské děti Almasů nebály, a malí Almasové se snad i kamarádili s malými Mongoly. Samozřejmě existují jisté pochyby o tom, zda jsou tyto příběhy alespoň z části pravdivé... Avšak jeden Almas byl přece jen lidem známý, a jeho DNA je dokonce studovatelná. Otázkou je však, zda skutečně šlo o Almase, neboť se v roce 2013 jasně ukázalo, že to byl člověk jako my. V roce 1850 byla v Abcházii nalezena divoce žijící žena jménem Zana, která žila ve velmi vzdálené, izolované vesničce T'hkina v pohoří Kavkaz. Někteří lidé si mysleli, že právě ona by mohla být přežívajícím Almasem. Byla prý velmi divoká, zvláště, když se setkala s lidmi. Roku 2013 bylo její DNA podrobeno výzkumu, který vedl Brian Sykes jako součást natáčení dokumentu Bigfoot Files pro britský Channel 4. Dokázal, že Zana nebyla geneticky vůbec příbuzná ostatním lidem ze střední Asie. Byla ze subsaharské Afriky! Je velmi pravděpodobné, že to byla otrokyně, kterou Turci přivezli z afrického kontinentu, a ona tedy musela zbytek života strávit ve střední Asii. Lišila se od ostatních ne proto, že by byla jiným druhem člověka, ale jen proto, že pocházela z jiné části světa. O dva roky později Sykes provedl analýzu vzorků slin šesti žijících příbuzných Zany a ukázalo se, že jejich africký původ není mýlkou. Zana však byla údajně členkou jakési neznámé etnické skupiny, proto se Sykes domnívá, že patřila ke skupině lidí, která už před mnoha tisíci lety opustila Afriku a žila ve střední Asii... Almas je však pouze součástí mytologie dávných obyvatel střední Asie. Zjevně nejde o přežívajícího Homo erectus, ani o přežívající neandrtálce, jak si někteří lidé myslí... Já sám si myslím, že příběhy o Almasech mohou být velmi zajímavé, avšak patří do mytologie, neboť pravdivé nejsou...

Do komentářů můžete napsat, co si o Almasech myslíte-věříte tomu, že existují? Nebo zastáváte podobný či stejný názor jako já?

Přírodovědné muzeum ve Vídni

Středa v 9:44 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Slíbený článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni je zde... Navštívil jsem ho ve čtvrtek 13. července 2017 a velmi se mi v něm líbilo. Je to skutečně jedno z nejlepších míst ve střední Evropě, kde se můžete seznámit s celou řadou pozoruhodných exemplářů. Všechny fotky v tomto článku jsou mé vlastní, proto je nekopírujte, a jsou navíc označeny...

Do Přírodovědného muzea se můžete jednoduše dostat z železniční stanice ve Vídni, stačí dát se severním směrem po Favoritenstrasse a dále, cesta pěšky trvá okolo půl hodiny. Jinak si také můžete na nádraží koupit jízdenku do metra, potom se do své destinace dostanete velmi jednoduše a v podstatě za pár minut.

Stavba současné budovy byla dokončena roku 1889, dne 10. srpna onoho roku se pak muzeum poprvé otevřelo. Císař František I. Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie, jejíž socha Vás uvítá před muzeem, však muzejní sbírky založil už roku 1750. Přírodovědné muzeum se nachází takřka v těsné blízkosti Uměleckohistorického muzea, takže milovníci muzejí si na Marien Theresien Platz jistě vychutnají skvělé chvíle. Po vstupu do muze vkročíte do nádherného sálu, v němž si můžete zakoupit průvodce v němčině i v angličtině, a pak už se můžete vydat na procházku přírodní historií...


V patře si můžete dát občerstvení a poté se vydat buďto do expozic o vývoji života, nebo kamkoliv jinam. Trochu netradičně začneme u současných živočichů. Přímo za restaurací vkročíte do světa parazitů a mořských živočichů. Velmi zajímavé jsou především přesné modely mořských zvířat, které vyráběli bratři Blažkové z Čech. V této části muzea se také seznámíme s tím, jak fungují mořské ekosystémy, jak vypadá dno moře, a uvidíme celou řadu zajímavých živočichů, z nichž jedním z nejúžasnějších je japonský pavoučí krab, největší krab na světě. Následuje celá řada krabích druhů i jiných korýšů, stejně pozůstatky chobotnic. Mě se velmi líbil pohled na prezervovaný zoban hlavonožců, jenž zcela jistě působí poněkud ostře.



Velmi pozoruhodná je také sekce věnující se rakouskému potápěči a filmaři mořských živočichů Hansi Hassovi. Ve 40. letech minulého století již natáčel zblízka pod vodou taková zvířata, jako byli vorvani či další velcí mořští živočichové, a činil tak ještě před legendou jménem Jacque Cousteau. Část, která se věnuje rybám a parybám, též nabízí pohled na spoustu zajímavých exemplářů, např. na žraloky, kostru rejnoka (nikdy předtím jsem ji neviděl), či obrovité lebky zubatých ryb. Nechybí ani latimérie, jejíž objev roku 1936 vyvolal takový rozruch.


V sekci o plazech a obojživelnících jsem strávil mnoho času. Herpetologické sbírky muzea jsou stručně řečeno úžasné a ohromné. To množství různých druhů ještěrů, dobře prezervovaných, agamidů, iguanidů, lacertidů, varanidů (od mláděte varana nilského, V. niloticus, přes dospělce V. salvator až po V. komodoensis, tedy varana komodského, a dokonce i V. salvadorii, tedy varana papuánského) je pro někoho, kdo se věnuje plazům a hodně se o ně zajímá, zkrátka úžasné. V hadích sbírkách se shledáme s mořskými hady (jen jsem si všiml, že vodnář dvoubarvý je označen ještě jako Pelamis, i když se podle některých zdrojů označuje jako Hydrophis), všemi možnými dalšími korálovcovitými (zajímavé jsou i kobry stojící pouze na krátkém ocasu, což ale není možné, protože tito hadi s kápí drží pouze třetinu těla nad zemí), následují různí zmijovití, užovkovití, různé druhy krajt, velká anakonda a poblíž hadů se setkáme i s modelem slepýše křehkého, beznohého ještěra, kterého si někteří lidé občas ještě s hady pletou. Mezi želvami se také shledáme s mnoha exempláři, a krokodýli jsou též úžasní. Uvidíme krokodýly, kajmany, aligátory i gaviály. Z obojživelníků jsou zde například američtí úhořci.



Také ornitologické sbírky jsou skutečně velké. Strávil jsem mnoho času procházením této části, poznal některé nové druhy, a ujistil se, že jiné dobře znám. Nejvíce se mi líbili kondoři a mláďata krahujců. Také kolpíci, čápi či kolibříci, včetně jejich vajíček, jsou skutečně velmi pěknými exempláři, ostatně stejně jako všechny ostatní. Část věnující se savcům je také ohromná. Uvidíme kostru plejtváka myšoka, slony, žirafy, nosorožce, hrocha, všechny velké kočky, od lvů přes levharty a irbise po tygra a jaguára, nechybí ani "menší" kočky jako je gepard, uvidíme celou řadu kopytníků, jeden sál se takřka výhradně věnuje jelenovitým, a uvidíme i podivného seraua z Japonska (viz. obrázek). Tolik jen stručný popis obrovských savčích sbírek Vídeňského přírodovědného muzea...


Nyní se přesuňme k vývoji života na Zemi. Návštěvníci se dozví, jak vlastně život na Zemi vznikl, a jak se rozvíjel. Velmi se mi líbily zkameněliny trilobitů, různých prvohorních ryb i dalších živočichů a rostlin ze starších prvohor. Každého jistě zaujme prehistorický obojživelník vylézající ven z vody, nebo v tomto případě ze své expozice...


Mezi zkamenělinami z Karbonu se nachází i několik fosilií z České republiky. Zřejmě nejpozoruhodnějším je zkamenělý kmen Siggilarie. Nechybí však ani pozůstatky dalších prvohorních rostlin. Velmi pěkný je model Edaphosaura, je to jako pohled na konec období Karbonu, kdy plazi začali nabývat na síle a velikosti. V části věnující se Permu uvidíme kostru Bradysaura, lebku Dicynodonta a mnoho dalších pozoruhodností.



Část věnující se druhohorám je také velmi obsáhlá. Popíši ji tedy opět je ve zkratce. Setkáme se zde s pozůstatky mořských plazů (vyobrazena čelist Ichthyosaura), zjistíme, proč někteří rodili živá mláďata, dozvíme se také něco o pterosaurech, a o vývoji dinosaurů v ptáky. Nakonec se dozvíme, proč dinosauři vyhynuli, a zjistíme také něco o vývoji savců v druhohorním světě. Samozřejmě nejoblíbenější místností je pro návštěvníky ta, v níž se nacházejí dinosauři. Kostra obrovského Diplodoka se táhne skoro přes celou místnost, a je určitě dvacet metrů dlouhá, obrovitý Archelon zde figuruje jako největší želva všech dob, Henodus ze skupiny plakodontů dodává všemu na podivuhodnosti. Uvidíme zde lebky T-Rexe a Triceraropse, stejně jako velký model hlavy Tyrannosaura. Vždycky je plno u pohyblivého modelu Allosaura, zajisté velmi pozoruhodného. Hýbe se totiž jako živý, vypadá vážně jako z Jurského parku nebo z Putování s dinosaury. Velmi pěkné jsou i červené růžky na jeho hlavě. Setkáme se zde s modelem Pteranodonta, kostrou Allosaura, hnízdem Oviraptora nebo Citipatiho, kostrou Protoceratopse, nedaleko je i kostra Psittacosaura... Je zde toho spousta!





Dále se projdeme třetihorami a čtvrtohorami. Zde se setkáme s pozůstatky Deinotheria z Františkových Lázní, i s pohledem na vývoj člověka. Od drobných primátů se přesuneme k Australopithecům, prvním lidem a nakonec až ke kosmonautům. Zde prozatím končí vývoj člověka... Vyjdete-li ze sálu, spatříte model obydlí, jaké si stavěli pravěcí lovci, vyrobeného z mamutí kůže a klů. Kromě toho uvidíme model mamuta s mládětem, kosti mamuta v hornině, a naskytne se nám i pohled na tvory, které člověk vyhubil (Wanted). Mezi nimi jsou i kostry ptáků moa v blízkosti silně ohroženého novozélandského ptáka kiwi. V jiných částech muzea uvidíte ještě vakovlka a ptáka dodo.


Doporučuji si také projít sbírky věnující se minerálologii a geologii, jsou plné velmi zajímavých nerostů. Část se také věnuje meteoritům, včetně toho, který vyhubil před 65 miliony let dinosaury, mořské plazy, pterosaury a amonity. V neposlední řadě můžete navštívit technicky vyspělé, digitální planetárium...

Dle mého byl tento popis v porovnání s návštěvou muzea poněkud stručný, věřte tedy, že muzeum samotné nabírí mnohem více, než to, co jsem zde popsal. V současnosti totiž vystavuje 30 milionů exemplářů a artefaktů! Od dinosauřích kostí po Venuši z Willdendorfu. Nechybí ani lidské náčiní z dob počátků civilizací... Přírodovědné muzeum ve Vídni je skutečně nádherným místem! Jeho navštívení vřele doporučuji!

Dippyho vystřídala Hope

Úterý v 9:41 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Na britských webech se o této zprávě začalo hodně psát asi před týdnem. Už přinejmenším půl roku víme, že Dippy, slavný Diplodocus z Přírodovědného muzea v Londýně, odjíždí na velkou tour po Spojeném království. Jeho místo v hlavním sále muzea vystřídala kostra plejtváka obrovského, která byla pojmenována Hope ("Naděje"). Zatímco bude Dippy ukazován v krátkých časových úsecích po celém Spojeném království, budou návštěvníci muzea moci obdivovat kostru největšího živočicha, který kdy žil. Plejtvák obrovský je totiž stejně dlouhý jako velcí sauropodi (30 metrů!), ale váží třikrát víc než oni. Obrovští živočichové, kteří se vyvinuli a žijí ve vodě, totiž vždy bývají větší než ti suchozemští. Plejtvák obrovský byl prvním živočišným druhem, jehož se lidé rozhodli zachránit. Krátce poté, co se národy celého světa poprvé spojily v boji za záchranu životního prostředí a zakázaly škodlivé freony, díky čemuž se nyní, po desetiletích, ozonová díra pomalu, ale jistě zaceluje, přišlo rozhodnutí o ochraně plejtváků obrovských. 99 % populace bylo vyhubeno, avšak dnes jejich počty rostou díky intenzivní ochraně. I proto se kostra plejtváka z Přírodovědného muzea v Londýně jmenuje Hope... Kostra byla dosud vystavována ve zvířecí galerii muzea, ale po přesunutí Dippyho zaujala místo v hlavním sále. Nyní to tedy není Diplodocus, kterého návštěvníci muzea spatří jako první velký exemplář, ale samotná Hope. Dippyho kostra není skutečná, na vystavění v muzeu by byla příliš zranitelná, takže všechny kosti, které ji tvoří, jsou odlitky. Kostra velryby je však tvořena skutečnými kostmi. Dippy byl Přírodovědnému muzeu v Londýně darován v roce 1905 jistým boháčem. Hope se v muzeu objevila už roku 1881. Dippy byl v hlavním sále od roku 1979. Hope se v něm nachází od roku 2017. Muzeum nyní podstupuje svou největší transformaci za 136 let své existence, a je jisté, že výsledek bude úžasný! Na BBC byl již vysílán díl vědecké série Horizon, jenž se výměně Dippyho za Hope věnuje, a který vyprávěl Sir David Attenborough...


Vyhynulí tvorové z Karibiku: Acratocnus

Pondělí v 9:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V seriálu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uvidíme nejpodivnější zvířata, která kdy obývala ostrovy v Karibském moři... Tentokráte se podíváme na živočicha, jehož současní příbuzní žijí v pevninské Americe, ale na rozdíl od něj žijí na stromech...

Jméno zvířete: Acratocnus,
Zařazení: Pozemní lenochodi (vyhynulá skupina),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
Mezi chudozubé savce, kteří se vyvinuli na jihoamerickém kontinentu během jeho 40 milionů let trvající izolace, patří pásovci, mravenečníci a lenochodi. S dnešními druhy lenochodů se můžeme setkat pouze ve větvích stromů, nejsou-li tedy zrovna na zemi, kam vždy po několika dnech slézají kálet. Avšak v nedávné minulosti žila na americkém kontinentu řada druhů lenochodů, které se vyskytovaly pouze na zemi. Tito lenochodi byli příliš těžcí na to, aby lezli po stromech, a své zahnuté drápy, tolik se hodící ke šplhání po větvích, obvykle používali k přitahování vegetace do tlamy. Někteří byli velcí, jako například šestimetrové Megatherium, které se řadí k největším suchozemským savcům všech dob. Jiní byli menšího vzrůstu, a mezi ně patřili i druhy vyskytující se na karibských ostrovech. Jejich předkové možná byli obrovští, ale oni sami žili na ostrovech, a během vývoje se kvůli omezenému prostoru museli zmenšit... Acratocnus patřil k malým pozemním lenochodům, ale přesto byl podstatně větší než všichni dnes žijící stromoví lenochodi. Vážil od 20 do 70 kilogramů, zatímco hmotnost dospělců dnešních druhů sotva překračuje 9 kilogramů. Nejbližšími žijícími příbuznými Acratocna jsou lenochodovití dvouprstí (Megalonychidae). Tato čeleď se vyvinula na konci Eocénu, už před 35 nebo 36 milióny let. Bylo to však teprve nedávno, kdy lenochodi získali svůj moderní vzhled. Existovaly tři druhy: A. ye, A. odontrigonus a A. antillensis. Fosilní pozůstatky druhu A. odontrigonus byly nalezeny v jeskyních na Portoriku, ostatní druhy pocházejí z ostrovů Kuba a Hispaniola (na němž se rozkládají Dominikánská republika a Haiti). Acratocnus žil v nížinách ostrovů a preferoval deštné lesy. Přestože se řadil k pozemním lenochodům, dokázal vzhledem ke své velikosti (jak již bylo zmíněno, byl menším pozemním lenochodem) šplhat po stromech. Jeho hákovitě zahnuté drápy byly k lezení po stromech dokonalé. I tak je ale jisté, že značnou část svého života trávil Acrotocnus na zemi. Živil se rostlinami...


Vyhynutí Acratocna stále vyvolává mnoho otázek. Podle některých odborníků vymizel už v Pleistocénu, ale obecně se domníváme, že vymírání s koncem tohoto období přežil a vyhynul až v Holocénu, tedy v našem časovém úseku. Změna klimatu způsobená ústupem ledovců daleko na severu jistě hrála ve vymírání pozemních lenochodů roli, avšak je pravděpodobné, že na konci Pleistocénu či na počátku Holocénu již byly ostrovy v Karibiku kolonizovány pravěkým člověkem. Lenochodi byli pro nově příchozí lidi vítaným zpestřením jídelníčku, bohužel však tento lov zredukoval jejich počty. V případě Acratocna to však není potvrzeno. Někteří z Acratocnových prehistorických příbuzných, jako karibský Megalocnus, vyhynuli asi před 5000 lety, kdežto první lidští obyvatelé Karibiku se zde objevili v době před 4000 lety. Otázkou je, zda byli pozemní lenochodi již vyhynulí, anebo se s nimi lidé ještě setkali. I kdyby se tak stalo, pozemní lenochodi byli už v té době na pokraji vyhynutí...

Zdroj obrázku:

Projekt o vyhynulých zvířatech Karibiku bude pokračovat...

Útěk před časem-část 3.

16. července 2017 v 9:56 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pokračování příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase je v plném proudu. V minulé části Útěku před časem jste se dočetli o záchraně George McCanna, do té doby uvězněného v nedaleké budoucnosti, v níž bylo lidstvo záhadně vyhubeno. Poručík Dwayne Jackson z americké armády popsal Georgovi, zprvu zmatenému z pobytu v současném Chicagu, jak ho zachránil. Při obědě mu pak sdělil něco velmi podstatného...

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 3.:
"Moje oblíbené," usmál se George, když pohlédl na talíř zdobený dvěma cukrem posypanými sladkými knedlíky. "Višňové, pane. Věřím, že Vám budou chutnat," řekl číšník. "Jsou výtečné," řekl George a chystal se dodat: "Milionkrát lepší, než larvy hmyzu, které jsem musel jíst celý měsíc.", ale nakonec to neudělal. Navíc v celé jídelně mluvil jen on s číšníkem, všichni vojáci v základně byli zticha a snažili se své obědy sníst, co nejdříve to jen šlo. "Nebude-li Vám to vadit," promluvil na něj po chvilce Dwayne, "sdělil bych Vám tu důležitou věc." George pokývl hlavou. "V době, kdy jste byl ztracen v čase, se začaly dít podivné věci. Podívejte," začal tedy Dwayne a ukázal Georgovi titulní stránku novin The Costa Rican Times. Nacházela se na ní pochybná černobílá fotografie světlého, dvounohého netvora s obrovskou hlavou plnou zubů, jež byly na fotografii rozmazány, a s růžky nad očima. "To je nepochybně nějaký druh dinosaura, masožravce," řekl na to George. "Právě o to jde. To zvíře nebylo zpozorováno jen jednou, ale vícekrát. Údajně se toulá kostarickými pralesy a míří čím dál blíž k San José, hlavnímu městu," vysvětloval dále Dwayne. "Myslíte, že pochází z Džungle času? Z Panamy?" optal se ho George. "Jsme si tím jisti. Když jsme pro Vás šli a zavítali do Džungle času, jednoduše jsme se do té rezervace dostali. A to proto, že její oplocení bylo poničené. Tolik obrovských, třeba čtyři metry širokých děr v plotě jsem osobně nikdy neviděl. Věřím, že ohrada Džungle času je silná, to ano. Ale zvířata jí přesto doslova procházejí. Šíří se dál a dál od Džungle času, zatím máme zprávy o jejich možném výskytu v Kostarice, zdá se však, že některá míří i na opačnou stranu, k Panamskému průlivu. Představte si, co by se stalo, kdyby se nějaký Tyrannosaurus či jiný super-predátor vrhl na lodě v nejslavnějším průlivu na světě. To přece nesmíme dopustit," mluvil dále Dwayne. "Můj bože," řekl George a chytl se za čelo, "tohle je moje noční můra. Zvířata nakonec z Džungle času přece jenom unikají. Že jsme kdysi přepnuli to elektrické vedení! Když jsme totiž z rezervace před deseti lety utíkali, museli jsme přetnout dráty, které zásobovali ohradu elektřinou. Mysleli jsme, že plot je dost silný na to, aby tam zvířata udržel i nadále, ale teď, po deseti letech, se ukazuje, že jsem se zase mýlil..." "Nebojte, pane McCanne," uklidňoval ho Dwayne, "z Vaší nejhorší noční můry už jste venku. Ze ztracence v čase se znovu stal velký paleontolog, věřte mi. Jen je na čase skončit tu celou věc s Džunglí času." "Jak to myslíte? Zničit jí?" vyhrkl George. "Ne, nebojte. Džungle času klidně může existovat. Ale je třeba zastavit řádění těch zvířat, která z ní unikají, a zastavit řádění stroje času, který se neustále zapíná a vypíná. Pochopili jsme to tak, že se stroj času, napojený na geotermální energii, občas sám zapne, což vytvoří časovou smyčku v nějakém období pravěku. Tou smyčkou projde do Džungle času nějaké zvíře nebo klidně třeba stádo zvířat, pak se stroj času vypne, smyčka zmizí, a zvířata zůstanou 'uvězněna' v současnosti. Některá jsou obrovská a z rezervace unikají. Potřebujeme tedy zjistit, jak stroj času zničit," mluvil dále Dwayne. Georgovi probleskla hlavou vzpomínka na šek, na který kdysi Rodríguez Edgar Corwin napsal, kolik stroj času stál a kolik on sám jakožto finanční podporovatel projektu zaplatí. Podíval se na Dwayna trochu smutně. "Nic jiného nelze udělat. Stroj času musí být zničen, jinak se Džungle času stane velkým nebezpečím. Jak víte, zvířata se odtamtud rychle šíří," řekl Georgovi poručík. "Dobrá. Asi budete potřebovat mou pomoc, že?" řekl již zklidněný George. "Přesně tak, pane. Vy jediný nám můžete pomoci," zněla odpověď.


Uběhlo pár dní, které George strávil ve vojenské základně. Zcela se proměnil. Poprvé se po dlouhé době hladce oholil, díky čemuž vypadal jako tehdy, před deseti lety. Zdálo se mu, že omládl. Vojáci ho později zavezli zpět do jeho domu. George si vzpomněl na tu hořkou chvíli, kdy mu filmař Ian Palmer nabídl roli průvodce na dokumentaristickém výletu do Džungle času, který skončil tak tvrdě a pro George takřka smrtelně. Dva dny strávil George doma. Pak nadešla chvíle odletu. Let do Panamy byl dlouhý. Na letišti v Ciudad de Panamá se George musel zastavit u recepce. Jeremy Stewarts zde však nebyl. Mladou slečnu, která měla toho dne směnu, George jen poprosil, aby svému kolegovi zanechala vzkaz, který mu George napsal. Děkoval mu v něm za to, že pro něj Jeremy nechal poslat americkou armádu, která mu nakonec zachránila život. Z letiště vyrazili přímo do panamského deštného lesa. Neušli ani dva kilometry, když spatřili první stopu dinosaura daleko od Džungle času. "Víte, co je tohle?" zeptal se Dwayne. George se chtěl na stopu podívat, ale předběhl ho ten druhý paleontolog, Lawrence Lynn. Byl to starší, holohlavý pán s šedou bradkou, brýlemi, žlutými zuby a úzkým úsměvem. Chichotal se a řekl: "To vypadá na nějakého ornithomimosaura. Mohl by to být třeba Struthiomimus. Délka tak tři metry." George jen pokývl hlavou na znamení souhlasu. Na starého pána byl Lawrence Lynn až příliš nadšený. George se ho zeptal, proč. Lawrence řekl, že ho nadchlo hledání George McCanna v minulosti, a od té doby se prý nemůže odtrhnout od studia prehistorické zvěře, živoucí prehistorické zvěře. "Aha," pomyslel si George, "tady si někdo z mých chyb dělá úspěšný závěr kariéry." V podvečer dorazila velká skupina vojáků se dvěma paleontology k Džungli času. Prošli velkým otvorem v plotě. "Tohle místo se mi hrozně líbí, je plné tak zajímavých zvířat!" smál se Lawrence Lynn. "Mě se tedy moc nelíbí," řekl George, "nadělali jsme tu spoustu chyb." "Vždyť bylo vaším snem Džungli času udržet, ne?" zeptal se ho překvapeně Lawrence. "Jo. Ale měli jsme to udělat jinak. Stroj času měl být zničen. Pak by se nestaly ty strašné věci, které mě potkaly..." řekl mu George. "Myslíte, že se ke stroji času dostaneme brzy?" zeptal se Dwayne. George se mu chystal odpovědět, ale najednou se ozval pištivý zvuk. Třepot křídel jako by všechny omámil. Všichni se začali dívat tím směrem, odkud zvuk vycházel. Byl stále blíž a blíž. Jak třepot křídel sílil, ozývalo se jen více a více pištivých zvuků. "Ne!!!" zařval George. Náhle z houštiny vyletělo obrovské hejno Anurognathů. "Pryč! Okamžitě pryč!!!" řval George. "Střílejte, chlapi!" velel Dwayne a celá četa začala pálit ze samopalů. "Tyhle nikdy nepostřílíte!" křičel George. "To chce plamenomety, tak jako kdysi, před deseti lety! S tímhle nic nesvedete... Do Prčic, utíkejte všichni!!!" Vojáci se dali na útěk. Utíkali za Georgem, který je vedl přímo k budovám, z nichž v jedné se stroj času nacházel. Anurognathové napadli jednoho vojáka, ale pouze ho pokousali a pak odletěli. Jaká to byla úleva. Před budovou, v níž se osudný vynález nacházel, nalezl George spoustu prehistorických rostlin. "Páni, vypadají nádherně! Tohle tu posledně nerostlo!" šílel nadšený Lawrence. "Propána, vždyť to jsou jurské kapraďorosty. Časovou smyčkou se sem muselo dostat tolik semen pravěkých rostlin, že se za chvíli mohou stát invazivním druhem," řekl George. Náhle je vyrušil řev. Nějaký voják vřískal a řval o pomoc. Dwayne popadl svou samopal a běžel mu na pomoc. Prohrábl rukou křovisko a odhalil tělo vojáka marně se snažící vymanit se ze spárů Deinonycha. Dwayne na zvíře dvakrát vystřelil, ale tím ho jen naštval. Deinonychus nechal zraněného vojáka ležet a vyběhl přímo proti Dwaynovi. Celá četa vojáků začala s palbou a tak Deinonychus lehl k zemi dříve, než stačil Dwaynovi něco udělat. Ten si jen utřel pot z čela a poručil vojákům, ať se postarají o zraněného. Vrátil se k Georgovi a Lawrencovi. Zrovna vcházeli do stavení se strojem...


"Zničíme stroj času a všechno bude v pořádku," řekl poručík. "Dobrá. Nechte mě to udělat," řekl George. Popadl velkou železnou tyč a začal do celého vynálezu bušit. Ozývaly se zvuky zkratů, drobných výbuchů uvnitř stroje a nakonec hlasité "Zzz!!!". Tím bylo vše ukončeno. "Teď musíme tohle místo opustit," řekl Dwayne. Cestou zpět prošli okolo stáda Camptosaurů. Opět ho doprovázela samice Kentrosaura, pořád ta stejná. George si vzpomněl na to, jak veterináře, který ji ošetřoval, zabil Dromaeosaurus. Celý příběh Džungle času se mu opět přehrál v hlavě. Vyjít z ohromné rezervace uprostřed pralesa nebylo tak nebezpečné, jako sem přijít. Kupodivu nebyl tým následován žádnými hladovými netvory. Padla však tma a tak byl uprostřed pralesa postaven provizorní tábor. George ulehl do stanu a brzy usnul. Po půlnoci se však probudil. Jeho stanu se dotýkal čumák nějakého zvířete. George se zděsil. Vzal si však pistoli a rychle ze stanu vyskočil. Spatřil celkem malého ještěra, jak stan zkoumá. Chytil ho za hlavou. "To není možné. Vždyť to je Estesia! Taky ona prošla časovou smyčkou!" řekl. Nechal však zvíře jít. Odchyt tvorů, kteří z rezervace unikli, nastane až někdy jindy. Ráno se dala četa na pochod. Mnoho hodin poté dorazila na okraj hlavního města země. "Nyní je na čase odletět do Kostariky. Řádí tam to zvíře, které z Džungle času uniklo. Prý napadá krávy na pastvinách, ale jinak se ukrývá v kostarických pralesích," sdělil Georgovi Dwayne. "Myslím, že je to Allosaurus. Ty růžky na hlavě, tvar lebky. Vím, že všechny fotky toho zvířete jsou rozmazané, ale prostě jsem si jistej, že je to Allosaurus, ať to chceš, nebo ne," mluvil otravným tónem Lawrence. "Odchytíme ho," řekl Dwayne. George souhlasil...

Jak si George, Lawrence, Dwayne a vojáci poradí s Allosaurem, nebezpečným masožravcem z období Jury, který nebyl mezi zvířaty, které George McCann a jeho přátelé v Džungli času zkoumali, a nezná tedy všechny aspekty chování tohoto agresivního predátora? A opravdu se část problému vyřešila pouhým zničením stroje času? Nic není tak jednoduché, jak to vypadá...

Želvy skrytohlavé 2/4: Terekovití

15. července 2017 v 11:34 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody

2. část: Terekovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), jenž spolu s želvami skrytohrdlými (Cryptodira) tvoří dva velké podřády řádu želv (Testudines či Chelonia), se dělí na tři čeledi. Jsou jimi matamatovití (Chelidae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a terekovití (Podocnemididae). Tato část se zaměřuje na poslední jmenovanou čeleď. V minulosti existovalo na naší planetě ještě více čeledí tohoto podřádu, v současné době jsou však zastoupeny jen fosilními druhy, známými ze zkamenělin, a navíc nepatří mezi nejlépe prozkoumané skupiny želv.

Čeleď terekovitých se poprvé ve fosilním záznamu objevuje v raném Paleocénu, tzn. krátce po vyhynutí dinosaurů. Je také možné, že se čeleď vyvinula už před koncem Křídového období, na jehož konci potkaly dinosaury a jiné velké prehistorické plazy typické pro druhohory tak katastrofální události. Víme však s jistotou, že tato skupina želv existuje už nějakých 60 milionů let. V prehistorii existovala celá řada různých rodů terekovitých, jmenovitě Albertwoodemys, Brontochelys, Latentemys či Mogharemys. Mezi ještě známější rody se řadí Cerrejonemys, Carbonemys (oba rody pocházejí z Kolumbie z doby před 60 až 58 miliony let, ze stejného místa a času jako obří had Titanoboa) a Stupendemys (z doby před 5 miliony let, Pliocén, z Venezuely a Brazílie). V průběhu času se životní styl terekovitých výrazně změnil. V Paleocénu se jednalo o suchozemské želvy! Carbonemys možná vypadal spíše jako dnešní želva sloní (navíc co do velikosti k ní měl blízko), jež však patří mezi skrytohrdlé. Žil na souši a požíral rostliny. Naopak Stupendemys, který žil až na konci třetihor, byl zcela jistě akvatickou želvou, ne však dokonale přizpůsobenou vodnímu prostředí, neboť z fosilních pozůstatků vyplývá, že Stupendemys nebyl dobrým plavcem. Tato želva dorůstala velikosti shodné s křídovým Archelonem, i když podle některých paleontologů mohla být ještě větší, než samotný Archelon, což by z ní činilo největší želvu, která kdy žila. Ať už je to pravda či ne, jisté je, že karapax tohoto rodu měřil přinejmenším 180 centimetrů, nutno však podotknout, že karapax zvířete mohl být dle všech výzkumů ještě delší. Želva rodu Stupendemys žila především v pomalu tekoucích vodách. Jakožto slabý plavec si nedokázala razit cestu rychle tekoucími řekami a potoky...


Vyhynulých rodů, jež patřili do čeledi podocnemididů, je ještě více. Ve 21. století však na Zemi existují jen tři rody.

Erymnochelys (jediný druh, E. madagascariensis, tereka madagaskarská):
Rod Erymnochelys se může zdát jako monotypický, tzn. obsahuje pouze jediný druh. Není to však zcela pravda. V minulosti se v severní Africe vyskytoval druh E. aegyptiaca. V dnešní době však existuje jediný zástupce tohoto rodu, a vyskytuje se pouze na Madagaskaru. Tereka madagaskarská obývá podobně jako její prehistorická sestřenka Stupendemys pomalu tekoucí vody, tůně a jezera na západě ostrova, jenž je pro svou biodiverzitu, tolik odlišnou od jiných částí světa, občas nazýván "osmým kontinentem". Tereka madagaskarská se potýká s velkými problémy. Její maso je žádaným artiklem v Asii, a tak je podobně jako většina tamních sladkovodních želv kriticky ohrožena. Podle seznamu nejohroženějších želv, jenž byl vytvořen roku 2003, je to dokonce 13. nejohroženější želva, i když za posledních čtrnáct let se počty terek madagaskarských mohly změnit. Export terečího masa do Asie je ilegální, ale stále k němu dochází. Jakožto jedna z nejznámějších ohrožených želv má nicméně tereka madagaskarská šanci na záchranu, neboť se o jejích problémech všeobecně ví... Tereka madagaskarská je všežravá, živí se vodními rostlinami i červy, a mláďata projevují sklony k masožravosti. Jídelníček se pak s věkem mění. V jedné snůšce se obvykle nachází mezi 10 až 25 vajíčky. Je jen 50 centimetrů dlouhá, to z ní však činí jednu z větších sladkovodních želv...


Podocnemis (šest žijících druhů, minimálně tři dosud popsané vyhynulé druhy, rod je též označován jako tereka):
Tereky z rodu Podocnemis se vyskytují v Jižní Americe, která se zdá být kolébkou čeledi terekovitých. Vyskytují se v řadě různých habitatů, od savan a močálů oblasti Llanos ve Venezuele a Kolumbii přes Amazonii až po řeku Madgalena v Kolumbii. Právě tam se vyskytuje velmi vzácná tereka magdalénská (Podocnemis lewyana, na obr. pod textem), jež je v ohrožení z důvodu ničení přirozeného prostředí, stejně jako kvůli lovu pro maso. Jsou to však především stavby přehrad, co snížilo počty těchto želv. Jiné druhy, například tereka hrbolatá (Podocnemis sextuberculata) z Brazílie, Peru a Kolumbie jsou kvůli ničení přirozeného prostředí zatím jen zranitelné... Podocnemis se vyznačuje poměrně velkýma očima...


Peltocephalus (jediný druh, P. dumerilianus, tereka velkohlavá):
Jakožto druh popsána Augustem Friedrichem Schweiggerem roku 1812, tereka velkohlavá je 44 centimetrů dlouhá želva s trojúhelníkovou hlavou. Mezi prsty má plovací blány, rty má hnědožluté, karapax je obvykle šedohnědý. V angličtině se jí říká "big headed sideneck", neboť má velkou hlavu a podobně jako ostatní želvy skrytohlavé nedokáže zatáhnout svou hlavu do krunýře úplně. Místo toho ji v nebezpečí do krunýře ztáhne podélně. S tímto druhem se setkáme v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, ve Francouzské Guianě, v Peru a Venezuele. Žije částečně ve vodě a částečně na souši, obvykle se vyskytuje v bažinách, lagunách a pomalu tekoucích potocích. Má velmi silné čelisti. Je to zranitelný druh.


Zdroje obrázků:
1. By Ryan Somma - Stupendemys geographicus Uploaded by FunkMonk, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6738264


Na konci července nebo na začátku srpna se na tomto blogu objeví třetí část projektu o želvách skrytohlavých...

Správce dinosauřího parku - Nový výběh pro Teleocerase

14. července 2017 v 10:44 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Včera jsem nenapsal žádný článek, protože jsem byl ve Vídni. Dnes jsem však zpět doma a jelikož je pátek, píši další část Správce dinosauřího parku...

Nový výběh pro Teleocerase

Dinosauří park se vylidňuje. Letní prázdniny jsou totiž v plném proudu a tak se většina pracovníků hromadně vydává zpět do svých domovů, do Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie i jiných zemí, odkud jsou, aby si užili několik týdnů se svými přáteli a rodinami. V Dinosauřím parku nás tedy zůstává jen několik. Momentálně je nás sedm, ale jeden veterinář v neděli odjede domů, do Německa, a tak nás zde zůstane jen šest. Pracovat s pravěkými zvířaty, čistit jejich výběhy, udržovat cesty, chodníky, vyzvedávat náklady z lodí a letadel a přitom si ze všeho dělat legraci je složité, je-li Vás na Tedově ostrově jen sedm. Obvykle se celý den nezastavíme. Hromadný odjezd našich přátel, včetně ředitele parku Charlese a mého přítele, vtipálka a přírodovědce Olivera, nastal v pondělí brzy ráno. Od té doby se potýkáme se všemi problémy sami, jako bychom byli izolováni od okolního světa. Každý den se vracím do svého domku za Leptoceratopsem Dinem zcela znaven. Nemá cenu sledovat noviny, když se mé oči po celodenní práci jen klíží. Včera večer jsem si však alespoň vyšel na útes na jižním pobřeží a díval se, jak daleko na západě mizí rudé slunko za obrovskou plochou poklidně se pohupující vody. Sledoval jsem noční ptakoještěry, jak přilétají k Tedově ostrovu z Isle of Die a loví nad ním hmyz a ve vodách poblíž ostrova také ryby. Nejmajestátnějším úkazem byl zajisté Ornithocheirus. Obr s dvanáctimetrovým rozpětím křídel proletěl vysoko nad mou postavou, takřka již v hluboké temnotě. Jen poslední večerní paprsky osvětlovaly jeho křídla, tenké blány napjaté mezi předními a zadními končetinami, a ty se leskly a třpytily tmavě rudou, avšak do očí bijící barvou. Tento zážitek byl ještě posílen Ornithocheirovým krákáním, jež ve mne vytvořilo dojem, že se dívám na neuvěřitelně starého živočicha, a že jsem se vrátil do pravěku. Ale ono to tak skoro je. Tito tvorové jsou z pravěku! Rozhodně nejsou nudní, jak si někteří lidé myslí, protože dokáží být dosti vypočítaví nebo nebezpeční. A to platí i v případě našich Teleocerasů. Od června 2014 chováme v parku samici s mládětem. Mládě však za tři roky dospělo a stal se z něj poměrně agresivní sameček. Tento týden jsme se pustili do velmi obtížného úkolu: v sedmi dokončit stavbu velké ohrady pro samce Teleocerase...

Zabodávat těžké, kompaktní dřevěné kůly do měkké hlíny nám sice působilo potíže až po několika hodinách intenzivní práce, přesto jsme však naříkali, že jsme se do celé věci nepustili už o týden dříve. Pravda, bylo třeba začít se stavbou Giganotosauří ohrady, kterou jsme dodnes nedostavěli, ale Teleoceras si už minulý týden žádal více pozornosti. Začal totiž vrážet do své matky, zaháněl ji do kouta výběhu a zuřivě na ní funěl. Nebylo pochyb, že kdyby chtěl, mohl by ji i zabít. Tento mladý nosorožčí samec se totiž rozhodl uhájit si teritorium. Avšak vlastníkem teritoria byla matka. Z tohoto důvodu ji začal napadat. Zranění nebyla vážná, naopak, takřka žádná zranění nebyla zaznamenána, ale i tak je jisté, že dříve či později by mladý Teleoceras matku klidně zabil jen proto, aby se cítil být pánem svého území. V pondělí odpoledne jsme ho převezli do provizorní ohrady, kde se nachází i nyní. Stavíme pro něj tedy výběh. Ještě že nám do toho neprší. Místo toho je parno, dusno a horko. Na nebi se sice čas od času objeví pár mráčků a na několik minut se strhne přeháňka, ale jinak pracujeme v hrozném horku. Mohu si však slíbit, že výběh se během několika příštích dnů dostaví. Prostě musíme jen vytvořit ohradu kolem kupy vegetace, to je celé...

Brzy napíši článek o Přírodovědném muzeu ve Vídni, které jsem včera navštívil. Máte tedy, na co se těšit! Za týden očekávejte další část Správce dinosauřího parku...

Chřestýšovec Waglerův-Obyvatel hadího chrámu

12. července 2017 v 10:42 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další popis v současnosti žijícího plaza je tu, tentokrát jde o nádherného chřestýšovce Waglerova!

Latinský název: Tropidolaemus wagleri,
Rozšíření: Jihovýchodní Asie,
Velikost: délka 80 až 100 cm, výjimečně až 1,3 m.
Přestože byl v minulosti řazen do rodu Trimeresurus, který zahrnuje okolo 30 malých až středně velkých jedovatých hadů vyskytujících se v jižní, jihovýchodní a východní Asii, obvykle žijících na stromech, je dnes pokládán za učebnicový příklad rodu Tropidalaemus. Ten se v posledních letech počtem druhů ještě rozrůstá. Chřestýšovec Waglerův byl původně pokládán za jediného zástupce rodu, v současnosti (rok 2017) však už rozeznáváme čtyři různé druhy. Obvykle se v angličtině označují jako "temple vipers", což souvisí s jednou pozoruhodností týkající se právě tohoto druhu. Chřestýšovec Waglerův proslul jako chrámový had z Hadího chrámu na ostrově Penang v Malajsii. Chrám byl postaven roku 1850 na počest známého buddhistického mnicha, který se jmenoval Chor Soo Kong (Quingshui), který se narodil roku 1047 v Číně. Hadí chrám v Penangu není jediným místem, které Chor Soo Konga uctívá, další buddhistické chrámy se nacházejí například na Tchaj-wanu či v Myanmaru. Avšak Hadí chrám v Penangu je zřejmě jediným chrámem svého druhu. Nejen, že jeho vnitřek oplývá celou řadou druhů chřestýšovitých hadů. Je totiž místem uctívání samotného chřestýšovce Waglerova. Když byl chrám v 19. století postaven, údajně se do něj nastěhovali všichni chřestýšovci z okolní džungle. Chor Soo Kong totiž o mnoho století dříve hady ochraňoval. Chřestýšovci hledali stín a myši, kterými by se živili. Od té doby se věřilo, že chřestýšovci přinášejí návštěvníkům chrámu štěstí. Jelikož je dnes džungle v okolí chrámu velmi řídká a byla z velké části vykácena, je Hadí chrám v Penangu bezpečným útočištěm těchto hadů. V zahradách chrámu jsou chováni v klecích a živeni myšmi... Chřestýšovec Waglerův se vyskytuje na jihu Vietnamu, v Thajsku, na Malajském poloostrově i ve východomalajských státech Sabah a Sarawak na Borneu, stejně jako na Filipínách, na Sumatře, Jávě a Borneu v Indonésii a dále na ostrově Sulawesi, známého též jako Celebes. Jeho potravu tvoří malí savci, ještěrky, ptáci a žáby. Jako u většiny zástupců podčeledi chřestýšovitých, která je jednou ze čtyř podčeledí čeledi zmijovitých, rodí i chřestýšovci Waglerovi živá mláďata. Je to vejcoživorodý druh, tzn. mláďata se z vajec vylíhnou krátce před narozením v těle matky a ta pak přinese na svět drobné repliky dospělců, a v jednom vrhu jich může být i 25. Rekord však činil 40 mláďat v jednom vrhu! Nejnižší číslo se pohybuje okolo 15. Mláďata jsou zpočátku barevnější, než dospělci, ale jak rostou, jejich zbarvení je čím dál matnější. I tak jsou dospělci poměrně variabilní. Samice, které jsou větší než samci, bývají tyrkysové, černé či zelené, mívají žluté, černé nebo světle zelené pruhy a mají v porovnání se samci obrovskou hlavu. Hlava je však celkově mohutná i u samců, a u obou pohlaví je srdcovitého tvaru a je viditelně oddělena od krku. Samci mohou být jasně zelení, ale není to pravidlo. Mnohým chřestýšovcům Waglerovým se přes oko táhne hnědý maskovací proužek. Břišní strana je zbarvena dožluta, Na hlavě i na rtech se nacházejí výrazné šupinaté štítky... Tento had je aktivní v noci, což prozrazují jeho oči s vertikálními zorničkami. Ty se v noci rozšíří, aby had viděl lépe pohybující se předměty ve tmě. Zároveň vidí tepelný obraz svého okolí díky dvojici tepločivných jamek, z nichž každá se nachází na jedné tváři mezi okem a nozdrou (tak jako u ostatních chřestýšovitých). Mimořádně chápavý ocas se obtáčí kolem větví. Je to stromový či arboreální druh. Loví ze zálohy. Když kolem prochází či prolétá kořist, prudce se vymrští a chytí ji do tlamy. Jedovými zuby do ní vpustí jed a drží ji. Stromoví hadi nemohou svou kořist pustit, protože by rychle odskákala nebo odletěla pryč a oni by nemohli následovat pachovou stopu s pomocí svého citlivého rozeklaného jazyka. Proto chřestýšovec drží kořist a mrtvou si ji s pomocí pohybů jedových zubů vtlačuje do krku. Žije v nížinných lesích a v zalesněných bažinách. Pokud jde o sílu jedu, nepředstavuje pro člověka velké nebezpečí. Tito hadi jsou velmi mírní, jen málokdy uštknou lidi, a to i přesto, že se při svých pátráních po hlodavcích dostávají do blízkosti lidských obydlí. Útočí pouze v sebeobraně a stejně jako ostatní jedovatí hadi preferují ústup než útok. I když člověka uštknou, nezpůsobí mu velké potíže. Místo uštknutí obvykle jen opuchne a následuje denní či dvoudenní bolest. Poté jakékoliv symptomy opadnou. Zajímavé je, že had obsahuje složku zvanou Waglerin-1. Jed je samozřejmě mnohem účinnější na malé živočichy, kterými se chřestýšovec živí. Myši způsobí rychlou paralýzu respiračního systému. Malá oběť je zabita v krátkém časovém intervalu... Pro svou dobrou pověst bývá chřestýšovec Waglerův často chován v teráriích...

Příště zmije růžkatá!