Září 2017

Solenopora

11. září 2017 v 16:51 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Solenopora byl rod červených řas ze skupiny Corallinales. Řasy patřily mezi první organizmy, které se kdy objevily na Zemi. Vyvinuly se v době, kdy ještě na naší planetě nebyl žádný kyslík. Proto byl jejich vznik velmi důležitý; bez nich by se patrně nikdy nevyvinuly všechny skupiny vyšších organizmů, možná by vůbec neexistovali živočichové. Ale protože řasy stejně jako všechny rostliny produkují kyslík, mohli se po dlouhé době objevit i další rostliny a živočichové dýchající tento životadárný plyn... Mnoho řas žije v moři. Solenopora se řadila mezi ně. Tento rod existoval přinejmenším od doby Ordoviku až do období Jury, tedy z této doby pochází většina nalezených pozůstatků. Celkově však Solenopora žila od Kambria až po třetihory, byl to tedy velmi úspěšný rod řas. Čtyři odlišné druhy a pravděpodobně mnoho dalších dosud nepopsaných postupně prošly velkou částí vývoje života na Zemi, od kambrické exploze přes různá živočišná vymírání. Je nicméně pravděpodobné, že některé druhy budou reklasifikovány, protože exempláře z doby po prvohorách vykazují jisté odlišné znaky. Celkově je však jisté, že Solenopora byla červenou řasou. Vytvářela kupy nebo štíhlé rourkovité stélky, podobně jako stromatolity. Samotné stélky se vždy rozdvojovaly do tvaru písmene Y. Byly pokryty velice jemnými póry, jež bývají na zkamenělinách často viditelné. Protože tyto stélky tvořil kalcit, dobře fosilizovaly, a proto dnes mají paleobotanikové k dispozici řadu odlišných exemplářů ke studiu. Ještě pozoruhodnější je fakt, že některé fosilizované exempláře Solenopory obsahují původní růžovou barvu. Solenopora byla rozšířena v mořích a oceánech celého světa, proto se setkáme s fosiliemi těchto řas z mnoha různých lokací. Například druh Solenopora jurassica pochází z Německa a Španělska, S. guangxiensis z čínského Permu, dobře známý druh S. spongioides z estonského a norského Siluru...
Krátký popisek řasy rodu Solenopora najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Pecopteris!

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (2/6)

10. září 2017 v 11:14 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po nebezpečném dobrodružství v hlubinách jezera Nikaragua, které jsou základnou tajemného muže jménem Deylin Nieto a jeho dráčků a robotů, se Lovci kryptidů vydali do Montany, aby odhalili tajemství nebezpečného dvounohého kryptida, jenž se potuluje v okolí Miles City. Netuší však, že nebezpečný predátor není jedinou hrozbou, která je zde potká...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST DRUHÁ:
Pauline prorazila houštinu a zapnula baterku. Ve světle se odrážely lesklé šupiny tvora, který před ní a před Jackem tak rychle utíkal. Jack okamžitě vytáhl fotoaparát a pořídil první snímek, bohužel byl však rozmazaný. "Co kdybychom ho zkusili obklíčit?" zeptala se ho Pauline. "Když před námi utíká, má asi strach," dodala. "Dobře, nadběhni mu," řekl Jack. Pauline oběhla několik keřů, až se ocitla mezi vysokými jehličnany. Šustot houští prozrazoval, že se jimi pronásledovaný živočich pomalu sunul vpřed. Zřejmě neměl ani ponětí o tom, že mu do cesty zcela nepozorovaně vnikla Pauline. Připravila si svůj fotoaparát a doufala, že až se zvíře z křoví vynoří, pořídí hezký záběr. Jack chvíli zůstal na místě. Čekal, až na něho Pauline zepředu zavolá. Byl od ní teď nějakých patnáct metrů. Připravil si svou laserovou pistoli pro případ, že by byl kryptid agresivní. Houštiny se opět rozpohybovaly. Pauline, která před nimi číhala zcela po tmě, se trochu polekala. Rozhodně však nevykřikla, čekala totiž na příhodnou chvíli, kdy by mohla zvíře vyfotografovat. Jack se rozhodl postupovat vpřed. Náhle se však otočil. Uslyšel totiž dunivý zvuk. Znělo to, jako by něco těžkého dopadlo na zem. Snad to byl pořádný kus železa, který spadl ze střechy ranče? Ne, tohle znělo tak podezřele, skoro jako seskok lidské postavy z velké výšky, doprovázený řinčením kovu. Jack neměl moc času o tom všem přemýšlet. Světlo před ním se rozsvítilo. Uslyšel, jak Pauline vykřikla. Skočil mezi křoviska a utíkal k ní. Za několik vteřin spatřil Pauline stojící u stromu, fotografující zvíře, které se k ní blíží. Na Jacka nevidělo, plně se soustředilo na ni. Byl to nepochybně dravý dinosaurus, ve světle baterky se po celém jeho těle rýsovaly černé skvrny na bílé kůži. Byl vysoký jen asi jeden a půl metru, zato jeho skřek byl neobyčejně hlasitý. Těžko říci, proč se předtím Jacka a Pauline tak obával. Nyní se asi cítil být v úzkých, proto už na Pauline zaútočil. Jack neváhal a vystřelil po něm z laserové pistole. Minul, protože reakce zvířete byly neuvěřitelně rychlé, a tak dinosaurus vyskočil a paprsku se vyhnul. Otočil se na Jacka, Pauline zvíře i s Jackem v záběru znovu vyfotila, Jack se opět chystal vystřelit, ale dravý dinosaurus strnul hrůzou. Vydal ze sebe uši rvoucí, poděšený skřek a pádil pryč takovou rychlostí, že se za ním stoupal oblak prachu. Jack se podíval na Pauline a chtěl se jí zeptat, zda je v pořádku, ale místo toho byl zděšen jejím strnulým výrazem plným strachu. Dívala se na něco neznámého, něco nebezpečného za Jackem. Ten se otočil, a posvítil na obrovského muže s kamenným výrazem v tváři. Byl dva metry vysoký, celý z kovu a oblečený ve spandexu, a jeho rudé oči žhnuly jako uhlíky. "Co má tohle znamenat?" položil mu Jack otázku, aniž by čekal jakoukoliv odpověď. Překvapilo ho, jak se kovový muž pousmál, naklonil se nad Jacka a řekl: "Jedinou věc, Jacku Owene. Pomstu!" Jeho kovová pěst vyletěla přímo proti Jackovu obličeji. Jack včas uskočil, ale zároveň tvrdě dopadl na zem. Okamžitě vstal, ale to už na něj kovový muž běžel a svým mohutným tělem do něj narazil. Jack dopadl vedle Pauline. Ta se okamžitě sklonila a vzala jeho laserovou pistoli. Zamířila na kovové monstrum, jenže to jí v poslední chvíli svou mohutnou rukou odhodilo snad o pět metrů dál. Jack vstal. Z rukou kovového muže vyjela dvě ostří připomínající mačety. V rychlosti se přibližovaly k Jackově hlavě. Ale Jack znovu uskočil. Jakmile se jeho nohy dotkly země, ostří prosvištěla nad jeho hlavou. "Tak jo, kámo!" vykřikl Jack. "Co seš zač? Nějaká pitomá plechovka nebo nájemný vrah?!" řval a bylo poznat, že se právě dost naštval. "Ani jedno, burane," zařval kovový muž a sekl jednou ze svých mačet po Jackovi. Jack naštěstí uhnul, ale ostří protrhlo jeho spandexový oblek na hrudi. Ke všemu štěstí se však nedotklo kůže ani masa, takže zatím nevytekla žádná krev. Pauline se v tu chvíli už vzpamatovala z nečekaného útoku a stiskla spoušť Jackovy laserové pistole. Velmi silný laserový paprsek narazil do těla kovového muže a povalil ho na zem. Jack přiběhl k Pauline, chytil jí za ruku a utíkal s ní k ranči. Kovový muž se v tom momentu zvedal ze země jako by vážil tolik, co pírko. Na svou velikost a sílu byl neobyčejně hbitý a rychlý. Rozběhl se takovou rychlostí, že kovový dusot jeho nohou Jack a Pauline brzy nato uslyšeli těsně za sebou. Stačila však salva z laserové pistole a kovový muž byl opět na chvíli povalen. Když byla budova na dohled, Pauline zrychlila. "Hned zavolám chlapům v Miles City a informuju je o tom, co se tu s námi děje!" řekla Jackovi. Už se v rychlosti ani nestačila ohlédnout, když obrovitá kovová pěst Jacka zezadu srazila k zemi. Teprve teď si Jack uvědomil, že udělal chybu, když Pauline neřekl, aby mu vrátila jeho pistoli. Byl totiž bezbranný, tedy zdánlivě. Jakmile se z rukou monstrózního zabijáka s rudýma očima opět vysunuly dlouhé, ploché a ostré nože, vzal do ruky velký klacek a nastavil ho před ně. Nepřekvapilo ho, že byl klacek přetnut vejpůl. Alespoň mu to ale dalo šanci postavit se na nohy. "Směšná zbraň... Stejně směšná jako ty. Myslím, že už to nemusím protahovat. Rovnou tě sprovodím ze světa," řekl kovový muž, pomalu se k Jackovi přibližující. "Moc bych se nedivil, kdybyste byl výtvorem Deylina Nieta. Není to tak?" řekl nebojácně Jack. "Jsem jeho syn," řekl dotčeně kovový muž. "On ještě žije?" provokoval ho Jack. Mezitím se jeho oči začaly upínat na nízkou větev jehličnanu, nacházející se ve vzdálenosti jediného skoku. "Můj otec přežije vše. Ale ty ne!!!" zařval kovový muž. Z jeho rukou se vysunula tříhlavňová zbraň a začal z ní sršet déšť kulek. Ovšem Jack těsně předtím vyskočil, zachytil se větve a už hbitě jako opice šplhal výš. Kovový muž zatáhl hlaveň do útrob svého těla a prudce do stromu narazil. Náraz to byl tak silný, že se Jack skoro pustil kmene jehličnanu.


V následující chvíli ale kovový muž s řevem odletěl o patnáct metrů dál. Pauline se totiž vrátila, vybavena obrovskou puškou. Silová střela kovového muže doslova ochromila. Zřejmě padl do bezvědomí. Jack sešplhal ze stromu, řekl "Díky!" a přiběhl ke spícímu zabijákovi. Dotkl se rukou jeho kovově studené hlavy. "Je celý z kovu... Co je tohle zač?" zašeptal pro sebe. Otočil se k Pauline. "Chlapi to neberou," řekla trochu starostlivě, "zkoušela jsem se jim dovolat, ale vysílačka má asi poruchu. Nebo mají trable. V každém případě jsem ráda, že jsem se včas vrátila s touhle věcičkou, abych ti zachránila život." Jack jen pokýval hlavou. "Ať je tenhle přízrak čímkoliv, patří tomu zločinci Nietovi. Já věděl, že zničení ponorky přežil... Nicméně tohle jen dokazuje, že ten chlap má v rukávu víc, než jsme si mysleli. Dráčci, roboti, zbraně... Syn," řekl jí Jack. "Jedeme do Miles City, okamžitě!" zavelel pak. Pauline ho následovala k jeepu. Netušili, že zdánlivě zneškodněný kovový muž, Nietův "syn", se mezitím probral z krátkého spánku. Do vysílačky zabudované ve své pravé ruce jen něco zamumlal, dostal od někoho rozkaz, a rozběhl se směrem k ranči... Roger, Akihiko a Fahad v tu dobu poklidně seděli v temných městských ulicích. Roger pozoroval okolí a leštil svou laserovou pistoli. Akihiko seděl na zemi, nohy měl opeřené o poražené popelnice. A Fahad, sedící opodál, poslouchal línou hudbu. "Fahade, vidíš něco?" zašeptal Akihiko. Fahad neodpovídal. Zasněně hleděl na otřískanou zeď a hudbu si ve sluchátkách zesiloval. Akihiko byl příliš unavený, aby k němu přišel a sluchátka mu z uší strhl. "Jak se asi daří Jackovi a Pauline?" zeptal se Roger. "To nevím, vysílačku má Fahad. Ehm!" řekl Akihiko a okamžitě si něco uvědomil. Konečně vstal a přišel k Fahadovi. Ten si konečně udělal přestávku v poslouchání hudby. "Nevolali ti náhodou? Třeba potřebovali pomoc," řekl mu Akihiko. "O ničem nevím, kámo," pokýval líně hlavou Fahad. "Je tady, chlapi! Je tady!" zvolal vzrušeně Roger. Oba k němu pomalu a tiše přišli. Roger ukazoval na cosi, co se zrovna míhalo ulicí. Byl to ten tajemný dvounožec, ten, se kterým se už Jack a Pauline setkali u ranče, aniž o tom bojovná trojka Lovců kryptidů věděla. Roger okamžitě pořídil fotografii. Hned nato se ale z druhé strany ulice začal ozývat hrozný řev. Tři muži se otočili a spatřili hned pět takových dinosaurů, jak si to k nim kráčí. Syčeli, otevírali tlamy plné zubů a z jejich očí se dalo poznat, že myslí na lov...

Kdo je kovový muž? Proč ho Deylin Nieto poslal za Lovci kryptidů? Jsou dvounozí dravci nebezpečnější, než se zdá? A jaká čeká náš svět budoucnost, když je plný kryptidů a nebezpečných darebáků? Příběh Lovců kryptidů rozhodně nekončí!

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Celestus occiduus

9. září 2017 v 9:29 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Slíbil jsem, že napíši další část Vyhynulých tvorů z Karibiku, a proto se zde po nějaké době čekání tato další část objevuje. V tomto projektu jsme si už představili vymřelé pozemní lenochody, karibského gaviála, hmyz s pozoruhodným názvem, největší kdy žijící sovu, pozoruhodného Nesophonta... Tentokrát se přesuneme k další skupině zvířat, opět půjde o plaza, poprvé v tomto projektu o ještěra...

Jméno zvířete: Celestus occiduus,
Zařazení: Plazi, šupinatí, ještěři, slepýšovití (Anguidae),
Vyhynutí: 19. století.
Slepýši jsou v Evropě velmi dobře známí. Obecně se už ví, že nejde o hady, ale beznohé ještěry, kteří během evoluce ztratili končetiny a tak jim zbyly pouze jejich rudimenty, jež nejsou na povrchu jejich těla viditelné. Avšak řada slepýšovitých, napříkald američtí aligátorovci, mají končetiny, a dokonce čas od času šplhají po stromech (dobrým příkladem je aligátorovec arizonský). Ve Střední a Jižní Americe pak žije zvláštní skupina slepýšovitých, kteří se nazývají diplogossini (podčeleď Diplogossinae). Česky se jim dvojjazyčníci, anglicky "galliwasps". Jejich tělo čímsi připomíná slepýše, avšak stejně jako aligátorovci, mají i dvojjazyčníci končetiny. Jsou většinou robustně stavění, jejich tělo je však také protáhlé. Je pokryto jemnými, lesklými šupinami, které mohou být různého zbarvení, od hnědé po červenou a žlutou. Bývají různých velikostí, ale obvykle mají 31 až 40 presakrálních obratlů. Dnes žije spousta druhů dvojjazyčníků, patřících do několika rodů. Tím druhově nejpočetnějším je Celestus. Jednotliví zástupci se od sebe liší, ale jeden z nich je přece jen slavnější než všichni dnes žijící. Byl to gigant, alespoň tedy mezi dvojjazyčníky rodu Celestes. Byl pojmenován Celestus occiduus a měřil až 30 centimetrů. Žil pouze na ostrově Jamajka. Jeho fosilie pocházejí z Pleistocénu a Holocénu, tedy období v němž žijeme. S člověkem se setkal, o tom není pochyb. Byl to totiž právě příchod lidí, co vymazalo tento druh z povrchu zemského. Nebyl sice lidmi loven, ale velká invaze mangust z jižní a jihovýchodní Asie, jež byly na karibské ostrovy lidmi přivezeny, způsobila, že Celestes occiduus nadobro vyhynul. Mangusty totiž tyto dvojjazyčníky lovily, a protože se tento třiceticentimetrový ještěr vyskytoval pouze na Jamajce, a tedy ostrovní populace byla počtem jedinců omezena, byl nakonec svými novými predátory zcela vyhuben. Mnoho se toho o něm neví...


Na obrázku vidíte zachovaný, naložený exemplář z muzea. Jedním z viditelných rozdílů mezi samci a samicemi dvojjazyčníků je velikost hlavy. Samci ji mají obvykle robustnější, zvláště když jsou starší. Jamajský Celestus occiduus se živil rostlinami a především ovocem. Byl také pozorován při požírání ryb a malých ještěrů. Jiné druhy dvojjazyčníků občas požírají velmi malé savce, takže se i vyhynulý jamajský druh občas mohl přiživit na malých, myším podobných zvířatech. Někteří jiní dvojjazyčníci, například ti z rodu Diploglossus, požírají také kraby. I ti se mohli stávat kořistí tohoto vyhynulého ještěra. Je možné, že první setkání osadníků v Karibiku s těmito ještěry stála za vytvořením podivuhodného jména "galliwasp". Zřejmě pochází ze slova "gallivache", které jim bylo dáno v 17. století. Ať už to bylo s anglickým jménem těchto tvorů jakkoliv, bohužel relativně nedávno, v předminulém století, vyšla najevo smutná pravda. Vypuštění mangust na Jamajce způsobilo exterminaci dvojjazyčníka druhu Celestus occiduus. Poslední žijící jedinec byl pozorován roku 1840. Nikdy potom už nebyl tento druh spatřen...

Obrázek je z:

Snad se Vám tato část Vyhynulých tvorů z Karibiku líbila... Doufejme, že ostatní dnes velmi ohrožení endemité karibských ostrovů nedoplatí na osídlení ostrovů lidmi tak, jako tento plaz...

Správce dinosauřího parku - Přestřelka ve vzduchu

8. září 2017 v 15:46 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Končí první celý pracovní týden měsíce září a s ním přichází i další část Správce dinosauřího parku! Víme, že naši přátelé, včetně správce Dana, mají mnoho problémů s členy Operace Hon na Kronosaura. V posledních týdnech s nimi museli hned několikrát bojovat, a navíc se zjistilo, že k nim tajně patří i pár zaměstnanců parku, kteří z ostrova včas unikli. Co se tedy stalo během minulého týdne?

Přestřelka ve vzduchu

Jak dny postupovaly, délka mého spánku se prodlužovala. O víkendu jsem snil o Operaci Hon na Kronosaura a často se kvůli děsivým tvářím lidí, kteří byli vybaveni samopaly, a objevovaly se v mých snech, probouzel. Se začátkem týdne se tyto sny ztratily. Více už jsem zase myslel na vyklízení výběhů a krmení zvířat, a tak se mi v pondělí zdál již příjemnější sen o tom, jak jsem musel vyklidit výběh Deinotheria. Nebylo to ale zas tak moc příjemné. Zdálo se mi totiž o tom, že ho nikdo už dva měsíce nevyklidil a ten, co to měl na starosti, mě v něm ještě zavřel. Deinotherium v něm nebylo, ale z patřičných důvodů jsem se probudil. A jsem za to rád, toho zápachu jsem měl až dost. V úterý se mi celou noc zdálo o jahodové zmrzlině, která se pomalu přibližovala k mé puse. Když jsem měl konečně ochutnat ten lahodný krém, probudil mne budík. Ve středu se mi zdálo o čokoládové zmrzlině, která se již k mé puse přibližovala poněkud rychleji. Z toho důvodu se mi během snu podařilo olíznout ji alespoň jednou. Poté mě zase probudil budík. A včera se mi zdálo o jahodové i čokoládové zmrzlině, jak se extrémní rychlostí přibližují k mým ústům. Jásal jsem, když tu mě něco probudilo. Nebyl to budík, ale Oliver. Klepal totiž na okno mého domku. Byl jsem pořádně naštvaný, protože jsem nedosnil svůj skvostný sen... Jakmile jsem okno otevřel, Oliver mi sdělil, že jde provozovat paragliding nad moře. Odsouhlasil jsem to a vyhuboval jsem ho za to, že mi to chodí říkat, když mě to vůbec nezajímá a když se mi zdá o jahodových a čokoládových zmrzlinách! Oliver se tomu nahlas smál, přeskočil plot mé skromné zahrádky a kamsi zmizel. Neměl jsem dost času si dnes ráno znovu lehnout, tak jsem nakrmil Dina a šel do Hlavní budovy, kde mi dal Charles přímo otřesný příkaz: "Dnes dopoledne budeš hlídat Olivera, aby se mu nic nestalo." Byl jsem znovu naštvaný. Tolik úkolů v parku, které bych měl splnit, a zrovna musím hlídat Olivera, jako kdyby to bylo nějaké malé děcko, jemuž hrozí nebezpečí na každém kroku! Přišlo mi to trapné, když jsem se dosoukal na pláž. Oliver se na mne zubil, neřekl ani slovo, a pak vzlétnul do oblak. Bylo to tak nudné, sledovat ho a slyšet, jak každou chvíli křičí: "Woohoo!!!" Když vystoupal výš a vykřikl to nejméně po dvouset padesáté první, uslyšel jsem hluk letadla. A v tu ránu mi došlo, že přece jen bylo dobře splnit Charlesův příkaz a nenechat jít Olivera, žádné děcko, ale zkušeného dobrodruha, samotného. Protože i pobřeží našeho ostrova, který je relativně bezpečný, se v současné době může proměnit na hotové bitevní pole, a já toho měl být okamžitě svědkem. Opět se ze mě stal Dan Jameson, odvážný a nebojácný správce Dinosauřího parku, popadl jsem malý dalekohled, který jsem v rychlosti vyrval z kapsy kalhot, a podíval se na létající stroj. Bylo to malé letadlo s dvěma puškami po stranách. Pilot je měl jistě možnost ovládat, což se koneckonců brzy na to ukázalo. Řval jsem na Olivera, ať se snese dolů, že letadlo letí přímo proti němu. Ale Oliver to sám moc dobře věděl a snažil se doplachtit alespoň na hladinu moře. Byl teď celkem daleko od pobřeží, tak půl kilometru. Letadlo prosvištělo kolem něj a vodní hladina se zčeřila, když ji kulky zasáhly...

Okamžitě jsem zavolal do kontrolní místnosti. Tam mě přepojili na rangery, kteří nasedli do vrtulníku a během chvíle byli na pobřeží ostrova. Někdy se hodí rangery nevyužívat jen k odchytávání nebezpečných zvířat, jež opustila své výběhy, ale také k boji proti nepřátelům. A vzhledem k tomu, jak se situace parku vyhrocuje, je pro to druhé budeme muset používat i nadále. Než vrtulník přiletěl, Oliver celkem jemně přistál na vodní hladině. Paraglide nechal na vodě a rychle plaval na pobřeží. Nejprve mne napadlo, že poběžím tak o dvě stě metrů na jih (mimochodem, byli jsme na východním pobřeží Tedova ostrova) a vezmu si člun, s jehož pomocí připluji Oliverovi na pomoc. Tento nápad mne ale brzy opustil, letadlo se vracelo, střelba pokračovala, Oliver se schválně potápěl, aby nebyl prostřílen skrz na skrz a ztratil se pilotovi letadla z očí, a já se raději skryl za několik menších skalek na pláži. Letadlo pak proletělo přímo nade mnou. Jakmile se otočilo, pilot mne zpozoroval a začal pálit. Utíkal jsem k vodě. Skočil jsem do zvyšujících se vln a také zmizel pod vodou. Po chvíli jsem se vynořil. Letadlo stále nad pláží kroužilo. Najednou jsem se šíleně lekl. Někdo mě chytl za krk! Byl to naštěstí jen Oliver, který ke mne doplaval. Zařval na mě, ať se zase potopíme, ale protože jsem na něj jen vyjeveně koukal a on mne stále držel za krk, prostě mě chtě nechtě potopil, ačkoliv jsem se nestačil nadechnout. Pak udělal pár temp a ocitli jsme se v hlubších vodách. Hladina nad námi se zase zčeřila. Když jsme se vynořili, přilétal už rangerský vrtulník. Ve vzduchu nastala velká přestřelka. Na jakékoliv rádiové vysílání pilot neznámého letounu ani nereagoval, místo toho začal po vrtulníku pálit. Rangeři střelbu opětovali ze svých pušek, ale nikdo letadlo netrefil. Zato helikoptéra byla téměř strefena, proto přistála. Náhle se z dály vynořilo další letadlo. Vypadalo v podstatě stejně jako to první, jen jsem uviděl nápis: "Operace Hon na Kronosaura". Oliver, který mě chvíli předtím vytáhl na pláž, už utíkal k rangerům. Okamžitě se chopil vysílačky a zavelel, aby byl připraven letoun Ochránců pravěké zvěře a doslova vtrhl do akce. Letoun přiletěl během asi deseti minut. Během té doby obě nepřátelská letadla jen kontrolovala situaci nad mořem, vracela se a zase odlétala, ale nedocházelo ke střelbě. Jakmile se letoun objevil a skoro to do jednoho z nich napálil, pochopili asi jejich piloti, že na nás nemají šanci... Obě letadla odletěla. Z nejmenovaných zdrojů jsme se ještě před obědem dozvěděli, že letadla pak přistála na ostrově, na němž jsem před pár týdny vyrazil řezáky jednomu členovi Operace Hon na Kronosaura. Musíme zjistit, proč po nás jdou!

Další část zase za týden!!!

Morturneria, plesiosaur z Antarktidy

7. září 2017 v 14:45 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před 33 lety, roku 1984, objevili paleontolog Sankar Chatterjee (viz. rubrika Slavní paleontologové) a jeho student Bryan Small z Texas Tech University zkamenělinu plesiosaura na ostrově Seymour poblíž Antarktidy. Zkamenělina, vykopaná z Křídových hornin starých přibližně 65 milionů let, byla pojmenována Morturneria seymourensis. Už v 80. letech minulého století připadal tento plesiosaur vědcům zvláštní. Nepodobal se totiž žádnému, který byl kdy předtím nalezen. Avšak až nyní, v roce 2017, máme ucelené závěry o Morturnerii a konečně víme, jak tento mořský plaz vypadal a alespoň trochu rozumíme tomu, jak se choval. Už v roce 1989 Chatterjee zmínil jeho nezvyklé zuby. A nyní se mezinárodní tým paleontologů z USA, Argentiny a Chile dal do bližšího průzkumu zubů Morturnerie. Opravdu zjistili, že způsob, jakým se tento živočich stravoval byl odlišný od způsobů, jimiž svou kořist získávali ostatní známí plesiosauři. Jde totiž o to, že špičky zubů Morturnerie se spolu nesetkávaly tak jako u dalších dvoukokrkých, čtyřploutvých mořských plazů. Namísto toho tvořily silnou baterii, která by se způsobem, jakým byla utvářena, dala trochu přirovnat je kosticím dnešních velkých planktivorních velryb. Jak tedy lovila? A čím se živila? Lovila tak, že jednoduše plavala se zavřenou tlamou. Nasávala kril. Byl to právě kril, kterým se tento plesiosaur živil! Kril byl zuby procezen, aniž by plesiosaur musel polykat velké množství slané vody. Nepotřebovala tedy čelisti otevírat, aby získala svou potravu. Nic takového nebylo dosud o plesiosaurů zjištěno. Avšak víme, že různé aspekty chování dnešních zvířat se vyskytovaly i v minulosti. Známe už dinosaury, kteří měli jed podobně jako dnešní korovci. Také víme, že vodní plaz Dinocephalosaurus z období Triasu přiváděl na svět živá mláďata podobné jako dnešní ještěrky živorodé. Nyní se tedy dozvídáme o potravním chování Morturnerie, která by se díky němu dala přirovnat k velrybám. Je to další příklad konvergentní evoluce. U dvou blízce nepříbuzných skupin, plazů a savců, se během jiných časových úseků historie naší planety vyvinul podobný nebo dokonce stejný mechanismus získávání potravy...


Obrázky i informace jsou ze Sci-News.com a Science Daily. Děkuji těmto webům za inspiraci pro článek!

Začátek produkce nového seriálu Deadly Dinosaurs!

6. září 2017 v 15:53 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Konečně jsme se dočkali! Po třech letech přichází zcela nová série Deadly, velkého přírodovědného seriálu z dětské stanice CBBC, kterým provází odvážný svalouš Steve Backshall! S více než sto epizodami patří Deadly k populárním v současnosti běžícím pořadům o přírodě nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. V letech 2009 až 2012 byly natočeny tři série Deadly 60 (60 zvířecích zabijáků), seriál Deadly 360 (Predátoři zblízka), Live 'n' Deadly a několik dalších. Naposledy to byl Deadly Pole to Pole (Od pólu k pólu, dívejte se na ČT:D v neděli na epizodu o Arktidě), který byl dotočen roku 2014. Následující cyklus Backshall's Deadly Adventures (Backshallova nebezpečná dobrodružství) z roku 2015 shrnoval různé ze Stevových dobrodružství po celém světě při natáčení Deadly i expedičních filmů BBC. Nyní se série vrací, což je úžasné, zvláště pak v době, kdy se s velkým entuziasmem mluví i o možném návratu série Nefalšovaná přírodní podívaná (The Really Wild Show), o čemž se poměrně nedávno zmiňoval Chris Packham. Avšak nová série Deadly se nezaměří na současná zvířata. Bude o dinosaurech, a proto se bude jmenovat Deadly Dinosaurs! Steve Backshall v pondělí 4. září na sociálních sítích informoval o začátku produkce seriálu. Deadly Dinosaurs bude mít deset třicetiminutových epizod, v nichž opět uvidíme hvězdy seriálu Putování s dinosaury. S pomocí nejmodernější technologie Steve prozkoumá život těchto dinosaurů v podrobnostech. Kromě scén z Putování s dinosaury by se v seriálu mohly objevit i některé záběry z Planety dinosaurů z roku 2011. Tak tomu bylo i v epizodě o dinosaurech v seriálu Od pólu k pólu. Steve si nakonec vždy vybere, který dinosaurus se zařadí na jeho seznam zvířecích zabijáků... Podle Careersearch, kde se možnost přihlásit se na spolupráci na seriálu nabízela ještě na začátku července tohoto roku, se budou Deadly Dinosaurs kompletně natáčet v Bristolu... Já sám si myslím, že tento seriál se bude trochu podobat Deadly 360. Ve studiu by Steve mohl pustit různé sekvence s dinosaury a pak z nich vybrat ty nejzabijáčtější. Možná se však v tomto seriálu objeví i něco nového, možná budou scény z archivů BBC sestříhány zcela nově, aby byly vytvořeny úžasné, dramatické a zábavné sekvence. DEADLY!!!

Na toto se vážně těším!

Sphenopteris

5. září 2017 v 17:09 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Sphenopteris byl velmi úspěšným a dlouho existujícím rodem rostlin z čeledi Lyginopteridaceae. Občas se předpokládá, že to byla kapradina, ale bývá popisována spíše jako kapraďosemenná rostlina, jež se řadí mezi cykasorosty. Většina zkamenělin této rostliny pochází z období Karbonu a Permu, avšak podle některých nálezů lze usuzovat, že přežila až do Křídového období, což by z ní činilo jeden z nejdéle žijících rodů rostlin, samozřejmě však obsahujících mnoho druhů. Počítat s časovým rozpětím Karbon až Perm je ale rezervovanější a ověřenější. Tato rostlina, jež byla popsána Sternbergem roku 1825, však žila v celé řadě prostředí, byla tedy velmi přizpůsobivá. Vydržela v různých habitatech. Nicméně preferovala především bažinatá místa. Její lístky mají mírně zubaté okraje. Listy bývají okolo 51 centimetrů dlouhé, i když většina nalezených vzorků je malých. Vždy totiž záleží na uštípnutí horniny, na tom, kolik se toho z listu otisklo do dávného bahna... Většina nálezů zkamenělin Sphenopterise pochází z Jižní Ameriky. V Brazílii byly fosilie Sphenopterise objeveny v horninách Morro Papalé ve městě Mariana Pimentel, jež se nachází ve státě Rio Grande do Sul, nejjižnějším státu Brazílie. Avšak paleobotanici mají k dispozici i zkameněliny Sphenopterise z Kolumbie, a to konkrétně z formace Valle Alto v Kolumbii. Právě tato formace je Jurského stáří, takže pokud zkameněliny odsud skutečně patří Sphenopterisovi, bylo by to potvrzení toho, že tento rod rostlin žil od poloviny prvohor až po velkou část druhohor, ne-li pak po jejich konec v období Křídy.
Popisek této rostliny najdete v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Solenopora!

Arabský primát, který byl naším dávným předkem

4. září 2017 v 14:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Při prohlížení knížky Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby jsem narazil na část o egyptském nalezišti Fajjúm, ve které byl zmíněn i dávný druh primáta z Arabského poloostrova. Proto jsem začal hledat více informací o tomto pozoruhodném tvorovi, a nakonec se také rozhodl napsat o něm článek...

V roce 2009 došlo v Saúdské Arábii, nedaleko Mekky, k úžasnému objevu. V horninách, které byly datovány do období Křídy, byla objevena čelist zvířete, jehož zuby byly typicky opičí. Nálezce Iyat Zalmout poslal fotografii zubů americkému paleontologovi Paulu D. Gingerichovi, který potvrdil, že skutečně patří primátu. V této době se už vědělo, že horniny původně považované za Křídové jsou ve skutečnosti třetihorní. Doba, kdy bývaly mylně označovány za druhohorní, byla tedy pryč. Nato se ukázalo, že zkamenělina patří primátovi, který žil před 29 až 28 miliony let, tedy v období Oligocénu. V době, kdy opice žila, vypadal Arabský poloostrov úplně jinak než dnes. Tam, kde se dnes rozkládá arabská poušť, bujely lesy a v jejich stromoví řádili čiperní primáti. Právě tento rod byl něčím pozoruhodný. Měl totiž blízko ke společnému předku opic Starého světa a Hominoidů, včetně nás lidí. Patří mezi nejstarší známé catarrhiny (souhrnné označení pro opice Starého světa a Hominoidy), ale nebyl nejstarší. Některé fosilní druhy známe už z konce Eocénu... Tato opice byla pojmenována Saadanius. Arabské slovo "saadan" znamená v překladu "opice", takže název rozhodně sedí. Druhové jméno hijazensis bylo zvířeti dáno podle oblasti al Hijaz při arabském pobřeží Rudého moře. Poněvadž byl nalezený jedinec druhu Saadanius hijazensis vybaven velkým šípovým hřebenem na lebce, mohli vědci určit, že to byl samec. Šípový hřeben totiž bývá u samců obvykle větší než u samic, a setkáme se s ním mezi plazy i savci. Lebka byla docela dobře zachována, avšak nacházely se v ní rýhy. Byly způsobeny zuby nějakého velkého masožravce, zřejmě nějaké psovité či kočkovité šelmy. Mnozí z pravěkých primátů jimi byli loveni... Kolébkou člověka je africký kontinent, ale kolébkou nás všech, myšleno nejen nás lidí, ale i lidoopů, paviánů a nám více či méně příbuzným primátům Starého světa, je zřejmě Arábie. Právě tam totiž žil tento obdivuhodný tvor. Avšak podíváme-li se na egyptského Aegyptopitheca, který pochází z konce Eocénu (z doby před 35 miliony let), zjistíme, že by teoreticky místem vzniku vyvinutějších catarrhinů mohla být severní Afrika. Nicméně Saadanius je zřejmě nejblíže příbuzný poslednímu společnému předkovi catarrhinů. Ti se totiž krátce po vyhynutí Saadania začali vyvíjet různými směry, ať už se z nich nakonec stali paviáni nebo lidé. I tak nejsou závěry o anatomii a vývoji Saadania zcela přesné, neboť bylo z této opice nalezeno jen málo.



Ztracená fauna Nového Zélandu: Harpagornis moorei

3. září 2017 v 10:43 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části Ztracené fauny Nového Zélandu se podíváme na pozoruhodného dravého ptáka, který patří k nejznámějším vyhynulým obyvatelům ostrovů...

Vědecké jméno: Harpagornis moorei,
obecné jméno: orel Haastův,
Vyhynutí: Holocén, zřejmě okolo roku 1400 našeho letopočtu.
Kromě netopýrů a ploutvonožců neexistovali v posledních několika milionech let na Novém Zélandu žádní savci. Pobřežní pás i vnitrozemí ostrovů však byly domovem několika druhů velkých nelétavých ptáků, moa. Jelikož to byli býložravci a vzájemně se nelovili, nehrozilo žádnému z druhů moa velké nebezpečí. Avšak přece jen existoval velký predátor, proti kterému byli bezbranní. Byl to největší orel, který kdy existoval. Německý geolog Julius von Haast ho roku 1872 jakožto již vyhynulého živočicha pojmenoval Harpagornis moorei. Druhovým jméno bylo ptáku dáno na počest George Henryho Moore, vlastníka půdy na Novém Zélandě, kde byly ostatky dravce objeveny. Nicméně podle autora popisu se začalo jak v angličtině, tak v češtině ptáku říkat orel Haastův. Ačkoliv analýza DNA prozrazuje, že Harpagornis vlastně jakožto rod neexistoval a orel Haastův byl zástupcem rodu Hieraateus, do něhož se řadí například dnešní orel malý (tudíž by vědecký název orla Haastova byl Hieraateus moorei), jisté je, že tento pták byl skutečně impozantní. Byli to však samice, které dorůstaly tak úžasné velikosti. Samci byli totiž vždy mnohem, mnohem menší. Velká samice orla Haastova mohla vážit až 15 kilogramů, kdežto samec maximálně 12. Na svou velikost měl však tento gigantický orel relativně krátká křídla, rozhodně kratší, než by k jeho mohutnému tělu dokonale pasovala. Přesto měly samice rozpětí křídel okolo 2,6 metru, v některých případech i 3 metry. Důvod, proč se během evoluce křídla orla Haastova zkrátila, je prostý. Jelikož žil v lesích a křovinách Nového Zélandu, potřeboval krátká křídla, aby se nechytila mezi větvemi a orel se neporanil. V minulosti se někteří odborníci domnívali, že orel Haastův by mohl zcela ztratit schopnost létat, kdyby nevyhynul a měl možnost se vyvíjet po další stovky tisíc či po další miliony let. To však není pravda, orel Haastův byl v podstatě dokonalým letcem. Nelovil ale tak, že kroužil po obloze, nesen teplými vzdušnými proudy. Zřejmě se doslova vrhal do akce nízko nad zemí. Jeho křídla byla sice poměrně krátká, zato však byla široká. Tento pták tedy rozhodně svou schopnost létat neztrácel... Jelikož neměl žádné přirozené nepřátele, byl na Novém Zélandu v obdobích Pleistocénu a Holocénu dominantním predátorem. Své mohutné spáry, s nejdelším z nich až 11 centimetrů dlouhým, používal k uchycení své mohutné kořisti. Byli to především ptáci moa, patnáctkrát těžší než orel Haastův. Bylo vypočítáno, že orel Haastův dokázal letět rychlostí až 80 kilometrů v hodině, což bylo na jeho velikost úctyhodné. Jeho kořist tedy neměla možnost uniknout, nemohla-li se náhodou skrýt někde mezi těsně vedle sebe rostoucími stromy, kam pták nedoletěl. Zobák byl také velký a navíc velmi ostrý. Když orel Haastův svou kořist zabil, trhal jím maso, které poté polykal.


Vyhynutí orla Haastova zůstává z části záhadou, neboť zřejmě žádný z cestovatelů ze severní polokoule neměl možnost jej spatřit živého. Orla Haastova však znali Maoři, kteří na ostrovy přijeli okolo roku 1280 našeho letopočtu. Živili se lovem ptáků moa, kteří byli kořistí orla Haastova. Jakmile byli vyhubeni, a přirozené prostředí orlů bylo narušeno, začali vymírat i tito gigantičtí dravci. Bohužel vyhynuli poměrně krátce poté, co se vyvinuli. Je pravděpodobné, že se od vývojové větve menších orlů oddělili před 1,8 až 700 000 lety. Poté v období Holocénu na Nový Zéland přijel člověk a orel Haastův zmizel. Přesto je zde však jeden pozoruhodný příběh, který se zřejmě mohl stát. V 70. letech 19. století známý cestovatel Charles Edward Douglas spatřil dva obrovské dravé ptáky v údolí řeky Landsborough, která je přítokem Haastovy řeky. Douglas je při své cestě zastřelil a snědl jejich maso. Kdo ví, zda šlo o orla Haastova. Pokud by to tak bylo, pak by Douglas spatřil a zastřelil zřejmě dva poslední jedince tohoto druhu. Je však také možné, že se Douglas setkal se dvěma zástupci jiného již vyhynulého druhu novozélandského dravce, jménem Circus eylesi. Je však jisté, že Maoři se s těmito orly ještě setkali, vždyť o nich vyprávějí ve svých legendách jako o velkých ptácích Pouakai, Hokioi a Hakawai.


Na druhém obrázku se nachází srovnání velikosti spárů orla Haastova (větší) a orla malého (menší).

Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, budu rád za Váš komentář.

Lovci kryptidů 2: Ozubený teror (1/6)

2. září 2017 v 9:13 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulý díl druhé série Lovců kryptidů se jmenoval "Záhada v jezeře Nikaragua". Jack, Pierre, Pauline, Akihiko, Fahad a Roger se vydali na další obvyklou expedici za kryptidy, tentokrát však vyzbrojeni laserovými pistolemi a ve spandexových oděvech. Doufali, že naleznou tajemného dráčka, který údajně vylézá z jezera Nikaragua ve Střední Americe a napadá rybáře. Nakonec pronikli do podvodní budovy, odhalili zde nebezpečí, které světu hrozí ze strany dráčků, kteří byli uměle vytvořeni člověkem, a velkých robotů. Deylin Nieto, muž, který za tím stojí, má zřejmě jistý plán... A to všechno byl teprve začátek!!!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: OZUBENÝ TEROR, ČÁST PRVNÍ:
Nastalo další obvyklé ráno v základně Lovců kryptidů na kraji Londýna. Všichni si sedli kolem obdélníkovitého stolu a hleděli si svého, přičemž čas od času někdo s někým promluvil. Jack popíjel čaj a četl si magazín, Pauline seděla vedle něho a celá rozespalá pomalu pila kávu, Akihiko zase leštil ostré dráty, které měly být umístěny do vrhače, jenž by je vystřelil po jakémkoliv vetřelci v základně. Fahad mu to rozmlouval, že prý na to bude mít celý den. Roger hleděl z okna a jejich rozhovoru se smál a občas k němu něco řekl, a Pierre zíval na celé kolo. "Zakryj si pusu," rozchechtal se Fahad, když ho uviděl. "To nemám zapotřebí," zazubil se Pierre, "aspoň Vám všem ukazuju, jaká nuda tu je. Měli bychom se do něčeho pustit." "Nestačil Ti výlet do Nikaragui před pár dny?" řekl mu Jack, vytržený ze čtení. "No jo, ale to nic moc nebylo. Myslel jsem, že v té podvodní budově budou nějací mimozemšťani... A on tam byl chlápek s roboty," protahoval líně Pierre. "Chtěl bys snad, aby tam byli Ultroni?" zeptal se ho Jack. "Jo! To bych chtěl!!!" vykřikl Pierre. "To máš z těch Avengerů," řekl Akihiko. "Jo, to jo, kámo. Bylo by super podniknout něco jako oni," pokýval hlavou Pierre. "Pierre, my jsme Lovci kryptidů, nechápeš to? V jednom týmu už jsi!" zasmál se Jack. "Hm, ale stejně by to byl dobrý nápad. Já jsem třeba Hulk!" řekl Pierre. "Nenech mě omezit se jen na Avengers," řekl zamyšleně Jack, "co třeba jiné postavy z jiných týmů? Já jsem Wolverine!" "Cože? Ty seš takovej drsňák?! To tak!!!" chechtal se Pierre. "Divil by ses, kámo," řekl Jack, a Pierre raději přestal. "A co Pauline? Kdo je ona? Třeba Wonder Woman?" smál se Pierre. "Počkej, to už sem bereš i DCho," namítl Fahad. "Ne, ona je vlastně blondýna, tak co třeba... Co třeba Černá kočka?" navrhl Pierre. Pauline se smála. "Moc se tady nevytahuj," řekl mu Jack trochu dotčeně. "Proč Ti to vadí? Počkat, nechceš mi snad říct, že máš strach, abych já... Vy spolu chodíte?!" rozchechtal se Pierre. "Co je Ti do toho?" řekl Jack. "Jasně, já to věděl. Znáte se z univerzity, ty se pak poblíž New Yorku vydáš Pauline na vlastní pěst zachránit... Hahaha! Odhalil jsem Vás!" řehtal se Pierre. "Uklidni se," řekla mu přátelsky Pauline. Pierre však nepřestával a žvástal. "Pierre, měl bys raději jít do práce. Běž vyplnit pár formulářů. Co by tomu řekla tvoje sestra?" řekl Jack. Po poslední větě se však trochu zastyděl. Pierre totiž zmlkl. Zlověstně se na Jacka podíval, prudce vstal a vydechl. "Jo, máš pravdu. Moje sestra..." řekl zcela jiným tónem a odešel do své pracovny. "Nechtěl jsem se ho dotknout," řekl Jack, "vím, jak mu na Sabine záleželo a jak si vyčítá, že jí nemohl zachránit před smrtí." "Nic se neděje, kámo," poplácal ho po rameni Roger, "Pierre bude v pořádku." "To doufám. Ty noční můry, co se mu vracejí... Je to můj přítel a já bych mu rád pomohl. Ale nevím jak. Každopádně tím, že jsem se o jeho sestře jen tak náhodou zmínil, mu moc nepomůžu..." řekl trochu smutně Jack. Byla to pravda. Ale co konkrétně se s Pierrem děje, to nikdo netušil... "V Montaně se prý vyskytuje jakési tajemné monstrum, které v noci děsí lidi. Údajně je to dvounohý tvor s dlouhým ocasem a protáhlou hlavou plnou zubů. Domnívám se, že jde o kryptida," začal polední poradu Jack. Pierre zde nebyl. Zavřel se ve své pracovně a od rána z ní nevyšel. "Kdy odlétáme, Jacku?" optala se ho Pauline. "Hned zítra," zněla rychlá odpověď.


Ačkoliv všichni Pierra přemlouvali, aby s nimi jel, on jen tvrdil, že v základně zůstane a bude ji hlídat. Jack se mu sice omlouval za to, že se ho dotkl, ale Pierre pořád jen opakoval: "To nevadí, to nevadí." Bylo to až zvláštní. Lovci kryptidů se tedy neobvykle v pětici vydali do amerického státu Montana. Krátké léto zde končilo a brzy mělo přijít nepříznivé počasí. Mise tedy musela proběhnout rychle. Nedaleko Miles City se nacházel starý ranč, a jeho vlastník Bobby Smith sdělil Lovcům kryptidů, že dvounohé zvíře se často pohybuje právě kolem něj. Jack a Pauline tedy nastražili okolo ranče fotopasti. Další zprávy o děsivém netvorovi pocházely ze samotného Miles City. Zatímco tedy Jack a Pauline zůstali na ranči, Roger, Akihiko a Fahad se drželi ve městě. Očekávali, že v noci uvidí v městských ulicích jakéhosi neurčitého tvora s velkou chutí k jídlu. Zdržovali se hlavně v blízkosti popelnic, kam by mohly tajemného netvora přivábit rozkládající se zbytky vyhozeného jídla. Všichni byli vybaveni termovizemi. Mohli tedy pozorovat své okolí v naprosté tmě. Jejich černé spandexové kostýmy se ztrácely ve tmě, a tak nikdo z nich nebyl vidět. Po setmění spolu Jack a Pauline seděli v okně starého ranče a dívali se na hvězdnou oblohu. Náhle však uslyšeli šramot. Jack pomohl Pauline seskočit z okna a za chvíli už oba utíkali ke křovinám, z nichž se ozýval. Zahlédli tam cosi podlouhlého, snad to byl šupinatý ocas. Jack rozsvítil baterku, ale úkaz zmizel. Stále se však pohybovaly vzdálenější křoviny, takže se Jack a Pauline rozhodli utíkající zvíře následovat. Nevěděli, že je v tu chvíli někdo sleduje. Ležel na střeše ranče a své rudé oči zaměřoval na oběť, které se podle svého úsudku musel zbavit ze všeho nejdříve-Jacka Owena...

Co je zač dvounohý netvor z Montany? Čemu jsou vlastně Jack a Pauline na stopě? Je to on, nebo ne? A kdo je to vlastně sleduje? Pokračování příště!