Červenec 2018

V době prvních čtyřnožců-část 6.

31. července 2018 v 11:00 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Hugh Beeley setkal s několika Hynerpetony. Potom na pobřeží devonského moře, kde Hynerpetoni odpočívali, zahlédl z povzdálí obrovskou ploutev, jež narazila o hladinu... Dunkleosteus! Hugh si s ním chce zaplavat. Jistě to však bude velmi nebezpečné.

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST ŠESTÁ:
Nejprve jsem se musel vrátit zpět do tábora. V odpoledním parnu to byla pořádná štreka, která mne stála značné množství energie. Do večera jsem odpočíval. Když se začalo stmívat, začal jsem se připravovat na následující den. Během svého více než půlročního pobytu v devonském světě už jsem několikrát využil nafukovacího člunu. Tentokrát však měla přijít mořská mise zdaleka nejnebezpečnější. Pokud jsem se chtěl setkat tváří v tvář s Dunkleosteem, musel jsem být dobře vybaven. Jenže malá nafukovací lodička, která ani nemá motor, mi přece nemůže život zachránit při bezhlavém úniku! Měl jsem však u sebe několik elektrických vidlic. Dále jsem byl vybaven jakousi "podvodní kuší". Problém byl, že jsem musel vystřelit asi tak ze vzdálenosti patnácti metrů, abych cíl zasáhl dlouhou šipkou s háčkem na konci... Pro případ, že by se na mě Dunkleosteus vrhnul a já nedokázal "odpádlovat" pryč, vzal jsem si paraglidingové křídlo. Jakkoliv šíleně to znělo, měl jsem v plánu ho na moři připevnit ke člunu a kdyby se něco stalo, lano přeříznout a nechat se z nebezpečného místa odnést. Na nic lepšího jsem neměl vybavení... Ráno jsem vyrazil. Nasedl jsem do člunu a nechal se proudem řeky odnést na pobřeží. Nevěděl jsem, kde Dunkleosteové žijí. Bylo mi však jasné, že budou někde tam v hluboké modři. Pádloval jsem podél břehu moře. Za nějakou dobu jsem dorazil ke skaliskům, jež byla přímo poseta Hynerpetony. Asi se vyhřívali na sluníčku, dělalo jim to dobře. Přirazil jsem ke skalisku a chvíli je pozoroval a fotil. Jeden se vrhl do moře. Byl pryč velmi dlouho, ale žádného z jeho druhů to neznepokojovalo. A pak se náhle, jako když udeří blesk, hladina zbarvila do ruda. Něco se tam dole stalo! Hynerpeton už na hladinu nevyplaval. Moc mě zajímalo, co se mu přihodilo. Nasadil jsem si tedy potápěčský přístroj na záda a skočil do vody. V průzračně modré vodě se odehrávalo poslední dějství strašlivého, krvavého dramatu. S polomrtvým Hynerpetonem cloumala obrovská čtyřmetrová ryba Hyneria. Své zuby zatínala do jeho těla čím dál hlouběji a chudák Hynerpeton natahoval směrem k hladině své přední končetiny, jako by se dožadoval pomoci od svých druhů z pobřeží. Hyneria ho nakonec překousla na dvě poloviny a spodní polovinu jeho těla hladově spolkla. Pak začala mít zájem o druhou polovinu, již klesající ke dnu. Když tu uviděla další živý objekt. Totiž mě. Pořádně jsem se lekl. Už jsem přece zažil setkání s metrovými Hyneriemi z řeky. Nikdy se nebály! Jestli si mě malé Hynerie jen tak prohlížely, pak mě považovala za svůj další chod, o tom jsem ani na chvíli nepochyboval. Jakmile jsem se dostal na člun, spatřil jsem její ocasní ploutev, jak tříská o vodu jen pět metrů od člunu. Bylo vidět, že se ponořila. Bylo po všem. Prozatím. Jen za minutu o vodní hladinu, zhruba půl kilometru od břehu, pleskla mnohem větší, oranžová ploutev. To byl můj Dunkleosteus. Největší predátor devonských moří, za kterým jsem přijel...


Nejprve jsem k místům, kde se Dunkleosteus objevil, dojel s loďkou. Pak jsem se odvážil nahlédnout pod hladinu. Vypadalo to slibně. Obrovitá ryba zrovna proplouvala přibližně čtyřicet metrů pod mým člunem. Vypadala zlověstně. Ostré čelisti tohoto pancířnatce by mne dokázaly přetnout ve vteřině. Četl jsem, že mechanismus otevírání čelistí trval Dunkleosteovi jen 20 milisekund. Dunkleosteus neměl zuby, místo toho byly jeho čelisti opatřeny ostrými kostěnými výčnělky. Připomínaly břitvy. Konečně jsem se celý ponořil. Pořídil jsem hned asi dvacet snímků. Přišlo mi však, že jsem pancířnatci příliš vzdálen. Musel jsem blíže. Také mě zajímalo, co tu dělá, a proč jen tak poklidně proplouvá zdejšími vodami. Přesný důvod jsem se nikdy nedozvěděl. Ale náhle se na scéně objevil ještě větší Dunkleosteus. Pokud měl ten první jen asi 4 metry, potom ten druhý měl trochu přes 6 metrů na délku. Tady byl, největší pancířnatec všech dob! Vlastně hned dva! Ten větší se mírně otřel o bok toho menšího. Říkal jsem si, jestli to není pár, který právě hodlá předvést nějaký zvláštní tyb svatebního tance, jenže má přítomnost jej asi vyrušila. Větší Dunkleosteus se na mne okamžitě zaměřil. Ta rychlost, jakou začal plavat k hladině a tedy i ke mě! Zmocnila se mě hrůza. Hrdlo se mi sevřelo. Popadl jsem svou zbraň a na Dunkleostea vystřelil. Moc brzy! Střela zmizela v hlubinách. V nábojnici byla ještě jedna. Teď už jsem cíl neminul. Háček se zaryl do Dunkleosteovy hlavy. Predátor se ve vodě zastavil, otřásl se, a střela byla venku. Jeho pancířnaté hlavě ani neublížila. Vynořil jsem se. Když jsem se vytáhl na člun, skoro jsem ho převrátil vlastní vahou. Sundal jsem si přístroj. Pak se člun zatřásl. Dunkleosteus do něj narazil. Vykřikl jsem si pro sebe několik nadávek. Popadl jsem nůž, chytil se upevnění paraglidingového křídla, přeřízl lano... Dunkleosteus vyskočil z vody a chňapl po mě. Minul jen o kousíček. Jeho tělo dopadlo na člun. Bylo po všem. Své cenné fotografie jsem měl u sebe. Nejprve jsem však musel zvládnout přistát na pobřeží...

Příští část bude už asi poslední... Uvidíme, co všechno ještě Hugh v devonské divočině zažije!

3000. článek na blogu Blogorgonopsid + Zajímavosti ze světa pravěku a přírody

30. července 2018 v 13:24 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Dnes, 30. července 2018, přidávám na svůj blog v pořadí již 3000. článek! Je to neuvěřitelné, i když zároveň pochopitelné, neboť články píši takřka každý den již po devět let (tedy s výjimkou několika prvních měsíců mého blogu a také některých delších a vzácných přestávek). Donedávna jsem počet článků na svém blogu ani nesčítal. Pak jsem ho začal před pár lety uvádět v narozeninových článcích a tento rok jsem si uvědomil, že dosáhnu čísla 3000 a bude třeba to nějak oslavit... Proto přidávám tento článek, ve kterém uvedu některé zajímavosti ze světa dinosaurů, pravěku a přírody... Ale dále chci apelovat na Vás, na čtenáře, bez kterých by přece tento blog takto dlouho nevydržel a rozhodně by na něm nebylo 3000 článků. Jestli víte o nějakém zajímavém tématu, o kterém bych mohl zpracovat článek, klidně to napište do komentáře. Nemohu slíbit, že takový článek napíši, ale pokud mě téma zaujme nebo mi bude blízké, rád o něm napíši...

3000 článků na Blogorgonopsidu je pro mne opravdu velké číslo a nikdy jsem nesnil o tom, že vůbec takové množství napíši. Je však pravdou, že mezi nimi jsou i některé úvodníky do rubrik nebo články, ve kterých jsem předal diplomy za soutěže, takže ne každý článek byl vyloženě informačním nebo případně příběhem... Obvykle to píši jen tehdy, když má můj blog narozeniny, ale ještě jednou bych chtěl poděkovat Vám všem, kdo můj blog navštěvujete a občas zde třeba zanecháte komentář. Každá zpětná vazba je pro mě dobrá, takže ještě jednou díky... Ve stávajících letních projektech budu pokračovat, budu pokračovat i v psaní svého příběhu V době prvních čtyřnožců, možná vytvořím nějakou soutěž a mám v plánu také začít přidávat videa z Lovce krokodýlů, jednoho z ikonických dokumentů. Také chci začít s projektem, který se konečně zase zaměří na dinosaury!


ZAJÍMAVOSTI ZE SVĚTA PRAVĚKU A PŘÍRODY:

1. Zřejmě nejmenším dinosaurem vůbec je Mellisuga helenae. Česky je nazýván kalypta nejmenší a je to nejmenší pták a tedy opravdu také dinosaurus. Jedná se o malého kolibříka živícího se rostlinným nektarem a žijícího v Karibiku na Kubě a na Ostrově mládeže. Údajně byl však pozorován i na Haiti a na Jamajce. Samička kalypty nejmenší měří jen 6,1 centimetru a váží 2,6 gramu, sameček je mnohem menší a váží v průměru 1,95 gramu, přičemž měří 5,5 centimetru.

2. Nejlehčím sauropodem, zástupcem této obrovské skupiny gigantických čtyřnohých a dlouhokrkých býložravců, byl Blikanasaurus. Žil v pozdním Triasu na území dnešní Jihoafrické republiky. Vážil pouze 250 kilogramů.

3. 8 z 10 nejlehčích teropodních dinosaurů jsou kolibříci. Pouze 9. a 10. nejlehčí teropod (a také pták) jsou střízlíkovec a pěvec banakit americký.

4. Jediný dosud známý had rozmnožující se pouze partenogenezí je slepák květinový (Indotyphlops braminus) z Afriky a Asie, i když byl uměle vypuštěn na Havaj nebo do Ameriky. Samec nikdy nebyl nalezen, zdá se, že celá světová populace tohoto hada sestává pouze ze samic. Partenogeneze se však může vyskytnout i u dalších hadů; v roce 2014 například samice anakondy velké (Eunectes murinus) porodila tři mláďata, i když byla v teráriu pouze s jednou další samicí.

5. Několik pravěkých zvířat pojmenovaných podle postav/míst ze slavných filmů, knih nebo komiksů: ptakoještěr Ikrandraco avatar (podle Ikrana z Avataru), ceratopsid Medusaceratops lokii (podle Lokiho z marveláckých komiksů a filmů), pachycefalosaurid Dracorex hogwartsia (doslova "dračí král z Bradavic", pocta sérii o Harrym Potterovi), carcharodontosaurid Sauroniops pachytholus (doslova "Sauronovo oko" z Pána prstenů), teropod Gojirasaurus quayi (podle Godzilly).

6. Několik v současnosti žijících zvířat pojmenovaných podle postav ze slavných filmů, knih nebo komiksů: jihoamerická sladkovodní ryba Otocinclus batmani, houba Spingiforma squarepantsi (podle Spongeboba Squarepants), novozélandský žralok Gollum suluensis (podle Golluma či Gluma z Pána prstenů), středoamerický pavouk ze skupiny skákavek Bagheera kiplingi - to je zároveň jediný dosud známý pavouk živící se pouze rostlinami.

7. Největším suchozemským plžem je oblovka obrovská (Achatina achatina), jež pochází z Afriky a je invazním druhem. Dorůstá délky 18 až 30 centimetrů. Živí se ovocem a zeleninou.

8. Největším současným bezobratlým je zřejmě kalmar Hamiltonův (Mesonychoteuthis hamiltoni) z jižního oceánu. Několik jich bylo nalezeno v žaludcích vorvaňů. Je však známo jen několik exemplářů. Prý může dorůst do délky 12 až 14 metrů a vážit 750 kilogramů. Oko je široké 27 centimetrů, čočka má 12 centimetrů.

9. Nejbližším vyhynulým příbuzným tygra (Panthera tigris) je kočkovitá šelma označovaná jako Longdanský tygr, jinak Panthera zdanskyii. Pozůstatky (včetně lebek) této šelmy byly nalezeny v provincii Gansu v Číně. Vyhynula před více než 2 miliony let.

10. Pravděpodobně nejstarší mikrofosílie náleží mikroorganismům, jež existovaly už před 4,28 miliardami let. To je poměrně brzy poté, co se na naší planetě utvořil oceán, k čemuž došlo před 4,41 miliardami let, přičemž naše planeta jako taková vznikla před 4,54 miliardami let. Tyto mikrofosílie pocházejí z kanadského Quebecu.

Oblovka obrovská

Medusaceratops lokii

V psaní na tento blog budu samozřejmě pokračovat!!! Ještě jednou Vám děkuji za podporu.

Počet divokých tygrů vzrostl, ale boj ještě neskončil

29. července 2018 v 12:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dnes je Globální den tygrů (Global Tiger Day), a my tedy máme příležitost vzdát hold největší kočkovité šelmě současného světa, která je v ohrožení. V roce 1900 žilo v Asii přibližně 100 000 divokých tygrů. V roce 2010 jich bylo jen 3200. Teprve v dubnu tohoto roku přišly pozitivní zprávy. Poprvé za celé století, během kterého počet divokých tygrů nenávratně klesal kvůli lovu, ničení přirozeného prostředí a dalším faktorům, se populace zvýšila. Nyní žije na naší planetě 3890 divokých tygrů. Zhruba polovinou (nebo možná i více než polovinou) všech divokých tygrů se pak může pyšnit Indie, tygři jsou hojní především v Národním parku Sundarbans a také v západních Ghátech. Je ironií, že zrovna Indie je v současnosti nejbezpečnějším domovem divokých tygrů a zemí, kde jich v divočině žije nejvíce. Po celá desetiletí během 20. století totiž přijížděli do Indie shikariové z celého světa a tygry stříleli. Když Indie patřila Britskému impériu, spousta zámožných Angličanů si vyjela na exotickou dovolenou a jeden lovec dokázal postřílet celé desítky tygrů během jediného dne. Podle záznamů jeden lovec zastřelil během jednoho dne i více než sto tygrů, a to bylo právě asi před sto lety. Kdysi hojná, majestátní šelma, vrcholový predátor ve svém ekosystému, padla za oběť lidem. Proto je velmi dobře, že jejich počet strmě, pomalu, ale jistě narůstá... Ztratili jsme však tři z devíti poddruhů tygra. Tygry jávské, balijské a kaspické už nikdo nikdy neuvidí. Zbyl nám tygr ussurijský, bengálský, indočínský, malajský, sumaterský a jihočínský. Populace posledního jmenovaného je už pravděpodobně vyhynulá v divočině, i když někteří správci rezervací tvrdí, že v posledních letech našli nějaké otisky drápů v bahně. I kdyby však nějací tygři jihočínští v divočině žili, šlo by o jedince, nebylo by jich možná více než deset a je spíše pravděpodobnější, že už žádní nejsou. V roce 2007 jich v zajetí žilo 73.

Během let byla učiněna řada kroků k ochraně tygrů. V roce 2005 vznikla v Indii National Tiger Conservation Authority. Už roku 1973 vznikl v Indii Project Tiger. Discovery International stojí za svým projektem nazvaný Project CAT. Je realizován s pomocí World Wildlife Fund a jeho cílem je zdvojnásobit populaci divokých tygrů do roku 2022. Toho se má docílit především rozšiřováním přirozeného prostředí tygrů. Minulý rok na podzim přišly zprávy o tom, že Kazachstán hodlá reintrodukovat tygry do Ili-Balkashského regionu, a to za pomocí WWF. Stále je zde tedy naděje, že tuto majestátní šelmu zachráníme. To však neznamená, že jsme vyhráli. Světovou populaci divokých tygrů bychom mohli přemístit na jeden fotbalový stadion a všichni by se tam vešli. A jen v Texasu, v zoo a soukromých chovech, žije 10 000 tygrů! Kolik jich pak žije v hrůzných podmínkách některých soukromých čínských chovatelů, kteří je chovají jen proto, aby je nakonec zabili a prodali části jejich těla těm, kteří věří, že mají nějaké zázračné účinky...

Zapojme se společně do projektů na záchranu tygrů... Některému z nich můžete darovat nějakou částku. Možná se Vám poštěstí i více... Budoucnost tygrů je v našich rukou... Děkuji za Váš čas.

Obrázek je z National Geographic.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Buteogallus borrasi

28. července 2018 v 13:03 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přináším další část projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku. Minulý rok jsem v rámci této série článků představil obrovskou pravěkou sovu Ornimegalonyx. Nyní se seznámíme s dalším velkým dravým ptákem, který kdysi obýval karibské ostrovy, nebo přesněji řečeno jeden velký karibský ostrov...

Jméno zvířete: Buteogallus borrasi,
Zařazení: Ptáci (Aves), řád dravci (Accipitriformes), čeleď jestřábovití (Accipitridae),
Vyhynutí: Raný Holocén,
Příbuzní: Existují.
Rod Buteogallus se česky označuje jako káně a v současnosti zahrnuje 10 druhů těchto dravců, přičemž je známo dalších 6 vyhynulých druhů. Tyto káně se ve fosilním záznamu objevují v období středního Miocénu. Nejde o káně, se kterými se setkáme zde, v Evropě (rod Buteo), ale o vyloženě novosvětské káně, z nichž většina žije v neotropické zóně. Areál rozšíření jednoho druhu pak zasahuje i na samý jih Spojených států amerických, severněji už káně rodu Buteogallus nenalezneme... Buteogallus borrasi byla jednou z největších kání západní polokoule a žila v období Pleistocénu a raného Holocénu. Dlouho byla považována za kubánského endemita, její fosilie se totiž našly pouze na Kubě. Jelikož však šlo o ptáka, a i mezy dravci najdeme tažné druhy, domnívají se někteří odborníci, že tato pravěká káně poletovala při honu za potravou i nad dalšími ostrovy v západním Karibiku a možná dokonce i nad severoamerickou pevninou. Faktem však zůstává, že Buteogallus borrasi je nejhojnějším fosilním jestřábovitým ve čtvrtohorních horninách na Kubě. Druh byl popsán v roce 1970, kdy mu bylo přiděleno jméno Aquila borrasi. Aquila je orel, a jak se ukázalo, tento druh nespadal do tohoto rodu. Později byl nazýván Titanohierax borrasi. Toto jméno bylo změněno až v roce 2007, od té doby je tento pták oficiálně považován za pravěkou káni. Nejvíce fosilních pozůstatků bylo odkryto na nalezišti Llanura Meridional de La Habana... Buteogallus borrasi je jednou z prehistorických ikon Kuby a tak byl ještě pod názvem Aquila borrasi vyobrazen v roce 1982 na kubánské poštovní známce.



Tvar zánártí prozrazuje, že tento dravec lovil ve vzduchu, pravděpodobně tedy vždy přiletěl ke své kořisti, chňapl po ní ostrými drápy, uchopil ji a odnesl pryč. Poté, co s ní usedl, zabil ji klovnutím zobáku opatřeného ostrou špičkou, ostatně jako je tomu u všech dravců. B. borrasi se vyskytoval hlavně v savanovém habitatu, lovil na otevřených prostranstvích. Zřejmě lovil pouze malé živočichy, například hlodavce či větší hmyz a plazy, zejména tedy ještěry (kupříkladu leguány) a hady. Případně mohla tato pravěká káně lovit také mláďata větších savců, například menších pozemních lenochodů... Více bohužel o tomto dravci nevíme, jeho životní styl pro nás asi vždy bude záhadou. Většina zdrojů, z nichž se o tomto ptáku dozvíte, ani neuvádí, jak velké měl rozpětí křídel, i když z kosterních pozůstatků tedy jasně vyplývá, že tato káně byla o moc větší než dnešní káně velká (Buteogallus urubitinga) ze Střední a Jižní Ameriky.


Obrázky a informace z:

Tato série bude pokračovat...

Správce dinosauřího parku - Neklidní Palaeotisové a zlobivý Microraptor

27. července 2018 v 16:19 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je na čase vrátit se na Tedův ostrov za Danem Jamesonem, správcem Dinosauřího parku... Nebudu to nijak prodlužovat...

Neklidní Palaeotisové a zlobivý Microraptor

To byl tedy týden! Měl jsem spoustu práce s krmením neposedných Dsungaripterů, Gallimima a Siamotyranna, stejně jako Erythrosucha Erica a Abrictosaura, s odklízením Othnieliích bobků a čištěním insektária, ve kterém žijí Mesothele (Megarachne) a Arthropleura... Pjů, už si ani nepamatuji, co všechno jsem dělal v pondělí, jen vím, že mě něco zasypalo... A moc to nevonělo. Jakkoliv poníženě se cítím při rozepisování o těchto věcech, musím je zde uvést. Pokud Vás Dinosauří park přijme, nevydejte se sami bez dozoru na obhlídku výběhu naší Macrauchenie. Bolestivě kopat není jediná věc, co umí... Největší problém mi ve středu odpoledne způsobili Palaeotisové, naši pravěcí pštrosi. Původně jsme měli skupinku třech, ovšem ta se za léta pořádně rozrostla. Teď je jich už dvanáct a zvláště ti mladí jedinci jsou k lidem nepříjemní. Jsou to takoví ptačí egoisté, kteří se na člověka dívají zhora a nezdráhají se mu uklovnout ušní lalůček. Jeden krmič, David Roger, jak si říkal, to už zažil... Palaeotisové ve středu odpoledne podhrabali plot a celá skupinka utekla. Ale nebylo to proto, že by si chtěli po parku jen tak zaběhat. Byli nějak nervózní, neklidní, a proto utekli z výběhu. A právě díky jejich útěku jsme přišli na pořádnou nepříjemnost... Ještě jsem se o tom nezmínil, ale náš ostrov je vulkanického původu. Právě začalo to nejhorší, co se nám tu dosud mohlo přihodit. Ve středu Palaeotisího výběhu doslova pukla zem a začal z ní unikat jedovatý plyn... Situaci jsme nakonec vyřešili tak, že jsme do pukliny vsunuli trubku a začali plyn odvádět pryč do speciální komory, kde byl nějak zneškodněn - nejsem na tyto věci odborník, proto se o nich nemohu rozepisovat... Palaeotisové jsou doteď v pozorovací, provizorní ohradě. Hned v úterý příští týden jim hodlám postavit novou ohradu.

Největší potíže mi však dnes po obědě způsobil Microraptor, kterého Oliver přivezl před více než půl rokem. Tento malý rošťák totiž nějak unikl ze své ptačí voliéry. Sedl si na parapet okna v mé ložnici. Vytáhl jsem ze skříně síťovou pistoli a šel po něm. Jakmile mě s ní Microraptor uviděl, odplachtil do vedlejší zahrady. Myslel jsem si, že ho sítí zasáhnu, tak jsem vystřelil! Bohužel pevně obalila hlavu mého kolegy, který zrovna sekal trávník. Trapnou půlhodinu jsem mu pak pomáhal síť, jejíž háčky ke všemu neštěstí vnikly do jeho obličeje, rozstříhat. Nebylo to pěkné... Microraptora nakonec odchytil můj zlobivý kolega Oliver, který si ho všiml na trávníku před svým domkem. Microraptor se tam objevil a pátral tam po potravě, zatímco Oliver seděl u okna a četl si o uměle vyvolaných genetických změnách u zvířat... Ironické, že ji taky chytil do sítě, jen do nějaké lepší, a ironické, že byl rychlejší, než já... Ale nebudu se tu rozčilovat kvůli tomu, že mne předčil. Spíše mě naštvalo, že mi asi před hodinou přinesl nějaký balíček s dárkem. V tom balíčku byla jeho fotografie. Byl na ní on a cenil na ní hezky své zuby. To jsem tedy fakt urazil, takový egoistický dárek jsem ještě nedostal...

Další Správce dinosauřího parku zase za týden...

Lovci kryptidů - Mezi 2. a 3. sérií

26. července 2018 v 16:43 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Slíbil jsem, že v Malování nakreslím komiks, jehož děj se bude odehrávat mezi 2. a 3. sérií Lovců kryptidů, a tak je tady! Nakreslil jsem ho tradičním způsobem, tedy stejně jako ty komiksy z roku 2010. Není to možná to nejlepší, co jsem kdy na svůj blog dal, ale přece jen má tento krátký komiks v příběhu Lovců kryptidů význam... Nastiňuje totiž, o čem bude 3. série těchto příběhů, aniž by Vám nějak moc prozrazoval... V komiksu vystupují Pierre Leroy, stále truchlící nad smrtí své sestry v 1. sérii a Nietovým sérem agresivity "vylepšený" ve 2. sérii, Pauline Jetkins, Fahad Ghazalli, vůdce Lovců kryptidů Jack Owen a agentka CIA Barbara Kentová. A nechybí ani náš známý kovový zabiják, který po celou 2. sérii naše přátele ohrožoval, a jehož tělo je tvořeno takřka nezničitelným meteokolosiem... A pak je tu ještě jedna krvežíznivá příšera...


3. série Lovců kryptidů přijde v srpnu!

V době prvních čtyřnožců-část 5.

26. července 2018 v 12:38 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Poté, co Hugh přežil jedovaté bodnutí Xenacantha a přečkal strašlivou bouři, vydal se na průzkum řeky, kde se setkal s několika Metaxygnathy. Při svém návratu do tábora pak našel řadu stop nějakého z prvních čtyřnožců! Třeba ho vystopuje!

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST PÁTÁ:
Nález stop mě velice nadchnul. Divil jsem se, proč se zvíře vydalo až sem, do tábora, tak daleko od řeky a od mořského pobřeží. Následoval jsem jej tedy. Obojživelník byl pomalý, moc daleko nedošel. U velké stojaté louže si hověl ve stínu přesličkovitých rostlin Pseudobornií a vypadal velmi spokojeně. Na první pohled jsem poznal, že je to Hynerpeton. Ze všech devonských obojživelníků jsem měl vždycky tento druh nejraději. Pomalu jsem se k němu připlazil s nachystaným fotoaparátem a pořídil jeden parádní snímek. Pak sebou Hynerpeton neočekávaně mrsknul a skočil do louže. Nedělal to pro nic jiného než pro zvlhčení své kůže. Všichni obojživelníci ji musejí udržovat vlhkou. Byl jsem jeho nálezem úplně bez sebe. Na chvíli jsem se stal malým dítětem, které si s nějakým zvířetem chce hrát a touží vyzkoušet všechno, co jde, co ho napadne. Popadl jsem úlomek větve Pseudobornie a hodil ho do louže. Hynerpeton reagoval poněkud podrážděně. Vylezl z louže a utíkal se schovat mezi sluncem vybělená skaliska, umístěná pod velkým oknem mezi větvemi Archaeopterisů. To zřejmě nebylo ideální místo, kam jsem ho mohl zahnat. Litoval jsem, že jsem mu takhle zkazil koupel a řekl si, že už takto s žádným zvířetem nikdy pracovat nebudu. Naštěstí, když jsem odcházel, Hynerpeton opět skočil do louže a začal se v ní čvachtat. V okolí bylo víc stop Hynerpetonů. Napadlo mě, že asi naráz vylezla z moře celá skupina... Proč se však vydali sem, do vnitrozemí? Moře je sice nedaleko, ale proč tato zvířata prostě opustila pobřeží? Určitě to nebude jen tak, pomyslel jsem si. V okolí tábora jsem narazil na dalšího Hynerpetona, zrovna nově příchozího. V porovnání s tím předchozím vypadal docela nervózně. Konečně mě napadlo, o co tu šlo. Toto byl samec a připravoval se na bitku o samičky, z nichž jednu, zcela klidnou, ale připravenou sledovat souboje samců, jsem potkal o chvíli dříve... Jakmile padla tma, okolím mého tábora se rozezněly chrochtavé zvuky vydávané těmito obojživelníky. Sedl jsem si před stan a pohlížel na dva samce, kteří stáli proti sobě asi tak pět metrů od mého stanu. Nevím, zda o mě věděli, zato já věděl moc dobře o nich a pozoroval jsem je přes termokameru, neboť si mé oči ještě nezvykly na tmu. Jeden samec začal pokyvovat hlavou. Druhý samec k němu rychle přiběhl, i když to byl běh velmi nemotorný, div se s ním nosem nesrazil. Pak začal stejně pokyvovat hlavou přímo před jeho očima a navíc začal chrochtat. Vyzyvatel na to reagoval ještě hlasitějším chrochtáním. Takto se škádlili asi tak pět minut. Co bylo zezačátku zajímavým "soubojem" se nakonec stalo nudnou hádkou dvou starých hochů. Po měsíce jsem v devonském světě hledal trochu humoru. Bohužel neúspěšně. Donutil jsem se, abych se zasmál tomu, že se samička Hynerpetona zvedla a odešla, zatímco spolu ti dva ještě stále bojovali a jejího odchodu si nevšimli. Pravda, nebylo to vtipné, ale já se smál...


Předtím, než jsem usnul, vzpomínal jsem na mé zcela první setkání s Hynerpetonem. Nebyla to ta samička koupající se v louži. Se svými prvními Hynerpetony jsem se setkal před měsícem několik kilometrů odsud. Na bílých skaliscích se rozvalovala celá skupinka. Viděl jsem je ale jen z dálky. Stál jsem na útesu a dalekohledem je sledoval. Pak jsem došlápl na kámen, jenž nebyl pevně zaklíněn v jakési malé prohlubni na vrcholku útesu, a kámen spadl. Narazil o vodní hladinu a skupina vylekaných Hynerpetonů se ponořila... Ráno už bylo dávno po souboji. Chrochtání Hynerpetonů jsem ještě pár minut před usnutím slyšel, pak jsem však již usnul. V blátě okolo stanu byla spousta jejich stop. Řekl jsem si, že dnes se vrátím tam, kde jsem kdysi viděl celou skupinu. Sbalil jsem si dalekohled, nějaké jídlo a pití a pár dalších věcí, hodil si batoh na záda, nasadil si klobouk a vydal se na pochod. Slunce dost pálilo. Pochodoval jsem devonským lesem, stále tvořeným převážně Archaeopterisy. Kam jsem se podíval, rozléhaly se stojaté louže kypící životem. Trvalo mi několik hodin, než jsem došel k oněm Hynerpetoním útesům. Sestoupil jsem z vysokého skalního útesu až k velké řece, která se táhla z Kaledonského horského pásma, tak jako ta "má řeka", a kterou zásoboval vodou velký vodopád. Zde už byla řeka slanosladká, byla v ní brakická voda. Bylo to jen kousek od pobřeží. Zahlédl jsem tu pár Hynerpetonů. K jednomu z nich jsem se přiblížil, jen abych získal rozmazanou fotografii. Okamžitě zmizel ve vodě. Na hladině moře se náhle objevila ocasní ploutev. Pleskla o hladinu a zase zmizela. Připomnělo mi to kytovce z naší doby... Ale tohle nebyl kytovec, ta ocasní ploutev patřila největšímu mořského predátoru období Devonu, Dunkleosteovi! A já se s ním měl brzy setkat tváří v tvář.

Pokračování příště...

Přírodovědné muzeum ve Vídni 2018

25. července 2018 v 12:39 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Minulý týden ve čtvrtek, tedy 19. července 2018, jsem podruhé v životě navštívil Přírodovědné muzeum ve Vídni. Po své první návštěvě dne 13. července 2017, tedy minulý rok, jsem se opravdu nemohl dočkat, až se tam opět podívám. Toto muzeum je jedním z mých nejoblíbenějších míst vůbec a věřím, že se do něj ještě mnohokrát vrátím...

Tento článek zřejmě nebude rozsáhlý jako ten minulý, v muzeu se téměř nic nezměnilo, já sám jsem si jen prošel místnosti, jimž jsem před rokem nevěnoval tak velkou pozornost. Tím myslím především sbírku minerálů. Bylo však velmi pěkné vrátit se do zoologických, zvláště pak herpetologických sbírek a znovu si prohlédnout všechny ty nádherně zachovalé exempláře, a znovu se shledat s kostrami dinosaurů a dalších pravěkých tvorů... Rozhodně doporučuji muzeum navštívit!

Naši prohlídku jsme začali v sále s minerály, kde se nacházejí skutečné pestrobarevné skvosty... Zde tedy pár fotek...




Novinkou v muzeu je výstava "Kometen - Die Mission Rosetta", která trvá od 9. května do 12. září tohoto roku. Rozhodně doporučuji si ji projít. Rosetta byla kosmická sonda, jež byla postavena European Space Agency a vypuštěna do vesmíru 2. března 2004. Byla vyslána na misi na kometu 67P/Churyumov-Gerasimenko a získala o ní spoustu informací. V jednom ze sálů také promítají film o této tématice v angličtině.


Expozice s fosiliemi se od mé předchozí návštěvy prakticky nezměnily, přidávám tedy jen několik dalších fotek... Nejvíce se mi samozřejmě líbilo v sále s dinosaury, kde se nachází pohyblivý Allosaurus. Opravdu mi připomíná Allosaura z Putování s dinosaury, ten způsob, jakým se pohybuje, je dokonalý... Ve stejném sále se nachází nádherná kostra Henoda, kostra Protoceratopse (ovce Křídy), najdete zde onu slavnou rekonstrukci posledního setkání jednoho Křídového krajtovitého hada a malého indického sauropoda, jsou zde vystavena dinosauří vejce, nacházejí se tu hlavy Triceratopse a Tyrannosaura, kostra Diplodoka, Iguanodonta, je zde popsáno, jak se v průběhu desetiletí měnil jeho vzhled... Můžete si zde sednout, sníst si svačinu, obhlédnout krytí oken s obrazy z Putování s dinosaury od BBC, zkrátka je to paráda...





Samozřejmě jsme znovu prošli celou část muzea zaměřenou na pravěký život, od jeho vzniku až po člověka. Koneckonců, tato část končí pohledem na výstroj slavného rakouského astronauta Franze Viehböcka. Poté už následuje výstava snímků z komety...




Na obrázku nad tímto textem vidíte rekonstrukce karbonských obojživelníků z Nýřan v Čechách, kteří žili v tamním tehdejším karbonském pralese před více než 300 miliony let... Velice zajímavé jsou třeba i pozůstatky chalikotérií ze Slovenska...

Zde ještě rekonstrukce hrobu pravěkých lidí...


Zoologická sbírka je opravdu pozoruhodná. Najdete tu tolik krásných rekonstrukcí žraloků, koster ryb, latimérii (model i kostru), nejrůznější druhy plazů od chřestýšovce Waglerova přes všechny velké druhy krajt (snad jen s výjimkou krajty ametystové) po různé druhy varanů, jsou zde krásné rekonstrukce jejich přirozeného prostředí, chameleoni v lihu, stejně jako scinkové, gekoni a lacertidi, jsou tu oba druhy korovců, najdete zde vycpaného serau, všechny velké savce... Ptačí sbírka je přímo obrovská, naleznete v ní dravce, sovy, dále třeba zoborožce, který má v zobáku dráčka druhu Draco volans z jihovýchodní Asie... Výčet druhů by byl obrovský...


Dozvíte se zde také, že obojživelníkem roku 2018 je skokan hnědý. Minulý rok byl na jeho místě plaz roku 2017, slepýš křehký. V expozici ptáků je také pták roku 2018, špaček!


Zde alespoň ještě psohlavec druhu Corallus caninus...


Tento článek byl i s mými 16 fotografiemi poněkud stručný... Pokud si chcete zajet do Vídně letos o prázdninách, neváhejte a navštivte Přírodovědné muzeum! Je to tak krásné místo!!! A nezapomeňte si také koupit něco v muzejním shopu, já odtamtud mám Inostrancevii od Safari Ltd. Tolik tedy k Vídni tento rok, doufám, že se Vám článek líbil!!!

Život baribala

24. července 2018 v 13:25 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jelikož se Vám, čtenářům, líbil článek Život mamby černé, rozhodl jsem se začít psát celou sérii takových článků, ve kterých se vždy seznámíme s nějakým zvířetem, přičemž jeho život, popsaný ve fiktivním příběhu, bude protkán nejrůznějšími informacemi o jeho druhu... Kromě ledních medvědů, kterým jsem se na svém blogu hodně věnoval třeba v letech 2011 a 2012 v projektu Blog polárních medvědů mám ještě velice rád medvědy černé, kteří jsou také známí jako baribalové. Tak tedy odleťme do Kanady a seznamme se s jedním samečkem baribala, o kterém je tento článek!

ŽIVOT BARIBALA


V medvědím doupěti, pokrytém sněhovou pokrývkou, se něco hýbe a fňuká. Je to malý sameček medvěda baribala, který se právě narodil. Malé novorozeně amerického černého medvěda (Ursus americanus) nazveme Cumshewa. Jméno dostal podle náčelníka indiánského kmene Haida, který dodnes žije v Britské Kolumbii. Tato osobnost se proslavila při slavném masakru americké lodě Revolution roku 1794. Kdo ví, třeba jméno bojovného muže bude sedět k tomuto neviňátku, které se rozvaluje po podestýlce, zatímco nad svět přicházejí jeho sourozenci...

Cumshewa se narodil po 235 dnů trvající graviditě. Je pozdní leden; mláďata se baribalům obvykle rodí od konce ledna do začátku února. Ve vrhu může být 1 až 6 mláďat, obvykle jsou však dvě nebo tři, a v tomto vrhu jsou právě tři. Jsou šedě zbarvená, na rozdíl od takřka uhlově černé matky, která je začíná krmit velmi tučným mlékem. Cumshewa a jeho sourozenci jsou zcela slepí. Oči otevřou za 28 až 40 dní od narození. Tehdy už také bude venku teplo a matka je zřejmě vyvede ven. Teď by si to však nemohla dovolit. Venku je pod nulou, sněží a mrzne, a navíc jejich zadní končetiny nejsou ještě plné vyvinuté. Po šesti týdnech strávených v doupěti získávají mláďata tělesnou váhu 900 g, za další dva týdny a tedy za osm týdnů od narození už váží 2,5 kilogramu a konečně připomínají malé plyšové medvídky. Až jim bude šest měsíců, což bude v létě, budou už vážit 18 až 27 kilogramů! Ale nepředbíhejme, vždyť život Cumshewy teprve začal...


Baribal žije v Severní Americe od Aljašky přes Kanadu až po Floridu. S medvědy černými se setkáme v lesích Britské Kolumbie, kde se také narodil Cumshewa - na tichomořském pobřeží Kanady dokonce žije populace našedlých, až skoro bílých jedinců, kterých už zbývá jen asi 150. Nejde o albíny, ale o zcela unikátní medvědy, kteří jsou přirozeně "vybělení". Dále baribaly nalezneme v arizonské poušti, v bažinách Floridy zase občas vnikají do hnízd a doupat aligátorů... Medvěd baribal nemusí být jen černý, což už bylo naznačeno. Zatímco světlí jedinci jsou velice vzácní, běžně se setkáme s jedinci skořicovými, hnědými nebo plavými... Měří 1,3 až 1,9 metru a dosahuje hmotnosti 55 až 300 kilogramů. Plné velikosti dosahuje v 5 letech života.


Hibernace je u medvěda baribala jen lehkým zimním spánkem, při kterém jeho teplota poklesne o několik stupňů. Jakmile ho v brlohu něco vyruší, hned se probudí...

Na jaře samice vyvedla Cumshewu a jeho dvě sestřičky z brlohu ven, do nádherného, převážně jehličnatého lesa. Podrostem už poskakují ropuchy, se kterými si mláďata ráda pohrávají. Tedy do té doby, než se odváží olíznout záda obojživelníka a zjistí, že má tak nepříjemnou chuť, že už v životě nikdy nezkusí takové odporné zvířátko pokoušet. Matka sbírá bobule. Baribalové požírají především vegetaci; rostlinná složka zaujímá na jejich jídelníčku 85 % potravy. Matka odkrývá svými mohutnými, zahnutými drápy vrstvu po vrstvě ze suchého kusu dřeva, přičemž hltá larvy hmyzu. Mláďata ji samozřejmě napodobují. Při své cestě lesem narazila rodinka na mršinu rosomáka. Baribalové se příležitostně přiživí i na hnijícím mase jako je toto. Ale tentokrát to nebude, protože se na scéně objevuje velký samec, jenž pravděpodobně není otcem mláďat. Tak i tak je může ohrozit. Mláďata instinktivně šplhají na strom, a to co nejvýš, aby na ně samec nedosáhl a nemohl za nimi vylézt! Po chvíli nepřátelský samec odchází. Rodinka se raději vydává hledat potravu jinam.


Po vydatném létě přichází chladný podzim. Zimu ještě mláďata stráví s matkou v jednom brlohu... Po 16 až 18 měsících se však mláďata osamostatňují. Příští léto už tedy Cumshewa tráví sám. Jako správný medvěd baribal je to samotář, který se ostatním medvědům vyhýbá, a ve svém věku ještě rozhodně nemá zájem o další medvědy, zvláště pak samičky... Přesto během krásného, slunného letního dne na svých toulkách lesem narazil na velkého baribala. Je možné, že je to jeho otec, možná je to samec, kterému jako malý unikl. Setkání je nevyhnutelné. Aby se vyhnul střetu, zaujímá Cumshewa postoj poníženého. Kňourání, odvrácený pohled a skloněná hlava signalizují, že nehodlá zaútočit a cítí se podřízeně. Aniž by si ho velký samec všimnul, prochází asi tak tři metry kolem něj a mizí mezi křovisky. Cumshewa sbírá pružnými pysky lesní plody a chystá se na zimu...


Jak již bylo zmíněno, 85 % jídelníčku medvědů baribalů tvoří rostlinná potrava. Tito medvědi však bývají často pozorováni a natáčeni ve městech, kam jsou lákáni odpadky. Podobně jako například mývalové, i baribalové si rádi smlsnou na hnijícím jídle v popelnicích. Takto na města "útočí" nejčastěji v létě, kdy se opravdu velmi snaží vybudovat si tukové zásoby na zimu. Nebojí se přiživit se ani na semínkách pro ptáky umístěnými v krmítku. Milují také med. Na Labradoru, na opačné straně Kanady, daleko od Cumshewova domova, žijí takřka výhradně masožraví baribalové, kteří se nezdráhají útočit na karibu, jež jsou jejich hlavní potravou. Tyto potravní zvyky jsou však u baribalů velice vzácné... Kdekoliv, kde se odehrává migrace lososů, samozřejmě baribalové využijí příležitosti a zaloví si, i když nepojídají tyto ryby v takovém množství, jako větší medvědi hnědí.


Dalšího léta se Cumshewa dostává do prvního konfliktu s lidmi. Setmělo se a on ucítil zápach hamburgeru zanechaného v zamčeném autě, zaparkovaném na pokraji městečka. Vyrazil za ním. Rozrazil přední sklo. Začal houkat alarm. Cumshewa se dal na útěk. Z domu někdo vyběhl a vystřelil puškou do vzduchu. Cumshewa je poprvé vyplašený, ale zcela jistě to není poprvé, co u lidí zkusil štěstí... Baribalové někdy rozbíjejí auta i stavby, aby se dostali k potravě zanechané lidmi a patrně se neštítí ničeho. Dnes večer však svůj hamburger nezískal a tak bude muset svůj hlad ukojit nějakým tím hmyzem a hlavně bobulemi, poštěstí-li se mu nějaké najít.

O několik dnů později nachází Cumshewa mršinu losa. Není v dobrém stavu, ale mu to, zdá se, nevadí. Bohužel se u mršiny střetává s pumou, obvyklým potravním konkurentem baribalů, jde-li o mršiny. Boj je velice krátký, puma utíká s nehezky vypadající ranou na hlavě, způsobenou drápem. O chvíli později se na scéně objevuje velký samec medvěda hnědého. Je to zcela překvapivé, Cumshewa ho ani neslyšel přicházet. Bohužel nemá na vybranou, musí utéci. Ještě štěstí, že medvědi hnědí s baribaly moc nebojují. Kdyby tu byla smečka vlků, kteří však nejsou největšími potravními konkurenty baribalů (setkávají se jen zřídkakdy), dopadlo by to pro Cumshewu špatně.


Baribalové se dožívají v průměru 18 let, i když podle některých odborníků mohou v divočině přežít i 23 let, v zajetí pak třeba až 39 let. Náš Cumshewa však zemře mladý... Při jedné potyčce se totiž setkal s mnohem větším, dospělým, asi desetiletým samcem, který si hájil své teritorium. Baribalové se sobě obvykle vyhýbají, ale Cumshewu zachvátila touha bojovat. S otevřenou ranou na šíji byl pro něj život dále velmi těžký, i když se rána přece jen začala hojit. Možná, že by nakonec zranění přežil a úspěšně by překonal zimu... Avšak pak přišla rána. Doslova. Cumshewa nepřežil kolizi s autem, když během noci (baribalové jsou aktivní především při soumraku a za úsvitu, jsou krepuskulární) přecházel silnici během honu za potravou. Lidé, kterým celý život úspěšně unikal, kromě několika krátkých setkání s nimi na okraji města, jej nakonec stejně zabili... Mnoho baribalů zemře každý rok na silnici. Není jich ale tolik, jako ty desítky tisíc utrápených baribalů, jež jsou ilegálně zabiti lovci trofejí a pytláky. I když je medvěd baribal podle IUCN málo dotčený, lidské chování má na druh jistý negativní dopad...


To byl tedy příběh jednoho z baribalů, třetího největšího druhu medvěda na západní polokouli...

Podobných článků se ještě dočkáte!

Zvláštnosti ve světě ryb: Živorodé ryby

23. července 2018 v 10:38 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Minulou středu jsem začal s projektem Zvláštnosti ve světě ryb, a rozhodně v něm hodlám pokračovat! Předchozí část se zaměřila na chodící ryby, v této části se zase podíváme na ryby živorodé... Doufám, že Vás článek zaujme, pokud ano, budu jedině rád...

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

ŽIVORODÉ RYBY


Pokud mluvíme o tom, jak začíná život ryb, asi většinou pomyslíme na rybí jikry. Ve školách nás přece už od prvního stupně učí, že je ryby kladou. A rozhodně je to pravda, vždyť také řada ryb je vejcorodých. Některé ryby kladou jikry jen tak do vody a ponechávají je vlastnímu osudu, jiné, jako například lososi, nejprve vyhloubí tělem či ocasem jamku do štěrku na dně řeky či jezera a teprve tam jikry nakladou. Existuje ale i řada živorodých ryb, tedy ryb, jež přivádějí na svět živá mláďata...

U striktně živorodých ryb je embryo vyživováno tělem matky, ke kterému je uvnitř připojeno. Velká část ryb, které rodí živá mláďata, jsou však přece jen ryby vejcoživorodé, tzn. mládě je ve vajíčku, které není nijak připojeno k tělu matky. Rozpustí se během vývoje a matka už pak přivede na svět živé potomky... Živorodé ryby ale nejsou ničím extrémně výstředním, vždyť takové ryby čeledi Poeciliidae, česky živorodkovití, se běžně chovají v akváriích. Na obrázku vidíte jejich zástupce mečovku zelenou (Xiphophorus helleri).


Všichni afričtí a američtí zástupci čeledi živorodkovitých jsou skutečně živorodé ryby, jež přivádějí na svět živá mláďata, a nemluvíme zde o vejcoživorodosti. Tato čeleď ryb se vyskytuje hojně na jižní polokouli, tedy v Africe a Jižní Americe, i když jednotlivé podčeledi žijící na těchto kontinentech se od sebe odlišují. Byly od sebe odděleny po 100 milionů let. Před stovkou miliónů let se rozpadl Velký jižní kontinent, tedy Gondwana. Africké a americké živorodkovité ryby tedy zůstaly od sebe odděleny.

Druh živoroděnka lesklá (Poeciliopsis lucida), jež se endemicky vyskytuje v Mexiku a dorůstá délky jen 5 centimetrů, vykazuje známky matrotrofie. To znamená, že metabolismus vyvíjejících se mláďat uvnitř matčina těla ovlivňuje metabolismus matky. A to pak umožňuje výměnu živin. Znamená to však také, že se uvnitř matky může vyvíjet několik skupinek malých rybek najednou, přičemž jsou různého "věku" (i když se ještě nenarodily). Na obrázku vidíte druh Poeciliopsis occidentalis, živoroděnku západní.


Ryby čeledi příbojovkovití, latinsky Embiotocidae, z podřádu vrubozubců, také rodí živá mláďata. Jejich název je složen z řeckých slov embios, tedy "přetrvávající" a tokos, tedy "porod", což opět odkazuje na to, že jsou tyto ryby živorodé. Setkáme se s nimi na severovýchodě Tichého oceánu. Jsou to mořské ryby, i když druh Hysterocarpus traskii (na obrázku) žije ve sladkých vodách Kalifornie. Na jih od mexického státu Baja California už se s touto čeledí ryb obvykle nesetkáme.


Mořští koníci sice kladou vajíčka, ale přece jen by se dalo říci, že přivádějí na svět živá mláďata, zvláště uvážíme-li, že je u sebe nosí sameček. Vajíčka ho potřebují pro dostatek kyslíku a živin, takže je otec v podstatě takovou jejich matkou, a proto můžeme říci, že i mořští koníci jsou živorodí. To samé platí o jehlovitých rybách podčeledi Syngnathinae (označovaných anglicky jako pipefish).


U mořských koníků a jehlovitých je to tedy sameček, kdo je těhotný... Každopádně je zajímavé, že některé živorodé ryby mají jakousi formu placenty, i když to samozřejmě není pravá savčí placenta jako u placentálních savců.

Dost zajímavou rybou je holoměnka (Comephorus), rod zahrnující dva druhy. Je to rod endemicky se vyskytující v jezeře Bajkal v Rusku. Samička rodí najednou 2000 až 3000 larev. Obvykle se tak stává od srpna do dubna příštího roku. Většina samic však po narození mláďat umírá (říkáme tomu semelparita).


Existuje ale i množství dalších živorodých ryb... Znáte nějaké, které jsem zde neuvedl? Je jich opravdu hodně... Doufám, že se Vám tento článek líbil, další část projektu Zvláštnosti ve světě ryb napíši co nejdříve!