close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2019

Objevena nejstarší severoamerická žába

28. února 2019 v 19:17 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Včera byl oznámen objev nejstarší severoamerické žáby - žila na území dnešního amerického státu Arizona v období Triasu před 216 miliony let. O objevu informovala Virginia Tech. Žáby jsou velice zajímavými obojživelníky, kteří se jaksi vymykají původnímu anatomickému modelu obojživelníků; dospělcům totiž chybí ocas (nemluvíme-li o žábách ocasatkách), o který přijdou během vývoje z pulce v dospělého. První žáby se objevily na Zemi na samém začátku období Triasu, asi před 250 miliony let. Datování s pomocí molekulárních hodin nicméně naznačuje, že skupina Salientia (zahrnující všechny současné i vyhynulé zástupce řádu Anura neboli žab) je stará 265 milionů let, tudíž se objevila již v období Permu, posledním geologickém období prvohor. Nově nalezený druh žil, jak již bylo zmíněno, před 216 miliony let, tedy v období pozdního Triasu, a některými znaky se podobá jurskému rodu Prosalirus. Ten také pochází z Arizony. Je možné, že oba rody si byly blízce příbuzné. Nově nalezený rod zatím nemá vědecké pojmenování, proto se mu zatím v médiích přezdívá "žába z Chinle". Jediné, co bylo z drobného obojživelníka nalezeno, bylo pár izolovaných úlomků kosti kyčelní. Je velice úctyhodné, že vědci je dokázali identifikovat jako pozůstatek žáby, ale popravdě není vůbec pochyb, že opravdu žábě patřily. Drobný živočich sdílel své životní prostředí například s fytosaury, krokodýlům podobnými archosauriformy. V době, kdy žil, se Arizona nacházela úplně jinde než dnes. Rozkládala se jen deset stupňů na sever od rovníku. Žába z Chinle tedy žila v tropickém prostředí.


Na prvním obrázku vidíte žábu z Chinle v zubech fytosaura, na druhém jsou pak ukazovány samotné úlomky kosti, na základě nichž byla nejstarší severoamerická žába identifikována.

Lovci kryptidů 3: Zachtělo se mi telepatie (3/4)

27. února 2019 v 15:13 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Jackovi podařilo "najít" The Fathera, kosmickou entitu, která vytvořila již neexistující paralelní dimenzi. Povedlo se mu to díky telepatickému spojení s Chupacabrou, které The Father s pomocí svých telepatických schopností lokalizoval... Akihiko nebyl zrovna nadšen z toho, že je v podzemní části základny Lovců kryptidů držena Chupacabra, které se tam vůbec nelíbí. Už několikrát Jackovi telepaticky naznačila, že se chystá být agresivní. Dalšího dne přijel Lovce kryptidů navštívit britský premiér Mayson, který Jacka donutil zasouhlasit s odvozem Chupacabry. Akihiko hovor poslouchal z vedlejší místnosti, zdá se, že premiérovi mohl zavolat právě on... Malý Tatzelwurm se už vrátil z veterinární nemocnice, jeho parazit však stále zůstává v mrazícím boxu v podzemní části základny. Protlačil se ven ze zkumavky a čeká, až někdo otevře mražák... Mezitím zažívají Pierre a Curupira dobrodružství v Amazonském deštném pralese a setkávají se s všelijakými zvířaty, která předtím žádný živý člověk nespatřil... A Deylin Nieto a Stephen Barry se rozhodli Lovce kryptidů navštívit. Samozřejmě mají své plány a vůbec se nehodlají se s někým mazlit...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZACHTĚLO SE MI TELEPATIE, ČÁST TŘETÍ:
Jack a Pauline se vrátili do místnosti. Chupacabra na ně nahlas syčela a objímala svými prsty, vyzbrojenými smrtícími drápy, mříže klece. "Co s ní teď uděláme?" zeptala se Pauline. "No, nejprve zavolám agentce Kentové a informuji ji o tom, co mi Mayson řekl a že zvíře musíme odvést," odpověděl Jack, "ale nebude to trvat dlouho. O všem agentku informuji, ty mezitím zvíře uspíš a pak ho i s klecí dostaneme do Cryptid Swiftu a odletíme na Portoriko. Tam ho vypustíme." Pauline zakývala hlavou na znamení souhlasu. Zatímco Jack stál v rohu místnosti a telefonoval s agentkou Kentovou, otevírala Pauline mrazící box s anestetiky. Náhle z něj něco vyskočilo. Byla to malá, asi pět centimetrů dlouhá potvůrka, a šíleně rychle se pohybovala po podlaze. Tatzelwurmův parazit! "Jacku!!!" zařvala Pauline. "Co to bylo za hysterický výkřik? Neříkejte, že vaše přítelkyně přelila horký čaj a opařila si ruku," poznamenala do telefonu Kentová, která zrovna se svou přítelkyní Amandou obědvala v luxusní mexické restauraci s výhledem na pláž. Jack hodil mobilní telefon na zem a vrhl se na parazita. Bezobratlé zvířátko mířilo ke kleci s Chupacabrou. "Proboha živého, ať je to cokoliv, nesmí se to k ní dostat!" křičela Pauline. Jack sundal ze stolu plastovou nádobu a parazita v ní uvěznil. "Fuj, to je potvora!" řekl Jack. "Tenhle je větší než ti, které z Tatzelwurma vytáhl náš známý veterinář," řekla Pauline. "Tohle bude asi dospělák. Vidíš jak má druhou polovinu těla nafouklou? Je plný vajíček. Kdyby se dostal do nějakého živoucího zvířete, nakladl by je do něj," okomentoval to Jack. "Co navrhuješ udělat?" zeptala se Pauline. Jack vytáhl z kapsy laserovou pistoli, kterou měl vždycky po ruce a stoupl si nad nádobu s parazitem. "Vymažu ho z povrchu zemského," řekl a vypálil z pistole. Parazit se uškvařil, a stejně tak nádoba. Pauline vzala pinzetu a spálené zvířátko zvedla. "Kde se tohle vzalo?" zeptala se. "Zdá se, že to je parazit, který trápí jen Tatzelwurmy. Byla chyba, že jsme našeho malého pořádně neprošetřili předtím, než jsme si ho vzali... Co mě děsí je to, že takoví paraziti asi v Tatzelwurmech žijí po celé měsíce... Náš malý byl nakažený už když jsem ho v červnu minulý rok našel v Rakousku," řekl Jack ne zrovna nadšeným hlasem. "Co když se nějak rozšířili? Co když infikovali i nás?" zeptala se Pauline. "Věřím, že ne," odpověděl Jack. Pauline mrtvého parazita odnesla do koše s biologickým odpadem. Jakmile se jeho tělo ocitlo uvnitř, vylezla z něj další malá potvůrka. Přestože mateřský parazit byl uškvařen, jedno z vajíček se přece jen vylíhlo a nějakým zázrakem tu strašnou teplotu uvnitř přečkalo. Malý parazit se vysoukal ven a zamířil si to ke svému dalšímu hostiteli. K Chupacabře. Prosoukal se mřížemi v kleci a zakousl se Chupacabře do pravé zadní končetiny. Vypustil přitom látku, kvůli níž Chupacabra ani nepoznala, že se do ní něco zahryzlo... Toto byl začátek.


Bylo nádherné ráno v Amazonii. Slunce právě vyšlo nad obzor a svými paprsky začalo pronikat korunami stromů. Prales se probouzel k životu. Opice začaly nahlas volat, ptáci opouštěli svá hnízda a ti nejopozdilejší netopýři se vraceli na místa hřadu. Pierre se probudil na své "matraci" z listí a větví. Jako každé ráno se nejprve podíval dolů. "Ty jo, dneska ráno bych nechtěl být opilej a spadnout," řekl si pro sebe. Spal ve výšce deseti metrů nad zemí. Curupira přespávala na obdobné matraci na vedlejším stromě. Jenže v tuhle dobu už byla dávno na nohou tam dole, seděla u ohně a opékala na něm nějaké lesní plody. Pierre, kryt hustým listovím, se rychle převlékl; jako vždy na sebe hodil svou expediční košili, kvalitní hnědé kalhoty, nasadil si své trekingové boty, a pak sjel po liáně až dolů. "Ty plody bych radši snědl syrové. Promiň, ale nevypadají moc vábně, když jsou takhle... uch, spálené," řekl Pierre. "Kdybych je nespálila, zabily by tě. Syrové jsou jedovaté. Ale když je dáš nad oheň, jed vykape ven," řekla Curupira. "Hm, beztak musí být pořádný risk je jíst," řekl na to Pierre. "Jestli chceš jinou snídani, ulov si ji," zasmála se Curupira a dala mu do ruky svůj oštěp. "Ne, ne, díky, já nejsem na zabíjení zvířat," řekl Pierre. Po snídani se vydali do hlouby pralesa. Celý včerejší den strávili pátráním po tajemném savci, kryptidovi, o kterém Curupira neustále vyprávěla. Ale nedokázali jej najít. Ovšem nyní, časně zrána, nalezli v okolí tábora jeho stopy. "Tohle je nejblíž mému domovu, co zatím přišel," usmívala se Curupira a ukazovala Pierrovi stopy v rozbahněné půdě. "Vypadají jako psí. Nic zvláštního," řekl Pierre a poplácal ji po rameni. "Uvidíš, že zvláštní to zvíře je," odsekla přátelsky Curupira a vedla Pierra dál. Malý kompsognátek Lil běžel za nimi a chytal létající hmyz. "Počkej... Mám pocit, že jsem ztratila stopu," řekla náhle Curupira. "Ne, neztratilas... Tady totiž stopa končí," odpověděl Pierre a pak pohlédl do hustého křoviska. Uslyšel totiž nějaké vrčení. Před keřem se zrovna objevil Lil, chroupající mouchu. "Pozor!" zařval na něj Pierre a aby ho schválně vyděsil, hodil po něm klacek. Lil se na něj zadíval, jako by říkal: "Co po mě házíš klacek, ty darebáku?" Náhle z keře vyskočila černá šelma. Na první pohled připomínala psa svýma vysokýma, špičatýma ušima, ale měla obličej kočky. "Mitla!" vyhrkl překvapením Pierre. Zvíře skočilo po Lilovi, ale dinosaurek byl rychlejší. Roztomile pádil mezi keře a skryl se mezi nimi. Mitla, překvapená pohledem na člověka a Curupiru, zůstala chvíli stát. Pierre si ji okamžitě vyfotil. "Bože, to je úžasná fotka! To je úžasná fotka!!!" křičel jako malé dítě Pierre a hned ji chtěl ukázat Curupiře. Mitla se mezitím vzpamatovala a zase šla po Lilovi. "Ne!" vykřikla Curupira a hodila po zvířeti svůj oštěp. Nehodlala jej zabít; oštěp dopadl přímo před Mitlu, která se zalekla a vrátila se do své houštiny. "Jdeme, nebudeme ji rušit. Pojď, Lile!" rozkázala Curupira. Pierre i Lil na slovo poslechli. "To bylo úžasné, i když docela krátké setkání... Vrátil bych se pro víc fotek," řekl Pierre. Curupira nesouhlasila. "Nemůžeme obyvatele lesa takhle děsit," řekla. Pierre mlčel. Promluvil až za chvíli: "Hele, víš, že o Mitle mluvil slavný britský dobrodruh Percy Fawcett? Ten, co se ztratil v Amazonii při hledání města Z?" Pak se trochu začervenal; Curupira přece nemohla vědět, o čem mluví. Znovu se alespoň podíval na pořízenou fotografii. Byla zkrátka úžasná.


Pauline se chystala uspat Chupacabru. Ta se tiskla k rohu klece a nepěkně se na ni usmívala. "Neboj, maličká," mluvila k ní Pauline, "za chvíli bude všechno v pořádku." Do místnosti přišel Jack. "Teď jsem vynesl koš s biologickým odpadem," řekl s úsměvem. Hned poté do místnosti přiběhl Roger. "Lidi, mám tady něco úžasnýho," říkal s velkým úsměvem, přikročil k Jackovi a ukázal mu na smartphonu video, které bylo před pár minutami publikováno na internetu. Jack okamžitě vypadal zaujatě. Pauline zatím nechala děsivě se usmívající Chupacabru být a také přišla k Rogerovi. Na videonahrávce byl jakýsi šupinatý tvor. Byl sice natočen z pořádné dálky a mezi křovisky, ale přece jen to bylo poblíž golfového hřiště a bylo na něj docela dobře vidět. "Vypadá jako nějaký ještěří muž," řekla Pauline. "Taky, že to je ještěří muž. Lizard Man," odpověděl Roger. "Docela kvalitní video. Nevypadá to jako podvrh. Ta chůze... Takhle zkrátka člověk ani žádný jiný primát nechodí," řekl Jack, "docela mi chůzí připomíná některé velké ještěry, které už jsme na svých výpravách potkali." "Natočili to v Jižní Karolíně. Co byste řekli tomu, kdybychom se tam teď podívali?" usmál se Roger. Jack se zamyslel. "Vlastně proč ne? Chupacabra počká," řekl a usmál se na Pauline. "No, snad," znejistěla Pauline. "Rogere, najdi přesné souřadnice natočení videa. Jdu připravit Cryptid Swift! Letíme hned!" rozkázal Jack a odešel z místnosti. Roger také opustil místnost. Pauline se jen podívala na Chupacabru, která na ni vyplázla jazyk. "Zůstaň," řekla tím nejhodnějším hlasem Pauline.

Jen o hodinu později přistál Cryptid Swift poblíž golfového hřiště kdesi v okrese Lee v Jižní Karolíně. Vyšli z něj Jack, Pauline, Roger a Fahad. "Těšil ses na svou první misi s páteří z meteokolosia?" zeptal se Roger. "Jo, jo, těšil, kámo," zasmál se Fahad, "jen mi chybí Akihiko." "Hm, s tím moc srandy nezažiješ. On je celý takový naštvaný," smál se Roger, "a navíc musí tu potvoru doma někdo hlídat." "Zrovna on si to užije," řekl vážně Fahad. Jack a Pauline vstoupili do lesíka. Roger s Fahadem je následovali. "Nechtěli jste si přinést megafon? Haló, Lizard Mane, kde seš? Kde se schováváš, ty darebo?" vtipkoval Roger. "Seš volnej?" zasmál se Fahad. "Já?" zeptal se překvapeně Roger. "Ne, ty. Lizard Man," odpověděl Fahad. "To nevím. Podívej se na nějakou seznamku. Třeba ho tam najdeš," odpověděl Roger. "Docela by mě zajímalo, jaký má břišáky," řekl Fahad. "Ticho!" zašeptal pronikavě Jack. V houštinách před nimi se začalo něco hýbat. "Určitě jenom nějaký králík. Nebo nějaký tvůj bývalý," řekl Roger a při druhé větě poklepal Fahadovi na hruď. "No dovol, Rogere. S Američany zásadně nechodím," zasmál se Fahad, "a s Kanaďany jako ty taky ne!" Jack si nasadil na hlavu korunku s elektrodami, jež mu měla umožnit telepatickou komunikaci s tím tvorem skrývajícím se v houští. Korunka byla napojena na krabičku, kterou si vzal ze Zhou Lenova přístroje. Opravdu se mu podařilo jakési telepatické spojení navázat. Nastavil frekvenci vln podle Chupacabry. Zvíře reagovalo! "Ukaž se. Neboj se, nic ti neuděláme. Jen se s tebou chceme seznámit," sdělil Jack kryptidovi pomocí telepatie. Zvíře pomalu vylezlo z houštiny. "No tohle..." řekl zděšeně Roger. Z opasku vytáhl laserovou pistoli. Fahad udělal to samé. Dvounohý kryptid byl celý pokryt šupinami a v obličeji měl zlý úsměšek. Ze zad mu vystupovaly trny a na každé z předních končetin měl čtyři prsty s drápy. Zprvu vypadal docela překvapeně, že vidí čtyři postavy v černých spandexových oblecích, ale pak se osmělil a s tím strašlivým úsměškem nahlas syčel. "Nechceme ti ublížit," sdělil mu telepaticky Jack. Zvíře mu odpovědělo. Něco mu sdělilo. Nebylo to v jazyce, kterému by Jack rozumněl, ale smysl výpovědi pochopil. Lizard Man tvrdil něco jako "Zmizte odsud nebo vás zabiju." Jack napřáhl ruce. Gestem ostatním naznačil, aby začali ustupovat. Lizard Man zasyčel. Všichni zrychlili tempo. Roger v poslední chvíli vytáhl fotoaparát a kryptida vyfotografoval. Teď se Lizard Man naštval. Nahlas zařval a nemotorně se rozběhl k Lovcům kryptidů. Fahad to do něj napálil z laserovky, zvíře se zastavilo a vyděšeně na ně hledělo. "Pryč!" zařval Jack. Vyběhli z lesa a zamířili k letounu. Okamžitě odletěli. "Proč jsi do něj pálil?!" řekl Jack Fahadovi. "Protože nás chtěl rozpárat," odpověděl Fahad. "Tvůj bývalý," vložil se do toho Roger. "Nech toho, Rogere! Tohle je vážná věc! Mohl jsi tomu zvířeti ublížit!" pokračoval Jack. "Tak promiň. Ale nepřišlo mi, že by ta tvá telepatická komunikace..." odporoval Fahad. "Fungovalo to líp, než jsem si myslel! Jo! Na něco jsem přišel. Na něco úžasného! Odteď můžu komunikovat s kryptidy," rozzlobil se Jack. "Kdyby ses teď slyšel," řekl Fahad, flákl s ručníkem, kterým si utíral pot, o podlahu letounu a sedl si na své sedátko. "Jacku, nejsi tou telepatií trošku posedlý?" zeptal se Roger. "Hele, tys nás informoval o existenci tohohle zvířete!" "V pohodě, Jacku. Uklidni se. Asi je toho na tebe moc," řekl Roger.


V tuto dobu byl Akihiko v tělocvičně v podzemní části základny. Uhýbal výstřelům zbraní ve zdech. Z vystřelovačů po něm pak začaly létat šurikeny. Akihiko vytáhl svou věrnou kovovou tyč a jeden po druhém odrážel. Když už ho cvičení nebavilo, opustil tělocvičnu a zamířil nahoru do kuchyně, kde si dal limonádu.

Ve středu Londýna byl zrovna doctor Brickell, nyní již definitivně propuštěný z vězení. Byl zde s jedním vojákem; momentálně byl zaměstnán ve vojenské nemocnici - v té samé, kde operoval Fahada a pomohl mu znovu na nohy. Ve stoje si četl noviny poblíž městského parku a pokukoval po holubech, kteří sbírali kousky chleba, které nadrolil ke svým nohám. "Jen se napapejte, drobečci moji," řekl až směšně vysokým hlasem a pokračoval ve čtení. V pravém uchu měl jakési zařízení. Umožňovalo mu slyšet lépe než běžnému člověku. Byl to jeho nejnovější vynález, a Brickell ho zrovna testoval. Náhle se zděsil. Pohlédl na oblohu. "Proboha, to ne!" zvolal a všichni lidé kolem na něj začali divně koukat. "Děje se něco, doktore?" zeptal se voják. "Právě jsem... slyšel... letoun, který přeletěl nad Londýnem," řekl Brickell. "Žádný letoun tu nebyl, pane. Asi se vám něco zdálo," odpověděl mu voják. Brickell se na něj ani nepodíval, hleděl na oblohu a poklepal prstem na přístroj v uchu. Voják už radši nic neříkal. "Plukovníku, okamžitě mě vezměte na základnu Lovců kryptidů! Je to nutné!" vyhrkl Brickell. "Proč?" zeptal se voják. "Protože ten letoun letěl na jih Londýna!!! Nechápete to?!" Voják zakýval hlavou a vzal Brickella do auta.

Akihikovi zrovna zavolal Mayson. "Chcete mi říci, že Chupacabra ještě nebyla převezena?" zeptal se naštvaně Mayson během hovoru. "Jack vám slíbil, že ji odveze. Situace se jen trochu zkomplikovala - ne s Chupacabrou. Tým našel nového kryptida v Jižní Karolíně. Nebojte se, Chupacabru odsud ještě dnes odvezeme," řekl Akihiko. "Čekal jsem, že vám můžu věřit, pane Yukimuro," řekl Mayson, "koneckonců jsem na základnu přijel na váš apel." "Nevěřte mi, premiére. Ale Jackovi věřte. Něco vám slíbil, dodrží to," odpověděl Akihiko. "Proč bych vám nevěřil? Superhrdinovi z Tokia!" zasmál se premiér. "Dej už mi pokoj, kámo," řekl Akihiko a flákl s mobilem o stůl. Mayson si jen pomyslel: "Takhle se mluví s britským premiérem?", ale neměl to komu říci.

U dveří někdo zazvonil. Akihiko šel otevřít. Vypadal dost naštvaně, když spatřil obličej doktora Brickella, který se pokoušel o úsměv. "Co tady chceš, borče?" zeptal se Akihiko. "Pan Owen není doma?" zeptal se Brickell. "Ne, není. Jsem tady jenom já!" Brickell na chvíli mlčel. "Co chceš? Vodpálit tuhle budovu?" zeptal se naštvaným hlasem Akihiko. "Podívejte se, víte, že nejsem váš nepřítel... Pomohl jsem přece panu Ghazallimu a také panu Leroyovi," řekl Brickell. "Jo. Ale předtím jste mu s tím sérem pěkně zavařil," řekl stále stejným tónem Akihiko. Brickell začal trochu hysterčit. "Letí sem nějaký letoun. Se skvělým stealth systémem. Proletěl nad Londýnem, nikdo ho neviděl, byl neviditelný. Ale mířil sem! Pane Yukimuro, někdo chce asi zaútočit na základnu!" sdělil vše Brickell. Akihiko se usmál. "Ať to zkusí. Zrovna jsem trénoval," zasyčel.

Z podzemní části budovy se ozvala rána. "Dejte mi chvilku," řekl Akihiko a zabouchl Brickellovi dveře přímo před nosem. Na tílko si hodil černý spandex, popadl svou železnou tyč, zasunul laserovou pistoli do opasku a vstoupil do výtahu. Nechal se odvézt do suterénu. Kdyby mohl, zasyčel by vzteky. Jenže instinktivně věděl, že vydat jakýkoliv zvuk by bylo příliš riskantní. Mříže klece, ve které ještě před chvílí odpočívala Chupacabra, byly úplně rozervány. Chupacabra teď mohla být kdekoliv v budově! Jenže Akihiko cítil, že je blízko. Ten odporný dech se k němu vanul ze stropu. Držela se ho přímo nad ním. Vyplazovala jazyk, zlověstně se usmívala a byla připravena ke skoku...

Jak je možné, že se Chupacabra dostala z klece? Co udělají Deylin Nieto a Stephen Barry, a opravdu letěli na jih Londýna k základně Lovců kryptidů? Co teď bude s tím krvelačným monstrem? Přežije Akihiko? A co Chupacabře provedl parazit? Pokračování příště...

Zemězmij Bibronův-Krtčí "zmije" z trnité buše

26. února 2019 v 11:46 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Poslední popisek hada jsem napsal 13. prosince, je tedy na čase se k těmto článkům vrátit... Tentokrát se seznámíme s velice zajímavým zemězmijem Bibronovým. Zemězmijové jsou sami o sobě dosti zajímaví hadi...

Latinský název: Atractaspis bibronii,
Rozšíření: střední a jižní Afrika,
Velikost: 30 až 70 centimetrů.
Do rodu Atractaspis (zemězmij) patří 15 až 22 druhů; záleží na tom, jak jsou klasifikovány. Někteří herpetologové počítají méně, jiní více druhů do tohoto rodu. Zemězmij Bibronův je však nepochybně jedním z jeho zástupců. V angličtině má tento had spoustu jmen, nejčastěji se v nich však objevuje sousloví "stiletto snake" či "mole viper", tedy krtčí zmije. Samozřejmě se nejedná o zmijovitého; zemězmijové patří do čeledi Lamprophiidae (nemá český ekvivalent), do níž se řadí jedovaté i nejedovaté druhy hadů (například mnozí hadi, kteří byli dříve považováni za užovkovité). Zemězmije Bibronova poprvé popsal skotský zoolog Andrew Smith roku 1849 a pojmenoval jej podle Gabriela Bibrona, francouzského herpetologa, který se účastnil expedice Morea na Peloponésu... Zemězmij Bibronův se vyskytuje ve střední a jižní Africe; setkáme se s ním ve středu Namibie, na východ na severu Jihoafrické republiky a v sousedních státech, a na východě kontinentu přes Tanzanii a Keňu až na samý jih Somálska. Podle některých zdrojů se však vyskytuje i v dalších zemích střední Afriky, kupříkladu v Demokratické republice Kongo. Je to poměrně malý hrabavý had. Žije hlavně v savanách a trnitých buších, ale nedělá mu problém přizpůsobit se pouštním podmínkám; vždyť také žije v poušti Namib. Tělo je válcovité a je tmavě hnědé. Břicho je špinavě bílé a na dotyk velice hladké. Má zakulacenou hlavičku s prodlouženým nosním štítkem, který využívá při hrabání v zemi. Stejně tak mu při hrabání pomáhá ocas zakončený ostrým trnem. Je to samozřejmě jedovatý had, a svůj jed používá k zabíjení malých savců, plazů a žab... Zemězmijové jsou nechvalně proslulí tím, že se s nimi těžko pracuje. Je totiž těžké je uchopit. Pokud člověk chytí zemězmije za hlavou, která je velmi malá, může had prostrčit jedový zub či jedové zuby mezi rty, pohnout hlavou do strany nebo dozadu a zakousnout se do prstu. Dokonce i když se ho člověk nedotkne a jen třeba přiblíží ruku k jeho hlavě, had zaútočí, a opět může uštknout i směrem vzad. Je-li člověk uštknut, měl by okamžitě do nemocnice. Jed je poměrně toxický a způsobuje otoky, intenzivní bolest, dokonce i nekrozu (odumírání tkání). Had ho ale na člověka používá jen v sebeobraně. Je však nepříjemné na takového hada stoupnout. Jde nicméně o noční druh; na povrchu se obvykle objevuje po setmění, což redukuje šanci, že by se s ním člověk náhodou setkal... Jde o vejcorodý druh, který snáší snůšku o 6 až 8 vejcích. Rozhodně není nijak ohrožený, ba naopak, v některých částech východní Afriky je docela běžný.

Příště vodnářka pruhovaná!

Lovci kryptidů 3: Zachtělo se mi telepatie (2/4)

25. února 2019 v 11:49 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části jsme se dozvěděli, že agentka Kentová zařídila Lovcům kryptidů dovoz krvelačného monstra z Portorika - Chupacabry. Jack se již nějakou dobu zabývá zkoumáním Zhou Lenova zařízení z paralelní dimenze - toho zařízení, které zatlačilo entitu, která si říká The Father, zpět do zanikajícího paralelního světa. The Father vytvořil paralelní dimenzi z představ a ideálů Pierra, Akihika a Fahada, a do jejich myslí se dostal pomocí telepatie... Zařízení jej dokázalo porazit... A jak se nyní ukazuje, dokáže umožnit Jackovi telepatické spojení s Chupacabrou, kryptidem, s jehož telepatickými schopnostmi se Lovci kryptidů poprvé seznámili minulý rok v srpnu. Jack se s netvorem telepaticky spojil, ale Chupacabra jej na chvíli ovládla. Kdyby nebylo Akihika, kdo ví, co by Jack provedl... Pierre mezitím tráví čas s lesní dívkou a ochránkyní zvěře Curupirou v Amazonii a společně objevují tajemný svět zvířat, která zatím nikdo kromě nich nespatřil...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZACHTĚLO SE MI TELEPATIE, ČÁST DRUHÁ:
"Vidím jenom nějaké křivky. Nic zajímavého," ušklíbl se Akihiko, stojící za všemi, kteří se naštosovali před notebookem a prohlíželi si zaznamenaná data. Roger se na něj lišácky usmál a řekl: "Tohle je jen pro pravé vědátory. Takovým věcem ty nemůžeš rozumět." Akihikovi bylo do smíchu, ale skryl to a poznamenal naštvaným hlasem: "Tak ty jsi vědátor? Za kolik jsi je uplatil, aby ti dali doktorát?" Jack očima podrobně studoval všechny grafy, klikal na jeden bod za druhým a při pohledu na zaznamenaná čísla se nadšeně usmíval. "Lidi, nevím, jak vám to jednoduše vysvětlit," začal. "Co nejjednodušeji, pane doktore," řekl na to Akihiko. "Našli jsme ho," řekl Jack. Pauline stěží skrývala vyděšený výraz v obličeji. "Myslíš tu entitu?" zeptala se nicméně překvapivě klidným hlasem. "Něco vám vysvětlím," usmál se Jack, "Zhou Lenův přístroj zaznamenal telepatické vlny, mohu-li tomu takhle jednoduše říkat, The Fathera. To proto, že na něj byl použit. Je to složité, technickou část radši přeskočím... Nicméně The Father má velice silné telepatické vlny, je to bytost naprosto nepopsatelná, a to nejen vzhledem a gigantičností, ale i svou telepatií. Přístroj zaznamenal nějaká data. A ta data se liší od všeho ostatního. Hele, třeba Chupacabra vysílá telepatické vlny přibližně 500 krát silnější než člověk napojený na Zhou Lenovo zařízení. Ale The Father za sebou zanechává jakousi telepatickou stopu, jo, to je ten správný termín, telepatickou stopu, která je přibližně 200 milionkrát silnější než u člověka." Všichni na něj hleděli s překvapením a zděšením zároveň. "A právě tuto telepatickou stopu jsme právě zaznamenali. Předpokládám, že The Father, který je prostě nějak přítomný v prostoru, zaznamenal telepatickou komunikaci mezi mnou a Chupacabrou. A protože za sebou zanechala telepatickou stopu, která je pro tak silnou, mysl skenující bytost, jako je on, naprosto nepřehlédnutelná, je-li to správné slovo, tak se zde objevil. Přišel se na to podívat. Vnikl mi do mysli. A počítač to zaznamenal!" pokračoval Jack. "Fajn, takže to zjednodušíme, protože to bude třeba," řekl Akihiko, "telepaticky ses spojil s Chupacabrou, a The Father, který pořád existuje, a lítá po celým vesmíru nebo co, si toho povšiml, a vjel ti do mozku." "A počítač to zaznamenal!" usmál se s dětským nadšením Jack. "Skvělý," řekl hlubokým tónem Akihiko, otočil se a zamířil ke dveřím. "Počkej, Jacku, já myslela, že tohle celé je o Chupacabrách. Teď se mi zdá, že všechno, co chceš najít, je The Father. Proto celý tenhle pokus?" zeptala se zmateně Pauline. "Ne, je to celé o telepatii. Ale The Father je nejsilnějším telepatem v celém vesmíru. A já právě o něm něco zjistil. Třeba... třeba se to bude hodit," řekl již vážně Jack. "Bavte se tu dobře, lidi," řekl Akihiko, "mě se to nějak nezdá... Radši si jdu do vedlejší místnosti zacvičit." Vytáhl z opasku svou teleskopickou kovovou tyč, několikrát s ní zatočil a odešel. "Pro dnešek stačilo," řekl Jack a přistoupil ke šklebící se Chupacabře. Vůbec nebyla nadšena ze svého pobytu v kleci. "Přísahám, že tě za pár dní pustíme," usmál se na ni Jack. Chupacabra na něj vyplázla svůj dlouhý jazyk. Jako by mu rozumněla. Uměla koneckonců číst jeho myšlenky, věděla tedy, co se jí snažil říci. Jazyk na něj nevyplazovala z drzosti. Jack to moc dobře věděl. Chupacabry svým jazykem sají krev obětí, a ona zuřila, a snažila se mu naznačit, že si ho podá. "Jen klid," řekl jí Jack a s ostatními opustil místnost.


Na větvi vysokého stromu, vyčnívajícího z okolního pralesa a tvořícího jakousi pevnost pro všechno ptactvo, seděli tři ibisové druhu Bostrychia olivacea. Se svým okolím se dorozumívali pronikavým "gar-wa", které bylo možné slyšet snad na míle daleko. Zničehonic se na obloze objevil černý letoun a všichni tři ptáci zděšeně vzlétli. Skryli se někde mezi hustými větvemi nižších stromů. Letoun prosvištěl kolem stromu a očesal z něj pár desítek kilogramů listí. Pak přistál v nedaleké rokli. V té samé rokli uprostřed Konžského deštného lesa, ve které se ještě před měsícem nacházel průchod do paralelní dimenze. Z letounu vystoupili dva muži; jeden vysoký Američan s jizvou po Wendigových drápech v obličeji, a druhý malý Nikaragujec s vousy pouze nad koutky rtů. Byli to Stephen Barry a Deylin Nieto. Vrátili se sem již poněkolikáté, ale tentokrát je čekalo velké překvapení. Z té malé skupiny obyvatelstva planety Země, jež věděla něco o portálu do paralelní dimenze, byli oni těmi posledními, kteří zjistili, že byl portál již dávno uzavřen. Příroda se po všech těch bitvách v jeho okolí již vzpamatovala. Nikdo by nikdy nepoznal, že tu kdy nějaký portál byl. "Přišli jsme pozdě," řekl hysterickým a naštvaným hlasem Nieto a kopl do kapradiny. "Uklidněte se, Deyline," řekl Stephen a začal si prohlížet okolí. "Měl jste zájem o zkoumání té pitomé paralelní dimenze... A teď je to všechno pryč! Co budeme dělat?!" křičel Nieto. Vážně někdy připomínal malého kluka, který si něco umanul. Stephen neodpovídal. Jen si prohlížel les. Byl klidný, ozývalo se z něj volání bezpočtu ptáků, bzučel zde hmyz, bylo zde vedro... Ale jinak nic. "Tak slyšíte mě?! Co chcete dělat?!" zařval zase Nieto. Jelikož Stephen neodpovídal, jeho zloba rostla. Přiběhl ke Stephenovi a chytil ho pod krkem. "Chci svoje peníze! Nebaví mě dělat vám poskoka! Tohle nebylo v plánu! Tohle jste mi neslíbil!!!" řval a prskal Stephenovi do obličeje. Stephen už to nevydržel. "Tak poslouchej, ty sociopatku," usmál se drze Stephen a pevně uchopil Nietovu tvář, "všechno dostaneš, jen se potřebuju dozvědět víc o té paralelní dimenzi a o tom portálu... Pak ti všechno dám. Pak budou prachy. A ty je dostaneš." Nieto se zašklebil a pustil Stephena. Ten si zase prohlédl prales. "Předpokládám, že se portál zavřel už dávno... Vypadá to tu, jako by tu nikdy nebyl. Takže změna plánu," řekl a otočil se na Nieta, "budeme se muset na portál někoho zeptat. Slíbil jsem vám, Deyline, že jednou to s Jackem Owenem vyjde... Že se třeba setkáte a že to třeba dopadne tak, jak jste si vždycky přál..." Nieto se zvířecky usmál a položil dlaně svých rukou na tváře. Vypadal jako nadšené děcko s těma nejzlejšíma očima, jaké si kdo dokáže představit. "Myslím, že to bude už brzy," dodal Stephen.


Bylo pozdní odpoledne. Uprostřed Amazonského deštného pralesa teď bylo největší parno. Pierre seděl na kmeni padlého lesního velikána a ovíval se velkým tropickým listem, který si před chvílí opatřil. Náhle vykřikl úlekem. Na listu byla malá žabka, které si předtím nevšiml. Přistála na jeho obličeji a začala šplhat po jeho čele až do vlasů. Pierre ji opatrně chytil. Žabka vyskočila z jeho dlaně a přistála na lesní půdě. "Měj se," zasmál se Pierre. Pak si sundal batoh a vytáhl z něj flašku s vodou. Pořádně se napil. Potom z batohu vyndal malý kufřík a otevřel ho. Nacházelo se v něm několik injekčních stříkaček naplněných průzračně modrou tekutinou. "Co to je?" zeptala se Curupira, jež Pierra zezadu překvapila. "Fuj, to jsem se lekl," řekl Pierre, "promiň. Ehm... Tohle pro mě vytvořil doktor Brickell. Ten co stvořil sérum agresivity. Teď je z něj Jackův spojenec. Tohle je lék. Pomůže mi." "Nechápu, co je sérum agresivity," řekla Curupira. "Nemusíš," řekl hořce Pierre, "lidi vymýšlejí všelijaké věci. Buď ráda, že o nich nevíš." Píchl si injekci. "Podle toho, co zatím vím, jsou lidé velice zvláštní druh," řekla Curupira. "Někdy si přeju, abych k němu nepatřil," odpověděl na to Pierre. "Ale ty k němu patříš." "Bohužel." Konečně se z průzkumu vrátil kompsognátek Lil a vyskočil na padlý kmen stromu. Jako kočička se přilísal k Pierrovi a nechal se jím opět drbkat na hlavičce. "Co budeš dělat, až tě odsud tvůj přítel vyzvedne? Nebudeš přece v pralese do konce života, ne?" zeptala se Curupira Pierra. "Nechci na to myslet," odpověděl Pierre. "Jinak nechtěla by sis mi ukázat úkryt toho podivného čtyřnohého zvířete, o kterém pořád mluvíš? Toho savce, víš... Chtěl bych ho vidět. A vyfotit si ho," řekl Pierre a vytáhl fotoaparát. "Ráda," odpověděla Curupira.


Dalšího dne někdo zazvonil u dveří základny Lovců kryptidů v Londýně časně zrána. Jack se celý ospalý vymotal z ložnice, hodil na sebe župan s krásným logem Lovců kryptidů a šel otevřít. Byl trošku překvapen tím, koho viděl. Stál před ním nonšalantní muž v obleku. Za ním byla černá limuzína obklopená pár jeho asistenty. "Premiér Mayson,*" usmál se Jack. "Dobré ráno, pane Owene," odpověděl premiér. "Pojďte dovnitř, pane," řekl Jack. O chvíli později spolu seděli v kuchyni. "Chodí do vaší kuchyně premiéři často?" zavtipkoval Mayson, popíjející horký čaj. "Popravdě, jste první," odpověděl Jack. "Tak to je rekord. Paráda," řekl na to Mayson. Byl nějak moc usměvavý. Asistenti se na Jacka dívali vážně. Všichni měli černé brýle, nebylo jim vidět do očí. Nepůsobili ale moc bezpečně. "Doufám, že vám nevadí..." řekl Jack a ukázal na svůj župan. "Vůbec ne. Naopak, měl bych se vám omluvit za to, že vás tak brzy ráno budím. Ale víte... V pět ráno se přece jen člověk vyhne žurnalistům a bulváru," usmál se Mayson. Odložil šálek čaje na stůl. Přiklonil se k Jackovi. Výraz v jeho obličeji se úplně změnil; zvážněl. "Pane Owene, sám jsem před týdnem mluvil s velitelem CIA. Barbara Kentová zařídila převoz kryptida z Portorika do Spojeného království. Souhlasili jsme. Teprve včera se ke mne doneslo, o jakého kryptida jde. A teď nesouhlasím," zašeptal Mayson. "Mohu se zeptat proč?" položil mu otázku Jack. "Protože Chupacabra je nebezpečný kryptid. A já nechci mít nebezpečné kryptidy doma v UK." "Něco podobného už jste kdysi říkal.** Nemusíte se bát, pane premiére," odpověděl klidně Jack. "Myslím to vážně. Kdybyste si sem přivezl, já nevím, Yettiho... Možná bych přivřel oko. Ale Chupacabra? To je moc." "Nemusíte se ničeho bát. To zvíře je v bezpečí. Neunikne. A nechová se nebezpečně," řekl Jack. Poslední větu řekl velmi přesvědčivě. Ale sám věděl moc dobře, že lže. "Na tom mi nezáleží. Já nechci nic riskovat. Podívejte se, Lovci kryptidů mají v naší zemi výsadní postavení. Ale co je moc, to je moc. Nechci, aby v zemi, jejíž jsem premiérem, žilo něco takového," pokračoval Mayson. "Mohu vás ujistit, pane premiére, že Chupacabra nepředstavuje nebezpečí. Zvíře, které se nachází v místnosti pod námi, je v pořádku, chová se umírněně, a je předmětem vědeckého výzkumu, který možná... změní svět. K lepšímu, samozřejmě," namítal Jack. Mayson zakýval hlavou na znamení nesouhlasu. "Domluvíme se, pane Owene," zašeptal, "dostanete to zvíře z Británie a já vás nechám být." Když něco takového řekne premiér, těžko se odporuje. Jack se podíval na jeho muže. Dívali se na něj stejně jako on. "Dobrá," řekl kysele Jack, "ale odvoz kryptida je naší starostí. Takže se do toho prosím nevměšujte." "Bez obav. Pěkný zbytek dne," pousmál se Mayson a s muži opustil budovu. Jack jen kroutil hlavou. Za dveřmi vedlejší místnosti stál Akihiko, který celou dobu jejich rozhovor poslouchal. "Promiň, Jacku," řekl si pro sebe.

V deset hodin ráno se Jack a Pauline opět sešli v podzemní části základny. Prohlíželi si naštvanou Chupacabru. Na oba syčela, vyplazovala jazyk a pevně se držela mříží. "Musím udělat aspoň jeden další pokus," řekl Jack. "Není to příliš riskantní?" zeptala se Pauline. "Nemám na vybranou. Tohle je průlom ve vědě," řekl Jack a nasadil si korunku s elektrodami, jež mu měla umožnit telepaticky se zvířetem komunikovat. Pauline skrze mříže vložila korunku Chupacabře na hlavu. Kryptid po ní chňapl drápy. Ale Pauline byla rychlejší. Nebyla zraněna. Jack zapnul Zhou Lenův přístroj. Opět se telepaticky spojil s Chupacabrou... Ocitl se v temné, nepříjemně zapáchající místnosti. V dáli blikala žárovka. Jack se k ní přibližoval. "Takhle se cítíš? Jsi v temnotě, ale v dáli je světlo?" zeptal se Jack. Jako odpověď dostal hučení, kterému nedokázal porozumět. Pak se světla v celé místnosti rozsvítila. Byly tu mraky Chupacaber. Vrhaly se na Jacka. Začaly ho trhat. Jedna zabořila drápy do jeho břicha a vytrhla velký kus masa. Druhá do rány zabořila hlavu. Jack cítil každé stisknutí čelistí... A přece to jen byla iluze. Přece to jen všechno bylo v jejich mysli! Jack odtrhl korunku z hlavy. Celý se třásl. Na chvíli měl pocit, že to, co mu Chupacabra promítla do mysli, byla realita. Pauline k němu přiběhla a položila ruku na jeho rameno. Jack se okamžitě uklidnil. Chvíli na sebe hleděli. "Mayson má pravdu," řekl Jack, "Chupacabra něco zamýšlí. Možná jsme s její pomoci zjistili něco o telepatii, ale mít ji tady je risk."

V hlavní místnosti Lovců kryptidů si zatím Roger hrál s malým Tatzelwurmem, jenž se už vrátil z veterinární kliniky. Byl prý nakažen nějakým neznámým parazitem***. Ten se usadil v jeho vnitřnostech, odkud se pak dostával do slin. K léčení došlo včas. Kdyby začal parazity, obsažené ve slinách, kašlat, mohli by teoreticky infikovat i ostatní lidi. "Těším se, až mi z kliniky pošlou informace o těch zlobidlech, co tě zlobila," usmíval se Roger na svého mazlíka, který ovinul svůj ocásek kolem Rogerovy ruky, zatímco ležel na stole. Ale zkumavka s Tatzelwurmovými slinami, ve které se něco neustále pohybovalo****, byla stále v mražáku v podzemní části budovy. Ve stejné místnosti jako Chupacabra v kleci. V tuto chvíli v místnosti nikdo nebyl. A ze zkumavky se něco protlačilo ven. Čekalo to, až někdo mražák, ve kterém potvůrka dokázala i přes velký chlad přežít, otevře...

* - premiér Harold Mayson se poprvé objevil v kapitole "Trofeje" ze 2. série Lovců kryptidů. Jde o kontroverzního premiéra Spojeného království, jenž měl v minulosti problémy s drogami
** - Mayson v kapitole "Trofeje" zavedl ve Spojeném království zákon, který umožňoval lovit a zabíjet všechny kryptidy, včetně těch potenciálně nebezpečných, kteří by podle něj mohli ohrozit občany Velké Británie. Jack ho nakonec přesvědčil zákon odvolat
*** - malý Tatzelwurm byl nakažen neznámým typem parazita v předchozí kapitole, "Pierrova pomsta"
**** - ve 2. části Pierrovy pomsty nechali Roger a Pauline na stole ležet zkumavku s Tatzelwurmovými slinami; ve zkumavce se něco pohybovalo

Jaká budoucnost čeká Chupacabru drženou v podzemní části základny Lovců kryptidů? Bude nakonec vypuštěna zpět do divočiny? Informoval o ní premiéra Maysona samotný Akihiko? Jaké plány mají Stephen Barry a Deylin Nieto, které stále zajímá již neexistující paralelní dimenze? Podaří se Jackovi učinit další objevy ze světa telepatie? A jakou roli bude v příběhu hrát Tatzelwurmův parazit? Pokračování příště...

Tučňáčí soutěž

24. února 2019 v 12:13 | HAAS |  Naše soutěže
Rozhodl jsem se opět vytvořit malou soutěž! Vzhledem k názvu asi není třeba popisovat, o čem bude... Pokud se chcete Tučňáčí soutěže zúčastnit, napište do komentářů, že se hlásíte, a také napište e-mail, ze kterého mi odpovědi přijdou. E-mail s odpověďmi pak odešlete na mail haasvojta@volny.cz. Odpovědi posílejte do pátku 1. března (nejlépe do 18:00 toho dne). Odměnou za účast v soutěži Vám bude malý diplom. Smějící se Přeji Vám hodně štěstí!

1. Kolik druhů tučňáků žije na Zemi?

2. Jak vysoký je nejmenší druh tučňáka?

3. Jak vysoký je největší druh tučňáka?

4. Na kterém kontinentu nalezneme tučňáka císařského?

5. Proč se v posledních letech tučňák galapážský rozšířil do Austrálie?

6. Kde žil tzv. chathamský tučňák? Kdy a proč vyhynul?

7. Kterému druhu tučňáka se říkalo a možná ještě občas říká "Johnny penguin"?

8. Ve kterém geologickém období se tučňáci objevili?

9. Co to byl Waimanu? Je pravda, že šlo o stejné zvíře jako Muriwaimanu?

10. Je pravda, že tučňáci mají lepší sluch než ostatní ptáci?

Myslím si, že otázky jsou docela lehké... Ve vlastním zájmu prosím nijak nepodvádějte. Nevidím důvod, proč by někomu stálo za to mít víc bodů, než na kolik opravdu má... Mrkající Přece jen, soutěže jako je tato jsou zkrátka "fun"...

Lovci kryptidů 3: Zachtělo se mi telepatie (1/4)

23. února 2019 v 11:15 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V lednu se dali Lovci kryptidů po několika měsících zase dohromady. Ukázalo se, že paralelní dimenze, ve které byla součástí týmu i Pierrova sestra Sabine, byla vytvořena kosmickou entitou, která si říká The Father. Celý paralelní vesmír byl přitom jejím pokusem, experimentem na Pierrovi, Akihikovi a Fahadovi. The Father nakonec zlomil Fahadovi páteř a Sabine z paralelní dimenze, stejně jako zbytek onoho vesmíru, zničil. Podařilo se jej však dočasně porazit (je-li to správné slovo) s pomocí zařízení, které v paralelní dimenzi vyvinul Zhou Len a se kterým hodlal učinit jakýsi pokus s mezidimenzionálním portálem... Nyní je Zhou Lenovo zařízení tím jediným z paralelní dimenze, co stále existuje. Lovci kryptidů si ho nechali. A jak se brzy ukáže, přístroj bude mít zajímavější využití, než se dalo čekat... V minulé kapitole se Pierre vydal do Venezueli, aby se pomstil Samu Weberovi, vrahu své sestry v již jediné, původní dimenzi. Nakonec se však rozhodl, že nemá cenu Webera zabít, a tak ho a jeho přítelkyni nechal jít (co se s nimi dále stalo zjistíte ve spin-offu Nastasya Savinna and Sam Weber - The Cursed Runaways). Jack přesvědčil doktora Brickella, aby vyvinul protilátku na sérum agresivity. Pak s Pierrem odletěl do Amazonského deštného pralesa, kde se prý nachází někdo, kdo mu pomůže se vším se vyrovnat...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZACHTĚLO SE MI TELEPATIE, ČÁST PRVNÍ:
Bylo teplé únorové ráno. Ještě stále byla tma. Jeden londýnský rezident právě vycházel ze svého domu. Zamykal dveře a přitom po očku hleděl do otevřeného kufru a kontroloval, zda má všechno na svou osmihodinovou směnu. Pomalu kráčel dolů po schodech před domem a rozhlížel se po silnici, kterou se chystal přejít. Už se chystal vyrazit, když tu náhle se na silnici přiřítila pěkně velká dodávka. Vyskočili z ní dva pořádně udělaní chlapi a vytáhli z auta velkou krabici. Muž na ně překvapeně hleděl, oni si ho však vůbec nevšímali. Jen si povšiml příšivky na jejich oblecích; byli ze CIA. Muž se sám pro sebe pousmál a dal se do pochodu. Bylo mu jasné, že Američané zase něco přivezli Lovcům kryptidů, kteří měli základnu naproti mužova domu. Chlapík si jen říkal, jak je skvělé mít za sousedy hrdiny, kteří už dvakrát zachránili svět a kteří se vydávají na ty nejúžasnější a nejbláznivější mise, jaké si kdo dokáže představit. Náhle se z přenášené krabice začaly ozývat skřeky. Tuhla při nich krev v žilách. Muž se otočil a úlekem se kousl do rtu. V krabici bylo přenášeno nějaké zvíře, a jistě bylo dosti nebezpečné. "Sakra, ona už se probrala!" řekl jeden z přenašečů. "To je dost blbý... Byl bych nerad, kdyby se nějak probojovala ven," odpověděl ten druhý.

V podzemní části základny Lovců kryptidů mezitím seděli na židlích Jack a Fahad. "Kdyby to bolelo..." řekl Jack. "Začnu řvát," zasmál se Fahad. Jack mu podal jakousi korunku s několika elektrodami. Byla napojena na zvláštní zařízení, krabici obsypanou dráty, ze které vyčníval kužel s dírkou ve špičce. Šlo o Zhou Lenovo zařízení z paralelní dimenze. To samé zařízení, jež dokázalo vtlačit zpět do portálu The Fathera. "Věř mi, Jacku, mít zlomenou páteř bylo stokrát horší, než bolest hlavy," dodal ještě Fahad. Jack připojil drát z korunky k přístroji a spustil ho. "Dobrá, Fahade," řekl, "zeptám se tě teď, jak se to má s Brickellovou 'tyčkou' z meteokolosia, kterou máš v páteři." Fahad pokýval hlavou na znamení souhlasu. Jack si také nasadil korunku s elektrodami, zavřel oči a začal se soustředit. Stejně tak Fahad. Chvíli proti sobě seděli. Po dvou minutách si oba korunky sundali a řekli jeden druhému své dojmy. "Tak nejprve ses mě ptal na tu 'tyčku'," řekl Fahad. Jack se začal podezřele usmívat. "Nebo... Ehm... Snad ne?" znejistěl Fahad. "Nejprv jsem se tě zeptal, co jsi měl k večeři," řekl se širokým úsměvem Jack. "Uzenou rybu," odpověděl Fahad. Oba se začali huronsky smát. "Tak tuhle otázku jsem nepostřehl, kamaráde," řekl Fahad. "Ach jo... A já myslel, že to zařízení bude fungovat," odpověděl Jack. "Přesto mám pocit, že se mi na chvíli v hlavě vybavil takový pohled na tebe... Na vteřinku, možná na míň než vteřinku, jsem se jako by tvýma očima díval na svou ruku a něco na ní viděl... Bylo to lesklé. Ale víc si nepamatuju," řekl Fahad. Jacka to velmi překvapilo. Postavil se. "Cože jsi to viděl?" zeptal se. "Teď jsem ti to řek," odpověděl zmateně Fahad. "Je pravda, že se mi na chvíli vybavilo, že v té děsivé paralelní dimenzi jsem s Pauline nejen chodil... Vzali jsme se tam... A já, když jsem se dostal do těla svého dvojníka, jsem viděl, že on, nebo já, nosil snubní prsten," začal vše vysvětlovat Jack. "Myšlenka byla asi tak silná, že jsem ji postřehl," řekl Fahad. "To je úžasné. To ale znamená, že ten přístroj funguje!" vykřikl nadšeně Jack. "Dokážu s jeho pomocí přenést svou myšlenku do hlavy někoho jiného... Jen tak myšlenka musí být silná, snad... Snad musí být spojená s něčím emočně... Heh, zajímavým," dodal Jack. "Jenže já tu myšlenku sotva zachytil," namítnul Fahad, "jak chceš ovládnout telepatii, když sotva dokážeš přenést do něčí hlavy myšlenku, kterou si do ní ani přenést nechtěl?!" Do toho se ozval zvonek. Jack se usmál. "Existuje jedno zvíře, které mi s tím pomůže," odpověděl tajemně Jack. Fahad se zvedl ze židle. Vrhnul na Jacka překvapivý pohled. "Ano, vím co si myslíš, a teď na to telepatii nepotřebuju. Někoho tu ubytujeme."

Po dvaceti minutách už byla v podzemní části budovy ona velká krabice. Svalouši seděli v rohu místnosti a utírali si pot. Pauline vložila do díry v krabici uspávací pistoli a dala přenášenému zvířeti dávku anestetik. "Zaberou rychle. Bude spát jako zabitá," řekla Pauline Jackovi. Ten přistoupil ke krabici a zaposlouchal se do těžkého oddechování tvora uvnitř. Výtahem do místnosti přijeli Akihiko a Roger. "Tak co kovová páteř?" řekl Akihiko Fahadovi a plácl ho po zádech. "Hele, pozor, ty jedno zvíře," zasmál se Fahad a chytl přátelsky, ale silně Akihika za rameno, "ještě mi ji zlomíš!" "Neboj, Akihiko už dlouho neposiloval... Však taky vidíš ty jeho plandající bicepsy," vložil se do toho Roger. Akihiko se snažil hrát uraženého, ale nakonec propukl v hlasitý smích. Po třech minutách Jack otevřel víko přenosného boxu. "Můžete blíž," řekl ostatním, "už spí." V přenosném boxu ležela Chupacabra. Nahlas oddychovala. Při spánku se každý sval na jejích zádech pohyboval, krk se jí prohýbal, děsivě velké oči měla zavřené. Jack pomalu sáhl na její přední končetinu, ze které vystupovaly žíly. "Je v pořádku," řekl Jack, "teď ji přeneseme do klece. A připravíme na experiment."


Nitrem Amazonského deštného pralesa ve státě Amazonas v Brazílii procházely dvě postavy. Jednou z nich byl muž oblečený v expediční košili s hnědým batohem na zádech, tou druhou lehce oblečená blonďatá lesní dívka, oblečená pouze do listí, a s malým dvounohým zvířátkem držícím se pevně jejího levého ramene. Byli to Pierre Leroy a Curupira. "Nádherné ráno, že?" řekl Pierre a vtáhl do sebe hustý, teplý vzduch. "Ano," odpověděla jednoduše Curupira. Kompsognátek Lil ze sebe vydal roztomilý zvuk, kterým bylo zakručení bříška. Oba se rozesmáli. Lil zapískal, jako by se snažil říci, že za to nemůže, že už má hlad. "Tohle je paráda," řekl Pierre, "jak dlouho už tady jsem? Týden, dva? Já ani nevím... Nepočítám dny. Poprvé v životě nemyslím na minulost ani na budoucnost... Jack měl pravdu. Pobyt v tomhle ráji mi pomůže." Curupira se zastavila u stojatého jezírka a vylovila z něj malou rybku. "Nechceš ji snad sníst syrovou, že ne?" zděsil se Pierre. "Já ne," pousmála se lesní dívka a hodila rybku do vzduchu. Lil seskočil z jejího ramene a při svém akrobatickém kousku po rybce chňapl a spolkl ji. Pak zase zapískal a hrdě se vyprsil. "Ten si toho o sobě nějak moc myslí," řekl Pierre a dřepl si k Lilovi. Začal ho drbkat na hlavičce, což se malému dinosaurkovi moc líbilo. Jako kočička začal otáčet hlavu na stranu a zavíral očka. Pierre se mezitím podíval na Curupiru, která si prohlížela okolí. Zkoumala každý pohyb v lese. Zajímal ji každý padající list. Každý stín na sluncem kropenatě ozářené lesní půdě. "Myslíš, že si v tomhle lese sama?" zeptal se Pierre. Pak se za otázku trošku styděl, protože se bál, že se dotkl nějakého citlivého tématu. Ale Curupira ji dobře pochopila. "Asi ano," řekla, "žádné další zástupkyně mého druhu jsem tu nenašla." "Liší se tvůj život nějak od toho v té druhé dimenzi?" zeptal se Pierre. "Ne," řekla s kouzelným úsměvem Curupira, "všechno je tu stejné." "Taky mi to tak přijde," odpověděl Pierre a dál drbkal Lila na hlavičce a na krku. Mysl Curupiry z paralelní dimenze se sice přenesla do její dvojnice v tomto světě, již jediném existujícím. Ale jinak zde nebyla žádná změna. The Father si s Curupirou rozhodně nepohrával. Pierra jen hluboko v mysli děsilo, že svou novou kamarádku získal díky tomu, že byl nalákán do paralelní dimenze existencí své jinak již zemřelé sestry... Snažil se však na takové věci nemyslet. Již se mu podařilo opustit myšlenky na Sama Webera, na The Fathera, na Sabine, kterou tolik miloval... Ale také pomalu začínal zapomínat na svou přítelkyni Kate. Myslel na ni čím dál méně. A čím více času trávil procházením lesa s Curupirou, tím víc v myšlenkách Kate opouštěl. Ani si to neuvědomoval. Jenže ke Curupiře ho rozhodně nic netáhlo. Byla to zkrátka kamarádka, a navíc ani nebyla člověkem. Někdy se mu dokonce zastavovalo srdce děsem, když pozoroval ta její chodidla, obrácená o 180°, takže vlastně směřovala dozadu. Zvlášť, když spolu někde seděli a ona si protahovala prsty na nohou, připadal si opravdu zvláštně. Zase se dali do pohybu a zaměřili se na skupinku chlupatých ptakoještěrů, kteří se zrovna shromáždili na větvi jednoho stromu. Curupira vydala z hrdla pískavý zvuk; snažila se napodobit její volání. A ptakoještěři odpovídali. Takto si Curupira povídala s ostatními obyvateli lesa, jejichž ochraně byla zasvěcena. "Chtěla by ses někdy setkat s nějakou další... ehm... Curupirou?" zeptal se přitom Pierre. "Ráda," odpověděla, "ale žádné tu nejsou." "Předtím, než jsi přišla o... ty ostatní... to... jste byly všechny holky?" zeptal se trochu stydlivě Pierre. "Jo," odpověděla Curupira. "Ty snad nejsi holka?" zeptala se ho. Pierre na ni hleděl s otevřenou pusou. Byl trochu udiven. "Obávám se, že ne," řekl. "Divný," odpověděla Curupira a dál si pískotem povídala s ptakoještěry. Pierre byl trochu rudý z toho, že se tak hloupě ptal. A tak rychle změnil téma: "Jak ses naučila jejich jazyku?" "Je strašně lehké povídat si s letouny jako jsou tihle," usmívala se Curupira. "Zkus to taky," dodala a začala Pierra učit všelijaké zvuky. Pierrovi se to moc líbilo, učil se, jak komunikovat s ptakoještěry! Pobyt v Amazonii si moc užíval...


Na pobřeží Mexického zálivu se to štosovalo lidmi. Děti si hrály na pláži jako divé, rodiče je čas od času okřikovali, mnozí se slunili, někteří si četli... Byl tu stovky a tisíce lidí na dovolené. Daleko na obzoru se čas od času vyrýsovala výletní loď. Racci poletovali nad pláží a hledali zbytky jídla, kterými by se mohli nasytit. Kousek dál od toho humbuku ležely v plavkách na lehátku dvě ženy a líbaly se. Byla to agentka Kentová a její přítelkyně Amanda Lyonsová. Náhle zazvonil mobil. Ozvala se znělka animovaného seriálu X-Men z 90. let. "Promiň, zlato. Zase volají z práce," řekla agentka Kentová, nasadila si černé brýle, zvedla se z lehátka a vzala telefon. "Kdo mě to zase ruší, když jsem na dovolené?" řekla ostře a vtipně zároveň Kentová. "Tady Jack Owen. Moc se omlouvám, ale potřebuji s vámi mluvit," ozvalo se z telefonu. "Ach ti chlapi," řekla Kentová a její přítelkyně se nahlas zasmála. "Začínáme s naším experimentem," řekl Jack, zatímco v londýnské základně Lovců kryptidů stál u klece se skřekající Chupacabrou, "hodláme s pomocí Zhou Lenova přístroje zjistit něco o telepatii. A popřípadě ji ovládnout." "Už jste mi o tom říkal, ale pokračujte... Zaujal jste mě," odpověděla agentka a začala pochodovat po pláži. "V posledních pár týdnech jsem sestrojil takové dva přístroje, které si člověk dá na hlavu, napojí je na Zhou Lenovu mašinku a podaří se mu telepaticky komunikovat s tím druhým... Zatím to moc nefungovalo, drobného úspěchu jsme já a Fahad Ghazalli, kterému se mimochodem po operaci daří dost dobře, dosáhli až dnes ráno. Ale už máme Chupacabru," pokračoval Jack. "No konečně. To teda mým kolegům trvalo, než ji odchytili... Nezlobíte se snad, že zásilka přišla až teď," řekla na to agentka. "Vůbec. Chápu, že odchytit kryptida jako je Chupacabra musí být extrémně těžké," odpověděl Jack. "Víte, kolik papírů jsem musela vyplnit? A to soukromé jednání s portorickou vládou... Fuj, jsem ráda, že už mám dovolenou. Kolik času jsem tam strávila vyjednáváním," řekla agentka. "Telepatické schopnosti Chupacabry* nám jistě mohou pomoci. Hodlám teď jednu z těch dvou korunek umístit Chupacabře na hlavu a začít se s ní dorozumívat. Na Zhou Lenovo zařízení máme napojený notebook. Uvidíme tam veškeré telepatické vlny, a budeme jim moci porozumět. Agentko, teď se konečně dozvíme něco o telepatii. A o Chupacabrách. Takže... díky za to, co jste udělala. Chápu, že ta jednání byla dlouhá. Ale jsem vám nesmírně vděčný," řekl Jack. Pak se spolu rozloučili...


Chupacabra seděla v kleci a nenávistně hleděla na Jacka a ostatní Lovce kryptidů. "Je tohle správné?" pošeptal Akihiko do ucha Fahadovi. "Myslím, že Jack ví co dělá," odpověděl Fahad. "Trošku se bojím, že by se mohlo stát něco, čeho budeme litovat," řekl mu na to Akihiko. "Já taky," usmál se Fahad, "věř mi, kámo, jsem stejně vystrašenej jako ty." Roger nasadil na teleskopickou tyčku korunku s elektrodami, vsunul ji do klece a opatrně ji dal Chupacabře na hlavu. "Neboj," řekl jí, "nebude to bolet. Ničeho se neboj." Říkal to neuvěřitelně dobrým hlasem. Vždyť také Roger často pečoval o malého Tatzelwurma. On věděl, jak mluvit se zvířaty. Pak náhle všichni něco ucítili. Něco v mysli. "Páni," řekl Jack, "to je síla." Myslí jim proběhlo něco zvláštního, velmi neurčitého, snad pocit zděšení smíšený s ostrým, pichlavým "zvukem", který však nebyl zvukem, ale zkrátka myšlenkou. Chupacabra k takové telepatické vlně nepotřebovala žádný přístroj. Byla jí odjakživa schopná. Jack si nasadil korunku a zapojil ji do přístroje. Pauline a Roger začali sledovat vlny na notebooku. Jack si sedl před klec a zavřel oči. Myslel na jedinou věc. Plně svou mysl soustřeďoval na Chupacabru. Zvíře nejprve nahlas syčelo a skrze klec natahovalo po Jackovi ostré drápy, ale po chvíli se uklidnilo. Také zavřelo oči. V místnosti bylo ticho. Na notebooku se začaly objevovat telepatické vlny. Pauline se musela držet. Nejradši by vyskočila a Jacka objala. Protože právě teď se mu něco podařilo. Podařilo se mu navázat telepatické spojení s kryptidem! Jack byl ponořen hluboko ve své mysli.

Ocitl se v jakési místnosti. Byla malá, měl v ní velmi klaustrofobický pocit. Ano, tak se teď Chupacabra cítí. Dává mu o tom vědět. Jack myslel na brzkou svobodu. Na to, jak se zdi místnosti hroutí, jak se venku rýsuje teplý, vlhký prales. Jenže zeď se zase začala stavět. Jack ji opět zbořil, ještě rychleji než předtím. Ukazoval rukama na prales, který měl znamenat svobodu. Snažil se jí naznačit, že bude zase volná. Že tohle je dočasné. Ale zeď se zase postavila. A on ji zase zbořil. Najednou ucítil, jak ho něco drží ve spárech. Začal křičet. Drápy procházely celým jeho tělem. Z ran stříkala krev. Měl pocit, že ji něco pije. Cítil, jak jazyk s ostrými výrůstky objímá celé jeho tělo, saje krev a dusí ho. Před zeď přiletělo zrcadlo a začalo před ní levitovat. A on v něm viděl svůj nový zjev. Nebo spíše Chupacabru. Jejímu rozhořčenému, zuřivému výrazu naprosto rozuměl.

Otevřel oči. A začal se třást. Chupacabra se rukama držela klece a vydávala ze sebe děsivé skřeky. Jack hleděl do jejích očí. Úplně ho hypnotizovaly. Snažil se od nich odtrhnout zrak, ale nešlo to. Ona ho měla! Jack chtěl křičet, ale nemohl. Ostatní měli pocit, že má nějaký záchvat. Akihiko k němu přiběhl a sundal mu korunku. Jack padl na zem a hystericky se chytal za hlavu. "Proboha, Jacku!!!" řval Akihiko. Dotkl se ho, ale Jack vyletěl jako divý a chytil Akihika pod krkem. Mocně sevřel, ale japonský bojovník byl silnější. Stiskl svými prsty Jackovu tvář a ten se probral. Zase spadl na zem. Pauline k němu přiběhla, on se postavil a objali se. Pak se Jack obrátil na Akihika a s hlasitým oddechem mu poděkoval za záchranu. Chupacabra stála v kleci a šklebila se na ně. "Ona mě ovládla... Proboha, na chvíli mě ovládla... Je strašně silná... Její telepatické schopnosti jsou strašně silné. Tohle nebude tak lehké," řekl Jack. "Nechceš ten experiment radši ukončit? Než se stane něco strašného?" zeptal se Akihiko. "Ne, tohle je teprve začátek," řekl Jack. Pak se podíval na data, která zůstala v notebooku. Na tváři se mu konečně vykouzlil úsměv. "Teď nemůžeme přestat," řekl, "protože to, na co jsme právě přišli, je naprosto úžasné."

* - Chupacabra je schopna telepatické komunikace, viz 1. kapitola 3. série - Ztělesnění noční můry

Jak bude Jackův experiment s telepatií pokračovat? Pokusí se opět navázat telepatické spojení s Chupacabrou, i když nyní ví, že je to nebezpečné a že by jej krvelačná nestvůra mohla aspoň na chvíli ovládnout? Jaká konkrétní data Lovci kryptidů získali a jak je využijí? A co také bude s Pierrem a Curupirou v Amazonském deštném pralese? To a mnohem víc se dozvíte příště...

Obrázek týdne 22. 2. 2019

22. února 2019 v 14:28 | HAAS |  Obrázky týdne
Je tu další pátek, což znamená další Obrázek týdne! Jen tak jsem před chvílí surfoval po internetu a našel tento obrázek, který jsem ještě na blog nedal... Moc se mi líbí, takže jej přidávám. Co víc bych měl dodávat?


Popisek k obrázku: Pobřeží havajského ostrova Kaua'i před 5000 lety. Rodinka velkých nelétavých hus moa-nalo se prochází po pláži. Samice zrovna našla něco k snědku a jedno z jejích mláďat si už dává do zobáku. Ostatní dvě se mezitím hašteří mezi sebou, zatímco samec obezřetně přejíždí očima po okolí. Bude trvat ještě několik tisíciletí, než až sedmikilogramová husa moa-nalo navždy zmizí z Havajských ostrovů. Až na ostrovy přijede James Cook, bude druh už dávno zaniklý a věda se o nich dozví až v 80. letech 20. století.

Moa-nalo je podle mne skutečně velice zajímavým druhem ptáka. Název znamená v překladu z havajštiny "ztacené ptactvo". Mezi moa-nalo patřily celkem čtyři druhy těchto hus, řadící se do třech rodů. Možná o nich někdy v budoucnu napíši... Zítra začnu psát další kapitolu Lovců kryptidů.

Pokud jste zatím nenavštívili můj blog věnující se pouze příběhu o Nastasyii Savinně a Samu Weberovi, odkaz zde: https://nastasyasavinna-and-samweber.blogspot.com/. Další část příběhu přibude asi o víkendu... Jde o první spin-off Lovců kryptidů, příběh se odehrává asi dva týdny po událostech z kapitoly Pierrova pomsta, kterou jsem dopsal minulou sobotu.

Titanophoneus

21. února 2019 v 18:50 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Titanophoneus ("titánský vrah") byl masožravý savcovitý plaz ze skupiny Dionocephalia. Do jeho příbuzenstva se řadí třeba známý všežravý plaz Estemmenosuchus, známý pro své zvláštní "ozdoby" na hlavě. Titanophoneus je sice postrádal, přesto však vypadal děsivě. Byl to velký masožavec. Nalezená lebka měří 80 centimetrů. Zvíře mělo celkově na délku okolo 2,8 metru. Měl robustní, ale zároveň protáhlou lebku. Z patra čelistí mu vyrůstalo 12 řezáků a 2 poměrně dlouhé špičáky, jež i po zavření tlamy vyčnívaly ven. Díky tomu se trochu podobal gorgonopsiantům jako byli Lycaenops nebo Gorgonops. Končetiny byly poměrně krátké a na rozdíl od gorgonopsiantů se nenacházely pod tělem, ale po jakémsi ještěřím vzoru po stranách těla. Když utíkal, vypadal nejspíš jako pořádně velký varan. Nalezené pozůstatky Titanophonea jsou z ruského Isheevo. Rozhodně nebyl jediným tamním therapsidem. Patřil do čeledi Anteosauridae, jejíž zástupci vypadali podobně jako on. Ti největší byli mnohem větší než největší známí gorgonopsianti, a Titanophoneus se už řadil mezi ty pravé giganty. Žil v období Permu před 268 až 265 miliony let.
Popisek Titanophonea najdete třeba na anglické Wikipedii.


Příště Haptodus!

Krysa druhu Melomys rubicola formálně uznána jako vyhynulá

20. února 2019 v 16:49 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Nejpopulárnějšími australskými savci jsou bezesporu vačnatci jako klokani, koaly, vombati či tasmánští ďáblové. Přestože jsou někteří z nich ohroženi, bohužel se nevěnuje dostatečně velká pozornost i některým původním australským placentálům, kteří na tom početně také nejsou zrovna nejlépe. Hlodavci určitě nejsou oblíbenými zvířaty lidí, kteří se bojí malých chvějících se tvorečků. Ale právě mezi ně patřil jeden unikátní savec, který byl nyní formálně uznán jako vyhynulý... Krysa druhu Melomys rubicola žila na písečném korálovém ostrově Brable Cay, který je nejsevernějším bodem Austrálie. Šlo o nejizolovanějšího australského savce, nežila nikde jinde na světě a i mezi krysami z podčeledi Murinae, jež se ve fosilním záznamu objevily teprve v období miocénu před 14 miliony let, byla výjimečná. Její nejbližší příbuznou je stále ještě žijící druh Melomys capensis z poloostrova York. M. rubicola byla popsána roku 1924 a vždy byla známa jen z právě té jedné populace, jež nikdy nebyla příliš velká. Od roku 2007 však tyto krysy přestaly být viděny. Už dvanáct let se vědci báli, že vyhynula. Už v červnu 2016 byla australskými vědci prohlášena za vyhynulou kvůli antropogenním klimatickým změnám. Lauren Smith v magazínu Australian Geographic dodala, že by ještě stále mohla existovat populace těchto krys někde na Nové Guineji. To se však nyní zdá být nepravděpodobné. Dne 18. února 2019 Deparment of the Environment and Energy austalské vlády formálně prohlásil krysu Melomys rubicula za vyhynulý druh... Osud dalšího výjimečného druhu byl zpečetěn naší vlastní nevšímavostí a ingorancí. Kvůli globálnímu oteplování, které je nezpochybnitelným přírodním fenoménem a který někteří vysoce postavení politici i tak považují za výmysl, došlo v posledních desetiletích k zaplavení značné části ostrova Bramble Cay, čímž byl narušen původní habitat krysy druhu Melomys rubicula. S ubývajícím habitatem se počet krys samozřejmě snižoval, až dosáhl nuly. Janet Rice, senátorka z australské Strany zelených (Greens Party), uvedla, že vyhynutí tohoto druhu je naprostou tragédií. Já sám rozhodně souhlasím. Otázkou je, kolik úžasných živočichů ještě zaplatí za naši nevědomost a neschopnost vypořádat se s problémy jako je globální oteplování. A zda se nám vůbec kdy podaří přesvědčit všechny ty tvrdohlavce, jež "na něj nevěří". Na Zemi stále žije mnoho dalších druhů, které jsou v podobném ohrožení, jako byla Melomys rubicula... Co myslíte, jak je zachránit? Jak bojovat proti stoupání mořské hladiny a globálnímu oteplování?


Záhada Stonehenge: Menhiry jsou z Walesu

19. února 2019 v 14:32 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Jedná se snad o nejznámější britský monument. V celé Velké Británii je rozhodně největším a také nejznámějším ostatkem z doby bronzové. Stál na místě 5000 let, jeho stavba trvala 1500 let a byl důkladně studován po celá staletí. Přesto stále nevíme, jak se prehistorickým lidem podařilo jej postavit. Stonehenge, ležící na salisburské pláni zhruba 13 kilometrů od městečka Salisbury, je stále jednou velkou záhadou. Možná i proto k sobě láká tolik návštěvníků nebo filmařů. Když se v nějakém fiktivním příběhu odehrávajícím se v Británii mluví o cestování v čase nebo o změnách času, většinou se Stonehenge objeví aspoň někde na pozadí, ať už v závěru 5. série Doctor Who nebo ve filmu Thor: Temný svět, nebo třeba v dokumentu Dinosauří Británie... Název Stonehenge je zřejmě ze staré angličtiny, ale jeho význam je pro nás dnes neznámý. K čemu tento monument sloužil? K uctívání druidů nebo šlo o chrám Slunce? Nebo spíše o svatyni mrtvých? Postupem času možná zjistíme víc. Nyní se totiž vynořila fantastická zpráva: již se ví, z jaké doby jsou menhiry, které Stonehenge tvoří. Jenže jeden objev znamená vyvolání mnoha dalších otázek... Již nějakou dobu se vědělo, že menhiry pocházejí až z Preseli Hills ve Walesu, což je 230 kilometrů od Stonehenge. Nyní však víme, že k jejich těžbě docházelo před 5000 až 3000 lety. To možná není tolik překvapivé. Jak však byly menhiry přepraveny z Preseli Hills na salisburkou pláň? To je otázkou. Nový objev každopádně zcela vyvrací teorii, podle které byly balvany přemístěny z Preseli Hills nikoliv lidmi, ale rozvodněnými řekou Bristol Avon, do které by vpluly z Bristolského kanálu... Jak se tam tedy dostaly?