close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Září 2019

Erliansaurus

30. září 2019 v 14:23 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Erliansaurus ("ještěr od města Erlian") byl therizinosauroid, který žil v období svrchní křídy stupně santon (před asi 85 miliony let) na území dnešní východní Asie. Jeho fosilie byly nalezeny poblíž městerka Erlian, též zvaného Erenhot, v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko v Číně, a popsány roku 2002 týmem čínských paleontologů, vedených Xu Xingem. Nalezená kostra patřila nedospělému jedinci, který dosáhl délky asi 2,5 metru. Podle odborníků (včetně Gregoryho S. Paula) mohl dospělý Erliansaurus měřit až 4 metry na délku, přičemž jeho hmotnost činila asi 400 kilogramů. Ačkoliv se z kostry nedospělého jedince zachovala řada kostí, včetně 41,2 centimetru dlouhé stehenní kosti, nikdy nebyla nalezena lebka. Kosti končetin nicméně jasně dokazují, že šlo o bipedního, tedy dvounohého dinosaura, což mezi teropody rozhodně není nic překvapujícího. Přední končetina Erliansaura nesly tři enormní drápy, jež byly poněkud zatočeny dozadu. Dráp vycházející z palce byl největší. Tyto "kosy" mohly sloužit jako dobrá zbraň; Erliansaurus s nimi jistě dokázal skvěle zacházet, a tak nebylo radno, aby se k němu jen tak přiblížil nějaký masožravec. Riskoval by zranění, které by jej mohlo i zabít. Přes to všechno byl Erliansaurus nejspíše výhradně býložravec, a dlouhé drápy mu sloužily k uchycení větví s listy a jejich následnému přitažení k tlamě...
Popisek Erliansaura můžete najít na anglickém webu Prehistoric Wildlife.

Příště Martharaptor!

Alan Grant, Ellie Sattlerová a Ian Malcolm budou v Jurském světě 3

29. září 2019 v 13:34 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Jak fanoušci Jurského parku již několik dnů moc dobře vědí, nedávno bylo oznámeno, že Sam Neill, Laura Dern a Jeff Goldblum se do franšízy vrátí ve svých rolích Alana Granta, Ellie Sattlerové a Iana Malcolma ve třetím Jurském světě, který vyjde 10. června 2021. Není to zase tak překvapivé; vždyť Bryce Dallas Howard, která hraje v současných filmech Claire Dearingovou, projevila již minulý rok zájem o sdílení filmu s hvězdami původní trilogie. Nedávno se jí jeden reportér zeptal, zda je pravda, že se Neill a ostatní vrátí, a ona na to reagovala mlčením. Když se jiný reportér zeptal Neilla na to samé a sdělil mu, jak reagovala Howard, udělal (i tak trochu z legrace) to samé... Nyní je jasné, že tři hlavní hrdinové prvního Jurského parku z roku 1993 se v Jurském světě 3 (který stále ještě nemá oficiální název) zcela jistě objeví, ale otázkou zůstává, jak velké jejich role v příběhu budou. Bude Alan Grant jednou z hlavních postav filmu, nebo se v něm jen mihne v dvouminutovém kameu? To platí i o dalších zmíněných postavách. Já sám jásal z toho, že se Goldblum objevil v Jurském světě: Zániku říše z minulého roku, ale pravdou je, že se v něm neprojevil tak jako v prvních dvou filmech z původní trilogie. V Zániku říše neměl příliš velkou roli, a ve své podstatě se nejdůležitější část z jeho projevu objevila už v traileru. Setká se tentokrát Ian Malcolm s dinosaury? Setkají se s nimi Grant a Sattlerová? To se v nejbližší době nedozvíme. I tak jsem však velice rád, že budou součástí příběhu, ať už jejich role budou malé nebo velmi podstatné... Pokud se třetí Jurský svět bude nést v duchu závěru druhého filmu, který se mi velice líbil, a také nového osmiminutového filmu Jurassic World: Battle At Big Rock, pak se rozhodně máme na co těšit! Anebo přinese režisér Colin Trevorrow něco nového, něco svěžího? To by bylo stejně tak vzrušující! Na více informací si budeme muset ještě počkat...

Na Jurský svět 3 si ještě nějakou dobu počkáme, ale příští rok přijde na Netflix animovaný seriál Jurassic World: Camp Cretaceous, který bude zcela jistě nádherným doplňkem tohoto fiktivního světa...

Velké kočky z pravěku: Panthera leo fossilis

28. září 2019 v 13:09 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V projektu Velké kočky z pravěku zatím nadšeně pokračuji, i když si nejsem zcela jist, zda nás teď v blízké době nebude čekat menší přestávečka od jeho publikování (pokud ano, nebojte, projekt se vrátí o několik měsíců později!). Nicméně v tuto chvíli přináším další článek z této série. Doufám, že se dozvíte něco nového!

Vědecký název: Panthera leo fossilis,
obecný název: "mosbašský lev" (pochází z angličtiny, "Mosbach lion"),
vyhynutí: střední pleistocén, před 340 000 lety.
Panthera leo fossilis je nesporně jedním z největších poddruhů lva, které kdy kráčely po povrchu naší planety. Tato šelma měřila na délku 240 centimetrů (bez ocasu), což je o čtyřicet až šedesát centimetrů více než u současných lvích samců. P. leo fossilis byl tedy velikostně srovnatelný například se lvem americkým (Panthera atrox). Samozřejmě však nešlo o jedinou velkou kočku, která se v pleistocénním období proháněla po evropských pláních, tehdy podobných současné arktické tundře. Svou domovinu sdílela i s neméně slavným lvem jeskynním (Panthera leo spelaea), a obě tyto šelmy si byly blízce příbuzné. První kdy nalezené pozůstatky P. leo fossilis byly odkryty poblíž německé vesničky Mauer v jihozápadní části Německa na samém počátku 20. století. Na základě těchto kostí, včetně téměř úplné lebky, pak šelmu popsal přírodovědec Wilhelm von Richenau v roce 1906. Ve stejné vrstvě horniny, z níž pocházely kosti P. leo fossilis, byly nalezeny i pozůstatky pravěkých lidí druhu Homo heidelbergensis. Není pochyb, že před 550 000 lety se tyto dva velice odlišné druhy savců setkávaly, a pravděpodobně si vzájemně konkurovaly, přestože lev měl jasně větší převahu nad lidmi, vybavenými pouze primitivními nástroji. Kořistí obou těchto predátorů se stávali například obrovští jeleni megaloceři, sobi nebo snad i mláďata mamutů a srstnatých nosorožců... Ačkoliv byl v porovnání se současnými lvy P. leo fossilis větší, jeho zuby byly naopak značně zmenšeny; zvláště špičáky na spodní čelisti byly menší a také méně specializované. Zdá se, že díky tomu se na jídelníčku této šelmy mohlo ocitnout více živočichů, měla tedy pestřejší jídelníček. Ve svém teritoriu byl takový lev dominantním predátorem. Není ovšem známo, zda žil samotářsky nebo ve smečkách. Lovily lvice společně? Dominoval jejich skupince jeden velký samec? Nebo se tato zvířata potulovala po krajině zcela samotářsky? To jsou otázky, na které by mohl zodpovědět pouze cestovatel časem...


Panthera leo fossilis však nebyl druhem pouze se vyskytujícím v Evropě. Dominoval v celé Eurasii; jeho fosilie byly objeveny například v Kuzněcké pánvi na západě Sibiře. Žil i na africkém kontinentu; vědci k tomuto druhu přiřadili několik kostí nalezených poblíž Olduvai v Keni. Pozoruhodné je, že tyto kosti, včetně nádherně zachovalé spodní čelisti, jsou staré už 1,75 milionu let. To znamená, že se P. leo fossilis zřejmě již nesetkal s australopitéky, ale i tak žil na naší planetě poměrně dlouho. Vyhynul přibližně před 340 000 lety. Někteří odborníci se domnívají, že již výše zmíněný lev jeskynní vzešel z něj, a mohl být tedy potomkem této šelmy. P. leo fossilis vymírá zhruba v době, kdy se lev jeskynní objevuje ve fosilním záznamu (výše bylo zmíněno, že žili bok po boku; to v podstatě platí jen o době před oněmi 350 000 až 340 000 lety)... Nakonec zmiňme taxonomické zařazení tohoto zvířete. V tomto článku jej uvádíme jako P. leo fossilis, tedy jako poddruh lva (Panthera leo), avšak podle některých vědeckých výzkumů byl mitochondriální genom této kočky tak odlišný od současného lva, že ji lze považovat za samostatný druh, Panthera fossilis. Pokud by to byla pravda, neměnilo by to nic na tom, že byl současným lvům blízce příbuzný, neboť byl přinejmenším výsledkem vývoje stejné linie rodu Panthera...


Obrázky z:

Snad se Vám tento článek líbil! Psaní této série se mi velice líbí, a mohu slíbit, že bude pokračovat!

Obrázek týdne 27. 9. 2019

27. září 2019 v 13:27 | HAAS |  Obrázky týdne
Není žádným tajemstvím, že mezi mé nejoblíbenější savce se řadí netopýři, a to hned z několika důvodů (přírodovědných i kulturních!). Původně jsem pro tuto edici Obrázků týdne hledal malby prehistorických netopýrů, avšak nenašel jsem žádné, které by se mi dosti líbily. Pak jsem ale narazil na tuto "jednoduchou", avšak velmi pěknou fotografii jednoho ze současných zástupců řádu letounů - toho, který možná mnoha lidem stále nahání strach!

Popisek k obrázku: Krvelačný upír opouští za setmění svou domovskou jeskyni, a vyráží hodovat na krvi dobytka na nedaleké pastvině, kdesi v jihoamerickém Ekvádoru. Jak si můžete všimnout, tento jedinec byl studován vědci, o čemž svědčí značka připnutá na jeho pravou přední končetinu. Půjde-li vše podle upírova plánu, vrátí se sem, do jeskyně, až ráno, a s bříškem plným kraví krve...

Velmi pěkná fotografie, co myslíte? Jinak se na mém blogu můžete těšit na další popisky prvohorních i druhohorních živočichů. To je asi tak vše, co nyní pro tento blog chystám...

Neimongosaurus

26. září 2019 v 20:49 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Neimongosaurus ("ještěr z Nei Mongol") byl býložravý therizinosaurid, který žil ve východní Asii v období pozdní křídy stupňů cenoman až campan (před asi 93 až 83 miliony let). Popsali ho Xu, Kuang, Tan a Sereno v roce 2001 na základě fragmentárních ostatků exempláře nalezeného roku 1999 ve formaci Iren Dabasu v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko na území Číny. Později byl nalezen ještě jeden exemplář, který paleontologům umožnil udělat si lepší představu o celkovém vzhledu a snad i životu tohoto jinak poměrně tajuplného dinosaura. Jeden exemplář tvořila velká část páteře a takřka všechny kosti končetin. Holotyp zahrnoval také část lebky zahrnující mozkovnu. O Neimongosaurovi lze rozhodně říci, že byl menším therizinosauridem - měřil asi 2,3 metru a jeho hmotnost zřejmě nepřesahovala jednu tunu. Jeho sudovité tělo neslo dlouhý krk a krátký ocas. Jeho obratle měly vzduchové dutiny, jež je ulehčovaly. Nalezené zuby naznačují, že Neimongosaurus byl striktně býložravý; velmi výrazně se podobají zubům některých ptakopánvých dinosaurů, zvláště ornitopodů, nikoliv plazopánvých teropodů (kterými therizinosauridi jsou). Čelisti byly nápadně zahnuty dolů, a byly zakončeny poměrně širokým zobákem... Už v době svého popisu byl Neimongosaurus považován za therizinosaurida, pak se však objevila spekulace, že byl více příbuzný oviraptorosaurům. Nyní je však, jak již vyšlo z tohoto článku, opět považován za therizinosaurida. Bohužel se však nezachovaly drápy jeho předních končetin, které by naprosto spolehlivě potvrdily, že byl blízce spřízněn s mongolským Therizinosaurem nebo třeba severoamerickým Nothronychem...
Na popisek Neimongosaura narazíte v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Erliansaurus!

Drepanaspis

25. září 2019 v 22:22 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Drepanaspis byl primitivní bezčelistnatec z řádu štítoploutvých (Heterostraci). Tito tvorové se řadili k nejranějším obratlovcům, a jako skupina vznikli již před více než 500 miliony let v období Kambria. Drepanaspis byl jedním z posledních zástupců této starodávné skupiny mořských obratlovců; žil v Devonu před 361 až 359 miliony let. Spolu se svými příbuznými zmizel na sklonku devonského období během Kellwaseru... Drepanaspis žil na mořském dně a živil se organickými zbytky. Jeho ústní otvor byl namířen nahoru, na rozdíl od ostatních štítoploutvých, jejichž ústbí otvor byl "neustále otevřen" směrem k mořskému dnu, ze kterého doslova vysávali svou potravu. I tak se ale tento živočich živil drobnými tvorečky a jejich pozůstatky na mořském dně. Možná při tom nad ním plaval obrácen břichem nahoru. Celé jeho tělo bylo pokryto silným pancířem. Od primitivnějších štítoploutvých se liší také poněkud revolučním tvarem těla; místo kuželovitého trupu byl vzhledem i proporčně více podobný moderním rejnokům.
Jeho popisek najdete v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat".

Příště Arandaspis!

Segnosaurus

24. září 2019 v 19:20 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Segnosaurus ("pomalý ještěr") byl středně velký teropod z čeledi Therizinosauridae, který žil v období pozdní křídy stupňů cenoman a turon na území dnešního Mongolska. Podle Gregoryho S. Paula dorůstal průměrné délky 6 metrů. Fragmentární pozůstatky jeho kostry objevili v roce 1973 členové sovětsko-mongolské expedice v lokalitě Amtgay na jihovýchodě pouště Gobi. Na stejném místě pak bylo objeveno několik dalších kosterních ostatků v letech 1974 a 1975, později vyšlo najevo, že patřily stejnému zvířeti. To bylo popsáno v roce 1979 mongolským paleontologem Altangerelem Perlem. Dal mu jméno Segnosaurus galbinensis. Od té doby se vedou spory ohledně Segnosaurova života. Již zmíněný Gregory S. Paul jej považuje za unikátního býložravého teropoda, ale populárními se staly i starší teorie o tom, že Segnosaurus používal své velké drápy k poničení termitišť a následnému pojídání tohoto křídlatého hmyzu, či že mohlo jít o rybožravce, který nikdy nežil daleko od vody. Také pánev tohoto zvířete je záhadou; stydká kost směřovala dozadu jako u ptakopánvých dinosaurů. Přitom však zcela jistě muselo jít z taxonomického pohledu o plazopánvého dinosaura! Čelisti byly zahnuté dolů, a byly vybaveny listovitými zuby. Jejich uspořádáním se podstatně lišil i od ostatních therizinosauridů. Nikdy nebyla nalezena zcela kompletní lebka Segnosaura, a tak byla hlava zvířete zrekonstruována na základě nálezu lebky příbuzného rodu Erlikosaurus. Tělo zvířete, s největší pravděpodobností pokryté peřím, je rekonstruováno spíše podle rodu Beipiaosaurus... Segnosaurus bude vždy takovou velkou záhadou z prehistorického Mongolska, z doby před 90 miliony let...
Popisek tohoto zvířete najdete například v knize "Dinosauři - Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Neimongosaurus!

Záznam posledního dne dinosaurů

23. září 2019 v 22:25 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V průběhu posledních čtrnácti dní se na internetu objevilo mnoho článků o "záznamu posledního dne dinosaurů", ať už na českých Novinkách nebo na webu National Geographic. Rozhodl jsem se tedy o tomto tématu také napsat...
V roce 2016 se americko-britský vědecký tým vydal na území kráteru Chicxulub na území Mexika a strávil několik týdnů jeho výzkumem. Členové expedice zabořili vrtačky a další přístroje do suchozemských pozůstatků masivního kráteru, vytvořeného nárazem meteoritu před 66 miliony let. Podařilo se jim vyvrtat celkem 100 metrů dlouhý sloupec horniny, včetně dvacetimetrové části jádra. Ta byla tvořena především úlomky skla, zbytek "vzorku" byl pak tvořen především roztávenou horninou. Sklo samotné je jakousi další částí procesu; roztavené horniny v jádru se v něj přeměnily rychleji, než se tak mohlo stát ve zbytku kráteru. Celý kus horniny také zcela jasně potvrzuje, že na území dopadu meteoritu bylo před 66 miliony let mělké moře. To jeho dopad poněkud ztlumilo. Když se roztavená hornina dostala do kontaktu s vodou, spustilo to prudkou reakci, která se musela v mnohém podobat výbuchu podmořského vulkánu. Ve vrtném jádru byla dále nalezena síra, což vědecký tým velice překvapilo. Síra nebyla součástí mořského dna, ale rozhodně se stala v okamžiku dopadu meteoritu na Zemi součástí ovzduší. Značné množství síry v atmosféře pak mělo za následek ochlazení celé planety, což také částečně přispělo k zániku dinosaurů...

Snad se Vám tento krátký článek líbil... Více se můžete dozvědět na výše zmíněných webech!

Pravěk v Čechách - Ursus deningeri

22. září 2019 v 14:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Zatím poslední část Pravěku v Čechách přibyla na tento blog 27. prosince minulého roku. Je tedy na čase se k němu vrátit! Pravěk v Čechách je po sérii Hmyz a jeho předci druhým nejdéle běžícím projektem na tomto blogu. Začal jsem jej psát 1. ledna 2014 - pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Ale stále jsem nepopsal všechny pravěké živočichy, jejichž ostatky byly na území České republiky nalezeny. Proto je na čase se k tomuto projektu vrátit...

Živočich: Ursus deningeri,
Období: Pleistocén.
V době ledové žili na území České republiky rozliční zástupci pleistocénní megafauny, od mamutů a srstnatých nosorožců po dýkozubce moravské a také soby, jež s ústupem ledovců, na rozdíl od ostatních jmenovaných savců, zamířili na sever. Dále zde žily i velké jeskynní šelmy; neznamená to, že nutně musely žít v jeskyních, ale to, že v nich jejich pozůstatky byly nalezeny. Svědectví o tom, že Česko před několika desítkami tisíců let obývali lvi a medvědi jeskynní, vydaly jak Český, tak i Moravský kras. Tito živočichové zde prosluli; oba se objevili například ve Štorchových Lovcích mamutů. Ale spousta lidí netuší, že Česko během pleistocénní epochy obýval ještě jeden druh medvěda. Jmenuje se Ursus deningeri, a byl popsán v roce 1904 von Richenauem na základě pozůstatků nalezených v Německu. Jeho ostatky se také našly na různých místech České republiky, například v Medvědí jeskyni na Stránské skále či v jeskyni Za hájovnou, která se nachází v Javoříčském krasu. Několik kostí bylo také odkryto v Koněpruských jeskyních (v CHKO Český kras), kde byly koneckonců nalezeny pozůstatky i dalších pleistocénních živočichů, hojně kdysi obývajících naše území (například vlků, srstnatých nosorožců, megalocerů ad.). Areál rozšíření U. deningeri však nebyl omezen pouze na střední Evropu; vyskytoval se v podstatě v celé severní části Eurasie. Jeho kosti, datující se do období před 1,8 až 0,8 miliony let, byly nalezeny i v Mongolsku. Kosti nalezené v Česku se naopak datují do období před 790 000 až 600 000 let, tedy do středního pleistocénu... Byla to poměrně mohutná medvědovitá šelma. Její spodní čelist byla štíhlá jako u současného medvěda hnědého. Podle odborníků byl tento druh blízce příbuzný předchůdcům tohoto druhu, který se dosud velmi vzácně vyskytuje na našem území. Ursus deningeri měřil celkově 2,7 metru na délku, v kohoutku byl vysoký okolo 1,5 metru a jeho hmotnost se pohybovala mezi 250 až 350 kilogramy. Pravděpodobně žil podobným způsobem, jako medvěd jeskynní. Před zimou se patrně ukládal k zimnímu spánku v jeskyních. Právě proto v nich byly jeho ostatky nalezeny. Jeho strava se z velké části skládala z bobulí a dalších lesních plodů; byl více zaměřen na rostlinnou potravu...

Nevím, jak často se budu k projektu Pravěk v Čechách vracet, ale rozhodně mám v plánu napsat ještě jednu část...

Hmyz a jeho předci-část 10.-Kudlanky

21. září 2019 v 12:48 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Uběhly již čtyři roky od chvíle, kdy jsem mezi myriádu článků na svém blogu zařadil devátou část projektu Hmyz a jeho předci. Tento projekt se však po letech vrací, a je tím pádem nejdelším stále běžícím projektem na Blogorgonopsidu! Jelikož mám od včerejška doma kudlanku, rozhodl jsem se desátou část této série věnovat právě jejímu obdivuhodnému řádu...

HMYZ A JEHO PŘEDCI-10. ČÁST-KUDLANKY:
Kudlanky, latinsky Mantodea, je řád křídlatého hmyzu, jenž zahrnuje více než 2400 druhů, zařazených do přibližně 450 rodů. Jeho zástupci se proslavili svou typickou, takřka až bojovou pózou, která inspirovala několik asijských bojových umění, včetně karate. Naopak Evropanům vždycky přišlo, že kudlanky udržují spíše náboženskou pózu se sepnutýma rukama. Odtud ostatně vzešel český název kudlanka nábožná nebo také anglický název praying mantis. Tento hmyz se proslavil také tím, že samice při páření nebo po něm sežerou samce - je však třeba uvést, že k podobným záležitostem dochází i mezi jinými bezobratlými, kupříkladu mezi sklípkany nebo "černými vdovami" rodu Latrodectus. Někteří samci však mohou samici uniknout tím, že jí přinesou "svatební dar" v podobě zabitého brouka či jinou kořist. Zatímco je samička zaměstnána požíráním této kořisti, sameček může utéci... Samozřejmě jsou také oblíbenými domácími mazlíčky... Na světě žije velké množství druhů kudlanek, celkem zařazených do 15 čeledí, a každá z nich je něčím výjimečná. Ale kde se tento hmyz vzal? Nejstarší fosilie kudlanek pocházejí ze Sibiře z doby před 135 miliony let, tedy ze samého začátku Křídy. Zdá se, že od té doby se kudlanky příliš nezměnily. Jeden fosilní exemplář z pozdní doby křídové Japonska je téměř identický se současnými zástupci řádu; pro moderní kudlanky je typické, že jsou jejich přední končetiny vybaveny charakteristickými ostny, a těmi disponoval i tento pravěký druh. Jinak řečeno, kudlanky jsou dokonalým výtvorem evoluce, jsou přizpůsobivé, a za posledních několik desítek milionů let nebyly nuceny změnit se tolik, jako některé jiné řády hmyzu, pavoukovců nebo bezobratlých celkově. V roce 2003 byl popsán druh Santanmantis axelrodi, známý z jediné fosilie nalezené v brazilské formaci Crato, jejíž horniny se datují do doby před 115 až 113 miliony lety. Přední končetiny této centimetrové kudlanky byly dokonale uzpůsobeny k chytání kořisti. To byl jen další důkaz toho, že anatomie kudlanek se od rané doby křídové skutečně příliš nezměnila. V roce 2016 se také hodně psalo o oligocénní kudlance, uvězněné v dominikánském jantaru starém 30 milionů let. Tento překrásný předmět s hmyzí ozdobou (viz obrázek) byl na aukci prodán za celých 6000 amerických dolarů... Současné kudlanky znají odborníci samozřejmě mnohem lépe, než jejich vyhynulé příbuzné, a přinejmenším o nich můžeme s jistotou tvrdit, že mají tzv. stereo vidění. Jejich oči jsou složeny z asi 10 000 ommatid. Disponují úžasně přesným zrakem, s jehož pomocí hledají kořist. Kudlanky jsou také schopny zaměřit se na určité místo, a z jiného místa na něj skočit, přičemž si vypočítají vzdálenost těchto dvou míst. Jinými slovy, zdá se, že mají jasné povědomí o vzdálenostech. Dalo by se i říci, že jsou inteligentní. Jsou to predátoři. Loví jiný hmyz, od brouků po motýly. Čelisti jim slouží v podstatě jako nůžky. Krájejí jimi těla svých obětí, zatímco si je přidržují předními končetinami. Zajímavé také je, že některé druhy kudlanek mohou otočit hlavu o 180 stupňů; ale je to vlastně tak překvapivé? Možná ani ne! Čínské kudlanky jsou známy tím, že požírají i pyl, díky čemuž údajně rychleji rostou, žijí déle a produkují více potomků... Kudlanky se pohybují tzv. "rocking movement", podobně jako jim nepříbuzné strašilky. Jde o typ hmyzího chování, jež je charakterizováno rytmickými, opakujícími se pohyby. To pomáhá kudlankám splynout s okolními listy nebo větvičkami, se kterými pohybuje vítr... Ve střední Evropě žije jen jeden druh, a to již výše zmíněná kudlanka nábožná, nejde však vyloženě o evropský druh; setkáme se s ní v Asii, Africe, Austrálii a dokonce i v Severní Americe. Přestože byla na severoamerický kontinent vypuštěna člověkem, byla jmenována státním zvířetem amerického státu Connecticut...

Zajímavost: Kudlanky nejsou příbuzné pakudlankovitým (Mantispidae), jež jsou čeledí síťokřídlého hmyzu (patří tedy do stejného řádu, jako zlatoočka obecná). Pakudlanky jsou též vybaveny tzv. raptoriálními předními končetinami, a jejich tělesná póza se jaksi podobá kudlankám, jejich křídla i tykadla se však značně odlišují. Někteří pakudlankovití jsou vzhledem více podobní vosám, opět s nimi však nejsou blízce příbuzní.

Doufám, že se Vám tento článek líbil. Projekt Hmyz a jeho předci bude rozhodně pokračovat!