Listopad 2017

Semelparita u obratlovců

Včera v 12:46 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jedním ze způsobů dělení typů rozmnožování živých organismů je rozdělení semelparity a iteroparity. Zatímco my, lidé, jsme iteroparitní, a tedy můžeme mít potomstvo vícekrát za život (i tehdy, když se rozhodneme žádné nemít), existují živočichové a rostliny, jež se rozmnožují pouze jednou za život. Pak umírají. To je semelparita, typická pro některé druhy bambusu, východoafrické hvězdnicovité rostliny lobelie druhu Lobelia telekii, a také agáve. Nezdá se být tak překvapivé, že mezi rostlinami se vyskytuje řada druhů, jež po rozmnožování zemřou. Semelparita se vyskytuje také u živočichů, opět není příliš překvapivé, že je k nalezení u některých pavoukovců, cikád, motýlů a samozřejmě také u jepic, které jsou jedním z nejlepších příkladů semelparity. U obratlovců je však poměrně vyjímečnější. Přesto i zde se setkáme s dobrým příkladem semelparity: je jím losos. Lososi rodu Oncorhynchus každý rok v době od července do října podstupují velkou migraci z Tichého oceánu do severoamerických řek. Vracejí se tam, kde se sami vylíhli. Milióny lososů pak představují potravu pro medvědy, orly, vlky, žraloky a lidi. Ti, kteří tažení přežijí a úspěšně se vytřou, nakonec zemřou, a stanou se tedy také potravou pro všechny ty hladové krky predátorů. K tomuto dění dochází mezi 2. a 5. rokem života lososů. Místa, kde se tyto ryby narodily, se také stávají jejich hroby. Ještě před smrtí a před třením však někteří z lososů procházejí úžasnou metamorfózou. Například lososi nerka (Oncorhynchus nerka) zcela změní svou barvu. Zbarvení jejich šupin se změní. Po celý svůj život, který prožily v moři, jsou tyto až osmdesáticentimetrové ryby poměrně nevýrazně, namodrale zbarveny. Po vplutí do řek se radikálně změní: září krásnou červenou. Takové zbarvení ale mají jen několik týdnů. Během té doby spolu samci bojují o hierarchii. Červeně zbarvena jsou obě pohlaví, nicméně samcům se ještě vytvoří tzv. kype. Jejich čelisti získají poměrně bizarní tvar, díky čemuž spolu mohou zápasit. Poté, co dají základ budoucí generaci lososů, umírají spolu se samicemi...


Může se to zdát neuvěřitelné, ale semelparita se vyskytuje i u některých dalších obratlovců. Dokonce i u těch suchozemských... Některé druhy rosniček rodu Hyla jsou toho dobrým příkladem. O to neuveřitelnější je pak fakt, že se vyskytuje i u plazů! Leguánovitý ještěr Sceloporus bicanthalis z borových lesů v nadmořské výšce 2900 až 4400 metrů je mexickým endemitem. Jedná se o živorodý druh ještěra. Když je na svět přivedena nová generace, rodiče umírají. Avšak ještě známějším semelparitním ještěrem je chameleon Labordův. Tento plaz, jenž je klasifikován jako zranitelný, obývá pouze část západního pobřeží Madagaskaru. Žije zřejmě nejkratší život ze všech čtyřnohých obratlovců, pouze 4 až 5 měsíců! Mláďata se z vajíček, nakladených samičkami, jež poté zahynuly, vylíhnou v listopadu. Podstupují velmi rychlý růst, pářit se mohou už v lednu, většina z nich tak učiní, samičky pak v únoru a březnu nakladou vajíčka a krátce poté zahynou. Jejich smrt nastává s koncem období dešťů. Po celé období sucha je pak volně žijící populace chameleonů Labordových tvořena pouze vyvíjejícími se vejci. Herpetolog se tedy s chameleonem Labordovým během letních měsíců na Madagaskaru nesetká, nenarazí-li na jeho hnízdo. Mezi plazy je takový způsob života velmi neobvyklý, ale vzhledem k malému množství získaných informací o mnoha druzích plazů je možné, že v budoucnu budou nalezeny další semelparitní druhy... Mezi ptáky se semelparita nevyskytuje, avšak mezi savci ano! To ale pouze mezi některými vačnatci. Jsou jimi někteří kunovcovití a vačice. Vačice druhu Marmosps paulensis obývá pouze Atlantský les, úžasný, ale před našima očima kvůli těžce dřeva rychle mizící habitat. Samci umírají po páření, samičky zřejmě po narození mláďat. To je samo o sobě velice neobvyklé. Savci se přece o svá mláďata starají, a živí je mateřským mlékem... Semelparitnímu rozmnožování těchto vačic ještě nebylo úplně porozuměno. Avšak brazilský výzkumný tým, který se jimi zabýval, nikdy nenašel narozená mláďata přisátá k mléčným bradavkám svých matek. Přitom mláďata zůstávají v hnízdě, které vačice vytvoří z rostlin. Samice umírají v březnu, nicméně samičky odchycené o něco dříve, na podzim, měly vždy napuchlé mléčné bradavky, to znamená, že pochopitelně tvořily mléko. Je tedy jasné, že svá mláďata po narození mlékem ještě krmí. Trvá to ale velmi krátce, zanedlouho je odstaví a pak zahynou. V budoucnu bude možná odhaleno více o skrytém životě tohoto druhu vačice, je však důležité, aby byl Atlantský les v Brazílii chráněn, neboť už nyní je na tom poměrně špatně, a jeho zvířecí obyvatelé jsou v ohrožení.


Snad Vás tento článek zaujal. Pokud znáte nějakého dalšího obratlovce, který po rozmnožování umírá, na nic nečekejte a napište jeho jméno do komentáře!

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (3/5)

Sobota v 10:55 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Skála nedaleko vesničky Yuliría v mexickém státě Veracruz je obsypána ptakoještěry. Poprvé v lidské historii se obrovské množství kryptidů samo ukázalo světu, když na skále hnízdí a vyvádí mláďata. Lovci kryptidů se přijeli na tento zázrak podívat, aby zjistili více. Přidali se k Alejandru Reyesovi, vědci, jenž tento úkaz už několik dnů sleduje. Pierre a Pauline byli vysláni, aby prozkoumali tělo muže, jehož smrt je přičítána ptakoještěrům, Reyes nicméně zjistil, že byl ve skutečnosti čímsi spálen. Po pronásledování ptakoještěry se Akihiko, Roger a Fahad utkali s létajícím robotem, jehož střele jen taktak unikli. Jacka napadl starý nepřítel, kovový muž Metaller. Co to všechno má znamenat na jednom místě?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST TŘETÍ:
Jack pohotově vytasil svou laserovou pistoli. Věděl, že mu to ale nebude nic platné. Paprsek zasáhl tělo Metallera a odrazil se od něj. Díky tomu se však mezi oběma zvířil písek. Přesně toho dokázal Jack využít. Skočil zpátky do jezera. Následovala ho salva z Metallerovy automatické pušky, která byla vysunuta z jeho pravé ruky. Střílel do vody jako šílený. Když se už několik sekund na hladině vody neobjevila krev, horlivě přiběhl až k okraji břehu, z levé ruky vysunul další pušku a střílel teď oběma zároveň, kam ho jen napadlo. Jack se naštěstí ponořil dostatečně hluboko, aby ho žádná ze střel nezasáhla, a rychle plaval kupředu. Plánoval vynořit se na protějším břehu. Po chvíli plavání se však musel vrátit na hladinu, aby se nadechl. Bystré oko inteligentního robota si okamžitě povšimlo Jackovy hlavy čnící nad vodou v překvapivé vzdálenosti. Kdyby se Jack včas neponořil, pokropily by jeho hlavu ostré broky. Za několik desítek vteřin se opět vynořil. Rychlým kraulem plaval na druhý břeh, a jakmile byl u něj, vyskočil z vody a běžel do lesa. "Sakra!" zaklel Metaller. Jeho tělesné složení mu neumožňovalo plavat, proto musel jezero oběhnout. Než se včas přiblížil k místu Jackova slavného útěku, přijal vzkaz od svého pána. Něco mu bylo nařízeno. Mírně se tedy otočil a utíkal poněkud odlišným směrem. Směrem k ptakoještěří skále... Bojovná trojka svištěla vzduchem s obrovským létajícím robotem v zádech. "Zkusíme ho setřást! Ať už je tahle plechová zrůda cokoliv, nemůže se zaměřit na tři jinudy letící body!" řval při letu Roger. Akihiko zmáčkl tlačítko na ovladači jetpacku a vyletěl kolmo vzhůru. Pak se ve vzduchu prudce otočil a vracel se k jeskyni. Fahad prolétl pod robotem. Přitom do něj střílel z laserové pistole. Bez výsledku. Robot se plně soustředil na Rogera. Neustále za ním letěl. Roger ve vzduchu kličkoval, prudce klesal, šílenou rychlostí stoupal, udělal dvě kolečka kolem robota, vyhýbal se jeho střelám, které pod ním zapalovaly stromy, pálil to do jeho hlavy z laserové pistole, kdy jen mohl, prováděl všelijaké šílené kousky, ale robota ne a ne setřást! Pak rychlostí ještě prudší narazila do hlavy robota železná tyč. Akihiko se vrátil! Jetpack syčel, Akihiko ho nastavil na neuvěřitelnou rychlost. S bersekerovskou zuřivostí mlátil tyčí do hlavy mechanického nepřítele. Když v silném kovu utvořil jamku, vstřelil do ní Fahad laser. Robot explodoval. Akihiko s Fahadem byli tlakovou vlnou odesláni k zemi. Naštěstí měli dost sil na to, aby jetpacky znovu ovládli a těsně před dopadem na zem stabilizovali svou polohu. Jen se nad zemí vznášeli a utírali si pot z obličejů. Za minutku se k nim přidal i Roger. "Tohle bylo fakt těsný, chlapi," řekl. "Co byl ten robot zač?" zeptal se Fahad. "Něco od Nieta. Určitě," odpověděl Roger. "Teď není čas na rozhovor!" naštval se Akihiko. "Koukejte, kolik jich sem letí, aby nás po vzoru svého předchůdce přivítali!" dodal. Z oblohy se takových robotů sneslo deset. Na tři muže bojovné trojky dopadla elektrizující síť. Zatímco pod jejím vlivem křičeli šokem, přitahoval si je jeden z robotů za tenké vlákno k sobě... Alejandro Reyes netrpělivě překračoval. "Něco se muselo stát... Něco se jim muselo stát..." mumlal si pro sebe španělsky. Nervózně si utíral pot z čela, pohlížel na hnízdiště ptakoještěrů, pak se zase ohlížel sem a tam, jelikož očekával návrat Jacka, Rogera, Akihika a Fahada. Najednou se ozvalo řinčení kovu. Reyes skoro vyskočil překvapením. Otočil se, ale místo zvolání: "Tady jste, moji milí hoši!", které se chystal vyslovit, zůstal zmrazen strachem. Z houští vystupoval dvoumetrový robot, a pomalým, sebejistým krokem, s příšerným, až lidsky drzým úšklebkem na tváři, též lidské, jen pokryté lesklým kovem, přistupoval k němu. "Co... Co jsi... Co jsi zač?" koktal Reyes a při jediném kroku vzad takřka upadl. Metaller k němu přišel ještě blíž, naklonil se k němu a podíval se mu do očí. "Vrátí se sem Jack Owen, že ano?" řekl. "To... To... Já... Nevím... Vy... Vy jste člověk nebo...?" koktal Reyes. "To ty nepotřebuješ vědět!" zařval mu do obličeje Metaller. Chytil Reyese za rameno. Stiskl. Reyes zaskučel. "Jestli je naživu, vrátí se sem... Čekám tu na něj..." pípal Reyes. "Tak to já si na něj počkám taky, kámo," usmál se drze Metaller. Z jeho ruky se vysunulo ostří. Probodlo Reyese skrz na skrz a vyjelo ještě dobrých dvacet centimetrů z jeho zad. Reyes v šoku a bolesti kašlal krev. Ostří zajelo zpátky do Metallerovy ruky a zkrvavený vědec padl do písku. Metaller do něj ještě kopnul, aby se ujistil, že je mrtvý. Pak se obrátil k lesu...


Pierre a Pauline vstupovali do nemocnice. Starší lékařka se svou mladou asistentkou je vedly k mrazícím boxům. Mezitím si spolu povídaly španělsky. Pierre ani Pauline nerozumněli ani slovo. "Hele, Pauline," řekl trochu stydlivě Pierre, a jen letmo se na ní podíval, "v tom Japonsku... Já... Nechtěl jsem..." "Já vím, Pierre, nic se nestalo." "Myslel jsem hlavně to, jak jsem Ti řek, že tě miluju... Prostě... Nevím proč... Chápeš? To asi to blbý sérum." Pauline se jen usmála. "Fakt, nechtěl jsem tě urazit, ani Jacka, vlastně nikoho," mluvil dál starostlivě Pierre. Při examinaci těla zemřelého muže se Pierrovi dělalo špatně. "Zemřel spálením," sdělila jim lékařka. "Medicínu jsem nestudovala, ale soudě podle spálené hlavy se mu asi vypařil mozek, ne?" zeptala se Pauline. "Přesně tak. Zasáhl ho obrovský žár. Nikdo to však neviděl. Lidé jeho mrtvolu spatřili až tehdy, když ji ohlodávali ti... kryptoidi... nebo jak se jim říká," dodala asistentka. "Kryptidi. Já jsem jejich lovcem!" řekl Pierre. Bylo to poprvé po událostech v Tokiu, kdy zase zněl trochu vychloubačně, možná až vtipně, zkrátka jako Pierre Leroy. Pauline se tomu musela smát. O chvíli později si spolu sedli v kavárně před nemocnicí. "Jaký to je, chodit s Jackem?" zeptal se Pierre jen tak, a hned nato by se za tuto otázku nejraději zabil. Pauline bylo vážně do smíchu, ale ovládla to. "Nějaké teorie o smrti toho pána?" optala se raději Pierra. "Jo, to jo, jo!" chytil se toho Pierre. "Ehm... Spálení." "To už víme, Pierre." "Hm... Tak... Úpal to asi nebyl... Hm... Co třeba... Nějaký paprsek? Ne ze slunce, ale..." zamýšlel se Pierre. "To je ono," napadlo Pauline. "Hele, tohle Jack taky dělá! Vždycky ho něco napadne a pak mlčí!" zasmál se trapně Pierre. "Právě mě něco napadlo... Asi bychom se měli vrátit k té pterosauří skále," přerušila ho Pauline... Tam se po dlouhé štrece lesem vracel zmočený a zpocený Jack. Vršek spandexového oděvu si svlékl, kráčel pouze v tílku. Pot se řinul po jeho bicepsech. Nevnímal krákání ptakoještěrů, kteří křižovali oblohu. Viděl jen zmasakrovaného Reyese. Napjal sluch, uslyšel, jak si kovový zloduch kousek odsud protahuje své prsty. "Teď jsem v pasti..." pomyslel si Jack.

Ptakoještěři, létající roboti a Metaller... A možná, že to pořád není dost... Ale o co tady jde, to se zatím Lovci kryptidů nedozvěděli. Avšak chvíle odhalení není daleko... Otázkou je, kolik minut budou naši přátelé žít poté, co se dozví pravdu!

Správce dinosauřího parku - Útok Metriorhyncha

Pátek v 10:56 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je pátek 17. listopadu, a tak je tu další Správce dinosauřího parku! Co se Danovi a jeho přátelům přihodilo? To se nyní dozvíte...

Útok Metriorhyncha

Tak se zdá, že jsou mořští tvorové, donedávna považovaní za vyhynulé, rozšířeni více, než jsme si mysleli. Šokující nález Cretoxyrhiny, u kterého jsem byl minulý týden, na Aljašce, rozhodně není tím jediným. Jakmile jsem se vrátil ze své aljašské dovolené, dozvěděl jsem se o další neuvěřitelné novince. Při severním pobřeží Austrálie se střetli krokodýl mořský a Metriorhynchus. Výsledek byl poměrně překvapivý. Metriorhynchus vyhrál. Jedná se o pravěkého krokodýla, který žil v období Jury pouze v moři. Ocas měl tvar ploutve, končetiny byly ploutvovité. Tito dva mohutní predátoři se tedy střetli, a výsledek byl pro krokodýla mořského katastrofální. Nebyl to dospělec, šlo ještě o mladého, dvoumetrového saltie. Metriorhynchus byl plně vzrostlý, měl 3 metry na délku. Navíc byl ve výhodě. Krokodýl mořský, kterého turisté sledovali při mořském pobřeží, a natáčeli ho, zrovna líně vlezl do vody. Dostal se tak do teritoria Metriorhyncha, jehož lidé předtím neviděli. A pak se to rychle stalo. Metriorhynchus pod vodou krokodýlovi mořskému zakroutil krkem. Vynořil se, aby se nozdrami nadechl, a svou oběť opravdu držel za krk ve svých zubech. Okamžitě to vzbudilo velký zájem ochránců přírody i lidí, kteří prehistorická stvoření v našich mořích nechtějí. Krokodýl mořský je ohrožený, i když v severní Austrálii byl přičiněním Steva Irwina dlouho chráněn a dnes se mu tam skvěle daří. Co ale dělá Metriorhynchus při australském pobřeží? Odpověď je jednoduchá: připlaval tam, a není sám. Lidé o nich zatím nevědí, ale jistě se tam vyskytují stovky, možná i tisíce jedinců. A všichni pocházejí z vod okolo Isle of Die. Ještě že už neexistuje Operace Hon na Kronosaura. Teď by se totiž znovu vrhli do akce. Přesto se stala další nehoda. V úterý se jeden mladý Australan rozhodl, že Metriorhyncha uloví. Dvouhodinový přímý přenos na jeho facebookovém profilu sledovaly tisíce jeho přátel z celého světa. A v přímém přenosu zahynul. Seděl na člunu, ve vodách, kde o den dříve Metriorhynchus zabil krokodýla mořského. Pak náhle svůj možný úlovek uviděl. Bodl do něj harpunou, tedy skoro. Minul, ale Metriorhynchus se pořádně naštval, chytil harpunu mezi zuby bezpečně nad ostřím, a stáhl muže do vody. Tam ho nejprve kousnul do stehna, šíleně sebou škubal, zatímco muž řval, jeho přítel vše natáčel, lidé u počítačů šíleli... Pak pustil, muž připlaval k loďce, když tu náhle Metiorhynchus narazil do zadku muže, takže oba vyletěli vertikálně nad vodu. Dopadli, a další Metriorhynchus kousl muže do ramena. Mořská voda se změnila v krvavou lázeň... Pak si ho stáhli do hlubiny...

Ochránci pravěké zvěře na místo přijeli ve středu. Z oblasti však byli vykázáni. Stále docházelo k vyšetřování útoku. Podle mě ale není co vyšetřovat. Je jasné, že muž udělal chybu. A ostatní lidé to také vědí. Vyvstává však otázka: co budeme dělat? Pravěká zvířata s námi žijí v jednom světě. Jak se vyhnout jejich útokům? Jak s nimi koexistovat? Co když někteří ptakoještěři už dorazili třeba na japonskou nebo americkou pevninu, a začnou tamní obyvatele terorizovat? Ochránci pravěké zvěře se rozrůstají, to ano. Ale přijde mi, že mnozí noví členové jsou pouze fanoušky pravěku, nikoliv skutečnými ochránci. A že přidat se k Ochráncům pravěké zvěře je tedy jediný způsob, jak se dostat k pozorování prehistorických zvířat... Ať už celý konflikt mezi pravěkem a současností dopadne jakkoliv, budeme se muset snažit ochránit ta pozoruhodná zvířata... Jinak byl tento týden celkově klidný. Leptoceratops Dino měl problémy se zubem, avšak nakonec se vše vyřešilo. Deinotherium bylo zase trochu agresivní, nicméně brzy se zklidnilo. Siamotyrannus sice skoro ukousl jednomu veterináři ruku, ovšem nakonec dostal větší chuť na skopové, které mu bylo posléze vhozeno do výběhu... Ten veterinář dal ale výpověď. A nazval mě "šílencem, který dělá správce na nejhorším a nejnebezpečnějším místě na zemi". Já však nesouhlasím. I když má Dinosauří park jisté problémy, jsem stále rád, že jsem zde. I když mám práce nad hlavu...

Další Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!

Evoluce lososovitých

Čtvrtek v 15:34 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.


Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).


Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.


Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...

Úvod do Měsíce s lososy

Středa v 15:19 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Tah lososů z Tichého oceánu do amerických (zvláště 12 000 aljašských) a kanadských řek započal v červenci až srpnu a skončil minulý měsíc, v říjnu. Řekl jsem si však, že se těmto pozoruhodným rybám budu trochu více věnovat. Z osobních důvodů jsem se tedy rozhodl začít s Měsícem s lososy, a to už nyní. That's because there's more to these fish than meets the eye. Během následujícího měsíce budu na svůj web přidávat články o lososovitých rybách. Dozvíme se, jak se lososovití vyvíjeli, kdy vznikli a jaké druhy existovaly v prehistorii. Dozvíme se něco o jejich úžasném tahu, o jejich životě, nástrahách, kterým čelí, a v neposlední řadě se seznámíme i s druhy, které jsou na pokraji vyhynutí, a lidé je přesto loví. Měsíc s lososy začíná dneškem, skončí zřejmě v půlce prosince. Datum, kdy jej zakončím, však přesně neurčuji. Další články, jako jsou Správce dinosauřího parku, Lovci kryptidů - 2. série, Psovité šelmy světa pravěku a znalostní kvízy, se zde pochopitelně budou také objevovat. Pokusím se však o to, aby se většina ostatních článků zaměřila na lososy a další ryby z čeledi lososovitých. Jsou to úžasná zvířata, která překonávají neuvěřitelné vzdálenosti, a závisí na nich řada ekosystémů. Ať už jsou to ekosystémy zde v Evropě, tak v Severní Americe, kde na tahu lososů skutečně závisí životy vlků, orlů, medvědů a dalších majestátních predátorů. Přiblížíme si také vztah lososů s člověkem... Je čas ponořit se do lososího světa a dozvědět se o nich mnoho nového!


Glyptostrobus

Úterý v 18:04 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Glyptostrobus, česky patisovec, je nahosemenná dřevina řadící se do čeledi cypřišovitých. Někdy však bývá řazen také mezi tisovcovité, tedy do užší skupiny cypřišovitých rostlin. Řada druhů už vyhynula, jediným dnes žijícím druhem je patisovec převislý (Glyptostobus pensilis), který se divoce vyskytuje v Číně, od provincie Fu-ťien až po provincii Jün-nan a sever Vietnamu. Je to rostlina vysoká až 30 metrů, průměr kmenu dosahuje až jednoho metru, nicméně šištice jsou poměrně malé; měří jen 2 až 3 centimetry. Když se otevřou, padají z nich okřídlená semena. Tímto způsobem se Glyptostrobus rozmnožuje. Současně žijící patisovec převislý je kriticky ohrožený, značná část jeho populace byla ve volné přírodě vymýcena. Proto se s ním setkáme především v sekundárních výstavbách. V minulosti byl však Glyptostrobus rozšířen po celé Eurasii a také v Severní Americe. V Paleocénu a Eocénu obýval i zdánlivě mrazivé oblasti Arktidy, kde bylo tehdy ve skutečnosti mnohem, mnohem tepleji než dnes. Zdá se však, že pochází ze Severní Ameriky. Otisky nejstarších severoamerických patisovců se datují už do pozdní doby Křídové. Především v třetihorách byl Glyptostrobus běžný. Jeho výskyt v České republice byl naprosto jasně dokázán v mostecké pánvi. V případě střední Evropy se jednalo o druh Glyptostrobus europaeus, tedy patisovec evropský. Jedná se o jeden z hlavních uhlotvorných jehličnanů. Z nálezů vyplývá, že se v mnohém podobal svému žijícímu východoasijskému příbuznému. Šištice byly též 2 až 3 centimetry dlouhé, a zhruba 1 centimetr široké. Větvičky byly spirálovitě pokryty šupinovými jehličkami, jež byly velice malé. I přes své jméno se patisovec evropský nevyskytoval pouze v Evropě. Nálezy byly učiněny také v Grónsku, v Severní Americe a také v Asii. Pokud jsou některé z mosteckých exemplárů druhu G. europaeus dobře zachovalé, pak ty z kanadské formace Paskapoo v Albertě jsou přímo excelentní. Stejně jako jeho dnešní příbuzný, i pravěký Glyptostrobus byl opadavý strom. Jehličnaté listy opadávaly sezónně. Někteří botanici si myslí, že rozdíly mezi druhy G. pensilis a G. europaeus jsou tak nepatrné, že by vlastně dnešní východoasijská forma mohla představovat tentýž druh.
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii nebo na webu Botany.cz.

Příště Cladophlebis!

Hipposaurus

13. listopadu 2017 v 17:17 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!

Psovité šelmy pravěku: Hesperocyon

12. listopadu 2017 v 10:51 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Série s názvem Psovité šelmy pravěku pokračuje. Tentokráte se zaměříme na poněkud proslulejšího psovitého, známého Hesperocyona!

Jméno: Hesperocyon,
Období: Pozdní Eocén až Oligocén,
Místo: Severní Amerika.
Hesperocyonini byli vůbec prvními psy. Vyvinuli se v době před 40 miliony let, a na severoamerickém kontinentu, kde se endemicky vyskytovali, přežívali ještě dalších 30 milionů let. Většinou byli malí, ačkoliv ti pozdější mohli vážit až 20 kilogramů a se svou velikostí by se dnes asi v klidu poprali s vlkem. Hesperocyon byl jedním z raných hesperocyoninů. Dosahoval rozměrů lišky. V kohoutku měřil pouze 20 centimetrů, délka těla představovala asi jen 80 centimetrů. Více než lišce se podobal cibetce nebo mývalovi. Není se ale čemu divit; řád Carnivora, který zahrnuje kočkovité, psovité, medvědovité, ploutvonožce i lasicovité, vzniknul teprve ve středním Eocénu. Hesperocyon patřil mezi nejstarší masožravé savce. V této době byl ještě rozdíl mezi psovitými a lasicovitými poměrně malý, skupiny se od sebe za tak krátkou dobu ještě nestačily hodně odlišit. Hesperocyon byl vybaven krátkými, slabými končetinami. To prozrazuje, že nebyl dobrým běžcem. Přesto bylo vypočítáno, že v případě potřeby dokázal na svou velikost impozantně zrychlit. Nejspíše lovil malé živočichy, případně v přítomnosti svých druhů štval větší zvířata. Je pravděpodobné, že toto zvíře žilo společensky, tedy ve smečkách. I přes své slabší vzezření a podobnost s cibetkami byl Hesperocyon jasně psovitou šelmou, což dokazují nalezené zuby. V tlamě jich měl 42, o dva méně, než je typické pro velmi rané savce. Měl také velmi typické trháky. To však neznamená, že se živil pouze masem. Je možné, že podobně jako dnešní psi se čas od času živil i rostlinami. Poněvadž přežíval až do období Oligocénu, kdy se vyvinuly traviny, mohli si na nich pozdější Hesperocyoni také pochutnat. Vnitřní ucho už bylo kryto kostí, nikoliv chrupavkou. Dosud bylo nalezeno více než 150 fosilních exemplářů Hesperocyona, které vědci zařadili do dvou druhů: H. gregarius (typový druh, na základě jehož byl rod celkově popsán) a H. coloradensis. V minulosti byl však Hesperocyon považován pouze za druh Amphicyona, Cynodictise nebo dokonce vlka, tedy rodu Canis, ačkoliv se těmto rozvinutým psovitým podobal jen velmi vzdáleně. Fosilní pozůstatky, včetně dokonale zachovalých, takřka kompletních koster, byly objeveny v kanadské provincii Saskatchewan, v americkém Coloradu (odtud název druhého popsaného druhu), v Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a v neposlední řadě také ve Wyomingu. Hesperocyon pravděpodobně z divočiny Severní Ameriky zmizel v důsledku prudké změny klimatu. Po většinu Eocénu byla Severní Amerika z velké části pokryta hustými lesy. Tam se krátkonohým Hesperocyonům dařilo. Žili zde malí savci, na nízkých větvích a na zemi hnízdili ptáci, místní predátoři, kteří pro něj představovali konkurenci, nebyli zase tak velcí. Avšak s příchodem Oligocénu se prostředí radikálně změnilo. Severoamerické lesy začaly ustupovat, klima bylo sušší a teplejší. Začali se vyvíjet mnohem větší savčí predátoři, mnozí z nich už byli pokročilými psovitými. Hesperocyon se včas nepřizpůsobil, a vyhynul. Ze skupiny hesperocyoninů ho pak vystřídaly rody jako Paraenhydrocyon, který naopak ze začátku Oligocénu benefitoval a vyhynul až v Miocénu...



Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (2/5)

11. listopadu 2017 v 11:41 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lovci kryptidů jsou v mexickém státě Veracruz, kam byli nasměrováni Alejandrem Reyesem, vědcem, který studuje kolonii hnízdících ptakoještěrů, kteří doslova obsypali jednu skálu. Nikdo neví, kde se tato tajemná zvířata vzala, ale nyní je vesnička Yuliría velkou atrakcí. Jezdí sem televizní štáby z celého světa, aby natočili toto mimořádné odhalení kryptidů, kteří se zničehonic ukázali světu. Ale místní obyvatelé už moc nadšeni nejsou. Za vrahy jednoho starého muže považují právě tyto pterodaktyly. Reyes mrtvolu zkoumal, a zjistil, že byla něčím spálena, tudíž ptakoještěři by neměli být obviněni. Avšak co znamená jejich útok na Pierra?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST DRUHÁ:
Po malém a lehce děsivém setkání s dvěma agresivními pterodaktyly se Pierre brzy uklidnil. "Vidíš, ani nepotřebuješ instrukce, jak ten jetpack ovládat," usmál se Jack a poplácal ho po rameni. Skupinka se od útesu trochu vzdálila. Pohlíželi na něj z větší dálky. "Nedokážu uvěřit tomu, že na Pierra zaútočili," řekl starostlivě Reyes, "myslel jsem si totiž, že tihle pterodaktylové jsou zcela neškodní. Proč by útočili na lidi? Že by snad toho muže skutečně zabili?" Jack náhle vztáhl ruku a na něco ukázal. Nad útesem proletěl nějaký malý pták, a tři pterodaktylové po něm okamžitě vyletěli. Pták ve vzduchu raději zrychlil, a když se od skály bezpečně vzdálil, vrátili se okřídlení netvoři do svých hnízd. "Tak takhle to je," zamyslel se Reyes. "Myslím, že prostě brání tu skálu. Patří jim všem, a cokoliv, co se k ní přiblíží, vybídne několik z nich k obraně tohoto masivního hnízdiště," řekl Jack. "No, pořád je to jen teorie," zkroutil pusu Fahad. "Chceš to snad otestovat?" usmál se Jack. "Podle mě to není špatný nápad," vložil se do rozhovoru Roger, "aspoň vyzkoušíme své jetpacky v akci. A taky zjistíme něco víc o těch zvířatech." "Takže teď nechcete zjistit, co se opravdu přihodilo tomu staršímu pánovi?" optala se jich Pauline. "Hm," pokýval hlavou Jack, "asi by bylo dobré se tomu taky věnovat, a to co nejdřív. Pauline, zajeď spolu s Pierrem do nemocnice v Yuliríi. Pane Reyesi, zůstanete s námi nebo je doprovodíte?" Reyes se na Jacka trochu nejistě podíval. "Asi by bylo lepší zůstat s Vámi. Přece jenom ta zvířata už trochu znám. Tady... Máte moje zápisy o smrti toho muže, slečno Jetkinsová. Ukažte to v nemocnici, na tomhle papíře je můj podpis, a věřte mi, že Vás k jeho tělu pustí. Je zmražené, tudíž je stále v dobrém stavu," řekl Reyes. Tým se tedy rozdělil. Pauline s Pierrem nasedli do Reyesova auta a odjeli zpět do vesnice. Ostatním členům týmu tu nechali veškeré vybavení, včetně technicky vyspělých jetpacků. "Škoda, že si teď Pierre ještě nezalítá," vtipkoval Roger. "Hele, jeho kalhoty bys radši nechtěl vidět po tom, co by ho zase nějakej pterodaktyl klovnul do ucha!" chechtal se Fahad. "Vzpomínám si na chvíle, kdy byl Pierre taky samý vtip," řekl trochu nostalgicky Jack a ostatní radši ztichli, poněvadž dělat si z Pierra nadále legraci nebylo vhodné. "Vyletíme támhle na ten výstupek. Hnízdí tam málo pterodaktylů," navrhl Akihiko. Jack, Roger, Fahad a Akihiko si tedy vzali své jetpacky a vzlétli. Reyes je zezdola kontroloval a zároveň dával pozor na ptakoještěry. Každou chvíli měl zakřičet, přihodilo-li by se něco, o čem by Lovci kryptidů měli vědět. Chlapi pojali výlet na skálu jako závod. První byl na místě Akihiko. Hned za ním následoval Roger, poté Fahad, Jack byl překvapivě poslední. On však příliš nezávodil. Už pohlížel na pterodaktyly. Jeden z nich si všimnul vetřelců, kteří se blížili k jejich hnízdům. "Pozor, jeden na Vás útočí!" zařval zezdola Reyes. Jack udělal ve vzduchu smyčku, což pterodaktyla zmátlo. Zaskřekal, otočil se a vracel se ke svému hnízdu. Jack byl však šokován, když krátce na to přišly posily. Informoval ten pterodaktylus své spoluhnízdiče o vetřelcích? Teď jich na Jacka a ostatní Lovce kryptidů letělo minimálně dvacet. "Svatá krávo! Tohle je teda fakt něco!!!" vyhrkl Fahad a začal to celé natáčet. "Chlapi, radši vzlétněte. Sedět na tomhle skalním výstupku asi nebyl dobrý nápad," řekl Akihiko. Tři muži s jetpacky rázem vzlétli. Hned nato se kolem nich uzavřel kruh složený z masy malých ptakoještěrů asi tak s metrovým rozpětím křídel. Jack v kruhu nebyl, ale to jen proto, že se včas vzdálil. Teď letěl zpět, vytahuje svou laserovou pistoli, a jedno ze zvířat zasáhl laserem nejnižšího stupně, aby mu neublížil. Pterodaktyla to pořádně vyděsilo, chvíli ztratil kontrolu nad letem a padal k zemi, což si Jack okamžitě vyčítal, avšak těsně před dopadem jen zamával křídly a zase se honosně nesl nahoru. Celá skupinka agresivních ptakoještěrů byla opět vystrašena a nechala Lovce kryptidů na pokoji. Vrátili se do svých hnízd. Čtyřka chlápků přistála na jiné, blízké skále. "Fuj, to bylo těsný... Úplně jsem viděl, jak jeden chňapnul čelistma před mým ksichtem," ulevil si Roger a setřel si pot z čela. "Je všechno v pořádku?!" volal ze země Reyes. "Ano, nikomu se nic nestalo!" odpověděl mu voláním Jack. "Tak dávejte bacha!" zakřičel Reyes, ale nebylo ho moc slyšet. "Co?! Co jste říkal?!" zvolal Jack a gestem naznačil, že Reyese neslyšel. "Dávejte bacha!!!" zařval hlasitěji Reyes. "Jo, nebojte!" mávl rukou Jack. "Dávejte bacha, protože se jich k Vám blíží minimálně sto!!!" zařval Reyes.


"K čertu s tímhle aero-výletem. Vzlet, chlapi, vzlet!!!" poručil Jack. Čtveřice Lovců kryptidů, nyní také vzdušných akrobatů, opět vzlétla. Pokud skupina dvaceti pterodaktylů předtím představovala pouze ochránce hnízd, tak tato stovka byla agresivními, útočnými a pomstychtivými jezdci. "Že by je snad ta dvacítka informovala o své porážce a tihle se rozhodli se pomstít?" zamyslel se Jack. Nebyl však čas na úvahy. Chlapi teď letěli velkou rychlostí. Vzdalovali se od skal, i od Reyese. A sto pterodaktylů plachtilo za nimi jako jeden velký oblak plný zubů. "Zapojte maximální rychlost!" zařval Jack, a ostatní ho poslechli. Ale pterosaury měli stále za zády, a to doslova. Jeden zamával křídly, přiblížil se zezadu k Fahadovi a v letu dosedl na jeho jetpack. Začal do něj klovat. "Jedeš, potvoro!" křičel Fahad a zezadu plácl pterodaktyla přes obličej. Malý netvor se ale nehodlal jen tak lehce vzdát. Kousl Fahada do ruky. Hned nato ho však odstřelil laser z Jackovy pistole. "Střílejte po nich, prostě po nich střílejte!" velel Jack. Ale těch pár laserů nedokázalo stovku naštvaných ptakoještěrů zastavit. Hnali se za muži s jetpacky, jako by už měli dost jejich přítomnosti v kraji, který si zvolili k hnízdění. "Zkusíme se rozdělit, třeba je zmateme!" navrhl pak Jack. Odchýlil se z dráhy, neletěl přímo na západ, ale rovnou na jihovýchod. Asi tak čtyřicet pterodaktylů se otočilo stejným směrem a pronásledovali ho. Zbytek se hnal za Fahadem, Akihikem a Rogerem. Ti si brzy povšimli další skály. Tentokrát v ní byly hluboké jámy... Jeskyně! Snad by stačilo ukrýt se tam! Rychlostí blesku dosedli všichni muži na výstupek před jeskyní a vběhli do ní. Ptakoještěři zpomalili. Pár jich na výstupek také usedlo. Do jeskyně se však obávali vletět. Snad se báli, že by si poškodili svá křídla? Jeden do ní nemotorně vešel, opíraje se o svá křídla. Roger vystřelil laserový paprsek, který těsně před pterodaktylovou skloněnou hlavou zvířil prach. Ptakoještěr se lekl a s ostatními se dal na ústup. Po chvíli bojovná trojka vyšla ven z jeskyně. "Měli bychom se vrátit k Reyesovi, a to urychleně," navrhl Roger. "Dobrý nápad, kámo," kývl na to Akihiko, "jenže já vidím něco, co nám v tom asi zabrání." "Už zase nějací pterodaktylové?!" rozčilil se Roger. "Ne. Je to nějaká plechovka. Nebo chcete-li, robot. Támhle letí," zděsil se Fahad. Opravdu. Vzduchem si to svištěl velký robot, za jehož nohama se přehříval vzduch. Letěl k jeskyni takovou rychlostí! Akihiko, Roger a Fahad s pomocí jetpacků vzlétli. Laser, který vyrazil z ruky toho robota, byl neuvěřitelně silný. Stěna skály po střele vybuchla, a chlapi z bojovné trojky mohli být rádi, že je nezranily šíleně rychle letící balvany. "Co je tohle zač?!" zasupěl Roger... Jack byl stále pronásledován pterodaktyly. Opět se stočil, a mířil ke skále, kde okřídlení netvoři hnízdili. Doufal, že se vrátí k Reyesovi. Pomalu klesal, až se ocitl nad jezerem. Cítil, jak prolétá masami komárů, zrovna kladoucích na hladině jezera vajíčka. A pak se ozvala salva. Střelba ze samopalu protrhala jeho jetpack skrz na skrz. Měl štěstí, že z pouhého jednoho a půl metru výšky spadl do vody. Zvuk a střelba pterodaktyly zahnaly. Jack se vynořil, avšak hned po nadechnutí byl zase nucen se potopit. Jinak by ho zasáhly další kulky. Plaval pod vodou, co mu síly stačily, aniž by chápal, co se vlastně děje. Konečně se vynořil na břehu jezera. Rychle se rozhlížel, roztřepala se mu ruka. Z rukávu spandexového obleku vytekla sprška vody, když popadal rukojeť laserové pistole. Namířil ji před sebe. Horší pocit teď mít nemohl. "Metaller..." zašeptal si pro sebe. Jen ve vzdálenosti třiceti metrů od něj stál ten kovový muž, kterému už tolikrát unikl při výpravě do Montany. Nechápal, co tady dělá. Jen si vzpomněl na to, že ho doktor Brickell měl informovat o možném zničení kovu, který tvoří Metallerovo tělo. Avšak ten obrovský, inteligentní robot, vybavený zbraněmi všeho druhu, byl teď tady, v Mexiku. Nebylo pochyb, že má spadeno na Jacka. Strašidelně se usmál, až kov zaskřípal. Pak se z jeho rukou vysunuly pušky...

Opravdu mohou ptakoještěři za smrt starého muže? Co je zač ten létající robot, se kterým mají Roger, Akihiko a Fahad tu čest? Jak dopadne Jackovo setkání s Metallerem, nezničitelným kovovým mužem? A jak se tu vůbec objevil? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - V mrazivých vodách

10. listopadu 2017 v 15:47 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
A je tu, vážení čtenáři! Další Správce dinosauřího parku! Tentokrát poněkud odlišný od těch, které jste dosud četli...

V mrazivých vodách

Přišel jsem s odvážným rozhodnutím: zažádám si u Charlese o volno. Vždyť už na něj mám taky několik let nárok! Nikdo jiný z našeho parku ještě nepracoval nonstop, a to i když se v parku nic významného nedělo. Oficiálně jsem pořád v práci, i když se občas přidám k Oliverovi a jeho týmu při výpravě na Isle of Die. Vyklízet výběhy, krmit zvířata a pomáhat ostatním je pro mě sice každodenní a nikterak zatěžující práce (i když občas je člověk večer unavený dost), přesto jsem si řekl, že bude lepší si dát párdenní pauzu. A tak jsem radostí zajásal, když mi Oliver řekl, že se zcela neplánovaně chystá na Aljašku. Dokážete si to představit? Správce dinosauřího parku na Aljašce! V pondělí mi u oběda sdělil, že by mě na tu mou šestidenní dovolenou klidně na Aljašku vzal, potřebuje totiž parťáka při své další expedici. Tim vážně onemocněl: snědl nějaký rohlík a udělalo se mu z toho zle. Ještě nevíme proč, ale mezi lidmi v parku propukla panika. Vyvstávaly otázky jako: "Byla v tom rohlíku nějaká pravěká plíseň?" nebo "Co když se Tim nakazil nevyléčitelnou prehistorickou chorobou?" Zatímco všichni řešili tento nešvar, seděl jsem v letadle, poslouchal nejnovější popové písničky a hleděl z okna na Tichý oceán. Z Fidži jsme letěli přímo do Anchorage na Aljašce. Už v úterý po setmění jsme dorazili na aljašské pobřeží, jež je proslulé svými žraloky. Aljašští žraloci se v mnohém podobají velkým bílým, mezi nimi se však objevil jeden žralok, který rozhodně nepřipomínal nic, co místní lidé v moři kdy viděli. Rybáři vylovili tělo poměrně velkého žraloka, který sem, na aljašské pobřeží, připlul až z vod v okolí Tedova ostrova a Isle of Die. Oliver byl spolu s mou maličkostí povolán k tomu, aby ho identifikoval. Byl jsem zprvu trochu zklamán, že si tolik neodpočinu a místo toho se budu muset dívat na nehybné tělo žraloka, které Oliver přeměřuje a zapisuje si o něm údaje, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Takhle s Oliverem spolupracovat, to bylo naprosto skvělé. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme byli na Aljašce a nikoliv v parku, nemohl jsem uskutečnit svůj plán z minulého týdne, a to sice plán, jak Oliverovi oplatit všechny ty zlotřilé vtípky. Oliverovi bylo už ve středu odpoledne jasné, že odchycený žralok je Cretoxyrhina. Okamžitě vyslovil teorii o tom, proč se dostala až na Aljašku. Všiml si, že její krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, a tedy že dnes žijící Cretoxyrhiny klidně mohou žít v chladném prostředí. Rázem se ukázalo, že tím mohou být potenciálně nebezpečné...

Vyskytují se totiž v chladných vodách plných ryb, kde rybáři loví ryby. Jiná Cretoxyrhina ve čtvrtek, tedy včera, napadla rybářský člun. Celý ho prokousla, ale to spíše ze zvědavosti, protože člun se nacházel na hladině příliš dlouho. Dnešní žraloci tohle nedělají, ale Cretoxyrhina je zdá se až příliš zvědavá. Na palubě velkého parníku jsme si včera odpoledne nasadili výstroj a skočili do mrazivých aljašských vod. Místo jehličnanů rostoucích za kamenitým pobřežím a neustále zamračené oblohy jsme teď měli možnost pozorovat svět plný barev pod hladinou Pacifického oceánu. Brzy jsem spatřil velkou chobotnici a chtěl jsem si s ní zaplavat, avšak Oliver mne urgoval k tomu, abych plaval za ním. Neměl jsem na vybranou, on je rozhodně lepší potápěč než já. A pak jsme uviděli dvě Cretoxyrhiny, jak spolu bojují. Bylo to neuvěřitelné! Zápas žraloků, a ještě k tomu pravěkých! Pouze do sebe narážely, nevytekla žádná krev. Jedna Cretoxyrhina odplavala, druhou jsme zaujali my. Chvíli kolem nás kroužila. Oliver mi gestem ukázal, ať sebou ve vodě moc neházím, ať ji příliš nezajímám. Rypcem mi trochu rýpla do břicha, ovšem příliš mě to neznepokojilo, a to tedy nelžu. Snad mne hladila? Pak hned odplavala, nejspíš to byl samec a opodál už plula jeho družka, kterou vyhrál při souboji s tím druhým samcem. Plavat ve studených aljašských vodách bylo nad mé očekávání. Na takový zážitek tedy vážně nezapomenu! Je škoda, že dnes Aljašku opouštíme. Za chvíli nás malé letadlo vezme opět do Anchorage, kde pak nasedneme do velkého letounu, a po nějakém tom cestování se znovu ocitneme na Tedově ostrově, v Dinosauřím parku...

Dalšího Správce dinosauřího parku napíši zase příští týden v pátek!