V době prvních čtyřnožců-část 3.

15. července 2018 v 12:18 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Hugh vydal na průzkum řeky. Chtěl najít vraha Acanthostegy a domníval se, že mohlo jít o nějakého devonského žraloka. Po setkání s několika obdivuhodnými obyvateli řeky nakonec skutečně nalezl tohoto zabijáka. Byl to Xenacanthus. Jakožto teritoriální zvíře se bohužel Hughovi postavil, ale místo toho aby jej kousl, použil svého hlavového ostnu a bodl Hugha do nohy, přičemž vypustil jed. Nyní je Hugh sám, vzdálen od naší doby o 365 milionů let a nemá protijed...

V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST TŘETÍ:
Postupně jsem ztrácel vědomí. Snažil jsem se zaměřit svůj zrak na stěny mého stanu, se kterými si pohrával vítr. Nedokázal jsem se však udržet. Oči se mi zavíraly nejen nenadálou únavou, ale i bolestí. Noha mě pálila, cítil jsem, jak jed postupuje směrem k srdci. Pak jsem se náhle vzchopil. Prudce jsem se posadil, což se mi však nevyplatilo. Hlava se mi zatočila tak, že se mi udělalo špatně. Začal jsem mít mžitky před očima. Ve strachu, že by mě jed mohl zabít, jsem si nohu obvázal svým svetrem. Nic lepšího jsem po ruce neměl. Vchod do stanu ani nebyl zavřený. Pokusil jsem se dosáhnout na zip. Ruka se mi třásla, bylo mi malátno. Svalil jsem se zpět na záda. Do stanu fičel vítr. Venku asi nastávala pořádná bouřka. Všechno, co bylo světlé, mi náhle ztmavlo. Jako by někdo zhasnul žárovku... Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, ale když jsem se probudil, skoro jsem nohu necítil. Měl jsem však dost síly na to, abych nahlas vykřikl. Možná jsem křičel o pomoc, nepamatuji si to však přesně. Bylo mi to každopádně k ničemu. Byl jsem tu sám. Opřel jsem se o lokty a zůstal v poloze mezi sedem a ležem. Venku svítalo. Spal jsem snad celou noc? Nebo několik dnů? Když jsem se dotkl zraněné nohy, vyrazily na mém čele krůpěje studeného potu. Vážně jsem ji necítil. Pokusil jsem se nohu trochu rozpohybovat. Stále mi nebylo nejlépe a navíc mne sužovala žízeň. Po pár minutách zoufalého ranního cvičení jsem usoudil, že asi jen tak nevstanu. Začal jsem se obávat, že snad nervy v mé noze odumřely... Napadaly mne všemožné hrozné scénáře. Musel jsem se ze stanu vyplazit po břiše. Ke krabicím s pitnou vodou to nebylo daleko. Popadl jsem první láhev a celou ji vypil. Kdyby mne někdo spatřil, asi by si myslel, že jsem opilec, který sedí opřen zády o krabice plné alkoholu a nemůže se nabažit téhle láhve. Teprve nyní, na denním světle, jsem si začal prohlížet své zranění. Při pohledu na tu nehezkou ránu, jež navíc začínala hnisat, mi vstávaly vlasy na hlavě. I když jich tam moc nemám. Přece jenom jsem po chvíli vstal, i když jsem se potácel opravdu jako opilec. Pokusil jsem se o krátký krok. Cit se do nohy vracel. Konečně jsem se cítil lépe. Najednou na krabici s láhvemi naplněnými vodou usedla Strudiella. Šlo o jednoho z nejstarších zástupců hmyzu, který patřil do skupiny Dicondylia, jenž zahrnuje všechny v našem světě existující zástupce hmyzu kromě chvostnatek. Pamatuji si, že jsem kdysi četl o fosilním exempláři tohoto hmyzu, který ještě neměl křídla. Paleontologové se domnívali, že šlo o mladého jedince. To se mi teď potvrdilo. Tato Strudiella totiž měla křídla. Připomínala mi jepici, byla vlastně trochu podobná Rhyniognatě, jež jsem zde již potkal nesčetněkrát. Zaujaly mne především její tykadla. Strudiella je neměla moc dlouhá, až jsem se sám sebe ptal, zda vůbec fungují stejně jako u dnešního hmyzu. Položil jsem vedle Strudielly ruku. Ulekla se a odlétla. Pěkný zážitek na začátek dne... Až do pozdních večerních hodin jsem zůstal v táboře. Mezi zásobami jídla, které tvořily především plechovky s hrachem, fazolemi, sójou, kukuřicí a další nakládanou zeleninou, jsem nalezl balení s krevetkami. Přišlo mi to trochu zvláštní, když devonský les provoněla vůně holocénských krevet s holocénským česnekem. Během oběda jsem pozoroval Rhiniognathy, tančící v loužích ve štěrku. Bouřka, kterou jsem propásl, asi musela být pořádná. Louží tu bylo jako nikdy předtím. A právě do nich kladly Rhiniognathy svá vajíčka...


Myslím, že Xenacanthův jed nebyl dost silný na to, aby zabil savce, kteří v této době byli ještě pod kamenem, a to na dalších 125 milionů let... Při spánku jsem účinky jedu potlačil. Důvod, proč jsem se cítil tak unaven, byla podle mne reakce mého těla na jed. Nutně jsem potřeboval dlouhý odpočinek k tomu, aby se mi udělalo lépe a aby jed mé tělo neohrozil... T táboře jsem zůstal ještě dva dny. Bál jsem se, že by třeba jed mohl mít ještě nějaké dlouhodobé účinky, jež by se později projevily, avšak mýlil jsem se. Nebyly to nudné dny, i když jediná zvířata, která jsem měl šanci pozorovat, byl raný devonský hmyz. V okolí tábora jsem však sbíral různé rostliny a snažil se je identifikovat. Po pravé straně od mého stanu rostla spousta přesličkovitých rostlin rodu Pseudobornia. Prohlížel jsem si i popínavé rostliny rodu Sphenophyllum, jež zdobily kmeny stromových Archaeopterisů. Čím déle jsem studoval místní rostliny, tím více mne zajímaly... Můj následný výlet na pobřeží byl dosti zajímavý. Pláž byla poseta padlými kmeny Archaeopterisů. Jako nadšený přírodovědec jsem přiběhl k prvnímu jezírku stojaté slané vody. Bylo to vězení, uzavřené kmeny Archaeopterisů, a malá zvířata, která v něm uvízla, už neměla šanci vrátit se do moře. Zvíře tu však bylo jen jedno, i když úlomky vápenatých schránek měkkýšů prozrazovaly, že ještě nedávno mu někdo dělal společnost. Malý Climatius, jen 7,5 centimetrů dlouhý akantod, už zabil všechny další vězně tohoto "jezírka". Bylo mi ho líto, a tak jsem si řekl, že ho z vody vynesu a přemístím do moře. Jakmile jsem do vody ponořil ruku, chňapl po mém prstu. No tedy, to byla síla! Ty zuby prokously můj prst až skoro na kost. Litoval jsem, že jsem se do záchrany Climatia pustil. Ránu jsem si raději vydensifikoval. Pak jsem přišel s mnohem lepším plánem. Místo toho, abych rybu chytal do ruky, prostě jsem ji odchytil do sítě. Vypuštění do moře bylo otázkou několika málo vteřin. V dalších podobných jezírkách jsem našel například 9 centimetrů dlouhé korýše rodu Angustidontus. Nemohl jsem však pomoci každému z těchto zajatců. Zatímco jsem je zkoumal, obloha opět potemněla. Bouře se měla vrátit. Příboj začal bít do pobřežních skalisek. Nedokázal jsem tomu uvěřit, ale začínalo se mi zdát, že se příliv nějak mohutně zvětšuje. Teď asi nebyla úplně nejlepší doba na procházku po pláži...


Co ještě čeká Hugha na pláži? Jeho vyprávění bude brzy pokračovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama