close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2019

Araripe, pravěký ráj - část 5.

31. července 2019 v 14:01 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
S posledním červencovým dnem tohoto roku přichází předposlední část mého letního příběhu Araripe, pravěký ráj... Co ještě čeká Santanaraptora Rocka a Mirischii Ayu? To se nyní dozvíte...

ARARIPE, PRAVĚKÝ RÁJ - ČÁST PÁTÁ:
Největší z těchto krokodýlů vylezl z vody a bez váhání se rozběhl proti Rockovi. V jeho očích se objevilo zděšení. Ten mohutný třímetrový gigant byl opravdu pořádně rychlý! Rock se instinktivně otočil, chtěl se vydat na útěk. Jenže mu v cestě stál rozzuřený Irritator. Máchal předními končetinami ze strany na stranu a pomalu se k Rockovi blížil. Avšak suchozemský krokodýl byl rychlejší, a již téměř k Rockovi doběhl. Vychytralý Santanaraptor se mu vyhnul a sklouzl z bahnitého břehu přímo do řeky. Ostatní Araripesuchové se hned vydali k tomu, co do vody právě šplouchlo. Rock neměl šanci řeku přeplavat. Lapli by ho jako mouchu. Nechal se tedy proudem unášet dál. Jak se ale ukázalo, bylo to stejně tak riskantní. Rock byl proudem přemístěn ke několika ostrým kládám a kamenům, čnícím z vody. Hrotu prvního kusu dřeva se vyhnul, avšak proud jej hned nato prudce strhl k druhému. Rockova hlava se jejího špičatého konce téměř dotkla. Na třetí by si už napíchl hrudník, kdyby nevyskočil z vody. Byl to pořádný skok. Dopadl na padlý kmen stromu, a silně se na něm zapotácel. Naštěstí se s pomocí svého dlouhého ocasu vyrovnal. Pohledem na ostrá skaliska v okolí kmene mu div nevypadly oči z důlků. Taková strašná podívaná! Voda o ty skály narážela jako příboj naráží o stěny útesu. Skončit tam, a bylo by po všem. Rock se konečně podíval za sebe. Araripesuchové to vzdali. To dávalo smysl. Tuhle část řeky tvořily peřeje. Sem se žádný tvor se zdravým rozumem jen tak nevydal. Přeskočit několik vodních vírů a dostat se na druhý břeh už nebyl pro Rocka problém. Celá akce ho však dosti vyčerpala. Uložil se na chvíli na písčitém břehu a vdechl do nozder překrásnou vůni raných křídových rostlin. Teprve potom si všiml dvojice Araripedactylů, kteří ho celou dobu sledovali z opačného břehu. Doufali asi, že Rock se zraní nebo zemře. Voda by ho pak někde vyplavila, a oni by si mohli smlsnout na jeho mase. Rock se postavil. Připadal si po chvíli odpočinku zase silný. Drze zařval na oba Araripedactyly, kteří při tom sotva pohnuli hlavami. Pak mladý Santanaraptor opět začichal. A ucítil pach krve. Měl už docela hlad, a snad by se mohl brzy nasytit. Samozřejmě okamžitě poznal, že ta krev, jejíž zápach se táhnul na stovky metrů daleko, patřil jeho vyhlédnuté Mirischii... Mrzutý Irritator se mezitím vrátil k rybaření v řece. Rozhodl se plavat proti proudu, daleko od našich dvou protagonistů...


V těchto chvílích se Aye blížila jistá smrt. Řvoucí Araripesuchus k ní přibíhal s otevřenými čelistmi, sliny v dlouhých, ohavných provazcích opouštěly jeho zuby, a z jeho hrdla se dral kručivý zvuk. Aya se skrčila mezi keře, a očekávala smrtelnou ránu. Mohla by to mít za sebou již brzy, zmáčkne-li Araripesuchus svými čelistmi to správné místo. Nejlépe by bylo, kdyby zaútočil na krk. Dlouhé zuby by jím rychle projely, hlava by možná odletěla od těla, ale byl by to rychlý, ačkoliv velmi bolestivý konec. Aya však nemohla přemýšlet o tom, jakou smrt by si přála. Prostě jen hleděla na tu otevřenou tlamu plnou zubů, která se centimetr po centimetru přibližovala k její hlavě. Araripesuchus už sklapoval čelisti - přímo u její tlamy... Tak to tedy bude. Nejdříve jí rozkousne lebku. Jistě to bude strašná bolest... Najednou se Araripesuchus ocitl ve vzduchu. Ne proto, že by vyskočil, ale proto, že jej něco zezadu chytlo za ocas a zvedlo do výšky aspoň dvou metrů. Aya pohlédla na svého zachránce! Byla to obrovská Oxalaia. Musela zamířit k řece ze svého teritoria hluboko v lese, a tady se zastavila nejspíše úplnou náhodou. Co mohl třímetrový suchozemský krokodýl svést proti třináctimetrovému masožravému dinosaurovi, vrcholnému predátorovi celého Araripe? Oxalaia ho pustila na zem. Zlomila mu tak nohu. Kulhající krokodýl se pokusil o útěk, ale levá přední končetina Oxalaie ho zastavila. Mohutný spinosauří dráp se mu zaryl do krku, a ukončil tak jeho život. Oxalaia, stále stojící na všech čtyřech, pak svými prodlouženými čelistmi krokodýla otočila a zaryla své zuby do měkkého břicha. Aya na nic nečekala. Už nepřemýšlela nad tím, že právě čelila smrti. Její prioritou teď bylo utéci. Zamířila zpět k lesu. Pořád ale silně krvácela. A její nepřítel, Santanaraptor Rock, jí byl v patách...

Pokračování příště...

Slavné expedice: Výstupy na Puncak Jaya

30. července 2019 v 12:36 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝSTUPY NA PUNCAK JAYA

Puncak Jaya je název nejvyššího vrcholu hory Mount Jayawijaya, čnící do výše 4884 metrů nad mořem v centru pohoří Sudirman, též známého jako Maoke, na ostrově Nová Guinea. Je obecně známo, že se jedná o nejvyšší vrchol mezi Himálajem a Andami, o nejvyšší horu Indonésie a také nejvyšší vrchol celé Australasie. Celkově se řadí do tzv. Koruny planety (anglicky jednoduše Seven Summits), tedy mezi sedm nejvyšších hor světa. Možná se zdá, že nelze najít žádná jiná slova než "nejvyšší" nebo "gigantický", jež by mohla tento vrchol popsat. Ovšem pravdou je, že jich zbývá ještě mnoho. Puncak Jaya je místo velice nehostinné a nepříznivé, a spolu s jen asi o tři sta metrů nižším vrcholkem Mount Wilhelm se může pyšnit titulem "nejchladnější místo na Nové Guineji". To není vzhledem k nadmořské výšce nijak překvapivé, ale přece jen je průměrná roční teplota 0,5°C v tropech poněkud vzácná. I přes svou drsnost byl však Puncak Jaya několikrát dobyt houževnatými dobrodruhy...


Zprvu nebylo dobyvatelům a výzkumníkům jasné, který z vrcholů Mount Jayawijaya je nejvyšší. Puncak Jaya je totiž pouze jedním ze tří mimořádně vysokých výstupů této hory; dalšími jsou Ngga Pulu s výškou 4863 metrů nad mořem a Sumantri s výškou 4870 metrů nad mořem. Poznat, který z vrcholků je skutečně nejvyšším rozhodně nemohl první muž, kterému se roku 1623 poštěstilo spatřit rozsáhlé horské ledovce, pokrývající tohoto velikána. Tímto mužem byl holandský průzkumník Jan Carstenszoon, který strávil nejdůležitější část svého života mapováním jižního pobřeží Nové Guineje. Právě po něm pak místo neslo název "Carstenszova pyramida". Na zasněžené plató hory vystoupili jako první Hendrik Albert Lorentz a jeho šest pomocníků z Bornea v roce 1909.

V roce 1936 dali Holanďané dohromady Carstenszovu expedici, vedenou třemi muži: Antonem Colijnem, Jean Jacquesem Dozym a Fritsem Wisselem. Stále se nevědělo, který z vrcholků hory je skutečně tím nejvyšším, a tak se rozhodli zdolat všechny tři. 5. prosince konečně dosáhli vrcholku Ngga Pulu a prohlásili jej dominantou hory. Avšak Puncak Jaya se jim kvůli špatnému počasí zdolat nepodařilo...


Až v roce 1962, konkrétně 13. února, dobyl vrchol Puncak Jaya slavný rakouský horolezec Heinrich Harrer, který se proslavil také napsáním autobiografické knihy Sedm let v Tibetu nebo zdoláním severní strany švýcarské hory Eiger - byl členem čtyřčlenné expedice, které se to jako první podařilo. Rok 1962 se jaksi nesl v tomto duchu - Harrer měl s sebou totiž ještě tři kolegy, kteří výstup na Puncak Jaya uskutečnili spolu s ním. Těmito muži byli novozélandský horolezec Philip Temple, Holanďan Albert Huizenga a australský lezec Russel Kippax.

Harrer později napsal o výstupu na horu bestseller "I Come from the Stone Age". Kniha pojednává nejen o zdolávání Puncak Jaya, ale celkově také o jeho pobytu na Nové Guineji, konkrétně tedy v indonéské provincii Papua.


Tyrolský horolezec Reinhold Messner byl dalším člověkem, kterému se podařilo vylézt na Puncak Jaya - stalo se tak v roce 1971. Výstup na horu byl součástí Messnerovy odyseje, během níž zdolal všech sedm vrcholů tvořících Korunu planety. Puncak Jaya nebyl posledním vrcholem na jeho seznamu; svou pouť dokončil až v roce 1986.

V letech 1995 až 2005 byly veškeré pokusy o zdolání hory zakázány, nicméně od roku 2006 je horolezcům umožněno pokusit se Puncak Jaya zdolat s pomocí turistických agentur. Odvážlivci, kteří se dnes odhodlají vydat na vrchol nejvyšší hory Nové Guineje, mají možnost doslova kráčet v Harrerových stopách. Výprava v podstatě začíná výstupem na 600 metrů vysokou, kolmou skalní stěnu. Zatím poslední úspěšný pokus o "znovudobytí" Puncak Jaya byl uskutečněn nedávno, teprve v květnu 2019.


Dnes může Puncak Jaya zdolat každý velký dobrodruh. Není to však jen místo proslavené průzkumem a dobrodružstvím. Jde také o lokaci, jež slouží jako jakýsi barometr globálního oteplování. Když Carstenszoon poprvé spatřil jeho horské ledovce, musely být vskutku majestátní. A když pak na samém konci 90. let 20. století na stejné ledovce helikoptérou dorazil televizní štáb z The Best Picture Show Production Company se Stevem Irwinem, velká část již byla pryč. Steve měl tehdy jen čtyři minuty, aby se štábem natočil závěr epizody "Džungle v oblacích" ze seriálu Lovec krokodýlů. Řekl, že možná do dvaceti let ledovce zmizí...

Zdá se, že měl pravdu. V roce 2018 odborníci odhadli, že během 20. let 21. století, jež již klepou na dveře, ledovce úplně zmizí. Vrcholek Puncak Jaya nikdy nebyl pokryt ledovci, jeho stěny však ano. A ty budou nyní obnaženy. Bude to znamenat lehčí výstup na vrchol? Jak bude Puncak Jaya a jeho okolí vypadat bez té ledové nádhery, která ho zdobila po tisíce let?


Nahoře vidíte horské ledovce Puncak Jaya vyfotografované v roce 1936. Pod tímto textem se nachází fotografie stejného místa v jednadvacátém století. Je to vskutku děsivá změna.


Koruna Nové Guineje, ba i celé Indonésie a Australasie zároveň, se změnila kvůli globálnímu oteplování. Je to smutná pravda... Naopak úžasnou pravdou je fakt, že Puncak Jaya byl zdolán několika skvělými horolezci a dobrodruhy, kteří riskovali všechno, co měli, jen proto, aby na něm stanuli. Zapsali se tak do historie, a patří jim za to velký dík...

Myanmarští tygři stále v ohrožení

29. července 2019 v 15:12 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dnes je 29. červenec, tedy Mezinárodní den tygrů. Udělejte si dnes, prosím, čas na podepsání petic, jejichž cílem je zajistit ochranu největší kočkovité šelmě na světě. Každý hlas se počítá, vždyť úspěch nedávno vytvořené petice na záchranu malajských tygrů je toho důkazem...

Tygr - největší kočkovitá šelma na naší planetě. Největší samci dorůstají délky až 390 centimetrů, mohou vážit až tři sta kilogramů, a ve velmi výjimečných případech jsou schopni skolit i dospělého slona. Během minulého století však tygři ztratili 93 % svého původního habitatu. Také intenzivní lov pro kůži, maso a kosti si vybral svou daň. Jejich počet klesl ze 100 000 na začátku 20. století na přibližně 3200 v roce 2010. Během posledního roku jejich počet konečně roste. Stále však nejsou v bezpečí. Ačkoliv mnoho ze v současnosti žijících 4000 divokých asijských tygrů žije v rezervacích či národních parcích - a téměř 3000 tygry se může pyšnit Indie, zvláště pak Národní park Sundarbans a také Západní Gháty - jsou tyto kočkovité šelmy stále zabíjeny pytláky. Části jejich těl nebo kůže jsou pak prodávány zejména v Číně, kde mají obrovskou hodnotu. Tygr je pořád klasifikován jako ohrožený, a to už od roku 1986, kdy byl přidán na Červený seznam IUCN. V příštích letech z něj zřejmě nebude vyjmut. Osud tygra je stále v rukou druhu, který ho téměř vybil...
Tygrům v Indii i na Sibiři se i tak celkově daří. Ovšem příběh tygrů žijících v Myanmaru (dříve Barmě) je zcela odlišný. V roce 2010 byla v údolí Hukawng na severu Myanmaru zřízena tygří rezervace, jež zabírá přes 21 000 kilometrů čtverečních. Byla tehdy domovem přibližně 50 tygrů, jejich počet se dosud o moc nezvýšil. V Myanmaru je nicméně trestné tygry zabíjet. Pokud někdo odhalí pytláka věnujícího se vraždění této přenádherné šelmy, může být zavřen do vězení na tři až deset let. Ochrana tygrů zákonem je jedna věc, druhá je pak černý trh. A právě ten v Myanmaru bují jako nádor. Právě přes myanmarské trhy (ale také přes trhy v Laosu a Vietnamu) se do Číny ilegálně dostává nejvíce částí těl divokých tygrů, zabitých pytláky. Problémem je, že ochraně tygrů se dlouho nikdo nemohl pořádně věnovat. Myanmar se po mnoho let potýká s vnitřními problémy, které stále nebyly dostatečně vyřešeny. Vždyť ještě v roce 2017 zemřelo v zemi při ozbrojeném konfliktu 71 lidí, a pozornost světa se zaměřila na tento a podobné konflikty, nikoliv však na stavy tygrů, což je naprosto pochopitelné. V současnosti je údajně lesními hlídkami kryto jen 10 % území, na kterém se myanmarští tygři vyskytují. Ví-li nějaký pytlák, kde velké kočky najít, a vyhnout se tak zákonu, je to pro něj nadmíru snadné. A 30 % všech tygřích produktů, jež se objevují na černém myanmarském trhu, pochází skutečně z divokých zvířat zabitých v lesích. Dokonce se objevila zpráva, že v celé zemi už žije možná jen 20 tygrů, tedy o zhruba třicet méně než před devíti lety. To je velice smutné, zvláště usoudíme-li, že Myanmar je domovem hned dvou z šesti posledních žijících poddruhů tygrů (tři další už byly v minulém století vyhubeny). Těmito poddruhy jsou tygr bengálský a tygr indočínský. Druhý jmenovaný je zastoupen jen asi 250 až 300 exempláři žijícími ve volné přírodě. Každý mrtvý tygr se počítá, a s každým zabitým klesá naděje poddruhu...
Je ovšem pravdou, že tygr není zvířetem, kterému by hrozilo zrovna bezprostřední, náhlé vyhubení. Velké množství tygrů také žije v zajetí; vždyť asi 10 000 tygrů chovaných v zajetí obývá americký stát Texas. To je o dost víc, než počet volně žijících zvířat v deseti asijských zemích, v nichž se ještě stále vyskytují. A jak se ukazuje, počet tygrů žijících v Indii roste. Číslo byl již uvedeno výše, jen dodejme, že Indie je domovem 70 % všech divokých tygrů. Jde-li o velké pruhované kočky v Myanmaru, tamní ochránci přírody se jim nyní zcela jasně věnují a doufají, že díky lepšímu pokrytí tygřího území lesními hlídkami dojde k redukci počtu pytláků a tedy i počtu zabitých šelem. V současnosti pracují na tzv. National Tiger Action Plan, který jim zabere pět let, od roku 2019 do roku 2024. Jak tvrdí ochránce přírody U Hla Naing, ztratit tygry z myanmarských lesů by mělo katastrofální dopad na tamní ekosystém. Dobrou zprávou je, že tygři zřejmě také kolonizují nová území této země; nedávno byli poprvé spatřeni v jižním regionu Tanintharyi, kam pravděpodobně přišli z Thajska.


Co se takhle jednou přihodilo Rogeru Neillovi při výletu do Guatemaly

28. července 2019 v 16:11 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Říká se, že pes je nejlepším přítelem člověka. Sám moc dobře vím, o čem mluvím. Většinu svého života jsem sloužil kanadské armádě a po návratu z misí mne doma očekával vždy jen jeden přítel. Můj pes Rony. Staral jsem se o toho dobráckého vlčáka od jeho narození po smrt. A konec jeho života byl něčím, co mne velmi hluboce zasáhlo. Jen krátce poté, co mě Rony navždy opustil, vyslala mě kanadská armáda do Číny na misi za záhadným magnátem Zhou Lenem. Nebyl to snadný úkol, a já po řadě útrap padl do zajetí onoho muže. Zachránil mě jistý Angličan, Jack Owen. Brzy se z nás stali přátelé, a já dostal úžasnou nabídku - stát se členem jeho týmu, Lovců kryptidů. Souhlasil jsem. Viděl jsem v tom příležitost začít po Ronyho smrti odznovu. Nikdy jsem nelitoval. Můj život se radikálně změnil. Viděl jsem tvory, místa, úkazy, o kterých jsem nikdy předtím ani nesnil. Nakonec jsem se plně ujal péče o malého Tatzelwurma, tajuplného kryptida z Rakouska, který s námi v naší londýnské základně, v mém novém domově, žije dodnes. Tato podivná směsice kočky, hada a žížaly se stala mým nejlepším kamarádem. Nahradil mi Ronyho. I přes jeho vzezření v tom tvorečkovi vidím víc psa než nebezpečnou divokou šelmu.

Přítulný pes je přítelem člověka, ale divoký vlk bývá často považován za ztělesnění zla. Za ztělesnění ďábla. Přesně tak nahlížejí obyvatelé Latinské Ameriky na mýtickou bytost, které říkají El Cadejo. Je to duch v podobě psa či vlka, a v noci se zjevuje cestovatelům. Charakterizují jej dvě inkarnace; bílý Cadejo, který cestujícího chrání před nebezpečím, a černý Cadejo, symbol zla, hrůzy a smrti. V některých oblastech Latinské Ameriky jsou však role těchto dvou inkarnací prohozeny; černý je ten dobrý a bílý je naopak ten zlý. Podobné povídačky mě vždycky fascinovaly. Ptal jsem se sám sebe, kolik je na nich pravdy. Netušil jsem, že někdy dostanu odpověď. Ale v posledních pár letech jsem se setkal už s tolika mýtickými zvířaty, jež se ukázala být skutečnými. Nikdy jsem neměl důvod legendě o dobrém a zlém psím duchu El Cadejovi nevěřit. Avšak můj výlet do Guatemaly v červenci 2019 mi skutečně rozšířil obzory. Věřím legendě o El Cadejovi. Protože je částečně založena na pravdě.

Do Guatemaly, hlavního města stejnojmenného středoamerického státu, jsem dorazil v sobotu sedmadvacátého července, konkrétně v šest hodin ráno. Následovala pětihodinová cesta autem do Acropolis Norte Yaxhá, kde měla má vytoužená dovolená, při níž jsem měl konečně zapomenout na události posledních měsíců, začít. Stanul jsem mezi mayskými pyramidami v Yaxhá v poledním horku, ale přesto to byl úžasný zážitek. Slunce opíralo své paprsky do asi pěti set jednotlivých struktur, které byly vybudovány někdy mezi lety 250 až 600 našeho letopočtu. Měl jsem za to, že prohlédnout si takový archeologický skvost bude nejlepší s průvodcem. Tím mi byl Antonio González, velmi sympatický učenec a guatemalský patriot, mluvící anglicky s velmi silným španělským přízvukem. Setkali jsme se v Plaze D, v jádru Yaxhá. Řekl jsem mu, jak jsem nadšen tím, že mne může provázet právě on. Antonio se jen usmíval a hned mi začal vyprávět o mayských pyramidách, o začátku a konci mayské civilizace a o pozoruhodných stelách, monumentech, do nichž byly vyryty obličeje. První z nich jsme měli možnost obdivovat v Plaze E. Bohužel byla rozpůlena. Musel jsem být trochu zklamaný, a Antonio to okamžitě poznal z mého obličeje. Řekl mi, že uvidíme i celistvé stely, ale nejprve navrhl skrýt se zase před sluncem do stínu. Pohodlně jsme si sedli pod sedmimetrovou ilamu a prohlíželi si okolí.


"Tak vy lovíte kryptidy?" optal se mě s úsměvem Antonio, načež vypil půlku sklenice džusu.
"Dalo by se to tak říct," odpověděl jsem s přivřenýma očima, "my a mí přátelé neustále dokazujeme existenci dalších a dalších druhů. Těší mě, že se o nich svět dozvídá."
"Tím ale ztrácejí své tajemství," řekl na to Antonio.
"Jo, to je pravda," povzdychl jsem si, "a to je asi škoda. Někdy si říkám, že lidé by se o našich objevech neměli dozvídat v novinových článcích. Snad bychom si je měli nechat pro sebe."
"Taky to tak vidím," řekl můj nový kamarád a zase se napil džusu.
"Jenomže počet lidí, kteří vědí o kryptidech, stále roste... Ti, kteří byli odhaleni světu, jsou většinou chráněni, ale i tak nikdo neví, jestli náhodou nějaký šílenec kryptidy nezneužije... Nebo třeba nevyhubí..."
"Tady v Guatemale žije spousta kryptidů. A nikdo ještě vědecky nedokázal, že existujou," zasmál se Antonio, "a taky na ně nevěří každý. Takže se nemusíte bát o jejich budoucnost. Žijí si hezky ve skrytu pralesa."
Trochu mne zaujal. "Jací kryptidi tu žijí?" zeptal jsem se takřka se zájmem zvídavého dítěte.
"Mluví se tu třeba o Sisemitovi. To by mohla být taková obdoba slavného bigfoota. Prý žije v pralese za námi."
"Myslíte, že bych ho mohl najít?"
"Heh, to těžko," zasmál se Antonio, "to zvíře se drží daleko od lidí. Ovšem jiný tajemný tvor, El Cadejo, přímo vyhledává takové, jakým jsi ty, Rogere."
Vylíčil mi legendu o El Cadejovi. Přišla mi velice zajímavá, jen jsem nepochopil, proč tak učený člověk Antoniova typu neustále mluví o "duchovi". Na konec přišlo to nejlepší: "El Cadejo prý v noci chodí sem, mezi ruiny Yaxhá. A setkává se s cestovateli, kteří si chtějí zbytky osady prohlédnout pouze za svitu hvězd."

Jsem lovec kryptidů. Nemám důvod se jim nevěnovat i na původně archeologicky lomítko turisticky zaměřené dovolené. Antonio u svého šéfa po telefonu zajistil, abychom mohli v Yaxhá zůstat přes noc. Celé hodiny jsme jen tak seděli na schodcích pyramidy ve středu naleziště a pozorovali okolí. Pak jsme konečně uslyšeli šelestění v trsech vysoké trávy, mezi keříky jen pár metrů od nás.
"To bude on. El Cadejo! Připrav se! Teď se vynoří..." komentoval to Antonio.
Celý jsem se rozjasnil. Zapnul jsem kameru, připraven natočit nového, dosud nezdokumentovaného kryptida. To budou mí kolegové v Londýně hledět, pomyslel jsem si. Místo bizarního, vlku podobného tvora, nebo snad ducha, však z křovisek vylezl velmi hlučný pásovec devítipásý, pátrající o samotě po hmyzu. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou.
"No, no, jen se nečerti," smál se potichu Antonio, "ne každý noční savec je El Cadejo."
"Já se nečertím," bránil jsem se s úsměvem, "jen jsem trošku zklamaný."
Sedět takhle mezi mayskými ruinami a čekat, až mýtický El Cadejo přijde k nám, se ukázalo být dosti neefektivním způsobem pátrání po kryptidovi. Antonio chtěl být překvapivě pořád se mnou. Věřil, že bájného tvora uvidí jen tehdy, bude-li v mé přítomnosti, tedy v přítomnosti cizince, cestovatele. Šeptali jsme o všem, co se týkalo kryptozoologie, a nenudili jsme se u toho. Cítil jsem však, že má naděje na setkání s "duchem" se minutu po minutě snižuje. Pokud je na té legendě něco pravdy, musím být sám! Jedině pak mne El Cadejo navštíví.
"Hele, kamaráde, musím si odskočit. Nepůjdeš, doufám, za mnou," vyhrkl jsem náhle.
"Ale co by mě mělo odradit? Odskočíme si spolu. Tak ani jeden z nás nepřijde o možnost El Cadeja zahlédnout!" navrhl s rozjasněnou tváří.
"Ne, Antonio, tohle je osobní. Zůstaň prosím tady," řekl jsem vážně a klidil se pryč.

Ušel jsem jen pár metrů, a hned za rohem astronomického komplexu jsem uslyšel vrčení. Fungovalo to! Když jsem byl o samotě, měla ona bytost důvod pro malou návštěvu. Mé oči již byly zvyklé na tmu, a rychle zaregistrovaly rychlý pohyb před malým otvorem ve zdi. Musel jsem jít za ním. Srdce mi začalo prudce bušit. Přece jen jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu! Vstoupil jsem do té až nepohodlně malé chodbičky. Musel jsem se krčit, a nemotorně jsem prostupoval tmou dál, hlouběji a hlouběji do toho komplexu. Vrčení bylo stále hlasitější. Blížil jsem se k tomu živočichovi. Když už se jeho vrčení ozývalo jen pár metrů přede mnou, popadl jsem baterku a noční kameru. Teprve pak jsem se sám sebe v hlavě zeptal: Co to vlastně dělám?! Když na mě něco vrčí, asi to se mnou není spokojené! Právě jsem svou přítomností mohl něco jen pořádně naštvat! V Guatemale nežijí vlci, ale co když se tu uchýlila alespoň nějaká skupinka zdivočelých psů, starající se o štěňata? Půjdou po mě, když se k jejich potomstvu přiblížím. Miliony myšlenek procházely mým mozkem. Byl jsem však odhodlán tomu zvířeti pohlédnout do tváře. Rozsvítil jsem baterku a zároveň jsem zapnul kameru. Zařval jsem hrůzou.

Antonio mě zvenku slyšel a okamžitě přiběhl k otvoru.
"Rogere?! Rogere?!" volal, pln strachu o mou maličkost.
"Ano?! Jsem tady, Antonio! Jsem uvnitř! Pro všechno na světě, kamaráde... Nechoď sem!!!" zněla má odpověď.
"Proč?!" ozval se Antonio. Nemohl jsem odpovědět. Studený čumák černého psa s ďábelskýma rudýma očima očichával mou tvář. Už přestal vrčet, i tak však nepůsobil zrovna přátelsky.
"Rogere?! Slyšíš mě?! Máš ho? Máš Cadeja?!" křičel Antonio. Zaslechl jsem, jak tře svá záda o stěnu chodby. Vešel dovnitř, a El Cadejo zneklidněl. Nepřál si, aby tu s námi byl někdo jiný. Hbitě se v chodbičce obrátil a zamířil do věčné temnoty hlubin komplexu. Ztratil se prakticky během pár vteřin. Přestože jsem prve nechtěl, aby mne opustil, nahlas jsem si po jeho útěku oddechl. Hned potom se můj zrak střetl s Antoniovým, a oba jsme se strašlivě polekali.
"Teda, ty řveš jak nějaký dinosaurus, když se bojíš!" řekl se smíchem Antonio a poplácal mě po zádech.
"Mám Cadeja natočeného! A zdá se, že je to nějaký nový druh psovité šelmy. Paráda!" řekl jsem mu.


Vylezli jsme z budovy, jež kdysi dávno Mayům sloužila ke studiu hvězd a planet, a která se pro mne stala místem setkání s jedním z nejhrůzostrašněji působících kryptidů, s nimiž jsem se kdy setkal.
"Rogere, můžu se tě zeptat na malý detail?" vyhrkl na mě Antonio.
"Jistě? Ehm, eh... Ne! Nechtěl jsem si odskočit. Chtěl jsem... být na chvíli sám," odpověděl jsem rozpačitě.
"Koho to zajímá? Chci se zeptat na něco jinýho. Měl ten duch místo psích tlapek kopýtka?"
"Jak jsem si toho jako měl všimnout?"
"Jenom se ptám," odpověděl vždy usměvavý Antonio, "traduje se totiž, že Cadejo má na nohou býčí kopyta. A tady v Guatemale se taky tvrdí, že dobrý Cadejo chrání všechny opilce před zloději. Ale... Tohle nebyl dobrý Cadejo, že ne?"
Výrazem v obličeji jsem Antoniovi naznačil, že na tyhle pověry úplně nevěřím. "Dobrý nebo zlý Cadejo... Tak bych to zvíře úplně neviděl. A mimochodem, není to duch, jak jsi řekl, je to psovitá šelma. Jsem si tím absolutně jistý."
Antonio sebou náhle trhl. Chytil mne za rameno a zmáčkl. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsme nebyli sami. Tiše nás obklíčila smečka těch ďábelských šelem, a jejich vůdce se k nám zepředu blížil. Nechtěl se však maskovat - plížil se tak, abychom jej viděli. Upnuli jsme na něj naše zraky.
"Jak jsme si jich mohli nevšimnout? Odkud se tu vzali?!" zašeptal jsem.
"Říkal jsem ti, že El Cadejo je duch," odvětil Antonio.
Protentokrát jsem sáhl do kapsy pro světlici. V případě potřeby bych ji zapálil a hodil na první z těch příšer.
"Nic netahej z kapsy," řekl mi prudce Antonio, "nesmíš jim ukázat, že se jim chystáš ublížit. Toto je černý Cadejo - již mnoho lidí se mu postavilo, ale nikdy nebyli úspěšní. Za pouhý pokus zaplatili smrtí."
"Takže se tu necháme zabít, jo? A proč se tu vůbec objevili, když jsi se mnou?! Až dosud to vypadalo, že guatemalští patrioti, jako jsi ty, Cadejům vadí!" zněla má reakce.
Antonio na to neodpověděl. Vůdce smečky se k nám však přestal plížit. Stoupl si před nás a podíval se na nás s očividnou hrdostí v očích. Bylo to poprvé, co jsem kdy v nějakém kryptidovi či jiné bájné bytosti uviděl kus člověka. Můj kamarád v Cadejových očích spatřil to samé.
"Říká se, že El Cadejo je člověk vtělený do těla psa. Alespoň to je jedna z verzí. Bílý a černý Cadejo byli bratři, který se zády obrátili k černému kouzelníkovi, a proměnili se," zašeptal Antonio. Zhrozil se. Psovitá šelma na něj pohlédla, jako by rozuměla každému jeho slovu.
Antoniův hlas se začal třást: "A podle jiné legendy... před námi teď... stojí samotný ďábel."

"Už dost, ty pověrčivče," sykl jsem a zapálil jsem světlici. Všechny členy smečky to okamžitě odehnalo. Jen vůdce před námi stále stál, a hleděl nám do očí. V tu chvíli jsem ho pochopil. Přišel nám říci, abychom tajemství o jeho smečce nevyzradili! Aby svět El Cadeja nikdy skutečně nepoznal. Přistoupil ke mne a čumákem se dotkl kamery v mé kapse. Nechtěl, abych ty záběry někde ukazoval. Jak se mohl dozvědět o tom, že jsem předtím natočil jiného El Cadeja? Zkrátka to věděl. Napadlo mne, že se snad se členem své smečky mohl telepaticky spojit.

Pak utekl zpátky do džungle. S Antoniem jsme se na sebe podívali.
"Neuvěřitelné. Neuvěřitelné!" zaradoval se.
Když ráno vysvitlo slunce, byli jsme oba velmi unavení. Mezi mayskými ruinami se již začali objevovat turisté a zvědavě si je prohlíželi. Měl jsem sto chutí se vrátit do svého hotelu, zachumlat se pod peřinu a prospat celý den. Ale přemýšlel jsem stále o tom, co se stalo. Jaký smysl to setkání vlastně mělo? El Cadejo mne nalákal do astronomického komplexu svým vrčením. Anebo to bylo jinak. Snažil se mne odehnat. A já hlupák za tím chudákem, vystrašeným zvířetem, šel, a Antonio ho nakonec ještě více vyplašil. Zbytek se smečkou byl jasný. Nechystali se na nás zaútočit, představovali jen jakési posly.

Ať už ty psovité šelmy, hrdé, hrůzostrašně vypadající a zároveň velice plaché, byly čímkoliv - bájný El Cadejo nebo zkrátka obyčejný, dosud nepopsaný druh vlka či psa z lesů Střední Ameriky (to se mi zdá mnohem pravděpodobnější) - mé setkání s nimi bylo rozhodně něčím, na co nikdy nezapomenu. A navěky budu myslet na onu naléhavou zprávu vůdce jejich smečky - neodhal jejich tajemství!

Pokud jde o Antonia, nyní věří, že se jako pravý Guatemalec s El Cadejem neměl setkat, čemuž jsem ostatně donedávna věřil i já. Ovšem mě osobně to dnes připadá zvláštní. Vždyť přece slavný guatemalský umělec Carlos Loarca věřil, že Cadejo opatroval jeho otce, který byl též Guatemalcem. Myslím, že to jen dokazuje, že se pohled na toto stvoření v různých částech Guatemaly i celé Latinské Ameriky liší. Legendy se různí, to ano. Ovšem pravda zůstává - El Cadejo existuje! A setkání s ním byl jen první z celé myriády přenádherných zážitků, jež jsem nasbíral na své červencové cestě po Guatemale. Je-li však jeden zážitek z této cesty, který mne poznamenal na celý život, pak je to právě tento.

Naše planeta je tajemná. Stále na ní žijí tvorové, kteří ještě čekají na své objevení. A někteří se svému objevení dokonce chtějí vyhnout. Jako by věděli, že lidstvo není vždy zrovna přívětivé a přátelské. Jsem rád, že alespoň v nás ten starý divoký pes viděl přátele.


___

Tento krátký příběh jsem chtěl napsat již velmi dlouho, a nyní je tu. Třetí série Lovců kryptidů skončila v červnu, slibovaná čtvrtá série začne v srpnu, krátce poté, co dokončím svůj současný příběh Araripe, pravěký ráj. Rogerův příběh se odehrává mezi těmito dvěma řadami příběhu, které se od sebe budou velmi výrazně lišit. Právě touto povídkou jsem se chtěl vrátit k duchu první série Lovců kryptidů. Doufám, že se Vám tento malý comeback líbil... Čtvrtá série bude totiž něco úplně nového, a bude se velmi výrazně lišit od předchozích třech sérií... V současnosti píši také příběhy Agentka Kentová a Claude Ngoy, odehrávající se ve světě Lovců kryptidů a sloužící jako prequely.

Možná, že v budoucnu napíši jednotlivé příběhy i o dobrodružstvích dalších členů Lovců kryptidů, třeba o Akihikovi nebo Fahadovi. Roger se nicméně může pyšnit svým vůbec prvním samostatným příběhem... Tak, doufám, že se Vám zalíbil...

Zážitky Jeffa Corwina - Ploskolebec americký

28. července 2019 v 10:10 | HAAS |  Videa
Ploskolebec americký. Na svém dobrodružství s vlky v Texasu se Jeff setkává se svým oblíbeným severoamerickým hadem, překrásným, ale též velice jedovatým ploskolebcem americkým. Ten Jeffovi předvede, jak obdobně jako většina chřestýšovitých hadů kmitá ocasem v případě nebezpečím, přestože nemá chřestidlo. Je to nádherně maskovaný had, který se rozhodně raději skrývá, než aby chtěl uštknout člověka.

Klip z epizody "Big Bad Wolf" ze 3. série seriálu Zážitky Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2003.


Nedávno objevený druh skákavky pojmenovaný po Karlu Lagerfeldovi

27. července 2019 v 20:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Němečtí arachnologové popsali na začátku července pět nových druhů pavouků z Austrálie, včetně drobné skákavky Jotus karllagerfeldi. Jak napovídá její druhové jméno, byla pojmenována po slavném německém módním návrháři Karlu Lagerfeldovi. Přestože měl Lagerfeld poněkud kontroverzní názory - byl často považován za islamofoba, přílišného oponenta Me Too movementu nebo rasistu, a veřejně nijak nepodporoval LGBTQ+ komunitu, do které však patřil - není pochyb, že měl vliv na módu a tedy na lidskou společnost celkově. Autorům popisu této skákavky, Barbaře Baehrové, Danilu Schubertovi a Josephu Harmsovi, připomínaly její barvy právě styl Karla Lagerfelda, a proto se rozhodly módního návrháře, který zesnul v únoru tohoto roku, poctít tím, že jí po něm zkrátka dali jméno. Zatím se toho o tomto druhu pavouka příliš mnoho neví. Zřejmě se vyskytuje jen na malém území nedaleko města Dalby v australském Queenslandu. Tři další pavouci, které tým německých vědců popsal, též pocházeli z Queenslandu, poslední se vyskytuje jen v Novém Jižním Walesu. Podle Baehrové však právě Lagerfeldova skákavka dokáže zaujmout pozornost širší veřejnosti, nejen díky jménu, ale také právě úžasným barvám. Tento drobný, sotva pár milimetrů dlouhý osminožec je téměř "čistě" černobílý - úplně jako by nosil oblek... Lagerfeldova skákavka rozhodně není jediným pavoukem pojmenovaným po slavné osobnosti. Dalšími příklady jsou překrásný euctenizid Aptostichus barackobamai, ctící svým druhovým jménem 44. prezidenta Spojených států amerických, nebo Aphonopelma johnnycashi, nesoucí druhové jméno na počest proslulého umělce Johnnyho Cashe, jehož dílo se zarylo do srdce mnohých lidí například prostřednictvím dojemné cover verze písničky Hurt... Lagerfeldova skákavka a další nově popsaní australští pavouci ani zdaleka nejsou posledními na dlouhém seznamu nově objevených druhů arachnidů. Barbara Baehrová se zmínila o tom, že 70 % australských pavouků "ještě čeká" na taxonomickou klasifikaci. Dosud bylo popsáno okolo 3500 pavouků ze "země tam dole", ovšem světoví arachnologové tvrdí, že může být domovem klidně deseti tisícům druhů.


Správce dinosauřího parku - Vetřelci na Isle of Die

26. července 2019 v 11:28 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Co má pro nás Dan tentokrát? To se hned dozvíme!

Vetřelci na Isle of Die

Vzpomínáte na ten slavný film Vetřelec? Na toho tvora, který v něm vystupoval? Tak ten na Isle of Die nežije. Co by tam taky dělal? Na Isle of Die nežije vetřelec z filmu Vetřelec, ale něco jiného... Velmi, velmi odlišného. Ale abych řekl pravdu, děsí mě to... Oliver strávil celý minulý víkend na jižním pobřeží Isle of Die. Prý se tam setkal s celou myriádou zvířat, jež předtím nepotkal. Tak například s Toxodony, Megatheriem, kynodonty, Araripesuchem, dokonce i s hadem rodu Najash. Podařilo se mu jej odchytit, přestože jej tento primitivní had, stále vybavený zbytky končetin, téměř kousl. Oliver je ale pořádný rychlík, pokud jde o chytání hadů. Tudíž to nedopadlo tak, jako před čtyřmi lety v parku s Pachyrhachisem... Zatímco odchycený had přebýval v malém teráriu v Oliverově stanu, přímo uprostřed tábora na malé planince nepříliš vzdálené od pláže, poseté bobky dinosaurů, mířil Oliver dále do středu ostrova. Jak tak procházel pralesem, všiml si něčeho nadmíru hrozivého. Pytláckého oka! Bylo prázdné. Ale co dělá pytlácké oko na Isle of Die? Oliver se musel vyděsit. Uběhlo už pár let, co se na ostrov vydali lidé s cílem zabíjet tamní zvířata. Snad jsou to už čtyři roky od té doby, kdy byl les na severu ostrova zčásti vypálen? Hned potom byl každopádně ostrov prohlášen za přírodní rezervaci. A teď sem někdo přiletěl a rozhodl se narušit jeho přirozený ekosystém?! Olivera hned napadlo, že odlet ptakoještěrů na australské pobřeží mohli mít za následek právě lidé. Narušitelé, vetřelci, kteří nemají na Isle of Die co dělat! V pondělí večer, když nebe zrudlo a slunce šlo spát, nalezl Oliver lovecký tábor na úpatí kopce, na další planině na sever od okraje pralesa. U ohníčku tu sedělo jedenáct chlápků a jejich velitelka. I z dálky vypadala nebezpečně. Od středu čela přes oko po lícní kost nad pravou tváří se jí táhly tři mohutné jizvy, zcela jistě pozůstatky zranění způsobeného drápy. Byla to Afroameričanka. Oliver ji už blíže nepopisoval, jen o ní řekl, že na něj působila jako "stroj na zabíjení" - samozřejmě se vší úctou k tomuto člověku. Možná i to byl důvod, proč se už Oliver k táboru nepřiblížil. Velitelka týmu na své podřízené řvala, že jim mohly popraskat bubínky. Netrvalo dlouho, a Oliver si všiml mrtvol pterodaktylů, jež musely být po celý den sušeny na sluníčku. Vytáhl kameru a natočil je, stejně jako celý tábor. Tolik se do toho zabral, že si nevšiml, do jaké krkolomné pozice se na vrcholku kopce dostal. Omylem pohnul rukou, a z kopce se svalil obrovský balvan. Dopadl přece jen daleko od tábora, ale všechny ty drsné lidi to upozornilo na jeho přítomnost. Oliver se ztratil v pralese dřív, než vůbec mohli z tábora vyběhnout. Určitě je však napadlo, že je někdo pozoroval...

Dvě helikoptéry s expedicí se vrátily v úterý ráno. Byl jsem na letišti, když se tak stalo, a dlouze jsem pak s Oliverem mluvil o celé věci. Právě tehdy mi popsal, co se stalo, s kým se setkal a tak dále. Při cestě zpět do svého skromného stavení jsem měl hlavu plnou myšlenek. Prošel jsem brankou, a náhle se můj palec - neměl jsem boty - chytil do myší pastičky! Jau, toto bolelo! Za mým domkem se objevily obličeje Charlesova syna a dcery - těch dvou nezbedníků! Přeskočili plot a utekli. Tak to jsem se tedy opravdu naštval! Okamžitě jsem zašel za Charlesem a sdělil mu, co mi ti dva dorosti provedli! A taky jak to bolelo! Charles mě odbyl, a když jsem naléhal, aby je potrestal, začal na mě řvát, že si to všechno vymýšlím, že jeho děti by nikdy nic takového neudělali, a když jsem mu řekl, že jim nadržuje, sdělil mi, že mne hodlá vyhodit. Byl jsem uražený od hlavy k patě. Před hlavní budovou jsem kopl do plechovky od coly. Plechovka bohužel doletěla až k oknu jednoho mého spolupracovníka, Jasona, a rozbila mu okno. Jason nebyl moc nadšený, na druhou stranu měl brzy opustit park, takže mu to tolik nevadilo. A najednou jsme si začali povídat, a jako by se nic nestalo. Jason mi sdělil, že právě odlétá do Spojených států, kde se bude brát se svým přítelem. Tak jsem mu pogratuloval, a pak odešel zpět do svého domku. Chvíli jsem si hrál s Dinem, a přemýšlel o tom, co mi řekl Oliver... Ten se na Isle of Die vrátil ve středu, avšak nenašel tam žádné stopy po lidech. Je každopádně jisté, že někdo tam řádí, a my s tím budeme muset něco udělat! Jako stávající správce Dinosauřího parku se těm lovcům dinosaurů klidně postavím!

Správce dinosauřího parku bude pokračovat příští týden v pátek!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Žáby rodu Leiopelma

25. července 2019 v 15:11 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Je to neuvěřitelné, ale jsou to již dva týdny, co se na tomto blogu objevila zatím poslední část projektu Ztracená fauna Nového Zélandu, a je tedy na čase to napravit! Připravte se na setkání s dalšími obdivuhodnými vyhynulými tvory z této překrásné země...

Vědecké jméno: Leiopelma,
obecná jména: Aurorská žába, Markhamova žába, žába z Waitomo,
Vyhynutí: Holocén (3 druhy), Miocén (2 druhy).
Leiopelma je rodem žab, který v současnosti stále existuje. Všechny jeho druhy jsou endemity Nového Zélandu. Pravděpodobně nejznámější ze čtyřech současných zástupců rodu je leiopelma novozélandská ze Severního ostrova. Samice tohoto druhu dorůstají délky až 5 centimetrů, samečci jsou o něco menší - 3,8 centimetru, což není mezi žábami nijak překvapivé. Leiopelma je rod primitivních žab z podřádu Archaeobatrachia, jenž také zahrnuje současné severoamerické ocasatky. Kromě Nového Zélandu se s žábami patřícími do tohoto podřádu setkáme i na Borneu či na Filipínách. Všechny leiopelmy jsou jinak vzrůstově malé, a typické je pro ně, že nejsou zrovna dobrými skokany. Jsou schopny skákat, ale když tak činí, vypadají docela nemotorně. Je-li leiopelma zabita nějakým dravým zvířetem, z 93 % jde vždy o predátory, jež byli na ostrovy Nového Zélandu introdukováni lidmi. A právě příchod člověka na ostrovy možná způsobil i vyhynutí třech holocénních druhů žab rodu Leiopelma... Trevor H. Worthy, expert na vyhynulou novozélandskou faunu, popsal v roce 1987 pozoruhodnou žábu Leiopelma auroraensis, jejíž fosilie byla nalezena v jeskyni Aurora Cave ve Fiordlandu na Jižním ostrově. Tento druh měřil 6 centimetrů od špičky čenichu po kloaku. Jak se ukázalo, tento druh se zřejmě vyvinul z izolovanějších zástupců mnohem početnější populace žáby druhu Leiopelma markhami. Mnoho odkrytých ostatků tohoto obojživelníka pochází z Honeycomb Hill Cave též na Jižním ostrově. Další zkameněliny však byly nalezeny i na Severním ostrově. Tato robustní žába měřila 5 až 6 centimetrů od hlavy po kloaku, a v roce 1987 ji též popsal pan Worthy.


Poslední uvedený fakt koneckonců platí i o třetí vyhynulé holocénské žábě, jejíž fosilie však byly objeveny pouze na Severním ostrově - v jeskyních poblíž Waitomo. Tento druh byl ze všech největší - vlastně šlo zřejmě o největší původní novozélandskou žábu všech dob. Měřila 10 centimetrů od nozder po kloaku (délka zadních končetin se nepočítá, představte si, jak však byla velká, když je natáhla). Stejně jako její výše uvedené příbuzné, i ona vyhynula během posledního tisíce let... Dnes na Novém Zélandu žije jeden druh žáby, jehož samice dorůstají délky přesahující 10 centimetrů. Je to Litoria - dvě specie tohoto rodu pocházejí z Austrálie a Tasmánie, a byly na Nový Zéland zavlečeny v 60. letech 19. století... Kromě třech druhů vyhynulých v období Holocénu žily na Novém Zélandu ještě dva dosud nepojmenované leiopalmy, jež zmizely již v miocénním období. Jejich fosilie byly objeveny v Saint Bathans spolu s ostatky miocénních tuatar, papoušků, holubů či korušců.



Tento projekt bude pokračovat...

Araripe, pravěký ráj - část 4.

24. července 2019 v 13:01 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Můj letní příběh s dinosaury pokračuje... Dnes, čtyřiadvacátého července, je tu jeho čtvrtá část!

ARARIPE, PRAVĚKÝ RÁJ - ČÁST ČTVRTÁ:
Rána prudce krvácela. Aya usedla mezi křovisky, a jemně se dotkla levou přední končetinou okolí rány. Pak se podívala na množství krve, jež jen během několika vteřin ze škrábance vyteklo. Pocítila strach. Její krev teď jistě nějaký predátor ucítí již na míle daleko. Vykoukla zpoza keře a pohlédla na Irritatora, stále se věnujícímu lovu ryb, a Araripedactyly, kteří se zajímali jen o jeho úlovky. Teď byla ta pravá příležitost odsud zmizet. Žádný další predátor nebyl v okolí - nic, co by ji mohlo sledovat. Dala se do běhu. Hbitě přeskakovala malé keříky a padlé kmeny stromů, až konečně dorazila zpět na kraj lesa. Běh ji pořádně vyčerpal. Musela si sednout, oddechnout si, načerpat novou sílu. Usedla tedy pod malý, sotva tři metry vysoký jehličnan. Opět se dotkla levou přední končetinou své dolní čelisti. Krev ji zase zbarvila do ruda. Aya usoudila, že by zde mohla nějakou dobu zůstat - počkat, až rána zaschne. Přece jen to bylo pouhé škrábnutí. Ano, mohutné škrábnutí, ale nic víc. Kdyby tomu dala pár hodin, třeba by se zacelilo. Jenže to se nemělo stát. Neboť pár minut poté, co našla místečko na oddech, vyběhl z lesa Santanaraptor Rock. Byl celý udýchaný po útěku před Oxalaií. Běh ho tak unavil, že mu bylo na omdlení. Aya si ho okamžitě všimla, vždyť nahlas sípavě dýchal, a navíc stál jen několik metrů od ní, nevědom si toho, že je sledován mladou Mirischiou. Její dokonalý čich ji informoval o tom, že je to ten Santanaraptor, se kterým se již dříve setkala. Počala být nervózní. Rock, neustále trhavě cukající svou hlavou ze strany na stranu, náhle ucítil pach krve. Jelikož byl již trochu klidný, a schopný zabíjet přepnul se jeho mozek do loveckého módu. Aya se sama sebe nepotřebovala ptát, zda Santanaraptor míří za ní či ne. Spatřila, jak se blíží, a rychlostí blesku vystřelila ze svého nepříliš dobrého úkrytu. Rock příšerně zasyčel a vrhl se za ní. Útěk byl pro krvácející Mirischii velmi obtížný. Rychle ztrácela síly. Zanedlouho jí již Rock dýchal na záda. Její jedinou nadějí bylo dosáhnout řeky dříve, než se jí do nich zakousne. Vyplašili hejno Araripedactylů, a rozruch následně zaujal rybařícího Irritatora. Aya chytře zamířila k němu. A ve chvíli, kdy po ní naštvaný Irritator hodlal znovu seknout drápy - tentokrát takovou silou, že by ji jistě zbavil života - skočila nemotorně do vody. Potopila se, téměř vtáhla do nozder vodu - koneckonců nebyla zvyklá plavat. Jen dvě vteřiny poté se ovšem vynořila, a mířila na další břeh. Rock byl mezitím konfrontován rozzuřeným spinosauridem, kterému bylo jednoduše jedno, koho sekne. Byl rozčilen, a jen po pár dlouhých, dunivých krocích stanul před ztěžka brzdícím Rockem...


Přeplavat řeku byl jediný způsob, jak Santanaraptorovi uniknout. Aya však nemohla zabránit tomu, aby se voda nesmísila s její krví. Těsně před druhým břehem se jen metr nalevo od ní vynořila hlava obrovitého, 3,6 metru dlouhého krokodýla Araripesucha. Aya zabrala. Nebyla dobrým plavcem, ale musela břehu dosáhnout co nejrychleji to jen šlo! Krokodýl jen mávnul ocasem, a byl již u ní. Chňapl po ní ve chvíli, kdy Aya doslova vystřelila z vody. Ale Araripesuchus se nehodlal své kořisti jen tak vzdát. Přestože uměl výtečně plavat, šlo o suchozemského krokodýla. Vyběhl z vody stejně rychle jako Aya. A jako všichni krokodýlové, i on dokázal na krátkou dobu zázračně zrychlit. Při běhu sice vypadal nemotorně, jak tak pohupoval svými boky ze strany na stranu, nebyl však rozhodně pomalý. Znovu se pokusil Ayu kousnout. Ta jen taktak vyskočila na kmen obrovského listnáče. Byl to nepříliš dobře vypočítaný skok, a Aya po kůře zklouzla zase dolů. Araripesuchus podlezl kmen a přiblížil své otevřené čelisti k její tlamě. Aya s pomocí všech čtyřech končetin trochu couvla, nato se postavila na zadní a vyhnula se dalšímu kousnutí. Byla však zahnána do příliš husté vegetace. Nevěděla, kudy odsud pryč! Nezbývalo jí nic jiného, než Araripesucha zase přeskočit. Skončila na jeho zádech, odkud zase vyskočila na kmen padlého velikána, a utíkala k jeho kořenům, čnícím ve vzduchu a pokrytým hlínou. Jenže Araripesuchus to zkrátka nehodlal vzdát. Aya byla stále takřka na dosah. Jakmile seskočila ze stromu a ocitka se na malé "mýtince", opět zrychlil, a nekontrolovatelně se k ní blížil... Rock musel čelit obrovského Irritatorovi. Zdálo se, že mu nezbývalo nic jiného, než také skočit do řeky. Avšak v jejím středu se na hladině objevily hlavy hned třinácti Araripesuchů, neméně hladových, než ten odvážlivec, který už se vydal za Mirischií...

Pokračování příště...

Krajta hnědá-Proslulá "vodní" krajta

23. července 2019 v 15:51 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Poslední hadí popisek tu byl 6. července, je na čase se k nim tedy zase vrátit, a představit Vám slibovanou krajtu hnědou!

Latinský název: Liasis fuscus,
Rozšíření: severní Austrálie, Nová Guinea,
Velikost: 1,5 až 3 metry.
Krajta hnědá je v angličtině nazývána "water python", tedy "vodní krajta", přestože po většinu roku se vyskytuje daleko od vodních zdrojů. To ovšem neznamená, že by vodu nemiloval. Stejně jako všechny krajty, a vůbec všichni hadi, je i tento druh brilantním plavcem. Elegantně proplouvá vodami řek, bažin a typických australských billabongů. Svůj čas tráví ve vodě především během teplejší části roku. V tu dobu je voda a její okolí útočištěm ještě většího množství obojživelníků, než v ostatních měsících. Ale krajta hnědá neloví jen obojživelníky. Živí se velkým množstvím teplokrevných živočichů, od vodních ptáků až po wallaby. Zvláště v severní Austrálii však loví také krysy, a to zejména v oblastech nedaleko lidských obydlí. Svou oběť překvapuje ze zálohy, a jakmile se do ní zakousne, obtočí ji pevnými smyčkami, a stahuje. Není překvapením, že krajta hnědá je škrtičem. Její šupiny jsou většinou hnědé (odtud zase český název), i když mohou mít i černý nádech. Jsou-li vystaveny slunečnímu svitu, překrásně září barvami duhy. Jedině tak se někdy krajta hnědá může člověku prozradit; když protíná špinavou vodu blízko hladiny, a šupiny na jejím dlouhém, úzkém těle nádherně zazáří. Největší populace krajt hnědých se vyskytuje v okolí řeky Adelaide v Severním teritoriu. Dále je hojná i v Západní provincii Papui-Nové Guineje. Není to ohrožený druh, ba naopak, IUCN ji klasifikuje jako druh "málo dotčený", tudíž není problémem se s ní ve správném habitatu setkat. Krajta hnědá je jako všechny její příbuzné (všichni krajtovití) vejcorodá. Samice klade okolo dvanácti vajec zhruba měsíc poté, co se spáří (v letních měsících, tedy v období sucha). Obtočí se kolem pergamenových vajíček, cuká svými svaly a vytváří tak teplo, kterými je "zahřívá". Mláďata se líhnou po 57 až 61 dnech inkubace. Měří jen asi 30 centimetrů na délku. Největší krajty hnědé mohou dosáhnout délky až 3 metry, ale jsou velice vzácné. Většina jedinců měří v dospělosti okolo 1,5 metru. Hadi však nikdy nepřestávají růst, takže za 10 až 18 let svého života může krajta hnědá klidně dosáhnout ještě větší velikosti... Tento had se objevil například v epizodě "Údolí hadů" (Valley of the Snakes) ze seriálu "Austin Stevens: Pán hadů" (Austin Stevens: Snakemaster) z roku 2005.

Příště krajta kýlnatá!