Říjen 2017

Lovci kryptidů 2: Tatakai (4/5)

21. října 2017 v 11:08 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pro běžného turistu je Tokio městem plným zajímavostí, ale pro Lovce kryptidů je to propast plná nebezpečí v podobě samurajů a zelených draků. Jen Akihiko Yukimura, muž, kterého se místní tolik bojí, a muž, který rozhodně není jen bojovníkem s železnou tyčí, jak jsme ho dosud znali, je postrachem všech těch darebáků. Ale zdá se, že Amano, ramenatý Japonec, který sem z nám dosud neznámého důvodu nalákal Pierra Leroye, snadno ovlivnitelného a trpícího depresemi ze ztráty své sestry, se nyní s Akihikem vypořádal. Roger a Fahad jsou pronásledováni dvoumetrovým, čtyřnohým drakem, Jack je zase v bezvědomí po bitce s malým, ale hbitým bojovníkem. Jen Pauline se podařilo dorazit k domku, v němž se má unesený Pierre nacházet...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST ČTVRTÁ:
Pauline vstoupila do domu. Byla v něm tma. Rozsvítila baterku. V jejím světle se vířil prach. Různě zprohýbané trámy byly pokryty silnou vrstvou prachu, na dřevěné podlaze se nacházel štěrk a panovalo zde naprosté ticho. Pauline se trochu zmocňoval pocit strachu, ovšem odvahu si dodala, když z opasku vytáhla svou laserovou pistoli. Pomalu kráčela vpřed. Přízemí budovy určené k demolici bylo skutečně liduprázdné. V Pauline se mísil pocit úlevy z toho, že zde na ni snad nikdo nečíhá, zároveň však nebyla ráda z toho, že se zde zřejmě nenachází ani Pierre. Na chvíli si pomyslela, že snad Akihiko správně neodhadl lokaci, kde by mohl být Pierre vězněn. Je-li samozřejmě ještě živ, byla tu totiž možnost, že ho ti zabijáci už sprovodili ze světa. Pauline došla ke kovovým schodům. Pomalu po nich vystoupala do prvního patra. Vypadalo to tam podobně jako v přízemí. Jen prachu se zde vířilo snad ještě víc. Pauline se rozhlížela, avšak stále nic neviděla. Občas sice měla pocit, že se v temnotě, zvláště v rozích něco pohnulo, ale jakmile tam posvítila baterkou, bylo to pryč. Oddechla si a zapnula vysílačku. Zkoušela kontaktovat Jacka. Neodpovídal. To nebylo dobré znamení, Pauline si začala trochu vyčítat, že ho na jeho příkaz opustila. Ani Akihiko se jí neozýval. Dříve, než mohla zkusit zavolat Rogerovi či Fahadovi, uslyšela kroky. Štěrk rozházený na dřevěné podlaze vytvářel charakteristický zvuk. Pauline se otočila za sebe a překvapením div nevykřikla. Stál za ní muž menšího vzrůstu a hleděl na ni. Vteřinu na to si Pauline uvědomila, kdo to je. "Pierre!" vykřikla pohohlasitě. "Pauline, jsem rád, že tě vidím," řekl Pierre. Bylo až neuvěřitelné vidět ho živého. "Jak ses sem dostal? Udělali ti něco? Musím tě odsud odvést!" řekla Pauline. Pierre ale nereagoval. Stále na ni tak divně hleděl. Pauline mu posvítila na obličej. Skoro se jí zastavilo srdce. Pierre měl úplně vykulené oči a stále se díval jen před sebe, na ni. Pauline začala ustupovat. Začalo ji děsit, že se Pierre stále přibližuje. "Pierre, co je Ti?" zeptala se ho, a on se konečně alespoň usmál. Ale úsměv to byl neskutečně zlý. Jak tak rychleji ustupovala, zrychloval on svůj krok. Náhle ji chytil velmi silně a bolestivě za rameno. Pauline už ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Jeho obličej se k tomu jejímu strašidelně přibližoval. "Miluju tě," usmál se zlověstně. Následovalo takové kopnutí, že Pierre odletěl o tři metry dál. Těžce dopadl na záda. Pauline na něj zamířila laserovou pistolí. Nechápala, co se mu stalo, ale pochopila, že s Pierrem něco je a že je dost nebezpečný. Ale to, co dosud předvedl, byl jen začátek. Pierre se prudce postavil a zařval jako agresivní zvíře. Vyběhl po Pauline, která ho ale zasáhla laserem a odrazila až ke zdi. Po této ráně Pauline utíkala ke schodům. Jen se chytila zábradlí a seskočila dolů, a pak utíkala ven z budovy. Slyšela Pierrův hlasitý dech, hnal se velmi rychle za ní. Za rohem dalšího domu v ulici se rýsoval obličej dalšího darebáka. Vystřelil po Pauline síť, takovou, do jaké byl předtím chycen Jack. Pauline síť včas uviděla a nadskočila jí, takže se jí vyhnula. Po muži pak vystřelila laser, a ozval se jen bolestný řev. Hned nato se Pauline otočila, chtěla zasáhnout i Pierra, ale ten ji už chytil zezadu za krk a přitiskl k omítce budovy. Jenže Pauline ho zezadu kopla přímo pod koleno, Pierre pustil a ona utíkala dál. Nevěděla však, co si teď má počít... Roger a Fahad konečně setřásli několik zelených draků, kteří je pronásledovali. Sedli si na chodník před zavřenou japonskou restauraci a oba si utírali pot z čela. "Šílený, že jo?" řekl Roger. "Taky bych řek," pokýval hlavou Fahad. "Mám úplně propocený spandex," řekl ještě. Pak se ozvalo zařvání. Jeden z draků je dohnal. "Teď, kámo, musíme střílet zároveň!!!" zařval Roger. Dva laserové paprsky nejvyššího stupně narazily do drakova těla. Zvíře zaskučelo a zasyčelo. Pomalu a těžkopádně si to proti nim kráčelo. Roger s Fahadem jen drželi spouště a doufali, že laser ho konečně odrazí. Jenže se zdálo, že proti tomuto mohutnému zvířeti prostě nemají šanci. Snad je jeho kůže pokrytá něčím, co lasery samo odráží? To nevěděli. Ale pak si Roger konečně všiml obojku, nacházejícího se kolem drakova krku. Laserem do něj narazil. Obojek se rozletěl na kousky. Zvíře nahlas zařvalo a změnilo kurs. Teď před nimi utíkalo. "Uf, zahnali jsme ho. Dobrej nápad, trefit ten obojek. K čemu asi sloužil?" oddechoval Fahad. "To nevím, snad k jeho ovládání? Musíme za ním, dokud ho máme na očích! Musí nás dovést ke svému páníčkovi!" zařval Roger. Nato oba vyběhli za netvorem, který je dosud pronásledoval...


Akihiko otevřel oči. Masku měl stále na obličeji. Také shledal, že je stále oblečen. Byl ale odzbrojen. Chyběla mu teleskopická tyč i meč. Ruce měl připoutané k lůžku, na kterém ležel. Ve tmě spatřil ještě jedno lůžko. Ležel na něm celkem vysoký muž v černém spandexu, ale bez masky. Byl to Jack! A za ním stálo pár ohavných zloduchů. Jedním z nich byl ramenatý Amano, darebák z Akihikovy minulosti. "Máme dva, pane. Owena a ještě jednoho hada, se kterým mám nevyřízené účty," mluvil Amano do telefonu. "Jsem rád, že víš, co jsem zač..." zasupěl Akihiko. "Tady ráčená zmije se hodlala probrat. Skvělé. Konečně s tebou skoncuju..." usmíval se zle Amano. "Teď uvidíš, jak tvému kamarádovi, který vede Lovce kryptidů, vstříkneme do krve takové roztomilé sérum... Vyzkoušeli jsme ho už na jednom Francouzi, po kterém jsi tak usilovně pátral. Bohužel nám před chvílí sdělili, že se mu nepodařilo chytit tu holku... Jaká to škoda... Bude stačit ještě pár dávek a jeho agresivita se zvýší..." usmíval se Amano. Akihiko zahlédl, jak ke spoutanému Jackovi přistupuje Japonec v bílém plášti. Řev, který ze sebe Akihiko vydal, by se snad s tím lidským ani nedal srovnat. Amano, který se dosud stále zlověstně usmíval, zkroutil pusu. Jeho srdce se zastavilo. Akihiko napjal svaly, pouta popraskala a ty kopance, které doktor a Amano schytali do obličeje, byly nic než krvavé. "Teda, kámo..." zasmál se Jack. Akihiko skolil ranou pěstí dalšího Japonce a vypůjčil si jeho nůž, aby přeťal Jackova pouta. "Mě se nikdy nezbavíš..." zasupěl Akihiko do Amanova obličeje a stiskl jeho čelo, hlavu mu přitiskl na zem a chvíli ji takto držel. Když pustil, byl Amano v bezvědomí. Tolik způsobil strach z tohoto spravedlivého, avšak také agresivního nepřítele. "Hm, to sérum mě vážně zajímá. Jestli způsobuje agresivitu, může být Pierre dost nebezpečný. Nerad bych, aby Pauline něco udělal. Musíme je oba najít," řekl Jack. "Vsadím se, že nebudou daleko. Právě se nacházíme v suterénu té budovy, do které jsme všichni mířili," informoval ho Akihiko. Pak Akihiko spatřil svou železnou tyč, postavenou v rohu. Jedinou ranou tyčí prorazil dveře a utíkal po schodech do přízemí. Tam jen několik desítek minut před nimi stála i Pauline. Akihiko vyběhl ven, Jack ho následoval. Doufali, že Pauline najdou dříve, než jí smyslů zbavený Pierre nějak ublíží. Ale kvůli hrozivému řevu začali pomýšlet také na to, že jim tento úkol něco ztíží. K domu se totiž hnala skupina dvoumetrových, čtyřnohých, dlouhokrkých draků s obrovskými zuby v tlamě. "Zdá se, že máme společnost," usmál se Akihiko.

Jak mise v temných ulicích na okraji Tokia dopadne? Jaký nevyřízený účet spolu mají Amano a Akihiko? Jak se vypořádat s Pierrem, ze kterého se stalo agresivní monstrum? Podaří se zachránit před ním Pauline? A komu Amano volal ohledně toho, že odchytil Akihika Yukimuru a Jacka Owena? Má v tom snad někdo prsty? A jak to vše souvisí s nedávným setkáním Pierra Leroye se Samem Weberem, vrahem jeho sestry, který se záhadně dostal na svobodu? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Šavlozubá veverka

20. října 2017 v 10:33 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je na čase vrátit se do Dinosauřího parku za správcem Danem, který nás informuje o tom, co nového se za poslední týden přihodilo...

Šavlozubá veverka

S Macrauchenií to není tak jednoduché, jak jsem doufal. Kick stačil v sobotu kopnout jednoho ošetřovatele do hrudi tak silně, že musel být odvezen do nemocnice. V neděli jsme ho uspali, abychom si jej znovu prohlédli a dali mu očkování. Když se uspávací šipka dotkla jeho těla, začal Kick skákat doslova jako splašený kůň. Viděl jsem různé animace Macrauchenií, ale tohle bylo něco úplně jiného, vůbec se to s tím nedá srovnávat. A mezitím, že srovnávat Macrauchenii se splašeným mustangem také nebude vhodné, uvážím-li, jak vysoké skoky to byly. Opravdu neuvěřitelné, tahle zvířata dokáží vždycky překvapit. Jediné kopnutí do plotu stačilo k tomu, aby kopýtko tohoto pravěkého býložravce prokoplo dřevěnou tyčku. Všichni jsme na to s údivem hleděli. Očkování však Kick nakonec dostal, a věřím, že poté, co se probral, uvědomil si, že jsme mu chtěli jen pomoci. I když to asi pravda není. Nicméně Kick si zvyká. I když není vhodné vstupovat do jeho výběhu sám. V pondělí jsem totiž dostal zprávu od zraněného ošetřovatele. Nejen, že musel podstoupit nějakou operaci (bohužel si už nepamatuji, jakých kostí žeber), zároveň mi však vynadal a podal výpověď. Odeslal jsem mu svou zprávu, ve které jsem sám sebe obhajoval: "Přivést to zvíře byl Oliverův nápad!" On mi v úterý odepsal: "Drzoune." Tak to jsem tedy urazil! Zvíře přivezl Oliver a nějaký ošetřovatel mi za něj vynadá! Copak já můžu, že Oliver neustále vozí zvířata, která jsou člověku nebezpečná? Měl jsem sto chutí se zavřít ve svém domku, a třeba deset dní z něho nevyjít! Ale nemohl jsem, neboť jsem celé úterý musel dohlížet na stěhování akvária, v němž žijí naši belemniti. Večer jsem pak s jedním veterinářem prohlížel mláďata pravěkých leguánů a ještě jsme zjistili, že jedna samice Testudo atlas nakladla vajíčka. Je skvělé mít další snůšku, ale vzhledem k tomu, že ji nakladla v části terária, která není zrovna přiměřeně vyhřívána (nebylo to tak vždy, může za to špatná technika, k poruše došlo asi před měsícem, nicméně brzy to opravíme), museli jsme vejce posbírat a přenést do inkubátoru. Dnes v osm ráno jsem byl na veterině a řekli mi, že vejce želvy jsou v naprostém pořádku. Teď už zbývá jen čekat a čekat, než se v našem parku narodí další generace největších suchozemských želv všech dob...

Oliver si asi s hledáním nových zvířecích druhů na Isle of Die a jejich následným přesunem do parku nedá pokoj. Jeho středeční výprava na Isle of Die skončila takřka fiskem, když byl jeden člen týmu napaden smečkou divokých Troodonů. Bylo mu rozdrápáno stehno, pokousána ruka, poškrábáno břicho, skončil s kousancem na čele, švihnutí Troodoního ocasu způsobilo dlouhé krvácení z nosu, k tomu přibyly pohmožděniny a zjištění, že kvůli kousnutí se do jeho těla dostala infekce. A pak se náhle porouchal motor helikoptéry. Oliver a jeho pět kolegů se snažili zkroušeného chlapíka zachránit, zatímco blouznil v horečce během horké tropické noci. Tým byl utábořen na planince vystupující z lesa na samém jihu ostrova. Právě zde žijí Velociraptoři, které pochopitelně chlápkovo sténání přilákalo. Oliver měl co dělat, aby pobíhal z jedné části planinky na druhou a klaksonem Velociraptory zastrašoval. Později to už nestačilo a ke slovu přišla raketová pistole, to bylo tak v pět hodin ráno (již ve čtvrtek) a nakonec tedy Oliver nenažrané raptory zahnal. Pak při ranní procházce lesem (samozřejmě vybaven puškou) zahlédl podivného savce. Hned poznal, že to je Cronopio, tzv. "šavlozubá veverka". Toto zvíře žilo před 99 miliony let v Argentině pod nohama gigantickým dinosaurů. Nápadně se podobá zubaté veverce z Doby ledové, a Oliver neodolal a pokusil se Cronopia chytit. Pokus byl úspěšný, nicméně prokousnutý prst Oliverovi celou akci dodnes připomíná. Potkal jsem ho dnes ráno u snídaně a vyprávěl o tom řadu vtipů. Konečně tedy nevtipkuje o mně, tedy prozatím! Nicméně Oliver je zde a ostatní také, trochu jsem předběhl. Je tedy čas na zakončení příběhu: nakonec byl motor vrtulníku nastartován a tým se včera odpoledne vrátil do Dinosauřího parku. Zraněný muž je už v pořádku, i když musí odpočívat. Cronopio byl ubytován v prostorné kleci v Oliverově zahradě. Brzy mu však bude vystaven speciální výběh. Materiál na stavbu nám dojde dnes odpoledne...

Snad s Cronopiem nebudou žádné problémy! Pokračování za týden...

Mamut z West Runton

19. října 2017 v 15:10 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Dne 13. prosince 1990 zasáhla West Runton, vesnici v anglickém North Norfolk, sněhová bouře. Obyvatelé vesnice, Margaret a Harold Hemsovi, se následujícího dne vydali na pláž, neboť bylo hlášeno, že s bouří přijde i velký příliv. Věděli, že s takovým počasím by mohlo dojít k odhalení něčeho, co bylo skryto v bahně po celá léta. To však ještě netušili, že nakonec naleznou kost jednoho z nejslavnějších exemplářů mamuta stepního. Skutečně takový předmět spatřili, byla to pánev něčeho velkého, vystupující z odkrytého místa mezi útesy. Jakmile se ke kosti dostali experti, bezpečně usoudili, že pochází z velkého chobotnatce, s největší pravděpodobností z mamuta. Při pozdějším nálezu celé kostry se jejich domněnka jen potvrdila. Svět se brzy dozvěděl, že ve West Runton byla objevena největší takřka kompletní mamutí kostra na celém světě. Tento mamut je zároveň nejstarším exemplářem, který byl kdy odkryt ve Spojeném království. Žil před 600 000 až 700 000 lety, a výzkum pylových zrníček uchovaných v bahně, které obklopovalo kostru, prozradil, že tehdy West Runton vypadal podobně jako dnes. Podnebí bylo jen trochu chladnější, rostliny zde však byly stejné, a k tomu samozřejmě nesměla chybět velká zvířata doby ledové, mezi něž patřili i mamuti stepní. Jde-li o velikost, mamut z West Runtonu byl v kohoutku 4 metry vysoký a hmotnost jeho těla se pohybovala okolo 10 tun. Byly nalezeny také kly (zajímavé poznatky o nich ještě níže), podle nichž se dá jednoznačně usoudit, zda byl mamut samcem či samicí. Samice měly kly rovné, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny, až vytvářely jakýsi pozoruhodný útvar, který mohl občas posloužit jako dobrá zbraň. Mamut z West Runton byl nepochybně samec. Protože byla kostra téměř úplná, mohli paleontologové studující tento exemplář učinit závěry o jeho smrti. Samec mamuta měl vyklobenou končetinu, což bylo s jeho smrtí neodmyslitelně spjato. Sedimenty, ve kterých později zkameněl, pocházejí z říčního prostředí. Mamut tedy zřejmě hledal potravu nebo obcházel své teritorium, a rozhodl se vkročit do řeky. Dostal se však příliš daleko, a v bahně možná podklouzl. Ještě pravděpodobnější je, že byla jeho končetina v bahnitém dně uvězněna, a on se z bahenního sevření nedokázal vymanit. Bojoval, co mohl, ale nakonec podlehl vyčerpáním a bolestí ze zranění. Pak nastal proces rozkládání těla, a na mohutném mamutím těle začali hodovat mrchožrouti. Některé kosti byly poškrábány ostrými zuby, poblíž kostí se také nalezly velmi tuhé koprolity, které fosilizovaly lépe, než například koprolity šavlozubých koček. To vše bylo od hyen, nejčastěji hyen jeskynních a hyen krátkočelých. Zemřelý mamut z West Runton se tak z chodícího giganta, skutečného majestátu, změnil ve zdroj obživy těchto kradmých a hrůzu nahánějících mrchožroutů. Pak je tu ale ještě jeden zajímavý poznatek: opět se týká klu mamuta. Byl nalezen kousek od kostry a patřil právě tomuto jedinci. Je to nádherný kel samce, byl však porušen. Ačkoliv se může zdát, že je to škoda, takové porušení může ve skutečnosti paleontologům prozradit, co se s ním vlastně stalo. A příběh je to zajisté pozoruhodný. Kel byl totiž zlomen, a velikost zlomeniny rohu koresponduje s velikostí stopy mamuta stepního. Lze tedy tvrdit, že na kel zvířete, již dávno uhynulého, šlápl jiný mamut a zlomil ho. Proč? Není to fantazie, ovšem není to ani příběh o mamutovi, který se rozhodl projít kolem kostry svého druha a šlápnout náhodou na jeho roh. Dnešní sloni afričtí občas přicházejí ke kostrám svých zemřelých příbuzných. Cítí k nim vazby, sloni jsou koneckonců vysoce inteligentní zvířata. Kostry mrtvých slonů je lákají, a podobně, což nález klu potvrzuje, činili i mamuti. Možná tisíce let poté, co mamut z West Runton uhynul, spatřil jeho kostru jiný, tak jako tisíce mamutů před ním a po něm, a rozhodl ji navštívit. Přitom však stopl na kel a přelomil ho. Na klu jsou také vidět škrábance od oblázků, které se uchytily na chodidle mamutího návštěvníka, a jež pocházely ze dna řeky (kostra se stále nacházela zčásti ve vodě). Toto zjištění je zvláště pozoruhodné. Ukazuje, že už před 600 000 až 700 000 k takovým rituálům mezi chobotnatci docházelo. Mamut z West Runtonu tedy vypráví velmi obdivuhodný příběh: příběh o prostředí, ve kterém žil, o své vlastní smrti, a o tom, co po ní následovalo, a tím tedy i o mamutech samotných...


Za inspiraci pro napsání tohoto článku a za cenné informace děkuji programu Bone Stories od BBC Radio 4, který prezentuje Ben Garrod.

Užovka brazilská-Agresivní pronásledovatel savců a ještěrů

18. října 2017 v 15:08 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další hadí popisek je tu, tentokrát se jedná o slíbenou užovku brazilskou, což je podle mě jeden z nejvíce fascinujících jihoamerických hadů...

Latinský název: Spilotes pullatus,
Rozšíření: jižní část střední Ameriky, severní část Jižní Ameriky a Tridinad a Tobago,
Velikost: průměrná délka 1,5 až 2 metry.
Užovka brazilská se řadí k nejznámějším a nejpopulárnějším hadům neotropické oblasti. Řadí se mezi nejdelší užovky, i když tak není tak dlouhá, jako americká užovka indigová nebo jako musurana černá. S průměrnou délkou 1,5 až 2 metry však rozhodně spadá do kategorie velkých užovek. Výjimečně velcí jedinci mohou měřit až 2,7 metru. Užovka brazilská žije především na stromech, jako všichni hadi však také výborně plave, což je zejména v Amazonii, kde hladina řeky stoupá a zase klesá, velkou výhodou (akční scénu s užovkou brazilskou na řece Amazonce uvidíme v úvodní sekvenci filmu Hledání obrovské anakondy, který prezentuje Austin Stevens). Tento had se velmi rychle pohybuje. Je to aktivní, denní lovec s velkými zorničkami, je uzpůsoben na pronásledování rychle se pohybující kořisti. Agresivně napadá savce, ptáky a ještěry. Nezabíjí jedem, svou kořist smyčkami velmi silných svalů jednoduše udusí. Občas také loupí ptačí vejce z hnízd. Při chycení lidskýma rukama se užovka brazilská také chová agresivně, ze všeho nejdříve většinou nabírá do přední části svého těla vzduch, díky čemuž vypadá větší. Většinu predátorů takové chování samo o sobě zastraší. Pokud tato metoda neúčinkuje, začne kousat. Pro člověka, který ji chytí, však pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí. Tělo užovky brazilské je seshora mírně zploštělé, z boků je však už na pohled rýsují vystouplé šupiny. Má výrazně černé či hnědé zbarvení, i když intenzita těchto barev je velmi variabilní (liší se mezi poddruhy, kterých je uznáno celkem pět, rozdíly se však nacházejí i mezi jedinci jednotlivých poddruhů). Typická je však žlutá kresba, jež kontrastuje s černým či hnědým zbarvením... Užovka brazilská žije v lesích podél řek, v mangrovových porostech a pobřežních lesích. Vzhledem se jí celkově podobá užovka loupeživá, Pseustes sulphureus. Ta byla dříve považována za jiný druh rodu Spilotes, avšak později bylo zjištěno, že tito dva hadi od sebe mají trochu dál, než se dříve herpetologové domnívali. Tento had nicméně žije ve stejné oblasti, včetně Trinidadu a Tobaga. Dorůstá i podobné délky jako užovka brazilská, a tak s ní může být zaměněn... Užovka brazilská je vejcorodý had, snůška jedné samičky je tvořena 7 až 10 vejci. Ačkoliv je známá pro svou agresivitu, může být chována v zajetí a ve většině případů si na něj zvykne. Nejvíce jsou agresivní hadi, kteří pocházejí z divoké přírody, podporovat ale takový import divokých zvířat není v dnešní době dobrým nápadem. Ačkoliv tento druh není v současné době člověkem nijak ohrožen, má takový odchyt zvířat negativní dopad na stav jejich populací, třebaže neuvrhuje druh v nebezpečí vyhynutí.

Příště užovka krtčí!

Berhane Asfaw

17. října 2017 v 18:01 | HAAS |  Slavní paleontologové

Berhane Asfaw (v amharštině በርሃነ አስፋው, narozen 22. srpna 1954 v Gondaru) je etiopský paleontolog, který se výrazně zasadil o rozšíření našich poznatků o prehistorii Velké příkopové propadliny na východě Afriky. Jako vědec působí už od roku 1981 (své studium ukončil na Univerzitě v Addis Abbeba roku 1980), posledních pětadvacet let pak pracoval jako soukromý výzkumník a člen Etipského ministerstva kultury, centru pro výzkum a zachování kulturního dědictví. Vytvořil první výzkumnou laboratoř v Národním muzeu Etiopie. Z hlediska paleontologie je Berhane Asfaw významný především tím, že vedl expedice do Afaru, části Etiopie, v níž byly objeveny pozůstatky našich dávných předků. Jeho dosud nejvýznamnějším paleontologickým a zároveň paleoantropologickým objevem je nález pravěkého člověka Homo sapiens idatu, který žil na území Etiopie před 160 000 lety. Rozdíly mezi Homo sapiens idatu a Homo sapiens sapiens nejsou tak velké, dalo by se říci, že idatu byl naším blízkým příbuzným, možná i předchůdcem. Nález fosilních kostí včetně lebky dobře ukazuje, jak se moderní člověk proměnil, a jak vlastně proběhl vývoj našeho druhu, jenž podobně jako lidský rod vznikl na africkém kontinentu. Idatu byl pak popsán Whitem roku 2003. Mezi další Asfawovy objevy se řadí nejstarší dosud nalezený Acheuléen, čímž se v roce 1992 zabýval proslulý časopis Nature. Dalšími objevy, které nesmíme opomenout zmínit, jsou Australopithecus garh a Australopithecus anamensis. Asfaw to však se svou prací neměl vždy jednoduché. Během Dergu (období etiopské historie mezi lety 1974 a 1987) bylo mnoho jeho vědeckých kolegů zatčeno a zabito. Prozatímní vojenská správa socialistické Etiopie pak byla mnohými pohrdána, a Berhane patřil mezi tyto osobnosti.

Psovité šelmy pravěku: Borophagus

16. října 2017 v 12:29 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části Psovitých šelem pravěku se posuneme dále do minulosti a setkáme se s rodem psovitých šelem, které už vyhynuly. Kdyby však žily dnes, byly by americkými hyenami!

Jméno: Borophagus,
Období: střední Miocén až počátek Pleistocénu, před 12 až 2 milióny let,
Místo: Severní Amerika.
Borophagus, kterého vědecky popsal slavný americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1892, je jednou z nejpozoruhodnějších psovitých šelem, které se kdy na americkém kontinentu vyvinuly. V ekosystému zaujímal stejnou niku, jako dnešní hyeny v Africe. Lebka tohoto psovitého byla velmi mohutná, robustní a silná. Čelisti byly vyzbrojeny ničivými třenovými zuby, jež sloužily k rozkousávání a rozlouskávání kostí. Z tohoto důvodu se paleontologové domnívají, že Borophagus byl spíše mrchožrout než lovec, ačkoliv dnešní hyeny nejsou stoprocentními sběrači odpadků; značnou část zvířat na svém jídelníčku si také aktivně zabíjejí. Borophagus byl svou délkou srovnatelný s kojotem, od čenichu, s jehož pomocí byl schopen vypátrat zapáchající mršinu i na míle daleko, až po špičku ocasu měřil 80 centimetrů. Pro srovnání dnešní velmi populární hyena čabraková z jihu Afriky měří na délku přibližně 145 centimetrů. Hmotnost těla dnešních kojotů je asi mezi 5 až 20 kilogramy, lze předpokládat, že hodnota Borophagovy hmotnosti byla podobná. Velikost se nicméně lišila druh od druhu, například B. secundus mohl vážit až 40 kilogramů, B. hilli podle některých odborníků až 61 kilogramů. Jak již bylo zmíněno, podobně jako hyeny i Borophagus pravděpodobně čas od času lovil, a vědci si myslí, že pro to mají dobrý důkaz. Protože jsou fosilie Borophaga tak hojné, je celkově možné, že svého času byl jedním z dominantních predátorů. To ale neznamená, že nezaháněl jiné dravce od jejich kořisti, ba naopak, tuto domněnku to jen potvrzuje. Borophagus možná nebyl tím nejdelším a nejtěžším dravým zvířetem, které se v třetihorách po amerických pláních prohánělo, rozhodně z něj však šel strach. Dostat se do křížku se smečkou takových "amerických hyenovitých psů" nechtěla ani ta nejodvážnější a nejstatnější šavlozubá kočka. Zřejmě posledním druhem Borophaga (druhů bylo dosud popsáno osm) byl B. diversidens, který vyhynul na počátku doby ledové. Za těch časů se podnebí i prostředí v Severní Americe radikálně měnilo. Navíc už byla Severní Amerika spojena s Jižní, a jako by nestačili nově příchozí děsoptáci z jihu, objevovali se v Severní Americe i obrovští medvědi krátkočelí, zřejmě největší mrchožrouti z třídy savců, kteří za posledních několik milionů let na kontinentu žili. Medvěd krátkočelý se objevuje před 2 až 1,8 milionu let, a v této době Borophagus diversidens vymírá. Neznačí to přímo, že by za vyhynutím tohoto úspěšného psovitého predátora stál pouze medvěd, avšak příchod tohoto a jiných mrchožroutů, stejně jako novodobých dravců, mezi něž se řadil kupříkladu pravlk, měl zcela jistě velký dopad na šance Borophaga na přežití. Když B. diversidens, známý z Floridy, Oregonu, Nového Mexika, Arizony, Washingtonu a Texasu, stejně jako středního Mexika, vyhynul, byl to konec celého rodu, který po deset milionů let děsil ostatní dravé savce amerických plání...

Na obrázku vidíte dva Borophagy u mršiny prehistorického velblouda... Další část tohoto projektu očekávete v brzké době.

Drobní živočichové z okraje pevniny

15. října 2017 v 11:37 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jednou z mých oblíbených knih je velká publikace "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha. Je to doplněk k televiznímu seriálu The Living Planet z 80. let minulého století, a při jejím čtení jsem se rozhodl, že napíši článek o drobných živočiších, kteří žijí při okraji pevniny. Inspirovala mne k tomu devátá kapitola této knížky...

Bahnité mělčiny říčního ústí jsou plné života. Tam, kde se už sladká voda mísí se slanou a vzniká tak voda brakická, žijí živočichové, kteří se přizpůsobili změnám vody přímo dokonale. Dobře snášejí velké rozdíly mezi fyzikálními i chemickými podmínkami ve vodě, která se neustále mění. Při odlivu, a zvláště po deštích, když je řeka vzedmutá, je v těchto oblastech voda především sladká. Ale jakmile nastane příliv, může se voda stát stejně slanou jako v moři. Vlastnosti vody se takto mění dvakrát denně. Přestože to není prostředí přátelské pro každého živočicha či každou rostlinu, někteří se adaptovali k přežití v takovém nestálém domově, neboť k nim přichází potrava jak z řeky, tak z moře. Potravní řetězec zde začíná u malých, drobných živočichů, nad kterými by někteří lidé spíše ohrnovali nos, a končí až u mořských ptáků, kteří se jimi živí. Většina lidí zná nitěnky, drobné červy, jejichž tělo má šířku lidského vlasu. Živí se organickými látkami v bahně. Jejich hlavový konec je do bahna zahrabán, aby je mohli vysávat. Naopak zadní konec jejich těla se volně vlní ve vodě, mají k tomu však důvod. Vlněním si totiž shora přivádějí proud vody, která je okysličená, a díky tomu nemají nouzi o kyslík. Podle knihy "Planeta žije" od Sira Davida Attenborougha může být na čtverečním metru bahna při ústí řeky do moře až čtvrt milionu nitěnek, které ho svým pozoruhodným vzezřením zdobí. Blíže k moři pak žijí mnohoštětinatci pískovníci. Preferují prostředí, kde se bahno setkává s pískem a promíchává se s ním. Nejsou to tak malá zvířátka, velký pískovník může dosahovat délky až 40 centimetrů. Tito mnohoštětinatci s červím vzezřením mají tělo o tloušťce tužky, když byste se tedy rozhodli nějakého vyhrabat a vytáhnout, rozhodně byste ho na své ruce spatřili ve vší kráse. Také pískovníci se živí bahnem, které si ještě předtím, než se bahno dostane do jejich útrob, obohacují různými živinami. Pozoruhodný je způsob života pískovníků. Žijí totiž v rourkách, které mají tvar písmena U. V první části rourky shromažďují hrubá písková zrna, ve druhé části rourky se pak nachází samotný pískovník a pohybuje se nahoru a zase dolů. Nedělá to jen proto, aby se jen tak pro zábavu vozil zezhora dolů jako ve výtahu. Tímto způsobem prohání vodu do první části rourky, a v písku, který je v ní uložen, se pak chytají organické částice, jimiž se pískovník živí. Čas od času pískovník se svým neustálým pohybem přestane, pozře odchycené organické částice a písek, který se přitom do jeho těla dostane také, jednoduše vykálí do opačné části rourky. Bylo vypočítáno, že každou tři čtvrtě hodinu pískovník vytlačí tento písek z rourky na povrch, kde z něj vytvoří jakýsi malý domeček či malou pyramidu. Když nastane odliv, pískovníci se schovají do svých rourek, ve kterých stále zůstává voda. Malí mlži srdcovky obvykle žijí poblíž pískovníků, ale určitě pro ně nepředstavují žádné nebezpečí, naopak si jich vůbec nevšímají. Jak by se dalo očekávat, při odlivu srdcovky vodotěsně zaklapnou své ulitky. Různí plži, například ti malí z čeledi Rissoidae, zase zaklapnou své ulity s pomocí kulatého útvaru, jenž vyrůstá z konce jejich svalnaté nohy. Odliv znamená pro tyto a mnohé další drobné živočichy nebezpečí. Všichni jsou totiž vystaveni masožravým ptákům. Protože v jedné hrsti písku může občas žít až 10 000 živočichů, není zde o potravu nouze. Kdo přežije do přílivu, může být šťasten. Nemá ale jistotu, že následující odliv bude stejně milosrdný. Poláci velcí a poláci chocholačky mají spadeno hlavně na nitěnky, kdežto břehouši spolu s kolihami pátrají po pískovnících, které z jejich rourek vytahují svými dlouhými zobáky. Na každém pobřeží, kde se to jen hemží živočišnou potravou, asi nesmí chybět kulíci. Jejich obětí se stávají červi, korýši, snad i nějací ti plži. Když pak nastane odliv, hody ptáků načas skončí a drobní živočichové z okraje pevniny se vrátí ke svému normálnímu životu...

Nitěnky

Pískovník

Koliha

Jespáci při pátrání po kořisti

Tam, kde řeka ústí do moře, žije mnohem více zajímavých tvorů, i tak však doufám, že se Vám tento článek, jenž se zaměřil pouze na několik z nich, líbil...

Lovci kryptidů 2: Tatakai (3/5)

14. října 2017 v 10:32 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pierre Leroy, trpící depresemi ze ztráty své sestry, byl nalákán do Tokia bandou zločinců, která s ním a s Lovci kryptidů má nekalé úmysly. Ale zatímco je Pierre v bezvědomí poté, co do jeho krku bylo vstříknuto jakési sérum, prohledává Akihiko Yukimura ulice japonského hlavního města ve snaze vypátrat zmizelého člena týmu. Už zjistil, že se v temných ulicích Tokia skrývají podivní čtyřnozí, dlouhokrcí draci s neuvěřitelně dlouhými zuby. Donutil jednoho ničemu, aby mu řekl něco o Amanovi, muži, kterého Akihiko zřejmě zná. Ale o co zde jde, to Lovci kryptidů zatím nezjistili...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST TŘETÍ:
Bylo bezvětří. Na okraji Tokia bylo ticho. Tma stále zakrývala vysoké domy, jejichž obyvatelé se už uložili ke spánku. A pak náhle jako výbuch bomby vycákla z kaluže voda, když do ní vkročil muž celý oděný v černém. Utíkal k domu, ve kterém se před několika hodinami Pierre setkal s ramenatým Japoncem, a z něhož později utekl, ale byl znovu chycen. Neskutečně agresivně prokopl Akihiko dveře a skočil do tmavé chodby. Vytáhl svou složenou tyč, zmáčkl červené tlačítko, tyč se v rychlosti prodloužila, a maskovaný Akihiko ji nastavil před sebe. Očekával totiž útok, a byl připraven postavit se nepříteli. Z tmavého zákoutí chodby jako blesk vylétl kulatý předmět. Velkou rychlostí letěl proti Akihikovi. Byl to nějaký dron. Kolečko v jeho přední části náhle zrudlo. Vyšla z něj laserová střela. Akihiko uskočil, odrazil se od zdi a skočil těsně za dron, který ho minul. Svou železnou tyčí ho srazil k zemi. Rudé světlo pohaslo, dron byl odrovnán. Ale pohled zpět Akihika ujistil, že ještě není po všem. Když se ve tmě rozsvítilo dalších deset takových světel, věděl, že nemá šanci. Rychle z budovy vyběhl. Malé kulaté drony se hnaly přímo za ním. Letěly neuvěřitelnou rychlostí, ale rovněž tak Akihiko utíkal takřka bleskurychle. Jedinou rukou se chytil drátu visícího ze střechy nízké budovy a jako atlet na ni vyskočil. Pak železnou tyčí srazil dva drony. Uskočil laseru, který vyšel z toho třetího, vytasil svůj samurajský meč a rozsekl ho. Další dron takřka narazil do Akihikovy hlavy, avšak černý ninja mu včas zasadil ránu tyčí, která jej skrz na skrz prorazila. Stále tu však bylo dalších šest dronů. Akihiko si ovšem rozhodně nezoufal. Byl mužem beze strachu. Nebyl to Lovec kryptidů, teď to byl muž, kterého se v Tokiu bojí každý gangster, neskutečně zuřivý bojovník, který útočí i na stín! Rychlým pohybem jediné ruky roztočil svou železnou tyč a dvěma dronům zasadil rány, která by člověku nejspíše nadvakrát zlomila páteř. Pak seskočil ze stříšky. Udělal to v pravou chvíli, jelikož stříška se vznítila poté, co ji další dron zasáhl svým laserem. Akihiko se obrátil k budově, do které prve vkročil. Rozběhl se ještě rychleji než předtím. Zbylé drony ho následovaly. Hnal se přímo proti zdi. A pak v poslední chvíli nadskočil. Drony se rozmlátily o zeď. Teď ho konečně nesledovalo. Asi tak deset vteřin nahlas oddechoval, pak konečně znovu vkročil do domu a dal se v něm po schodech do prvního patra. Všude bylo zhasnuto. Prokopl dveře, ve kterých se předtím nacházel Pierre. "Á, zdá se, že v místnosti pro hosty někdo byl," řekl si Akihiko. Baterkou svítil na netknutou sklenici limonády, která stála na stole. "Starý dobrý trik Amana," pomyslel si Akihiko, "ještě stále podává limonádu. Jako by na ni někdo z jeho 'hostů' měl někdy vůbec chuť..." Akihiko měl s Amanem jisté zkušenosti. Teď se však zdálo, že pátrat do Pierrovi ve zcela opuštěné budově nemá smysl... Svítalo. Lovci kryptidů se sešli před hotelem. Fahad byl celý rozespalý, Roger neustále zíval, a Jack také celkem rozmrzelý. Celou noc totiž myslel na svého kamaráda Pierra a bál se o jeho život. Z hotelu konečně vyšla Pauline, která se předtím ještě na chvíli zdržela v koupelně. "Všechno bude v pořádku, Jacku. Pierre se najde," řekla mu, když uviděla jeho starostlivý obličej a objala ho. "To doufám," řekl rozhodně Akihiko. Vycházel z parku, oblečený do svého civilního oděvu. Všichni na něj upnuli své zraky. "Špatné zprávy, kámo?" zeptal se ho Jack a přišel k němu. "Docela," zamračil se Akihiko, "vypátral jsem doupě muže, který Pierra unesl. Znám ho. Mám s ním... Krvavé zkušenosti..." "O té své minulosti bys nám mohl někdy povědět, Akihiko," řekl trochu nejistě Fahad. "A co je s tím mužem, jehož doupě jsi našel?" zeptal se nedočkavě Jack. "Je opuštěný," zamračil se ještě výrazněji Akihiko. Avšak než stačil Jack něco říci, Akihiko ho předběhl svými slovy: "Znám jednoho skvělého muže, který nám pomůže. Před pár hodinami jsem mu volal. Je to člověk, který mě toho v životě mnoho naučil, a díky němuž bojuji proti těm, kteří mne v minulosti chtěli zničit. Hotel, ve kterém se dnes ráno ubytoval, se nachází kousek odsud. Pojďme." Prošli jen několik ulic a ocitli se před tím hotelem. Před ním už stál starý, plešatý Japonec s šedivými vousy. Byl útlý, ale ruce měl svalnaté, a byl oblečen ve fialovém kimonu. "Tak tohle není naše teritorium," usmál se na Jacka Roger, a ten přikývnul. Jen pohled na samurajský meč značil, že muž ve fialovém je čímsi pozoruhodným. "Rád Vás vidím, pane Makoto," usmál se Akihiko. "Habu," řekl rozvážně a vesele pan Makoto, "jsem rád, že jsi zpět." "Chytil jste ranní let?" optal se ho jeho žák. "Ano. Přiletěl jsem asi před dvěma hodinami a našel si tento luxusní hotel. Avšak náš domov na ostrově Sado je mnohem krásnější... S čím potřebuješ pomoci?" Akihiko mu vše vysvětlil v japonštině, takže ostatní Lovci kryptidů ničemu nerozumněli. Mohli se jen dohadovat, o čemž tam ti dva mluví. Po dvacetiminutovém rozhovoru, během něhož si oba sedli do trávy v parku, posadili se vedle sebe a hovořili spolu se zavřenýma očima, Akihiko vstal, potřásl Makotovou rukou a poděkoval mu. "Nezapomeň, kým jsi," loučil se s ním pan Makoto. "Počkej, to on přiletěl z ostrova Sado do Tokia jen proto, aby s tebou dvacet minut mluvil?" zeptal se s úsměvem na tváři Fahad. "Vím, kde najít Pierra," prohodil Akihiko. "Jak to ten muž ví?" optal se ho Jack. "My víme všechno," řekl na to Akihiko. Sáhnul do kapsy a vytáhl svou teleskopickou tyč, opět zmáčkl červené tlačítko a tyč se prodloužila. "Je čas na zúčtování," zasupěl.


Setmělo se. Lovci kryptidů vyrazili do ulic Tokia, oblečeni ve svých spandexových oděvech. Jen Akihiko byl oblečen po svém, tak, jak ho místní darebáci znají. Akihiko sdělil svým přátelům jméno ulice. "Dobře. Já a Pauline tam poběžíme severním směrem. Fahad a Roger se tam dají od východu, takže tam přiběhnete o pár minut později než my. A ty...?" řekl Jack. "Já zaútočím na stín. Jinými slovy, budu tam dřív než vy. Běžte!" odpověděl Akihiko. Jinou ulicí se dal prudkým během tam, kam měli všichni namířeno, avšak on běžel rychleji, byl hbitější, přeskakoval různé překážky... Konečně vkročil do další temné uličky. Zastavil ho však strašný skřek. "Očekával jsem tě," zasmál se někdo. Na zídce stál mohutný Japonec. "O co tady jde, Amano?" zařval Akihiko. "Věř mi, bude lepší, když se to nikdy nedozvíš..." supěl Amano. Znovu se ozval ten skřek, a z temnoty se vynořil onen dvoumetrový, zubatý drak. Hnal se proti Akihikovi. Ten vytasil svůj meč a jedinou ranou mu přetnul všechny zuby v horní čelisti. Zvíře sebou zmítalo, a ocasem Akihika praštilo. Meč zacinkal, byl teď daleko od svého majitele. Ale Akihiko se přece nevzdá! Svou tyč narval hladovému drakovi do tlamy a trhl s ní. Šokované zvíře na chvíli ustoupilo. Akihiko vyskočil na zídku. Kopl Amana do břicha, ale tomu to zdá se nevadilo. Akihiko opět zasupěl, Amana přeskočil a zezadu ho kopl do hýždě. Také bezvýsledně. Amano konečně vytáhl ruku z kapsy. Měl na ní kovovou rukavici. Pod oblečením měl jistě jakési tenké, avšak velmi silné brnění. Bez jediného slova dal Akihikovi ránu do hlavy. "Na tuhle chvíli jsem dlouho čekal," smál se Amano, a pohlížel na paralyzovaného Akihika, ležícího na zádech tak o dva a půl metru níž, pod zídkou... Při běhu ulicí zahlédla Pauline, jak se za rohem jednoho domu vynořil malý, ale též rychle utíkající muž. Vystřelil po Jackovi. Ten byl rázem v síti, která se kolem něj obalila. Pauline se otočila. Vytáhla diamantový nůž, ale Jack na ni jen volal: "Utíkej! Musíš za Pierrem! K tomu domu! Já se z toho dostanu!" Pauline by byla Jacka nejraději osvobodila, ovšem podle ní měl on vždy pravdu, a tak ho poslechla. Utíkala dál. Jack laserovou pistolí síť prostřílel, ovšem jen co se postavil, doběhl k němu ten malý mužík. Takový kopanec do hrudi tedy Jack nečekal. Laserová pistole sice znovu vystřelila, ale byl to laser nejnižšího stupně, a mužíka jen povalil na záda. Oba protivníci se proti sobě postavili, ale mužík byl rychlejší a Jack schytal pár ran pěstí do obličeje. Pozbyl vědomí. Fahada s Rogerem při běhu zastavil zelený drak, který se náhle ocitl v ulici. A za ním byli další. Chlápci po něm stříleli z laserových pistolí, ale jaksi ho nedokázali zastavit. Drak jako by se laserů nebál, jako by ho střely vůbec nebolely. Rogerovi a Fahadovi nezbylo, než se dát na útěk. Pochopitelně však doufali, že do určené ulice se dřív či později dostanou, jen co setřesou ty netvory... Jedinou osobou, která se na místo určení dostavila, byla Pauline. Ani chvíli neváhala. Věděla, jaký byl Akihikův plán, Jack jí ho také vysvětlil, a tak se blížila k domu, v němž se měl údajně nacházet Pierre. Byla to budova odlišná od té, do které předtím vstoupil Akihiko. Šlo o jakýsi zdemolovaný dům, popsaný japonskými nápisy. Pauline od něj byla už jen na pár kroků. Nevěděla, jaké nebezpečí ji čeká uvnitř...

Kdo je Amano? Proč nalákal do Tokia Pierra a chce zničit Lovce kryptidů, a proč tak toužil dát Akihikovi nakládačku? Co jsou zač draci, kteří se zprvu báli Akihika, a teď je nezastaví ani lasery? A co se stalo s Pierrem, který se zde setkal se starým nepřítelem Lovců kryptidů, Samem Weberem? Pokračování příště.

Správce dinosauřího parku - Příjezd Macrauchenie

13. října 2017 v 16:25 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Podzim rychle ubíhá... Blížíme se k polovině října... A protože je dnes pátek, nesmí chybět Správce dinosauřího parku!

Příjezd Macrauchenie

Po dlouhé době Oliver přivezl do parku zase něco nového. Jako správce bych si však přál, aby už vozil jen malá, roztomilá zvířátka, která člověku nijak neublíží. Jelikož i býložravý savec, který pochází z Jižní Ameriky a vyhynul tam, ale do dnešních dnů přežil na Isle of Die, dokáže být svým způsobem nebezpečný. V úterý se Oliver rozhodl vydat se na další cestu na Isle of Die. Jeho cílem byl opět tygr šavlozubý. Oliver chce zjistit, proč tato zvířata útočí na lidi, ačkoliv je nikdy předtím neviděla. Krátce po poledni helikoptéra přistála na pláních na východě ostrova, čímž vyrušila pasoucí se stádo Corythosaurů. Základní tábor byl postaven během jediné hodiny, pracovalo na něm devět lidí. Já mezi nimi nebyl, zrovna v těch chvílích jsem krmil Tsintaosaura. Nedoporučuji to, neboť kousnutí kachním zobákem dokáže pořádně zabolet. Naštěstí jsem to odnesl jen strženým nehtem. Ale zpět k věci!!! Takže Oliver a jeho kolegové postavili tábor, no a pak se Oliver začal poohlížet po nějakém tom šavlozubákovi. Spolu s jedním členem týmu, Markem, expertem na divoké kočky, který strávil dvacet let studiem lvů v Africe a kterého Oliver přizval na svou výpravu, objevili stopy Smilodonta. Nacházely se v bahně na břehu vysychající řeky. Podle Marka by bylo nebezpečné se dostat příliš daleko do teritoria zvířete, které nemá rádo lidi. Z toho důvodu chlapi nastražili kamerovou past tam, kudy podle nich kočka mohla projít v noci. Pak se vrátili zpět do tábora. Zbytek dne už jen pozorovali exotické ptáky (na Isle of Die je hodně exotických ptáků), exotické savce (na Isle of Die je hodně exotických savců), exotický hmyz (na Isle of Die je mnoho exotického hmyzu), exotické dinosaury... Ehm... To už stačí... Promiňte. Zpět k věci!!! Ráno se Oliver a Mark znovu vydali na břeh řeky. Spatřili tam stádečko Othnielií, jak se z líně tekoucího toku napájí. Dost možná to byla zvířata, která byla nedávno z Dinosauřího parku odvezena zpět na Isle of Die, nebo jejich potomci. Každopádně pozorovat zdivočelé Othnielie se Oliverovi už dlouho nenaskytlo (i když já si občas říkám, že i ty naše dokáží být dost divoké, hlavně, když kopou, mají totiž takovou zvláštní metodu míření). Zatímco Oliver pořizoval videozáznam malých ptakopánvých býložravců, Mark kontroloval kamerovou past. Kočka v noci kolem řeky skutečně prošla. Než to však stačil Oliverovi sdělit, uslyšel hrozivé kvílení. Hned se dal tím směrem, odkud vycházelo. Oliver si jen o dvacet vteřin později kvílení povšiml také, a když spatřil Marka při běhu, neváhal, a začal ho dohánět. Za chvíli společně mlčky přiběhli do míst, kde se planina mění v les. Spatřili mladého samce Macrauchenie, jak běhá okolo Smilodonta. Bylo to neuvěřitelné! Šavlozubák byl mrtvý. Macrauchenia byla celá poplašená, Marka napadlo, že snad kočka na ni zaútočila, ale při výpadu zahynula. Pochopitelně bylo brzy jasné, proč. Zrovna, když byl šavlozubák na lovu, přiblížil se k němu jiný Smilodon, a "zachránil" Macrauchenii tím, že na vetřelce ve svém teritoriu zaútočil. Teď se ale hodlal na strachem paralyzovanou Macrauchenii, které v útěku z jedné strany bránila pro ni tak hrozivá mrtvola, a z druhé strany husté nízké větvoví stromů, sám zaútočit. A Oliver s Markem přišli zrovna v tuto chvíli...

Kočka se před jejich zraky vymrštila z trávy. Macrauchenia udělala hrozně vysoký skok. Moc daleký ale nebyl. Přistála těsně před rozzuřeným šavlozubákem. Olivera hned něco napadlo. Macrauchenií je tu přece dost, co kdyby dal téhle šanci? Vytáhl raketovou pistoli a začal střílet do vzduchu. Konečně se Smilodon zalkl. Oliver tak poznal, že se tato kočka lidí přece jen bojí, když vydávají hluk. Utekla do lesa. Macrauchenia byla strachem celá poblouzněná, Oliver ji samozřejmě nechtěl dlouho trápit, a tak do své pistole nasadil uspávací šipku, přesně pozoruhodného savce trefil do krku a pak jen čekal, až Macrauchenia usne. Zvíře se samozřejmě hbitě hnalo dál po planině, avšak anestetika brzy začala působit. Přemístit Macrauchenii do sítě zavěšené na spodku vrtulníku trvalo několik desítek minut. Pak, když se o tři hodiny později probrala, nacházela se už v ohradě. Je to docela statný mladík, a já se rozhodl, že mu budu říkat Kick. A to proto, že stejně jako Othnielie kope. Jenže tenhle míří ještě líp. Ale to tady nebudu rozebírat, protože už tak píši o svých stržených nehtech a krvi tekoucí mohutnými proudy z mého obličeje (i když si nejsem zcela jist, jestli mnohem častěji z mého obličeje nestékají mohutné proudy šlehačky, kterou mi ho jeden vtipálek jménem Oliver občas zdobí). Jen doufám, že se Kickovi bude dařit. Samci Macrauchenií jsou samotářští, žijí bez stáda, takže snad se v novém domově o samotě zabydlí... Vítej v parku, Kicku!

Další Správce dinosauřího parku sem přibyde v pátek příštího týdne!

Užovka dlouhonosá-Nádherný had s červenými a černými sedly

12. října 2017 v 14:45 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Za celý měsíc září bohužel na mém blogu nepřibyl jediný popisek hada, a to je zajisté velká škoda. Avšak nebojte se, hadí popisky se vrací a opět je budu psát hodně často!

Latinský název: Rhinocheilus lecontei,
Rozšíření: jihozápad Spojených států amerických a sever Mexika,
Velikost: délka 0,5 až 1 metr.
Užovka dlouhonosá je druh z monotypického rodu Rhinocheilus, tzn. že tento rod zahrnuje pouze ji. Je to překrásně zbarvený had s červenými a černými sedly střídajícími se na krémovém či špinavě bílém podkladě. Zbarvení může trochu připomínat neškodné korálovky druhu Lampropeltis nebo jedovaté korálovce druhu Micrurus, nicméně při bližším pohledu je zcela jisté, že se jedná o užovkovitého hada. Navíc má místo prstenců spíše sedla, střídání barev není tak pravidelné jako třeba u zmíněných korálovců. Tělo užovky dlouhonosé je štíhlé, je to poměrně rychle se pohybující, hbitý had. Své jméno (česky užovka dlouhonosá, anglicky long-nosed snake, anglický název Rhinocheilus na to také odkazuje) získala díky prodloužené, špičaté hlavě s přesahující horní čelistí. Latinské druhové jméno je poctou americkému entomologovi Johnu Lawrenci Le Conte, významnému vědci, který popsal asi polovinu všech hmyzích druhů známých během jeho života ve Spojených státech... Užovka dlouhonosá je aktivním lovcem, živí se jinými hady, především tedy těmi menšími, ještěry, obojživelníky, malými savci a také vejci. Tito hadi jsou plašší, příliš často je tedy nezastihneme. Značnou část svého života žijí pod povrchem, výtečně totiž hrabou. Většinu dne tráví ve svých podzemních úkrytech. Na lov vylézají v noci; jsou to nokturnální hadi, nicméně jsou vybaveni kulovitou zorničkou, nikoliv vertikální zorničkou tolik typickou pro zmijovité, krajty nebo některé druhy nočních užovek (pro příklad můžeme uvést například Imantodese). Je-li užovka dlouhonosá přistižřena, vyrušena nebo chycena, začne vylučovat krev a exkrementy z kloaky. Toto chování většinu predátorů zastraší. Ještě předtím však obvykle kmitá svým ocasem po zemi. Pokud se v okolí nacházejí větvičky, zvuk může být celkem hlasitý a to predátory také zastraší (jen v Americe žije řada druhů užovek, které se takto brání, a velmi podobnou strategii využívají chřestýši, jen obohacení o své chřestidlo). Jinak tyto užovky své nepřátele zřídkakdy koušou. Jsou to vejcorodí hadi. Na začátku léta samičky kladou snůšky sestávající ze 4 až 9 vajec. Háďata se líhnou s koncem léta nebo na začátku podzimu... Užovka dlouhonosá preferuje prérie, křoviska a pouště. Nesetkáme se s ní příliš často v zajetí, neboť na rozdíl od ostatních druhů hadů nepřijímá s velkou oblibou hlodavce a tak je doporučena pouze specialistům, kteří jsou schopni ji zajistit primárně plazí stravu. Sběr pro chov tato zvířata neohrožuje, avšak jeden poddruh, R. l. tessellatus z Texasu, Nového Mexika, Oklahomy, Colorada, Kansasu a severního Mexika, na tom není zrovna nejlépe. Ačkoliv jsou počty těchto hadů neznámé, ví se, že v některých částech USA je ohrožen. Může za to ničení přirozeného prostředí. Z tohoto důvodu je texaský poddruh užovky dlouhonosé federálně klasifikován jako ohrožený ve státu Colorado, a jako zranitelný ve státech Kansas a Oklahoma...

Příště užovka brazilská!