Září 2017

Správce dinosauřího parku - Skončí Hon na Kronosaura?

Včera v 12:20 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Léto končí, začíná podzim, a my očekáváme zhoršení počasí, chladno a krátící se dny. Náš přítel Dan Jameson, správce Dinosauřího parku, by si samozřejmě mohl užívat tepla na tropickém ostrově uprostřed Pacifiku. Ale nemá na to čas. Nejen, že se musí starat o pravěká zvířata, pro které je park novým domovem. Musí také čelit Operaci Hon na Kronosaura, organizaci, se kterou v posledních týdnech měli on a jeho kolegové spoustu problémů... Vyřeší se vůbec?

Skončí Hon na Kronosaura?

Mám dobré zprávy. Po celá léta jsme bojovali proti Operaci Hon na Kronosaura, jejímž cílem bylo původně zahubit obrovitého Kronosaura, útočníka na velké výletní lodě. Nakonec se z této organizace vyklubala banda ozbrojenců bojujících nejen proti existenci tvorů, o nichž jsme si ještě nedávno mysleli, že zcela vyhynuli, ale také proti nám. José, vězněný v Argentině, konečně otevřeně přiznal, že několik predátorů, tedy Erythrosucha, Siamotyranna, Troodony a Giganotosaura, v parku vypustil proto, že mu Operace Hon na Kronosaura slíbila tučný balík. Nikdy ho nedostal, byl totiž chycen a předán své rodné zemi. A způsobil škody, jejichž oprava nás stála miliony. Poté, co nás L. C. Clark již příliš nepodporuje, je jakákoliv oprava takové ceny strašidlem, jež Charlese, ředitele parku, velmi děsí. Neradi bychom se dostali do dluhů. Každopádně byl José odsouzen na několik let vězení. Dva krmiči, kteří s koncem srpna zcela zmizeli z našeho parku, byli objeveni v plavidle Operace Hon na Kronosaura, jež minulý týden v pondělí zatkla Olivera a jeho dva vědecké přátele. Všichni přeživší z lodi, kterou poté napadl gigantický Kronosaurus, byli zachráněni Fiji Police Force, tedy policií státu Fidži. Byli jsme to my, kdo ji na místo zavolali poté, co jsme opustili místo hrozivé bitvy. Několik z našich nepřátel mezitím skončilo v čelistech Kronosaura a Xiphactinů, zbytek byl však zachráněn, a jak se tedy ukázalo, naši krmiči měli skutečně mnoho společného s touto organizací. Nakonec uznali, že jim byla v Operaci "nabídnuta pracovní místa", jež měla být placena mnohem lépe, než u nás. Cílem bylo unést a zabít Olivera Marshe zřejmě s pomocí mořských predátorů. Dokáži si představit, že by "operátoři" našli vhodné místo, kde se zdržují Halisauři, hodili Olivera mezi ně, počkali, až bude zvířaty zabit, a poté jeho nehybné tělo umístili do vod v okolí Tedova ostrova, abychom ho nalezli. Jejich plán zničit mořské predátory z pravěkých dob by to skutečně umožnilo, tedy dalo by jim to šanci jej umožnit. Přírodovědný projekt, kterým náš park je, pochopitelně "operátorům" vadí, a proto se nás snažili zničit... O jejich útoku a naší opětovné obraně se v minulých týdnech mluvilo po celém světě. A výsledek? Ostrov, na kterém Operace Hon na Kronosaura sídlí, byl vyklizen! Z důvodu toho, že se jednalo o složitý, nicméně poměrně rychlý politický proces, nebudu zde vysvětlovat vše, zabralo by to mnoho místa. Ostrov byl navrácen zemi, které původně patřil, hlavní budova "operátorů" byla srovnána se zemí, hlavní členové této bandy pozatýkáni... A ještě mnohem víc. Charles "měl tu čest" setkat se v úterý s mužem, který Operaci Hon na Kronosaura vedl. Jakýsi Greg Anderson, který se tak před třemi lety prohlašoval za "oceánského aktivistu", to byl on. Velmi drzý muž porostlý zrzavými vousy, který při výslechu na policii řval, používal nevhodná slova, a když se setkal s Charlesem, nazval ho vrahem. Kdybych já byl Charles, takovému muži bych asi vrazil dvacet ran pěstí do obličeje, a to myslím vážně. Charles je velmi diplomatický chlap, který se nenechal vyprovokovat. Vlastně je pravda, že ten Andersonův řev musela být provokace. Charles se pak dozvěděl, že ten muž byl odsouzen na pět let vězení. Podle mého je to málo, ale třeba se mu trest ještě prodlouží...

Neznamená to však, že by Operace Hon na Kronosaura zcela skončila. Spousta členů této organizace určitě sní o pomstě. Rozprchli se po celém světě, ale třeba se ještě dají dohromady. Stejně je však neuvěřitelné, že se s naší pomocí, a s pomocí Ochránců pravěké zvěře, dařilo Kronosaury chránit tak dlouho. Ano, na Chilském pobřeží bylo vyplaveno mrtvé tělo Kronosaura. Ale ten zemřel přirozenou smrtí. Všechna ta zvířata, křižující oceán, byla chráněna, ačkoliv je tolik lidí chtělo pozabíjet. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být součástí akcí, jež jim prodloužily život... Ve středu jsem sbíral vajíčka z nové snůšky želv Testudo atlas (Colossochelys). Samičky nakladly další vejce, což je skvělé. Charles hodlá vybudovat další velkou budovu s terárii, hned vedle té původní. Tam by pak nové želvičky mohly být umístěny. Snůška, kterou jsme celkem před nedávnem také přemisťovali do inkubátoru, se také vylíhla. Všechna mláďata jsou v pořádku, a navíc se vylíhla v celkem rovném počtu samečků a samiček, což je výborné. Také mláďata pravěkých leguánů prospívají. Ve čtvrtek jsem byl sice na veterině pomáhat s čištěním šupin jednoho mladého leguána, jehož kůže byla nakažena jakousi houbou, po chvíli byl však už fit a vypuštěn zpět do svého terária. Připravujeme teď ještě jeden přesun Othnielií z parku na Isle of Die. Kdybychom si zde nechali všechny, pobily by se. Náš park není dostatečně velký, aby byl domovem pro desítky Othnielií. Tento přesun zřejmě nastane příští týden...

Další část Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (5/6)

Čtvrtek v 15:15 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Boj s raptory v Miles City, stejně jako boj s hrubým kovovým zabijákem Metallerem, zatím Lovci kryptidů zvládli. Stále to však není konec jejich mise v americké Montaně. Je třeba zjistit, proč se raptoři v noci pohybují městem, odkud pocházejí a co jsou vlastně zač. Nepřátelství s Metallerem také rozhodně není u konce. Naopak, tímto to teprve začalo!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PÁTÁ:
Lovci kryptidů celý den odpočívali. Po velké noční akci toho měli až dost. Se západem slunce to začalo jako číhání na prapodivná a možná nebezpečná zvířata. Nakonec se to změnilo v setkání s krutými ozubenými zabijáky, a s tajemný Metallerem. Zatímco všichni odpočívali v městském hotelu, seděl Jack u okna a sledoval městské ulice. Nepozoroval však lidi po nich kráčející. Přemýšlel o tom, co je Metaller zač. Věděl už, že je nezničitelný. Také mu došlo, že Metaller musí mít mnoho společného s Deylinem Nietem. Bizarně vyhlížející muž ze základny na dně jezera Nikaragua sem tento kovový přízrak vyslal, aby zničil Lovce kryptidů. Jack pochopitelně dobře věděl, že Metaller šel především po něm. To značí, že má Deylin Nieto z Jacka strach, proto se ho chtěl s pomocí Metallera zbavit o něco dříve, než se chtěl zbavit ostatních Lovců kryptidů. S Metallerovým útěkem ze scény se však jakákoliv naděje na vysvětlení, kdo vlastně ten Metaller je, vypařila. Jack však stále myslel na to, že skutečným důvodem, proč je zde, jsou raptoři. Svolal do svého pokoje ostatní členy týmu. "Fahade, obleč si spandex," řekl, když uviděl Fahada oblečeného pouze v tílku a trenýrkách. "Rogere, vezmi si svou laserovou pistoli. Jak je možné, že ji nemáš?" otravoval teď trochu svého kanadského přítele. Pak se obrátil na Akihika. "Hele, kámo," řekl Akihiko ještě dřív, než stačil Jack otevřít ústa, "koupím si novou železnou tyč, slibuju." Jack pokýval hlavou. "Pauline, v pohodě, dobré..." řekl Jack, načež se ostatní trošku zasmáli. "Hned jsem si vzpomněl na Pierra, jak Vás v Londýně otravoval. A je pravda, že...?" řekl Fahad. "Na to teď není čas," usmál se Jack, "chci Vám říct, že si vypůjčím motorku a vydám se na takovou objížďku města. Snad se dostanu až na jeho okraj. Nachází se tam les, rád bych se tam poohlédl po raptorech. Vy zůstaňte tady v hotelu." "A co Metaller? Věděl moc dobře, kde jsi. Co když tě najde? Nebo tě bude sledovat?" namítl Roger. V jeho obličeji bylo vidět, že se o svého přítele, jenž mu kdysi v Zhou Lenových sklepech zachránil život, bojí. "Právě proto potřebuji, abyste byli tady, a nikam nechodili. Vysílačky noste s sebou," řekl na to s naprostou jistotou Jack. "Mám to chápat tak, že budeš pátrat po raptorech a doslova i doufat, že tě Mettaler najde, že?" řekla Pauline. "Přesně tak. Bude lepší riskovat jen můj život při setkání s ním než životy nás všech. Tedy pokud by mě dostal. Myslím, že vím, jak sám odrazit," odpověděl Jack. O dvacet minut později projížděl na motorce městem. Čas od času zahlédl nějakého holuba, rozhodně však ne raptora. Život v ulicích Miles City šel tak, jako v každém jiném městě na americkém západě. Kolem poledne se Jack dostal do kolony, pak využil chvíle, kdy policisté popíjeli pivo, aby přejel do vedlejšího pruhu a přesto nezměnil směr, což se nelíbilo troubícím řidičům. Zanedlouho se ocitl na kraji města. Na oči si nasadil černé brýle. Nebyly to ale jen obyčejné sluneční brýle chránící jeho oči před škodlivým UV zářením. Ve skutečnosti to byla další výsada superhrdinského týmu. Zařízení v brýlích bylo přizpůsobeno k registraci jakéhokoliv pohybu. Jediným cuplíkem na obroučkách mohl Jack přepnout obraz na termovizi. Procházel se smíšeným lesem. Malé domky se zahrádkami plnými kamenů, suti a s prádlem, které drzý vítr čas od času i s kolíčky odtrhl od šňůry, se nacházely za ním. Jack jakožto výborný stopař brzy nalezl takřka nerozpoznatelnou tříprstou stopu v bahně mezi listy. Pokračoval v chůzi. Náhle se zarazil. Nacházel se v malém údolíčku, a na jednom ze svahů se něco pohnulo. Zmizelo to za padlým kmenem stromu, na svahu nešikovně položeném. Jack přepnul brýle na termovizi. Zpozoroval špičku ocasu. "Páni, to zvíře je docela dost dobře maskované. Bez termovize bych jeho ocas neviděl," pomyslel si. O vteřinu později uslyšel šelest. Otočil hlavu a uviděl dva raptory, stojící tak sedm metrů za ním. Mírně pootočil hlavu, a hned uviděl toho, po kterém prve pátral. Teď tu byli tři raptoři, stáli kolem Jacka a syčeli na něj. Vypadalo to, jako by se přitom usmívali. "Měl jsem to tu sice pro Metallera, ale i na vás se to bude hodit, dámy a pánové!" zasmál se Jack a z kapsy ve spandexovém oděvu vytáhl složenou žlutou pistoli. Stiskl jediné tlačítko, z pistole se mechanickou proměnou stala puška, a vystřelila doslova explozivní ránu. Vystrašení raptoři se hnali pryč. Jack počkal, až zcela zmizí z jeho dohledu. Zvířata se v rychlosti škrábala nahoru po strmých svazích údolíčka, všechna tři ale v jednu chvíli uklouzla a tak svůj pokus opakovala. Jack je mezitím natáčel. Pořídil brilantní záznam. Jakmile raptoři zmizeli, utíkal dál. Našel tu hnízdo. Dokonce se v něm nacházelo vejce. Jackův úsudek byl tedy správný. Raptoři žijí zde, v lese. Do měst chodí pouze v noci, aby tahali hnijící maso z popelnic. Možná ho sem nosí svým mláďátům. Nedaleko hnízda byly poházeny kosti různých ptáků. Jack se tak zabral do své přírodovědecké práce, že skoro zapomněl být opatrný. Speciální černé brýle byly položeny těsně vedle raptořího vejce. Ale i kdyby je měl a díval by se skrze termovizi, možná by neviděl tepelný obraz toho, kdo se k němu blížil. Teprve zařinčení kovu upozornilo Jacka na to, že pár metrů za ním někdo stojí.


Jack hbitě sáhl po vysílačce a zmáčkl tlačítko, které mělo ostatním Lovcům kryptidů, užívajících si volno v hotelu, přehrát již předem nahrané volání o pomoc. Jack se prudce otočil a vypálil z pušky. Metaller tak rychlou reakci nečekal a byl odpálen asi o dvacet metrů dál. Ozvala se příšerná rána, hrozivé zadunění, potom řev vystrašených raptorů, hnízdících v této oblasti, a nakonec Jackovy rychlé kroky. Musel se přesvědčit, co se s Metallerem stalo. Uprostřed údolí se teď nacházel velký kráter. Kousky mokré hlíny stále padaly z velké výšky na zem. V mlžném oparu poletovaly lístky. A z něj náhle vyletěla Metallerova ruka a chytila Jackovu pušku. Jediním zmáčknutím prstů, potažených neznámým kovem, snad silnějším, než jaký věda zná, byla puška rozmáčknuta. "Do háje!" zařval Jack. Pustil pušku a obíhal kráter, který s její pomocí před chvílí vytvořil. Metaller vyskočil z mlhy a dopadl na nohy přímo před Jackem. Ten vytáhl svou laserovou pistoli. Dal Metallerovi ránu, jenže tomu se v poslední chvíli z ruky vysunul veliký štít, který paprsek odrazil, a ten to našil přímo do Jacka, který teď dopadl do kráteru. Metaller se zlověstně smál, a jak pohyboval svými rty, kov skřípal. "Nejsem úplně bezbranný, ňoumo!" vykřikl Jack, a než se Metaller nadál, už ho viděl, jak šplhá do koruny stromu po laně, které předtím vystřelil z další pistole, kterou u sebe měl. Metaller vyskočil překvapivě vysoko, ale Jack už byl mimo dosah. To ale pro železňáka nebyl důvod k obavám. Z obou jeho rukou se vysunuly pětihlavňové pušky a začaly střílet. Jack vystřelil další lano, chytil se ho, přehoupl se na strom na druhé straně údolí, ale kulka náhle lano přetnula. Jack se řítil dolů. Dopadl do jezírka v údolí. Metaller se opět chechtal. Přispěchal k jezírku, aby s naštváním zjistil, že Jack se v něm nenachází. "Tak teleportace, jo?" zaskřípal svými ústy. "Žádná teleportace," pomyslel si Jack. Vynořil se z jezírka na druhé straně údolíčka. Obě jezírka byla spojena podzemním tunelem. Nejspíše kvůli čištění vody, neboť si sem lidé chodívali zaplavat, aniž by věděli, že raptoří hnízda mají doslova na dosah ruky. Jack takřka neslyšně vylezl z vody a bavil se tím, jak nemotorně Metaller obchází první jezírko, sahá do vody a snaží se v něm Jacka nahmatat. Netrvalo však dlouho a Metallerovi došlo, že Jack unikl. Spatřil ho ve chvíli, kdy se Jack pokoušel vytratit se z údolí. Utíkal za ním. V okamžiku však ze svahu sjela motorka a prudkým nárazem Metallera povalila na záda. Seděli na ní Roger a Akihiko, a Pauline s Fahadem, konečně oblečeném ve spandexu, už stáli na druhém svahu. A všichni u sebe měli žluté, výbušné pušky!

Je tajemství raptorů odhaleno? Jak dopadne souboj s Metallerem, který se dosud ukázal být nezničitelným? Dozví se Lovci kryptidů, co je zač, zda jde o člověka, či o robota? A jaká budoucnost čeká svět? Pokračování příště!

Podivuhodný kolokolo

Středa v 14:27 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Vačnatce si lidé většinou spojují s Austrálií. Ačkoliv se dříve myslelo, že se vyvinuli v Jižní Americe, ukazuje se dnes, že zřejmě skutečně pocházejí ze země od protinožců. Nejstarší známý australský vačnatec, Djarthia, žijící před 55 miliony let, to dokazuje. Nicméně většina lidí zajímajících se o přírodu přinejmenším moc dobře ví, že v Severní a Jižní Americe se stále setkáme s vačnatci, a těmi jsou vačice. Existuje celá řada druhů, ta nejznámější je asi vačice virginská ze Spojených států amerických. V obou Amerikách se však vyskytuje mnohem více druhů vačic. Přesto vačice nejsou jedinými dnes žijícími americkými vačnatci. Většina druhů vačíků byla objevena až ve 20. století, jsou to poměrně dost tajemní, malí a skrytě žijící savci ze severu Jižní Ameriky. Pak je tu ještě jeden pozoruhodný vačnatec, "malá opice z hor". Tak by se celkem výstižně dal přeložit španělský (a také v angličtině používaný) obecný název dalšího vačnatce, který není vačicí, a přesto žije v Jižní Americe. "Monito del monte", česky kolokolo, latinsky Dromiciops gliroides. Je to malý savec žijící na stromech, vybavený ohýbavým ocáskem. Měří pouhých 12 centimetrů na délku, a to je délka včetně ocasu. Ten je pokrytý krátkou srstí. Rozdíl mezi samcem a samicí kolokola můžeme určit právě při pohledu na ocásek. Samičky mají ocas tlustší, protože se jim do něj ukládá tuk, který se využije při růstu mláďátek před narozením. Jelikož je kolokolo vačnatec, nosí pochopitelně svá nevyvinutá, malá mláďáta ve vaku, kde se tito drobouncí tvorečkové přisají k mléčným žlázám a pak už jen rostou a rostou. Samičky rodí jednou do roka 1 až 5 mláďat. Mláďata pohlavně dospívají ve dvou letech života. Dospělý kolokolo váží jen 18 až 30 gramů. Přirozeným a jediným prostředím, v němž se s kolokolem setkáme, jsou vlhké Valdivské lesy. Tato oblast je pojmenována podle městě Valdivia v Chile, a většina území se také nachází v Chile, ačkoliv lesy, stejně jako areál rozšíření kolokola, mírně zasahuje i do Argentiny. Kolokolo se také vyskytuje na chilském ostrově Chiloé. Jedná se nicméně o druh téměř ohrožený, introdukce nepůvodní kočky domácí je obvykle spojována se snižováním jeho počtů. Také deforestace a fragmentace kolokolova habitatu je velkým problémem. V neposlední řadě je pro kolokoly nebezpečný i místní folklór. Obyvatelé oblasti, v níž žije, věří, že když se kolokolo náhodou objeví v domě, přináší to smůlu, a dům pak musí být spálen. Zatím nebylo uskutečněno mnoho pro ochranu tohoto pozoruhodného vačnatce. Doufejme, že se to v budoucnu zlepší, a jejich počty se zvýší. Existence tohoto druhu je úzce spojena s existencí druhu bambusu, ze kterého si kolokolo staví hnízdo. Tento nádherný drobný vačnatec se živí hmyzem a dalšími bezobratlými, stejně jako ovocem v létě. V zimě naopak kolokolo hibernuje. Z tlustého ocásku získává při hibernaci živiny. Během týdne před hibernací nebo klidně po ní je schopen nabrat tolik tuku, že se zdvojnásobí jeho tělesná hmotnost...



Palmoxylon

Úterý v 16:39 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Palmoxylon byl poměrně úspěšný rod arekovitých rostlin, tedy palem, jenž žil v době před 85 až 11 miliony let. To znamená, že se vyvinul už v období Křídy, a vyhynul až v období Miocénu, v mladších třetihorách. V několika zemích po světě bývají nalézány fosilie Palmoxylonu jakožto zkamenělé dřevo. Některé z nalezených kusů fosilizovaných kmenů nesou i pozůstatky prutů, z kmene kdysi vyrůstajících. Nalezených druhů je asi 200, pocházejí z různých časových úseků vývoje Země, a byly nalezeny v Indii, Libyi, Egyptě, Argentině, Německu a Spojených státech amerických. Mnoho křídových druhů Palmoxylonu pochází především z argentinské Patagonie, v některých oblastech se tam zkamenělé dřevo Palmoxylonu vyskytuje dost běžně. Oligocénní exempláře byly zase nalezeny ve Spojených státech, ať už jde o Texas nebo o Louisianu či Wyoming. Poblíž zkamenělého dřeva oligocénního Palmoxylonu bývají často objevovány i pozůstatky korálů, mořských hub a měkkýšů. Není to tím, že by tato rostlina žila mezi nimi, ve vodě. Důvodem je fakt, že Palmoxylon byl typickou tropickou palmou, vyskytující se převážně na plážích. V době, kdy Palmoxylon rostl na území Texasu a Louisiany, bylo pobřeží Mexického zálivu mnohem severněji než dnes. Mnohé z druhů Palmoxylonu ze severní Afriky, zejména pak z Egypta, pocházejí z doby Miocénní. Amatérští geologové či paleontologové zkamenělé dřevo Palmoxylonu rádi sbírají. Zároveň jsou však malé kousky tohoto dřeva celkově populární ve šperkařství. Různé obdoby mohou být doplněny krásou fosilizovaného dřeva této pravěké palmy. Ale i v minulosti byly fosilie Palmoxylonu hojně využívány lidmi. Původní američtí obyvatelé, Indiáni, používali toto dřevo k výrobě svých nožů, oštěpů, šídel a škrabáků. Tento rod pravěkých palem popsal už roku 1882 německý botanik a paleobotanik August Schrenk.
Popis této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Psaronius!

Bunostegos

Pondělí v 17:00 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Bunostegos ("hrbolatá lebka") byl pareiasaurid, kterého v roce 2003 nalezl a popsal mezinárodní tým paleontologů, tvořený významnými osobnostmi paleontologického světa, jako Christian Sidor, David C. Blackburn, Sébastien Steyer a Boubé Gado. Prostředky k expedici do Nigeru byly shromážděny společností National Geographic, a během asi měsíčního pátrání paleontologové nalezli celou řadu fosilií permských obojživelníků a plazů. Bunostegos byl jedním z nich. Vzhledem k tomu, že se našla zčásti zachovalá lebka s výraznými hrboly, jež sloužily k podpírání rohů, je jasné, za co vděčí Bunostegos svému jménu. Celý název i s druhovým přízviskem je Bunostegos akokanensis, "plaz s hrboly z Akokan". Druhové jméno odkazuje na nejbližší místo lokaci nálezu. Bunostegos byl velký býložravec, měřící na délku 3 metry. Žil v období svrchního Permu, před 260 až 250 miliony let. Vyskytoval se v krajině plné gorgonopsiantů, kterým musel neustále čelit. Mladí Bunostegové byli velmi zranitelní. Jakmile však zvířata dosáhla plné velikosti, mohli si na ně dovolit jen ti nejstatnější či lovecky nejzdatnější gorgonopsianti, nebo rovnou celá smečka takových predátorů. Je však pravděpodobné, že Bunostegos, podobně jako jemu příbuzný Scutosaurus, žil ve stádech. Ta zřejmě putovala krajinou, pila vodu z malých nádrží uprostřed pouště, a požírala pouštní vegetaci. Pozoruhodné je, že končetiny neměl tento plaz k tělu postaveny tak jako dnešní ještěrky, a to je u pareisauridů poměrně překvapivé. Namísto toho, aby končetiny vybíhaly z těla do stran, měl podle úsudku vědců publikovaného roku 2015 tento živočich "vzpřímenější" postavu, podobně jako dnešní čtyřnozí savci. Končetiny se tedy nacházely pod tělem. Pokud nebude nalezen starší živočich, mohl by být Bunostegos vůbec prvním kdy žijícím čtvernožcem se vzpřímenou čtyřnohou chůzí. Díky tomu se svou postavou více podobal slonovi než třeba varanovi. Vše nasvědčuje tomu, že Bunostegos žil v samém středu prakontinentu Pangaea, jediného kontinentu existujícího v období Permu. Zde se rozkládala největší poušť, jakou svět kdy poznal, a Bunostegos byl mistrem přežití v tomto nehostinném prostředí. Ale jako ostatní pareiasauridi, nedokázal i on přečkat největší vymírání v dějinách života na Zemi, jež zasáhlo naši planetu na přelomu Permu a Triasu, na rozhraní prvohor a druhohor...
Popisek tohoto pareiasaurida naleznete například v knize "Země před dinosaury", kterou napsal člen paleontologické expedice do Nigeru z roku 2003, Sébastien Steyer.

Příště Owenetta!

Novinky ze světa ochrany přírody

Neděle v 10:13 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je na čase sepsat několik důležitých událostí ze světa ochrany přírody, které v minulých několika dnech jistě potěšily všechny milovníky zvířat. Uvedu zde tedy několik skvělých novinek...

Tou první je, že se v Chester Zoo v Anglii zcela poprvé podařilo přivést na svět ohrožené bermudské scinky v zajetí. Bermudský scink druhu Plestiodon longirostris je kriticky ohrožený plaz, vyskytující se pouze na Bermudách, a ve volné přírodě žije pouhých 1500 kusů. Dosud se program rozmnožování těchto scinků příliš nedařil. Avšak v Chester Zoo se příběh změnil. Už na jaře tento rok se Chester Zoo stala prvním místem mimo Nový Zéland, kde se vylíhla vůbec první hatérie novozélandská v zajetí. Před týdnem se v Chester Zoo ze dvou snůšek vylíhlo několik roztomilých malých scinků. Nebylo jednoduché přivést je na svět, samičky bermudských scinků bývají vybíravé ohledně míst, kam nakladou vajíčka. Vybavit jejich terária vším potřebným bylo nezbytné. Pracovníci Chester Zoo vzali svůj úkol velmi zodpovědně. Při záchraně druhu, který je tak malý a mnoho lidí o něm ani neví, a navíc v divočině zbývá pouhých 1500 jedinců, byli maximálně připraveni na cokoliv. Moment, kdy se první mláďátko probilo koženým obalem vejce a uvidělo světlo světa, byl zachycen na kameru experty na plazy ze zoo... Důvodem, proč je tento scink tak ohrožen, je ničení přirozeného prostředí. Government Bermudy si je však dle posledních prohlášení zcela vědom toho, že tito scinkové, existující na ostrově více než 400 000 let, si zaslouží plnou ochranu. Tým z Chester Zoo doufá, že tito scinkové budou reintrodukováni na ostrov. Vzhledem k tomu, že rozmnožování vzácných plazů v zajetí se nepodaří vždy, je toto velký úspěch.


Další skvělá zpráva se týká největší z velkých koček, majestátního tygra. Přestože na světě zbývá méně než 4000 jedinců toulajících se divočinou Asie, přičemž Indie se může chlubit největším počtem divoce žijících tygrů na světě, je možné, že se jejich počet již brzy zvýší. WWF totiž spolu s Discovery Communications pracuje na velké kampani, jejímž cílem je zdvojnásobit počet tygrů do roku 2022 efektivním způsobem: ochranou jejich přirozeného prostředí. Z toho důvodu je velmi potěšující zpráva, kterou 8. září vydal Kazachstán. Vláda Kazachstánu nechá vytvořit novou přírodní rezervaci v jihozápadním Ili-Balkashi, kam se vrátí tygři! Poprvé po 70 letech se tygr ocitne v divočině Kazachstánu! Ze střední Asie divocí tygři zcela zmizeli v 60. letech minulého století. Podobně jako v ostatních částech svého areálu rozšíření, i zde byli loveni. Pobyt v nově vytvořené rezervaci umožní reintrodukovaným tygrům a stejně tak jejich reintrodukované kořisti zabydlet se na území, které tygrům vždy patřilo, ačkoliv mnozí z nás již o střední Asii jakožto o tygřím domově dnes nesmýšlí. WWF a Kazachstánská vláda započnou program reintrodukce tygrů v příštích letech, samozřejmě však budou muset bojovat proti pytláctví, neboť si tito nádherní predátoři stále nemohou být jisti životem před každým člověkem...


Jako výtečná novinka by se jednoduše dala popsat i zpráva vydaná před několika dny IUCN, a týkající se dalšího druhu velkých koček. Jde o velkou kočku, která má evolučně blíže k tygrům, přestože součástí jeho jména je slovo levhart. Jedná se o irbise horského, také známého jako sněžný levhart. Vyskytuje se v horách střední Asie, a v divočině zbývá už jen 2500 volně žijících dospělců schopných rozmnožování. Od roku 1972 IUCN klasifikovala tento druh jako ohrožený. Velkým nebezpečím je pro ně lov a ničení přirozeného prostředí. V některých oblastech je lidé nenávidí za to, že zabíjí jejich dobytek. Nicméně ochrana sněžných levhartů se vyplácí. I když jejich počty rostou pomalu, podle výzkumníků zabývajících se sněžnými levharty bylo jejich snižování do značné míry zpomaleno díky mnoha ochranářským projektům. Z toho důvodu už levhart sněžný není klasifikován jako ohrožený, ale jako zranitelný. To však neznamená, že bychom je neměli chránit, naopak, nyní, kdy se jim začíná trochu více dařit, musí ochrana ještě posílit. Pak se snad dočkáme úspěchu v podobě zvětšení jejich volně žijící populace.


Za tyto novinky jsem velmi rád. Doufám, že Vás též potěšily...

Mezinárodní den pand červených

16. září 2017 v 18:03 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dnes je Mezinárodní den pand červených, věnovaný savcům, kteří mají blíže k mývalům než ke svým černobílým jmenovcům. Panda červená se stala známá západnímu světu roku 1821, o čtyři roky později byla vědecky popsána, a mnohými cestovateli od té doby prohlášena za nejkrásnějšího savce na Zemi. Po objevení pandy velké se pozornost široké veřejnosti začala soustředit právě na černobílé pojídače bambusu, avšak panda červená je rozhodně zvířetem, které si též zaslouží úctu a respekt. Na rozdíl od pandy velké, která byla poměrně nedávno přeřazena mezi zranitelné druhy díky vitální práci ochranářů, panda červená zůstává ohroženým druhem. V současnosti žije v divočině Asie, v Tibetu, Indii, Číně, Bhútánu, severní Barmě a Nepálu jen několik tisíc jedinců. Některé odhady udávají 3000, ty smělejší až 10 000, v každém případě je panda červená ohrožena ničením přirozeného prostředí. Pokud můžete, využijte dnešní den ke zjištění více informací o tomto krásném savci, a zjistěte, jak mu můžete pomoci.


Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (4/6)

16. září 2017 v 9:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části Jack a Pauline jen těsně unikli nebezpečnému kovovému muži, který je pronásledoval na silnici vedoucí z ranče do Miles City. Tam mezitím Roger, Akihiko a Fahad bojovali s celou smečkou raptorů, oněch ozubených dvounohých zabijáků, kteří straší místní obyvatele. Ve chvíli, kdy už Jack a Pauline vjeli do města s cílem najít své přátele, objevil se kovový muž znovu a zaútočil na Akihika...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST ČTVRTÁ:
Jeep zastavil v ulici, ve které bojovná trojka původně číhala na raptory. Jack i Pauline hbitě vystoupili z auta a utíkali k popelnicím. Mnohé byly převrácené, odpadky z nich byly vytahané, a rozházenost věcí všech typů zde jasně odkazovala na souboj. "To je znepokojující," řekl Jack. "Myslíš, že je raptoři napadli? Že opravdu řádí v tomto městě?" zeptala se ho Pauline. "Teď už bych se tady nedivil ničemu. V tomhle městě je možný všechno," odpověděl Jack. Gestem naznačil Pauline, aby ho následovala k autu. "Vzhledem k tomu, že se na zemi neleskla krev, předpokládám, že Akihiko, Roger a Fahad utekli," sdělil jí. Nastartoval motor a projel ulicí. Jakmile zpozorovali, že auto bojovné trojky zmizelo též, oddechli si. Trojice bojovníků zjevně včas unikla. Otázkou teď bylo, kde je najít. Blížily se ranní hodiny, a přestože byla ještě tma, po silnicích vedoucích městem už proudilo mnoho vozů. Jack a Pauline jen doufali, že se jim jejich přátelé brzy ozvou. Poklidně jeli dál... V tu chvíli Akihiko zařval bolestí. Mocné prsty mohutného železňáka tiskly jeho krk, zatímco temeno jeho hlavy rozbíjelo přední sklo auta. Roger vystřelil po kovovém muži z laserové pistole. Rána zasáhla svůj cíl. Nepřítel padl na zem, Akihiko též. Avšak železňák se okamžitě postavil. Do cesty mu vběhl Fahad, také vyzbrojen laserovou pistolí. Dříve, než však stačil vystřelit, byla hlaveň jeho zbraň utnuta ostřím, které se vysunulo z ruky železňáka. Hned nato se z jeho druhé ruky vysunula pětihlavňová puška a začala střílet po Rogerovi, který mezitím Akihika odvlekl za auto. Fahad neváhal a vrhl se na železňáka holýma rukama. Schytal velmi bolestivou ránu železnou rukou do hlavy. V mdlobách jeho tělo prásklo o silnici. Roger po železňákovi znovu vystřelil, jenže laser nezasáhl svůj cíl, neboť mu kovový muž uskočil. Místo toho laser vznítil garáž jednoho domu. Výbuch gigantických rozměrů vzbudil všechny obyvatele nejen této, ale i všech blízkých ulic. Železňák to šil do auta, jež hned nato také vybuchlo. Roger však Akihika včas odvlekl, takže v centru výbuchu nebyli. Hned poté k němu však železňák přiběhl a obdobně, jako předtím Akihika, ho chytil pod krkem a natlačil ke zdi domu. Jeho obyvatelé, oblečeni v pyžamu a nočních košilích, celý výjev s hrůzou sledovali z otevřeného okna. "S kým mám tu čest?" zachroptěl Roger. "Říkají mi Metaller," zasyčel dvoumetrový železňák a mocně stiskl své prsty. Roger se pokoušel nadechnout, zkoušel dosáhnout na svou laserovou pistoli, která ležela na zemi, ale nedokázal to. Náhle však Metaller uvolnil své sevření. Do jeho železného krku se zakousla tlama plná ostrých zubů. Řev plný bolesti prokázal, že si zvíře vylomilo zuby, když se do svého cíle zahryzlo. Byl to raptor. Železňák Rogera odhodil o dva metry dál, přímo do zahrady před domem, a vysunul své ostří. Sekl po raptorovi, ale jeho reakce byla velmi rychlá, a tak ostří těsně minulo špičku raptorova ocasu. Kryptid zahoukal a dvě vteřiny nato se na Metallera sápali tři další raptoři. Nezničitelný Metaller tím však znepokojen nebyl. Žádné zvíře na světě nedokáže svými zuby či drápy prorazit jeho železnou kůži. Zatímco raptoři trhali spandexový oděv, který kryl jeho tělo jakožto vesta a kalhoty, otáčel se Metaller k Akihikovi, jenž zvedal ze země Rogerovu laserovou pistoli. Jediným prudkým trhnutím ze sebe Metaller setřásl trojici raptorů, odkopl toho čtvrtého, jenž se na něj chystal skočit, z ruky se mu vysunula puška a z té vzešlo několik kulek. Přestože byl malátný a znavený, udělal Akihiko několik salt a jen díky tomu se vyhnul sprše kulek. Nyní přišlo hrozivé překvapení. V pistoli už nebyl dostatek laserových nábojů. Vyšlehl z ní pouze paprsek nejnižšího stupně, který sotva popálil Metallerův spandex, a možná z něho odřízl centimetrový čtvereček. Plnou rychlostí se Metaller hnal proti Akihikovi. Tak jako předtím, i nyní ho chytil pod krkem a opět mocně sevřel. Akihiko se nehodlal vzdát. Z kapsy ve svém spandexu vytáhl svou proslulou železnou tyč. Stiskl rudé tlačítko, a teleskopická tyč se plně prodloužila. Byl mistrem bojového umění, jediným pohybem učinil přímý a potenciálně bolestivý zásah do Metallerovy ruky. Ale železo se střetlo s kovem neznámého typu. Tyč se roztříštila. Akihiko ji v rukou přetočil a koncem, který byl stále neporušený, bodl Metallera do svítícího oka. Neprorazil ho. Bylo kryto kovem.


Metaller vysunul ze své pravé ruky ostří a chystal se Akihikovi probodnout břicho. Už na něj zamířil. Teprve teď dostal další ránu laserem a prorazil dřevěný plot, za kterým ležel pomalu se probírající Roger. Tělo Metallera dopadlo do trávy těsně vedle Rogera, který leknutím vyskočil. Akihiko, opět zcela vysílený, pohlédl na své zachránce. Konečně tu byli Jack a Pauline! Opustili auto, Pauline běžela k Fahadovi, jenž stále ležel v mdlobách, Jack běžel na pomoc Akihikovi a Rogerovi. Svou pistoli znovu nabil, a jakmile se železňákova hlava opět objevila za plotem, neboť se z rány probral rychle, znovu po něm vystřelil. Byl to laser nejvyššího stupně. Metaller zmizel. Roger též přiběhl k Akihikovi. Postavili ho na nohy. Akihiko se hned otočil a vykřikl: "Pozor, vrací se! Ten laser ho nezničil!" Bohužel to byla pravda. Žádný laserový paprsek, ani rána ze speciální pušky, zatím nedokázaly Metallera zničit. Proběhl plotem, jako by to nebyla žádná bariéra, mocnýma rukama odhodil Akihika a Rogera a vrhl se na svůj původní cíl: Jacka. "Věděl jsem, že se tu objevíš, když zaútočím na tvé přátele, spratku!" zařval Metaller. "Dobrý úsudek, kámo. Kde jsme to skončili?" řekl Jack. Dal Metallerovi další ránu z laseru. Teď se k němu z dálky přidala i Pauline a tak Metaller dostal dvojitý zásah. Jack byl náhle strhnut k zemi. "Do háje, raptoři!" zařval. Dvojice velmi agresivních kryptidů se začala přetahovat o jeho spandexový oděv. Akihiko jednoho z nich svou poničenou železnou tyčí praštil po hlavě. Kryptid se pouze naštval a na Akihika skočil. Ještě že Pauline z dálky raptora odstřelila laserem. S tím dalším raptorem už si poradil Roger. Skočil na něj, přitiskl ho k zemi, a Jack dal pak kryptidovi také ránu. Nic se mu nestalo, byla to rána nízkého stupně, laser zvíře ani neporanil, ale rozhodně zastrašil. O vteřinu později Metaller držel Jacka pevně za rameno a zvedal ho nad zem. Místní obyvatelé však od začátku celou bitku sledovali, vždyť diváků neměla málo. Konečně přijížděla policie. Metaller švihl s Jackem o zeď, odrazil Akihika, který se mu za to postavil skoro jako pravý japonský samuraj, a zmizel v překvapující temnotě odcházející tmy. Zatímco se na obzoru objevovalo slunce a pomalu osvětlovalo noční zkázu, vysvětloval Jack, opět plný sil, policii, co se zde přihodilo. Metaller i raptoři utekli. Policie se zprvu zdráhala Lovcům kryptidů věřit, ale když je o existenci jakéhosi železňáka přesvědčili i místní, a jeden jedenáctiletý hoch dokonce ukázal dost dobrý záznam, který na svůj tablet pořídil z okna svého pokoje, byla věc jasná. Otázkou je, kde se Metaller objeví příště.

Dobrodružství v Montaně rozhodně není u konce! Známe již přezdívku nebo snad i jméno železného muže. Víme, že jej za Lovci kryptidů poslal Deylin Nieto, kterého Metaller zachránil před smrtí v jezeře Nikaragua. Víme, že Dieto mu říká "synu", a že po něm požaduje zničení Lovců kryptidů, předně Jacka Owena. Ale co raptoři? A kde se železňák objeví příště? Podaří se ho zastavit? A co je ta osoba vůbec zač? Muž potažený kovem, nebo nějaký robot? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Střelba na moři

15. září 2017 v 15:51 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
A je to tu! Pracovní týden končí a máme alespoň na dva dny volno! Nyní je na čase zjistit, co se v minulých dnech událo v Dinosauřím parku na Tedově ostrově...

Střelba na moři

Víkend byl v pořádku. Vyklidil jsem několik zaneřáděných výběhů, nakrmil jsem několik jejich obyvatel a nakonec jsem si koupil svou vytouženou zmrzlinu (více viz. níže). Byla jahodovo-vanilkovo-čokoládová a byl do ní zabodnut oplatek. Zatímco jsem si během krásného nedělního večera, během něhož se obloha potáhla rudým závojem, užíval tuto skvělou zmrzlinu, dostávali naši nepřátelé z Operace Hon na Kronosaura důležitý příkaz. V pondělí si Oliver vyjel na moře na člunu doprovázen dvěma ichtyology. Chtěli se ponořit do vod okolo Tedova ostrova a zkoumat prehistorické druhy ryb. Ještě předtím, než se mohli ponořit pod vodní hladinu, vynořila se z dálky na hladině moře velká loď. Pochopitelně byla velrybářská, tedy dříve. Později se z ní stalo hlavní plavidlo Operace Hon na Kronosaura. Harpuna prosvištěla vzduchem a zasekla se do člunu. Oliver začal po lodi pálit ze samopalu, který si pro případ nouze vzal s sebou. Potom ve člunu zasyčel granát s otravným plynem. Oliver v poslední chvíli samopal pustil a popadl vysílačku. Byl jsem zrovna na vlně. Seděl jsem v malé místnosti našeho radisty, se kterým jsem o pár minut předtím uzavřel podivuhodnou sázku. Hádali jsme se, kdo bude mít toho dne službu mytí nádobí po pozdní večeři (oba totiž chodíme na večeři pozdě, a kromě nás už není v restauraci nikoho, kdo by nádobí mohl umýt, proto se střídáme). Nakonec se hádka o mytí nádobí zvrátila v hádku o to, kolik metrů má na výšku Deinotherium. Každý z nás sdělil tomu druhému svůj odhad. Já to měl samozřejmě správně! Poražený tedy musel jít a na dvě minuty si lehnout do hnoje od Wuerhosaura. Mimochodem, toto pravidlo jsem nezavedl já, nejsem na to dost šílený. Radista je. Zatímco se válel v hnoji, nacházejícím se v náklaďáku pod okny své pracovny (bylo vážně dost vtipné to sledovat, věřte mi, řehtal jsem se!), musel jsem zvednout vysílačku. Uslyšel jsem Oliverův hlas: "Pomozte nám! Jsme na západ od Tedova o..." To bylo vše. Přitom jsem se do vysílačky chechtal. Nemohl jsem zapomenout na to, co jsem před chvílí viděl. Vysílačku jsem položil na stůl a zase vykoukl z okna. "Pořádně, pořádně!" křičel jsem na radistu, který mi vše opětoval pouze nepříjemným výrazem. Zbývalo mu ještě dvacet vteřin. Během nich jsem si konečně vzpomněl na to, co šlo z vysílačky. Zařval jsem hrůzou. Vyběhl jsem ven a utíkal do budovy rangerů, stojící naproti. Radista se na mě jen nesnášenlivě díval a ukazoval mi pěst. Když jsem kolem něj běžel, přál jsem si mít kolíček na nose. Rangerům jsem spěšně sdělil vše, co mi Oliver stačil říci. O chvíli později se na moři objevila dvě plavidla z Dinosauřího parku, jedno letadlo rangerů a také loď Ochránců pravěké zvěře, kteří byli o Oliverově neštěstí informováni Charlesem. Ten v těch chvílích seděl ve své pracovně v hlavní budově a potil se napětím. Každou chvíli jsem ho měl informovat o vývoji celé akce. Dělával jsem to, dokud vysílačku, kterou jsem měl u úst, neprostřelila zlatá kulka.

Z obrovské lodi srčela jedna kulka za druhou. Byl to doslova déšť kulek. Na dvou člunech jsme kroužili okolo toho, který zůstal na moři, a v němž ještě před chvílí byli Oliver a oba ichtyologové. Operátoři na nás hulákali s pomocí megafonu z paluby své lodi. Brzy nám sdělili, že naši přátelé jsou tam uvězněni v podpalubí. Z rangerského letadla začaly také srčet kulky. Zasáhly jeden stožár na lodi operátorů. Ten spadl a jednoho muže okamžitě zavalil. Operátoři se pořádně naštvali a postřelili dva Ochránce pravěké zvěře. Jednomu muži prostřelili lýtko, druhému paži. Pak jeden z nich zařval, že prý umučí Olivera a oba ichtyology. Aby se ještě víc ukázalo, jací jsou ti "operátoři", jak jim říkám, nelidové, shodili svého zesnulého druha z paluby do vody. To ale rozhodně neměli dělat. Nejen že se nám tím pořádně předvedli. Krev mrtvého přilákala několik Xiphactinů. Nejprve sice vráželi svými ploutvemi do našich člunů, což nám činilo značné potíže, zvláště když jsem z člunu takřka sletěl, protože se člun kvůli mrsknutí Xiphactinova ocasu jaksi moc nahnul. Když ale jeden Xiphactinus vyletěl do vzduchu překousnutý vejpůl, napadlo nás, že naše čluny i loď ochránců musí okamžitě zmizet. A že Operace Hon na Kronosaura to pořádně schytá. Ano! Z vody se vynořil obrovitý Kronosaurus, přilákaný z hlubin oceánu tím neklidem, který kvůli lidské mrtvole započali Xiphactinové. Jeho hlava prorazila trup lodi, úder ploutve vystříkl množství slané vody na lidi na palubě, pak se o loď otřel jeho bok a tím ji celou převrátil. Nikdy jsem nechtěl vidět, jak Kronosaurus útočí na loď. Stalo se to už tolikrát. A vždy za to lidé zaplatili životem. Ale tentokrát, když to byli jeho a naši úhlavní nepřátelé, měl jsem přinejmenším smíšené pocity. Byl jsem rád, že Operace Hon na Kronosaura poprvé dost doplácí na své chování. Zároveň jsem měl však strach o Olivera a ichtyology, stále držené v lodi. Dva rangeři vyskočili z letadla, které rychle nad potápějící se lodí prolétlo. Jakmile se jejich nohy dotkly boku převrácené lodi, odepnuli své padáky a nevšímaje si žebrajících a žadonících operátorů, vnikli ozbrojeni po zuby do podpalubí. Bylo to děsivé. Oliver tam sváděl bitvu s nějakými dvěma mučiteli. Zrovna ve chvíli, kdy ho chtěli nožem zabít, rangeři je oba zastřelili. Oliver jim ukázal, kde najít ichtyology. Společně je osvobodili z cely, která byla z poloviny zaplněna vodou. Dostat se z lodi už nebyl takový problém. Pár operátorů se jim sice postavilo do cesty, ale stačilo do nich pořádně strčit a spadli do vody, kde se to hemžilo Xiphactiny. Náš člun se k lodi dostatečně přiblížil, takže Oliver, ichtyologové a oba rangeři-zachránci mohli do člunu pohodlně skočit. Poté jsme opustili prostor... Ačkoliv jsme nezjistili, proč chtěli operátoři Olivera a jeho vědecké spolupracovníky unést, víme, že po nás jdou. Nicméně o incidentu se teď hodně mluví v tisku. Jsem si jistý, že Operace Hon na Kronosaura dostala velkou ránu.

Danova pošta: Editor mých příhod, který vlastní webové stránky Blogorgonopsid, kde můj týdeník pravidelně každý pátek vychází, mi dovolil, abych k editorem zkrácenému textu mých dobrodružství (věřte mi, že jsou vážně napínavější, to on je pořád zkracuje!) připojil i novou sekci Danova pošta. Tak bych toho chtěl využít a poděkovat jednomu čtenáři mých trablí za námět na zakoupení zmrzliny. Byla fakt dobrá.

Další Správce dinosauřího parku za týden!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (3/6)

14. září 2017 v 15:34 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Kovový muž, se kterým jsme se seznámili v hlubinách jezera Nikaragua jakožto se zachráncem a "synem" zločince Deylina Nieta, se nyní neočekávaně objevil v Montaně, kde Lovci kryptidů, momentálně nedoprovázení Pierrem, pátrají po existenci tajuplného dvounohého zabijáka. Už se ukázalo, že jde o nějakého dravého dinosaura, ale pro Jacka a Pauline, kteří byli poctěni tímto zjištěním, se brzy nato stal mnohem důležitější útěk před kovovým vrahounem. Akihiko, Fahad a Roger byli v Miles City napadeni celou smečkou dravých dinosaurů, a kdo ví, co se ještě přihodí...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST TŘETÍ:
"Tak jo, chlapi, vytáhněte laserový pistole!" vykřikl Roger. Akihiko a Fahad tak po něm učinili. Pětice hladových dravců se dala do běhu proti mužům. Jeden šílenou rychlostí vyskočil po Fahadovi a povalil ho na zem. Fahad ale včas zmáčkl spoušť své pistole, a laser odhodil zvíře o sedm metrů dál. Bolestně přitom zavylo, ale to už se na Fahada vrhali další dva. Jednoho z nich pomocí laserové pistole odrovnal Akihiko, ten druhý se však pevně zahryzl do Fahadovy kožené bundy. Roger byl zaměstnán dalším dravcem, který ho přitlačil ke zdi. Pistole vypadla Rogerovi z ruky, nehodlal se však vzdát. Chytil zvířeti krk a trhanými pohyby plnými síly odtahoval jeho hlavu s otevřenou tlamou plnou dozadu zahnutých zubů od té své. Dinosaurus produkoval otřesný, nervy drásající zvuk, zatímco se pařáty předních končetin držel Rogerových ramen. Akihiko konečně laserem odstřelil Fahadova protivníka, a oba se dali do pohybu, aby pomohli Rogerovi. Ten z plných sil vytrvale držel malého, avšak mocného dvounohého predátora za hlavou, pomalu mu však docházely síly... V těch chvílích svištěl po silnici vedoucí od ranče k Miles City jeep. Jack, který ho řídil, nastavil rychlost na plné pecky. Pauline, sedící vpředu vedle něj, se marně snažila kontaktovat bojovnou trojku, tedy Fahada, Rogera a Akihika. Neměli tušení o tom, že jejich přátelé se teď potýkají s velkými problémy. Domnívali se však, že odpovědi se jim přes vysílačku nedostalo právě proto, že se bojovná trojka dostala do potíží. Nemohli vědět, že kontaktovat ji bylo nemožné jen proto, že si Fahad pouštěl do sluchátek línou hudbu a na vysílačku zapomněl. Nyní to pochopitelně bylo jinak, bojovná trojka vedla bitvu s dravými dinosaury. A Jack s Pauline se o těchto kryptidech při jízdě bavili. "Co myslíš, že jsou ti tvorové zač?" zeptala se ho Pauline, když se světla Miles City objevila na horizontu. "Určitě jsou to dinosauři, o tom není pochyb," řekl Jack, stále pozorující cestu ve tmě ozářenou světly auta, "a nebál bych se říkat jim 'raptoři'. Vážně vypadají jako nějací Dromaeosauři, nebo ta monstra z Aricy, se kterými jsme měli já a Pierre tu čest v jejich přirozeném prostředí v Chile a později my všichni v New Yorku. Ale tohle je jiný druh, dost možná i jiný rod. Nějaký relikt inteligentních srpodrápých dinosaurů, i když podotýkám, že jsem si nevšiml, zda mají srpovitý dráp na zadních končetinách... Tolik můžu říct, Pauline." Vlastně to i docela stačilo. Auto se při jízdě mocně otřáslo a Pauline s Jackem okamžitě přestali myslet na raptory. Po straně auta se objevila motorka. Jela stejně rychle jako jeep. Jack, sedící po levé straně jako řidič, měl tu čest pohlédnout do tváře motorkáře, který právě nadzvedl černý plastový kryt obličeje. Byl to opět ten "železňák". Jack k velkému znepokojení Pauline stáhl okno. Kovový muž se k němu naklonil. "Zařádíme si, kámo?" zeptal se Jack "železňáka". "Klidně to třeba roztočíme, kámo," odpověděl dvoumetrový statný železňák, a poslední slovo posměšně zdůraznil jako reakci na Jackovu otázku. Jack stiskl tlačítko, okýnko se zatáhlo, v té chvíli železňák opět stáhl dolů kryt obličeje na helmě, a jeep a motorka se rozjely ještě rychleji. Jack udělal smyk, což motorkáře zmátlo, a skoro do auta narazil. Avšak v poslední chvíli s motorkou vyskočil do vzduchu. Auto se mezitím dvakrát přetočilo na místě a pak zase jelo dál. Těsně před něj však vletěla motorka, jejíž kola se právě dotkla země. Železňák se při jízdě otočil a odhodil svou helmu. Prorazila čelní sklo auta. Za Paulinina vřískání se přední sklo rozletělo na malé kousíčky. Jack neřekl ani slovo. Pouze pokrčil obočí a zrychlil. Motorkář sjel z hlavní cesty a zmizel ve tmě, v polích. Ale ne na dlouho. Po pouhých sto padesáti metrech zběsilé jízdy, během které Pauline přesvědčovala Jacka, ať zpomalí, že prý její špatně, se motorka opět objevila. Jack pohlédl do zpětného zrcátka vystupujícího ze dveří auta. Ve vteřině bylo přeseknuto ostřím, které se vysunulo z rukou kovového muže. Hned nato ostří projelo oknem. Jack zatočil volantem a auto se od motorky trochu odvrátilo. Kdyby to neudělal, ostří by zcela projelo sklem a nakonec i Jackovou hlavou. "Tak fajn, teď jsem se naštval," zařval Jack. Vytáhl z kapsy laserovou pistoli a na motorku, opět jedoucí souběžně s autem, vystřelil. Ale kovový muž laseru nadskočil. Jakmile se ozvala ohlušující rána pečícího se asfaltu, dopadla prudce se točící kola motorky opět na cestu. Železňák se k autu opět přiblížil. Jack schválně zrychlil. Pauline to už nemohla vydržet a skoro omdlévala, rychlá jízda jí vůbec nedělala dobře. Věděla však, že právě teď omdlít nesmí. Pokud se Jackovi, který řídí i střílí, něco stane, bude se muset řízení ujmout ona. Auto se dostalo do smyku. Při něm narazilo do motorky, která sletěla z cesty. Jack zabrzdil. Jeep se zastavil. Bez váhání vyskočil z auta a třikrát to našil do motorky, ležící na zemi. Uvědomoval si však, že kovový muž na ní nesedí. Vždyť ho na ní také neviděl. Opět zmizel někde ve tmě v polích lemujících silnici. Neřekl ani slovo, usedl za volant, omluvil se Pauline za tak rychlou jízdu, a jako by se jinak nic nestalo, pokračoval v jízdě. Za chvíli už měli možnost přečíst si ceduli "Welcome to Miles City", osvětlenou pouličními lampami.


"Víš, kde se Akihiko, Fahad a Roger nacházejí?" optal se Jack Pauline poté, co v porovnání s předchozími kousky vjeli docela dost pomalu do města. "Mám tu přesnou adresu ulice, kde se rozhodli číhat na raptory," řekla Pauline a ukázala Jackovi mapu Miles City s adresou napsanou propiskou hned vedle nákresu... Posledního raptora se Roger v poslední chvíli snažil odkopnout. Docházely mu síly, zadní končetina raptora začala drásat Rogerovi kalhoty i kůži na jeho stehně. Tlama plná zubů, ten strašný ozubený teror, se přibližovala. Ale Fahad a Akihiko zároveň vypálili dvě laserové rány středního stupně. Rána zvířeti neublížila, nevznítila ho tak, jako Jackova rána nejvyššího stupně zapálila motorku. Raptor však s bolestným řevem plným překvapení dopadl na zem. Roger nahlas vydechl, padl na kolena a chytil se za čelo. Fahad s Akihikem k němu přiběhli a pomohli mu na nohy. "Nevidím žádné další," řekl konečně Akihiko, "těch pět byla asi jediná smečka. Aspoň teda neslyším skřeky žádných dalších kryptidů tohohle dinosauřího typu." Roger se po chvíli z nelítostného boje vzpamatoval, a trojice opustila temnou uličku, kde byla jedna popelnice nacpána vedle druhé. Sem raptoři chodili požírat vyhozené zbytky jídla. "Z těch ran se dostanou, pokud jste teda všichni zvolili střední náboj. Víte co myslím?" řekl Roger. "Jasně," pokýval hlavou Fahad. "Poslyšte, co Jack a Pauline? Neměli bychom jim zavolat? Vysílačku jsme tam nechali, nevracel bych se tam, beztak je levná... Haha! Jenom vtipkuju. Dojdeme si pro ni, až ta zvířata uličku opustí," řekl Roger. Náhle však všichni tři strnuli. Uslyšeli opět ty skřeky. "Vracejí se!" vykřikl Fahad. Celou ulicí už probíhalo jedenáct dalších raptorů, vynořujících se odkudsi z osvětlené části města. Člověk by ani nevěřil tomu, že se mohli vzít někde tam. Bojová trojka spustila palbu. Tři raptoři byli hned odrovnáni. Ten zbytek se však velmi rychle přibližoval! Roger, Fahad a Akihiko se dali na zběsilý úprk. "Musíme k autu, na druhé straně ulice, rychle!" řval Roger. Nebylo problém se k němu dostat a nastartovat motor. Jeden raptor skočil na střechu auta, ale to se hned nato prudce rozjelo, on neudržel rovnováhu a spadl na svého kamaráda, který se právě chystal k podobnému výskoku. Chvíli jeli autem klidně a mluvili spolu o nebezpečích, která snad mohla potkat Pauline a Jacka. Neměli ani potuchy o tom, že ti před chvílí bojovali s hrozivým kovovým mužem. Ale než by jim o tom Jack a Pauline řekli, sami zjistili, že raptoři nejsou jediným nebezpečím, kterému zde musí čelit. Do cesty za tmy vběhl jakýsi muž. "Do háje! Přejeli jsme nějakého opilce!" zařval Akihiko. Všichni tři opustili interiér auta. Mísil se v nich pocit zloby i hrůzy, když zjistili, že auto nesrazilo žádného vrávorajícího opilce, ale do auta vrazil dvoumetrový kovový muž. Vstal a jeho svítivě rudé oči zableskly. Hned potom jeho mohutná kovová ruka sevřela Akihikovo hrdlo a natlačila zápolícího muže na kapotu auta...

Jak akce v Montaně dopadne? Přežijí všichni z Lovců kryptidů, kteří se dali na tuto misi? Zjistí, co je zač kovový muž a proč je pronásleduje? A odhalí tajemství raptorů žijících v Miles City? Pokračování příště!