Červenec 2017

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Aktiogavialis

11. července 2017 v 10:44 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" se zaměřuje na bizarní, úžasné a již dávno zmizelé živočichy, kteří obývali ostrovy či vody jednoho z nejproslulejších světových moří. Dávno před Piráty z Karibiku a jejich nepřáteli se obyvatelé Karibského moře museli mít na pozoru před zabijáky poněkud odlišnými... Tentokráte se podíváme na predátora, jehož nejbližšího žijícího příbuzného bychom dnes nalezli na druhé straně planety...

Jméno zvířete: Aktiogavialis,
Zařazení: Krokodýli, čeleď gaviálovití,
Vyhynutí: Konec Oligocénu,
Příbuzní? Jeden existuje.
Gaviálovití jsou nejspecializovanější čeledí řádu krokodýlů. Jejich čelisti mají protáhlý tvar, od orbitu (očních důlek) se lebka zužuje a čelisti jsou vyzbrojeny řadou ostrých zubů. Gaviálové loví tak, že vplavou do hejna ryb a svými prodlouženými čelistmi pak svou kořist chytají. Dnes na Zemi žije jediný zástupce čeledi gaviálovitých, poslední svého druhu. Je to gaviál indický, který je velmi vzácný a poštěstí-li se nám to, setkáme se s ním v jižní Asii. Je to obr, jeden z největších zástupců řádu. Dnešní gaviálové jsou skutečně specialisty na lov ryb, se svými 110 zuby v dlouhých čelistech je loví poměrně snadno. Nelze pochybovat o tom, že prehistorický gaviál žijící ve zcela jiných končinách byl též výtečným rybářem. V období Oligocénu žil v Karibiku prehistorický gaviál, nazývaný Aktiogavialis. Jeho jméno vzniklo složením dvou řeckých slov: aktios, tj. řeka, a gavialis, tedy gaviál. Někdy lze jméno vcelku přeložit jako "pobřežní gaviál", neboť se podle fosilních pozůstatků nalezených v mořských nánosech usuzuje, že žil v estuáriích. Brakická voda svědčí mnoha druhům ryb, specializovaných na život ve sladké vodě, která se mísí se slanou. Právě tam Aktiogavialis nacházel tolik potřebnou potravu. Dosud je znám jediný druh, A. puertoricensis. Jak nasvědčuje druhové jméno, je to portorická specialita, nebyl nalezen nikde jinde, než v ostrovním státě Portoriko, a tento druh, jakož i rod, byl popsán roku 2007. Horniny, z nich pocházejí jeho fosilie, se datují do doby před 30 až 23 miliony lety, tedy do Oligocénní epochy. Nálezy druhu A. puertoricensis jsou však značně fragmentární: nalezena a prostudována byla nicméně lebka, která jasně prozrazuje, že se jedná o gaviálovitého. Uvnitř lebky se nachází také části mozkovny... Způsob života Aktiogavialise lze popsat díky studiu chování dnešních gaviálů, a krokodýlů celkově. Značnou část svého života trávil ve vodě, na souš většinou vylézal za účelem slunění a kladení a ochrany vajec...


Na obrázku vidíte současného gaviála (1) a lebku Aktiogavialise (2). Karibský gaviál byl skutečně velmi podoben svému dnešnímu bratranci. Stále zůstává otázkou, zda se tento druh zdržoval pouze na pobřeží Portorika a pouze v jeho estuáriích. Fakt, že na rozdíl od dnešních sladkovodních gaviálů žil při pobřeží a tedy ve slané vodě (nebo v případě estuárií alespoň v částečně slané vodě), pochopitelně provokuje řadou otázek. Mohl se Aktiogavialis pohybovat po celém Karibiku, nebo přinejmenším v určité části moře? Mohl osídlit i jiné ostrovy? Dodnes byl nalezen pouze na Portoriku, ale je možné, že v budoucnu budou jeho pozůstatky objeveny i jinde? Zatím se zdá, že byl spíše islandický, jinými slovy ostrovní. Vše zatím nasvědčuje tomu, že Portoriko bylo jeho jediným domovem... Tento pozoruhodný živočich vyhynul s koncem Oligocénu. Nebyl však jediným gaviálem, který kdy žil na západní polokouli. Jemu příbuzní Gryposaurus a Siquisiquesuchus žili ve vnitrozemí Jižní Ameriky, ve Venezuele a dále na jih. Pocházeli ze stejné vývojové větve gaviálů, jako Aktiogavialis...

Zdroj obrázku:

Projekt "Vyhynulí tvorové z Karibiku" bude pokračovat...

Útěk před časem-část 2.

10. července 2017 v 9:52 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
První část příběhu nás zavedla do světa budoucnosti, v němž skončilo předchozí dobrodružství nazvané George McCann ztracen v čase. Paleontolog a nechtěně také cestovatel časem George se potýkal s mnoha problémy. Už měsíc žil ve světě bez lidí, trápily ho výčitky svědomí, samota i nebezpečí ze strany obrovských švábů a stonožek, kteří po nedávném vyhynutí lidstva narostli do obřích rozměrů. Zdálo se, že ho velká stonožka zabije. Ona samotná však padla a za ní se objevili lidé. Poté George omdlel vysílením...

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 2.:
V hrůzné temnotě se k Georgovi blížila nějaká příšera. Pokoušel se vykřiknout, aby upozornil své zachránce. Nějak si totiž pamatoval, že předtím, než upadl do bezvědomí, spatřil dvě lidské postavy. Netvor byl blíž a blíž a George stále ne a ne vykřiknout. Nemohl se ani pohnout. Připadalo mu, že je připoután k nějaké zdi. Podíval se za sebe a uviděl další monstrum. Nebyla za ním žádná zeď, nebyl k ničemu připoután, a přesto v temnotě stál a nemohl se pohnout. Už poznal, co se to k němu blíží. Byly to obrovité stonožky, a bylo jich čímdál víc. Teď konečně vykřikl. S bolestí otevřel oči. Byl to jen sen. Teď už byla ta strašná noční můra dočista pryč. George stěží vydechl a zhluboka se nadechl a potřásl hlavou ze strany na stranu, jako by se ještě stále snažil zbavit se vzpomínek na ten příšerný sen. Podivoval se, kde to právě je. Ležel v posteli, byl přikrytý voňavou dekou, pod hlavou měl dva polštáře. Pomalu se posadil. Na židli stojící u malého stolku ležela jeho košile. Byla úplně čistá. Na stole ležel jeho klobouk, na kterém si tolik zakládal. Na sobě měl bílé tričko, někdo ho tedy převlékl. Odkryl pokrývku a vstal. Když se uviděl v zrcadle, musel se zasmát. Někdo mu sice oblékl čisté tričko, ale jeho obličej byl umouněný a vousy delší, než kdy v životě nosil. Obhlédl celý pokoj. Byl velmi luxusní, skříně byly vyrobeny ze světlého dřeva, na zemi se nacházely bavlněné koberečky a velká okna zahalovaly průsvitné, bílé závěsy. Odkryl je a podíval se z okna. Nedokázal uvěřit vlastním očím. "To je Chicago. Chicago v současnosti," pomyslel si. Zlehka otevřel okno. Na silnici stála kolona aut, neustále se ozývalo troubení a pod okny této vysoké budovy kráčeli skuteční lidé. "Nejsem pořád ve snu?" zeptal se sám sebe George. Pak se pomalými kroky, přece jen byl stále unavený, vydal ke dveřím. Než k nim však stačil dojít, otevřel je nějaký muž a vstoupil do místnosti. "Pane, vy jste se již probral? To jsem rád!" řekl. Vypadal příjemně, měl široký úsměv a byl to Afroameričan. Oblečen byl ve vojenské uniformě. "Co se stalo?" zeptal se George, čímž vojákovi jen dokázal, že je plně při vědomí. Muž mu nabídl, ať se ještě posadí na postel. Sám velmi elegantně přemístil Georgovu vypranou košili z židle na stůl a posadil se na ni. "Víte, byl jste v komatu pět dní," řekl. "Opravdu? A jak to? Pamatuji si, že naposledy jsem byl v nějaké budově, šla proti mne obrovitá stonožka a... Bylo to v budoucnosti. Nebo... Ne? Zešílel jsem snad?" mluvil George. Voják se usmál a řekl: "Nezešílel jste, nebojte. Skutečně jste byl v budoucím světě a my Vás z něj zachránili. Já jsem poručík Dwayne Jackson z americké armády. Cestovali jsme po proudu času, abychom Vás zachránili, protože jeden Váš přítel nás informoval o všem, co se Vám stalo." George se na chvíli odmlčel. "Fernando? On proběhl časovou smyčkou?" řekl George. Mohl mluvit o časových smyčkách, přišlo mu, že voják moc dobře ví, o co zde kráčí, a byla to pravda. "Ne, pan Jeremy Stewarts z letiště v Ciudad de Panamá," odpověděl Dwayne Jackson. "On dostal mou zprávu. Takže vysílačka fungovala. Z minulosti jsem odeslal vzkaz Jeremymu Stewartsovi do jednadvacátého století a vzkaz mu došel. Neuvěřitelné," zněla Georgova slova. "Mohu Vám povědět, co všechno se stalo, jestli chcete," nabídl se voják. "Rád si Vaše vyprávění poslechnu," řekl na to George. "Všechno to začalo tak před pětatřiceti dny," začal Dwayne s vyprávěním, "když americkou armádu informoval muž jménem Jeremy Stewarts, pracovník panamského letiště, o zprávě, která mu přišla. Nedokázal ji pochopit. Zněla: 'Jeremy, zdravím Tě. Tady je George McCann a další dva lidé, Fernando Cortes a Freddy Dixon, členové štábu s cílem natočit volně žijící zvířata v Džungli času', pak následovalo vysvětlení, jak jste se vy tři ztratili v pravěkém světě, a že za to mohl stroj času v té Džungli času, a pak jste řekl: 'Prosímtě, Jeremy, kontaktuj nejvyšší úřady! Přehraj tento vzkaz u někoho výše postaveného, aby pro nás byla přes stroj času v džungli poslána záchranná výprava!' Vzkaz byl přehrán u mě, Dwayne Jacksona. O Džungli času jsme samozřejmě věděli a také se vědělo, že vy jakožto známý paleontolog z Chicaga jste několik dnů nezvěstný. Proto jsme zahájili operaci 'Záchrana George McCanna' a vydali se do Panamy...


Museli jsme však nejprve zjistit, jak se za Vámi dostat do světa minulosti. Najali jsme několik fyzikálních expertů a s nimi se do Džungle času vypravili. Dostat se do 'rezervace' nebyl obtížný úkol, i když jsme přitom vyplašili stádo nějakých velkých býložravých dinosaurů. Měli jsme s sebou paleontologa, Lawrence Lynna, který řekl, že jsou to Camptosauři, a že se jich nemusíme být. Když jsme pročesali Džungli času a konečně nalezli velkou časovou smyčku v budově se strojem času, bylo nám jasné, že už víme, kudy se k Vám dostat. Experti sice nedokázali vznik toho jevu vysvětlit, označili ho jen jako velkou sílu, která si doslova dělá, co chce. Zkoumali jsme přístroje k zapínání časových smyček." "Ano, jednu takovou jsme si tehdy vzali předtím, než nás stroj času pohltil. Snažili jsme se pak dostat do současného světa," přerušil ho George. "My jsme jich vzali hned několik. Náš velký tým se tedy vypravil do minulosti s tím, že jsme doufali, že se s pomocí přístrojů nakonec vrátíme do jednadvacátého století. Dokud u něj svítil nějaký cuplík, byli jsme si jisti tím, že se domů vrátíme. Šli jsme pak doslova po Vašich stopách. Nejprve Trias, pak Karbon, potom Eocén, potom jsme se dostali do Jury. Tam jednoho vojáka sežral Ceratosaurus. V jeho hnízdě jsme našli lidské ostatky. Patřily panu Dixonovi. O jeho smrti nám jistě ještě něco povíte. Přístroje k utváření časových smyček dokonale kopírovaly Vaši cestu, a tak jsme se dále vypravili do světa, který na přístroji nebyl naznačen. Nevěděli jsme, o co má jít. Až později jsme zjistili, že to je svět budoucnosti. A to poté, co jsme do něj vkročili. Na rozdíl od Vašeho přístroje, ty naše měly nabité baterky a tak jsme se do budoucnosti vydali s jistotou, že se také jistě vrátíme zpět domů. Do Chicaga v budoucnosti jsme se dostali před deseti dny a po pěti dnech jsme Vás nalezli.


Přežili jsme útoky dravých švábů, kteří skoro zabili jednoho člena týmu. Naštěstí jsem ty příšery postřílel právě včas. Obřími šváby se to v budoucnosti bude na Zemi jen hemžit. Několikrát jsme se potkali i s velkými stonožkami. Náš expert na pravěk tvrdil, že se trochu podobají Arthropleuře, prehistorické stonožce, přestože jsou jistě potomky těch dnešních. Brzy jsme se přesvědčili o tom, že jsou nadmíru nebezpečné. Jeden člen týmu jimi byl napaden a kousnut. Jed mu způsobil otravu krve a nebýt rychlého návratu do jednadvacátého století, nepřežil by. Nyní se nachází v nemocnici, věřte mi, je na tom vážně špatně, ovšem jeho stav se pomalu, pomalu lepší. Vás jsme nalezli jen díky tomu, že v budoucnosti je na Zemi ticho. Nezpívají ptáci, nebzučí mnoho hmyzu. A tak jsme jednoho večera uslyšeli strašný výkřik. Byl to výkřik tak bolestný, že se nám, tvrdým chlapům z armády, sevřela srdce. Utíkali jsme za zdrojem toho výkřiku a byli jsme si jisti tím, že jste řval vy. Vkročili jsme do té polorozpadlé budovy a posvítili baterkami na karapax toho monstra. Obrovská stonožka se chystala Vás zabít. Dal jsem jí tři rány do zad pistolí s tlumičem. Pokud jste neslyšel žádné rány z pistole, pak to bylo díky tlumiči. Asi to bylo překvapení, že? Vidět nás za tou stonožkou. Brzy za mnou přiběhli další chlapi. Podával jste nám ruku a pak jste omdlel. No, a my jen rozbili tábor v jedné z ulic, zapnuli časovou smyčku a vrátili se do současného světa. Nejprve jste byl poslán do vojenské nemocnice, čtyři dny si Vás tam nechali a byl jste na přístrojích. Pak jsme Vás přemístili sem, protože doktor tvrdil, že se z toho spánku brzy proberete. To je celý příběh. Končí zde a tady, mým vyprávěním," a Dwayne Jackson pokýval hlavou a gestem naznačil, že je to všechno. "Takže já jsem ve vojenské stanici?" optal se ho George. "Ano, jste. Tady v Chicagu moc vojáků není, ale přesto tu máme malou základnu. Pokud Vám to nebude vadit, odvedu Vás teď na oběd," řekl Dwayne. "S radostí si ho dám. Těch hmyzích larev jsem měl už dost," řekl George a Dwayne se zasmál. George si připadal jako doma. Šel po chodbě a potkával spoustu lidí, mnozí se k němu hrnuli a ptali se ho na zdravotní stav. George jim rád říkal, že je v pořádku a oni vypadali nadšeně. U oběda pak Dwayne sdělil Georgovi něco velmi důležitého...

George McCann je tedy zachráněn! Nachází se zpět v současném světě, ale zdá se, že jeho dobrodružství zde ještě nekončí! Co se mu asi Dwayne Jackson chystá sdělit? Pokračování příště!

Savci nejsou jedinými, kdo vděčí za svou rozmanitost vyhynutí dinosaurů

9. července 2017 v 9:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Savci nejsou jedinými živočichy, kterým se po velkém vymírání na hranici K-T před 65 miliony let doslova otevřely dveře plné možností. Například většina ptačích řádů, které dnes existují a jsou tvořeny stovkami, ba i tisíci druhů (mluvíme-li o pěvcích, kteří zahrnují polovinu veškerých druhů ptáků a vyvinuli se cca před 50 miliony let), vznikla právě v třetihorách. Většinou se tito tvorové objevovali v řádech milionů či desítek milionů let po vyhynutí dinosaurů. Začalo se také více dařit hadům. S nárůstem malé savčí kořisti přibýval i počet hadích druhů. Mnohé velké skupiny, jako užovkovití a korálovcovití, se vyvinuli právě v třetihorách (i když v případě korálovcovitých mluvíme až o druhé polovině třetihor). Nový výzkum provedený odborníky z Texaské univerzity v Austinu ukazuje, že i další skupina obratlovců dnes vděčí za svou rozmanitost právě velkému vymírání na konci Křídy. Jsou jimi žáby...


Výsledky zkoumání potvrdily, že 88 % všech dnes žijících žab vděčí za svou existenci právě onomu velkému vymírání (někdy označovanému jako 5. velké vymírání). To znamená, že takřka 9 z 10 žabích druhů patří mezi potomky tří vývojových linií žab, které masové vymírání přečkaly. Je velmi pravděpodobné, že většina takových žabích druhů z konce období Křídy přežila celou událost díky hrabavému způsobu života. Před hrozivými následky dopadu meteoritu se jednoduše skrývala pod zemí, případně i ve vodě. Poté, co dinosauři s výjimkou ptáků, dnešních dinosaurů, nenávratně zmizeli z povrchu zemského, uvolnila se řada ekologických nik, předtím obývaných jinými typy živočichů. Stromové žáby, rosničky, mohly náhle osídlit větve stromů. Nebyli zde žádní starší druhohorní plazi, podobní ještěrkám, kteří na nich žili, a tak starobylí obojživelníci využili příležitost. Nové typy žab byly tedy arboreální, žily na stromech. Právě arborealita z nich v některých koutech planety, konkrétně v Jižní Americe, učinila tak významnou a velkou skupinu obojživelníků. Dnes se v Latinské Americe vyskytuje velké množství stromových žab, různých listovnic, rosniček a tzv. skelných žab (Centrolenidae). V jiných částech světa, oplývajících deštnými pralesy, se vyskytují některé druhy pravých ropuch (z čeledi ropuchovitých, tedy Bufonidae), například šest druhů rodu Pedostibes z Bornea, Sumatry a Malajského poloostrova. Vše nasvědčuje tomu, že stromovým žábám se celkově začalo velmi dařit až po vymírání K-T. To neznamená, že by už v druhohorní éře neexistovaly žáby, jež žily na stromech. Avšak nikdy v historii planety nebyly stromy v tropech osídleny tolika rozličnými druhy, jako v třetihorách a čtvrtohorách. Můžeme říci, že vymírání dinosaurů odstartovalo éru stromových žab...

Za námět k napsání tohoto článku i za informace o novém výzkumu děkuji webu New Scientist... Snad se Vám tento článek líbil...

Původ mosasaurů (1/2)

8. července 2017 v 10:47 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po seriálech Původ plesiosaurů, Původ pliosaurů a Původ ichtyosaurů, které jsem napsal v minulém roce, je čas začít s novým projektem, který se zaměří na čtvrtou nejznámější skupinu mořských plazů. Jsou to mosasauři, a my nahlédneme do světa jejich vývoje!

Původ mosasaurů

Příchod nových vládců moře

Pozdní Křída byla nejen obdobím největších suchozemských predátorů, jako byl Tyrannosaurus nebo Spinosaurus. Byla to také doba, kdy mořím začala a s koncem tohoto období přestala vládnout jedna nová skupina mořských zabijáků. Jmenovali se mosasauři (Mosasauroidea). Měli protáhlou lebku s nozdrami umístěnými blíže očím než špičce lebky, oči se nacházely po stranách hlavy, krk byl krátký a tlustý, z trupu vybíhaly dva páry končetin tvaru ploutví a celé tělo ve vodě poháněl silný ocas, občasně vybavený ploutevním lemem. Tito plazi samozřejmě dýchali vzduch, takže se podobně jako velryby a další kytovci, nebo jako dnešní leguáni galapážští, museli vynořovat na hladinu, aby se nadechli. Jinak však žili celý svůj život v moři. Nebyli schopni pohybu na souši, ani souš nevyhledávali. Za poměrně krátkou dobu (jen několik desítek milionů let) své existence se z nich stali jedni z největších vodních predátorů, kteří kdy žili...

Mosasauři se začali vyvíjet teprve asi před devadesáti milióny lety. Právě v této době vyhynula skupina ichtyosaurů, a tak je více než zřejmé, že ichtyosaury opuštěnou ekologickou niku obsadila tato nová skupina masožravců. Mosasauři nebyli blízce spřízněni s ichtyosaury, spojovalo je toho málo, jako např. zařazení mezi plazy. Nebyli ani blízkými příbuznými plesiosaurů. Na rozdíl od nich to byli živočichové, kteří mají příbuzné v dnešním světě, a jakými příbuznými oni jsou! Patří mezi ně největší ještěři jednadvacátého století. Mosasauři byli úspěšnou postranní linií varanidů, tedy varanovitých, čeledi plazů, která se dnes mezi zájemci o herpetologii těší velké oblibě. Na první pohled je příbuznost s varany a s ještěry vůbec zřejmá: mosasauři skutečně byli šupinatými plazy, kteří vládli oceánům, a přitom měli blízko k dnešním varanům. Evolučně měli blíže i k našim evropským ještěrkám než například ke Kronosaurovi monstrózních rozměrů. Úspěšnými tedy mosasauři byli, to ano. Žili však poměrně krátce. Ti první se objevují ve fosilním záznamu v době před 92 miliony let, na počátku pozdní části Křídy. Vymírají před 65 miliony let následkem dopadu obřího asteroidu a kataklyzmatické události jím vyvolané. Celkově se tedy udrželi na naší planetě "jen" zhruba 27 milionů let (pro srovnání plesiosauři žili asi 138 milionů let).



Ekologickou niku, kterou ichtyosauři opustili, snad nemohla nahradit vhodnější skupina mořských plazů. Živili se stejnou potravou, jako jim velmi vzdáleně příbuzní ryboještěři, tedy lovili sépie, ryby, amonity atd. Rodili živá mláďata, což není u plazů, kteří celý život žijí ve vodě, překvapující. Je možná odvážné to tvrdit, ale lze usuzovat, že kdyby ichtyosauři neztratili na počátku pozdní Křídy své postavení, možná by se z mosasaurů nikdy nestali tak úspěšní a velcí predátoři. Nelze však tvrdit, že by se nevyvinuli. První rody však rozhodně nebyly dominantními vládci oceánů. Byli to malí živočichové, kteří se jistě ocitali na jídelníčku mnohem větších dravých příšer...

Předky mosasaurů byli aigialosauridi (např. pozdně křídový Aigialosaurus). Byli to zástupci skupiny varanů, kteří žili částečně suchozemským, částečně vodním způsobem života. Zdržovali se zřejmě poblíž řek, jezer nebo snad i mořského pobřeží, kde už lovili ryby a byli znamenitými plavci. V minulosti se však předpokládalo (a tento názor zastával i Edward Drinker Cope), že mosasauři mají společného předka s hady. Nyní víme, že tomu tak nebylo, a hadi se navíc objevili už před 160 miliony let. Jakákoliv podobnost mezi hady a mosasaury (kupříkladu dvojitá řada přírubových zubů na patře) sice v jejich příbuznosti hraje roli (ke všemu varani mají blíže k hadům než k malým ještěrkám), ale pro současnou vědeckou společnost už nedokazuje těsnou příbuznost těchto dvou skupin. Navíc víme, že hadi se nevyvinuli ve vodě, ale v druhohorách se přizpůsobili hrabavému životu. Mosasauři se naopak skutečně ve vodním prostředí vyvinuli...


Zřejmě nejstarším dosud objeveným mosasaurem je Dallasaurus. Staršího zástupce čeledi Mosasauridae snad ani neznáme. Žil před 92 miliony let a byl, což je zjevné, pojmenován podle Dallasu v Texasu. Dallasaurus neměřil ani metr na délku. Stěží se dá uvěřit tomu, že jeho potomci byli třeba i patnáctkrát delší. Tento tvor byl jakousi složeninou aigialosauridů a prvních mosasaurů. Přesto jej můžeme považovat za prvního právoplatného mosasaura. Lovil pouze ryby a žil částečně na souši a částečně ve vodě. Jeho potomci už však byli výhradně vodní...


Před 90 miliony let se objevuje další mosasaurid, roku 1994 pojmenovaný Yaguarasaurus. Byly objeveny jen fragmenty kostry: artikulovaná lebka, žebra a několik obratlů. Přesto víme, že šlo o mosasaura. Je neuvěřitelné, jaký pokrok ve velikosti mosasauři za poměrně krátkou dobu učinili. Yaguarasaurus zřejmě nebyl přímým potomkem sotva metrového Dallasaura, ale i tak byl jeho blízkým příbuzným a poměr velikosti Dallasaura a Yaguarasaura byl asi 1 : 5. Jinými slovy, délka Yaguarasaura je odhadována asi na 5 metrů. Nalezená lebka měří celkově 87 centimetrů, do plně otevřené tlamy zvířete by se tedy vešel celý Dallasaurus. Mosasauři si tedy před 90 miliony let začali libovat.

Yaguarasaurus byl objeven na nalezišti Cueva Rica poblíž městečka Yaguará v údolí řeky Magdalena v kolumbijských Andách. Druhové jméno Yaguarasaurus colombianus tedy znamená "Yaguarský ještěr z Kolumbie". V rámci čeledi Mosasauridae patřil do podčeledi Tethysaurinae, která byla pojmenována podle proslulého prehistorického moře Tethys. Byl bratrancem severoamerického Russellosaura, pocházejícího ze stejné oblasti, jako Dallasaurus. K dalším primitivním mosasaurům se řadil Selmasaurus russelli. Oba byli pojmenováni podle kanadského paleontologa Dalea Russella (nar. 1937), který se výzkumu mosasaurů věnoval.


Na obrázku výše již vidíte Globidense. Globidens žil před 85 až 65 miliony let a dosud byly jeho fosilní pozůstatky objeveny jak v Severní Americe, tak v Indonésii a v Evropě. S délkou šesti metrů se už řadil ke středně velkým masožravcům v oceánu. Byl to úspěšný rod, vydržel dvacet milionů let prakticky bez velkých anatomických změn. Dnes je uznáváno pět různých druhů rodu Globidens. Živil se především měkkýši, mezi nimi především mlži a také amonity. Ostatní známí mosasauři nebyli známí jako požírači měkkýšů, nebo alespoň netvořili podstatnou část jejich jídelníčku. Zuby Globidense byly však na "rozlouskávání" měkkýších vápenatých schránek přímo adaptovány. Jeho ozubení nesloužilo k trhání masa, ale k proniknutí do schránky a jejímu otevření, aby se hladový mosasaur mohl dostat k měkkému tělu měkkýše uvnitř. Nakonec je snad nutno uvést, že nalezený exemplář z Jižní Dakoty měl v žaludku pozůstatky rozkousaných ulit, což vše jen potvrzuje...


Podívali jsme se už na rané mosasaury, stejně jako na Globidense, který žil až do konce Křídového období. Příště se zaměříme na pokročilé mosasaury, hlavně pak na skutečné obry, jež lovili vše, co jim vplavalo do cesty, od velkých amonitů po žraloky a dokonce i ostatní mosasaury.

O tom tedy příště...

Správce dinosauřího parku - Giganotosaurus se stěhuje

7. července 2017 v 10:43 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je čas na další pohled do Dinosauřího parku, tentokrát první červencový v tomto roce... Tak jen doufám, že se Vám tato část zalíbí!

Giganotosaurus se stěhuje

Během minulého víkendu se počasí podstatně zhoršilo. Ostrov zasáhly velké lijáky. Naši krmiči chodili po parku celí promoklí, třebaže byli oděni údajně nepromokavými pláštěnkami. Většina zvířat se schovává v úkrytech ve svých výbězích a kontrolovat jejich stav je nesnadné. Jen Othnielie běhají po svém výběhu a silnýma nohama vyhrabávají ze země různé kořínky, kterými se živí. Měli jsme strach, že by množství vody mohlo opět zaplavit výběh Erythrosucha Erica, ale ukázalo se, že opatření zavedená před třemi lety přece jen plní svou funkci a zabraňují vodě, aby to ohrady natekla. Eric se sám krčí v jednom rohů ohrady, kryt stříškou, a leží na břiše, odpočívá. Občas se nepohne třeba celé hodiny. Jako většina plazů, je i on schopen vydržet dlouho bez potravy. Je mu sice donášena každé dva dny, ale on si jí moc nevšímá. Jen v pondělí zhltnul velký flák hovězího masa, pak se na jídlo ani nepodíval. Pít chodí ke kalužím hned před úkrytem... Déšť sice nezpustošil Ericův výběh, rohodně však ohrozil našeho Giganotosaura. V úterý jsme zpozorovali, že písek, po kterém se Giganotosaurus ve výběhu pohybuje, je už vážně hodně vlhký. Někdo skrze ohradu prostrčil ruku a nabral do ni hrst písku. Slova "držím víc vody než písku" sice nelze brát vážně, ale ohrada se skutečně začala plnit vodou. A zem přestala vodu vsakovat. Prší totiž bez ustání už celé dny, a prší doteď. Další den se už Giganotosaurus procházel ve vodě. Očividně mu to nevadilo, ale my začali s odsáváním vody. Kvůli hluku, který odsávání vydávalo, jsme zvíře raději uspali a převezli do pozorovací ohrady. Nastaly však dva problémy: zaprvé rangerský vrtulník, který měl zvíře odnést, měl poruchu. Těsně před jeho plánovaným odletem z rangerské stanice nám bylo jednoduše ohlášeno, že vzlétnutí by pro lidi na palubě mohlo skončit katastrofální nehodou, neboť by se zřítil. Dovézt k výběhu kamion zabralo řidiči několik desítek minut. Prašná silnice se proměnila v bahenní lázeň. V takové by se líbilo jenom hrochům. Kola kamionu se do bahna neustále bořila, a tak zatímco nám ubíhal čas, poněvadž se Giganotosaurus mohl každou chvíli probudit, bojoval náš přítel se svým největším miláčkem, autem (mluvím o Ronovi, našem řidiči). Když nakonec auto k výběhu přijelo, odtáhli jsme spícího Giganotosaura do nákladového prostoru. Trvalo to hrozně dlouho. Ten hluk způsobený odsáváním vody na lidský mozek působil skutečně děsně. Nakonec byl však Giganotosaurus převezen do pozorovacího kotce...

A tady nastal druhý problém: agresivita. Giganotosaurus se při jízdě v kamionu probudil. Neustále bil do stěn nákladového prostoru, ale ty byl příliš silné na to, aby je prorazil. Když jsme opatrně nechali otevřít dveře nákladového prostoru, přičemž jsme seděli na jeho střeše, aby se k nám Giganotosaurus nedostal, vyběhl ven tak prudce, že nás zasypal vším tím mokrým pískem z pozorovací ohrady. Naštěstí ten písek nebyl tak mokrý, věřte mi, nad pozorovací ohradou je teď velká fólie a... Promiňte, chvíli jsem nemohl pokračovat v popisu celé situace. Právě mě totiž zavolali do terária, abych jim pomohl se sběrem dalších vajec leguánů rodu Brachylophus. Je to skvělé, máme další snůšku! Ale kde jsem to skončil. Jistě, už si vzpomínám, ten Giganotosaurus! No, ten písek v obličeji ještě ušel, ale řev, který posléze Giganoto začal vydávat, to už bylo něco dočista jiného. A uši drásajícího, to je snad pochopitelné. Někdo řekl: "Že jsem si nevzal zimní klapky na uši", ale já k tomu raději neměl žádné poznámky. Rychle jsme uzavřeli ohradu a místo opustili. Giganotosaurus však neustále vrážel do plotu. Neprorazil jej, i když chlapi měli dva dny strach, že se to stane. Neustále tedy měli přichystány uspávací pušky. Nyní plánujeme stavbu nového výběhu pro Giganotosaura. Vodu jsme sice odsáli, ale přes dvě poslední noci napršelo tolik, že byla část ohrady podemleta. Plot byl stržen, a nemá cenu to opravovat. Strhneme ohradu a postavíme na jejím místě novou z lepšího materiálu...

Doufejme, že deště již skončí, a Dan si konečně užije trochu letního klidu!

Houbové onemocnění, které zabíjí hady, se bohužel dostalo do Evropy

6. července 2017 v 10:44 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Mnoho let se mezi ochránci přírody a herpetology mluví o závažném houbovém onemocnění, které v Severní Americe vybíjí různé druhy hadů. Tato nemoc je vyvolána houbou druhu Ophidiomyces ophiodiicola. Napadá hadí šupiny a způsobuje zvířatům puchýře a podivně vypadají strupy, navíc v ojedinělých případech je houba schopna pokrýt značnou část hlavy hada včetně očí a zaslepit ho. Hadi na toto onemocnění, které se nyní v divoké přírodě šíří poměrně rychle, neumírají tak často. Většinou jsou příznaky nemoci jen slabé a řada hadů na ni nakonec nezahyne, i když bohužel projde určitými problémy. Avšak v některých případech už tato nemoc způsobila strašné škody. V roce 2006 v Novém Hampshiru, USA, způsobila vymýcení 50 % populace chřestýšů lesních, kteří jsou ohroženým druhem. Nedávno zase vymýtila 20 % populace vodních užovek žijících poblíž Erijského jezera, jednoho z pěti velkých jezer ve Spojených státech. V Severní Americe je rozšířena od Kanady až po Louisianu, a můžeme jen doufat, že se dosud vyhnula "plazímu státu" Floridě. Avšak nyní se objevují znepokojující zprávy, že už i naši, divocí evropští hadi, trpí tímto onemocněním. Dosud je otázkou, zda se skutečně rozšířilo přes Atlantik a pochází tedy ze Severní Ameriky, nebo tento druh houby jako takový existoval i v Evropě již dlouhou dobu, minimálně stovky, možná i tisíce let, a zabíjel beznohé plazy, aniž by si toho lidské oko povšimlo. Nyní však není důležité řešit, jak se k nám na kontinent tato nemoc dostala, mnohem důležitější je zjistit, jaké škody páchá a jak ji v budoucnu zastavit. Nový výzkum vedenou Zoologickou společností v Londýně (ZSL) potvrzuje, že onemocnění zde již řádí. Výzkumníci podrobně prostudovali vzorky 300 uhynulých exemplářů hadů z celého kontinentu, kteří se do sbírek dostali během několika posledních let jako nedávno uhynulí jedinci. Z nich 24 byli britští hadi (užovka obojková, užovka hladká a zmije obecná), kteří byli nakažením zabiti. Dále se ve sbírce nalezla užovka stromová z České republiky (zde velmi vzácný a přísně chráněný druh žijící pouze na jihu Moravy), jež byla houbovým onemocněním také zabita. Lze předpokládat, že tato nemoc řádí na evropském kontinentu minimálně od roku 2010, avšak jak již bylo zmíněno, může zde být mnohem, mnohem déle a dosud jsme si jí nepovšimli. Otázkou je, proč je v posledních letech toto onemocnění tak intenzivní. Hady však vybíjí i ničení přirozeného prostředí nebo nesmyslné pronásledování podmíněné pouze lidským strachem. Náš kontinent se především v minulosti s takovou persekucí hadů, především zmije obecné, potýkal ve velkém měřítku. Dnes se naštěstí situace uklidňuje, ale když přestávají hromadně působit lidské zbraně, obrací se proti šupinatým plazům toto nakažení. S podobnými problémy se setkáme i v jiných částech světa, tak například chytridová houba pocházející z Jižní Afriky zabíjí obojživelníky celého světa. U ní je přímo jisté, že byla po světě roznesena člověkem, byť neúmyslně. Syndrom bílého nosu, který napadá netopýry a v Severní Americe jich vybil již šest milionů, je další velkou trablí... Cílem ZSL je nyní vypořádat se s hadím zabijákem. Je třeba stopovat, jakým způsobem se tyto nemoci pomocí letadel či lodí přenášejí z kontinentu na kontinent, stejně jako zjistit, jak se tato onemocnění rozšiřují na takové vzdálenosti přirozeně (jedná-li se o přirozené rozšíření). Nyní však evropští vědci musí porozumět tomu, jak tato houba, označovaná jako houba SFD/SFD fungus, šíří samotným přírodním prostředím a jak konkrétně naše hady napadá... Pro člověka toto onemocnění nepředstavuje nebezpečí, neboť nás samotné nenapadá. Sám však věřím tomu, že našim šupinatým přátelům pomůžeme vypořádat se s tímto problémem, ať už rozšíření tohoto onemocnění způsobilo cokoliv.

Na obrázku se nachází zdravá eskulapka (anglicky Aesculapian snake), užovka stromová. Chcete-li vidět obrázky hadů napadených houbou SFD, podívejte se na tento web. Na odkazu naleznete fotografie severoamerických hadů, kteří byli touto nemocí postiženi... Do komentářů můžete napsat, co si o tom myslíte. Já sám věřím tomu, že se nám přítomnost nemoci v Evropě podařilo zaznamenat v pravý čas, kdy ještě vůbec není pozdě. Sám jsem tedy ohledně této věci optimistický...

Útěk před časem-část 1.

5. července 2017 v 11:29 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V přání k minulým Vánocům jsem uvedl, že napíši pokračování jednoho z mých velkých příběhů. Neměl jsem však na mysli příběh Lovci kryptidů. Chtěl jsem nastínit existenci nadcházejícího pokračování mé ságy příběhů, jež je složena z mých nejoblíbenějších, které jsem zatím napsal... O letních prázdninách v roce 2014 jsem začal psát příběh Džungle času, který měl tehdy celkově úspěch. Jistě si pamatujete na slibný projekt amerických vědců v panamské džungli. Z pouhého výzkumného procesu se nakonec stal boj o přežití, v němž zahynula řada pracovníků Džungle času i samotných obyvatel Panamy. George McCann, paleontolog, který za vším stál, nakonec všech událostí litoval. O deset let později se však do Džungle času vrátil (druhý díl, Zpět do Džungle času) s filmařskou expedicí, která mu nabídla velkou finanční odměnu za roli průvodce. Výsledek byl pro George katastrofální. Se zvukařem Dixonem a tvrdým mužem džungle Fernandem zůstal ztracen v čase a potuloval se s nimi po různých geologických obdobích (třetí díl, George McCann ztracen v čase). Poslední část příběhu jsem napsal 22. února 2015. Skončila velmi otevřeně; George McCann se záhadně pomocí časové smyčky dostal do budoucnosti. Na cestování do budoucnosti nebyly časové smyčky ani samotný stroj času, který byl v Džungli času využit, uzpůsobeni. George zůstal, celý zahořklý po celém nebezpečném dobrodružství, uvězněn v budoucím světě bez lidí. A co se zdálo jako zápletka, na kterou naváže další část příběhu, skončilo pro George jako trpná porážka. Takový měl být konec celé série příběhů o Džungli času... Avšak již delší dobu jsem jako autor přemýšlel, zda mám George McCanna, postavu, kterou jsem si oblíbil, nechat zemřít ve světě plném obřího hmyzu a poničených mrakodrapů, v němž může zemřít zrovna tak kvůli strachu a šílenství ze samoty, jako kvůli ostrým kusadlům nových obyvatel Země. Žádný z mých příběhů ještě neskončil tak špatně. A tak jsem se právě již minulý rok rozhodl, že pokračování musí přijít. Tentokrát je to spíše osobní záležitost, neboť jako autor cítím, že příběh o čase a jeho tajemné síle ještě neskončil. A tak se George McCann vrací, a s ním přichází i čtvrtá část série o Džungli času... Velmi bych si přál, abyste si ji užili stejně tak, jako si její psaní užiji já sám!

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 1.:
Rudé sluneční paprsky líně prorazily temnotu. Okraj žhavé hvězdy, kdysi tak životodárné pro lidstvo, oslňoval svým světlem poničený svět. Polorozbořené mrakodrapy vrhaly strašidelné stíny, které si svými tvary a velikostmi nezadaly ani s hrůzou největších dravých dinosaurů. Pro člověka, který by v takovém světě žil, by takové úkazy znamenaly jen památku po hrůzné dychtivosti lidstva ovládnout přírodu. Celou tu plošinu plnou smetí a odpadu, celé Chicago a vůbec celý svět však neobýval jediný člověk. Všichni zmizeli a v této době již nikdo a nic nevěděli, proč. A přesto jeden cestovatel v čase přežíval v tomto výjevu z hororového filmu. Byla to pro něj noční můra. Byl tou tajemnou silou, která mu kdysi umožnila studovat prehistorické tvory, vysazen ve vlastním domově, v Chicagu, a přesto ne v současnosti. Snad to bylo jednadvacáté století, snad ne? George McCann měl však ve všem jasno: zde prohrál. Uběhl už měsíc od doby, kdy do světa budoucnosti přišel. Tehdy se baterie přístroje s časovou smyčkou vybila. Vysílačka, přes kterou kdysi poslal vzkaz z minulosti Jeremymu Stewartsovi, stále fungovala, ale nikdy mu nikdo na jeho zprávu neodpověděl. A jak čas plynul, den za dnem, George stále více litoval toho, že "Džungli času" vůbec vymyslel, a že jej to vše ohledně cestování v čase někdy napadlo. Teď za to sám platil tvrdou daň. Slunce již vystoupilo nad obzor a George, dosud přemýšlející o svých nebezpečných dobrodružstvích i svém trpkém konci zde v budoucnosti, konečně vstal. Byl celý vysílený. Jeho šedobéžová košile, nyní dokonale zčernaná kvůli nečistotám, byla zcela roztrhána na cáry. Kalhoty už měl až po kolena roztrhané na třásně a boty byly kompletně okopány. Jen klobouk, tak výrazný symbol kdysi nadšeného amerického paleontologa, si stále ponechal svou čistotu. George si jej nasazoval na hlavu jen občas, jindy jej skrýval ve svém ušpiněném batohu. Dosud se nedozvěděl, do jaké doby se to vlastně dostal. Přístroj časové smyčky mu to nikdy neukázal, nebyl na to ani vyroben. Mezi troskami zde George nenalezl jediné vodítko, žádný nápis s letopočtem, ne, toto byla jednoduše blízká budoucnost. George přežíval jen díky tomu, že pojídal larvy hmyzu. Nejprve se živil syrovými larvami, nyní se však naučil rozdělávat oheň a tak si je opékal. Po rutinní snídani složené z larev švábů se vydal na průzkum okolí. Držel se na vyvýšenině, kterou si před měsícem nalezl. Nejdále se vydával k mostu, tam se to ale hemžilo dospělými šváby, dlouhými až 30 centimetrů, a těm se George kvůli jejich dravosti snažil vyhýbat co největším obloukem. Z toho důvodu k mostu raději nechodil příliš často. Vodu si zprvu nabíral v řece, ale když pak dostal třídenní záchvat bolestí v břiše, rozhodl se, že tak již činit nebude. Místo toho si v městském parku, který se měnil na prales plný šlahounů a lián, rozmístil několik plechovek, do nichž každé ráno padala rosa. Občas i pořádně zapršelo, a tehdy měl George jedinou příležitost se osprchovat. Tentokrát se vydal k velkému mrakodrapu, který však připomínal spíše nějakou zrezivělou věž ve starém přístavu. Zabývat se páčidly skleněných dveří nebylo nutné. George prolezl velkými prasklinami ve skle. Ocitl se v temném přízemí budovy. Neměl svítilnu, ovšem jeho oči si tmě brzy přivykly. Okamžitě přiběhl k rohu poblíž schodiště, zataraseného kusy omítky a nějakými trámy. Nalezl zde velká hmyzí vajíčka, přilepená ke stěně. Všechna je umístil do své plechovky. Náhle za sebou uslyšel pískot. Jako ve snu vstal pomalu ze dřepu a otočil se na tvora, který tak pronikavý skřek vydal. Byla to obrovská krysa. S nimi George špatné zkušenosti. Tito nemilosrdní hlodavci z něj neměli strach, poněvadž dobře věděly, že George je naprosto neozbrojen a není schopen jim ublížit. Rychlostí blesku se vrhla k jeho nohám. George ucukl a vykřikl hrůzou. Po mnoha dnech ze sebe vydal hlásku. To mu najednou dodalo na sebevědomí, vždyť uslyšel hlas George McCanna! Utíkal ke dveřím a prolezl velkou prasklinou. Krysa utíkala za ním. Byla rychlejší než on, avšak George se vyšplhal na jeden z telegrafních sloupů a tím unikl jejím ostrým zubům. Nebylo pochyb, že obří krysa by jej již ráda viděla mrtvého, stejně jako všichni její bratři, sestry, strýčkové i tetičky. Za pár minut se vzdálila a George seskočil dolů, a utíkal do svého úkrytu jak jen nejrychleji mohl...


Proklouzl skulinou, která vedla do prostorného sklepení vysoké budovy. Byl zde nízký strop, proto zde George mohl lézt jen po kolenou. Cítil se zde však bezpečně. Zatarasil vchod tak, aby do něj žádná velká krysa nestrčila svůj ohyzdný obličej a obrátil svou pozornost k uhasínajícímu ohni uprostřed sklepení. Přiložil do něj hrst větviček, které nasbíral v parku, a oheň ho hned trochu rozradostnil. Nabodal na dva ostré, tenké klacíky hmyzí vajíčka, která právě uloupil a opekl si je. Potom se uložil ke spánku. Odpoledne ho probudily šustivé zvuky. Něco se snad dostalo do jeho úkrytu! Otevřel oči a zpozoroval tři obří šváby, jak zrovna prorazili skulinu. Nevěděl, jak se jim to podařilo, ale nemělo cenu nad tím přemýšlet. Neměl, jak se bránit, tak se George dal na okamžitý ústup. Měl tu nouzový východ. Odkryl zrezavělou mříž a skočil do kanálu, kterým nyní neproudila již žádná voda. Pak za sebou mříž zavřel. Nevěděl, že se právě dostal do teritoria obrovského zabijáka, žijícího tajně v podzemí poničeného Chicaga. Kráčel k nejbližšímu otvoru, kterým pronikalo seshora světlo. A tu náhle uslyšel klapavé zvuky končetin nějakého členovce. V té tmě nějakých deset metrů za sebou spatřil ohavný zjev. Opět ze sebe vydal zvuk plný hrůzy, ale tím zároveň nabyl jinak poloztraceného vědomí, jež mu jinak způsobovalo trápení ze ztráty v budoucnosti a osamění. Přiběl k otvoru a silou vyrval poklop. Nebyl nijak silný, zvláště po měsíci stráveném v tomto děsivém světě, ale odstranit zrezivělý poklop bylo vážně snadné. Utíkal dál po špinavé asfaltové silnici. Z kanalizace mezitím vylezla obrovitá stonožka. Musela mít minimálně čtyři metry na délku a Georgovi, který si po mnoha dnech uvědomil, co bylo jeho povoláním, se vybavilo v mysli jméno Arthropleura. Vzpomněl si na setkání s tou obří stonožkou v období Karbonu. Tato stonožka však mnohem více připomínala ty dnešní. Byla to v podstatě její zvětšená verze. Lišila se od nich jen svou velikostí. George při běhu sípal, byl zcela znaven a jen tak tak se protáhl vstupem do nějakého domu. Stonožka se hnala za ním. Prorazila vchod a donutila George stáhnout se ke zdi. Z George lil pot a začínala ho bolet hlava. Trochu churavěl už delší dobu, ale nyní se ho vše zmocnilo naráz. Klesl k zemi, neschopen boje, který by tak jako tak skončil dobře jen pro stonožku. Očekával už jen svou smrt. Ještě ze sebe vydal poslední křik. Sám se divil, jak pronikavý byl. Nato se před jeho očima začaly objevovat mžitky. Velká stonožka se měnila v rozmazaný patvar. Jak se k němu pomalu blížila, její ohromná kusadla připomínala kulaté míčky. Pak se náhle ozval jakýsi zvuk. George omdléval hrůzou, ale ten zvuk poznal. To přece nemůže být pravda! Odmítal tomu uvěřit! Ne, skutečně, nemýlil se! Ten zvuk je mu známý. "Tady je!", to přece byla lidská slova. Teď ale přece nemůže omdlít! Snad jsou tu lidé! A snad jej chtějí zachránit před jistou smrtí! George bojoval sám se sebou, zatímco se stonožka vyděšeně otáčela a sama se setkávala se svým koncem. Když padla, mžitky před Georgovýma očima na chvilku zmizely. Viděl světlo baterky. Oči se mu otevřely a třesoucí se ruku natahoval k temné postavě. Za ní přicházela další. Viděl, že se na něj obě lidské postavy dívají. Když se k němu začaly blížit, ztratil vědomí...

Co má znamenat přítomnost lidí v budoucnosti? Bude snad George zachráněn? Zachránil se snad Fernando před dravými dinosaury a přivedl mu pomoc, nebo snad vděčí za záchranu Jeremymu Stewartovi? A jak ho mohli lidé nalézt v době, do níž se žádný člověk nikdy neměl dostat? Není to jen nějaký sen? Nebo je budoucnost skutečně obývána přežívající skupinou lidí? Na tyto jednoduché otázky se nám možná dostane složitá odpověď, rozhodně se jí však dočkáme ve druhé části příběhu Útěk před časem!!!

Nová fosílie Eusaurosphargise

4. července 2017 v 11:46 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Eusaurosphargis dalsassoi, tak zní název ještěru podobného plaza z období raného Triasu, řadícího se mezi diapsidy (plazy s dvěma spánkovými otvory). Vědecky byl poprvé popsán před čtrnácti lety podle disartikulovaného exempláře z okolí Monte San Giorgio, oblasti spadající pod světové dědictví UNESCO na švýcarsko-italské hranici. Po dlouhé době byl objeven druhý jedinec, tentokráte pocházející z oblasti Grisons. Zkamenělina je přímo výtečně zachovalá, díky čemuž byly odhaleny některé pro druh charakteristické znaky, jež předchozí nález neumožňoval blíže prozkoumat. Fosílie především jasně ukazuje, že Eusaurosphargis připomínal dnešní ještěry více, než se dosud předpokládalo. Nejvíce se podobá dnešním africkým ještěrkám rodu Cordylus. Tito ještěři mají na ocase nízké trny, jsou aktivní ve dne a přivádějí na svět živá mláďata, neboť jsou vejcoživorodí (mláďata se z vajíček vylíhnou už v těle matky). Je to příklad konvergence, dvě nepříbuzné skupiny živočichů, byť v tomto případě patřící mezi plazy, se vyvíjely podobným způsobem v závislosti na životě v podobném prostředí. Proto se Eusaurosphargis tolik podobá Cordylovi, ačkoliv je od sebe dělí 241 milionů let. Cordylus žije především mezi skalisky, i když některé druhy jsou i hrabavé, a tvar těla Eusaurosphargise prozrazuje, že tento prehistorický plaz, jež se neřadil mezi ještěry, ale starší a primitivnější plazy, žil podobným způsobem. Nejspíše se často vyhříval na kamenech ve skalnatém prostředí. Nález takřka úplného exempláře tak informuje i o tom, jak vypadalo prostředí, v němž Eusaurosphargis žil... Exemplář je 20 centimetrů dlouhý, šlo o mládě (dospělci byli tedy ještě větší) a jeho tělo je částečně pokryto osteodermy, jaké tvoří pancíř krokodýlů. Přestože se jednalo o výlučně suchozemského živočicha, byly jeho pozůstatky nalezeny vedle zkamenělin ryb a dalších mořských živočichů. Zvíře totiž zemřelo poblíž rozvodněné řeky ve vnitrozemí, která jeho mrtvé tělo odnesla do moře. Tam bylo pohřbeno na mořské dně a snadno fosilizovalo. V případě, že nezahynul poblíž řeky, je pravděpodobné, že se před smrtí slunil na plážích moře a odtamtud byl pak ještě snáze dopraven na jeho dno. Zkamenělina byla nalezena ve výšce 2740 metrů nad mořem na jih od švýcarského Davosu v oblasti Grisons a byla podrobně zkoumána mezinárodním týmem paleontologů ze Spojeného království a Švýcarska...

Zdroj obrázku: Beat Scheffold, Paleontological Institute and Museum, University of Zurich.

Putování s pravěkými monstry, 3. epizoda

3. července 2017 v 11:56 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Nová éra specializovaných plazů nastala... V závěrečné části trilogie Putování s pravěkými monstry: Život před dinosaury nahlédneme do života obyvatel krutých pouští superkontinentu Pangaea i dalekých končin Antarktidy, která před dvěma sty padesáti milióny lety vypadala úplně jinak, než dnes. Závěrečný díl cyklu BBC z produkce Impossible Pictures z roku 2005.

Uběhly miliony let a svět se změnil. Z kdysi suchých, avšak jehličnany pokrytých plání se stala nemilosrdná poušť, největší poušť, jaká kdy na naší planetě existovala. Nachází se v centru superkontinentu Pangaea a je to brutální svět. Pro plazy je to však dokonalé místo. Nejprve se seznámíme se Scutosaurem, který byl pro své stáří ponechán bez stáda. Ostatní zvířata ho opustila a starý samec je v nebezpečí. Zaútočí na něj velká samice Gorgonopsida (Gorgonops longifrons) a nažene jej do pasti, kde ho zabije. Gorgonopsidi žijící okolo jediné zdejší jámy z vodou však začínají mít problémy. Brzy se přiblíží velké stádo Scutosaurů a vypije všechnu vodu z nádrže. A zatímco stádo putuje dál, život závisící na jámě s vodou je uvržen v nebezpečí. Brzy přichází zkáza v podobě velké písečné bouře, a velké Permské vymírání začíná. Někteří ho však přesto přežili, byli to malí Diictodoni, a jejich potomkům se věnuje druhá část epizody. Z konce období Permu se posouváme na samý začátek Triasu. Antarktida byla před 248 miliony let pokryta jehličnatým lesem, který obývali Lystrosauři. Podíváme se také na předka dinosaurů, malou, avšak mrštnou Euparkerii, která již dokáže běhat po zadních. V budoucnu budou díky tomuto znaku dinosauři velmi úspěšní. Zatím však vládnou savcovití plazi. Obrovité stádo Lystrosaurů, které do této skupiny živočichů patří, vyráží na cestu za novými pastvinami. Na cestě je čeká mnoho nebezpečí, od jedovatého Therocephaliana až po hladové Chasmatosaury (Proterosuchus), z nichž mnozí nežrali už jeden rok a čekají pouze na každoroční příchod Lystrosaurů k jezeru... Nakonec je to však malá Euparkeria, která je velkým vítězem války mezi příšerami. Její potomci brzy ovládnou svět a na dalších 170 milionů let bude Země patřit dinosaurům!

Zvířata z této epizody: Gorgonopsid (Gorgonops longifrons), Diictodon, Scutosaurus, Labyrinthodont (zřejmě Rhinesuchus), Lystrosaurus, Therocephalian (v Putování s dinosaury kynodont), Chasmatosaurus (též zvaný Proterosuchus), vážka a Euparkeria.

Příště popis první epizody cyklu Putování s pravěkými lidmi!!!

Želvy skrytohlavé 1/4: Anatomie a evoluce

2. července 2017 v 11:12 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Začíná další seriálový projekt, v němž se tentokrát zaměříme na želvy skrytohlavé. Doufám, že se v něm dozvíte více o této velmi zajímavé skupině želv. Projekt bude mít čtyři části, v první popíši anatomii a evoluci podřádu skrytohlavých...


1. část: Anatomie a evoluce

Želvy (Testudines, případně Chelonia/Chelonii) se dělí na dva podřády: skrytohlavé (Pleurodira) a skrytohrdlé (Cryptodira). Druhá jmenovaná skupina je rozvinutější a zahrnuje více než polovinu ze všech asi 270 druhů želv žijících v jednadvacátém století na naší planetě. Naopak primitivnější želvy skrytohlavé vedle nich působí jako živoucí fosilie. Na Zemi žije přibližně 70 druhů skrytohlavých, mnohé z nich jsou druhy ohrožené či vzácně pozorované. Žijí pouze ve sladké vodě a živí se jak vegetací, tak měkkýši, rybami a dalšími živočichy (vždy záleží na jídelníčku určitého druhu želvy).

Od svých skrytohrdlých příbuzných se tyto želvy liší způsobem, jakým v případě nebezpečí zasouvají krk a hlavu do krunýře. Každý ví, že řada druhů želv v ohrožení chrání svou hlavu a končetiny tím, že je jednoduše schová do svého krunýře, ale není to jen tak. Zvláště, když se anatomie skrytohlavých od skrytohrdlých výrazně odlišuje. A právě díky tomuto znaku vděčíme za tak výrazné a logické rozdělení želv na dva podřády. Zatímco vyvinutější želvy skrytohrdlé jsou schopny hlavu do krunýře zatáhnout úplně, přičemž se jejich krk stáčí vertikálně do tvaru písmene S, želvy skrytohlavé nemohou svůj dlouhý krk zatáhnout do krunýře úplně, a tak je v takovém případě jejich hlava natažena v krunýři podélně.


Rozdíl je též ve tvaru krčních obratlů. U skrytohrdlých jsou ploché a široké, kdežto u skrytohlavých jsou v průřezu úzké a mají tvar cívky. Tzv. bikonvexní centra se nacházejí na jednom nebo více obratlích a slouží jako dvojité klouby umožňující postranní zasunutí krku a hlavy do krunýře. Jejich krk je velmi pohyblivý.

Jako všechny želvy, mají i zástupci podřádu skrytohlavých čtyři končetiny, avšak přímo pro ně je typické, že mají plovací blány a viditelné drápy. Protože všechny skrytohlavé žijí ve sladké vodě, slouží jim takto uzpůsobené končetiny k veslování. Většinou však nejsou rychlými plavci, poněvadž řada z těch dravých (např. jihoamerická matamata) loví ze zálohy a tak při lovu pouze čekají ve vodě na kolem proplouvající kořist. Čelisti jsou bezzubé se zrohovatělými okraji. Skrytohlavé želvy mají dále odlehčenou lebku, což umožňuje větší ukotvení čelistního svalstva. Mnohé ze skrytohlavých jsou skutečnými zabijáky, mluvíme-li o těch dravých. Jediným kousnutím jsou schopny zabít rybu, a to naprosto bez problémů. Živočichové s měkkým tělem, jako jsou různí vodní plži, pak nemají šanci přežít takové kousnutí...


Zatímco skrytohrdlé želvy mívají 12 štítů na plastronu (břišní část krunýře), skrytohlavé jich mají 13. Jsou totiž vybaveny jedním velmi speciálním štítkem, kterým jejich početnější příbuzné nedisponují. Jedná se o tzv. gulární štítek, který se nachází na spodní straně krku...

Evoluce skrytohlavých želv je velmi pozoruhodná, bohužel však toho o ní nevíme mnoho. Podřád se vyvinul asi před 160 miliony let (želvy jako řád plazů existují už od doby před 220 miliony let, období Triasu). Primitivní jurské skrytohlavé žily ve vodním prostředí stejně jako jejich dnešní příbuzné a nedorůstaly značných velikostí, čímž se prakticky nelišily od svých dnešních příbuzných. Byly jen primitivnější, co se týče určitých znaků. Dnes známe 7 čeledí skrytohlavých, z nichž již čtyři kompletně vyhynuly. Jsou to čeledi Propleuridae, Dortokidae, Eusarkiidae a Bothremydidae. Poslední jmenovaná je skutečně zajímavá. Většina druhů sice žila ve sladké vodě, nalezly se však také fosilie druhů, které byly vyloženě mořské. Přitom však nebyly blízce příbuzné s mořskými želvami (ty patří do podřádu skrytohrdlých, Cryptodira). Byly všežravé, takže se živily jak vodními rostlinami, tak nejrůznějšími menšími živočichy. Některé, například kolumbijský Puentemys z Paleocénu, z doby před 58 miliony let, dorůstali délky až 1,5 metru. To je ve srovnání s dnešními skrytohlavými skutečná velikost (dnešní dlouhokrčky měří okolo 30 až 40 cm)! Čeleď Bothremydidae se vyvinula v Křídě před 100 miliony let a vyhynula v Eocénním období, ve starších třetihorách, asi před 40 miliony let. Ne všechny fosilní druhy skrytohlavých však nutně patří jen do čeledí, jež již dávno vyhynuly. Slavný kolumbijský Carbonemys, současník Puentemyse a také současník největšího kdy žijícího hada, giganta rodu Titanoboa, který jej mohl, ale též nemusel lovit, patřil do čeledi Podocnemididae. Ta dnes sestává jen ze tří rodů, z nichž dva žijí v Jižní Americe (původ čeledi bychom mohli hledat tam) a jeden překvapivě na Madagaskaru. Všechny ostatní rody vyskytující se mezi těmito dvěma velmi vzdálenými místy na mapě již neexistují, vyhynuli v dávné minulosti. Carbonemys patřil mezi největší skrytohlavé, jeho krunýř měřil 1,72 metru, což z něj činí jednu z největších kdy žijících želv! Pravděpodobně to byl býložravec, který se více potuloval po souši, než aby preferoval vodní prostředí...


Zdroje obrázků: WikiMedia Commons, Pinterest a www.testudines.org. První obrázek složen z obrázků z www.pinterest.com a www.chelonia.org .

Za informace vděčím publikacím Osteology of Reptiles (Romer), Turtles of Venezuela (Pritchard a Trebbau), Plazi a obojživelníci (Mark O'Shea a Tim Halliday) a Obojživelníci a plazi: Druhy, oblasti výskytu a chování (pravděpodobně kolektiv autorů, vydala contmedia GmbH). Informace jsem získal čtením těchto publikací a jakékoliv chyby v textu jsou mé vlastní.

Věřím, že Vás želvy skrytohlavé fascinují stejně, jako mne. Také doufám, že si přečtete druhou část tohoto projektu, kterou určitě napíši do poloviny července...