Želvy skrytohlavé 2/4: Terekovití

15. července 2017 v 11:34 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody

2. část: Terekovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), jenž spolu s želvami skrytohrdlými (Cryptodira) tvoří dva velké podřády řádu želv (Testudines či Chelonia), se dělí na tři čeledi. Jsou jimi matamatovití (Chelidae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a terekovití (Podocnemididae). Tato část se zaměřuje na poslední jmenovanou čeleď. V minulosti existovalo na naší planetě ještě více čeledí tohoto podřádu, v současné době jsou však zastoupeny jen fosilními druhy, známými ze zkamenělin, a navíc nepatří mezi nejlépe prozkoumané skupiny želv.

Čeleď terekovitých se poprvé ve fosilním záznamu objevuje v raném Paleocénu, tzn. krátce po vyhynutí dinosaurů. Je také možné, že se čeleď vyvinula už před koncem Křídového období, na jehož konci potkaly dinosaury a jiné velké prehistorické plazy typické pro druhohory tak katastrofální události. Víme však s jistotou, že tato skupina želv existuje už nějakých 60 milionů let. V prehistorii existovala celá řada různých rodů terekovitých, jmenovitě Albertwoodemys, Brontochelys, Latentemys či Mogharemys. Mezi ještě známější rody se řadí Cerrejonemys, Carbonemys (oba rody pocházejí z Kolumbie z doby před 60 až 58 miliony let, ze stejného místa a času jako obří had Titanoboa) a Stupendemys (z doby před 5 miliony let, Pliocén, z Venezuely a Brazílie). V průběhu času se životní styl terekovitých výrazně změnil. V Paleocénu se jednalo o suchozemské želvy! Carbonemys možná vypadal spíše jako dnešní želva sloní (navíc co do velikosti k ní měl blízko), jež však patří mezi skrytohrdlé. Žil na souši a požíral rostliny. Naopak Stupendemys, který žil až na konci třetihor, byl zcela jistě akvatickou želvou, ne však dokonale přizpůsobenou vodnímu prostředí, neboť z fosilních pozůstatků vyplývá, že Stupendemys nebyl dobrým plavcem. Tato želva dorůstala velikosti shodné s křídovým Archelonem, i když podle některých paleontologů mohla být ještě větší, než samotný Archelon, což by z ní činilo největší želvu, která kdy žila. Ať už je to pravda či ne, jisté je, že karapax tohoto rodu měřil přinejmenším 180 centimetrů, nutno však podotknout, že karapax zvířete mohl být dle všech výzkumů ještě delší. Želva rodu Stupendemys žila především v pomalu tekoucích vodách. Jakožto slabý plavec si nedokázala razit cestu rychle tekoucími řekami a potoky...


Vyhynulých rodů, jež patřili do čeledi podocnemididů, je ještě více. Ve 21. století však na Zemi existují jen tři rody.

Erymnochelys (jediný druh, E. madagascariensis, tereka madagaskarská):
Rod Erymnochelys se může zdát jako monotypický, tzn. obsahuje pouze jediný druh. Není to však zcela pravda. V minulosti se v severní Africe vyskytoval druh E. aegyptiaca. V dnešní době však existuje jediný zástupce tohoto rodu, a vyskytuje se pouze na Madagaskaru. Tereka madagaskarská obývá podobně jako její prehistorická sestřenka Stupendemys pomalu tekoucí vody, tůně a jezera na západě ostrova, jenž je pro svou biodiverzitu, tolik odlišnou od jiných částí světa, občas nazýván "osmým kontinentem". Tereka madagaskarská se potýká s velkými problémy. Její maso je žádaným artiklem v Asii, a tak je podobně jako většina tamních sladkovodních želv kriticky ohrožena. Podle seznamu nejohroženějších želv, jenž byl vytvořen roku 2003, je to dokonce 13. nejohroženější želva, i když za posledních čtrnáct let se počty terek madagaskarských mohly změnit. Export terečího masa do Asie je ilegální, ale stále k němu dochází. Jakožto jedna z nejznámějších ohrožených želv má nicméně tereka madagaskarská šanci na záchranu, neboť se o jejích problémech všeobecně ví... Tereka madagaskarská je všežravá, živí se vodními rostlinami i červy, a mláďata projevují sklony k masožravosti. Jídelníček se pak s věkem mění. V jedné snůšce se obvykle nachází mezi 10 až 25 vajíčky. Je jen 50 centimetrů dlouhá, to z ní však činí jednu z větších sladkovodních želv...


Podocnemis (šest žijících druhů, minimálně tři dosud popsané vyhynulé druhy, rod je též označován jako tereka):
Tereky z rodu Podocnemis se vyskytují v Jižní Americe, která se zdá být kolébkou čeledi terekovitých. Vyskytují se v řadě různých habitatů, od savan a močálů oblasti Llanos ve Venezuele a Kolumbii přes Amazonii až po řeku Madgalena v Kolumbii. Právě tam se vyskytuje velmi vzácná tereka magdalénská (Podocnemis lewyana, na obr. pod textem), jež je v ohrožení z důvodu ničení přirozeného prostředí, stejně jako kvůli lovu pro maso. Jsou to však především stavby přehrad, co snížilo počty těchto želv. Jiné druhy, například tereka hrbolatá (Podocnemis sextuberculata) z Brazílie, Peru a Kolumbie jsou kvůli ničení přirozeného prostředí zatím jen zranitelné... Podocnemis se vyznačuje poměrně velkýma očima...


Peltocephalus (jediný druh, P. dumerilianus, tereka velkohlavá):
Jakožto druh popsána Augustem Friedrichem Schweiggerem roku 1812, tereka velkohlavá je 44 centimetrů dlouhá želva s trojúhelníkovou hlavou. Mezi prsty má plovací blány, rty má hnědožluté, karapax je obvykle šedohnědý. V angličtině se jí říká "big headed sideneck", neboť má velkou hlavu a podobně jako ostatní želvy skrytohlavé nedokáže zatáhnout svou hlavu do krunýře úplně. Místo toho ji v nebezpečí do krunýře ztáhne podélně. S tímto druhem se setkáme v Brazílii, Kolumbii, Ekvádoru, ve Francouzské Guianě, v Peru a Venezuele. Žije částečně ve vodě a částečně na souši, obvykle se vyskytuje v bažinách, lagunách a pomalu tekoucích potocích. Má velmi silné čelisti. Je to zranitelný druh.


Zdroje obrázků:
1. By Ryan Somma - Stupendemys geographicus Uploaded by FunkMonk, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6738264


Na konci července nebo na začátku srpna se na tomto blogu objeví třetí část projektu o želvách skrytohlavých...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Chováte doma plazy?

Ano, chovám 17.8% (23)
Ne, ale chtěl/a bych 64.3% (83)
Ne, nechtěl/a bych 17.8% (23)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama