Září 2017

Psovité šelmy pravěku: Beringský vlk

30. září 2017 v 11:16 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V minulé části seriálu Psovité šelmy pravěku jsme se podívali na megafaunálního vlka, jenž byl pravděpodobně zvětšenou verzí dnešních vlků druhu Canis lupus. U vlků obecných ještě zůstaneme, a podíváme se na další typ vlka patřícího do tohoto druhu, s nímž se již v dnešním světě neshledáme.

Jméno: Canis lupus, beringský typ,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén (před 50 000 až 7000 lety),
Místo: Aljaška, Yukon, západ Spojených států (Wyoming).
Beringský vlk nebyl samostatným druhem psovité šelmy z rodu vlků. Byl to typ, snad bychom mohli říci poddruh, vlka obecného. Dosud však nebyl plně klasifikován, není ani jisté, jak evolučně blízko měl k evropským jeskynním vlkům doby ledové. Beringští vlci se ekomorfologicky přizpůsobili životu v prostředí, které se lišilo od domova jejich předchůdců, jež přišli z Eurasie. Je obecně známo, že v době ledové byla Asie se Severní Amerikou spojena, a tam, kde se dnes nachází Beringovo moře, rozkládala se tehdy pevninská plocha nazvaná Beringie. Právě tudy prošli mamuti, koně a lvi do Severní Ameriky, kde po značnou část Pleistocénu žili na sněhové pokrývce. Následovali je také lidé, jež se v Severní Americe usadili, a někteří pak pokračovali v cestě dál na jih. Vlci učinili stejně. Beringský vlk se značně podobal dnešnímu yukonskému vlkovi, což je jeden ze 38 v současnosti popsaných poddruhů vlka obecného. Česky se mu též říká vlk černý. Vyskytuje se nejen na Aljašce v USA a v kanadském Yukonu, ale také dál na sever na kanadském arktickém pobřeží. Čelisti a zuby beringského vlka však byly mnohem robustnější, silnější a větší. Patro v tlamě bylo širší, carnassiální zuby (viz. minulá část tohoto seriálu) byly také značně velké v poměru k velikosti lebky. Toto vše byly adaptace k zabíjení velké pleistocénní megafauny. Je pravděpodobné, že se beringský vlk neživil pouze mršinami severoamerických koní či bizonů, ale také je aktivně zabíjel. Sledovat smečku takových vlků v akci musel být zážitek. Beringský vlk byl stejně dlouhý a vysoký jako proslulý pravlk (Canis dirus), na rozdíl od něj byl však beringský vlk lehkou vahou, takže je možné, že byl i o něco rychlejší a mrštnější. Stisk čelistí beringského vlka byl značně větší než u dnešního vlka obecného, to jen potvrzuje, že byl schopen sevřít hrdlo malého mamuta nebo bizona, a snadněji si poradil se velkou zápasící kořistí... V roce 2016 byly uveřejněny výsledky výzkumu, který potvrdil, že dnešní vlci ze vzdálených koutů Mongolska a Číny měli společného předka s beringským vlkem. Ostatky exempláře této pravěké šelmy, které byl při výzkumu použity, jsou 28 000 let staré... Když vlk beringský žil, měl spoustu potravních konkurentů. Pravidelně se setkával s medvědy hnědými, dýkozubci nebo-li Homotherii a také s jeskynními lvy. Zhruba před 24 000 lety do Yukonu přišel člověk, těžko však říci, zda znamenal pro beringského vlka velké nebezpečí nebo to bylo naopak. Nebyly však nalezeny kosti vlka beringského, jež by byly poznamenány různými rytinami. Z Yukonu však pocházejí kosti pravěkých koní nebo wapiti, které byly takto ozdobeny. Lidé a beringští vlci se setkali, ale zatím neexistuje důkaz, že by lovili jeden druhého. Kromě již jmenovaných potravních konkurentů zřejmě beringští vlci museli soutěžit s největším místním mrchožroutem, medvědem krátkočelým. Na obrázku vidíte dva modely beringských vlků z edukačního a výzkumného střediska Yukon Beringia Interpretive Centre ve městě Whitehorse.

Obrázek z WikiMedia Commons.

Správce dinosauřího parku - Komplikace s přesunem Othnielií

29. září 2017 v 10:53 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Poslední Správce dinosauřího parku v měsíci září přichází. Dan Jameson nás informuje o přesunu Othnielií, o kterém se nám zmínil už minulý týden. Avšak jak napovídá název jeho "reportáže", mohu-li to tak nazvat, ne vše proběhlo úplně hladce.

Komplikace s přesunem Othnielií

Tento rok se v parku vylíhlo na dvacet mláďat Othnielií, jedná se tedy o úspěšnou sezónu. Avšak Dinosauří park není dostatečně velký, aby byl domovem pro všechna ta nádherná zvířata. Už v minulosti se spolu některé Othnielie rvaly o území, museli jsme jedno velké stádo rozdělit do několika skupin, jež od sebe oddělovaly ploty... A relativně nedávno jsme začali s přesuny Othnielií na Isle of Die. Dalo by se říci, že tak náš park přispívá k udržení počtu těchto pozoruhodných dinosaurů. Během léta jsme žádný takový přesun neuskutečnili, s koncem září je však na čase mláďata, jež se plně osamostatnila, přemístit zpět na ostrov, z něhož pocházejí jejich rodiče či prarodiče. Přesun začal v úterý. Deset zvířat bylo šetrně uspáno a přemístěno do tří velkých krabic, z nichž každou odnesla jedna helikoptéra. Dávka uspávadel měla zaručit, aby se během letu zvířata neprobrala a nebyla šokována tím, že skrze malé otvory v krabicích vidí samou modř, modř oblohy a oceánu. Spolu s Oliverem jsem seděl ve třetím vrtulníku. Helikoptéry přistály takřka současně na velké travnaté planině na východě Isle of Die. Stádečko Macrauchenií bylo příletem monstrózních strojů vyrušeno a odcupitalo do lesíka tvořeného nízkými stromy. Když jsem vystoupil z helikoptéry, div jsem se nelekl. Uviděl jsem šavlozubou kočku, jak se krčí za vysokými trsy trávy. Oliver byl nadšen. Vytáhl svůj fotoaparát s teleskopickým objektivem a pořizoval jeden snímek za druhým. Tak si říkám, že náš přítel zachránil jedné z těch nevinných Macrauchenií život. Kdyby helikoptéry býložravé savce nevyrušily, jeden z nich by padl za oběť šavlozubému tygru. Odepnuli jsme řetězy a provazy z krabic, a otevřeli víka. Othnielie ještě spaly, čekali jsme tedy, až se proberou. Mělo to zabrat jen pár minut. Mezitím se jeden ranger vydal do lesíka, v němž se ztratily Macrauchenie. Nutně potřeboval na záchod, ale nikomu o tom neřekl. Sdělil nám to až po události, která se mu přihodila. Hned jakmile do lesa vkročil, rozehnalo se proti němu celé stádo těch podivuhodných savců, připomínajících tvarem těla velblouda a chobotem tapíra. Ranger se vyhoupl na větev stromu, která pod jeho těžkým tělem praskla těsně poté, co pod ní proběhla poslední Macrauchenia. Těsně se tedy vyhnul udupání. Nechápal, proč Macrauchenie tak zmatkovaly. Zatímco se držel za hlavu (pád z větve ho trochu šokoval), uslyšel dunění. Zvedl hlavu a spatřil Daspletosaura, hrůzostrašného tyrannosaurida s tlamou plnou ostrých, čepelovitých zubů. Dravec měřící asi deset metrů na délku si to hnal přímo proti němu. Ranger neváhal a vytáhl svou pušku, ale z nějakého důvodu nedokázal vystřelit. Později mi sice řekl, že puška měla závadu, ale sám jsem si odzkošuel na Oliverovi, a fungovala. Oliver byl na mě pořádně naštvaný, když mu nad hlavou prosvištěla kulka, ale to je jiný příběh, který by nás zavedl zpět do Dinosauřího parku a tím se nechci zabývat, protože by to bylo trapné a já se ztrapňovat nechci. Nicméně věřím tomu, že se rangerovi prostě klepaly ruce, a on nedokázal vystřelit. A komu by se taky ruce neklepaly? Mě tedy ně, ale myslím, že... No, dobrá, uznávám, že by se mi asi trochu třásly prsty, ale to je tak všechno! Jo, nic víc! I když i klepající se prsty mohou způsobit, že nedokážete vystřelit z pušky, neboť nesvedete sáhnout na spoušť...

Ranger se dal na útěk, jenže si to namířil přímo k helikoptérám. Já, Oliver a zbytek týmu jsme zrovna sledovali, jak poslední Othnielie opouští krabici. Společně jsme si zatleskali. Bylo to úspěšné vypuštění dinosaurů do divočiny, nemohlo to proběhnout lépe. Aspoň to jsem si myslel. Otočil jsem hlavu a spatřil rangera, jak vříská a utíká před Daspletosaurem, kterého měl za zády. Oliver okamžitě sundal svou červenou košili a mával jí na Daspletosaura. Dinosaurus, vidící barevně, byl tímto úkazem zaujat. Dal se za Oliverem. Jenže v tu chvíli už přišla má šance. Z rukou jiného rangera jsem vytrhl uspávací pušku. Šipka trefila krk Daspletosaura. Oliver řval, mával košilí, skákal, dělal všelijaké šílené pohyby, jen proto, aby stále upoutal Daspletosaurovu pozornost, jelikož se predátor na chvilku zaměřil na mě. Naštěstí byl Oliver úspěšný. Za pár minut se Daspletosaurus zapotácel a usnul. Oliver byl vyčerpaný. Těch několik minut totiž musel běhat po planině a Daspletosaurovi unikat, a nám nezbývalo, než to se zatajeným dechem sledovat. Poté nám ranger vylíčil onen podivuhodný příběh... Přesun další desítky Othnielií nastal včera, tedy ve čtvrtek. Předně jsme však měli problémy s odchytem jednoho staršího samce, který neustále pobíhal po výběhu a vyhýbal se všem šipkám, které po měly zasáhnout. A když ho konečně jedna zasáhla, chytře se otřel o plot a šipka vypadla z jeho kůže. Trvalo snad dvacet minut, než jsem ho s jedním ošetřovatelem nahnal do nepříliš prostorné části výběhu, a tam šipka zasáhla jeho ocas. Jakmile usnul, přemístili jsme ho do krabice za dalšími třemi Othnieliemi. Při tomto přesunu jsem už nebyl, musel jsem totiž v přístavu vyřizovat příjezd několika nových pracovníků (náhrada za darebáky, kteří se přidali k Operaci Hon na Kronosaura, v současnosti již rozpuštěné). Až večer, po návratu na ostrov, mi Oliver sdělil, že se na ostrově ztratil jeden veterinář, dohlížející na stav Othnielií. Hledali ho celé odpoledne, až večer nalezli jeho ohlodané tělo mezi křovisky. Vzhledem ke způsobu, jakým bylo probodnuto jeho hrdlo, Oliver usoudil, že jej zabila šavlozubá kočka. Z toho mě mrazí. Tato zvířata dokáží být zřejmě divočejší, než jsem si v úterý, když jsem poprvé jednu uviděl, myslel...

Další část Správce dinosauřího parku zase za týden!

Lovci kryptidů 2: Tatakai (1/5)

28. září 2017 v 12:11 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulém díle, nazvaném "Ozubený teror", vyrazili Lovci kryptidů do Montany, aby odhalili tajemství raptorů, kteří děsí obyvatele města Miles City. Nakonec však museli bojovat s vlastním nepřítelem, obrovitým, inteligentním a železným robotem Metallerem, kterého za nimi vyslal Deylin Nieto ze základny na dně jezera Nikaragua ve Střední Americe. Pierre se k Lovcům kryptidů nepřidal, smutnil totiž po své sestře Sabine. Jakmile se Jack a ostatní vrátili na základnu v Londýně, zjistili, že Pierre odletěl do Japonska. Někdo ho tam nalákal na "zprávy týkající se smrti jeho sestry". Co to má znamenat? Problémy přicházejí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST PRVNÍ:
Pierre seděl v kanceláři japonského seržanta. Několikrát se ho zeptal, jak se japonská policie dostala k informacím, jež se mají týkat smrti jeho sestry, která přece byla zabita v kanadském Yellowknife. Seržant mu na to několikrát odpověděl, ale Pierre se v té smršti faktů nedokázal vyznat. Už teď se mu točila hlava. Zuby se mu zlostí zatnuly, když seržant vyslovil další větu: "Vaši sestru nezabil Sam Weber. Pouze se městem pohyboval, ale to neznamená, že to byl on, kdo ji zavraždil. Skutečným vrahem Vaší sestry je tento muž." Policista vyňal z tlusté knihy fotografii. "Jack Owen," řekl Japonec. Pierre vykřikl. Trhl sebou a rukou zasáhl stařenku, která seděla vedle něj - v letadle. K Pierrovi okamžitě přispěchala letuška. "Stalo se Vám něco, pane?" ptala se ho starostlivě. Pierre nahlas vydechoval. "Ne, ne... V pořádku... Jenom... Jenom se mi zdál hrozný sen... Promiňte," říkal a držel se za čelo. Otočil se ke staré paní. "Promiňte, nechtěl jsem Vás vylekat," řekl jí, ale stařenka se jen usmála a řekla mu, že je to v naprostém pořádku, a že byl měl více cvičit, aby byly jeho pohyby koordinovanější. Letuška odešla, zvědaví pasažéři si zase začali hledět svých věcí a Pierre se díval ven z okna. Pozoroval hustá bílá mračna. Zatímco letuška oznamovala, že letadlo za půl hodiny přistane v Tokiu, přemýšlel Pierre o tom, co se mu zdálo. Byl vystrašen. V poslední době se mu o smrti Sabine a událostech s tím spojenými zdálo neustále. Vzpomněl si, jak ho před nedávnem ostatní Lovci kryptidů přišli navštívit do jeho pokoje, když křičel ze spaní. Vzpomněl si také, jak se ho dotklo, když se jeho přítel Jack jen zmínil o Sabine. Teď míří do Tokia, aby zjistil o její smrti více. Nepřemýšlel však o tom, proč mu zpráva přišla. Pierra se čím dál víc zmocňovala touha po pomstě a po odhalení pravdy o smrti Sabine. Když se mu zdál sen, v němž seržant obvinil vedoucího týmu, dokázal tomu Pierre uvěřit. Jeho mozek je nyní to, co dokáže Lovce kryptidů učinit slabými... Nastával večer, když Pierre vystoupil z letadla a ocitl se na letišti v Tokiu. Město bylo již osvětleno všemi barvami, slunce zapadalo, obloha byla pokryta červánky. Pierre přišel do hlavní haly budovy. Brzy spatřil Japonce, který k němu přicházel a vítal ho. Pierre se trochu zděsil. Muž byl však velmi přátelský. "Mí kolegové Vám napsali dopis, že ano?" řekl a usmál se na Pierra. "Jak jste mě poznal?" zeptal se nejistě Pierre. "Známe Vás, a víme, co Vás trápí," řekl Japonec. Pierrovi se skoro zatočila hlava. Do hlavy se mu promítla chvíle, kdy mu oznámili smrt Sabine. "Co o tom víte?" zeptal se muže a přidržel se ho, protože měl pocit, že upadne. "Všechno, pane. Brzy se dozvíte pravdu," řekl mu Japonec a jemně ho za ruku chytil, aby mu ukázal, že se mu dá důvěřovat. Pierre opustil Velkou Británii jen pár hodin předtím, než se dalším spojem do Tokia vydali ostatní Lovci kryptidů. Jack se snažil Pierra kontaktovat, ale ten si zřejmě vypnul svůj mobil. Let byl dlouhý. Když se Lovci kryptidů ocitli na stejném letišti, jako několik hodin před nimi Pierre, bylo Tokio zahaleno rouškou temnoty. Město však svítilo, odevšad se ozývaly zvuky, svítily zde japonské nápisy. Jack, Paline, Fahad, Roger a Akihiko procházeli ulicemi. "Najdeme si hotel? Nebo budeme v noci pátrat po Pierrovi? Nebo zjistíme kde se ubytoval?" navrhoval Fahad. "To ještě nevím," řekl Jack, a všechny to překvapilo, jelikož Jack byl tím, kdo měl vždy v rukávu náhradní plán. "Akihiko, tohle je tvoje země," obrátil se Fahad na svého japonského přítele. "Nikdy jsi nám neřekl, jak jsi tady žil předtím, než ses k nám přidal..." pokračoval. Akihiko jen pokýval hlavou. "Je to trochu jiný příběh, než bys čekal," řekl tajemně. Znělo to stejně tajemně, jako zvuky ozývající se z temných uliček Tokia. Všechna ta auta projíždějící ulicemi jako by byla náhle tím jediným, co dávalo této skupince lidí jistotu, že se zde neztratí. "Tokio není takové, jaké si myslíte, že je," řekl Akihiko, "ať už sem Pierra nalákal kdokoliv, existují tady lidé, kteří se ho dokáží zbavit dříve, než vůbec zjistíme, kde se nachází." "Jak to myslíš?" obrátil se k němu Jack. Akihiko se schválně obrátil k jedné tmavé uličce. Polorozpadlé domky zde byly popsány japonskými znaky. Vítr si hrál s listy, které dopadaly do špinavých kaluží vody. Jack pochopil, co tím chce Akihiko naznačit. "Jacku, víš, kdo jsem. Nech mě se po Pierrovi podívat v tomto enigmatickém světě," řekl Akihiko.


V místnosti hotelu stál Jack spolu s Akihikem a sledovali noční Tokio. "Běž, kámo. Hodně štěstí," řekl Jack. Akihiko vyšel z hotelu. Připnul si na černý oblek, tentokrát nevybavený nápisem "The Cryptid Hunters" svůj opasek se zbraněmi. Nasadil si masku černou jako noc, do které se ponořil. Akihiko se proměnil ve své druhé já. V muže, kterého Lovci kryptidů sotva znali. Ale muže, který není jen bojovníkem s železnou tyčí. Jack, Pauline, Fahad a Roger si o půlnoci zašli do čajovny v přízemí hotelu. Popíjeli čaj a mluvili spolu o Pierrových problémech. "Nechci nic říkat, Jacku," zadíval se na něj trochu temně Roger, "ale mám takový pocit, že nás Pierre zavede do problémů." Do místnosti vtrhl jakýsi drsný japonský mladík. Přišel k číšníkovi a na něco se ho japonsky zeptal. Ten mu jen něco odpověděl a pak pokračoval v leštění sklenic. Mladík prohlížel hosty v místnosti. Pak přišel k Jackovi. "Pojďte se mnou. Ven," řekl rychle anglicky. "Promiňte? Vy mne znáte?" optal se ho Jack. Mladík gestem rychle ukázal, aby ho Jack následoval. Jack posunkem naznačil Rogerovi, aby zde s ostatními zůstal, ale zároveň byl připraven do akce. Jack vyšel s mladíkem ven na ulici. Byl překvapen rychlostí, s jakou ho mladík chytil za ruku, zkroutil mu ji a přitiskl ho ke zdi. "Jestli budete křičet, tak Vás zabiju," zašeptal mladík. "Hele, kámo, právě si sáhl na nesprávnýho," usmál se Jack a druhou rukou sáhl po laserové pistoli. Ale mladík mu ji vykopl z ruky. Druhou rukou chytil Jacka pod krkem a stiskl. "Kdo jste?" zeptal se Jack. "Nikdo, s kým byste si chtěli zahrávat. Opusťte Tokio. Hned," odpověděl Japonec. "A když ne?" usmál se bolestivě Jack. "Tak tohle," řekl mladík a ještě více stiskl Jackovo hrdlo. Zničehonic však dostal kopanec do hlavy a od Jacka doslova odletěl. Černá postava udělala ve vzduchu dvě salta a pak svýma rukama sama tiskla mladíkovo hrdlo. Když se železná tyč dotkla jeho krku, došlo Jackovi, kdo ho zachránil. Ten maskovaný muž byl Akihiko. Japonec cosi křičel, do ulice vběhli jeho komplicové, ale hned zase utekli. Jediné, co Jack rozuměl ze slov vyděšeného Japonce, bylo "habu". Pak ho maskovaný Akihiko pustil a mladík zmizel v temnotě ulice. "V pátrání hodlám pokračovat. Habu má stopu," řekl Akihiko. Pak ve tmě zmizel stejně rychle, jako se v ní objevil.

Pokračování příště!

Největší trilobiti

27. září 2017 v 16:20 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Trilobiti byli velmi úspěšnou skupinou členovců. Od svého vzniku v období Kambria se jejich fyzické znaky příliš nezměnily, než později, v Permském období, zcela vyhynuli. Obvykle měli tuhý, pevný karapax, a žili na mořském dně, kde se živili zbytky jiných, uhynulých organismů. Podle nových nálezů, učiněných v nedávné době, měli už ranní kambričtí trilobiti vyvinutý žaludek, a to o 20 milionů let dříve, než se palentologové donedávna domnívali. Avšak kteří trilobiti byli největší? Je pravda, že řada druhů byla velikostně malá. Jednalo se spíše o menší mořské členovce, ovšem přesto se mezi nimi čas od času našel nějaký ten gigant. Největším trilobitem byl Isotelus rex. Byl ukázán v první epizodě Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, Nigel Marven ho zde totiž použil k nalákání obrovského ortokóna. Isotelus žil v Ordoviku, v době před 470 až 420 miliony let. Měřil takřka čtvrt metru na délku, přesněji to bylo 72 centimetrů. To z něj činí největšího dosud nalezeného trilobita. Pod tuhým karapaxem se, jako u ostatních trilobitů, nacházely malé končetiny a pár dlouhých tykadel. Byl také vybaven velkýma složenýma očima. Druhým největším dosud nalezeným trilobitem je pravděpodobně Uralichas hispanus z pozdního Ordoviku Španělska, o tento titul však soupeří s trilobitem druhu Terataspis grandis z raného Devonu New Yorku. Nebyl nalezen kompletní exemplář ani jednoho z těchto dvou druhů, oba však měřili okolo 60 centimetrů, tedy asi dvě stopy. Některé druhy poměrně oblíbeného a dobře známého rodu Paradoxides, například marocký Paradoxides briareus, byly též velké, jmenovaný druh dosahoval délky až 45 centimetrů. Jiný druh Isotela, pojmenovaný Isotelus brachycephalus, byl pak asi 30 centimetrů dlouhý. Poté se setkáme s trilobity asi dvaceticentimetrovými, velikost však co do počtu druhů trilobitů klesá, a tak se nakonec dostaneme až k těm nejmenším, kteří měli pouhých pár centimetrů na délku. S fosiliemi slavného trilobita druhu Isotelus rex bychom se setkali v Severní Americe, největší dosud nalezený exemplář byl nalezen v kanadské provincii Manitoba.




První český pojmenovaný dinosaurus: Burianosaurus augustai

26. září 2017 v 16:39 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Několik nálezů dinosaurů už sice v České republice bylo učiněno, včetně dvojice stop, jež však mohly patřit jiným, dinosaurům podobným plazům. Nyní však do dějin paleontologie vstupuje vůbec první český pojmenovaný dinosaurus. Byl pojmenován Burianosaurus augustai! Rodové jméno je poctou Zdeňku Burianovi, vynikajícímu akademickému malíři, jehož ilustrace doplňují mnohé dobrodružné knihy vydané v češtině, zároveň byl však také mistrem v malování pravěkých zvířat. Jeho malby jsou například neoddělitelně spojeny se Štorchovými Lovci mamutů. Druhové jméno ctí Josefa Augustu, českého paleontologa, se kterým Zdeněk Burian spolupracoval, aby vytvořil svá díla s pravěkými zvířaty dobově co možná nejpřesnější. Josef Augusta napsal řadu knih o pravěku, včetně těch povídkových, mezi jinými jsou to Z hlubin pravěku, Ztracený svět, Zavátý život, Lovci jeskynních medvědů či U pravěkých lovců. Je tedy báječné, že byl český dinosaurus pojmenován právě po těchto dvou významných osobnostech... Burianosaurus augustai žil před 94 miliony let, kdy se uprostřed Evropy nacházel rýnsko-český ostrov. Pozůstatky Burianosaura byly objeveny v sedimentech, jež vznikly za silné bouřky. Zvíře se za určitých okolností ocitlo v moři, které jeho mrtvé tělo ještě nějakou dobu unášelo. Na nalezené kosti se nacházejí známky po žraločích zubech. Burianosaurus byl býložravec, je pravděpodobné, že se živil keřovitými jehličnany. Dříve se usuzovalo, že byl tento dinosaurus "ostrovním trpaslíkem", tedy příkladem ostrovního nanismu. Nicméně podle nedávného výzkumu byl Burianosaurus malý proto, že se jednalo o ranější formu ornitopodů, než bylo původně myšleno... Nejedná se o zcela nový nález. Stehenní kost Burianosaura byla objevena u Kutné Hory roku 2003. O tomto nálezu se léta mluvilo. V roce 2005 už ho popisoval profesor Oldřich Fejfar. Výsledky nového výzkumu, za kterým stojí Daniel Madzia, byly publikovány v časopise Journal of Systematic Palaeontology.

Obrázek i informace z webu České televize. Do komentářů můžete napsat, co si o nově pojmenovaném dinosaurovi myslíte. Mne osobně jeho název velmi nadchl!

Owenetta

25. září 2017 v 16:46 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Owenetta (Owenův malý tvor) byla plazem z čeledě Owenettidae a velké skupiny Parareptilia. Je známá z Jihoafrické republiky z doby před 260 až 250 miliony let, tedy z konce období Permu a samého začátku období Triasu. Všechny dosud nalezené zkamenělé ostatky byly odkryty v pánvi Karoo, bohaté na fosilie pozdně permských živočichů. Ačkoliv velikost a vzhled Owenetty nejsou přesně určeny z důvodu nedostatku fosilního materiálu, bývá někdy tento plaz představován jako dobrý příklad evoluce paraplazů. Není to jen kvůli fyzickým znakům. Owenetta patřila mezi málo zvířat, která v podstatě přečkala největší masové vymírání v dějinách planety, jež se událo na přelomu prvohor a druhohor. Jsou známé dva druhy, permský O. rubidgei (popsaný Robertem Broomem roku 1939) a O. kitchingorum z období Triasu (popsaný roku 2002, nalezený v Lystrosaurus Assemblage Zone v pánvi Karoo). Některé výzkumy však poukazují na to, že by měl druhý jmenovaný druh přeřazen do zcela nového rodu. Pokud však druhý druh patří k Owenettě, pak by to znamenalo, že tento plaz byl mimořádně úspěšný, neboť přečkal vymírání, jež vymazalo 99 % všeho živého z povrchu Země. Z pánve Karoo je každopádně známý ještěr rodu Colubrifer, který žil v Triasu, a Owenettě se svými vzhledem velmi blížil. Občas bývá Colubrifer označován jakožto synonymum jména Owenetta... Ať už je to s taxonomií Owenetty jakkoliv, je jisté, že to byl typický paraplaz. Owenetta se v mnohém podobala taxonu Nictyphruretus. Na rozdíl od něj však měla delší lebku. Čelisti byly vyzbrojeny pilovitými, dozadu zahnutými zoubky, perfektními k rozlouskávání tvrdého exoskeletu hmyzu. Owenetta se rovněž mohla živit malými ještěry či obojživelníky. Jinak byla lebka Owenetty poměrně plochá... Při některých výzkumech byla Owenetta použita jako příklad toho, že byli procolophoniani (řád paraplazů, do kterého patřila) předky želv, ačkoliv se dnes zdá, že to byli plazi jako Eunotosaurus.
Popis tohoto podivuhodného, avšak záhadného živočicha naleznete na anglické Wikipedii, na webu Prehistoric Wildlife či na stránkách Reptile Evolution.

Příště Pederpes!




Psovité šelmy pravěku: Vlčí megafauna

24. září 2017 v 11:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
S prvními podzimními dny přichází nový projekt, který jsem nazval "Psovité šelmy pravěku". Zaměří se na různé druhy psovitých, jež už vyhynuly, podíváme se také na evoluci vlků a psů a zjistíme, proč psovití, s nimiž se seznámíme, vyhynuli. Zavyjte tedy, vyrážíme!

Jméno: Canis cf. lupus,
Období: pozdní Pleistocén až raný Holocén,
Místo: sever holarktického regionu (Evropa, Asie, Severní Amerika).
Klasifikace psovité šelmy pojmenované Canis cf. lupus je nejistá. "Cf." znamená cofer, tedy nejistý. Dosud není jasné, zda byl tento mega-vlk součástí (snad nějakým poddruhem) druhu Canis lupus, což je dnešní vlk obecný. I kdyby se však prokázalo, že se jednalo o samostatný druh, byl vlku obecnému velmi podobný. Z tohoto důvodu je možné, že nalezené kosti patří pouze mnohem větším vlkům obecným. Nicméně, proč byl tento vlk tak velký? Koexistoval s vlkem obecným (který se poprvé objevuje asi před 700 000 lety, v Pleistocénu), nač potřeboval svou velikost, když byl i jeho menší bratránek velmi úspěšný? Odpověď nebude překvapivá: mohou za to velcí býložraví savci. V angličtině se druhu Canis cf. lupus říká "megafaunal wolf", můžeme ho tedy česky nazvat "megafaunální vlk". V době, kdy žil, se po stepích holarktické oblasti procházeli mamuti, srstnatí nosorožci, sobi a další velcí savci, perfektně adaptovaní na život v chladu. Megafaunální vlk mnohé z těchto velkých savců lovil nebo požíral jejich mršiny. Patro měl kratší než dnešní vlk obecný, zato však měl v poměru k velikosti lebky obrovské carnassiální zuby. Jednalo se o zvětšený čtvrtý pár horních premolárních a první pár dolních molárních zubů. Připomínaly ostré břitvy, s jejichž pomocí vlk s ladností trhal maso. Mnohé velmi dobře zachovalé pozůstatky, především pak lebky megafaunálního vlka byly nalezeny v Anglii, ve Spojeném království. Dobře popsány byly jak lebky ze Somersetu, tak z Plymouthu. Ve vlčí populaci jsou nicméně vždy znatelné rozdíly mezi různými zvířaty z různých oblastí, a tedy i megafaunální vlci se od sebe lišili, někteří více připomínali vlky obecné, někteří trochu méně, i když k nim měli hodně blízko, nebyli-li součástí stejného druhu. Izotopická analýza kolagenu megafaunálních vlků prokázala, že se tato šelma živila masem bizonů a koní, stejně jako masem mamutů a také pižmoňů. Pokud megafaunální vlky porovnáme s vlky obecnými, pak byli jejich větší pravěcí bratránci hyperkarnivory. To znamená, že se specializovali na zabíjení velké kořisti. Když velcí býložraví savci doby ledové na konci Pleistocénu vymizeli, přičiněním změny klimatu, ústupu ledovců a z části možná také lovem člověka, zmizel i jejich predátor, megafaunální vlk. Podle některých odborníků však geny megafaunálních vlků nemusely zcela zmizet... Někteří si totiž myslí, že moderní pes mohl vzniknout z vlka, který se částečně velmi podobal tomu megafaunálnímu. První psi však neměli velikost svých megapříbuzných. Později ji ani nepotřebovali, nelovili velká zvířata, ani takovou velikost nepotřebovali k zahřátí svého těla. Masivnost megafaunálního vlka byla totiž také přizpůsobením na chlad doby ledové...


Během příštích měsíců očekávejte řadu dalších dílů Psovitých šelem pravěku!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (6/6)

23. září 2017 v 10:34 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Poslední část druhého dílu Lovců kryptidů 2, s názvem Ozubený teror, je tu... Jack byl sledován Metallerem až do údolíčka, v němž žijí a hnízdí raptoři. Jack se zřejmě domníval, že Metallera odrazí s pomocí velké výbušné pušky, s jejíž pomocí v centru údolíčka vyhloubil kráter poté, co Metallera zasáhl. Kovový muž, Nietův vyslanec, ho však stále pronásleduje. Nakonec se na scéně objevili Roger, Akihiko, Fahad a Pauline. Jak však bitka s Metallerem dopadne? Dozví se Lovci kryptidů, co je železňák zač?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ŠESTÁ:
Jack se obrátil a usmál se, když spatřil, že se zde konečně objevili jeho kolegové. "Neboj, Jacku, a drž se zpátky! Dostaneme ho!" vykřikl Fahad. On a Pauline po Metallerovi vystřelili z dlouhých žlutých pušek. Ozvalo se stejné zadunění jako předtím, když svou pušku použil Jack. Mlžný opar, smíšený s prachem, padlým listím lesní hrabanky a padající mokrou hlínou, po chvilce mírně ustoupil a odhalil další velký kráter, vyhloubený v údolíčku. Metaller ležel v jeho středu. Těžce se zvedal, ale byl stále živý. "Dejte mu další rány! Zdá se, že když dostane několik zásahů, odrovná ho to!" zavelel Jack. Roger a Akihiko seskočili z motorky a utíkali ke kráteru. Fahad a Pauline je následovali. Chtěli ho Metallerovi vystřelit všichni společně. Pak by mohl přinejmenším omdlít, a to potřebovali. Jenže když ke kráteru přiběhli, Metaller byl už na nohou, z jedné ruky se mu vysunula pětihlavňová puška, ze druhé neprorazitelný štít, kterým si teď kryl trup a tělo, a rychle se k nim hnal. Roger okamžitě vystřelil. Explozivní střela se střetla se štítem a mírně Metallera odrazila. Stále však stál, nebyl ani povalen. Z jeho pušky začal sršet déšť kulek. Akihiko chytil za ruce Pauline a Fahada a okamžitě s nimi utíkal dál od kráteru. Roger se skryl za tlustým kmenem stromu. Mezitím už na scénu dobíhal Jack. Všiml si, že na Rogerově motorce byla upevněna ještě jedna žlutá puška. Jistě byla pro něho, někoho z týmu totiž napadlo, že Jack při souboji s Metallerem mohl o svou zbraň přijít. Jack si ji bez váhání přivlastnil a hnal se k ostatním. Na kraji údolíčka se setkal s Akihikem, Fahadem a Pauline. "Roger tam zůstal! Je v nebezpečí! Jestli ho ten ničema zastřelí..." vydechoval Fahad. "Musíme zpátky, Jacku!" vykřikla Pauline. "Nemyslím na nic jiného! Běžíme!" řekl spěšně Jack, gestem svým přátelům ukázal, ať ho následují, a ještě jim sdělil, ať své pušky znovu nabijí. "Našijeme to do něj všichni společně!" zařval, když už měl Rogera na dohled. Metaller se blížil ke stromu, za kterým se Roger stále schovával. Bylo to neuvěřitelné, že ještě nedostal ránu kulkou. "Hej, dutohlave! Máme pro tebe dárek!!!" zařval na Metallera Jack a zamával na něj. Metaller se takřka instinktivně otočil proti Jackovi, jenž měl být jeho obětí číslo jedna. V tu chvíli Roger vyskočil zpoza stromu. Pětice Lovců kryptidů ve stejnou chvíli vypálila ze svých žlutých pušek po Metallerovi. Rána to byla tak silná, že si v příštím okamžiku museli zacpat uši. Exploze byla jen směsí žluté a červené barvy. Raptoři, hnízdící jen kousek odsud, šíleli. Jack dokonce uviděl jednoho, jak v tlamě odnáší pryč své vejce. Následoval ho druhý, který měl v tlamě Jackovy speciální brýle. "Škoda, že jsem jim je nechal... No, co se dá dělat," řekl si pro sebe Jack. Konečně všichni přišli ke kráteru. Metaller ale nebyl na kusy. Byl celistvý, a vypadal, jako by měl jen potřebu si zdřímnout. Jack k němu opatrně přikráčel. Položil ruku na jeho studené, kovové čelo. "Je mimo. Na chvíli jsme ho dostali!" řekl ostatním. Ačkoliv obrovská exploze Metallera nezničila, alespoň při ní ztratil vědomí. To bylo vše, co Lovci kryptidů potřebovali. "Co se týká těch raptorů... Máš nějaký závěr?" zeptal se Roger svého přítele. "Ano, jsou celkem neškodní, pokud je tedy nenaštvete, o čemž jsme se všichni přesvědčili. Každopádně zde hnízdí, a myslím, že bude dobře, když to tak zůstane. Trochu jsme teď jejich hnízdiště narušili..." odpověděl Jack. Ještě chvíli stáli v kráteru a dívali se na nehybné tělo dvoumetrového kovového muže... Metaller byl převezen do Heleny, hlavního města Montany. Zde, v Technologickém institutu, navštívil Jack profesora techniky, doktora Larryho Brickella. Byl to starší plešatý muž s bílými vlasy rostoucími pouze po stranách jeho hlavy, s brýlemi a vystouplou bradou. Podle Jacka odpovídal jakési typické představě vědce. Vkročili do velké místnosti, která spíše než strojírnu připomínala lékařskou ordinaci. "Pacient" ležel připoután na lůžku a byl stále v bezvědomí. "Přišli jste na to, co je zač?" zeptal se Jack doktora Brickella. "Ano, jedná se o robota. Ovšem," zdůraznil doktor Brickell, "s velmi vyspělým ovládáním. Ovládá se v podstatě sám, má svůj vlastní, řekl bych, 'mozek'. Jedná tedy jako inteligentní člověk. Ať už ho naprogramoval kdokoliv, musel to být génius." "Deylin Nieto a génius? No, není to poprvé, co si spojuji toto jméno s tímto slovem," řekl mu Jack. "Jeho tělo je vyrobeno z kovu, který je prakticky nezničitelný. Nevíme ještě, v jaké teplotě se roztaví, ale předpokládáme, že musí být hodně vysoká," pokračoval doktor Brickell. "Nemůžeme se v Montaně více zdržet," řekl Jack po chvíli, "budu tedy velmi rád, když mi výsledky zkoumání tohoto 'lidského robota' pošlete do Londýna." "Samosebou. Jsem rád, že mohu pro tak věhlasný tým, jakým Lovci kryptidů jsou, udělat takovou maličkost," pokýval hlavou doktor Brickell a přátelsky se na Jacka usmál. Ten pak místnost opustil. Neviděl tedy, co se stalo ve chvíli, kdy v ní doktor Brickell a Metaller osaměli. Metallerovy rudé oči se rozsvítily. Doktor Brickell chtěl vykřiknout, avšak Metaller jediným trhnutím svých kovových svalů přetnul pouta a svými mohutnými prsty popadl Brickella za hrdlo. Ten strachem úpěl. "Máte dobré kontakty, doktore," zasyčel Metaller, "co takhle toho využít?"


Lovci kryptidů se po několika dnech vrátili do Londýna. Všichni byli unavení, a tak jen vstoupili do své základny na předměstí hlavního města Velké Británie, a všichni se šli posadit do hlavní místnosti na pohodlné gauče. "Uf, to teda bylo," stěžoval si Fahad. "Můžu říct, že za těch pár dnů to bylo víc adrenalinu, než jsem chtěla," řekla Pauline. Tak si ještě spolu s Rogerem a Akihikem povídali. Jack však s nimi neseděl. Měl starost o svého kamaráda, který s nimi tentokrát poprvé na expedici nejel. "Pierre!" volal na něj. "Jsme zpátky!" zvolal o chvíli později, nedostala se mu však žádná odpověď. Přišel do kuchyně, Pierre se tam však nenacházel. "Měl jsem mu zavolat," řekl si vyčítavě Jack, "pořád ho trápí, že jsem se zmínil o smrti Sabine." Jack se začínal obávat, že se Pierre v základně nenachází. Pauline uslyšela Jackovo volání a tak za ním přišla. "Taky mi přijde divné, že neodpovídá. Třeba je zavřený ve svém pokoji," řekla mu. Společně se tedy dali po schodech do druhého patra budovy. "Je mi líto, že Pierre má tolik problémů kvůli tomu, že nedokázal zabránit smrti své sestry. Pořád si to vyčítá. Všechny ty noční můry, ze kterých se probouzí jen řevem... Hrozně rád bych mu pomohl, ale nevím jak!" řekl jí Jack. Došli ke dveřím Pierrova pokoje. Jack zaklepal a Pierra oslovil, odpověď se však neozvala. Jack tedy otevřel dveře, zamčené rozhodně nebyly. Všechno zde bylo na svém místě. Avšak Jackovo bystré oko si ve chvíli všimlo lístečku, který byl položený na komodě. Nahlas přečetl, co na něm bylo Pierrovým písmem napsáno. "Odjel jsem na několik dnů. Brzy se vrátím, přátelé. Dám vám včas vědět." "Odjel, a my ani nevíme, kam," řekla Pauline. Jackovi to nedalo a přišel k notebooku, který měl na displayi spořič obrazovky. Notebook nebyl spojen s elektřinou, to znamená, že ho Pierre zapnul před nedávnem, jinak by už baterie došla. Stiskl mezerník na klávesnici a uviděl to, co si Pierre přečetl těsně předtím, než základnu Lovců kryptidů opustil. Jack pročetl text, který někdo neznámý Pierrovi poslal. "Pane Leroyi, máme informace týkající se smrti Vaší sestry, Sabine Leroyové. Jedná se o přísně tajné informace, musíte však vědět, o co kráčí. Přileťte do tří dnů do Tokia." "Tak tohle je problém," řekl Jack. "Myslíš, že ho jako... Někdo nalákal... Někam...?" ptala se ho Pauline. "Musíme do Japonska. Hned," řekl Jack... Mezitím se v podvodní budově v hlubinách jezera Nikaragua setkal Metaller se svým "otcem" Deylinem Nietem. Vkročil do místnosti, ve které kdysi Jackovi hrozilo nebezpečí od malých vodních dráčků. "Vedu spojence, otče," řekl Metaller. "Jacka Owena ani ostatní Lovce kryptidů jsem zatím nezničil, ale ten den brzy nastane," pokračoval. "Výborně," usmál se zlověstně bizarně vyhlížející Nieto, "a vy, doktore Brickelle, vítejte v týmu."

Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Skončí Hon na Kronosaura?

22. září 2017 v 12:20 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Léto končí, začíná podzim, a my očekáváme zhoršení počasí, chladno a krátící se dny. Náš přítel Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, by si samozřejmě mohl užívat tepla na tropickém ostrově uprostřed Pacifiku. Ale nemá na to čas. Nejen, že se musí starat o pravěká zvířata, pro které je park novým domovem. Musí také čelit Operaci Hon na Kronosaura, organizaci, se kterou v posledních týdnech měli on a jeho kolegové spoustu problémů... Vyřeší se vůbec?

Skončí Hon na Kronosaura?

Mám dobré zprávy. Po celá léta jsme bojovali proti Operaci Hon na Kronosaura, jejímž cílem bylo původně zahubit obrovitého Kronosaura, útočníka na velké výletní lodě. Nakonec se z této organizace vyklubala banda ozbrojenců bojujících nejen proti existenci tvorů, o nichž jsme si ještě nedávno mysleli, že zcela vyhynuli, ale také proti nám. José, vězněný v Argentině, konečně otevřeně přiznal, že několik predátorů, tedy Erythrosucha, Siamotyranna, Troodony a Giganotosaura, v parku vypustil proto, že mu Operace Hon na Kronosaura slíbila tučný balík. Nikdy ho nedostal, byl totiž chycen a předán své rodné zemi. A způsobil škody, jejichž oprava nás stála miliony. Poté, co nás L. C. Clark již příliš nepodporuje, je jakákoliv oprava takové ceny strašidlem, jež Charlese, ředitele parku, velmi děsí. Neradi bychom se dostali do dluhů. Každopádně byl José odsouzen na několik let vězení. Dva krmiči, kteří s koncem srpna zcela zmizeli z našeho parku, byli objeveni v plavidle Operace Hon na Kronosaura, jež minulý týden v pondělí zatkla Olivera a jeho dva vědecké přátele. Všichni přeživší z lodi, kterou poté napadl gigantický Kronosaurus, byli zachráněni Fiji Police Force, tedy policií státu Fidži. Byli jsme to my, kdo ji na místo zavolali poté, co jsme opustili místo hrozivé bitvy. Několik z našich nepřátel mezitím skončilo v čelistech Kronosaura a Xiphactinů, zbytek byl však zachráněn, a jak se tedy ukázalo, naši krmiči měli skutečně mnoho společného s touto organizací. Nakonec uznali, že jim byla v Operaci "nabídnuta pracovní místa", jež měla být placena mnohem lépe, než u nás. Cílem bylo unést a zabít Olivera Marshe zřejmě s pomocí mořských predátorů. Dokáži si představit, že by "operátoři" našli vhodné místo, kde se zdržují Halisauři, hodili Olivera mezi ně, počkali, až bude zvířaty zabit, a poté jeho nehybné tělo umístili do vod v okolí Tedova ostrova, abychom ho nalezli. Jejich plán zničit mořské predátory z pravěkých dob by to skutečně umožnilo, tedy dalo by jim to šanci jej umožnit. Přírodovědný projekt, kterým náš park je, pochopitelně "operátorům" vadí, a proto se nás snažili zničit... O jejich útoku a naší opětovné obraně se v minulých týdnech mluvilo po celém světě. A výsledek? Ostrov, na kterém Operace Hon na Kronosaura sídlí, byl vyklizen! Z důvodu toho, že se jednalo o složitý, nicméně poměrně rychlý politický proces, nebudu zde vysvětlovat vše, zabralo by to mnoho místa. Ostrov byl navrácen zemi, které původně patřil, hlavní budova "operátorů" byla srovnána se zemí, hlavní členové této bandy pozatýkáni... A ještě mnohem víc. Charles "měl tu čest" setkat se v úterý s mužem, který Operaci Hon na Kronosaura vedl. Jakýsi Greg Anderson, který se tak před třemi lety prohlašoval za "oceánského aktivistu", to byl on. Velmi drzý muž porostlý zrzavými vousy, který při výslechu na policii řval, používal nevhodná slova, a když se setkal s Charlesem, nazval ho vrahem. Kdybych já byl Charles, takovému muži bych asi vrazil dvacet ran pěstí do obličeje, a to myslím vážně. Charles je velmi diplomatický chlap, který se nenechal vyprovokovat. Vlastně je pravda, že ten Andersonův řev musela být provokace. Charles se pak dozvěděl, že ten muž byl odsouzen na pět let vězení. Podle mého je to málo, ale třeba se mu trest ještě prodlouží...

Neznamená to však, že by Operace Hon na Kronosaura zcela skončila. Spousta členů této organizace určitě sní o pomstě. Rozprchli se po celém světě, ale třeba se ještě dají dohromady. Stejně je však neuvěřitelné, že se s naší pomocí, a s pomocí Ochránců pravěké zvěře, dařilo Kronosaury chránit tak dlouho. Ano, na Chilském pobřeží bylo vyplaveno mrtvé tělo Kronosaura. Ale ten zemřel přirozenou smrtí. Všechna ta zvířata, křižující oceán, byla chráněna, ačkoliv je tolik lidí chtělo pozabíjet. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí akcí, jež jim prodloužily život... Ve středu jsem sbíral vajíčka z nové snůšky želv Testudo atlas (Colossochelys). Samičky nakladly další vejce, což je skvělé. Charles hodlá vybudovat další velkou budovu s terárii, hned vedle té původní. Tam by pak nové želvičky mohly být umístěny. Snůška, kterou jsme celkem před nedávnem také přemisťovali do inkubátoru, se také vylíhla. Všechna mláďata jsou v pořádku, a navíc se vylíhla v celkem rovném počtu samečků a samiček, což je výborné. Také mláďata pravěkých leguánů prospívají. Ve čtvrtek jsem byl sice na veterině pomáhat s čištěním šupin jednoho mladého leguána, jehož kůže byla nakažena jakousi houbou, po chvíli byl však už fit a vypuštěn zpět do svého terária. Připravujeme teď ještě jeden přesun Othnielií z parku na Isle of Die. Kdybychom si zde nechali všechny, pobily by se. Náš park není dostatečně velký, aby byl domovem pro desítky Othnielií. Tento přesun zřejmě nastane příští týden...

Další část Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (5/6)

21. září 2017 v 15:15 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Boj s raptory v Miles City, stejně jako boj s hrubým kovovým zabijákem Metallerem, zatím Lovci kryptidů zvládli. Stále to však není konec jejich mise v americké Montaně. Je třeba zjistit, proč se raptoři v noci pohybují městem, odkud pocházejí a co jsou vlastně zač. Nepřátelství s Metallerem také rozhodně není u konce. Naopak, tímto to teprve začalo!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PÁTÁ:
Lovci kryptidů celý den odpočívali. Po velké noční akci toho měli až dost. Se západem slunce to začalo jako číhání na prapodivná a možná nebezpečná zvířata. Nakonec se to změnilo v setkání s krutými ozubenými zabijáky, a s tajemný Metallerem. Zatímco všichni odpočívali v městském hotelu, seděl Jack u okna a sledoval městské ulice. Nepozoroval však lidi po nich kráčející. Přemýšlel o tom, co je Metaller zač. Věděl už, že je nezničitelný. Také mu došlo, že Metaller musí mít mnoho společného s Deylinem Nietem. Bizarně vyhlížející muž ze základny na dně jezera Nikaragua sem tento kovový přízrak vyslal, aby zničil Lovce kryptidů. Jack pochopitelně dobře věděl, že Metaller šel především po něm. To značí, že má Deylin Nieto z Jacka strach, proto se ho chtěl s pomocí Metallera zbavit o něco dříve, než se chtěl zbavit ostatních Lovců kryptidů. S Metallerovým útěkem ze scény se však jakákoliv naděje na vysvětlení, kdo vlastně ten Metaller je, vypařila. Jack však stále myslel na to, že skutečným důvodem, proč je zde, jsou raptoři. Svolal do svého pokoje ostatní členy týmu. "Fahade, obleč si spandex," řekl, když uviděl Fahada oblečeného pouze v tílku a trenýrkách. "Rogere, vezmi si svou laserovou pistoli. Jak je možné, že ji nemáš?" otravoval teď trochu svého kanadského přítele. Pak se obrátil na Akihika. "Hele, kámo," řekl Akihiko ještě dřív, než stačil Jack otevřít ústa, "koupím si novou železnou tyč, slibuju." Jack pokýval hlavou. "Pauline, v pohodě, dobré..." řekl Jack, načež se ostatní trošku zasmáli. "Hned jsem si vzpomněl na Pierra, jak Vás v Londýně otravoval. A je pravda, že...?" řekl Fahad. "Na to teď není čas," usmál se Jack, "chci Vám říct, že si vypůjčím motorku a vydám se na takovou objížďku města. Snad se dostanu až na jeho okraj. Nachází se tam les, rád bych se tam poohlédl po raptorech. Vy zůstaňte tady v hotelu." "A co Metaller? Věděl moc dobře, kde jsi. Co když tě najde? Nebo tě bude sledovat?" namítl Roger. V jeho obličeji bylo vidět, že se o svého přítele, jenž mu kdysi v Zhou Lenových sklepech zachránil život, bojí. "Právě proto potřebuji, abyste byli tady, a nikam nechodili. Vysílačky noste s sebou," řekl na to s naprostou jistotou Jack. "Mám to chápat tak, že budeš pátrat po raptorech a doslova i doufat, že tě Mettaler najde, že?" řekla Pauline. "Přesně tak. Bude lepší riskovat jen můj život při setkání s ním než životy nás všech. Tedy pokud by mě dostal. Myslím, že vím, jak sám odrazit," odpověděl Jack. O dvacet minut později projížděl na motorce městem. Čas od času zahlédl nějakého holuba, rozhodně však ne raptora. Život v ulicích Miles City šel tak, jako v každém jiném městě na americkém západě. Kolem poledne se Jack dostal do kolony, pak využil chvíle, kdy policisté popíjeli pivo, aby přejel do vedlejšího pruhu a přesto nezměnil směr, což se nelíbilo troubícím řidičům. Zanedlouho se ocitl na kraji města. Na oči si nasadil černé brýle. Nebyly to ale jen obyčejné sluneční brýle chránící jeho oči před škodlivým UV zářením. Ve skutečnosti to byla další výsada superhrdinského týmu. Zařízení v brýlích bylo přizpůsobeno k registraci jakéhokoliv pohybu. Jediným cuplíkem na obroučkách mohl Jack přepnout obraz na termovizi. Procházel se smíšeným lesem. Malé domky se zahrádkami plnými kamenů, suti a s prádlem, které drzý vítr čas od času i s kolíčky odtrhl od šňůry, se nacházely za ním. Jack jakožto výborný stopař brzy nalezl takřka nerozpoznatelnou tříprstou stopu v bahně mezi listy. Pokračoval v chůzi. Náhle se zarazil. Nacházel se v malém údolíčku, a na jednom ze svahů se něco pohnulo. Zmizelo to za padlým kmenem stromu, na svahu nešikovně položeném. Jack přepnul brýle na termovizi. Zpozoroval špičku ocasu. "Páni, to zvíře je docela dost dobře maskované. Bez termovize bych jeho ocas neviděl," pomyslel si. O vteřinu později uslyšel šelest. Otočil hlavu a uviděl dva raptory, stojící tak sedm metrů za ním. Mírně pootočil hlavu, a hned uviděl toho, po kterém prve pátral. Teď tu byli tři raptoři, stáli kolem Jacka a syčeli na něj. Vypadalo to, jako by se přitom usmívali. "Měl jsem to tu sice pro Metallera, ale i na vás se to bude hodit, dámy a pánové!" zasmál se Jack a z kapsy ve spandexovém oděvu vytáhl složenou žlutou pistoli. Stiskl jediné tlačítko, z pistole se mechanickou proměnou stala puška, a vystřelila doslova explozivní ránu. Vystrašení raptoři se hnali pryč. Jack počkal, až zcela zmizí z jeho dohledu. Zvířata se v rychlosti škrábala nahoru po strmých svazích údolíčka, všechna tři ale v jednu chvíli uklouzla a tak svůj pokus opakovala. Jack je mezitím natáčel. Pořídil brilantní záznam. Jakmile raptoři zmizeli, utíkal dál. Našel tu hnízdo. Dokonce se v něm nacházelo vejce. Jackův úsudek byl tedy správný. Raptoři žijí zde, v lese. Do měst chodí pouze v noci, aby tahali hnijící maso z popelnic. Možná ho sem nosí svým mláďátům. Nedaleko hnízda byly poházeny kosti různých ptáků. Jack se tak zabral do své přírodovědecké práce, že skoro zapomněl být opatrný. Speciální černé brýle byly položeny těsně vedle raptořího vejce. Ale i kdyby je měl a díval by se skrze termovizi, možná by neviděl tepelný obraz toho, kdo se k němu blížil. Teprve zařinčení kovu upozornilo Jacka na to, že pár metrů za ním někdo stojí.


Jack hbitě sáhl po vysílačce a zmáčkl tlačítko, které mělo ostatním Lovcům kryptidů, užívajících si volno v hotelu, přehrát již předem nahrané volání o pomoc. Jack se prudce otočil a vypálil z pušky. Metaller tak rychlou reakci nečekal a byl odpálen asi o dvacet metrů dál. Ozvala se příšerná rána, hrozivé zadunění, potom řev vystrašených raptorů, hnízdících v této oblasti, a nakonec Jackovy rychlé kroky. Musel se přesvědčit, co se s Metallerem stalo. Uprostřed údolí se teď nacházel velký kráter. Kousky mokré hlíny stále padaly z velké výšky na zem. V mlžném oparu poletovaly lístky. A z něj náhle vyletěla Metallerova ruka a chytila Jackovu pušku. Jediním zmáčknutím prstů, potažených neznámým kovem, snad silnějším, než jaký věda zná, byla puška rozmáčknuta. "Do háje!" zařval Jack. Pustil pušku a obíhal kráter, který s její pomocí před chvílí vytvořil. Metaller vyskočil z mlhy a dopadl na nohy přímo před Jackem. Ten vytáhl svou laserovou pistoli. Dal Metallerovi ránu, jenže tomu se v poslední chvíli z ruky vysunul veliký štít, který paprsek odrazil, a ten to našil přímo do Jacka, který teď dopadl do kráteru. Metaller se zlověstně smál, a jak pohyboval svými rty, kov skřípal. "Nejsem úplně bezbranný, ňoumo!" vykřikl Jack, a než se Metaller nadál, už ho viděl, jak šplhá do koruny stromu po laně, které předtím vystřelil z další pistole, kterou u sebe měl. Metaller vyskočil překvapivě vysoko, ale Jack už byl mimo dosah. To ale pro železňáka nebyl důvod k obavám. Z obou jeho rukou se vysunuly pětihlavňové pušky a začaly střílet. Jack vystřelil další lano, chytil se ho, přehoupl se na strom na druhé straně údolí, ale kulka náhle lano přetnula. Jack se řítil dolů. Dopadl do jezírka v údolí. Metaller se opět chechtal. Přispěchal k jezírku, aby s naštváním zjistil, že Jack se v něm nenachází. "Tak teleportace, jo?" zaskřípal svými ústy. "Žádná teleportace," pomyslel si Jack. Vynořil se z jezírka na druhé straně údolíčka. Obě jezírka byla spojena podzemním tunelem. Nejspíše kvůli čištění vody, neboť si sem lidé chodívali zaplavat, aniž by věděli, že raptoří hnízda mají doslova na dosah ruky. Jack takřka neslyšně vylezl z vody a bavil se tím, jak nemotorně Metaller obchází první jezírko, sahá do vody a snaží se v něm Jacka nahmatat. Netrvalo však dlouho a Metallerovi došlo, že Jack unikl. Spatřil ho ve chvíli, kdy se Jack pokoušel vytratit se z údolí. Utíkal za ním. V okamžiku však ze svahu sjela motorka a prudkým nárazem Metallera povalila na záda. Seděli na ní Roger a Akihiko, a Pauline s Fahadem, konečně oblečeném ve spandexu, už stáli na druhém svahu. A všichni u sebe měli žluté, výbušné pušky!

Je tajemství raptorů odhaleno? Jak dopadne souboj s Metallerem, který se dosud ukázal být nezničitelným? Dozví se Lovci kryptidů, co je zač, zda jde o člověka, či o robota? A jaká budoucnost čeká svět? Pokračování příště!