Leden 2018

Majungasaurus

31. ledna 2018 v 15:51 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Majungasaurus ("ještěr z Majungy"), jinak také Majungatholus ("klenba z Majungy") byl theropodní dinosaurus z čeledi Abelisauridae, jenž žil v období Křídy před 70 až 65 miliony let na území dnešního Madagaskaru. Tehdy byl již Madagaskar ostrovem, stejně jako dnes, a tak žil tento predátor spolu s ostatními tamními dinosaury v izolaci od okolního světa. Podle jedné teorie mohli tito dinosauři dokonce vyhynout i proto, že se mezi sebou příbuzní křížili a tím vznikalo mnoho genetických vad, které se nakonec odrazily na osudu samotného druhu. Je to však jen domněnka, navíc víme, že Majungasaurus vyhynul až na konci Křídového období, kdy do Země narazil obrovitý asteroid a způsobil kataklyzma, které nakonec zapříčinilo vymření druhohorních veleještěrů. Majungasaurus patřil k těm posledním. Jisté je, že tento dinosaurus byl kanibal. Nejen, že mezi sebou tato zvířata, jež byla mimochodem největšími dravými dinosaury na území Madagaskaru ve své době, bojovala o potravu. Majungasauři skutečně lovili jeden druhého, starší požírali mladší. Tento fakt byl poprvé prezentován roku 2007 po výzkumu kostí Majungasaurů, na nichž se nacházely stejné otisky zubů, jako na kostech svrchnokřídových madagaskarských sauropodů, kteří také tvořili značnou část jídelníčku Majungasaura. Souhlasí s nimi i vroubkování zubů Majungasaurů. Tito masožravci také požírali mršiny jedinců svého druhu. V období Křídy mělo podnebí Madagaskaru sezónní charakter, dlouhá sucha i kolísající srážky ovlivňovaly stav populací býložravých dinosaurů, a čas od času Majungasaurům nezbývalo, než pronásledovat jeden druhého, neboť byli jediným zdrojem potravy... Majungasaurus je v současnosti jedním z nejlépe prostudovaných theropodů jižní polokoule. Bylo odhaleno mnohé o jeho mozku; v poměru k velikosti těla byl velice malý, a stavbou byl podobný tomu krokodýlímu. Vědci se také díky studiu kosterních pozůstatků dozvěděli něco o nemocech, které Majungasaury trápily. Jednou z nich byla exostóza páteřních obratlů, které rostly směrem dolů. Jiný nalezený exemplář měl zase ocasní obratle nezvykle zvětšené směrem nahoru, díky čemuž musel ocas zvířete vypadat poněkud prapodivně. Tato nemoc nezpůsobovala potíže jen Majungasaurům; už před 150 miliony lety jí trpěli i Allosauři, a madagaskarský Masiakasaurus, žijící ve stejné době jako Majungasaurus, je už jen dalším dokladem toho, že byla u theropodů častá. Jiná z nalezených koster měla zase ukousnutý ocas. To jen dokazuje, že souboje mezi těmito dinosaury si občas vybíraly svou daň... Majungasaurus byl velký bipední masožravec, měřící na délku 6 až 7 metrů. Někteří jedinci však dorůstali délky i přes 8 metrů. Hmotnost zvířete se pohybovala přibližně okolo 1,1 tuny, výškou se rovnal dospělému člověku. Z lebky mu vyrůstal keratinové roh, pravděpodobně sloužící k odstrašení nepřátel nebo k identifikaci jedinců, případně také jejich pohlaví. Je možné, že samci měli roh zvětšené. Dříve si vědci mysleli, že rohů měl Majungasaurus na lebce celou řadu. Avšak ve skutečnosti měl pouze jeden pravý keratinový roh pouze na temeni hlavy za očima. Byl vybaven krátkou a širokou lebkou s mocnými čelistmi, jež byly vybaveny vroubkovanými zuby, perfektními k uchopení kořisti a trhání jejího masa. Zabíjel tím, že se vrhl na krk dinosaurů, jako byl Rapetosaurus, mocně držel a jen tiskl a tiskl. Držel ji tak dlouho, než přestala bojovat, přesně tak jak to dělají dnešní kočkovité šelmy. Zuby měl velice silné, aby se při uchopení bránící se kořisti nevylomily. Tento dravec a požírač zdechlin v jednom obýval jak husté lesy, tak polopouštní prostředí a okolí pobřeží... Poprvé byl popsán roku 1896 francouzským geologem a paleontologem Charlesem Depéretem, který ho označil za druh Megalosaura. Nebyl jediným masožravým dinosaurem, který byl mylně klasifikován, Carcharodontosaurus je jen dalším příkladem toho, že v jednu dobu byl za Megalosaura označován snad každý dravý dinosaur. Správné jméno mu dal až francouzský paleontolog René Lavocat v roce 1955, ovšem teprve v roce 1979 byl lépe studován pod názvem Majungatholus. Tento název je však dnes vědecky neplatný. Majungatholus byl tehdy navíc označován za pachycefalosaurida, poněvadž se některým vědcům zdálo, že na místě rohu se nacházela kostěnná kupole...
Popis Majungasaura naleznete v knihách "Dinosauři-Průvodce stopaře", "Dinosauři-Průvodce 270 rody" a v mnoha dalších. Zvíře bylo ukázáno i v dokumentárních pořadech: Když dinosauři vládli světu, Jurské bojiště (též Tajemství dinosaurů) a Planeta dinosaurů od BBC z roku 2011.


Příště Scansoriopteryx!

Louis Dollo

30. ledna 2018 v 17:09 | HAAS |  Slavní paleontologové

Louis Antoine Marie Joseph Dollo (7. prosince 1857 až 19. dubna 1931) byl belgický paleontolog francouzského původu, který se proslavil především zavedením Dollova pravidla, jednoho z principů evoluční biologie a paleobiologie. Narodil se do rodiny Bretonců v Lille na severu Francie, kde také vystudoval školu École centrale de Lille. Velmi významně jej ovlivnili francouzský geolog Jules Gosselet, který před svým působením v Lille učil chemii a fyziku v Bordeaux, a zoolog Alfred Mathie Giard, jenž byl zase ovlivněn Ernstem Haeckelem, německým obráncem a zastáncem Charlese Darwina... Proslulé Dollovo pravidlo bylo zformulováno okolo roku 1890. Dollo vyslovil, že když během evoluce vyvíjející se organismus přijde o nějaký orgán či jakoukoliv část těla, během vývoje už pak tento orgán či tělesná část u daného živočicha nikdy znovu nevznikne. Tato hypotéza byla velmi dlouho akceptována, a v podstatě se dá říct, že většina dnes žijících organismů ji dokazuje. Hadům se nevyvíjí končetiny, které v druhohorách zratili, a stejně tak dnešní ptáci nejsou vybaveni zuby, přestože jejich předchůdce, Archaeopteryx, jimi byl vybaven, ale poté zkrátka vymizely. Ovšem v roce 2003 Michael F. Whiting zjistil, že některé druhy hmyzu, jejíchž předchůdci během vývoje přišli o křídla, si je zase vyvinuli. Vyhynulá žába Gastrotheca guentheri byla ozubena, přestože žáby během evoluce ztratily zuby. Čas od času tedy během vývoje může dojít k odchylce, a tato hypotéza už byla překonána jinými. Dollův zákon (či zákon iverzibility) byl však velkým milníkem evoluční biologie. Přestože víme, že není zcela platný, zasadil se o naše porozumění procesu evoluce... Předtím, než Louis Dollo tuto hypotézu vyslovil, dohlížel do roku 1878 na vykopávky dinosaurů v belgickém Bernissartu. Jednalos se ve velkém množství především o Iguanodonty. Roku 1882 se stal asistentem Královského belgického institutu přírodních věd, a do roku 1885 vedl vedl paleontologické sbírky. Roku 1912 získal Murchinsonovu medaili. Většinu svého života strávil v Belgii, kde také ve věku 73 let zesnul...

Nová zjištění o eocénním podnebí mohou ovlivnit budoucí klimatické modely

29. ledna 2018 v 17:31 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Mezinárodním tým paleoklimatologů, vedený vědci z Floridského muzea přírodní historie, podrobil výzkumu fosilie drobných mořských živočichů, díky čemuž získal neobyčejné informace o podobě klimatu na naší planetě v období Eocénu. Tým studoval fosilizované dírkonošce staré 56 až 34 milionů let, a především pak jejich chemickou kompozici. Dírkonošci, kteří v té době žili v mělkých tropických vodách, nyní, po desítkách milionů let, odhalili, jaké chemické složení měla voda, kterou obývali, a teplota, v níž žili. Výsledky tohoto fascinujícího výzkumu podle odborníků mohou ovlivnit i způsob, jakým se díváme na současné globální oteplování a s tím související budoucí klimatické modely. Jak totiž výzkum prokázal, rozšíření ledovců na pólech v Eocénním období bylo podhodnoceno o 50 %, a to i v období, kdy průměrná teplota byla na naší planetě o 6°C vyšší než dnes. I tato informace je novým zjištěním, i když bylo už dříve správně předpokládáno, že v Eocénu, kdy tropické deštné lesy pokrývaly i střední Evropu, bylo mnohem tepleji. Je však pravdou, že polární oceány se tehdy oteplovaly mnohem rychleji než oceány tropické. Jak už víme řadu desítek let, celé třetihory byly v podstatě takovou "jízdou na horské dráze". Začaly velkým teplem po vyhynutí dinosaurů. Po většinu Eocénu panovalo i v dnešním mírném pásu tropické podnebí. V Oligocénu se už situace měnila, do mnoha oblastí, jež byly dříve pokryty lesy, vtrhlo sucho, a otevřené planiny pokryté trávou, která se vyvinula právě v tomto období, byly častým pohledem. Pak, na konci Pliocénu, už doba ledová klepala na dveře. Nyní žijeme ve čtvrtohorách, a momentálně se nacházíme v době meziledové. Domněnky o tom, kdy zasáhne další doba ledová, a zda to bude ještě za existence našeho druhu, se různí. Každopádně nové paleoklimatologické objevy významně rozšiřují naše znalosti o podnebí na naší planetě v Eocénním období. Dírkonošci, kteří tyto informace přinesli, pocházejí z Tanzanie, Indonésie a Indie, přinejmenším tedy svědčí o podobě klimatu před více než 34 miliony let ve Starém světě. Tyto jednobuněčné organismy si vytvářejí schránky ve shodě s chemií vody, v níž žijí, a tyto schránky jsou tvořeny uhlíkem, kyslíkem a kalciem. Zejména vápníková složka je pak silná. Avšak jsou to izotopy uhlíku a kyslíku, které o mnohém svědčí. Dírkonošci žijící v chladnějším prostředí měli izotopy těchto dvou látek takřka "zaklíněny" do sebe, kdežto ti z teplejších oblastí ne. Vědci dále pronikli do fosilií laserem, aby našli stopy jak vápníku, tak hořčíku... Výsledkem tedy je, že na naší planetě byla průměrná teplota v Eocénu o 6°C vyšší než dnes, a z toho lze mnohé vyvodit... Možná, že až za mnoho stovek milionů let bude tuto planetu opět obývat nějaká "inteligentní" forma života a její zástupci naleznou fosilie dírkonošců z naší doby, budou moci říci mnohé o globálním oteplování a celkově o našem klimatu. Fosilie dírkonošců jsou totiž excelentními indikátory klimatu. Žijí na naší planetě už 540 milionů let, jsou hojní v mořských sedimentech, a dokáží toho prozradit skutečně mnoho, což tento nález dokazuje...

Přiložena mapa severní polokoule naší planety Země v Eocénním období. Snad se Vám tento paleoklimatologický článek líbil, pokud ano, budu rád za uvedení Vašeho názoru...

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (5/5)

28. ledna 2018 v 11:05 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části dílu Krev v džungli zajali Lovci kryptidů proradného Sama Webera. Dozví se, jak utekl z vězení, a proč zde, v Konžském pralese, pracoval pro Ngoye? Claude Ngoy, důstojník, který ve skutečnosti ani není člověkem, ale nějakou slizkou příšerou, která je schopná měnit svou podobu, byl zatím poražen, ale je možné, že se ještě vrátí... Fahad už nalezl základnu, na kterou mělo být přeneseno Mokele Mbembe, které však Lovci kryptidů před vojáky zachránili... Co však chystá Gregory Martin udělat se základnou Lovců kryptidů na jihu Londýna, kterou si bedlivě prohlíží?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST PÁTÁ:
"Bude to dětinské," řekl Gregory Martin svému kolegovi, který stál po jeho boku, "ale vyzkoušíte, jak odolná jsou okna." "Okna? Jak to myslíte?" zeptal se zmateně jeho komplic. "Hodíte tam kámen, a když okno prorazíte, prohodíte dírou granát. Je to jasné?" "Ale... Vždyť uvnitř někdo je!" "No a co? Vy posloucháte moje rozkazy, ne?" "Ano, pane, ale stejně se mi to nezamlouvá. Co když mě někdo uvidí?" "Nemáte se čeho bát, vy pitomče! Teď jděte a proveďte, co jsem vám nařídil!" Martinův pomocník si nasadil černou masku, vyběhl z domu a utíkal asi padesát metrů směrem k základně Lovců kryptidů. Kámen prorazil sklo okna v prvním patře. Muž tam okamžitě hodil bombu a obrátil se. Utíkal zpět. Nastalo ticho. Gregory Martin sledoval jeho kroky pomocí dalekohledu a mnul si ruce. "Paráda!" řekl si. Pak se ozvalo bolestné "Au!" Muž ležel na zemi. Hleděl na granát, který ho trefil do hlavy. "Sakra, jak mohl někdo vyhodit ten granát tak daleko? Vždyť už jsem uběhl tak čtyřicet metrů!" říkal si ten dareba. Byla to jeho poslední slova. Gregory Martin zařval vzteky a namířil okuláry dalekohledu na základnu. Z rozbitého okna vykukovala mechanická ruka. "Jsou neporazitelní! Kruci, já je zničím, přijdu na to, jak! Vymetu je odtamtud!" vztekal se Gregory Martin. Raději vzal roha, a když přijela policie, nebyl už v Londýně. Kate policii sdělila, že neměla ani ponětí o tom, že by dovnitř někdo hodil granát. Ale systémy základny Lovců kryptidů zareagovaly. To ta technologie, co nakoupil Akihiko... Polonahý Sam Weber byl odkopnut ke stěně uvnitř malého domku v konžské vesničce. Nadával, ovšem to mu nijak nepomáhalo. Dveře se zavřely a on v ní osaměl. "Hlídejte ho! Kdyby se cokoliv stalo, tady," řekl Jack mladému Afričanovi, majiteli toho domku, a podal mu svou náhradní laserovou pistoli, "dejte mu tím co proto. On už si rozmyslí útěk, když bude stát jeho kůži. Doslova." Potom Lovci kryptidů nasedli do malého letadla. Nikdo z vesnice se nenabídl, že by pilotoval. Tak si za knipl sedl Jack. "Nejlíp se člověk naučí lítat, když to sám zkusí," zasmál se, nastartoval motor a před zraky vyděšených vesničanů z malého Ewetova letiště hrůznou rychlostí vzlétl letoun, normálně sloužící k přenosu potravin. Ale nyní to byl, alespoň v jejich myšlenkách, luxusní letoun Lovců kryptidů. Měl jen trochu zrezivělou vrtuli. Pauline seděla vedle Jacka a neustále mu sdělovala, na jakých souřadnicích právě jsou. Místo, kde se už nacházeli Ewet a Fahad, nebylo daleko. Stačilo přistát na velkém plochém skalisku, na který se obě letadla vešla, a bylo po letu. Fahad seděl na křídle Ewetova letadla, měl sluchátka v uších a poslouchal línou havajskou hudbu. Kroutil u toho rameny, měl zavřené oči a pohyboval ústy, jako by zpíval. Roger k němu přišel a cvrnkl ho prsty přímo mezi oči. Fahad spadl z křídla. "Do háje! Tohle mi už nedělej!" zlobil se, zatímco se Roger řehtal. "Teď přichází těžší část," řekl Jack, "musíme se dostat do té budovy, o které Fahad mluvil. A to nebude lehké." "Myslíš?" zeptal se nevěřícně Fahad. Ewet zůstal u obou letadel. Šestice Lovců kryptidů vyběhla kopec. Proběhli kolem maskovaného heliportu. Nebylo pochyb o tom, že plocha heliportu mohla být stažena pod zem. Do podzemní části té budovy! Fahad vystřelil k sotva viditelným dveřím ve skále několik lan. O chvíli později už Lovci kryptidů šplhali nahoru. Fahad umístil na dveře tikající bombu. Pod převislým skalním výstupkem se všichni skryli. Bomba tiše vybuchla. "Koho baví hlasité exploze, které na sebe každého upozorňují?" řekl Fahad. Vtrhli do temné chodby. Zapnuli své svítilny. Drželi se pohromadě. Postupovali dál. Pochod byl krátký. Za chvíli už slyšeli lidské hlasy. "Můj ty bože..." podivil se Pierre. Jako první totiž uviděl to, co se před nimi na konci chodby objevilo. Za chvíli už stáli za zábradlím a hleděli na obrovskou modrou halu plnou mužů oblečených v zeleném. Měli masky, dosti připomínající ty plynové, na svých obličejích. V klecích se nacházela nějaká zvířata. Měla křídla... Ano, byli to Kongamatové! Proč zde byli drženi? V pravém rohu té obrovské haly se nacházela velká, zelená, lesklá trubice. Zrovna do ní umístili jednoho Kongamata. Ubohý kryptid byl vystaven silnému záření. Krákal tak hlasitě a tak bolestně, že se z toho Jackovi, ba i obvykle zuřivému Akihikovi, stáhlo hrdlo. Z trubice pak vytáhli Kongamata, kterému při záření narostly rohy nad očima, na zádech měl ostré kostěnné ostny a velmi výrazně se mu protáhly drápy předních končetin. "Tohle je teprve prototyp!" ozval se hlas jakéhosi muže, jenž do haly vešel velkými dveřmi odkudsi z podzemní části budovy. Měl důstojnický oblek... Byl to Konžan... "Claude Ngoy," zašeptal Jack. "Jistě, pane," řekl Ngoyovi muž v masce, "ale nemůžeme vám slíbit, že se podaří vytvořit lepší verzi. Chci říct, že... Při dalších pokusech už by kryptidi mohli umírat. Nebo zmutovat tak, že by se nedali ovládat." Ngoy si ho chytl pod krkem. Muž zaúpěl. Ngoyova ruka se proměnila v silný tekuty sliz. Stáhla muži krk tak, že byl za chvíli mrtev. "Janssene," zvolal Ngoy na dalšího chlápka v masce, "odteď velíte operaci vy, jasné? A jen tak mimochodem, lidi, kdybyste někdo odporovali, skončíte jako tady Fernando. Pěknej den přeju!" Mrtvola byla odnesena na lůžko, kde s ní byly okamžitě započaty různé pokusy. "To je fakt hodně, hodně, hodně, hodně nechutný," řekl Pierre. "Co navrhujete udělat?"


"Tohle," odpověděl Jack. Vypálil z laserové pistole. Ve chvíli byly mříže ve všech klecích s Kongamaty přeťaty. Pokusní králíci odlétali. Věděli, kudy zmizet. Prohnali se nad hlavami Lovců kryptidů a vyletěli ven. Muži v zeleném popadli futuristické pušky a samopaly, a zahájili palbu. Fahad vyhodil další bombu. Lovci kryptidů se dali na útěk. Sklouzli ze skály po lanech. Pak se ozvala příšerná rána. Budova uvnitř skály vybuchla. Nikdo to nemohl přežít. Uprchlí Kongamatové svobodně kroužili po obloze. Lovci kryptidů nasedli do obou letadel odletěli... "No, moc jsme se toho nedozvěděli," řekl Jack, když vystupovali z letadel ve vesnici. "Snad jen to, že zase někdo dělá pokusy s kryptidy," řekl Pierre. "Vlastně by tu bylo takové malé vysvětlení... Zhou Len nás na na našich raných expedicích sledoval, to víme, a vždycky odchytával zvířata, která jsme studovali. Proto se taky v New Yorku stalo to, co se stalo... No, a poté, co Zhou Len zemřel, dostaly se nějakou cestou jeho materiály k tomuhle Claude Ngoyovi, a ten se zřejmě rozhodl pokračovat v Zhou Lenově práci a odchytávat kryptidy, pokud víme, tak zatím jenom v Kongu. A dělal s nimi pokusy. Jednoduché, že? Ale ono to zase tak jednoduché nebude. Hrozně rád bych věděl, co je Ngoy zač. Co je to za příšeru..." mluvil Jack. K Lovcům kryptidů náhle přiběhl jakýsi africký chlapec. "Ten Weber, kterého jste nechali hlídat mým otcem, zmizel. Nikoho nenapadl, nikdo ho neviděl odejít z domku... Prostě zmizel, jen tak, sám od sebe!" křičel. "Takže Sam Weber je zase volný..." zasupěl Pierre. "Neboj, kámo," uklidňoval ho Jack, "on se ještě objeví, a příště ho dostaneme, tak tvrdě, že bude tohohle útěku nadomsrti litovat. To ti slibuju." Nezbývalo, než Kongo opustit, a vydat se na dlouhou cestu domů, do Londýna... Kolem skály, ze které ještě stále vycházel kouř po explozi, jež byla způsobena Lovci kryptidů, kroužil malý kulatý předmět. Zastavil se před vchodem, tiše před ním levitoval, a mechanické oko, tvořící polovinu jedné části koule, se rozšiřovalo. Obraz byl zaostřován. "Pozoruhodné... Velmi pozoruhodné..." komentoval to muž, jenž svého malého špióna řídil. A to tisíce kilometrů od Konga. Náhle cosi udělalo výpad po jeho zvědovi. Zelený sliz jej oblepil. Obraz byl přerušen. Na velké obrazovce se už objevovaly jen rychle se mihotající černé a bílé proužky. "Velmi pozoruhodné! Velmi pozoruhodné!" K muži s vousy pouze nad koutky rtů, Deylinu Nietovi, přistoupil jeho "syn", Metaller. Nacházeli se "doma", v podvodní budově na dně jezera Nikaragua. "Ten Claude Ngoy, otče," řekl inteligentní kovový robot, "co je zač?" Nieto se rozchechtal. "Rival, synu, rival," odpověděl. "Můžu ho zničit, jestli chceš." "Ne, synu. Ngoyova technologie by se nám mohla hodit. Stejně jako jeho DNA. Jen si to představ! Čeho bychom dosáhli, kdybychom měli něco takového ve svém vlastnictví... A Ngoy samotný, mohli bychom ho k něčemu přesvědčit, nemyslíš?" "A co Lovci kryptidů?" zeptal se Metaller svého vynálezce. "Oni sami dobře vědí, že se situace stupňuje... A rozuzlení našeho příběhu, to není daleko..."

Jak uprchl Sam Weber? Ke komu vlastně patří? Kdo je Claude Ngoy, a proč přežil explozi? Jaké plány má Nieto a jeho kovový posluhovač Metaller? Co s Lovci kryptidů provede nevrlý Gregory Martin? Zdá se, že otázek je stále jen více... Co si vlastně Metaller odnesl z Wolverhamptonu při prosincovém dobrodružství? A nehrozí nebezpečí, že by Pierrova lítost ze ztráty sestry Sabine opět dosáhla nebezpečných hodnot? Jak ochránit kryptidy před těmi, kteří se jich snaží zmocnit? Lovci kryptidů už moc dobře vědí, že tohle je válka... Otázkou je, kdo ji vyhraje!

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (4/5)

27. ledna 2018 v 10:09 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V konžské džungli něco nehraje... Vojáci, kteří z neznámého důvodu odchytávají kryptidy, a před nimiž Lovci kryptidů zachránili mladé Mokele Mbembe, jsou vedeni čímsi nadmíru podivným... Po přestřelce ve vojenském táboře chytil Jack důstojníka Claude Ngoye za ruku. Je slizská, prodlužuje se, není lidská... Proč se na papírech, které si Jack odnesl z tábora, objevuje jméno starého, již zesnulého nepřítele Lovců kryptidů, Zhou Lena? Najde Fahad s pomocí pilota Eweta základnu, na kterou mělo být Mokele Mbembe původně přeneseno? A co znamená přítomnost vraha Pierrovy sestry, Sama Webera, v blízkosti Ngoyeho tábora? A jak se Kate vypořádá s muži Gregoryho Martina, kteří mají spadeno na základnu Lovců kryptidů na jihu Londýna?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST ČTVRTÁ:
"Tak se znovu setkáváme," usmál se Sam Weber na Pierra, stále ještě ležícího na zemi. Ten nedokázal ovládnout svůj vztek. Vstal, ale z levé i pravé strany přistoupili k Pierrovi dva vojáci a mocně mu sevřeli ruce. "Vím, že jsi hodně plakal, když sestřička zemřela," provokoval ho Sam Weber, nyní oblečený v důstojnickém obleku. "Ty svině!!!" zařval Pierre, jediným pohybem se vytrhl ze sevření obou statných vojáků a vytasil laserovou pistoli. Sam Weber mu dal včas ránu pěstí do obličeje. Pierre spadl na zem. "Dlouho jsem tě hledal," řekl Sam Weber, "a když jsme se konečně setkali v Tokiu, neměl jsem čas ti to říct. Scházels mi. Už dávno jsem tě chtěl zabít, tak jako tvou sestru. Jsem rád, že teď konečně splním svůj úkol." "Jaký úkol?!" zeptal se Pierre. Jeho oči spočinuly na laserové pistoli, která ležela blízko Weberových nohou. "Řekněme, že jsem měl zbavit života i tebe. Olověná kulka ti měla prorvat srdíčko stejně jako tvé sestřičce..." usmíval se ďábelsky Weber. Pierre zpozoroval, že k němu rychlým krokem přicházejí vojáci, které před chvílí setřásl. Pohotově hodil po Weberovi kámen a zasáhl ho do hlavy. Vystartoval, a zvedl ze země laserovou pistoli. Nastavil laser na maximum a odpálil Webera ke skalnatému výstupku, vycházejícímu z vysušené, hnědé půdy. Paprsek úplně spálil Weberův oblek. Oblečený už jen v kalhotách a cárech rukávů se držel za hruď a nedokázal ovládnout skučení z bolesti. "Ten svůj úkol si můžeš strčit..." začal Pierre, ale hned dostal zezadu ránu pažbou do hlavy. Objevily se mu mžitky před očima. Přesto když uviděl, jak k němu Weber opět běží, stiskl spoušť, a když laserový paprsek přišel do styku s Weberovou odhalenou hrudí, zařval nepřítel tak, jako by byl vržen do ohně. Stejnou ránu laserem dostal o vteřinu později ten první voják. Odletěl asi o pět metrů dál a držel se za spálený obličej. Podobně ublížit tomu dalšímu už nebyl problém. Pierre se zvedl a utíkal směrem k vojenskému táboru. Slyšel, že odtamtud vychází křik, jenž nasvědčoval, že tam zavládl chaos... Jack hleděl na Claude Ngoye, kterému se lidská pleť úplně proměnila v nazelenalý sliz, který se neustále pohyboval. Obličej se mu rozšířil, oči mu lezly z důlků. "Co seš zač?" zeptal se ho, potlačuje v sobě strach. "Divil by ses, lidský netvore," řekl Ngoy a přiblížil svůj odporný obličej k tomu Jackovu. Jack nemeškal a kopl ho mezi nohy. Ngoy zaklonil hlavu na nelidsky dlouhém krku, a pak ji zase namířil na Jacka. Měl odporný zlý úsměv, zvětšovaly se i zuby v jeho ústech, mnohé z nich byly zašpičatělé a připomínaly malé dýky. Další rána mezi nohy, tentokrát vojákovi, který držel Jacka za ruku, pak rána pěstí do obličeje toho druhého, a Jack byl volný. Laserovou pistolí trefil Claude Ngoye do těla, ale tomu to příliš nevadilo. Důstojnická uniforma byla sice zčásti spálena, ale malá prohlubeň, která se objevila v Ngoyově těle, se hned zacelovala. Jack popadl všechny ty papíry, jež předtím upustil, a opustil křoviny. Utíkal podél levé hranice tábora. Když ho z malého kopce spatřili Akihiko, Roger a Pauline, začali pálit z laserovek po všech těch vojácích, kteří už na Jacka mířili puškami a samopaly. Byla to mela. Všude to vybuchovalo, ptáci odlétali v masách ze stromů. Situace se ale ještě zkomplikovala. Jakmile Jack dosáhl kopce, palba v táboře ustala. Všichni vojáci hleděli na prudce se ohýbající větve stromů. Nastal šílený zmatek, jakmile z lesa vyběhlo celé stádo Stegosaurům podobných kryptidů Mbielu-mbielu-mbielu, které potyčka v džungli zřejmě dost vyděsila, a hnalo se přímo do středu tábora. Bezpočet vojáků byl udupán. Hlavní stan byl zvířaty stržen. Stejně rychle, jako ta mohutná zvířata z hustého pralesa přišla, tak i zmizela. "Ta spoušť... Škoda, že tam zůstaly všechny ty materiály, které u sebe Claude Ngoy měl," řekl Jack. "Nebudete věřit tomu, co jsem viděl," pokračoval, "on totiž není... Ehm... Jak bych to měl říct... Prostě to není člověk." "A co to teda je?" zeptal se překvapeně Roger. "To fakt netuším. Ale je to pěkně odporný," odpověděl Jack. Konečně k táboru přiběhl Pierre a skoro se srazil se svými čtyřmi kolegy. Byl celý udýchaný. "Nejsi tady na čas," zasmál se Jack. Ale Pierre neměl náladu na vtipkování. "Sam Weber! Je tady!" vydechl těžce Pierre a ukázal směrem, kterým přiběhl. "Sakra," vykřikl Jack. Jen o pár vteřin později se totiž na lesní cestě objevil popálený a velice rozčilený Estonec se dvěma Ngoyovými vojáky. Všichni tři drželi v rukou samopaly. Ale laserové pistole byly mnohem rychlejší. Vojáci byli opět odpáleni jako první. Weber, který se vyhýbal ranám, zamířil na Pierra. Ovšem ten vypálil z pistole laser, jenž samopal proměnil ve škvarky. Jediná rána Akihikovou kovovou tyčí do zad, a Weber ležel zcela paralyzován, přidržován u země nohama zuřivého Japonce.


Lovci kryptidů si Webera odvedli kousek od zničeného vojenského tábora. "Vysvětli, co tady děláš!" řekl mu Jack a přitiskl ho k objemnému kmeni stromu. "A co chceš slyšet, Owene?" vydechl znaveně Weber. "Vybal, proč jsi zabil mou sestru! A proč jsi chtěl zabít mě!" vyhrkl na něj Pierre. "Tvou sestru? To už je přece minulostí, ne? Nevyrovnal ses s tím snad, ubohý osiřelý...?" Jack dal Weberovi takovou ránu do pusy, až z ní vypadly dva zuby. "Tohle je velká chyba, to, co děláš, Owene," zasyčel Weber. "Chci od tebe odpověď, a dostanu jí. Sám preferuješ násilí, ne? Tak já v ho v tomhle případě preferuji též," řekl mu Jack a kopl ho do břicha. Weber se svalil k zemi. "Je mi to líto, ale neumučíš mě," zachechtal se Weber. Lovci kryptidů se otočili. Stál za nimi Claude Ngoy se dvěma svými vojáky, zřejmě jedinými, kteří přežili nehodu v táboře. Weberovi společníci ale asi utekli, nebyli nikde poblíž. Ngoy vypadal hrozivě. Dvounohá, nazelenalá, humanoidní obluda s velkýma očima a důstojnickou čapkou na hlavě. Těžko by se dalo uvěřit tomu, že ještě před chvílí to byl prostý Konžan. "Jestli chceš něco vědět, tohle je teď můj šéf," zasmál se Weber. "A co Amano? Pro něj jsi taky dělal, zlotřilče!" zařval naň Akihiko. "Jo, občas měním zaměstnavatele... Zhou Len, Amano, Claude Ngoy..." usmíval se Weber. Ngoy popadl Jacka za krk a zmáčkl. Jeho dva vojáci byli okamžitě odstřeleni salvou laserů, ale Lovcům kryptidů se nedařilo prostřelit Ngoyovo tělo. Teprve když Akihiko zaryl svou tyč do jeho hlavy, pustil Ngoy svou oběť a s hrůzným řevem, při němž si tyč z hlavy vytrhl, padl na zem. Všichni hleděli na tu hrůzu. Jeho tělo se rozpustilo a kapénky slizu rychlostí několika metrů za vteřinu vtekly do puklin v zemi, pod keře, kamkoliv... Daleko odsud prolétalo nad skalami Ewetovo letadlo. "Nevím, kam ta helikoptéra zmizela," řekl Ewet Fahadovi. "Takhle bych tu mohl kroužit celý den, ovšem palivo brzy dojde... Asi to nemá cenu," pokračoval. "Počkej," řekl Fahad. Vytáhl z kapsy jakýsi detektor kovu. Položil jej na okýnko. Po chvíli zajásal. "V jedné z těch skal se nachází obrovská kovová budova," řekl. "Co?!" vyhrkl překvapením Ewet. "Vidím ji na displeji. Páni, to je technologie. A hele, když se podíváš před tu skálu... To vypadá jako heliport... Zasypaný nějakým umělým substrátem. Super maskování..." komentoval to vše Fahad. Vytáhl vysílačku a informoval o svém objevu ostatní Lovce kryptidů... Na jihu Londýna mezitím Kate hovořila s policisty. Zavolala je poté, co ji u základny napadl jeden z mužů Gregoryho Martina. Pochopitelně nevěděla nic o tom, ke komu patřil. Pouze popsala jeho vzhled. "Lovci kryptidů jsou naši přátelé," řekl mladý seržant, "vím, že tu mají taková zařízení, že se sem asi nikdo nedostane. Ale přesto je dobře, že jste nám zavolala. Víte, ten špion, kterého nedávno Lovci kryptidů odchytili poté, co si základnu fotografoval, totiž záhadně utekl z vězení. Policie vůbec neví jak. Prostě zmizel z cely, to je celé." Jakmile policie odjela, a Kate zavřela dveře základny, objevil se v okně asi tak padesát metrů vzdáleného domu stařík s dalekohledem. Gregory Martin... Důkladně si základnu prohlížel...

Jaké má Gregory Martin úmysly ze základnou Lovců kryptidů? Komu patří základna ve skalách uprostřed Konžského pralesa? Co je zač Claude Ngoy?! A co znamená fakt, že měl ve svém vlastnictví Zhou Lenovy dokumenty, a Zhou Lenova bývalého pobočníka Sama Webera? Když je teď v zajetí Lovců kryptidů, bude Weber konečně mluvit? Válka o kryptidy se rozvíjí... Nebude jednoduché ji bojovat...

Správce dinosauřího parku - Loučím se

26. ledna 2018 v 16:29 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Začalo to 15. listopadu 2013 ve 14:24 a od té doby prakticky nepřetržitě patřily pátky Správci dinosauřího parku. Tehdy, před více než čtyřmi lety, se nám představil prostými slovy: "Dobrý den, jmenuji se Dan Jameson" v první části, která se jednoduše jmenovala "Jak to všechno začalo". Slíbil jsem, že poslední části Správce dinosauřího parku (avšak znovu podotýkám, že se s velkou pravděpodobností vrátí ještě asi na dva měsíce v létě tohoto roku) budou jako ty vůbec první. Rozsahově nikterak dlouhé zápisy z Danova života v parku... Nyní nastává čas na ten zcela poslední...

Loučím se

Dinosauří park jde skvěle dál... Náš kanadský sponzor nám už odeslal několik milionů dolarů, které potřebujeme ke koupi nových materiálů na ohrady. Přibývá totiž zvířat, která Oliver přiváží do Dinosauřího parku. Ve středu přijel ze své na dlouho poslední expedice, která ho zavedla na Isle of Die. Přivezl mládě Microraptora. Všichni jsme byli nadšeni. Pojmenovali jsme ho Mini, ale zatím nevíme, jestli je to sameček nebo samička. Oliver ho našel na východním pobřeží Isle of Die. Muselo to být mládě, které vypadlo z hnízda postaveného na stromě. Je obecným pravidlem, že když najdete ptáčátko, jež vypadlo z hnízdečka, nesmíte ho krmit, protože je pravděpodobné, že se o něj rodiče budou i nadále starat. Ale Oliver se rozhodl, že péče Dinosauřího parku přijde Mini více vhod. S peřím, které pokrývá jeho tělo, ještě Mini nedokáže létat. Asi ho umístíme do voliéry. Zatím si ale užívá malého plastového boxu v hlavní ordinaci veterinární stanice. Až trochu povyroste, bude odtamtud přemístěn. Vůbec se nebojí lidí. Včera večer jsem se na něj přišel podívat. Je velmi pěkný, a jistě bude na chov nenáročný. Oliver splnil svůj slib, přivezl něco, co nás nedostane do problémů. Teď už Oliverovi zbývá jediné: vydat se do čínské provincie Jün-nan a strávit celé týdny v tamních lesích při pátrání po varanech skvrnitých... Charles oslavuje narození čtyřech dalších savců rodu Adelobasileus. Klec v jeho zahradě je už domovem ne jedné, ale hned několika kolonií. Charles sám neví, kolik jedinců vlastně čítají, ale myslí si, že se čtyřmi novými přírůstky je jich už více než padesát. Také že se klícka pořádně rozrostla, jinak by tolik jedinců neudržela. A kolik toho ti Adelobasileové spořádají... Ale Charles se o ně stará dobře. I když je jakožto ředitel parku neustále zaneprázdněn vyplňováním papírů...

Celý týden byl takový poklidný... Vzpomínám na ty staré časy, kdy Dinosauří park začal. Pamatuji si, jak byl Dino malý a roztomilý, když jsem se s ním spřátelil. Nedokázal jsem si tehdy představit, že se z úplně obyčejného Leptoceratopsího škvrněte vyvine tvor tak inteligentní, že ho mohu přirovnat ke psu. Po více než čtyři roky skoro každý den spí vedle mé postele... A nevadí mu, že chrápu... Dlouho jsem neměl dost času na to pomyslet. Ale musím říct, že i když se ve společnosti Olivera, Charlese, Tima a ostatních cítím skvěle, mým největším kamarádem je tu Dino. Zná mě lépe než kdo jiný, a já znám zase jeho. Nejsme jako náhradní otec a syn, jsme prostě přátelé... Když jsem dnes ráno házel hlávky zelí samici Wuerhosaura Wuerho, vzpomněl jsem si na všechny ty chvíle s ní. Švihala po mně ocasem vyzbrojeným ostny. Ale to bylo kdysi. Už si na mě zvykla. Ovšem je pravda, že když jsem k ní přistoupil blíže, než se jí líbilo, výhružně na mě zabučela. S několika kolegy, s těmi, kteří tu tak jako já pracují od začátku, jsem o začátcích parku mluvil na dnešním obědě. A rozhodli jsme se, že poté, co dojíme, nepůjdeme pracovat. Dáme si oddech, a projdeme se po celém parku. Je období dešťů, ale ono pršet přestalo. Vysvitlo slunce, kaluže v bahnitých cestách se jiskřily, a my obdivovali jedno zvíře za druhým jako kdybychom tu byli úplně noví, a jako kdybychom byli malí kluci, kteří si splnili svůj sen cestovat zpět v čase a vidět všechny ty prehistorické příšery... Opravdu jsem si svůj sen splnil. Jsem Správce dinosauřího parku...

Loučíme se s Danem Jamesonem, Správcem dinosauřího parku... Jak už jsem uvedl, ne navěky, ale několik měsíců se o dění v parku zkrátka nebudeme dozvídat... Příští týden se po velice dlouhé době, delší, než bylo plánováno, vrátí Obrázky týdne... I když mě v poslední době tento týdeník psát nebavilo, musím říci, že poslední dvě části jsem si jako autor opravdu užil... Doufám, že vy také...

Prehistoričtí lasicovití: Algarolutra

25. ledna 2018 v 15:51 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt Prehistoričtí lasicovití pokračuje... Minulá část se zaměřila na pravěkého jezevce, v této části se podíváme na jeden druh vydry, který vyhynul docela nedávno, v době ledové...

Jméno: Algarolutra majori,
Období: Pleistocén,
Místo: Evropa.
Do podčeledi vyder (Lutrinae), jež je stejně populární jako podčeleď lasiček a kun (Mustelinae), patří v jednadvacátém století třináct druhů. Jsou to lasicovité šelmy perfektně adaptované k životu zčásti ve vodě a zčásti na souši. Dokáží překvapit svou odhodlaností, chytrostí a hbitostí. Kdysi téměř vyhubená vydra mořská disponuje nejhustší srstí mezi současnými savci. Amazonská vydra obrovská je zase největším současným lasicovitým. Ale prehistorie vyder má také své kouzlo, a to i přesto, že řadu druhů pravěkých vyder známe jen velmi málo. Avšak porovnáním jejich ostatků s jejich dnešními žijícími příbuznými si můžeme udělat dosti dobrý obrázek o tom, jak žili. Algarolutra majori je název, který byl roku 1986 udělen Malatestou a Williamsenem pleistocénní vydře, která ještě před více než 10 000 lety žila v oblasti dnešního Středozemí. Typovou lokací byla jeskyně Dragonara na Sardinii. Kromě toho bylo nalezeno i několik kostí a zubů na francouzské Korsice. Dlouho byl tento živočich nazýván Cyrnaonyx majori, a byl tedy pouze jiným druhem poměrně lépe známé pleistocénní vydry. Ta byla dlouho známá pouze z kontinentální Evropy, zvláště pak z vnitrozemí Francie. Když pak došlo k nálezu zubů druhu Cyrnaonyx antiqua na území Spojeného království, a ty byly porovnány s již nalezenými zuby C. majori, vyšlo najevo, že C. majori je vlastně úplně jiný rod. To však neznamená, že Algarolutra, která byla po tomto nálezu popsána, nebyla s Cyrnaonyxem blízce příbuzná. Ba naopak, šlo o zvířata, která k sobě měla velmi blízko, jistě měla společného předchůdce, ale žila zkrátka na jiných místech a jak se zatím z fosilních nálezů zdá, nepotkávala se tak často. To je nicméně jen domněnka, protože si nemůžeme být jisti, zda ještě fosilie Algarolutry třeba nebudou nalezeny i na evropském kontinentu. Algarolutra se řadila k pravěkým savcům typickým pro poslední dobu ledovou ve Středomoří, a s koncem Pleistocénu a ústupem ledovců vyhynula spolu se sardinskými krtky (v Holocénu už na Sardinii žádní krtci nežijí) nebo miniaturními, zakrslými slony z Korsiky a Baleárů... Algarolutra byla dobře stavěným plavcem. Trávila mnoho času ve sladké vodě, je pravděpodobné, že měla skvělý, vodu nepropouštějící kožich, a chytala ryby, raky a další malá zvířata, se kterými sdílela svůj vodní domov. Čas od času se mohla přiživit i na něčem nemasitém; šlo o všežravce. Pokud víme, byla velikostně zhruba srovnatelná s dnešní evropskou vydrou říční...

Na obrázku vidíte pleistocénní vydry rodů Algarolutra (dole) a Sardolutra (nahoře). Obrázek je z http://dinopedia.wikia.com.

Nejistá budoucnost norských vlků

24. ledna 2018 v 15:52 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po celá tisíciletí panovalo mezi lidmi a vlky napjaté nepřátelství. Nesnášenlivost k vlkům a strach z těchto majestátních psovitých šelem narostl tak, že byli vlci vyhubeni ve většině míst Evropy, která kdysi obývali. Ve středověku nadobro zmizeli ze Spojeného království, a když se dnes promluví o tom, že by mohli být navráceni do Skotska, způsobuje to u tamních farmářů, obávajících se o svůj dobytek, velké pozdvižení. Během 19. století byli vlci vytlačeni ze Spojených států amerických, tedy kromě Aljašky, vzácný rudý poddruh pak ve století minulém takřka vyhynul, a jediným bezpečným místem se pro tyto šelmy na severoamerickém kontinentu stala Kanada... Nyní se vlci vracejí. Prezident Obama před několika lety zakázal střílet vlky z vrtulníku. Nedávno přišla zpráva o tom, že divoký německý vlk s obojkem se dostal na území Belgie, a zanechal za sebou krvavé stopy v podobě dvou zabitých a jedné zmrzačené ovce. Ačkoliv to nenadchlo jejich majitele, ochránci přírody jsou rádi za přirozený návrat vlka do Belgie. Teď už žije vlk obecný přirozeně v každé zemi kontinentální Evropy, kterou obýval předtím, než ho z ní člověk vytlačil... Ale jistou budoucnost nemají vlci zřejmě nikde. Tak jako se v USA neustále přou o to, zda vlky legálně střílet nebo ne, což ještě zkomplikoval Trumpův nástup, i v Evropě to mezi některými lidmi a vlky neustále vře. Je však jen málo evropských zemí, kde jsou vládní plány s vlky tolik kontroverzní, jako Norsko. Na podzim 2016 ohlásila norská vláda, že vydá povolení vybít dvě třetiny vlků žijících v zemi. Tehdy žilo v Norsku jen 68 vlků, podle kontroverzního plánu jich mělo být zastřeleno až 47. Jaké mělo Norsko vysvětlení? Střílení vlků lovci s licencí se zamezí ilegálnímu lovu vlků. Zdá se, že asi žádnému politikovi nedošlo, že ať už budou vlci vystříleni lovci s licencí nebo pytláky, přijde tato velká skandinávská země o většinu ze svých nejpozoruhodnějších predátorů. Něco takového nebylo sjednáno ani v roce 1911, kdy bylo také vydáno nařízení postřílet několik desítek tamních vlků, rozhodně však ne tak moc. Jak uvedla Nina Jensen z World Wildlife Fund Norway, "je to masivní masakr". Když pak před Vánoci 2016 Norsko omilostnilo 32 ze 47 vlků, původně odsouzených na porážku, byl to úspěch v malém, ale stále nebyl stoprocentně potěšující. Odměna však byla stále vyhlášena na 15 zbývajících vlků z množiny, jež měla být původně vyvražděna celá... Je konec ledna 2018, a my s jistotou víme, že těch 15 vlků bylo zabito. Hlaveň pušky jako by však stále byla zaměřnena na další. V Norsku žije v současnosti asi 72 vlků. A kdo ví, kolik jich může být ještě povražděno. Jak napsal na svůj Twitter britský televizní průvodce přírodou a moderátor pořadů Springwatch, Autumnuch a Winterwatch Chris Packham: "Mysleli byste si, že je rok 1718, ne 2018". WWF je nadále přesvědčen o tom, že rozhodnutí norské vlády jsou špatná. Právě tuto zimu by mohlo být zastřeleno 75 % ze všech norských vlků, rozhodnutí, jež je podle WWF neústavní a zcela jasně odporuje Bernské konvenci a Norskému aktu o biodiverzitě. Můžeme být rádi, že svítá naděje na soudní proces. Norská vláda se totiž nehodlá zastavit před ničím, a tak nezbývá nic jiného, než její rozhodnutí zastavit mezinárodně, a u soudu. Pokud chcete přispět na pokus o soudní řízení a dozvědět se ještě více, navštivte tuto stránku https://www.gofundme.com/savenorwegianwolves . Stejně je však kuriózní, že si vláda neustále stojí za svým. WWF se totiž takřka podařilo masakr odvrátit na podzim 2017, tedy před pár měsíci. Jelikož to však nakonec nepomohlo, musí se pokračovat. Budoucnost vlků je nyní v našich rukou. Když už bezpečně víme, že jsou plaší, nenapadají bezdůvodně lidi, pokud je tedy vůbec a vzácně napadnou, můžeme s jistotou tvrdit, že tato zvířata mohou žít vedle nás. Je na čase to dokázat!

Článků o ochraně přírody očekávejte v brzké době ještě více... Doufám, že se Vám tento líbil...

Cycadeoidea

23. ledna 2018 v 18:10 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Cycadeoidea byla rostlina z vyhynulého řádu benetitů, jež žila v geologických obdobích Jura a Křída v době před 145 až 100 miliony let. Její fosilní ostatky byly nalezeny v Evropě a Severní Americe, a ty z Anglie byly poprvé popsány (a rostlina tedy i pojmenována) roku 1828 slavným geologem a paleontologem Williamem Bucklandem, proslaveným faktem, že udělil jméno prvnímu dinosaurovi (Megalosaurovi). Buckland si všiml, že se Cycadeoidea výrazně podobala v současnosti žijícím cykasům. Je ovšem pravda, že nebylo Bucklandovým nápadem nazvat tuto rostlinu právě podle cykasů. Podobnosti mezi rostlinami si všimli také Mr. Loddiges a skotský botanik a paleobotanik Robert Brown, a ti Bucklanda k udělení tohoto jména rostlině "mírně dotlačili". Dva druhy byly popsány přímo Bucklandem, dodnes však byly podle zkamenělých kmenů popsány ještě dva další. Nicméně klasifikace jednotlivých druhů a jejich zařazení do rodu je poměrně složitá. A pak je zde také čtrnáct druhů, které jsou známy pouze z otisků listů v horninách. Ty představují zvláště složitý problém, jde-li o správné zařazení... Cycadeoidea měla velice silný a velmi široký kmen, listy z něj vycházely směrem nahoru, případně mírně do stran. Dosud nebylo zcela zjištěno, jak se Cycadeoidea rozmnožovala. Někteří paleobotanici však odhadují, že její květy byly oboupohlavné, měly tedy jak samčí, tak samičí orgány. Otázkou je však, zda byl pyl vypouštěn z květu na květ, nebo byly květy uzavřeny a k opylování docházelo tímto takřka automatickým způsobem. Setkáme se s názory, že populace Cycadeoidey se mohly v období střední Křídy poměrně degenerovat výsledkem sebeopylování, a proto nakonec tato rostlina vyhynula. Zda tomu tak bylo skutečně, to ale zatím nevíme...
Popis této rostliny najdete například na anglické Wikipedii nebo v encyklopedii Britannica. Cycadeoidea se také objevila v americkém televizním sci-fi seriálu Terra Nova.

Příště Pleuromeia!

Sloní kvíz

22. ledna 2018 v 16:49 | HAAS |  Naše soutěže
Je zde další krátký kvíz, a protože včera odpoledne běžel na ČT2 dokument Království divočiny: Sloni, rozhodl jsem se vytvořit soutěž o těchto majestátních tvorech. V tomto kvízu si můžete ověřit, kolik toho víte o slonech. Pokud chcete, můžete si odpovědi napsat do komentáře, zveřejnit ho, a pak počkat, až příští týden do komentářů napíši správné odpovědi. Samozřejmě své štěstí můžete zkusit kdykoliv a odpovědi si nechat jen tak pro sebe...

1. Kolik druhů slonů žije na naší planetě?
A) Jeden
B) Dva
C) Tři

2. Který druh slona je největší?
A) Slon africký
B) Slon indický
C) Slon Anancus.

3. Jak se jmenují v současnosti žijící rody slonů?
A) Loxodonta a Elephas
B) Elephas a Mammuthus
C) Elephas a Eritreum.

4. Kolik váží novorozený slon africký?
A) 35 až 45 kilogramů
B) 90 až 120 kilogramů
C) 200 až 220 kilogramů

5. Ve skupinách žijí...
A) samci slonů afrických
B) samci slonů indických
C) samice slonů afrických

6. Slon africký je v současné době...
A) ohrožený
B) kriticky ohrožený
C) zranitelný

7. Srílanský poddruh slona indického spase denně až...
A) 116 kilogramů vegetace
B) 91 kilogramů vegetace
C) 150 kilogramů vegetace

8. Čím se bornejský poddruh slona indického liší od svých příbuzných z pevniny?
A) Má větší uši a vzrůstově je menší
B) Má delší kly a vzrůstově je menší
C) Má delší řasy a vzrůstově je přimeřeně stejně velký

9. Existoval někdy "slon syrský"?
A) Ano, vyhynul v Pleistocénu
B) Ano, vyhynul v Holocénu
C) Ne, neexistoval.

10. Slon pralesní je k nalezení pouze...
A) v západní Asii
B) ve východní Africe
C) v západní Africe

11. Je pravda, že slon má největší mozek ze všech suchozemských savců?
A) Ne, největší mozek ze všech savců má člověk
B) Ano
C) Neví se to přesně, přibližně stejně velký mozek má totiž i hroch obojživelný

12. Jak se jmenoval primitivní chobotnatec, předchůdce slonů, žijící v období pozdního Eocénu?
A) Megatherium
B) Merychippus
C) Moeritherium

Další kvíz přibyde asi začátkem února.