Říjen 2017

Noeggerathia

31. října 2017 v 18:03 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Noeggerathia byla suchozemskou rostlinou, která se trochu podobala kapradinám. Řadila se do skupiny Noeggerathiales, jež existovala v obdobích Karbon, Perm a Trias. Dříve byly tyto rostliny považovány za velmi blízké příbuzné kapradin, v současnosti je však paleobotanici řadí Progymnospermopsida. Tato dynastie rostlin naopak existovala pouze v geologických periodách Devon a Karbon, a Neoggerathia mohla být jedním z jejích posledních zástupců. Vyskytovala se na naší planetě v pozdním Karbonu a na začátku Permského období. Její fosilní pozůstatky byly objeveny po celém světě. Byla popsána už roku 1820 Kašparem Šternberkem a pojmenována podle německého geologa J. J. Nöggeratha. Zařazení tohoto taxonu do systému bylo dlouho sporné, a roku 1906 se dokonce myslelo, že Noeogerathia byla cykasem. Jak však dnes víme, patřila mezi rostliny skupiny Progymnospermopsida. Dobře zachovalých zkamenělin však nebylo nalezeno mnoho. Ty nejzachovalejší však pocházejí z České vysočiny. Formálně uznávaných druhů je 7. Noeggerathia se neřadila mezi karbonské giganty. Dosahovala výšky jen asi jednoho metru. Vše, co z ní však známe, jsou jen zkamenělé otisky složených listů. Ty měly dvě řady lístků, z nichž se skládal celý velký 30 centimetrů dlouhý list. Ačkoliv fosilní kmen nebyl nikdy nalezen, je pravděpodobné, že byl velmi krátký. Z konců větví Noeggerathie vybíhaly šištice se sporofyly, jež sloužily rostlině k rozmnožování.
Popisek této karbonské rostliny najdeme například v publikaci Prehistoric Life: The Definitive Visual History of Life on Earth od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště Glyptostrobus!

Casineria

30. října 2017 v 17:01 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
V roce 1992 objevil amatérský sběrač zkamenělin pozůstatky blíže neidentifikovaného čtvernožce v horninách z Karbonského období, na pobřeží zálivu Cheese Bay ve Skotsku. Pět dalších let strávila fosilie zavřená v depozitáři Národního muzea Skotska v Edinburghu, až se k ní konečně dostala skupina paleontologů, jež zvíře popsala, což se stalo další dva roky na to, tedy v roce 1999. Pojmenovali ho Casineria a popis uveřejnili v časopisu Nature... Casineria byla dávným čtvernožcem, který žil před 340 miliony let. Už tak krátce po příchodu obojživelníků na souš (k tomu došlo cca před 375 miliony let) se objevuje tvor, který je jakýmsi mixem obojživelníků a plazů, a to je velice zajímavé. Casineria sice ještě vypadala jako její čistě obojživelní předkové, na rozdíl od nich však kladla svá vejce na souši. Zde tedy můžeme vypátrat jednoho z nejstarších amniotů. Tělo Casinerie bylo pokryto keratinovými šupinami jako u dnešních ještěrů nebo hadů, mohla tedy žít mimo vodu. Končetiny byly pětiprsté a byly vybaveny drápy. Tento 15 centimetrů dlouhý, raný ještěrkovitý amniot byl zřejmě dobrým a výkonným běžcem, alespoň tedy na krátkou vzdálenost. Zoubky plné ostrých zoubků byly ideální k prokousávání tvrdého exoskeletonu karbonských brouků. Přestože v mnohém připomínala plaza, stále jím Casineria nebyla. Mohla by však být jedním z předků plazů? Možné to je. Každopádně důvod, proč se už před 340 miliony let z obojživelníků s vlhkou kůží stal tvor tak nápadně podobný plazům, a faktem, že se jednalo o amniota, jim pochopitelně velmi blízkým (stejně jako nám), byl ten, že Skotsko bylo v té době sušší, než by se dalo předpokládat. V druhé polovině Karbonu sice Skotsko bylo velkou rozpálenou bažinou na rovníku, která se hemžila obrovitým hmyzem, gigantickými stonožkami a pavouky velikosti kočky, nicméně na začátku této geologické periody bylo ve Skotsku poměrně sucho.
Popisek tohoto raného amniota můžete najít například na anglické Wikipedii.

Příště Lophorhinus!

Nový druh obří krysy ze Šalamounových ostrovů

29. října 2017 v 11:06 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V nedávné době byl objeven nový druh obrovské krysy, která žije na Šalamounových ostrovech. Některé z krys, s nimiž se můžeme setkat v našich městech (ačkoliv kanalizace měst raději obývají potkani než krysy, jež se samy o sobě přestěhovaly především do doků na mořském pobřeží) bývají celkem velké. Přestože patří ke stejnému druhu, liší se od sebe populace žijící ve městech od sebe různě vzdálených, některé krysy jsou větší, jiné zase menší. Pravděpodobně největší krysou na světě je krysa z kráteru Bosavi na Nové Guineji, kterou v roce 2009 objevil štáb dokumentárního cyklu BBC Lost Land of the Volcano (při objevu byl i skotský kameraman a moderátor Gordon Buchanan). Tato krysa měří 82 centimetrů a váží až 1,5 kilogramu. Vzápětí za ní následuje několik dalších druhů velkých krys, a jeden takový byl nyní objeven právě na Šalamounových ostrovech, a přestože se velikostí ani neshoduje s krysou z kráteru Bosavi, je to gigant. Jedná se o krysu druhu Uromys vika. Popsal ji dr. Tyrone Lavery z chicagského Field Museum, přičemž měl k dispozici exemplář odeslaný z Šalamounových ostrovů do Queenslandského muzea v Austrálii. Jedinec byl zabit, když byl poražen strom, jenž byl jeho domovem. Doktor Lavery řekl: "Když jsem se poprvé setkal s lidmi z ostrova Vungunu na Šalamounových ostrovech, řekli mi o kryse, kterou nazývali vika, jež žila na stromech. Začal jsem se zabývat tím, zda je to opravdu odlišný druh, nebo lidé jen říkají normálním černým krysám 'vika'". Už v roce 2010 měl doktor Lavery možnost zkoumat trus obrovské krysy, což byl jakýsi důkaz její existence. Po prostudování exempláře, jenž při pádu stromu zahynul v roce 2015, měl doktor Lavery jasno. Určitě je to nový druh. Žije tedy na stromech a dosahuje délky půl metru! Ačkoliv jsou Šalamounovy ostrovy domovem několika druhů krys, je toto první objev nového druhu hlodavce na ostrovech za posledních 80 let. O to překvapující je fakt, že se jedná o tak velký druh krysy. I na ostrovech, jejichž fauna je do značné míry izolována od okolního světa, občas můžeme najít velká zvířata, o nichž jsme doposud věděli jen málo, a vědecky jsme je neznali vůbec. Uromys vika je bohužel druhem, který ani po vědeckém popisu dobře neznáme, ví se jen, jak je velká, že se živí kokosy, a že jich pravděpodobně zbývá velmi málo. Druh už je teď považovaný za kriticky ohrožený. Jeho život totiž závisí na tropické vegetaci, na stromech, a vezmeme-li v potaz, že už 90 % všech stromů na Šalamounových ostrovech bylo pokáceno, a v tomto trendu se stále pokračuje, visí přežití této obří krysy na vlásku. Stejně tak jsou ohroženi další výjimeční obyvatelé těchto ostrovů v Oceánii, včetně obrovského scinka šalamounského, největšího scinka na světě, který měří přes 60 centimetrů na délku a žije na stromech. Také jeho počty jsou nestálé kvůli intenzivnímu lesnímu průmyslu, jenž má na přírodu ostrovů negativní dopad.

Zdroj informací a obrázku: BBC News a National Geographic.

Psovité šelmy pravěku: Epicyon

28. října 2017 v 10:38 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Stejně jako minulá část Psovitých šelem pravěku, i tato bude pojednávat o miocénním zabijáku... Představuje se nám Epicyon!

Jméno: Epicyon,
Období: Miocén, před 12 až 5 milióny lety,
Místo: Severní Amerika.
Epicyon patřil stejně jako jeho bratránek Borophagus do podčeledi Borophaginae, která zahrnuje několik různě velkých psovitých šelem Severní Ameriky z časů třetihor. Borofagini jsou obecně známí jako pravěcí psi, kteří vypadali jako hyeny. Borophagus ostatně jejich roli na severoamerických pláních pravděpodobně zastával. Epicyon byl větší než Borophagus, největší druh E. haydeni v kohoutku měřil 95 centimetrů a dosahoval tak největších rozměrů za celý vývoj psů! Délka těla od čenichu po špičku ohonu činila nějakých 150 centimetrů. Byl také jedním z nejmohutnějších borofaginů, mohl vážit až 90 kilogramů. Epicyon haydeni však svou velikostí nepřesahoval jen vyhynulé psovité šelmy, ale také ty dnešní. Musel to být doslova psí obr. Vzhledem k obrovské síle skusu čelistí je pravděpodobné, že Epicyon podobně jako Borophagus požíral především tuhé maso a kosti, a tudíž se živil mršinami. Samozřejmě to však neznamená, že byl nutně jen sběračem odpadků, stavba těla Epicyona prozrazuje, že to byl také rychlý běžec schopný dohnat různě velkou kořist. Ovšem pohled na jeho lebku by v některých mohl evokovat hlavu lva. Činily to masivní čelisti a robustní stavba lebky, Epicyon tedy připomínal něco mezi kočkou a psem, ale na pohled mohl mít trochu blíže lvu než vlku. A konečně tělesná hmotnost Epicyona by také odpovídala malému lvu. Nebyl sice schopen drtit kosti tak efektivně, jak by se dalo očekávat, přesto měl však velmi silné čelisti s velice ostrými, břitvovitými zuby. Na pláních Spojených států amerických v období Miocénu žili primitivní koně i jiní býložravci, jež se mu často stávali kořistí. Epicyona poprvé popsal paleontolog Joseph Leidy, a to už roku 1858. Dosud byly popsány celkově tři druhy, ale E. haydeni je z nich rozhodně největší a nejmohutnější. Jakožto druh, který existoval minimálně po sedm miliónů let byl velmi úspěšný. Vyhynul zřejmě z důvodu konkurence větších šelem, ať už psovitých, tak kočkovitých. Na konci období Miocénu však mizí z fosilního záznamu a je vystřídán jinými predátory z třídy savců. Borofagini samotní pak vyhynuli s počátkem čtvrtohor, respektive asi před 2 miliony let...

Další část napíši na začátku příštího měsíce... Do té doby Vám, milí čtenáři, psovité šelmy vyjí na rozloučenou...

Správce dinosauřího parku - Vetřelec v hlavní budově

27. října 2017 v 11:59 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je pátek, a to na mém webu přece znamená jediné... Správce dinosauřího parku! Tentokrát je to poslední říjnová část...

Vetřelec v hlavní budově

S Cronopiem je to lehčí, než jsem myslel. Zatím je stále ubytován v ohrádce na Oliverově zahradě. Oliver k němu přímo přilnul: celý týden se o něj stará, nosí mu potravu a také pečlivě studuje jeho chování. Ve čtvrtek do parku dokonce přijel jeden expert na druhohorní savce, kterého Cronopio neobyčejně zajímá. Prý omdlel úžasem, když toto zvíře viděl, i když nevím, jestli si tento příběh Oliver jen nevymyslel. Když jsem totiž toho experta potkal, nevypadal, že by byl nějak mimo. I když se na mě tak zvláštně koukal, ale to bylo asi tím, že jsem měl na pracovní košili několik špinavých skvrn. To víte, uklouznout v části ohrady, kam si Tsintaosaurus chodí odskočit, není zrovna příjemné. A také vaše oblečení podle toho vypadá. Avšak tento týden se stalo něco víc, než jen to, že by na mě nějaký obrazoborec hleděl... V úterý se totiž v hlavní budově parku objevil nezvaný host. Všechno to začalo tak, že jsem uviděl zvláštně vypadajícího chlapíka. Plížil jsem se za ním, vzal jsem si pytel a v poslední chvíli jsem mu ho navlékl na hlavu, a utáhl provázek kolem krku. Chlápek se polekal a pleskl mě přes obličej. To mi však nevadilo. Chechtal jsem se. Ležel jsem na zemi, smál jsem se, smál jsem se a ležel jsem na zemi. Ten chlápek si mezitím pytel z hlavy sundal a naštvaně na mne pohlížel. Byl to Oliver. Vrátil jsem mu totiž všechny ty jeho vtípky s balónky naplněnými vodou i barvami nebo s dortem, zmrzlinami atd. (už si to ani všechno nepamatuju). Když tu náhle se Oliverův výraz v obličeji změnil. Objevilo se v něm něco... Něco děsivého... Byla to snad hrůza? Či něco jiného? Spíše snad překvapení? Na tyto hluboké otázky jsem si ani dosud neodpověděl. Avšak... Zpět k věci! Náhle se Oliverův výraz v obličeji změnil. To jsem jednou napsal. A on vykřikl: "Vetřelec v hlavní budově!" Ukázal prstem kamsi do dálky. Měl jsem oči plné slz smíchu, takže jsem nic neviděl. Jakmile jsem si je utřel, přičemž my lidé říkali, že se směji jako opilec, byl už vetřelec pryč. Tedy z přízemí budovy. Vyletěl totiž do prvního patra. Oliver jej následoval. A stejně tak tři další muži, kteří byli zrovna v přízemí budovy. Pomalu jsem vstal a se smíchem jsem utíkal do prvního patra. Tam jsem se také zděsil. Vetřelec měl totiž křídla! Letěl přímo proti mě. Skoro do mě narazil hlavou! Pak přistál na zábradlí a zakvílel. Byl celkem malý, a ne, nebyl to člověk! "Pterodactylus! Nebo něco podobného..." zakřičel úžasem Oliver.

Já však nad ničím nežasl. Ta malá potvůrka se znovu rozletěla proti mě. Klovla mě při letu do ucha. Zařval jsem tak, že to bylo slyšet po celé hlavní budově. Věřil bych, že si ten netvor odnesl mé ucho celé, ale jak jsem posléze zjistil, z boltce mi kapalo pouze několik kapek krve. Oliver se tomu musel smát. Vůbec jsem nepochopil, co na tom bylo tak vtipného. Jen pořád opakoval, že to měl natočit. Pterodactylus mezitím vyletěl z okna. Jak se sem dostal? Pravděpodobně si prostě na ostrov přiletěl? Vždyť ptakoještěři se nad Isle of Die normálně pohybují. Oliver se vzpamatoval a vyběhl ven z hlavní budovy. Pomocí vysílačky informoval rangery, aby Pterodactyla chytili. Zvíře si sedlo na větev vysokého stromu v parku. Jakmile přiběhli rangeři, střelili po něm síťovou pistolí. Pterodactylus byl trochu vyděšený, ale když v lidských rukou zjistil, že mu od nás nehrozí žádné nebezpečí, uklidnil se. Dokonce usnul poté, co mu Oliver hladil bříško. Olivera to velmi zaujalo, okamžitě zapomněl na své studium Cronopia a začal se věnovat výzkumu tonické imobility u ptakoještěrů. Zajímalo by mě, kam to tento výzkum dovede. Na Cronopia samozřejmě nezapomněl doslova, stále vedle jeho ohrádky vysedává na sedátku (tohle v tomto ročním období už naši přátelé v Británii nemohou) a hází mu různé pamlsky. Zároveň však očima projíždí své poznámky o Pterodactylově chování. Nový přírůstek, který byl původně pouhým vetřelcem v hlavní budově, byl ubytován v aviariu, které teď sdílí s Dsungariptery a Rhamphorhynchem...

Další Správce dinosauřího parku opět za týden, již v listopadu!

Lovci kryptidů 2: Tatakai (5/5)

26. října 2017 v 10:15 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V temných ulicích na okraji Tokia dochází ke strašlivému souboji. Na něčí příkaz nechal Amano, dávný nepřítel Akihika, unést Pierra Leroye, jenž byl do Tokia nalákán na získání neurčitých informací o smrti své sestry. Z mladíka trpícího depresemi se po užití speciálního séra stal agresivní netvor, který se pokusil napadnout Pauline. Akihiko zachránil sebe a Jacka před podobným osudem, neboť jak se ukázalo, Amano sérum vlastní a používá ho k přeměně svých obětí. Roger a Fahad už zjistili, jak se vypořádat s dravými draky, kterými Amano ničí své nepřátele. Ale teď jde po Akihikovi s Jackem hned několik takových draků... Jak celá tato akce dopadne?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST PÁTÁ:
"Za mě, Jacku! Zkusím je dostat!" zařval Akihiko a postavil se prvnímu drakovi s železnou tyčí. Avšak jak se ukázalo, zvíře po něm vůbec nešlo. Naopak, mířilo k Amanově poničené budově. Zastavilo se těsně před ní a čekalo. Stejně tak učinili další draci. Jaké to bylo překvapení vidět dva muže, jak celou tu skupinu ženou. Byli to Roger s Fahadem, kteří už zničili ovládací obojky všem drakům. Ti se teď instinktivně vraceli domů. Bez obojků byli jinak neovladatelní a nedokázali splnit příkaz zabít prakticky kohokoliv. Jack nad tím žasl. Všichni byli rádi, že se opět setkali. "Teď musíme najít Pauline. A Pierra! Dřív, než bude pozdě!" řekl Jack. "Pierre je stále živý? To je dobře," řekl Fahad, "ale kde je chceš hledat?" Jack se pokusil kontaktovat Pauline s pomocí vysílačky, ale nedostal odpověď, což ho znepokojilo. Zatímco draci před budovou, vyběhlo z ní patnáct bojovníků včetně Amana. Držel v ruce samurajský meč a běžel přímo proti Akihikovi. "Najděte Pauline! Nebude daleko!" vykřikl jen Akihiko a svou železnou tyčí praštil Amana po hlavě. Ten upadl na zem. "Neříkal jsem ti, že se mě nikdy nezbavíš? Tak proč mě ještě dobrovolně hledáš?" supěl Akihiko na Amana. Mezitím Roger, Fahad a Jack utíkali o ulici dál. Už z dálky viděli dvě postavy. Jedna se držela parapetu okna nějakého zdemolovaného domku a snažila se vyškrábat nahoru. Její světlé vlasy byly ozařovány pouličními lampami, byla to Pauline! A mručící a řvoucí mladík pod ní s příšerným, zlým výrazem v obličeji byl Pierre. Rychlým během se už Jack a jeho přátelé k nepřátelské dvojici blížili, když tu náhle Pierre po Pauline vyskočil a chytil ji za nohu. Stáhl jí dolů. Pauline zavřískala, ale včas dala Pierrovi kopanec do obličeje, to ho však ještě více naštvalo. Rychle se k ní blížil, Jack tedy nemeškal a vytáhl laserovou pistoli, a odstřelil jí Pierra. Byl to paprsek nejnižšího stupně, zřejmě mu neublížil, avšak Pierre zůstal chvíli nehybně ležet na zemi. Pauline nic neříkala, jenom se vrhla k Jackovi a objala ho. Do ulice hned nato vběhlo pět samurajských bojovníků. Vytasili své meče a přiložili je k hrdlům všech čtyřech, Pierra si ani nevšímali. Hned za nimi utíkal Akihiko. "Předběhli jsme tě. Možná jsi porazil několik z našich kolegů, ale teď my zase porazíme ty tvé!" smál se jeden z těch darebáků. "To sotva!" zasmál se Akihiko. S řevem neskutečně zuřivého bojovníka skočil po prvním z darebů a praštil ho železnou tyčí do hlavy takovou silou, že ho zabil. Další dva kopnul ve stejnou chvíli do hlavy. Pauline nečekala a kopla dalšího samuraje do hrudníku, až se zhroutil. Náhle Akihika někdo chytil za krk zezadu. Byl to opět Amano. "Skončím s tebou. Skončím s váma všema! Rozumíš?" mluvil zlým hlasem. "Asi jsem tady zapomněl angličtinu... Ne, nerozumím, Amano!" zasupěl Akihiko a zezadu dal svému nepříteli dva kopance do břicha. Padlý Amano byl však za chvíli opět na nohou. Svým mečem mířil na Akihika. Ten si vypůjčil samurajský meč svého předchozího, zabitého protivníka. "Tatakai!" zařval Amano a meče se střetly. Akihikův meč sjel dolů po tom Amanovu. Přitiskli k sobě čela. "Zemřeš, hade!" řval Amano. Hned nato však zařval ještě hlasitěji, a bolestí. Akihikův meč probodl jeho biceps. Amano se ovšem nehodlal vzdát, mečem sekl po Akihikovi a zasáhl jeho rameno. Akihikova reakce však byla velmi pohotová. Meč proto odňal jen kousek jeho spandexového obleku. "Ještě jsi nevyhrál," supěl Amano a kopl Akihika do břicha, až se "zuřivý had" sklonil k zemi a bolestech si ho držel. Pak však s naštváním zvedl hlavu: "Když vyhraju, necháš Lovce kryptidů na pokoji, jasné? To, co je mezi náma, si vyřídíme někdy jindy." "Platí, zmije," usmál se Amano, kterému zrovna jeho bojovník zafáčoval krvácející ránu. Popadaje svou železnou tyč, vykročil Akihiko proti němu a dal mu jí přímý zásah do ramene. Amano dal Akihikovi ránu pěstí do obličeje a namířil svůj meč na jeho srdce, avšak Akihiko svého nepřítele přeskočil a zezadu jej kopl do zad. Železnou tyč přitiskl na jeho krk a natlačil jeho hlavu na asfaltovou cestu. Jenže Amano se vzepřel, chytil do rukou železnou tyč a ohromnou silou jí trhl, takže Akihiko padl na cestu. Na hruď mu stoupl nějaký darebák. "Zvláštní... Co by udělalo naše sérum už takovému zuřivci? Proti němu je ten jediný živý člen klanu Leroyů nula, a to i když se zlobí..." usmíval se. Byl to Sam Weber. Tato slova vyprovokovala Pierra, který dosud ležel na zemi. Po zasáhnutí Jackovým laserovým paprskem se trochu probral. Nicméně stále v sobě měl agresivitu, kterou způsobovalo sérum, a když uviděl Sama Webera, zapomněl na svůj úkol zneškodnit Pauline, k němuž ho původně Amano s Weberem vyslali. S nelidským řevem na Sama Webera skočil, povalil ho na záda a mlátil ho do obličeje. Akihiko vyskočil a jen taktak uhnul ostří Amanova meče. Železnou tyčí zasáhl svého protivníka do stehna. Nato zvedl ze země svůj meč a přitiskl ho na Amanovo čelo. Vyšla z něho sprška krve. "Ne!!!" řval ve strachu Amano. "Tohle je naposled... Aspoň protentokrát!" zlobil se Akihiko. Pak Amana pustil. Se svými přeživšími muži se ztratil někde v temných ulicích Tokia. Sam Weber v poslední chvíli Pierra, jehož agresivita se rychle vybíjela, srazil ranou pěstí do brady a také utekl. Nebylo pochyb, že teď patřil k těmto japonským zločincům. Lovci kryptidů v ulici osaměli. Akihiko nahlas oddechoval. Sundal si svou masku a utřel si pot z čela. Jack přistoupil k Pierrovi klečícímu na chodníku. Tekly mu slzy. Jack se dotkl svého přítele. "Je to pryč, Pierre. Všechno je to pryč..."


Nastal den. Pierre seděl na kamenném výstupku před hotelem. Díval se kamsi do dálky. Litoval toho, že se vydal do Tokia hledat informace o své zemřelé sestře, o jejíž smrti už stejně věděl vše. Dostal své přátele do nebezpečí a teď si to vyčítal. Jack se na něj díval z okna hotelu. Bylo mu ho líto. Trochu se zdráhal k němu přijít, nevěděl, jak bude reagovat. Ostatně, asi by nebylo dobré rušit dva muže s temnou minulostí při rozhovoru. K Pierrovi totiž přišel Akihiko. "Nedokážu tomu uvěřit... Udělal jsem takovou blbost. Odletěl jsem do Tokia ve snaze zjistit něco víc o smrti Sabine a všechny jsem Vás nalákal do pasti. A ještě na mě otestovali nějaké sérum, které ze mě na celou noc udělalo bestii..." řekl mu Pierre. "Měl bys být víc opatrný. Všichni jsme o tebe měli strach. Hlavně Jack. Musíš mu víc věřit, je to tvůj přítel," odpověděl na to Akihiko. "Ale já někdy nevím, jestli mám věřit komukoliv z Vás. Od té doby, co mě opustila Sabine, co jí ten proradný Weber, který je zase na svobodě, zastřelil, cítím se tady úplně sám. Byla to moje sestra, byla s ní zábava, svět nebyl tak temný. Teď se mi pořád vrací, že jsem ji nedokázal zachránit, že jsem u toho nebyl, když po ní Weber vystřelil..." řekl Pierre. "Podívej, Pierre, každý z nás v životě něco zažil. Něco hrozného," řekl přátelsky Akihiko. Pierre se na něj nechápavě podíval. "Co ty můžeš vědět? Vždyť ty jsi jenom... Zuřivý ninja..." pousmál se ve smutku Pierre. "Kdysi mi zabili oba rodiče i oba bratry. Bylo mi dvanáct let. Pronásledovali nás samurajové z jedné vesnice. Můj bratr Eiji mě skopl z kopce do řeky, aby mě zachránil. Rozsekali ho na kusy... Když jsem pracoval jako agent, zabili mi mou dívku. Zabil ji Zhou Len," mluvil trochu pohnutě Akihiko. Při zmínce o Zhou Lenovi se na něj Pierre zvláště překvapeně podíval. Akihiko pokračoval: "Pak mě mučil ve své vile v Číně, to bylo předtím, než mě Jack našel a zachránil. A tenhle Amano... To je jen jeden z mnoha mužů, se kterými mám nevyřízené účty. Můj život je jedna velká bolest." "Proč jsi nám o tom nikdy neřekl?" optal se ho Pierre, když se Akihiko odmlčel a byl na odchodu. "Protože já nejsem jen Lovec kryptidů. Jsou to mé věci, a já si je sám vyřídím..." řekl Akihiko a odešel. "Akihiko," zvolal Pierre, "díky. Díky žes mě hledal a věděl, kde Amana vypátrat." Akihiko se otočil a mírně se usmál. Pierre si řekl, že celá ta akce v temných ulicích na okraji Tokia byla děsivá zkušenost. Teď se začínal těšit na návrat do Londýna, do základny Lovců kryptidů. Vždyť už dnes měli toto město opustit a vrátit se tam! Mezitím se v temné budově rozsvítila obrazovka. Nacházel se v ní obličej bizarního muže s částmi knírku nad koutky rtů. Deylin Nieto. Vedle něj stál v obrazovce obrovský železňák, Metaller. "Pláchli mi. Je mi to líto," řekl Amano. Nieto se v obrazovce zlověstně usmál: "To nevadí, Amano, slíbenou částku dostaneš. Otestoval jsi sérum agresivity. I to stačí." "Kdybych Vám někdy v budoucnu mohl být nápomocen..." řekl Amano. "Jistě," usmál se Nieto. "My teď však máme své plány. I s Lovci kryptidů. Doktor Brickell už vylepšil projekt X-77. Tímto se s Vámi zatím loučím, příteli. A věřte, že i přes Váš drobný neúspěch jsme na nejlepší cestě k vítězství..."

Konec třetí části druhé série Lovců kryptidů, která byla pojmenována "Tatakai", což v japonštině znamená "souboj". Nahlédli jsme do života i pocitů Akihika a Pierra, a to vše v temných, nočních ulicích Tokia. Lovci kryptidů sice tento tajemný svět opouštějí, ale bitva rozhodně nekončí... Svět je v nebezpečí, jak ze strany kryptidů, tak ze strany lidí, kteří jsou je schopni využít pro svůj prospěch... Lovci kryptidů ani netuší, čemu ještě budou muset čelit...

Nový seriál Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem!

25. října 2017 v 15:14 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Fanoušci Nigela Marvena, včetně mě, už od února tohoto roku vědí o jeho novém, připravovaném seriálu. Během jara tohoto roku Nigel natáčel na Filipínách nový dobrodružný dokument, jehož název je Divoké Filipíny, tedy Nigel Marven's Wild Philippines! Nigel už dříve slíbil, že se na Filipíny vrátí, přece jen Deset nejnebezpečnějších hadů Filipín z třetí série Deseti nejnebezpečnějších hadů neukázal všechna úžasná zvířata, která na těchto ostrovech potkáme. Divoké Filipíny je trilogie, podle Nigela by měla mít televizní premiéru na Nat Geo Wild někdy koncem roku, pravděpodobně v prosinci. Půjde o první přírodovědný seriál zaměřený na divoká zvířata, krajinu a kulturu Filipín, a byl natočen v podobném stylu jako Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem (Wild Colombia with Nigel Marven) z roku 2012. Jen produkční tým se trochu liší, za střihem seriálu stojí především Tom Wright, který už se společností Image Impact Ltd spolupracoval při stříhání filmu Deset nejnebezpečnějších hadů Arábie, který měl s ostatními díly třetí série cyklu premiéru začátkem tohoto roku na Nat Geo Wild... Natáčení Divokých Filipín probíhalo na jaře, v červnu si pak Nigel udělal desetidenní přestávku, když byl jednou z celebrit na Festival of Wildlife na Borneu (mj. například s Nickem Bakerem), a pak pokračoval natáčením korálových útesů při pobřeží filipínských ostrovů až do konce června, načež v červenci následoval jeho druhý rozvod. Natáčení bylo během jara takřka konstantní, a jak je zvykem, štáb byl malý, složený z Nigela jakožto moderátora a producenta, kameramana Mikea Hutchinsona a zvukaře. Podle Off the Fence, distributora, budou názvy tří epizod Divokých Filipín Luzon: The Volcanic North, Palawan: The Last Frontier a Visayas: Heart of the Archipelago. V seriálu budou ukázána filipínská zvířata, které předtím ještě nikdo nenatočil. Už teď se ví, že v něm budou znovu vystupovat orli filipínští, neboť se Nigel vrátil do jejich chovné stanice, také nártouni, různé druhy žab, hadů, loděnka (Nigelova první) a také krajta mřížkovaná, která se zakousla do mikrofonu na kameře a nepustila deset minut! Už se nemůžu dočkat, až se budu moci na Divoké Filipíny podívat. Naši britští přátelé však samozřejmě mohou premiéru Divokých Filipín shlédnout již brzy, od 25. listopadu do 1. prosince 2017 se totiž mohou přidat k Nigelovi v Grant Arms Hotel ve Skotsku (bude tam po celý týden spolu hosty a Johnem Poynerem). Určitě to bude naprosto skvělé!


Obrázky od Image Impact Ltd (Nigel Marven).
A ještě jedna zpráva: Terri, Bindi a Robert Irwin se vrací na Animal Planet! Nedávno o tom informovali v krátkém videu, zatím se o tom neví víc, ale je skvělé, že Irwinovi budou zpět ve svém novém pořadu. Začalo to Stevovým Lovcem krokodýlů a bude to úspěšně pokračovat!

Niobrarasaurus

24. října 2017 v 17:57 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Niobrarasaurus ("ještěr z Niobrary" nebo volněji "ještěr z niobrarské křídy") je typicky vypadající nodosaurid, který žil v Severní Americe v době křídové stupně campan. Byl pojmenován podle formace Niobrara v americkém státu Kansas, kde jeho kostru v roce 1930 nalezl Virgil Cole, jenž byl na stopě nafnonosným horninám. Domníval se, že nalezené ostatky patří plesiosaurovi, nezahálel a vzal je s sebou na univerzitu do Missouri. Paleontolog M. G. Mehl pak zjistil, že kosti ve skutečnosti patří dinosaurovi, a dal mu jméno Hierosaurus. Avšak v roce 1995 byl z důvodu nepřesnosti původního popisu Kenem Carpenterem a jeho kolegy přejmenován na Niobrarasaura. Druhové jméno, N. coleii, bylo zvířeti dáno na počest nálezce kostry... Niobrarasaurus byl poměrně velký nodosaurid, dosahoval délky 5 až 6,5 metru a mohl vážit okolo pěti tun. Pancíř tohoto dinosaura se skládal ze širokých desek na hřbetě a krátkých trnů, které vyrůstaly z jeho okrajů. Nebyly ale tak dlouhé, jako například ramenní ostny Edmontonie. Niobrarasaurus byl býložravec. Požíral rostliny jako byly kapradiny. Drtil je s pomocí krátkých, ale celkově silných čelistí. Pravděpodobně byl dost pomalý a neohrabaný, pomalu se kolébal krajinou, možná osamotě, možná ve skupinkách... Zajímavé je však to, že horniny z Niobrary pocházejí z křídového mořského dna. Není však těžké zjistit, proč se suchozemský dinosaurus našel právě tam, podobný příběh nám může povědět i slavný Scelidosaurus z anglického Jurassic Coast. V tomto případě se možná Niobrarasaurus dostal blízko k příliš rychlému toku, snad ho chtěl i přeplavat, ale proud ho strhl. Zvíře se utopilo a bylo vyplaveno do moře. Ještě pravděpodobnější je, že zemřelo v oblasti, která byla poté zatopena a s vodou se pak stejným způsobem dostalo do moře. Jiné vysvětlení nabízí možnost vlny tsunami. Colem nalezený jedinec Niobrarasaura asi žil blíže k pobřeží. Je sice pravda, že by moře mrtvé tělo Niobrarasaura mohlo odnést celkem daleko, ale pravděpodobně klesl na dno maximálně pár kilometrů od místa, kde zahynul. Ačkoliv příčiny smrti tohoto exempláře se nikdy nedozvíme, je možné, že v budoucnu bude objeveno více pozůstatků Niobrarasaura, podle nichž si uděláme lepší obrázek o tomto několikatunovém býložravci. Prozatím mají vědci k dispozici jen kostru nalezenou Colem a část končetiny, která byla v Niobraře objevena v roce 2003. Cole ji asi o 73 let dříve také nalezl, ale na místě ji nechal, a tak ještě dlouho čekala na své objevení...
Popisek Niobrarasaura naleznete v knížce "Dinosauři Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Hypselosaurus!

Žraločí kvíz

23. října 2017 v 16:44 | HAAS |  Naše soutěže
Žraloci jsou fascinující zvířata. A vy si teď máte možnost ověřit, co o nich víte, v tomto krátkém kvízu! Připravil jsem několik otázek, díky nimž zjistíte, jak dobře žraloky znáte. Správné odpovědi k otázkám se v příštích týdnech objeví v komentářích pod článkem, takže si ty své budete moci ověřit. Zda napíšete své odpovědi do komentářů je čistě na Vás, je to pouze znalostní kvíz (pokud něco nevíte, můžete si to hned najít v knihách či na internetu a dozvědět se tak něco nového), nehraje se o diplomy (s trochou nadsázky bych tvrdil, že to už se přežilo). Odpovědi si můžete také nechávat jen tak pro sebe... Takovýchto kvízů zde bude jen přibývat...

1. V jakém geologickém období se vyvinuli žraloci?
A) Ordovik
B) Silur
C) Devon

2. Který z těchto žraloků nepatří mezi obrouny?
A) Žralok bílý
B) Žralok bělavý
C) Liškoun obecný.

3. Je žralok bílý blízce příbuzný žraloku obrovskému?
A) Ano, patří do stejné čeledi
B) Ano, patří do stejného řádu
C) Ne, kromě faktu, že jsou to žraloci, spolu už nemají nic společného

4. Čím je pokryto tělo žraloků?
A) Rybími šupinami
B) Plakoidními šupinami
C) Chrupavčitou kůží

5. Kterými živočichy se neživí žralok velrybí?
A) Larvami krabů Gecarcoidea natalis
B) Klanonožci
C) Sledi druhu Coregonus artedi

6. Které z těchto paryb patří mezi žraloky?
A) Chiméry
B) Polorejnoci
C) Manty

7. Který z těchto žraloků žije kromě moří i ve sladké vodě?
A) Žralok mako
B) Žralok bělavý
C) Žralok malohlavý

8. Mají žraloci plynový měchýř?
A) Ano
B) Pouze zástupci čeledi Lamnidae
C) Ne.

Snad jste si krátký kvíz o žralocích užili!

Premiéra cyklu Modrá planeta 2

22. října 2017 v 10:36 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Před šestnácti lety zhruba touto dobou byli diváci televizní stanice BBC One uchváceni úžasnými záběry a příběhy zvířat i rostlin žijících v hlubinách moří a oceánů stejně jako v jejich blízkosti, které zprostředkoval osmidílný dokumentární cyklus Modrá planeta (anglicky Blue Planet). Byl to velký filmařský projekt, natáčený ve 200 lokacích světa po dobu pěti let, a byl tak úspěšný, že brzy následovaly další velké přírodovědné seriály, jako Planeta Země (2006), Život (2009) nebo také Příběh života (2014). Všechny vyprávěl Sir David Attenborough, největší přírodovědný hlasatel a nejslavnější televizní průvodce přírodou. Minulý rok zaznamenala BBC velký úspěch s příchodem seriálu Planeta Země 2 (Planet Earth II), který po deseti letech navázal na původní cyklus s novými příběhy, úžasnými záběry a komentářem čteným Sirem Davidem. Nyní, na podzim 2017, přichází další velký dokumentární cyklus, pokračování Modré planety, jednoho z těch dokumentů, které vše odstartovaly. Modrá planeta 2 (Blue Planet II) bude mít premiéru už za týden, v neděli 29. října 2017 ve 20:00! Natáčení začalo v roce 2013 pod pracovním názvem Oceány (tak se nicméně jmenuje už dokumentární cyklus BBC z roku 2008), změnil se pak na Modrá planeta 2 v únoru tohoto roku. Cyklus slibuje mnoho. Trailer, který na internetu shlédly miliony lidí z celého světa, sám o sobě ukazuje, že je na co se těšit. Někteří tvrdí, že to bude Pixar naživo. V sedmi úžasných epizodách opět navštívíme nejrůznější kouty naší planety, nahlédneme pod vodní hladinu a uvidíme úžasná zvířata, od kytovců přes různé ploutvonožce po mořské koníky, a samozřejmě toho bude mnohem víc. Pětiminutový prequel vyšel už 27. září a ukázal některé ze záběrů, na které se můžeme těšit. Stejně jako cyklus, jehož premiéry se brzy dočkáme, byl prequel doplněn hudbou od Hanse Zimmera a od Radiohead. Rocková skupina Radiohead také vydala novou verzi písničky Bloom, kterou vydala roku 2011, a jež byla údajně inspirována první Modrou planetou... Jak již bylo zmíněno, televizní premiéra Modré planety 2 se uskuteční příští týden v neděli. Avšak světová premiéra Modré planety 2 nastala v první polovině října v Bristolu. Ze 106 000 lidí, kteří chtěli vstupenky na premiéru do kina v Cinema De Lux, se jich tam nakonec dostalo pouhých 200, to byl limit. Tito diváci byli zároveň poctěni setkáním se Sirem Davidem. Jednadevadesátiletá legenda mluvila během události o nebezpečích, které našim oceánům hrozí... Už vyšla také doplňující kniha s názvem Modrá planeta 2, má 312 stran a napsali ji producenti seriálu James Honeyborne a Mark Brownlow, přičemž Sir David napsal předmluvu. Snad celý článek mohu zakončit ještě jednou informací: BBC NHU doufá, že za deset let vyjde seriál Planeta Země 3, který by měl opět vyprávět Sir David. Přejme mu tedy pevné zdraví, je skvělé, že se stále věnuje této činnosti, a já sám se už nemohu dočkat na jeho výtečný komentář k Modré planetě 2!

Brzy na tomto blogu přibydou další informace o chystaných přírodovědných seriálech...