Říjen 2017

Zakončení expedice s cílem výzkumu Zélandie

11. října 2017 v 15:39 | HAAS |  Vědecké výpravy
Výzkumný tým společnosti National Science Foundation z Austrálie se po devíti týdnech vrátil zpět do své země, když koncem září loď JOIDES Resolution konečně zakotvila v Hobartu na ostrově Tasmánie. Cílem této expedice bylo studovat dosud některými neuznaný, v současné době z velké části pod hladinou moře ležící kontinent, jenž se nazývá Zélandie. Tým NSF spolupracoval s International Ocean Discovery Program, společností, která kolaboruje s vědci z 23 zemí světa. Výprava s pomocí nejmodernějších technologií nasbírala vzorky z mořského dna, z hloubky 1250 metrů. Jedná se především o sedimenty, které vznikly v době, kdy Zélandie prožívala svou vulkanickou éru, tedy z doby především před 70 miliony let. Celkem bylo nasbíráno neuvěřitelných 2500 metrů takových vzorků, takže teď vědci studující Zélandii budou moci v laboratoři blíže určit, jak vznikly, co je tvoří a vše podobné. A ještě jedno číslo: vzorků je dohromady 8000. Jeden z vedoucích expedice, americký vědec Gerald Dickens z Rice University, potvrdil, že bylo nasbíráno velké množství vzorků ulit drobných živočichů, například plažů, a také sedimenty s pylem pocházejícím ze suchozemských rostlin. Bude tak zjištěno více o fauně Zélandie. Před 70 miliony let byla nad vodou mnohem větší část tohoto kontinentu, než dnes, kdy z něj nad mořskou hladinou zbývá "celkem málo". Už nyní se předpokládá, že byla Zélandie zaplavena především kvůli vzniku tichomořského Ohnivého kruhu, k čemuž došlo před 40 až 50 miliony let. Další z vedoucích progamu, Jamie Allan, sdělil, že výzkum, který expedicí teprve začal, odhalí různá tajemství z historie naší planety, of formování novozélandských pohoří až po posuny mořských desek a jejich dopad na oceánskou cirkulaci a globální klima. Rozhodně se můžeme těšit na zajímavé výsledky...


Pederpes

10. října 2017 v 16:52 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Pederpes ("Peterova noha") byl masožravý obojživelník, který žil na počátku geologického období Karbon. Nalezené fosilie se datují do doby před 348 až 347 milióny let. Pederpes byl objeven roku 1971 ve Skotsku, zpočátku byl však identifikován jako lalokoploutvá ryba. Stalo se tak proto, že bylo ze zvířete nalezeno velmi málo: našel se v podstatě jen ocas a některé kosti lebky. Končetiny se nedochovaly. Nicméně v roce 2002 anglická paleontoložka Jenny Clack zjistila, že Pederpes nebyl rybou, ale čtyřnožcem, obojživelníkem. Pederpes měřil na délku 1 metr a byl to zřejmě první (nebo alespoň nejstarší dosud nalezený) čtvernožec, který se z velké části adaptoval na život na souši. Představuje tedy milník v dějinách obratlovců. Patřil do čeledi Whatcheeriidae, jejíž zástupci žili ve stejné době, jako on, tedy v raném Karbonu. Nalezená zkamenělina Pederpese spadá do tzv. Romerovy mezery. Jednalo se o část historie naší planety, kdy tetrapodi začali osidlovat souš, ale do nálezu Pederpese z té doby nebyl znám jediný takový druh. Jelikož anatomie těla odkazuje na více suchozemský styl života, je pravděpodobné, že končetiny, které se nenašly, byly natočeny dopředu. Umožňovaly tak zvířeti kráčet, a ne se pouze sunout po zemi. Předchozí tetrapodi měli končetiny natočeny do stran, což jim pohyb na souši značně ztěžovalo. Lebka Pederpese byla úzká, čelisti byly vybaveny ostrými zuby, není pochyb, že šlo o predátora. Pravděpodobně lovil malé rybky. Avšak tvar lebky poukazuje také na to, jak mohlo probíhat jeho dýchání. Vzduch klasicky vdechoval, čímž se více blížil nám, a ne moderním obojživelníkům, kteří tímto způsobem nedýchají. Přesto trávil také určitou část svého života ve vodě, jistě v ní lovil svou kořist. Struktura uší nasvědčuje tomu, že měl Pederpes sluch mimořádně dobře vyvinutý k naslouchání pod vodní hladinou, nikoliv však na suché zemi. Dosud je známý jediný druh: Pederpes finneyae...
Popis tohoto obojživelníka najdete například na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Casineria!

G. V. R. Prasad

9. října 2017 v 16:59 | HAAS |  Slavní paleontologové

Guntupalli Veera Raghavendra Prasad (narozen 22. listopadu 1958) je indický paleontolog, známý především pro svůj výzkum druhohorních obratlovců Indie. Narodil se v distriktu Guntur v indickém státě Andhra Pradesh, své vysokoškolské studium dokončil roku 1979 na Vikramské univerzitě v Ujjanu, ve státě Madhya Pradesh. Svůj doktorský titul pak získal na Panjabské univerzitě v Chandigarhu. Jeho doktorská teze se týkala fosilií mikroobratlovců nalezených ve vulkanických sedimentech Dekánské plošiny. V současnosti se však zabývá především Křídovými obratlovci, ať už těmi z Dekánské plošiny, tak z jiných částí Indie. Věnuje se také paleobiogeografii nalezených vyhynulých druhů. Proslavil se například svou prací s historicky prvním fosilním nálezem Křídového savce v Indii, jiným velmi cenným nálezem zase přiblížil, kde a kdy v druhohorách pravděpodobně vznikli druhohorní savci. Dlouho působil i ve Wadia Institute of Himalayan Geology (geologie), stejně jako v Birbal Sahni Institute of Paleobotany (paleobotanie), a pracoval také na Indickém geologickém žurnálu. Získal řadu ocenění, v roce 2006 například od Society of Vertebrate Paleontology...

Psovité šelmy pravěku: Evropský dhoul

8. října 2017 v 16:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt Psovité šelmy pravěku pokračuje. V této části se podíváme na zástupce čeledi psovitých, který patřil k druhu, s nímž se dnes setkáme pouze v Asii. Ve své době žil však na evropském kontinentu…

Jméno: Cuon alpinus europaeus,
Období: pozdní Pleistocén,
Místo: západní a střední Evropa.
Dhoul, latinsky Cuon alpinus, patří mezi známé psovité šelmy jižní a jihovýchodní Asie. Příběh o souboji séonijské smečky se skupinou dravých, velmi agresivních dhoulů se objevuje v Knize džunglí Rudyarda Kiplinga. Dnes bychom se s těmito vysoce sociálními, ve velkých klanech žijícími divokými psy setkali pouze na asijském kontinentu, kde konkurují tygrům a levhartům. Je to ohrožený druh, dnes na Zemi žije už jen 2500 jedinců, velkým problémem je zejména přenos nemocí z domácích psů na dhouly. Nicméně ještě před několika desítkami tisíc let, v poslední, würmské době ledové, byli dhoulové rozšířeni mnohem více na západ. V Pleistocénu se dhoul vyskytoval po většině Evropy, Asie a dokonce i v Severní Americe, kam z Eurasie přešel po tehdy existujícím Beringově mostu. Evropský poddruh dhoula, známý z řady pozůstatků odkrytých v západní a střední Evropě, byl nazván Cuon alpinus europaeus. Molární zuby tohoto dhoula, stejně jako molární zuby jeho dnešních příbuzných, byly pozoruhodně stlačeny, ale zároveň stále sloužily ke krájení masa. Evropský dhoul byl podle paleontologů, kteří jeho fosilie studovali, takřka k nerozpoznání od svého dnešního příbuzného. Snad jen fakt, že byl trochu větší, a svou velikostí se tedy blížil vlku obecnému, činil z něho poddruh odlišný od dnešních asijských dhoulů. Mnoho kostí těchto šelem bylo nalezeno v jeskyních, jako například v jeskyni Cova der Parpalló ve Španělsku. Právě Iberský poloostrov byl zřejmě posledním místem výskytu tohoto zvířete. S koncem doby ledové, před 18 000 až 12 000 lety, se areál rozšíření dhoulů podstatně zmenšil. Snad to způsobil úbytek velké kořisti, která v důsledku globálního oteplení na konci Pleistocénu vyhynula. Dhoulové vyhynuli v Evropě, v severních částech Asie i v Severní Americe, a do dnešních dnů přežili pouze v oblastech od Indie po Jávu (neobývají například Srí Lanku). Evropští dhoulové byli odsouzeni k zániku, když velká stáda sobů odtáhla daleko na sever a zmizeli mamuti, srstnatí nosorožci a další velká zvířena tolik typická pro dobu ledovou. Podle některých spekulací mohl evropský dhoul přežít na Iberském poloostrově ještě do začátku Holocénu, tedy našeho období. Avšak to je pouze domněnka. Kromě úbytku kořisti měla však vyhynutí evropského dhoula na svědomí velká konkurence ze strany vlků obecných, kterým se v Evropě ještě dlouho dařilo, než je o něco později, zvláště v našem letopočtu, začal člověk vybíjet. V Asii nadále přežívající dhouly bohužel také později postihlo neštěstí v podobě lidských lovců. Dhoulové byli vytlačeni z Číny, kvůli člověku vyhynuli na Sibiři a v Mongolsku a tak zůstali skutečně pouze na jihu a jihovýchodě Asie.



Projekt o psovitých šelmách pravěku bude pokračovat, další část napíši již brzy.

Lovci kryptidů 2: Tatakai (2/5)

7. října 2017 v 10:48 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Lovci kryptidů ocitli v japonském hlavním městě, Tokiu. Sem byl totiž někým neznámým nalákán Pierre Leroy, trpící výčitkami z toho, že nedokázal zabránit smrti své sestry. Ti neznámí mu chtějí předat důležité informace o celé tragédii, která se kdysi stala v Kanadě. Pierre, který kvůli své neobezřetelnosti začíná být problémem pro Lovce kryptidů, byl jistě nalákán do pasti. Jack už byl napaden japonským mladíkem, který od nich požaduje, aby opustili Tokio a nepátrali po svém příteli. Avšak Lovci kryptidů mají v záloze plán: jmenuje se Akihiko, a není to jen bojovník s železnou tyčí, kterého jsme znali...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: TATAKAI, ČÁST DRUHÁ:
Jack se vrátil do restaurace. "Napadl mě," řekl a ostatní se na něj s hrůzou podívali, ačkoliv viděli, že je v pořádku. "Věděl, že jsem to bude nějakej pes," zasupěl Roger. "Jenže pak utekl. Zachránil mě Akihiko. Jestli je někdo, kdo se vyzná v místních darebácích, pak je to on. Necháme ho, ať sám Pierra vypátrá," odpověděl Jack. Nato si šli všichni lehnout do svých pokojů v hotelu... V temné uličce, kterou neosvětlovaly pouliční lampy, se krčil jakýsi muž. Psal na papír japonsky nějaký vzkaz. Sotva na papír viděl, namáhal si oči. Když uslyšel zvuk dopadu nohou na zeď, za kterou seděl, vykřikl strachem. Postavil se a uviděl černou, maskovanou postavu. Po levém boku měl muž samurajský meč, po druhém byla na opasku přichycena teleskopická tyč. Muž ji z opasku vytáhl, stiskl červené tlačítko a tyč se prodloužila. Po jediném saltu stál vedle křičícího Japonce a železnou tyčí ho ke zdi přitiskl. Japonci vypadl z ruky vzkaz. "Nechte mě být... Nechte mě být... Zaplatili mi za to... Nechtě mě být!" třásl se ve strachu o život mladíkův hlas. "Za co? Za co ti zaplatili?!" zeptal se maskovaný ninja. "Za práci přece," odpověděl někdo jiný. Do uličky vešel Japonec v lesklé kožené bundě. "Zase slídíš, hade?" zeptal se Akihika. Ten pustil svého zajatce, který utekl. Akihiko zvedl papír se vzkazem a vložil ho do kapsy v kalhotách. "Habu je had," řekl, "had, který útočí i na stín." "Hadů je potřeba se zbavit," usmál se Japonec, svlékl si koženou bundu a ukázal tak své kimono. Z opasku vytáhl meč, vykřikl "Tatakai!" a hnal se proti Akihikovi, hrdinovi v Japonsku známému jako Habu. Ten také vytáhl svůj samurajský meč, a tak se ostří ve vteřině střetla. Zdálo se, že japonský bojovník v kimonu je silnější, mečem začal tlačit na ten Akihikův a tomu nezbývalo, než ustupovat. Když už ho skoro natlačil ke zdi, vyskočil Akihiko, udělal salto a ocitl se za mužovými zády. Kopl ho do nich tak silně, že nepřítel nahlas zakuckal. Špička meče se dotkla temena jeho hlavy, zatímco ležel na zemi. "Viděl jsi tady Francouze?" zeptal se Akihiko. "Ano. Ale tobě do toho nic není!" zařval bojovník v kimonu. "Vypátrám ho. A vypátrám i ty, kteří ho sem nalákali," zasupěl Akihiko. "To si klidně zkus, chlapče," usmál se bojovník. Z kapsy vytáhl malou kuličku, zmáčkl tlačítko a hodil ji na Akihika. Avšak Akihiko vyskočil na zídku a pak ještě jednou uskočil. Nebylo pochyb, že to byla bomba. Exploze byla malá, zněla jako hrom za bouřky, ale když se Akihiko do uličky vrátil, spatřil nehybné tělo svého nepřítele. Raději se zabil, než aby neústupnému nindžovi prozradil více než to, co již řekl... Pierre seděl v malé místnosti, jejíž stěny byly ozdobeny různými japonskými obrazy. Očima je obdivoval, ale třásla se mu kolena. Každou chvíli k němu měl přijít muž, jenž ho sem pozval. Konečně se otevřely dveře. Do místnosti vstoupil statný, ramenatý Japonec. Pierre samou nedočkavostí vstal. "Víme, jak to bylo se smrtí Vaší sestry," řekl přísně Japonec. "Tak jak to tedy je? Proč jsem sem přiletěl? Kdy se dozvím pravdu?" ptal se ho Pierre a přitom se mu klepaly zuby. Pohled na statného muže ho znervózňoval. A silák neřekl ani slovo. Pak se konečně zlověstně usmál... Akihiko stál na střeše vysokého domu ve středu Tokia. Rozhlížel se po osvětleném nočním městě, jako by to byla ta nejpřesnější mapa na světě. Rychle otáčel svou hlavu a tak získával obrázek o tom, kde se nachází, a kam se musí vydat. Nejspíše něco tušil. Snad věděl, kdo mohl Pierra nalákat do této pasti. Tokio nebylo pro Akihika skvělým městem plným vymožeností. Pro něj se jedná o enigmatický, nebezpečný svět, jehož podsvětí se tomu západnímu vůbec nevyrovná. Za nělolik minut se už zase hnal mlčenlivými ulicemi. Náhle se prudce zastavil. Uslyšel ženský křik. Jako by to byl povel k útoku, vysunul svou tyč a proskočil dveřmi malého domku. Stála tam paní, před níž se nacházel chlapík s pistolí a držel v ruce peníze. Ani se nevzpamatoval z Akihikova výpadu, a už ležel na zemi. Z nosu mu tekla krev. Akihiko podal peníze dámě, která byla jeho činem šokována stejně jako zloduch, chytil mohutného muže pod krkem a odnesl ho ven. "Ty... Ty... Seš zpátky?" vydechoval krvácející zloduch. "Já se vracím pořád," řekl Akihiko. Po další ráně pěstí zůstal zločinec ležet na ulici. Ve světle pouličních lamp vytáhl Akihiko z kapsy útržek papíru. Byly to vlastně souřadnice. Pod maskou se usmál. Neuběhla ani hodina, a stál před slušně vypadajícím domkem. Vyskočil na jeho střechu a plížil se po ní. Skřípavé zvuky z místností pod ním ho zneklidňovaly. Prokopl dřevěnou střechu a skočil do tmavé místnosti. Rozsvítil baterku. Uskočil, když světlo ozářilo hrozivé zuby. Byl zde jakýsi netvor, sotva dva metry dlouhý, s dlouhým krkem a neuvěřitelně velkými zuby pokrytými slinami. Vypadal jako drak. Akihiko se otočil a uviděl druhého, a pak třetího. Místnost jich byla plná. Akihiko vytáhl svůj meč a prvnímu "drakovi" přesekl zuby, jež se k němu enormní rychlostí blížily. Druhému nadskočil a mečem mu probodl břicho. Další zvířata to vyděsilo, a tak se začala tisknout ke stěně místnosti. Pak se její dveře otevřely a po Akihikovi někdo vystřelil. Kulka se odrazila od železné tyče, kterou Akihiko ránu vykryl. Železná tyč pak letěla přímo do střelcova obličeje. Za strašného řevu spadl na zem a hystericky se chytil za bradu. Akihiko se přesvědčil, že podivní "draci", ať už byli čímkoliv, ať už je zde kdokoliv držel pro cokoliv, zůstávali u zdi. Také si všiml, že střelec byl jediným člověkem, kterého zde potkal. Po pár vteřinách k němu přiběhl. Meč namířil na jeho oko, zatímco druhou rukou ho škrtil. "Kde je ten Francouz? Pierre Leroy?" zeptal se střelce, jenž byl přitloustlým Japoncem. "To nevím..." šeptal ve strachu muž. "Brzy bude po tobě, pokud mi to neřekneš..." zasupěl Akihiko. Nebylo divu, proč se ho místní zločinci tak bojí. Jaká to byla změna. Tohle nebyl ten Akihiko, kterého Lovci kryptidů znali. Byl to někdo víc. "Amano. Amano to ví," šeptal muž. Akihiko ho pustil a utíkal zpět do místnosti s tajemnými čtyřnohými, dvoumetrovými draky. Stále se ho báli. Proskočil dírou ve střeše a zase zmizel.


"Proboha, ne! Ne!!!" řval Pierre. Dva muži ho tiskli k pohovce, zatímco ten statný chlapík se usmíval a držel v ruce injekční stříkačku. "Ne!!!" zařval znovu Pierre, uvědomuje si, že byl oklamán. Ale proč ho sem nalákali, to stále nevěděl. "Jen to trochu zabolí," usmál se Japonec. Pierre se vytrhl ze sevření obou mužů a tomu mohutnému dal ránu pěstí, kterou toho ale moc nevyřešil, protože přece jen nebyl tím nejzkušenějším bojovníkem. Zabouchl za sebou dveře a běžel tmavou chodbou. Když uviděl dveře, narazil do nich. Doslova vypadl ven z budovy. Postavil se a utíkal dál. Hrozně se polekal, když všude okolo něj se do země zaryly ozubené disky. Ohlédl se a uviděl několik chlapíků, jak je hází z otevřených oken budovy. Také ze dveří už někdo vybíhal. Pierre zamířil do úzké tmavé uličky. Zakopl o popelnici, hned se ale postavil. Zdálo se mu, že ve světle lamp na chvíli zahlédl nějaké zelené šupiny. Také otřesný skřek, lidskou hlavou doslova procházející, mu způsoboval husí kůži. "Pierre, do čeho ses to dal... Co teď? Co mám teď dělat?" ptal se sám sebe. Nebyl to chytrý tah. Mluvit si sám pro sebe, když ho pronásledují, to Pierre neměl dělat. Jakýsi dobře slyšící chlapík s kulatými brýlemi na očích okamžitě vtrhl do uličky. Pierre u sebe neměl žádnou zbraň, proti dýce, kterou po něm muž vytáhl, se nemohl bránit. Přesto však zvedl ze země kámen a hodil po něm. Nepřítel dostal přímý zásah do obličeje. Pak se opět ozval skřek. Pierre se znovu otočil. Uviděl, že do uličky vbíhá něco dlouhého, čtyřnohého, s dlouhým krkem a žlutýma, svítivýma očima. Nějaká příšera, nějaký drak či co? Utíkal dál. Ulička byla dlouhá, sotva před sebe viděl, ale zdálo se mu, že hlasitý dech netvora se úplně ztratil. Prostě se vypařil. Hlasitě oddechoval před zdí popsanou vulgárními japonskými výrazy. Jakmile uslyšel lidský hlas, šíleně se vyděsil. "Čas na injekci," řekl někdo polohlasitě. Pierrovi se sevřelo hrdlo. A pak si náhle ve vteřině uvědomil, že ten hlas zná. Vždyť tohle je hlas, který na celém světě nenávidí ze všeho nejvíc! Je to hlas toho, kterého toužil zabít pro to, co udělal jeho sestře. "Sam Weber!" řekl se zatnutými zuby Pierre. Trestanec, se kterým se naposledy setkal při Zhou Lenově pokusu o ovládnutí New Yorku, byl zpět. Baterkou si svítil na obličej, držel v ruce injekční stříkačku a blížil se k Pierrovi. Tomu samou nervozitou ruply nervy, přiběhl k Weberovi, zařval mu do obličeje, jak moc ho nenávidí, a pak dostal zezadu pořádnou ránu do hlavy. Chytil se za hlavu, a cítil, jak mu se mu injekční stříkačka zabodává do krku. Pak pozbyl vědomí...

Proč je Sam Weber, bývalý spolupracovník zesnulého darebáka Zhou Lena, na svobodě? Do jakého nebezpečí možná Pierre přivedl ostatní Lovce kryptidů? Najde ho Akihiko, nebo selže? Pokračování příště.

Správce dinosauřího parku - Noc se šavlozubým

6. října 2017 v 15:53 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Končí nám pracovní týden, a tím pádem je tu Správce dinosauřího parku! Takže si držte klobouky, nebude to žádné krmení zvířátek nebo čištění výběhů, ale velká akce!

Noc se šavlozubým

Občas se stává, že jako správce Dinosauřího parku musíte někomu zachránit život. A když to nevyjde... Tak se cení aspoň snaha. Všechno, co k tomu ještě můžu říci, je to, že já se snažil jak nejvíce jsem mohl... Oliver se ve středu vydal na další expedici na Isle of Die. Byl to další výlet, který delší dobu oddaloval. Původně chtěl zavítat na jih Isle of Die, kde se nacházejí bažiny, planiny i lesy, které dobře zná, a jež obývají různí nodosauridi, Velociraptoři a další zvířata, z nichž některá nejsou zrovna přátelská. Avšak po nedávném přesunu Othnielií na travnaté stepi východu ostrova Isle of Die si Oliver usmyslel, že se vydá právě tam. Zajímal ho totiž jeden tvor, který předtím zabil člena týmu: tygr šavlozubý. Kéž by Oliver věděl, že toto rozhodnutí vyhledat nového lidožrouta vůbec nebyl chytrý tah... Toho odpoledne, kdy na planině opět přistála helikoptéra, bylo exkluzivně dobré počasí. Parasaurolophové, Corythosauři, Lambeosauři a stádo divokých Teleocerasů, to vše byla zvířena, kterou Oliver, Tim a dalších pět členů týmu mohli pozorovat. Oliver pořizoval jednu fotografii za druhou, běhal ze středu planiny k jejímu okraji a k lesu, fotil to, jindy zase ono, zatímco se Tim zaměřoval spíše na jediné mládě Lambeosaura. Natáčel ho celé odpoledne na svou videokameru. K večeru se mládě nepředvídatelně přiblížilo k vodě, z níž náhle doslova vyskočil mohutný krokodýl, popadl jej za krk a stáhl pod vodní hladinu, jež se čeřila, obarvena krví. Oliver u toho sice nebyl, ale krokodýlův útok ho velmi zaujal, když celý záznam sledoval v hlavním táboře uprostřed plání. Byl večer, setmělo se, před helikoptérou planul oheň, kolem něho seděla skupinka sedmi chlápků a radovala se ze všech těch fotografií a videozáznamů. Vítr dul do otevřených stanů, ze kterých k ohni nosili konzervy s hrachem a fazolemi, a připravovali si společně večeři. Olivera velice naštvalo, když zahlédl jednoho člena týmu se špekáčkem. Mírně, ale jasně mu vysvětlil, že vůně masa by mohla přilákat nezvané hosty. A to pochopitelně tým nechtěl. Člen týmu špekáček schoval, ale možná stačilo jen to, že jej na chvíli vytáhl, aby něco z dálky ucítilo jeho pach. Nebo to, k čemu pak došlo, bylo způsobeno tím, že si tým vybudoval tábor ve středu plání. Ať tak či onak, bylo to hrůzné. Oliver se o půlnoci probudil ve svém stanu. Zaslechl, jak kolem něj něco rychle prošlo, snad i proběhlo. Jen v šortkách a tričku vyběhl ven s čelovkou a velkou světlicí v ruce. Všiml si, jak je tráva kolem stanu slehlá, ale rychle se napřimuje. Zvíře tu opravdu bylo před chvílí. Oliver musel vědět, že je na stopě něčemu potenciálně nebezpečnému, vždyť v noci loví třeba velké kočky, a po jedné pátral. Byl to asi právě důvod, proč sem přijel, a to sice hledat šavlozubého tygra, co ho přimělo nevracet se ke stanu pro zbraň, ale následovat tajemného návštěvníka tábora. Brzy jej zahlédl. Velké tělo kočkovité šelmy se rychle mihlo ve vysoké trávě. Zvíře bylo přikrčeno, snad se chystalo k útoku, a tak Oliver posvítil na velký objekt před ním. Byl tam samec Macrauchenie, nonšalantně si při měsíčku vycházející po stepi. Světla se lekl a utekl. Pak se z trávy vynořila hlava šavlozubého tygra. Kočka očividně nebyla nadšena z toho, že obyvatel tábora, kterým před chvílí proběhl, zahnal jeho kořist. Oliver se nehýbal. Překvapilo ho, že se šavlozubá kočka vůbec nebála, vůbec neutíkala, naopak, začala se krást k němu. Teď byl Oliver v koncích. Myslel si sice, že když se nebude hýbat, nebude kočku zajímat. Ale Smilodon se stále blížil. I tomu nejodvážnějšímu muži někdy, při dlouhém a napínavém čekání, rupnou nervy. Oliver zařval, aby upozornil ostatní z tábora na jemu hrozící nebezpečí. Zároveň se otočil a utíkal ke stanům. Šavlozubého tygra měl v patách...

Vběhl do tábora a hnal se k vrtulníku. Včas zavřel jeho dveře, protože Smilodon do nich hned nato prudce narazil. Bylo to jen tak tak, Oliver těsně vyvázl. Okamžitě zapnul vysílačku a informoval rozespalého radistu v našem parku o tom, že v táboře řádí šavlozubý tygr. Byla to pravda. Dva členové týmu totiž vyběhli ze stanů se síťovými puškami, ale Smilodon hned po jednom skočil a sekl ho do paže. Život nešťastnému chlapíkovi zachránila síť, která na něj dopadla, ale byla namířena na Smilodonta, který se jí však vyhnul. Pak skočil Smilodon do stanu a rozpáral spací pytel, ve kterém spal k smrti vyděšený voják. Oliver skončil s vysíláním, vyběhl ven z helikoptéry s raketovou pistolí a několikrát vystřelil do vzduchu. Kočka se však hluku nezalekla. Naopak se zaměřila na Olivera. Ten se okamžitě dal do rychlého sprintu. Byl sice bos, ale ani jednou nezakopnul. Přiběhl až k lesu. Zdálo se, že kočka ho ztratila. Díval se kolem sebe, v té temnotě se snažil uvidět obrys jejího těla, ale nikde nic. Přestal se hýbat. Hrobové ticho mu způsobovalo husí kůži. A pak náhle uslyšel dech. Velmi pomalu se otočil a vytřeštily se mu oči. Smilodon stál přímo za ním. Cenil přední zuby, po těch dlouhých špičácích tekla krev. Smilodon z tábora ale přece nikoho nezabil, tak proč? Odpověď byla jasná, byl to další Smilodon. A pak náhle jejich nepříjemné setkání vyrušil původní šavlozubec. Skočil mezi Olivera a vetřelce, který se právě ocitl v jeho teritoriu. Teď Smilodon zapomněl na to, že mu dvounohý tvor odehnal večeři. Okamžitě se dal do zápasu se svým sokem. Byl krátký, ale usmrtil ho při něm. Dal mu několik do hlavy svými obrovskými tlapami. Oliver litoval, že s sebou neměl kameru s nočním viděním. Když Smilodon svého soka zabil, Oliver se vytratil. Chlapi mezitím instinktivně balili tábor. Ve chvíli na planině přistála další helikoptéra. Oliver se usmál, když uviděl, kdo mu přiletěl na pomoc. Byl jsem to já! Vyskočil jsem z vrtulníku a utíkal k Oliverovi. Také se ke mě řítil, až mi to bylo podivné. Asi mne chtěl obejmout. Ale nepodařilo se mu to. "Olivere, pozor!" zařval jsem a ukázal na něco, co se k němu zezadu hnalo z temnoty noci. Šavlozubec se vracel. Skočil na Olivera a povalil ho na zem. Ranger z našeho vrtulníku ve stejnou chvíli vystřelil z pušky. Ve vteřině, kdy se šavlozubý tygr chystal zakousnout se do Oliverova krku, dostal ránu do stehna levé zadní končetiny. Kulka mu působila velkou bolest. Zavyl a Olivera, kterého do té chvíle držel svými předními tlapami, pustil. Oliver tak unikl ze sevření, ovšem jen na chvíli. Majestátní šelma se nehodlala vzdát. A tak i se svým zraněním znovu učinila dlouhý skok a dopadla na Olivera. Ten zařval, protože mu přitom zlomila nohu. Nezbývalo nic jiného, než zvíře rychle střelit znovu, a usmrtit ho. Vytáhl jsem pistoli a na nic nečekal. Tři dobře mířené, hlasité rány do šíje ukončily život tohoto překrásného predátora. Dlouhý špičák se zaryl do hlíny těsně před Oliverovým obličejem, a zvíře naposledy vydechlo. Nejsem rád z toho, že jsem ho zastřelil, v životě byl nezabil žádné zvíře. Ale tentokrát jsem musel zachránit přítele, tak jsem musel jít proti svým pravidlům. Proč jsou však šavlozubci tak agresivní vůči lidem, to musí Oliver teprve zjistit. Ještě za noci, asi ve tři hodiny ráno ve čtvrtek, jsme totiž z Isle of Die odletěli. Ještě předtím, obklopeni temnou nocí, jsme tohoto urputně bojujícího predátora pohřbili...

Pokračování za týden...

Akční plán k ochraně přírody v Indii

5. října 2017 v 15:23 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Na začátku října byl v Novém Delhí ohlášen třetí Wildlife Action Plan. Následuje tak za prvním, podle kterého se ochrana přírody v zemi řídila od roku 1983 a druhým, podle něhož se řídila v letech 2002 až 2016. Třetí Wildlife Action Plan se bude týkat let 2017 až 2031. Na rozdíl od svých předchůdců je unikátní. Tento plán k ochraně přírody totiž poprvé v historii Indie klade důraz na ochranu živočišných a rostlinných druhů, které jsou v ohrožení kvůli globálnímu oteplování. Měnící se klima má totiž zásadní dopad na mnoho divokých zvířat i rostlin po celé naší planetě, nejen v Indii, avšak tato jihoasijská země je domovem takových zvířat, jež nenajdeme nikde jinde na světě, mnohá z nich jsou ohrožena a pokud nebude učiněn pokus o jejich záchranu, zmizí. Podle třetího National Wildlife Action Plan budou zvířata i rostliny chráněny s větším důrazem na zachování jejich přirozeného prostředí, což je v současné době moderní. V minulosti totiž byla některá vzácná zvířata rozmnožována v zajetí, ale jejich přirozené prostředí se nechránilo, tudíž celý problém nebyl kompletně vyřešen. Dnes je to však jinak... Plán byl navržen výborem, kterému zasedal JC Kala, bývalý sekretář ministerstva životního prostředí. Třetí National Wildlife Action Plan byl pak odhalen současným ministrem, doktorem Harshem Vardhanem.


Očekávaná expedice do Morrisonova souvrství

4. října 2017 v 15:25 | HAAS |  Vědecké výpravy
The Bighorn Basin Paleontological Institute každoročně organizuje paleontologickou expedici do oblastí na jihu Montany a na severu Wyomingu. Několik let se institut zaměřoval především na expedice do Cretaceous Lance Formation, geologické formace, jejíž horniny jsou staré 68 až 65 miliónů let. Byly tak nalezeny zkameněliny tolik slavných dinosaurů, jako T-Rexe a Triceratopse. Avšak tento rok se paleontologové, doprovázeni mnoha odborníky (cena za expedici je 1500 amerických dolarů na týden), vydali do Morissonova souvrství, jehož horniny pocházejí z pozdní Jury. Před 150 miliony let zde žili slavní Diplodokové, Brachiosauři, Stegosauři, Allosauři, Dryosauři, Othnielie, Apatosauři a mnohá další úžasná zvířata tak typická pro konec Jurského období. Expedice byla velmi produktivní, a nepodařilo se posbírat všechny nalezené vzorky. Příští rok, tedy v roce 2018, bude Bighorn Basin Paleontological Institute organizovat další expedici za těmito fosiliemi. Některé z nalezených kostí stále čekají na odkrytí, zatímco jsou uvězněny v horninách starých miliony let! Doufejme, že při této expedici budou odkryty nebo také nalezeny dobře zachovalé pozůstatky již známých druhů, ale také fosilie druhů pro vědu zcela nových. Třeba bude nalezen další rod velkého masožravce, který ohrožoval mladé sauropody, nebo nějaký nový ornithopod. To ukáže jen čas. Každopádně je jisté, že Morrisonovo souvrství rozhodně stále nevydalo všechna svá tajemství...


Psaronius

3. října 2017 v 17:52 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Psaronious ("drahý kámen") byla stromová kapradina, která žila v geologických obdobích Karbon a Perm. Patřila do čeledi maraciovitých, podobně jako jí velmi podobný Pecopteris. Tato stromová kapradina je známá pouze z fosilních zbytků částí kmene nebo listů, především pak otisků listů v kamenech. Ve skutečnosti však Psaronius neměl kmen v pravém slova smyslu. Místo kmene byl tvořen stovky kořínků, spojených dohromady v kořenový plášť. Na jeho spodku byl už tvořen pouze kořeny, zatímco nahoře z něj vyrůstaly listy. Základny listů byly pevně připevněny, aby listy unesly. Jediný list Psaronia mohl měřit 2 až 3 metry. Poté, co se listy odlomily, zanechaly eliptické jizvy na povrchu stronku. Ty jsou patrné na některých fosiliích této rostliny. Celkový vzrůst stromové kapradiny rodu Psaronius činil okolo 10 metrů. V porovnání s rostlinnými giganty Karbonského světa, například s třicetimetrovými Lepidodendrony, byl sice Psaronius poměrně malý, rozhodně však šlo o vysokou rostlinu. V některých částech Karbonských močálů a později také sušších Permských lesů přímo dominoval. Karbon byl nejzelenějším obdobím života na Zemi, právě v této době bylo na světě nejvíce kyslíku kvůli enormnímu počtu rozmanitých stromových kapradin i jiných rostlin. Psaronius byl tedy jeden jeden z mnoha stovek rodů poměrně velkých rostlin, jež tehdy žily na naší planetě. Důvod, proč Psaronius dostal své jméno, je ten, že se s nalezenými zkamenělými zbytky v minulosti v Evropě obchodovalo. Těmto "drahým kamenům" se v angličtině říkalo starling stone, v němčině zase staarstein. Německé nálezy, pocházející především ze Saska, se datují do období před 290 miliony let, tedy do raného Permu. Části těchto a dalších rostlin fosilizovaly díky četným vulkanickým erupcím, které tehdy na území dnešního Německa působily. Jedná se o nejmladší zástupce rodu Psaronius. Naopak ti nejstarší pocházejí z období pozdního Karbonu, ze Skotska. Byly také nalezeny zkamenělé zbytky Psaronia s mikroskopickými zbytky původní tkáně.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Noeggerathia!

Struthiosaurus

2. října 2017 v 17:08 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Struthiosaurus ("pštrosí ještěr") bývá často označován za nejmenšího nodosaurida. Ačkoliv zřejmě nebyl tím zcela nejmenším, rozhodně byl na poměry opancéřovaných dinosaurů dosti malý. Na délku měřil pouze 2 až 2,2 metru. Žil v období pozdní Křídy stupně campan, asi před 80 miliony let. Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny na několika místech Evropy, jež byly v pozdní Křídě součástí řetězce ostrovů, mezi něž patřil i proslulý ostrov Hateg v Rumunsku. Existují tři známé druhy Struthiosaura: S. austriacus, S. ludgunensis a S. transylvanicus. Poslední jmenovaný byl pojmenován baronem Nopcsou roku 1915. Baron Nopsca, který se popisům dinosaurů z transylvánské, "drákulovské" oblasti věnoval, však svůj výzkum tohoto zvířete postavil na již existujícím popisu jiného druhu, který pro změnu pocházel z Rakouska. Byl to první nalezený druh Struthiosaura, S. austriacus. Už roku 1859 v jednom rakouském dole geolog Eduard Suess a paleontolog Ferdinand Stolička odkryly několik kostí poté, co Suess našel jediný dinosauří zub. Rakouský paleontolog Emanuel Bunzel pak zvíře vědecky popsal roku 1871. Na základě objevu transylvánského Struthiosaura, který byl o něco menší, a na základě objevů dalších miniaturních verzí dinosaurů, kteří v jiných částech Evropy dorůstali značných rozměrů, došel pak baron Nopsca k závěru, že Hateg byl v období Křídy skutečně ostrovem, a ten obývali dinosauři, kteří byli ostrovními trpaslíky. Před 80 miliony let většinu Evropy pokrývala mělká moře, a dinosauři tedy žili na ostrovech. Některé byly větší, jiné menší. Když se zvířata z větších ostrovů dostala na ty menší, musela se přizpůsobit, a tak generace po generaci ubývala na velikosti, až byly zformovány jejich trpasličí verze. V jistém ohledu by se Struthiosauři dali přirovnat k miniaturním poníkům z Shetland. Kromě Rakouska a Rumunska byl Struthiosaurus nalezen také ve Francii. To nasvědčuje tomu, že obýval řadu různých ostrovů. Velikost jednotlivých druhů se mohla mírně lišit... Tento obrněný dinosaurus velmi připomínal své příbuzné. Stejně jako ostatní nodosauridi, neměl ani on na konci ocasu kostěnný kyj, tolik typický pro ankylosaury. Pancíř Struthiosaura sestával ze tří párů do stran směřujících trnů v krční oblasti. Hřbet a ocas pokrývaly malé kostěnné hrboly. Podél boků vycházely z pancíře trny. Přinejmenším jeden pár ostrých trnů se nacházel také v ramenní oblasti. Z ocasu vyčnívaly trojúhelníkovité desky. Hřbet zvířete byl kryt kýlnatými šupinami (tzn. středem každé šupiny vede kýl, tedy výstupek). Tyto šupiny byly odděleny masou kůstek. Přestože je to jen domněnka, je velice pravděpodobné, že hranice mezi krunýřem na zádech a břichem zvířete, jež krunýřem nebylo chráněno, byla ostrá. Břicho vypadalo úplně jinak. Pokud na Struthiosaura zaútočil nějaký predátor a byl dost velký na to, aby nodosaurida převrátil, lehce se zakousl svými ostrými zuby do jeho břicha a zabil jej. Avšak Struthiosaurus se mohl bránit šviháním ocasu nebo útočníkovi nastavit své ramenní trny. Také se zřejmě schoulil, břicho se mohlo dotýkat země, zatímco tím jediným, co čeho se útočník mohl zakousnout, byyl právě ostny ostré jako dýky. Struthiosaurus byl však mírumilovný vegetarián. Spásal nízko rostoucí vegetaci, například kapradiny nebo nízké cykasy, mohl však dosáhnout i na nízké větve jehličnanů...
Popis Struthiosaura naleznete v knihách "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona, "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů včetně Barryho Coxe, o jeho se také Darren Naish zmiňuje ve své knize "Dinosauři-Velká kniha objevů".

Příště Niobrarasaurus!