close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Duben 2020

Hroznýšek pestrý - Jeden z pouhých dvou afrických hroznýšovitých

30. dubna 2020 v 16:49 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po dalších dvou týdnech čekání přináším další slíbený hadí popisek. Seznamte se tedy s hroznýškem pestrým!

Latinský název: Gongylophis colubrinus,
Rozšíření: severovýchodní Afrika a Jemen,
Velikost: 50 až 90 centimetrů.
Pomineme-li všechny druhy hroznýšovitých hadů (čeleď Boidae) žijících na ostrově Madagaskar, je v podstatě africký kontinent - myšleno tedy jeho vnitrozemí - domovem pouze dvou zástupců této čeledi. Oba patří do rodu Gongylophis, jehož českým ekvivalentem je hroznýšek. Právě hroznýšek pestrý je z těch dvou druhů asi nejznámější. V angličtině se mu říká Egyptian sand boa nebo též Kenyan sand boa; kromě Egypta a Keni se však samozřejmě vyskytuje i v dalších zemích na severovýchodě Afriky, tedy v Somálsku, Etiopii, Súdánu, na severu Tanzanie, a dokonce i v Nigeru. Pozorování jednoho exempláře bylo hlášeno z Jemenu, zda však v současné době stále obývá Arabský poloostrov, a nebyl-li v onom případě zaměněn s jiným pouštním hadem, to není známo. Hroznýšek pestrý se vyznačuje zavalitým tělem s krátkým ocasem. Jeho zbarvení je oranžové s nepravidelnými skvrnami hnědé barvy, pokrývajícími svrchní stranu těla. Bříško je bílé. Hroznýškova hlava je klínovitá, a nese výrazný, snadno rozpoznatelný nosní štítek. Šupiny po celém těle jsou hladké. Přirozeným prostředím tohoto hada jsou suché travnaté pláně, křovinaté savany, a semiaridní písečné oblasti s dostatkem drobivé půdy, ve které žije. Během horkých měsíců tráví hroznýšek pestrý svůj čas v norách savců, případně pod kameny. Je o něm známo, že žije i v oblastech 1500 metrů nad mořem. Jedná se o nočního lovce malých savců a ptáků. Pochopitelně nemá jed, své oběti škrtí tělními smyčkami. Podobně jako řada jeho příbuzných čeká v záloze na kořist, a když nějaká oběť vhodné velikosti projde kolem, bleskurychle na ni zaútočí, zakousne se do ní, uškrtí ji, a potom ji spolkne hlavou napřed. V některých oblastech si ho však lidé čas od času spletou se zmijemi rodu Echis, kvůli čemuž jej zabíjejí. Dalším nebezpečím je pro něj ztráta přirozeného prostředí. Populace těchto hadů jsou dále ohroženy odchytem pro obchod s domácími mazlíčky, naštěstí je však tento druh zařazen v druhém dodatku (Appendix II) smlouvy CITES... Hroznýšek pestrý je vejcoživorodý. V jednom vrhu přivádí samice na svět 3 až 21 mláďat, a to pět měsíců po páření. Mláďata jsou jen asi 17 centimetrů dlouhá, dospělosti dosahují přibližně ve druhém či třetím roce života... Hroznýšek pestrý se objevil například v epizodě "Night of the Hyena" ze seriálu Dobrodružství Austina Stevense (Austin Stevens Adventures).

Příště hroznýšek ozdobný!

Ice Age Centre

29. dubna 2020 v 15:59 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po více než měsíc a půl trvající pauze se zase vracím k rubrice Muzea, výstavy, zoo a dinoparky. Tentokrát Vám krátce představím další zajímavou lokaci, kterou bych jednoho dne rád navštívil...

Ice Age Centre (estonsky Jääaja Keskus) je muzeum nacházející se ve vesnici Äksi v estonském kraji Tartumaa. Jeho cílem je seznámit návštěvníky s dobami ledovými, jež nastaly v epoše pleistocénu, s tvory, kteří v té době obývali severní polokouli a byli tak chladem ovlivněni, a také důsledky, které doby ledové měly na vývoj života na této planetě. To vše představuje velký potenciál, a přestože Ice Age Centre není muzeem velkým, je přímo nacpáno zajímavými exponáty... První podlaží muzea je nazváno "Ice Age and Ice in Our Era", druhé "Traces of Ice Age on the Estonian Territory" a třetí pak "Does the Future Depends on Us?". Muzeum vzniklo díky regionálním grantům z Evropské unie, a v roce 2012 obdrželo titul nejlepšího turistického místa v celém Estonsku... Návštěvníci "centra doby ledové" si mohou prohlédnout řadu vycpanin evropských živočichů, kteří se v posledních desítkách tisíců let vypořádali s velkým chladem, ovšem asi největším lákadlem budovy je velký model mamuta srstnatého. Dále se v Ice Age Centre nacházejí také modely šavlozubého tygra a megalocerose. Dalším velkým lákadlem jsou i vycpané exempláře medvědů ledních, jež jsou ikonou Arktidy a tedy i současného ledového, byť tajícího světa. V budově se dále nachází Polar Bear Cafe, jež má v návštěvnících popíjejících kávu či čaj a pojídajících polévku či dezert vyvolat pocit, jako by tak činili v ledovém arktickém světě. Kavárna není otevřena pouze v pondělí, po zbytek týdne do ní mohou návštěvníci muzea v odpoledních hodinách zavítat... V muzeu působí průvodci, jež mohou návštěvníkům poskytnout výklad o dobách ledových i v angličtině. Poštěstí-li se Vám někdy v budoucnu podívat se do Estonska, rozhodně se do Ice Age Centre podívejte.


Jak se život ve východoafrické savaně točí kolem jedné akácie

28. dubna 2020 v 9:59 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Tento článek bych nenapsal, nebýt druhé epizody dokumentárního seriálu BBC s názvem Secrets of Our Living Planet s Chrisem Packhamem, kterou jsem zhlédl před pár týdny. Příběh o tom, proč gekon potřebuje žirafu, mě dosti zaujal; nejednalo se o klasický přírodopisný segment z africké savany - ty jsou však rovněž skvělé - šlo spíše o něco originálního, a já se rozhodl, že o pozoruhodných vztazích, v jejichž středu nalezneme jeden druh akácie, napíši na svůj blog článek...

Východní Afrika je domovem akácie druhu Vachellia drepanolobium (syn. Acacia drepanolobium), rostliny z čeledi bobovitých, která má zásadní vliv na život některých ikonických i méně známých obyvatel savany. Ve střední Keni i v Tanzanii, včetně slavného Národního parku Serengeti, se nacházejí "hvízdavé savany", jimž tyto stromy dominují. Podivné hvízdání, jakási zeslabená meluzína, která je při větru v takových místech slyšet, vzniká v prázdných, dutých domatiích těchto akácií.
Listy akácií jsou plné dusíku, a ten je v travnatých ekosystémech prvkem nesmírně ceněným. A to proto, že v těchto ekosystémech je ho málo. To ovšem znamená, že každý velký býložravec o listy akácií stojí! Jak každý ví, akácie se chrání před herbivory, jakými jsou žirafy, svými dlouhými trny. Vachellia drepanolobium je vybavena trny o délce až 7,6 centimetrů. Jenže žirafy těmi dlouhými, ostrými ostny neodradí vždy. Ty se klidně mohou pást i na větvích ve vrcholcích stromů, a nutno podotknout, že tento druh akácie dorůstá maximální výšky 6 metrů, tudíž nejsou před plně vzrostlými žirafami chráněny ani ty nejvyšší větve. Jak si tedy akácie druhu Vachellia drepanolobium uchrání svou listovou zásobárnu dusíku? Podobně jako mnoho dalších rostlin žijících na naší planetě, osvojil si i tento východoafrický druh akácie přímý vztah s mravenci. V podstatě se jedná o myrmekofyt; o rostlinu, jež žije v mutualistickém vztahu s kolonií mravenců. Zda je tento vztah přímo symbiotický nebo parazitický, není zatím známo. V případě, že by se skutečně jednalo o symbiózu, mohli bychom tvrdit, že akácie využívá ke své ochraně vlastní armády mravenců!
Tito mravenci žijí právě v již jmenovaných domatiích, baňatých útvarech o průměru 2,5 centimetru, jež se na větvích akácií druhu V. drepanolobium tvoří. Je známo, že domatia si za svůj domov volí hned několik druhů mravenců, mezi nimi například Crematogaster nigriceps. Mravenci tohoto druhu ohlodávají větve a květy akácie, načež konzumují sladký výměšek, který z nich vytéká. Tím však mravenci květy porušují, a znemožňují tak rostlině efektivně se rozmnožovat. Akácie tedy musí vyprodukovat dostatečné množství květů na to, aby umožnila vznik další generace. A právě proto panuje podezření, že vztah mravenců a akácií nemusí být zrovna symbiózou. Mravenci možná akácie tak trochu zneužívají pro svůj prospěch. Pravdou ovšem zůstává, že takové armády mravenců svá hnízda v domatiích pečlivě chrání. Jak již bylo zmíněno, žirafu možná ostré trny akácie neodradí, pokud se jí tedy nějaký nezabodne do dásně. Ovšem armáda kousajících mravenců, to je jiná. Žirafa se rychle napase, a pak raději zamíří pryč. Mravenčí jed není ve velkých dávkách moc příjemný.



Existují však tvorové, pro které mravenci představují vítanou pochoutku. Kočkodani husarští, nejrychlejší opice na světě! Žijí v travnatých, suchých oblastech, a jsou to všežravci. Pojídání hmyzu mají rozhodně v oblibě, a šťavnatá tělíčka mravenců shánějí často právě na větvích akácií. Přestože jsou zemní, nedělá jim problém na akácie vyšplhat! Ale kde pak mravence hledat? Odpověď je jednoduchá - v domatiích. Kočkodani pronikají do jejich baňatých hnízdeček, a postupně je vyžírají. Je to výhodnější než sbírat mravence jednoho po druhém, když maršují po větvích. Přitom by si totiž opice mohla vypíchnout oko o jeden z těch trnů. Svými hbitými prsty jsou kočkodani schopni rozšířit dírky v domatiích, a v podstatě je tak otevřít (navíc k tomu mohou použít i zuby). Mravenci, jež útok kočkodanů přežijí, otevřená domatia opustí.
A tak se tyto podivné útvary stávají útočištěm dalšího malého obyvatele savany. Jedná se o gekona rodu Lygodactylus. Samičky těchto malých stromových ještěrů kladou do domatií vajíčka. Jde o přímo dokonalá hnízda, v nichž jsou vajíčka v naprostém bezpečí před predátory. Mláďata se tedy vylíhnou v bezpečném domově. I po opuštění domatia jsou v relativním bezpečí, žijí totiž na větvích stromu s velkými ostrými trny, a na něj za nimi nepoleze každý predátor. Jejich start do života nemůže být lepší!
Když vítr proniká domatii, ozývá se z nich hvízdavý zvuk. Odtud tedy anglický název tohoto stromu; whistling thorn. Akácie druhu Vachellia drepanolobium jsou nesmírně důležitou součástí ekosystému, který obývají - to bychom však mohli říct o každém organismu. Pravdou však je, že jsou na nich životy některých živočichů skutečně závislé; od mravenců po gekony. Jsou součástí série vztahů, jež nemůže být pozoruhodnější. Aby se uchránili před žirafami, vytvářejí si trny, a možná umožňují mravencům, aby je chránili, ač to není jisté. Mravenci na akácie lákají kočkodany, a opuštěná domatia se stávají hnízdištěm gekonů. Svět přírody skutečně není světem individuálních organismů, ale světem provázaných vztahů mezi nimi.


Kromě druhé epizody cyklu Secrets of Our Living Planet vděčím za informace i webu Blue Planet Biomes.

Primates - nový dokumentární seriál televize BBC

27. dubna 2020 v 11:44 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Dosud nejnovějším vysílaným přírodovědným dokumentem z kuchyně BBC Natural History Unit je seriál Primates (česky Primáti), jehož první epizoda se premiérově vysílala včera, v neděli 26. dubna 2020, v hlavním vysílacím čase na stanici BBC One. Primates je dokumentární trilogie zabývající se řádem savců, do kterého patříme i my. Včerejší epizoda byla nazvána Secrets of Survival (Tajemství přežití), a diváci se v ní seznámili například s ohroženými makaky lvími, kteří žijí pouze v pohoří Západní Ghát v Indii. Úžasné záběry ukázaly, že se tyto opice při svém přežití spoléhají na veverky, schopné mnohem snadněji určit, zda jsou plody chlebovníku různolistého v danou dobu jedlé či ne (viz video). Dalšími hvězdami této epizody však byly i gorily horské z Konga a malpy kapucínské z Brazílie; opice proslulé používáním nástrojů. Druhá epizoda seriálu se bude jmenovat Family Matters (Na rodině záleží), a jejím prostřednictvím budou diváci seznámeni s úžasnými příběhy týkajícími se komplexních sociálních životů orangutanů, chápanů a langurů. Název třetího dílu zatím nebyl oznámen, bude se však vysílat za dva týdny, v neděli 10. května, též v hlavním vysílacím čase na BBC One, ostatně jako díl druhý o týden dříve... V původním znění čte komentář britský přírodovědec Chris Packham, jeden z nejznámějších televizních průvodců přírodou a člověk, kterého mám opravdu moc rád. Tato nová dokumentární trilogie však nebude nejnovějším přírůstkem v jeho filmografii nadlouho, neboť na konci května bude Chris opět jedním z moderátorů pořadu Springwatch na BBC Two, ve kterém vystupuje už od roku 2009 (a stejně tak je jedním z moderátorů pořadů Autumnwatch a Winterwatch). Producenty seriálu Primates jsou Nick Easton a Gavin Boyland, výkonným producentem je pak Mike Gunton, který v BBC NHU působí již od roku 1990, a stojí za vysoce ceněnými dokumenty typu Život (Life), Skrytá království (Hidden Kingdoms) či Planeta Země II (Planet Earth II). Za střih dokumentu byl zodpovědný Nick Carline (střih 1. epizody Planety Země II), hudba je dílem kolektivu skladatelů ze společnosti Bleeding Fingers Music... Seriál Primates bude zcela jistě vysílán o něco později tento rok, případně v roce příštím, na stanicích Prima Zoom a ČT2, rozhodně si ho tedy nenechte ujít. Britský Amazon již také umožňuje koupit si celou sérii v digitální formě za cenu 234 korun...


Oficiální ukázka:


Pravěcí netopýři: Witwatia

26. dubna 2020 v 12:43 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Předchozí část Pravěkých netopýrů jsem napsal 9. dubna, je tedy nejvyšší čas se k projektu zase vrátit, a představit Vám dalšího pozoruhodného vyhynulého letouna...

Druhy: Witwatia schlosseri, W. sigei, W. eremicus,
Období: střední až pozdní eocén, před 37 až 33 miliony lety,
Území: Egypt a Tunisko.
Na území egyptského Fajjúmu žily v eocénu přinejmenším dva velké rody letounů; Aegyptonycteris a Witwatia. Nebyli si vzájemně blízce příbuzní, což odkazuje na jistou diverzifikaci mezi jednotlivými taxonomickými skupinami letounů žijícími v tomto období. Z Fajjúmu jsou známy celkem dva druhy rodu Witwatia - popsané v roce 2008 - a to W. schlosseri a W. eremicus. V roce 2012 byl navíc popsán třetí druh, W. sigei, jehož fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Tuniska. Vypadá to tedy, že před 37 až 33 milióny let byl rod Witwatia v severní Africe poměrně rozšířený. Žádné z nalezených pozůstatků nejsou kompletní, a nelze z nich přesně určit velikost zvířete, ale jasné je, že se jednalo o letouna dosti velkého (odhad rozpětí křídel witwatie se pohybuje okolo jednoho metru). Z nalezených spodních čelistí s ostrými zuby lze určit, že šlo o masožravé netopýry. Lovili menší obratlovce, od ještěrů a malých savců až po menší druhy netopýrů. Svou ekologií byla Witwatia podobná současnému středoamerickému listonosu nosatému (Vampyrum spectrum), který je též výhradně masožravý, a loví jiné druhy netopýrů, hlodavce a ptáky. V minulosti se paleontologové zabývali tím, zda byly zuby witwatie uzpůsobeny i k požírání ovoce. Hypotéza o oportunistické frugivorii rodu Witwatia byla však nakonec zavržena. Velké špičáky i ostré stoličky byly zcela jistě určeny pouze ke zpracování masa, napovídá tomu i stavba čelistí, jež byly skutečně robustní. Otázkou zůstává, zda si rody Witwatia a Aegyptonycteris nějakým způsobem konkurovaly. Šlo o masožravé netopýry velikostně srovnatelné s listonosem nosatým, dokonce žili i podobným způsobem života, a žili ve stejném čase ve stejné části světa. Vypadá to tedy, že severní Afrika byla ve středním až pozdním eocénu domovem gigantických masožravých netopýrů ze dvou vývojových linií. Odborníkům nicméně není přesně známo, proč. Čeleď Philisidae, do které Witwatia patřila, vyhynula až v miocénu; jejím dosud nejmladším známým zástupcem je Scotophilisis, který je znám na základě fosilních ostatků nalezených na území Libye.

Rekonstrukce druhu Witwatia schlosseri

Tento projekt bude pokračovat...

Lovci kryptidů 4: Jako můra k plameni (2/4)

25. dubna 2020 v 13:14 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Dean, Pierre, Akihiko, Roger a Fahad vydali z nového útočiště Lovců kryptidů - z Velázquezovy tvrzi na pobřeží Argentiny - do Langley, sídla CIA, ve Spojených státech amerických. Jejich cílem bylo najít Quartermainea, který svůj milovaný Briddimský drahokam Lovcům kryptidů ukradl. Bez něj nejsou schopni otevřít bránu do jiné dimenze, a cestovat tedy časem, tudíž Dean stále nemá možnost změnit běh dějin tak, aby k invazi Shai'ri nikdy nedošlo. Arik Thomson jim však v Langley sdělil hrozivou zprávu: Quartermaine a agentky Kentová a Lyonsová jsou nezvěstní. Jejich letoun padl v době, kdy Shai'ri začali s hromadným útokem na lidstvo... Podle Thomsona však tým nevážil nebezpečnou cestu do Langley zbytečně. Spolu s agentkou Megan Leesonovou představil Lovcům kryptidů novou řadu vyspělých letounů Black Butterfly, jež mají naši planetu před mimozemskými kolonizátory chránit. Čtyři členové týmu se rozhodli pomoci kapitánce Stacy Jordanové v boji nad Kármánovou hranicí, Pierre se raději rozhodl zůstat na Zemi... Ani jedno z těch míst však není bezpečné!

LOVCI KRYPTIDŮ 4: JAKO MŮRA K PLAMENI, ČÁST DRUHÁ:
Arik a Megan zavedli Pierra do podzemního bunkru, nacházejícího se přímo pod hlavní budovou. "Koukněte, vím, že mě asi považujete za nějakého ustrašeného francouzského křečka," řekl znepokojeně Pierre, prohlížeje si několik metrů silné stěny chodby vedoucí do bunkru, "ale tím opravdu nejsem. Nemám strach. Chci vám pomoct, ne se tady někde skrývat." Arik se na něj usmál: "O vaší odvaze nemám pochyb. Věřte mi, Pierre. Kentová mi řekla, co o Vás vyprávěl Dean Owen. Že jste jediný, který tuhle hrůzu ustojí. A se vší upřímností, po tom, co jste už zažil v posledních letech... Jste možná ten nejhouževnatější člověk, kterého jsem kdy znal. Jo... a já znal hodně houževnatých lidí." Pierre trochu pozvedl obočí: "No, tak já zrovna nechtěl, abyste mě tady komplimentoval. Víte, jsem docela skromný." "Jen jsem chtěl, abyste se tu s někým setkal," řekl Arik, a otevřel dveře bunkru. Pierre v něm spatřil dva muže, jeden z nich seděl na červeném gaučíku s roztaženýma nohama v děravých ponožkách, druhý stál v rohu, a přihlížel televiznímu záznamu, který si společně pouštěli. Byli to britský premiér Harold Mayson a jeho asistent Buchanan Johnson. "Propána, Thomsone!" vyhrkl Mayson, když příchozí spatřil, a rychle nohy zasunul do bot. "Nemůžete zaklepat?! Co kdybych byl zrovna ve vaně, a můj asistent se tady převlékal?! A to myslím naprosto vážně!" zlobil se. "Pane premiére, jsme v krizi, takové věci nikoho nezajímají," odpověděl na to iritovaně Thomson. "Vy jste opustil Velkou Británii? Proč?" zeptal se premiéra Pierre. "Nebylo tam bezpečno. Osobně jsem dohlédl na to, aby byla královna v bezpečí. Jenže Buckinghamský palác obklopovalo čím dál víc vesmírných lodí! Neměl jsem na vybranou!" bránil se Mayson. "Vy jste zbabělec... Když pomyslím na to, že jste byl jedním ze světových státníků, kteří svolili Nietovi..." řekl Pierre. "Ha há! Vy my tak budete vyčítat má rozhodnutí! Pokud si dobře vzpomínám, pane Leroyi, když jsem Vás naposledy viděl, přiznal jste, že jste zavraždil pár lidí!* Ti vaši Lovci kryptidů... To je mi banda! A ten váš Akihiko tentononc... To je normální vrah! Nemůžu uvěřit, že jsem nechal japonskýho vraha chodit volně po ulicích Londýna! Vrahoun je to. Zabiják. Dočet jsem se, že měsíce předtím, než tenhle mimozemský děs začal, zabil skupinu zločinců!** Vás nebudu poslouchat! A vy jste stejně o těch Shoi'rai, nebo jak se jmenují, věděli dřív než samotná vláda mé země! Kruci!" vykřikoval Mayson jako divý. "Klídek, vaše veličenstvo," ozvala se Megan. "Já nejsem veličenstvo! Tohle je urážka!" rozčiloval se Mayson. Johnson k němu zezadu přišel a jemně se dotkl jeho ruky. "Sedněte si, pane. Bylo toho na vás až příliš," řekl ustaraně. "Královna sama se mi vysmívá... ještě mi poslala SMS, že prý mě napodoboval nějaký mimozemšťan, a ona ho popíchla kulkou do zad... že prý bych si to zasloužil i já, dle jejích slov rošťák." Pierre se začal trapně chechtat. Přestal však, když spatřil, jak na něj Thomson vážně pohlížel. "To, o čem jste se zmínil, Pierre, tedy souhlas světových státníků nechat Nieta provést to, co právě dělá, nás také znepokojilo. Pravdou nicméně zůstává, že Nieto má větší síly, než kdokoliv jiný na této planetě. Jeho roboti jsou takřka nezničitelní," řekl Arik. "Nevyčítejte mi to, stejně mu na to dřív kývl americký prezident... a upřímně, žádné jiné možnosti vážně nejsou. Taky v Nietovi vidím nebezpečného chlapíka, zároveň však vím, že se vynasnaží tuhle planetu ochránit," řekl již klidněji Mayson. Arik se obrátil na Pierra: "Jen jsem chtěl, abyste věděl, že premiér Mayson je tady." Při cestě do nejvyššího patra budovy, do Thomsonovy pracovny, se ozvala další příšerná rána. Ten zvuk měl takovou frekvenci, že při jeho zaznění naráz popraskala okna v celé základně. Arik instinktivně strhl Pierra k zemi, a jako vycvičený agent ho chránil vlastním tělem. Megan se také schoulila na podlaze, jakmile však hluk ustal, vykoukla z rozbitého okna ven, a spatřila něco strašlivého. "Šéfe, energetický štít kolem základný byl prolomen! Blíží se k nám dvě malá vesmírná plavidla Shai'ri. Zbraň umístěná na prvním z nich se natočila k nám..." okomentovala to. Pak dostala budova několik zásahů v podobě dlouhých, svítivě modrých střel. Zeď chodby byla prostřílena skrz na skrz. Arik, Pierre a Megan sletěli ze schodů, v tu chvíli střelba ustala. "Prolomeny byly sektory A2 a B3, Ariku," řekla Megan a odkašlala si. "Letím dolů, znova to nahodím. Posledně jsme měli asi 40 % energie navíc, ten štít obnovíme!" vyhrkl Arik. "Pierre," řekl ještě, "vy se radši držte zpátky." Megan se už po zábradlí houpala níž a níž s cílem vyběhnout z budovy a jednotkám Shai'ri, jež v malých letounech přilétaly, se postavit. "Ani náhodou! Nezůstal jsem tady jen proto, abych byl úplně k ničemu!" zařval Pierre. Střelba ho pořádně vyděsila, a on cítil tu neuvěřitelnou sílu, kterou se naučil ovládat, prostupující jeho svaly. Žíly na jeho čele zezelenaly. Objem svalů na jeho rukou se začal zvětšovat, nikoliv však natolik, aby mu popraskala košile. Vyběhl schody zpět do chodby. První letoun Shai'ri se blížil k budově, a on jej hodlal zničit. Rozběhl se, proskočil bezesklým oknem, a silně dopadl na střechu letounu. Letoun se při letu trochu zhoupl, ale pilotovi se opět podařilo nabrat výšku. Pierre zanořil prsty do předního okna, tvořeného neznámým, nesmírně silným materiálem - rozhodně ne plastem či sklem - a pomalu jej začal deformovat. Mimozemšťan zodpovědný za řízení letounu cosi vykřikoval, pak Pierrova ruka předním oknem pronikla, jedinou ranou do hlavy pilota zabila, a letoun začal klesat. Pierre z něj seskočil těsně předtím, než dopadl k zemi. Ani takovým skokem si neublížil, jen se po něm na zemi překulil a chvíli zůstal vyčerpaně ležet. Druhé plavidlo přistálo na zemi zhruba sto padesát metrů od něj. Opustila ho skupina devíti vojáků Shai'ri s trubicovitými zbraněmi. Bez váhání je namířili na svého prvního protivníka, na Megan. Sprintovala k nim rychlostí olympijského běžce, a s neuvěřitelnou přesností přitom střílela z pistole. Dva z nich zasáhla, pak naskočila první světle modré střele, jež změnila zasažený asfalt k nepoznání, a trefila do hlavy dalšího mimozemšťana. Skulila se za strom, ten po další střele ze strany Shai'ri padl, ona však zřícenému kmeni uhnula, udělala kotoul, a skryla se mezi keři. Odtamtud střílela po mimozemšťanech dál, až nakonec zbyl pouze vůdce skupiny. Ani jeho smysly nedokázaly pořádně určit, odkud ty malé ostré kulky létaly. Chaoticky střílel do keřů lemujících cestu, i tak se mu však Megan stále nedařilo zasáhnout. V těchto chvílích dorazil Arik do technické místnosti. Násilně odsunul od panelu s ovládáním muže, který na něm dosud pracoval, a znovu nahodil energetický štít v sektorech, jež předtím Megan jmenovala. Vůdce jednotky mimozemských vojáků na uzavírající se štít pohlédl s viditelným naštváním v obličeji. Megan, jež ho pozorovala, se jevil tak lidsky! Využila jeho nepozornosti, tiše vyskočila zpoza zbylých, nespálených křovisek, a po špičkách k němu přiběhla. Zezadu ho bodla nožem do zad. Z hrdla mu vyšel ohavný skřek, načež vyplivl chuchvalec zelené krve a hlenů. "Sorry, kámo. Buď rád, že už to máš za sebou," prohlásila Megan. Přišla k Pierrovi, a pomohla mu na nohy. "Můj šéf ti řek, ať se držíš zpátky," řekla ostře. "Není to můj šéf. A jak mi taky řek, o mý odvaze nemá pochyb," odpověděl vyčerpaně Pierre. "A tos říkal, že seš skromnej," prohodila Megan a dala se do pohybu. S Arikem se znovu setkali po příchodu do základny. Vypadal ustaraně. Vrhl na ně rychlý pohled, a pak nervózně pohlédl do stropu. "Ten štít nebyl prolomený, Megan," pronesl, "ale nedivím se vám, že jste si to myslela... Někdo ho vypnul. Někdo v technické pracovně vypnul štít v sektorech A2 a B3. Naschvál."


V té době byli již Dean, Akihiko, Fahad a Roger na cestě do kosmu. Poté, co na Thomsonovu nabídku pomoci kapitánce Jordanové kývli, dostali pár desítek minut na oddechnutí a odpočinutí. Členové bojové trojky se připravili zejména fyzicky, prováděním všelijakých bojových kousků. Fahad si dal dokonce s Akihikem přátelský zápas, během něj se však proměnil v hrozivého bojovníka, a to tak, že i Akihiko z něj počal mít strach. Dle Fahada samotného za to mohla Harveyho smrt. Cítil k Shai'ri neskutečnou zášť. Když si představil, že jeho nepřítel patřil k mimozemšťanům, ovládla ho zlost. Kapitánka Jordanová mezitím seznámila Deana s ovládáním Černého motýla. Byla příjemným člověkem, nesmírně trpělivým. Byla asi sto sedmdesát centimetrů vysoká, afroamerického původu, tón jejího hlasu šlo jen těžko popsat, byla zkrátka rozeným vůdcem, a měla za sebou pětadvacet let praxe, včetně ostrých leteckých soubojů při misích v Íráku a Afghánistánu... Lovci kryptidů dostali na starost operování letounu Black Butterfly E7. Hromadný start nastal těsně předtím, než Arik zavedl Pierra za premiérem Maysonem... Tentokrát se již nemohlo stát, že by členové posádky při rychlém vzletu pozbyli vědomí. Zážitek to byl i tak děsivý. Dean se při stoupání letounu držel, Akihiko též, Fahad si zakryl obličej, a Roger nedokázal udržet křik, formovaný strachem i vzrušením. Energetický štít základny v Langley byl ve vrchních sektorech vypnut jen na několik vteřin, hned po odletu letounů byl zase obnoven. Vzlet byl doslova šílený. Letouny mířily do výše takovou rychlostí, že je přilétající vesmírné lodě Shai'ri nedokázaly zaměřit, natožpak zasáhnout. Všech čtyřicet Černých motýlů zanedlouho vstoupilo do kosmického prostoru. "Můj ty bože..." vyhrkl Roger, stále oddechující po tom vysilujícím zážitku. Vidět další tisíce lodí Shai'ri, pomalu přilétající k planetě Zemi z té nicotné, mrazivé tmy, nahánělo člověku hrůzu. Přes komunikační přístroj se ozval hlas kapitánky Jordanové: "Tak fajn, hoši a dívky. Letouny A13 až F3 následují mě, zbytek bude Zemi chránit v tomto prostoru do té doby, než rozhodnu jinak! Nakopejte těm potvorám zadky, bojujete za svůj svět!" "Mám takový pocit, že sem nepatříme..." zasmál se Roger. "Proč? Protože seš oháklej jinak než zbytek skvadry?" zeptal se Akihiko. "Abych řekl pravdu, jsem poctěn tím, že jsem při této operaci oblečen do uniformy Lovců kryptidů. Fajn věc, že jste měli náhradní uniformy umístěné v Cryptid Swiftu," řekl Dean. "Konec žvanění, chlapi. Jdeme do nich!" vyhrkl Fahad, a zmáčkl tlačítko na kniplu. Tak Black Buttefly E7 vypálil svou vůbec první laserovou střelu, a ta proměnila blížící se vesmírnou loď jen v cosi neforemného a zcela poničeného.


Stacy Jordanová prolétala letounem mezi jednotlivými obrovskými vesmírnými plavidly, a ze svého Černého motýla po nich pálila s neuvěřitelnou vervou. Vyhýbala se střelám, jež z nich vycházely, její štěstí však nemohlo trvat věčně. Křídlo letounu bylo po chvíli zasaženo. Black Butterfly A12 začal prudce klesat. "Krucinál," sykla Stacy, a zapnula trysky. Ty letoun vypálily nepopsatelnou rychlostí dál do vesmíru, přímo proti jinému obrovitému plavidlu Shai'ri. "Stacy, tohle bude nejspíš tvůj konec. Moc jsem si dneska toho válčení neužila," řekla si pro sebe nahlas. V letounu byla sama, a v hlavě děkovala Arikovi za to, že jí jako jediné povolil nemít u sebe žádné další členy skvadry. Vesmírný gigant však náhle vybuchl. Černý motýl proletěl vším tím harampádím, sice se trochu odřel, ovšem přežil to, a Stacy také! Pohlédla ven z okna, a nevěřícně pokývala hlavou. Tak už i nad Kármánovou hranicí pracovali Nietovi roboti X-77! A nebýt jich, Stacy by přišla o život! "Viděli jste to? Nieto v podstatě zachránil Jordanovou," řekl Roger. "Štve mě, že jsme s ním na jedný straně," pronesl Akihiko. "Že to říkáš zrovna ty?!" řekl Roger. "Už to tak je, kámo," odpověděl Akihiko. "Nieto se nikdy nezastaví, to mi věřte. On, Shai'ri, Ngoy... to jsou faktory, které z téhle planety udělají peklo. Nakonec jsou to všichni ničitelé," řekl zasmušile Dean. Pak vypálil laser po menším vesmírném plavidle. Jeho exploze bohužel zaslepila jiného pilota, a jeho letoun do poničeného plavidla narazil. "A máme tu problém," řekl Fahad. Spuštěním trysek se Black Butterfly C14 trochu stabilizoval, nebyl zde však v bezpečí, a nedokázal rychle opustit bitvu. "Musíme posádku dostat do našeho letounu," řekl Akihiko, "nasadím si skafandr, vy k té jejich stíhačce přileťte, a sdělte jim přes komunikáč, že pro ně jdu." "Whoa, troufalé," prohlásil Roger, "tam venku se staneš živým terčem." "No a? Ty lidi někdo musí dostat do bezpečí," odpověděl Akihiko, a začal se oblékat. "Jsou lidi, co Akihika považují za nebezpečného samozvance, který je schopný svým nepřátelům strašně ubližovat, dokonce i zabíjet. Ale koukněte na něj, chlapi. Má dobrý srdce. Poprvé v životě chápu jeho motivy víc, než kdokoliv jiný," řekl Fahad. Posádka Black Butterfly C14 s pomocí Lovců kryptidů nadšeně souhlasila. Jinou naději na záchranu právě zřejmě neměli. Pár letounů Lovce kryptidů krylo, i tak byla však Akihikova akce dosti riskantní. Zavřel se ve speciální komoře, a s nataženou elastickou gumou, jíž držel v ruce, přeskočil z jednoho letounu do druhého. Tři chlapíky ve skafandrech jednoho po druhém doprovodil do Black Butterfly E7. A když se ten třetí konečně ocitl v bezpečí, stalo se něco příšerného. Jeden z Černých motýlů, jež Akihika kryly, byl zničen. Střela z vesmírného plavidla Shai'ri sice Akihika minula, ale elastickou gumu spojující oba Černé motýly přestřelila. V tom šoku se jí Akihiko pustil, a nebyl tak již napojen ani na poničený letoun. Byl tam venku, zcela nechráněn, vznášel se ve vesmíru, a bylo jen otázkou času, kdy ho nějaká z těch střel zasáhne...

* - odkaz na epizodu Pierrova pomsta ze 3. série Lovců kryptidů; Mayson zde dále odkazuje na své zatím poslední setkání s Lovci kryptidů v americkém Seattle v příběhu Invaze, který 3. sérii uzavřel
** - Mayson se zmiňuje o událostech, jež nastaly na začátku příběhu Žraloci neusínají ze 4. série

Ze všech nebezpečí, v nichž se Akihiko kdy ocitl, je toto zdaleka největší. Bude mu záchrana posádky Black Buttefly C14 nakonec osudná? Bude mise, na kterou byli vojáci kapitánky Jordanové vysláni, úspěšná nebo ne? A co Nietovi roboti X-77, jak se budou dál činit při záchraně planety? Kdo naschvál vypnul energetický štít v základně CIA v Langley, aby na ni mohli Shai'ri zaútočit? Pokračování příště!

Obrázek týdne 24. 4. 2020

24. dubna 2020 v 9:16 | HAAS |  Obrázky týdne
Máme tu poslední Obrázek týdne v dubnu 2020. Tentokráte jsem procházel galerii ilustrátorky Karen Carr, jejíž malby jsem na blog v rámci různých článků včetně Obrázků týdne před lety dával docela často. Nějakou dobu se však žádné její další malby na Blogorgonopsidu neobjevily, což je podle mě škoda. Z děl umístěných na jejím webu www.karencarr.com mě nejvíce zaujala tato malba, použitá jako obal knihy Quest for the African Dinosaurs od amerického paleontologa Louise Jacobse.


Popis k obrázku: V roce 1909 zamířila do Tendaguru v tehdejší Německé východní Africe, dnešní Tanzanii, první expedice Přírodovědného muzea v Berlíně vedená Wernerem Janenschem. Němečtí paleontologové a jejich domorodý pomocník nyní zkoumají horniny datující se do pozdního jurského období, a všímají si kusů obrovských kostí, jež z nich vylézají. Jejich představivost je těmito nálezy naprosto uchvácena. Představují si, jak Tendaguru vypadalo před 155 miliony roky. V hlavách se jim promítají obrazy gigantických sauropodních dinosaurů žijících v zelené, křovinaté až lesnaté krajině...

Zítra můžete na mém blogu očekávat druhou část příběhu Jako můra k plameni ze 4. série Lovců kryptidů. Dále mám v plánu napsat o jednom novém dokumentárním seriálu, více informací o něm přinesu na začátku příštího týdne. Užijte si víkend, a pokud můžete, vyrazte ven za ptáky, potomky dinosaurů, a dalšími zvířaty. Jaro je pro toulky přírodou nejlepší!

Geology Rocks - část 2. - Vulkanologie

23. dubna 2020 v 17:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 2.

Vulkanologie


Pojem vulkanologie je všeobecně dobře známý, a všichni víme, že se jedná o vědní obor zabývající se vulkány, jejich vznikem a stavbou, sopečnou činností a ostatními záležitostmi se sopkami spojenými. Vulkanologové jsou geologové, kteří tyto pozoruhodné věci studují. Často navštěvují sopky a jejich okolí, sbírají vzorky lávy, hornin a tefry, a také provádějí seismická pozorování či deformační monitoring. U vulkanologie bychom se mohli zastavit skutečně na dlouho, bude však lepší, když to trochu zjednodušíme, a seznámíme se jen s některými základními fakty.

Historie vulkanologie sahá v podstatě do období pravěku. Není to myšleno tak, že by sopky a vulkanickou činnost sledovali a zaznamenávali dinosauři, ač na starších rekonstrukcích výbuchy sopek prehistorické krajiny často doprovázejí. Řeč je o vztahu vulkánů a lidí. Náš druh zažil největší sopečnou erupci posledních milionů let; výbuch sopky Toby na Sumatře, čemuž došlo před 75 000 lety. Okolo roku 7000 př. n. l. byla zhotovena první malba sopky, a to na území dnešního Turecka. Pochází z neolitického naleziště Catal Höyük. Zobrazuje soptící vulkán, pravděpodobně Hasan Dagi, projevující svůj hněv nad malou vesničku umístěnou na jeho úpatí. Sopkami se pak zabývali někteří Řekové a Římané (ti měli Vulcana, boha ohně, včetně ohně sopek), původní obyvatelé Havaje uctívali bohyni sopek, Pele, vulkány se objevovaly i v maorské mytologii. Lidé měli z vulkánů strach, znamenaly totiž nevídanou destrukci, které zkrátka nešlo zabránit. Došla vulkanologie tak daleko, že je dnes schopna výbuchy sopek předpovídat? Je dnes možné, aby byly lidské životy před zlobícími se vulkány zachráněny na základě užití našich poznatků?


Predikci erupcí není v současné době možné provést s naprostou přesností, metody vulkanologie se však zlepšují, a kdo ví, možná to v blízké budoucnosti možné bude. Každý rok vybuchne okolo 50 až 70 sopek po celé planetě, některé z nich jen jednou, jiné několikrát. Nicméně třeba v roce 2015 došlo jen ke 43 erupcím po celé planetě. Naopak více než 80 jednotlivých erupcí je už opravdovou vzácností; k něčemu takovému snad ani nedochází. Obvykle se takhle zlobí vulkány ve Střední Americe, v Japonsku, na Kamčatce, případně třeba na Jávě, Sulawesi nebo v Jižní Americe. I letos, v roce 2020, už došlo k několika významným erupcím, posledně v Itálii, kdy se znovu rozohnila sopka Etna. Letošní erupci sopky Taal na Filipínách odnesli tři lidé. Na počátku dubna se rozzlobila sopka Anak Krakatoa, "dcera" kaldery vytvořené notoricky známým výbuchem Krakatoi v roce 1883 (tento nový vulkán vznikl až roku 1927).

Poté, co na konci srpna 1883 došlo k erupci kaldery Krakatoa, zemřelo přes 30 000 lidí. Její exploze byla rovná 200 megatunám TNT, měla tedy 13 000 krát větší sílu než bomba, která ve 2. světové válce dopadla na Hirošimu. Hluk, který erupce způsobila, byl v té době údajně slyšen až v samém středu Austrálie, ve městě Alice Springs, a dokonce i na druhé straně Indického oceánu, na ostrově Rodrigues, který patří Mauriciu. 165 vesnic a měst bylo výbuchem zničeno. Výbuch Krakatoi měl dalekosáhlé následky. Na celé severní polokouli se průměrné letní teploty v následujícím roce snížily o 0,4°C. Příroda se nicméně po letech začala vzpamatovávat. Mnohé živočišné druhy, jež před explozí kalderu obývaly, se v průběhu dalších let začaly vracet - mezi nimi byly kupříkladu i krajty mřížkované, skvělí plavci schopní osidlovat nové ostrovy.


K ještě horšímu neštěstí však došlo v roce 1815, když vybuchl stratovulkán Tambora na severu indonéského ostrova Sumbawa. Zemřelo 71 000 až 250 000 lidí (přesná čísla nikdy znát nebudeme), načež po celé severní polokouli z důvodu změny klimatu následovaly hrozivé hladomory. K podobným událostem však dochází jen jednou za čas, doufejme tedy, že nás další podobný sopečný výbuch, který by ovlivnil celý svět, nezasáhne brzy... Vulkány, místa, jimiž se na povrch dostávají roztavené horniny, mohou být explozivní, výlevné nebo smíšené. Jsou rozeznávány čtyři typy erupce; Pélejský, Pliniovský, Havajský a Strombolský. A každý z nich se liší. Jiné sopky jsou zase vyhaslé či spící. Právě taková kaldera v Národním parku Yellowstone je spící sopkou, a podle některých hypotéz by její výbuch klidně mohl náš druh tak ovlivnit, že bychom se z toho už nevzpamatovali.

Kromě sopek se vulkanologie samozřejmě zabývá i tím, co sopky chrlí, tedy magmatem. Magma jsou roztavené horniny a plyny, jež se v podobě lávy z hlubin planety Země "derou" na povrch. Primární magma na zemském povrchu tuhne, sekundární naopak tuhne pod povrchem. Oblastí původu magmatu je zemský plášť, jinak se taví též z hornin spodní části zemské kůry. Magma může mít teplotu 590°C až 1400°C, teplota tzv. suchého magmatu, jež je zbaveno vody, může vyšplhat i na 1500°C.


Pokud se chcete stát vulkanologem nebo vulkanoložkou, studujte geologii a geofyziku, a budete-li tvrdě pracovat, třeba se Vám podaří uskutečnit si svůj sen a vydat se s výzkumnými účely k nějakému z těch potenciálně nebezpečných míst, kterými na povrch naší planety uniká magma. Tak trochu podobným oborem, který s vulkanologií souvisí, je seismologie, vědní disciplína zabývající se zemětřeseními a zároveň tedy i vulkanickou činností, jež s nimi souvisí.

O vulkanologii by se toho dalo napsat ještě mnoho. V rámci projektu Geology Rocks se k sopkám určitě ještě vrátíme, a blíže se seznámíme s vnitřkem sopky a se vznikem magmatu. Toto byl teprve začátek, čeká toho na nás mnohem víc!

Den Země: Jak vlastně začal?

22. dubna 2020 v 13:31 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Je tu 22. duben, Den Země! Všichni o něm víme, všichni z naší generace se o něm jako malí učili ve škole, a v případě některých, třeba i mě, o něm beztak slýchali i léta předtím! S Dnem Země se mi pojí nádherné vzpomínky. Vzpomínám si hlavně na to, jak nás v páté třídě paní učitelka vzala ven po velice zajímavé diskuzi o ochraně přírody, která se ale nakonec vyvinula v povídání o kryptidech a mimozemšťanech. Poté, co jsme si pověděli všechno o tajemných tvorech a úkazech, které nás jako děti fascinovaly, vyrazili jsme na louku a do lesa, a sbírali všelijaké odpadky, od plastových lahví po cigarety, jež tam po sobě lidé zanechali. Není žádným překvapením, že takto jsme ve škole Den Země slavili i v letech předchozích a následujících, a místo vyučování se aktivně věnovali zlepšování našeho životního prostředí, ale zrovna ten den mi zkrátka utkvěl v paměti, a teď, když o něm píši, mám pocit, jako bych se vrátil o všechna ta léta zpět a opět si to zažil. Právě díky takovým zážitkům si nedokáži Den Země představit jinak, než jako událost, při níž je nutné přírodě alespoň trochu pomoci.

Za ty 4,5 miliardy let své existence nepoznala planeta Země žádný druh, který by ji měnil a ovlivňoval svým počínáním druhy ostatní - až na nás. Neznamená to, že lidský druh by byl jakýmsi démonem. Vždyť počet lidí chovajících se k přírodnímu světu hezky a s úctou jen roste, bohužel však stejně tak roste celá lidská populace, a ta naši planetu, chceme-li to či nechceme, mění až příliš rychle. A přece jen se čas od času mezi lidmi najdou tací, kteří k přírodě žádný respekt nemají. Od lidí odhazujících plechovky v lese po magnáty, jež nezajímá, kolik živočichů a rostlin připraví o život vykácením pralesa. Den Země je zaměřen na propagaci ochrany životního prostředí. Musíme mít na vědomí, že právě to je v současné době jedna z nejpřednějších záležitostí, se kterou se potýkáme. Ničení přírody už bylo dost, společně ji tedy chraňme. Je to důležité pro nás pro všechny, i pro ty, kteří jí nevěnují dostatečnou pozornost.


Tento Den Země je již 50. v pořadí slaveným ve Spojených státech amerických, a 30. slaveným po celém světě. Jak to tedy celé začalo? Proč vlastně Den Země slavíme? Proč je datum 22. dubna každoročně výrazně označeno v našich kalendářích, a proč jsme se školou místo vyučování chodili sbírat odpadky a pomáhat tak přírodě? Celé to začalo v roce 1969, kdy šest kilometrů od pobřeží Santa Barbary v americké Kalifornii došlo k nekontrolovanému vypuštění nafty do Santa Barbara Channel z plošiny Platform A společnosti Union Oil. V období od 28. ledna do 7. února došlo k úniku 13 000 až 16 000 metrů krychlových nafty, jež znečistila místní vody k nepoznání. Do té doby šlo vůbec o největší únik tekuté těžené látky do moře, větší nastaly až v roce 1989 na pobřeží Aljašky a v roce 2010 v Mexickém zálivu, a v obou případech se jednalo o ropu. Přírodní katastrofa v Santa Barbara Channel zabila přes 3500 mořských ptáků, a bezpočet delfínů a dalších kytovců, lachtanů a tuleňů, a samozřejmě mnoha dalších mořských živočichů. Odhadovaný počet jednotlivých zabitých zvířat se vyšplhal na víc než 10 000. Tato událost přiměla tehdejší americké aktivisty k započetí události, kterou nazvali Earth Day. Mnozí z těchto environmentalistických aktivistů pomáhali se záchranou zasažených živočichů v Santa Barbara Channel, a patřili mezi ně kupříkladu John McConnell a Selma Rubin. A právě tito lidé stáli u založení Dne Země, ač za nápadem stáli i jejich kolegové, opět aktivisti pracující na záchraně zvířat v místě neštěstí, Marc McGinnes a Bud Bottoms.

John McConnell, mírový aktivista a rodák z Iowy, veřejně o Dnu Země promluvil o několik měsíců později na UNESCO Conference v San Francisku. Navrhl, aby se Den Země slavil 21. března, v první jarní den, a aby byl oslavou míru a celé planety. O vznik Dne Země se o měsíc později zasloužil demokratický senátor, aktivista a environmentalista z Wisconsinu, Gaylord Nelson. Naftovou stopu o délce nějakých 2000 kilometrů viděl při letu letadlem, a když se dozvěděl o McConnellových plánech, rozhodl se mu pomoci. Přišel s nápadem slavit Den Země poprvé dne 22. dubna 1970. Za organizaci první oslavy naší planety se zasloužil Denis Hayes. Nelson ho sám vybral, kvůli čemuž byl Hayes ochoten opustit Harvardovu univerzitu.


A tak to celé začalo. Americký prezident Richard Nixon a první dáma Pat Nixonová společně vysadili strom na jižním trávníku u Bílého domu. Starosta New Yorku John Lindsay umožnil aktivistům oslavujícím první Den Země shromáždit se v Central Parku. Zavřena byla toho dne dokonce i Pátá Avenue. Union Square v Manhattanu za jediný den navštívilo přes sto tisíc lidí. Fotografie a záběry z oslavy obešly celé Spojené státy, a jen dále umožnily, aby se na Den Země roku 1970 nezapomnělo. Dále se uskutečnil také první Týden Země, jehož administrátorem byl Edward Furia.

V roce 1990 se stal z Dne Země mezinárodní svátek, kterého se zúčastnilo okolo 200 milionů lidí ve 141 zemích. 20. výročí Dne Země bylo již sponzorováno velkými společnostmi, a šly do něj miliony dolarů. Došlo k vytvoření dvou skupin, The Earth Day 20 Foundation, vedené Edwardem Furiou, a Earth Day 1990, za kterou zodpovídal Denis Hayes. Gaylord Nelson byl čestným předsedou obou těchto společností. Den Země v roce 1990 se zaměřil především na recyklaci, a byl hnací silou k vytvoření Summitu Země v Rio de Janeiru, který se konal v červnu 1992, a znovu později v roce 2012. Ve druhé polovině 90. let se události spojené se Dnem Země začaly zaměřovat i na změnu klimatu, na globální oteplování, ale i na užívání udržitelné energie, neovlivňující negativně životní prostředí.


Dnešní 50. výročí Dne Země je bohužel ovlivněno omezeními, za která může současná, předtím nevídaná situace. Avšak tam, kde je to možné, můžeme stále provádět úklidy lesů či luk. Díky internetovému připojení můžeme všichni bez problémů podepisovat petice za záchranu ohrožených druhů a jejich habitatů. Doufám, že si dnešní den užijete, a že uděláte něco pro zachování biodiverzity a zlepšení životního prostředí. Počítá se každý ždibec! Mějte to na vědomí, vždyť za budoucnost Země chtě nechtě zodpovídáme my, a ta budoucnost může být šťastná nejen pro náš druh, ale i pro druhy ostatní.

Liaoceratops

21. dubna 2020 v 15:16 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Liaoceratops ("rohatá tvář z Liaoningu") byl malý ceratopsián, žijící v období spodní křídy stupně barrem, před 126 miliony let, na území dnešní Číny. Byl popsán kolektivem paleontologů včetně Xu Xinga a M. A. Norella v roce 2002 na základě exempláře nalezeného v čínské provincii Liaoning. V roce 2007 pak byla nalezena lebka mladého jedince, jež byla krátce po smrti zvířete otevřena čelistmi a drápy predátora - ten pak pozřel mozek malého Liaoceratopse. Tento rohatý dinosaurus chodil jak po dvou, tak po čtyřech; pohybu po zadních uplatňoval při běhu. Měřil jen asi metr na délku. Jeho charakteristickým znakem byla velká hlava s rohy směřujícími do stran, posazenými za očima. Je dosti pravděpodobné, že jeho hlavový límec, tolik typický pro rohaté dinosaury, sloužil k ukotvení silných čelistních svalů. Odborníci tak usoudili na základě důlkovaného povrchu kosti, což naznačuje, že se jednalo o místo, na něž se upínaly svaly. Liaoceratops spásal nízko rostoucí vegetaci, živil se například kapradinami, a ty trhal pomocí malých zoubků, skvělých k řezání rostlinného materiálu. Tento tvor žil v lesním podrostu, mezi křovisky, a pravděpodobně byl zbarven tak, aby dobře splynul s okolním prostředím. Díky tomu se dokázal vyhnout zraku velkých lesních predátorů, jako byl Yutyrannus. Jeho nepřáteli byli spíše sinovenatoři a další menší a rychlí masožravci, zda se ovšem Liaoceratopsové seskupovali do stádeček, aby takovému nebezpečí čelili společně, neboť v množství je síla, to známo pochopitelně není. Mládě s rozštípnutou lebkou mohlo být zabito právě takovým predátorem, jakým byl Sinovenator... Liaoceratops by mohl paleontologům pomoci určit, k čemu vlastně výrazné kanýry rohatým dinosaurům sloužily, zda se tedy sloužily k ochraně či k předvádění se. Jsou přesvědčeni, že Liaoceratopsův štít sloužil samcům k zaujetí samiček, a je možné, že byl v období rozmnožování pestře zbarven. Liaoceratops je jedním z nejstarších známých rohatých dinosaurů (mějte však na paměti, že historie podřádu Ceratopsia sahá až do období pozdní jury!), a pokud jeho kanýr sloužil k předvádění, pak je dosti pravděpodobné, že jej k tomu uplatňovali i jeho pozdější příbuzní, včetně proslulých triceratopsů a torosaurů...
Popis Liaoceratopse můžete najít v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona z roku 2008.

Příště Shuvosaurus!