close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Únor 2020

Lovci kryptidů 4: Ztracené zítřky (4/4)

29. února 2020 v 11:14 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Bývalý nepřítel, v poslední době však spojenec Lovců kryptidů, Claude Ngoy, přišel s dokonalým plánem, jak zastavit invazi Shai'ri. Mimozemšťanům usídleným v jeho domovině, v konžském deštném pralese, ukradl komunikační zařízení, které, jak Dean poznamenal, patří k nejsilnějším zbraním, jimiž jsou Shai'ri vybaveni. Tento přístroj umožňuje jak přenos informací, tak i malé hmoty. Ngoyovým nápadem bylo použít vir, který přenášel Tatzelwurmův parazit, a který měli Lovci kryptidů dosud uložen v mrazících boxech ve své základně, k rozšíření do všech míst osídlených Shai'ri, a tak nebezpečné příchozí z vesmíru zabít. K zapnutí přístroje potřeboval veškerou svou energii. Pierre zachránil Sama Webera a Nastasyu Savinu z ostrova Gorgona nedaleko tichomořského pobřeží Kolumbie, a přivedl je na místo celé operace, do rezervace Tanimboca v kolumbijské Amazonii. Ngoy pak z Webera vytáhl veškerou svou sílu, kterou byl Sam po takřka dva roky vybaven. Ve chvíli, kdy chtěla Pauline předat vir Ngoyovi, Dean jí důmyslně ukázal, ať tak neučiní, a předal Ngoyovi jinou zkumavku. Proč? Kromě toho se Lovci kryptidů musejí vypořádat s velkým problémem. Z pralesa se vynořil Carlos a jeho kumpáni, jež chtějí komunikační zařízení ukradnout a za pořádné peníze prodat na trhu. Jsou ozbrojení, a blíží se...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ZTRACENÉ ZÍTŘKY, ČÁST ČTVRTÁ:
"Co tady chcete?!" vykřikl Pierre. Nedostalo se mu však odpovědi. Ti chlapi jen neustále stříleli. Pierre vytasil laserovou pistoli a zamířil na prvního z nich, Carlose. Zmáčkl spoušť laserové pistole, paprsek však zasáhl půdu před Carlosovýma nohama. Zločinec paprsku naskočil, pak zase dopadl nohama pevně na zem, a utíkal dál. Nicolas se střetl s členy bojové trojky. O moc se však nepokoušel. Jakmile Akihiko hodil šuriken po jeho pistoli, a ta po pádu na zem zachrastila, dal se na ústup. "Jsou to nějací zločinci!" vykřikl Akihiko. Brais se také zastavil. Nevěděl, co dělat. Lovci kryptidů byli v přesile. "Střílejte po nich!" zařval Carlos. Brais jej uposlechl, a několikrát vystřelil po Deanovi, který se ovšem včas schoval za rohem srubu. Střelba vylákala ven z letounu Sama. Přihlížel rychle se odvíjejícím událostem z vchodu do letounu. "Chto proishkodit, Sam?" zeptala se ho unaveně Nastasya, probuzená hlasitými výstřely. "Přece jenom bude ten krám mít nějakou cenu," odpověděl tiše Sam. Do středu konfliktu přiběhli Curupira a Lil. "Jdou po tom přístroji! Ngoyi, udělej něco!" zařval Pierre. V tu chvíli se z pralesa vynořil ještě jeden muž. Byl to Juan. Po probuzení se musel vyprostit z liánového sevření. Nejprve si ho všimla Isabella, jež se držela trochu zpátky, na kraji pralesa a mýtiny. "Je tu ještě jeden chlap!" zvolala. "Šéfe, zpátky! Ta potvora, se k Vám blíží, je Curupira! Ochránkyně pralesa! Je to ďábel!" varoval Juan Carlose, a mluvil z vlastní zkušenosti. Kdyby si mohl Carlos zblízka prohlédnout jeho obličej, spatřil by obrovskou modřinu na čele po Curupiřině ráně pěstí, a několik nepěkných zobanců od Lila. Juan se zděsil, když Carlos jeho varování neuposlechl. Pierre a Akihiko se k němu začali blížit, připraveni ho zastavit. Juan se tedy rozběhl směrem k Braisovi, vytrhl mu z ruky pistoli, ačkoliv jeho komplic nadával, a zamířil na Curupiru. Byla v tom i osobní pomsta. Jakmile to Lil spatřil, vyskočil před Curupiru, kryje ji vlastním tělem. Juan zmáčkl kohoutek. "Lile!!!" vykřikla Curupira a natáhla ruce k malému dinosaurkovi, tiše dopadajícímu na zem. Kulka mu protrhla krk. Tělíčko a hlavu u sebe drželo jen tenké svalové vlákno. V ten moment vystřelil Dean zpoza rohu srubu jako blesk. Něco mu jistě prosvitlo hlavou. Zatnul zuby. Jistě si něco uvědomil, avšak příliš pozdě. Možná byl toto moment, o kterém se mu Pierre v budoucnosti nepřímo zmínil, ne však příliš dobře na to, aby Dean věděl, jak tragédii zabránit. Sám ani nevěděl, co dělat. Tak jako všichni jen v rychlosti viděl Juana znovu zmáčknout kohoutek. Tentokrát dostala ránu Curupira. Kulka ji zasáhla do srdce dříve, než stačila zareagovat. V bolesti se chytla za hruď, a padla na hlínu. Carlos, který byl od komunikačního přístroje Shai'ri vzdálen jen asi deset metrů, se raději otočil, a dal se na útěk, stejně jako Nicolas, Brais a nyní i Juan. "Cos to proved? Šli jsme hlavně po tom přístroji!" napomenul ho při útěku Carlos. Mezi Lovci kryptidů zavládla hrůza. Curupira a Lil leželi na zemi v kalužích krve. Claude Ngoy se celý roztřásl. Hněvem. Curupira, odvážná ochránkyně všech živých tvorů, poslední zástupkyně svého druhu, byla chladnokrevně zavražděna. Další druh vyhynul rukou člověka. Nic nedokázalo Ngoye popudit tak, jako být přitomen při vyhubení dalšího druhu, tak jako kdysi spatřil své Rapanai hořet v plamenech, a to vše jen kvůli lidem. S Curupirou se příliš dobře neznal, dvakrát ji však zachránil život. Na jisté úrovni s ní soucítil... Nelidsky zařval, a rozpustil se v tisíce praménků slizu, jež se daly do pronásledování čtyř darebáků. "Ngoyi!" vykřikl Pierre a vztáhl k němu ruku, když se rozpouštěl. Bylo však pozdě. Pierre také začal nelidsky oddechovat v hněvu. Pauline si k němu klekla a položila mu ruku na rameno. "Uklidni se, prosím tě..." řekla s očividným strachem v očích. Pierrovu pravou ruku, pokrytou velkými zelenými žilami, náhle chytla Curupira. Ještě nepozbyla vědomí. "Ovládni se. Prosím," řekla tiše. Všechna zlost z Pierra náhle vyprchala. Z očí mu začaly téct slzy. K umírající Curupiře přišel i Roger. Mlčky jí podal ruku.


Všechno se to přihodilo tak rychle. Prchající gangsteři byli přepadeni jednou z nejsilnějších bytostí celé planety během několika vteřin po Juanově výstřelu. Nicolas se nestačil dostat ani na okraj lesa. S křikem upadl na zem. Nohama mu projelo několik ostrých hrotů. Ngoy je pak rozvětvil pod zločincovým břichem, a pomalu jimi projel jeho břišními orgány. Nicolas kašlal krev. Slizové praménky pak opustily jeho tělo probodané skrz na skrz. S obrovskou zlostí se Ngoy celý zhmotnil před Braisem, proměnil své ruce v dlouhé čepele a začal jej sekat do hlavy. Carlos a Juan se při běhu otočili, a uviděli ten strašný masakr. Ngoy na ně pohlédl, oči plné hněvu, agresivity, zlosti. Vyhodil po Carlosovi tvrdý osten, jímž ho zasáhl do pravé plíce. Carlos se zhroutil na zemi. "Tohle je konec," vyhrkl na Juana s kašlem, "projeli jsme to." Juan, vrah Curupiry, po Ngoyovi několikrát vystřelil z pistole. Nebylo mu to nic platné. Kulky prošly Ngoyovým tělem, vytvořily ve slizu viditelné otvory, a ty se pak před Juanovýma očima zacelily. Ngoy se proměnil v obrovský slizový chuchvalec, který k Juanovi přiskákal, načež se změnil v hrozivého humanoida, obejmul slizem celé jeho tělo, a rukama přeměněnýma v hroty projel několikrát jeho tělem. Hroty se proměnily na malé ostré hadičky, jež pak proplétaly Juanovo paralyzované tělo, až jej doslova prošily. Takto před sebou Ngoy vraha držel několik desítek vteřin. "Když jsem byl mladý," zasyčel Ngoy a zle se na Juana usmál, "viděl jsem lidi, jak hubí můj druh. Zničili ho tak jednoduše, jako jsi ty zabil Curupiru. Ty jsi v podstatě vyhubil její druh. Ani nevíš, jak mi dělá dobře, když tě teď můžu mučit. Zasloužíš si to. Všichni... Všichni si to zasloužíte!!! Všichni lidé!!!" Stáhl smyčky slizu. Juan umíral v nesmírných křečích, jeho bolestný křik se nesl celou džunglí, a když ho Ngoy pustil, bylo jeho tělo rozděleno na několik kusů. Pak se ve slizových praméncích Ngoy vrátil k dřevěnému srubu. Všichni slyšeli Juanův nářek. Slyšeli i Ngoyův strašný křik. Jakmile se před nimi zformoval, pohlédl na umírající Curupiru, pomalu již pozbývající vědomí, a pak na přístroj, kterou před několika minutami uvedl do chodu, postavil se mu do cesty Akihiko. "Uklidni se, Ngoyi!" řekl. "Já jsem klidný," odpověděl Claude, "už vím, co musím udělat. Lidé si tuto planetu skutečně nezaslouží." "To říkáš kvůli bandě nějakých zločinců, kteří nás přepadli?" zeptala se ho Pauline. "Jděte mi z cesty. Všichni jste červy. Udělal jsem chybu, že jsem Vám kdy začal důvěřovat. Všichni lidé jsou stejní. I vy jste jako oni," řekl Ngoy a přišel k přístroji. Akihiko po něm vyběhl s kovovou tyčí, vědom si toho, že neuspěje. Ngoy po něm hodil hrot, jenž mu protrhl rameno. Pak svým tělem obalil přístroj Shai'ri, a odnesl si ho neznámo kam... "Všechno je ztracené," řekla Pauline a nevěřícně pokývala hlavou. Fahad zavolal Quartermainea, který všemu jen mlčky přihlížel, aby mu pomohl zvednout ze země Akihika. Ten na Ngoye nadával jako divý. Okamžitě se pustili do ošetřování Akihikova zranění. Curupiře ani Lilovi však pomoci nešlo. Roger položil Curupiře na ruku Lilovo nehybné tělíčko. Z očí ji proudilo tolik slz. "Chtěl mě zachránit..." naříkala. Pierre ji přiložil ruku na čelo. Curupira se nejprve podívala na Rogera, pak na Pierra. "Proč jsou lidi takoví, jací jsou?" zeptala se. To byla její poslední slova. Pierre propukl v pláč. Sam, který ho z letounu sledoval, raději odvrátil zrak. Naříkal takto Pierre tehdy, když se dozvěděl, že Sam Weber zastřelil jeho sestru Sabine? Sam si sedl a zakryl si obličej. Viděl, jaké to je o někoho přijít. Kdo ví, možná mu po spatření Pierrovy lítosti také ukápla slza.


Nehybná těla Curupiry a Lila přenesli na lůžko do srubu. Všichni se cítili strašně. Isabella, která si s Curupirou živě povídala ještě před hodinou, a dokonce ji viděla v akci proti Juanovi, celá zbledla. Pierre u Curupiry stále seděl a pomýšlel na všechny krásné chvíle, které s ní strávil na dobrodružství v Amazonii* i na jiných výpravách. Roger neustále vzpomínal na jejich výpravu do kanadského Yukonu**. Quartermaine postával v rohu a nic neříkal. Akihiko seděl na židli a mnul si obvaz na rameni. Fahad a Pauline byli taktéž velmi smutní. Velké výčitky měl však Dean. "Pierre se mi v budoucnosti o smrti Curupiry nepřímo zmínil, nikdy však v souvislosti s Ngoyem, a s tím, kdy to pro něj celé zase začalo," řekl nakonec Dean Pauline. "Tys ale věděl, že se při téhle akci Ngoy zase změní, že? Proto jsi nechtěl, abych mu dala ten pravý virus," řekla Pauline. "Přesně tak," odpověděl Dean, "tohle je konec Clauda Ngoye coby spojence. Už nikdy takový nebude. Mělo mi dojít, že na cestu destrukce jej shodí smrt posledního zástupce jiného druhu, ke kterému Ngoy mohl cítit empatii. Kdybych zabránil Curupiřině smrti, Ngoy by zřejmě znovu nezahořkl vůči lidskému druhu... Teď se bude snažit lidstvo zničit, tak jako předtím. Má komunikační přístroj Shai'ri, nemá však žádný virus, který by po světě rozšířil a pokusil se s jeho pomocí lidský druh vyhladit. Tedy zatím... Podařilo se mi konečně něco v minulosti změnit. V mém světě totiž z Tanimbocy odešel i s Tatzelwurmovým virem..." "Znamená to, že na osudu, který lidstvo čeká, se nakonec podílel, nebo bude podílet, i Claude Ngoy?" promluvil konečně Pierre. "Ano," odpověděl jednoduše Dean. "Takže kromě Shai'ri tu máme i Deylina Nieta a teď Clauda Ngoye... Jako za starých časů. Skvělý," řekl naštvaně Akihiko. "Ngoy teď není naším největším problémem. Nějakou dobu bude trvat, než přijde na způsob, jak zařízení použít proti lidem. A pak, ve zkumavce nebyl ten virus, takže... Zatím jsme v bezpečí," řekl Dean. "Udělal jsi, co jsi mohl, Deane. Jsem na tebe hrdá," řekla mu Pauline... Dát sbohem rezervaci Tanimboca nebylo lehkým úkolem. Curupira s Lilem byli pohřbeni nedaleko onoho osudného místa, nedaleko srubu. Isabella se vrátila k případu zabití pruhovaného jaguára, jenž nakonec Curupiru neodlákal na dostatečně dlouhou dobu... A Sama Webera s Nastasyií měl čekat lepší osud... Když se však Lovci kryptidů vrátili do základny v Londýně, čekalo je nemilé překvapení. Jakmile Dean a Pauline otevřeli mrazící box v podzemní části budovy, zjistili, že všechny zkumavky s Tatzelwurmovým virem byly ukradeny. Nebylo možné, aby Claude Ngoy podnikl cestu z Kolumbie do Spojeného království za méně než dvě hodiny, a ukradl zkumavky poté, co opět začal nenávidět lidstvo. Musel je ukrást předtím, než operace začala. "Možná o mém plánu věděl," řekl hořce Dean. "Znamená to tedy, že Ngoy nakonec přímým nebezpečím je?" zeptala se ho Pauline. Odpověď však dobře znala. "Neuspěli jsme..." pronesl se zamračením Dean.

* - Pierrovo a Curupiřino dobrodružství v Amazonii v 10. kapitole 3. série, "Zachtělo se mi telepatie"
** - výprava Rogera, Curupiry a Lila do Yukonu v předchozím příběhu z ledna 2020

Krize začala... Co budou Lovci kryptidů dělat dál? Jak nyní zabránit invazi Shai'ri, a jak překazit plány Clauda Ngoye? Lovci kryptidů se i po těchto strašlivých událostech nevzdají! Pokračování příští sobotu!

Obrázek týdne 18. 2. 2020

28. února 2020 v 15:32 | HAAS |  Obrázky týdne
Tak nějak tomu nemohu uvěřit, že se nám únor blíží ke konci. Dnes samozřejmě ještě nekončí, neboť jsme se po čtyřech letech zase dočkali devětadvacátého února, tudíž druhý měsíc roku 2020 skončí až zítřkem. Ale i tak ten čas běží... A z pohledu geologického času se ještě včera po amerických pláních, dnes z velké části zbavených i svých velkých holocénských savců, proháněli prakoníci...


Popisek k obrázku: Skupina primitivních koní rodu Miohippus vybíhá z lesa, pronásledována psovitými šelmami rodu Mesocyon. Pláně, na kterých se však prakoníci ocitli, nejsou o nic bezpečnější, než les! K dvěma předkům stáda se už blíží kočkovitá šelma Hoplophoneus. Zároveň je ze svého úkrytu na stromě sleduje šavlozubý Nimravus. Kdyby chtěl, mohl by se na jednoho z koníků jednoduše snést přímo z větve, a porazit ho! V levém dolním rohu vidíme želvu druhu Stylemys oregonensis. Scéna se odehrává na území amerického Oregonu v geologické epoše oligocén před 32 miliony let.

Jsem si vědom toho, že se obrázek na blogu podstatně zmenšil, tudíž si nelze prohlédnout každý detail. Proto tento obrázek přikládám ještě jednou na tomto odkazu, kde ho najdete v původní velikosti. Užijte si ten pohled, je to krásné dílo, jehož autorem je Roger Witter! Co Vás na mém blogu čeká dále? Jak jsem slíbil, zítra se dočkáte čvrté části Ztracených zítřků ze 4. série Lovců kryptidů a v úterý 3. března bude pokračovat projekt Darwinovy pěnkavy...

Utrechtia

27. února 2020 v 18:35 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Utrechtia je vyhynulý rod stromů, jež žily v období raného permu. Byly evolučně blízce spřízněny s ranými jehličnany. Utrechtia patřila do řádu Voltziales, například spolu s rodem Walchia, který se výrazně podobal cypřiši. Čeleď Utrechtiaceae, do které tento rod patřil (jde zřejmě o nejlépe prozkoumaného zástupce této čeledi raně permských rostlin), zahrnovala dále i rody Ortiseia, Otovicia, Moyliostrobus, Lebachiella a Ernestiodendon... Jediné, co se nám z Utrechtie zachovalo, jsou fosilní listy otisklé v horninách, nalezené v Německu a ve Spojeném království. Nelze z nich přesně určit, jak vysoký tento strom byl, zdá se však, že nedorůstal žádné ohromující velikosti. Zcela jistě šlo o relativně malé stromy, tvořící s ostatními podobnými rostlinami na území Evropy i mimo ní, zkrátka na superkontinentu Pangaea, v raném permu rozsáhlé lesy, jež obývali různorodí savcovití plazi a obojživelníci, kupříkladu Dimetrodon, Edaphosaurus, Ophiacodon a další. Postranní větve vyrůstaly ze stromů rodu Utrechtia v přeslenech. Listy byly šupinaté, což je pro rostliny řádu Voltziales typické. Není přesně známo, proč Utrechtia a její příbuzné nakonec vyhynuly. Snad můžeme jen tvrdit, že ustoupily úspěšnějším rostlinám, lépe přizpůsobeným na měnící se podmínky v průběhu permského období.
Krátký popisek této rostliny najdete na anglické Wikipedii.

Příště Walchia!

Maria Pavlova

26. února 2020 v 14:15 | HAAS |  Slavní paleontologové

Maria Vasilievna Pavlova (rozená Gortynskaia; 26. července 1854 až 23. prosince 1938) byla ruská paleontoložka, která se významně zasadila o vznik Muzea paleontologie na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Zabývala se především prehistorickými savci, zvláště pak vyhynulými kopytníky... Narodila se v městečku Kozelets na severu dnešní Ukrajiny. Ačkoliv v té době nebylo dívkám zpravidla zprostředkováno vzdělání, Maria měla domácí školu do jedenácti let. Později odešla do Kyjevského institutu vznešených dívek, jenž byl založen v roce 1938 a dával si za cíl dále vzdělávat dívky z bohatších rodin. V 70. letech si vzala Illicha-Shishatskayu, jenž nedlouho poté zemřel na břišní tyfus, a Maria se sama rozhodla odstěhovat do Paříže. V roce 1880 začala v hlavním městě Francie studovat přírodní vědy, včetně biologie a paleontologie. Vyučoval ji profesor Jean Albert Gaudry, tamní geolog a paleontolog s dnes již kontroverzním, zastaralým pohledem na evoluci. V Paříži se Maria seznámila s paleontologem Alekseyem Pavlovem, po skončení studia společně odjeli zpět do Ruska a vzali se. Maria zahájila svou paleontologickou kariéru na Lomonosově univerzitě, která jí však odmítala za vědeckou práci platit. Svého zájmu o fosilie se ale nevzdala, zprvu se věnovala pouze studiu křídových amonitů, nicméně později se začala věnovat třetihorním savcům, zvláště tedy chobotnatcům a kopytníkům. V roce 1894 se věnovala především ruským mastodontům, o pět let později publikovala knihu Fosilní sloni. Roku 1897 byla pozvána a následně vstoupila do Organizačního výboru Mezinárodního geologického kongresu, ve kterém kromě ní a další geoložky byli jen samí muži. Její práci nešlo přehlédnout, a poté, co pomohla založit Muzeum paleontologie, popisovala nové druhy velkých, vyhynulých savců, jejichž pozůstatky získávala z rozsáhlých muzejních sbírek. Lomonosova univerzita ji nakonec roku 1919 jmenovala profesorkou. V roce 1922 popsala a pojmenovala v pořadí druhý druh obrovského bezrohého oligocénního nosorožce, Indricotherium transouralicum (dnes Paraceratherium transouralicum). Často také vyrážela na geologické expedice; její poslední výprava proběhla v roce 1931 v okolí Chvalynsku v Saratovské oblasti. Zemřela těsně před Vánoci roku 1938 ve věku 84 let. V roce 2018 ji připomněla Ruská akademie věd na Eurasijském fóru žen jako jednu z průkopnic vědy, společně s botaničkou Olgou Fedchenko a archeoložkou Praskovyou Uvarovou.

Darwinovy pěnkavy - část 1.

25. února 2020 v 11:14 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Od 25. února můžete každé úterý na tomto blogu čekat novou část projektu Darwinovy pěnkavy, který dnes začíná. Po vzoru projektů Býložraví savci z pravěku (2010), Soupis pravěkých žraloků (2014) a Evropští sauropodi (2019) bude tato série v podstatě seznamem všech druhů spadajících do určité kategorie. Touto kategorií budou tedy galapážské pěnkavy! Pevně věřím, že Vás tento projekt zaujme, a přiměje Vás najít si o jednotlivých druzích, jež zde uvedu, více informací. Mým cílem je poskytnout Vám tak základní bod pro získání vědomostí o jedné vskutku pozoruhodné skupině ptáků.

Když Charles Darwin na své cestě kolem světa dorazil v září 1835 na Galapágy, stanul v podivuhodném světě tvorů, jež na tomto vulkanickém souostroví žili izolovaně po miliony let. Při svém pobytu na Galapágách si začal uvědomovat zákonitosti přírodního výběru a evoluce celkově. Zdejšími tvory, kteří jej mimo želvy a leguány fascinovali, a jež shromáždil do své rozsáhlé sbírky, byly také galapážské pěnkavy. Ty exempláře, které roku 1837 předal Londýnské zoologické společnosti, později popsal anglický ornitolog John Gould. S termínem Darwinovy pěnkavy, ctícím jejich nálezce a zakladatele evoluční teorie, však přišel až roku 1936 Percy Lowe, načež jej o rok později užil evoluční biolog David Lack jako název své druhé knihy. Počet druhů Darwinových pěnkav se během let měnil v závislosti na taxonomii. Zatímco v literatuře 50. a 60. let bychom se setkali s faktem, že žilo až 35 různých druhů galapážských pěnkav, v současné době je jich uznáváno 18. Spadají do pěti rodů: Geospiza, Camarhynchus, Certhidea, Pinaroloxias a Platyspiza. Všechny patří do čeledi tangarovitých (Thraupidae), jež zahrnuje 372 středoamerických a jihoamerických pěvců, kromě Darwinových pěnkav také pipulky, pitpity a tangary. Nejedná se tedy o zástupce čeledi pěnkavovitých (Fringillidae)...

Na počátku roku 2020 byly publikovány výsledky výzkumu zabývajícího se několika ptačími druhy z pleistocénní Kalifornie, jež vnesly nové světlo na vývoj Darwinových pěnkav. Drobné anatomické změny u těchto ptáků jsou údajně výsledky fluktuací v jejich morfologii, jež se zdá být v dlouhém čase stabilní...

Výskyt jednotlivých druhů Darwinových pěnkav je omezen na určité ostrovy. Tato mapa Vám umožní se v nich rychle zorientovat, a zařadit je tak ke svým stanovištím. Mějte však prosím na vědomí, že menší ostrovy nejsou na mapě pojmenovány.


Vědecký název: Geospiza fortis,
český ekvivalent: pěnkavka prostřední,
výskyt: Floreana, Isabela, Fernandina, Seymour, Santa Cruz, Pinzón, Santa Fé, San Cristóbal, Santiago a Baltra.

Žije v subtropických a tropických suchých lesích. Tvar zobáku je poměrně variabilní, obvykle je však mírně zahnutý. Pěnkavka prostřední byla také prvním druhem Darwinových pěnkav, u něhož měli vědci možnost sledovat malé evoluční změny v průběhu krátkého času. Samci mají černou uniformu, peří samiček je hnědé.

Vědecký název: Geospiza septentrionalis,
český ekvivalent: pěnkavka ostrozobá*,
výskyt: Wolf a Darwinův ostrov.

Tento druh proslul jako upír mezi Darwinovými pěnkavami. Je totiž znám tím, že ostrým zobáčkem klove do kůže terejů modronohých. Pije krev, jež poté z ran větších ptáků vytéká. Terejové se tomuto chování nedokáží bránit. Podle některých odborníků se pěnkavky původně živily parazity žijícími v peří terejů, ale v průběhu evoluce se přesunuli k pití jejich krve. Samci těchto pěnkavek jsou černí, samičky jsou zbarveny šedě s hnědými proužky.

Vědecký název: Geospiza difficilis,
český ekvivalent: pěnkavka ostrozobá*,
výskyt: Wolf, Darwinův ostrov, Fernandina, Santiago, Genovesa a Pinta.

Dosud méně dotčený druh, dříve se však vyskytoval ve vyšších polohách na mnoha ostrovech mimo Isabelu. V nich byl však bohužel vyhuben, ačkoliv v nižších polohách na těchto ostrovech přečkal do dnešních dnů. Samci jsou černí, samičky jsou hnědé.

Vědecký název: Geospiza acutirostris,
český ekvivalent: neexistuje,
výskyt: Genovesa.

Opět se velice výrazně podobá předchozím jmenovaným druhům z rodu Geospiza. Tato pěnkava či pěnkavka je nicméně endemitem Genovesy, malého ostrova na severovýchod od většiny hlavních galapážských ostrovů (kupříkladu Santa Cruz) s maximální nadmořskou výškou 64 metrů.

Vědecký název: Geospiza conirostris,
český ekvivalent: pěnkavka kuželozobá,
výskyt: Wolf, Darwinův ostrov, Genovesa a Espaňola.

Se svým kuželovitým, mírně zahnutým zobáčkem poskakuje po křoviskách a kaktusech, a živí se jejich plody, květy a hmyzem, který na nich žije. Jejím primárním zdrojem potravy je vláknina kaktusu rodu Opuntia. Její přizpůsobení na život v prostředí plném kaktusů a dalších rostlin snážejících sucho a horko prozrazuje, že žije v oblastech suché křovinné vegetace. Potravu hledá i pod kaktusy a keři. Samci bývají černí s bílými pery na spodní části ocasu, samice bývají šedé až matně černé; takto jsou zbarveni i nedospělí samci.

* - druh Geospiza septentrionalis byl dříve považován za poddruh G. difficilis, na základě genetického výzkumu, jenž potvrdil, že se jedná o odlišné druhy, byli G. septentrionalis a G. difficilis odborníky z International Ornithologists' Union odděleni

To bylo tedy prvních pět Darwinových pěnkav, které jsme si představili v rámci nového projektu. Druhou část můžete očekávat v úterý 3. března...

Pravěcí netopýři: Icarops

24. února 2020 v 10:57 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po čtrnácti dnech se zase vracím k projektu Pravěcí netopýři, a přináším Vám jeho třetí část. Seznamte se s Icaropsem!

Druhy: Icarops paradox, Icarops aenae, Icarops breviceps,
Období: pozdní oligocén až raný miocén, přibližně před 23 až 20 miliony let,
Území: Austrálie.
Icarops je jedním ze tří rodů tvořících čeleď mystacinovití (Mystacinidae), a pouze jediným, který je znám z australského kontinentu. Další dva rody, Vulcanops a Mystacina, jsou známy pouze z Nového Zélandu. Vulcanops je již vyhynulý, a Mystacina je tedy posledním zbývajícím rodem, který přežil do holocénu. Tito netopýři byli a jsou poněkud zvláštní; mystacinovití jsou spolu s americkými upíry (Desmodus rotundus) jedinými letouny schopnými pravé chůze. Všechny tři rody mystacinovitých žily či žijí v děrách v kůře stromů nebo v podzemních doupatech ptáků, například buřňáků. Taková adaptace se však nevyskytuje u žádných dalších zástupců řádu letounů. Dlouho se mělo za to, že schopnost pravé chůze a adaptace na život v podzemních děrách se u novozélandských mystacin vyvinuly proto, že neměly žádné přirozené predátory z řad masožravých savců, kteří na Novém Zélandu pochopitelně nežili. Avšak nález rodu Icarops ukázal, že sekundární schopnost chůze po všech čtyřech končetinách (jakéhosi "lezení") se u této čeledi vyvinula už předtím, než opustili svou rodnou Austrálii a zabydleli se na Novém Zélandu. Icarops, popsaný australskou profesorkou Suzanne Hand v roce 1998, je dosud nejstarším zástupcem mystacinovitých; žil na konci oligocénu a na počátku miocénu. Hand se rozhodla pojmenovat ho podle proslulé postavy z řecké mytoloie, Íkara, přičemž uvedla, že "podobně jako Íkaros letěl ke slunci, odletěli dávní mystacinidi na východ z Austrálie na Nový Zéland". Mystacinovití se tedy skutečně vyvinuli v Austrálii, a byli schopni chůze i v tamním prostředí, obývaném všelijakými masožravými vačnatci. Schopnost dlouhodobě lézt se tedy u mystacinovitých nevyvinula podobně jako například nelétavost u ostrovních ptáků, jak se dříve odborníci domnívali. Icarops přinesl vědcům mnohé nové poznatky o evoluci této čeledi, jejich práce však zatím neskončila. Zatím převládá teorie, podle níž se mystacinidi přizpůsobili terestrickému chování, aby obsadili volnou niku, jíž neobýval žádný jiný nokturnální (tedy noční) savčí predátor. Podobně jako dnešním upírům, i mystacinovitým přineslo toto chování jakýsi energetický benefit. Navíc mají tito netopýři poměrně široký jídelníček, a svůj čas na zemi, kupříkladu v lesní hrabance, mohli maximálně zužitkovat k zisku energie z potravy... Icarops byl všežravec. Živil se plody a semeny rostlin, hmyzem, zřejmě i malými obratlovci, včetně drobných obojživelníků a plazů. Fosilie výše zmíněných druhů Icaropse byly nalezeny na slavném nalezišti fosilií Riversleigh World Heritage Area v severozápadním Queenslandu a na Bullock Creek Fossil Site v Severním teritoriu v Austrálii. Někteří odborníci přišli s námitkou, že rod Icarops je parafyletický, to však dosud nebylo jednoznačně potvrzeno. Bude-li jim dáno za pravdu, možná se dočkáme rozšíření počtu rodů mystacinovitých ze tří třeba na čtyři nebo na pět! Místa, na nichž byly zkamenělé pozůstatky Icaropsových koster nalezeny, byly před 20 miliony let o 15° dále na jih, což znamená, že jeho životní prostředí bylo poněkud chladnější a vlhčí, než dnes. Rozhodně nežil v suchém a teplém podnebí, které v této části Austrálie panuje v současné době. Sever Austrálie se tehdy z klimatického pohledu značně podobal Novému Zélandu. Icarops žil tedy v prostředí, jež připomínalo spíše lesy Severního ostrova Nového Zélandu, ba dokonce i Jižního ostrova, jež dodnes obývají netopýři rodu Mystacina.

Porovnání distálního humeru (spodního konce pažní kosti) rodů Icarops (A-E) a Mystacina (F-L)

Brzy očekávejte další část projektu Pravěcí netopýři!

Evoluce chameleonů

23. února 2020 v 16:10 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
K napsání tohoto článku mě přiměla epizoda Neviditelný ještěr (The Invisible Lizard) ze seriálu Tajuplní živočichové Nicka Bakera (Nick Baker's Weird Cratures) z roku 2007. Nebýt tohoto podmanivého pořadu, nenapadlo by mě o den později napsat článek o vývoji chameleonů...

Chameleoni - jedni z nejznámějších ještěrů. Zná je i každý neznalec přírody. Mnoho lidí je chová jako domácí mazlíčky. Celá staletí, ba i tisíciletí, se o nich vyprávěly všelijaké příběhy. Někteří domorodí obyvatelé Madagaskaru například věří, že dotknutí se kůže chameleona Parsonova jim přinese neštěstí. Ovšem každému nadšenci do světa plazů jistě v takovém případě přinesou opak! Chameleoni jsou všeobecně známí, mluví se o nich díky jejich schopnosti měnit barvu, koulet očima všemi směry a chytat kořist pomocí neobyčejně dlouhého vystřelovacího jazyka. Kde ale chameleoni vznikli? Co víme o jejich evoluci? Kdy se vlastně první chameleoni na naší planetě objevili?


Začalo to zřejmě v křídě...

Není jednoduché zjistit, kdy se první chameleonovití (Chamaelaeonidae) objevili na naší planetě, a neví se přesně ani, v které části světa vznikli. Přestože více než polovina všech současných druhů chameleonů žije na Madagaskaru, ne všechny důkazy nasvědčují tomu, že by ostrově známém často jako "osmý kontinent" skutečně vznikli. První chameleoni se zřejmě vyvinuli v pevninské Africe. Ale kdy? Nebo snad vznikli v jiné části světa? Patrně nejstarší nalezenou fosilií ještěra, který se výrazně podobal chameleonům, byla popsána teprve v roce 2016, nedlouho poté, co byla nalezena na území Myanmaru. Jednalo se o drobného ještěra, který se zachoval v jantaru - mohli bychom v podstatě říci, že šlo o jakousi "3D fosilii". Tento drobný šupinatý plaz vykazoval některé základní anatomické znaky chameleonů, včetně zatočeného ocasu, uzpůsobeného k uchopení větviček a přidržování se na nich. Jeho ocásek v podstatě výrazně připomínal ocas současné brokesie, nejmenšího rodu chameleonů, známého z Madagaskaru. Tito malí ještěři žijí převážně v nízkém patře lesa, na zemi nebo na nízkých větvích keřů. Nepotřebují dlouhé ocasy svých příbuzných z vyšších pater lesa, ale stále jsou částečně arboreální, a potřebují se na větvičkách přichytit. Kromě zatočeného ocásku měl tento chameleonu podobný plaz také velké kulovité oči. Problémem je, že tento exemplář byl v podstatě mládětem, dokonce snad novorozencem. Možná se vylíhl z vajíčka a krátce nato jeho život skončil v tekuté pryskyřici. Kdyby se jednalo o staršího jedince, možná by bylo jednodušší určit, zda se jednalo o raného chameleonovitého či ne. V každém případě je tato fosilie stará asi 100 milionů let (stupně apt až cenoman, křída). Již před nálezem této fosilie panoval názor, že přinejmenším předchůdci chameleonů, jež daly základ samotné čeledi, existovali už v období před zhruba 100 až 110 miliony let. Zda-li však chameleoni vznikli zhruba v té době, nebo v křídovém období celkově, a zda k tomu došlo na africkém kontinentu nebo naopak kdesi v jižní či jihovýchodní Asii, to stále není jisté.


Anquingosaurus by mohl být nejstarším chameleonem, má to ale háček

Patrně nejstarším popsaným druhem chameleona je Anquingosaurus brevicephalus, známý z východočínské provincie An-chuej. Žil přibližně před 62 až 59 miliony let ve středním paleocénu. Popsal jej Hou v roce 1976. Jde o jeden z vzácných nálezů ještěrů z paleocénu východní Asie. Tento region jich totiž světu dosud mnoho nedal, Anquingosaurus je tedy skutečnou raritou. Přestože Hou zhotovil popis druhu na základě lebky, nelze podle její stavby stoprocentně určit, zda se jednalo o zástupce čeledi Chamaeleonidae, či zda patřil do jiné skupiny ještěrů. Předkové chameleonů byli ostatně blízce příbuzní i iguanidům (leguánovitím) a agamidům; Anquingosaurus mohl teoreticky patřit do blízkého příbuzenstva raných zástupců těchto skupin, aniž by byl chameleonem. Mnozí odborníci jej však uznávají jako teoreticky nejstaršího zástupce chameleonovitých, a zdá se, že to tak na pár let ještě zůstane, než někdo provede revizi. Než se potvrdí, že Anquingosaurus skutečně patřil mezi chameleony, anebo naopak, nebudeme si však moci být zcela jistí pravým stářím celé čeledi.


Když chameleoni žili ve střední Evropě...

Proč? Proč si nemůžeme být jisti celkovým stářím celé čeledi? Protože další nejstarší druhy chameleonů, již patřící k rodu Chamaeleo, který se čtrnácti druhy žije dodnes, jsou známy až z období miocénu. Ch. caroliquarti, jehož fosilie byly popsány v roce 1980 na základě fosilních pozůstatků objevených v tehdejším Československu (konkrétněji na území České republiky), by byl v případě vyřazení Anquingosaura ze hry nejstarším chameleonem vůbec. Žil před 23 až 13 miliony let. Je třeba mít na paměti, že mezi Anquingosaurem a Ch. caroliquarti se nachází obrovská časová propast, "hluboká" asi 36 milionů let. Samozřejmě ale není vyloučeno, že v budoucnu mohou být nalezeny i fosilní druhy chameleonů známé kupříkladu z oligocénu, a náš pohled na vývoj čeledi se trochu změní. Druh Ch. intermedius se též řadí k nejstarším popsaným chameleonům, ačkoliv žil "teprve" před 5 miliony lety na území Keni.


Chameleoni bývali v minulosti mnohem více rozšířeni, než dnes

Vypadá to, že chameleoni vždycky obývali pouze Starý svět. Zcela jistě však byli rozšířeni mnohem více, než v holocénu; vždyť nálezy miocénních chameleonů na území České republiky a Německa to jasně dokazují. Zástupci této čeledi dodnes žijí v jižní Evropě, v Africe, s velkou druhovou početností na ostrově Madagaskar, a v Asii - nejvýchodnějším místem jejich výskytu je Srí Lanka, před desítkami milionů let však žili zřejmě i ve východní Asii. Jak již bylo zmíněno, není jednoduché určit, v jaké oblasti se chameleoni vyvinuli. V budoucnu však bude jistě zjištěno více. Naše znalosti prehistorických chameleonů se jistě rozšíří.


Doufám, že Vám tento článek přinesl nové informace, nebo alespoň osvěžil ty, jež jste získali dříve!

Lovci kryptidů 4: Ztracené zítřky (3/4)

22. února 2020 v 11:45 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Claude Ngoy má plán. Dokonalý plán, jak zničit všechny Shai'ri, kteří se ocitnou na zemském povrchu. Po měsících strávených pozorováním mimozemšťanů operujících v jeho domovině, v konžském deštném pralese, ukradl těmto inteligentním tvorům, připravujícím se ke kolonizaci naší planety, zvláštní komunikační zařízení. Tato "dva metry vysoká tyčka se třemi anténami a podstavcem" však neslouží pouze ke komunikaci mezi Shai'ri po celé planetě; je možné s její pomocí na velké vzdálenosti přenášet i hmotu. Ngoye napadlo, že by takto mohl na Shai'ri přenést virus, jenž před rokem napadl Tatzelwurma, mazlíka Lovců kryptidů. Aby tak ale mohl učinit, potřeboval přístroj nejprve zapnout, a to s pomocí co největšího množství své síly. Část daroval před takřka dvěma roky Samu Weberovi... Lovci kryptidů souhlasili s jeho plánem. Přemístili se do rezervace Tanimboca v Kolumbii, jež byla nejbližším izolovaným místem k lokaci, kterou Pierre Leroy musel navštívit, aby Sama Webera našel. Sam Weber a jeho přítelkyně Nastasya Savinna, trpící malárií, byli po deseti či jedenácti měsících zachráněni z ostrova Gorgona. Všechno jde podle plánu... Problémem je, že Lovce kryptidů pozoruje banda kolumbijských gangsterů, kteří mají zálusk na přístroj Shai'ri. Hodlají jej ukradnout a draze prodat. A vědí, jak se k němu dostat...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ZTRACENÉ ZÍTŘKY, ČÁST TŘETÍ:
Tým čekal ve srubu. Akihiko a Fahad popíjeli pivo z plechovek, Roger neustále vyhlížel z okna, a Quartermaine si ustavičně kousal nehty a stěžoval si, že ho to čekání nebaví. Pokaždé, když si ho někdo všiml, obracel se na svůj stín a vyprávěl mu o tom, že by raději zůstal v Londýně a okopával vlastníma nohama omítku zdí základny Lovců kryptidů. Dean seděl tiše v rohu. Měl neskutečně tajemný výraz v obličeji, a svých kolegů si příliš nevšímal. Působil stoicky, úžasně klidně. U dřevěného stolku poblíž okna seděla Isabella Cardona, strážkyně rezervace, jež měla na starosti hlídání tohoto území. Právě díky tomu, že jim tolik důvěřovala, poskytli lidé z vyšších pozic Lovcům kryptidů možnost provést celou operaci v rezervaci Tanimboca. Isabella se však věnovala spíše své práci. Vyplňovala papíry, čas od času si sundala své brýle se silnými obroučkami a prohlédla si ty slavné Lovce kryptidů, unuděné k smrti. Byla by se i pousmála, ale přišlo jí to hloupé. Věděla, že dříve či později určitě budou mít zase plné ruce práce. Jediným, kdo opravdu žil, a dával to o sobě vědět, byla Curupira. Neustále vycházela ven ze srubu a zkoumala jeho okolí. Obracela velké tropické listy, kameny a tlející dřevo, a prohlížela si každou tučnou larvičku, kterou našla. Většinou však neměla dost času na to, aby obdivovala její podivuhodný tvar či působivou barvu, neboť hladový Lil po larvě vyskočil, vytrhl jí své paničce z prstů a rozkousal ji dříve, než ho stačila napomenout! Byl to zkrátka neposeda, jako vždycky. Curupira pak chodila dovnitř za Isabellou a popisovala jí, co našla. Měly se spolu o čem bavit. Curupira i Lil se cítili skvěle. Konečně byli doma, v Amazonii. V jednu chvíli se však Isabella s Curupirou zapovídaly, když padlo téma odlesňování. Lil se chvíli nevracel. Curupira na něj však nezapomněla. A když už se jí to čekání zdálo příliš dlouhé, řekla Isabelle, že se hned vrátí, a prudce vyrazila ven z domku. K jejímu překvapení stál Lil necelých dvacet metrů od vchodu. Hlavičku měl ale obrácenou směrem k hustému porostu, a nasával vzduch. "Co je, Lile? Co jsi ucítil?" zeptala se milým hlasem Curupira. Hned nato jí to došlo. Lil ucítil něco, co do této části světa nepatří. Vetřelce, kteří přišli ničit přírodu. Lil se na Curupiru otočil a vydal sténavý hrdelní zvuk, který pak ještě dvakrát zopakoval. Znamenalo to "krev". Curupira vběhla zpět do srubu. Oznámila to Isabelle. "Bere tě horkost? Jak by ten tvůj mazlíček mohl z dálky vyčenichat pytláky? Nebo krev zabitého zvířete?" podivila se Isabella, a položila brýle na svazek papírů. "Věřte mi, paní Cardono, já byl s Curupirou a Lilem nedávno na expedici v Kanadě*," ozval se Roger, "a můžu Vám potvrdit, že ona i Lil mají na takové věci čuch." "To ale znamená, že bych měla vyrazit do pralesa," řekla Isabella a vstala. "Musím jít s Vámi," reagovala na to Curupira, "Lil nás k tomu mrtvému zvířeti dovede." "Dobrá. Vezmu si pistoli, pro případ, že by pytláci byli poblíž mrtvoly, a jdeme," kývla na to Isabella. "Curupiro, chceš abych taky šel? Přece jenom víme, jak každý z nás v terénu pracuje," pousmál se Roger. Curupira na to ale řekla, že to zvládnou samy. Roger byl trochu zklamaný, že se mu nedostalo projít se venku, ovšem pochopil to... Pochod pralesem nebyl příliš dlouhý. Lil upaloval za pachem jako divý. Curupira se v porostu pohybovala s neuvěřitelnou ladností, až jí to Isabella záviděla. "K čemu mi bylo, že jsem strávila dvacet let prací v Tanimboce? Pořád se mezi všemi těmi větvemi a liánami pohybuju jako slon," vzala to Isabella s humorem. Ten ji však přešel, když spatřila čerstvou mrtvolu velké kočkovité šelmy, jejíž pravá přední končetina byla stažena pytláckou smyčkou. "Kdo mohl tohle provést?" řekla smutně Curupira a přistoupila k mrtvole. Rukou přejela mrtvému zvířeti po srsti na zádech. Také Lil působil velice smutně. Takřka až rituálně otíral svou malou zelenou hlavičku o nehybnou packu zvířete. "Propána... Curupiro, tohle není obyčejný jaguár! Všimla sis toho?" řekla s otevřenými ústy Isabella. "Všimla čeho?" položila ji nevinnou otázku Curupira. "Vždyť on má pruhy! Jako tygr! O pruhovaných jaguárech se v Kolumbii mluvilo nevím kolik let... Jenže vždycky to byla jenom legenda, které věřili maximálně nějací hodně zapálení kryptozoologové," vysvětlila to krátce Isabella. Lil sebou najednou trhl. "Co je, kamaráde?" zeptala se pohotově Curupira. Strhla z pásku své liánové laso. Lil začal divoce pištět. "Je tady! Pytlák!" vykřikla Curupira. Isabella vytasila pistoli. Poté se ozvala rána, a pistole jí z ruky vyletěla. "Výstřel přišel odtamtud!" zvolala Isabella a ukázala na blízká křoviska. Z nich vyskočil Juan, jeden z Carlosových kompliců. A mířil pistolí na Isabellu. Chystal se zmáčknout spoušť pistole, jenže Curupiřino laso obtočilo jeho ruku, a dříve než se naděl, ležel už na zemi. Lil na něj skočil a zuřivě jej kousl do krku. Chlapík vykřikl a ohnal se po něm. Pleskl ho rukou po boku, což však Lila jen více naštvalo, znovu přiběhl k jeho hlavě a začal ho klovat do čela. Curupira na Juana skočila a mocně sevřela jeho hrdlo. Zločinec byl skutečně překvapen její silou. Sevřel její rameno ve snaze setřást ji ze sebe, ale po Lilově dalším kousnutí pustil. Curupira ho kopla do rozkroku, což jej odrovnalo. Raději se už o nic nepokoušel. Jeho výraz značil zděšení. Pak dostal od Curupiry ránu pěstí do hlavy, a ocitl se ve světě snů. Když se později probudil, zjistil, že byl liánou přivázán ke stromu. Mrtvola pruhovaného jaguára byla vyjmuta z pasti, stále však ležela poblíž. "Pořád nedokážu uvěřit, že lidé tyhle věci ostatním druhům dělají. Proč? To si skutečně připadají jako nějací pánové džungle, či přírody celkově? Jsou zvláštní," řekla Curupira Isabelle, když se pomalu vracely zpět do stanice. "Jsou trhlí. Za takovýhle úlovek by vidělali pořádné prachy," odpověděla Isabella, "budu to muset oznámit svému vedoucímu. Dobře, že nás k němu ten tvůj dinosauřík přivedl."


V tu dobu přistával před srubem letoun Cryptid Swift. Pauline se ukázala být brilantním pilotem. Přistát na malém holém místě uprostřed džungle jí nedělalo problémy. Pierre ji za to komplimentoval. Claude Ngoy seděl mlčky na sedátku za Pauline. Webera si vůbec nevšímal. Ten pohlížel na Ngoye s trochou strachu i respektu. Především si však hleděl nemocné Nastasye, jež ležela na lůžku v zadní části letounu. Od té doby, co dostala před několika desítkami minut první dávku antibiotik, se její stav mnohem zlepšil. Plně vnímala své okolí. Drželi se se Samem za ruce. "Koshmar okonchen, Sam," zašeptala. Weber však neměl pocit, že by ta noční můra byla u konce. Brzy měl totiž přijít o své nadlidské schopnosti. Nebál se života bez nich, měl totiž pocit, že radost a klid měl již zajištěny. Bál se spíše procesu odčerpávání Ngoyova slizu. Musel být jistě bolestivý... "Tady jsou, Jakeu. Naši ptáčci vystoupili z budky plné zrní a laserových pušek, a teď si budou prsty pinkat do ušních lalůčků!" vyhrkl na svůj stín Quartermaine, když posádka - všichni kromě Nastasye - vyšli z letounu. "Ty, vtipálku, půjdeš naopak na palubu a budeš tam dávat pozor na tu ruskou slečnu. Kdyby se jí náhodou udělalo špatně, zavoláš nás," řekl nesmírně elegantně a rozhodně Pierre. Na to se Sam usmál. Bylo tak zvláštní vidět takovou interakci mezi dvěma bývalými úhlavními nepřáteli. "Víš co, Fahade?" naklonil se Akihiko ke svému arabskému kamarádovi. "Docela Pierrovi závidím, že vyžehlil všechny svoje problémy," dodal. Sam se podivil, jakmile spatřil komunikační přístroj Shai'ri uprostřed srubu. "Tak kvůli tomuhle krámu mě potřebujete? Dej mi pauzu, Leroyi," řekl a odfrkl. "Na tomhle krámu závisí osud celé této planety," promluvil konečně Dean, který až dosud stále seděl v rohu. "Kdo je tenhle mladíček? Někoho mi připomíná, ale už nevím, koho," poznamenal Weber. "Nemluv, a připrav se. Ngoy ti odebere to, co ti dal. Pak budeš volný," řekl mu Pierre. Gabonský humanoid předstoupil před Webera a natáhl k němu ruku. "Claude?" oslovil ho konečně Weber. Pak se rozdýchal. Počal mít strach. "Přestaň se konečně bát. Zůstaň klidný. Nebude to dlouho trvat," řekl mu suše Ngoy. Sam si alespoň pomyslel: Vida, možná se na mě přece jen tolik nezlobí. Pak ucítil strašnou bolest v hrudi. V agonii padl na kolena, pravou rukou si chytl hruď, levou krk. "Neřekl jsem, že to nebude bolet," dodal Ngoy. Samovi se v hrudníku otevřela drobná dírka, kterou začal sliz proudit ven. S ním na zem kapala i krev. Za necelých třicet vteřin bylo po všem. Pauline a Pierre zvedli Sama ze země a pokusili se zastavit krvácení. Pauline ránu zmrazila, Pierre ji přikryl obvazem. "Taky tě teď odvedeme na lůžko do letounu," řekl Pierre. Ngoy pohlížel na své ruce. "Abych řekl pravdu, připadám si malinko větší," řekl tajemně. V tu chvíli pokýval Dean hlavou. "Přenesu ten přístroj ven a začneme," řekl. Ngoy souhlasil, a opustil srub. Deanovi se však něco zablesklo v očích. Jakýsi plán, o kterém nikdo jiný nevěděl. Měl cosi za lubem, a nikomu o tom neřekl.


"Carlosi, Juan se dosud neozval. Co když nastal nějaký problém?" zeptal se Brais svého bosse. "Já myslím, že ano, šéfe. Ti lidi, co z toho domku vyšli, mu určitě něco udělali! Podcenili jsme je!" poznamenal další komplic, Nicolas. Oba byli s Carlosem skryti za hustými keři jen asi čtyřicet metrů od dřevěného domku. "Juan si poradí sám," řekl nevrle Carlos, "my teď máme naši šanci. Přinejmenším jsou trochu oslabeni, i když nemají jen jednoho nebo dva lidi. Hlavně jim chybí to zvířátko s dobrým čichem, to stačí. Nevědí, že tu jsme." Dean přinesl zařízení před srub, a postavil jej na zem. Ngoy se před něj postavil, a z rukou mu vylezlo několik sliznatých chapadel. Musel zatnout své zelené zuby. Zapnutí přístroje pomocí vlastního těla očividně nebylo příjemné. "Tak," vydechl mocně, "je to... zapnuté." Přístroj začal oslnivě svítit. Světýlka v "tyči" se jasně žlutě rozzářila. Weber, odváděný Pierrem do letounu, se otočil. "Páni," řekl jen. Pierre také žasnul. "Máte ten virus?" zeptal se Ngoy, zatímco udržoval přístroj zapnutý. Pauline se zrovna vrátila z letounu. Poté, co Ngoy uvedl zařízení do chodu, vytáhla z mrazícího boxu zkumavku s viry. Už se chystala zvednout ruku a zkumavku Ngoyovi ukázat, když tu náhle spatřila Deana. Zakýval na ni hlavou se znamením nesouhlasu. Co to mělo znamenat? "Já ho mám," řekl Dean a vytáhl z kapsy jinou zkumavku. "Dobrá. Přenes ho do jednoho z otvorů ve sloupku. Kdyby se mi to nepodařilo rozeslat teď, virus tam zůstane izolovaný, jakmile přístroj vypnu. Tudíž se nikam nerozšíří, bude to bezpečné," informoval Ngoy. "Právě na to sázím," usmál se Dean. V tu chvíli sebou pohnul i Akihiko. "Co tím sakra myslel?" šeptl Fahadovi do ucha. Ten jen pokrčil rameny. Pak se ozvala rána. Někdo začal střílet. Ngoy a Lovci kryptidů uviděli tři muže, kteří vyběhli z křovisek, a rychlým během se k nim blížili. Curupira, Isabella a Lil zrovna vycházeli z pralesa na druhé straně, a naskytl se jim pohled na to, co se právě mělo odehrát. Carlos byl odhodlán se přístroje zmocnit, i kdyby za to jeho komplici měli zaplatit životy...

* - předchozí příběh, Dobrodružství Rogera, Curupiry a Lila, odehrávající se v kanadském Yukonu (leden 2020)

Co bude dál? Zmocní se Carlos této zbraně, a prodá ji na trhu, aniž by si byl vědom, že jen s její pomocí mohou Lovci kryptidů zachránit naši planetu? Co má v plánu Dean? Pokračování v sobotu 29. února!

Obrázek týdne 21. 2. 2020

21. února 2020 v 14:51 | HAAS |  Obrázky týdne
Další pátek znamená další Obrázek týdne! Abych řekl pravdu, prostě mne jen napadlo hledat obrázky Ambuloceta, ani nevím proč... Každopádně nalezl jsem tuto malbu, která se mi velmi líbí.


Popisek k obrázku: Třímetrový Ambulocetus natans vyrazil ze svého úkrytu pod hladinou na primitivního prakoníka rodu Propalaeotherium. Malý pralesní býložravec, který se původně přišel k řece napít, nemá žádnou šanci. Ambulocetus jej uchopí čelistmi s ostrými zuby, a utopí... Scéna se odehrává na území Německa v období eocénu před 49 miliony let.

Krásný obrázek, že ano? Podle mě je tedy velice povedený... Máte-li zájem přečíst si nejnovější článek na Blogorgonopsid Dieries, pojednávající o tzv. "pelikáním úhoři" a publikovaný v pondělí tohoto týdne, najdete ho na tomto odkazu. Zítra se na tomto blogu objeví třetí část Ztracených zítřků. Dále hodlám psát více článků o známých paleontolozích a paleontoložkách, těšte se!

Zemřel José Bonaparte, paleontolog, který popsal Argentinosaura

20. února 2020 v 19:38 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
V úterý 18. února 2020 přišla velice smutná zpráva. José Bonaparte, jeden z nejvýznamnějších argentinských paleontologů, zemřel ve věku úctyhodných 91 let. Mnozí ho nazývali zakladatelem argentinské paleontologie, a mužem, který se zasloužil o rozšíření našich znalostí o jihoamerických dinosaurech jako málokdo jiný. Byl důkazem toho, že se paleontologii může věnovat každý zapálený nadšenec. Nikdy se mu nepoštěstilo vystudovat střední školu, natožpak univerzitu, a přesto se stal průkopníkem v oboru, který si v mládí zamiloval. Bonaparte se v devatenácti letech vydal se svými přáteli na paleontologickou výpravu, která možná navždy změnila jeho život. Od té doby se fosiliím věnoval neustále, a nabyl takových znalostí, teoretických i praktických, že byl nakonec Muzeem přírodních věd v Buenos Aires jmenován titulem Doctor Honoris causa. Tehdy mu bylo osmatřicet let. V polovině 70. let, v době, kdy za svou práci obdržel tento titul, pracoval s Martínem Vincem a Juanem C. Lealem na vykopávkách saltasauří kostry. Saltasaura formálně popsal v roce 1980 se svým kolegou Powellem, ačkoliv předtím se již zasloužil o popsání rodů Mussaurus (1979) a Riojasaurus (1969). Velkou slávu mu přinesl popis Argentinosaura, jednoho z největších suchozemských živočichů všech dob, který s Rodolfem Coriou zhotovil v roce 1993. Počátkem 90. let však popsal i rody Alvarezsaurus, Amargasaurus a Andesaurus, a v roce 1998 konečně také rod Agustinia. Dle jednoho vědeckého článku byl dokonce Bonaparte zodpovědný za pojmenování více dosud platných dinosauřích rodů v nedávné minulosti, než kterýkoli jiný paleontolog. Právě díky němu je dnes Argentina jedním z horkých míst pro obor paleontologie. Ti, kteří ho osobně znali, o něm mnohdy říkali, že byl "naštvaný". Byl schopen odložit vše stranou, aby se mohl věnovat své vášni. Proto se nikdy nezdráhal vyrážet na dlouhé paleontologické výpravy do nehostinných oblastí. Publikování v oboru paleontologie se věnoval i léta před svou smrtí. Svou poslední vědeckou studii publikoval v roce 2017 ve věku 89 let. Nebýt José Bonaparteho, nikdy bychom argentinské dinosaury neznali tak, jak je známe. Za to mu patří velký dík.