close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2018

Dinosauří zabijáci

30. září 2018 v 10:59 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Steve Backshall se s pomocí animace a bláznivých pokusů pokusí zjistit, jak nebezpeční dinosauři opravdu byli...

01: Titulek seriálu

02: Steve a Centrosaurus

03: Hlavový zápas Pachycephalosaurů

04: Rekonstrukce Nodosaura na základě nejzachovalejší kdy nalezené dinosauří fosilie

05: Vždy usměvavý Backshall! Ve svém Dinosauřím doupěti

06: Raptor současnosti, orel bělohlavý

07: Steve se snaží překonat plachtící schopnosti Microraptora

Dinosauří zabijáci nebo též Dinosauří zabijáci se Stevem Backshallem (orig. Deadly Dinosaurs with Steve Backshall) je desetidílný britský seriál, který se poprvé vysílal v létě 2018 na kanálu CBBC. Provází jím, stejně jako předchozími sériemi Deadly (Deadly 60, Deadly 360, Live 'n Deadly a Backshall's Deadly Adventures), britský přírodovědec a dobrodruh Steve Backshall, nositel ceny BAFTA za moderátora nejlepšího vzdělávacího seriálu (obdržel ji v roce 2011 za Deadly 60). Tento pořad je vyrobený více pro děti, případně pro rodiče s dětmi. Steve obvykle v každé epizodě představí několik dinosaurů či dalších pravěkých zvířat (jsou zde i pterosauři a mořští plazi). Začne vždy ve svém Dinosauřím doupěti, vždy nádherně vyzdobeném. Tam nám ukáže model pravěkého zvířete, někdy i v životní velikosti, a pak se vydá provést nějaký bláznivý pokus, který ukáže skutečnou sílu onoho zvířete. Řadu takových pokusů provede na svém Jurském skladišti (Jurassic Junkyard). Střetnutí hlav Pachycephalosaurů se například pokusí demonstrovat dvěma beranidly, která rozrazí kbelík s barvou, nebo obdobou ankylosauřího ocasu nechá zničit televizi. Cílem této show je hlavně zabavit mladší publikum, ale také jej uvést do velice zajímavého světa druhohorních veleještěrů. V seriálu jsou některé dosti zajímavé informace o jejich životě... Většina animací pochází z archivu BBC, ze seriálů Planeta dinosaurů z roku 2011 a Putování s dinosaury z roku 1999, případně z několika speciálů. Dále se v seriálu objevuje i několik nových animací (například modely Nodosaura či Pachycephalosaurů). Seriál byl natáčen ve Velké Británii na podzim roku 2017. Premiéra proběhla tento rok v létě, nyní je již seriál distribuován do dalších zemí světa...

Divocí!-Psi hyenovití

30. září 2018 v 10:19 | HAAS |  Videa
Psi hyenovití. Na svém dobrodružství v Jihoafrické republice zavítal Steve Backshall do Blue Canyon Conservancy v podhůří slavných Dračích hor. Setkává se s mužem jménem Grant Beverley, výzkumníkem, který vybavil několik psů hyenovitých obojky s vysílačkou. Nyní se společně pokusí vystopovat celou smečku. Pes hyenovitý je jedním z nejvíce ohrožených masožravců na africkém kontinentu. V Jihoafrické republice jich zbývá jen okolo 500. Je to však také úžasný lovec. 85 % jejich loveckých pokusů končí úspěchem. To z nich činí skutečné mistry mezi predátory...

Klip z šesté epizody seriálu Divocí! (Fierce!), provázeného Stevem Backshallem a poprvé vysílaného na ITV v roce 2016.


Lovci kryptidů 3: Multiverse (5/5)

29. září 2018 v 12:03 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části napadla Lovce kryptidů skupina Crocott, která prošla portálem. Potom ale zákon paralelního vesmíru přemístil mysl těchto zvířat do jejich těl v tomto světě, a Crocotty tedy zmizely. Lovci kryptidů byli zachráněni. Vrátili se do základny v této paralelní dimenzi. Sabine Leroyová, která v tomto světě stále žije, je nyní jediným členem týmu, který stále ještě úplně nerozumí tomu, co se zde děje... Pierre má plán: v této ideální dimenzi, v níž stále žije jeho sestra a ve které jsou Lovci kryptidů stále jen hledači mýtických příšer, chce zůstat. Vrátil se do Londýna v našem světě, a přesvědčil Kate, aby s ním odletěla do Konga, prošla portálem a zůstala s ním v této ideální realitě...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST PÁTÁ:
Kate zavřela malého Tatzelwurmíka do ohrádky, která až nápadně připomínala tu dětskou. Jediný rozdíl byl v tom, že tato ohrádka byla celá z oceli. Hodila Tatzelwurmíkovi pár fláků masa, už to nebyl žádný drobek, který by musel pít mléko, zoubky měl hezky vyklubané a normálně žral maso. Oba doufali, že se pak do základny někdo vrátí a o zvířátko se postará. Tatzelwurm se s chutí pustil do největšího fláku masa, a Kate s Pierrem nasedli do Cryptid Swiftu, dosud stále postaveného na střeše základny. "Podívej se, Kate," začal Pierre, "vyrazili jsme do Konga obhlédnout ten zvláštní úkaz, o kterém mluvili tamní obyvatelé. No, a v pralese jsme našli takový portál, obklopený několika dalšími. Když do toho portálu vejdeš, ocitneš se v jiné dimenzi. Ve světě, který je mnohem lepší, než ten náš. Žije tam moje sestra Sabine. Lovci kryptidů se nikdy nestali bojovníky v černých oblecích, jsou prostě jen obyčejnými hledači kryptidů. Mluvil jsem tam s tebou, ale v té realitě spolu nechodíme... Ale mohli bychom tam zůstat. Když projdeš portálem, ocitneš se v takovém lese. Za chvíli se setmí, a ty se probudíš ve svém těle v té realitě, kam se přenese tvoje mysl, takže máš svou paměť. Jakmile bys prošla a probudila se někde u sebe doma, došla bys k základně Lovců kryptidů - víš, kde ji hledat - no, a to bude vše. Hlavní je, že tam chci zůstat. Už nechci zpátky do tohohle hrozného světa." Kate zmínila své rodiče, kteří žijí v této realitě. Pierre na to, že je přece kdykoliv může navštívit. Stačí portálem projít. Je to jako bydlet v Americe a občas se vrátit do Británie za rodinou. Kate souhlasila. Ten nápad se jí začínal líbit...

Pierre se vrátil do základny v paralelní realitě. Kate už stála před budovou. "Funguje to," usmívala se. Hned poté, co Pierre a Kate vstoupili do budovy, ozval se Jackův naštvaný hlas. "Už zase si děláš, co chceš, Pierre?!" mluvil dunivým hlasem Jack, zatímco sbíhal ze schodů. "Promiň, ale ty bys mi zakázal..." ohradil se Pierre s omluvou. "Jasně, že bych Ti to zakázal. Přivezeš si sem svou přítelkyni - riskuješ něčí život... Ani nevíme, jak to v této realitě funguje. Jaké šílené zákony vlastně má. Co když se za chvíli všichni vypaříme jen proto, že sem naše mysl z jiného světa nepatří?!" zuřil Jack. "Mě je to jedno, Jacku. Já už toho měl dost. Tenhle objev je pro mě něčím neuvěřitelným. Hodlám tu zůstat," řekl na to Pierre. Kate pokývala hlavou. "Doufám, že Tatzelwurma jsi nechal doma," řekl s klidnějším hlasem Jack a pokrčil čelo. "Neboj, určitě teď spinká po večeři," zněla odpověď. Hádka přilákala do přízemí ostatní členy týmu kromě Sabine, která stále odpočívala ve svém pokoji. "Lidi, musíme se vrátit. Už jen kvůli Tatzelwurmovi," řekl Jack. "Jestli tomu správně rozumím, Pierre, chceš si tady zůstat třeba do smrti... Fajn. Jenom Ti řeknu jednu věc: zamysli se nad tím, proč tahle realita existuje. Proč je tu všechno tak ideální. Ty seš nadšený, mě to nedává spát. Proč by se všechny tvoje sny měly splnit? Jednou, snad brzy, zjistíme, co je tenhle paralelní vesmír vlastně zač," mluvil dále. "Já myslel, že tě zajímá, odkud jsou kryptidi. Že jsou třeba odsud, z této reality," řekl Pierre. Jack se pousmál: "Možná jsou. A rád bych zjistil, jak to s kryptidy je. To ano. Dost tu o ně jde. Ale tak trochu tu jde i o nás, ne?" "Neblábolíš už trochu?" zasmál se Pierre. Jack se empaticky usmál. Všichni ostatní Lovci kryptidů opustili budovu. Vydali se zpět do Lavenhamu. Mělo tam na ně čekat vskutku děsivé překvapení...

Pierre mezitím seznámil Kate se svou sestrou Sabine. Ty dvě se brzy spřátelily. Sabine byla vždycky docela tvrďačka a Kate taky nebyla nějaká jemňoučká dívenka, a navíc měly i docela společné zájmy. Nejprve sice mluvily o smrti Sabine v naší realitě, ale pak se jejich diskuse přesunula někam do světa módy, a to už Pierre radši odešel z místnosti a šel si uvařit kafé.


Uběhlo něco přes hodinu. Jack, Pauline, Roger, Akihiko a Fahad se ocitli na okraji lesa poblíž Lavenhamu. Tam, kde se nacházel průchod do naší dimenze. Jaké tu na ně čekalo překvapení... Les byl plný ozbrojených mužů. Pauline to dosti překvapilo, ale ještě více byla překvapena reakcí všech chlápků, se kterými zde byla. Jack, Roger, Fahad... Měli takový překvapený výraz v obličeji, že to ani nešlo popsat. A Akihiko? Ten viditelně zuřil. "To není možný, to fakt není možný," šeptal Jack. "Co je?" zeptala se nejistě Pauline. "Tohle jsou chlapi Zhou Lena. Přesně takoví chlapi mě mučili v jeho vile v Číně, předtím než mě..." vydechoval Akihiko, "... než mě tadyhle Jack osvobodil." Několik ozbrojenců stálo přímo před portálem. Ještě blíže jemu byl nějaký vědec, který právě měřil radioaktivitu úkazu. Zhou Len stál opodál. Byl to tak zvláštní pohled. Muž, kterého Jack Owen před rokem a několika měsíci zabil v jedné pískovně na jihu státu New York. Teď zde stál živý, a kdo ví co měl v plánu. "Zhou Len v této dimenzi existuje. Nikdy nezaútočil na New York, nikdy jsem ho nezabil..." šeptal dále Jack, již trochu zklidněný. "Jak se dostaneme do našeho světa? Zeptáme se jich, jestli nás s dovolením hezky pustí?" zeptal se Fahad. "Ne, nakopeme jim zadky," zasyčel Akihiko, vyskočil, popadl dřevěný klacek a doslova ho natlačil jednomu vojákovi do obličeje. Dalšímu podrazil nohy, vzal si jeho samopal a začal střílet na ty další. Většinu z nich ani nezasáhl, ale vojáky to docela překvapilo. Lovci kryptidů se dali na běh k portálu. Jack při tom vrazil do Zhou Lena, který skoro proletěl portálem, kdyby ho jeho vědec včas nechytil za ruku. To by byl pro Zhou Lena konec; kdyby pronikl do našeho světa, kde již nežije, jeho tělo by se vypařilo, jeho mysl by dočista zmizela... Než se Zhou Len a jeho lidé vzpamatovali, byla již podivná pětka dobrodruhů pryč.

Brzy poté se Lovci kryptidů, opět oblečení ve svých černých oblecích, prodírali pralesem. "Tady poblíž Pierre nechal Cryptid Swift," řekl krátce Jack. Také, že ano. Letoun se nacházel na břehu řeky. Byla opět zahalena mlhou. A na jejím břehu se rýsovalo cosi velkého. "Lidi, támhle. To je Mahamba. Kvůli němu jsme sem přece taky přijeli," řekl Roger a ukázal na ten obrovitý předmět, vlastně na obrovité zvíře - a to sice krokodýla, dlouhého možná deset metrů. S otevřenou tlamou ležel na břehu řeky, jako by jej nic na světě nezajímalo. Jack vytáhl dalekohled a prohlédl si jeho masivní zuby. Byly mezi nimi kousky masa. A dokonce útržek z oblečení. "Mám takový pocit, že po tom všem, co jsme prožili, jsme konečně našli vraha toho chlapce... Víte, jak po něm pátrali ti dva chlapi, co nakonec našli ten portál a..." "Jo, víme, Jacku," usmála se Pauline. Jack neváhal a vytáhl z kapsy malou videokameru. Začal Mahambu natáčet. Asi po pěti minutách nudných záběrů se obrovitý krokodýl vrátil do vody. S hlasitým šplouchnutím zmizel pod hladinou. Bylo na čase odsud zmizet. Malý Tatzelwurmík už jistě potřeboval vyvenčit...


"Takže... Co jsme na téhle výpravě zjistili? Že existuje paralelní vesmír, ve kterém je všechno v pohodě... Pierre tam zůstal, má tam Kate a Sabine... Jak se existence paralelního vesmíru týká kryptidů, to zatím úplně nevíme... Hm... Napadá mě víc otázek, než odpovědí..." shrnul to Jack, zatímco řídil Cryptid Swift. "Ta ideální realita je každopádně dost zajímavá," řekl Fahad. Akihiko pokýval hlavou. "No, co víme s jistotou je to, že kryptidi jako Mahamba, Emelantouka a Crocotta existují. Snad to někde v časopisu Nature vezmou. Pauline, zítra začneme pracovat na popisech," dodal ještě Jack. Cryptid Swift zmizel v dálce...

Zhou Len a jeho lidé už z lavenhamského lesa zmizeli. Asi již získali dost dat o portálu. Zda jím někdo prošel do našeho světa, těžko říci... Pierre, Kate a Sabine se vrátili na místo, aby si odvezli zpátky auto, které zde Jack a ostatní nechali. Pierre pak znovu prošel do našeho světa. Prosekal se pralesem, dostal se do vesnice, kde ho s radostí přivítali, a přesvědčil místního pilota, aby jej vzal do další, nedaleké vesnice. Tam bydlel Pierrův kamarád Ewet, pilot, se kterým už Pierre spolupracoval (viz kapitoly Obr z pralesa a Krev v džungli) a vlastně se s ním znal od základní školy. Ewet zrovna vycházel ze své pracovny na chudém letišti. "Pierre, co ty tady děláš?!" zasmál se a radostně svého přítele objal. "Hele, Ewete, něco pro tebe mám. Sabine žije. Ne moc daleko odsud. Hm... Jak ti to říct... Když půjdeš se mnou, všechno ti vysvětlím," začal Pierre...

Tím tedy končí kapitola Multiverse. Co čeká Lovce kryptidů příště? Co všechno ještě existence paralelního vesmíru ovlivní? A je možné, že jsou kryptidi příchozími z jiného světa? Pokračování příště...

Obrázek týdne 28. 9. 2018

28. září 2018 v 9:38 | HAAS |  Obrázky týdne
Září se pomalu blíží ke konci... Venku je však stále krásně teplo, svítí slunce... Máme již trailery na některé úžasné filmy, které vyjdou příští rok, ať už je to Venom, který vlastně vyjde brzy (příští měsíc), nebo Captain Marvel či nově Dark Phoenix... Dost se mluví o Jurském světě 3, na který si ale budeme muset ještě pár let počkat... S Avatarem 2 to taky vypadá docela dost dobře... Ano, je na co se těšit. A možná také na mém blogu přibude něco nového, alespoň nějaká ta nová série článků... Každopádně dnes je čas na Obrázek týdne!

Popisek k dnešnímu obrázku: Alberta, Kanada před 75 miliony let. Stádo Pachyrhinosaurů je zase na pochodu. Tato velká zvířata musí migrovat, aby přežila. Velký samec Pachyrhinosaura sleduje z kopce své stádo, které se již dává do pohybu. Chce si ještě dopřát trochu pastvy, než se připojí ke stovkám svých druhů. Také Edmontosauři, kachnozobí dinosauři, se začínají shromažďovat na kopci, připraveni vyrazit na cestu na jih...

Obrázek od mistra Johna Sibbicka, jednoho z nejslavnějších paleoartistů... Užijte si dnešní volný den!

Běluha v Temži

27. září 2018 v 9:57 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V posledních pár dnech se dosti píše o běluze, která se zatoulala až příliš daleko na jih a momentálně se pohybuje v řece Temži. V úterý 25. září jako první o výskytu běluhy v řece napsal ekolog Dave Andrews, poté už se zprávy objevily na BBC, na Sky News a v dalších médiích. Je to velice vzácný úkaz, spatřit arktického kytovce, který normálně žije v Severním ledovém oceánu, v nejslavnější britské řece. Není to však jediný případ, kdy se kytovec zatoulal do Temže - roku 2006 v řece uhynul pětimetrový vorvaňovec, který v ní bohužel zůstal uvězněn. Nejprve vznikly obavy, že by běluha mohla být v nebezpečí, ale včera organizace na ochranu zvířat RSPCA uvedla, že zvířeti žádné velké nebezpečí nehrozí a že plave i živí se i normálně. Podle Clare Dew z RSPCA se běluha ani nepřibližuje ke břehům; drží se ve středu řeky. Podle Luce Babey z charity ORCA (jejímiž patrony jsou třeba Nigel Marven či Mark Carwardine) je toto případ nejjižnějšího výskytu běluhy vůbec. Běluhy jsou zvyklé proplouvat kalnými vodami a jsou vybaveny dobrými smysly, takže snad běluha nakonec sama odplave. Ačkoliv obvykle žijí v oceánu, občas zamíří i do sladké vody; vždyť každý rok v létě přivádějí běluhy v řece Churchill v kanadské Manitobě na svět svá mláďata... Každopádně kdyby vodou procházely nějaké hlasité zvuky, mohly by narušit sofistikovaný navigační systém zvířete, který je srovnatelný se sonarem... Běluha byla nazvána Benny. Tak doufejme, že se jí (nebo jemu) bude dařit, a že Temži nakonec ve zdraví opustí. Snad pak zamíří zase na sever. Stejně je však pozoruhodné, kam se až arktická velryba vydala... Dnes ráno byl v ranním zpravodajském pořadu Good Morning Britain na ITV televizní moderátor a přírodovědec Nigel Marven a přímo z Kentu mluvil o zatoulané temžské běluze...

Benny v Temži

Shromáždění běluh v řece Churchill, Manitoba, Kanada

Podle mne je toto skutečně úžasný úkaz; běluha v Británii, to je tedy opravdu něco vzácného! Svět přírody prostě vždy překvapí, proto je tak skvělé se o něj zajímat!

Crocotta

26. září 2018 v 11:20 | HAAS |  Podivní netvoři
V souvislosti s tím, že píši třetí sérii Lovců kryptidů, budu pravděpodobně na blog přidávat i více článků o samotných kryptidech a dalších podivných zvířatech. Musím přiznat, že na jejich existenci nevěřím, ale aspoň mohu popsat zvířata, která vystupují v dobrodružstvích Jacka Owena a jeho týmu... Crocotta se objevuje v dílu Multiverse, jehož poslední část přibyde na tento blog za pár dnů... Už ve starém Římě se mluvilo o obrovské hyeně či vlku, který aktivně napadá lidi. Údajně se vyskytoval v Africe, zvláště na východě Afriky, tedy v Etiopii (v mém příběhu je to trochu jinak). Kryptid se však měl vyskytovat také v Indii. Tajemný tvor byl pojmenován podle současné hyeny skvrnité, jejíž latinské jméno je Crocuta crocuta. Je také dosti pravděpodobně, že mýtická Crocotta (zvaná též Leucrocotta či Corocotta) byla inspirována skutečnou hyenou skvrnitou... Crocutta má mít silné čelisti, ostré a drtící zuby. Možná je velikosti skutečné hyeny skvrnité, možná je trochu větší... Každopádně se jí dost podobá... Ve středověku někteří lidé věřili, že oči Crocotty jsou ve skutečnosti pruhované drahokamy. Když si prý někdo dal takový drahokam pod jazyk, získal věštecké schopnosti... Všechno jsou to samozřejmě legendy, ale přece jen je zajímavé, jak lidé v minulosti hyeny vnímali a jak z jejich strachu z těchto mocných lovců/mrchožroutů vzešla mýtická příšera Crocotta.


Pravděpodobně nejméně známý kytovec

25. září 2018 v 10:58 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dlouho byl vorvaňovec Longmanův (Indopacetus pacificus) považován za nejvzácnější druh kytovce, i když za ještě vzácnějšího dnes považujeme jeho blízkého příbuzného, vorvaňovce druhu Mesoplodon traversii. Po celá desetiletí byl však vorvaňovec Longmanův znám jen ze dvou lebek. V roce 1968 byl popsán Moorem a dále byl správně zařazen do čeledi Ziphiidae, tedy mezi vorvaňovcovité. Ale až roku 1980 objevili zkušení pozorovatelé kytovců ze Seychel dva jedince; jeden z nich byl dlouhý 7,5 metru a druhý 4,6 metru. Byli světle šedí a nepodobali se příliš ostatním známým druhům kytovců; i když podle některých odborníků se podobali například dobře známému vorvaňovci plochočelému (Hyperoodon planifrons). Dnes už samozřejmě víme, že vorvaňovec Longmanův je samostatným druhem, dorůstá délky přes 7 metrů a občas se pohybuje ve skupinách o 15 až 20 jedincích, i když se údajně dohromady může dát i stovka těchto velryb a putovat společně oceánem. Ale jinak o životě vorvaňovců Longmanových zase tolik nevíme, a ani se neví, zda jsou ohrožení či ne - IUCN nemá k takové klasifikaci dostatek informací. Žije v Indickém oceánu a možná ještě dál na východ; jedna ze dvou původně nalezených lebek byla objevena na pláži u města Mackay v australském Queenslandu už roku 1882, ta druhá se našla roku 1955 na půdě továrny na hnojiva v Mogadišu v Somálsku. V současnosti je nejlepším místem, kde lze vorvaňovce Longmanova zahlédnout, Havaj. Podle výzkumu, který se tam uskutečnil roku 2002, žilo ve vodách v okolí Havaje přinejmenším 766 těchto kytovců. Podle některých odborníků tento druh možná migruje do chladnějších vod v okolí Japonska, ale v Japonském moři dosud nebyl spatřen jediný vorvaňovec. V roce 2009 byl jeden exemplář poprvé zahlédnut v Bengálském zálivu. Další zprávy o jeho výskytu pak přicházely z Tchaj-wanu. V roce 2015 byl jeden nebohý exemplář nalezen v rybářských sítích na pobřeží Pákistánu... Tato velryba má poměrně význačný zobák, jeden dýchací otvor za hlavou, dva dopředu namířené zuby na špičce dolní čelisti a řadu zubů s oválným průřezem. Tělo je poměrně vřetenovité. Těžko říci, jak hluboko se potápějí. Jeden pozorovaný rekordman z řad vorvaňovců Longmanových zadržel dech na 45 minut. Obvykle však údajně drží dech 11 až 33 minut. V některých případech byly tyto velryby pozorovány, jak podobně jako například keporkaci skáčou z vody a těžce dopadají na vodní hladinu... Je to poměrně dosti zajímavý druh kytovce, jen škoda, že o něm nevíme víc. Snad není v bezprostředním ohrožení...


Za informace vděčím zejména knize "Velryby, delfíni a další kytovci", jejímž autorem je Mark Carwardine.

Paleontologické objevy v září 2018

24. září 2018 v 18:34 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Opět jsem si řekl, že by bylo dobré napsat článek rovnou o dvou paleontologických objevech. Ty beztak tvoří jen zlomek toho, co se v médiích objevilo tento měsíc, a kdo ví, co nás ještě čeká v příštích pár dnech. Paleontologie je zkrátka vědou s budoucností. Nevrhneme se však na nově objevené druhohorní plazy...

Dickinsonia je starou známou zájemců o pravěk. K jejímu popisu došlo už roku 1947. Byl to mořský bezobratlý, který spolu s dalšími velice primitivními organismy tvořil tzv. ediakarskou faunu, která existovala v praoceánech naší planety v Ediakarském období. Nyní byla nalezena úžasná fosilie Dickinsonie. Je stará 558 milionů let, což z ní činí pravděpodobně nejstarší dosud objevený fosilní pozůstatek zvířete v historii. Žádný jiný živočich z té doby zkrátka ještě nebyl objeven. K "boomu" ediakarské fauny mělo údajně dojít před 575 miliony let během tzv. Avalonské exploze. Stalo se tak 20 milionů let před slavnou Kambrickou explozí, během které vznikli například trilobiti nebo první obratlovci... Některé exempláře Dicksinsonie mají jen pár milimetrů, další otisky ve skále jsou až 1,4 metru dlouhé - neuvěřitelné! Ale nově nalezená fosilie je výjimečná nejen tím, že je tak neuvěřitelně stará. Fosilizovaly se totiž tukové molekuly! Tkáň obsahovala hlavně cholesterol; a to prozrazuje, že Dickinsonia byla živočichem, nikoliv nějakou rostlinou. Donedávna se totiž nevědělo úplně přesně, zda bychom mohli Dickinsonii řadit mezi živočichy, ale cholesterol je přece pro živočichy tak typický, a tak nyní víme, kam Dickinsonii zařadit... Tato úžasná fosilie byla nalezena na severozápadě Ruska.


Přenesme se zhruba o nějakých 557 950 000 let blíže současnosti. Další nález není fosilií, ale rovnou mumií. Hledači zlata z kanadského Yukonu narazili při hledání drahého kovu na skutečnou vzácnost: mumifikovaného soba karibu a vlčete z doby ledové! Zvláště vlče je v perfektním stavu; zachovala se srst, vnitřní orgány, maso... Vlče zemřelo před 50 000 lety. Každopádně jen z poloviny zachovalý mumifikovaný karibu zahynul před 80 000 lety. Jde tedy o nejstarší zachovanou savčí tkáň. K objevu samozřejmě nedošlo tento měsíc, ani tento rok, ale už roku 2016. Jsou to každopádně skutečné poklady!


Doufám, že se Vám tento článek líbil... Pokud ano, můžete komentovat... Podle mne jde o vskutku úžasné nálezy.

Mýty o solifugách

23. září 2018 v 10:36 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Mnohá zvířata jsou, řekněme, oběťmi mýtů. O piraňách se občas tvrdí, že ve vodě ohlodají živého člověka - a přitom loví ryby, a všechna lidská těla, která možná ohlodaly, už byly dávno předtím hozeny lidmi do řeky, takže vrahem byl vlastně člověk. Žraloci zabijí ročně méně než deset lidí. Naši sklepní pavouci, třesavky velké, vůbec nejsou nejjedovatějšími pavouky na světě, jak někteří "chytří" lidé tvrdí. Kolik mýtů o současných i pravěkých zvířat stále mezi lidmi koluje, zvláště mezi těmi, kteří se o přírodu moc nezajímají... Ale mě osobně připadají nejkurióznější mýty týkající se pavoukovců jako jsou solifugy. Při pročítání knížky Steve Backshall's Most Poisonous Creatures jsem narazil na odstavec, který vyvrací mýtus, se kterým jsem se už předtím seznámil. A řekl jsem si, že by stálo za to o tom napsat...

Mezi pavoukovci najdeme několik obdivuhodných řádů; pavouky, štíry, roztoče, klíšťata, bičovce, sekáče... A také solifugy, kterým se někdy anglicky říká "camel spiders", přestože tedy nejsou pavouky, ale samostatným řádem. Solifugy (Solifugae) jsou nicméně noční můrou mnoha arachnofobů. Koneckonců, jsou vybaveny osmi dlouhýma, chlupatýma nohama, jejich hlava má přímo hororový zjev, a ty čelisti... Je pravdou, že v poměru k velikosti těla mají solifugy největší čelisti ze všech živočichů na naší planetě! Používají je samozřejmě k uchopení a zneškodnění své kořisti, ať už jsou to termity, mravenci nebo jiný hmyz a pavoukovci. Dokáží dost rychle běhat, proto je obtížné je chytit, pokud tedy člověk chce. Solifugy nedorůstají příliš velkých rozměrů, největší druh má rozpětí končetin 12 centimetrů. Ano, je to o pět centimetrů víc, než naši domácí pokoutníci, ale přece jen žijí ve světě bezobratlovců ještě větší tvorové. Pokud Vám 12 centimetrů připadá jako moc, berte na vědomí, že sklípkan největší ze severní části Jižní Ameriky má rozpětí končetin o průměru talíře, pětadvacet centimetrů...


Se kterými zvláštními mýty o solifugách se tedy setkáme? Jeden široce rozšířený tvrdí, že solifugy do Vás po kousnutí vpustí lokální anestetikum prokain, aby mohli sežrat maso v okolí místa kousnutí. A někdy prý člověku po takovém ohlodání zůstane v mase díra... Toto je jeden z těch nejstrašnějších mýtů o solifugách. Takovou pověst si tedy nezaslouží. Zaprvé, solifuga nemůže vpustit do těla člověka či jiného zvířete, kterému se brání, lidmi vytvořené anestetikum. To vám možná dá váš stomatolog, zatímco se budete potit na zubařském křesle... Solifugy vůbec nemají jed. Nejsou zkrátka vybaveny jedovými žlázami. A nakonec, proč by vás taková solifuga jen tak kousla? Naštěstí nás nechtějí ohlodávat... Je ovšem pravdou, že obrovité čelisti solifugy jsou nesmírně silné. Jsou schopny překousnout tužku, to ano. Koneckonců, když nemáte jed a musíte zabíjet hmyz, silné čelisti se hodí...

Podle dalšího široce rozšířeného mýtu běhají solifugy rychlostí 40 kilometrů za hodinu, přičemž nahlas pískají. A někdy dokonce pronásledují lidi, zvláště jsou-li vyrušeny. To je naprostý nesmysl. Solifugy jsou velice rychlé, jak již bylo zmíněno. Maximální rychlost je 16 km/h. Ale že by pískaly? To vůbec. Jejich čelisti mimo jiné slouží i ke stridulaci; třením částí čelistí o sebe vytvářejí zvuk, podobně jako to dělají cvrčci, kteří třou zadní končetiny o "záda". Avšak stridulace solifug jsou pro lidské ucho takřka neslyšitelné. Zvuk, který vydávají, je chřestivý.


V roce 2015 se na internetu rozšířil aprílový žertík, mnohými považovaný za fakt, že solifugy v Iráku dorůstají délky 40 centimetrů. Přitom irácké solifugy měří asi tak 5 centimetrů. Tvrdilo se, že solifugy prý kladou vajíčka pod kůži velbloudů. To tedy vůbec není pravda. Solifugy kladou vajíčka do děr v zemi, a samice může najednou naklást 50 až 200 vajíček. Některé druhy, ale ne všechny, dokonce vajíčka po nakladení hlídají do té doby, než se mláďata vylíhnou. Skutečným faktem je, že samice během této doby nežere a proto si vytvoří tukové zásoby ještě před nakladením vajec. V laboratoři byla jedna taková budoucí matka pozorována, jak sežrala 100 much.

Kvůli svému děsivému vzhledu je však solifuga poměrně nenáviděna, nebo se jí prostě lidé bojí. V minulosti například jedna rodina anglického Colchesteru obvinila solifugu, kterou našla ve svém domě, z toho, že prý zabila jejich psa. Opět, nejedovatý pavoukovec nemohl něco takového způsobit. Obyvatel americké Arizony zase tvrdil, že prý po kousnutí solifugou velice trpěl. Vědecky to nikdy nebylo prokázáno; neměl k dispozici žádný exemplář. Kousnutí je sice bolestivé, ale že by člověku něco způsobovalo, nějaké výrazné poškození nebo dlouhodobou bolest, to tedy vůbec. Ani sliny solifugy nejsou nebezpečné.

O solifugách se toho tvrdí až přespříliš, a většinou tyhle "úžasné zprávy" nejsou pravdivé. Na solifugy narazíte na všech kontinentech kromě Antarktidy a Austrálie. Většinou však žijí v písečných biomech; v pouštích, polopouštích, v buši. Kdybyste někdy na nějakou narazili, neubližujte jí. Ona by Vám také neublížila...

Dinosauří zabijáci-Podivný Epidexipteryx

23. září 2018 v 9:37 | HAAS |  Videa
Podivný Epidexipteryx. Steve Backshall nás ve svém Dinosauřím doupěti seznámí s Epidexipteryxem, jedním z nejpodivnějších dinosaurů. Žil v Číně před 154 miliony let, tedy v období Jury. Dalo by se říci, že to byla jakási obdoba dnešního holuba, jen o dost podivnější. Své prodloužené drápy, zvláště ten nejdelší, používal k vyhledání své oblíbené potravy v dutinách kůry stromů, tak jak to dělává dnešní ksukol ocasatý z Madagaskaru. Přežije Epidexipteryx setkání s nebezpečným Sinraptorem?

Klip ze čtvrté epizody desetidílného seriálu Dinosauří zabijáci (Deadly Dinosaurs with Steve Backshall), který se premiérově vysílal na CBBC v létě 2018. Animace dinosaurů je ze seriálu BBC Planeta dinosaurů (Planet Dinosaur) z roku 2011.