close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2020

Nový druh chřestýšovce ze severovýchodní Indie

20. dubna 2020 v 10:09 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Minulý týden byl ohlášen objev nového druhu chřestýšovce z rodu Trimeresurus, anglicky nazývaného "green tree pit viper". Jedná se tak již o 33. platný druh řadící se k tomuto rodu. Jeho vědecké jméno zní Trimeresurus salazar, a vyskytuje se v Arunáčalpradéši, nejseverovýchodnějším státě Indie. Svým druhovým jménem ctí Salazara Slytherina, spoluzakladatele Školy čas a kouzel v Bradavicích ze světa Harryho Pottera autorky J. K. Rowlingové. Uměl mluvit jazykem hadů (byl to Parselmouth), a právě to je důvod, proč se autoři popisu pro toto jméno rozhodli. Je pravděpodobné, že anglickým obecným jménem pro tohoto plaza bude Salazar's pit viper.
Popis druhu Trimeresurus salazar byl publikován v žurnále Zoosystematics and Evolution, a stojí za ním kolektiv herpetologů včetně Zeeshana A. Mirzy. Se svými kolegy nalezl pouze dva exempláře, to však postačilo k tomu, aby na základě jejich rozdílů s jinými, podobnými druhy zelených chřestýšovců, rozhodli, že se jedná o druh zcela nový. Oba exempláře byly odchyceny večer, jeden okolo šesté hodiny, druhý okolo hodiny desáté. Není však překvapením, že T. salazar je nočním hadem. Chřestýšovci loví v noci, proto mají ostatně vertikální zorničky, které se ve tmě rozšíří, jako u koček. Jako všichni zástupci zmijovitých mají jed, a ten je dostatečně silný, aby člověku pořádně zavařil. Ačkoliv toho o jedu nově nalezeného druhu není známo tolik, je jasné, že bez lékařské pomoci by člověk na uštknutí takového hada zemřel. Nemá nicméně na svědomí jediné uštknutí, tedy alespoň pokud víme. V některých částech jižní a jihovýchodní Asie se občas může stát, že takový stromový chřestýšovec uštkne člověka deroucího se vegetací do ruky nebo dokonce do hlavy. T. salazar není hadem nebezpečným, kouše pochopitelně jen v sebeobraně. Objev tohoto druhu je nicméně dalším důkazem, že nové druhy plazů stále čekají na své objevení. Severovýchod Indie jich ještě určitě mnoho přinese!

Za informace a obrázek děkuji blogu Species New to Science.

Geology Rocks - část 1. - Historie geologie v kostce

19. dubna 2020 v 18:37 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
A je to tu! Začíná nový projekt, odlišný od všech předchozích, na kterých jsem za posledních téměř jedenáct let psaní na blog pracoval. Nezaměřuje se totiž na přírodu živou, ba naopak, věnuje se přírodě neživé, a zvláště pak vědě, která se jí zabývá. Ti z Vás, kteří můj blog navštěvují už řádku let, moc dobře vědí, že se hodně věnuji psaní o prehistorickém životě a paleontologii, ale i o přírodě současné, kterou se v podstatě zabývá biologie. Paleontologie samotná je věda na hranici biologie a geologie. Tak jsem si řekl... Proč se geologii nějakou dobu na svém blogu nevěnovat? Proč Vám nepřiblížit to, co mi na ní připadá nejzajímavější? Přemýšlel jsem, a přemýšlel, až mne napadlo, jak se do psaní o geologii pustit... Doufám, že se Vám tento projekt bude líbit. Geology rocks!

Geologie je věda zabývající se studiem stavby, složení a historického vývoje naší planety. Věnuje se v podstatě zkoumání materiálů, jež tvoří Zemi, a jednotlivé struktury na ní. Dělí se do mnoha podoborů, obecně bychom však mohli říci, že jsou rozděleny na geologii fyzickou a historickou. Fyzická geologie, ať už jde o podobory strukturální či například sedimentární geologii, se zabývá fyzickými strukturami Země a procesy, ke kterým v nich dochází. Věnuje se sopkám, horninám, skalám či pohořím. Naopak historická geologie se věnuje studiu formace naší planety v průběhu milionů a miliard let jejího vývoje. Podoborů geologie je samozřejmě mnoho, toto nám však bude zatím stačit k jednoduchému rozdělení geologie na jakési dva celky.

Tato věda o Zemi je disciplínou velmi komplexní. Přinesla však lidstvu nesmírně důležité poznatky o světě, jenž nazýváme svým domovem. A tyto poznatky jsou vskutku fascinující. Vkročme tedy prostřednictvím této série článků do světa geologie, a seznamme se s ním. Věřte mi, nebudete litovat. Geology rocks!

GEOLOGY ROCKS

část 1.

Historie geologie


Vývoj geologie započal ve 4. století před naším letopočtem ve Starověkém Řecku. Tehdy se začali lidé skutečně podrobněji zabývat složením našeho světa a procesy, ke kterými v něm dochází. Nešlo o pouhá pozorování skalisek či výbuchů vulkánů, čemuž byli lidé svědky po celé desítky tisíců roků předtím. Někteří učenci začali na takové záležitosti pohlížet poněkud komplexněji. Aristoteles byl pravděpodobně prvním člověkem v historii, který mluvil a psal o pomalých geologických změnách. Zformuloval teorii, podle níž se naší planeta pomalu mění, a moc dobře si uvědomil, že jediný člověk ze svého života si takových změn vůbec nevšimne. Tak jsou pomalé. Řečtí vědci určili rozdíl mezi minerály a horninami. A pak přišli Římané. Plinius starší jako první určil, že jantar je zkamenělou pryskyřicí rostlin. Sledoval hmyz čerstvě uchycený v pryskyřici, a došlo mu, že malí bezobratlí v jedné z velmi cenných látek té doby v podstatě zkameněli uvnitř. Kdyby jen Plinius starší věděl, že na zachování hmyzu v jantaru bude jednou založena jedna z nejpopulárnějších vědeckofantastických franšíz, započatá americkým spisovatelem Michaelem Crichtonem... Ale nepředbíhejme, to se stalo až ve 20. století, a lekce o vědeckofantastické literatuře Vám dnes beztak nebude podána.

Tak co se stalo dál? Jak se věda o Zemi a její neživé přírodě dál vyvíjela? V letech 973 až 1048 žil jeden z nejvýznamnějších perských geologů, Abu al-Rayhan al-Biruni. Zabýval se především geologií Indie. Přišel s teorií, že na území indického subkontinentu se kdysi nacházelo moře. Dalším perským geologem této doby byl "renesanční člověk" (nepředbíháme zase trochu v čase?) Ibn Sina. Napsal encyklopedické dílo, v němž vyslovil své hypotézy o vzniku pohoří, zemětřesení, a psal také o složení souše. Přírodovědec Šen Kua zase působil v Číně, žil v letech 1031 až 1095. Zformuloval teorii geomorfologie, tedy vědy zabývající se vznikem a stáří zemského povrchu. Zkoumal erozi půdy, depozici naplavenin, a dokonce i mořské fosilie. A dokonce zformuloval i teorii graduální změny klimatu; byl to první člověk, který si všiml toho, že se klima na naší planetě v průběhu jejího vývoje měnilo. Usoudil tak na základě nálezu zkamenělých bambusů, rostlin žijících obvykle v relativně teplých a vlhkých oblastech, na suchém severu provincie Šen-si.


Středověk byl dobou temna, a mnoho objevů v té době učiněno nebylo. Frčíme tudíž do 17. století, na jehož počátku vznikl pojem geologie. Poprvé jej užil v roce 1603 Ulisse Androvandi, podruhé ho ale použil až Jean-André Deluc v roce 1778, o víc než století a půl později, nakonec ho oficiálním názvem vědního oboru prohlásil Horace-Bénédict de Saussure v roce 1779 (vadí Vám, že takhle skáčeme v čase?). V 17. století se nicméně vývoj geologie jakožto disciplíny urychlil. Odhodlaní badatelé se nenechali zastavit těmi, kteří jim pro všelijaké své nevědecké teorie nevěřili, a uvědomili si, že Země musí být stará mnoho milionů let. Jenže její původ se jim vysvětlit zatím nedařilo, a v tomto ohledu na ně byl až příliš velký tlak ze stran jejich opozice. Skutečným průkopníkem této doby byl Niels Stensen, dánský vědec, který odsoudil tehdejší znalosti přírodního světa za mírně ztřeštěné. Nevěřil tomu, že fosilie jen tak samy od sebe vyrostly v podzemí, jak si je někteří lidé vysvětlovali před ním. Položil základ moderní stratigrafie a geologie.

18. století bylo pro svět geologie ještě lepší. V jeho druhé polovině byl termín geologie plně prosazen, a v 70. letech se jejím základem stala chemie. Stále však docházelo k debatám, jež vývoj tohoto oboru brzdily. V 19. století dokázal James Hutton, skotský geolog, fyzik a přírodovědec, že některé horniny jsou sopečného původu, kdežto jiné se vytvářejí sedimentací. Každému, kdo mu chtěl naslouchat, vysvětlil, že geologické procesy probíhající dnes jsou stejné, jako ty, jež naši planetu utvářely v minulosti. Tak vznikla teorie uniformitarianismu, jejímž heslem bylo "současnost je klíčem k minulosti". James Hutton, svého času člen Královské zemědělské společnosti Francie (kromě Univerzity v Edinburghu pracoval i na Univerzitě v Paříži), vstoupil do historie jako pravý zakladatel moderní geologie.


Geologové si uvědomili, že podle fosilních nálezů jsou schopni určit stáří hornin, v nichž se zkameněliny nacházejí. Začali jim říkat strata, geologické vrstvy. V průběhu 19. století se studiu geologie věnovalo čím dál více odborníků, mezi ně patřil i přírodovědec Charles Darwin, autor evoluční teorie, jež i bez znalostí genetiky (ty Darwinovu teorii jen potvrdily) vysvětlila vývoj života na Zemi. Darwin byl prvním odborníkem, který se zabýval geologií Kapverdských ostrovů v Atlantském oceánu, když se na nich zastavila loď Beagle při jeho cestě kolem světa ve 30. letech (konkrétně v roce 1832). Darwin si všiml tří různých vrstev v místních horninách, a velice ho zaujaly i fosilie živočichů ve zdejších vápencích. Možná je to překvapivé, ale Charles Darwin se sám považoval víc za geologa než za zoologa.


Dalším významným bodem v historii geologie je vznik Wegenerovy teorie kontinentálního driftu. Německý geolog a meteorolog, zabývající se však i jinými obory, začal dávat dohromady různé důkazy o pohybu kontinentů v průběhu vývoje naší planety v roce 1911. O rok později tuto teorii poprvé vyslovil, byla však bohužel zprvu považována za kontroverzní, a oprášena byla až v 50. letech. Stala se velice důležitým základem moderního modelu deskové tektoniky. Wegener samozřejmě přišel i s faktem, že v období permu a triasu byly všechny kontinenty na Zemi spojeny v jednu obrovskou masu zvanou Pangaea, jejíž břehy byly tak omývány jediným obrovským světovým oceánem Panthalassa.


Objevů bylo v průběhu 20. století mnohem více, od paleomagnetismu po transformní zlomy a jejich výzkum. Britský geolog Arthur Holmes zprvu určil, že Země je stará 1,6 až 3 miliardy let, což bylo samozřejmě dále upřesněno na přibližně 4,5 miliardy let. Metody k určení stáří hornin a fosilií se nadále vyvíjely, a zpřesňovaly. A náš obrázek o vývoji Země a o procesech, jež ji utvářejí, se pomalu, ale jistě (ač z pohledu geologického času vlastně děsivě rychle) dával dohromady. Nyní žijeme v době, kdy máme o historii této planety docela dost dobrý obrázek. Uplatňujeme naše znalosti geologie i v jiných oborech, a máme z toho užitek.

Toto byl teprve začátek naší cesty. Čeká nás toho mnohem víc! Druhá část tohoto projektu přijde již brzy...

Lovci kryptidů 4: Jako můra k plameni (1/4)

18. dubna 2020 v 13:03 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule se Lovcům kryptidů podařilo uniknout z mimozemšťany osídleného Londýna. Invaze Shai'ri začala teprve před pár hodinami, způsobila však tolik zkázy, kolik nedokázaly zapříčinit ani lidské války posledního století. Fahad přišel o svého přítele Harveyho, nejdražší osobu, kterou v životě měl. Britský premiér Mayson opustil Velkou Británii, jež se proměnila ve vír chaosu. A ke všemu je tu ještě Deylin Nieto, který se se světovými státníky domluvil na tom, že bude Zemi před Shai'ri chránit. Jezero Nikaragua už opustil bezpočet robotů X-77, a ti začali s mimozemšťany válku, která podle Deana Owena během dvaceti let změní většinu souše planety Země v neúrodnou pustinu... Poté, co Shai'ri zničili základnu Lovců kryptidů v Londýně, stala se útočištěm týmu Velázquezova tvrz na pobřeží Argentiny, kde je stále bezpečno. Dean chtěl okamžitě znovu otestovat Brickellův stroj času a následně se vrátit zpět v čase do doby, v níž by změnil běh dějin, a invazi mimozemšťanů tak zabránil. Jenže Briddimský drahokam, který je jediným prostředkem k otevření brány do nekonečného množství dimenzí multiverza, někdo ukradl...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: JAKO MŮRA K PLAMENI, ČÁST PRVNÍ:
"Quartermaine," řekla hořce Pauline. "Ten darebák," dodal Roger, "měli jsme ho líp hlídat." Akihiko odfrkl: "No, tak to jste se tu teda činili. Co jste tady těch pár dnů dělali? Hráli poker a napájeli se pivem?" "Hele, kámo, pití piva ve velkém je tvoje parketa," reagoval na to Roger. "Rogere, kruci... Proč jste toho pitomce nehlídali?!" rozohnil se Akihiko. "Pánové, klid," pronesla Pauline, a nahlas si povzdechla, "Quartermainea jsme sem s Vámi poslali, protože toho o Briddimském drahokamu ví víc, než kdokoliv jiný na světě. Dalo se čekat, že nás všechny zradí. Pobyt s Lovci kryptidů se mu moc nelíbil, a stejně jsme nikdy nevěděli, zda se mu dá věřit. Sami víte, že jsme se s Briddimským drahokamem pokoušeli pracovat, a nebyli jsme schopní vytvořit s jeho pomocí skoro nic. Naopak Quartermaine ho dokáže používat k čemukoliv, od zabíjení nepřátel po vytváření iluzí." Pierre pomalu přistoupil k přístroji na odsávání energie. Na podstavci pod kuželem se nacházela nehmotná kopie Briddimského drahokamu. Se samotným démantem byla identická, vydávala stejnou záři, ale když se jí Pierre pokusil uchopit, jeho ruka jí projela, jako by se jednalo o hologram. "Vidíte?" řekl Velázquez, když Pierra spatřil. "Krátce potom, co pánové Neill, Owen a Brickell odletěli, pokoušel jsem pracovat na zdokonalení této velké mašiny. Zařízení na odsávání energie z drahokamu totiž při našem prvním testu nefungovalo úplně nejlépe, a způsobilo, že jsem se svými kolegy zůstal na pár hodin uvězněn v pravěkém světě," mluvil dále Velázquez, "a demonio, čeho si nevšimnu? Přístroj z démantu neodsává absolutně nic, protože ho nahradila nehmotná kopie." "Quartermaine dokáže Briddimský drahokam užívat k vytváření iluzí, ale musí se na ně přece soustředit," promluvil konečně Pierre, "což znamená... že v tuto chvíli stále drží Briddimský drahokam v ruce. Musí na tu iluzi neustále myslet." "Spolu s agentkami Kentovou a Lyonsovou odletěl do Langley ve Spojených státech," řekl Dean, "odletěli zhruba v době, kdy jsme argentinské pobřeží opustili i my. Vzhledem k tomu, že letěli vysokorychlostním letounem, zřejmě už touhle dobou budou zpátky v základně CIA." Roger pokýval hlavou. Obrátil se na Akihika, stále poněkud naštvaného. "Máš pravdu, kamaráde. Měl jsem si uvědomit, že měl něco za lubem. Jak hystericky prosil Kentovou a Lyonsovou, aby ho vzaly s sebou, že prý se z nás zblázní... Proč mi krucinál nedošlo, že nám chtěl vlastně pláchnout?" "Počítám, že když s agentkami odlétal, měl Briddimský drahokam u sebe, aniž by to někdo věděl. Klidně ho mohl nést v ruce, a přitom vytvářet iluzi, při které ji měl prázdnou," dodala Pauline. "Úplně si dokážu představit, jak se ho Kentová ptá: 'Proč máš tu ruku furt nataženou, jak kdybys v ní nesl vejce, šašku?'", řekl Pierre, "a on odpovídá: 'Blé, blé... Slepička...' Áh, merde! Nedokážu toho blba napodobit!" "To je šílené..." ozval se zděšený hlas Larryho Brickella. "Takže co teď? Bez toho diamantu se odsud nehnem... Dean nezmůže nic, žádný cestování časem nebude... A po celým světě Shai'ri vraždí lidi jako škůdce na poli," vyhrkl hrubým hlasem Akihiko, a sedl si na židli v rohu laboratoře. "Okamžitě zavolám agentce Kentové," řekla rozhodně Pauline, "Quartermainea mají v základně CIA, neměl by tedy být problém se k němu dostat. Vrátím se do letounu a kontaktuji jí pomocí naší speciální linky. I kdyby telefonní signál vypadl v celých Spojených státech, dovolám se jí." Nato se Pauline odebrala do Cryptid Swiftu. Doprovodil ji k němu Thiago Raminez, bez jediného slova a s příjemným úsměvem na tváři otevřel bránu tvrze, a poté co Pauline vstoupila do letounu, zůstal stát u vchodové plošiny. Pauline neměla problémy s napojením se na speciální linku mezi Lovci kryptidů a CIA. Nebyla ani tolik překvapena, že se nedovolala přímo agentce Kentové, ale jejímu šéfovi, Ariku Thomsonovi. Jeho hlas byl velmi starostlivý. Vždyť byl jedním z lidí, kteří současnou krizi museli řešit. Hromadná invaze mimozemšťanů je nesmírně překvapila, ačkoliv pohyb vesmírných lodí k Zemi sledovali celé měsíce. Všechno se to stalo tak rychle! "Propána, Pauline," řekl s oddechem, "vy jste v pořádku! Odkud voláte? Co se stalo?!" "Volám z Argentiny, všichni Lovci kryptidů jsou ve Velázquezově sídle. Základna byla zničena..." "To slyším vážně nerad... Poslyšte, řešíme tady toho strašně moc... je to..." Pak se ozvala hrozivá rána. "Ariku?!" vyhrkla Pauline. "Nebojte," zasmál se trochu poděšeně Arik, "Shai'ri právě shodili bombu na neviditelný energetický štít, obklopující naopak naší základnu. Ta je nezničitelná." "Ariku, jde o Quartermainea a o Briddimský drahokam. Potřebujeme..." Pauline s sebou trhla. Komunikačním přístrojem se pronesla další pekelná rána. "Pošlete nám sem pár svých lidí, prosím. Vyřešíme to tu," řekl rychle Thomson, načež Pauline zaslechla, že mu někdo hlásí škody na energetickém štítu. Thomson zařval, ať zesílí napětí. Tak hovor skončil. "To není dobré," zašeptala si pro sebe Pauline. Jakmile týmu v přízemní laboratoři sdělila, co Thomson požadoval, Dean se okamžitě nabídl k misi do Spojených států. Pierre se taky přihlásil. "Nenechám tě v tom samotnýho. Quartermaine dokáže být nebezpečný," řekl Deanovi. Všichni členové bojové trojky se též okamžitě rozhodli Deanovi pomoci. Roger argumentoval tím, že tak napraví, co před pár hodinami pokazil. Nebylo času na zbyt. Pětka Lovců kryptidů nasedla do Cryptid Swiftu, a vydala se daleko na sever. Když se letoun tiše ztratil v dáli, začala si Pauline připadat dosti osamělá. Velázquez jí nabídl šálek čaje na vysokém útesu hned za tvrzí. Přidala se k nim i Velázquezova adoptovaná dcera Sloane, a Raminez nechyběl jako sluha. Tatz jim také dělal společnost, a dřímal na sluníčku. Larry Brickell mezitím zdokonaloval stroj času v přesvědčení, že se Dean s Briddimským drahokamem vrátí, a že ho tedy bude brzy potřeba...


Let z Argentiny do Langley byl jako přepnutí krásného snu na nejhorší noční můru. Když Cryptid Swift prosvištěl nad jihoamerickými džunglemi, spatřili Lovci kryptidů hrozivou zkázu, jež postihla plíce planety Země. Ani lidé neničili deštné pralesy v takovém měřítku jako Shai'ri. Nad Karibským mořem vládl jen zmatek. Nejvíce Nietových robotů bojovalo s vesmírnými loděmi mimozemšťanů právě zde. Autopilot často nedokázal určit, kam poletí další střela, a to buď z mimozemského plavidla, nebo z obřího robota. Pierre seděl za kniplem celý zpocený, Akihiko mu pomáhal, a každou chvíli Roger, Fahad nebo Dean zařvali: "Pozor!" Ještě horší to bylo na Floridě. Zde bylo robotů X-77 až překvapivě málo, nebylo tedy nic, co by Shai'ri zastavilo. Písečné pláže Miami byly pokryty černým popelem a bezpočtem spálených lidských mrtvol. Floridské Everglades se proměnily v kalná vybuchující jezírka. Živý přenos z New Yorku, který především Roger a Dean v zadní části letounu sledovali, naháněl hrůzu. Město, které Lovci kryptidů před lety zachránili před zkázou, bylo v ruinách. Mrakodrapy padaly jeden za druhým. Na území Virginie byl Cryptid Swift zaregistrován bojovými letouny americké armády. Dva z nich se s ním spojily, přičemž se jejich piloti nabídli, že Lovce kryptidů navedou k základně CIA v Langley. V takřka průhledném energetickém štítu, jenž chránil celé území patřící CIA, se objevil oválný průchod, kterým všechny tři letouny prosvištěly. Cryptid Swift pak pomalu přistál před hlavní budovou. Vyšel z ní Arik Thomson, a gestem Lovcům kryptidů naznačil, aby ho následovali dovnitř. "Tohle bylo příšerný," pronesl Akihiko, "možná je dobře, že ani nevím, jak je na tom Tokio." "Svět je v plamenech, ale pořád je tu naděje, tak se jí nevzdávejme," řekl mu na to Dean. Akihiko jen mrzutě pokýval hlavou. Fahad ho poplácal po rameni, podívali se sobě do očí, ale nic si neřekli. "Až tady na Deana Owena, který u toho nebyl, si tu jistě všichni vzpomínáte na Bloodslurpera*, že ano? Představte si, že jsme ho před pár měsíci našli na Havaji," řekl jen tak Arik Thomson. "Jo, ten hybrid, kterého se nám nepovedlo chytit... Starý dobrý časy, to ještě nikdo z nás nebyl mrtvej," odpověděl Akihiko, "jak se má kapitán Conroy?" Akihiko se podíval na všechny své kolegy. "Ten, co nás za Bloodslurperem poslal?" dodal. "Kapitán Conroy je mrtvý. Před pár měsíci ho zabil Indrid Cold," řekl zaraženě Thomson, a zavedl Lovce kryptidů do své pracovny. "Máme tu spoustu informací o Shai'ri, od září minulého roku jsme se jejich výzkumu plně věnovali. Snažili jsme se naučit se něco o jejich jazyku, technologiích... Víme toho určitě víc, než vy," řekl Thomson, sebral ze stolu pár fotografií, a ukázal jim je, "taky jsme vyvolali snímky, které Lovci kryptidů v září pořídili na planetě 15,431**. Tihle malí tvorové, které jste vyfotografovali, se jmenují C'rielové." "Ano, Dean nám o nich řekl. Ty informace, které o nich měl, nejspíš získal od Vás," řekl Pierre a podíval se na Deana, který pokýval hlavou: "Z archivů CIA." Dean si jednu z těch fotografií pořádně prohlédl. "Tihle tvorové zabili mého otce..." řekl hořce. "Hnusný potvory," reagoval na to naštvaně Akihiko, "proč jste se jejich výzkumem vůbec zabývali, Thomsone? Vědět o nich je v téhle válce k ničemu." "Co víte, třeba se nám znalosti o nich ještě budou hodit," odpověděl Thomson. "Jó, to určitě," zašeptal si pro sebe nevěřícně Akihiko. "Ariku, to je všechno moc pěkné, ale měli bychom přejít k věci," promluvil Pierre, "Quartermaine ukradl Briddimský drahokam, který byl nezbytný k otevření portálu do minulosti." "Ano, o Vašem plánu všechno vím. Kentová s Lyonsovou mi všechno řekly. I o Vás, Deane. Zprvu jsem nedokázal uvěřit tomu, že do našeho světa přišel z budoucnosti syn Jacka Owena, aby ho zachránil před mimozemskou invazí, ale... samozřejmě, že Vám věříme." Thomson pohlédl z okna na vesmírné lodě Shai'ri, neustále se snažící rozbít energetický štít nad Langley. Dean s Pierrem mu krátce vysvětlili, co se s drahokamem stalo, a že Quartermaine musel na dálku vytvářet onu iluzi ve Velázquezově laboratoři. "Máme tu jeden problém, pánové," řekl Thomson, a otočil se na ně, "Archibald Quartermaine a agentky Barbara Kentová a Amanda Lyonsová jsou nezvěstní."


"Jejich letoun se ztratil někde nad Louisianou v době, kdy Shai'ri začali s útokem. Ztratili jsme s nimi spojení. Letoun spadl, to z radaru víme. Myslíme si, že jsou všichni mrtví," pokračoval Thomson. "Pokud je Quartermaine mrtvý, pak nebude schopný vytvářet tu iluzi. Takže podle mě žije," argumentoval Pierre. "Neříkám, že jsme přesvědčení o jejich smrti. Jen si to myslíme. Je to dost pravděpodobné. Nad celým jižním pobřežím USA jsou tisíce vesmírných lodí, tisíce. Jedna z nich musela Barbařin letoun zasáhnout. Přál bych si, kdyby byli živí... a kdo ví, třeba jsou. Víte co, třeba jsou! Nevzdával bych se hned naděje. Quartermaine je mohl pomocí toho drahokamu zachránit, mohl vytvořit velkou modrou trampolínu, a oni se nezabili... Jak říkám, jsou nezvěstní. Nikdo se stoprocentní jistotou netvrdí, že jsou mrtví," dodal Thomson, "tohle je tedy důvod, proč jste sem přiletěli. Chtěli jste dostat Quartermainea. Je mi líto, že jste sem vážili cestu zbytečně." Pak k pětici Lovců kryptidů přistoupil, a každému se podíval do očí. "Když jste ale tady, mohli byste nám pomoci s něčím jiným. Proto jsem chtěl, aby Vás sem Pauline Jetkinsová poslala. Náš svět potřebuje záchranu, a třebaže jsou Shai'ri neporazitelní, a inteligentnější než my, máme něco, co by jejich útok mohlo zpomalit," pronesl. Zavedl je do hangáru v podzemní části budovy. Čekalo je tu velké překvapení - několik desítek vyspělých vesmírných letounů typu Black Butterfly. "První cesta Lovců kryptidů do kosmu skončila smutně," řekl Thomson, "ale přinejmenším jste Černého motýla otestovali, a my pak začali tyhle létající bedny vyrábět ve velkém. Věděli jsme, že čas na jejich použití přijde." K Thomsonovi, Pierrovi, Deanovi, Akihikovi, Fahadovi a Rogerovi se přidala agentka Megan Leesonová, v Barbařině nepřítomnosti Arikova druhá pravá ruka. Už na první pohled to byla drsňačka, a vedle pramene černých vlasů se jí po čele táhla obrovská jizva, svědčící o dávném setkání s jakýmsi tvorem, jenž měl jistě velké drápy. "Čekali jsme na Vás," řekla Lovcům kryptidů Megan, "za pár minut vyrazí kapitánka Stacy Jordanová do vesmíru. Její skvadra bude s Shai'ri bojovat v oblasti od 100 kilometrů nad úrovní moře a výše, tedy nad Kármánovou hranicí. Bude nám potěšením, když se k ní připojíte." "Myslím, že nám nic jiného nezbývá. Rád si užiju trochy hvězdných válek," pousmál se Roger. "Rád. Čím víc mimozemšťanům spálím ksicht, tím líp," dodal Fahad. Akihiko pokýval hlavou. "Já bych radši zůstal na Zemi, hoši," prohlásil nervózně Pierre. "Já jdu do toho. Třeba je tu šance změnit budoucnost trochu jinak," řekl s odhodláním Dean.

* - Brzy se přihodí něco strašného, první příběh ze 4. série Lovců kryptidů
** - na planetu 15,431 se Lovci kryptidů vydali ve druhém příběhu ze 4. série, pojmenovaném Odlet černého motýla

Cíl mise se tedy změnil. Dean, Akihiko, Fahad a Roger se rozhodli pomoci kapitánce Stacy Jordanové v boji proti Shai'ri nad Kármánovou hranicí v kosmickém prostoru v blízkosti Země. I Pierra, Arika Thomsona a Megan Leesonovou však čekají mnohá nebezpečí... A o život může přijít kdokoliv... Pokračování příště!

Obrázek týdne 17. 4. 2020

17. dubna 2020 v 11:51 | HAAS |  Obrázky týdne
Včera večer jsem se setkal s krásným malým ježkem, hledajícím ve tmě potravu. Bylo to pěkně hlučné zvířátko, podrostem se dralo s neskutečnou vervou, a čichalo tak nahlas, že bych ho, nemít s sebou baterku, klidně zaměnil za nějakého psa nebo opilého člověka. Ježci jsou zkrátka nádherní, a věřte tomu, že jako čeleď existují na naší planetě už přinejmenším 50 milionů let, od eocénu. Mé včerejší setkání mne přimělo hledat dnes obrázky pravěkých ježků, a nalezl jsem jednu rekonstrukci, která se mi opravdu zalíbila. Není na ní jen ježek, jak vidíte, má zde společnost z řad lichokopytníků...


Popisek k obrázku: Primitivní tapír Heptodon přišel k jezeru ukojit žízeň. Setkává se zde s drobným eocénním ježkem známým jako Silvacola. Tento hmyzožravec je zdaleka nejstarším zástupcem čeledi ježkovitých, ale svou velikostí je srovnatelný spíše s rejskem. Měří jen 5 nebo 6 centimetrů na délku. Neživí se pouze hmyzem, ale i rostlinami, jejich plody a semeny. Na kraji jezera má dostatek potravy, a plně si užívá nového dne. Hodlá jej celý strávit na tomto břehu. Zato tapír se po napití vydá zpět do hustých pralesů, kde bude v bezpečí před predátory číhajícími v okolí napajedla na snadnou kořist. Celá scéna se odehrává v Britské Kolumbii před 50 miliony let.

Autorem obrázku je Julius T. Csotonyi. V roce 2014 doprovázela tato rekonstrukce mnoho článků o objevu Silvacoly... Kdybyste následující víkend mohli strávit v pravěku, vydali byste se na základě zhlédnutí tohoto obrázku do prehistorické Britské Kolumbie v epoše eocénu?
V realitě samozřejmě takové cestování v čase není možné, mohu Vám však slíbit, že víkend Vám na mém blogu zase nabídne trochu fikce v podobě Lovců kryptidů. Také pracuji na novém projektu, zatím však neprozradím, čeho se bude týkat.

Pahroznýšek černoocasý - Malý kubánský škrtič

16. dubna 2020 v 13:13 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Asi půl měsíce po napsání popisku kandoje kýlnaté přináším slíbený článek o pahroznýškovi černoocasém. Tento vskutku nádherný had Vás jistě okouzlí!

Latinský název: Tropidophis melanurus,
Rozšíření: Kuba a přilehlé ostrovy (Ostrov mládeže, Cayo Real a Navassa),
Velikost: 80 až 100 centimetrů.
Čeleď pahroznýškovitých (Tropidophiidae) zahrnuje 34 druhů nejedovatých hadů žijících v Novém světě, od Mexika přes karibské ostrovy až po jihovýchod Brazílie. Jedním z poměrně výraznějších zástupců této čeledi je pahroznýšek černoocasý, též občas nazývaný pahroznýšek skvrnitý. Tento druh byl v roce 1837 popsán německým herpetologem a ornitologem Hermannem Schlegelem, určil tak i první ze tří jednotlivých poddruhů pahroznýška černoocasého, a to sice T. melanurus melanurus. Ostatní dva poddruhy, T. melanurus dysodes a T. melanurus ericksoni, pak byly popsány Schwartzem a Thomasem v roce 1960. Rod pahroznýšků rodu Tropidophis celkem zahrnuje 17 až 32 druhů; informace o počtu rozeznánavých druhů se různě liší... Pahroznýšek černoocasý žije na Kubě a několika přilehlých ostrovech v Karibském moři, a obývá deštné lesy a skalní výchozy. Daří se mu ale také ve zpustlých zahradách. Není to příliš velký had, dosahuje délky maximálně jednoho metru, mezi pahroznýšky jde však o druh zdaleka největší! Většina ostatních druhů rodu Tropidophis totiž nepřesahuje délku 60 centimetrů. Jedná se o nočního predátora, lovícího ze zálohy. Český druhový název černoocasý není úplně přesný, ocas hada je totiž zbarven žlutě! Právě touto žlutou špičkou ocasu vábí kořist. Kroutí jí, a napodobuje tak pohyb červa či velké žížaly. Obdobně ostatně loví třeba australští smrtonoši z čeledi korálovcovitých. Když se kořist v podobě ještěrky, malého savce či ptáka přiblíží, had bleskurychle zaútočí, chytí zmatenou oběť mezi zuby, jež se zaryjí do jejího masa, a pak ji obtočí několika smyčkami, načež utahuje vždy, když kořist vydechne. Po uškrcení ji celou spolkne, hlavou napřed. Kromě výše jmenovaných živočichů občas loví také obojživelníky. V zajetí jsou nicméně pahroznýšci černoocasí zvyklí na krmení v podobě hlodavců, nic víc nepotřebují... Tento had je údajně jedním z malého množství druhů, jež jsou schopni měnit své zbarvení. Během dne jsou jeho šupiny tmavší, v noci, kdy je aktivní, naopak světlejší. Za dne jsou pahroznýšci černoocasí šedí, v noci naopak světle hnědí až tmavě oranžoví, případně červení. Zbarvení hada může být doplněno o klikaté čáry, skvrny či tmavé pruhy. Žije na zemi i v korunách stromů; výborně šplhá. Přes den se často skrývá pod palmovými listy v lesní hrabance. Je-li vyrušen, stáčí se do pevné koule, přičemž hlavu umisťuje do jejího středu, aby ji uchránil, případně také vylučuje páchnoucí, bíle zbarvenou tekutinu z kloaky. Samice pahroznýšků černoocasých přivádějí na svět živá mláďata, v jednom vrhu jich může být 4 až 9. Po narození se vydávají do světa, matka je opouští.

Příště hroznýšek pestrý!

Nalezena fosilizovaná končetina nejstarší karibské žáby

15. dubna 2020 v 19:38 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
V roce 2012 nalezl Jorge Velez-Juarbe, pomocný kurátor galerie mořských savců v Přírodovědném muzeu v Los Angeles, drobnou fosilii poblíž obce San Sebastian na severozápadě Portorika. Jednalo se o kost přední končetiny malého obojživelníka, a jak se během následného výzkumu ukázalo, byla stará 29 milionů let. Datovala se tedy do epochy oligocénu, a jak nedávno Velez-Juarbe uvedl, byl objevem naprosto nadšen, neboť si již tehdy byl vědom, že nalezl fosilii vůbec nejstarší kdy objevené karibské žáby. Tento titul donedávna držel úžasný nález učiněný v Dominikánské republice roku 1987, kdy byla nalezena "3D fosilie" pravěké žáby ve slavném dominikánském jantaru. Tehdy se mělo za to, že tvor žil před 40 miliony lety, nicméně nedávný výzkum prokázal, že jantar je starý "jen" 15 až 20 milionů let, datuje se tedy do epochy miocénu.
Studiem fosilie, kterou Velez-Juarbe objevil, se později začal zabývat i herpetolog David Blackburn z Přírodovědného muzea na Floridě. Společně přišli na to, že pažní kost patřila vyhynulému druhu žáby coquí. Tento název je užíván pro zástupce rodu Eleutherodactylus, kteří žijí na Portoriku; českým ekvivalentem je bezblanka. Žábami coquí jsou označovány ty druhy bezblanek, jež skutečně pocházejí z Portorika, a nikoliv z jiných karibských ostrovů, přičemž některé druhy žijí na Portoriku endemicky (mnoho jiných druhů z rodu Eleutherodactylus se přirozeně vyskytuje po celých neotropech). Pozoruhodné je, že tyto žabky jsou velice oblíbené. Ještě lepší tedy je, že nejstarší karibská žába pochází z Portorika, a jedná se o druh z rodu Portoričany tolik milovaného. Herpetologové a paleontologové se již dříve domnívali, že bezblanky rodu Eleutherodactylus žily na karibských ostrovech už v oligocénu, chyběl k tomu však vědecký důkaz, tedy až dosud.
Objev byl minulý týden ohlášen v žurnále Biology Letters. Nově identifikovaný oligocénní druh rodu Eleutherodactylus však zatím nemá druhový název. Je ovšem jisté, že v průběhu času nějaký dostane. Doufejme, že bude v budoucnu z tohoto druhu nalezeno více než jen část levého humeru. Nyní však již víme, že před 29 miliony let na Portoriku s karibskými gaviály, předchůdci kapustňáků a skrytohlavými želvami žily i malé ostrovní žabky.

Několikastranný pohled na část pažní kosti levé přední končetiny oligocénní bezblanky z rodu Eleutherodactylus

Portorická bezblanka s vajíčky

Za informace vděčím webům Science Daily a Phys.org. Úžasný objev, že ano?

Skáloskokan elgonský: Pravděpodobně vyhynulý druh východoafrické žáby

14. dubna 2020 v 12:20 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Obojživelníci jsou nejohroženější skupinou obratlovců žijících na naší planetě. Jsou velice citliví na změny pH svého prostředí, habitat mnohých druhů byl v průběhu posledních desetiletí výrazně narušen, ať už jde o deštné pralesy či o mokřady, a na osudu mnoha žab, mloků a čolků se podepsalo i chytridové onemocnění způsobené houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Kvůli globálnímu oteplování se této houbě začíná dařit i ve vyšších nadmořských výškách, v chladnějších polohách. V ohrožení jsou tak mimo jiné druhy žab a dalších obojživelníků, jež obývají horu Elgon na hranici Keni a Ugandy ve východní Africe.
Mount Elgon je vyhaslá sopka stará asi 24 milionů let, tyčící se do výšky 4321 metrů nad mořem. Unikátní horské lesy, které ji porůstají, jsou domovem endemických druhů obojživelníků, z nichž mnozí se nyní ocitají ve velkém nebezpečí. Herpetologové a ochránci přírody se snaží zjistit, jak tyto tvory chránit. Pro jeden druh je už ale možná příliš pozdě. Řeč je o skáloskokanovi elgonském (Arthroleptides dutoiti, syn. Petropedetes dutoiti). Tato žába byla naposledy spatřena na keňské straně hory Elgon v roce 1962. Nedávno se ugandští herpetologové vydali do horských lesů hory Elgon na hranici obou zemí s cílem najít tento patrně již ztracený druh. Nebyli prvními, celá desetiletí se o to pokoušeli i jiní odborníci. Výzkum však prokázal jediné; skáloskokan elgonský není k nalezení. Zdá se tedy, že tento druh, dle IUCN stále klasifikovaný jako kriticky ohrožený, skutečně vyhynul. Proč, to je záhadou. Prostředí, ve kterém žil, je v relativně dobrém stavu, i když bylo částečně ovlivněno odlesňováním a těžbou dřevěného uhlí. Mount Elgon National Park, chráněné území vyhlášené v Keni roku 1968 a v Ugandě roku 1992, nicméně pokrývá 1279 kilometrů čtverečních horských lesů, mokřin a rašelinišť, a je útočištěm mnoha živočichů, v jiných částech východní Afriky ohrožených. Jakožto endemit hory Elgon tedy skáloskokan nepřišel o velkou část svého přirozené prostředí. Pokud opravdu vyhynul, pak za to zřejmě mohla chytridiomykóza.
Infekční onemocnění přenášené nehyfální zoosporickou houbou, v epizootické formě objevené v roce 1993 v australském Queenslandu, zasáhlo v posledních desetiletích 30 % všech druhů obojživelníků na Zemi. Některé populace chytridiomykóza úplně vymýtila. Zda byl skáloskokan elgonský jedním z oněch druhů, jež nemoc vyhubila celá desetiletí předtím, než se jejím výzkumem začali odborníci zabývat, to není jisté. Avšak žádná jiná možnost se nejeví býti pravděpodobnou. Poněkud frustrujícím faktem však zůstává, že i dnes je stav ohrožení mnoha druhů obojživelníků ve východní Africe, včetně 80 až 100 druhů žijících na území Ugandy, téměř neznámý. Výzkumu žab se v Ugandě mnoho lidí nevěnuje, a některé druhy, jež jsou dle IUCN klasifikovány jako málo dotčené, by měly být podle nové generace vědců, v současné době se jejich stavy zabývajících, překlasifikovány na zranitelné či dokonce ohrožené. Mokřady v zemi jsou nadále vysušovány, ustupují zemědělské krajině. Takové změny prostředí se samozřejmě na počtech jednotlivých druhů obojživelníků projevují negativně.
Skáloskokan elgonský byl malou žabkou, dorůstající délky 3,1 centimetru. Měl poměrně širokou hlavičku a výrazné tympanum (vnější orgán umožňující sluch). Jeho zbarvení bylo černé až šedé, ačkoliv špičky jednotlivých prstů byly zbarveny bíle. Pokud opravdu vyhynul okolo roku 1962, pak nebyl světu vědy znám ani třicet let! To zebra kvaga, jeden z nejznámějších a nejvýraznějších živočichů vyhubených člověkem, vyhynula 98 let po zhotovení vědeckého popisu. Je nicméně pravdou, že takový koroun bezzubý byl světu vědy znám jen po nějakých 27 let, než nadobro vymizel.
Bylo by skvělé, kdyby jednoho dne herpetologové nalezli živoucího jedince skáloskokana elgonského. Pro tento druh by to znamenalo naději, byl by to důkaz, že tato malá tmavá žabka unikla zkáze, kterou lidský druh šíří. V této době se však zdá, že jde již o druh skutečně vymizelý...

Barevná fotografie skáloskokana elgonského (Arthroleptides dutoiti), pořízená zhruba v polovině minulého století

Za námět a informace pro tento článek vděčím webu Mongabay.

Jak jsou na tom antarktičtí tučňáci s chutí?

13. dubna 2020 v 12:41 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Chuť je jedním ze základních smyslů živočichů. Chuťové receptory jak u nás, tak u mnoha dalších obratlovců, vnímají celkem pět chutí: sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami (bílkovinnou). Chemické látky obsažené v potravě se rozpouští ve slinách, načež je živočichovi umožněno vnímat jejich chuť. To jsou fakta, která zná každý. Ovšem ve zvířecí říši se vyskytují některé pozoruhodné příklady ztráty chuti v závislosti na podmínkách prostředí, jež daný živočich obývá.
Ptáci mají na jazyku okolo 50 až 500 chuťových pohárků, což je podstatně méně, než u nás lidí. My jich totiž máme devět až deset tisíc! I tak mají poměrně dosti vyvinutý chuťový smysl, a většina z nich při přijímání potravy, ať už je tvořena nektarem, semeny, hmyzem nebo masem obratlovců, vnímá její chuť. Pravdou nicméně je, že většina ptáků nevnímá chuť sladkou, tedy s výjimkou kolibříků, jejichž potravou je tedy nektar. Avšak chemické receptory v chuťových pohárcích nemohou u živočichů fungovat v extrémně chladném prostředí, a existuje jedna skupina ptáků, která tak přišla nejen o vnímání chuti sladké, ale i kyselé a umami. Těmito ptáky, kteří za celý svůj život poznají jen chuť slanou a hořkou, jsou tučňáci (řád Sphenisciformes). A abychom byli přesnější, nejsou to všichni tučňáci, neboť mnohé druhy žijí v prostředí relativně teplém, od jihoafrického pobřeží až po Galapágy, kterými prochází rovník. Řeč je o antarktických tučňácích, o druzích, jež žijí v mrazivém prostředí nejstudenějšího kontinentu naší planety.
Charakteristickým znakem mořských ptáků je nesmírně hrubý jazyk, pokrytý velkým množstvím malých, silných papil. Tučňáci nejsou výjimkou. Loví ryby pod vodou, a když nějakou chytnou, spolknou jí, a hned nato se většinou vrhnou na další. Nemají tedy čas, na rozdíl od dravců nebo sov, aby si kořist přenesli na vyvýšené místečko a tam ji zobákem a drápy rozcupovali. Papily na jazyku tučňáků kořist zajistí uvnitř zobáku, a pták ji následně spolkne. A právě tady dochází k něčemu vskutku podivuhodnému.
Jak již bylo zmíněno, v chladném prostředí antarktických vod, a stejně tak na souši v těchto mrazivých podmínkách nedokáží chuťové receptory tučňáků rozpoznat tři z pěti základních chutí. Dalo by se říci, že tučňáci tyto chutě k přežití ani nepotřebují. Ovšem ryby, kterými se živí, mají chuťové receptory ve dvou výrazných vnějších částech těla; na vnější straně žaber a na postranní čáře, důležitém smyslovém orgánu, vyplněném modifikovanými epitelovými buňkami. Rybí maso má chuť umami, tu však tučňáci nedokáží rozpoznat, tudíž ryba pro ně nemá žádnou chuť. Vskutku děsivým faktem však je, že ryba cítí částmi povrchu svého těla chuť tučňákova jazyku, ústního otvoru, hltanu a jícnu. Žábry a postranní čára ryb totiž schopnost rozpoznat všechny chuti v chladných antarktických vodách neztrácejí.
Tento objev učinili čínští vědci, vedení profesorem Jianzhi Zhangem, v roce 2015, když se zabývali dekódováním tučňáčího genomu, a přišli na to, že některé geny umožnující rozpoznání chutí těmto ptákům chybí. Výsledky studie publikovali v žurnále Current Biology. Nicméně antarktičtí zástupci tohoto řádu nelétavých ptáků, jehož první zástupci se ve fosilním záznamu objevují v paleocénu, před 62 miliony let, nejsou jedinými obratlovci, kteří pro život v mrazivých podmínkách přišli o schopnost rozpoznání chutí sladké, kyselé a umami. Podobně jsou na tom i kytovci žijící ve vodách za oběma polárními kruhy. A ačkoliv se toho ví velmi málo o chuťovém smyslu tuleňů, je velice pravděpodobné, že toto pravidlo platí i pro ně.
Pro nás by ztráta těchto chutí mohla znamenat problém, pro savce a ptáky žijící po většinu roku ve velkých mrazech to však problém rozhodně nepředstavuje. Aby přežili, spoléhají se na ostatní smysly. Tučňáci skvěle slyší, vždyť dospělci dokáží v tisícihlavých koloniích lokalizovat svá mláďata jen podle jejich jedinečných hlasů. Čich mají také velmi dobrý, hledají s jeho pomocí potravu. A výtečně vidí jak na souši, tak pod vodou. Mají binokulární a zároveň též barevné vidění. Fakt, že chuťový smysl je u nich poněkud potlačený, nemá na jejich životy žádný vliv, a alespoň nejsou vybíraví.

Tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae) ukazuje jazyk s výraznými papilami

Tučňák oslí (Pygoscelis papua)

Za námět na tento článek vděčím dnešnímu živému vysílání Chrise Packhama a Megan McCubbin na Chrisově YouTube kanálu. Za doplňující informace pro tento článek pak vděčím tomuto článku na webu BBC News.

Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření: Almas

12. dubna 2020 v 15:26 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Předchozí část tohoto projektu, napsaná 18. března, pojednávala o Hagryphovi. Tentokrát se v rámci série Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření seznámíme s Almasem...

Jméno: Almas ukhaa,
Zařazení: Dinosauria, Saurischia, Theropoda, Troodontidae,
Období: pozdní křída, před 75 až 71 miliony let,
Etymologie: pojmenován po mýtickém stvoření z mongolského folkóru.
V roce 2017 oznámil tým paleontologů složený z doktora Marka Norella, profesora Xing Xu a Pei Rui objev nového druhu troodontidního dinosaura nalezeného na území Mongolska. K samotnému objevu došlo samozřejmě již mnohem dříve, vlastně už v roce 1993, kdy jeho fosilie nalezla paleontologická expedice Amerického přírodovědného muzea a Mongolské akademie věd. Nález byl učiněn v oblasti známé jako Planoucí útesy (anglicky Flaming Cliffs), neboli Bayanzag. Tato oblast proslula zvláště díky expedici Roye Chapmana Andrewse ve 20. letech minulého století; Andrews v Planoucích útesech nalezl jedna z prvních kdy nalezených dinosauřích vajec (nicméně ne ta úplně první, abychom byli přesní). Kostra troodontidního dinosaura se nacházela v horninách "horkého místa" mongolských fosilií, v Ukhaa Tolgod. Proto tým paleontologů v roce 2017 dal zvířeti druhové jméno, jež odkazuje na tuto oblast. Avšak co jméno rodové? Proč se rozhodli pojmenovat ho Almas? Pravdou je, že u mongolského dinosaura se něco takového zdá být docela přirozené. Almas je podivný hominid z mongolského folklóru, jehož existence není uznávána vědou. Tento člověk je dle mongolských a kavkazských povídaček nesmírně divoký. Kryptozoologové si dokonce začali myslet, že Almas by mohl být přežívajícím člověkem z doby ledové, možná nepatřícím k našemu druhu. Bývá obvykle popisován jako pět až šest stop vysoká lidská bytost, jejíž tělo je pokryto červenohnědými chlupy a jejíž obličej se vyznačuje širokým nosem, výrazným nadočnicovým obloukem a drobnou bradou. Legenda o Almasovi by neměla být zaměňována s příběhy o Yetim; Almas není dle folkóru velkým lidoopem, spíše skutečně divokým člověkem, svým vzhledem a chováním se zkrátka nepodobajícím ostatním lidem. V průběhu desetiletí se někteří lidé ze západu snažili zjistit pravdu o Almasovi, ba ho dokonce i vypátrat. Ruský cestovatel Ivan Ivlov tvrdil, že se roku 1963 při své cestě do Mongolska s Almasy setkal, a že se prý divocí lidé kamarádili s mongolskými dětmi. Údajná "almaska" Zana z Kavkazu byla podle výzkumu DNA provedeného v roce 2013 tolik odlišná od ostatních lidí ve vesnici proto, že její předkové pocházeli ze subsaharské Afriky, a do střední Asie byli jako otroci dovedeni Turky. Je pravděpodobné, že obyvatelé střední Asie si nedokázali jaksi vysvětlit jiný vzhled lidí jako byla Zana, tak vůbec celá legenda o Almasovi vznikla... Troodontidní dinosaurus ctící svým rodovým jménem tuto podivuhodnou legendu žil na území mongolské pouště Gobi v období pozdní křídy stupně kampán. Byl to dravý dinosaurus, pravděpodobně žil a lovil ve smečkách, a je dosti pravděpodobné, že byl opeřený. Živil se ještěrkami, malými savci, případně dinosauřími mláďaty, možná požíral i dinosauří vejce. Těžko říci, zda smečky Almasů lovily takové dinosaury, jakými byli protoceratopsové a jim příbuzní. Poblíž nalezené kostry Almase se nacházely zkamenělé skořápky vajec. Je možné, že kostra patřila jednomu z rodičů, jenž hlídal hnízdo.


Příští část tohoto projektu se zaměří na caenagnathida rodu Anzu!

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (4/4)

11. dubna 2020 v 13:37 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Krize začala. Zcela bez očekávání začali Shai'ri hromadnou invazi planety Země. Světová velkoměsta se proměnila v hromady harampádí. Jen za prvních několik desítek minut invaze zemřely v Londýně tisíce lidí. To jsou ale skromná čísla, neboť jak Lovci kryptidů dobře vědí, v průběhu dalších dvaceti let se počet obětí vyšplhá na miliardy. Poté, co jedna ze stovek obrovských vesmírných lodí Shai'ri zničila základnu Lovců kryptidů se Pierre, Pauline, Akihiko a Fahad vydali z jižního Londýna do Dartfordu za Fahadovým přítelem, Harveym. Jak se však ukázalo, Harvey je jednou z prvních obětí této zkázy... To nejhorší ale ještě přijde. Svět už nikdy nebude takový, jakým býval...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST ČTVRTÁ:
Fahad se opatrně přiblížil k Harveymu. Nebyl si jist, co má dělat. Ruce se mu třásly, z očí vytékala jedna velká slza za druhou, v krku měl sucho. Vždyť Harvey byl jednou z nejdůležitějších osob v jeho životě. Nedokázal uvěřit, že se mu stalo to, co se mu stalo. Když poklekl vedle Harveyho těla a jemně natáhl ruku k jeho zašpiněnému obličeji, ozvalo se z Harveyho krku bolestivé zasténání. "Harvey?!" vyhrkl třesoucím se hlasem Fahad, a chvějící se rukou podložil přítelovu hlavu. Harvey otevřel oči. "Fahade... Strašně jsem doufal v to, že tě ještě jednou uvidím," zašeptal. Pak začal ošklivě kašlat. Rty se mu zabarvily krví. "Poslyš, dostaneme tě z toho. Lovci kryptidů jsou tu, já jsem tu," řekl mu Fahad a stiskl mu ruku. "Ne, Fahade. Mám pocit, že dnes už na toho Shakespeara nezajdeme," zašeptal Harvey. "Když ne dneska, tak zítra. Vždycky tady pro tebe jsem," řekl mu Fahad. Harvey mu také stiskl ruku, a pak naposledy vydechl. Fahad začal naříkat. Sklonil se k Harveyho mrtvole, slzy ronící se mu z očí padaly na přítelovo čelo. V tu chvíli vkročili Pierre, Pauline a Akihiko na nástupiště metra. Prudce se zastavili, pohled na smutnícího Fahada jimi otřásl. On však uslyšel jejich kroky, nevěřícně nad mrtvolou zakýval hlavou a utřel si slzy. "Harvey byl můj přítel. Znali jsme se dlouho. Věděli jsme o každém z nás první poslední. Chtěli jsme spolu dokonce adoptovat dítě," řekl nahlas svým přátelům s obličejem od nich stále odvráceným. Pak jeho hlas zhrubl: "Tohle Shai'ri nikdy nezapomenu." Pohladil Harveyho po čele, vstal, zmáčkl rukojeť laserové pistole, a rychlým krokem prošel kolem svých kolegů. "Neměli bychom Harveyho pohřbít?" zašeptal Pierre. "Se vší úctou k němu, řekni mi Pierre, myslíš, že na vašem hřbitově v jižním Londýně je teď místo?" odpověděl otázkou Akihiko. "Fahad ho tu nechal, protože si je vědom, že to nepůjde. Venku umírají tisíce dalších lidí, na to se musíme zaměřit, jakkoliv moc mě tohle mrzí," řekla Pauline. Jakmile opustili stanici metra, spatřili Fahada bojujícího proti vojenské jednotce Shai'ri. Ten chlapík s nimi neměl slitování. Pálil do nich lasery nejvyššího stupně, jako by se jednalo o nicotné bytosti, jež si nezaslouží důstojnou smrt. Zatínal při tom zuby, pot mu stékal ze spánků v obrovských krůpějích, a z jeho hrdla se dral bojovný ryk. "Propána," pronesl Akihiko. Fahad mu tolik připomínal sebe samotného. Když pozabíjel všechny mimozemšťany, jež pro tým i pro ostatní lidi v ulici představovali nebezpečí, vrátil se ke svým přátelům. "Promiňte, že jste tohle museli vidět. Ale já jim to prostě nemůžu odpustit. Taky jsem přišel o spoustu lidí, jako ty, Akihiko, ale pravda je, že mnozí z nich jsou ještě naživu. Vím, že mí vlastní rodiče, kteří mě vyštvali z té malé muslimské vesničky, jsou stále živí. Tedy aspoň v nedávné době určitě byli. A upřímně, po tom všem bych pro ně tolik nenaříkal. Ale Harvey... Ten pro mě znamenal všechno," řekl, utíraje si pot z čela. Akihiko ho poplácal po rameni. "Tohle naprosto chápu, kámo," řekl s širokým přátelským úsměvem. Všichni čtyři se vrátili do Cryptid Chaseru. "Musíme se těm parchantům postavit," pronesl Pierre, a promluvil na bezpečnostní systém v automobilu, "registuješ nějaké bezprostřední nebezpečí pro celé město?" "Zaznamenán objekt explozivní povahy ve Westminstru. Vzdálenost od Westminsterského paláce: několik set metrů. Není možné zatím podat přesnější informace," odpověděl bezpečnostní systém. "Fajn, jeď tam!" zařval Pierre. Během dalších čtyřiceti minut jízdy se celá východní část Londýna proměnila ve změť divoce šlehajících plamenů, modrých světelných střel protínajících oblohu, a padajících budov. Ve městě přistálo již více než sto vesmírných lodí všech velikostí. Dle bezpečnostního systému nainstalovaného v Cryptid Chaseru byl však předmět umístěný nedaleko Westminsterského paláce nebezpečím zdaleka největším. Když Lovci kryptidů na místo přijeli, spatřili objekt, který se výrazně podobal tomu, který před několika desítkami minut vybuchl nad severozápadem Londýna. V jeho okolí operovalo asi dvacet mimozemšťanů. Pierre tři z nich automobilem přejel, zbytek skončil s propálenými hlavami či břichy od laserových pistolí. Velký modrý hranol napojený na několik malých vesmírných plavidel připomínal bombu. "Co s tím?!" vyhrkl Akihiko. "Vzpomínáte, jak to nad severozápadem vynesl jeden letoun? Musíme se postarat, aby tahle věc taky skončila ve vzduchu. Ať už to tam pustil kdokoliv, armáda nebo nějaký samostatný hrdina, dali mi dobrý nápad," odpověděl Pierre. Pauline přiběhla k automobilu a rozkazem bezpečnostnímu systému přivolala Velox 76, dosud automaticky pálící po mimozemšťanech v jižním Londýně. Vysokorychlostní letoun se ve Westminstru ocitl relativně krátce nato. Pierre bezpečnostnímu systému poručil, aby z letounu vyšlehlo lano, jež pak obtočilo dvojici drátů připojujících objekt k jednomu z vesmírných plavidel. Dráty byly z plavidel vytrženy, a Velox 76 vynesl hranol do výšky několika desítek metrů. Zpoza Westminsterského paláce však vyběhla dvojice vojáků Shai'ri, a začala po objektu střílet z trubicovitých střelných zbraní. "Kruci, zpátky do auta!" vykřikla Pauline. Jedna ze střel bombu zasáhla. Výbuch zasáhl Big Ben, a majestátní hodinová věž Westminsterského paláce se začala v kusech snášet k zemi. Pokud ve věži byli lidé, pak je Lovci kryptidů nestačili zachránit.


Exploze zničila také letoun. "Vážení, naše šance, že odsud nakonec odletíme, právě pěkně poklesla," pronesl Akihiko, když Cryptid Chaser ujížděl z místa neštěstí. Tatz, dosud posazený na zadním sedadle, a během posledních desítek minut schoulený do naježeného, ke smrti vystrašeného klubíčka, tiše zamňoukal... Zpráva o pádu Big Benu se okamžitě dostala do Buckinghamského paláce. Přestože v Londýně stále nebyl telefonní signál, mohli spolu vojáci komunikovat pomocí vysílaček. Před dveřmi zeleného sálu se zastavil mladý voják s výraznou jizvou na pravé tváři. Sdělil zprávu premiéru Maysonovi, pohlížejícímu z okna na zkázu tam venku. Mayson pokýval hlavou. "Když Big Ben padl, pane, znamená to..." řekl voják. "Ano. Znamená," odpověděl Mayson a usmál se na něj. "Nevypadáte, že by Vás do znepokojovalo, pane premiére," řekl trochu poděšeně voják. "Doufal jsem, že bude odpálen celý palác, ale i když spadla jedna věž, byl to úspěch," odpověděl Mayson s neutuchajícím úsměvem. "Proč vás to neděsí, pane?" zeptal se nevěřícně voják. Nedokázal uvěřit tomu, že premiér jeho země se raduje nad pádem Big Benu. Pak se prudce otevřely dveře zeleného sálu a Mayson dostal dvě rány kulkou do zad. Ve dveřích stála královna s pistolí v ruce. "Protože on je jedním z nich. Vskutku nechutné," pronesla se stálým výrazem v obličeji a trochou sarkasmu. Premiérova mrtvola dopadla na zem. Jeho obličej se změnil ve tvář ohyzdnou a zelenou. Byl to Indrid Cold, jeden z mnoha metamorfů sloužících Shai'ri. "Premiér Mayson v hrůze odfrčel do Ameriky. Copak si ten ufon myslel, že mám demenci, a nepamatuji si to?" řekla královna... Jakákoliv vysílání po celé planetě byla náhle přerušena ostrým zapištěním. Ten, kdo měl zapnutou televizi, dostal šanci sledovat živý přenos, vysílaný, jak bylo uvedeno v levém spodním rohu obrazovky, z Nikaragui. Objevil se i na obrazovce v Cryptid Chaseru, jako o závod projíždějícím Londýnem. "Vážení," ozval se hlas Lovcům kryptidů až příliš dobře známí. Před kameru ve zvláštní světle modré místnosti, dle souhlasu všech cestujících nacházející se v jisté podvodní budově v jezeře Nikaragua, se posadil drobný mužík s částmi kníru pěstovanými jen nad koutky rtů. "Mé jméno je Deylin Nieto. Možná jste o mě už slyšeli. Pokusil jsem se udělat věci, kterých opravdu lituji. Velice. Ale ještě více lituji toho, že naše planeta, že naši lidé, jsou v současné době bombardováni vesmírnými loděmi tvorů, kteří si násilím náš svět nárokují, a to je, vážení přátelé, něco, co nemohu dovolit!" vykládal ten muž. "A už je to tady," sykl Akihiko, "jestli nám o tom Dean řekl nebo neřekl, na tom už nezáleží. Tohle je konec." "Právě jsem mluvil s prezidentem Spojených států amerických," pronesl hrdě Nieto, "mluvil jsem s britským premiérem, mluvil jsem s čínským prezidentem i s Kremlem. A shodli jsme se, že svých úžasných technologií, jež světlo světa spatřily díky mému intelektu, využiji k ochraně Země. Až uvidíte velké roboty pálicí po vesmírných lodích, nebojte se. Tito roboti jsou vašimi zachránci. Když na naši planetu někdo útočí, musíme se bránit. A já mám sílu a moc k tomu, abych ji ubránil." Jezero Nikaragua po tomto přenosu opustila masa robotů X-77, vyslaných do všech koutů světa s jediným účelem: vést válku s Shai'ri.


Nietův živý přenos zachytila i komunikační zařízení Shai'ri. Shy'rk všem svým podřízeným po celém světě nakázal bez milosti roboty X-77 ničit. Dle jeho slov představovali nejúčinnější ofenzivu lidského druhu, a muselo s nimi být zatočeno... Pierre, Pauline, Akihiko a Fahad dál ujížděli Londýnem, takřka vyčerpaní vším, co se během posledních několika hodin přihodilo. Cryptid Chaser následovala dvě malá vesmírná plavidla, a bez přestání po něm střílela. Kdyby bezpečnostní systém v automobilu nedokázal určit, kam přijde další střela, byli by už dávno usmaženi. "Z Londýna je peklo, lidi," řekl Akihiko, "tady nemáme šanci. Dřív nebo později zemřeme i my." "Ne, Akihiko, nesmíme to vzdát," reagovala na jeho slova Pauline. "Přesně tak," řekl Fahad, "máme přece, co pomstít." "Zaregistrován letoun Cryptid Swift," ozval se hlas bezpečnostního systému, "odpočet k příletu do této lokace: Deset vteřin. Čtyři vteřiny..." Obě vesmírná plavidla se rozletěla na kusy. Pierre prudce zastavil automobil, a Cryptid Swift, vracející se z Argentiny, přistál na špinavé silnici sotva pár metrů před ním. Laserové pušky se zatáhly zpět do křídel letounu, z něj hned nato vyběhli Dean a Roger. "Instalace systému do letounu Cryptid Swift dokončena," ozval se bezpečnostní systém. "Fajn, skvělý," řekl Pierre. Všichni čtyři, s Tatzelwurmem v Pierrově náručí, opustili automobil, a rozběhli se ke svým kolegům. Nad ulicí se objevilo další plavidlo Shai'ri, a automobil odpálilo. "Honem dovnitř! Dělejte!" řval Dean, popadl za ruku svou matku a stáhl ji do letounu. Jakmile byli všichni uvnitř, Roger zavřel dveře, a doktor Brickell uvedl přístroj opět do letu. Neskutečnou rychlostí opustil Londýn a zamířil zpět na jihozápad. "Jak jste věděli, kde nás hledat?" zeptal se s oddechováním Akihiko. "Když jsme se přiblížili ke břehům Spojeného království, začal na nás mluvit systém základny. Prý se nainstaloval do Cryptid Swiftu. Chytrá potvůrka!" vysvětlil vše Roger. "Tady génia doktora Brickella napadlo, že se systém základny importoval do jiných zařízení, na něž byl periferně napojen, a že tedy byla základna zničena. Systém vás lokalizoval v Cryptid Chaseru, a my pak už jen letěli k jeho souřadnicím." dodal. "Začalo to, když jsme odlétali z Argentiny," promluvil Dean, "na internetu se objevilo, že mimozemšťané zaútočili na Zemi. Nedokázal jsem tomu zprvu uvěřit..." "Základna je fakt kaput," řekl Akihiko. "Jo, takže... kam jako letíme? Kde se schováme?" zeptal Pierre. "Vracíme se tam, odkud jsme přiletěli. Do Argentiny. Hrad pana Velázqueze pro nás bude jistě bezpečný. Nachází se na pobřeží Argentiny, daleko od civilizace. Je to dobré útočiště," odpověděl Dean. Při letu nad Atlantikem minul Cryptid Swift dva roboty X-77, kteří odpálili menší vesmírnou loď Shai'ri. První důkaz toho, že válka mezi lidstvem, nebo spíše mezi Deylinem Nietem a mimozemskými kolonizátory, započala...
Argentinské pobřeží působilo stále klidným, divokým dojmem. Obloha byla modrá, kupily se na ní modré mraky. Nic zde neznačilo, že v ostatních částech světa docházelo ke strašlivému masakru. Po vstupu na území Velázquezovy tvrzi byl celý tým přivítán Thiagem Raminezem. Dean na sebe hodil batoh, ten, který před nedávnem nechal ležet na lavičce před Velázquezovou pracovou po výpravě do jurského období. "Musíme zrychlit práci na stroji času," řekl Larrymu Brickellovi, který s vážným výrazem v obličeji pokýval hlavou, "zkusíme další test. A jestli to bude fungovat, vrátím se v čase tam, kam jsem původně z roku 2039 hodlal zamířit. A uvidíme, zda se mi podaří minulost změnit, a této invazi zabránit. Už nám nezbývá mnoho času!" S vůdcovskou rozhodností, která tolik připomínala Jackovu, přivedl Dean všechny své kolegy do přízemní laboratoře, a k prototypu stroje času. Alessandro Velázquez rozložil ruce. "Vítejte," usmál se. Dean okamžitě přešel k věci, Velázquez jej však přerušil. "Měli byste něco vědět," řekl, a zaryl prsty do čela, "Briddimský drahokam chybí." Dean zbledl. Velázquez ukázal na drahokam umístěný v přístroji na odsávání energie. "Ta věc támhle je iluze. Je to nehmotné, vytvářené na dálku energií z kamene, ale nehmotné. Briddimský drahokam si odsud někdo odnesl."

Pokračování příště!