close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2020

Obrázek týdne 10. 4. 2020

10. dubna 2020 v 11:03 | HAAS |  Obrázky týdne
Nedávno jsem na internetu nalezl tuto krásnou rekonstrukci jednoho z nejznámějších dromeosauridních dinosaurů, jejímž autorem je paleontolog a paleoartista Mark Witton. Velice se mi zalíbila, rozhodl jsem se ji tedy uvést na svém blogu jako další Obrázek týdne...


Popisek k obrázku: Čtyřmetrový dravý Utahraptor prochází listnatým lesem na území Utahu před 126 miliony lety. Je to samotář žijící bez smečky, jež ho opustila nebo vyštvala. Přichází večer, a zvířata, která normálně během dne spí, začínají být aktivní. Možná tento Utahraptor brzy na nějaké z nich narazí, a pokud se tak stane, vystartuje po něm, skočí na něj, zaryje do jeho kůže své srpovité drápy a kousnutím do krku ho zbaví života. Už mu pořádně kručí v břiše, velice rád se tedy nasytí.

Obrázky Marka Wittona jsou skutečně nádherné. Pokud ho neznáte, doporučuji Vám navštívit jeho oficiální stránky. Najdete tam spoustu krásných rekonstrukcí prehistorických živočichů. Mark se specializuje na létající plazy. Možná některé z jeho rekonstrukcí pterosaurů časem zařadím do této rubriky.
Zítra se na mém blogu dočkáte poslední části příběhu Příchod Shai'ri ze 4. série Lovců kryptidů. Doufám, že si ji užijete, a že si užijete i následující, výhledově teplé dubnové dny!

Pravěcí netopýři: Necromantis

9. dubna 2020 v 11:36 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt Pravěcí netopýři pokračuje. Co víc dodat, pusťte se do čtení! Tentokráte Vás seznámím s Necromantisem.

Druhy: Necromantis adichaster, N. fragmentatum, N. gezei, N. marandati,
Období: střední až pozdní eocén, před 44 až 36 miliony let,
Území: Francie a Tunisko.
Necromantis byl rodem letouna z čeledi Necromantidae, žijícím na území západní Evropy a severní Afriky v období středního až pozdního eocénu. Typovým druhem byl N. adichaster, a byl popsán A. Weithoferem v roce 1887. Fosilie tohoto konkrétního druhu pocházejí z geologické formace v angličtině známé jako Quercy Phosporites, nacházející se ve Francii. S lebkou o délce 3,2 centimetrů a hmotností pohybující se okolo 50 gramů byl N. adichaster jedním z největších letounů, kteří kdy byli v této formaci nalezeni. Kromě humeru, tedy kosti pažní, nebyly bohužel nalezeny žádné další kosti končetin, a proto není možné přesně určit rozpětí křídel tohoto netopýra. Další druhy rodu Necromantis byly též popsány ve Francii, až na druh N. fragmentatum. Ten je totiž znám z Tuniska, konkrétně z oblasti Djebel Champi, tedy z okolí hory Džabal aš-Šánabí. Jediné, co z tohoto druhu známe (proto také druhový název fragmentatum), jsou zuby. Vzhledem k malému množství materiálu, se kterým se dá pracovat, je Necromantis v současné době označován jako incertae sedis. Jde tedy o taxon, jehož příbuzenské vztahy s ostatními taxony v rámci řádu letounů nejsou známy. Weithofer považoval nekromantise za zástupce čeledi megadermovitých (Megadermatidae); nejstarší rody z této čeledi jsou známy z období raného oligocénu, a kdyby Necromantis mezi megadermovité skutečně patřil, byl by nejstarším v této rodině. Švýcarský přírodovědec Pierre Revilliod ho zase považoval za listonosovitého (Phyllostomidae). Není však ani jasné, zda byl Necromantis vybaven listovitým výrůstkem na čenichu... Ze zubů zvířete však jasně vyplývá, že bylo masožravé. Jednalo se o lovce malých savců a ptáků. Mohl lovit podobně jako megadermy nebo listonosové, pasivně naslouchal svému okolí, a orientoval se pomocí nízkofrekvenčních zvuků, jež vydával - jinými slovy byl zcela jistě schopen echolokace (na rozdíl od jiných primitivních netopýrů, u nichž se možná schopnost echolokace ještě nevyvinula). Kořist, kterou pak za letu chytil, zabil hryznutím do týla nebo pod něj. Dříve byl Necromantis považován i za mrchožrouta. Ostatně proto mu Weithofer dal rodový název, který v překladu do češtiny znamená "pojídač mrtvol"... Necromantis měl skutečně velice silný čelistní skus, což jen potvrzuje, že zabíjel obratlovce. Na lebce měl také výrazný sagitální hřeben, na který se upínaly velké žvýkací svaly. Nebyl však tak vysoký jako třeba u současného listonose nosatého (Vampyrum spectrum) ze Střední a Jižní Ameriky. Prostředím, v němž Necromantis žil, byly především husté deštné pralesy. Obýval tedy stejné prostředí, jako největší dnes žijící masožravý netopýr.

Necromantis při lovu

Tento projekt bude pokračovat...

Nový druh užovky z rodu Dryocalamus objeven na Srí Lance

8. dubna 2020 v 11:59 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Koncem března tohoto roku byl ohlášen objev nového druhu užovky, pojmenovaného Dryocalamus chithrasekarai. V jižní části Srí Lanky jej nalezli herpetologové Dulan Ranga Vidanapathirana a L.J. Mendis Wickramasinghe, přezdívaný občas "srílanský Darwin", neboť za svou kariéru objevil či znovuobjevil už sto druhů plazů. Celý případ začal v roce 2009, když byla v jižní části centrální Srí Lanky, v rezervaci Peak Wilderness Sanctuary, nalezena mrtvola neznámého druhu užovky na silnici. Oba herpetologové hodlali popsat hada jako nový druh, ale chyběl jim dostatek materiálu, se kterým by mohli pracovat. V roce 2017 se herpetologické dvojici konečně podařilo chytit živého jedince, stalo se tak v Kanneliya Forest Reserve na jihozápadě ostrova. Oba exempláře konečně posloužily k popsání nového druhu, patrně vejcorodého, nejedovatého a dosahujícího délky jen několika desítek centimetrů. Had má černobílé zbarvení a chybí mu preokulární šupiny.
Výsledky výzkumu byly publikovány v žurnále Zootaxa. Kromě popisu nového druhu oba herpetologové vyjádřili svou nesouhlas se synonimizací rodů Dryocalamus a Lycodon, k níž došlo v roce 2016. Podle nich, stejně jako podle mnoha jiných odborníků, byl tento krok předčasný, a vedl jen k zesložitění taxonomie těchto hadů. Rod Dryocalamus považují za platný. Zástupci tohoto rodu jsou převážně arboreální, žijí tedy na stromech, kdežto užovky rodu Lycodon jsou především terestrické, zemní. Dalším rozdílem, který Vidanapathirana a Wickramasinghe zmiňují, jsou potravní zvyky druhů z obou rodů užovek; zástupci rodu Lycodon polykají celá vejce plazů či ptáků, kdežto ti z rodu Dryocalamus spolknou pouze embryo a vaječný obal nechají netknutý. To je mezi hady skutečně neobvyklé, a velice vzácné!
Předtím, než byl D. chithrasekarai, pojmenovaný na počest srílanského ochránce přírody Nagamully Hewage Chithrasekary, jenž se zasloužil o ochranu habitatu v Kanneliya Forest Reserve, popsán, žili na Srí Lance dvě užovky z rodu Dryocalamus. Jednalo se o druhy D. nympha a D. gracilis. Výzkum provedený Vidanapathiranou a Wickramasinghem ovšem dokazuje, že D. gracilis na Srí Lance nežije. Podle nich patřilo všech pět jedinců, na základě nichž byl D. gracilis popsán, ke druhu D. nympha, a herpetologové, jež je považovali za zástupce zcela nového druhu, zkrátka učinili chybu. To však neznamená, že by D. gracilis nebyl platným druhem; vyskytuje se v jižní části Indie a pravděpodobně také v Myanmaru. Nyní však již není správné tvrdit, že žije i na Srí Lance.
Wickramasinghe při procházení záznamů narazil ještě na jednu zajímavou věc. V roce 1877 popsal britský přírodovědec William Fergusson užovku druhu Odontomus nympha. Jen krátce nato se tento název stal synonymem Dryocalamus nympha, druhu popsaného již roku 1803. Podle Wickramasingheho ovšem Fergusson nechybil, a druh, který chytil, skutečně správně identifikoval jako nový druh - poznal, že se nejednalo o užovku druhu D. nympha. Odontomus nympha, popsaný z oblasti Morawak Koralé, byl pravděpodobně Dryocalamus chithrasekarai! Vypadá to tedy, že Fergusson oba srílanské herpetology předběhl o 143 let! D. chithrasekarai se samozřejmě v Morawak Koralé vyskytuje, stejně jako v dalších čtyřech oblastech na Srí Lance, včetně rezervace Kanneliya.


Za informace i obrázek pro tento článek vděčím webu Mongabay.

Kamoya Kimeu

7. dubna 2020 v 10:35 | HAAS |  Slavní paleontologové

Kamoya Kimeu (narozen okolo roku 1940) je keňský sběratel fosilií, věnující se především sběru a výzkumu zkamenělých ostatků východoafrických hominidů. Zhruba od poloviny 60. let 20. století pracuje s paleontologickým duem Meave a Richardem Leakeyovými, a v posledních letech také pro jejich společnost The Leakey Foundation. Kimeu při paleoantropologických expedicích k břehům jezer Olduvai a Turkana v Keni, jezera Natron v Tanzanii i do údolí Omo v Etiopii nalezl některé z nejúplnějších pozůstatků našich předchůdců, včetně skvěle zachované lebky člověka druhu Homo habilis, téměř úplné kostry Homo erectus, a jednu z nejlépe zachovalých spodních čelistí druhu Paranthropus boisei... Kamoya Kimeu se narodil do kmene Kamba, jedné z největších etnik v celé Keni. Jeho otec byl pastevcem, starajícím se o stádečka koz. Kamoya se od malička zajímal o přírodu, a ve východoafrické buši se pokoušel na vlastní pěst hledat vodu a potravu pro dobytek, na němž život jeho lidí závisel. Učil se mnohé o přírodě, a zajímaly ho i kosti zvířat. V roce 1960 se ho britský paleoantropolog Louis Leakey osobně zeptal, zda by ho nechtěl doprovázet při expedici k jezeru Olduvai. Kimeu byl původně ideou vykopávání kostí mrtvých lidí zděšen, do svých dvaceti let totiž o kostech hominidů neslyšel. Leakey ho ale přesvědčil, že se nemělo jednat o vykopávání těl z hrobů, nýbrž o hledání kostí lidských předchůdců. Kimeu na nabídku nakonec kývl, tak jako několik dalších mladých mužů z jeho kmene, a učinil tak první krok k získání své paleontologické kariéry. O čtyři roky později, v roce 1964, se Kimeu přidal k Louisově synovi, Richardovi, při hledání pozůstatků hominidů poblíž jezera Natron v Tanzanii, a nalezl onu proslulou, dobře zachovalou čelist parantropa, pojmenovanou "Peninj Mandible". Louis byl objevem vskutku nadšen, anatomie spodní čelisti totiž jasně prokazovala, že parantropus nepatřil do linie předků rodu Homo, o čemž Louis již dříve spekuloval, ale někteří odborníci mu stále nevěřili. Kimeu pak doprovázel Richarda Leakeyho při expedici do údolí Omo v Etiopii v roce 1968, a podařilo se mu najít 130 000 let starou lebku Homo sapiens. Tento objev jako první svým stářím potvrdil, že neandrtálci a Homo sapiens žili ve stejné době, a mohli se potkat. Z Kamoyi a Richarda se stala nerozlučná profesionální dvojice, na konci 60. let se vydali k jezeru Turkana v Keni, a Kamoya zde nalezl čelistní kost australopitéka, v roce 1973 pak Richard svého kolegu opustil, neboť se věnoval výzkumu v několika muzeích v Nairobi, a v této sezóně Kamoya nalezl dvacet fosilií hominidů. Největším objevem, který kdy Kimeu učinil, byl Turkanský chlapec - takřka úplná kostra Homo erectus, dříve klasifikovaná jako zástupce Homo ergaster. Nalezl ji roku 1984 na březích jezera Turkana. Roku 1985 objevil nový druh, Turkanopithecus kalakolensis. V roce 1994 pak v Kanapoi, jihozápadně od Turkany, učinil objev druhu, který Richardova manželka Meave o rok později popsala jako Australopithecus anamensis... Kamoya Kimeu si zasloužil úctu ze strany svých kolegů. Na jeho počest byly pojmenovány dva druhy pravěkých primátů z afrického kontinentu; pleistocénní Cercopithecoides kimeui a oligocénní Kamoyapithecus hamiltoni. V roce 1985 mu byla udělena cena National Geographic La Force Medal americkým prezidentem Ronaldem Reaganem v Bílém domě. Tehdejší prezident National Geographic Society, Gilbert Grosvenor, též poděkoval Kimeuovi za jeho cenné objevy, a za přínos, jež našemu druhu přinesly. Kamoya Kimeu se díky své znalosti svahilštiny, angličtiny jazyka Kikuyu stal nesmírně důležitým mostem mezi anglickými a keňskými hledači fosilií. Jeho práce coby kurátora Národního muzea v Keni byla pro jeho zemi též nesmírně přínosnou.

Stopy dinosaurů na stropě francouzské jeskyně

6. dubna 2020 v 12:38 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Napadne Vás, kde by se mohly zachovat dinosauří stopy, aniž by si jich tam někdo všiml? Co třeba strop jeskyně? Asi byste čekali, že dinosauří stopy se zachovají spíše někde na zemi, a když už v jeskyni, tak na její podlaze. Ovšem nový objev ohlášený v žurnále Journal of Vertebrate Paleontology na konci března tohoto roku, a následně popsaný v časopise Nature, představuje řada stop velkých sauropodů, zachovaných na stropě jeskyně Castelbouc v jižní Francii. Jejich výzkumem se zabýval Jean-David Moreau z Burgundské univerzity - Franche-Comté. Zjistil, že jednotlivé stopy měří až 1,25 metru na délku a jsou staré 168 až 165 milionů let (střední jura, stupeň bathon). Také přišel na to, že byly vytvořeny třemi jedinci jednoho druhu. Není pochyb, že se jednalo o dlouhokrké sauropodní dinosaury, ze stop však nelze určit, ke kterému druhu patřily (byl-li jejich původce jako druh vůbec popsán). Z tohoto důvodu byly stopy klasifikovány jako ichnodruh Occitanopodus gandi. Jedná se pouze o název této ichnofosílie (tedy stopy po organismu), nikoliv živočišného druhu. Původci stop se s největší pravděpodobností řadili mezi titanosauriformy (klad Titanosauriformes, patřící do infrařádu Macronaria). Stopní řada se nachází přibližně 500 metrů pod zemským povrchem, přímo pod plošinou Méjean. Ačkoliv byla nalezena již v roce 2015, paleontologům vedeným Jeanem-Deavidem trvalo několik let, než výzkum stop dokončili. Důvod, proč k objevu těchto šlépějí nedošlo dříve, je poněkud prostý; chodby, jejichž stropy zdobí, nejsou zrovna lehce přístupné. Vede k nim jen labyrint často zaplavených, úzkých chodbiček. V roce 2015 se do jeskyně Castelbouc vydala speleologická expedice, a dinosauří šlépěje v dříve neprozkoumaných prostorech našla v podstatě čirou náhodou. Nepřístupnost míst, v nichž se nacházejí, je jen dalším důvodem, proč byl jejich objev a výsledky výzkumu ohlášeny až v nedávné době. Titanosauriformové před asi sto pětašedesáti miliony lety tyto stopy zachovali na zemském povrchu, konkrétně na pláži, možná jen pár metrů od moře. Geologické procesy trvající desítky a desítky milionů let pak proměnily tento kus pláže ve strop podzemní jeskyně. Důležité však je, že některé ze stop jsou úžasné zachovalé, a je možné si na nich prohlédnout otisky jednotlivých prstů a drápů.

Za informace a obrázek vděčím již výše uvedeným zdrojům, tedy žurnálům Journal of Vertebrate Paleontology a Nature.

Velké kočky z pravěku: Panthera onca augusta

5. dubna 2020 v 13:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt Velké kočky z pravěku začal před takřka osmi měsíci, od konce října jsem se mu však nevěnoval, neboť jsem usoudil, že se k němu vrátím až po dokončení jiných sérií článků, jež jsem pro několik měsíců upřednostnil. Nyní, na začátku dubna, jsem se však rozhodl k této sérii vrátit přinejmenším touto částí. Seznamte se s gigantickým severoamerickým jaguárem...

Vědecký název: Panthera onca augusta,
obecný název: obrovský jaguár (obří jaguár, gigantický jaguár; anglicky giant jaguar),
vyhynutí: pozdní pleistocén, před 10 000 lety.
Jaguáři mají původ v Evropě. Nejstarším zástupcem jejich vývojové linie je druh Panthera gombaszoegensis, občas nazývaný též jaguár evropský. Nedlouho poté, co se objevil ve fosilním záznamu (zhruba před 1,8 miliony let) se od něj však oddělilo několik dalších typů velkých koček, jedním z nich byl pak druh Panthera onca, jaguár. Přes asijský kontinent a Beringii se jaguáři rozšířili z Eurasie na americký kontinent, přičemž prve kolonizovali dnešní Aljašku. Postupovali však dál na jih; nejvíce se jim dařilo v teplých oblastech, nedobytých ledovci, jež pokrývaly značnou část severoamerického kontinentu během epochy pleistocénu. Někteří jaguáři se rozšířili přes Střední Ameriku až do Jižní Ameriky, to je v podstatě případ dnes žijících jaguárů amerických (dříve uznávaných poddruhů, P. onca onca, P. onca hernandesii a dalších; v současné době se však mnozí odborníci shodují, že není nutné současné jaguáry dělit na jednotlivé poddruhy). Jiní se s radostí zabydleli na území Spojených států amerických, a nehnuli se odtamtud až do skončení doby ledové. V tomto případě mluvíme o poddruhu Panthera onca augusta. Fosilní pozůstatky této velké kočky byly nalezeny jak na západním pobřeží USA, tak v jižních státech, a od Floridy přes Tennessee až po Pensylvánii. Jednalo se o široce rozšířenou šelmu, svou velikostí srovnatelnou se samci současných afrických lvů.


P. onca augusta byl o 15 až 20 % větší než jaguár americký. Jeho končetiny byly delší o 6 %. Celkově tato šelma dosahovala až 1,8 metru na délku, v kohoutku měřila nějakých 85 centimetrů a její hmotnost se pohybovala okolo 150 kilogramů. Je velice pravděpodobné, že tito jaguáři dosahovali větší velikosti než jejich dnešní příbuzní proto, že žili dále od rovníku. Další důvod, proč byli tak obrovští: aby skolili velkou kořist. Byli schopni skolit koně, snad i bizony, a ve výjimečných případech dokonce i glyptodonty, zasadili-li jim pořádné kousnutí do lebky. Poddruh jaguára P. onca augusta popsal v roce 1872 slavný americký paleontolog Joseph Leidy na základě neúplných pozůstatků. V 90. letech 20. století přišel ještě úžasnější objev, týkající se této kočkovité šelmy. V jeskyni Blue Spring Cave ve státě Tennessee byla objevena 1,6 kilometru dlouhá stopní dráha, vytvořená jednou velkou kočkou. Ve stejné jeskyni byla nalezena i spodní čelist, prokazatelně patřící obrovskému jaguárovi. Nebylo ovšem jasně potvrzeno, že stopy patřily té samé šelmě, mohl je koneckonců vytvořit třeba americký lev. Také přesné stáří stop není známo. Jistě jsou však více než 11 500 let staré. Zanechal-li je obrovský americký jaguár, pak tak učinil zřejmě v době, kdy počty jeho poddruhu klesaly. S koncem doby ledové, po více než milionu a půl své existence, tyto kočky vymizely úplně.


Zdroje obrázků:

Doufám, že se Vám tato část líbila. Projekt Velké kočky z pravěku bude pokračovat...

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (3/4)

4. dubna 2020 v 11:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Dříve, než to kdokoliv čekal, započali Shai'ri invazi planety Země. Světové metropole se proměnily v hromadu harampádí, politici a armády jsou zcela bezmocní, a nově příchozí vládci Země plundrují vše, co kdy lidstvo vybudovalo. A to vše je jen začátek, neboť, jak Lovci kryptidů moc dobře vědí od svého člena Deana Owena, celá planeta se během příštích několika let promění v mimozemšťany ovládanou nehostinnou pustinu... Lovci kryptidů, kteří zůstali ve Spojeném království, byli příchodem Shai'ri stejně překvapeni, jako zbytek světa. Zcela nepřipraveni se ocitli ve středu zkázy. Pauline a Pierre spatřili obrovskou vesmírnou loď dopadající na hřbitov v jižním Londýně, na němž vzpomínali na své nejdražší zesnulé. Další vesmírný kolos dopadl přímo na základnu Lovců kryptidů, a Akihiko, Fahad a malý Tatzelwurm zůstali uvězněni v podzemní části zbořené budovy...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST TŘETÍ:
V kabině zavládla tma. Zvenku se ozval skřípavý zvuk, a celá se nahnula. Pak nastalo ticho. Jediným zvukem, který ho protínal, bylo Fahadovo vyděšené dýchání. "Akihiko?" promluvil na svého kolegu. Poněkud poděšeně vtáhl do nosu ještě více vzduchu, když jeho kolega neodpověděl. Něco se však jemně dotklo Fahadovy nohy. Ten se nejprve ulekl, ale následně si uvědomil, že se jednalo o Tatzův ocas. Fahad nemeškal a vytáhl z kapsy malou baterku. Nejprve pohlédl na malého kryptida, k smrti vyděšeného, s naježenou srstí po celém těle. "Promiň, kamaráde, nechtěl jsem tě pustit. To jak jsme dopadli..." řekl mu Fahad a levou rukou jej zvedl. Poté zaměřil svou pozornost na Akihika. Seděl v levém zadním rohu výtahové kabiny, a byl zcela bezvládný. "Akihiko? Jsi v pohodě, brácho?" zvolal šokovaně Fahad a pohnul s ním. Akihiko byl stále v bezvědomí, a u levého spánku měl otevřenou ránu, ze které vytékala krev. "Proboha," vyhrkl tiše Fahad. Ruce se mu začaly třást. Položil Tatze vedle Akihikova nehybného těla. Malý kočkočerv začal o Akihikovo tělo otírat bok. "Prober se. No tak, dělej!" zašeptal Fahad, načež třesoucí se prsty pravé ruky přiložil Akihikovi na krk. Snažil se zachytit tep. "Jestli to dostal do hlavy," řekl napůl sám sobě, napůl Tatzovi, "tak je po něm. Kabina dopadla rychlostí kdoví kolika kilometrů za hodinu, v té rychlosti se mu nárazem o plechovou stěnu mohla roztříštit lebka." Tatz začal jemně škrabkat do Akihikovy ruky. Fahada jeho chování z nějakého důvodu uklidnilo, snad mu dalo naději, že jeho kolega žil. Ruka se mu přestala třást, a konečně tak nahmatal Akihikův tep. Možná dostal pořádnou ránu do hlavy, ale ta ho rozhodně nezabila. Opět s Akihikem zatřásl. Tomu z úst vyšel sténavý zvuk. Probral se, a celý se schoulil. "Kámo, ty máš vážně tuhej kořínek," zasmál se Fahad. Akihiko se mlčky postavil a opřel se o svou železnou tyč. "Sakra," zaklel, "jsme tu uvěznění. Sesypala se na nás celá budova." "Hele, měl by sis trochu odpočinout. Teče ti krev z hlavy, krucinál, tak si sedni, já ti to zafáčuju," zvýšil hlas Fahad. Akihiko na to nedbal, a silou otevřel dveře výtahu. Před vstupem do výtahové kabiny byl volný prostor maximálně jednoho metru. Všechno kolem a nad tím byly zbytky základny. Tatz se rozběhl za Akihikem, a zastavil se před zaprášeným kusem stěny, načež začal kýchat. Fahad na ně oba posvítil baterkou. "Jak se z tohohle dostaneme?" položil jen tak do větru otázku Akihiko. "Nemáš u sebe laserovku? Mohli bychom si propálit cestu nahoru," odpověděl Fahad. Akihiko chvíli mlčel. Přiložil ruku k hromadě trosek, a zvažoval, zda se jí mohl dotknout. Nakonec ruku stáhl. "Obávám se, že kdybychom do těch odpadků jenom ťukli, sesypou se na nás... Laserovku nemám, všechny naše věci zůstaly tam nahoře. Kámo, všechno, co Lovci kryptidů měli, všechny informace, co kdy nashromáždili, veškerá technologie, kterou jsem kdy nainstaloval... je to pryč. Emzáci luskli prstem, a my přišli o majetek v ceně desítek milionů," řekl Akihiko. "Takže co teď budeme dělat?" zeptal se Fahad. Po asi deseti vteřinách mlčení nakonec vyhrkl: "Víš co? Nejdřív ti ošetřím tu ránu. A pak o tom budeme přemýšlet." Akihiko si sedl mezi rozevřené dveře výtahu, Fahad vytáhl z kapsy čistý kapesník, a otřel mu ránu na čele. Pak mu ji kapesníkem ovázal, tak, aby nasáklá látka čněla ven, ne směrem k ráně. "Stejně se mi už tam dostal nějaký prach. Chtělo by to dezinfekci," řekl pomalu Akihiko, a zase se postavil. "A taky by to chtělo mít uniformu. Koukni jak mám šíleně zaprášený tričko," dodal. "Můžeme být rádi, že žijeme," řekl Fahad. "Myslel jsi snad, že to nepřežijem?" pousmál se Akihiko. "Hele, nebyl to já, kdo se tady šíleně třásl předtím, než jsme tu spolu skončili." "Až jako tak?" zasmál se Akihiko. "Až jako tak, kamaráde." Fahad byl nesmírně rád, že se Akihikovi v podstatě nic nestalo. Tatz byl také v pořádku, a to jej velmi těšilo. O zbytku světa teď úplně ztratili povědomí. Ale hlasité zvuky připomínající hlasité podlouhlé vrzání prudce zastavené lokomotivy se ozývaly z výšky několika desítek metrů, a oběma přeživším připomínaly tu hrůzu, ke které právě docházelo nejen zde, ale i jinde v Londýně. Akihiko si vypůjčil Fahadovu baterku a pomalu vnikl do úzké škvíry mezi zhroucenými zbytky základny. Zřejmě ani nezaslechl Fahadovo varování. Byl přesvědčen, že odsud musela vést nějaká cesta ven, jakkoliv to přesvědčení bylo iracionální. Prosoukal se asi o dva metry dál, až narazil na větší kulovitou prohlubeň. Cihly a kamení nad jeho hlavou držely jen zohýbané ocelové tyče. Ze země zvedl kus nějakého přístroje. Snad se jednalo o zbytek jednoho z počítačů umístěných ve spodní části základny. Utřel rukou zaprášenou podlahu. Ve světle baterky zazářila její tmavě modrá barva. "Jsme úplně dole, Fahade! Na podlaze," zařval Akihiko. "No, tak to snad už ani nemůže být horší. Kdybychom byli v půlce cesty dolů, tak se odsud ještě vyhrabeme, ale tohle... tohle je zlý," reagoval na to Fahad. Akihiko se opatrně dotkl stropu kulovité komory. Na hlavu se mu okamžitě začal sypat písek. Akihiko naštváním a zděšením zatnul zuby. Hned vnikl zpět do škvíry, kterou do komory prolezl. Protrhla se. Jen těsně unikl smrti. "Máš pravdu, Fahade," řekl svému kolegovi, když ze škvíry vylezl zpět do volného prostoru před kabinou výtahu, "je to zlý."


V těchto chvílích unikali Pierre a Pauline z okolí jiholondýnského hřbitova, který se po přistání vesmírné lodi proměnil ve velkou zaprášenou plochu, po které pobíhaly desítky vojáků Shai'ri. I když se automobil dostal na hlavní vozovku, nebylo vyhráno. Některá auta na ní zůstala zcela opuštěna, poněvadž řidiči po příletu kosmických lodí prchli. Ti, kteří se rozhodli své vozy neopustit, jimi kličkovali, navzájem na sebe troubili a hulákali, byl to zkrátka chaos. Na silnici nepanoval žádný řád. Člověk by nevěřil, že projížděl ulicemi Londýna. Avšak který londýnský řidič kdy předpokládal, že jej zděsí něco tak absurdního, jako příchod mimozemšťanů? Pierre zapojil v autě funkci autopilota, a nahnul se k Pauline, sedící na zadním sedadle. "Tohle je příšerné," pronesla dříve, než stačil něco říci. Náhle se ozval hlas bezpečnostního systému základny Lovců kryptidů, nainstalovaný i v Cryptid Chaseru. "Základna poškozena. Stav poškození: 100 %. Systém nahrán do zařízení Velox 76 a Cryptid Chaser." "To snad ne! Informuj mě o Akihikovi a Tatzovi. Dělej!" zařval Pierre. Systému chvíli trvalo, než jeho rozkazu porozuměl. "Systém budovy byl poškozen. Není možné identifikovat žádné živoucí bytosti." "Takže základna je pryč, jo? Doufám, že Akihiko odtamtud utekl," řekla Pierrovi Pauline. Jakmile Cryptid Chaser vjel do ulice se základnou, uzamkl Pierre funkci autopilota, a ujal se řízení. Okamžitě však zabrzdil. Na místě základny se skutečně nacházela obrovská vesmírná loď, kolem které pobíhaly desítky mimozemšťanů. Okolní budovy hořely. Pierre vystoupil z auta. Shai'ri ho spatřili, a zaměřili na něj své trubicovité střelné zbraně. Pierre vytasil laserovou pistoli a začal do nich pálit, až jednoho po druhém zabil. Zbylí mimozemšťané, překvapení touto ofenzivou, se shromáždili za plavidlem. Jeden z nich pak po Pierrovi vyběhl, a střílel jako šílený. Pierrovi se nedařilo ho trefit. Pauline to celé sledovala z automobilu, a už byla připravena z něj vyběhnout a sama mimozemšťana zastřelit, když náhle Pierre po útočníkovi skočil, a zakroutil mu krkem. Ozvalo se hlasité lupnutí, a voják byl mrtvý. Ostatní mimozemšťané nevydali ani hlásku, a rozptýlili se po okolí. Zřejmě podle nich zatím nemělo cenu pouštět se do boje s člověkem, jenž si s nimi dokázal poradit. "Skenování základny dokončeno," ozval se hlas bezpečnostního systému v Cryptid Chaseru. "Nepovídej! Máš něco?" vyhrkla Pauline. "Tři živé bytosti identifikovány v podzemním sektoru. Lidé: Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli. Ostatní: Tatzelwurm. Čas do úplného zhroucení budovy: Tři minuty." "Cože?!" vyhrkla Pauline. Vystartovala z automobilu, jako by závodila o první místo v běhu na šedesát metrů. "Pierre, oni jsou tam zasypaní! Fahad je tam taky!" zařvala. Oba začali zároveň lasery z pistolí tvořit tunel vedoucí mezi zbytky základny až k výtahové kabině. Nastavili sílu paprsku na nejvyšší stupeň, laser tedy spálil vše, s čím přišel do kontaktu. Přesto ani po dvou minutách nebyl tunel dostatečně vyhlouben. Tatz jako první reagoval na podivné šustění v té hromadě harampádí. Schoulil se ve Fahadově náruči, ouška připnutá k hlavě. "Všechny ty dny strávené tréninkem v základně nevyšly nazmar," řekl Pierre, "člověk si dokáže představit, kolik metrů musí ten tunel mít, abychom na ně dosáhli." Jakmile začalo okolí výtahové kabiny rudnout, rozhodli se Akihiko s Fahadem zavřít dveře. "Vypni baterku," poručil Akihiko Fahadovi, "Shai'ri jsou tu. Přišli si pro nás. Než nás oddělají, spravíme několika z nich ksicht." Hned nato se však ozvalo Paulinino volání odkudsi seshora. Ačkoliv nebyli schopni rozeznat jediné slovo, usoudili, že tunel nebyl vytvořen mimozemšťany.


"Lidi?!" zakřičel Fahad. "Vylezte odtamtud! Za pár vteřin se to zhroutí!" zazněl po otevření dveří výtahu poněkud výrazněji Paulinin hlas. Fahad začal tunelem prolézat první. Tatz se ostrými drápky zachytil jeho kabátu. Akihiko lezl v závěsu za ním. V těch chvílích byl už tlak na kabinu tak velký, že se začala zprohýbat. Kdyby v ní Fahad s Akihikem strávili jen dalších pár desítek vteřin, skončili by na placku. Poté, co se Fahad ocitl na povrchu, lehl si na záda a utřel si obličej. Tatzelwurm skončil na Pierrovo rameno. "Ještě štěstí, že jste v pořádku," řekl Pierre. Pauline podala ruku Akihikovi, a vytáhla ho na povrch. "Dobře, že jsi zachránil svou železnou tyč," řekla mu. Akihiko se jen usmál. "Asi bychom se tu neměli zdržovat," vyhrkl náhle Pierre. Z vchodu do vesmírné lodi, jen pár metrů od vyhloubeného tunelu, vyšla další skupina Shai'ri. I ti, kteří se rozmístili po okolí, se vrátili do útoku. Pierre a Pauline po nich začali pálit z laserových pistolí, a spolu s Akihikem a Fahadem ustupovali ke Cryptid Chaseru. Z obrovského plavidla sice vyšlo několik zvětšených verzí trubicovitých střelných zbraní, jimiž mimozemšťané disponovali, všechny je ovšem zneškodnil letoun Velox, ovládaný bezpečnostním systémem. "Vidím, že náš druhý letoun stačil z hangáru odletět dřív, než byla zničena," řekl Pierre... Lovci kryptidů nasedli do automobilu, a Pierre je okamžitě odvezl pryč od zničené základny. "Taková škoda. Něco mi říká, že tohle je naposled, co jsme naši základnu viděli..." řekl zase otráveně Akihiko. "Chtěli jsme ti ze hřbitova zavolat, že se na obloze objevila obrovská vesmírná loď, jenže... vypadl signál," řekla mu Pauline. Fahad náhle ožil. "Cože? Propána, to ne!" vyhrkl. "Poslal jsem metrem do Dartfordu svého přítele, Harveyho. Lidi, musíme za ním. Okamžitě. Říkal jsem mu, ať mi zavolá, kdyby se něco stalo. Jestli byl signál po celým městě přerušen..." vysvětloval. Pierre pokýval hlavou, a nastavil autopilota na Dartford... Projíždět městem, do kterého přistávalo čím dál více kosmických plavidel, městem, kterým se nesl křik a hluk explozí, bylo jako ta nejúděsnější noční můra. Nad severovýchodní částí Londýna, v pořádné dálce, vybuchla obrovská bomba, vynesená jakýmsi menším mimozemským letounem. "Všimli jste si, v jaké výšce to bouchlo? Že by to tam dostala armáda? Kdyby taková exploze nastala ve městě, panenko skákavá, to by umřelo lidí," řekl Pierre. Trvalo přibližně čtyřicet minut, než Cryptid Chaser urazil trasu o zhruba pětatřiceti kilometrech z jižního Londýna do Dartfordu. Vůz zabrzdil před vstupem do metra. Fahad vytáhl zpod sedadla laserovou pistoli, vyběhl ven, a utíkal jako o závod. Čekalo ho tu to nejhorší. Mezi stovkami mrtvol cestujících, ležících na nástupišti podzemní dráhy, procházel ohyzdný voják Shai'ri. Do mrtvých těl kopal, jako by šlo o bezcenné hračky. Střelu laserem nejvyššího stupně do zad nečekal, a s bolestným výkřikem se snesl mezi ně. V tu chvíli byl však Fahadův zrak naměřen na jiné nehybné tělo. Z očí mu vytryskly slzy. Na kraji té masy mrtvých těl ležel Harvey. Břicho měl celé propálené...

Co budou Lovci kryptidů dělat, když přišli o svou základnu? Jaké další hrůzy ještě invaze Shai'ri do Londýna přinese? K jakým hrůzám ještě dojde ve zbytku světa? Je Fahadův přítel opravdu mrtev? Pokračování příště...

Obrázek týdne 3. 4. 2020

3. dubna 2020 v 9:52 | HAAS |  Obrázky týdne
Je až k neuvěření, jak ten čas letí. Rok 2020 začal sotva před chvílí, a už tu máme duben! Z větviček raší pupeny, sněženky odumírají, sýkorky a ostatní ptáci již hnízdí, a ještě k tomu někdy připadne troška sněhu, ale jinak je teplo. A teplo bylo v Evropě i před 215 miliony let, jen mnohem větší. Tehdy se po našem domovském světadílu nepotulovali jen první dinosauři, ale také zvláštní stvoření občas nazývaná "opičí ještěři". Podařilo se mi najít moc hezký obrázek jednoho z nich...


Popisek k obrázku: Stromový plaz Drepanosaurus unguicaudatus hledá pod kůrou větve stromu potravu. Postupuje po celé délce větve a její kůru odkrývá dlouhými, zahnutými drápy na palcích předních končetin. Do čerstvých jizev pak palec dále zanořuje k vytvoření jamky, kterou může projít jeho dlouhý lepkavý jazyk. Odchytává jím jak dospělý dřevokazný hmyz, tak jeho výživné larvy. Drepanosaurus žil na superkontinentu Pangaea v období pozdního triasu, jeho fosilní pozůstatky jsou známy převážně z Itálie.

Krásná rekonstrukce, že? Velmi se mi líbí, jak autor zvládl drepanosaurovo oko. I přes svůj bizarní vzhled tak působí tento tvor roztomile! Co na mém blogu můžete očekávát v následujících dnech? Zítra se dočkáte třetí části příběhu Příchod Shai'ri ze 4. série Lovců kryptidů, dále hodlám pokračovat v načatých projektech, a zřejmě se také jedním článkem vrátím k rubrice Slavní paleontologové...

Synchronizovaná vokalizace delfínů je důkazem spolupráce

2. dubna 2020 v 12:59 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Výsledky nového výzkumu, publikované tento týden v žurnále Proceedings of the Royal Society B, dokazují, že synchronizace zvuku a pohybu není pouze charakteristickým znakem lidí. O tom se koneckonců ví již nějakou dobu, vždyť to nejsou jen lidé, kteří se pohybují určitým způsobem či vydávají zvuky ve stejnou dobu, aby něco získali. Je známo, že samci světlušek lumineskují ve stejnou dobu, aby přilákali samice, a samci kobylkovitých zase za tímto účelem vydávají hromadně zvuky. Avšak z takového chování nikdy nemá užitek celá komunita jedinců, nýbrž jen ti úspěšní. A ve vzduchu je vždy soutěživost. Nejedná se o spolupráci, tak jako například v případě keporkaků a jejich loveckého stylu nazývaného "bubble netting", kdy při lovu ryb spolupracuje celé hejno.
Výzkum provedený doktorkou Stephanie King z Univerzity v Bristolu se ovšem týkal jiné skupiny kytovců, a to té nám pravděpodobně nejsympatičtější - delfínů. Tito mrštní, bystří obyvatelé moří a oceánů jsou schopni synchronizované vokalizace, podobně jako lidé, v kooperativním kontextu. Jinými slovy, synchronizovaná vokalizace hejna delfínů je dobrým důkazem spolupráce. Dříve se mělo za to, že spolupráce mezi lidmi je něco výjimečného, ale stále více se ukazuje, že nejsme tak jedineční, jak si naši poněkud zaujatí předkové mysleli.
Doktorka King a její tým během let 2016, 2017 a 2018, konkrétně vždy v období od června do listopadu, shromažďovali data o devětapadesáti samcích delfínů skákavých (Tursiops truncatus) ze sedmi sociálních "klubů", žijících v zálivu Shark Bay na západním pobřeží Austrálie. Zjistili, že skupinky samců o dvou či třech jedincích při různých aktivitách synchronizují zvuky, jež vydávají, za určitým účelem, kupříkladu k nahnání kořisti či k získání přízně samic. Společně produkují nízkofrekvenční zvuky v rytmu srdečního pulzu nebo vysokofrekvenční explozivní zvuky, kterými mají šanci samice skutečně zaujmout. K synchronizaci obvykle dochází tak, že jeden samec vydává hlasitý zvuk, poté jej ztlumí, nastoupí další samec, který hraje nahlas, následně ztlumí, a zase jej vystřídá další samec. Rozhodně se však nejedná o kompetiční chování, samci spolu nezápolí o samici, neboť ta je již v jejich přítomnosti, a se zájmem koncertu naslouchá. Společně ji spíše nahánějí k místu, kde se s ní chtějí pářit. Výzkum navíc dále prokázal, že se takto chovají skupiny samců delfínů skákavých v mnoha různých lokacích zálivu Shark Bay, tudíž nejde o výstřednost jedné výjimečné skupinky. Dozvídáme se tak více o druhu kytovce, který byl už považován za dobře prozkoumaného, a zjišťujeme, že jsme se o něm přece jen nenaučili vše.
Spolupráce ve skupině není jen schopností lidského druhu, ale i druhů jiných. Kdo ví, možná budoucí studie prokáží, že i další druhy kytovců mimo delfíny skákavé jsou schopny synchronizovat ve skupině zvuky k dosažení společného cíle. Je velice pravděpodobné, že doktorka King bude v tomto výzkumu pokračovat.

Původní článek s výsledky studie naleznete na tomto odkazu.

Sedm světů, jedna planeta

1. dubna 2020 v 13:39 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Před asi dvěma stovkami milionů let se superkontinent Pangaea rozpadl na dva menší kusy pevniny. Od té doby se pomalu utvářela planeta, kterou známe. Jedna planeta, rozdělená na sedm světů. Sedm kontinentů - každý z nich svou přírodou výjimečný...

1: Titulek seriálu

2: Osamělé mládě langura, klepající se zimou

3: Velký samec medvěda ledního, připravený na lov běluh v Hudsonově zálivu

4: Souboj dvou samců indických agam rodu Sarada připomíná zápolení dinosaurů

5: V Kalahari není mnoho slonů schopných postavit se na zadní a dosáhnout takto vysoko - tento jedinec má v období sucha velkou výhodu

6: Jihoamerická pirapatunga skáče po šťavnatých plodech rostoucích nad hladinou řeky

7: Sir David se setkává s posledními dvěma zástupci nosorožce tuponosého severního

Sedm světů, jedna planeta (Seven Worlds, One Planet) je britský dokumentární cyklus televize BBC, poprvé vysílaný v říjnu roku 2019. Byl vyroben oddělením BBC Natural History Unit v Bristolu, a jeho produkce trvala celkem 1794 dnů, přičemž byl natočen ve 41 zemích. Na produkci se kromě BBC NHU podílely také BBC Studios, BBC America, ZDF, Tencent Penguin Pictures, France Télévisions a CCTV-9. V originálním znění čte komentář Sir David Attenborough, který se také před kamerou objevuje v první a poslední epizodě seriálu... Cyklus Sedm světů, jedna planeta představuje unikátní pohled do života těch nejpozoruhodnějších tvorů, jimiž se sedm kontinentů naší planety může pyšnit. Spolu s několika předchozími velkými přírodovědnými seriály televize BBC, jako byly Příběh života (Life Story), Planeta Země II (Planet Earth II), Modrá planeta 2 (Blue Planet II) či Zvířecí dynastie (Dynasties), též vyprávěné Sirem Davidem, je dán dohromady s naprostou přesností střihu jednotlivých záběrů a hudby, díky čemuž je jakýmsi hollywoodským filmem mezi dokumentárními pořady tohoto typu. Cyklus se skládá ze 7 epizod, po sobě následujících v tomto pořadí: Antarktida, Asie, Jižní Amerika, Austrálie, Evropa, Severní Amerika a Afrika. Každý díl je přehlídkou určitých částí životů zvířat, jež tyto kontinenty obývají. Úvodní sekvence bývá většinou naprosto uchvacující, kupříkladu mroži, pronásledovaní ledními medvědy a následně padající z útesů na severních březích Ruska, či lov zraněné samice pumy na lamy guanako v jižním Chile. Dalšími spektakulárními sekvencemi v seriálu jsou například lov kosatek na tučňáka oslího, kličkujícího mezi nimi s neuvěřitelnou přesností ve vodách Antarktidy, úžasná cesta hyeny čabrakové z opuštěného městečka uprostřed pouště Namib na pobřeží s cílem ulovit mladého lachtana a zase zpět, aligátoři a kapustňáci unikající před zimou v horkých pramenech na Floridě, či největší shromáždění jepic v celé Evropě, k němuž dochází na řece Tisza v Maďarsku. Některé segmenty, kupříkladu ten s křečky bojujícími o potravu na vídeňském hřbitově, jsou vtipné, jiné, jako třeba segment o osamělé samici nosorožce sumaterského, druhu dohnaného na pokraj vyhynutí, jsou smutné. Každá epizoda nese poselství o ochraně přírody. Původní verze vysílaná na BBC One byla doplněna také o krátké filmečky s názvem "On Location", jež divákům ukazují, jaké úsilí museli tvůrci pořadu vynaložit pro získání tak úchvatných záběrů. Zatímco krátký speciál k epizodě o Evropě se věnuje natáčení vlků v Itálii a rysů ve Španělsku, speciál k epizodě o Asii má poněkud ráznější, více ochranářský styl, a zabývá se i odlesňováním na Borneu, přičemž jsou v něm navíc ukázány archivní záběry z první série Davida Attenborougha, Zoo Quest, vysílané v 50. letech minulého století... Hudbu k seriálu složili velikán filmové hudby Hans Zimmer (Lví král, Temný rytíř, Kung Fu Panda, Muž z oceli) a Jacob Shea (The Planets). Píseň Out There, jejíž část doprovází závěrečné titulky cyklu, nazpívala australská zpěvačka Sia... Tento seriál je naprosto úchvatný, a mohu jej jen doporučit! Každý si v něm něco najde, jak zapálený zájemce o přírodu, tak i obyčejný divák televizních pořadů, a pro nadšence do přírodovědných dokumentů bude Sedm světů, jedna planeta jistě opravdové zlato! Celý cyklus byl v České republice již odvysílán na stanici Prima Zoom, anglickou verzi můžete zhlédnout na internetu, případně si ji objednat na DVD.