Únor 2018

Mýty o slonech

Dnes v 10:30 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Sloni jsou zvířaty nesmírně populárními. Už po staletí se těší velké oblibě. Vystupovali v cirkusech, v televizních show, jsou hvězdami mnoha dokumentárních pořadů. Ačkoliv o nich mezi lidmi koluje mnohem méně mýtů než v minulosti, stále si někteří neznalci přírody myslí, že tato úžasná, velkolepá zvířata jsou schopna provádět kousky nebo žijí způsobem, jež je v podstatě nemožný... Dovolte mi tedy představit v tomto článku několik z těchto jednoduše vyvratitelných mýtů a uvést vše na pravou míru...

SLONÍ HŘBITOVY:
Kdo by si nepamatoval scénu z nádherného, epického animovaného filmu Lví král z roku 1994, ve které se Simba a Nala ocitnou na sloním hřbitově. O sloních hřbitovech se ještě stále občas mluví. Sloni jsou zvířaty inteligentními, jsou schopni rozeznat různé tóny zvuků, mají výtečnou paměť, mají velmi silné sociální vazby... Je tedy možné, aby stará zvířata také chodila umírat na jedno místo? Jde o jeden z nejrozšířenějších mýtů o slonech. Existuje několik teorií, proč vznikl. Jedna z nich se váže i na fakt, že kostry prehistorických chobotnatců, například Palaeoloxodona, byly nalezeny pohromadě. Někteří lidé by třeba čekali, že i dnešní sloni umírají na jednom místě. Pravdou však je, že těla prehistorických zvířat mohly být náhodně seskupeny například tekoucí řekou, předtím než kosti zkameněly. Zkazky o sloních hřbitovech jsou však vymyšlené. Zvířata neumírají na nějakém předem určeném místě. Při přeletu letadlem nad africkou savanou, tam, kde dnes ještě žije dostatek divokých slonů, si člověk udělá vlastní obrázek velmi rychle. Pokud se v otevřené krajině nacházejí sloní kostry, jsou po ní rozesety. Kosti pak vzdorují vlivům počasí, neboť jsou mohutné, mohutnější než kosti ostatních zvířat žijících ve stejné oblasti...


NADMĚRNÁ DLOUHOVĚKOST SLONŮ:
Dnes už tento mýtus není příliš rozšířen, zvláště usoudíme-li, že bylo natočeno tolik dokumentárních filmů, jež pojednávají o slonech, tudíž je široká veřejnost přinejmenším trochu lépe informována. Avšak dříve, před několika desítkami let, se ještě běžně uvádělo, že slon se může dožít stovky i více let. Je to nesmysl, dnes víme, že se nejstarší sloni v zoologických zahradách sotva dožívají okolo 60 let, i když slonu indickému pojmenovanému Lin Wang bylo 86 let, když roku 2003 zesnul. Průměrný věk slonů je stanoven přibližně na 35 až 40 let, uvědomme si však, že například africký slon pralesní se přece jen ve vzácnějších případech může dožít i 70 let. Že by se však sloni byli schopni dožít podstatně vyššího věku, to už je prakticky nemožné. Abychom zjistili, proč, museli bychom se podívat do tlamy slona. Staří sloni už mají tak opotřebované šesté stoličky (sloni vystřídají za život šestero stoliček, přičemž ty šesté vydrží v dobrém stavu asi tak do 50 až 55 let), že pro ně začíná být příjem potravy těžší a těžší. Chabnou, jsou náchylnější k nemocem, a nakonec umírají. Důvod, proč se v zoologických zahradách dožívají delšího věku, je jasný: dobrá péče ze strany člověka a fakt, že staří sloni mohou být krmeni mletou potravou.


SLONI "PIJÍ" CHOBOTEM:
Mýtus. Slon se nemůže svým chobotem napít. Člověku by také nebylo příjemné, nalil-li by si pití do nosu a čekal, že tím doplní tekutiny... Nicméně sloní chobot se při pití dá využít jiným způsobem. Ačkoliv malá sloní mláďata pijí vodu tlamou, zatímco chobůtek, ještě nepříliš silný a kratší, než je potřeba, drží nad hlavou, dospělci už jsou příliš velcí na to, aby si k vodě třeba jen klekli a pak prostě pili. Nasají tedy vodu do chobotu, ale ne, že by ji chobotem vypili! Chobot pak přiloží k tlamě a vodu si do ní vstříknou. Může to být skutečná sprcha, sloni jsou schopni za den vypít 140 až 230 litrů vody. Při jednom nasátí jí může být docela dost, a to sice 5 až 10 litrů!

MAJÍ SLONI RÁDI BURSKÉ OŘÍŠKY?
Oblíbený mýtus, opět to však není pravda. V divočině se sloni neživí arašídy, a nejsou vhodné ani pro zvířata žijící v zajetí. Ne že by jimi však úplně pohrdali, jsou-li jim nabídnuty.

SLONI "SE BOJÍ MYŠÍ":
To všichni dobře známe. Myš je prý tím, co dokáže slona vystrašit. Není to ale pravda, sloni se myší vůbec nebojí, tedy za jedné podmínky. Pokud nedělají rámus. Možná, že kdybyste popadli myš za ocásek a vhodili ji do koše s papírem, a ona začala dělat hluk, slon by se už pořádně vylekal. Sloni, podobně jako koně, jsou velmi lekaví. Proto dokáží ostatně být v divočině tak nebezpeční. Stačí je pořádně překvapit a slon se buďto rozežene proti člověku, nebo na opačnou stranu. Zajímavý údaj uvádí v knize Hlasy džungle autor Zdeněk Veselovský: prý kdysi v zoo přiložil myš ke slonímu chobotu, a slon se vůbec nebál. Mýtus, podle něhož má slon strach z toho, že by mu myška do chobotu vlezla, je pochopitelně vymyšlený. Kdyby se náhodou ve sloním chobotu ocitlo něco cizího, udělal by slon to co jakýkoliv jiný živočich: vyfoukl by to. Při síle svého dechu by se asi nemusel obávat, že by jej předmět v chobotu dráždil i nadále.


Sloni jsou největší suchozemští savci naší planety, zvláště pak slon africký. Velcí samci váží třeba až 6 tun. Tento tlustokožec je však nyní v ohrožení. Podle některých statistik každých 15 minut zemře jeden divoký slon, důvodem je jejich zabíjení pro slonovinu. Musíme se tedy snažit, aby tato překrásná zvířata, poslední zástupci ve třetihorách a čtvrtohorách tak hojně rozšířené skupiny chobotnatců, přežila. Nesmíme zapomenout na to, že sloni také formovali krajinu dnešní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie; zvláště africké savany vděčí za svou existenci velkým býložravcům, díky nimž tyto oblasti nezarůstají lesy. Stejně jako všichni živočichové, i sloni jsou nesmírně důležitou součástí ekosystému. Nebylo by dobré je ztratit...

Lovci kryptidů 2: Rostoucí problémy (4/5)

Včera v 11:03 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Fahad, Akihiko a Roger byli vysláni do Spojených arabských emirátů s cílem zjistit, kdo má spadeno na Sandwalkera, obrovského kraba z pouště. Měli namířeno do Bahaddye, kde údajně tito krabi a jejich mláďata žijí. Cestou je však přepadl Metaller a skupina arabských ozbrojenců. Fahad se probral kdesi na pobřeží. Neví, kde se nachází jeho dva kolegové, zato však nalezl jakousi velkou létací kostku obklopenou Araby. Poprvé se také setkal s Black Spierem. Zdá se, že byl na pláži vysazen, aby se otestovalo, jak rychle si Sandwalkeři se svou obětí poradí... V Londýně mají mezitím Gregory Martin a jeho komplic Seth jakési plány se základnou Lovců kryptidů. A Pierre se v nemocnici projevuje nesmírně agresivně...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ROSTOUCÍ PROBLÉMY, ČÁST ČTVRTÁ:
Fahad pohlédl zpět na Black Spiera. Držel v ruce pistoli a mířil na Fahada. Tak teď nevím, jestli je lepší nechat se zastřelit nebo se nechat roztrhat těmi kraby, pomyslel si Fahad. Oba Sandwalkeři se k němu přibližovali a natahovali k němu svá klepeta. "Black Spiere, já myslím, že ještě není čas na to, abych byl roztrhán. Nepřeju si to," pousmál se Fahad a hbitě se skutálel jednomu Sandwalkerovi pod břicho. Jen těsně unikl sevření klepeta. Black Spier ani ozbrojenci však nestříleli. Fahadovi bylo jasné, že primárně chtějí zjistit, jak si odchycení kryptidi s obětí poradí. Fahad sáhl po kameni, vyňal ho z písku a hodil jednomu Sandwalkerovi do oka. Čekal, že oko sletí ze stopky, ale nestalo se tak. Tito krabi jsou skutečně velmi houževnatí. Fahad se proti krabovi rozběhl, chytil se jeho končetiny a po jediném skoku se už nacházel na jeho karapaxu. Kamenem, který držel v ruce, do něj začal bušit, ale bez výsledku. Krab se pohnul a Fahad spadl. Konečně ho druhý Sandwalker chytil. Zmáčkl. Fahad zařval bolestí. Ta síla! Věděl, že zvíře mu každou chvíli začne drtit žebra. V tu chvíli stiskl Black Spier tlačítko na malém ovladači, který vytáhl z kapsy. Fahad si povšiml, jak mezi krabovýma očima červeně zasvítil malý čip, jinak okem nepozorovatelný. Došlo mu, že ta zvířata jsou ovládána. Jsou to skutečné biologické zbraně. A jestli je to vše výsledek Nietovy práce, pak Nieto není o nic lepší než Zhou Len, kterého kdysi Lovci kryptidů porazili v New Yorku. Otázkou zůstává, jaké má teď Nieto s kryptidy plány... "Vedli si obstojně," řekl Black Spier. Zmáčkl další tlačítko a Sandwalker uvolnil sevření. Potom se oba krabi zahrabali do písku. "Líbilo se vám to, pane Ghazalli?" zeptal se Black Spier arogantně oddechujícího Lovce kryptidů. "Měl jste mě být, dokud jste mohl, vy jeden prašivej sviňáku," řekl Fahad, neuvěřitelně rychle vyskočil, udělal salto, pár pohybů vpřed, a Black Spier v několika vteřinách schytal tolik ran do obličeje, že omdlel. Ačkoliv arabští ozbrojenci začali střílet, bylo už pozdě. Fahad jedním kopnutím rozťal samopal, ostrá kovová část zasáhla ozbrojence přímo do hrudi. Dalšímu dal Fahad takovou ránu do rozkroku, že jen úpěl bolestí. Fahad popadl jeho samopal a šil do to jednoho ozbrojence po druhém. Mezitím se utíkal skrýt za skalnatý výstupek na pláži. Výsledek byl po chvíli jasný: na pláži se válela spousta mrtvol. Fahad, ozbrojený samopalem, v jehož zásobníku už bylo jen deset nábojů, přiběhl k Black Spierovi. Zvedl ho, sebral mu přístroj na ovládání Sandwalkerů, otočil se, a utíkal směrem k tomu létajícímu stroji. Ale Black Spier není jen tak ledajaký chlapík, kterého odrovná pár ran pěstí. Zamířil na Fahada pistolí. Vystřelil. Na Fahadův černý spandex se neslyšně přilepil malý "knoflík". To bylo zatím vše. Fahad doběhl k létajícímu stroji. "Jestli chci najít Akihika s Rogerem, musím dovnitř... Možná je tam vězní. A jestli ne, tak tam někoho přesvědčím, aby vybalil, kam je odvezli," řekl si pro sebe Fahad. Nejblíže stojícího Araba rovnou zastřelil, přiběhl k němu, obrovskou rychlostí zvedl ze země jeho pušku a začal to pálit do dalších. "To není chlap! Je to ďábel!!!" křičel někdo. Líný Fahad byl náhle ostrostřelcem. Kulka procházela hlavou či krkem každého druhého ozbrojence. Ti ostatní se skryli přímo za létací stroj. Fahad se rozhodl zariskovat. Rozběhl se přímo proti němu. Z "létací kostky" náhle vystoupila postava se známým zjevem. Dvoumetrový kovový obr, Metaller. Bez jediného slova natáhl ruku, z ní se vysunul vystřelovač, a už z něj létaly kulky. Fahad se jim vyhýbal, vystřelil ze samopalu, a zasáhl vystřelovač. Ten se zasekl. Metaller zasupěl se svým kovovým dechem. Fahad ho přeskočil a ocitl se uvnitř stroje. "Vypustit C-11!" vykřikl Metaller, utíkající za Fahadem. Než se stačil Fahad vzpamatovat a zorientovat se v chodbě "létající kostky", hnala se už proti němu ohromná příšera... Buckshawská příšera... "Do háje!!!" zařval Fahad, začal s palbou, ale jak věděl od Jacka, Pierra a Rogera, kteří se s Buckshawskou příšerou nedávno setkali v okolí Wolverhamptonu, toto zvíře nelze zastřelit. Je nezranitelné. V poslední chvíli se přitiskl ke zdi. Buckshawská příšera prosvištěla kolem něj. Zastavila se těsně před Metallerem. Chvíli jí dalo, než se v těsné chodbě otočila. Metaller z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Fahad utíkal dál. Metaller střílel z vystřelovače ve druhé ruce. Za chvíli se však Fahad ocitl za rohem. Byl mimo dostřel. V tu chvíli už se mohutný kryptid otočil a běžel za ním. Metaller nikam nespěchal. Spoléhal na to, že zvíře vetřelce odstaví. "Odlétáme," rozkázal Metaller. Stroj se dal do pohybu. Arabští muži, dosud stojící na pevné zemi, vyděšeně hulákali. "Ještě se pro vás vrátíme," zvolal Metaller. Pak obrátil svou pozornost na hák, který se právě přichytil na uzavírajících se dveřích. Lana se držel Black Spier a hbitě šplhal nahoru. Metaller ho chytil za ruku a pomohl mu nahoru, těsně předtím, než se dveře uzavřely. "Má na sobě miniaturní bombu, kamaráde. Stačí odpálit, a pan Ghazalli je mrtvý," sdělil mu Black Spier. "To ale vybuchne celý stroj, ne? Bude po nás," řekl mu Metaller. "Kdepak," usmál se Black Spier a sundal si svou černou masku. Byl to mladý Američan vzhledu patnáctiletého kluka. "Vybuchne jenom on. Z exploze uvidíme jenom krev. Potom to někdo uklidí," dodal. "To se mi líbí..." pousmál se Metaller. "Jediný problém je, že musí být v mém dosahu, abych mohl zmáčknout tlačítko na tomhle ovladači. Ale nejdřív bych radši získal ten přístroj na ovládání kryptidů, co mi vzal. Nechci ho pak čistit od krve..." řekl ještě Black Spier. Fahad už se dostal do vyššího patra "létající kostky". Buckshawská příšera se hnala za ním. Fahad postřílel všechny muže, jež se mu postavili. Vyrazil plastové dveře do nějaké místnůstky. Buckshawské monstrum se mimi nedokázalo protáhnout.


"Fahade, kámo, to jsme rádi, že tě vidíme," ozval se Rogerův hlas. Fahad se otočil. Uviděl Rogera a Akihika spoutané ke stěně místnosti zvláštními kovovými ovály, trčícími z drátů připoutaných k zemi. "Hlavně se sem nepřibližuj," řekl Akihiko, "před chvílí se tu někdo bavil tím, že když se k těm drátům přiblížil, začaly nám dávat elektrické šoky. Fuj." Fahad dráty přestřílel. "Až se mi Metaller dostane pod ruku," zasupěl Akihiko a protáhl se, "narvu mu tu svou tyč do huby a už ji nevytáhnu." "Heh, to chci vidět. Je to robot, nezapomeň na to. Bolet ho to nebude," řekl mu Roger. "Škoda. Rád bych ho taky někdy viděl hystericky řvát," zamračil se Akihiko. Buckshawská příšera stále funěla u vchodu. Prostrčila dveřmi hlavu, ale zbytek těla prostě nedokázala do místnosti dostat. "Musíme se jí nějak zbavit..." zamyslel se Fahad. Akihiko mezitím sňal "knoflík", jenž se přilepil Fahadovi na spandexu. Vrhl ho na hlavu příšery. "A teď střílej, dělej!" poručil mu. Fahad to do zvířete začal pálit ze samopalu. Příšera ustoupila, východ byl volný, a všichni tři vyběhli. Teprve teď se jinak nezranitelné zvíře vzpamatovalo, a běželo za nimi. Ze druhé strany je už dohnali Black Spier, Metaller a pár ozbrojenců. Nikoliv Arabů, ale stejných ozbrojenců, s jakými se už Lovci kryptidů setkali v Nietově podvodní budově v Nikaragui. Fahadovy rychlé reakce a mačkání spouště samopalu však z jejich pušek brzy učinily řešeta. "Tak fajn, změnil jsem názor. Klidně ten svůj přístroj od jeho krve očistím. Nemám na vybranou," řekl Black Spier. Zmáčkl spoušť na spínači. Ke všemu překvapení to nebyl Fahad, ovšem Buckshawská příšera, kdo vybuchl. Nastal šílený zmatek. Roger, Akihiko a Fahad se dali okamžitě směrem, který jim kryptid předtím blokoval. Proběhli tou ohavnou kaluží krve a utíkali do dalšího patra. "Jdu po nich..." zasupěl Metaller. Z rukou se mu vysunuly ohromné mačety. Za chvíli měl být konec... V jižním Londýně se mezitím Jack a Pauline vraceli do základny. Jacka neustále trápilo, že viděl Pierra v tak agresivním módu, že byl skutečnou živoucí zbraní. Pauline ho však včas vytrhla z černých myšlenek. Před základnou totiž stál Seth, pomocník Gregoryho Martina. Namířil na ně pistolí a vystřelil. Schválně minul. Jack, který svalil Pauline k zemi, aby ji kryl, se zase okamžitě zvedl. Utíkal za ním. Seth nasedl do auta. Jack zmáčkl tlačítko na kostičce, kterou měl připnutou na klíčence. Z garáže okamžitě vyrazil Cryptid Chaser. Jack a Pauline nasedli do auta a dali se do pronásledování Setha. Nevěděli, že tak vlastně neuvidí dílo zkázy, které zde Seth připravil...

Co hodlají Gregory Martin a jeho komplic provést? Co má znamenat přítomnost Buckshawské příšery ve velkém létacím stroji, který nepochybně patří Nietovi? Zabije krvelačný Metaller Fahada, Akihika a Rogera? A jak to bude s Pierrovou budoucností? Podaří se zabránit těm, kteří chtějí s pomocí kryptidů ovládnout naši planetu, aby uskutečnili své zlověstné plány? Pokračování příště...

Attenborough a gigantický slon

Pondělí v 9:51 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Nový, dojemný pohled na nejslavnějšího slona, který kdy žil, a jehož život byl zakončen tak tragicky, že mu ani nelze uvěřit...







Attenborough a gigantický slon (orig. eng. Attenborough and the Giant Elephant) je hodinový dokumentární film vyrobený společností Humble Bee Films, který měl premiéru na britské stanici BBC One v neděli 10. prosince 2017. Sir David Attenborough, jenž pořadem provází, se vydává na cestu s detektivním úkolem; zjistit, jaký život měl Jumbo, nejslavnější slon v historii, který inspiroval řadu divadelních představení a filmů. Dozvíme se v něm dojemný příběh Jumba a jeho chovatele z Londýnské zoo, a také jak to bylo s jejich údajně mystickým vztahem. Zjistíme, jak byli v 19. století sloni chytáni, proč Jumbo, často opojený alkoholem, což je v dnešní době v zoo nemyslitelné, propadal neuvěřitelným záchvatům vzteku v nočních hodinách, zatímco ve dne poklidně vozil po zoologické zahradě děti. Dokument také pojednává o tom, jak se Jumbo dostal z Británie do Ameriky, kde v cirkusu P. T. Barnuma (pozn. nový film The Greatest Showman) vystupoval jako "největší slon na světě". Sir David a tým odborníků včetně mezinárodně uznávaného vědce Johna Hutchinsona odhalí, že Jumbo nebyl tím největším slonem vůbec, avšak na svůj věk byl přece jen mimořádně velký, a kdyby jej nestihla tragická událost, která se mu přihodila, možná by nakonec byl skutečným obrem, dožil-li by se stáří. Nakonec Sir David zkoumá, jak Jumbo zahynul. Bylo to v Kanadě, kde Jumba srazil vlak, když měl být umístěn do vagónu. P. T. Barnum tvrdil, že Jumbo byl hrdina, a postavil se vlaku, aby zachránil malé slůně. Podle jiných informací zase před vlakem utíkal, což by asi každý slon, zvíře dosti lekavé, učinil... Kromě toho nám Sir David přiblíží i fakta o životě dnešních slonů, a ukáže, proč je tak důležité, aby si po letech strávených před lidmi odpočinuli, což se Jumbovi nikdy nedostalo... Film je jak detektivním pátráním po pravdě o Jumbově životě, tak skutečně dojemným příběhem o vůbec první zvířecí celebritě. Vřele jej doporučuji, je to přenádherný film. Pokud vím, na DVD ve Spojeném království tento dokument ještě nevyšel, učitě se tak však v budoucnu stane, budete tedy mít možnost si jej např. přes Amazon objednat. Ke shlédnutí je však také na některých internetových stránkách...

Lovci kryptidů 2: Rostoucí problémy (3/5)

Neděle v 10:42 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Fahad, Akihiko a Roger byli vysláni do Spojených arabských emirátů, aby zjistili, kdo má zálusk na tajemného Sandwalkera, kryptida, který by se dal jednoduše popsat jako obrovitý krab žijící v poušti. Po setkání s tímto hrůzostrašným zvířetem bylo jejich auto napadeno Metallerem, jemuž dělalo společnost několik arabských mužů... Mezitím v Londýně pozorují muži Gregoryho Martina zbylé Lovce kryptidů, Jacka a Pauline. Pierre je v nemocnici poté, co se opil, a zdá se, že to s ním opět začne házet...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: ROSTOUCÍ PROBLÉMY, ČÁST TŘETÍ:
Fahad se s mohutným kašlem vyprostil z hořícího auta. Držel za ruku Rogera, který při pádu vozidla omdlel. Někde v zadní části vozu, která byla zahalena kouřem, seděl Akihiko. Stačilo mu jen pár dobře mířených ran kovovou tyčí, a omlácená dveře auta odletěla, a Akihiko byl venku. Nebyl na tom dobře. Jediným pohybem prstů roztrhl svůj spandexový oblek v naději, že unikne přehřátí. Fahad poklekl. "Motor za chvíli vybuchne. Musíme pryč," řekl. Akihiko stisknutím tlačítka zmenšil svou tyč, zasunul ji za opasek, a zvedl jedinou rukou ležícího Rogera. Ušli pár metrů a motor se vznítil. Nebyli od exploze moc daleko, a tak je žár doslova bičoval. "Víte, kdy si uvědomím, že jsme ti nejobyčejnější superhrdinové na světě?" zeptal se pomalu se probírající Roger. "Když zjistíme, že omdlíváme, nemůžeme odletět, a... Sakra... Jsme lidi jako všichni jiní," odpověděl si hned na tuto otázku. "Ne, nejste. Nás obyčejní lidi nezajímají," ozval se zezadu jakýsi hlas. Ten kovový nádech... Metaller... Než stačili Fahad, Akihiko nebo Roger něco udělat, byli už ve světě snů, kolem nich byla jen temnota a oni nic nevnímali... Jack a Pauline se přijeli podívat do nemocnice za Pierrem. Ještě před vstupem na oddělení před ně však vběhl zmatkující lékař. "Zákaz návštěv! Na oddělení se nachází nebezpečný pacient..." křičel. "Jaký pacient?" zděsil se Jack. Lékař si až teď povšiml Jackova černého obleku s nápisem Lovci kryptidů. "Je to ten co patří k nám?" zeptal se. Lékař na něj jen poděšeně hleděl. Jack ho svou mohutnou rukou odstrčil a vběhl do chodby. Pauline ho následovala. Pozornost všech sester a doktorů se soustřeďovala na jeden pokoj. Jack do něj vtrhl a spatřil ten strašný zmatek. Pierre řval jako zvíře, a zatímco se ho pár statných, vysokých mediků snažilo připoutat na lůžko, vzpínaly se jeho svaly tak nadpřirozeně, že opravdu vypadal, jako by byl divokým zvířetem, které je kroceno. Nakonec dal jednomu z mediků kopanec do obličeje, toho druhého srazil k zemi loktem a vstal na lůžku. Sestra, jež držela v ruce injekční stříkačku se sedativy, asi přišla o všechny zuby, když jí Pierre kopl do obličeje. Potom z lůžka seskočil. Konečně se tou masou bílých plášťů prodral k Pierrovi Jack a chytil ho za rameno. "Pierre! Co to děláš?! Ty ses dočista zbláznil!!!" vykřikl na něj. Pierre se na Jacka otočil. Ty oči... Byl v nich takový hněv... Jack vrhl rychlý pohled k otevřeným dveřím, ve kterých stála Pauline. "Sérum agresivity... Tys měla pravdu," řekl jí. A pak dostal Jack asi deset ran pěstí do břicha. Svalil se jako podťatý a nevěděl, zda jej víc trápí ta bolest, nebo fakt, že Pierrovi bylo v Tokiu skutečně ublíženo. Pár doktorů Pierra zase zachytilo a přitiskli ho ke zdi. Konečně se jednomu z nich povedlo mu dát uklidňovací injekci. Hned potom je Pierre obrovskou silou setřásl a vrhl se k Pauline. Ta se mu pokusila uhnout, avšak on na ni zaútočil. Jenže Paulininy reakce byly velice rychlé. Vyskočila a přitom kopla Pierra do hrudi. Ta rána ho trochu zchladila. Hned nato chytil zezadu Pierra Jack. Pierre se mu ze sevření vytrhl, následovala další rána do stále ještě bolavého břicha, a Jack měl zase prázdné ruce. Ale ne na dlouho. Vytáhl z opasku laserovou pistoli, hbitě odhodil laserový náboj, vtlačil do zásobníku jiný, vystřelil, a Pierra ke zdi připnula objemná síť. Řev, který Pierre vydával, snad už ani nebyl lidský. "To, co mu dali v Tokiu do krve, asi mělo za následek nějaké genetické změny..." řekla Jackovi Pauline, když mu pomáhala zpět na nohy. Sedativa už začínala působit a Pierre usínal. V tom zmatku Lovcům kryptidů nikdo nepoděkoval, Pierre byl jen přenesen zpět do svého pokoje, upoután na lůžko, a brzy se mělo rozhodnout o tom, co s ním bude dál... Kolem základny Lovců kryptidů, nedaleko odsud, se mezitím pohyboval Sethův vůz. "Sethe, jak to vypadá?" zeptal se ho přes vysílačku Gregory Martin. "Jsou pryč. Nevím, kam odjeli, ale nevrátili se už pár hodin." "Výborně..." promnul si Gregory Martin ruce, sedíce v malé tmavé místnosti v domě pár mil od základny Lovců kryptidů. "Uskutečněte náš plán," rozkázal Sethovi.


Fahad otevřel oči. Byla nad ním krásná, modrá obloha, po které poletovali racci. "Pobřeží?" zeptal se sám sebe. Prudce se posadil a shledal se na pláži. Široko daleko ani živáčka. Na to, že byl možná celé hodiny v bezvědomí, reagoval docela rychle. Sice se trochu zamotal, když se postavil, ale brzy získal rovnováhu. Byl odzbrojen. Části rukávů svého spandexu měl ohořelé. Snažil se vzpomenout si na to, co se stalo při cestě do Bahaddye. No jistě, napadl je Metaller, ten mechanický hlas inteligentního robota by poznal kdekoliv. Dal se na pochod pláží. Přišlo mu divné, co dělá na pláži. Vždyť ještě před chvílí se spolu s Akihikem a Rogerem nacházel uprostřed pouště na hranici Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie. Podle tvaru reliéfu okamžitě poznal, že toto je pobřeží Spojených arabských emirátů. Byl sem tedy převezen. Neodvážil se ze sebe vydat ani hlásku, zajímalo ho však, kde jsou jeho spolupracovníci. Zatímco pochodoval po liduprázdné pláži, sledoval ho jakýsi muž v černém. Měl masku na obličeji. Za písečnými dunami lemujícími pláž se pohyboval tiše a hbitě jako levhart. Konečně Fahad vystoupil na jednu dunu a povšiml si obrovského létajícího stroje, "zaparkovaného" nedaleko odsud. Kolem něj se pohybovala spousta Arabů. Po Metallerovi, ani Akihikovi a Rogerovi žádná stopa. Bystrého Fahada napadlo, že by mohl zkusit jednoho z těch ozbrojenců napadnout, přivlastnit si jeho samopal a pak s jeho pomocí ostatní donutit, aby vyklopili, co tu vlastně dělá. Nepochybobal o tom, že za své přemístění na pláž mohou oni. Začal se obratně plížit k jednomu Arabovi stojícímu opodál a hledícímu do dálky. Ale než po něm stačil ze svého úkrytu za malou, pískem zaprášenou skalkou vyskočit, už ho k zemi tiskl ten muž v černém. Arab, jenž měl být napaden, pak zamířil Fahadovi do obličeje svým samopalem. "Jste rychlý, pane Ghazalli. Měl jste zůstat na pláži," řekl maskovaný muž. "Kdo jste? Co tady dělám? Kde jsou ostatní Lovci kryptidů?" zeptal se Fahad, neukazující jedinou známku strachu. "Tak mě říkají Black Spier, jo? Tohle je jednotka chlápků, co pro nás dělají. A vaši kolegové, to vám radši nebudu říkat. Nechci, abyste mi dal do držky," zněla odpověď. Několik ozbrojenců dovedlo Fahada zpět na pláž. "Tak černej špión, jo? Děláte pro Nieta?" zeptal se Fahad Black Spiera. Nedostal však odpověď. "Víte, proč jsme vás umístili na pláž? Ne? Tak hele, koukejte," řekl po chvilce Black Spier. Z písku na pláži se vynořili dva středně velcí Sandwalkeři. Roztáhli svá klepeta a pomalu začali pochodovat k Fahadovi. Black Spier a arabští ozbrojenci rychle ustupovali. "Provedeme teď takový malý experiment... Za jak dlouho dva kryptidi roztrhají jednoho Lovce kryptidů," usmál se Black Spier. Neozbrojený Fahad teď čelil obrovskému nebezpečí...

Přežije Fahad setkání se dvěma Sandwalkery? Kdo je vlastně Black Spier, co je zač to velké létací zařízení, a kde jsou Akihiko s Rogerem? Je možné, že byl Fahad přenesen na liduprázdné pobřeží jen proto, aby se stal součástí nějakého Nietova experimentu, jehož cílem je zjistit, jak rychle jsou si odchycení kryptidi schopni poradit s lidskými oběťmi? Na co se chystá Gregory Martin a jeho komplic Seth v Londýně? Co Pierrovi způsobilo sérum agresivity, jež bylo do jeho krve vpraveno Amanem v Japonsku? Válka je tu, a nejde v ní jen o kryptidy, ale o celý svět... Pokračování příště...

Podobnost pravěkých a současných zvířat: Gargoyleosaurus a moloch

Sobota v 10:21 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
První část seriálu Podobnost pravěkých a současných zvířat se zaměřila na obrovitého jurského sauropoda Brachiosaura a současného nejvyššího savce, žirafu. Ačkoliv bychom našli i řadu znaků, jimiž se tato zvířata velmi odlišují, přece jen mají stavbou těla něco podobného. Další tvorové, které si v tomto seriálu přiblížíme, také k sobě nemají vývojově nejblíže, přesto bychom zde jakousi similaritu nalezli...

Během posledních zhruba pěti set milionů let prudké evoluce života na naší planetě se vyvinuli tvorové, kteří jsou si, ač pocházejí ze zcela odlišných živočišných skupin, podobní. Někdy je tato podobnost zcela náhodná, a stojí za ní konvergentní evoluce, typ evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem, neboť je utváří podobné či stejné prostředí, ačkoliv je od sebe dělí celé kontinenty nebo třeba i desítky milionů let. Jindy nacházíme podobnost mezi živočichy, kteří už dávno vyhynuli, a jejich příbuznými, kteří žijí v dnešním světě, a se kterými se člověk může potkat... V tomto seriálu článků se podíváme na zvířata vyhynulá a současná, která si třeba nejsou blízce příbuzná, ale stavbou těla mají něco společného. Druhá část se zaměřuje na jednoho z prvních ankylosaurů, jurského Gargoyleosaura, a v současnosti žijící osnitou ještěrku molocha z vyprahlých oblastí Austrálie. Podívejme se na jejich anatomii, a zjistěme, co mají společného...

GARGOYLEOSAURUS:
S délkou 3 až 4 metry a tělesnou hmotností okolo jedné tuny byl Gargoyleosaurus dobře stavěným a celkově velkým dinosaurem, alespoň tedy na raného ankylosaura, kterým byl. Řadí se do čeledi Nodosauridae, jež se od pravých ankylosauridů lišila tím, že její zástupci nebyli vybaveni kostěnným kyjem na ocase. Pro mnohé z nodosauridů bylo typické nejen důkladné opancéřování zad, ale také řada ostrých výběžků nacházejících se na bocích zvířete. Pravděpodobně se před útoky predátorů chránili tak, že se přitiskli k zemi, čímž znemožnili lovci dosáhnout na nechráněné břicho, a nechali svůj tvrdý zádový kostěnný pancíř terorizovat tak dlouho, dokud lovce nepřešla chuť si takto bezvýznamně hrát. Byli prakticky nezranitelní, tedy v dospělosti. Malí ankylosauři, podobně jako dnešní malí krokodýlové, totiž ještě neměli ztvrdlé kostěnné desky na zádech, což z nich činilo snadnou potenciální kořist. Když při obraně tvrdá záda nepomohla, byly tu ještě ty úžasné ostny, jež dokázaly projet nohou dotírajícího dravce a odstavit ho. Gargoyleosaurus pojídal přízemní rostliny, například kapradiny. Před 154 až 150, případně až 145 miliony let, žil na území dnešního amerického západu. Ve světlých lesích plných kapradin, cykasů a jehličnanů se potkával s různými ornithopody jako byli Dryosaurus a Othnielia, s obrněnými Stegosaury a s velkými sauropody typu Diplodoka nebo Apatosaura. Poměrně celistvá kostra, jež byla odkryta roku 1996 a podle které byl roku 1998 popsán proslulým americkým odborníkem na ankylosaury, Kenem Carpenterem, byla nalezena v Morissonově formaci, tedy na stejném území, jako všechny předchozí jmenované rody dinosaurů tolik typické pro pozdní Jurské období v Severní Americe. Gargoyleosaurus znamená v překladu "ještěr chrlič". Jeho zvláštností bylo, že v přední části čelisti měl sedm zubů. To je mezi ankylosaury velmi neobvyklé, poněvadž pozdější zástupci této skupiny obrněných dinosaurů neměli v zobákovitých čelistech žádné zuby. Jde o primitivní znak, poukazující na to, že Gargoyleosaurus je skutečně jedním z nejranějších zástupců infrařádu Ankylosauria.




MOLOCH OSTNITÝ (MOLOCH HORRIDUS):
V jednadvacátém století žijící tvor, který by se dal připodobnit nejen Gargoyleosaurovi, ale i ostatním nodosauridům a (pomineme-li jejich výrazný kyj na ocase) ankylosauridům, je moloch ostnitý. Moloch je monotypický rod, což znamená, že obsahuje pouze jediný druh, a ten žije ve střední a Západní Austrálii, v pouštních a polopouštních oblastech a v buši. Je však pravdou, že tvor, který se mu výrazně podobá, nemusí být jen obrněný dinosaurus, ale také někteří zástupci čeledi leguánovitých žijící na západě Spojených států amerických. Moloch tedy není jediným současným ještěrem s ostny, je ovšem zřejmě tím nejkurióznějším. Pokud je tento ještěr, v dospělosti dorůstající délky až 20 centimetrů, ohrožen, nastaví protivníkovi své ostny, skryje hlavu mezi přední končetiny a ukáže svou "falešnou hlavu", která se nachází na zádech, a je tvořena měkkou tkání. Tento výrůstek (viz. obrázek) dokáže dravce natolik zmást, že na něj skutečně zaútočí. Když tak však učiní, popíchá se o ostny. Kdyby náhodou zaútočil na molochovu pravou hlavu, také by se pobodal, neboť i ta je porostlá ostny. Moloch je zajímavý ještě dalšími aspekty života. Jelikož žije v pouštních podmínkách, musel se během evoluce naučit nakládat rozumně s vodou. Nalezne-li například malou kaluž v písku, vloží do ní končetinu, a voda se kapilárním pohybem dostane až k jeho tlamě. Když v poušti prší, vystaví se dešti celý, a celým povrchem těla pak absorbuje kapky vody, jež na něj dopadnou. Ani během období sucha není zcela bez vody, v noci totiž jeho tělo pokrývá rosa.


CO MAJÍ SPOLEČNÉHO:
Těm, kteří se o pravěk příliš nezajímají, asi přijde, že Gargoyleosaurus a moloch spolu mohou mít mnoho společného už jen tím, že jsou oba plazi. Avšak plazi jsou parafyletickou skupinou, jednoduše bychom mohli říci, že ne každý je tomu dalšímu příbuzný tak moc, jak bychom očekávali. Ještěři, hadi a dvouplazi patří do podřádu šupinatých, a jsou si tedy blízce příbuzní. Dinosauři sice mají s ještěry a hady společného předka z doby asi před 300 miliony let (jednalo se o diapsidního plaza, jenž byl vybaven dvěma spánkovými jamkami), ale mnohem blíže mají ke krokodýlům a k ptákům, současným dinosaurům. Krokodýlové se někomu mohou zdát jako velcí ještěři, jenže ve skutečnosti mají blíže k ptákům než k jakémukoliv typu plaza. Opusťme však svět taxonomie, který dokáže být pro nezasvěcené dosti složitým. Podívejme se pouze na tělesné znaky. Gargoyleosaurus byl vybaven ostny, které mu vyrůstaly jak po stranách ocasu, tak na bocích. Rovněž moloch je vybaven takovými trny, a zvláště trny na bocích jsou velmi ostré a poměrně velké, kdežto ty na ocase jsou vzrůstově menší. I tím se tato dvě zvířata, jinak se výrazně lišící svou velikostí, podobají. Zřejmě také způsob obrany je podobný. Gargoyleosaurus sice nebyl vybaven "falešnou hlavou", ale při nebezpečí se přitiskl k zemi a spoléhal na ochranu svého brnění. Vystavil se tedy útoku. Stejně tak si v ohrožení počíná moloch ostnitý...


A co nemají společného? Gargoyleosaurus byl dinosaurus, moloch je ještěr z čeledi agamovitých. Gargoyleosaurus byl přinejmenším patnáctkrát delší než moloch. Uveďme ještě, že dospělý moloch váží až 95 gramů, a porovnejme si to s 1000 kilogramy masa, kostí a ostnů jurského Gargoyleosaura... Opět bychom nalezli mnohé, čím se tato dvě zvířata liší. Já však doufám, že se Vám článek o jejich podobnosti líbil. Své názory napište do komentářů.

Obrázek týdne 16. 2. 2018

Pátek v 15:30 | HAAS |  Obrázky týdne
Týden je u konce, je čas na další Obrázek týdne... Tentokrát jsem vybral tuto malbu, která se mi velice líbí...

Popisek k dnešnímu obrázku: Kalifornie, Severní Amerika, před 50 tisíci lety. Vrcholí doba ledová. Avšak pláně Kalifornie jako by jí takřka nebyly zasaženy. Pleistocénní megafauna zde žije v neustálém boji na život a na smrt. Nedaleko řeky, kterou se brodí párek ostražitých kolpíků, zaútočil na divokého prakoně bájný šavlozubý tygr, Smilodon. Vrhá se vyděšenému zvířeti po krku a chystá se svými dvaceticentimetrovými špičáky přetrhnout jeho krční tepnu. Druhý kůň jen zděšeně řehtá a sleduje celé drama možná až z přílišné blízkosti...

Do komentářů můžete napsat svůj názor na tento obrázek... Nyní se už těšte na další části Lovců kryptidů i na další články o ochraně přírody!

Pelanomodon

Čtvrtek v 18:14 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Pelanomodon ("bahenní zub") byl dicynodont z baronem Nopscou popsané čeledi Geikiidae, a žil v období pozdního Permu, před 259 až 252 miliony let na území dnešní Jihoafrické republiky. Byl popsán proslulým skotsko-jihoafrickým paleontologem Robertem Broomem roku 1938 na základě fosilních ostatků nalezených v geologické vrstvě Dicynodon Assemblage Zone v Beaufortově skupině v jihoafrické pánvi Karoo. Tento živočich je jihoafrickou specialitou, jeho kosti už nebyly odkryty nikde jinde na světě. Jemu příbuzná Geikia žila zase ve Skotsku a Tanzanii, toto obdivuhodné rozšíření poukazuje na fakt, že tato zvířata, Pelanomodona nevyjímaje, měla před více než 250 miliony let mnohem větší areál rozšíření, neboť mohla putovat z jednoho kontinentu na druhý prakticky po souši. Tehdy totiž byly všechny kontinenty na naší planetě spojeny v superkontinent zvaný Pangaea, a Pelanomodon se řadil mezi jeho obyvatele. Jednalo se o zavalitého býložravce spásajícího různé mechy, keře a další nízko rostoucí rostliny. Samci a samice se od sebe výrazně lišili stavbou lebky. To v minulosti vedlo k menším zmatkům; byla popsána celá řada druhů, avšak později paleontologové přišli na to, že šlo vlastně jen o různě velké samce a samice jednoho druhu, P. moschops (ačkoliv existuje i další druh, P. rubidgei podle S. H. Rubidgea, podle něhož byl pojmenován i gorgonopsiant Rubidgea). Zvláštní byl Pelanomodon tím, že pravděpodobně dokázal žvýkat svou rostlinnou potravu pouze přední částí čelistí. Nalezené kosti Pelanomodona jsou většinou pouze fragmentální. Dosud nebyla nalezena přinejmenším z poloviny dobře zachovalá kostra, z tohoto důvodu nelze odhadnout velikost tohoto dicynodonta, je však pravděpodobné, že nepatřil mezi ty nejmenší.
Jeho popis naleznete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Geikia!

Ohrožený pakaprovec klamathský

14. února 2018 v 11:18 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Velmi rád píši články o ohrožených zvířatech, která jsou kvůli člověku ve velkém nebezpečí, a nemusí to trvat dlouho, a z naší planety nadobro zmizí tak jako kdysi velcí dinosauři... Není překvapením, že mezi ohroženými zvířaty se vyskytuje tolik sladkovodních ryb. Vždyť znečištění řek, potoků a jezer si jistě vybírá daň na všech živočiších, kteří se vyvinuli a žijí v tomto prostředí. Jiné druhy ryb zase platí za neuváženou stavbu přehrad, a pakaprovec klamatshký, jenž je tématem tohoto článku, je jedním z nich.

C'waam, tak říkají Indiáni kmene Klamath z amerického státu Oregon pakaprovci klamatshkému (Deltistes luxatus). Jedná se o rybu z čeledi pakaprovcovitých (Catostomidae), jejíž zástupci se v jednadvacátém století vyskytují především v Severní Americe, ačkoliv některé pakaprovcovité ryby bychom nalezli i v Číně a v Rusku. Paleontologové již našli řadu fosilií prehistorických pakaprovcovitých, jedním z nejznámějších dávno vyhynulých zástupců čeledi je Amyzon z Eocénu a Oligocénu. Tato ryba, jejíž zkameněliny byly nalezeny například v kanadské provincii Britská Kolumbie či v amerických státech Colorado a Nevada, velmi výrazně připomínala dnešního pakaprovce klamathského, jenž je, jen pro informaci, jedním ze 78 dnes žijících druhů pakaprovcovitých ryb. S délkou 86 centimetrů však patří mezi největší druhy ve své čeledi. Je to poměrně dlouhověká ryba, dožívá se až 40 let, přičemž pohlavní dospělosti dosahuje mezi 6. až 14. rokem. Živí se malými vodními bezobratlými, zooplanktonem a řasami. Pakaprovec klamatshký se endemicky vyskytuje v oblasti Upper Klamath Lake v jižní části Oregonu. Toto velké, mělké jezero v nadmořské výšce 1261 až 1263 metrů je také útočištěm lososa kisuče (Oncorhynchus kisutch), a v jeho blízkosti se kdysi, v 19. století, odehrála Modocká válka. Pakaprovec však neobývá jen toto jezero, pochopitelně se pohybuje také napříč řekami, které do něj vtékají, a tak je rozšířen po celém blízkém okolí. Jeho areál rozšíření je přesto velmi malý. Nejvíce se na osudu pakaprovce podílí fragmentace habitatu, způsobená výstavbou přehrad. Redukované vodní toky už nejsou tolik příhodné pro život pakaprovců. Navíc tato ryba potřebuje řeky a jezera s dostatkem peřejí, a také s dostatkem štěrku na dně. V takových oblastech se totiž pakaprovci třou, a to konkrétně v březnu, dubnu a květnu. Vajíčka obvykle zůstávají na dně řeky či jezera po tři týdny, než se z nich vylíhnou larvy, kterým trvá ještě 40 až 50 dní, než se promění v mladé pakaprovce. Právě zničení takového prostředí, jež pakaprovec potřebuje k rozmnožování, se podepisuje na jeho stavech, a v současnosti jej IUCN klasifikuje jako druh ohrožený. Kromě stavby přehrad však bylo zničeno i 70 % mokřadů v okolí Upper Klamath Lake, a pakaprovec je nejediným zvířetem, kterého tato změna významně zasáhla. Dalším problémem bylo umělé vypuštění rybářsky užitečných ryb do oblasti. Mezi takové ryby, nové a nepůvodní konkurenty pakaprovců, jsou pstruzi obecní a okounci pstruhoví, stejně jako mnozí další. V neposlední řadě je pakaprovec klamathský terčem útoku několika bakterií, jež u něj způsobují morbidní nemoci, často vedoucí ke smrti. Nemoc, při níž rybě doslova uhnijí žábry za živa, je způsobena bakterií druhu Flavobacterium columnare. Tomuto symptonu se říká columnaris, a kromě pakaprovců ji mívají i mnohé jiné ryby, zejména pak sumci. Parazit rodu Lernaea z podtřídy klanonožců (jež se řadí mezi korýše), zase "ojídá" rybu za živa, což způsobuje bolestivá poranění. Tito a jiní paraziti a bakterie by normálně jen kontrolovali stav pakaprovců a nahrávaly k přirozené harmonii v ekosystému, ale problémy, do kterých pakaprovce dostali lidé ničením přirozeného prostředí, spolu s nemocemi způsobují už jen pokles počtu jedinců této jedinečné ryby. Spojené státy americké se ji nyní snaží chránit. Kdysi oblíbené sportovní rybaření pakaprovců, hojné v 60. a 70. letech, už bylo nadobro zakázáno. Důležité je však chránit přirozené prostředí těchto ryb, k čemuž už dochází. Bohužel není jasné, zda bude projekt na záchranu pakaprovce klamatshkého úspěšný, doufejme však, že ano...

Doufám, že se Vám tento článek o ohroženém pakaprovci klamathském líbil. Rád bych přinesl další články o ohrožených či kriticky ohrožených rybích druzích, neboť mám pocit, že jim někdy není ani ze stran nadšenců do přírody věnována dostatečná pozornost.

Asteroxylon

13. února 2018 v 19:47 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Asteroxylon ("xylém tvaru hvězdy") byla raná cévnatá rostlina, která žila na naší planetě na počátku geologického období Devon. Řadí se k nejstarším zástupcům skupiny Lycopodiopsida, jež zahrnuje plavuňovité, šídlatkotvaré či vranečkotvaré rostliny. Asteroxylon samotný patřil do mnohem starší podskupiny, nazvané Drepanophycales. Patřily do ní rostliny žijící na Zemi v obdobích Silur a Devon. Jak již bylo zmíněno, Asteroxylon se na naší planetě vyskytoval v Devonu, kdy rostliny začaly hojně osídlovat souš, stejně jako obojživelníci, a tato podivuhodná kombinace proměnila vzhled našeho světa. Stonek Asteroxylonu měřil více 40 centimetrů na výšku, přičemž se větvil na jakési "větvičky", z nichž každý mohl také měřit asi 40 centimetrů na délku a v průměru měl 12 milimetrů. Rostlina nebyla vybavena pravými listy, místo toho z ní vyrůstaly jakési útvary, vyplněné chlorofylem, jež svým vzhledem listy trochu připomínaly, a dosahovaly délky pouhých 5 milimetrů. Povrch Asteroxylonu byl zdoben průduchy, umožňujícími rostlině fotosyntézu. Existuje řada devonských rostlin výrazně podobných Asteroxylonu, řada druhů dříve přiřazovaných k tomuto rodu už byla reklasifikována buďto jako kapradiny nebo jako jiné druhy raných zástupců skupiny Lycopodiopsida. Roku 1920 popsaný typový druh A. mackiei je však s jistotou druhem platným.
Popisek této rostliny naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Danziella!

Vodnářka tykadlová-Jediný had s párem tykadel

12. února 2018 v 17:23 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Nastal čas na popis jednoho z nejzvláštnějších hadů, které znám... Jedná se o vodnářku tykadlovou!

Latinský název: Erpeton tentaculatum,
Rozšíření: Thajsko, Kambodža a Vietnam,
Velikost: délka 0,7 až 1 m.
Vodnářka tykadlová je jistě hadem, kterého jednoduše nelze zaměnit s žádným jiným. Není na naší planetě dalšího druhu hada, který by byl vybaven párem tykadel. Vodnářka tykadlová bývala dříve klasifikována jako užovka z podčeledi vodnářek, nicméně v současné době už herpetologové uznávají vodnářky (Homalopsidae) za samostatnou čeleď, a rod Erpeton, jehož jediným druhem je právě E. tentaculatum, zahrnuje i širokou škálu dalších rodů, z nichž většina žije v oblasti jihovýchodní Asie od jižní Číny po Novou Guineu, ale i dále. Vodnářku tykadlovou vědecky popsal Bernard Germain de Lacépéde roku 1800, a pracovat tehdy s užovkou, třebaže mrtvou, vybavenou dvěma pohyblivými tykadly, muselo být pro Lacépédeho stejně vzrušující, jako pro dnešní herpetology, kteří až v nedávné době zjistili, k čemu tykadla vlastně slouží. Jedná se o modifikované smyslové orgány, ne tykadla v pravém smyslu jako nacházíme ve světě hmyzu. Nacházejí se hlavě a měří 13 až 19 milimetrů. Pomáhají hadovi vypátrat potravu ve pomalu tekoucích, kalných a často až kyselých vodách, jež tento sladkovodní had, výborný plavec, nejčastěji obývá. Ve vodě, kde je viditelnost na několik centimetrů prakticky nulová, si nemusí namáhat své oči, místo toho používá svých tykadel k registraci potravy v podobě ryb a korýšů. Když začne pátrat po potravě, začne pohybovat tykadly. Pokud had neloví, jsou jinak ztuhlá. Jde o lovce, který číhá na svou kořist v záloze. Může být překvapivé, že je vodnářka tykadlová jakožto vodní had vybavena ovíjivým ocasem. Ten však k něčemu slouží; k ovinutí například kolem větvičky pod vodou. Pak už jen had čeká, až kolem něj proplave nějaká ryba. Tykadla ho na její přítomnost včas upozorní. Velmi zajímavé je však to, že had je schopen odhadnout budoucí pohyb ryby. Zaútočí, ryba se lekne, spustí se u ní prudká reakce, dá se špatným směrem, zrovna tím směrem, kam had zaútočil, a je chycena. Ještě zajímavější je to, že had odhadne, kde se při útoku bude nacházet rybí hlava. Sevře ji svými čelistmi, a začne do ní pomalu vypouštět jed. Jelikož má zadní jedové zuby, které jsou plné, na rozdíl od dutých jedových zubů korálovcovitých a zmijovitých hadů, musí "žvýkat", než se z Duvernoyových žláz vpraví do ryby dostatek jedu. Ten má účinek pouze na některé druhy jihovýchodoasijských ryb, jimiž se vodnářka tykadlová živí... Bohužel není známo, zda je aktivní ve dne či v noci. Ví se však, že je vejcoživorodá. Mláďata přicházejí na svět pod vodou, a v jednom vrhu je jich obvykle 5 až 11. Had tráví pravděpodobně celý život ve vodě, čemuž napovídají výrazně redukované břišní šupiny, které velmi výrazně omezují možný pohyb na souši. Na svrchní straně těla jsou šupiny silně kýlnaté, tzn. středem každé šupiny vede výstupek. Vodnářka tykadlová dokáže zadržet dech až na 30 minut. Je známo, že se v období sucha, zvláště v nočních hodinách, zahrabává do bahna. Tam je potom schopna přečkat celé období sucha, a to bez potravy. Vyhrabe se až se začátkem období dešťů. Zbarvení vodnářky tykadlové se liší, někteří jedinci jsou jednolitě hnědí, další mají až načervenalé pruhy, setkáme se však i s exempláři velmi tmavými se žlutými pruhy na bocích... Ačkoliv je vodnářka tykadlová klasifikována jako druh málo dotčený, v některých oblastech se s divokými exempláři hojně obchoduje, což způsobilo lokální snížení počtu jedinců. To může mít v budoucnosti dopad na osud tohoto druhu...

Příště mehelie kapská!