Srpen 2017

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (2/5)

Včera v 14:32 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Před dvěma dny jsem začal psát druhou sérii Lovců kryptidů. V první části dílu s názvem "Záhada v jezeře Nikaragua" jsme se seznámili s novou verzí Lovců kryptidů. Superhrdinský tým zamířil do středoamerické Nikaragui, a na pobřeží stejnojmenného jezera začal pátrat po podivných dráčcích. Zatím netuší, že zde nejde pouze o kryptidy, ale o velké nebezpečí, kterému Lovci kryptidů budou muset čelit!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST DRUHÁ:
Odpoledne zpoza našedlých mraků vysvitlo slunce a ozářilo celé jezero. Voda se třpytila kam až oko dohlédlo. Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Roger a Fahad byli už připraveni k ponoru. Všichni byli vybaveni speciálními maskami s miniaturními vysílačkami, díky nimž se mohli vzájemně dorozumívat jako na souši. Každý měl také přístroj s mapou, díky čemuž nehrozila ztráta jediného člena týmu. A konečně byli vybaveni pistolemi, jež jsou schopny vysílat laser i pod vodou. Ty měli užít pouze v případě nutnosti, například kdyby tajemní dráčci na někoho z týmu zaútočili. Ponořili se. Světlo baterek pronikalo vodou až na dno. "OK, teď se všichni dáme směrem na jih. Poplujte za mnou!" nařídil Jack. Voda nebyla úplně čistá, ale množství světel, jež ji proráželo, zaručovalo dobré vidění vpřed. Po pěti minutách strávených ve vodě se Pierre, sloužící ve skupině potápěčů jako zadák, prudce otočil. "Lidi, měl jsem pocit, že se za mnou něco pohnulo!" vykřikl. Ostatní se otočili. Viditelnost ve vodě za Pierrem byla dobrá, avšak žádný tvor jí neproplouval. Světla se míhala ze strany na stranu. Nic. "Dobře, Pierre, čas od času se otoč a přesvědč se, zda za námi něco není. Jsem si vcelku jistý, že za tebou mohl být ten tajuplný tvor," řekl Jack. Sotva však potápěči uplavali dvacet metrů, přímo pod nimi se objevila skupinka velkých paryb. "Anebo taky nemusel, Jacku," řekl Akihiko, "klidně to mohl být jeden ze žraloků." Lovecká smečka žraloků bělavých, jediných sladkovodních žraloků na světě a vědecky dobře prozkoumaných obyvatel jezera Nikaragua, sledovala skupinu lidí. "Žraloků se nebojte, vždyť víte, že na lidi pro potravu neútočí. Kdyby byl nějaký zvědavý a kousl Vás proto, že si Vás chce ohmatat, uštědřete mu jemnou ránu laserem do čenichu. Trošku ho to zapálí, ale příště si to už rozmyslí a nebude Vás obtěžovat!" informoval ostatní Lovce kryptidů Jack. Žraloci o lidi jevili zájem, pochopitelně jen ze zvědavosti. Pak ale Pauline vykřikla, až se všichni lekli. Tak hlasitý ten výkřik skrze vysílačku byl. "Hele, nemusíš takhle vřískat," zlobil se humorně Pierre, "stačí vykřiknout: 'Pomoc, kousl mě žralok, hrdinové, zachraňte mě'!" Jako naschvál vteřinu nato vysokým, takřka dívčím hlasem zavřískal i Pierre. Cítil, jak se něco dotklo jeho potápěčských ploutví. Žralok to nebyl, ti se drželi za lidmi. Ale pod sebou ve vodě také nic nespatřil! Pak Roger posvítil na neuvěřitelně rychle plujícího živočicha. Proplul přímo kolem něj. Ve světle baterky se jen mihla oranžovo-růžová barva a ploutevní lem na malé, skoro kulaté hlavičce. "To je on! Dráček!" zvolal Roger. Potápěči přestali postupovat dál. Volně se teď vznášeli ve vodě na jednom místě, zatímco kolem nich kroužil jeden, pak dva, pak tři, a nakonec celá skupinka takových dráčků! "Co to dělají? Krouží kolem nás, jako by nás vítali," řekl Akihiko. "Ne, kámo, chtějí si tě dát k večeři," zasmál se Fahad. "O večeři bych moc nevtipkoval, pánové," vložil se do rozhovoru Jack, "protože oni se v kruzích stále víc přibližují k nám. A..." Větu nedořekl. Jeden z dráčků ho mocně kousl do ruky. Jack bez jediného výkřiku popadl svou laserovou pistoli a stiskl spoušť. Poděšený dráček byl laserem odeslán kamsi do temných hlubin jezera. Ostatní zvířata se Jackovy reakce na útok také polekala. Kruh se rozpustil a dráčci odplavali na všechny strany. Pierre i Pauline to celé natáčeli, takže hned měli dostatek záběrů potřebných k výzkumu. Jakmile se po chvilce všichni uklidnili, řekl Jack: "Všimli jste si, jak je tu voda čistá? Nepotřebujeme ani baterky. Vypněte je! Mám takový pocit, že je tu dost světla, umělého světla." Na jeho povel tedy všichni vypnuli své svítilny. Dali se za Jackem, který plaval ke zdroji toho světla. Museli se ponořit ještě hlouběji. A pak to uviděli. Zatajil se jim dech, když spatřili podivný objekt na dně jezera. Byla to jakási podvodní budova překvapivé velikosti! "Co je tohle zač?" zeptal se Pierre. "Teď jsi mě dostal. Na tuhle otázku neznám odpověď," odvětil Jack. Pauline je upozornila na několik dráčků kroužících kolem té podivné podvodní základny. Všichni s napětím sledovali, co se bude dít. Dívali se na ten výjev jako na scénu z vědecko-fantastického filmu, a nepřemýšleli, proč se to všechno děje. Jen Jack ve všem viděl spojitosti. A jakmile se jakási velká štěrbina v podvodní budově otevřela a dráčci do ní naráz vplavali pár vteřin předtím, než se zase zavřela, měl už jasno. "Ti dráčci pocházejí z té budovy," řekl, "musíme ji prozkoumat!" "Počkej, Jacku," zastavil ho Roger, "jak se tu ta budova vůbec vzala? Vypadá to jako nějaká základna mimozemšťanů, a přitom se nachází v jezeře, jehož břehy jsou obývány lidmi! Nemůže to být nebezpečné, kámo?" "Může," pokýval hlavou Jack, "ale my máme v bombách kyslík ještě na dvě hodiny, tak to pojďme prozkoumat!" Připlavali k mimozemsky vzhlížející základně. V tu chvíli byli překvapeni...


Dno jezera se začalo otřásat. Jeho tvrdost neodolala dvěma mocným kovovým sloupům, jež se z něj automaticky vysunuly. Z jejich vršků se vysunuly hlavně, z nichž vystřelily dva žluté paprsky. Potápěči jimi byli zaskočeni, ale smrtícím ranám uhnuli. Hlavně zbraní se za nimi otáčely, zatímco se Lovci kryptidů snažili doplavat k základně. Jack po jednom ze sloupů vystřelil. Zaradoval se, když zjistil, že laser urval jednu hlaveň. To jen dokazovalo, že si na tuto misi vzali dobré zbraně. Otočil se, aby zneškodnil další automaticky střílející hlaveň, jenže z té už vycházel další paprsek. Prudce se vodou blížil k němu, Jack však přesto vystřelil. Laser se s paprskem střetl a odrazil ho. Hlaveň tak byla zasažena jak laserem, tak odvráceným paprskem. Rozletěla se na kusy. Sloupy se však zatáhly pod dno. V této chvíli se už ostatní potápěči nacházeli u jedné z uzavřených štěrbin, vedoucí do budovy. Pierre se krytu zlehka dotkl, ovšem hned nato sebou trhl. "Šíleně to pálí! I přes rukavice!" řekl. "Střílíme, všichni. Musíme ten kryt prorazit!" poručil Jack. Ty "dveře" nedokázaly nápor laserů vydržet. Lovci kryptidů vplavali dovnitř. Nacházeli se v komoře, která snad sloužila potápěčům. Náhle se zarazili. Jejich sluch je upozornil, že se štěrbina znovu uzavřela. Překryl ji nový uzávěr. Byli teď uzavřeni v té podivné základně. Deset vteřin poté se začala voda z komory odčerpávat. Netrvalo ani tři minuty, a byla pryč. Sundali si své potápěčské masky a začali dýchat čistý vzduch, vcházející do komory s pomocí klimatizace. "Co má tohle znamenat?" ptali se všichni zároveň, jen Jack mlčel a komoru si prohlížel. Jeho bystré oči se snažily prozkoumat vše do nejmenšího detailu. Samozřejmě mu neušlo několik dalších štěrbin, lemujících druhou část místnosti. I ty byly zakryty. Schválně k jedné došel a dotkl se jí. Vykřikl bolestí. I tato štěrbina byla jaksi "horká" na dotyk, tak jako ta venku, o kterou se "spálil" Pierre. "Tak, co teď, Jacku? Jsme zavřeni v nějakém jezerním hotelu a nevíme, jak pryč! Ani nevíme, kdo je majitelem!" řekl Pierre. "Zase střílíme! Prorazíme tuhle štěrbinu! Už jsme se přesvědčili, že zdejší technologie naše lasery neunesou. Tak jimi nešetřeme!" zavelel opět Jack. Jakmile byl kryt štěrbiny proražen, ocitla se výzkumnická šestka v podlouhlé, bílé chodbě. Kromě světel na stropě vysokém čtyři metry zde nic nebylo. Chodba se táhla až k další štěrbině. Podle Jacka k ní měli dojít a také ji prorazit. V těchto chvílích je však pomocí malých kamer umístěných jak v potápěčské komoře, tak v chodbě, sledoval pár zlověstných očí.

Co je zač ta budova, která se nachází na dně jezera Nikaragua? Proč do ní vplouvají vodní dráčci? A kdo Lovce kryptidů sleduje, zatímco se oni snaží přijít celé záhadě na kloub? Pokračování příště!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Ornimegalonyx

Neděle v 11:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Od napsání předchozí části projektu "Vyhynulí tvorové z Karibiku" uběhlo již deset dnů. Proto si myslím, že je na čase se do prehistorických časů na ostrovech v Karibském moři pomyslně vrátit, a setkat se s dalším pozoruhodným tvorem, který již vymizel...

Jméno zvířete: Ornimegalonyx,
Zařazení: řád sovy (Strigiformes), čeleď puštíkovití (Strigidae),
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Existují, v současnosti žije 189 druhů jemu příbuzných.
Ostrovní gigantismus je termín, který označuje zvětšení určitého druhu zvířete či rostliny během vývoje na izolovaném ostrově. Zde se živočich stane dominantním, a mnohdy svou velikostí předčí i své příbuzné z větší pevniny. Právě takovým příkladem byl Ornimegalonyx. Byla to gigantická sova, přesněji řečeno gigantický puštík, který měřil na výšku 1,1 metru a vážil více než 9 kilogramů. Současný výr velký, jenž je též zástupcem čeledi puštíkovitých, může být asi 75 centimetrů dlouhý (resp. vysoký) a jeho váha se může pohybovat okolo 4 kilogramů. Díky důkladným pozorováním bylo zjištěno, že výr velký je schopen ulovit a zabít i srnče, jež váží 17 kilogramů. Představte si pak, jak velkou kořist mohl skolit Ornimegalonyx, jenž byl o mnoho větší, než výr. Vědci studující tento vyhynulý rod obří sovy odhadli, že Ornimegalonyx dokázal zabít kořist vážící i 35 kilogramů, a možná dokonce i trochu víc. Nejen, že to byla skutečně obrovská sova. Měla také úžasné schopnosti. Kromě toho mezi puštíkovitými byla sovou zcela největší dosud popsanou. Může být však kuriózní, že ze všech současných sov se Ornimegalonyxovi svým vzhledem nejvíce podobá sýček králičí, malý puštík žijící v řadě různých přírodních prostředí v Severní a Jižní Americe. Setkáme se s ním jak v pouštích severoamerického západu, tak v mokřinách Llanos ve Venezuele a Kolumbii. Ornimegalonyx byl stavěn podobně, jako sýček králičí, jenž se zdržuje především na zemi. Také tato pravěká sova preferovala půdu, ne větve stromů. Avšak když byly fosilní pozůstatky Ornimegalonyxe nalezeny, byl tento pták omylem popsán jako zástupce skupiny phorusrhacidů, tedy děsoptáků. Zřejmě za to mohla velikost kostí, neboť se zprvu neočekávalo, že by v minulosti mohl existovat tak obrovitý puštík. Jméno Ornimegalonyx bylo zavedeno už roku 1954, ale teprve o 7 let později byl tvor doslova přeřazen z děsoptáků mezi sovy. Ornimegalonyx byl kubánským endemitem, dosud se jeho fosilní pozůstatky nenašly nikde jinde, než na ostrově Kuba. Je dost pravděpodobné, že právě tam se vyvinul, a později odtamtud také zmizel...


Na obrázku vidíme rekonstrukci Ornimegalonyxe se zabitou kořistí, štětinatcem (Solenodon). Kromě těchto bizarních savců, kteří na karibských ostrovech žijí dodnes a patří mezi nevelké množství savců vybavených jedem, se Ornimegalonyx živil také velkými hlodavci jako byl Geocapromys a Macrocapromys (druhý jmenovaný dosahoval velikosti dnešní kapybary) a dokonce i pozemními lenochody, jako byl Megalocnus. Na svou kořist se Ornimegalonyx vrhal ze zálohy a k jejímu zabití využíval své ostré spáry. Vyhynul v pozdním Pleistocénu. Fosilní ostatky byly odkryty v jeskyních, jejichž horniny se datují do doby mezi 126 000 a 11 700 lety. Zřejmě vyhynul ještě předtím, než na Kubu dorazil člověk.


Obrázky a informace z:

Série o vyhynulých karibských tvorech bude pokračovat...

Lovci kryptidů 2: Záhada v jezeře Nikaragua (1/5)

Sobota v 10:42 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jen co skončil příběh Útěk před časem, jenž byl posledním ze série o Džungli času, už se zde objevuje příběh nový. Slíbil jsem, že se Lovci kryptidů vrátí s druhou sérií ve druhé polovině srpna, a svůj slib jsem dodržel... Doufám, že se Vám druhá série příběhů o Lovcích kryptidů bude líbit. S poslední částí první série, Svět před záhubou, se děj posunul dál. Nyní už nepůjde jen o hledání tajuplných, vědě neznámých zvířat. Lovci kryptidů, tedy Jack Owen, Pierre Leroy, Pauline Jetkins, Akihiko Yukimura, Roger Neill a Fahad Ghazalli, budou muset čelit nebezpečím, jež hrozí nejen podivuhodným zvířatům, ale také samotným lidem... Druhá řada příběhů bude mnohem akčnější než první. Avšak čeho konkrétně se v ní dočkáme, to prozradit nemohu... Snad si ji však oblíbíte...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ZÁHADA V JEZEŘE NIKARAGUA, ČÁST PRVNÍ:
Do ponuré, pouze blikajícími světly matně osvětlené budovy vstoupil mladík. V pravé ruce pevně svíral pistoli a otáčel se z jedné strany na druhou. Jako by se v té temnotě snažil zahlédnout blížící se nebezpečí. Těžce vydechoval, byl pln strachu. Když se ujistil, že jej zrovna nikdo nepozoruje, utíkal ke schodům. Vyběhl do prvního patra domu. Chvíli stál a tiše naslouchal větru, který si pohrával s otevřeným oknem na chodbě. Mladík zatnul zuby a chodbou proběhl, až se ocitl u dveří, jež jemně odstrčil. Stál nyní v prostorné místnosti. Nic zde nebylo. Viděl zde jen dvě postavy. Jedna se choulila v rohu, rukama si chránila obličej a očekávala smrt. Ta druhá se ďábelsky smála a mířila na ni pistolí. "Ne! Nechte ji být!!!" řval ten mladík, Pierre Leroy, a utíkal k dívce, které zbývaly vteřiny života. Vrah vystřelil a dívka sebou škubla. Zemřela. Pierre se na vraha vrhl, a pohlédl do jeho úděsného obličeje. Byl to Sam Weber, a odporně se usmíval. "Ne!!! Sabine, ne!!! Ne!!!" řval Pierre. Někdo se ho dotkl. Pierre se probudil, odhodil peřinu a prudce se posadil v posteli. "Pierre, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivým, avšak klidným hlasem hladce oholený, černovlasý muž, Jack Owen. Pierre se podíval na svého kamaráda a chytil se za čelo. "Jo, jsem v pohodě," pokýval pomalu hlavou. "Slyšeli jsme, jak křičíš. Museli jsme se sem podívat," řekl Jack. Ve dveřích stáli ostatní Lovci kryptidů; Pauline, Akihiko, Roger a Fahad. Všichni se přišli podívat za Pierrem do pokoje. "Zdálo se mi o Sabine... Zdálo se mi, jak ji ten proradný vrahoun zastřelil... Tentokrát to bylo v nějakém domě... Pokaždé je to jinde... Ale vrací se mi to..." řekl těžce Pierre, drže se stále za čelo. "To už je potřetí tento týden," zněla Jackova slova. "Všechno je v pořádku, Pierre," usmála se na něj Pauline. "Zkus zase usnout, kamaráde," řekl Jack, také se usmál a pak s ostatními z pokoje odešel. Kdo ví, co se Pierrovi honilo hlavou. Jisté však bylo, že na smrt své sestry, které nedokázal zabránit, neustále myslí, a to vše se mu vrací v nočních můrách... Od událostí v New Yorku uběhly dva měsíce. Mnohé se změnilo. Už tu nebyl žádný Zhou Len, který by se snažil kazit Lovcům kryptidů jejich výpravy a ovládnout svět. Lovci kryptidů jej porazili, a to byl pro ně nový začátek. Kromě Pierra, jenž stále hořce vzpomínal na svou zesnulou sestru, všichni mysleli na nová možná nebezpečí. Stal se z nich vysoce specializovaný tým, který si nemůže dovolit něco ztratit. A proto se z obyčejného domku na kraji Londýna stala technologicky vyspělá základna. Akihiko a Fahad do ní nainstalovali velké množství laserových i elektrických zbraní, jež v případě nutnosti měly základnu ubránit. Po Zhou Lenově smrti se dalo očekávat, že do základny již žádný kryptid nevnikne. Přesto byli Lovci kryptidů opatrní. V suterénu budovy cvičili se zbraněmi a tak se ze všech brzy stali odborníci na boj zblízka. V základně teď trávili takřka veškerý svůj čas. Jejich pracovny se proměnily na pokoje, v nichž přespávali. Jack dokonce prodal svůj starý byt a kompletně se přestěhoval do základny. To znamenalo, že v době, kdy nebyli na misi, byl v základně alespoň jeden z Lovců kryptidů. Pokud byli v "práci", zahodili své civilní oblečení a nosili černé spandexové kostýmy s nápisem "Lovci kryptidů". Tyto kostýmy se také více hodily na výpravy do nehostinných prostředí, ať už to byly pouště či pralesy, tak městské ulice... Poté, co zachránili New York před zkázou, se vydali ještě na jednu výpravu do Arizony za dvounohými ještěry, ale ta byla neúspěšná. Nyní se tedy chystali na další dobrodružství. Roger Neill, bývalý kanadský agent a Jackův dobrý kamarád, učinil výzkum ohledně jezera Nikaragua ve stejnojmenném středoamerickém státě. Právě tam se měla soustředit další cesta...


Podle všech informací se na březích jezera Nikaragua objevovala podivná růžovo-oranžová stvoření, jež časně zrána vylézala z vody a děsila místní rybáře. Někteří si dovolili rybáře kárat za to, že jsou to pouze povídačky, a že ve skutečnosti se jedná o žraloky bělavé, kteří v jezeře Nikaragua žijí. Roger však nashromáždil množství údajných fotografií tajemného tvora, z nichž se dalo usuzovat, že jde o plaza. Nejkvalitnější fotografie byla sice pořízena z dálky a byla navíc rozmazaná, stále z ní však šlo poznat, že zvíře má na hlavě jakýsi hřebínek. Ve srovnání s okolní vegetací to byl malý tvor. Pauline mu začala říkat "dráček", a ostatní se rychle přidali... Po příletu do země se z města Managua, jež je hlavním městem Nikaragui, vydali na jihovýchod, přímo k jezeru. Usídlili se v městečku Granada na pobřeží největšího středoamerického jezera. Setkali se zde s rybářem Sebastiánem Mateem. Za teplého odpoledne, během něhož se na obloze nakupily šedé mraky kontrastující s tropickou vegetací při břehu jezera, je Sebastián Mateo zavedl až k vodě. "Takže tady jste viděl toho dráčka?" zeptal se Jack rybáře. "Ano, člověku by sahal asi po kolena, byl růžovo-oranžový a vydával z hrdla hrozné skřeky. Mí kolegové tvrdí, že jednoho rybáře dva takoví netvoři chytili za nohy a okousali mu z nich všechny prsty, ale já tomu nevěřím, a ani neznám toho rybáře, kterému se to údajně mělo stát," zněla odpověď. Mateo však o tajemných kryptidech více nevěděl. Pierre, Akihiko a Fahad začali zkoumat okolí břehu, ale kromě stop leguánů nebo ptáků zde nenašli žádná další vodítka k existenci tajuplného dráčka. Pauline a Roger během následujícího dne kontaktovali další rybáře, kteří mluvili o dráčkovi s velkým zděšením. Prý žije v jezeře. Tolik jim bylo řečeno, nic víc. Když se o tom dozvěděl Jack, napadlo ho, že by jezero Nikaragua stálo za průzkum. "Objednal jsem nám potápěcí přístroje," řekl při ranní poradě v hotelu, upravuje si mezitím rukáv svého spandexového oděvu, "a to znamená, jak jste jistě pochopili, že se do jezera ponoříme. Pokud dráčci žijí pod vodou, pak je asi budeme moci důkladně prozkoumat pouze tam." "Jezero je rozlehlé, Jacku," zatvářil se trochu rozpačitě Roger, "zabírá území o 8264 čtverečních kilometrech. Dráčků může být třeba pár desítek. Myslíš, že je nalezneme? Máme se rozdělit?" "Ne," usmál se na něj přátelsky Jack, "budeme se potápět jako tým, a zůstaneme při pobřeží. Pokud dráčci vylézají právě na tento břeh, pak jsem přesvědčen, že si s nimi doslova zaplaveme právě zde. Po obědě Vás očekávám na břehu. Bude tam všechno vybavení."

Co jsou vlastně zač ti podivní dráčci? Představují pro člověka nebezpečí? A odkud se tak náhle vzali? Vždyť ještě před nedávnem se o dráčcích z jezera Nikaragua vůbec nemluvilo! Lovci kryptidů musí této záhadě přijít na kloub!

Správce dinosauřího parku - Odchyt zrádce

Pátek v 10:05 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Minulý týden to v Dinosauřím parku vřelo. Dan musel zajistit odchyt nebezpečných masožravců, kteří byli vypuštěni ze svých ohrad. Vědělo se, že za jejich vypuštěním stál nějaký člověk, ale kdo to byl?

Odchyt zrádce

Občas se stává, že v Dinosauřím parku pracuje někdo, kdo nám nepřeje. A protože na světě je několik velkých organizací, které by nejraději vlastnily náš park, nebo ho rovnou viděly zničený, není se čemu divit. Ale stejně člověka vždycky překvapí, co jsou někteří pracovníci parku pro slíbené peníze schopni podstoupit. Riskují vlastní životy a životy nás ostatních jen proto, že jim někdo dá balík bankovek a poručí jim: "Vypusť ta nejnebezpečnější zvířata, ať způsobí chaos." Usilovně jsme pátrali po zrádci, jenž se minulý týden o chaos skutečně zasloužil. Netrvalo dlouho, a měli jsme stopu. Jasnější, než by si kdokoliv pomyslel. Každý ví, že po celém parku jsou nainstalovány kamery. Ale ne každý ví, že ty kamery jsou malé, a nacházejí se prakticky všude, kromě domků, v nichž zaměstnanci bydlí. Brzy nám záznamy z kamer ukázaly, že zrádcem byl třicetiletý argentinský krmič zvířat, José. Hned v pondělí jsem se rozhodl ho navštívit. José vypadal klidně a sebevědomě. Když jsem mu ukázal, co kamery natočily, a to sice jak přišel ke každému z výběhů a zvířata bezmyšlenkovitě vypustil, mávl rukou a řekl, že to je nějaký podvrh, že by to neudělal. Tak to jsem se tedy rozzuřil! Chytil jsem ho pod krkem a vyvedl z jeho domku. Venku stáli Tim a Oliver. Požadovali jsme vysvětlení. Ale Josého jako by se náhle zmocnil strach. Všechno to sebevědomí zmizelo. Způsobily to snad svalnaté ruce Olivera Marshe? Nebo nenávistný pohled Tima? Nebo snad úžas mé osoby? Rád bych věřil tomu, že to bylo to poslední... Ale nebylo to tak. Dal mi ránu do obličeje a utíkal pryč. Asi si myslel, že nám v parku nějak unikne. Větší hloupost už člověk nemůže udělat, když je na ostrově, kde se všichni znají, všichni ví, kde se ukrýt a kam utéct... Ale José to přesto zkusil. Poněvadž měl v kapse svůj pas, a mohl odcestovat, rozhodl vydat se pryč z parku. Běžel do přístavu. My mu byli v patách. Oliver je nejen silák, ale i sprinter. Brzy ho dohnal. José se překvapivě otočil a uštědřil mu kopanec do břicha. Byl však slabý, a Oliverovy břišní svaly se v tu chvíli mocně zatnuly, takže ho to takřka nezastavilo. Na dvě vteřiny vydechl a pak se za naším novým nepřítelem zase hnal. Do přístavu to bylo ještě daleko, a už Josého popadl za krk a skolil k zemi. Velkýma rukama mocně sevřel jeho ruce, takže zrádce nemohl utéci. Dovedli jsme ho do hlavní budovy a ptali se ho, proč zvířata vypustil. Snažili jsme se to z něj nějak vypáčit, avšak José neodpovídal. Přestal mluvit. Dělal jsem si z Olivera legraci. "Asi jsi mu ten krk příliš natáhl, že s námi nemůže mluvit. Co když mu popraskaly hlasivky?" smál jsem se. Ostatní, včetně ředitele parku Charlese, na mě byli naštvaní, a to proto, že jsem se prý při výslechu choval nedůstojně. Měl jsem sto chutí se urazit, ovšem teď na to nebyl čas. Poslali jsme Josého do rukou spravedlnosti. Ať se s jeho zločinem vypořádají v jeho rodné Argentině, kam byl v úterý poslán. Brzy se prý máme dozvědět, co tamním úřadům řekl...

My teď máme plné ruce práce. Včera se mi stala nepříjemnost, Tsintaosaurus mě kousl do ruky svým kachním zobákem. Krmil jsem ho přes mezeru mezi kolíky v plotě, a on se pořádně zakousl a zatáhl. To tedy byl stisk! Žádné krvácení, ale pohmožděnina by tu byla. Zvláštní je, že mě o den dřív kousl do prstu Megalancosaurus, když jsem mu v teráriu podával do otevřené tlamy kroutícího se červa, a v úterý se do mé boty zakousl Lagosuchus, když jsem čistil jeho výběh. Dnes ráno na mě zase vrčel Erythrosuchus Eric. Donesl jsem mu snídani složenou z telecího masa, nicméně on vypadal dost nevrle. Vsadím se, že kdybych to jeho ohrady skočil, utrhl by mi hlavu a sežral by ji, a pak by se spokojeně usmíval. Asi už mu lezu na nervy. Siamotyrannus je celkem v pořádku, ale stále se nachází v provizorním výběhu. Pokud jde o Giganotosaura, začínáme mít vážné obavy, že trable s ním nejsou u konce. Chlapi ho včera uspali a pod Charlesovým dohledem změřili. Má už dobrých 8 metrů! Propána, to je délka! A ty čelisti, jsou masivní... Jestli tohle zvíře uteče za pár let, kdy bude o tři metry delší, tak nikdo z nás nepřežije... Právě proto si musíme dávat pozor. Musíme více kontrolovat naše zaměstnance, aby mezi nimi nebyl takový zrádce jako José... A když jsem zpět u problému s tím lumpem... Mám takový pocit, že ho zcela jistě někdo uplatil. Hádal bych, že mu balík podsunuli nějací lidé z Operace Hon na Kronosaura. Ta přece našemu projektu příliš nepřeje. Proto jsem se rozhodl k odvážnému kroku. O víkendu základnu Operace navštívím. Přidám se k Ochráncům pravěké zvěře a přijedeme vyjednávat. Držte si klobouky, bude to jízda!

Pokračování příští pátek!

Želvy skrytohlavé 4/4: Matamatovití

Čtvrtek v 11:01 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody

4. část: Matamatovití

Podřád skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Chelonia nebo Testudines), tvoří tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), pelomedúzovití (Pelomedusidae) a matamatovití (Chelidae). Největší množství rodů skrytohlavých patří právě do čeledi matamatovitých. Do této skupiny se řadí přibližně 60 druhů, tedy více než do jakékoliv jiné čeledi podřádu skrytohlavých...

Nejstarší fosilie matamatovitých pocházejí z doby před 113 až 100 miliony let, z geologické periody Křídy stupně alb. Mezi ně se řadí například argentinská Prochelidella. Známo je však více vyhynulých rodů matamatovitých z období Křídového a z třetihorní epochy. Mezi další fosilní rody se řadí Bonapartemys, pojmenovaný podle proslulého argentinského paleontologa José Bonaparte, nebo Parahydraspis z Terciéru. Rod Chelus, tedy matamata, jež je jednou z nejbizarnějších v současnosti žijících želv, se ve fosilním záznamu objevuje už v období Pliocénu, v mladších třetihorách, a je tedy živoucí fosilií. Matamatovití žijí většinou ve sladké vodě a zkamenělé ostatky napovídají tomu, že tomu tak bylo i v minulosti. Už u takových prehistorických druhů jako byl australský Rheodytes devisi z Pliocénního a Pleistocénního období, byl znatelná znatelná možnost dýchání s pomocí kloaky. To je u dnešních matamatovitých velmi typické, také proto dokáží vydržet déle pod vodou...


Ačkoliv je většina želv skrytohlavých vázána na vodu, a mezi matamatovitými je rozhodně většina druhů vodních, nalezneme zde i druhy, které jsou suchozemské, a to činí tuto čeleď zvláštní.

Chelodina (15 druhů ve 3 podrodech, český název dlouhokrčky):
Dlouhokrčky jsou živoucími fosiliemi. První zástupkyně rodu Chelodina se objevily už v Eocénu, před 40 miliony let. Za tu dobu se tyto želvy prakticky nezměnily. Dosud bylo nalezeno několik vyhynulých druhů, avšak v současnosti žijící druhy jsou též tajemné. Dlouhokrčka australská (Ch. longicollis) je pozoruhodná tím, že je částečně suchozemská, čímž se liší od většiny skrytohlavých želv. Její krk může být delší než karapax. Celková délka těla u tohoto druhu je 20 až 25 centimetrů. Nalezneme ji pouze ve východní a jihovýchodní Austrálii, v pomalu tekoucích řekách, potocích, v lagunách i bažinách. Živí se měkkýši, obojživelníky, rybami nebo členovci. S dlouhokrčkami celkově se setkáme na Nové Guineji, v Austrálii, ve východním Timoru a na ostrově Roti (jihovýchodní Asie). Největší druh, Ch. expansa z jihu Austrálie, jenž je v této oblasti zranitelným druhem, je dlouhý 45 centimetrů. Ostatní druhy už nebývají větší. Velkým nebezpečím pro tuto želvu i její snůšky sestávající z 4 až 28 vajec je v Austrálii uměle vysazená liška obecná.



Elseya (9 žijících druhů, český název krátkokrčka):
Jako by opakem dlouhokrček jsou krátkokrčky, jež jsou charakteristické svým poměrně krátkým krkem, tedy alespoň v porovnání se svými blízkými příbuznými. V angličtině se jim říká "Australian snapping turtles", nemají však mnoho společného s kajmankami, "(alligator) snapping turtles". Mohou sice kousnout v sebeobraně, ale rozhodně nedělají výpady na vše, co se kolem nich pohne. Jsou totiž z velké části býložravé. Tyto želvy se vyskytují na Nové Guineji a v Austrálii. Velmi dobře známá je krátkokrčka novoguinejská, avšak dalším proslulým druhem je krátkorčka Irwinova (Elseya irwini). Byla popsána teprve v roce 1997, a pojmenována podle svých objevitelů, otce Boba a syna Steva "lovce krokodýlů" Irwina. Je to ohrožený druh, který je ve velkém nebezpečí kvůli plánované stavbě přehrady v severním Queenslandu. Žije pouze v několika řekách. Irwinovi ho objevili, když v oblasti kempovali v době, kdy zrovna Steve nenatáčel svá dobrodružství. Pořídil řadu dobrých fotografií, díky nimž pak mohl vědec John Cann zvíře identifikovat jako nový druh...


Chelus (matamata, v současnosti monotypický rod zahrnující jediný druh, kterým je matamata třásnitá):
Občas se říká, že tato jihoamerická želva, vyskytující se pouze v oblasti Amazonie, je nejpodivnějším zástupcem řádu želv vůbec. Ačkoliv každý člověk musí usoudit sám, zda je podivnější než ostatní, či zda existuje ještě podivnější druh želvy, jisté je, že žádná jiná želva takto nevypadá. Matamata třásnitá má hrubý, olivově hnědý karapax se třemi výraznými kýly, které se táhnou po celé jeho délce. Má malé oči, zřejmě příliš dobře nevidí, zato ušní vývod, bubínek, je velký. Nozdry jsou prodlouženy do rypáčku, obdobně jako třeba u novoguinejských karetek nebo sladkovodních kožnatek. Tyto jemné trubičky představují jakýsi šnorchl, díky nimž může želva nenápadně dýchat, zatímco je ponořena pod vodou a nad vodu ční pouze její nozdry. To souvisí s její loveckou strategií: vydrží na jednom místě čekat celé hodiny. Loví ze zálohy, a loví ryby. Na hlavě má citlivé kožní výrůstky, které zachytí pohyb kořisti. Jakmile rybka proplave kolem dobře maskované matamaty, želva zaútočí. Kořist doslova vysaje. Nemůže žvýkat, takže ji spolkne. Samci se samicím předvádějí tím, že výrazně protahují své končetiny. V období rozmnožování kladou samičky 12 až 28 vajec. Preferuje pomalu tekoucí jezera a tůně.



Emydura (4 druhy, česky též emydura):
Rod z Austrálie a Nové Guineje. Typický svým širokým, nízkým karapaxem, krátkým krkem, jemnou hlavou a špičatým čenichem. Nádherná emydura červenobřichá z Nové Guineje a samého severu australského Queenslandu (poloostrov York) je černá, ale na nohou má krásné červené skvrny. Také na hlavě má červené, a též žluté proužky. Vyskytuje se v jezerech, lagunách a také v řekách. S délkou do pětadvaceti centimetrů loví hlavně ryby, členovce a měkkýše. Druh emydura říční se ve fosilním záznamu objevuje už v Eocénu, je to tedy další živoucí fosilie. Naštěstí je tento druh klasifikován jako neohrožený. Další tři druhy jsou také relativně v bezpečí. Nicméně vnitřnosti emydury říční jsou občas napadány podivuhodným druhem červa, který se vyvinul speciálně k parazitování na jejich vnitřních orgánech.


Elusor (monotypický rod, zahrnující jediný druh E. macrurus, český název krátkokrčka):
Jedna z největších sladkovodních želv Austrálie. Měří 50 centimetrů. Vyskytuje se pouze v okolí Mary River na jihovýchodě státu Queensland, a je ohroženým druhem. Dlouho byla vyhledávaným domácím mazlíčkem. Naštěstí se od roku 2007 daří odchov v zajetí. Nejhorší časy zažila tato želva v 60. a 70. letech minulého století, kdy 15 000 jedinců bylo rozprodáno různým obchodům s domácími mazlíčky. To mělo za následek velké omezení počtu divoké populace. Do budoucna to však s těmito želvami vypadá dobře. V celém povodí Mary River má tato krátkokrčka nejmenší hlavu a největší zadní končetiny, což z ní činí rychlého plavce...


Mezi matamatovité se řadí i další rody s mnoha zajímavými druhy, ovšem jen vypsat je všechny by zabralo mnoho místa. Chcete-li se dozvědět, jaké další rody patří do této čeledi, jednoduše navštivte stránku anglické Wikipedie, a zjistíte o této rozmanité skupině více. To platí i o želvách skrytohlavých celkově. V tomto čtyřdílném seriálu jsme si představili některé z nich, povídali jsme si o hlavních znacích, zjistili, že některé druhy jsou ohrožené, ale že jim můžeme pomoci. Hovořili jsme i o evoluci těchto želv, avšak s novými poznatky se některé informace mohou měnit. Z tohoto důvodu mohou být některé z informací, jež jste si zde přečetly, považovány za několik let pouze za staré domněnky. Zvlášť náš pohled na prehistorii želv se mění (už jen možnost, že želvy by mohly mít diapsidní předky, a že tedy nemusejí být čistými anapsidy). Doufám, že se Vám tento projekt líbil...



Sedm skvěle zachovaných květů z dob dinosaurů

Středa v 12:34 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Jantar z nalezišť v Myanmaru nebo-li v Barmě, v jihovýchodní Asii, je proslulý cennými ostatky zvířat či rostlin, jež se v něm čas od času nalézají. Minulý rok byl prostudován kus barmského jantaru, v němž se nacházela první 3D dinosauří zkamenělina. Byl to ocas malého opeřeného dinosaura, s peřím, masem i kůží. Avšak barmský jantar nikdy nepřestane překvapovat. Nyní vědci z Oregonské státní univerzity zkoumali sedm výtečně zachovaných květin z doby Křídové. Před 100 miliony let tyto květiny uvízly v pryskyřici stromů. Byly do ní zaváty větrem, spadly z vysokých stromů nebo je snad utrhl nějaký býložravý dinosaurus, když se živil listy jejich rostlin, a květy pak do pryskyřice upustil. Ať už to tehdy bylo jakkoliv, jisté je, že pryskyřice ztuhla na jantar, a květy v něm obsažené tak zůstaly kompletně zachovány po celou stovku miliónů let. Profesor George Poinar Jr., který výzkum vedl, dokonce řekl: "Jantar zachoval florální části tak dobře, že vypadají jako by byly utrženy ze zahrady." Díky tak dobře zachovalým květům se podařilo prehistorickou rostlinu jednoduše identifikovat jako nový druh, jenž byl pojmenován Tropidogyne pentaptera. Druhové jméno ("penta" znamená pět) odkazuje na pět kalichů, kterými byl květ rostliny vybaven. Zajímavé je také to, že pryskyřice, ze které je jantar, v němž byly květy uchovány, pravděpodobně patřila aurakárii, které se v angličtině populárně říká "monkey puzzle". Tyto rostliny existovaly ještě před začátkem věku dinosaurů. To však není případ Tropidogyne pentaptera, ta byla zřejmě čistě křídovou rostlinou, vše tedy zatím nasvědčuje tomu, že existovala pouze v období Křídy. Květina patřila do čeledi kunoniovitých (latinsky Cunoniaceae), což jsou dřeviny z řádu šťavelotvarých, kam se řadí i proslulá čeleď růžovitých. Podle výzkumníků se Tropidogyne pentaptera výrazně podobá současné lachatce (Ceratopetalum) z Nové Guineje a Austrálie. Jednomu druhu lachatky, C. gummiferum, se občas říká "Vánoční keř z Nového Jižního Walesu" (anglický obecný název je New South Wales Christmas Bush). Květy těchto rostlin jsou nádherně zbarveny, většinou jsou rudé. Nově popsaná prehistorická květina byla jistě také krásně zbarvena... Podle autorů vědeckého popisu je Tropidogyne pentaptera současné lachatce příbuzná, a protože před 100 miliony lety bylo umístění kontinentů jiné než dnes, je velmi pravděpodobné, že obě rostliny mají společného předchůdce, a proto jsou si tak vzájemně podobné...

Obrázek je ze Science Daily.

Útěk před časem-část 8.

15. srpna 2017 v 10:52 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Série o Džungli času končí. V prvním příběhu, Džungle času, jsme se seznámili s ambiciózním výzkumným projektem v panamské džungli, který nakonec stál mnoho životů. George McCann, paleontolog, jenž za ním stál, se rozhodl, že rezervace obývaná prehistorickými živočichy bude ponechána svému osudu. O deset let později, v příběhu Zpět do Džungle času, byl přesvědčen k tomu, aby provázel filmařskou expedici, jejímž cílem bylo natočit dinosaury žijící v rezervaci. Jak ukázal příběh George McCann ztracen v čase, výsledek byl děsivý. George a jeho dva přátelé zůstali ztraceni v minulosti, a George potkal zvláště nešťastný osud, když se nakonec ztratil v budoucím světě. A nyní Útěk před časem ukázal, že přežil, byl osvobozen americkými vojáky a nyní s nimi spolupracuje na vyřešení celého problému. Stroj času byl zničen lidskýma rukama, ale podle Fernanda to nestačí. Musí být zneškodněn samotným časem, a vložen do časové smyčky, aby se časové průchody přestaly otevírat. Doběhnou naši přátelé do cíle?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 8.:
Tmavou nocí uprostřed panamského pralesa pronikalo několik světel. V jejich záři se rýsovaly obrovské listy tropických rostlin, houby všech barev a žáby, zpívající svou noční píseň v jejich blízkosti. George, Fernando, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci procházeli lesem a přitom neustále bedlivě sledovali své okolí. Konečně se zastavili. Stál před nimi obrovský kovový plot. V něm se nacházela obrovská mezera, kterou zde vytvořil Allosaurus, když odsud unikl. Byli u Džungle času. George začal vzpomínat na všechno, co ho v souvislosti s tímto tajemným místem potkalo. Vzpomněl si na začátky celého projektu, na únik zvířat, bitvu s Giganotosaurem v nedaleké vesnici, i na nabídku filmaře Iana Palmera, který ho přesvědčil, aby se sem vrátil. Teď se ukazuje, že v Džungli času se nachází nebezpečný stroj času, kvůli němuž může být časem napácháno mnoho škody. Časové smyčky se přestanou objevovat jen tehdy, když bude stroj času jednou z nich roztrhán a pohlcen. Taková smyčka se objevila v Kostarice, a nyní bylo cílem získat ztracený stroj času a přenést ho k ní. "Tak, jdeme!" vytrhl George z přemýšlení Dwayne. Všichni naráz prostoupili mezerou v plotě a ocitli se v Džungli času. Pomalu pochodovali vpřed a míjeli staré budovy porostlé vegetací. "Rozdělíme se podle plánu. Já běžím s Fernandem, vy to se třemi vojáky vezmete oklikou, Stanley, Joe a další dva budou utíkat podél ohrady. Bude-li nám přát štěstí, setkáme se u stroje času! Utíkáme!!!" zavelel George. Nato se všichni rozběhli. Utíkali tou podivnou, kouzelnou a tajemnou divočinou. Odevšad se ozývaly tajemné zvuky, houkání zvířat, která žádný člověk nikdy neměl spatřit. George a Fernando se vrhli do houštin a drželi se poblíž poničené cesty. Každou chvíli se mezi stromy něco míhalo. "Jdou po nás, Georgi! Proboha, jdou po nás!!!" řval Fernando. Oba se v běhu otočili a spatřili tři Dilophosaury, staré známé. Hnali se za lidmi obrovskou rychlostí. George s Fernandem různě kličkovali, oddělili se od sebe a jeden od druhého běžel ve vzdálenosti tak deseti metrů. Přitom stříleli na sebevědomé Dilophosaury. Jen doufali, že do hlavní budovy doběhnou včas. Stanley a Joe byli také pronásledováni těmito dravci, včetně velké samice, která byla matkou všech. Spolu s jedním svým potomkem se za nimi hnala. Jeden Dilophosaurus chytil mezi zuby řvoucího vojáka a ve chvíli mu utrhl ruku. Druhý se otočil, aby zvíře zastřelil, ale hladová matka mu už v tu chvíli trhala hlavu, ze které se ještě ozýval křik. Oba predátoři začali hltat krev svých obětí. Stanley a Joe uslyšeli strašné skřeky. Zastavili se vedle starého skladu zbraní. Měsíc v úplňku odrážel na hnědé půdě tři hrůzu nahánějící stíny. Byli to Deinonychové. Rozběhli se proti Stanleymu a Joeovi. Muži se rychle zavřeli ve skladu. Zabarikádovali dveře velkou krabicí. "To je teda arzenál," zašeptal zlověstně Joe. Vzal do ruky starý samopal a prohlédl si ho. "Nemáš svých zbraní dost?" zeptal se ho Stanley. "To mám," usmál se Joe. Přiblížil se zezadu ke Stanleymu, jenž stál přímo za krabicí a očekával, že Deinonychové nechráněnou část dveří brzy prorazí. Joe vytáhl z opasku nůž. "Neříkal jsi, že si popovídáme?" zašeptal mu přímo do ucha Joe. "Ty seš blázen. Faktickej blázen," zasupěl Stanley. "Teď tady můžeme oba chcípnout a ty chceš ještě bojovat? Zapomeň na to!" pokračoval. Joe se zlověstně rozesmál: "Já myslel, že si to chceš se mnou vyřídit, jizváči." Stanley se pomalu otočil. Joe mířil nožem přímo na jeho krk. "Nechme to na jindy," řekl Stanley. Deinonychové se dobývali dovnitř. Dráp jednoho z nich pronikl dřevěnými dveřmi, a jak jím dinosaurus trhl, část jich vylomil. "Tak fajn, jak chceš," zamračil se Joe. "Je mi jedno, že jsi mě kdysi škrábl na čele a já skoro zemřel. Teď jsme kolegové, ať chceš nebo nechceš, a zřejmě společně zemřeme!" zněla Stanleyho slova. Jeden Deinonychus prorazil dveře. Jeho řev jejich rozhovor přerušil. Oba stříleli ze svých samopalů, ovšem Deinonychus uhýbal, a když ho konečně Joe zasáhl do stehna, sám pocítil strašnou bolest v krku. Stanley, stojící jen dva metry nalevo od něj, vykřikl hrůzou. Za Joem stál Deinonychus a svými zuby mu zaživa páral krk. Stanley po zvířeti vystřelil. Dinosaura to však neznepokojilo. Muž pohlédl na strop. Uviděl tam světlík, kterým sem Deinonychus pronikl. A hned nato světlíkem proskočil ten třetí. Dopadl na Stanleyho, který si při pádu přerazil záda. Začal mu rvát hlavu od krku svými zuby, zatímco byl drápy zaťat v jeho břiše. Ve skladu a jeho okolí nastala nechutná hostina pravěkých predátorů...


Dwayne se svou trojicí vojáků běžel přímo středem Džungle času. Byl nervózní, neboť slyšel třepetání křídel vycházející ze všech stran. Ve chvíli, kdy z dálky uviděl hlavní budovu, v níž se nacházel stroj času, začal jeden z vojáků řvát: "Pozor, letí na nás ty netopýří zrůdy!!!" Z hlubin pralesa vyletěla masa Anurognathů a ve dvou vteřinách vojáky obklopila. Malí krvelační pterosauři si na ně sedali, kousali je do nechráněného obličeje a hned z ran vylizovali krev. Dwayne pálil, co to šlo. Na zádech měl plamenomet, a vzpomněl si, že mu George radil, ať na tyto malé nestvůry použije právě tuto zbraň. Plamenomet účinkoval skvěle. Usmažení ptakoještěři padali na zem jeden po druhém. "Pomoc! Pomoc!!!" křičel jeden z vojáků. Dwayne se zděsil. Voják, zcela posetý Anurognathy, skočil přímo do hořícího plamene. Dwayne sebou trhl, ale bylo pozdě. Voják se raději zabil, než aby se nechal sežrat ptakoještěry. Ostatní dva se okamžitě dali na útěk. "Končíme, šéfe! Tohle je konec!" křičeli. V tu chvíli z lesa vyletěla další skupina Anurognathů a obklopila je. Chtěli se zase vrátit k Dwaynovi, ale nestihli to. Anurognathové je začali ožírat, zatímco se vojáci šíleně zmítali na lesní půdě. Dwayne k hejnu ptakoještěrů přiběhl a opět do něj vypálil. Tito Anurognathové však byli zřejmě hejnem, které si plamenomety dobře pamatovalo. Rozletěli se jen co se první spálil. Dwayne už spatřil jen nehybná těla svých vojáků. Otočil se a s plamenometem připraveným k palbě běžel k hlavní budově. Mezitím k ní dobíhali i George s Fernandem. Tři Dilophosauři je stále pronásledovali. Náhle si však George všiml své staré známé. Kentrosauří samice zrovna postávala u hlavní budovy a za úplňku okusovala listí nízkých palem. "To je naše jediná šance! Musíme k ní!" navrhl George. Jakmile se k mohutnému býložravci ozbrojenému smrtícími ostny přiblížili, Dilophosauři se stáhli. George pohladil Kentrosauřici bok. Zvíře trochu překvapeně otočilo hlavu. "Tohle bylo naposled, co jsem se vrátil. Slibuju," řekl jí George. "Rychle, ty nostalgiku! Dwayne vbíhá do budovy se strojem času!" vykřikl Fernando. George byl nucen ho následovat. Za minutu už stál u zničeného stroje času. Před pár dny ho zde zničili jen proto, aby zjistili, že se tím nic nevyřešilo. George vzal do ruky páčidlo a odstranil dvířka, za nimiž se v prostorné krabici nacházela krabička o poznání menší. Vytáhl jí oběma rukama a dal do rukou Fernandovi. "Tak, a teď rychle pryč z Džungle času," řekl. Ozvala se strašná rána. Stěnu budovy prorazila Dilophosauří samice, následována dalšími čtyřmi jedinci. "Utíkejte!" křičel George. Jeho dva pomocníci se dali do bezmyčlenkovitého běhu. George pálil po Dilophosaurech. Bylo mu však jasné, že nemá jedinou naději. Utíkali proti němu a on rychle ustupoval, až narazil do konstrukce poničeného stroje času. Jeho kusy se řítily na George. Chtěl uskočit, ale dravé zvíře mu v tom bránilo, a otevřenými čelistmi mu vyhrožovalo, že pokud to udělá, podá si ho. George byl ve vteřině zavalen. Kusy stroje času zavalily také hlavu samice Dilophosaura, která okamžitě zahynula. Ostatní tři dravci se zděsili. Jakmile všechen prach dosedl na zem a ukázalo se, jak vypadá hrob George s Dilophosauří samicí, zvířata se stáhla. Kňouravými zvuky se snad jen snažila vyjádřit smutek nad ztrátou své vůdkyně...


Fernando byl už unaven nesením svého břemene. Dwayne by mu byl pomohl a krabici na chvíli převzal, když tu náhle, těsně u mezery v plotě, který představoval únik z hororu, chytilo něco Dwayneovu nohu. Křik vojenského poručíka Fernanda vyrušil. Položil krabici na zem. Vytáhl pistoli, ale viděl už jen, jak je Dwayne tažen do křovin. Tam se ozval zvuk přeškubnutí páteře. Pak se útočník postavil. Nad houštinou čnělo masivní tělo Pristichampsuse, mocného krokodýla, který dokáže chodit po dvou. Fernando měl s těmito tvory v minulosti nepříjemné zkušenosti, proto radši vzal krabici a než aby Dwayna pomstil, utekl z Džungle času. Čekal ho ještě namáhavý pochod lesem. O den později se vyčerpaný Fernando ocitl zpět na území bývalé farmy v Kostarice. Dopravilo ho sem vojenské letadlo. Vložil základní součástku stroje času do smyčky tak, aby část byla ve světě budoucnosti a část v našem světě. Krabička začala v časovém průchodu levitovat. Najednou se časová smyčka rozprskla. Přitom utvořila takovou tlakovou vlnu, že Fernando odletěl až k letadlu, jež se samo posunulo o metr vzad. "Tak, a je konec. Konec celé téhle tragédie," řekl si pro sebe Fernando. "Poručík Dwayne nám tvrdil, že v tom světě budoucnosti žila nějaká chobotnice. Pan McCann měl prý zájem o její výzkum. Proč jsme tam nepronikli a nezískali její DNA?" zeptal se znaveného Fernanda pilot vojenského letounu. "Z prostého důvodu, příteli. Nemělo by to smysl. Svět budoucnosti má pro nás být neznámý. A ještě jedna věc, George McCann věděl, kolik chyb v životě udělal, a nakonec za to tvrdě zaplatil. Takže další chyby by už nenadělal. To mi věřte," odpověděl mu trochu hořce Fernando...


Všude byla tma. Z temnoty vystupovaly podivné příšery. "Fernando? Jsi to ty? Proč neutíkáš pryč se strojem času? Ne, Fernando! Pomoc!" řval tajemný muž. Z té hrůzné černoty vystoupila Dilophosauří samice. Otevřela čelisti a stiskla Georgovu hlavu. "Ne!!!" vykřikl George. Probudil se. Seděl na posteli a vydechoval. "Co... to... má znamenat?" ptal se chvíli sám sebe, nevšímaje si, že vedle postele sedí několik lidí. Držel v ruce dýchací přístroj, který si právě strhl z obličeje. Nacházel se ve vojenské nemocnici. "Nic se neděje, Georgi. Všechno skončilo. A skončilo to dobře," řekla usměvavá tvář. George se podíval napravo od sebe. "Jeremy Stewarts!" vydechl překvapeně. "A mě nepoznáváš, kámo?" řekl muž oděný v černém společenském obleku. "Jack Roger! Můj starý přítel, se kterým jsem nechal vytvořit Džungli času..." řekl George a promnul si oči, jelikož tomu nedokázal uvěřit. "Jen odpočívej a nenamáhej se, všechno Ti vysvětlím," řekl Jeremy. "Je to už nějakých čtyřicet dnů, co mi přišla zpráva ze světa prehistorie. Říkals, že jsi s několika lidmi uvězněn v pravěku. Poslal jsem Ti na pomoc vojáky. Nedávno jsem se dozvěděl, že žiješ a snažíš se vyřešit problém s časovými smyčkami i zvířaty, jež unikla z Džungle času. Prý jste porazili Allosaura, který pronikl až do kostarických lesů. Já měl ještě kontakt na Jacka, a když jsme zjistili, že poblíž Ciudad de Panamá řádí skupinka Anurognathů, nechali jsme si od armády půjčit plamenomety a dali se do boje s těmi strašlivými krvelačnými netvůrky. A pak jsme se dozvěděli, že ses vrátil do Panamy. Chtěli jsme se s tebou setkat, ale řekli nám, že jsi v Džungli času. Nakonec nám sdělili, že jsi tam zemřel. Jenže my tomu nevěřili, přesvědčili jsme vojáky, abychom se tam vrátili. A našli jsme tě se zlomenou rukou, jak ležíš v potoce. Byl jsi prostydlý, měl jsi horečku, a zlomenina tě taky ničila," vyprávěl Jeremy. "Ale já přece... Umíral jsem pod troskami stroje času," zakroutil hlavou George. "Jo, to si jen myslíš, kámo," zasmál se Jack, "asi ses odtamtud nějak dostal, ale nepamatuješ si to. Došel jsi k potoku a teprve tam jsi začal s umíráním. Ale pozdě, protože tě tví staří kámoši objevili." "Jo, vybavuju si, že jsem se odtamtud nějak dostal. Odplazil jsem se, ale šíleně mě bolela hlava, nevybavuju si to přesně," vzpomněl si konečně George. "Všechno je v pořádku, Georgi. Džungle času bude nadále existovat jako rezervace, a přístup do ní bude zcela zakázán. Stroj času už neexistuje. A ten Cortes, nebo jak se jmenoval, tě pozdravuje. Informovali jsme ho o tom, že jsi přežil, což ho potěšilo. Teď je někde v Kolumbii a chytá tam prý motýly. Chce na ty nepříjemnosti s Džunglí času zapomenout," řekl Jack. "A ještě jedna věc," pousmál se Jeremy. Dal Georgovi do rukou dopis. George se usmál překvapením. Stálo v něm: "Brzké uzdravení přeje R. E. Corwin. Omlouvám se za nesmyslnou rivalitu. Velmi rád si s Vámi po letech popovídám." "To je neuvěřitelné," uchechtl se radostně George. "Tak už žádné časové smyčky, žádný stroj času, žádné samovolné pronikání pravěkých zvířat do džunglí Panamy... Žádná ztráta v pravěku, žádný útěk před časem... Myslím, že tady dobrodružství končí," řekl ještě George. Potom mu Jeremy s Jackem pomohli na nohy. Řekli si, že by se společně mohli pustit do nějakého podniku. "Hele, Georgi," namítl jen Jack, "dej pozor, ať se to týká jen zkamenělin nebo současných zvířat. Ať nás zase nehoní nějaký příšery." "Neboj, Jacku, tentokrát to bude jinak," řekl George...

KONEC PŘÍBĚHU.
Doufám, že se Vám série o Džungli času, sestávající z příběhů Džungle času, Zpět do Džungle času, George McCann ztracen v čase a Útěk před časem, líbila. Pokud chcete, můžete mi do komentářů napsat, který z těchto příběhů se Vám konkrétně líbil nejvíce. V případě, že jste je nečetli, ale chtěli byste, naleznete je v rubrice Příběhy na vyprávění nebo v archivu tohoto blogu (Džungle času a Zpět do Džungle času jsou příběhy z roku 2014, George McCann ztracen v čase z let 2014 a 2015 a Útěk před časem naleznete v archivu července a srpna 2017). Jsem moc rád, že jsem tuto sérii po více než dvou letech čekání ukončil. Ale kdo ví, co George, Jeremy a Jack, nyní snad znovu spřátelení s Rodríguezem Edgarem Corwinem, podniknou do budoucna...

Ztracená fauna Nového Zélandu: Mystacina větší

14. srpna 2017 v 11:23 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Jak jsem slíbil, tato část Ztracené fauny Nového Zélandu se bude zabývat jedním vymizelým novozélandským savcem... Že na Novém Zélandu původně žádní nežili? No, není to tak úplně pravda. Už minule jsme si představili obyvatele novozélandského pobřeží, vyhynulý druh tamního lachtana. Takže tentokrát je na čase let do vnitrozemí! Natáhněte křídla!

Vědecké jméno: Mystacina robusta,
obecné jméno: mystacina větší,
Vyhynutí: 60. léta minulého století.
Do řádu letounů (Chiroptera) patří dvě velké skupiny, a to kaloni (Megachiroptera) a netopýři (Microchiroptera). V současnosti netopýři sestávají ze 17 čeledí (avšak jejich počet se s neustále pokračujícím vědeckým výzkumem může málo měnit), z nichž jedna se vyskytuje pouze na Novém Zélandu. Hovoříme o čeledi Mystacinidae, a v současnosti také o pravděpodobně jediném žijícím druhu, kterým je mystacina novozélandská (Mystacina tuberculata). Má tři poddruhy a vyskytuje se na obou velkých ostrovech Nového Zélandu. Od hlavy po krátký ocásek měří 5 nebo 6 centimetrů, obvykle obývá lesy od pobřeží až do výšky 1100 metrů nad mořem, a je to všežravec. Ve srovnání se svým zmizelým příbuzným, mystacinou větší, je to drobeček. Tento vyhynulý druh netopýra měl totiž rozpětí křídel 30 centimetrů! To je pro srovnání délka holuba, takže jistě patřil k větším netopýrům. Délka těla činila 9 centimetrů. Na Novém Zélandě žil přinejmenším po stovky tisíc let, možná i po miliony let, po boku své příbuzné. Až na počátku 60. let 20. století byly mezi těmito dvěma tvory nalezeny jisté rozdíly. Do té doby nebyla mystacina větší považována za odlišný druh, a tak představovala jen větší zástupce mystaciny novozélandské. V Pleistocénu i po většinu Holocénu žil tento netopýr na Severním i Jižním ostrově, nicméně krátce po příjezdu evropských kolonizátorů byl tlačen na jih, a tak nakonec zbyla jen populace vyskytující se na Stewart Island a na okolních ostrůvcích na jih od Jižního ostrova Nového Zélandu. Ve 20. století byl tento obdivuhodný druh poměrně hojný už jen na některých ostrůvcích, včetně ostrova Taukihepa, jenomže následná invaze krys druhu Rattus rattus způsobila jejich zánik. Krysy byly celkově odvěkými nepřáteli mystaciny větší. Už v minulosti způsobilo rozšíření polynéské krysy druhu Rattus exulans, které Maoři říkali kiore, zánik mnoha populací mystaciny větší. Hlodavci představovali pro tyto letouny velkou konkurenci...


Není zcela potvrzeno, že mystacina větší vyhubila, alespoň IUCN ji klasifikuje jako kriticky ohrožený druh, jenž je pravděpodobně vyhuben. Nikdo totiž tohoto netopýra od 60. let minulého století nespatřil. Netopýři však patří mezi těch několik málo skupin savců, která naší pozornosti obvykle uniká. Zatímco spíme, poletují nad našimi zahradami a loví hmyz, nebo v případě mystacin lízají sladkou šťávu květů. Vzhledem k tomu, že už byly podniknuty dvě velké expedice na Taukihepu a také na ostrov Pautahina, a to v letech 1999 a 2009, a nepodařilo se žádné mystaciny větší odchytit do speciálních sítí, aby mohly být prostudovány, musíme se zřejmě smířit s tím, že tento nádherný tvor již neexistuje... O tomto netopýrovi se toho mnoho neví. Živil se nektarem, pylem, a květy. Také chytal hmyz, především brouky a můry. Existuje jen několik fotografií živých jedinců, a také vycpaniny (viz. obrázek výše). Nyní je však zřejmě jedinou mystacinou žijící na naší planetě mystacina novozélandská (foto níže)...


Zdroj obrázků: WikiMedia Commons.

Tento článek se zřejmě tolik nehodí do rubriky Podivuhodné zprávy ze světa pravěku, neboť pojednává o živočichovi, jenž vyhynul teprve nedávno, a v našem letopočtu. Jelikož se však projekt Ztracená fauna Nového Zélandu zabývá především prehistorickými tvory, z nichž některé lidé ani nepoznali živé, zařadil jsem i tento článek do této rubriky, ačkoliv vím, že to zřejmě není volba nejlepší... Příští část napíši možná ještě koncem tohoto týdne.

Bičovka měděná-Had připomínající stonek popínavé rostliny

13. srpna 2017 v 11:54 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po užovce trávozelené je na řadě bičovka měděná, doufám, že se Vám tento popisek bude líbit...

Latinský název: Oxybelis aeneus,
Rozšíření: od jihozápadu USA přes střední Ameriku na jih severní části Jižní Ameriky,
Velikost: Délka 1,3 až 1,7 metru.
Na světě žijí čtyři popsané druhy rodu Oxybelis, tedy amerických bičovek. Vzhledem jsou velmi podobné asijským bičovkám. Oba rody patří do čeledi užovkovitých, ale dělí je od sebe tisíce kilometrů. Vypadají však podobně; jsou to štíhlí hadi žijící na stromech, obvykle jsou dobře maskováni, a mají zadní jedové zuby. Na rozdíl od jedových zubů korálovcovitých (kobry, korálovci, mořští hadi) nebo zmijovitých (zmije, chřestýši a jim podobní) nejsou duté, ale pouze rýhované. Had se musí pořádně zakousnout, aby s jejich pomocí mohl do těla oběti vstříknout jed, a dále musí žvýkat, aby uvolnil alespoň nějaké množství jedu. Ten je slabý; jed bičovky měděné rozhodně není člověku nebezpečný. Tito hadi mohou kousnout jen v sebeobraně, když na ně někdo sáhne, ale i tak jsou to v podstatě neškodná zvířata. Cítí-li se opravdu ohrožena, raději vypouštějí z kloaky nepříjemně páchnoucí sekret, než aby kousala. Důvodem, proč se asijské a americké bičovky tolik podobají, je konvergentní evoluce. Utvářelo je stejné prostředí, ačkoliv žijí v odlišných částech světa. Stejně jako její asijské protějšky, preferuje bičovka měděná, občas též nazývaná americká, lesy, lesíky a křoviny. Had je vybaven dlouhou, úzkou hlavou. Tělo bičovky měděné je velmi dlouhé, obvykle hnědé nebo šedé. Spodní strana hlavy a těla je buď bílá, nebo světle zelená. Přes oči procházejí černé proužky a rozbíjejí tak linii hlavy, což ještě umocňuje už tak perfektní kamufláž. Tento had skutečně napodobuje ovinutý stonek popínavé rostliny. V lesní či pralesní vegetaci se dokonale ztrácí. Navíc výborně šplhá. Ocas bičovky měděné je extrémně dlouhý a ovíjivý. Had se s jeho pomocí jistí, když překonává větve. Mezi jedinci ze severu a jihu panuje rozdíl. Řitní šupina je u populace žijící na jihozápadě USA, konkrétně v Arizoně, rozdělená, kdežto jihoamerické bičovky měděné ji mají zachovanou celou. Jsou to denní lovci s výborným zrakem. Bičovky spolu s africkými liánovci patří mezi málo hadů, jež vidí i nepohybující se předměty, jsou tedy vybaveny binokulárním viděním. To jim pochopitelně usnadňuje odhadnout vzdálenost mezi větvemi při šplhání po stromech, ale také to znamená, že snáze nacházejí kořist. Tou se mohou stát ještěři nebo obojživelníci, především tedy stromové žáby, ovšem ptáci a hmyz také tvoří významnou část jídelníčku tohoto druhu. Je známo, že bičovka měděná je vejcorodá. Snáší 3 až 5 vajec, která posléze s největší pravděpodobností opouští. V neotropech samice kladou vejce během letního období dešťů. Nejjižnějším místem, kde se s bičovkou měděnou můžeme setkat, je střed Bolívie. Kromě americké pevniny se vyskytuje také na Trinidadu a Tobagu v Karibském moři. Je to běžný druh, který v současnosti není nijak ohrožen. Bičovku měděnou popsal už v roce 1824 Johann Georg Wagler, slavný německý herpetolog, po němž je pojmenován asijský chřestýšovec Waglerův...

Příště užovka býčí!

Útěk před časem-část 7.

12. srpna 2017 v 11:13 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
George už byl několikrát zachráněn před jistou smrtí. Po událostech v Džungli času i v prehistorických časech se konečně s pomocí amerických vojáků vedených poručíkem Dwaynem dostal do jednadvacátého století. Stroj času byl zničen, kvůli čemuž se však začaly objevovat záhadné časové smyčky. Jedna se otevřela v Kostarice a pohltila velkou farmu, další se otevřela ve světě budoucnosti a vedla do Jurského období, z něhož George též vyvázl živ. Lawrence Lynn byl zabit Ceratosaurem, který se objevil v kostarickém pralese, a George unikl jen díky Fernandu Cortesovi (viz. Zpět do Džungle času a George McCann ztracen v čase). Nyní se vidí po 150 milionech let vývoje planety a po měsíci, kdy jeden druhého považovali za mrtvého. Fernando má zřejmě plán, jak časové smyčky nadobro uzavřít. Ale otázkou je, vyjde?

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 7.:
"Proč se skrýváme v téhle jeskyni?" zeptal se George svého přítele po chvíli mlčení. "Protože je jich tu spousta," zašeptal Fernando. "Ceratosaurů?" optal se ho George. "Ano," odpověděl Fernando, "je tu nejmíň jedna celá smečka. Viděl jsem ji, jak časovým průchodem pronikají do našeho světa. A pak jsem je následoval." "Za tu záchranu jsem Ti vděčný," řekl George, "ten oštěp sis asi vyrobil sám, že?" "Ani se neptej, co všechno jsem už s ním porazil. Jenže teď už nemáme žádnou zbraň. Oštěp zůstal zabodnutý v zádech té příšery..." zněla odpověď. Za chvíli se začal ozývat strašný, uši rvoucí řev. "Jsou blízko," šeptal Fernando. Najednou, jako by uhodil blesk, pronikla otvorem ve skále Ceratosauří hlava. Fernando i George se rozkřikli překvapením. Ceratosaurus řval, syčel a slinil, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl hlavu otvorem zcela protáhnout, bránily mu v tom jeho rohy nad očima, jež by si mohl zlomit. Ze skřeků vycházejících z venkovního prostředí se nicméně dalo usuzovat, že není sám a je obklopen přinejmenším dalšími dvěma masožravci, stejně tak děsivými a hladovými. "Co teď? Měli bychom odsud nějak vypakovat," řekl George. "Polez za mnou," odpověděl rozhodně Fernando. Začal se plazit do hlubin úzké jeskyně. Pro klaustrofobika by taková situace byla noční můrou. Malý vchod do jeskyně blokovala obrovská tlama plná zubů, a jediný způsob, jak se odsud dostat, zřejmě tkvěl v plazení se úzkým tunelem plným bahna. Ale ani Fernando, ani George nebyli klaustrofobiky a vůbec se nehodlali vzdát. Fernando jen Georgovi sdělil, že tuhle jeskyni obýval několik dnů, že sem chodil přespávat, zatímco během dnů hledal civilizaci. Jak se tak George plazil za Fernandem, neustále pozoruje, aby se hlavou nepraštil o rovný, nízký strop tunelu, vysvětlil svému příteli, že ještě donedávna kousek odsud stála farma, jež byla pohlcena časovou smyčkou. "Jak jsem řekl, musíme ty časové smyčky uzavřít. Myslím, že by se ještě hodil stroj času," oddechl těžce a takřka nesrozumitelně Fernando, unavený plazením. Konečně dorazili do prostorné části jeskyně. George se zmocnila úleva. Konečně se postavil a protáhl se. Všude okolo byly krápníky, strop této části jeskyně byl nějakých pět či šest metrů vysoký a nahoře se nacházel malý oválný otvor, kterým dovnitř procházelo měsíční světlo. To se odráželo na hladině velmi studené vody. "Už jsem to tu proplaval, když jsem tu jeskyni zkoumal," řekl Fernando, "takže se dej za mnou. Budu plavat napřed. Pořádně se nadechni a zkus zastavit dech aspoň na minutu. Pak se octneme venku." Když George vstoupil do vody, celý se oklepal. Toto měla být zřejmě nejstudenější koupel v jeho životě. Ale nic nezdržoval, naopak byl odhodlán Fernanda následovat. Když hlava jeho přítele zmizela pod hladinou, nadechl se a pak se také ztratil v průzračně čisté vodě. Fernando plaval celkem hluboko a George se trochu obával, aby mu stačil dech. Brzy propluli velkým otvorem, zdobeným podivuhodnými vápenatými útvary tvarovanými vodou po miliony let, a ocitli se venku. Voda v malém pralesním jezírku byla i v noci teplá, takže to bylo jako vyměnit studený bazén za teplou lázeň. Voda zde byla nicméně kalná a špinavá, oba z ní co nejdříve vylezli. "Teď musíme k té planině, kde jsou stále vojáci," nařídil George. Fernando zapnul starou svítilnu. Jakmile vstoupili do lesa, velmi se zalekli. Ceratosaurům neunikli, naopak, chytili se do pasti...


Pohlížely na ně čtyři hladové oči. Dva velcí dospělí Ceratosauři, zřejmě vůdčí samec a samice, hlídkovali v okolí. Začali mocně řvát a utíkali za Georgem a Fernandem. Ti se oba vrátili ke kalnému jezeru a skočili do něj. Ceratosauři se na jeho břehu zastavili. Stále však oba muže sledovali. Z džungle brzy přiběhl další Ceratosaurus, a pak ještě další dva, sotva dvoumetroví jedinci, mláďata. Teď jich tu bylo celkem pět a zcela blokovali únikovou cestu. "Tak, co teď?" zeptal se trochu bezradně Fernando. George však rychle přišel s plánem. Na jeho povel doplavali ke skále, ale nevydali se pod vodu, aby se vraceli do jeskyně. Naopak, začali po kluzkých kamenech šplhat nahoru. Šlo to těžce. Netrvalo však dlouho a ocitli se na jejím vrcholu. Byl odsud nádherný výhled. Také uviděli planinu a věděli, kterým směrem se mají dát. Sestoupili ze skály. Stáli opět před jeskyní. Ostatní Ceratosauři zde nehlídkovali. George se marně snažil od Fernanda zjistit, kolik Ceratosaurů sem proniklo, ale ten vážně nevěděl. Utíkali lesem jako šílení. Na planinu doběhli poměrně brzy. Shledali se tu s Dwaynem a jeho dvěma pobočníky. Dwayne se zvedl a utíkal k Georgovi. "Propána, vy jste naživu! Báli jsme se, že se Vám v tom lese něco stalo!" vyhrkl a poplácal ho po rameni. "Kdo je tohle?" zeptal se a ukázal na otrhance. "Toto je Fernando Cortes, o kterém jsem Vám už vyprávěl. Ten, který se kdysi pokusil uniknout z Jurské Tanzanie, ale Ceratosauři mu to překazili. Poslyšte, Lynn je mrtvý. Ceratosauři ho zabili. A proč? Protože se tu otevřela časová smyčka, úplně samovolně. Jen díky tomu Fernando z pravěku unikl. Po lese teď běhá celá smečka těch monster, šla po nás a skoro nás dostala... Ale Fernando má plán, jak časové smyčky uzavřít, takže ho musíme uskutečnit!" vysvětloval spěšně George. "Jaký je ten plán?" zeptal se Dwayne nedočkavě Fernanda. "Poměrně jednoduchý. Myslím, že stačí vzít zničený stroj času a nechat ho rozmetat časem samotným. Jinými slovy, ať si ho časové smyčky samy rozdrtí. Stačí, aby se ta, do níž ho vložíme, uzavřela," řekl Fernando. "To je dobrý plán," pokýval hlavou George. Sám znal stroj času mnohem lépe než Fernando, vždyť ho také vlastnil, kdežto Fernando byl pouze chlápek z pralesa. Jenže teď přišel s geniálním řešením. "Tak na co čekáme? Musíme zpátky do Panamy, do Džungle času!" vykřikl Dwayne. "Počkejte," řekl klidně Fernando, "nejdřív ty příšery v lese. Časová smyčka se tam pořád nachází, tak je musíme nějak dostat zpátky do pravěku. Nalákáme je tam. Potom smyčku uzavřeme." Nato vytáhl z kapsy starý otevírač časové smyčky. George si vzpomněl na to, co se stalo předtím, než se zde znovu setkali. "Utíkej, dělej! Projdi tou svou! Já se dostanu do současnosti a informuju je o tom, co se s tebou děje! Budeš zachráněn Georgi!" Řev Ceratosaurů v prehistorické Tanzanii byl stejně děsivý, jako nyní v kostarickém pralese, a přesto měl tehdy George pocit, že Fernando mluví pravdu. Nakonec se sice Fernandovi situace zkomplikovala, ale teď jsou oba naživu. Navíc se z nich stali přátelé...


Ze vzpomínání ho vytrhl až Dwaynův hlas: "Tak, svolal jsem všechny vojáky. Už jsou tu. Nikomu se nic nestalo, ale jeden z nich viděl mladého dinosaura, jak se líně sune lesem. Máte tedy pravdu, jsou tu. Dovolíme panu Cortesovi, ať nás k časovému průchodu dovede." Cesta lesem zabrala jen chvíli. Už se rozednívalo. Prales nebyl tak temný a viditelnost se zlepšila. Také pocit strachu většinu členů expedice opustil. K časové smyčce došli brzy. Byla poměrně malá. "Ještě jedna věc," zasmál se Fernando, "máte tu někdo baterky? Abych dal nový baterky do toho otevírače." Stanley hned popadl svou svítilnu, vytáhl z ní baterky a podával je Fernandovi, ale Joe jej předběhl. Fernando poděkoval. Joe se na Stanleyho podíval s úsměškem ve tváři. "Dost, chlapi! Nepoperte se tu zase!" okřikl je Dwayne. "Hele, Joe, jednoho dne si ty a já pořádně promluvíme," hrozil svému nepříteli Stanley. "Tak jo, souhlas, jizváči," usmál se drze Joe. Vše přerušil sykavý řev. "Jsou tu. Mají náš pach. Jdou po nás. Na můj povel do smyčky! Utíkat!" zavelel Fernando. Celá smečka Ceratosaurů se dala do pronásledování lidí, kteří ji lákali střelbou do vzduchu. Brzy se tedy ocitli zpět ve světě pravěku. George rychle všechny upozornil, že by měli vylézt na stromy. Dvěma vojákům se to však nepodařilo. Ceratosauři je ještě na zemi začali žrát zaživa. Ostatní slezli z pravěkých kapraďorostů a hnali se zpět k časovému průchodu. Mladý, dvoumetrový Ceratosaurus je ovšem následoval. Fernando běžel poslední, aby časovou smyčku včas uzavřel. Ceratosaurus ho však dohnal. Narazil svým tvrdým čelem do jeho zad. Fernando upadl. Všichni už byli v současnosti, jen George ještě běžel k průchodu. Byl těsně před ním a ohlédl se. Viděl, že má Fernando trable. Proběhl do našeho světa, vytrhl Dwaynovi pušku z ruky, opět pronikl do světa pravěku a Ceratosaurovi, který tahal Fernanda za cáry oblečení, div že ho ještě nekousl do těla, uštědřil střelu do srdce. Mladé, lovem posedlé zvíře se otřepalo a spadlo těsně vedle Fernanda. "To Ti nikdy nezapomenu!" řekl Fernando, a oba proskočili časovou smyčkou do současného světa. Fernando ji okamžitě zavřel. "No, škoda, že tam zůstali jen proto, že požírali mrtvoly našich přátel. Budeme teď muset vyplatit škodu jejich rodinám. Každopádně jsme to zvládli! Myslíte, že zavřeme i tu velkou smyčku, jež pohltila farmu?" zněla Dwaynova slova. "Ne," řekl George. "Lze uzavírat jen ty průchody, jež vedou do časů, na něž jsou otevírače či zavírače smyček uzpůsobeny. Budoucnost to rozhodně není. To znamená, že jediný způsob, jak tu smyčku zavřít, je zničit stroj času v jedné z nich. Myslím, že tahle bude k jeho zničení ideální." Čekal je namáhavý pochod lesem zpět do nedaleké vesnice, a pak let zpátky do panamské Džungle času. George i Fernando se rozhodně netěšili na shledání s jejími obyvateli. Jedině tam však mohl být zničený stroj času znovu získán...


Příští část Útěku před časem bude již částí poslední. A zároveň zřejmě poslední částí příběhů o Džungli času... Přežijí vojáci? Přežije Fernando? A přežije George McCann? Podaří se tento běh, tento útěk před časem, dovést do cíle? To ukáže jen čas...