Listopad 2017

Správce dinosauřího parku - V mrazivých vodách

10. listopadu 2017 v 15:47 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
A je tu, vážení čtenáři! Další Správce dinosauřího parku! Tentokrát poněkud odlišný od těch, které jste dosud četli...

V mrazivých vodách

Přišel jsem s odvážným rozhodnutím: zažádám si u Charlese o volno. Vždyť už na něj mám taky několik let nárok! Nikdo jiný z našeho parku ještě nepracoval nonstop, a to i když se v parku nic významného nedělo. Oficiálně jsem pořád v práci, i když se občas přidám k Oliverovi a jeho týmu při výpravě na Isle of Die. Vyklízet výběhy, krmit zvířata a pomáhat ostatním je pro mě sice každodenní a nikterak zatěžující práce (i když občas je člověk večer unavený dost), přesto jsem si řekl, že bude lepší si dát párdenní pauzu. A tak jsem radostí zajásal, když mi Oliver řekl, že se zcela neplánovaně chystá na Aljašku. Dokážete si to představit? Správce dinosauřího parku na Aljašce! V pondělí mi u oběda sdělil, že by mě na tu mou šestidenní dovolenou klidně na Aljašku vzal, potřebuje totiž parťáka při své další expedici. Tim vážně onemocněl: snědl nějaký rohlík a udělalo se mu z toho zle. Ještě nevíme proč, ale mezi lidmi v parku propukla panika. Vyvstávaly otázky jako: "Byla v tom rohlíku nějaká pravěká plíseň?" nebo "Co když se Tim nakazil nevyléčitelnou prehistorickou chorobou?" Zatímco všichni řešili tento nešvar, seděl jsem v letadle, poslouchal nejnovější popové písničky a hleděl z okna na Tichý oceán. Z Fidži jsme letěli přímo do Anchorage na Aljašce. Už v úterý po setmění jsme dorazili na aljašské pobřeží, jež je proslulé svými žraloky. Aljašští žraloci se v mnohém podobají velkým bílým, mezi nimi se však objevil jeden žralok, který rozhodně nepřipomínal nic, co místní lidé v moři kdy viděli. Rybáři vylovili tělo poměrně velkého žraloka, který sem, na aljašské pobřeží, připlul až z vod v okolí Tedova ostrova a Isle of Die. Oliver byl spolu s mou maličkostí povolán k tomu, aby ho identifikoval. Byl jsem zprvu trochu zklamán, že si tolik neodpočinu a místo toho se budu muset dívat na nehybné tělo žraloka, které Oliver přeměřuje a zapisuje si o něm údaje, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Takhle s Oliverem spolupracovat, to bylo naprosto skvělé. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme byli na Aljašce a nikoliv v parku, nemohl jsem uskutečnit svůj plán z minulého týdne, a to sice plán, jak Oliverovi oplatit všechny ty zlotřilé vtípky. Oliverovi bylo už ve středu odpoledne jasné, že odchycený žralok je Cretoxyrhina. Okamžitě vyslovil teorii o tom, proč se dostala až na Aljašku. Všiml si, že její krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, a tedy že dnes žijící Cretoxyrhiny klidně mohou žít v chladném prostředí. Rázem se ukázalo, že tím mohou být potenciálně nebezpečné...

Vyskytují se totiž v chladných vodách plných ryb, kde rybáři loví ryby. Jiná Cretoxyrhina ve čtvrtek, tedy včera, napadla rybářský člun. Celý ho prokousla, ale to spíše ze zvědavosti, protože člun se nacházel na hladině příliš dlouho. Dnešní žraloci tohle nedělají, ale Cretoxyrhina je zdá se až příliš zvědavá. Na palubě velkého parníku jsme si včera odpoledne nasadili výstroj a skočili do mrazivých aljašských vod. Místo jehličnanů rostoucích za kamenitým pobřežím a neustále zamračené oblohy jsme teď měli možnost pozorovat svět plný barev pod hladinou Pacifického oceánu. Brzy jsem spatřil velkou chobotnici a chtěl jsem si s ní zaplavat, avšak Oliver mne urgoval k tomu, abych plaval za ním. Neměl jsem na vybranou, on je rozhodně lepší potápěč než já. A pak jsme uviděli dvě Cretoxyrhiny, jak spolu bojují. Bylo to neuvěřitelné! Zápas žraloků, a ještě k tomu pravěkých! Pouze do sebe narážely, nevytekla žádná krev. Jedna Cretoxyrhina odplavala, druhou jsme zaujali my. Chvíli kolem nás kroužila. Oliver mi gestem ukázal, ať sebou ve vodě moc neházím, ať ji příliš nezajímám. Rypcem mi trochu rýpla do břicha, ovšem příliš mě to neznepokojilo, a to tedy nelžu. Snad mne hladila? Pak hned odplavala, nejspíš to byl samec a opodál už plula jeho družka, kterou vyhrál při souboji s tím druhým samcem. Plavat ve studených aljašských vodách bylo nad mé očekávání. Na takový zážitek tedy vážně nezapomenu! Je škoda, že dnes Aljašku opouštíme. Za chvíli nás malé letadlo vezme opět do Anchorage, kde pak nasedneme do velkého letounu, a po nějakém tom cestování se znovu ocitneme na Tedově ostrově, v Dinosauřím parku...

Dalšího Správce dinosauřího parku napíši zase příští týden v pátek!

Dva noví Křídoví savci z Dorsetu

9. listopadu 2017 v 15:17 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
V anglickém Dorsetu byly nedávno objeveny dva zuby, které patřily nejstarším dosud známým savcům ze skupiny Eutheria. To je velký klad savců, který zahrnuje například kočky, psy, slony, lidi nebo žirafy. Eutheriani tvoří značnou část dnešní savčí fauny, ačkoliv ne všichni současní savci mezi ně patří. Tým paleontologů z Univerzity v Portsmouth popsal na základně nalezených zubů dva nové rody druhohorních savců. Byli pojmenováni Durlstotherium a Durlstodon. Ačkoliv z nich byly nalezeny jen zuby, což je v případě savců materiál, který fosilizuje nejlépe, už teď mají vědci představu o tom, jak tito savci žili, jak vypadali a čím se živili. Durlstotherium byl ten menší savec, a živil se především hmyzem. Naopak větší Durlstodon preferoval rostlinnou potravu, i když si výzkumníci nemohou být zcela jisti, zda šlo výhradně o býložravce... Zuby byly nalezeny v hornině na pláži v Dorsetu. Zuby druhohorních savců v ní v létě roku 2015 objevil Grant Smith, student Univerzity v Portsmouth. Specialista na savčí zuby, Steve Sweetman, později učinil další důležité závěry, a to především, že se jedná o nové druhy. Podle něj byl nález šokující, a skutečně tomu tak je, protože nebylo očekáváno, že by zuby eutheriánů mohly být nalezeny v horninách starých 140 až 145 milionů let. Pocházejí tedy ze samého začátku Křídy, z doby jen krátce po skončení Jurského období. Porovnáním vzorků s vzorky lépe zachovalých exemplářů blízce příbuzných druhů Sweetman zjistil, že jak Durlstotherium, tak Durlstodon, byli nočními savci. Není to překvapující, protože právě v době dinosaurů byla většina savců aktivní v noci. Našim maličkým, rejskovitým předkům vděčíme i za to, jak dnes slyšíme. Evoluce savčího ucha totiž doslova probíhala ve stínu spících gigantů, když malí savci hledali v druhohorní vegetaci hmyz a museli pozorně naslouchat jeho bzučení i krokům probouzejících se obrů, z nichž mnozí pro ně byli nebezpeční. Jinak měli Durlstotherium a Durlstodon i dobře vyvinutý noční zrak. Je možné, že měli velké očnice. Nezbývá doufat, že se v budoucnu nalezne celá lebka nebo kostřička. Oba tito nalezení savci jsou nyní britskou specialitou, a třeba se v horninách na pobřeží Dorsetu nalezne více z jejich pozůstatků...

Obrázek i informace z news.nationalgeographic.com. Snad se naše znalosti druhohorních savců i díky těmto objevům rozšíří...

Nový druh orangutana: Nejvzácnější lidoop na světě

8. listopadu 2017 v 15:27 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
I v jednadvacátém století, kdy jsou naše znalosti světa přírody velmi rozsáhlé, se neuvěřitelné může stát skutečností. Byl objeven nový druh lidoopa! Posledním vědecky popsaným lidoopem byl Pan paniscus, tedy bonobo, a k popisu došlo roku 1929. Avšak nyní, po osmaosmdesáti letech byl popsán další druh lidoopa, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Je to význačný objev svědčící o tom, že ne všechna velká zvířata jsou ještě vědecky popsána, ačkoliv není tak úplně pravda, že bychom o nich nevěděli. O tapanulijských orangutanech se vědělo už roku 1997. Nicméně tehdy ještě nebyli považováni za odlišný druh, ale pouze za odlišnou populaci orangutana sumaterského. Ještě před několika týdny byly veřejnosti známy jen dva druhy orangutanů: sumaterský a bornejský. Oba jsou ohroženi kvůli ničení přirozeného prostředí. A stejně tak je nově popsaný orangutan tapanulijský. Vyskytuje se pouze v oblasti Jižního Tapanuli na indonéském ostrově Sumatra, v severní části ostrova. Obývá pouze jediný, vysoko položený deštný les, Batang Toru, jenž se rozkládá v nadmořské výšce 300 až 1300 metrů nad mořem. Tam má být navíc postavena vodní elektrárna. Orangutanů tapanulijských žije jen asi 800, automaticky se tedy stávají kriticky ohroženým druhem a zřejmě nejvzácnějším lidoopem na světě (když však výběr rozšíříme, a podíváme se na nás, orangutany a naše příbuzné jako hominoidy a ne pouze jako lidoopy, najdeme i vzácnější, kupříkladu chajnanského gibona, ve volné přírodě jich zbývá jen pár desítek jedinců, ale zažívají svůj comeback). Nyní je tedy snaha uzavřít oblast Batang Toru, aby ke stavbě elektrárny nedošlo a tento neobyčejný primát, donedávna považovaný za orangutana sumaterského, nevyhynul. Rozdíly mezi jednotlivými druhy orangutanů jsou velmi malé, rozdíl mezi sumaterským a tapamulijským druhem je pak okem takřka neviditelný. Svou roli v rozdílu však hrají sekvence DNA. K popisu nového druhu došlo až po pečlivém studiu jeho fylogenetického stromu. Rozhodující pak byl výzkum kostry samce, který byl místními lidmi zabit. Ačkoliv zemřel smrtí, kterou si nezasloužil, a kterou mu způsobil člověk, nakonec jeho oběť nebyla k ničemu, neboť kostra posloužila jako holotyp orangutana tapanulijského. Genetická analýza vzorků odebraných ze 37 jedinců jen potvrdila, že jde skutečně o odlišný druh. Kosti orangutana tapanulijského se v současnosti nacházejí v Zoologickém muzeu v Bogoru na západě ostrova Jáva... Biologie orangutana tapanulijského je skutečně zajímavá, a stejně tak jeho vývoj. Tato zvířata jsou totiž evolučně více spřízněna se svými bornejskými příbuznými, než s orangutanem sumaterským, a to i přesto, že s ním žijí na stejném ostrově. Všichni orangutani žili po většinu Pleistocénu na Sundalandu, pevnině, která byla tvořena Sumatrou, Jávou, Borneem a Malajským poloostrovem, a tyto oblasti neoddělovalo moře, jak je tomu dnes. K jakémusi odtržení tohoto druhu od ostatních orangutanů došlo po výbuchu sopky Toba, největší sopečné erupce doby ledové. Izolace, která trvala 10 000 až 20 000 let, měla nakonec za následek vznik nové specie. Sundaland zanikl a každý ze tří dosud známých druhů orangutanů si šel svou vlastní vývojovou cestou. Snad by se dalo jen dodat, že ještě dříve, asi před 3 miliony let, žili orangutani v jižní Asii, ta je tedy jejich kolébkou... Pokud jde o chování, podobá se tapanulijský orangutan svým příbuzným. Mnoho času tráví na stromech. Živí se šišticemi a housenkami, tolik zatím víme o jeho jídelníčku. Graduální student z Univerzity Jižní Kalifornie, James Askew, podrobil výzkumu hrdelní volání samců těchto orangutanů. Zatímco orangutan bornejský se ozývá krátkým a vysokým hlasem, a orangutan sumaterský zase hlasem dlouhým a poněkud hlubším, jsou volání orangutana tapanulijského takovou mixturou: jsou dlouhá a vysoká... Byla by škoda, kdyby byl tento druh orangutana navždy ztracen. Na závěr uveďme, že mu nehrozí zánik jen ze strany člověka. Křížení s orangutanem sumaterským už nastalo: genomické sekvence, jež mluví za vše, vykazují vzorky dvou zkoumaných jedinců. Na křížení však může mít podíl i fragmentace habitatu, která oba odlišné druhy orangutanů sbližuje. Pokud bude oblast, ve které žijí, ochráněna, bude se tomu moci v budoucnu předejít...

Děkuji Matějovi, že mě na tuto zprávu upozornil (jako obvykle jsem totiž věnoval více pozornosti kontroverzní politice současného amerického prezidenta, což zde rovnou mohu uvést jako cliffhanger na chystaný článek). Za informace děkuji webu www.news.nationalgeographic.com, od NatGeo je také obrázek... Touto zprávou jsem velmi nadšen. Ještě před dvěma dny jsem si myslel, že na světě žijí jen dva druhy orangutanů, a nyní je tu máme tři. O budoucnost všech se musíme postarat... Zaujal-li Vás tento objev, napište o tom do komentáře.

Lophorhinus

7. listopadu 2017 v 17:57 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Lophorhinus ("nos s hřebínkem") byl savcovitý plaz, tedy synapsid nebo-li therapsid, žijící v období pozdního Permu. Je znám pouze z Jihoafrické republiky, přesněji z formace Teekloof, z hornin starých 259 až 254 miliónů let. Byl to tedy současník Gorgonopse, Lycaenopse, Moschopse a dalších obdivuhodných savcovitých plazů, kteří ovládali naši planetu v posledním dějství existence permských plazů. Lophorhinus pak vyhynul v době, kdy začalo velké vymírání druhů, jež vedlo ke zmizení 90 % života na naší planetě a bylo tak největším vymíráním jeho historii. Naše znalosti Lophorhina vycházejí pouze z nálezu jediné lebky, která je dlouhá 20 centimetrů. Zvíře měřilo celkově asi 1 metr na délku, a výškou nesahalo dospělému člověku (asi 1,8 metru vysokému) ani po kolena. Nalezené cranium navíc není ze sto procent kompletní. Řadil se mezi biarmosuchiany, zvláštní masožravé therapsidy, z nichž mnozí měli na lebce typické výstupky. Díky tomu někteří z nich, včetně Lophorhina, trochu připomínali Estemmenosucha. Avšak byli to masožravci, a svými špičáky připomínali Gorgonopsidy. Špičáky biarmosuchianů, včetně Lophorhina, byly prodloužené a šavlovité. Přestože byl Lophorhinus malý, byl jistě postrachem všech ještěrkám podobných plazů, menších obojživelníků a snad i mláďat jiných therapsidů. Pokud lovil ve smečkách podobně jako Lycaenops, mohl být skutečně smrtící, a třeba útočit i na zvířata větší než byl on sám. Šavlovité špičáky byly hlavní zbraní Lophorhina, s jistotou jimi protrhl krční tepnu ulovené oběti, a tím navždy a rychle ukončil její život. Žil nejspíše na písečných dunách, poblíž řek a v oblastech poněkud řídké vegetace. Své latinské jméno dostal díky kostěnnému hřebínku, jenž se nacházel na čenichu. Dále měl pár výstupků, které z lebky vybíhaly nad očima. K čemu sloužily, to není jasné. Je však pravděpodobné, že našly svou funkci v namlouvacích rituálech či při vzájemném zastrašování rivalů...
Popis Lophorhina můžete najít na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Hipposaurus!

Krokodýlí kvíz

6. listopadu 2017 v 16:44 | HAAS |  Naše soutěže
Po žraločím kvízu, u kterého jsem již zveřejnil správné odpovědi, přináším Krokodýlí kvíz! Můžete si v něm ověřit, co o těchto úžasných zvířatech víte. Během příštích několika týdnů pak opět napíši správné odpovědi do komentáře pod tímto článkem.

1. Jsou krokodýlové příbuzní ptákům?
A) Ano
B) Ne
C) Ano, ale blíže jsou příbuzní ještěrům a hadům.

2. Co je zač krokodýl filipínský?
A) Je to poddruh krokodýla mořského, který se vyskytuje pouze na Filipínách
B) Je to poddruh krokodýla novoguinejského, který je k nalezení na Filipínách a na Borneu
C) Je to samostatný druh krokodýla, který se vyskytuje pouze na Filipínách.

3. Co udělá samice krokodýla, když uslyší čerstvě vylíhnutá mláďátka volající z hnízda?
A) Nevěnuje jim pozornost
B) Pomůže mláďatům z hnízda ven a v tlamě je pak odnese do vody
C) Pomůže mláďatům z hnízda ven a hned je všechna sežere

4. Jak velký je kriticky ohrožený krokodýl siamský?
A) Dorůstá délky až 10 metrů
B) Dorůstá délky 5 metrů
C) Dorůstá délky až 3 metry

5. V jakých zemích žije krokodýl Moreletův?
A) Mexiko, Belize a Guatemala
B) Spojené státy americké, Mexiko, Belize, Kuba
C) Dominikánská republika, Haiti a Kuba

6. Krokodýl bahenní se živí:
A) Kraby a rybami
B) Velkými savci, včetně lidí
C) Ptáky, savci, rybami a plazy.

7. Existují volně žijící hybridi krokodýla amerického a krokodýla kubánského?
A) Ano
B) Ne
C) Pouze v zajetí, ale ne v divočině

8. Krokodýl mořský jménem Lolong z Filipín měřil:
A) asi 7 metrů
B) asi 8,5 metru
C) asi 6 metrů

Osvěžili jste si své znalosti krokodýlů? Nebo jste se naučili něco nového? Takových kvízů bude postupně přibývat!

Nejistá budoucnost hoka modrozobého

5. listopadu 2017 v 10:59 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Pouze v několika oblastech středních And v Kolumbii žije neobvyklý pták z řádu hrabavých a čeledi hokovitých. Jmenuje se hoko modrozobý, latinsky Crax alberti, anglicky Blue-billed curassow. Patří mezi nejvýznačnější ptáky severní části Jižní Ameriky, a to částečně i pro svůj modrý zobák, tmavé peří rostoucí po většině těla a bílou část jeho spodku, a pro svou slepičí chůzi. Už před tisíci lety dávní obyvatelé Kolumbie vytvářeli zlaté sošky hoků. Věřili, že hokové mají na vršku hlavy patku z peří proto, že kdysi ukradli oheň jaguárovi a donesli ho lidem. A když jim ho přinesli, držíce dřevěnou kládu na zádech, sežehl jim oheň peří na temeni hlavy a vytvořil tak kudrlinky. Kdyby se ve skutečnosti stalo, že hoko daroval člověku oheň, jistě by toho velmi litoval. Lidé totiž přirozené prostředí hoků takřka zničili. Nejen, že většina lesů do nadmořské výšky asi 2500 metrů nad mořem byla v Kolumbii vytěžena. Byla to také produkce koky a marihuány v místech, kde se dříve rozkládaly lesy, co způsobilo snížení jejich počtu. 90 % jeho přirozeného prostředí bylo kvůli pěstování drog ztraceno. To je druhý důvod, proč je hoko tak význačný - je velmi vzácný. Podle IUCN už zbývá jen 150 až 700 jedinců ve volné přírodě! V kolumbijských zoo žije 27 exemplářů, přičemž většina samic je už stará na hnízdění, a rozmnožování je schopen pouze jediný samec. Dlouho to vypadalo, že se chov v zajetí ani nezdaří, ale v roce 2014 byla konečně nakladena první snůška, a dnešní tříletí hokové už dospívají, takže také budou moci být brzy zapojeni do chovného programu. Otázkou je, jak zachránit hoka modrozobého ve volné přírodě. Společnost věnující se ochraně ptáků v Kolumbii, Proaves, vytvořila ve středních Andách rezervaci El Paujil, a to v listopadu 2003. Je to jedno z posledních míst, kde se vyskytují divoce žijící hokové modrozobí a jsou zde relativně v bezpečí (na stejném místě je natáčel štáb společnosti Image Impact pro seriál Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem z roku 2012). Po dlouhých krvavých konfliktech, jimiž Kolumbie proslula, se lidé vracejí do míst, jež dříve opustili, včetně oblasti Santa Marta nebo Serranía de San Lucas, kde hoko modrozobý žije. Návrat lidí do těchto oblastí, které jsou dalšími z posledních pár útošiť hoka modrozobého, může napáchat další škody. Lidé samozřejmě potřebují pole, farmy a cesty ke svému životu. Je ale předem jasné, že za to místní lesy zaplatí... Jak tedy hoka modrozobého zachránit? Doufejme, že chov těchto ptáků v zajetí bude úspěšný, a tak se jejich počet pomalu zvýší. Snad také nebude lidmi využita všechna ta půda, kde žijí. Hokové se totiž vyskytují v oblastech daleko od lidí, jsou to plašší ptáci, a divoká místa, kde mnoho lidí nežije, opravdu potřebují. Snad také birdwatching může mnohému přispět, vždyť do rezervace El Paujil právě za hoky a dalšími pozoruhodnými ptáky přijíždějí pozorovatelé ptáků z celého světa, a tím přispívají na správný chod rezervace a ochranu jejích ptáků. V neposlední řadě dochází také k přeškolení partyzánů, účastníků kolumbijských konfliktů, na strážce lesů. Snad větší počet lesníků bude znamenat zvýšení ochrany těchto ptáků...


Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (1/5)

4. listopadu 2017 v 11:20 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po celém světě dochází k odhalení podivných, lidem donedávna neznámých zvířat, zvaných kryptidi. Tvorové, o jejichž existenci se dříve jen spekulovalo, teď mnohdy pro člověka představují hrozbu. Zvláště pak, když jsou některé z těchto příšer využity zlými lidmi, kteří by rádi s jejich pomocí dosáhli svých cílů... Ale nejde jen o kryptidy. Na dně jezera Nikaragua se v tajemné podvodní budově skrývá muž, který má jisté nekalé úmysly. Ani po návratu z temných ulic Tokia, plných vražedně naladěných samurajů, Lovci kryptidů přesně netuší, čemu musí čelit...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST PRVNÍ:
Na horizontu se objevilo slunce. Ještě nepálilo, na rozdíl od pozdějších ranních hodin, kdy už byla jeho síla veliká. Za svítání vyšel z malého domku na okraji mexické vesničky starý pán, kterému už nejspíše zbývalo jen pár let do důchodu. Zavřel za sebou branku a vykročil na prašnou cestu. Hned se ale zarazil. Jeho ušima pronikl hrozný skřek, připomínající něco mezi syčením a vřískáním. Prudce se otočil a spatřil cosi zelenavě hnědého, jak si to sviští vzduchem. Sotva rozpoznal křídla toho podivného ptáka. A pak nahlas zařval. Něco ho odpálilo zpět k jeho domu. Muž ležel na břiše a pomalu se zvedal, zatímco ho příšerně pálila záda. Bolestí křičel. Ze zad vycházel kouř a tekla z nich krev, jeho košile byla úplně rozedraná. Ještě naposledy se otočil, aby uviděl přízrak zcela odlišný od toho, který ho prve zaujal. Stál na dvou nohách, měl hrůzostrašný, stálý výraz. A z jeho ruky vyšel laser tak silný, že mužova hlava se ve chvíli uvařila. "Pokusná mise úspěšná. Návrat do dočasné základny," ozvalo se z útrob té chodící plechovky, vybavené neuvěřitelnými schopnostmi. Pak si na tělo muže sedl opět ten létající tvor. Zrovna v tu chvíli se na celé dění přišli podívat ostatní obyvatelé vesnice. Řev plný strachu a naštvání vůči malému zelenému přízraku, ohlodávajícímu mužovo upečené tělo, zachvátil dav... Silný, bílý paprsek se střetl s kulatým štítem širším než lidské tělo. Hned za ním následoval další, a další. Muž za štítem, Fahad, se úspěšně bránil nové laserové pušce, kterou do tělocvičny Lovců kryptidů nechali nainstalovat Jack s Akihikem. Byl v místnosti ještě s Rogerem, a cvičili své reakce. Ještě o tom nevěděli, ale brzy měli své nové zkušenosti využít. Zatímco se Fahad bránil všem možným zbraním se svým silným štítem, který laserové paprsky dokonale pohlcoval, Roger nad ním doslova létal a paprskům se účinně vyhýbal. "Tak co, jak to jde?" zvolal ze vzduchu Roger, jenž měl na zádech připevněný jetpack. "Nic moc," usmál se drze Fahad, "čekal jsem, že to bude větší akce." Hned nato do jeho zad narazil jiný paprsek. Z opačné strany se totiž předtím vysunula další laserová puška. "Zatraceně!" zakřičel Fahad a hned na to se nahlas rozesmál. "Slavná poslední slova, co?" rozesmál se Roger. Vyhnul se dalšímu paprsku, a pak dalšímu, jiný podletěl, druhému zase nadletěl, kroužil kolem zbraní a jetpack při tom ovládal pouhým mačkáním tlačítek na šikmých výstupcích, kterých se držel jako opěradel křesla. Tento jetpack byl nejnovějším modelem v už tak velkém arzenálu vybavení Lovců kryptidů. Jako by si snad Jack, který pro ně šest takových přístrojů objednal, uvědomoval, že je brzy budou potřebovat, protože další akce bude doslova aero-eso! Pierrův stav se od nedávných událostí v Tokiu poněkud zlepšil. Seděl zrovna v kuchyni v přízemí základny Lovců kryptidů na pokraji Londýna, a díval se ven z okna. Konečně ale nemyslel na svou zesnulou sestru, ale spíše na to, že si v posledních pár dnech odpočinul a vyčistil si hlavu od nepříjemných vzpomínek na sérum agresivity, které mu proti jeho vůli do krve vpustili Amano a jeho společníci. Naopak Jack s Akihikem na sérum agresivity hodně mysleli. A tak když si Pierre užíval klidu, v sousední místnosti se o jeho možném nebezpečí oba bavili. "Nedivil bych se, kdyby se dal Amano do kupy s Nietem. Aspoň kvůli tomu, že by za odstranění Lovců kryptidů dostal docela dost peněz. Myslím, že to sérum agresivity byl spíše Nietův nápad. Amano je starý gangster a já o něm vím svoje, a nebudu říkat víc. Ale že by přišel s nějakým super-vynálezem, to je naprosto nemožné. Ne že by to byl hlupák, ale on prostě spoléhá na hrubou sílu a ne na vynálezy. Ať už je to sérum nebo třeba roboti," říkal svému příteli tiše Akihiko. "Uvidíme, co se ještě přihodí. V tuto chvíli mě ale moc scénářů do budoucna nenapadá. Tím myslím, že nevím, co s tím sérem agresivity ještě bude. Možná by stálo za to vrátit se do Nikaragui, a..." odpověděl Jack. Akihiko ho přerušil: "Obávám se, že teď na to asi nebude čas." Pokynul hlavu na Pauline, která vstoupila do místnosti. Měla v obličeji trochu vážnější výraz, nejspíše tedy přicházela s nějakou důležitou zprávou. "Čas na to asi nebude, Jacku. Přišla mi zpráva z Mexika. Sama se tomu dost divím. Na jednom útesu asi sto kilometrů od Xalapy, hlavního města mexického státu Veracruz, prý hnízdí celá masa létajících příšer. Jeden vědec, který je už studuje, mi poslal pár fotografií. Podívej se," řekla Pauline. Podala Jackovi jednu fotku. "Propána, ten útes je úplně obsypaný ptakoještěry! To ale... To není možné!" vykřikl pln nadšení i zděšení Jack. "Místní obyvatelé se jich hodně obávají. Neznám moc detailů, ten vědec, Alejandro Reyes, mi o tom poslal jen pár informací. Měli bychom si tam asi zaletět," řekla se svou typickou upřímností v očích Pauline. Do kuchyně, ve které seděl osamocený Pierre, vešli Roger s Fahadem. "Ahoj Pierre, jak se máš?" zeptal se přátelsky Fahad, otevřel ledničku a napil se mléka. "Fajn, jde to..." řekl Pierre, ačkoliv se na něj nepodíval a stále hleděl z okna. "Nechceš si s námi v podzemí základny zacvičit?" zeptal se Roger. Pak pokýval hlavou ze strany na stranu. "S jetpacky? Jsi už poslední, kdo to s nimi ještě nezkusil. Měl by ses naučit je ovládat," pokračoval. "Ne, nějak se mi nechce. Že bych lítal? He, ani mě nenapadne, Rogere," odpověděl trochu výsměšně Pierre. Vteřinu na to byli všichni pípáním vysílaček upozorněni na to, že se mají dostavit do hlavní místnosti v základně. Jack jim chtěl něco důležitého sdělit...


"Dáte si čaj?" zeptal se starší, vousatý muž, Alejandro Reyes. Seděl u kulatého stolu s ostatními Lovci kryptidů v malé mexické restauraci poblíž vesničky, jež se nacházela nedaleko skály, o které Pauline mluvila. "Rádi," usmál se Jack. Alejandro delikátně nalil čaj každému do šálku. "O co se tedy jedná, doktore? Poslal jste nám informace o skále, která je obsypána ptakoještěry. Viděl jsem ty fotografie, je to úžasné i děsivé. Co to tedy znamená?" zeptal se Jack. "Vysvětlím Vám to," začal Reyes, "před pár dny se na jedné skále, která je vlastně útesem, pozůstatkem po dávném moři, zahnízdila velká kolonie ptakoještěrů. Nikdo z nás nevěděl, že tady žijí. Ano, párkrát jsem za svůj život slyšel zkazky o malých, zelenohnědých létajících příšerkách, ale vždy jsem si myslel, že jsou to pouze pohádky. Ta zvířata prý žila v lesích a lovila motýly. A pak se najednou všichni ti pterodaktylové vydali na jednu skálu, vůbec poprvé v historii, a odhalili se tak světu. Nevíme, kde se skrývali, hodláme to zjistit, až doba hnízdění skončí a oni se zase stáhnou. Místní lidé tím byli ohromeni, vesnička Yuliría se okamžitě stala destinací filmových štábů, kteří o tom točí dokumenty, teď už sem přijíždění i lidi z televizních zpráv... Jenže před třemi dny, krátce po tom, co byli lidé jejich hnízděním tak nadšeni, došlo k útoku jednoho pterodaktyla na staršího pána, který žil na okraji vesnice. Ožíral maso z jeho těla, a brzy se k němu přidali i další. Dělal jsem všechno pro to, aby lidé nedali to video na internet, ovšem ono se tak už stalo. Teď už ta zvířata každý považuje za nelidské, zabijácké příšery. Přitom já se přijel na tělo muže podívat a zjistil jsem, že bylo ve skutečnosti něčím spáleno a až potom ohlodáno pterodaktyly. Nechápu to, něco se mu asi stalo, ale ta zvířata za to nemohou." Jack jen pokýval hlavou. Něco mu jí asi proskočilo, ale co to bylo, to zatím neřekl. Ještě toho odpoledne se Lovci kryptidů spolu s Reyesem přijeli podívat na skálu. "Panenko skákavá, těch je," zněla Pierrova slova. Hluk, který pterodaktylové vydávali, byl neuvěřitelný. Na každém čtverečním metru se k sobě tiskli snad čtyři pterodaktylové, skála jimi byla poseta. Vypadali jako velký, zelenohnědý obal celé skály, jako nějaký plášť, jenž se neustále pohybuje. S pomocí dalekohledů pak Jack a ostatní spatřili hnízda z větviček, na kterých rodiče seděli a čas od času nosili do nich svým malým potomkům hmyz jako potravu. "Pterodactylus? Nebo nějaký neidentifikovatelný druh pterosaura? Či zcela nový druh?" zeptal se Jack. "Zatím nevíme. Informací je málo. Ale brzy nějaké získáme. Třeba i s Vaší pomocí," řekl na to Reyes. "V první řadě bychom ale měli zjistit, co se stalo tomu pánovi," navrhla Pauline. Reyes řekl, že to je dobrý nápad. Z rozhovoru byli náhle vyrušeni. "Ne! Oni na něj útočí!" zařval Reyes. Na Pierra se totiž zničehonic vrhli dva pterodaktylové. Pierre se dal okamžitě na útěk, ale oni mu sedali na ramena a zobali ho do nich svými ostrými zobáky plnými zubů dozadu zakřivených. Jack už sahal po laserové pistoli, když tu náhle Pierre přiběhl ke kufru, rychle z něj vybalil jetpack, hodil si ho na záda a vzlétnul. Pterodaktylové to asi nečekali a ve strachu, že ta dvounohá stvoření umějí létat, odletěli. "Tak vidíš, Pierre! Přece jenom tě napadlo, že bys mohl lítat!" rozesmál se Roger.

Jsou pterodaktylové, kteří zahnízdili na skále ve Veracruzu, v Mexiku, nebezpeční? Zaútočili na Pierra jen tak? A jak to bylo doopravdy se smrtí starého muže, kterou podle Alejandra Reyese rozhodně nezpůsobili tito létající plazi? Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Šokující překvapení

3. listopadu 2017 v 15:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První listopadový Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Tak, co se na Tedově ostrově přihodilo nového? Předávám slovo Danu Jamesonovi...

Šokující překvapení

Tento týden byl v čemsi zvláštní. Nebylo to jen tím, že mi Oliver místo dvou balónků s vodou hodil za krk rovnou tři (což mne pořádně naštvalo!), že Charles zjistil, že po procházení výběhem Othnielií má zaneřáděné boty, a že se chlapi ve středu u oběda o něco vsadili a jeden druhému skoro ukousl prst (nevymýšlím si). Bylo to proto, že jsme slavili Halloween. Park byl doslova posetý dýněmi se svíčkami, a někteří věnovali večerní hodiny jejich zapalování. Atmosféra na ostrově byla skutečně tajemná. A to zvláště v úterý, přímo na den Halloweenu. V jedenáct hodin večer jsem vstal a šel se projít ven. Rozhodl jsem se, že konečně okouknu všechny ty dýně, na jejichž prohlédnutí jsem kvůli nabitému programu dosud neměl čas. A pak to náhle přišlo! Z křoví kousek od mého domu cosi vyskočilo a v temnotě se to ke mne blížilo. Zůstal jsem stát a znuděně na to hleděl. "Olivere, o co se tady jako snažíš?" zeptal jsem se. Pak jsem však vykřikl. Nebyl to Oliver! Vykřikl jsem hrůzou, protože jsem zjistil, že šíleně zmalovaný obličej klauna skutečně nepatří Oliverovi, a není to žádná maska. Řval jsem, otočil jsem se, natáhl jsem ruce před sebe a utíkal jak nejrychleji jsem mohl, přičemž jsem se neustále ohlížel a hleděl na to zmalované monstrum. Pak jsem se náhle zastavil. "Charlesi? Děláš si ze mě srandu?!" zařval jsem na muže, kterého jsem konečně poznal. Strašidelně vypadající klaun byl samotný ředitel parku. Tak to mě ale teda fakt vytočilo! A ještě více mě iritovalo, když se rozchechtal a v tom strašném smíchu koktal: "To-to-to-to-to-to mi poradi-di-di... Hehehehehehe!!! Poradil Oliver!!!" Měl jsem sto chutí ho nakopat, ovšem krátce poté bych bezpochyby přišel o práci, takže jsem to raději udělal jen ve svých představách (nebojte, nebylo to tak kruté, a abych se necítil povýšeně, nechal jsem Charlese, aby mi taky jednu vrazil, i když byla dost slabá). Uražen z toho, co se stalo, zavřel jsem se ve svém skromném příbytku a zapřisáhl si, že o Halloweenu už nikdy nepůjdu ven! A to ani nemluvím o trick or treat, se kterým zpožděně přišel Oliver 1. listopadu! Odmítl jsem mu cokoliv dát, zabouchl jsem mu dveře před nosem, a on mi pak za to pomaloval zeď... Naštěstí to šlo umýt, ale do té doby, než jsem tak učinil, mohl každý vidět Oliverovu představu Dana Jamesona, jak zametá špinavý výběh... Nelíbilo se mi to. Chová se jak malý kluk... Slibuju, že příští týden to ode mě Oliver pořádně schytá. Hehe, dokonce už mám plán jak mu to oplatit...

Největším překvapením týdne však nebyl šaškovsky naladěný Charles ani nevyzrále drzý Oliver. Největším překvapením týdne byl Kronosaurus. Nebylo to překvapení jen tak ledajaké. Ne že by se objevil ve vodách poblíž našeho ostrova, nebo ostrova jiného. Mohutného predátora totiž mořská bouře vyvrhla přímo na pobřeží státu Americká Samoa. Tým Ochránců pravěké zvěře pro některé z nás, včetně mě a Olivera, přijel v pondělí odpoledne. Následoval let na Americkou Samou. Na jižním pobřeží ostrova ležel umírající obr. Všem se nám do očí nahrnuly slzy. Tento predátor, úžasné ztělesnění síly a dravosti, a živočich, po kterém dnes již nefungující Operace Hon na Kronosaura tolik pásla, ležel na písku pláže zrovna jako vyplavená velryba. Velryby však při takovém dlouhém umírání nevydávají žádné srdce rvoucí zvuky. Tenhle tvor vydával. Mručel takovým způsobem, že mi to přišlo jako volání o pomoc. Ochránci pravěké zvěře sice v rychlosti i přes pár jistých problémů vyjednali odtah giganta pomocí nákladní lodi do moře (chtěli mu připoutat řetězy kolem ocasu a zadních ploutví a pak ho s pomocí lodi do vody stáhnout), ale když tak mělo být učiněno, naposledy vydechl. Byl to obr. Měřil dobrých patnáct a půl metru na délku. Asi to nebyl zrovna ten jedinec, který v minulosti tolikrát napadal zaoceánské lodě a parníky, ale možná to byl jeden z jeho potomků nebo velmi blízkých příbuzných. Ještě teď, když na jeho mručení, lidským uším tak slyšitelné, vzpomenu, zastaví se mi srdce žalem. Poté, co zahynul, sáhl jsem si na jeho šupinatou kůži a pohladil jeho nehybné tělo. Jak mohli být někteří lidé ke Kronosaurům ještě nedávno tak zlí? Snad se jejich pohled na tato zvířata brzy změní. Už teď je internet těchto zpráv plný, lidé jsou jím dojati. Ale nikdo z těch, kteří si o tom jen přečtou, nikdy nebude vědět, jaké to bylo stát vedle umírajícího mořského giganta a slyšet jeho poslední, naléhavou a tísnivou píseň...

Tento Správce dinosauřího parku byl mixem šílených kousků některých zaměstnanců parku a smutného příběhu Kronosaura... Jaký však bude ten příští? To ani já sám nevím. Ale myslím, že Dan za týden opět překvapí!

Sinosauropteryx byl dinosaurus se zlodějskou maskou

2. listopadu 2017 v 14:41 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Když bylo v roce 2010 odhaleno, jaké zbarvení mělo peří Sinosauropteryxe, byl z toho skutečně velký rozruch. Napsal jsem o tom na svůj web. Sinosauropteryx, známý čínský dinosaurus, který byl v roce 1996 tím prvním objeveným s peřím, a jenž žil před 125 miliony let, byl žíhaný. Díky tomu tedy dokonale splýval s okolním prostředím. Žil především v lesích, a takové podivuhodné zbarvení mu pomáhalo se ukrýt. Byl to totiž dinosaurus nikterak velký, a proto potřeboval dobré maskování, aby jako druh přežil v prostředí plném nebezpečných predátorů, z nichž někteří, jako třeba Sinornithosaurus, disponovali i jedovatým hryznutím. Nová analýza pozůstatků Sinosauropteryxe teď prokázala, že také tvář tohoto zvířete byla dobře kamuflována, a to doslova. Řada dnešních ptáků "nosí zlodějskou masku". Typickým příkladem jsou brhlíci, s nimiž se potkáme v evropských lesích, a kteří šplhají po kmenech stromů při hledání své oblíbené potravy. Přes oko brhlíkům a dalším ptákům s tzv. "zlodějskou maskou" přechází tmavý proužek. Mezi ostatními ptáky tedy působí trochu jako Zorro, a stejně jako on jsou dobře maskováni, neboť není snadné jim jen tak pohlédnout do tváře. Černý proužek rozbíjí obrys hlavy. Díky tomu pták lépe splývá s prostředím. Se Sinosauropteryxem to bylo stejné. Není však překvapivé, že i on měl "zlodějskou masku". Ptáci a dinosauři jsou blízcí příbuzní, vždyť ptáci jsou v podstatě živoucími dinosaury! Sinosauropteryx tedy neměl k brhlíkovi nějak daleko. A to rozhodně i díky svému maskování. Avšak jiná zvířata se "zlodějskou maskou", například mývalové či jezevci, tímto znakem svému okolí říkají: "Držte se ode mně dál, mám zuby a jsem pořádně nebezpečný." Mohlo to tak být i v případě Sinosauropteryxe? To se asi jen tak nedozvíme, neboť již 125 milionů let nežije... Na celou věc se přišlo opět díky týmu dedikovaných specialistů z Univerzity v Bristolu. Jedním z jeho členů je i Jakob Vinther. Dalšími výzkumníky byli profesor Cuthill a Fiann Smithwick...

Za námět pro článek, za informace i obrázek děkuji webům BBC News a Science Daily.

Užovka krtčí-Hrabavý had z jižní Afriky

1. listopadu 2017 v 15:48 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V tomto článku se představí užovka krtčí, jeden z mých oblíbených jihoafrických hadů, a také had, který je zajisté velmi zajímavý...

Latinský název: Pseudaspis cana,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: Délka 1,5 až 2,1 metru.
Užovka krtčí patří k dobře známým jihoafrickým hadům. Jedná se o jediný druh rodu Pseudaspis, který je tedy monotypickým (zahrnuje právě jediný druh). Popsal ji již Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání Systema Naturae. Tehdy ji však pojmenoval Coluber cana, avšak dnes se rodové jméno Coluber užívá pro některé severoamerické užovky (například proslulý Coluber constrictor). Užovka krtčí se vyskytuje na jihu kontinentu, v Jihoafrické republice (zde existuje několik příznačných lokací, například pánev Karoo, kde se s ní setkat), Namibii, Botswaně, Zambii, části Mozambiku a také ve Svazijsku a Lesothu. Preferuje oblasti písečných pobřežních křovisek, pouští a kopcovitých travnatých plání. Je to hrabavá užovka, mnoho času tráví pod zemí. Je pro ní typické podsadité, robustní tělo, hladké šupiny, díky kterým dobře klouže zeminou, a špičatá hlava s prodlouženým čenichem, jenž je ohnut dolů. Díky tomu výtečně hrabe. Užovka krtčí má skutečně příhodné jméno, a to jak v češtině, tak v angličtině (Mole snake) a v afrikánštině (Molslang), název v těchto jazycích znamená prakticky vždy to samé a odkazuje na hrabavý styl života této užovky. Není jedovatá, v tlamě má však velké množství velmi ostrých zubů, s jejichž pomocí snadno uchvacuje kořist. Z důvodu velkého počtu naostřených zubů je její kousnutí poměrně bolestivé, proto je dobré vědět, jak ji chytit, chce-li to člověk udělat. Loví krtky, rypoše a ostatní druhy hlodavců, včetně myší a krys, díky čemuž jsou užovky krtčí vítanými ničiteli hlodavců. Na ostrově Robben Island při pobřeží Jihoafrické republiky se živí také mořskými ptáky; užovky krtčí zde požírají vejce afrických tučňáků brýlových i místních racků. Mláďata užovků krtčích se také čas od času přiživují na obojživelnících, hlavně na žábách. V pánvi Karoo v Jihoafrické republice, Namibii a Lesothu také užovky krtčí vykrádají vejce z hnízd pěvců druhu Prinia maculosa. Užovky krtčí se naopak samy stávají kořistí pověstně nenasytných medojedů... Samci jsou vůči sobě v období páření agresivní a o samičky spolu bojují. Navzájem jsou schopni si způsobit vážná zranění. Po páření, které probíhá v říjnu, přivádí samice na svět 25 až 90 mláďat (rekord je 95), jedná se tedy o živorodý druh. Mláďata jsou po narození jen asi 30 centimetrů dlouhá. Jejich kresba je odlišná od celkově monotónního zbarvení dospělců. Mladé užovky krtčí mívají na těle mozaiku tmavě hnědých skrvn na světle hnědém podkladu. Dospělci pak bývají většinou žlutohnědí nebo hnědí, i když se v některých populacích vyskytují i červené a černé exempláře... Ačkoliv je člověku zcela neškodná, bývá užovka krtčí lidmi často zabíjena na potkání nebo když se dostane příliš blízko lidským obydlím. Lidé ji totiž považují za kobru kapskou, kterou laikovi může v mnohém připomínat. Při bližším pohledu je však jasné, že se jedná o užovkovitého, nikoliv korálovcovitého hada. Zabíjení užovek krtčích (a jiných hadů) je zcela neoprávněné a je důsledkem pouhé lidské neznalosti a mnohdy také přehnaného strachu z těchto pozoruhodných tvorů.

Příště užovka páskovaná!