Červenec 2018

Zvláštnosti ve světě ryb: Chodící ryby

Dnes v 13:29 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Skupinou živočichů, které jsem se donedávna na tomto blogu příliš nevěnoval, pomineme-li mé popisky některých z jejich prvohorních zástupců, jsou ryby. Tito obratlovci jsou však velice zajímaví. Psát ovšem o rybách nějak systematicky třeba z taxonomického pohledu, jako jsem to nedávno učinil v případě žraločích řádů, by však asi nemělo smysl. Proto jsem se rozhodl začít s tímto letním projektem, který se zaměří na kuriozity ve světě ryb...

Ryby (Osteichthyes) jsou obrovskou skupinou obratlovců, která se objevila už v období Kambria a dala základ všem ostatním, evolučně mladším skupinám obratlovců snad jen s výjimkou paryb. Moderní ryby se poprvé objevují ve fosilním záznamu v Siluru až Devonu, přičemž se některé skupiny od té doby změnily jen málo... Podle odhadů žije v současné době na naší planetě 24 000 až 30 000 druhů ryb, což z nich samozřejmě činí největší skupinou obratlovců vůbec! Některé druhy jsou velmi dobře známé a setkáváme se s nimi na našem talíři. Jiné jsou tak málo prozkoumané, že o nich nevíme takřka nic, a neustále jsou objevovány nové, dosud nepoznané druhy... V seriálu Zvláštnosti ve světě ryb se podíváme na některé výstřednosti v rybím světě, jak ostatně napovídá samotný název. Jsou některé současné ryby schopné chodit po souši? Rodí některé ryby živá mláďata? To jsou jen některé z otázek, na něž dostanete odpovědi...

ZVLÁŠTNOSTI VE SVĚTĚ RYB

CHODÍCÍ RYBY


Je to asi jeden z nejobecnějších faktů, který všichni známe už od nejútlejšího dětství. Ryby žijí ve vodě, dýchají žábrami, jsou vybaveny ploutvemi, s jejichž pomocí plavou... Asi nemá cenu vysvětlovat nic víc. Asi nenajdeme člověka, který by se nesetkal s rybou a nemohl si ji prohlédnout, a když už ne v přírodě, tak alespoň v supermarketu, doma na talíři nebo v knížkách a na internetu... Jistě, je to pravda, ryby jsou vodními obratlovci a všichni je máme s vodou spojeny. Avšak i mezi nimi se najdou podivuhodné výjimky, ryby, které dokáží chodit po souši. Dnes díky nesčetnému množství zvířecích encyklopedií a dokumentárních pořadů o takových rybách většina lidí ví, ale přesto... Jak třeba tyto chodící ryby žijí? A jak dokáží vydržet nějakou dobu bez vody?

První chodící ryby se objevily už v prvohorách. Do skupiny ryb, tedy Osteichthyes, patří všichni nozdratí, latinsky Sarcopterygii. Mezi ně se řadí i Tiktaalik, pravděpodobně jeden z nejbližších příbuzných vůbec prvních tetrapodů, tedy čtyřnožců. Zvířat, mezi něž patříme koneckonců i my. Tiktaalik zřejmě nedokázal pochodovat, avšak byl schopen se pohybovat například přes kusy souše mezi jezery. Žil v Devonu před 375 miliony let a jeho fosilní pozůstatky se našly na ostrově Ellesmere v Kanadě... Možná po vzoru tohoto prapředka obojživelníků, i když těžko říci, zda byl opravdu jejich předkem, možná spíše příbuzným, se po souši pohybují dnešní "chodící ryby"...


Chodícími rybami jsou obvykle ryby obojživelné, které vydrží nějakou dobu mimo vodní prostředí. Nejznámějším příkladem jsou lezci, tedy podčeleď Oxudercinae z čeledi hlaváčovitých (Gobiidae). V současnosti je uznáváno deset rodů zahrnujících přes 30 druhů. Lezci žijí v indopacifické oblasti a také na africkém pobřeží Atlantského oceánu. Dokáží žít mimo vodu, jelikož si udržují vlhkost v žaberních štěrbinách. Jsou však schopni dýchat i vzdušný kyslík svou bohatě prokrvenou vlhkou pokožkou. Obvykle žijí v mangrovových porostech, které bývají pravidelně zaplavovány. Lezci se tedy na souši ocitají při odlivu. Nedokáží chodit, přece jen mají ploutve, nikoliv nohy jako my, místo toho lezou. Používají přitom svůj svalnatý ocas i dobře vyvinuté prsní ploutve. Čiperně se pohybují po bahnité zemi a sbírají červíky, malý hmyz a další bezobratlé. Hlaváčovití jsou obecně karnivorními až planktivorními rybami, živí se tedy především živočišnou potravou.

Kůže lezců jen velmi pomalu vysychá, což jim skutečně umožňuje žít dlouho mimo vodu. Některé druhy lezců bývaly dokonce pozorovány i natočeny, jak šplhají po kořenech mangrovníků. Je to zvláštní. Čekal by člověk, že toto ryba dokáže?


Lezci však na souši nejen hledají potravu. Samci se také běžně předvádění jak svým sokům, tak samičkám. Svou mužnou sílu ukazují především tím, že poskakují po bahně. U některých druhů jsou samci teritoriální a na svém malém území nestrpí žádnou konkurenci.


Další rybou, jež je schopna se pohybovat po souši, je lezoun indický. Lezoun je vybaven nadžaberním orgánem, kterému se říká labyrint, jenž mu umožňuje dýchat vzdušný kyslík. Díky tomu je schopen vydržet i v pramálo okysličené vodě a díky silným prsním ploutvím je také schopen se překroutit přes nějakou tu překážku nebo dokonce, což bylo mnohokrát zaznamenáno, třeba "přejít" silnici. Kdo ví, možná i proto se lezounům připisují nadpřirozené schopnosti, přestože stejní lidé, kteří je považují za cosi výjimečného, je často loví - lezouni jsou konzumními rybami. Lezoun indický žije ve sladkých a brakických vodách jižní a jihovýchodní Asie. Jeho blízký příbuzný, africký ostnovec Ctenopoma multispine, je schopen něčeho podobného.


Jihovýchodní Asie se může chlubit ještě jednou chodící rybou. V angličtině se jí říká "walking catfish", tedy "chodící sumec" a to je koneckonců dost výstižné, protože opravdu jde o sumce a skutečně je schopen pohybu na souši, i když opět nejde o chůzi jako u čtyřnožců. Sumec Clarias batrachus, česky keříčkovec žabí, žije v pomalu tekoucích nebo stojatých vodách. Čas od času se objeví i v rýžovém poli. Voda ve stojatých jezírkách může vyschnout, a když se tak stane, sumec se po souši přemístí někam jinam, kde je voda. Když se ryba rozhodne vodu opustit, pokryje se její kůže hlenem, jenž znemožní kůži vyschnout. Živí se bezobratlými i detritem.


Zřejmě jste již o rybách schopných vydržet bez vody a dokonce schopných pohybu po souši slyšeli... Nebo Vás tento článek překvapil? Let me know in the comments below... Další část tohoto projektu napíši asi tak příští týden...

Přírodovědné muzeum v Berlíně 2018

Včera v 12:22 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Minulý týden jsem navštívil Berlín a jedním z míst, na která jsem prostě musel zavítat, bylo Přírodovědné muzeum v Berlíně. Troufám si říct, že je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Navštívil jsem jej již v roce 2013, kdy byla v expozici o genetice dokonce lebka (nebo spíše odlitek lebky) slavného Big Ala z Wyomingského muzea... Tento rok je jedním z největších taháků muzea kostra Tyrannosaura Rexe nazvaná Tristan. Za Tristanem tam chodí spousta lidí, věřte mi, sál s T-Rexem jich byl plný. To se ale dá říci o hlavním sálu s dinosaury, s Brachiosaurem, s Diplodokem, Dicraeosaurem a Kentrosaurem. Jejich pozice se samozřejmě nezměnila a nejvyšší dinosauří kostra v Evropě, kterou se toto muzeum může chlubit, stále vítá návštěvníky a dinosauřím nadšencům jako jsem já je i napodruhé schopna vyrazit dech...

Na přítomnost Tristana v muzeu se upozorňuje například i v Berlínském metru. Najdete tam například citát hudebníka Slashe, který říká, že theropodní dinosauři jsou jeho oblíbení. Dost mě také potěšilo, že se v metru nachází cedule s nápisem "It's OK, it's dead - Jurassic Park III", tedy citát z Jurského parku 3, ze scény, kdy se zpoza mršiny býložravého dinosaura přímo před hlavními hrdiny vynoří hlava Tyrannosaura.

Vstupenky si tentokrát můžete koupit už před muzeem. Zatímco při mé minulé návštěvě před pěti lety byly u vchodu do budovy umístěny plakáty týkající se Charlese Darwina a evoluce, tentokrát mají Tyrannosauří a papouščí tématiku. To proto, že další nová expozice vystavuje právě vycpané papoušky Ara z neotropů...



V hlavním sálu, do kterého vstoupíte hned po vchodu do muzea, se prakticky nic nezměnilo. Zaujaly mne však například fotografie z německé paleontologické expedice do Tendaguru, jež proběhla v letech 1909 až 1913. Tyto fotografie jsou umístěny poblíž kosti sauropoda rodu Janenschia, jež byla pojmenována právě podle významného paleontologa, který se expedic účastnil. Nevím, zda tyto fotografie byly v sále přítomny i při mé minulé návštěvě, viděl jsem je poprvé a velmi mne zaujaly, jak už jsem koneckonců napsal. Zde tedy pár nových fotek...





Jedním z pravých pokladů muzea jsou podle mne ptakoještěři, fosilii jednoho z nich vidíte zde nad textem. Prohlížením těchto zkamenělin bych mohl strávit celé hodiny... Nicméně také rybí sbírky jsou obdivuhodné. Mezi fosilními rybami, kterými se hlavní sál pyšní, je i velká ryba Lepidotes, která dosahovala délky až 1 metru a lovil ji spinosauridní dinosaurus Baryonyx, který žil v Křídě v Anglii. Víme to, protože se šupiny Lepidota našly v jeho útrobách... Dále v hlavním sále uvidíte krásně zachovalé fosilie ostrorepů, amonitů a dalších bezobratlých...


Vesmírný sál se také nezměnil. Pokud chcete, lehněte si na poměrně příjemné kruhové lehátko a sledujte film o vzniku vesmíru. Je sice v němčině, ale je velmi pěkný.


Část muzea, která se týká současných zvířat, je plná zajímavých exponátů. Z těch pro mne nejzajímavějších uvedu například vycpanou pandu velkou, různé druhy ptáků od rybáků, jespáků, kulíků po člunozobce, sovy a špačky, zvětšeniny hmyzu (např. komára, dobře si prohlédněte, co Vám občas v noci saje krev, tedy alespoň mě, to se tedy přiznám), různé druhy plazů a obojživelníků... Nejzajímavějšími exponáty z řad studenokrevných živočichů jsou podle mne velemlok čínský a americký úhořík (anglicky amphiuma). To, že jsou v muzeu vystaveni, mě skutečně nadchlo. Kolekce hadů je zde mnohem menší než například ve Vídeňském muzeu, ale přesto zde najdeme zajímavé druhy. Ve velké chladné místnosti plné exponátů v lihu najdete například bičovku Oxybelis nebo chřestýše požírající ještěrky (podle mě asi scinky), také v lihu.



Snad bych měl ještě zmínit, že se v muzeu nacházejí dva veleskokani goliáší (samozřejmě ne živí), můžete se tedy podívat, jak vypadá největší žába na světě (mimochodem, pochází ze západní Afriky). Dále se v muzeu nachází několik vycpaných exemplářů zvířecích hvězd z Berlínské zoo, například slavného ledního medvěda Knuta. Moc rád jsem se s ním seznámil...


A zde je T-Rex Tristan. Moc se omlouvám za roztřesenou, nekvalitní fotografii. Nebylo to proto, že by se mi samou radostí ze setkání s Tyrannosauří kostrou třásly ruce (přinejmenším si na to nepamatuji), ale spíše tím, že místnost je poměrně tmavá. Fotoaparát se však snažil... Zajímavé je, že se zde můžete podívat i na několik videí bez zvuku s německými titulky. Jsou v nich animace Tyrannosaura z pořadu Dinosauři: Anatomická tajemství (Clash of the Dinosaurs) nebo také Poslední dny dinosaurů (Last Day of the Dinosaurs).


Také mineralogická sbírka je nesmírně vzrušující, i když jí bohužel neprochází tolik lidí. To je podle mě škoda, vždyť minerály, horniny a nerosty jsou neméně zajímavou součástí světa ve kterém žijeme... Zde je tedy třináctá a poslední fotografie v tomto článku.


Poblíž muzejního shopu najdete také třeba zub obrovského pravěkého žraloka Megalodona... Samotný muzejní shop pak nabízí trička, pohlednice, DVD Jurského světa, Putování s dinosaury: Gigantičtí ještěři s Nigelem Marvenem, Planety dinosaurů od BBC, dále jsou zde různé modely (já si koupil Dinogorgona a Psittacosaura od Schleichu, každý z nichs stál 7,50 euro), plakáty, spousta knížek... Výběr je veliký.

Prázdniny jsou v plném proudu, tak pokud můžete, zajeďte do Berlína! Je to vážně skvělé město a z mého pohledu je čistší než jakékoliv město v ČR. Doufám, že se do Přírodovědného muzea v Berlíně zase vrátím, zase tam uvidím něco nového, třeba někdy příště... Je to úžasné místo a jeho návštěvu vřele doporučuji!

Dinogorgon a Psittacosaurus od Schleichu

Pondělí v 15:26 | HAAS |  Mé obrázky
Poprvé od 16. ledna 2013 přidávám článek do rubriky Mé obrázky. Během své návštěvy Berlínského přírodovědného muzea minulý týden jsem si v tamním obchodě se suvenýry, mezi nimiž byly třeba i DVD Putování s dinosaury: Gigantičtí ještěři či Jurského světa nebo spousta krásných pohlednic (široký sortiment), koupil dva modely, které má sbírka dosud nezahrnovala. Jsou to Dinogorgon a Psittacosaurus od firmy Schleich. Oba jsou v prodeji teprve od minulého roku, 2017. Pořídil jsem několik fotografií, kterými chci nyní obohatit tuto rubriku.

Zde se nachází Psittacosaurus, "papouščí ještěr" z čeledi Psittacosauridae a z Číny spodní Křídy. Dost se mi líbí jeho peří na ocase.


Psittacosaurus se právě setkal s formou, která se u jeho příbuzných objeví již brzy... Bude však pokrývat celé jejich tělo a umožní jim létat.


Druhý model, Dinogorgon, je mým zcela prvním gorgonopsidem. Je to nádherný model (ostatně stejně jako Psittacosaurus) a jsem velice rád, že jsem si ho koupil. Přece jen gorgonopsianti patří k mým nejoblíbenějším zvířatům vůbec a tak je tento model jedním z nejdůležitějších komponentů mé kolekce!


Zde ještě pohled na pruhy, jež zdobí jeho záda, boky a krk. Dokonalé maskování... Jen si přeji, aby jednoho dne napadl nějakého pareiasaurida...


Bohužel z mého pohledu dost pěkný model Scutosaura od společnosti Safari Ltd stojí na Amazonu přibližně 24 dolarů, což je dle mého na model pořádná suma... Někdo by mohl namítat, že se s Dinogorgonem vůbec nemusel potkat, když můj gorgonopsid byl objeven v Jihoafrické republice a Tanzanii, kdežto Scutosaurus pochází z Ruska, ale pamatujme, že koncem Permu byly všechny kontinenty spojeny a zvířata se mohla smíchat prakticky bez bariér...

Brzy přidám další fotky svých modelů...

V době prvních čtyřnožců-část 3.

Neděle v 12:18 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Hugh vydal na průzkum řeky. Chtěl najít vraha Acanthostegy a domníval se, že mohlo jít o nějakého devonského žraloka. Po setkání s několika obdivuhodnými obyvateli řeky nakonec skutečně nalezl tohoto zabijáka. Byl to Xenacanthus. Jakožto teritoriální zvíře se bohužel Hughovi postavil, ale místo toho aby jej kousl, použil svého hlavového ostnu a bodl Hugha do nohy, přičemž vypustil jed. Nyní je Hugh sám, vzdálen od naší doby o 365 milionů let a nemá protijed...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST TŘETÍ:
Postupně jsem ztrácel vědomí. Snažil jsem se zaměřit svůj zrak na stěny mého stanu, se kterými si pohrával vítr. Nedokázal jsem se však udržet. Oči se mi zavíraly nejen nenadálou únavou, ale i bolestí. Noha mě pálila, cítil jsem, jak jed postupuje směrem k srdci. Pak jsem se náhle vzchopil. Prudce jsem se posadil, což se mi však nevyplatilo. Hlava se mi zatočila tak, že se mi udělalo špatně. Začal jsem mít mžitky před očima. Ve strachu, že by mě jed mohl zabít, jsem si nohu obvázal svým svetrem. Nic lepšího jsem po ruce neměl. Vchod do stanu ani nebyl zavřený. Pokusil jsem se dosáhnout na zip. Ruka se mi třásla, bylo mi malátno. Svalil jsem se zpět na záda. Do stanu fičel vítr. Venku asi nastávala pořádná bouřka. Všechno, co bylo světlé, mi náhle ztmavlo. Jako by někdo zhasnul žárovku... Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probudil, skoro jsem nohu necítil. Měl jsem však dost síly na to, abych nahlas vykřikl. Možná jsem křičel o pomoc, nepamatuji si to však přesně. Bylo mi to každopádně k ničemu. Byl jsem tu sám. Opřel jsem se o lokty a zůstal v poloze mezi sedem a ležem. Venku svítalo. Spal jsem snad celou noc? Nebo několik dnů? Když jsem se dotkl zraněné nohy, vyrazily na mém čele krůpěje studeného potu. Vážně jsem ji necítil. Pokusil jsem se nohu trochu rozpohybovat. Stále mi nebylo nejlépe a navíc mne sužovala žízeň. Po pár minutách zoufalého ranního cvičení jsem usoudil, že asi jen tak nevstanu. Začal jsem se obávat, že snad nervy v mé noze odumřely... Napadaly mne všemožné hrozné scénáře. Musel jsem se ze stanu vyplazit po břiše. Ke krabicím s pitnou vodou to nebylo daleko. Popadl jsem první láhev a celou ji vypil. Kdyby mne někdo spatřil, asi by si myslel, že jsem opilec, který sedí opřen zády o krabice plné alkoholu a nemůže se nabažit téhle láhve. Teprve nyní, na denním světle, jsem si začal prohlížet své zranění. Při pohledu na tu nehezkou ránu, jež navíc začínala hnisat, mi vstávaly vlasy na hlavě. I když jich tam moc nemám. Přece jenom jsem po chvíli vstal, i když jsem se potácel opravdu jako opilec. Pokusil jsem se o krátký krok. Cit se do nohy vracel. Konečně jsem se cítil lépe. Najednou na krabici s láhvemi naplněnými vodou usedla Strudiella. Šlo o jednoho z nejstarších zástupců hmyzu, který patřil do skupiny Dicondylia, jenž zahrnuje všechny v našem světě existující zástupce hmyzu kromě chvostnatek. Pamatuji si, že jsem kdysi četl o fosilním exempláři tohoto hmyzu, který ještě neměl křídla. Paleontologové se domnívali, že šlo o mladého jedince. To se mi teď potvrdilo. Tato Strudiella totiž měla křídla. Připomínala mi jepici, byla vlastně trochu podobná Rhyniognatě, jež jsem zde již potkal nesčetněkrát. Zaujaly mne především její tykadla. Strudiella je neměla moc dlouhá, až jsem se sám sebe ptal, zda vůbec fungují stejně jako u dnešního hmyzu. Položil jsem vedle Strudielly ruku. Ulekla se a odlétla. Pěkný zážitek na začátek dne... Až do pozdních večerních hodin jsem zůstal v táboře. Mezi zásobami jídla, které tvořily především plechovky s hrachem, fazolemi, sójou, kukuřicí a další nakládanou zeleninou, jsem nalezl balení s krevetkami. Přišlo mi to trochu zvláštní, když devonský les provoněla vůně holocénských krevet s holocénským česnekem. Během oběda jsem pozoroval Rhiniognathy, tančící v loužích ve štěrku. Bouřka, kterou jsem propásl, asi musela být pořádná. Louží tu bylo jako nikdy předtím. A právě do nich kladly Rhiniognathy svá vajíčka...


Myslím, že Xenacanthův jed nebyl dost silný na to, aby zabil savce, kteří v této době byli ještě pod kamenem, a to na dalších 125 milionů let... Při spánku jsem účinky jedu potlačil. Důvod, proč jsem se cítil tak unaven, byla podle mne reakce mého těla na jed. Nutně jsem potřeboval dlouhý odpočinek k tomu, aby se mi udělalo lépe a aby jed mé tělo neohrozil... T táboře jsem zůstal ještě dva dny. Bál jsem se, že by třeba jed mohl mít ještě nějaké dlouhodobé účinky, jež by se později projevily, avšak mýlil jsem se. Nebyly to nudné dny, i když jediná zvířata, která jsem měl šanci pozorovat, byl raný devonský hmyz. V okolí tábora jsem však sbíral různé rostliny a snažil se je identifikovat. Po pravé straně od mého stanu rostla spousta přesličkovitých rostlin rodu Pseudobornia. Prohlížel jsem si i popínavé rostliny rodu Sphenophyllum, jež zdobily kmeny stromových Archaeopterisů. Čím déle jsem studoval místní rostliny, tím více mne zajímaly... Můj následný výlet na pobřeží byl dosti zajímavý. Pláž byla poseta padlými kmeny Archaeopterisů. Jako nadšený přírodovědec jsem přiběhl k prvnímu jezírku stojaté slané vody. Bylo to vězení, uzavřené kmeny Archaeopterisů, a malá zvířata, která v něm uvízla, už neměla šanci vrátit se do moře. Zvíře tu však bylo jen jedno, i když úlomky vápenatých schránek měkkýšů prozrazovaly, že ještě nedávno mu někdo dělal společnost. Malý Climatius, jen 7,5 centimetrů dlouhý akantod, už zabil všechny další vězně tohoto "jezírka". Bylo mi ho líto, a tak jsem si řekl, že ho z vody vynesu a přemístím do moře. Jakmile jsem do vody ponořil ruku, chňapl po mém prstu. No tedy, to byla síla! Ty zuby prokously můj prst až skoro na kost. Litoval jsem, že jsem se do záchrany Climatia pustil. Ránu jsem si raději vydensifikoval. Pak jsem přišel s mnohem lepším plánem. Místo toho, abych rybu chytal do ruky, prostě jsem ji odchytil do sítě. Vypuštění do moře bylo otázkou několika málo vteřin. V dalších podobných jezírkách jsem našel například 9 centimetrů dlouhé korýše rodu Angustidontus. Nemohl jsem však pomoci každému z těchto zajatců. Zatímco jsem je zkoumal, obloha opět potemněla. Bouře se měla vrátit. Příboj začal bít do pobřežních skalisek. Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale začínalo se mi zdát, že se příliv nějak mohutně zvětšuje. Teď asi nebyla úplně nejlepší doba na procházku po pláži...


Co ještě čeká Hugha na pláži? Jeho vyprávění bude brzy pokračovat.

Vyhynulí tvorové z Karibiku: Paraponera dieteri

Sobota v 12:44 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Jedním z mých letních projektů minulého roku byla série Vyhynulí tvorové z Karibiku. Slíbil jsem však, že se tyto články vrátí o letních prázdninách 2018, a tak jsou tu! Projekt Vyhynulí tvorové z Karibiku pokračuje, a pokračovat bude i jeho sesterský projekt Ztracená fauna Nového Zélandu! Do toho ještě přibydou další nové projekty, se kterými začnu v příštích dnech... Doufám tedy, že si návrat této série článků užijete!

Jméno zvířete: Paraponera dieteri,
Zařazení: třída hmyz (Insecta), řád blanokřídlí (Hymenoptera), čeleď mravencovití (Formicidae), podčeleď Paraponerinae
Vyhynutí: Miocén.
Hmyz je obrovskou skupinou živočichů. Stále nevíme, kolik druhů vlastně na naší planetě existuje a stále jsou objevovány nové a nové, a to jak současné, tak vyhynulé druhy. Ale v případě podčeledi Paraponerinae, která je jednou z 19 podčeledí mravenců (některé z těchto podčeledí jsou však již zcela vyhynulé) je seznam druhů poměrně dost omezen. Tato podčeleď totiž zahrnuje jediný rod, Paraponera, a do něho jsou zařazeny pouze dva druhy mravenců. Největších mravenců posledních několika desítek milionů let; jeden z nich, býčí mravenec Paraponera clavata je dokonce největším mravencem v 21. století. Jeho vyhynulý příbuzný, mravenec druhu Paraponera dieteri, je jediným dalším známým druhem tohoto rodu a byl neméně impozantní. Dosahoval přibližně stejné velikosti jako dnešní býčí mravenec, jehož dělníci/dělnice dosahují délky 30 milimetrů. Královny nebyly o moc větší, na rozdíl od královen jiných druhů mravenců. Druh P. dieteri popsal Baroni Urbani v roce 1994. Druhové jméno je poctou Dieteru Schleemu, který se zasloužil o sestavení sbírky dominikánského jantaru ve Stuttgartském muzeu v Německu. Jediným místem, ze kterého tohoto pozoruhodného mravence známe, je Dominika. Mravenci, kteří v období Miocénu uvízli v tekuté pryskyřici, zůstali do detailů zachováni i po všech těch milionech let. Nejstarší mravenci druhu P. dieteri žili před 19 miliony let, druh mizí z fosilního záznamu před 16 miliony let. Stejně jako jeho dnešní příbuzný připomínal tento mravenec spíše štíhlou vosu a byl vybaven nejen velice silnými kusadly, ale také žihadlem na konci zadečku, jež sloužilo k obraně...


Dnešní býčí mravenec Paraponera clavata patří k nejméně oblíbeným z neotropických zvířat. Žije ve Střední a Jižní Americe, v tamních deštných pralesích. Anglický název "bullet ant" odkazuje na fakt vyslovený některými lidmi, které tito mravenci poštípali. Měli totiž pocit, jako by ránou pronikla kulka. Jiný obecný název pro tyto mravence je "24-hour ant". Během 24 hodin totiž tělo rozhodne, zda jedu podlehne či ne. Jed těchto mravenců je velice silný. Žihadlo samotné slouží k obraně; vyvinulo se především na obranu před velkými savci, ať už jsou to tapíři, kteří nechtěně šlápnou do hnízda těchto mravenců, obvykle při kmeni stromu, nebo třeba mravenečníci, kteří se jinými druhy mravenců živí (avšak ne těmito). Žihadlo vyvolává zřejmě tu nejhorší bolest, jakou člověk může zažít. Paraponera clavata se nachází na nejvyšším stupně Schmidtova indexu hmyzích štípnutí. Jde tedy o nejbolestivější hmyzí štípnutí vůbec, a Schmidt ho testoval sám na sobě. Je dokonce silnější než štípnutí vos z čeledi Pompilidae, kterým se také říká "sklípkaní jestřábi" či "tarantula hawkwasps". P. clavata má mnohem užší hlavu než dominikánský P. dieteri. Liší se také například šířkou zadečku s žihadlem. Dobře zachovalé exempláře P. dieteri prokazují, že se rod jako takový za posledních takřka 20 milionů let téměř nezměnil. Oba druhy vykazují znaky, jež je odlišují, ale jinak jsou si dost podobné.

Obrázky jsou z:

Jen bych chtěl upozornit, že název "býčí mravenec" je můj vlastní, neboť podle webu BioLib nemá P. clavata oficiální český název. Přišel mi trochu lepší než "kulkový mravenec", jak by se dalo přeložit jeho obecné anglické jméno... Doufám tedy, že Vás návrat projektu Vyhynulí tvorové z Karibiku potěšil. Další části očekávejte v brzké době!

Správce dinosauřího parku - Procházka pralesem

Pátek v 11:33 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku pokračuje... O čem nás asi Dan Jameson informuje nyní? Doufám, že si další část užijete...

Procházka pralesem

Zvířatům se v Dinosauřím parku daří. V úterý jsem se svými přáteli, včetně Olivera, převezl poslední malé stádečko Othnielií zpátky na Isle of Die. Každé jaro se u nás v parku vylíhnou desítky těchto dvounohých býložravých ještěrů a je třeba je vracet zpět do jejich přirozeného prostředí. Jinak by nám park pořádně zaneřádily... Během posledních měsíců jsme najali padesát nových pracovníků, z nichž polovina se každý den potýká s úklidem dinosauřího hnoje. Na přání některých jsme zvýšili plat. Není to příjemná práce, ale já to chápu. A když jsme teď dostatečně financováni, můžeme si prostě dovolit zvyšovat platy... Jedna z Othnielií, kterou jsme vypustili, je matkou dvou mláďat, která se drží blízko ní. Je záhadou, proč se ostatní čtyři vajíčka, jež nakladla do miskovitého hnízda ještě v ohradě v parku, nevylíhla. Teď už každopádně pobíhá po Isle of Die. Na krk této samičky byl umístěn satelit, který Oliverovi umožňuje sledovat její pohyb. Chce se jednoduše dozvědět více o životě Othnielií. Dovolil jsem si vzít pár dnů volna a strávit s Oliverem, Timem a jejich týmem jeden den na ostrově... Ve středu ráno jsme se probudili do nádherného švitoření prehistorických ptáků, od Archaeopteryxe až po třetihorní křikavé pěvce. Tráva byla pokryta rosou. Svítilo slunce, ale ještě nepálilo. Tábor jsme si vybudovali uprostřed lesa. Na východ od tábora se prales jako by otevíral. To proto, že se za keři nacházelo jezero. V tom pochopitelně nerostly žádné stromy. A tak bylo vidět nádhernou modrou oblohu pokrytou drobnými bílými mráčky. V dálce se tyčil tropickou vegetací porostlý kopec. Byla to krása. Pak jsme se vydali pátrat po vypuštěné Othnielii.

Za jediný večer urazila značnou vzdálenost. Podařilo se jí i s mláďaty ujít půldruhého kilometru. To je celkem slušný výkon, jak to řekl Oliver. Šli jsme čtyři; já, Oliver, Tim a ještě jeden voják, Aaron. Při takové malé procházce pralesem jsme viděli všechna možná zvířata. Nejprve nás zaujal pár Archaeopteryxů. Viděli jsme, k čemu sloužilo prvotní peří, k předvádění se. Pak jsme našli mršinu blíže neidentifikovatelného býložravého savce. Kolem ní se kupili Compsognathové, z povzdálí už přibíhaly i pravěké lišky, o něco menší než ty dnešní a temně černě zbarvené. Oliver se nemohl nabažit jejich fotografování. Tim využil situace a vyšplhal do koruny deset metrů vysokého stromu. Našel tam hnízdo pravěkého dravce. Než se mohl nadát, majitel hnízda se přiblížil na dosah ruky. Ale nebylo to šťastné shledání. Šlo o orla Haastova, největšího orla všech dob. Ten gigant natáhl pařáty na Timovy ruce. Kdyby po něm Tim včas nehodil větev, čímž ho dočasně vyděsil, asi by to pořádně schytal. Po tomto nemilém zážitku, ze kterého se však Tim nebývale radoval (nikdy jsem nedokázal pochopit toto podivné nadšení z nebezpečných situací, Olivere a Time), jsme konečně nalezli naši samici Othnielie. Tedy spíše... Ehm... Obojek, který si ta chytrá potvůrka nějak svlékla z krku. Zůstal zavěšený na nízké větvi s otrým koncem. Podle Olivera se asi škrábala na krku a obojek se na větvi zachytil, anebo to zkrátka udělala záměrně... Kdo ví... Každopádně Oliver má po výzkumu. Já se pak vrátil do parku, kde mě ještě čekalo krmení Erythrosucha Erica a vyplňování formulářů a vše jiné...

Danova pošta: Promiňte, že jsem Vás nestihl pozdravit minulý týden, ale měl jsem nabitý program. To víte, práce v Dinosauřím parku není zrovna lehká... Doufám, že jste rádi, že se na blogu mého známého opět objevuje můj velice soukromý týdeník. Prosím, nešiřte ho nikde! Jestli Oliver zjistí, že do něj píši různé poznámky ohledně jeho osoby (to ale není zrovna příklad této části), zabije mě. Tak, že uskuteční další ze svých žertíků... Děkuji...
Další část zase za týden!

Hypacrosaurus

Čtvrtek v 16:27 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Hypacrosaurus ("téměř nejvyšší ještěr") byl rod kachnozobého, tedy hadrosauridního dinosaura ze skupiny lambeosaurinnů, jenž žil v Severní Americe ve svrchní Křídě stupně maastricht. Tento až devítimetrový býložravec byl popsán slavným hledačem fosilií a mimo jiné i nálezcem Tyrannosaura Rexe, Barnumem Brownem (přezdívaným "Mr. Bones", tedy zhruba "Pan kost"), v roce 1913. Ten také nalezl první z několika příznivě zachovalých koster Hypacrosaura, a to o tři roky dříve, v roce 1910. Dosud byly popsány dva odlišné druhy Hypacrosaura: Brownův H. altispinus a H. stebingeri. Tento dinosaurus se řadí k primitivnějším lambeosaurinnům. Je pravděpodobné, že jeho hřbet byl pokryt nízkou plachtou nebo vysokým hřebenem, čemuž nasvědčují dlouhé trny vystupující z páteře. Podle některých paleontologů sloužily k vizuální komunikaci mezi členy stáda, případně stád. Odvážnější, ale ne zrovna překvapující hypotéza tvrdí, že Hypacrosaurus mohl mít na zádech tukový hrb, i když to nelze potvrdit. Dospělí Hypacrosauři byli vybaveni půlkruhovitým hřebínkem na vršku hlavy. Trochu se podobal hlavové ozdobě Corythosaura, byl však mnohem kratší. Navíc z něj vystupovaly dozadu směřující trny. Fosilní ostatky Hypacrosaura byly nalezeny v několika významných formacích na území kanadské provincie Alberta a amerického státu Montana. Hypacrosaurus žil zhruba před 75 až 67 miliony let a zažil tedy takové predátory, jakými byli tyrannosauridi Albertosaurus a Tyrannosaurus. Zvířata jeho velikosti se obvykle stávala jejich kořistí, což bylo koneckonců prokázáno u jednoho Edmontosaura. Hypacrosaurus sice nedosahoval takové velikosti jako přibližně třináctimetrový Edmontosaurus, ale stále platil pro tyrannosauridy za možnou kořist. Protože bylo nalezeno několik koster mladých jedinců různého věku, mohli si paleontologové udělat dobrý obrázek o tom, jak vlastně Hypacrosaurus rostl. Z výzkumu růstových prstenců v kostech (podobajících se letokruhům u stromů) je evidentní, že Hypacrosauři dorostli plné velikosti v 10 letech. Pohlavně dospívali už ve dvou nebo třech rocích života. Bylo také nalezeno několik hypakrosauřích hnízd. Průměrná snůška obsahovala 20 vajec, jež byla nakladena do miskovitého útvaru vyhrabaného v půdě samicí. Pokud se Hypacrosauři chovali jako Maiasaury, zřejmě zůstávali poblíž hnízda minimálně do doby vylíhnutí mláďat a možná i nějakou dobu poté. Hypacrosauřími vejci se živila řada menších dravých dinosaurů, především různí maniraptoři, zvláště dromaeosauridi a troodontidi jako například Troodon. Blízkými příbuznými Hypacrosaura byli východoasijští lambeosaurini Olorotitan a Nipponosaurus. Oba žili též v období svrchní Křídy.
Popisek Hypacrosaura můžete najít například v knize "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.



Příště Noasaurus!

Araukárie (blahočet)

8. července 2018 v 10:56 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Araukárie (Araucaria) nebo také blahočet je stálezelený jehličnan řadící se do čeledi blahočetovitých a v současnosti zahrnuje 20 žijících druhů a 13 druhů vymřelých. Blahočety se objevily už v období Triasu. Představují tak jednu z nejstarších skupin jehličnanů, která přečkala do dnešních dnů. Dnes se blahočety vyskytují převážně na Nové Kaledonii; tam žije 14 endemických druhů, také proto se na ostrově Nová Kaledonie natáčely některé epizody cyklu BBC Putování s dinosaury. Další druhy blahočetů se vyskytují na ostrově Norfolk, který patří Austrálii, ve východní Austrálii, na Nové Guineji a v některých zemích Jižní Ameriky, jmenovitě jsou jimi Chile (další lokace natáčení seriálů Putování s dinosaury a Prehistorický park), Argentina a Brazílie. Vyskytují se i v Malajsii a na Filipínách. Semena blahočetů jsou jedlá a například v Austrálii je pojídají místní Aboriginci. Je také dost možné, že se semeny a také listy blahočetů živilo obrovské množství prehistorických zvířat. Araukárie je vysoce odolná vůči suchu. Opylována je větrem. Většinou jde o dvoudomou rostlinou, tzn. má samčí a samičí orgány na jediném stromě. Kmen může být i přes 30 metrů vysoký. Větve vyrůstají většinou v pravidelných přeslenech. Z fosilního záznamu vyplývá, že kdysi byly blahočety hojně rozšířeny po celé naší planetě, ale s nástupem krytosemenných rostlin se začaly stahovat do tropického pásma, kde vydržely dodnes. V Evropě žily blahočety ještě na konci Křídového období... Blahočet je zkrátka živoucí fosilií. Je připomínkou dob dávno minulých, kdy po naší planetě pochodovala obrovská čtyřnohá zvířata s dlouhým krkem a živila se jeho listy. Je evidentní, že dlouhý krk se u sauropodů vyvinul právě proto, aby mohli strhávat listy vysokých stromů, zrovna takových jako araukárie.
S touto rostlinou se setkáte například v knize Putování s dinosaury od Tima Hainese nebo ve stejnojmenném seriálu BBC, uvidíte ji i v 1. epizodě Prehistorického parku a v mnohých dalších pořadech a knihách...

Příště Gingko biloba (jinan dvoulaločný)!

Žraločí řády: Pristiophorifomes (pilonosi)

7. července 2018 v 10:44 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Žraloci už na naší planetě žijí po nějakých 400 milionů let. Ačkoliv se za tu dobu vyvinulo a také vyhynulo nepřeberné množství druhů, jejich anatomie se příliš nezměnila. Ba naopak, zdá se, žraloci si udrželi svůj tvar těla i způsob života po celé stovky milionů let. Patří k nejúspěšnějším živočichům, kteří se kdy vyvinuli. Přežili velké Permské vymírání, největší vymírání v historii naší planety. Přečkali i náraz meteoritu a sérii kataklyzmatických událostí, jež následovaly, a které vyhubily dinosaury, ptakoještěry, mořské plazy a amonity. V současnosti jim hrozí vůbec největší nebezpečí: každý rok je 73 milionů žraloků odchyceno a zabito. Mnozí jsou loveni pro své ploutve, jiní končí v rybářských sítích jako vedlejší úlovky... S rychlostí, jakou mizí, jsou mořské ekosystémy narušovány... Stále se setkáme s lidmi, kteří by se však ochraně žraloků raději nevěnovali, neboť je považují za nebezpečná monstra vyhledávající lidi k snědku. Jak daleko jsou jen od pravdy... Bez žraloků by to v našich mořích a oceánech nefungovalo...

V tomto seriálu si detailně přiblížíme všech osm v současnosti žijících řádů žraloků. Seznámíme se s jejich nejzajímavějšími zástupci, podíváme se na jejich biologii a zjistíme něco o jejich ochraně, a proč jsou někteří z nich tak ohrožení. V poslední části nám zbývá podívat se na pilonosy, poměrně malý řád, který zahrnuje pouze 9 žijících druhů. Jejich rypec je dlouhý, protáhlý a vybavený zuby a někdy i hmatovými vousy, což jim dodává skutečně podivný, unikátní vzhled. Pohledem na pilonosy tedy končí tento seriál...

ŽRALOČÍ ŘÁDY

PRISTIOPHORIFORMES (PILONOSI)


Pristiophoriformes, česky pilonosi a anglicky sawsharks, jsou řádem žraloků, který se ve fosilním záznamu objevuje už v období Jury. Na těchto podivných parybách se tedy přiživovali velcí mořští plazi druhohor, stejně jako někteří velcí masožraví dinosauři, kteří mohli buďto na mršinu nějakého toho pravěkého pilonose narazit na pobřeží nebo ho rovnou sami ulovit v řece. Důležité je neplést si žraloky z řádu pilonosů s pilouny (anglicky sawfish). Ti totiž patří do řádu rejnoků (Batoidei), přestože jsou pilonosům velice podobní! Poznat rozdíl mezi pilonosem a pilounem můžeme jednoduše, stačí se podívat na žaberní štěrbiny. Jako u všech žraloků je totiž pilonosi mají po stranách těla, nikoliv na jeho spodní straně!

Existují dva v současnosti žijící rody pilonosů; Pliotrema, jež zahrnuje jediný druh a ten je vybaven šesti žaberními štěrbinami na každé straně těla, a Pristiophorus, který zahrnuje zbývajících 8 druhů pilonosů, z nichž všichni mají na každé straně těla pět žaberních štěrbin. Pilonos by nebyl pilonosem, kdyby neměl svůj dlouhý pilovitý rypec sloužící k vyhnání kořisti ode dna nebo jejímu odhalení (k detekci kořisti slouží dlouhé hmatové vousy). Všechny druhy jsou vejcoživorodé, což znamená, že se mláďata vylíhnou z vajíček ještě uvnitř matky a ta pak přivede na svět živá mláďata. Některá pak žijí samostatně, jiná ve školkách. Všechny druhy jsou naštěstí klasifikovány jako málo dotčené, případně téměř zranitelné. Jde tedy o jediný žraločí řád, jehož zástupci jsou relativně v pořádku a nejsou v přímém ohrožení ze strany lidského druhu.


Slavný ruský geograf, biolog a ichtyolog Lev Berg popsal pilonosy jako řád roku 1858, o rok později byla popsána čeleď Pristiophoridae, do které všichni žraloci z řádu pilounů patří (a to sice oba dva rody). Pristiophora popsali němečtí ichtyologové Müller a Henle roku 1837, Pliotrema pak byla popsána roku 1906 britským ichtyologem Charlesem Tatem Reganem.

Čeleď Pristiophoridae:
Pilonos Warrenův (Pliotrema warreni)
Mimo šestižábré šedouny (Hexanchiformes) už neexistuje žádný jiný druh žraloka s šesti žaberními štěrbinami, tedy kromě tohoto pilonosa Warrenova. Také proto je jeho obecný anglický název sixgill sawshark. Je to jediný zástupce rodu Pliotrema a činí ho tak rodem monotypickým. Dospělí samci bývají okolo 80 centimetrů dlouzí, samice bývají o dost delší, mají v dospělosti asi 110 centimetrů. Novorozená mláďata přitom měří okolo 35 centimetrů. Je to téměř zranitelný druh. Vyskytuje se pouze v bentických a bentopelagických zónách kontinentálního šelfu na jih od Afriky a na jih od ostrova Madagaskar, tedy v Indickém oceánu. Žije v hloubce 37 až 500 metrů.


Pristiophorus nancyae (nemá český ekvivalent)
Tento druh pilonose byl popsán teprve v roce 2011, když byl jeden exemplář chycen do rybářské sítě nedaleko pobřeží Mozambiku v jižní části Afriky. Tento exemplář byl vytažen z hloubky 490 metrů. Druh jako takový žije v hloubce od 286 do 500 metrů pod hladinou moře. Jeho prodloužený, pilovitý rypec tvoří přibližně jednu třetinu délky těla. Druhové jméno odkazuje na Nancy Packard, jež předtím darovala velké částky organizacím zabývajícím se výzkumem oceánů. Je to malý druh žraloka.


Pilonos Schroederův (Pristiophorus schroederi)
Známý také jako pilonos bahamský, tento 80 centimetrů dlouhý žralok žije pouze v oblasti centrálního Atlantského oceánu mezi Kubou a Bahamami. Obývá hloubky od 4000 do 1000 metrů. Živí se rybami a malými korýši. V horní čelisti má 36 řad zubů, ve spodní "jen" 32. Nemá řitní ploutev.


Tímto tedy končí můj projekt Žraločí řády. Nemohl jsem se rozepsat o všech druzích, zvláště těch z řádů jako jsou žralouni, kteří zahrnují více než 270 různých druhů... Avšak doufám, že se Vám tento projekt líbil, přinesl Vám zajímavé informace o žralocích, které třeba někdy využijete, a pokud ne, snad jste si tyto články alespoň užili... Já sám moc dobře vím, že se k nim ještě budu vracet, proto jsem si na nich také dal tak záležet... Nezapomeňte však, že mnohé cenné informace o žralocích si můžete najít i jinde, v různých encyklopediích nebo na speciálních webových stránkách o žralocích. Pokud se v nich chcete vyznat, doporučuji opravdu sledovat všechny změny v taxonomii apod. Toť tedy vše ke Žraločím řádům... Teď už je konečně čas na nové, letní projekty na mém blogu...

Správce dinosauřího parku - Letní klid

6. července 2018 v 9:58 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku je zpět! Po několikaměsíční přestávce se vracíme na Tedův ostrov za Danem Jamesonem, který má tu nejlepší, ale také nejbláznivější práci na světě. Spravuje totiž Dinosauří park Charlese Teda, kam jeho přítel Oliver Marsh vozí prehistorická zvířata z Isle of Die, jediného místa, které ještě v jednadvacátém století obývají pravěké druhy zvířat... Slíbil jsem, že tyto části, zřejmě úplně poslední, a jež budou vycházet v červenci a srpnu opět každý pátek, budou dost podobné těm původním z podzimu 2013, kdy celá sága začala... Doufám, že si návrat Správce dinosauřího parku užijete!

Letní klid

Začalo léto. V Dinosauřím parku se neustále pracuje. Spousta hladových dinosauřích krků se musí každý den nasytit, a tak je krásný vzduch našeho tichomořského ostrova občas prosycen i nepříjemným zápachem porcovaného masa. Den co den procházím parkem a kontroluji výběhy a jejich zvířecí obyvatele. Musím se přesvědčit, zda jsou zcela v pořádku... Od psaní svého týdeníku jsem si dal přestávku několika měsíců. Za tu dobu se situace parku velmi změnila. Už zase jsme dobře financovanou přírodní rezervací. Oliver přivezl z Isle of Die několik zajímavých zvířat. Během jara na náš seznam pravěkých živočichů přibyl žralok Hybodus. Byl umístěn do akvária, kam je mu každý den vhazován dostatek ryb, takže netrpí hlady. Dalším novým přírůstkem je velice zajímavý pravěký varan. Jmenuje se Saniwa ensidens. Oliver nám Saniwu přivezl jen pár dnů poté, co byla paleontology v dubnu tohoto roku oficiálně popsána. Je to nejkurióznější obratlovec ze všech. Někteří plazi mají tzv. "třetí oko", například novozélandské hatérie. Ale tento pravěký varan, který se proháněl po Wyomingu před 49 miliony let, měl rovnou i "čtvrté oko", takže měl v podstatě dva páry očí. Dvěma viděl svět kolem sebe jako každý jiný varan a dvěma dalšími na vrcholku hlavy vnímal světlo. Dinosauří park se může pyšnit zatím jen jednou Saniwou. Na Isle of Die jsou velice vzácné. Na svých expedicích už bohužel Oliver na žádnou další nenarazil. Saniwu jsme umístili do domu s terárii, hned vedle gigantických želv Testudo atlas (Colossochelys). Ty mimochodem během jara nakladly další dvě snůšky vajec. Ozvali se nám někteří soukromí chovatelé ze Spojených států, Kanady i Austrálie, že prý by měli o želvičky zájem. Ale ony nejsou na prodej. Raději je odchováme v parku, a pokud jich bude moc, vypustíme je do divočiny Isle of Die.

Dalším živočichem, kterého Oliver přivezl, je pravěký děsopták Andalgalornis. Vůbec mi jeho přítomnost v parku nevadí. Máme už sice Mesembriornise, ovšem rozšířit si sbírku děsoptáků nebyl špatný nápad. Když ho přivezli, byl celý vystrašený. Uspali ho sice předtím, než byl naložen do převozní krabice, nesené vrtulníkem, ale on se probral přímo nad oceánem. Nějakou dobu trvalo, než se na našem ostrově zcela usadil. Teď je však už po více než měsíc spokojený. Je to samec. Oliver přemýšlel o tom, že by mu přivezl i družku, ale při poslední expedici na Isle of Die před dvěma týdny si nepříjemně poranil koleno, když spadl z vysokého srázu. Zrovna pozoroval Compsognathy... Parafrázoval pak trochu větu Dietera Starka z druhého Jurského parku: "To se nedělá, šmírovat kompíky." Novým přírůstkem v parku, který mi opravdu dělá radost, je pozemní lenochod Nothrotherium, kterému říkáme Martha. Je to ten nejklidnější obyvatel parku, jaký zde kdy byl... Mému Leptoceratopsovi Dinovi se daří velmi dobře. Právě pobíhá po mé zahradě. Myslím, že si s ním půjdu hrát...

Další část zase za týden... Snad Vás návrat Správce dinosauřího parku potěšil...