Leden 2018

Arthur Smith Woodward

Včera v 14:54 | HAAS |  Slavní paleontologové

Sir Arthur Smith Woodward (23. května 1864 až 2. září 1944) byl anglický paleontolog působící v Londýnském přírodopisném muzeu. Ve své době patřil mezi největší světové experty na vyhynulé druhy ryb, k jeho nejznámějším pracím patří Catalogue of the Fossil Fishes in the British Museum. Na tomto velice rozsáhlém katalogu fosilních ryb, jejichž vlastnictvím se v té době Přírodopisné muzeum v Londýně mohlo chlubit, pracoval v letech 1889 až 1901. Mimo Velkou Británii pracoval na svém výzkumu pravěkých ryb v Řecku a také v Jižní Americe. Jedním z nejznámějších rodů, jež popsal, je Mawsonia, velká pravěká latimérie dorůstající délky několika metrů, jež žila v období Křídy, před zhruba 100 miliony let, jak v Jižní Americe, tak v Africe. Woodward ji popsal v roce 1907. Jiným živočichem, kterého popsal mnohem dříve, roku 1889, byla ryba ještě větší. Šlo vlastně o největší rybu, která kdy existovala. Woodward pojmenoval jurského rybího giganta, dorůstajícího délky asi 16 metrů (i když podle některých zdrojů až 27 metrů), Leedsichthys. Woodward dále popsal podivnou křídovou rybku Pharmacichthys či vyhynulou paprskoploutvou rybu Pholidophoroides. Byl velkým zastáncem hypotézy ortogeneze a proslavil se svou spekulací, že během vývoje života na Zemi mohl existovat jakýsi směr, jehož produktem je v současné době lidský mozek. V době, kdy působil, bylo již odhalováno něco o původu člověka. Woodwardově reputaci bohužel uškodilo, že mu amatérský archeolog a geolog Charles Dawson ukázal lebku "hominida", kterého sám "našel" v Sussexu a pojmenoval "Eoanthropus dawsoni". Mělo jít o pozůstatky prehistorického člověka. Tento hoax byl odhalen až roku 1953 a "fosílie" proslula jako tzv. Piltdownský člověk. To, co vypadalo jako lebka hominida, byla ve skutečnosti lebka středověkého člověka, jež byla spojena s orangutaní kostí a šimpanzím zubem. Viník nikdy nebyl odhalen. Woodward, stejně jako všichni jeho kolegové, byli přesvědčeni, že jde o skutečnou lebku hominida. Woodward proto napsal knihu The Earliest Englishman. Bohužel dnes víme, že Woodwardova práce na popisu Piltdownského člověka byla zbytečná. Přesto se však tento význačný paleontolog zasloužil o mnohé, zvláště pak v oboru paleoichtyologie, a získal za svou práci řadu ocenění. K nejvýznamnějším jistě patří Lyellova medaile nebo Zlatá medaile Linného společnosti, ocenění však bylo dohromady šest, a získal je během svého života. Byl také členem Královské společnosti. Rodák z Cheshire na severozápadě Anglie zesnul ve věku 80 let na jihu, v Sussexu. Dne 21. května 2014, na 150. výročí narození Sira Woodwarda, se v Přírodopisném muzeu v Londýně konalo denní sympozium. Jeho tehdejší výzkum pravěkých ryb významně ovlivnil i ten dnešní...

Vodnářka krabožravá-Specialista na požírání krabů

Středa v 16:41 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Slíbený popis vodnářky krabožravé je tu... Hadích popisků zde bude jen přibývat...

Latinský název: Fordonia leucobalia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie, jih Nové Guineje a sever Austrálie,
Velikost: délka 60 až 90 centimetrů.
Vodnářka krabožravá patří mezi několik málo hadů, o nichž bylo zjištěno, že svou kořist jen tak nepolykají. Obecně se ví, že hadi polykají svou kořist v celku. Zvládnou to díky své anatomii. Avšak každý, kdo si někdy sáhl na kraba, moc dobře ví, jak tuhý je jeho exoskeleton. Má-li had, specializovaný na požírání krabů, spolknout takové sousto a strávit ho, potřebuje něco víc než jen velice silné trávicí šťávy, tolik typické pro všechny plazy. Když had chytí kraba do tlamy, obtočí jeho končetiny a silou je urve. Každou pak spolkne jednotlivě! To činí z vodnářky krabožravé jediného hada, který si skutečně svou kořist rozdělí na menší části, jež poté sežere. Nepoužívá k tomu zuby, síla svalů mu k tomu stačí. To však stále není všechno. Svalnatá žaludeční výstelka vodnářky krabožravé je velmi silná, a nedovolí ostrým klepetům kraba, aby žaludek protrhly... Vodnářka krabožravá je sice dokonale vybavena na lov krabů, ale ve velmi malém množství se může přiživit i na nějaké té rybce či žábě, ač k tomu nedochází často. Obývá přílivové zóny, kde se střídá moře s pevnou zemí. Daří se jí v mangrovových porostech i v naplaveninách v ústích řek. Je aktivní po setmění; většinu dne tráví v norách spolu s kraby. Zbarvení tohoto až devadesát centimetrů dlouhého hada je velice proměnlivé, někteří jedinci jsou černí, jiní tmavě šedí, u některých se výjimečně setkáme se žlutým zbarvením. Spodní strana těla je světlejší, v mnoha případech je bílá. Oči jsou malé a nachází se na vrchu hlavy, jež je oválná. Na nozdrách se nacházejí klapky, které je uzavřou, když se had potopí. Vodnářka krabožravá je výtečným plavcem. Jedná se o hada živorodého; stejně jako všechny ostatní užovky z podčeledi Homalopsinae (česky vodnářky) přivádí na svět živá mláďata. V jednom vrhu jich může být 10 až 15. V současnosti je vodnářka krabožravá klasifikována jako druh, který není lidskou činností ohrožen. Pokud však bude pokračovat znečišťování moří a oceánů, je vysoce pravděpodobné, že bude její existence přinejmenším zranitelná, a to možná už v brzké době...

Příště užovka tykadlová!

Nilssonia

Úterý v 18:06 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Nilssonia je vyhynulý rod rostlin ze skupiny benetitů (Bennettitales) žijící v obdobích Trias, Jura a Křída, tedy po celé druhohory. Benetity smotné byly velice úspěšnými rostlinami, a vydržely ještě asi třicet milionů let poté, co Nilssonia vyhynula. Poslední benetity existovaly na naší planetě v Oligocénním období. Je však pravdou, že většina zástupců tohoto řádu vymizela už na sklonku údobí Křídového. Nilssonia byla typickým benetitem; vzhledem, zvláště pak svými listy, se podobala cykasům, které na rozdíl od benetitů žijí dodnes. Listy byly většinou eliptické. Tato rostlina byla poměrně malého vzrůstu, je však obtížné soudit, jaká byla její výška. Pravděpodobně nebyla vyšší než metr, i když tuto domněnku je třeba brát s velkou rezervou. Zkameněliny Nilssonie, zejména pak otisky listů v horninách, byly nalezeny v Severní a Jižní Americe, východní Asii i v Západní Austrálii, především pak v tamním Broomském pískovci z období rané Křídy. Dosud byla popsána celá řada druhů, z nichž B. brevis je druhem typovým (na základě něho byl popsán celý rod). Popis zhotovil Brongniart v roce 1825.
Krátký popisek Nilssonie nalezenete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Cycadeoidea!

Shamosaurus

Pondělí v 16:46 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Shamosaurus ("ještěr ze Shamo") je primitivní ankylosaurid, zástupce vlastní podčeledi Shamosaurinae, který byl popsán Tumanovou roku 1983. Jde o nejranějšího ankylosaurida nalezeného v Mongolsku, a jednoho z vůbec nejprimitivnějších vůbec, ačkoliv už byli popsáni i pozdně jurští ankylosauři. Ve spodní Křídě stupňů apt a alb, v době před asi 110 až 100 miliony let, kdy se tento gigant procházel po mongolských pláních, žil však ve stejné oblasti ještě jeden ankylosaur, a to sice jemu velice podobný Gobisaurus, jehož kosti byly nalezeny už v 50. letech minulého století, zato k popisu došlo až roku 2001. Obě zvířata si byla blízce příbuzná... Shamosaurus je znám na základě několika exemplářů, nalezla se i lebka. Zobák měl úzký, více se podobající zobáku nodosauridů než ankylosauridů. Uvnitř lebky se nacházel systém nosních trubic, jež sloužily k ohřívání vdechovaného vzduchu a k vydávání zvuků. Je pravděpodobné, že zvuky, které vydával, byly bučivé. Složitý systém nosních trubic je typický pro všechny ankylosauridy, není to výjimečný znak tohoto rodu. Druhové jméno zní scutatus, tedy "pokrytý štítky". Hřbet a horní polovina hlavy byly pokryty velice silnými osteodermy. Dospělý Shamosaurus byl prakticky nezranitelný; žádný predátor nedokázal toto brnění s pomocí svých zubů prokousnout. Pokud se nějaký velmi odvážný dravec dostal příliš blízko, mohl jej Shamosaurus zasáhnout bijcem na konci ocasu. Mláďata však tak dobře chráněna nebyla; tvrdé destičky pokrývající tělo měli pouze starší jedinci... Shamosaurus spásal nízko rostoucí vegetaci, včetně polopouštních keříků. Ačkoliv se uvádí, že dospělý Shamosaurus dosahoval délky až 7 metrů, paleontolog Gregory S. Paul v roce 2010 odhadl jeho tělesnou délku přibližně na 5 metrů. Takový těžkopádný čtyřnohý ornithopod pak vážil přinejmenším 2 tuny. Šlo o velice pomalé zvíře, trávící většinu času požíráním vegetace. Od již zmíněného příbuzného Gobisaura se liší jen nepatrně; dobrým dokladem toho, že jde o rozdílné rody, je nicméně velikost maxilární zubové řady (zuby na horní čelisti)...
Popis Shamosaura naleznete v knize "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona z roku 2009.

Příště Majungasaurus!

Diluvicursor, nově objevený australský ornithopod

Neděle v 11:05 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Roku 2005 nalezl George Caspar v lokalitě Eric the Red West nedaleko Cape Otway v blízkosti proslulé Dinosaur Cove v australské Viktorii část kostry poměrně malého ornithopodního dinosaura. Po třinácti letech, v lednu 2018, byl živočich vědecky popsán a dostal jméno. Doktor Matt Herne a jeho kolegové jej pojmenovali Diluvicursor pickeringi. Rodové jméno znamená "běžec před záplavou". To proto, že nalezený exemplář zahynul v řece. Pochopitelně nevíme, zda jej skutečně zastihla nějaká sezónní záplava nebo zkrátka jen zahynul na břehu řeky, která se pak zvedla a odnesla jej. Jeho kosti byly nicméně pochovány na dně řeky, dobře se zakonzervovaly a o 113 milionů let později spatřil Diluvicursor znovu světlo světa. Druhové jméno je pak poctou Davidu Pickeringovi, manažer sbírky fosilií ve Viktorijském muzeu v Austrálii. D. Pickering velmi významně ovlivnil paleontologický výzkum v "zemi tam dole", bohužel však zesnul o Vánocích 2016. Diluvicursor je teď připomínkou jeho význačné vědecké práce... Tento dinosaurus patřil mezi ornithopody. Jak uvedl doktor Herne, nyní díky objevu tohoto dinosaura víme, že v Austrálii žili v období Křídy dva typy ornithopodů. Jeden typ byl lehce stavěný a byl vybaven dlouhým ocasem. Diluvicursor se od všech předchozích australských ornithopodů v něčem liší, a proto představuje prvního zástupce toho druhého typu. Nebyla to taková lehká váha, alespoň mezi malými býložravci, a měl o něco kratší ocas. Nalezený jedinec pravděpodobně nebyl dospělý. Paleontologové, kteří jej studovali, si myslí, že šlo o mládě nebo dinosauřího teenagera, jenž byl stále v růstu. Měřil 1,2 metru na délku. Měření nalezených kaudálních (ocasních) obratlů prokázalo, že dospělý Diluvicursor mohl dorůst délky až 2,3 metru... Před 113 miliony let, kdy se po australských pláních a lesích proháněl Diluvicursor, byl kontinent, který si dnes spojujeme s klokany a koalami, spojen v Antarktidou. Nacházel se mnohem jižněji než dnes. Je pravděpodobné, že Diluvicursor patřil k těm dinosaurům, kteří zažívali křídovou antarktickou zimu.


Na prvním obrázku se nachází dva Diluvicursoři pátrající po potravě, zatímco na druhém zkamenělé ocasní obratle zvířete (jen pro úplnost, byly nalezeny pouze ocasní obratle a část zadní končetiny dinosaura). Do komentářů můžete napsat, co si o tomto objevu myslíte!

Lovci kryptidů 2: Krev v džungli (2/5)

Sobota v 9:39 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Šestice Lovců kryptidů zamířila do Konga. Pro některé členy týmu je to starý rajón, pro jiné zase úplně nové prostředí. Cíl mise je však jasně daný: zjistit, proč se po džungli, která je, jak ve čtvrté kapitole první série tehdy ještě začínající Lovci kryptidů zjistili, plná tajuplných tvorů, potulují vojáci. Něco tady nesedí... Naši přátelé musí zjistit, co se děje!

LOVCI KRYPTIDŮ 2: KREV V DŽUNGLI, ČÁST DRUHÁ:
Houštiny se roztřásly. Prohnal se jimi hbitý muž malého vzrůstu. Jeho bosé nohy se zarývaly do měkké půdy. Běžel tak obratně, že se jeho chodidla vyhýbala všem ostrým kamenům a klackům. Vždy se mu podařilo uhnout i pod tou nejnižší větví, která by mu nemilosrdně vypíchla oko. Neměl u sebe nic. Přesto tak naléhavě kamsi pospíchal. Nevěděl, že ho přitom sledují oči jiného muže. Byl mu velmi podobný. Oba to byli místní obyvatelé. Ale každý z nich patřil k jiné straně. Chlapík, který běžce sledoval, utíkal potichu za ním. Jeho vypracované lýtkové svaly a bronzová kůže svítily, když se na pár setin vteřiny ocitly pod slunečním svitem, pronikajícím do pralesa skrze mezery mezi listy pralesních gigantů. První muž neměl o špehovi potuchy. Doběhl do vojenského tábora. Napřed se zdálo, že skoro vrazí do hlavního stanu na jeho okraji. Obratně se však zastavil a vyslovil jakési jméno: "Claude Ngoy". Ze stanu vyšel voják v důstojnickém obleku. Byl však značně zašpiněný. Rysy jeho obličeje a barva pleti prozrazovaly, že je to též Konžan. Prazvláštně se usmál. Chyběly mu dva přední řezáky: jeden vpravo nahoře a druhý vlevo dole. "Říkejte mi důstojníku Ngoy. Nesluší se, abyste mi říkal vlastním jménem," řekl podrážděně, což se po jeho úsměvu nedalo očekávat. Špion, skrytý za keřem jen pár metrů od nich, vyzvěděl všechno, co si pověděli. Chystal se z tábora odejít, ale plán mu překazila skupina vojáků, jež se vydala na pochod z tábora kamsi do džungle. Špeh, skrývající se před vojáky, kráčejícími okolo křoviska, přemýšlel, zda má sledovat je, nebo se vrátit domů. Nakonec zvolil druhou možnost... Už se stmívalo. Velké rovníkové slunce před pár minutami zašlo. Muž bronzové pleti zabušil na dveře chatky. Ani nemusel čekat, a už je otevřela Pauline. "Stalo se něco?" zeptala se. "Musím mluvit s panem Owenem, rychle!" řekl nedočkavě ten konžský chlapík. Pauline jej k němu dovedla. Jack si zrovna četl knížku v posteli a chystal se ke spánku. Byl trochu překvapen, když byl zastižen Konžanem, jak je rozvalený na lůžku v županu. "Pane Owene, sledoval jsem toho muže z naší vesnice. Někteří z nás se obávali, že má s vojáky něco společného, a bohužel je to pravda. Setkal se tam s důstojníkem, jehož jméno je Claude Ngoy. Pověděl mu, že v roklině kousek odsud nalezl mladé Mokele Mbembe. Skupina vojáků se tam pak vydala, aby zvíře chytila!" Jack vyskočil z postele. Rychle se převlékl do spandexu, Pauline udělala to samé. Jack okamžitě podal zprávu ostatním Lovcům kryptidů. Pauline trochu zarazilo, že jí Jack řekl, aby šla s ním, a že si vezmou jen jednoho dalšího Lovce kryptidů. Jack byl pro Rogera. "Nevíme, co chtějí s tím zvířetem udělat, zatím nevíme nic. To je každopádně typické pro začátek každé mise," řekl jí spěšně Jack, když se ve dveřích objevil Roger, "vojáci jsou v přesile. Nevíme, čeho je ten Ngoy schopný, ani co chce s Mokele Mbembe udělat. Každopádně to musíme zjistit, a potřebujeme někoho, aby nám kryl záda. Akihiko a Fahad zůstanou ve vesnici. Jestli se s námi něco stane, Akihiko nás vypátrá. A Pierra bych tam radši nebral." Špeh z vesnice jim jen sdělil, kam vojáci šli. Jack mu jen řekl, že to místo moc dobře zná. Pochopitelně, vždyť šlo o to údolí, kde kdysi s Pierrem a Sabine Leroyovými objevili samici Mokele Mbembe s mládětem. Mladé zvíře, po kterém vojáci pasou, je zřejmě jen odrostlý jedinec, jehož kdysi studovali... Pochod džunglí po setmění byl náročný. S každým šelestem zhasínali Jack, Pauline a Roger svítilny. Když je však rozsvítili, viděli zase na všechno. Tiskli v rukou své laserové pistole. Asi po dvou hodinách se jim podařilo dosáhnout údolí. Čekalo je tu nepříjemné překvapení. "Kruci," řekl Roger, když, jak poznamenal, něco vyšlápl. Ale nebylo to přesně to, co si myslel. "Je to tekutý," poznamenal, "ale fuj! Je to krev!" Šlápl do louže krve. A nacházely se tu další. "Lidská?" zeptala se Pauline. "Nejspíš," odpověděl Jack. "Tahle nepatří plazu," dodal. "Takže se tu něco stalo," doplnil Roger. "Už to tak vypadá," pokýval hlavou Jack a posvítil si na okolí. Náhle se ozvalo zvolání. Trojka Lovců kryptidů se rozběhla tím směrem, odkud vycházelo. Skryli se mezi keři na svahu. Tam dole se nacházelo mladé Mokele Mbembe, ovázané řetězi připevněnými do země kovovými kolíky. "Co to sakra dělaj?" zeptal se Roger. "Loví kryptidy. Ale pořád nevíme proč," řekl Jack. Vojáci tam dole na sebe hulákali. Po chvíli se nad džunglí ozval zvuk helikoptéry. Větvemi stromů se dolů prodral spuštěný řetěz. Vojáci ho připoutali k řetězům na zádech houkajícího zvířete. Chtěli ho vytáhnout nahoru a někam odnést. "Tak dost, teď by mu vážně ublížili!" řekl Jack. Vytáhl laserovou pistoli a odpálil dva vojáky zaráz. Zařvali bolestí i šokem a dopadli nějakých deset metrů dál, a omdleli. Ostatní se hrozně vyděsili, vytasili zbraně, ale dostávali jednu ránu za druhou. Pauline během střelby zavolala Akihikovi, aby se ve vesnici kdyžtak připravili. Jediná rána laserem přeťala mohutný řetěz čnící z oblohy. "Ať Ewet ve vesnici vezme své letadlo a letí za tou helikoptérou! Ať si s sebou vezme třeba Fahada!" řekl Jack a Pauline to okamžitě sdělila Akihikovi přes speciální komunikační zařízení Lovců kryptidů. Roger a Jack sjeli ze svahu, stříleli do vojáků lasery a hnali se k vyděšenému zvířeti...


Všichni vojáci byli na čas odrovnaní. Helikoptéra odlétala. To ale nebyl konec problémů. Jack moc dobře věděl, že pilot teď volá na svou základnu, ať už byla kdekoliv, a informuje své komplice o tom, že se právě v džungli přihodilo něco zvláštního, něco "laserového". Pár laserových střel přeťalo všechny řetězy, kterým bylo chudák mladé Mokele Mbembe svázáno. Postavilo se. Naštěstí nebylo zraněno. Žádná krev. Zdvihlo krk, který se tyčil asi metr nad Jackovou hlavou, a odkráčelo pryč. Jack a Roger si prohlíželi ležící vojáky. Mnozí z nich se už zvedali. Jack přitiskl jednoho k zemi. "Co jste zač? Co tady děláte?! Mluv, sakra!" řekl mu a zamířil mu laserovkou na čelo. "Lovíme kryptidy, ne?" řekl voják. Jacka zezadu další voják kopl do zad. Roger ho odstřelil svou laserovkou, ovšem další voják zase samopalem rozstřelil jeho pistoli a dal mu pažbou ránu do hlavy. Pauline to sledovala ze svahu. Když viděla, co se děje s jejím kolegou a s jejím přítelem, pokusila se je zachránit. Začala střílet jeden laser za druhým. Pár vojáků odrovnala, pak ji však zezadu chytila neznámá ruka a praštila jí do hlavy. Při přestřelce totiž někteří vojáci zavolali svým komplicům. Ti jim sem přišli pomoci. Vypadali zuřivě. Sešli ze svahu, držíce Pauline za ruce tak silně, že je jí div nezlomili. Jack, který byl jediný při vědomí, byl držen třemi vojáky kolem ramen a krku. "Proč jste to zvíře zachránili?!" řval na něj jeden voják. "Proč jste ho vy chtěli někam přenést?!" zařval na něj Jack, pak mu však jeden voják stiskl hrdlo. "Tohle je naše území. Co tu s těma zvířatama děláme, to je na nás," chopil se slova ten voják. "Myslím, že vás odvedeme do našeho tábora, kde s vámi důstojník udělá krátký proces. Nevím, kdo jste..." "To byste se divil, kdybyste to věděl. Stačí si přečíst nápis na mém obleku..." "... ale nebude škoda, když se oficiálně ztratíte v pralese a zemřete tu." Tisíce kilometrů od dějiště tohoto zápasu si Kate prohlížela fotky Lovců kryptidů v jejich základně, kterou hlídala. Čím víc jich viděla, tím méně měla pocit, že se jí Pierre jen tak vychloubá. Všechno to, co jí o sobě pověděl, byla pravda. Všechny ty fotky s kryptidy to dokazovaly... Zazvonil zvonek. Kate šla otevřít. Muž, který se před ní objevil, vypadal šokovaně. Očividně jej překvapilo, že v budově někdo je. Chvíli ze sebe nemohl vymáčknout slovo. Vypadal dost nejistě. A pak si Kate všimla, že zajel rukou do kapsy. Nenápadně začal vytahovat rukojeť nože... Kate začalo bít srdce jako o závod...

Kdo je ten Claude Ngoy? Proč jeho vojáci loví kryptidy? Přežijí Jack, Pauline a Roger setkání s takovým darebákem, nebo je Akihiko včas zachrání? Zjistí Fahad, kam míří helikoptéra, jež měla přenést odchycené Mokele Mbembe neznámo kam? Co čeká v konžské džungli Pierra? A konečně, co má znamenat ta podivná návštěva na jihu Londýna? Jakému nebezpečí bude muset Kate čelit? Čtěte další část, a něco z toho se dozvíte...

Správce dinosauřího parku - Akce na Havaji

12. ledna 2018 v 17:27 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku se blíží ke konci... Ale předtím, než se s Danem na dlouhou dobu rozloučíme, musíme zjistit, co zamýšlejí jistí zločinci s raptory, které vypustili na Havaj...

Akce na Havaji

Když se Oliver vrátil po oslavě Vánoc do Dinosauřího parku, dozvěděl se závažnou zprávu. Ochránci pravěké zvěře mu na mobilní telefon potkali tento krátký vzkaz: "Odleť okamžitě na Kauai na Havaji. Vypátrali jsme je." Ani jsem se s Oliverem nepotkal, zase odletěl z ostrova, zamířil na Fidži a odtamtud až na Havaj. Byla to dlouhá cesta. Když v úterý dorazil na Kauai, setkal se na letišti s mužem, který mu zprávu poslal. Byl to Max Cash, velitel jednotky Ochránců pravěké zvěře, jež od Nového roku sledovala život raptorů, žijících v havajských lesích, ve spolupráci s místní policií i speciálními jednotkami FBI. Po nějakém čase tento podivný, smíšený tým zjistil, že raptory často navštěvují lidé s uspávacími puškami. Raptory jednoduše vypátrali, neboť malá zařízení zabudovaná v kůži na jejich krcích vysílala signál, jenž se dal jednoduše vystopovat. Ostatně, proto také Ochránci pravěké zvěře raptory bez problémů nacházeli. Ti darebáci byli zároveň tupí, neuvědomili si, že signál může zachytit prakticky kdokoliv. Zvířata uspávali, dávali jim injekce s nějakými látkami, a když se raptoři probudili, vždy měli velký hlad. Ochránci dokonce z houští pozorovali, jak jeden raptor párá muže, který ho před chvílí uspal. Byl to děsivý pohled: všude se ležely vnitřnosti, a raptor hltavě pil krev stříkající jako gejzír z mužova krku. Fuj... Nic pro mě... Když se k nim Oliver připojil, našli už doupě těch chlapíků. V odlehlé části lesa, nepřístupné běžným návštěvníkům, se nacházela malá budova. Malá tedy byla jen její část viditelná zvenku a nikterak přitažlivá. Zkrátka otrhaný domek. Avšak pod zemí, tam se nacházela hotová laboratoř. Za nějakých mně neznámých okolností se Oliver, Ochránci a všichni ti policisté dostali do této laboratoře, pozatýkali všechny pracovníky, včetně šéfa, jistého Freda Franklina, a odvezli odtamtud čtyři klece. V každé z nich se nacházel jeden Deinonychus. Nepochybně se jedná o zvířata z Isle of Die. Dodnes byli také pochytáni všichni Deinonychové divoce žijící v té oblasti. Jejich řádění je u konce...

Celkem sedm zvířat, z toho tři nalezená v laboratoři, byla vypuštěna na Isle of Die. Oliver to natáčel, a já se na to díval dnes po obědě. Ach, jak krásný to byl pohled. Divoká zvířata se vracela do divoké přírody... Jen kdyby se Oliverovi tolik netřásla ruka... Každopádně jsem rád, že se tohle vyřešilo. Vlastně se to vyřešilo rychleji, než jsem si myslel. Bál jsem se, že to bude zase pořádně komplikované. I když bych ani neměl tvrdit, že nám to nepřineslo něco... Řekněme, překvapivého. A to v negativním slova smyslu, tedy alespoň z mého pohledu. Čtvrtý Deinonychus z laboratoře byl totiž raněný. Ty zrůdy na něm zřejmě prováděli nějaké pokusy a nějakým nechutným způsobem (ani nechci vědět, jakým) mu naštípli ulnu. Zvířeti musela zlomenina způsobovat nesnesitelnou bolest. Naštěstí bylo zranění relativně čerstvé, a tak mohl být ošetřen. Jenže víte, co se děje s pravěkými zvířaty, o která se musí člověk postarat? Zůstávají u nás, v Dinosauřím parku! A mít tu agresivního Deinonycha, který dnes ráno stačil vyděsit naši krmičku tak, že poté, co jí poškrábal nezraněnou přední končetinu, omdlela (ale já ji zachránil, che!), to není zrovna to, po čem jsme toužili. Oliver je z jeho příjezdu nadšený, ale přiznal se mi k tomu, že by byl radši, kdyby byl Deinonychus vypuštěn na Isle of Die. Taky je možné, že k tomu dojde. On totiž Oliver není žádný blázen, a ví, že máme v parku práce už dost. Zvláště pak s Giganotosaurem, Siamotyrannem, Erythrosuchem Ericem, dokonce i našimi Lagosuchy, kteří se ve středu zase servali, ani nevíme, proč...

Ještě nás čekají dvě části Správce dinosauřího parku! Tak schválně, co se asi stane příště...

Diplom za Soutěž Dinosauři 2017

11. ledna 2018 v 14:57 | HAAS |  Naše soutěže
Je tu vyhlášení výsledků Soutěže Dinosauři 2017! Tentokrát se zúčastnil jeden soutěžící, Martinoraptor. Velmi mu za účast děkuji! Očekával jsem totiž, že se do soutěže nepřihlásí nikdo...

Přejděme tedy rovnou k předání diplomu. Martinoraptor zodpověděl všech dvacet otázek, a zodpověděl je správně! Nenapsal jsi jen odpověď k bonusu, ale to vůbec nevadí. Na diplom jsem vybral tento obrázek ze druhé epizody seriálu Dinosaur Revolution. Gratuluji tedy ke skvělému výsledku a vlastně i k vítězství v Soutěži Dinosauři 2017!


Více soutěží, zvláště pak znalostních kvízů, přibyde do této rubriky už velmi brzy!

Čas Správce dinosauřího parku nadešel...

10. ledna 2018 v 15:36 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Všechno někdy končí. Může to být překvapující, ale Správce dinosauřího parku není výjimkou. Od 15. listopadu 2013 jsem prakticky každý pátek psal tento týdeník, v němž postava, z jejíhož pohledu je vyprávěn, Dan Jameson, popisuje, co se za poslední týden přihodilo v Dinosauřím parku na Tedově ostrově v Tichém oceánu. Nápad to byl zprvu jednoduchý, nakonec byl rozveden mnohem dále, než jsem si představoval. Správce dinosauřího parku byl kontinuálně publikován mnohem déle než předchozí Obrázky týdne, případně Blog polárních medvědů, jež nahradil... Jak jste si však, milí čtenáři, zřejmě povšimli, zvláště v posledních měsících dorazil Správce dinosauřího parku tam, kam by se žádný příběh neměl dostat. Možná je to pohled pouze můj jakožto autora, ale dobré náměty a nápady pro příběh už byly vyčerpány. Důkazem toho byly Danovy "vtípky", jako že uzavřel s jiným zaměstnancem sázku, vyhrál ji, a proto se onen zaměstnanec vyválel v hnoji v náklaďáku. Jediný důvod, proč se taková scéna v příběhu objevila, byl ten, že jsem už nevěděl, co do Správce dinosauřího parku "nacpat". A tak se většina posledních částí Správce dinosauřího parku, přestože jsou rozsahem delší než ty z podzimu 2013, stala pro mě nezáživnou. Mnohé části jsem po sobě ani nečetl, jen jsem příběh publikoval dál s vědomím toho, že některé ze zápletek a scén se v příběhu pouze opakují, jiné pro něj vůbec nemají význam. Jednoho dne v říjnu jsem si jen tak řekl, díky brilantním slovům jednoho proslulého australského herce, kterému zase podobně poradila jiná hvězda s ukončením jeho dlouhodobé role, že Správce dinosauřího parku prostě ukončím. Nyní je na čase o tom informovat. Správce dinosauřího parku tedy skončí, a to už s koncem tohoto měsíce. Myslím, že zápletka s raptory na Havaji se do té doby vyřeší. Od února pak začnu konečně přidávat na blog Obrázky týdne, opět každý pátek. Budou to články o hodně kratší, ale já myslím, že mám velmi dobrý důvod, proč je sem vkládat a šetřit si čas na něco jiného... Rozlučte se tedy se Správcem dinosauřího parku! Pokud byste si chtěli příběh číst i nadále, můžete začít prvním z asi 223 článků v rubrice Správce dinosauřího parku. Z mého pohledu byly první části nejlepší... Avšak neznamená to definitivní konec tohoto týdeníku. Potřebuje oddech, není to však ukončení trvalé. Takřka s jistotou mohu tvrdit, že v létě 2018 se Správce dinosauřího parku vrátí. Těch několik měsíců oddechu mu prospěje, a na další zhruba dva měsíce se tak vynoří v novém, a bude čerstvý a zajímavější...

HAAS

Odontocyclops

9. ledna 2018 v 18:05 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Odontocyclops ("Kyklop se zubem") byl velký dicynodont žijící v období pozdního Permu před 260 až 250 miliony let. Jeho fosilie byly nalezeny v pánvi Karoo v Jihoafrické republice a v horninách Madumabisa Mudstone v údolí Luangwa v Zambii. Bylo nalezeno několik exemplářů, z nichž si paleontologové mohou udělat dobrý obrázek o vzhledu a životě Odontocyclopse. Lebka dosahovala délky 60 centimetrů, kost tvořící nasální oblast je pokryta malými jamkami, které svědčí o tom, že byla za života zvířete pokryta keratinem. Rozdíl mezi samci a samicemi lze určit jednoduše: samci měli výčnělky, kly, které zřejmě používali k soubojům, zatímco samicím chyběly. Lebky jsou jinak zhruba stejně velké, což dokazuje, že šlo o dospělé jedince, tudíž se nemusí diskutovat o tom, zda někteří z jedinců byli mláďaty či ne. Blízkým příbuzným a zároveň současníkem Odontocyclopse byl Oudenodon, další jihoafrický dycinodont z pozdního Permu. Stejně jako všichni dicynodonti, byl i Odontocyclops býložravý. Spásal vegetaci ve výšce 20 až 100 centimetrů nad zemí. Dospělci byli vysocí přibližně 1 metr. Toto zvíře mělo poměrně vzpřímenější postoj než většina ostatních dicynodontů; pohyboval se nicméně velmi pomalu. Odontocyclops se stával častou kořistí větších predátorů, především gorgonopsiantů jako byl Gorgonops longifrons. Jelikož nebyl schopen rychle utíkat, bylo zřejmě jeho jedinou obranou množství jedinců. Samci se případně mohli bránit svým masožravým nepřátelům s pomocí klů. Je pravděpodobné, že Odontocyclops vyhynul koncem Permského období, kdy vymřelo 90 % druhů na Zemi. Někteří dicynodonti, kupříkladu Odontocyclopsův vzdálený bratranec, Lystrosaurus, jej však přečkali, a žili ještě několik dalších milionů let v Triasu...
Popis tohoto živočicha najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Pelanomodon!