close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Březen 2020

Kandoia kýlnatá - Nesmírně variabilní obyvatel deštných lesů

31. března 2020 v 13:03 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Březen na tomto blogu začal hadím popiskem, článkem o kandoji hroznýšovité. Rozhodl jsem se tedy měsíc zakončit dalším popisem hada. Seznamte se s nádhernou kandojou kýlnatou!

Latinský název: Candoia carinata,
Rozšíření: východní Indonésie, Nová Guinea, Bismarckovo souostroví a Šalomounovy ostrovy,
Velikost: 0,7 až 1,4 metru.
Kandoia kýlnatá je jedním z pěti zástupců rodu Candoia, rozšířeného od východní Indonésie přes Novou Guineu až po ostrovy Melanésie. Jedná se o velice variabilní druh, žijící převážně v deštných lesích, ale zvyklý i na život v kakaových nebo kokosových plantážích. V roce 1901 jej popsal německý přírodovědec Johann Gottlob Theaenus Schneider. Zároveň tak popsal poddruh C. carinata carinata, který se vyskytuje na Nové Guineji (Irian Jaya a Papua-Nová Guinea). Má štíhlé tělo, dlouhý ocas, a je arboreální, žije tedy především na stromech. Typické je pro něj hnědé, hnědavé či šedé zbarvení, doplněné o výraznou špinavě bílou skvrnu nad kloakou. Tělo hada může být pokryto všelijakými vzory, od proužků po skvrny, někteří jedinci však mohou být uniformní, jednobarevní. Dlouhý ocas se zástupcům tohoto poddruhu hodí při šplhání po stromech a obtáčení kolem větví. Zcela nehnutě pak na větvích stromů čekají v záloze na ptáky, stromové savce či obojživelníky, a jakmile nějaký projde či proletí kolem, zachytí ho svými dozadu zahnutými zuby, a následně uškrtí. C. carinata carinata se vyskytuje v oblastech obývaných příbuznou kandojou smrtonošovitou. Naopak místa, jež tento smrtonoše napodobující nejedovatý had neosídlil, obývá druhý poddruh, C. carinata paulsoni (žije na Papui-Nové Guineji, Bismarckově souostroví a na Šalomonových ostrovech). Ta se od C. carinata carinata snad nemůže víc lišit! Nejedná se o štíhlého, nýbrž zavalitého hada, je vybaven krátkým ocasem a žije výhradně na zemi! Na svou kořist, převážně hlodavce, ale i ještěrky či žáby, číhá v záloze na lesní hrabance. Je skvěle maskovaná, červenohnědá až šedohnědá, občas s oranžovými až načervenalými vzory, ačkoliv jsou známi i jedinci špinavě bílí. Tento poddruh, skutečně velice odlišný od toho prvního, popsala v roce 1956 americká herpetoložka Olive Griffith Stull... V případě obou poddruhů nicméně platí, že mají úzkou hlavu s malýma očima, a málokdy koušou. Jsou-li chyceni člověkem, chovají se neagresivně, dalo by se snad říci, že až placidně, klidně. Jedná se o velice mírná zvířata. Právě kvůli tomu jsou ovšem odchytávána a prodávána jako domácí mazlíčci po celé Indonésii. Obchod s kandojami kýlnatými jakožto s domácími mazlíčky negativně ovlivňuje jejich divokou populaci... Stejně jako u řady jiných hroznýšovitých hadů jsou i u kandojí kýlnatých samice poněkud větší než samci. Zatímco samec může dosáhnout délky až 1 metru, samice ho může přerůst o dalších 40 centimetrů. Samec přitom může vážit jen 400 gramů, kdežto samice dosahují hmotnosti až 1,2 kilogramu. Český druhový název si tento had vysloužil z prostého důvodu; kandoia má výrazně kýlnaté šupiny. Středem každé šupiny prochází výrazný hrbolek.

Příště pahroznýšek černoocasý!

Pravěcí netopýři: Brachipposideros

30. března 2020 v 13:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po patnácti dnech přináším další část projektu Pravěcí netopýři. V pořadí již pátým vyhynulým letounem, s nímž se v rámci této série seznámíme, je Brachipposideros...

Druhy: Brachipposideros aguilari, B. collongensis, B. dechaseauxi, B. nooraleebus,
Období: raný miocén, před 20 až 16 miliony let,
Území: Languedoc-Roussillon, Francie; Queensland, Austrálie.
Do rodu Brachipposideros patří celkem čtyři druhy, z nichž tři jsou známy z Francie a jeden z australského Queenslandu. Tento letoun se řadil do čeledi pavrápencovitých (Hipposideridae), jež dohromady zahrnuje devět vyhynulých rodů malých, převážně hmyzožravých netopýrů, a jedenáct žijících rodů. Fosilie druhu B. nooraleebus byly vůbec prvními zkamenělými pozůstatky prehistorických letounů nalezenými na území Austrálie. Jejich popisu se v roce 1992 kromě Sige a Archera ujala také Suzanne Hand, australská profesorka z Univerzity v Novém Jižním Walesu, jež později popsala i vyhynulé australské letouny rodů Icarops a Australonycteris. Druhý jmenovaný byl mnohem starší než Brachipposideros; žil již v eocénu. Naopak s Icaropsem se B. nooraleebus teoreticky mohl setkat, neboť se ve fosilním záznamu objevuje poprvé v odobě před 20 miliony roky, krátce předtím, než Icarops vyhynul... Patrně nejbližšími příbuznými netopýrů rodu Brachipposideros jsou současní pavrápenci oranžoví (Rhinonicteris aurantia), žijící na severu a severozápadě Austrálie, mj. i ve vápencových jeskyních v regionu Kimberley. Podobně jako oni měli i brachipposiderové zvláštní kožní výrůstek na čenichu, jenž se tvarem podobal listu, a jehož otvory byly napojeny na zvětšené sekreční žlázy. Tento výrůstek se dále uplatňoval při echolokaci. Byli si blízcí i svou velikostí; délka od čenichu po ocas se rovnala přibližně 50 milimetrům. B. nooraleebus měl rozpětí křídel rovno 150 milimetrům. Pozůstatky tohoto druhu pocházejí z úžasného naleziště fosilií Riversleigh, jež je součástí přírodního dědictví UNESCO. Ostatní tři druhy jsou známy z regionu Languedoc-Roussillon v jižní Francii... Paleontologové mají za to, že brachipposiderové žili, podobně jako výše zmínění pavrápenci, ve vápencových jeskyních, a to v obrovských počtech. V jedné velké jeskyni jich klidně mohlo hřadovat i pět tisíc. Živili se převážně hmyzem, na to ostatně poukazuje jejich chrup, nepříliš se lišící od chrupu současných zástupců čeledi.

Nákres nalezených částí čelistí druhu Brachipposideros nooraleebus

Pavrápenec oranžový (Rhinonicteris aurantia)

Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (2/4)

29. března 2020 v 14:12 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Svět je na pokraji katastrofy. Dříve, než to kdokoliv čekal, započali Shai'ri invazi planety Země. Ulice světových velkoměst se proměnily ve špinavou, zaprášenou změť nářku a výbuchů. Londýn je na tom hůř, než během Blitzu. Během několika minut po příletu první vesmírné lodi zemřely desítky, možná i stovky nevinných lidí. Lidstvo je bezbranné. Ani Lovci kryptidů nedokáží nic udělat, a všichni z nich, kteří zůstali v Británii, jsou v bezprostředním ohrožení života... I mezi zdánlivě obyčejnými lidmi se však čas od času najde hrdina, odhodlaný zaplatit vlastním životem za záchranu jiných. Třebaže je to osoba, od které by to nikdo nečekal...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST DRUHÁ:
Hluk v ulicích Londýna byl nesnesitelný. Křik zběsile utíkajících civilistů v některých chvílích přehlušoval těžké rány, způsobené dopadem vesmírných lodí. Ti, kteří třeba jen o vlásek unikli z míst jejich přistání, stále nebyli v bezpečí. Z plavidel jeden po druhém vystupovali vojáci Shai'ri, odění jen v tmavě modrých kalhotách z neznámé látky, s trubicovitými střelnými zbraněmi v rukou. Každý, kdo pohlédl do jejich ohyzdných obličejů s malýma očkama, výrazným čelem a miliony hlubokých vrásek, ve strachu utíkal, jako by se právě setkal s vražedným klaunem z hororového filmu. Shai'ri na nic nečekali, a stříleli lidi jednoho po druhém. Každá svítivě modrá střela, jež ze zbraní vyletěla, někoho ve vteřině spálila. Ulice Wembley na severozápadě Londýna se proměnily v dějiště hrůzného masakru. Se staženým hrdlem jej z okna sledovali ti, kteří se zatím před Shai'ri skryli ve svých domech či bytech. Jedním z nich byl i zhruba sedmdesátiletý stařík s šedivým plnovousem, nevěřícně kroutící hlavou nad tím, co se právě dělo. Doufal, že zbytek svého života stráví v klidu, zvláště poté, co asi rok předtím po sérii neuvěřitelných a mnohdy krvavých dobrodružství s nejtajemnějšími tvory naší planety, tedy kryptidy, odešel do důchodu. Mnoho měsíců žil Gregory Martin ve Wembley zcela poklidně. Ačkoliv litoval svých činů, nedalo mu to, aby si v obývacím pokoji svého dvoupatrového domku nevystavil vycpaninu Black Shucka*. Stál u okna, sotva dva metry za tou majestátní trofejí, a proklínal zabijácké bytosti, jež jeho sousedy na ulici vraždili bez jediné špetky soucitu. Martin se za ty měsíce v důchodu skutečně změnil, a jak mohli jeho sousedé dosvědčit, stal se z něj docela milý starý pán. Jeho pohled na lov zvířat se změnil, když Lovcům kryptidů pomohl odrazit invazi Chupacaber v New Orleans a následně prohlásit kryptidy za chráněné živočichy**. To, co se nyní dělo v jeho domovině, jej nesmírně znepokojovalo. Kdysi by byl býval lhostejný k úmrtí lidí, ke kterým neměl blízko, ale všechna ta jeho arogance už byla dávno pryč. Nedokázal tomu dále přihlížet. Musel něco udělat. Vyběhl schody do druhého patra, otevřel skříň. Vytáhl z ní svou starou brokovnici, tu, kterou připravil o život bezpočet živých tvorů. Tentokrát ji hodlal využit k něčemu lepšímu, než jen k zabíjení pro legraci... Vzdušné síly Británie prolétaly nad Buckinghamským palácem jako hejno komárů, a odrážely menší vesmírná plavidla Shai'ri. Uvnitř sídla královny se nacházeli premiér Harold Mayson, nervózně přešlapující po chodbě, a jeho asistent Buchanan Johnson, sedící v rohu chodby na dřevěné lavičce. Ze zeleného salónu vystoupil voják, pokynul na premiéra, a pečlivě uzamknul dveře. "Královna je v bezpečí. Nikdo se k ní nedostane, i kdyby měl kulomet s ohnivými střelami," pronesl voják. Mayson se pousmál. Nevypadal, že by mu na bezpečí hlavy země zrovna záleželo. V období takové krize se to však dalo pochopit. "Nepřišla o svůj smysl pro humor," pronesl nadlehčeně voják, "mám Vám od ní vyřídit, zda se konečně hodláte vzdát svého mandátu, po všech těch problémech. Označila Vás za nejtužšího premiéra, kterého naše země kdy měla." Mayson mávl roztřesenou rukou. "Johnsone!" zvolal na svého asistenta, jenž k němu rychle přiběhl. "Pane, ve středu Londýna se nacházejí minimálně tři velké vesmírné lodě. Alespoň dvě jsou v jižním Londýně, ale blíží se další," sdělil mu Johnson. "Zatraceně. Tohle je naprosto šílené," pronesl chvějícím se hlasem Mayson, "na tohle armáda se svou technikou nestačí. Zavolejte Lovce kryptidů." "Ale pane," namítl Johnson, "vždyť jste jim přece sebral status chráněné skupiny!***" "Tak jim ho znova dejte!!!" zařval nervózně Mayson, až Johnson udělal úlekem krok zpět. "To by zabralo mnoho hodin papírování," poznamenal zaraženě Johnson. "Zavolejte jim!!!" Další výkřik ho umlčel. Vytáhl mobilní telefon a odebral se do vedlejší chodby. Mezitím se dal Mayson do hovoru s vojákem. "Poslyšte, chci odsud co nejrychleji odletět," řekl Mayson, "budete mi krýt záda, jasné? Vrátím se do letounu před palácem, a potom odsud rychle odletím." Voják souhlasil, nic jiného mu nezbývalo. Nato se k premiérovi vrátil Johnson. "Lovci kryptidů neodpovídají, pane. Normálně se jim dovolat nemůžu, protože v celém Londýně vypadl signál, a to komunikační zařízení, které v jejich základně nainstaloval pan Yukimura, nefunguje. Obávám se, že jejich základna byla nějak narušena," informoval ho Johnson. "Zatraceně," odsekl Mayson, "možná už jsou všichni mrtví. Nikdy by mě nenapadlo, že bych jich litoval, ale teď..." Pak ovšem zavibroval Maysonův telefon. Někomu se přece jen podařilo navázat s ním spojení, a tím někým byl Gregory Martin. "Zdravím vás, vy starý lišáku," řekl do telefonu Mayson, "jak se vám podařilo se mi dovolat?" "Napojil jste mě přece na svou speciální linku, pamatujete?" řekl na to Martin. "Měl jsem vás vymazat ze seznamu privilegovaných. Zrádče. Nestydíte se, že se mnou vůbec mluvíte, po tom všem, co se stalo?" vyhrkl Mayson. "Vy snad to svoje ego nevypnete ani na jedinou vteřinu, Maysone. Volám vám jenom jako premiérovi téhle zpropadené země, ne jako starému kámošovi, a navíc kvůli tomu, co v ulicích Londýna vidím! Ti mimozemšťani sem něco přinesli. Vypadá to jako velká bomba. Pošlete sem armádu, rychle! Jinak půlka Londýna vyletí do povětří," rozmluvil se Martin, "já běžím ven chránit místní lidi. Chci je dostat co nejdál od tý bomby." "Spojení je přerušené, bude mi trvat bilión let, než se dovolám generálovi!" zakřičel Mayson. Martin ale přerušil hovor, a s brokovnicí vyběhl ze svého domku do ulice, připraven na cokoliv...


Zamířil puškou na mimozemšťana, který se právě chystal zabít matku s dvouletým dítětem. Třikrát mu to napálil do hlavy. Rozběhl se proti hordě dalších, zastřelil dva z nich, a pak hbitě skočil za roh rodinného domku. Vytáhl z kapsy plynový granát, a vrhl ho mezi ostatní. Účinek granátu na sebe nenechal dlouho čekat. Shai'ri se ho nadýchali, a začali nehezky kuckat, což Martina upozornilo na jejich okamžité oslabení. Všechny je postřílel. S neuvěřitelou ladností, tedy alespoň na sedmdesátiletého muže, se rozběhl proti čtyři metry vysokému světle modrému barelu, postavenému na křižovatce. Skupina mimozemšťanů ho sem na drátech přinesla menším plavidlem, zrovna tak jako vrtulníky v jižní Africe přenášejí nosorožce. Dráty ze zařízení natáhli do dalších dvou plavidel, postavených asi deset metrů od něj. Byly to poničené letouny, a dle Martinova úsudku měly být při výbuchu bomby obětovány. Skočil do popelem pokryté zahrádky, čímž vyděsil obyvatele domku stojící za oknem. Jeden z mimozemských vojáků uslyšel jejich vystrašený křik i na vzdálenost asi čtyřiceti metrů, a začal pochodovat směrem k Martinovi. Ten ho okamžitě zastřelil. Tak na sebe ale upozornil jeho druhy, a těch tu bylo minimálně třicet. "Tak jo, dědku," řekl si pro sebe Martin, "tolik už jich naráz nepostřílíš. Musíš udělat něco jinýho. Slíbil jsem, že lidi dostanu co nejdál od tý bomby... a sliby se mají držet!" Proskočil oknem do domku a začal na jeho obyvatele řvát: "Utíkejte pryč! Musíte opustit tenhle dům, tuhle ulici! Utíkejte! Budu vám krýt záda!" Pětičlenná rodinka dům se zděšením opustila, jejich jedenáctiletý syn to však při úprku schytal střelou do zad. Jeho matka se s pláčem vrhla k mrtvému tělu. Martin se rozzuřil. "Tak to ne, vy parchanti! Za to vám všem ustřelím hlavy!" zařval, a začal po útočnících pálit jako vyšinutý. Když ho obyvatelé ostatních obydlí viděli v opozici těm krvelačným bytostem, dali se také na útěk. I jim došlo, že se snaží veškeré lidi z ulice dostat co nejdál od toho velkého objektu. Shai'ri však byli v přesile. Většinu z utíkajících lidí postříleli, a slitování neměli ani s matkou truchlící u mrtvoly svého syna. Martin, celý zadýchaný, se opět skryl za rohem budovy. Utřel si pot z čela a sliny u úst, a běžel se schovat do zadní zahrádky. Zalehl mezi keře a vytáhl z kapsy vysílačku. Rozhodně nebyl tak bezbranný, jakým se mohl zdát. Měl totiž kontakty. A ty jsou v podobných situacích vždycky důležité.


I když v Londýně nebylo kvůli invazi Shai'ri žádné pokrytí signálu operátora, stačila Martinovi stará vysílačka. Zavolal svým dvěma bývalým kolegům, Sethu Hutchinsonovi a Alekseyi Patersonovi. Starý dobrák Hutchinson nemeškal, opustil okolí trosek svého domu, před jehož explozí snad jen minuty předtím unikl, nasedl na motorku a vydal se pomoci bývalému šéfovi. Paterson se též pohyboval v Londýně, a byl stále mezi přeživšími. Do vysílačky Martinovi řekl, že mu už v životě nic nezbývá, zvlášť poté, co ta slušná budova, ve které pracoval, padla jako domeček z karet. Provoz v Londýně na tom ještě pořád nebyl nejhůř. Dojet do Wembley ještě stále šlo. Martin jim oběma sdělil, do které ulice měli zajet. Sethova motorka to ale pořádně schytala, když ji zasáhla jedna ze zbraní Shai'ri. Martin ovšem mimozemského střelce, stojícího na střeše třípatrového napůl spojeného stavení, zastřelil. "Gregory, ani nevíte, jak rád vás vidím," zasmál se Seth, "moc lidí tu proti těm ohavům nebojuje, co?" "Zdá se, že se na místní obyvatele všichni totálně vykašlali," řekl na to Martin. Nato vjel do ulice pořádný černý bourák, ze kterého vystoupil ten agresivní svalovec Paterson. Držel v ruce samopal a zamířil na Martina. "Počkej, Patersone, ne! Zbláznil ses?!" vykřikl Martin a zvedl ruce. "Pitomče. Zasloužíš si zemřít. Všichni si to zasloužíte!" zařval Paterson. Martin lehl k zemi a Paterson vystřelil. Teprve teď si Martin uvědomil, že Paterson mluvil na mimozemšťana, rychle a tiše se ke starci blížícímu zezadu. "Gregory, promiňte. Nechtěl jsem vás vyděsit, ale víte, jaká jsem horká hlava," pousmál se Paterson. Pak se však musel chytit za hruď. Něco ji propálilo. Těžce dopadl na břicho, vykašlávaje krev. "Patersone!" vykřikl Gregory, jako kdyby přišel o vlastní dítě. Seth vytasil pistoli a postřílel ty Shai'ri, jež Patersona připravili o život. "Tak co jste po nás chtěl, šéfe? Jak vidíte, moc času už nemáme. Když náš silnej kámoš padl, jak dlouho ještě vydržíme my slabí?" zeptal se vyděšeně Seth. "Zkontroluj, že v blízkosti nejsou žádní lidi," rozkázal Gregory. Vylezl po okapu na střechu menšího stavení, odkud postřílel všechny zbývající mimozemšťany v okolí bomby. Alespoň se tedy domníval, že se jednalo o všechny, další totiž neviděl. Seth mu gestem naznačil, že vše bylo OK. Martin sjel po okapu ze střechy a přiběhl k nebezpečnému objektu. Prohlédl si dráty napojené na obě plavidla. "Sethe! Poběž sem! Nastartuješ jeden z těch letounů, já zase nastartuju ten druhej. Viděl jsem, jak jedna z těchhle cetek tu věc unesla, takže dvě s tím nebudou mít problém. Namiř to od ulice kolmo do vzduchu. Dělej!" rozkázal Martin, a vběhl do druhého plavidla. Ke svému překvapení se zde setkal s dalším mimozemšťanem, avšak neozbrojeným. Snad to byl jeden z jejich vědátorů. Prostřelil mu hlavu, a přejel prsty po monitoru na řídícím panelu. Nic se však nedělo. Popadl tedy ruku mrtvého mimozemšťana, a celý krok zopakoval. Letoun se začal pomalu zvedat. Martin z něj vyskočil a zvolal na Setha. Plavidlo, jež měl do letu uvést on, však zůstával na zemi. I tak byl letoun, který Martin ovládl, dostatečně silný, aby bombu uzvedl. Martin ustřelil brokovnicí drát, jenž bombu spojoval s nepohybujícím se letounem. Tím ovšem drát zapálil. Naštěstí druhé plavidlo díky menší zátěži značně zrychlilo, a brzy detonující zařízení odnášel výš a výš. Z plavidla stojícího na zemi náhle vyletěla Sethova mrtvola. "Ne! Sethe!" zařval Martin. I v onom letounu byl vědátor Shai'ri, a Sethovi se ubránil. Zastřelil ho jeho vlastní pistolí... Plavidlo nesoucí bombu nad Londýn pochopitelně upoutalo pozornost dalších Shai'ri operujících v této oblasti. Zařízení ovšem explodovalo dříve, než jej kdokoliv stačil sestřelit. Byla to masivní exploze, po níž se k zemi snesly tisíce ostrých šrapnelů. Martin se běžel skrýt zpět domů, ale jakmile otevřel dveře, dostal ránu do ramene. Cítil pálicí se maso. Brokovnice mu vypadla z ruky. Nebyl schopen jediného pohybu. Vytáhl mobilní telefon a zavolal Maysonovi. "Co je zase, Martine? Mám plné ruce práce," řekl podrážděně Mayson. Martin spatřil jeho vysokorychlostní letoun, protínající v dáli oblohu. "Odlétáte z Británie?" zeptal se. "Ano. Není tu bezpečno," odpověděl suše Mayson. "Právě jsem oddělal tu jejich bombu. Půlka Londýna nakonec do povětří nevyletí," sdělil mu Martin. "Máte státní vyznamenání," řekl Mayson. Pak hovor ukončil. "Srabe," zašeptal Martin, "neudělal jsem to pro nějaké státní vyznamenání. Udělal jsem to pro lidi. A to ty nikdy nepochopíš... Někomu jsem tím určitě zachránil život." Naposledy se podíval na mrtvoly Setha a Patersona, svých bývalých kolegů, ležící v ulici. Obětovali se společně s ním... Pak jednotka Shai'ri pochodující ulicí ukončila jeho život. Spálená mrtvola Gregoryho Martina zůstala ležet na prahu dveří domku, ve kterém nalezl klid, v části Londýna, jež ho znala jako lepšího člověka a nakonec i jako hrdinu. Netušil, že nebýt jeho odvážného činu, bomba by zabila přibližně dva tisíce lidí, jež se skrývali ve svých domovech v okolních ulicích.

* - odkaz na epizodu Trofeje ze 2. série Lovců kryptidů
** - závěr epizody Invaze, jež byla poslední částí 3. série
*** - Mayson připravil Lovce kryptidů o status chráněné skupiny ve Spojeném království kvůli několika nepříliš dobrým činům, jichž se během 3. série dopustili

Gregory Martin zemřel jako hrdina a zachránce mnoha lidských životů. Avšak kolik z nich nakonec při invazi Londýna ještě padne? A co se stalo Lovcům kryptidů? Pokračování příští sobotu.

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (1/4)

28. března 2020 v 12:46 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulém díle se Lovci kryptidů dali dohromady s doktorem Brickellem a Alessandrem Velázquezem, a podařilo se jim sestrojit funkční prototyp stroje času. Dean, Velázquez a agentky Kentová a Lyonsová se pak vydaly za dinosaury do období jury, čistě jen proto, aby přístroj otestovali. Přestože sestrojená zařízení mají ještě nějaké chybičky, a budou potřebovat vylepšení, jsou Lovci kryptidů na nejlepší cestě k vítězství. Pokud se Deanovi skutečně podaří vrátit se zpět v čase do chvíle, jež byla k zabránění invaze Shai'ri tou nejdůležitější, pak by mohl změnit budoucnost této planety, a zabránit strašné apokalypse, jež má přijít. Test stroje času byl relativním úspěchem, ale jak už to chodí, ta největší a nejnepříjemnější překvapení přicházejí ve chvíli, kdy je nejméně čekáte...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST PRVNÍ:
Zvedl se vítr. Zašustil opadanými suchými listy, a začal je hnát, jako by si s nimi chtěl hrát, a pak ustal, stejně rychle, jako předtím nabral svou sílu. Pár suchých lístků se pomalu a smutně usadilo na náhrobku. Patřil Jacku Owenovi, bývalému vůdci Lovců kryptidů, zabitému v září roku 2019. Pauline si povzdychla. Tiše před hrobem stála několik minut, zcela odpoutaná od okolního světa. V mysli se přenesla zpět v čase, do těch mnohem šťastnějších dob, do dob, kdy Jack ještě byl mezi živými. Hlavou jí prolétaly všelijaké vzpomínky. Živě se jí vybavilo, jak se s ním seznámila na univerzitě, vzpomněla si na ten moment, když jí nabídl možnost stát se členkou Lovců kryptidů, zavzpomínala na mnohá dobrodružství, jež spolu zažili, a nakonec ji zasáhl velký smutek. Ani mu, předtím než nadobro odešel, nestačila říci, že spolu čekali dítě. Z oka jí vytekla jedna velká slza, kterou utřela papírovým kapesníčkem. Vrátila ho do kapsy, klekla si ke hrobu a rozprostřela po něm květiny, jež až dosud držela v rukou. "Kéž bys tu byl, Jacku. Svět se tak změnil od té doby, co jsi nás opustil," zašeptala. "Taky mi moc chybí," ozval se známý hlas s francouzským přízvukem odkudsi zezadu. Pierre se právě vracel od hrobu Kate, u něhož také strávil mnoho minut. "Oba nám moc chybí. Udělali pro nás za svých krátkých životů tolik," vydechla Pauline a přistoupila k Pierrovi. Zatímco část týmu měla plné ruce práce v Argentině, zbylí členové Lovců kryptidů byli ponecháni svému osudu v Londýně. Jednoho slunného, chladného, jarního rána se Pauline s Pierrem domluvili, že navštíví místní hřbitov, a zavzpomínají na své nejdražší. Bylo to smutné ráno, plné nostalgických vzpomínek, ale stálo to za to. Člověk by nikdy neměl zapomenout na ty, které měl rád, a kteří již nejsou mezi živými. "Je zvláštní, že oba tu mají hroby, a přitom v nich ani jeden z nich nespí," pousmál se s patřičným smutkem Pierre. "Je to škoda," pokývala hlavou Pauline, "ale to není to nejdůležitější. Popravdě, nevěřím, že by se na nás dívali z nějakého jiného světa, to je trochu staromódní představa. Jsou pryč, úplně. Ale jejich hroby v nás evokují vzpomínky, a to je podstatné. Když u nich stojíme, vracíme se k nim ve svých hlavách." Ještě jednou společně pohlédli na Jackův hrob, a pak se pomalu odebrali k vratům hřbitova. Prošli kolem hrobu Kate, a Pauline na něj také položila květiny. Jak tak odcházeli, pustili se do živějšího hovoru. "Tak jak to vypadá s malým Deanem, můžu-li se ptát?" zeptal se Pierre. "No, ještě si pár měsíců na narození počká," usmála se Pauline, "a co se týká toho velkého, toho dobrodruha, který k nám přišel z minulosti... No, jestli bude u toho, tak to bude šílené. Představ si, že by se viděl jako novorozeně." Oba se tomu zasmáli. Prošli parkovištěm ke Cryptid Chaseru, zaparkovanému na jeho kraji. "Předpokládám, že jsi slyšela o těch podivných úkazech, které někdo včera natočil v Austrálii," pronesl Pierre. "Ta světla na noční obloze? Něco podobného natočili i v Brazílii a v Japonsku," odpověděla Pauline, "určitě se jedná o nějaká znamení Shai'ri." "Řeknu Ti, začínám mít docela strach," řekl Pierre a otevřel dveře automobilu. "Zavolám Akihikovi, že se vracíme do základny," řekla Pauline a vytáhla z kapsy kabátu mobilní telefon. Po odemknutí monitoru ji čekalo velké překvapení. Údajně tu nebyl žádný signál. V jižním Londýně to bylo vážně nečekané. Pauline se mlčky vrátila k vratům hřbitova, doufajíc, že mobilní telefon nakonec signál chytí, v tu chvíli se však na něm objevil jakýsi vzkaz. Jednalo se o video, o živý přenos. Pauline zesílila zvuk, jen aby uslyšela podivné skučivé zvuky, jež doprovázely roztřesený, šedý obraz. V tu chvíli vytáhl z kapsy mobil i Pierre. Dostal stejný vzkaz. Gestem naznačil Pauline, aby se vrátila k autu. Ona však zůstala stát jako solný sloup, oči upřené na oblohu. Vyrýsoval se na ní obrovitý předmět, obklopený plameny. Něco právě prošlo atmosférou. "Propána," zašeptala Pauline a dala se do běhu. Přímo na území hřbitova v jižním Londýně mířila vesmírná loď Shai'ri, a nebyla samotná. Stejný vzkaz dostali na mobilní telefony lidé po celém světě. Tisíce vesmírných lodí se přiblížily planetě Zemi, a donesly k ní miliony mimozemšťanů hledající nový domov. Ti, kteří o nich věděli - politici, badatelé - byli stejně tak překvapeni jako obyčejní lidé, před nimiž byl příchod mimozemšťanů tajen. Shai'ri začali svou invazi dříve, než se tomu dalo předejít...


Fahad si užíval klidného rána ve středu Londýna, v zahrádce před restaurací Jackman's jen pár ulic od Richmondu. Společnost mu dělal jeho přítel, Harvey Lindo. Seděli u stolku, povídali si o současné politické situaci i o Fahadově neobvyklé práci, a pojídali zmrzlinu. "Tak v té Kolumbii to bylo děsivé?" zeptal se Harvey. "Jo, přišli jsme o jednoho spojence, takovou sliznatou příšeru, a zemřela tam naše kamarádka Curupira a její mazlík, takový... ehm... no, prostě dinosaurus," odpověděl Fahad. "Páni, ona měla dinosaura? Škoda, že už nežije... Víš, jak to myslím. Je mi jich obou moc líto," řekl na to Harvey. "Jo, moje práce nikdy nebyla lehká. A ke krutostem čas od času dochází... I když máme teď s kolegy plné ruce práce a řešíme ten problém s mimozemšťany, přijde mi to furt lehčí, než moje bývalá práce. Jako agent Spojených arabských emirátů jsem musel řešit každou pitomost, a při tom mi mnohdy hrozilo, že mě někdo unese a umučí. Teď mě maximálně může umučit nějaký kryptid se čtyřma nohama a zvětšenýma pavoučíma kusadlama na zádech, nebo případně nějaký emzák. Je to mnohem lehčí práce, a když nejsem povolanej do akce, jako teď, můžu si žít v základně, chodit ven..." rozpovídal se Fahad. "Zdá se, že je to mnohem zajímavější než software development," zasmál se Harvey, "i když šéf mě minulý týden povýšil, ani nevím, jestli jsem Ti to řekl." "Ne, to je novinka. Měli bychom to oslavit, co bys řekl třeba divadelnímu představení? Zajedeme do West End a zkoukneme nějakého Shakespeara," navrhl Fahad. Jeden z hostů restaurace náhle vytáhl z kapsy mobilní telefon, z něhož se začaly ozývat hrozivé zvuky. "Lidi? Nemáte to náhodou na mobilech taky?" vyhrkl překvapeně. Fahad se jen spěšně podíval na svůj mobil, zaklel, a pak pohlédl na oblohu, kterou právě proťala obrovská vesmírná loď. Před restaurací zavládl šílený zmatek. Někdo se rozběhl, a porazil stůl, u kterého Fahad s Harveyem seděli. Harvey upadl na zem. Další zmatkař ho div nekopl do hlavy! Fahad mu pomohl na nohy, nedokázal však oči odtrhnout od toho gigantického objektu. "Proboha, vždyť to dopadne v jižním Londýně!" zasyčel. "Fahade, Fahade!" vytrhl jej z transu Harvey. Ukazoval na další vesmírnou loď, v rychlosti se blížící do vedlejší ulice. "Co se to kruci děje?!" dodal Harvey. "Padáme odsud!" vykřikl Fahad. Oba sedli na Rogerovu motorku, kterou si Fahad v nepřítomnosti svého kanadského kolegy vypůjčil, a co nejrychleji odjeli. V tu chvíli se ozvala první velká rána. Ve vedlejší ulici nastala exploze. Randál se mísil s hrůzným lidským křikem. Kam až oko dohlédlo, protínala nebesa menší vesmírná plavidla, a s hlukem přistávala v panikou ovládnutých ulicích Londýna. Fahad s Harveyem zastavili u obchodu s elektronikou, a vtrhli do něj jako zločinci. Přidali se k prodavači, který sledoval přímý přenos z New Yorku. V samém středu Páté Avenue stál Indrid Cold, roztahoval ruce, a se svým neutuchajícím úsměvem pronášel: "Připravte se, obyvatelé planety Země, na příchod rasy mnohem vyspělejší, než jste vy! Vzdejte se mocné říši Shai'ri, jež se stanete součástí! Oslavujte Shy'rka, Vašeho nového vládce! Země patří Shai'ri, a nikdo, nikdo s tím nic neudělá!" "Ten idiot," řekl Fahad a otočil se na Harveyho. "Poslouchej mě," poklepal mu na rameno, "musím se vrátit do základny Lovců kryptidů. Vysadím tě u metra, ty odjedeš domů. Třeba je Dartford zatím bezpečný, a kdyby ne, tak mi prostě zavoláš, a já pro tebe přiletím letounem. Jeden mají naši kolegové v Argentině, ale my máme ještě Velox... Prostě zatím odjedeš domů, a pak se uvidí." Nato se oba dlouze objali. Když z obchodu vystoupili, obloha již byla pokryta mračny prachu a popela.


V základě Lovců kryptidů byli jen Akihiko a Tatz, malý Tatzelwurm. Zatímco zuřivý Japonec sledoval v televizi jeden z nových přírodovědných dokumentů televize BBC, žužlal drobný kryptid, z půlky kočka, z půlky červ, plyšové hračky. Hlodal do hlavičky plyšové myšky, trhal vlákýnka tvořící její očka, a vzrušeně u toho vydechoval, jako kdyby zabíjel skutečnou kořist. Když mu hračka z pacek vypadla, celý se naježil, vykulil oči, a čekal, zda se dále pohne. Ale když jako mrtvola ležela bez pohnutí dál, skočil na ni, celý se překulil, zůstal ležet na zádech, a stoličkami na levé straně čelistí začal do hlavičky myšky opět kousat. "Haha, teď by ses měl vidět, kámo!" zvolal na něj Akihiko a napil se z plechovky piva. "Koukni se na ty pumy, ty loví líp, než ty!" dodal. "Kolikátý díl Seven Wolds, One Planet tohle vlastně je?" zamručel si pro sebe. Jenže nejnovější dokument Davida Attenborougha byl rázem přerušen zvláštním vysíláním. Akihiko, stejně jako Fahad, Pauline, Pierre a zbytek světa, byl v tu chvíli zcela paralyzován. Když ho napadlo, o co by se mohlo jednat, spatřil obrovskou vesmírnou loď dopadající do nepříliš vzdálených ulic jižního Londýna. Zhrozil se. Vždyť ten objekt dopadl na území místního hřbitova, který před asi hodinou či hodinou a půl Pauline s Pierrem odjeli navštívit! Tatzelwurm na hlasitý dopad vesmírného obra reagoval jako pes na ohňostroj. Začal se celý třást. "Kámo, uklidni se! Neboj..." Akihiko se jej pokoušel uklidnit v náruči. Pokusil se dovolat Pauline, zjistil však, že v Londýně nebyl žádný signál. Vyběhl ven z hlavní místnosti a seběhl schody do přízemí. Drže Tatzelwurma v jedné ruce, sebral svou železnou tyč, připraven na jakékoliv nebezpečí, jež mělo přijít. Minuty ubíhaly. Akihiko vyšel ven. V ulici byl relativní klid, všichni lidé se schovali ve svých domovech. Z dálky se ozval řezavý zvuk motorky. To přijel Fahad. "Seš v pohodě, borče?" zeptal se ho Akihiko. "Zrovna na to jsem se tě chtěl zeptat," odpověděl Fahad, načež se oba vrátili do základny. "Shai'ri přicházejí," vydechl Fahad. "Už jsem si všiml," řekl na to Akihiko, "hele, mohl by sis na chvíli vzít Tatze? To jeho chvění se už přenáší i na mě." "Nepovídej. Akihiko Yukimura a strach? Ty dvě věci k sobě přece nejdou," zasmál se Fahad. Rudé světlo na stěně chodby náhle začalo pulzovat. Ozval se mechanický hlas bezpečnostního systému: "Nejvyšší pohotovost! Nejvyšší pohotovost! Zaregistrován neznámý objekt ve výšce dvě stě metrů nad budovou! Délka: čtyřicet metrů. Výška: neznámá. Hmotnost: neznámá. Pravděpodobnost poškození budovy: 100 %." Akihiko s Fahadem se na sebe jen podívali, aniž by stačili něco říci. Okamžitě vnikli do výtahu, jenž je odvezl do podzemní části základny. Pak další vesmírná loď Shai'ri dopadla přímo na budovu, a proměnila tedy technicky vyspělou základnu Lovců kryptidů v hromadu trosek. Strop podzemní části budovy se protrhl, a zasypal vše, co v ní bylo uloženo, včetně výtahové kabiny s oběma muži a jejich zvířecím přítelem...

Lovci kryptidů dostali další velkou ránu. Když už to vypadalo, že naděje na záchranu světu vzrostla, Shai'ri započali svou invazi. Nejen Londýn, nejen New York, ale celý svět je nyní v ohrožení! Zachránit ho může jen ten, kdo se novým vládcům planety postaví. Cena za hrdinství však bude vysoká... Pokračování zítra, 29. března!

Obrázek týdne 27. 3. 2020

27. března 2020 v 14:49 | HAAS |  Obrázky týdne
Pro tentokrát jsem se opět rozhodl obohatit rubriku Obrázky týdne o malbu současných živočichů, přestože toto konkrétní zvíře se pravděpodobně před 700 tisíci lety setkalo i s jeskynními lvy a hyenami, a možná dokonce i mamuty. Podle mě se jedná o ikonu evropské přírody. Je to největší lasicovitá šelma Evropy. Dnes ji prostě nemohu pustit z mysli. Proto jsem hledal obrázky jezevce lesního, a ten, který se mi zalíbil nejvíce, Vám nyní předkládám.


Popisek k obrázku: Pestrobarevné kvetoucí rostliny i zpěv ptáků ohlásily příchod jara. Dvojice jezevců lesních (Meles meles) vystoupila z nory, ve které během zimy hodně spala. Přestože jezevci neupadají do zimního spánku, je jejich život v nejchladnějším období roku poněkud chudý, nudný. Nyní se tito všežravci mohou opět potloukat kolem nory a pátrat po své oblíbené potravě, od hub a kořínků rostlin přes hraboše až po zdechliny zvířat. Jeden se již pustil do pojídání kořisti, druhý si zatím prohlíží okolí.

Na Blogorgonopsid Diaries jsem dnes napsal tento článek o jezevci fretkovitém, příbuzném našeho jezevce lesního, patřícího do rodu Melogale. Myslím si, že si lasicovité šelmy obecně zaslouží větší pozornost, než je jim občas dávána, vždyť mnohé jsou na svou velikost nesmírně silné!
Zároveň mám pro Vás důležitou zprávu. Přemýšlel jsem, kdy Vám ji sdělit, a usoudil jsem, že nyní, když se naši přátelé ocitli ve skutečné krizi, na to přišel vhodný čas. Čtvrtá série Lovců kryptidů bude sérií již poslední... Jak víte, žádná z postav v příběhu není v bezpečí. Čtěte tedy dál, a dozvíte se, jak to všechno nakonec dopadne! Pokračování příběhu přijde zítra...

Draceny - krokodýlovití ještěři z Jižní Ameriky

26. března 2020 v 18:39 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Tento článek mne napadlo napsat díky velice zajímavé a vtipné epizodě Zážitků Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2001 nesoucí název Říční vlk a ostrov hadů (Brazil: The River Wolf and the Isle of Serpents). Sledoval jsem ji za posledních mnoho let už ani nevím po kolikáté. Při sledování scény s dracenou krokodýlovitou jsem si však uvědomil poměrně zdrcující skutečnost; jak je možné, že jsem ještě o dracenách nikdy na svůj blog nenapsal? Vypadá to, že dosud byla dracena krokodýlovitá na mém blogu zmíněna jen před takřka pěti lety ve článku o britské krokodýlí zoo Crocodiles of the World... A tak jsem se rozhodl, že o dracenách jakožto celém rodu konečně napíši článek, a přiblížím Vám tyto neskutečně zajímavé jihoamerické ještěry!

Dracaena je rod jihoamerických ještěrů z čeledi tejovitých (Teiidae), který na naší planetě žije už přinejmenším 13 milionů let. V angličtině se jim říká "caiman lizards", v češtině prostě draceny. Jsou to příbuzné tejú a amejv, a podobně jako oni mají také rozeklaný jazyk, podobně jako varani a samozřejmě hadi. Žijí v tropické Jižní Americe, od Guayany, Surinamu a Francouzské Guayany přes Kolumbii, Peru, Ekvádor, Brazílii až po Bolívii a Paraguay. Známy jsou celkem dva žijící druhy, a jeden vyhynulý. Draceny jsou pozoruhodné zvláště svým zjevem. Jsou takovou kombinací krokodýlů a ještěrů, dvou skupin plazů, jež nejsou zrovna tak blízce příbuzné, jak by někteří lidé čekali! Krokodýlové jsou přece jen archosauři, a mají blíže k ptákům, než k jakémukoliv z ještěrů (třída Reptilia je parafyletická). Nicméně důležité je uvědomit si, že se draceny svým způsobem života místním jihoamerickým kajmanům trochu podobají. Mají totiž moc rády vodu, jsou to v podstatě semiakvatičtí, či částečně vodní ještěři. Jejich záda jsou pokryta velice silnými šupinami, jež jim dodávají ten krokodýlí či kajmaní vzhled. Současné draceny mohou dorůst i 1,2 metru na délku.


Jediným popsaným druhem rodu Dracaena, který již nežije, je D. colombiana. Tento druh žil před 13 až 12 miliony let na území Kolumbie, a je znám z fosilních pozůstatků nalezených v lokaci Honda v kolumbijských Andách. Nejprve byl popsán jako zástupce rodu Tupinambis, což je další rod tejovitých ze Střední a Jižní Ameriky, v současné době zastoupený 9 druhy. Později byl klasifikován jako Paradracaena colombiana, nyní je však považován za právoplatného člena draceního rodu. Fosilie Paradracaeny byly nalezeny i v Brazílii a Peru; v této době tedy můžeme již říci, že Dracaena colombiana obývala jak Kolumbii, tak tyto země, a její areál rozšíření se příliš nelišil od areálu rozšíření jejích moderních příbuzných. Pravděpodobně žila stejným způsobem života, částečně ve vodě, částečně na zemi, a je dosti pravděpodobné, že i dobře šplhala po stromech.


Patrně nejznámějším zástupcem tohoto rodu je dracena krokodýlovitá (Dracaena guianensis), také nazývaná dracena guyanská či dokonce teju krokodýlovitý. Tento pozoruhodný plaz, dosahující délky až 1,2 metru a hmotnosti 4,5 kilogramu, se specializoval na lov měkkýšů s ulitou. Aby ji rozlouskl a dostal se tak k měkkému obsahu, musí mít pořádně silné čelisti. Jediné kousnutí dracenou do prstu, a máte po zábavě. Dracena krokodýlovitá má skutečně mimořádný skus, dost silný na to, aby prokousla pevný krunýř želvy. V několika případech to bylo zdokumentováno, tudíž amazonské říční želvy rozhodně nejsou před dracenou v bezpečí. Zaútočí-li tento vodní teju na takovou velkou kořist, trhá z ní kusy masa jeden za druhým a polyká je v celku. Podobně jako suchozemští tejové, i dracena dostane občas náladu na hrabání, ne pro legraci, ale k vytvoření skrýše na říčním břehu. Hodí se jí k tomu její silné drápy, rovněž dobře uzpůsobené pro šplhání po stromech. Nejvíc doma se ale cítí asi ve vodě, kde svým vzhledem může skutečně zdánlivě připomínat kajmany yakaré. A podobně jako oni, má i dracena niktitační membránu, jež kryje její oční víčka jako plavecké brýle. Ve vodě se díky tomuto vylepšení a vynikajícímu zraku dobře orientuje, poháněna údery silného, dlouhého a zploštělého ocasu. V poslední době jsou mladé draceny krokodýlovité chytány za účelem prodání teraristům, pravdou však je, že se rozhodně, už jen pro ten silný čelistní skus, nejedná o mazlíčky pro nováčky. Jejich chov není snadný.


Dracena krokodýlovitá obývá Guyanu, Surinam, Francouzskou Guianu, Brazílii, Kolumbii, Ekvádor a Peru. Naopak Bolívii a Paraguay, a zároveň též Brazílii, obývá druhý žijící druh draceny, a to sice dracena paraguayská (Dracaena paraguayensis). Dosahuje zhruba podobné velikosti jako její severní sestřenka, její zbarvení je však mnohem tmavší. Šupiny na hlavě nejsou načervenalé či oranžové, ale šedé. S těmito ještěry je možné se setkat zvláště na území Pantanalu, rozsáhlého mokřadu o rozloze Velké Británie na jihu Brazílie. Jsou velice plaché, lidí se bojí. Také se živí převážně měkkýši, ačkoliv si čas od času pochutnají i na racích a dalších korýších.


Obrázky pocházejí z následujících webů: TripAdvisor, Paleontología de Colombia, WikiMedia Commons a Fauna Paraguay.

Symbióza mezi výrečky a slepany: Když hadi zodpovídají za čistotu hnízda

25. března 2020 v 18:43 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Tento článek bych nenapsal, nebýt velice zajímavé poznámky, kterou učinil Steve Backshall ve svém živém přenosu na YouTube a na Facebooku dnes zhruba okolo půl dvanácté našeho času. To mne donutilo vyhledat si o daném tématu více, a nakonec jsem se rozhodl, že o tomto pozoruhodném případu symbiózy napíši článek na blog...

Symbióza je termín, který označuje soužití dvou či více organismů, obvykle v mutualistickém pojetí, tedy že všechny partnerské druhy mají ze vztahu užitek, ač se do symbiózy řadí i parazitismus, komenzálismus anebo amenzálismus. Při pomyšlení na mutualistické vztahy mezi živými tvory, dejme tomu například živočichy, obvykle pomyslíme na sasanky a klauny očkaté, na klubáky a nosorožce, na mravence a mšice... Kolik takových příkladů bychom jen mohli uvést! Ovšem málokdy se mluví o symbióze v souvislosti s hady. I tak většinu zapálených nadšenců jistě napadne, že některé druhy hadů sdílejí nory se savci, s želvami, ještěry a dalšími živočichy. To by mohl být příklad neutralistické symbiózy, kdy na sebe druhy žijící v malém prostoru, snad bychom mohli říci vedle sebe, nepůsobí vůbec. Tolerují se, nechtějí se vzájemně pozabíjet, a to stačí. Ovšem skutečný, a zároveň mutualistický vztah, skutečně existuje mezi drobnými severoamerickými hady a dravými ptáky, kteří si je přinášejí do svých hnízd.
Řeč je o symbióze mezi výrečkem americkým (Megascops asio), malou sovou žijící ve východní části Severní Ameriky, od východního pobřeží Kanady po Mexiko, a slepanem texaským (Rena dulcis), maximálně 27 centimetrů dlouhým hrabavým hadem živícím se především termity a larvami hmyzu. V 80. letech 20. století si zoologové zkoumající výrečky v lesích Texasu všimli něčeho zvláštního. Výrečci přinášeli do svých hnízd malá, protáhlá, beznohá zvířátka, jež byla zamotána kolem jejich zobáků. To, co zprvu vypadalo jako jakési dlouhé, tlusté žížaly, byli ve skutečnosti slepani! Není žádnou hanbou zaměnit slepana s velkou žížalou, dokud nespatříte jeho hlavičku. Tělo tohoto hada je lesklé a hladké, a jak každý, kdo už takového slepana držel v ruce přizná, i na omak je jiný než ostatní hadi, a skoro jako žížala. Proto si koneckonců vysloužil anglické obecné jméno "worm snake". Vidět slepana obtočeného kolem zobáku výrečka se nezdá být nikterak zvláštním, uvědomíme-li si, že sovy jsou masožravci, a výreček americký má rozhodně plazy na svém jídelníčku! Z hadů loví hlavně heterodony. Důležité je však uvědomit si, že slepani, které výrečci nesli na zobáku, byli živí. Jejich tělíčka se nehoupala ze strany na stranu, jako mrtvý had. Byli víc při životě, než odborníci dokázali zprvu uvěřit. Skutečně, výrečci nosili do svých hnízd živé slepany!
Následoval rozsáhlejší výzkum. Zoologové se ponořili do studia hnízd výrečků, a skutečně v nich začali nacházet živé slepany, žijící v materiálu na spodku hnízd. Některé slepany sice sežraly malé sovičky, což vůbec není překvapivé, ale většina z nich přežila. Dospělí výrečci je nezabili, aby se slepani stali potravou pro mláďata. Přestěhovali je, protože k tomu měli jiný důvod. Hnízda, do kterých výrečci drobné hady zavlekli, byla obývána mnohem menším množstvím obtížného hmyzu a parazitů, než hnízda, v nichž slepani nežili vůbec.
Slepani v hnízdech výrečků nacházejí potravu v podobě mravenců, termitů a jejich larev, a všelijakých parazitů, zatímco výrečkům udržují hnízdo relativně čisté. Vědecký výzkum prokázal, že soví mláďata žijící v hnízdě s těmito hady rostla rychleji a byla zdravější, a potrava, kterou rodiče ptáčatům přinášeli, nebyla kontaminována hmyzími larvami. Tento výzkum zabral zoologům v podstatě několik týdnů, dokud mláďata neopustila hnízdo.
Těžko však říci, zda se nakonec jedná o příklad mutualistického vztahu, či vztahu komenzálního. Oba druhy mají ze společného života v hnízdě užitek, nicméně slepani do něj byli přeneseni, aniž by s tím souhlasili, a navíc přece jenom někteří skončili v žaludcích mláďat výrečků, ač větší množství hadů rozhodně v hnízdě přežilo. Jasné je však jedno; zcela určitě jde o symbiózu.

Dospělý výreček americký (Megascops asio)

Mladí výrečkové američtí v hnízdě

Slepan texaský (Rena dulcis) si propracovává cestu dřevem

Za poskytnutí obrázků vděčím webům WikiMedia Commons, Birds of North America a Reptile Fact.

Knihy o pravěku: Pravěká zvířata

24. března 2020 v 11:25 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Zase jsem si udělal malou přestávku ve psaní popisů knih o prehistorii, zatím poslední článek na toto téma jsem napsal v první polovině prosince minulého roku, a šlo o popisek knihy Putování pravěkým světem - Dinosauři. Myslím, že je na čase se k těmto článkům zase vrátit!

Pravěká zvířata je kniha napsaná Josefem Benešem s ilustracemi Zdeňka Bergera, vydaná v roce 1992 Státním pedagogickým nakladatelstvím. Je to dle mého skvěle sestavená publikace obsahující především popisky velké palety prehistorických živočichů, od primitivních rybovitých obratlovců, jako byl Hemicyclaspis, přes dinosaury od Compsognatha po Triceratopse, až po vyhynulé druhy primátů, jako byl kupříkladu Pliopithecus vindobonensis, jehož fosilie jsou známy i ze Slovenska. Kniha je nicméně rozdělena na dvě velké části: Jak se vyvíjeli obratlovci (začíná na straně 9) a Pravěká zvířata v obrazech (začíná na straně 55), právě druhá část knihy je nejrozsáhlejší. První část je rozdělena na několik podkapitol; Několik slov úvodem, Vznik obratlovců, Rybovití obratlovci, Z vody na souš, Život dále od vody, Z pradějin ptáků a O vzniku a vývoji savců. Čtenářům je prostřednictvím těchto podkapitol přiblížen vývoj života na Zemi. Je jim prezentováno schéma nejstarší fáze vývoje druhoústých, od hypotetického předchůdce přes hvězdice, lilijice, sumky a kopinatce po primitivní rybovité obratlovce. Takových schémat je v této části knihy více (Schéma vývoje obojživelníků, Změna pozice končetin u suchozemských obratlovců, Srovnání křídla ptáků, ptakoještěrů a netopýrů aj.). Na závěr je zde uvedena tabulka geologických období... Druhá část knihy je v podstatě souborem popisů prehistorických zvířat, jak již bylo zmíněno výše. Platí, že na levé (sudé) straně jsou vždy uvedeny název živočicha, jméno autora popisu, krátká charakteristika, tělesné rozměry, geologické stáří a geografické rozšíření. Zároveň, a to je pozoruhodné, je strana doplněna o krátkou definici popisovaného zvířete v angličtině (většinou v jedné či dvou větách, výjimečně více). Pravá (lichá) strana pak dané zvíře zobrazuje v ilustraci od Zdeňka Bergera. Všechny tyto ilustrace jsou moc povedené. Na některých sice dinosauři stále táhnou ocas po zemi, vzhledem k době vydání knihy to však není moc překvapivé. Text je rozhodně srozumitelný, a dozvíte se z něj velké množství informací. Tuto knihu mohu rozhodně doporučit, je moc pěkná!


Základní údaje:
autor: Josef Beneš,
rok vydání: 1992,
počet stran: 319.

V psaní těchto článků hodlám pokračovat!

Slavné expedice: Brownovy výpravy za zkamenělinami

23. března 2020 v 12:46 | HAAS |  Vědecké výpravy

"Řeka by nás přemístila o několik mil za den, učinili jsme však časté zastávky k pátrání po fosiliích a vzácně jsme pokryli více než dvacet mil za den. Celé míle jsme pluli malebnou samotou, ticho přerušoval jen hluk peřejí."
Barnum Brown o výpravě do Alberty v roce 1910

Přezdívalo se mu Mr. Bones neboli Pan Kost. Objevil nejslavnějšího z dinosaurů, právem pro svou majestátnost označovaného za jejich krále - Tyrannosaura rexe. Byl nadšeným paleontologem, a jedním z nejslavnějších hledačů fosilií pozdní Viktoriánské doby na počátku 20. století. Barnum Brown se do historie paleontologie zapsal jako málokdo jiný. Přestože svůj nejslavnější objev nepopsal - toho úkolu se chopil jeho kolega a spolupracovník Henry Farfield Osborn - byl vůbec prvním člověkem, který spatřil tyranosauří kosti. Během svých výprav do formace Hell Creek v americké Montaně a Red Deer River v kanadské provincii Alberta však odkryl i další fosilie. Někdo by snad mohl říci, že jich bylo až přemrštěně mnoho.


Lov fosilií však nebyl v té době ani zdaleka tak opatrný, jako dnes. Brown se členy svých výprav užíval k odkrytí prehistorických vrstev dynamitu, jenž poškozoval nejen horniny samotné, ale také zkameněliny, které nesly. Nalezené fosilní ostatky pak byly převáženy ve vagonech vezenými koňmi nebo pouze lidskýma rukama. To však neznamená, že by Brownovy nálezy nebyly cenné, ba naopak. Práce, kterou odvedl, byla skutečně nadmíru přínosná, a o všechny zkoumané fosilie bylo náležitě postaráno.

Barnum Brown se narodil 12. února 1873 v městě Carbondale v Kansasu. Rodiče mu dali jméno podle největšího showmana té doby, P. T. Barnuma. V roce 1890 začal mladý Barnum studovat na Kansaské univerzitě. Hojně se věnoval výzkumu fosilií v terénu. Jeho prvním velkým výletem za fosiliemi byla výprava do Nebrasky a Jižní Dakoty. Zda na této expedici nalezl nějaké pozoruhodné zkameněliny není známo, přinejmenším však jistě získal praktické dovednosti, jež o rok později využil při svém lovu fosilií ve Wyomingu.


Tehdy se mu podařilo najít lebku Triceratopse, velkého třírohého býložravého dinosaura z období pozdní křídy. Tento rod byl popsán o pět let dříve, roku 1889, Othnielem Charlesem Marshem. Ten nalezl během Války o kosti mnoho pozůstatků těchto dinosaurů, a stejně tak jejich kosti odkryl i jeho soupeř, Edward Drinker Cope. Ačkoliv se nejednalo o nový rod, Brown byl svým nálezem velice nadšen. Tehdy ještě nemohl tušit, že mnohem později, v roce 1933, dokonce popíše nový druh Triceratopse, a to sice T. maximus. K takové práci měl však ještě daleko, vždyť byl teprve studentem.

Do Wyomingu se ještě několikrát vrátil poté, co dostudoval, tedy od roku 1897. Pokaždé spolupracoval s Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku. Hledal pro tuto proslulou instituci dinosauří zkameněliny, a právě tato spolupráce mu zajistila dlouhou kariéru v oboru paleontologie. V roce 1902 byl pak vyslán do formace Hell Creek na jihovýchodě Montany. Právě zde učinil objev, který měl na svět paleontologie velký dopad.


Nalezl fosilní pozůstatky velkého teropodního dinosaura s třiceticentimetrovými zuby a čelistním skusem čtyřikrát silnějším než u aligátora. Tato obluda měřila dvanáct metrů na délku a vážila alespoň 5 tun. Ještě na dlouho to měl být největší masožravý dinosaurus, kterého věda poznala. I díky tomu měl velký dopad na kulturu, a byli-li masožraví dinosauři prezentováni jako hrozivé, po krvi lačnící masivní příšery, pak za to mohl právě tento obří karnivor. Brown v roce 1902 v Hell Creeku našel ostatky dinosaura, které o tři roky později, tedy v roce 1905, jeho kolega Henry Farfield Osborn popsal pod jménem Tyrannosaurus rex. Tak byla zrozena legenda, tyranský ještěří král. Byl to Brownův největší a nejdůležitější objev.


Brown spolupracoval s Osbornem i při dalších výpravách, společně například odkryli stehenní kost Diplodoka; exemplář AMNH 223. Při jiné výpravě zase Brown nalezl kosterní ostatky plesiosaura, který měl v břišní dutině úlomky kostí ptakoještěra rodu Pteranodon. Byl to zřejmě vůbec první důkaz interakce mezi mořskými plazy a pterosaury, konkrétně tedy predace. Podobné nálezy jsou dodnes velice vzácné. V roce 1908 Brown popsal na základě kostí, jež roku 1906 nalezl člen jeho expedice, Peter Kaisen, v Hell Creeku, slavného obrněného dinosaura druhu Ankylosaurus magnivestris. Pravdou však je, že Brown nalezl osteodermy ankylosaura už dříve, při vykopávání první kostry tyranosaura, a nesprávně se domníval, že tyto velké kostěné pláty patřily právě obřímu masožravci. Osborn mu dal za pravdu, a v roce 1905 popsal zvíře pod rodovým názvem Dynamosaurus. Tento rod je dnes neplatný. Kostra byla odkryta ve Wyomingu v roce 1900, tedy dva roky předtím, než nalezl neúplnou kostru druhu Tyrannosaurus rex. Ke všemu překvapení tedy můžeme říci, že Brown nalezl tyranosaura už o dva roky dříve, přestože Osborn tento exemplář popsal jako úplně jiný rod.


V roce 1910 se Barnum Brown rozhodl skončit svůj výzkum fosilií v Montaně, a zaměřil svůj zájem na pozoruhodnou geologickou formaci v Albertě, jež měla být roku 1955 oficiálně prohlášena za Dinosauří provinční park. Na bárce Mary Jane se spolu s Osbornem a dalšími členy expedice, včetně kanadského kuchaře Freda Saunderse, vydal na Red Deer River, 724 kilometrů dlouhou řeku protékající jedním z nejbohatších dinosauří nalezišť v Severní Americe. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brownovi se podařilo nalézt část zadní končetiny Albertosaura v provinčním parku Dry Island Buffalo Jump. Tento objev vedl k nálezu velkého množství dalších pozůstatků albertosaurů. Bylo jich tak moc, že Brownův tým nemohl posbírat všechny, dal si však tu práci, aby z každého exempláře odebral alespoň jednu kost. Naleziště na Dry Island bylo však bohužel zapomenuto, a rovněž tak Brownovy sbírky z Alberty, uložené v Americkém přírodovědném muzeu. Teprve v roce 1997 se na místo vrátil Phil Currie, a v podstatě jej jako naleziště dinosauřích zkamenělin znovuobjevil.


Z křídových hornin lemujících Red Deer River přivezl Brown také pozůstatky Hypacrosaura, devítimetrového hadrosaurida z podčeledi Lambeosaurinae. Neúplná kostra bez lebky mu posloužila jako typový exemplář k popisu tohoto rodu v roce 1913. Brown se domníval, že Hypacrosaurus vypadal podobně jako Saurolophus, jehož pozůstatky nalezl roku 1911. Ačkoliv bývá Saurolophus někdy asociován s prehistorickým Mongolskem, vyskytoval se před 70 miliony lety mimo východní Asii i v Severní Americe, a Brown byl též jeho objevitelem. Z Red Deer Valley přivezl Brown také fosilie ceratopsidů rodů Leptoceratops a Anchiceratops, jež v letech 1913 a 1914 popsal. Roku 1915 nalezl Brown kosterní ostatky nodosaurida rodu Edmontonia. A v roce 1916 se s Peterem Kaisenem vrátil do Montany, a během letní expedice společně nalezli kosti Montanoceratopse, jenž byl pak Brownem a geologem Erichem Marenem Schlaikjerem popsán v roce 1942.


Další velký objev čekal Barnuma Browna při výpravě do Big Horn Mountains poblíž Yellowstonského národního parku. Tento objev přišel až mnohem později; Brown se totiž do hor vydal v roce 1934 poté, co bylo Americké přírodovědné muzeum místním rančerem Barkerem Howem upozorněno na "hromadu velkých kostí". Byl to úžasný objev. Brown v podstatě nalezl nové dinosauří naleziště, a to bylo později pojmenováno Howe Quarry. Bylo pro změnu jurského stáří, a jednalo se o obrovský hřbitov sauropodů, ornithopodů a Allosaurů. Barnumovi se zde mimo jiné podařilo najít i kosti zcela nového druhu sauropodního dinosaura, kterého o mnoho, mnoho desetiletí později, vlastně až v roce 2012, popsali američtí paleontologové pod jménem Kaatedocus siberi. Howe nicméně Brownově týmu zakázal naleziště dále navštěvovat od roku 1935, neboť tyto nálezy zaujaly i širokou veřejnost, a rančer tedy požadoval zvýšení poplatků za prováděné vykopávky na jeho půdě. Ke všemu neštěstí se pak většina kostí Kaatedoca ztratila během požáru Amerického přírodovědného muzea ve 40. letech 20. století...


Kromě dinosaurů, jež jej tolik fascinovaly, nalezl Barnum Brown i jednoho z nejstarších primátů vůbec. Stalo se tak, když se svou tehdejší manželkou Lilian v roce 1923 navštívil Rangún (též Yangon), pestrobarevné město, jež ještě do rou 2006 sloužilo jako hlavní město Myanmaru (tehdejší Barmy). Poblíž Rangúnu, v pondaungských vápencích, našel úlomek čelisti se třemi zuby. Zcela jistě patřily nějakému savci, žijícímu v epoše eocénu. Brown si však dlouho neuvědomoval, jak cenný tento nález byl. Teprve čtrnáct let nato ho jeho kolega Edwin H. Colbert upozornil na fakt, že fosilie patřila primátovi, do té doby nejstaršímu objevenému anthropoidovi (zástupci infrařádu Simiiformes), a pojmenoval ho Amphiphithecus mogaungensis.


Barnum Brown zemřel 5. února 1963 ve věku 89 let v New Yorku. Byl pochován ve vesničce Oxford v okresu Chenago, odkud pocházela jeho první manželka, Marion. Za svůj život proslul jako muž, který sbíral cokoliv, co mělo vědeckou hodnotu. Jeho obrovské sbírky, tvořené skutečnou kvantitou exemplářů, jež vykopal v terénu, značně rozšířily naše znalosti prehistorického života.

I přes všechny ty úžasné objevy, které učinil, zůstane Brown navždy nejvíce asociován s Tyrannosaurem rexem. Byl to on, kdo nalezl krále dinosaurů, který dodnes vzbuzuje v lidech obdiv k jedné z nejúspěšnějších skupin živočichů, jež kdy na naší planetě žily.

Altirhinus

22. března 2020 v 14:21 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Altirhinus ("vysoký nos") byl asi 6,5 metru dlouhý ornitopod, žijící na území dnešního Mongolska v období spodní křídy stupňů apt a alb před 112 až 100 miliony lety. Je znám z několika neúplných koster a dvou lebek, jež v roce 1981 ve východní Gobi nalezla sovětsko-mongolská paleontologická expedice. Formace Khuren Dukh, v níž byly tyto ostatky objeveny, vydala také fosilie ornithomimosaura rodu Harpymimus, hadrosauroida rodu Choyrodon, ankylosaura rodu Shamosaurus a dokonce také ceratopsiana rodu Psittacosaurus. Dříve byl Altirhinus považován za druh iguanodonta, I. orientalis. Mnohými znaky se však od tohoto rodu i celé jeho rodiny lišil natolik, že byl přeřazen k vlastnímu rodu, a druh byl roku 1998 Davidem Normanem pojmenován Altirhinus kurzanovi. Druhové jméno zvířete ctí Sergeje Kurzanova, ruského paleontologa, který jeho fosilie našel během výše zmíněné výpravy. Nejvýraznějším znakem Altirhinovy lebky byla zvětšená nasální oblast. Byla vyboulenější než například u australského Muttaburrasaura. Paleontologové si nejsou zcela jisti tím, jaký měla význam. S určitostí lze tvrdit, že Altirhinus měl dobrý čich. Mohl však tento nasální oblouk sloužit i jako zásobárna krve či dokonce vody? Objevily se i odvážnější hypotézy, jedna z nich tvrdí, že Altirhinus mohl mít na čenichu kožní útvar podobný tomu, který k předvádění užívají rypouši sloní. Obě nalezené lebky zvířete mohly patřit pouze samcům. Je tedy možné, že samice takový nasální oblouk neměly, alespoň tedy ne tak velký? Odpovědi na tyto otázky asi v brzké době odborníci nenajdou. Naprosto jistě však o Altirhinovi víme jedno: byl to býložravec. Měl v čelistech více zubů než Iguanodon, díky čemuž efektivněji zpracovával potravou. Tou byla nízko i vysoko rostoucí vegetace. Altirhinus byl částečně bipední, stavěl se na zadní končetiny, aby dosáhl na listí na větvích stromů. Po zadních také utíkal, dostal-li se do nebezpečí. Jinak však chodil po čtyřech, jak během okusování nízkých keříků, tak při putování po lesích a planinách. Šlo o stádní zvíře... Pozoruhodný tvar čelistí Altirhina vedl v minulosti některé paleontology ke spekulacím, že mohl představovat jakýsi článek mezi iguanodonty a hadrosauridy. Jeho zobák byl totiž širší než u iguanodontů, a skutečně připomínal charakteristický "kachní" zobák pozdějších hadrosauridních dinosaurů. V současné době však není jisté, do které konkrétní skupiny Altirhinus patřil. Snad lze říci, že to byl hadrosauroid, nikoliv však zástupce čeledi Hadrosauridae. Dle některých odborníků je jeho "kachní" zobák výsledkem konvergence, tedy vývoje, při kterém se nepříbuzné organismy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na životě v podobném či stejném typu prostředí. Naopak typickým znakem pro iguanodonty, kterým Altirhinus disponoval, byl ostrý dráp na palcích předních končetin... Hmotnost tohoto dinosaura se pravděpodobně rovnala 1100 kilogramům. Měl tuhý ocas, silné zápěstní kosti a široké prsty zakončené kostmi podobnými kopýtkám...
Popis Altirhina můžete najít v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona, vydané v České republice nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2009.

Příště Liaoceratops!