Srpen 2017

Správce dinosauřího parku - Útok masožravců

11. srpna 2017 v 11:11 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku je zpět! Co se asi za minulý týden stalo? Neváhejte a přečtěte si to!

Útok masožravců

Dinosauří park se opět stal dějištěm podivných událostí... Ve středu ráno mě probudilo zvonění telefonu. Líně jsem vstal, přišel ke stolu a zvedl svůj mobilní telefon. "Pohotovost! Pohotovost! Únik nebezpečných zvířat!!!" ozývalo se z telefonu. "Co je tohle zase za vtip?" protáhl jsem ospale po ránu a podíval se na Leptoceratopse Dina, ležícího vedle mé postele. Roztomile se na mě koukal. Oblékl jsem se do své pracovní uniformy a vyšel ven. A náhle jako by do mě uhodil blesk. Uvědomil jsem si, že se zde vážně něco děje. Po ulici utíkali tři pracovníci parku. Za nimi běžel náš Giganotosaurus. "No tohle," pomyslel jsem si a sledoval jsem jejich potíže. Všichni se zavřeli ve svých domcích. Poté, co zmizeli z jeho očí, nesnažil se je predátor dohnat. Když zabouchli dveře, ztratili se z jeho dohledu a on na ně přestal myslet. Nasával teď vzduch. "Do háje," protáhl jsem ospale. Stál jsem před svým domkem a Giganotosaurus se na mě hladově díval. Rychlým krokem se ke mě blížil. Zíval jsem. Pomalu se ke mě skláněl. "Hele, jdu na snídani," řekl jsem mu a prošel jsem kolem něj. Giganotosaurus mě sledoval jako nějaký podivný výjev. Normálně jsem ho obešel, a on se divil, co že se jeho příští oběť nebojí. Zařval. A já v tu chvíli také, hrůzou. Dal jsem se na útěk. Utíkal jsem, co jsem mohl, a strašně jsem při tom řval. Byl jsem připraven na to, že mě to strašlivé zvíře sežere vcelku a já pak zhynu v jeho žaludku. Doběhl jsem k hlavní budově. Tam zrovna stáli dva rangeři a pálili po Troodontech. Takže i Troodoni utekli ze svých ohrad! "Hej, kámo, pomoz mi," řekl jsem jednomu rangerovi poté, co jsem se za jeho zády zastavil. "Neruš!" okřikl mě. "Hele, pronásleduje mě Giganotosaurus. Neslyšel jsi, jak řve?" zeptal jsem se ho. "Slyšel jsem jenom tebe, zbabělče," odpověděl. Tak to jsem se ale naštval. Zezadu jsem mu dal facku. Překvapeně se na mě podíval. A pak jeho oči stanuly na tom velkém za mnou. Začal řvát. "No co je? Neviděl jsi nikdy hladového Giganotosaura?" ptal jsem se ho a chechtal jsem se jeho výrazu v obličeji. Ranger po zvířeti vystřelil. Já se raději zavřel v hlavní budově. Běžel jsem do prvního patra, abych šel vše oznámit Charlesovi. Na schodech jsem se srazil s Oliverem. Dali jsme si hlavičku a oba jsme ze schodů spadli. "Neumíš dávat pozor, ty nemehlo?!" zařval na mě mocným hlasem Oliver. V ruce držel uspávací pušku. Z okna střelil po Giganotosaurovi, kterého se rangeři marně snažili zastrašit třaskavými střelami. Zvíře se trochu vyděsilo, když se v jeho stehně ocitla uspávací šipka. Pomalu odcházelo. O pár minut později ulehlo na silnici. Ocitl jsem se v kanceláři ředitele parku. Charles mi vynadal. Spím si prý do deseti a jsem správcem! To je prý šílené. Já mám být tím prvním, kdo organizuje odchyt dinosaurů, to mi Charles řekl. Slíbil jsem mu, že se polepším. Ale on jen řekl, že mi dá padáka, jestli ta zvířata neodchytím. Konečně jsem po mnoha týdnech, měsících, ba i letech zvážněl. Neurazil jsem se, ale místo toho jsem se Charlese zeptal, proč zvířata utekla. On mi vysvětlil, že rangeři shledali zámky u výběhů přeřezané. "Takže někdo z parku vypustil tyhle masožrouty..." řekl jsem.

Vyběhl jsem ven z hlavní budovy. Opět jsem byl Danem Jamesonem, rozhodným, rázným správcem Dinosauřího parku, tak jako kdysi dávno. Byl jsem ozbrojen po zuby. Měl jsem pušku i pistoli s uspávacími střelami, a také raketovou pistoli k odstrašení zvláště nebezpečných zvířat. Oliver zrovna běžel zpět do budovy a opět do mne narazil. "Dávej pozor, ty jedno nemehlo!!!" zařval jsem na něj. Oliver vykulil oči. Tohle tedy nečekal. Proběhl jsem kolem rangerů a spěšně se jich zeptal, kolik zvířat uniklo z výběhů, a kolik jich bylo odchyceno. Řekli mi, že se jim povedlo zastavit dva Troodony, a Giganotosaurus je díky Oliverovi také uspaný. Teď zbývali už jen Erythrosuchus Eric a náš slavný, stále naštvaný Siamotyrannus. Usoudil jsem, že nejprve půjdu po tom druhém jmenovaném. Siamotyrannus už se projevil jako lidožrout, z tohoto důvodu jsem se dal k jeho ohradě. Tři rangeři šli se mnou. Zapnuli jsme termovizi. Brzy se ukázalo, že Siamotyrannus odpočívá ve vegetaci uprostřed parku (nachází se tam lesík). Střelili jsme do něj dvě uspávací šipky. Byl notně rozrušen, právě totiž trávil snídani. Před útěkem z výběhu spořádal všechno maso, které mu tam naházeli večer. Chvíli nás honil po středu parku, ale my měli náskok, neboť jsme využili rangerského džípu. Usnul nedaleko od spícího Giganotosaura, kolem kterého už v těch chvílích obepínali pásy, s jejichž pomocí měl být vrtulníkem přenesen do provizorní ohrady. Řada pracovníků se hned dala do práce na převozu Siamotyranna. Nakonec bylo třeba zjistit, kde je Eric. Vydal se k jižnímu pobřeží. Bohužel jsme jej dohnali příliš pozdě. Zrovna požíral mrtvolu člověka. K našemu zděšení se ukázalo, že to byla veterinární asistentka. Pokoušela se ho zastavit, ovšem Eric jí ukousl ruku, ve které držela uspávací pistoli, a pak ji celou roztrhal. Byl to děsivý pohled. Uspali jsme ho. Hnal se za námi, ale pak jako všichni ostatní tvrdě usnul. Nyní jsou všichni masožravci zpět ve svých ohradách. A my řešíme, kdo je vypustil! Ten zrádce musí být nalezen! Musí být zjištěno, proč to udělal!

Dinosauří park je tedy opět v problémech... A jak se vyřeší, to se dozvíte za týden!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paralouatta

10. srpna 2017 v 9:53 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po týdnu je tu konečně další část Vyhynulých tvorů z Karibiku. V tomto projektu už jsme si představili vymizelé karibské krokodýly, hlodavce či lenochody. Tentokrát se podíváme na živočicha, který patří do skupiny, která je nám velmi blízká...

Jméno zvířete: Paralouatta,
Zařazení: ploskonosí primáti,
Vyhynutí: Pleistocén,
Příbuzní? Blízcí příbuzní by stále mohli existovat.
V minulosti žilo na karibských ostrovech několik rozlišných druhů primátů, všichni z nich se řadili mezi novosvětské opice, které nazýváme ploskonosými. Z Velkých Antil jsou známy čtyři druhy, všechny vyhynuly buď v pravěku, nebo v našem letopočtu (v takovém případě hovoříme o jamajském Xenothrix mcgregori, druhu opice, který vyhynul mezi lety 1500 až 1700). Dnes se na karibských ostrovech také setkáme s primáty, a to jak na Velkých, tak na Malých Antilách. Avšak tito primáti byli na ostrovy vysazeni lidmi. Jsou to kočkodani z Afriky a makakové z Asie. Samozřejmě hovoříme-li o opicích na ostrově Trinidad, pak můžeme uvést dva druhy, které se na ostrově, jenž je blízko jihoamerické pevnině, vyskytují přirozeně. Také chápan středoamerický by se mohl vyskytovat v Karibiku, a to na ostrově Cozumel, který patří Mexiku, avšak jeho výskyt tam není potvrzen... Avšak v pravěku, ještě před několika desítkami tisíc let, v období Pleistocénu, žil v Karibiku druh ploskonosé opice, která byla příkladem ostrovního gigantismu. Někdy, tak v jako v případě dnešních varanů komodských z pěti malých ostrůvků v Indonésii, živočišné druhy na ostrovech v průběhu evoluce zvětšují své tělesné rozměry. Stávají se dominantními ve svém přirozeném prostředí a čas od času bývají větší, než jejich blízcí příbuzní z pevniny. Právě dobrým příkladem ostrovního gigantismu byla zřejmě opice rodu Paralouatta. Vyskytovala se na Kubě a možná byla kubánským endemitem, neboť dosud nebyly její fosilní ostatky nalezeny na žádném jiném ostrově v Karibském moři. Byly popsány dva druhy: P. varonai a P. marianae. Druhý jmenovaný pochází pouze z období pozdního Miocénu. Je tedy jisté, že rod Paralouatta existoval několik milionů let, od mladších třetihor po čtvrtohory. Vyhynul v Pleistocénním období...


Známější P. varonai byla popsána na základě takřka kompletní lebky (obrázek nahoře). Ačkoliv dalších nalezených kosterních pozůstatků bylo málo, podařilo se paleontologům odhadnout hmotnost Paralouatty na celých 9 až 10 kilogramů. To z ní tedy činilo velkou opici, stále je však otázkou, zda to byl chápan nebo vřešťan. V minulosti se totiž uvádělo, že Paralouatta byla velmi blízce příbuzná vřešťanům, proslulým svými pronikavými hlasovými projevy. Dnes to však není jisté, poněvadž porovnání zubů vřešťanů s Paralouattou nepřineslo takové výsledky, jaké byly očekávány. Jinými slovy, taxonomie tohoto rodu není dosud zcela objasněna. Jakožto velká opice se Paralouatta pohybovala jak po stromech, tak i po zemi. Důvodem pro to byla i její velikost. Nalezené pozůstatky končetin tento fakt jen podporují. Zatím nebylo přesně zjištěno, proč Paralouatta v Pleistocénním období vymřela. Pravděpodobně se tak stalo následkem změny klimatu a následné změny prostředí, ovšem potvrzeno to není, je to jen domněnka. Vyhynula však zřejmě předtím, než ji mohl spatřit člověk...


Obrázky z:

Tato část pojednávala o prehistorické ploskonosé opici rodu Paralouatta. Série o vyhynulých zvířatech z Karibských ostrovů bude dále pokračovat...

Útěk před časem-část 6.

9. srpna 2017 v 10:52 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se George, Dwayne, Joe, Stanley a vojáci vydali prozkoumat tajemnou časovou smyčku. Po útoku budoucí verze chobotnice zjistili, že se nacházejí v budoucnosti. Nalezli také zbytky farmy, kterou časová smyčka pohltila. Předtím, než z budoucnosti odešli, rozhodl se George prozkoumat další časovou smyčku, tentokrát vedoucí do období Jury. Tam se však setkal s dvěma hladovými Razanandrongoby, před nimiž sice unikl na strom, zůstal tam však uvězněn... Co bude dál???

ÚTĚK PŘED ČASEM-ČÁST 6.:
George si alespoň sedl na větev jehličnanu, aby si trochu odpočinul. Díval se po okolí v naději, že někde poblíž bude další liána, nějaký jehličnan nebo jinan, na který by se přehoupnul. Po chvíli ho napadlo, že by mohl utrhnout jednu liánu ovíjející se kolem jehličnanu a s její pomocí se zachytit další, která visela ze stromu vzdáleného asi šest metrů. Neměl u sebe nůž, ale pistole mu stačila. Přestřelil liánu a mocně s ní švihl jako s bičem. Byla dost pohyblivá na to, aby se další liány zachytila. George tedy začal přemýšlet o tom, jak na jejím konci vytvořit smyčku. V tom začali oba Razanandrongobové nahlas řvát. George byl jejich hlasovými projevy vyrušen z přemýšlení, pohlédl na ně z té velké výšky a ke svému překvapení zjistil, že před něčím utíkají. Brzy zmizeli v houštinách. George však zůstal na stromě. Bedlivě sledoval lesní půdu, a když se přesvědčil, že nehrozí žádné nebezpečí, začal pomalu slézat. Byl však opatrný a obezřetný. Jisté bylo, že dva velcí krokodýlům podobní plazi utekli před něčím, čeho se báli. A aby se něčeho bál takový gigantický masožravec, musí to být opravdu velké a hrozivé. Konečně se Georgovy boty dotkly země. S pistolí pevně uchopenou v pravé ruce se George dal směrem, odkud přiběhl. Pomalu prorážel houštiny, slechy nastražené, a neustále sledoval každý drobný pohyb. Po chvíli ho začalo znepokojovat děsivé ticho. Trochu zrychlil krok. Prošel kolem mršiny sauropoda, jež nepříjemně zapáchala. Ani v jejím okolí se nenacházelo nic živého. George však tušil, že se již nachází v blízkosti časové smyčky. Byla tady poblíž. Za chvíli poznal část lesa, kteoru ho prve hnal pouze jediný Razanandrongobe. Mezi několika jinany zde stáli dva dlouhokrcí dinosauři. George správně poznal, že jsou to Archaeodontosauři. Vypadali klidně. To bylo dobře i pro George, protože jsou-li klidní místní býložravci, nemusí se ničeho bát. Pak se to náhle změnilo, jako by někdo luskl prsty. Zavál prudký vítr, začal obývat větve lesních velikánů, a oba dinosauři proti němu nastavili své hlavy. George se zastavil. Listí teď vířilo kolem něho. Ozval se strašný řev. Archaeodontosauři mocně zatroubili, ale tato výhrůžka predátorovi jim nebyla nic platná. Náhle z lesa vyběhl velký Razanandrongobe, dvakrát tak mohutný jako ti předchozí. Teď už George nemeškal. Střely z pistole by dravce nezazastavily, a tak se George dal na zběsilý útěk. Běžel, co mu síly stačily. Mocný Razanandrongobe se vrhl za ním a rychle ho doháněl. Přitom ze svého hrdla vydával uši rvoucí skřek. George už uviděl časovou smyčku. Ačkoliv mu bylo mdlo, zrychlil. Cítil však, jak ho opouštějí síly. Náhle klopýtl. Otočil se a vystřelil z pistole. Strašný plaz stál asi metr od něj a rozevíral svou tlamu, ze které vycházel odporný zápach masa hnijícího mezi jeho zuby. A náhle strašlivý výjev překazila salva ze samopalu. Střílelo se ze všech stran. George jen oddechoval, zatímco obrovské zvíře sebou zmítalo, řvalo na všechny strany, jednou se vydalo k tamté houštině, jindy se pokusilo zabít útočníky z opačné strany. Bylo střelbou zmateno a brzy padlo. Z houštin konečně vyšli lidé. Byli to vojáci. "Teda, pane McCanne, vy jste měl namále," řekl Dwayne a přiběhl k němu. George se už zklidnil. "Děkuju, zase jste mi zachránili život," usmál se. "Museli jsme pro Vás jít. Byl jste pryč už přes hodinu. Napadlo nás, že se Vám něco muselo stát. Příště Vám dám vojáky, aby Vás chránili. Ale teď pojďte! Musíme jít! Vrátíme se do té strašné budoucnosti a odtamtud pak projdeme zpátky do jednadvacátého století," zněla Dwaynova slova...


V močálu v daleké budoucnosti se mezitím zatmělo. Velká časová smyčka vedoucí do současného světa však svítila z velké vzdálenosti. Pochod močálem byl přímo otřesný. Vojáci zapadávali do bahna, ostatní je museli vytahovat, i George jednou uvízl v bahně, ale naštěstí se jim povedlo ho vyprostit. "Ty obří chobotnice, co jsme viděli," navázal s ním po chvíli řeč Dwayne, "se už vůbec neukázaly. Možná jsou tu vzácné." "Každopádně by mě zajímalo, co jsou zač a proč se u nich vyvinuly tak úžasné schopnosti," odpověděl George. "Myslím si totiž," pokračoval, "že v této době už lidstvo neexistuje po stovky, ba i tisíce, možná miliony let. A mořští bezobratlí se za tu dobu stali inteligentními, a vydali se sem, na souš. Podle mne nežijí jen v močálech. Sami jsme viděli, jak dokáží bahnem pochodovat." Konečně dorazili k velké časové smyčce. Prošli jí. V Kostarice už byla také tma. "Pane Lynne!" volali Dwayne se Stanleym, zatímco ostatní vojáci odpočívali. "Po Lawrencovi ani stopa. Hm," řekl Dwayne. "Hele, chlapi, koukněte na tohle," řekl Joe. Ostatní k němu přiběhla. "Zdá se, že by tu pár stop přece jenom bylo. Tady v měkké půdě." Stopa naznačovala, že Lawrence utíkal. "To je mu podobné," smál se Stanley. "Horší je, že nevíme, kde se nachází," řekl George. "Co je nám po tom? Tak tady někde chcípne, ne?" usmál se drze Joe. "Hele, nezačínej zase. Nebo tě budu podezřívat z toho, žes ho zabil ty," řekl Stanley. Ve světle baterek zasvítila jizva na čele. Joe schválně vytáhl nůž, přišel k němu a mával jím před Stanleyovým obličejem. Provokoval ho a připomínal mu dávnou bitku. Stanley se naštval. Kopl Joa do břicha. Ten se svalil k zemi. Stanley na něj skočil a dal mu tři rány pěstí. Joe se po každé ráně ještě práskl hlavou o půdu. Pak ale chytil Stanleyho za krk a stiskl. Stanley ze sebe vydal úzkostlivý křik. Ostatní vojáci se je snažili oddělit. Chytili Joa za ruce a odtahovali je od Stanleyho krku, dokud trochu nepovolil. Přidušený Stanley zůstal chvíli ležet. Naštěstí byl ovšem v pořádku. Všichni začali Joeovi nadávat. Nejvíce na něj byl naštván Dwayne. George bitvu nesledoval. Dal se po Lawrencových stopách. Vedly do lesa. Neměl by tam chodit sám, ale s tou vojenskou sebrankou, která ho jednou zachránila, a pak se její členové tak krutě rvou, už nechtěl být. Les byl tajuplný. Odevšad se ozývalo bzučení hmyzu a kuňkání pralesních žab. George se na chvíli zastavil. V lesní půdě už žádné stopy neviděl, a navíc zjistil, že se od zmizelé farmy a od vojáků už příliš vzdálil. Temnotou však procházely tiché zvuky. Něco kráčelo po lesní půdě. "Hej, Lawrenci!" zařval George. Netušil, že by se zde mohlo nacházet něco děsivějšího, než zbabělý paleontolog Lawrence. Žádná odpověď, tak se George vracel. Najednou si všiml, že asi deset metrů od něj, u kořenových náběhů jednoho stromu, leží lidské tělo. George se zděsil. Přiběhl k němu a obrátil ho obličejem vzhůru. Obličej byl neporušený, ale břicho bylo vyhlodané. Lesní hrabanka zde byla pokryta krví, která se stále leskla. Těžko říci, před kolika hodinami Lawrence zahynul, bylo však jisté, že jej něco zabilo. George vlastně nemusel dlouho zjišťovat, co by to mohlo být. Uslyšel hlasitý dech. Prudce se otočil a baterkou posvítil na hlavu netvora. Ale... Tohle zvíře přece znal! Vždyť to byl Ceratosaurus z pravěké Tanzanie!


Jak se tu ocitnul? Ceratosaurus zařval. George vstal. Stále pohlížel na naštvaného Ceratosaura a přitom se marně snažil vyšplhat se na strom po kořenových nábězích. Jakmile z nich sklouzl, Ceratosaurus po něm vyběhl. George střílel. Zasáhl krk dinosaura, ale střela zřejmě jen odřela jeho tuhou ještěří kůži a rozhodně jej nezastavila. George se tiskl ke stromu. Tohle přece nemůže být pravda! Ale bylo tomu tak. Smrt se blížila. Vojáci se teď hádají na planině kus odsud a neví nic o tom, že George potká stejný osud, jako nebohého zbabělce Lawrence. A neví nic o tom, že se tímto lesem ze záhadného důvodu potuluje Ceratosaurus. George už unikl ze spárů budoucí stonožky, budoucí chobotnice, ba i ze spárů jurského Razanandrongobe. Ale tentokrát je po všem. Není tu nikdo, kdo by ho zachránil, a on sám už se také nezachrání. Zoufale se v poslední chvíli pokusil vystřelit, když ke svému zděšení zjistil, že pistole, kterou držel v roztřesené ruce, již nemá žádné náboje. Ceratosaurus slinil a tiskl svou hlavu k Georgově obličeji. A pak najednou jeho oči skoro vyletěly z důlků. George se zarazil. Ceratosaurus se bolestně otočil. George spatřil obrovský oštěp, mocně zabodnutý v dinosaurově páteři. Ten se sotva mohl pohybovat. S vrčením sebou sekl tak, že se půda otřásla. Z temnoty vyskočil člověk. Byl celý špinavý a oblečený v cárech šatů. Chytil George za ruku a utíkal s ním pralesem daleko odsud. V té tmě už George nic neviděl, jen spoléhal na to, že ho tajemný zachránce vede do bezpečí. A skutečně. Dovedl ho do malé jeskyňky v lese. Malým otvorem by sem nemohl projít žádný nebezpečný živočich. George ani nevěděl, proč ho zachránce z místa odtáhl. Snad hrozilo další nebezpečí? Otrhanec škrtl sirkou a zapálil malou lampičku. Položil ji na vystouplý kámen. Teprve teď se v Georgově obličeji objevil výraz úžasu. Toho muže přece znal! "Rád tě vidím, Georgi. Neviděli jsme se víc než měsíc, co?" zeptal se ho. "Ale to... To přece není možné... Tobě se to povedlo! Zachránil ses!" vykřikl George. "Jo, ale nebylo to tak snadný," řekl otrhanec. "Fernando Cortes. Expert na život v pralese. Já věděl, že nejseš mrtvý," šeptal překvapeně George. "Jo, kámo, unikl jsem už ze sevření pytláků v pralesích, ze sevření Deinonychů v Džungli času jen proto, abych šel tebe a Freddyho Dixona hledat do pravěku. A pak jsem zase unikl z těch strašných krvavých časů. Když jsem tehdy utíkal před Ceratosaury, zastavili mě. Ty jsi zmizel v jiné časové smyčce. Já chtěl projít do jednadvacátýho století, ale Ceratosauři se před průchod postavili. Tak jsem musel vylézt na nějaký strom, abych je setřásl. Smyčka se pak zavřela a já zůstal uvězněný v pravěku. Jenže před pár dny se otevřela nějaká smyčka v jurským lese úplně sama a já jí prošel sem. Do současnosti. Nemůžu tomu uvěřit. Potuloval jsem se tu po kostarickém lese a hledal civilizaci, ale marně. Až jsem našel tebe. Nemůžu tomu uvěřit. Naposledy jsme se viděli o stopadesát milionů let dřív na opačný straně světa, a teď se setkáváme tady," mluvil Fernando. "Já byl zachráněn americkými vojáky. Jeremy Stewarts je nakonec upozornil na zprávu, která mu došla. Ještě že tak. Ale zachránili mě z budoucnosti. A teď se tudy proháníme, abychom zjistili, co jsou zač ty samovolně se otevírající časové smyčky. Zničili jsme totiž stroj v Džungli času, a ony se pak začaly samy otevírat," vysvětloval spěšně George. "Něco mě napadlo, Georgi. Možná vím, jak tenhle útěk před časem dovést do cíle," řekl na to Fernando.

Ví snad Fernando něco o časových smyčkách? Proč se otevřela zrovna ta, jež umožnila Fernandovi vrátit se do našeho světa? A existuje způsob, jak všechny tyto problémy vyřešit? Zdá se, že ano. Otázkou je, zda se našim přátelům podaří dosáhnout svého cíle... Pokračování příště!

Nový druh britského hada

8. srpna 2017 v 9:47 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Počet druhů studenokrevných obratlovců, plazů a obojživelníků, je na britských ostrovech limitovaný. Stejně jako v ostatních částech severní Evropy, i zde se po konci doby ledové usídlila jen hrstka zvířat, jejichž tělesná teplota závisí na teplotě okolí. Přesto se však po skončení ledové doby někteří plazi a obojživelníci do Británie vrátili. Může být však překvapivé, že se nyní změnil počet druhů hadů, kteří ve Spojeném království žijí. Vyrůstal jsem s faktem, že ve Spojeném království žijí jen tři druhy hadů, a to užovka obojková (Natrix natrix), největší britský plaz, jenž je zároveň nejhojnějším, velmi vzácná užovka hladká (Coronella austriaca), se kterou se setkáme jen v okolí Dorsetu či na jihu, a zmije obecná (Vipera berus), jež je též chráněným druhem. Na jihu Anglie se celkově daří člověkem vysazeným užovkám stromovým (Zamenis longissimus), ale ty jsou domovem v jižní Evropě, nikoliv v Británii. Počet druhů plazů je ve Spojeném království celkově omezen, a to přece jen i z důvodu, že Británie je ostrovem. Kromě tří druhů hadů zde žijí ještě tři druhy ještěrů, z nichž je slepýš křehký tím nejdelším, a snad se k britským plazům dá počítat i největší mořská želva, kožatka velká, jež se vzácně objevuje v britských vodách... Výzkum vedený odborníky z Německa však nyní potvrdil, že v Británii se vyskytuje další had. Dosud byl pokládán za užovku obojkovou, a to nejen v Británii, ale i v jiných částech Evropy, kde žije. Je to Natrix helvetica, která byla až dosud považována za poddruh užovky obojkové (tedy N. n. helvetica). N. helvetica má po celém těle černé pruhy a na rozdíl od olivově zbarvené užovky obojkové je šedá. Vyskytuje se ve stejném habitatu, jako její příbuzná, tedy v nížinách a poblíž sladké vody. Živí se obojživelníky a rybami. Kromě jihu Anglie se vyskytuje také na západě Německa, ve Švýcarsku, Francii a Itálii... Je to úžasný objev. Dosud jsme tohoto hada nazývali jen "grass snake", stejně jako užovku obojkovou, než se ukázalo, že je to odlišný druh. Otázkou je, jak na tom počty tohoto hada jsou. Dokud byl považován za užovku obojkovou, bylo jisté, že mu nehrozí nebezpečí. Nyní je však pravděpodobné, že populace nově identifikovaného druhu je malá a bude si tedy zasluhovat právoplatnou ochranu. Užovka obojková je ve Spojeném království též chráněným druhem, a to pod Wildlife and Countryside Act. Jakékoliv špatné zacházení s těmito hady se trestá. Nová opatření však budou muset být učiněna, aby byla chráněna i užovka druhu N. helvetica. Do budoucna bude jistě zajímavé zjistit, který z těchto hadů je delší, zda užovka obojková či N. helvetica, a který had v Británii je tím pádem největším...

O této zprávě jsem se dozvěděl díky Nigelu Marvenovi. Velmi mne jako milovníka britské přírody nadchla...

Užovka trávozelená-Nádherný hmyzožravý had

7. srpna 2017 v 13:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po krátkém čekání je na mém blogu další popis v současnosti žijícího hada. Tentokrát je to jedna z mých oblíbených užovek, tak doufám, že si ji také oblíbíte...

Latinský název: Opheodrys aestivus,
Rozšíření: východ Severní Ameriky; jih USA až do Mexika,
Velikost: Délka až přes 1 metr (max. asi 1,6 metru).
Užovka trávozelená je krásně vypadají, štíhlý denní had. Velmi se podobá severoamerické užovce smaragdové (Opheodrys vernalis), která se vyskytuje v rovinách a pahorkatinách od jižní Kanady po Texas. Ta má však hladké šupiny. Její sestřenice užovka trávozelená má naopak kýlnaté šupiny, tzn. každá šupina má ve středu výstupek nebo-li kýl. Výborně šplhá po stromech a díky svému zbarvení je těžce rozpoznatelná od listoví. Svrchu je zelená, břicho je slonovinové, žluté, žlutozelené nebo bledězelené. V hustém porostu je dokonale maskována. Může být tedy hojnější, než se zdá. Jako všichni stromoví hadi, má i užovka trávozelená velmi štíhlé, tenké tělo, a bez problémů překonává mezery mezi větvemi vysoko nad zemí. Je velmi lehká, proto se pod ní nezlomí ani malé větvičky. Preferuje hustou vegetaci v blízkosti vody, ať už jsou to jezera, tak řeky a potoky. Pravidelně se také koupe. Nejlepší přístup k vodě má tedy z ústí postranních přítoků řek, porostlých stromy a keři. Je to nejedovatý had, který se živí bezobratlými, především hmyzem. Její jídelníček tvoří cvrčci, motýli, kobylky, můry a jejich housenky, dále se však také živí pavouky. Jelikož polyká malá sousta, nepotřebuje velké čelisti. Hlava je jen o něco málo širší než krk. Kořist loví pomocí zraku, a jako většina diurnálních hadů má velké oči s kruhovou zorničkou. Vzhledem ke svému jídelníčku má na stavy užovky trávozelené dopad používání pesticidů a insekticidů, které ničí bezobratlé, jimiž se živí. Rozhodně není jediným hadem, který je přizpůsoben k chytání a požírání hmyzu a pavoukovců či jiných bezobratlých živočichů; šnekožrouti požírají hlemýždě, zatímco užovka stonožkožravá se živí stonožkami. Jiné druhy hadů, mezi nimi nalezneme například i zmiji paví, se živí štíry. Ačkoliv čas od času oblasti výskytu užovky trávozelené mohou být zbaveny jejich hmyzích obyvatel a tedy později i těchto užovek, není to druh, kterému by hrozilo nebezpečí vymření, neboť se odchov v zajetí daří. Na rozdíl od užovky smaragdové, která není pro chov v teráriu příliš vhodná, především ne pro začínající chovatele, užovka trávozelená je dobrým známým teraristů. Terárium pro tento druh může být zařízeno s velkou vodní nádrží a také s velmi hustým větvovím. Není nutné vyhřívat dno terária, ovšem teplota by měla být lokálně zvýšena na 25°C až 30°C. V takových teplotách se těmto hadům v divočině daří. Je doporučeno nasvěcovat terárium 12 až 14 hodin denně. Krmnými živočichy jsou pak její oblíbení členovci. Čtyřměsíční přezimování v teráriu je také doporučeno.

Příště bičovka měděná (americká)!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Neophoca palatina

6. srpna 2017 v 10:41 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V minulé části jsme se věnovali tučňákovi Waitaha, který vyhynul relativně nedávno. Nyní se podíváme na novozélandského obratlovce, v tomto případě přesněji mořského savce, který zmizel z naší planety ještě dříve, než jej mohlo lidské oko vůbec spatřit...

Vědecké jméno: Neophoca palatina,
obecné jméno: v angličtině Pleistocene New Zealand sea lion, české není,
Vyhynutí: Před 400 000 lety.
Neophoca palatina byl druh lachtana, který se vyskytoval při pobřeží Nového Zélandu v Pleistocénu. V této době vypadal Nový Zéland jinak, než dnes. Jižní ostrov byl pokryt obrovitými ledovci, hladina světových moří byla podstatně nižší a z tohoto důvodu i samotné novozélandské pobřeží vypadalo tehdy jinak. Lachtan druhu Neophoca palatina je jedním ze dvou druhů spadajících pod rod Neophoca; tím dalším je lachtan šedý. Žije dodnes a je to jediný australský endemit ze skupiny ploutvonožců, a je ohroženým druhem. Zatímco on se vyskytuje na jižním a jihozápadním pobřeží Austrálie, jeho novozélandský bratránek žil na pobřeží Severního ostrova. Aspoň tolik víme z fosilních nálezů. Dosud totiž byla nalezena pouze jediná lebka, a to na Ohope Beach, jež je populární plaveckou destinací. K nálezu došlo roku 1937. Dlouho se odborníci domnívali, že lebka patří lachtanovi šedému a tak došli k závěru, že v prehistorii, v období Pleistocénu, byl lachtan šedý mnohem více rozšířen, než dnes. Až roku 1983 byl tento lachtan klasifikován jako nový druh, Neophoca palatina. Znatelným rozdílem mezi lebkami lachtana šedého a novozélandského N. palatina je délka patra v tlamě. N. palatina měl velmi krátké patro. Rozdílných znaků je však více.


Závěry učiněné minulý rok, vycházející z detailního průzkumu lebky a s využitím morfometrické analýzy, jen potvrdily, že N. palatina se od lachtana šedého (N. cinerea) výrazně liší, a je proto opodstatněné obě zvířata klasifikovat jako rozdílné druhy. Proč však tento novozélandský lachtan vyhynul? Byl přece dokonale přizpůsoben k životu v chladných vodách, mnohem chladnějších, než na jihu a jihozápadu Austrálie. V době ledové byly místní vody skutečně velmi chladné, a jemu se v nich dařilo. Lovil zde různé hlavonožce, ryby, snad i žraloky (takový je přinejmenším jídelníček jeho dnešního blízkého příbuzného). Zůstává otázkou, co přesně způsobilo jeho vyhynutí. Ale ať už to byla změna klimatu nebo ústup ledovců, jenž se však před 400 000 lety s největší pravděpodobností neodehrál (tehdy byla doba ledová v plném proudu), s člověkem se lachtan druhu Neophoca palatina nesetkal. Tehdy, když lachtan vyhynul, se ještě nevyvinul moderní lidský druh (Homo sapiens sapiens), a mělo trvat skutečně ještě další čtyři stovky tisíců let, než se mu podařilo osídlit Nový Zéland a objevit tak skrytý ráj ptáků moa...

Zdroje obrázků:

V další části tohoto projektu se budeme věnovat jinému původnímu savci z Nového Zélandu, jenž vyhynul...

Želvy skrytohlavé 3/4: Pelomedúzovití

5. srpna 2017 v 10:51 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody

3. část: Pelomedúzovití

Do primitivního podřádu skrytohlavých (Pleurodira), který spolu s podřádem skrytohrdlých (Cryptodira) tvoří řád želv (Testudines či Chelonia), patří přibližně 70 druhů želv a všechny se vyskytují ve sladkých vodách nebo v jejich okolí. Podřád skrytohlavých se dělí na tři čeledi: terekovití (Podocnemididae), matamatovití (Chelidae) a pelomedúzovití (Pelomedusidae). Tato část se zaměřuje na čeleď pelomedúzovitých. Někdy mezi ně bývají řazeni i terekovití jakožto pouhá podčeleď, tedy "Podocnemidinae". Ne všichni herpetologové však tuto systematiku uznávají...

Z fosilního záznamu není známo mnoho zkamenělin želv, které do této čeledi patří. Z tohoto důvodu je vývoj pelomedúzovitých želv stále ještě trochu utajen, i když v budoucnu bude určitě nalezeno více fosilních pozůstatků, díky nimž bude zjištěno více. Nicméně v roce 2014 byl popsán vyhynulý rod Posadachelys, jehož fosilní pozůstatky byly objeveny v mexickém státě Coahuila. Posadachelys žil před 72 milióny let, v období pozdní Křídy. Zkamenělý exemplář byl nalezen již roku 2003, avšak trvalo jedenáct let, než byl oficiálně popsán. Zdá se, že šlo o suchozemskou želvu, což je v kontrastu s přizpůsobením na částečně vodní, částečně suchozemský styl života dnešních pelomedúzovitých. Není to však nic neobvyklého, neboť i jiné prehistorické skrytohlavé želvy bývaly suchozemské, zatímco jejich dnešní příbuzní (řadící se do dalších dvou čeledí) žijí ve sladké vodě. Tento vyhynulý rod želvy byl navíc schopen dobře plavat. Posadachelys měřil až 27 centimetrů na délku, soudě podle krunýře dospělce. Krunýř mláděte dosahoval délky pouze 5 centimetrů, ale není jisté, jak bylo mládě staré.


Dnešní pelomedúzovití jsou zastoupeni jednadvaceti druhy...

Pelomedusa (monotypický rod; zahrnuje jediný druh, P. subrufa, česky tereka africká):
Běžná sladkovodní želva, která se vyskytuje v subsaharské Africe, na Madagaskaru a dokonce i v jižním Jemenu. Její krunýř je pěkně jednobarevný, někteří jedinci ho mají olivově zelený, jiní hnědý. Pod bradou má dva výrůstky, je vybavena plovacími blánami nacházejícími se mezi prsty a dále také širokou, silnou hlavou. Na rozdíl od svých příbuzných bažinatek (viz. text níže) nemá pohyblivou přední část plastronu, a nemůže tedy vpředu uzavřít krunýř. Je aktivní ve dne a požírá vše od vodních rostlin přes měkkýše a ryby až po žáby. Údajně se také může přiživovat na ptácích. Hrdličky loví obdobným způsobem, jako krokodýlové v řece Maře loví pakoně. S délkou 30 až 32 centimetrů se řadí k malým želvám. Nedávno (2015) byla zdokumentována při požírání parazitů nasátých na tělech nosorožců či prasat bradavičnatých. Tito velcí savci si lehnou do do vody, nejčastěji do nějaké bažiny či marše, a nechají želvy, aby odstranily a spořádaly všechny parazity, jež jejich silné čelisti mohou z těl savců ukousnout. Těžko říci, zda jde přímo o důkaz symbiózy, nicméně je jisté, že v těchto ojedinělých případech rozhodně mají z takového chování užitek jak velcí savci, tak tereky africké... Samičky terek afrických kladou vejce na konci jara či na počátku léta. V jedné snůšce je jich 10 až 40. Doba inkubace trvá 75 až 90 dnů. Poté se z vajíček vylíhnou miniaturní repliky dospělců. Nepříznivou část roku přečkávají zahrabány v bahně.


Pelusios (20 žijících druhů, známých jako bažinatky):
Stejně jako rod Pelomedusa, i rod Pelusios se vyskytuje pouze v Africe (nepočítáme výskyt tereky africké z rodu Pelomedusa v jihozápadní Asii). Tyto želvy jsou poměrně variabilní, terece africké se podobají, ale mají své vlastní osobité styly života i vzhledu. Počet vajec ve snůšce se liší druh od druhu. Některé druhy mají malé snůšky, jiné až středně velké. Okavanžská P. bechuanicus, vyskytující se v Kongu, Angole, Namibii, Botswaně, Zambii a Zimbabwe, může naklást až 50 vajec. Tento druh se často stává potravou proslulého afrického ptáka člunozobce. Naproti tomu východoafrická P. subniger klade 3 až 12 vajec, což je menší snůška. Tento druh je poměrně zajímavý tím, že byl lidmi vysazen na Mauriciu v Indickém oceánu nebo dokonce na Guadeloupe v Karibiku! Karapax této želvy je zahnutý. To je ostatně typické i pro některé další druhy rodu Pelusios, což mu vysloužilo jedno z obecných anglických jmen "hinged terrapins" (terrapin je název užívaný pro sladkovodní želvy). Bažinatky se živí různě. Obvykle však zhltávají měkkýše, ryby, případně malé obojživelníky... Bažinatky nebývají velké, karapax druhu P. nasus měří pouze 12 centimetů, karapax druhu P. sinuatus z východu Afriky zase 46 centimetrů.



Zdroje obrázků:


Do konce měsíce se na tomto blogu objeví poslední část projektu Želvy skrytohlavé...

Správce dinosauřího parku - Oliver kontra Dsungaripterus

4. srpna 2017 v 10:05 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První srpnový Správce dinosauřího parku v tomto roce je tu! Již víme, že se má do parku vrátit Oliver, takže v něm bude jistě o zábavu postaráno...

Oliver kontra Dsungaripterus

Ráno v úterý 1. srpna jsem jen tak ležel v posteli a říkal si, kolik práce na ten den mám. Jak jsem tak ležel a díval se na strop, otevřeným oknem něco do mé místnosti vletělo. Strefilo se to přímo do mého obličeje a vybuchlo to. Chvíli jsem kuckal a nadával, až jsem pak při bližším zkoumání zjistil, že to byl balónek s vodou. No jistě, Oliver se vrátil. Rozhodl jsem se, že mu to oplatím. Byl jsem pevně rozhodnut a maximálně odhodlán toho vtipálka potrestat za všechno, co mi dosud provedl. Vzal jsem proto balónek a naplnil ho vodou. Jak originální. Vyšel jsem ven ze svého skromného příbytku, když tu náhle do mého obličeje vletěl další balónek s vodou. Tak jsem se lekl, že ten svůj jsem pustil na své nohy. Také vybuchl. Nyní byly dvě části mého těla mokré: hlava a nohy. Uslyšel jsem huronský smích vycházející z blízké houštiny při cestě. "Konečně sis umyl nohy," chechtal se ten záhadný útočník. To jsem se ale naštval. Utíkal jsem zpět na svou zahradu, po které zrovna pobíhal Leptoceratops Dino, maje raní rozcvičku. Vzal jsem do ruky silný klacek, přeskočil plot a velkou rychlostí se blížil k houštině. Najednou do mého obličeje vletěl další balónek napuštěný tekutinou. Tentokrát to ale nebyla voda. Byla to žlutá barva. Zuřil jsem, a jak jsem se tak snažil setřít si ten sajrajt z očí, zaznamenal jsem rychlé kroky. Útočník utíkal. A najednou do mého obličeje vletěl další balónek. Teď jsem už přímo řval. Naštěstí byl opět naplněn vodou a tak mé oči opět viděly. Vystartoval jsem a Olivera jsem chytil. Ale on se jen smál, zatímco jsem ho držel za límec košile. Nadával jsem mu, že je líně rostoucí cykas a dům bez střechy, což ho rozesmálo. Nechápu proč, tak silné nadávky by jej přece měly rozbrečet! Pak se ale stalo něco, co naší legraci (nebo spíš Oliverovu legraci a mé naštvání) trvale přerušilo. Z megafonu rangerů se ozývalo hlášení: "Únik nebezpečného samce Dsungariptera! Míří do středu parku, k hlavní budově! Svolávám všechny rangery do akce!" "Hele, kámo, nechme to na jindy," řekl mi Oliver, vysmekl se z mého sevření a utíkal k hlavní budově. Já běžel domů, umyl jsem si obličej, vyměnil boty, oblékl se do pracovního oděvu a dal se za ním. Když jsem doběhl k hlavní budově, spatřil jsem už rangerský vrtulník, jak nad ní krouží. Po ptakoještěrovi však ani vidu ani slechu. A pak náhle... Ucítil jsem, jak se mých ramen dotkly velmi ostré drápy. Docela jsem se lekl a strachem vykřikl. Z hlavní budovy vyběhli Oliver s Charlesem. Můj vtipný přítel držel v ruce raketovou pistoli a vystřelil z ní. Dsungaripterus se zalkl. Pustil má ramena a vyletěl do výšky. Z vrtulníku se ho pokusil strefit jeden z rangerů. Jenže šipka naplněná anestetiky minula svůj cíl. A jsem si docela jist, že by zasáhla mne, kdybych nebyl uhnul. Takhle skončila ve zdi budovy, jež je skladem zbraní. Dsungaripterus letěl na východ, a letěl rychle. Přiběhl jsem k Charlesovi a Oliverovi...

V tu chvíli jsem si uvědomil, že takhle jsme my tři spolu už dlouho nestáli a neradili se. Začalo se mi to líbit. Najednou jsem měl pocit, že mám před sebou toho starého Olivera, který vždy jen vozil zvířata do parku a nedělal si ze mne věčně legraci. Charles byl velmi rozhodný a přišel s plánem. Jenže Oliver je expertem na zvířata a brzy namítl, že Charlesův plán je příliš jednoduchý. Charles souhlasil. Olivera napadlo, že by Dsungaripterus mohl zamířit přímo na východní pobřeží. Je dost pravděpodobné, že si odpočine na útesech, neboť Dsungaripterové nejsou, alespoň co víme z našich pozorování, silnými letci. Nevydrží ve vzduchu dlouho. Proto by mu odpočinek přišel vhod. Okamžitě jsme nasedli do auta a odjeli tam, kam nás vzdálený bod na obloze, vzduchem svištící Dsungaripterus, vedl. Vrtulník letěl za námi. Oliver měl pravdu. Dsungaripterus si vážně musel odpočinout. Nyní vzal Oliver uspávací pistoli, do její hlavně vsunul jednu šipku s uspávadlem a blížil se k útesu. Blížil se velmi obratně, tiše a nepozorovaně. Brzy už stál za křovisky asi deset metrů za útesem. Po břiše se pak plazil k samotnému útesu, zachytil se jednoho výstupku a vytáhl se o kousek výš. Pistoli si dal do pusy mezi zuby a oběma rukama se postupně přitahoval nahoru, užívaje skalnatých výstupků. Ale Dsungaripterus zaregistroval jakési podivné šmátrání po kamenech, jež se nacházely pár metrů pod ním. Vzlétl. Bohudík si to namířil přímo k Oliverovi. Klesal, a Oliver ho spatřil těsně před sebou. Neváhal. Teď se držel útesu jedinou rukou, druhou přidržel pistoli a Dsungariptera trefil do zad. Ptakoještěr-bestie se polekal. Vydal ze sebe takový skřek, jakých užíval k zastrašení Dsungaripteří samičky, ke které se tak nepěkně choval, dokud jsme oba dravé pterosaury nerozdělili. Oliver je silák, ale držet se útesu jednou rukou na něj přece jen bylo moc. Proto pistoli pustil na zem. Rychle začal slézat. Z vrtulníku byla mezitím vystřelena další šipka. Také zasáhla svůj cíl. Dsungaripterus se už začal unavovat. Oliver seskočil ze skaliska a běžel k autu. To už byl Dsungaripterus za ním, namáhavě mával křídly a Olivera se pokusil kousnout zezadu v letu. Oliver včas padl na břicho, aby se tomuto kousnutí vyhnul. Hned se postavil. Dsungaripterus už po něm letěl z druhé strany. Popadl jsem kámen a hodil ho po ptakoještěrovi. Nezasáhl jsem ho, což bylo ostatně dobře, ale upoutal jsem aspoň jeho pozornost. Řeknu Vám, není nic víc děs nahánějícího, než rozzuřený Dsungaripterus se všemi těmi zuby a nahoru do špičky zatočenými čelistmi, a tedy i zlověstným zubatým úsměvem, který po Vás letí. Najednou však křečovitě pohnul hlavou a dosedl na zem. Stál tak dva metry před naším autem. Oddychoval a pak pomalu usnul. To byla úleva! Správce pterosauřího aviaria nám toho dne zdělil, že Dsungaripterus se pomocí svého zobáku doslova prohlodal ven ze své klece. Kovové sítě ho nezastavily. Toto zvíře má v zobáku velkou sílu. Jsem rád, že mě ani Olivera neklovlo. I když Oliver by si to zasloužil. Opět vzpomínám na jeho slova: "Hele, kámo, nechme to na jindy." Jen aby... Počkejte. Právě mi do obličeje vletěl balónek naplněný červenou barvou! Rozprskl se na mém stole! Můj manuskript!


Doufám, že se Vám tato bláznivá část Správce dinosauřího parku líbila... Slibuji, že příště to bude trochu vážnější. Rezervace a útulek pro pravěká zvířata v jednom se totiž stanou dějištěm podivných událostí... Ale o tom za týden v pátek!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Oryzomys antillarum

3. srpna 2017 v 11:14 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po týdnu a dnu čekání je na čase vrátit se k projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku. Dovolte, abych Vás seznámil s jedním velmi zajímavým karibským hlodavcem...

Jméno zvířete: Oryzomys antillarum,
Zařazení: rod Oryzomys (křeček),
Vyhynutí: Holocén,
Příbuzní? Existují.
S křečky rodu Oryzomys se běžně setkáme v Severní a Jižní Americe. Většina druhů jsou středně velcí hlodavci s plovacími blánami mezi prsty. Jsou to výborní plavci a vyskytují se v mokřadech, bažinách, u jezer a řek. Zcela určitě dnes žije pět druhů těchto "vodních křečků", jeden druh, Oryzomys peninsulae ze západního Mexika je pravděpodobně vyhynulí, a další dva, O. nelsoni z Mexika a O. antillarum jsou zcela jistě vyhubeni. Oryzomys antillarum se vyskytoval pouze na Jamajce. Nejstarší fosilie tohoto křečka se datují do doby před asi 11 000 lety. Není pochyb, že se tento "vodní křeček" na Jamajku dostal díky své schopnosti plavat. Částečně vodní a částečně suchozemští živočichové nikdy nemají problémy s osídlením vzdálených ostrovů. Je pravděpodobné, že se Oryzomys vyvinul na americké pevnině a poté se jeden z jeho druhů samozřejmě přesunul na Jamajku (případně to byl předek tohoto druhu). V poslední době ledové však doslo k poklesu hladiny moří a oceánů a tak bylo mezi střední Amerikou a karibskými ostrovy mnohem více pevniny. To znamená, že se Oryzomys lehce přesouval z jednoho místa na druhé, překonával jen malé vodní plochy a nemusel se dát na cestu přes celé dnešní moře. Oryzomys antillarum byl jediným jamajským hlodavcem, který patřil do podčeledi Sigmodontinae, jež se vyskytují převážně na americké pevnině. Žádný další zástupce této podčeledi křečků (čeleď Cricetidae) se už na Karibské ostrovy nedostal. Byl okolo 13 centimetrů dlouhý...


Pokud se choval jako jeho dnešní příbuzní, pak Oryzomys antillarum byl aktivní především po setmění. Živil se jak rostlinami, tak živočichy. Mohutné řezáky tolik typické pro hlodavce samosebou užíval při ukusování své potravy. Proč vyhynul? A kdy se to stalo? Může nás to překvapit, ale toto zvíře se ještě setkalo s evropskými kolonizátory. Je velmi pravděpodobné, že jeho exterminaci způsobilo vysazení promyky malé, promykovité šelmy původem z jižní a jihovýchodní Asie. Tento druh byl lidmi vysazen na mnohých ostrovech, nejen na Jamajce, ale také třeba na Havaji nebo na ostrově Mafia poblíž afrického Zanzibaru. Bohužel za úmyslné vypuštění tohoto predátora na různé ostrovy zaplatily mnohé fascinující a endemické druhy. Oryzomys antillarum byl jedním z nich. Promyky tyto křečky lovili. Oryzomys antillarum však také čelil konkurenci ze strany potkanů. Nakonec to byli větší nepůvodní predátoři, kočky a psi, jež se také podíleli na vyhynutí tohoto křečka. Osudovou chybou však bylo vypuštění promyk a krys na Jamajku. Pokud by se tak nestalo, Oryzomys antillarum by zde byl dodnes...

Obrázek je z WikiMedia Commons.

Brzy napíši další část projektu Ztracená fauna Nového Zélandu. Série Vyhynutí tvorové z Karibiku bude též pokračovat...

Nález zkameněliny azorského hýla

2. srpna 2017 v 16:02 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Kovově pípavé, hvízdavé "ký, ký" nebo "djí, djí" se ve střední Evropě obvykle ozývá na kraji jehličnatých lesů, ve smíšených lesích i parcích a zahradách. Hýl obecný, anglicky Eurasian bullfinch, latinsky Pyrrhula pyrrhula, je krásný zavalitý ptáček z z čeledi pěnkavovitých a řádu pěvců. Ve svém Systema Naturae ho popsal už Linnaeus, a zdá se, že se hýl vždy těšil oblibě. Není to ohrožený druh, naopak si zvyká na lidskou přítomnost a přestože hnízdí hlavně v jehličnatých lesích, skutečně se s ním můžeme setkat i v blízkosti našich domovů. Je otázkou, proč se mu obecně říká "bullfinch", snad by "budfinch" bylo příhodnějším jménem, neboť krátkým silným zobáčkem zobe hlavně po pupenech na větvičkách. V současnosti žije v Eurasii sedm druhů hýlů, vyskytujících se od Spojeného království po Filipíny. Nejvzácnějším druhem je Pyrrhula murina, hýl azorský. Ve volné přírodě už zbývá jen kolem 800 jedinců. To je však úspěch, neboť v 70. letech minulého století jich zbývalo asi desetkrát méně. Avšak nové fosilní nálezy ukazují, že relativně nedávno žil na Azorách jiný druh hýla, a ten už vymizel... Nový druh vyhynulého hýla, nazvaný Pyrrhula crassa, byl nyní popsán podle nálezu kostry výrazně se lišící od skeletu svého současného příbuzného. Fosilie byla nalezena ve skalní dutině, jež byla kdysi zalita lávou po výbuchu sopky. Azory jsou, jak je známo, souostroví sopečného původu. Zvíře muselo být v dutině přítomno, když jej láva zalila a navěky fosilizovala. Kráter s pochovaným hýlem donedávna nepoznaného druhu se nachází na ostrově Graciosa, jenž je jedním z devíti ostrovů, jež tvoří Azory. Už z velikosti lebky lze jednoznačně usuzovat, že Pyrrhula crassa byl největší hýl, který kdy byl popsán. Jeho zobák byl poněkud vyšší a ne tolik robustní a papouščí, jako u současného hýla azorského... Hýl druhu Pyrrhula crassa vyhynul teprve nedávno. Za jeho vymření mohl příchod nových predátorů, jež byli na ostrovy vysazeni člověkem. Dále ho vymítilo také ničení přirozeného prostředí. Je to neuvěřitelné, ale veselou písničku tohoto ptáka mohli lidé na Azorách slyšet ještě ve 13. století. Tehdy byly Azory kolonizovány Portugalci, a zakrátko hýl druhu Pyrrhula crassa vymizel. Potkal ho stejný osud, jako další výjimečné živočichy, které změna krajiny spjatá s příchodem člověka a jeho zvířecích pomocníků nadobro odsoudila k zániku. Nebýt unikátní zkameněliny hýla, jenž zahynul tak drsnou smrtí, ani bychom o tomto pozoruhodném, člověkem vyhubeném tvoru nevěděli... Tak jako nevíme, které nepopsané druhy kvůli ničení deštných lesů, savan či pouští mizí právě teď. Je smutné, že je jednoho dne budeme znát pouze ze zkamenělin s vědomím toho, že vymřeli v době, kdy je lidské oko mohlo poznat tak jako nic jiného - živé.