close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srpen 2019

Slavné expedice: Výpravy do Gladysvale Cave

31. srpna 2019 v 11:30 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

VÝPRAVY DO GLADYSVALE CAVE

Někdy se jí říká "kolébka lidstva" (anglicky "Cradle of Humankind"). Gladysvale Cave, jeskyně nacházející se přibližně 45 kilometrů na sever až severozápad od jihoafrického hlavního města Johannesburgu, je bohatým nalezištěm pozůstatků předchůdců lidského rodu. Proslula zvláště díky objevům ostatků našeho pravěkého bratránka druhu Australopithecus africanus. Během 20. století ji navštívila řada předních světových odborníků na hominidy; někteří byli na svých výpravách a vykopávkách úspěšní, jiní se odtamtud vrátili s prázdnýma rukama - ale pravdou zůstává, že Gladysvale Cave skutečně odhalila mnohé o prehistorii našich předků, a rozšířila naše znalosti o těchto zdánlivě divokých "opolidech".


Gladysvale Cave je tvořena brekcií, tedy sedimentární horninou, jež vzniká suchozemským či případně ledovcovým způsobem. Od 30. let 20. století, kdy byla poprvé navštívena vědeckými odborníky, vynesla na světlo světa mnoho fosilních pozůstatků pozdně třetihorních a raně čtvrtohorních savců. Kromě již zvýšených hominidů, převážně australopitéků, to byly i fosilie antilop, obrovských zeber, různých druhů opic a také vyhynulých psovitých šelem, velmi se podobajících vlkům. Mimoto byla v Gladysvale nalezena i acheluleénská ruční sekera stará 1 milion let, pravděpodobně vyrobená buď lidmi druhu Homo habilis nebo jejich současníky jiného druhu... Gladysvale Cave nese název po dívce jménem Gladys z rodiny Nortonů, která žila v blízkosti naleziště...

Prvním paleontologem, který Gladysvale Cave navštívil s výzkumnými účely, byl Robert Broom. Stalo se tak v polovině 30. let minulého století. Tehdy mu jeho kolega, lepidopterista z Muzea v Transvaalu, doporučil, aby se do Gladysvale vydal a zkusil tam štěstí při hledání zkamenělin. Onen lepidopterista totiž nalezl na určeném území spodní čelist hominida, neměl však prostředky k její exktrakci z horniny, a tak ji jen tak nechal "viset ve stěně jeskyně". Jenže když Broom, uznávaný jihoafrický paleontolog a doktor skotského původu, dorazil do Gladysvale, čelist už byla pryč. Někdo si pro ní přišel a vydobil ji z horniny sám. Kdo ví, kde tato zkamenělina skončila... Zhruba pět kilometrů na jihovýchod od Gladysvale se nachází ještě větší jeskyně, proslulá svými paleoantropologickými nálezy, a to sice Sterkfontein. Naděje, že by Broom mohl nalézt ostatky předchůdců člověka právě tam, jej nakonec odlákala z Gladysvale, a nikdy se tam již nevrátil. Zbytek své kariéry pak zasvětil studiu parantropů a australopitéků z lokalit Swartkrans a Kromdraai. Ale Gladysvale neměla být zapomenuta...


Psal se rok 1946, když tehdejší pětadvacetiletý student a později uznávaný jihoafrický paleoantropolog Phillip V. Tobias vedl další expedici do Gladysvale Cave. Zaznamenala úspěch; jeho tým nalezl v jeskyni fosilní ostatky vyhynulého druhu paviána. Bohužel to nebylo zrovna to, v co členové expedice doufali. Tobias později v životě zaznamenal mnohem větší úspěchy, a to nejen v rámci oboru paleoantropologie, ale také v rámci aktivismu proti apartheidu.

Rok 1948 zaznamenal nechvalně proslulou a neúspěšnou výpravu, které se říkalo Campova-Peabodyho expedice. Bylo to poprvé, co se kdy do Gladysvale vydali Američané. Zvláště Frank Peabody se po několik týdnů snažil nalézt pozůstatky hominidů, avšak nepodařilo se mu to. Od té doby neměl o Gladysvale Cave nikdo velký zájem... Změnilo se to až na začátku 90. let...


Na obrázku vidíte Lee Bergera, americko-jihoafrického paleoantropologa z National Geographic, který společně s Andre Keserem, pretorijským expertem na paleontologii a geologii, naleziště znovuotevřel vědeckému světu v roce 1991. Oba muži věřili, že Gladysvale Cave přece jen skrývá nějaká ta tajemství, a díky svému neutuchajícímu zapálení překonali nesnáze svých vědeckých předchůdců, zde neúspěšných. Během vykopávek nalezli dva zuby australopitéka druhu A. africanus, popsaného Dartem v roce 1925. Jak se ukázalo, tito štíhlí opolidé s lebeční kapacitou okolo 490 kubických centimetrů, byli na území tohoto naleziště před přibližně 2,5 milionu let poměrně hojní. Dva zuby se nemusí zdát něčím velkým, ale šlo o první objev hominida na území Jihoafrické republiky od roku 1948 (právě tehdy Broom nalezl parantropa ve Swartkrans).


Později se Gladysvale stala jedním z prvních jihoafrických nalezišť fosilií, jež byla zmapována ve 3D. Za tento počin můžeme vděčit Peteru Schmidovi z Univerzity v Curychu.

Gladysvale byla domovem i našich lidských předchůdců z rodu Homo; před několika lety tam byly nalezeny lidské kosti datující se do doby před 257 000 lety. Zároveň byl v jeskyni objeven i hyení trus, opět starý 257 000 let, který obsahoval zachovalé lidské vlasy a chlupy. Obrovské jihoafrické hyeny tedy buďto lovily lidi, nebo požíraly jejich mrtvoly.


V Gladysvale se od doby Keyserovy a Bergerovy expedice nalezly i kosti parantropů. Právě zde nalezené pozůstatky těchto hominidů konečně jasně dokázaly, že samci a samice parantropů se od sebe velikostně lišili více, než se dříve předpokládalo (alespoň tak to řekl Colin Menster z Univerzity v Johannesburgu). Nyní si díky objevům, jež byly v Gladysvale zvláště v posledních desetiletích učiněny, dokážeme představit, jak Jižní Afrika vypadala v době před 2,5 až asi 250 000 let. Australopitékové, parantropové, pak lidé... A po jejich bocích žili obrovité hyeny, které je mohly, ale také nemusely lovit. A první lidé obývající onu část naší planety zase s pomocí primitivních nástrojů lovili obrovské zebry.

Existují i slavnější a větší naleziště pravěkých lidí a jejich předků v Jihoafrické republice. Přesto je Gladysvale Cave nalezištěm velmi důležitým. A kdyby nic jiného, dokázalo, že i po letech neúspěchů může člověk najít to, co hledá. Celá desetiletí snili ti, kteří se do jeskyně a jejího okolí vydali, o objevení pozůstatků hominidů. Nakonec to byli jiní, kdo je odkryli. To ale vůbec nevadí. Nebýt Brooma nebo Campa a Peabodyho, možná by si Berger a Keyser této lokace ani nevšimli. A my bychom byli ochuzeni o všechny ty poznatky, která díky nim a ostatním, kteří přišli po nich, tato jeskyně přinesla...

Správce dinosauřího parku - Záhada portálů vyřešena

30. srpna 2019 v 10:28 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Po celou dobu, co nám Dan posílal své zápisky z Dinosauřího ostrova, museli jsme se ptát: Proč se na Isle of Die vyskytuje tolik pravěkých živočichů z různých období? Jak se všichni dostali na jeden ostrov v Pacifiku, a nezměněni tak přežili do jednadvacátého století? Minulý týden se ukázalo, že v okolí ostrova se nachází několik neviditelných průchodů do jiných světů... Ale co přesně to znamená? Bude již největší tajemství Isle of Die odhaleno?

Záhada portálů vyřešena

V pondělí přiletěl na Tedův ostrov proslulý americký vědec Daniel Gavin, zkušený fyzik a geolog. Nemohl se dočkat objasnit dost možná největší tajemství naší planety... Spolu s Oliverem, Timem, mnou a Charlesem nasedl na člun, a my ho odvezli přesně na místo, kde se minulý týden dočasně ztratila Jasonova loď. Obloha byla čistá, žádné mraky, moře bylo klidné... A ve vteřině se to všechno změnilo. Vpluli jsme do mlhy, která se zničehonic vyrýsovala všude kolem nás. Bylo nám jasné, že jsme tak pronikli do úplně jiného světa... Slyšeli jsme krákání ptakoještěrů, jeden dokonce proletěl přímo nad námi. V parku už od roku 2013 chováme Rhamphorhyncha; poznat ho i v mlze mi nedělalo problém. Oliver si myslel, že jsme neviditelným portálem, jakousi trhlinou v čase, propluli na pobřeží Anglie před 150 miliony let. Pro jistotu jsme zastavili člun. Nechtěli jsme se příliš vzdálit od místa, přes které jsme se tam dostali. A všude kolem nás byla jen mlha a ptakoještěři. Daniel vytáhl kompas. Nefungoval. Přesněji řečeno, ručička sebou házela ze strany na stranu. GPS systém totálně selhal. Zdálo se, že jsme opravdu nebyli nikde na Zemi v roce 2019... Daniel přemýšlel, čím je to způsobeno. Seděl na kraji člunu a nadšeně hleděl do šedavých vod jurského moře. Jeho přemýšlení však nemělo dlouhého trvání. Náhle jsem se ve člunu nečekaně postavil, abych se protáhl. Oliver na mě řval, ať si sednu, že to prý není bezpečné. Ale já si ho nevšímal, a nahlas zíval, a protahoval si ruce a nohy, stál chvíli jako čáp, pak jsem začal trochu tancovat, pak mě napadlo dát si do uší sluchátka, abych Olivera opravdu neslyšel, tak jsem to udělal, a pustil jsem si nějaký dobrý nový rap song (nikdy jsem tento styl neposlouchal, ale pořád je to lepší, než Oliverovo "Sedni si, ty pitomo jeden!"). A pak se to stalo. Do hlavy mi narazil další Rhamphorhynchus. Ani jsem si toho nevšiml, a pokračoval v tanci. "Tada, tada, ta ta dada, tada, da..." řval jsem údajně velmi nahlas, zatímco ptakoještěr... proletěl mou hlavou. Ano, bylo to tak. Nic jsem necítil. Žádný náraz, prostě nic. A zvíře se bez jediného zařvání ztratilo v mlze. V tu chvíli ke mě Oliver přiskočil a vytrhl mi sluchátka z uší. "Co blbneš, šišoune?!" vyhrkl jsem naň pln hněvu. "Padáme odsud! Je to past!" odpověděl ještě horším řevem můj přírodovědný přítel. Nahodil motor člunu, a přes Danielovy protesty nás odtamtud dostal. Jakmile jsme se ocitli na průzračné pacifické vodě s čistým nebem nad hlavami, nastala ve člunu hádka. "Chtěl jsem to tam prozkoumat! Zjistit, jak je možné, že jsme cestovali časem!" křičel Daniel. "Souhlasím! Chci zjistit, jaká senzace se to v okolí Tedova ostrova a Isle of Die nachází!" přidal se k němu Charles. "Vy nemožní grázlové!" řval do toho Tim. "Copak jste neviděli, že Rhamphorhynchus proletěl tomu popletovi hlavou, zatímco si tak falešně zpíval?!" vykřikl Oliver. Tak to jsem se ale fakt urazil! Já že falešně zpívám? Práskl jsem zatnutou pěstí o okraj člunu, abych všem ukázal své strašlivé naštvání; strašlivý berzerk, který ve mne Oliver svými neváženými slovy probudil. Ale místo toho jsem se v loďce svalil; byla to ohromná bolest, měl jsem pocit, že jsem si zlomil všechny prsty naráz. Nikdo si mě nevšímal. Mí kolegové na sebe hekali, že jim člověk ani nemohl rozumět. Když už jsem skoro natahoval, rozhodl jsem se loďku opustit, aby mne neviděli brečet. Skočil jsem šipku do vody, načež jsem se z ní vynořil a něco nesrozumitelného zařval. "Co je zas?!" vykřikl Oliver, jako by to byl můj táta. Držel jsem v ruce malou kostičku, ze které vycházel tenký, avšak rozšiřující se paprsek. "Záhada portálů vyřešena!" řekl jsem nadšeně, a zapomněl na bolest v prstech...

Někdo si z nás nejen střílel, ale chtěl nás i oklamat! Někdo vyvinul technologii, která se rovná té Mysteriově (mám rád pop culture references). Vody v okolí Tedova ostrova byly doslova posety podobnými krychličkami, plovoucími těsně pod vodním povrchem. Jak se tam udržely? Co já vím, nějakými zvláštními vrtulkami? Vytvářely však trojrozměrné, nebo co já vím, možná i čtyřrozměrné, možná i dvaapadesátirozměrné či stotisícpadesátjednarozměrné iluze. V době, kdy Scrappeři zaútočili na pobřeží našeho ostrova - už je to pár týdnů - vyhodili do oceánu řadu těchhle krychliček, a díky nim pak zmizeli. Díky nim jsme je nikdy nenalezli! Projeli za pár z těch krychliček, a zneviditelněli se - ne doopravdy, protože je prostě jen kryl "jiný obraz". Ech... můj nevědecký jazyk to zkrátka nedokáže dobře popsat. Ale chápete to, ne? Žádné portály, jen iluze! Takže záhada Isle of Die není vyřešena... To naštve. Tyto iluzionistické triky na úrovni však Scrapperům umožnily skrývat se před zákonem. A kdo ví, co teď dělají! Možná zase loví dinosaury na Isle of Die, a my o tom ani nevíme! Ale Oliver má v plánu si je pěkně podat! Najde je, to nám všem slíbil... Dnes ráno mi poslal dárek. Velice mi děkuje za to, že jsem tak důmyslně vyřešil celou záhadu portálů. Otevřel jsem dárek, a co tam nebylo! Vaječný koláč! Podivné, nikdy jsem nic takového nejedl. Když jsem do toho rýpl prstem, zůstal v tom. Jo, a já se pak třicet minut před snídaní snažil s pomocí nože svůj prst z té plastelíny, či co to bylo, vytrhnout. K výběhu Troodonů jsem přiběhl až moc pozdě, a s neklidem jsem zjistil, že už velmi hladověli. Jak jsem jim tak házel fláky masa, kvíkali na mě, jako kdybych měl být jejich příští obětí. Představte si, že by se nějak dostali z toho výběhu... Hladoví, nenažraní, zabili by mě! To Ti nedaruju, Olivere! Každopádně on a Tim jsou zpátky na Isle of Die. Včera večer prý z tábora odehnali šavlozubou kočku, jež jej navštívila nedorozuměním, a dnes chtějí začít pátrat po lidských stopách. Oliver je přesvědčen, že naši nepřátelé na ostrově skutečně jsou... Uvidíme, co z toho bude!

Danova pošta: Doufám, že jsem se v tomto pátečníku trochu moc nerozjel, ale víte, prostě jsem se snažil co nejvěrněji a nejrealističtěji popsat vše, co se nám přihodilo. Bylo to opravdu bláznivé... Ale můj pátečník snad ještě bude pokračovat - aspoň doufám, protože jsem editorovi zaplatit sto babek, což je dle mého ještě pořád dost prachů - a já budu ve svých bláznivých vypravováních pokračovat...
Neboj Dane, Správce tu bude jistě ještě příští týden! A děkuju za peníze, ale sto dolarů není moc... Vyřešíme to soukromě přes e-mail, ano? Ozvi se mi. Ehm... Tohle ignorujte. Prostě další Správce dinosauřího parku zase za týden!

Evropští lacertidi: Řecko

29. srpna 2019 v 18:33 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další část projektu Evropští lacertidi přichází po více než měsíci... Pokud Vám tento projekt v průběhu srpna chyběl, pak se moc omlouvám. V tomto měsíci jsem se věnoval spíše pravěkým živočichům (projekty Vyhynulí tvorové z Karibiku, Ztracená fauna Nového Zélandu a Velké kočky z pravěku), a napsání třetího dílu Evropských lacertidů jsem tak trochu (byť nechtěně) odsouval... Tak, už stačilo povídání o tom, proč je tu třetí část tak pozdě... Pojďme se seznámit s některými vybranými řeckými lacertidy!

Lacertidae - ještěrkovití. Čeleď šupinatých plazů (Squamata), která zahrnuje přes 300 druhů zařazených do 39 rodů. Vyskytují se pouze ve Starém světě; v Asii, Africe a Evropě. Mnozí z nich žijí na zemi, jen pár jich žije na stromech. Živí se většinou hmyzem. Jsou malí; většina druhů měří méně než 9 centimetrů, ale nalezneme mezi nimi i skutečné obry, takřka půl metru dlouhé. Snad ti nejmenší lacertidi i ti největší žijí právě na evropském světadílu. Jaká tajemství tito "obyčejní" plazi, jež existují už od období oligocénu, skrývají?


ŘECKO

Řecko je zemí, která se může pyšnit mnoha zajímavými plazy. Na jeho území se můžeme setkat s vůbec největším evropskou zmijí, jeho ostrovy obývá jediný hroznýšovitý had, jehož areál rozšíření zasahuje do Evropy, a žije v něm také celá řada pozoruhodných lacertidů. Poněvadž je jich opravdu hodně, nebudou v tomto článku uvedeni všichni...

JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ
(Lacerta trilineata)
Tento druh obývá zvláště typické středomořské křoviny, písečné pláže, zemědělskou krajinu i zahrady. Jde o druhý největší evropský druh ještěrky, dosahuje délky 50 až 60 centimetrů. Její hlava je mohutná, ostatně asi jako zbytek těla. Většinou je zářivě zeleně zbarvená, ale setkáme se i s nahnědlými jedinci s výraznými nazelenalými pruhy na bocích. Loví velký hmyz, pavoukovce, z obratlovců třeba jiné ještěrky, možná i drobné savce. Kde najdeme jednu, tam obvykle nebudou další; vyskytuje se poněkud samotářsky. Rozmnožuje se v červnu, kdy samičky kladou asi 15 vajec. Dosti se podobá ještěrce zelené, se kterou se setkáme i na území ČR, ale od ní ji snadno můžeme odlišit přítomností žlutého hrdla. Podle IUCN se jedná o málo dotčený druh, je nicméně pravdou, že jí do budoucna hrozí nebezpečí v podobě ztrátě přirozeného prostředí, které už obývá. Naštěstí je značně adaptabilní (viz výčet některých míst, která obývá, výše), což je výhodou... Na Krétě je některými neznalci považována za jedovatou, což však není pravda - stejně jako ostatní lacertidi, není vybavena jedovými žlázami.


JEŠTĚRKA KRÉTSKÁ
(Podarcis cretensis)
Na rozdíl od výše uvedeného druhu, tato ještěrka je klasifikována jako ohrožená. Může za to ztráta přirozeného prostředí. To se na Krétě mění i z důvodu rostoucího cestovního ruchu. A to vede k pomalému mizení křovinatých oblastí, na nichž je její život závislý. Ještěrka krétská je druhem endemicky se vyskytujícím na Krétě, nesetkáme se s ní nikde jinde na světě. Je to drobný druh, většinou nazelenalý nebo nahnědlý, s bílými proužky a černými tečkami po celých zádech a bocích. Byla popsána rakouským zoologem Ottem von Wettsteinem v roce 1952. Do roku 2008 však byla považována za poddruh ještěrky Erhardovy, což nakonec vyvrátila genetická analýza; zcela jistě je to samostatný druh.


JEŠTĚRKA ERHARDOVA
(Podarcis erhardii)
Druh značně rozšířený po celé jihovýchodní Evropě; kromě Řecka se s ním lze setkat i v Bulharsku nebo v Albánii. V angličtině se mu říká "Aegean wall lizard", a je pravdou, že se nevyskytuje jinde, než v oblasti Egejského moře a jeho okolí. Druhový název ctí doktora D. Erharda, německého přírodovědce, který v roce 1858 zpracoval publikaci Fauna Kyklád (Fauna der Cycladen). I s ocasem měří ještěrka Erhardova asi 14 centimetrů (tělíčko od špičky hlavy po kloaku 7 centimetrů, ocas je tedy tolik dlouhý, co tělo), a její zbarvení se značně liší v různých regionech jejího výskytu. Samci však obvykle bývají šedí či zelení, samice jsou více vzorované; na zádech mají většinou dva bílé a dva černé proužky. Vajíčka kladou na konci léta. Malá ještěrčata se líhnou už v září, a po vylíhnutí měří pouze 3 centimetry. Dospělci loví hmyz...


JEŠTĚRKA PELOPONÉSKÁ
(Podarcis peloponnesiacus)
Druh popsaný Bironem a Borym v roce 1833, vyskytující se jen a pouze na Peloponésu. Opět obývá křovinaté oblasti, zemědělskou krajinu, a setkáme se s ním i v zahradách, a od špičky hlavy po kloaku měří v průměru 8,3 centimetru. Ještěrku peloponéskou zajímá opět hlavně hmyz, pavoukovci a další členovci. Při hledání kořisti hbitě šplhá po kamenech, na kterých se i sluní. Samičky kladou snůšku o šesti vejcích, po šesti týdnech se z nich líhnou mláďata dlouhá 3,5 centimetru. V období rozmnožování jsou samci teritoriální, a vůči sobě projevují agresi. Někdy se při soubojích o samičky či teritorium zuřivě koušou... Většina druhů s omezeným areálem rozšíření patří mezi ohrožené, ale ještěrka peloponéská tvoří výjimku. Přestože se jako druh vyskytuje jen asi na 2000 čtverečních kilometrech, je na Peloponésu poměrně hojná, a proto ji IUCN klasifikuje jako málo dotčenou.


JEŠTĚRKA ŘECKÁ
(Hellenolacerta graeca)
Endemický druh, vyskytující se jen v Řecku, a pojmenovaný po Heleně, dceři nejvyššího boha Dia. Z vědeckého hlediska je ještěrka řecká tak odlišná, a to zvláště po genetické stránce, že opravdu patří do svého vlastního rodu, jenž je monotypický (tzn. zahrnuje pouze jediný, a to sice tento, druh). Obývá pouze Peloponés, a může se vyskytnout v nadmořské výšce až 1600 metrů nad mořem. Obvykle však obývá oblasti v nadmořské výšce od 300 do 700 metrů nad mořem. Většinou je k nalezení v okolí vodních zdrojů; potůčků či řek. Jinak se vyskytuje převážně v křovinatých oblastech středomořského typu. Ještěrka řecká je velice rychlá, a chce-li ji člověk chytit, musí se pořádně vynasnažit. Obvykle utíká už když zahlédne potenciálního predátora ze vzdálenosti více než pěti metrů. Dobře šplhá i po stromech. Jejím největším nepřítelem jsou požáry. Také vysazování eukalyptů na Peloponésu ji zbavuje jejího přirozeného habitatu, a přestože je místy hojná, vyskytuje se jen na území o 20 000 čtverečních kilometrech (Peloponés má rozlohu více než 21 000 kilometrů čtverečních). Její areál rozšíření není tak omezený, jako u ještěrky peloponéské, ale na rozdíl od ní má velice specifické požadavky pro přirozené prostředí, a to je důvod, proč ji IUCN klasifikuje jako téměř ohroženou. Tento drobný, šestnácticentimetrový plaz, však rozhodně není v nebezpečí vyhynutí.


JEŠTĚRKA SKYROSSKÁ
(Podarcis gaigeae)
Žije jen na Skyrosu a přilehlých malých ostrůvcích. Mezi skyrosskými jedinci a jedinci z ostrůvků je však jeden velký rozdíl; a to sice ve velikosti. Zatímco na Skyrosu měří tato ještěrka okolo 16 centimetrů, na menších ostrůvcích může dorůst délky až 25 centimetrů. Říká se tomu ostrovní gigantismus; v tomto výjimečnějším případě je zkrátka druh z jednoho ostrova mnohem větší na ostrovech, které jsou menší. Jakožto druh, který se vyskytuje jen na území o 20 kilometrech čtverečních, je ještěrka skyrosská klasifikována jako zranitelná... Je poměrně variabilní; může být olivově zbarvená, zelená nebo nahnědlá. Krk jí zdobí několik černých skvrn. Žije v křovinách, mezi kameny a na kamenitých plážích.


V Řecku žije opravdu velké množství různých druhů lacertidů (já sám se před sedmi lety na Kosu setkal s klasickou ještěrkou zední, ale tu jsem už popsal v rámci dílu o ještěrkách ČR). Vypisování informací o všech by však zabralo až příliš mnoho místa, a také mého času... Vynechal-li jsem Váš oblíbený druh, který mj. obývá i Řecko, pak se moc omlouvám! Tento projekt však rozhodně bude pokračovat...

Coccosteus

28. srpna 2019 v 20:14 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Coccosteus byl placoderm (pancířnatý) z čeledi Coccosteidae, a byl popsán Millerem ex Agassizem v roce 1841. Tento drobný, ale robustně stavěný rybovitý obratlovec žil v období středního a pozdního devonu přinejmenším v mořích a oceánech severní polokoule; jeho fosilie se našly ve Skotsku a na několika lokacích v bývalém Sovětském svazu, a dále také v americkém Ohiu. Když se řekne pojem placoderm, většina lidí zajímajících se o pravěk si většinou představí gigantického Dunkleostea, dosahujícího délky alespoň 3,5 metrů, ale pravdou je, že většina pancířnatců nedosahovala příliš úctyhodných velikostí. Coccosteus měřil jen 40 centimetrů na délku, a to byla maximální velikost. Průměrně dorůstal délky okolo 20 centimetrů. Nejspíš šlo o částečně mrchožrouta, který se přiživoval na zbytcích živočichů při mořském dně. Zároveň ale také aktivně lovil; jeho tělo mělo hydrodynamický tvar, což z něj činilo rychlého plavce, a navíc byl vybaven nahoru ohnutým ocasem i stabilizační hřbetní ploutví, které mu při rychlém manévrování ve vodě též pomáhaly. A to nebylo všechno. Coccosteus měl delší čelisti než kupříkladu Groenlandaspis, mnohem menší, avšak jemu blízce příbuzný placoderm. S jejich pomoucí mohl rozštípnout v podstatě cokoliv, co se mu do nich vešlo... Hlavový a tělní štít měl spojeny vnějšími klouby. Podobné kloubní struktury spojovaly i jeho krční obratle s týlem lebky, a umožňovaly mu lépe pohybovat hlavou dopředu a tím pádem více rozevřít čelisti. Kloubní systém měl ještě jednu výhodu; jelikož mohl Coccosteus snadno pohybovat hlavou nahoru a dolů, proudilo do jeho žaber více vody; to zvýšilo množství kyslíku, který potřeboval k rychlému pohybu... Jsou známy čtyři druhy.
Popisek tohoto pancířnatce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Drepanaspis!

Velké kočky z pravěku: Panthera blytheae

27. srpna 2019 v 16:22 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Úterý se tak trochu stalo dnem Velkých koček z pravěku, a v této nové tradici hodlám rozhodně pokračovat! Bez dalšího oddalování je tu tedy další, již čtvrtá část tohoto projektu. Chcete-li se dozvědět něco o vyhynulé kočce druhu Panthera blytheae, pak se okamžitě pusťte do čtení!

Vědecký název: Panthera blytheae,
obecný název: není,
vyhynutí: Pliocén, před zhruba 5 až 4 miliony let.
V roce 2010 nalezl Jack Tseng spolu se svým týmem z Amerického přírodovědného muzea fosilizované kosti vyhynulé velké kočky v pánvi Zanda na Tibetské náhorní plošině, na hranicích Pákistánu a Číny. Popsal jej o tři roky později, v roce 2013, jako druh Panthera blytheae, a jak se ukázalo, šlo o jednu z nejmenších z velkých koček. Tento predátor byl údajně zhruba stejně velký jako dnešní levhart obláčkový, který ovšem není jednou z velkých koček rodu Panthera, ale tvoří vlastní rod Neofelis. Z hlediska velikosti to znamená, že P. blytheae byl o 10 % menší než levhart sněžný, pravděpodobně jediný současný kočkovitý obyvatel Tibetské náhorní plošiny (i když již léta se ví, že v bhútánském Himálaji žijí také tygři). Tato kočka byla zároveň levhartu sněžnému blízce příbuzná; není pochyb, že s ním měla společného předka. Bohužel jediné, co se ze zvířete dosud našlo, je zachovalá lebka, kterou právě v roce 2010 nalezl Tseng. I tak je to ale důležitý objev. P. blytheae je zřejmě nejstarším známým zástupcem rodu Panthera - žil před přibližně 5 až 4 miliony let, tedy během pliocénní epochy - a dokazuje, že velké kočky jako takové zřejmě pocházejí z Asie.


Nejstarší předtím nalezené pozůstatky rodu Panthera pocházely z Afriky, konkrétně z Tanzanie, a datovaly se do období před 3,6 milionu let. P. blyethae jasně dokazuje, že velké kočky však z Afriky nepocházejí. Dnes se odborníci domnívají, že místem jejich zrodu byla spíše severní Asie, a že předkové P. blyethae pocházeli odněkud ze Sibiře. Je pravděpodobné, že pantherinini se od felinů odtrhli někdy před 16,4 miliony let, a nejstarší "velká kočka" tedy ještě stále čeká na své objevení, respektive tedy její fosilie... P. blyethae byl jistě agilní, aktivní predátor. Lovil předky kamzíků a další kopytníky. Podobně jako levhart sněžný, i on byl samotář. Zvířata se spolu setkávala jen velmi zřídka, a zřejmě se jinak vzájemně vyhýbala...


Obrázky z:

Snad se Vám tento článek líbil - pokud ano, nezapomeňte ohodnotit hvězdičkami, popřípadě napsat komentář! Tento projekt bude rozhodně pokračovat...

Problémy želv s plastem na Aldabře

26. srpna 2019 v 16:12 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Zatímco jsem dnes, během hezkého, slunného prázdninového dopoledne hlídal našeho pejska, zhlédl jsem na televizním kanálu Sky News reportáž o problémech, se kterými se musejí aldabranské želvy potýkat kvůli, řekněme, invazi plastu. Rozhodl jsem se o tomto tématu napsat článek, a tady je...

Aldabra - ostrov, který je součástí souostroví Seychely v Indickém oceánu. Jedná se o druhý největší korálový atol na světě - jeho rozloha činí 155,4 kilometrů čtverečních. V roce 2016 na něm trvale žilo 12 lidí a zhruba 100 000 želv obrovských (Aldabrachelys gigantea), jež IUCN klasifikuje jako zranitelný taxon. Předtím, než na ostrovy v Indickém oceánu dorazili evropští mořeplavci, žilo na nich více druhů gigantických suchozemských želv. Všechny byly ovšem vyhubeny do roku 1840, a příhodně nazývaná želva obrovská je tak poslední. Nedá se říci, že by jim v současnosti hrozilo nějaké velké nebezpečí vyhynutí. Aldabra je totiž součástí Světového dědictví UNESCO, a díky IUCN jde od roku 1981 o striktně chráněnou přírodní rezervaci. V současné době již zkrátka není možné, aby na ostrov přijelo několik hladových námořníků a vystřílelo značnou část populace těchto želv. I tak se ale v posledních letech stává Aldabra, skutečný ráj, donedávna téměř neporušený ostrov, dějištěm tragédie. Celým Indickým oceánem se totiž klikatí mořské proudy, mířící k Aldabře z pobřeží východní Afriky a jižní a jihovýchodní Asie, a ty přinášejí zkázu v podobě plastu. Plasty v oceánech jsou problémem, o kterém dnes slyšíme denně. Ale ne všechna místa jím byla postižena tolik, jako právě Aldabra. Na jejích plážích se ho nashromáždilo tak moc, že britští ochránci přírody založili Eden Project. Nyní, v srpnu 2019, se jeho členové, pocházející z Oxfordu, Cornwallu, ale samozřejmě také ze samotných Seychel, vydali na Aldabru "uklidit" její pobřeží. To, s čím se setkali, zděsilo nejen je, ale celý svět. Na jednom kusu pláže napočítali 50 000 plastových žabek. Je až zvláštní, kolik obuvi z plastu se nashromáždilo právě zde! Plastový odpad samozřejmě tvoří všelijaké PET lahve, víčka, obaly... Zkrátka vše, co patří do našich každodenních životů. Když se však taková masa odpadu nahromadí na pobřeží jedné z nejpřísněji chráněných rezervací v celém indickooceánském regionu, nutně to ovlivní její zvířecí obyvatele. Byť se to může zdát nepravděpodobné a zároveň neuvěřitelné, želvy obrovské si pletou plastové láhve a jejich víčka se svou převážně rostlinnou potravou. Dostat do sebe jen kousek plastu pro ně znamená jistou smrt...


Přestože je jejich tlama bezzubá, okraje jejich čelistí jsou velice ostré, a mají silný zkus - v případě, že by náhodou želva obrovská kousla člověka do prstu, bez problému by ho zlomila. To ale znamená, že "sežvýkat" plastová víčka jim nedělá problém. V posledních týdnech byly na Aldabře dokonce natočeny želvy, jak se pasou na rostlinách na pobřeží, a jen několik centimetrů od stonků těchto rostlin se povalují kusy plastových obalů. Je to jednoduše risk... Pláže Aldabry jsou ale také jedním z nejdůležitějších hnízdišť karet obrovských, snad nejproslulejších mořských želv, v celém Indickém oceánu. Tito prehistoricky vypadající mořští plazi musejí při plazení se přes pláž překonávat hromádky plastu, což jejich úkol, totiž naklást vejce, značně ztěžuje. Vždy záleží na tom, kolik plastu se v cestě dané želvy nachází. Jejich přední ploutve jsou dost silné, mohou s jejich pomocí odpad odhrnout na stranu, ale když je ho moc, želva může být zmatena, příliš se při přelézání odpadu vysílí anebo dokonce zraní. Stejnou cestu musí pak absolvovat po nakladení snůšky... Můžeme jen doufat, že členové Eden Project udělají pro pobřeží Aldabry vše, co můžou... Otázkou však je, zda při současné "plastové invazi" existuje na naší planetě ještě nějaké skutečně nedotčené, divoké místo? Když jí byla postižena i tak přísně střežená přírodní rezervace, jakou je tento korálový atol, jak horší může situace ještě být? Na druhou stranu je skvělé, že jsou tu lidé, kteří se tomuto problému postavili...



Březnovou reportáž o karetách a plastu na Aldabře můžete zhlédnout na stránkách Sky News. Nejde ale o mnohem delší a detailnější reportáž, kterou jsem viděl dnes dopoledne... Do komentářů můžete napsat, co si o této situaci myslíte...

Krajta zakrslá-Noční lovec z Bismarckova souostroví

25. srpna 2019 v 15:06 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po jednadvaceti dnech je rozhodně na čase napsat další popis hada, konkrétněji tedy slíbené krajty zakrslé!

Latinský název: Bothrochilus boa,
Rozšíření: Bismarckovo souostroví (včetně Nové Británie a Nového Irska), Papua Nová Guinea,
Velikost: 0,9 až 1,8 metru.
Bothrochilus boa, nejedovatý škrtič z čeledi krajtovitých (Pythonidae), známý dříve pod vědeckým názvem Liasis boa - v češtině se mu říká krajta zakrslá, v angličtině "Bismarck ringed python". A to z dobrého důvodu; přestože má několik odlišných barevných forem, tou nejznámější je černě a oranžově pruhovaná verze s černou hlavou. Tito hadi si v podstatě ponechávají juvenilní zbarvení. Jiné krajty zakrslé, zdobené černými a oranžovými prstenci, v dospělosti zhnědnou. V každém případě jsou mláďata výraznější než dospělí jedinci... Krajta zakrslá je poněkud tajemným hadem, o kterém se toho až zase tak moc neví. Předpokládá se, že část života tráví v podzemních norách. Zastihneme-li ji venku, pak je to obvykle v noci. Jde o nokturnálního hada, tedy aktivního po setmění. Od většiny krajt se liší tím, že nečeká na svou kořist v záloze. Ba naopak; aktivně ji vyhledává. Tak se často dostává i do lidských obydlí, kde ovšem není vždy vítána (ostatně jako každý divoký had). Slídí po ještěrech, hadech a malých savcích, zvláště hlodavcích. Kromě tropických deštných pralesů a okolí lidských obydlí obývá samozřejmě také plantáže, a to právě z důvodu hojnosti hlodavců a hadů jich lovících, jež se na takových místech vyskytují. Údajně se také často skrývá v hromadách kokosových ořechů... Není to velký had, nejdelší naměřený jedinec měl snad "pouze" 183 centimetrů na délku, což je však výška člověka, tudíž nešlo o malého hada... Krajta zakrslá je vejcorodá. Samice snáší deset až dvanáct jemných, pergamenových vajec. Je známo, že některé samice se kolem nich obtočí a cukáním svalů je zahřívají po dobu dvou až tří měsíců, než se mláďata vylíhnou. Ukazuje se však, že ne každá krajtí matka z tohoto druhu tak činí. Některé prý vejce prostě nakladou a odplazí se pryč, aniž by o ně jevily další zájem... Rod Bothrochilus, do kterého krajta zakrslá patří, zahrnuje šest dalších druhů, včetně krajty Albertisovy, hada s retními šupinami, které zbarvením mohou připomínat klávesy klavíru.

Příště užovka pardálí!

Zážitky Jeffa Corwina - Gigantická anakonda

25. srpna 2019 v 10:11 | HAAS |  Videa
Gigantická anakonda. Jeff navštívil proslulé mokřady Llanos ve Venezuele, aby s pomocí odbornice na velké hady, Marie Munoz, nalezl obrovskou anakondu - přinejmenším nejtěžšího hada na světě. Zatímco tým pátrá po slavném obru přezdívaném "Monstra", vystraší je pohyb pod vodní vegetací. Zdá se, že je to kajman, a pěkně velký. Později se jim podaří v bahně nalézt samici anakondy dlouhou 4 metry a 56 centimetrů. Je to nový had, kterého Maria dosud neměla možnost studovat. Avšak odchytit ji rozhodně nebude jednoduché - budou potřebovat pomoc!

Klip z epizody "Venezuela - Operation Anaconda" ze 3. série Zážitků Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2003.


Vyhynulí tvorové z Karibiku: Caracara creightoni

24. srpna 2019 v 13:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Před devíti dny byly na internetu zveřejněny nově získané informace o dalším pozoruhodném karibském tvorovi, kterého již zavál písek času... A tak, podobně jako jsem v rámci projektu Ztracená fauna Nového Zélandu popsal nový, v roce 2019 objevený druh (konkrétně novozélandského megapapouška druhu Heracles inexpectatus), přináším teď článek s nově získanými poznatky o dravém ptáku z karibských ostrovů jako část tohoto projektu!

Jméno: Caracara creightoni,
Zařazení: Ptáci (Aves), řád sokoli (Falconiformes), čeleď sokolovití (Falconidae),
Vyhynutí: pozdní Pleistocén/Holocén,
Příbuzní? Existují.
Rodu Caracara se v češtině říká karančo. Dnes žijí na americkém kontinentu už jen dva druhy, je ale známo dalších pět vyhynulých druhů. Mnohé z nich žily na karibských ostrovech, a vyhynuly teprve na konci pleistocénní epochy, respektive na počátku Holocénu. Některé z těchto druhů dosahovaly značných velikostí, a kdyby žili dodnes, řadili by se rozhodně mezi větší dravé ptáky. Nemůžeme však tvrdit, že by se řadili přímo mezi dravce (řád Accipitriformes), neboť karanča patří mezi sokoly, a ti podle výzkumů z let 2006 a 2008 tvoří samostatný ptačí řád... Bahamské karančo (anglicky Bahaman caracara), vědecky Caracara creightoni, je vyhynulý druh, jehož fosilie byly nalezeny na Bahamách a také na Kubě. Z nalezených pozůstatků odborníci odvodili, že měřil na výšku 58 centimetrů. Byl tedy rozhodně vyšší než současný karančo chocholatý, dosahující výšky 40 centimetrů. Na Kubě se s ním můžeme setkat dodnes... Choval-li se C. creightoni podobně jako dnešní karanča, pak si zřejmě stavil hnízda ve výšce od 3 do 14 metrů nad zemí. Mohlo jít o rychlého lovce, ale karanča jsou nechvalně proslulá především jako mrchožrouti. Tento vyhynulý druh asi nebyl velkou výjimkou. Jeho kořistí se stávali menší i větší plazi, včetně leguánů a hadů, jiní ptáci, od pěvců třeba i po volavky, ale živil se také korýši, savci, obojživelníky, rybami či hmyzem, a samozřejmě si rád pochutnal i na mršinách mnohých z těchto tvorů. Karanča zkrátka nepohrdnou téměř ničím.


Když byl C. creightoni v roce 1959 popsán, bylo mu uděleno jméno Polyborus creightoni. Jak se ukázalo, mohlo jít o synonymum již dříve popsaného vyhynulého druhu Polyborus latebrosus, který byl vědeckému světu představen už v roce 1920. Aby se situace ještě zkomplikovala, obdržel rod Polyborus o něco později název Caracara. Stále jde však o stejný rod ptáků, o karanča... V roce 2019 dostali odborníci z Florida Museum of Natural History úžasnou příležitost zjistit něco více o původu karanča druhu C. creightoni. Posloužily jim k tomu skvěle zachovalé, nedávno odkryté kosti tohoto ptáka, pocházející z třicet metrů hluboké zatopené propasti Sawmill Sink Blue Hole na Bahamách. Zvláště skvěle zachovalý byl 2500 let starý femur, který poskytl 98,7 % ptákova mitochondriálního genomu. Jinak jednoduše, podařilo se najít takřka kompletní DNA prehistorického karanča. Tak se zjistilo, že C. creightoni byl velice blízce příbuzný oběma současným druhům karanča, karanču jižnímu a již zmíněnému karanču chocholatému. Tyto tři druhy měly společného předka, od něhož se jejich vývojová větev, řekněme, odtrhla, v době před 1,2 až 0,4 milionu let... Ukazuje se, že Caracara creightoni vyhynul později, než se dříve předpokládalo, tedy nikoliv na konci Pleistocénu, ale skutečně Holocénu (což ostatně stáří femuru potvrzuje), pouhý tisíc let předtím, než na karibské ostrovy dorazili lidé. Vyhynutí tohoto a dalších gigantických dravých ptáků karibské oblasti zřejmě způsobila změna klimatu a následně i habitatu; v době před 15 000 lety začala hladina moří vlivem tání ledovců na konci doby ledové stoupat. Části některých ostrovů byly zaplaveny, jiné ostrovy byly zaplaveny úplně. To způsobilo i úbytek velkých karibských živočichů, jež se stávali kořistí tohoto a dalších dravých ptáků. Tento proces trval tisíce a tisíce let, než byl zřejmě v době okolo 2500 nebo 2000 lety osud bahamského karanča zpečetěn...


Obrázky z:

Doufám, že Vám tento článek přinesl nové informace, a že se Vám líbil... Pokud ano, budu rád za komentář nebo za hodnocení hvězdičkami...

Lovec krokodýlů - Noční safari na Madagaskaru

24. srpna 2019 v 12:41 | HAAS |  Videa
Noční safari na Madagaskaru. Steve se vydává prozkoumat jeden z posledních relativně neporušených kusů madagaskarského trnitého suchého lesa po setmění. Setká se zde se svým vůbec prvním ježkem, s krásnou pavoučicí, která by ho nejradši pokousala, s obrovskou jedovatou stonohou Scolopendrou, spícím chameleonem druhu Furcifer verrucosus a nakonec i se středně velkým lemurem z rodu Lepilemus. Je to skutečně úžasný zážitek!

Klip z epizody "Last Primates of Madagascar" ze seriálu Lovec krokodýlů se Stevem a Terri Irwinovými (The Crocodile Hunter with Steve and Terri Irwin) z roku 2001.